< Otázka k Bibli ze Skutků apoštolů

Otázka: Napsal Lukáš dvě samostatné knihy: „Evangelium“ a „Skutky“, nebo napsal jednu knihu, kterou však církev či první křesťanská obec rozdělila na dvě knihy?

Odpověď: Obě knihy jsou poměrně rozsáhlé a Lukáš je původně psal odděleně. Skutky apoštolů 1,1 začínají slovy: „Ve své první knize, Teofile, jsem psal o všem, co Ježíš začal činit a učit…“ Ze 31 přednicejských autorů, kteří citovali nebo zmiňovali Lukáše a/nebo Skutky apoštolů, žádný nenapsal, že by se kdy jednalo o jednu knihu.

Otázka: Byl Theofilus ve Skutcích 1,1 a Lk 1,3 skutečná osoba?

Odpověď: Existují tři možnosti a já se přikláním k třetí.

Ne: Řecké slovo Theofilus znamená „milovník Boha“ a mnozí to chápou jako obecné oslovení všech milovníků Boha. Podle historika Plútarcha byl jistý Kleomenes zázračně ochráněn hadem a byl nazýván theophiles, tedy „oblíbencem bohů“.

Ano: Theofilos však bylo známé řecké jméno a někteří, například Nelsonova studijní Bible (str. 1685), tvrdí, že Theofilos byl konkrétní věřící. Podobně i studijní Bible NIV (str. 1532) uvádí, že Theofilos „téměř jistě odkazuje na konkrétní osobu, nikoli na milovníky Boha obecně“. Theofilos mohl být Lukášovým mecenášem, který hradil Lukášovy výdaje během jeho výzkumu a psaní.

Záměrná nejednoznačnost: Třetí názor je, že tato nejednoznačnost je záměrná, a to buď ze strany Lukáše, nebo ze strany Boha.

Jméno Theofilus neslo několik osob:

1) Starověký řecký geograf zmiňovaný Plútarchosem, Ptolemaiem a Josefem Flaviem

2) Indo-řecký král buď z roku 130 př. n. l., nebo z roku 90 př. n. l., biskup z Antiochie (168–181/188 n. l.)

3) Theofil z Cesareje (cca 170–180 n. l.)

4) arián Theofilus Indický (zemřel 364 n. l.)

5) Alexandrijský patriarcha kolem roku 391 n. l.

6) Autor spisu „Mučednictví jáhna Habiba“, k němuž došlo v roce 315 n. l.

Otázka: Byl Ježíš ve Skutcích 1:3 na zemi po svém vzkříšení čtyřicet dní, nebo méně než pět dní, jak údajně naznačuje Lukáš 24:50–52?

Odpověď: Ježíš byl po svém vzkříšení na zemi čtyřicet dní, jak nám říká Lukáš ve Skutcích 1:3. Naopak v Lukášovi 24:50 nám Lukáš vypráví o posledních pěti dnech, ale Lukášovo evangelium neuvádí počet dní, které uplynuly, než Ježíš učedníky odvedl do Betánie a vystoupil na nebe.

Otázka: Věděli apoštolové v Skutcích 1,8 předem, co se stane, až na ně sestoupí Duch Svatý?

Odpověď: Písmo to neříká, ale nic nenasvědčuje tomu, že by to věděli. Mnohokrát, když následujeme Boha, nám Bůh ne vždy předem sděluje, jaká požehnání pro nás má připravená.

Otázka: Kdo byli ti muži v bílém v Skutcích 1:10?

Odpověď: Byli to andělé. Lukáš je nazval muži, protože vypadali jako lidé.

Otázka: Proč andělé ve Skutcích 1:11 mírně pokárali apoštoly?

Odpověď: Je pochopitelné, že tam jen stáli v úžasu a sledovali, jak Ježíš vystupuje do nebe. Ale poté, co Ježíš zmizel, stále tam zírali. Nemusí se bát, že by zmeškali Kristův návrat; každé oko ho uvidí. My, stejně jako oni, nejsme povoláni k tomu, abychom byli jen pozorovateli hvězd, kteří se dívají vzhůru, ale jsme povoláni k tomu, abychom byli svědky pro lidi po celém světě.

Otázka: Ukazuje Skutky1:11 , jak se Ježíš vrátí?

Odpověď: Ano. Ježíš se vrátí v tělesné podobě v oblacích, stejně jako v tělesné podobě vystoupil do oblaků.

Raně křesťanský spisovatel Irenej (182–188 n. l.) po citaci 1. Janova 5:1 říká: „Vědět, že Ježíš Kristus je ten samý, jemuž byly otevřeny brány nebe, protože na sebe vzal tělo; který také přijde v tom samém těle, v němž trpěl, a zjeví slávu Otce.“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 16:8, str. 443

Otázka: Co je to „sabatová cesta“ ve Skutcích 1,12?

Odpověď: Tento hovorový výraz označoval vzdálenost, kterou podle rozhodnutí farizejů mohl člověk v sobotu urazit, aniž by vykonával práci. Mišna učí, že to bylo 2 000 loktů, což by odpovídalo 1,11 km, 1 200 yardů nebo 2/3 míle.

Otázka: Ukazuje Skutky apoštolů 1:12, že bychom v sobotu neměli cestovat dále než tuto vzdálenost?

Odpověď: Ne. Skutečnost, že „sabatová cesta“ byla běžným výrazem a byla zde použita, neznamená, že musíme následovat tradice farizejů. Sabatová cesta měřila podle knihy The Bible Knowledge Commentary: New Testament (str. 354) asi 3 000 stop, tedy o něco více než půl míle.

Otázka: Proč v Skutcích 1:12 šli učedníci na Olivovou horu, když jim ve Skutcích 1:4 bylo řečeno, aby neopouštěli Jeruzalém?

Odpověď: Olivová hora ležela méně než míli od hradeb samotného Jeruzaléma. Stále se nacházela v oblasti širšího Jeruzaléma, stejně jako předměstí sousedící s městem je stále považováno za součást městského prostředí.

Otázka: V Skutcích 1:12, vystoupil Ježíš do nebe z Olivové hory, nebo vystoupil do nebe z Betánie, jak uvádí Lukáš 24:50?

Odpověď: Obojí, protože Betánie ležela na svahu Olivové hory. Betánie byla blíže k Jeruzalému, než jakou vzdálenost směl Žid v sobotu ujít, a Olivová hora se nacházela mezi Betánií a Jeruzalémem.

Jen na okraj: Lukášův popis Olivové hory zní, jako by byl napsán pro pohanského čtenáře, který by ji jinak neznal. Židovští čtenáři, kteří byli v Jeruzalémě, už by věděli, kde se Olivová hora nachází. Takovýto jazyk tedy nenajdete u žádného z ostatních autorů evangelií, kteří by v tom možná neviděli potřebu.

Otázka: Proč Petr ve Skutcích 1:16 a 15:7 začíná pozdravem, který Řekové vyjadřují jako „Muži, bratři“ (BSB „Bratři“), a proč tak začíná i Jakub ve Skutcích 15:13?

Odpověď: Nemá to žádný zvláštní význam; šlo o jeden ze standardních způsobů, jak zahájit slavnostní a uctivý veřejný projev. Například řecký řečník Démosthenés takto zahajoval některé ze svých projevů, jak uvádí The Expositor’s Greek Testament, sv. 2, str. 63. Pavel začal slovy „Bratři a otcové“ ve Skutcích 22:1, „Bratři“ ve Skutcích 23:1 a 28:17 a pouze „Muži“ před pohany ve Skutcích 27:21.

Otázka: Co ukazuje Skutky 1,14 o Josefovi a Marii?

Odpověď: Josef, Ježíšův adoptivní otec, není přítomen. Jak učil Jan Zlatoústý, Josef pravděpodobně zemřel ještě před Ježíšovým ukřižováním. Byli tam, aby uctívali Boha a modlili se k němu; není zde žádná zmínka o uctívání Marie nebo modlitbách k ní. Marie je ctěna jako Ježíšova matka; titul „Marie, matka Boží“ není v Novém zákoně znám. Toto je poslední zmínka o Marii v Novém zákoně.

Otázka: Proč by Bůh podle Skutků apoštolů 1:17 chtěl, aby byl Jidáš Iškariotský součástí apoštolské služby ještě předtím, než Ježíše zradil?

Odpověď: Jidášova zrada byla podle Skutků apoštolů 2:23 součástí Božího plánu. Jidáš je v Bibli jen jedním z příkladů nehodných lidí, kteří vystupují jako vůdci Božího stáda, ale ve skutečnosti jsou duchovními vlky. Stalo se to tehdy ve Skutcích apoštolů20:29 –31 a stává se to někdy i dnes.

Bůh tím však nebyl překvapen; ve skutečnosti Bůh zapojil i Jidášovu zradu jako součást svého plánu.

Otázka: Jak přesně zemřel Jidáš ve Skutcích 1:18 a v Matoušovi 27:3–10?

Odpověď: Skutky 1:18–19 uvádějí, že Jidáš spadl hlavou dolů na pole, což by naznačovalo pád alespoň z určité výšky. Spojením těchto veršů se nabízí dvě možnosti. V obou scénářích se Jidáš oběsil, nejspíš na stromě, možná visícím nad útesem.

Poprava se nezdařila: Zatímco byl Jidáš ještě naživu, provaz se přetrhl a on spadl hlavou dolů na pole, přičemž se mu tělo roztrhlo.

Pověšení se podařilo a Jidáš zemřel na následky oběšení. Kdyby však nikdo nevylezl, aby ho sundal, tělo by dříve či později spadlo dolů, tak či onak.

Ať tak či onak, došlo k oběšení, k prasknutí provazu a k roztržení těla.

Otázka: Mluví Bible ve Skutcích 1:17 o sebevraždě? Půjde člověk do nebe nebo do pekla, pokud spáchá sebevraždu? … Nemám pistoli u hlavy. Jen mě to zajímá. Je to jedna z těch otázek, které nikdo nikdy na biblickém studiu nevznesl. Myslím, že je to proto, že se lidé bojí se zeptat.

Odpověď: Ať už jde o sebevraždu, nebo o jiné hříchy, Bible konkrétně neuvádí, jak Bůh člověka soudí. Sebevražda je formou vraždy a podle desatera přikázání nemáme zabíjet. Bible uvádí několik příkladů zlých lidí, kteří spáchali sebevraždu: král Saul a Jidáš.

Někteří lidé si myslí, že pokud přijmete Krista, můžete přijít o spasení, pokud spácháte jakýkoli hřích a nikdy neprojevíte lítost. Člověk, který spáchá sebevraždu, nemusí mít – v závislosti na způsobu – čas na pokání před smrtí.

Toto uvažování je však mylné: ačkoli se od křesťanů očekává, že budou činit pokání ze všech svých hříchů, jsme spaseni Boží milostí skrze víru; ne na základě toho, že činíme pokání z každého hříchu. Jsem si jist, že každý křesťan, který umírá, nečinil výslovně pokání z nějakého hříchu, protože na něj buď zapomněl, nebo si neuvědomoval, že se jedná o hřích. Naše spasení je však darem od Boha pro všechny, kteří jej přijmou.
V rané církvi se dochoval příklad krásné, zbožné křesťanské matky a jejích dvou dcer, které zajali římští vojáci. Matka promluvila se svými dcerami a než byly znásilněny, požádaly, aby je odvedli k okraji cesty u řeky [pravděpodobně, aby se vyprázdnily]. Poté se vrhly do řeky a utopily se. Eusebius ve své knize „Církevní dějiny“, kniha 8, kap. 12, str. 332–333, zmiňuje tyto ženy mezi „obdivuhodnými Kristovými mučedníky“. Jednalo se však o hřích, protože člověk nemá zabíjet. Mezi raně křesťanskými spisovateli učil Lactantius (cca 303–cca 325 n. l.) ve spise „Božské instituce“, kniha 3, kapitola 18, str. 89, že sebevražda je špatná. Augustin z Hippa rovněž učil, že sebevražda, i když má zabránit znásilnění, je špatná.

Otázka: Jak souvisí citáty z Žalmu 69,25 a Žalmu 109,8 ve Skutcích apoštolů 1,20 s Jidášem?

Odpověď: Žalm 69,21 se vztahuje také k Ježíši. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Tyto tři verše výslovně neuvádějí, že se vztahují k budoucímu Mesiáši.

2. Neexistuje ani žádný důvod, proč bychom měli tyto verše vykládat tak, že se nevztahují na nikoho jiného než na Ježíše a Jidáše.

3. Situace, v níž se Ježíš nacházel, však velmi úzce odpovídá situacím, na které tyto žalmy odkazují.

Otázka: Proč Petr ve Skutcích 1:20 řekl „jeho místo“, když Žalm 69:25 hovoří o „jejich místě“?

Odpověď: Petr necitoval Žalm 69,25 slovo od slova z paměti a kniha Skutků nám (bez chyby) sděluje, co Petr skutečně řekl. Existují dva názory na význam této skutečnosti.

První názor: Volba Matěje za dvanáctého apoštola byla omylem, protože o Matějovi se poté již nehovoří a apoštolem se stal Pavel. Petrovu rozhodnutí vybrat dvanáctého apoštola losem ovlivnila jeho nepřesná vzpomínka na Žalm 69,25. Ačkoli se tedy Petr snažil poslouchat Boží slovo, i on mohl udělat chybu. To však nevadí, protože Bůh stále působí skrze nedokonalé lidi.

Druhý názor: Petrovy parafráze byly správným výkladem, protože žalm hovořil o nepřátelích Mesiáše a Jidáš byl bezpochyby jedním z nich.

Otázka: Kolik apoštolů bylo podle Bible ve Skutcích 1,21–26? Jsem si docela jistý, že Barnabáš byl ve Skutcích uznán jako jeden z nich. A že Jakub, Ježíšův bratr, byl také apoštolem, jak se uvádí jinde v Písmu. Byl také Apollos apoštolem?

Odpověď: Slovo „apoštol“ má více významů. Obecně může znamenat „vyslanec“, a Barnabáš i Jakub, Pánův bratr, byli v tomto smyslu apoštoly. Zatímco Barnabáš byl ve Skutcích nazván apoštolem (14:4 ), Jakub a Apollos nebyli v Bibli jako takoví nazýváni apoštoly, ačkoli v církvi zastávali důležité role.

Na rozdíl od nich existovala další, užší skupina, nazývaná „Dvanáct“, což vyvolává zajímavou otázku. Jelikož se jedenáct Ježíšových učedníků stalo apoštoly, co ten dvanáctý? Petr viděl, že je dvanáctý potřebný, a tak losovali mezi Josefem a Matyášem, přičemž vyhrál Matyáš (Skutky1:21 –26). Je pochybné, že by při losování existovala třetí možnost „ještě nevybírejte“. O Matyášovi však už dále neslyšíme. Později se dvanáctým apoštolem stal Pavel a byl ostatními uznán (Gal 2:8–10; 2 Petr3:15 –16). Je to téměř, jako by Bůh jejich losování prostě ignoroval, protože Jeho volba Pavla měla přijít až později.

Zajímavou poznámkou na okraj je, že v kumránské komunitě měli dvanáct vůdců své komunity, stejně jako vnitřní kruh tří.

Otázka: Bylo to, co Bůh chtěl, když ve Skutcích 1,22–26 losem vybrali Matěje, aby nahradil Jidáše?

Odpověď: Písmo nezaznamenává ani souhlas, ani nesouhlas s tímto rozhodnutím. Mnoho křesťanů se však domnívá, že to nebylo to, co Bůh chtěl, a to ze tří důvodů.

1. Bůh ve Zjevení 21:14 uznal za apoštoly pouze dvanáct.

2. Pavel je zmíněn jako apoštol v 1. Timoteovi 1:1; 2:7; Římanům 1:1; 1. Korinťanům 1:1; 2. Korinťanům 1:1; Galatským 1:1; Efezským 1:1; Koloským 1:1; 2. Timoteovi 1:1 a Titovi 1:1.

3. O Matyášovi se v Bibli již dále nehovoří.

Zde jsou argumenty, proč měl být vybrán Matyáš.

1. Bylo by dobré v následující kapitole ukázat „12“ jako naplnění proroctví o Izraeli o Letnicích.

2. V souvislosti s předchozím bodem měl Pavel zřetelně odlišnou službu, protože nebyl o Letnicích přítomen a odešel daleko k pohanům.

3. Petr, inspirovaný Duchem Svatým, by dobře rozuměl tomu, jak tyto žalmy v této souvislosti uplatnit.

4. Ze strany Boha nezazněla žádná kritika ani výtka.

I když upřímní věřící slouží Bohu z celého srdce, stále dělají chyby. Bůh je však natolik veliký, že naše chyby přehlíží.

   F. F. Bruce zastává názor, že to bylo správné. F. F. Bruce také poukazuje na to, že Jidáše nenahradili proto, že zemřel. Nahradili ho spíše proto, že opustil své místo. Nepraktikovali doslovnou „apoštolskou posloupnost“, neboť když byl Jakub umučen ve Skutcích 12,2, nenapadlo je ho nahradit. Tertullian (198–220 n. l.) ve svém spise O předpisech proti kacířům, kap. 20, str. 252, rovněž zastává názor, že volba Matěje byla správná.

Otázka: Co znamená „Barsabáš“ ve Skutcích 1,23?

Odpověď: Doslovně to znamená „syn soboty“. Možná se Josef Barsabáš narodil v sobotu.

Otázka: Bylo losování ve Skutcích 1:26 hlasováním?

Odpověď: Ne. Losování je podobné tomu, jako by se do nádoby vložily kamínky s jmény jednotlivých kandidátů a někdo by náhodně vytáhl jedno jméno.

Otázka: Kolik dní uplynulo mezi Ježíšovým nanebevstoupením a Letnicemi (Skutky 2:1)?

Odpověď: Jelikož Ježíš vystoupil do nebe asi 40 dní po vzkříšení (Skutky 1:3) a Letnice byly 50 dní po Velikonocích, bylo to asi 10 dní.

Otázka: Kdo měl v Skutcích 2:3 ohnivé jazyky?

A: Ačkoli Písmo výslovně neuvádí, že by se to omezovalo pouze na apoštoly, pravděpodobně tomu tak bylo. Nemůžeme s jistotou říci, zda měl Matyáš ohnivý jazyk, či nikoli. Na druhou stranu, publikace „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 357) se domnívá, že všech přibližně 120 věřících mělo ohnivé jazyky, avšak v jazycích mluvilo pouze dvanáct apoštolů. Kromě toho se tam přesně neříká „jazyky ohně“, ale spíše „jazyky jako z ohně“. Stejně tak se tam neříká o zvuku prudkého větru, ale o zvuku jako z prudkého větru.

Otázka: Proč Bůh ve Skutcích 2:4 odložil seslání Ducha Svatého až na Letnice?

Odpověď: Písmo neuvádí, proč došlo k padesátidennímu zpoždění od Velikonoc. Jsou však zřejmé dva důvody.

Možná muselo nejprve dojít k nanebevstoupení: Ježíš se svým učedníkům často zjevoval, než vystoupil do nebe. Než vystoupil do nebe, musel dokončit jejich výuku a svěřit jim poslání uvedené ve Skutcích 1:7–8. Jeho nanebevstoupení předcházelo sestoupení Ducha Svatého na ně.

V souladu se svátky: Bůh ustanovil židovské svátky ve Starém zákoně. Ježíšův život se odvíjel v souladu s těmito svátky, a tak bylo zcela na místě, aby Duch Svatý sestoupil právě o svátku Letnic. Letnice jsou nařízeny v Leviticus 23:15–16 a Deuteronomium 16:9–12.

Otázka: Jak je možné, že ve Skutcích 2:4 všichni rozuměli řečem v jazycích, když 1. Korinťanům 14:27–28 říká, že v církvi by neměly být řeči v jazycích bez výkladu?

Odpověď: Reakce davu ukazuje, že apoštolové nemluvili v neznámých jazycích, ale v jazycích neznámých mluvčím, avšak známých posluchačům. Proto nebyli potřební žádní tlumočníci.

Pokud jde o myšlenku, že neuposlechli 1. Korinťanům14:27 –28, mějte na paměti, že

a) Posluchači si to mohli vyložit sami

b) nešlo o církevní shromáždění

c) 1. Korinťanům 14:27–28 ještě nebyl napsán.

Ačkoli muslimové nejsou křesťané, neměli by mít žádný problém tento popis přijmout. Jeden z nejvýznamnějších raných muslimských historiků, al-Tabari, rovněž uvádí, že Ježíšovi učedníci dokázali zázračně mluvit jazykem lidí, k nimž byli posláni. (al-Tabariho Dějiny, sv. 8, str. 99)

Otázka: Dokazuje to, že Duch Svatý naplňuje lidi ve Skutcích 2:4, že Duch Svatý nemůže být osobou, jak učí Svědkové Jehovovi?

Odpověď: Ne. Kdyby tato logika platila, pak by Bůh – jelikož naplňuje nebesa i zemi, jak říká Jeremjáš23:24 – nebyl osobním Bohem. Skutečnost, že Duch Svatý dokáže věci, které my nedokážeme, a skutečnost, že Bůh je nekonečný, nebrání tomu, aby byl zároveň inteligentní bytostí s myšlenkami a city. Jak poukazuje kniha *When Cultists Ask* (str. 194–195), v Efezským4:10 se píše, že Kristus naplňuje všechno, takže podle téže chybné logiky by ani Kristus nebyl osobou?

Zatímco předchozí odstavec ukazuje, že nic nebrání Duchu Svatému v tom, aby byl osobou, následující seznam ukazuje, že Duch Svatý má vlastnosti osoby. Pod pojmem „osoba“ nemáme na mysli lidskou bytost, ale inteligentní, osobní bytost.

Parakletos (utěšitel, ten, kdo je po našem boku)

Mluví k nám (Jan14:16 ,26; Jan15:26 ; Skutky 13:2; Židům 3:7)

Připomíná nám (Jan14:26 )

Jako rodič, abychom nebyli sirotky (řecky „orphanos“) (Jan14:18 )

Vede nás (Jan16:13 )

Učí nás (Jan14:26 ; 1. Korinťanům2:13 )

Přebývá v nás (1. Korinťanům3:16 ; 2. Timoteovi1:14 ; Římanům 8:9,11; Efezským2:22 )

V našich srdcích (2. Korinťanům1:22 ; Galatským 4:6)

Žijeme z Ducha (Galatským5:16 , 25)

Vedeni Duchem (Galatským5:18 ; Římanům 8:9)

On se za nás přimlouvá (Římanům8:26 –27)

Může být uražen (Židům10:29 )

Svědčí o Kristu (Jan15:26 )

Má mysl (Římanům8:27 )

Může být zarmoucen (Izaiáš 63:10; Efezským4:30 )

Rozhoduje, komu dá dary (1. Korinťanům12:11 )

Je plný lásky (Římanům15:30 )

Může považovat věci za dobré (Skutky15:28 )

Pátrá po hlubokých věcech Božích (1. Korinťanům 2:9-10)

Bůh v nás (1. Janův 4:12-13,15-16; Římanům 8:9-10; 1. Korinťanům3:16 ,6:19 ; Jan 14:23, 15:4)

Vždy s námi (Matouš 28:20)

Sténá, a tedy se o nás stará (Římanům8:26 )

Dává radost (1. Tesalonickým 1:6)

Otázka: Dokazuje Skutky 2:4, že mluvení v jazycích bylo pro budoucí křesťany běžným zážitkem?

Odpověď: Zkušenost dvanácti apoštolů ve Skutcích 2:4 to ani nedokazuje, ani nevyvrací, ledaže byste považovali ohnivé plameny za běžnou křesťanskou zkušenost. Mluvení v jazycích se předtím nepraktikovalo, protože apoštolové nebyli před Letnicemi naplněni Duchem Svatým. U ostatních lidí, kteří po tomto okamžiku mluvili v jazycích, se o ohnivých jazycích nehovoří.

Otázka: Ve Skutcích apoštolů 2:6–11, vzhledem k tomu, že většina lidí v té době mluvila buď řecky, nebo aramejsky, mluvili apoštolové ke všem v jejich vlastním jazyce pouze pomocí těchto dvou jazyků, což by nebylo zázračné, jak naznačuje skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí na str. 1002?

Odpověď: Mnoho lidí v Palestině mluvilo jak řecky, tak aramejsky. Asimovovo vysvětlení, že mluvili dvěma jazyky, nedává smysl alespoň z pěti důvodů.

1. „Shromáždil se tam zmatený dav, protože každý z nich je slyšel mluvit ve svém vlastním jazyce. Ohromeni a udiveni…“ (Skutky 2:6–7) Kolik lidí je dnes ohromeno a udiveno, když se dozví, že nějaký cizinec je dvojjazyčný?

2. „Ohromeni a zmateni se navzájem ptali: ‚Co to znamená?‘“ (Skutky2:12 ).

3. Jiní říkali: „Jsou opilí novým vínem!“ (Skutky2:13 )

4. Skutky 2:8 uvádějí, že lidé z patnácti etnických skupin slyšeli evangelium ve svém vlastním jazyce. Nemělo by smysl uvádět patnáct skupin, kdyby se mluvilo pouze dvěma jazyky.

5. A konečně, je nepravděpodobné, že by všichni Parthové a Arabové mluvili buď řecky, nebo aramejsky.

Otázka: Jak mohli v Skutcích 2:7 poznat, že apoštolové byli Galilejci?

Odpověď: Dav to poznal podle jejich přízvuku. Lidé v Galileji měli tendenci vynechávat slabiky „o’er“. Galilejci také měli potíže s výslovností hrdelních hlásek (stejně jako mluvčí angličtiny). Hrdelní hlásky v angličtině téměř neexistují, snad s výjimkou slova „loch“. Nejvíce se podobají hláskám h, g, k a německému r. Vynikají v němčině, hebrejštině a arabštině, jak by věděl můj přítel Akhmed. Například dvě arabská slova, „kalb“ a „qalb“, znamenají „pes“ a „srdce“. Slyšel jsem, že Arabové rádi poslouchali zahraniční misionáře, jak v arabštině říkají lidem, aby Bohu odevzdali své „srdce“.

Otázka: Jsou projevy ve Skutcích 2:14–40 zaznamenány přesně?

Odpověď: Ne, a to z několika důvodů. Skutky 2:14–40 lze přečíst za minutu či dvě, zatímco Petr pravděpodobně mluvil déle. Ve skutečnosti nám Lukáš ve Skutcích 2:40 sděluje, že Petr pronesl i mnoho dalších slov. Lukáš podal shrnutí toho, co Petr řekl, a pravděpodobně některé části také parafrázoval.

Dobrý příklad z sekulární historie nám poskytuje spolehlivý historik Thúkydidés z 5. století př. n. l. Ve svém díle „Dějiny peloponéské války“ rovněž uvádí mnoho projevů. Thúkydidés píše: „Co se týče projevů… bylo pro mě i pro ostatní, kteří mi je vyprávěli, obtížné vybavit si přesná slova. Proto jsem do úst každého řečníka vložil myšlenky odpovídající dané příležitosti, vyjádřené tak, jak jsem si myslel, že by je pravděpodobně vyjádřil, a zároveň jsem se snažil, jak nejlépe jsem mohl, zachytit obecný smysl toho, co bylo skutečně řečeno. … O událostech války jsem se neodvážil hovořit na základě náhodných informací ani podle vlastních představ; popsal jsem pouze to, co jsem buď viděl na vlastní oči, nebo se dozvěděl od jiných, u nichž jsem provedl nejpečlivější a nejpodrobnější šetření. Byl to namáhavý úkol.“ Thúkydidés, přeložil do angličtiny Benjamin Jowett (1881), sv. 1, kniha 1, kap. 22.

Otázka: Proč si Židé ve Skutcích 2:15 mysleli, že je v této době špatné pít víno?

Odpověď: Ačkoli se víno pilo s mírou, o svátcích bylo zvykem postit se alespoň do čtvrté hodiny. Člověk je vážný alkoholik, pokud potřebuje víno, aby se ráno vzbudil. Obecně Židé ráno víno nepili.

Otázka: Naplnilo se zde ve Skutcích 2:16–21 toto proroctví z Joela 2:28–29, nebo se naplní až při druhém příchodu Krista?

Odpověď: Má se naplnit při každém Kristově příchodu. Část z něj se naplnila při Ježíšově ukřižování, kdy se odpoledne zatmělo slunce, jak uvádějí Matouš 27:45, Marek 15:33 a Lukáš 23:44–45. Petr o tom hovořil ve Skutcích 2:16–21.

Zatemní se také před druhým příchodem Ježíše, jak je uvedeno ve Zjevení 6:12–14;8:12 ; 9:2;16:10 .

Otázka: Vzhledem k tomu, že se ve Skutcích 2:16–21 naplnilo proroctví z Joela 2:28–32, proč se měsíc nezbarvil do krve?

Odpověď: To, že se měsíc promění v krev, jednoduše znamená, že se měsíc jeví červené barvy. Slunce se během Ježíšova ukřižování na tři hodiny zatmělo, jak uvádí Lukáš 23:44–45. Nekřesťanský palestinský historik jménem Thales (také psáno Thallus) napsal v roce 52 n. l., že Ježíšovo ukřižování doprovázela tma. Karianský řecký spisovatel jménem Flegon rovněž zaznamenal, že v 202. olympiádě (33 n. l.) došlo k zatmění slunce.

Na Skutky apoštolů 2:16–21 existují dva názory:

Úplně naplněno: Jelikož se měsíc často objevuje i během dne, bylo by pravděpodobné, že když se zatmělo slunce, zatmělo by se i měsíc, případně by zčervenal.

Částečně naplněno: Proroctví v Joeli 2:28–32 se skládalo z několika částí. Vylití Ducha svatého se uskutečnilo až o padesát dní později o Letnicích. Měsíc zde zřejmě nebyl zatměn, ale bude zatměn při druhém příchodu Krista. Slunce bylo zatměno jak při ukřižování, tak při druhém příchodu.

Otázka: Jak se v Skutcích 2:25–26 a 4:25–28 vztahují Žalm 16:8–11 a Žalm 2 k Ježíši a raným křesťanům?

Odpověď: Tyto verše se vztahují především k Ježíši. Protože nám Ježíš dal svůj život, vztahují se sekundárně i k nám.

V Žalmu 16,8–11 se píše, že Ježíšovo tělo nikdy neprošlo rozkladem a že Ježíš bude mít věčnou radost v nebi. Naše pozemská těla se rozloží. Později však obdržíme oslavená těla a i pro nás tato těla nikdy neprojdou rozkladem a budeme mít věčnou radost v nebi.

V Žalmu 2 bude Ježíš sedět na svém trůnu a vládnout zemi. Efezským 2:6 a Zjevení 3:21 říkají, že budeme sedět s Kristem na Jeho trůnu (nikoli na našem vlastním) a vládnout s Ním.

Spojování dvou veršů, které obsahují stejná slova, bylo „druhým midrašickým pravidlem“ připisovaným slavnému židovskému rabínovi Hillelovi.

Otázka: Šel David ve Skutcích 2:34 do nebe, nebo ne?

Odpověď: Nakonec ano. Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

1. V době, kdy David sepsal citovaný úryvek, ještě žil na zemi.

2. Dnes je Davidova duše v nebi. Jeho tělo však v nebi není, jak říká Skutky2:29 .

Otázka: Ve Skutcích 2:36 skeptik Bart Ehrman tvrdí, že Petr ukázal, že Ježíš získal své vyvýšené postavení při vzkříšení (Jesus, Interrupted, str. 95).

Odpověď: Ehrman má napůl pravdu a napůl se mýlí. Zatímco Skutky2:36 ukazují, že Ježíš obdržel vyvýšené postavení, Jan 17:5-7 ukazuje, že Ježíš znovu získal své vyvýšené postavení, které měl před počátkem světa.

Otázka: Znamená Skutky 2:38, že vodní křest je nezbytný pro spasení?

Odpověď: Ne, jak o tom svědčí zloděj na kříži a někteří raní mučedníci. Pro spasení je nezbytný Ježíš. Ani pokání, ani křest vodou nám spasení nezajišťují. Jsou to naše reakce na Ježíšovo dílo. Křest má být vnějším znamením našeho předchozího vnitřního pokání. Petr však neřekl: „Věřte pouze ve svém nitru.“ Jejich vnitřní víra byla spojena s vnějším svědectvím před Bohem a ostatními.

Všimněte si, že Skutky2:38 byly příkazem, nikoli vzorcem. Kdyby Skutky2:38 byly vzorcem, pak by se dalo mylně usoudit, že láska k Bohu, víra, přesvědčení a důvěra v Boha nejsou nutné, jelikož zde nejsou zmíněny. Všichni, kdo přicházejí ke Kristu, by měli být pokřtěni, a to platí dnes stejně jako tehdy. Je to však Ježíšova krev, nikoli náš křest, co nás spasí. Přesto budou křesťané chtít poslouchat Krista a nechat se pokřtít vodou.

Kolosanům 2:11–12 ukazuje, že obřízka byla předobrazem křtu. Jak poukázal Justýn Mučedník, jelikož obřízce mohli podstoupit pouze muži, nikoli ženy, dokazovalo to, že obřízka byla dána Bohem jako znamení, nikoli jako skutek spravedlnosti. (Dialog s Tryfonem, kap. 23, str. 206)

Otázka: Ve Skutcích 2:38 mnozí říkají, že pro spasení se musíme kát ze svých hříchů, jiní říkají, že stačí víra, a další zase, že je třeba pokání před Bohem. Co říká Bible?

Odpověď: Věřím, že první způsob je ten, který učí Bible. Slyšel jsem, že jednou byli v Moskvě v Rusku dva misionáři z organizace Campus Crusade a na ulici uviděli několik prostitutek. Přistoupili k nim, začali s nimi mluvit a vytáhli leták „Čtyři duchovní zákony“. Prostitutky pak vytáhly své vlastní letáky „Čtyři duchovní zákony“ a řekly, že tomu věří, a dokonce je rozdávaly všem svým zákazníkům!

Některé biblické verše říkají: „čini pokání a věř“, jiné však říkají pouze „věř“. Slovo „věřit“ v biblickém smyslu však zahrnuje poslušnost, a ne jen intelektuální souhlas, jak učí Jakub 2:14–20 a 1. Janův 2:3–4,9; 1. Janův 2:15–16. Jan zde neříká, že musíte být bez hříchu (1. Janův 1:10), ale spíše to, že nemáme setrvávat v hříchu (1. Janův 3:6).

Ve zprávě, kterou Petr přednesl o Letnicích ve Skutcích 2:38, zaznělo: „Čiňte pokání a nechte se pokřtít.“ Jak Petr řekl v 1. Petrově 3:21, křest ve skutečnosti neslouží k odstranění nečistoty (ať už fyzické, nebo duchovní), ale je zárukou dobrého svědomí vůči Bohu.

Další verše zdůrazňující potřebu pokání jsou:

Ezechiel 18:23,32

Matouš 3:2; 3:8,11; 4:17; 11:20; 21:32

Marek 1:4,15; 6:12

Lukáš 3:3,5,8; 5:32; 15:7,10; 16:30; 24:47

Skutky 2:38; 3:19; 5:31; 8:22; 11:18; 13:24; 17:30; 19:4; 20:21; 26:20

Římanům 2:4

2. Korinťanům 7:9,10

2. Timoteovi 2:25

Židům 6:1,6

2. Petrův 3:9

Zjevení 2:5,16; 2:21,22; 3:3; 3:19; 9:20,21; 16:9,11

Otázka: Ukazuje nějaký verš ve Skutcích 2:39, že se Bible vztahuje i na lidi, kteří nebyli Židy žijícími v Izraeli?

Odpověď: Ano, existují některé verše, které tyto sliby rozšiřují i na nás. (Všechny tyto citáty jsou převzaty z Berean Standard Bible.)

Skutky2:39 : „Toto zaslíbení patří vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko – všem, které k sobě povolá Pán, náš Bůh.“

Efezským 1:3 „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil veškerým duchovním požehnáním v nebeských sférách.“

Římanům 10:11–12 „Je to právě tak, jak říká Písmo: ‚Každý, kdo v něj věří, nebude zahanben.‘ Není totiž rozdílu mezi Židem a Řekem: tentýž Pán je Pánem všech a hojně dává každému, kdo ho vzývá.“

Galatským 3:28 „Není už Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, neboť všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

2. Petrův 1:1 „…těm, kteří skrze spravedlnost našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista přijali víru stejně vzácnou jako je ta naše:“ Všimněte si, že zde píše Petr, a naše víra jako pohanů je stejně vzácná jako jeho víra jako Žida, neboť ve skutečnosti existuje pouze jedna víra.

Římanům 11:17 „Jestliže tedy některé větve byly odlomovány a ty, jako výhonek divokého olivovníku, jsi byl naroubován mezi ostatní, abys měl podíl na výživě z kořene olivovníku,“

Křesťané mají nyní různé názory na to, do jaké míry jsme Božím Izraelem, a na roli, kterou Bůh dnes přisuzuje etnickým Židům. Když se podíváme na události jako strašlivý holocaust během druhé světové války, zdá se, že Satan stále upírá svůj zlý zrak na Židy. Samotní Židé si od té doby kladou otázku, do jaké míry jim Bůh poskytuje ochranu. Obecně platí, že křesťané, kteří zastávají dispensacionalismus, chovají k dnešním Židům zvláštní úctu, protože Bůh s nimi stále jedná. Křesťané, kteří se hlásí k „teologii smlouvy“, mají tendenci říkat, že jelikož Židé odmítli Krista, nemají v Božích očích v současné době žádné jiné postavení než jakákoli jiná etnická skupina.

Bez ohledu na to, jak Bůh dnes na židovský národ pohlíží, zřejmě jim v posledních časech připadá zvláštní role. Všech 144 000 svědků ze Zjevení budou čistokrevní židovští muži. V Zachariášovi 12:1–9 se kolem Jeruzaléma shromáždí jejich nepřátelé. V Zachariášovi 12:10–14 dojde k hromadnému obrácení k Kristu, kdy budou „truchlit nad tím, kterého probodli“. V knize Daniel9:26 uzavře Antikrist smlouvu s Židy, po třech a půl letech ji poruší a zničí město i svatyni.

Ještě před Židy Bůh slíbil Abrahamovi, že skrze něj budou požehnány všechny národy (Galatským 3:8–9), všichni jsme synové Boží skrze víru v Ježíše Krista (Galatským3:26 ) a všichni jsme považováni za děti zaslíbení, za děti Sáry, a ne Hagar, jak ukazuje Galatským4:24 –28.

Otázka: Proč měl Petr ve Skutcích 2:40 takovou naléhavost sdílet poselství evangelia s lidmi, kteří se již snažili být dobří?

Odpověď: Petr se o ně upřímně staral. Pouhá snaha být dobrý nestačí k tomu, aby se člověk dostal do Božího nebe; je zapotřebí proměna. I Židé potřebovali být znovuzrozeni.

Petr dokonce Židy naléhavě prosil, aby přijali Ježíše (2:40 ). Pokud se někdo nachází v hořícím domě, nepozvete ho jen tak ven, protože je hezké počasí; naléhavě mu řeknete, aby se zachránil.

Je pozoruhodné, že ten samý Petr, který třikrát zapřel Krista v domě velekněze, nyní v chrámových nádvořích odvážně hlásá Krista. Bude Petr za to bičován nebo zabit? Petrovi na tom příliš nezáleželo ve srovnání s naléhavostí šíření evangelia.

Otázka: Co znamená „lámání chleba“ ve Skutcích 2:42?

Odpověď: Neznamená to pouze jíst a pít, protože by se „nevěnovali“ pouze jídlu a pití. Místo toho se to týká účasti na Večeři Páně, kterou jim Ježíš přikázal konat na svou památku v Lukášovi 22:19 a 1. Korinťanům 11:24–26.

Otázka: Znamená to ve Skutcích 2:44–45 a Skutcích 4:32, že by křesťané neměli vlastnit soukromý majetek?

Odpověď: Ne. Tento příklad prvních křesťanů žijících v Jeruzalémě nemusíme nutně následovat. V Novém zákoně najdeme i opačný příklad, a to Pavlův soukromý majetek v podobě pláště ve 2. Timoteovi 4:13. Navíc Pavel v 2. Korinťanům 8 nabádal Korinťany k štědrosti. Nemusel by to dělat, kdyby církev již zabavila veškerý jejich majetek.

Toto rozdělování bylo dobrovolné a nebylo určeno všem, ale těm, kteří to potřebovali.

Otázka: Zahrnuje výraz „všechno společné“ ve Skutcích 2:44 i promiskuitní sex, jak učí sekta „Děti Boží“?

Odpověď: Ne, a to ze dvou důvodů.

1. Ženy a muži nejsou věci, s nimiž by se mělo obchodovat nebo je používat jako předměty. Toto se týká hmotných věcí, nikoli lidí nebo vztahů.

2. Jelikož byli poslušní Bohu, neměli by společné ani zlé věci, jako například kradené zboží.

Zní to jako „cedit komára a polykat velblouda“, když se někdo snaží na základě tohoto verše ospravedlnit promiskuitní sex a ignoruje vše, co Bible říká o sexuální čistotě.

Otázka: Kdy se ve Skutcích apoštolů 3:1–3 může to, co chceme, lišit od toho, co potřebujeme, a být o tolik méně než to, co potřebujeme?

Odpověď: Ten muž chtěl trochu peněz, aby si ulehčil svou současnou situaci. Petr ho však vyzval, aby se z této situace vymanil. Muž ztratil naději, že by mohl být někdy uzdraven, ale poté, co Petr promluvil ve jménu Ježíše, nabyl víru, že se tak stane. Muž věděl, že Ježíš byl teprve nedávno ukřižován, ale pravděpodobně také věděl, že Ježíš vstal z mrtvých.

Někteří lidé, dokonce i křesťané, si myslí, že nikdy nedokážou přestat kouřit, opíjet se, ovládat svůj hněv nebo se zbavit jiných hříchů. Bůh nás však volá, abychom měli víru a povstali ze svého ochromujícího otroctví hříchu.

Otázka: Ve Skutcích 3:2, kde nebo kdy byl ten muž ochrnutý?

Odpověď: Řecké slovo koilia může znamenat žaludek nebo lůno. Zatímco Nový zákon používá toto slovo jinde v obou významech, Lukáš ho používá pouze ve smyslu „lůno“. Ten muž byl tedy ochrnutý od narození.

Otázka: Co jsou almužny ve Skutcích 3:3?

Odpověď: Jedná se o peníze rozdávané chudým lidem.

Otázka: Kolik víry a naděje měl ten muž ve Skutcích 3:3–6, že bude uzdraven?

Odpověď: Žebrák byl chromý od narození, den za dnem ležel u chrámových dveří a nijak nedával najevo, že by doufal v uzdravení. Stačilo mu jen malé almužny. Nakolik se dnes spokojíme jen s málem od Boha, když Bůh chce v našich životech učinit mnohem více?

Toto uzdravení je neobvyklé, protože ten muž prostě požádal o něco malého, s malou vírou, a díky Boží milosti dostal něco velkého.

Otázka: Ve Skutcích 3,7 měl ten muž vzhledem k závažnosti a délce trvání svého postižení všechny důvody vymluvit se, že nemůže chodit. Ale neudělal to. Kdy se snažíme vymlouvat před Bohem, když bychom to měli prostě udělat?

Odpověď: Nezáleží na tom, jak mocná je nějaká překážka ve srovnání s Boží mocí. Pokud budeme Bohu prostě nadále poslušní, kdykoli k tomu budeme mít příležitost, Bůh nám vyjde vstříc a povede nás. Zatímco batole, které má potenciál naučit se chodit, prochází dlouhým procesem, než se to naučí, u tohoto muže tomu tak nebylo. Nejenže mu byly uzdraveny nohy, což mu dalo potenciál, ale okamžitě získal schopnost a dovednost chodit, skákat a poskakovat.

Jak někdo řekl: „Neříkej Bohu, jak velká je bouře; řekni bouři, jak velký je tvůj Bůh.“

Otázka: V čem se Petrovy kázání ve Skutcích 3,11–26 liší od jeho kázání ve Skutcích 2?

Odpověď: Toto improvizované kázání nepůsobí tak vybroušeně jako kázání ve Skutcích 2. Ale možná na tom, jak plynule a dobře nacvičeně mluvíme, nezáleží, když sdílíme pravdu evangelia, která je v nás.

Otázka: Popřeli Židé v Skutcích 3:13 Ježíše před Pilátem, ačkoli byl Pilát odhodlán Ježíše propustit?

Odpověď: Ano. To je jasně patrné v Matoušovi 27:17–26, Lukášovi 23:4–25 a Janovi 19:4–16. Méně jasně je to patrné v Markovi 15:9–15.

Otázka: Co zde Petr ve Skutcích 3:14–15 staví do kontrastu a jak se to vztahuje na nás?

Odpověď: Dav při Ježíšově soudu měl na výběr: propustit vraha, který bere život, nebo propustit Mesiáše, který život dává. Rozhodli se pro toho, kdo život bere. Lidé někdy činí špatná rozhodnutí a vydávají se po špatné cestě, jejíž konec bere život. Petr jim však zvěstoval dobrou zprávu, že ještě není pozdě, aby činili pokání, změnili smýšlení a vydali se po cestě života. Petr k nim není přísný, ale naléhavými a vážnými slovy jim sděluje, co udělali a co nyní musí učinit.

Otázka: Co je ve Skutcích 3,16–17 významného na „jménu“ Ježíše?

Odpověď: Lukáš to rozhodně považoval za významné, protože se o něm zmiňuje 33krát: Skutky 2:21; 38; 3:6,16; 4:7,10,12,17,18; 5:28,40,41; 8:12,16; 9:14,15,21,27,29; 10:48; 15:26; 16:18; 19:5, 13, 17; 21:13; 22:16; 26:9; Lukáš 10:17; 21:8; 24:47

Otázka: Byla v Skutcích3:17 –21 židovskému národu dána další šance, aby zde na zemi bylo zřízeno Boží království?

Odpověď: Křesťané se v tom neshodují.

Ano: Mnoho dispensacionalistů věří, že Židé jako národ zde dostali příležitost zřídit Boží království na zemi. Bůh samozřejmě předem věděl, že tuto příležitost odmítnou.

Ne: Mnozí jiní tvrdí, že tato výzva zde byla určena každému jednotlivci, který toto poselství slyšel.

Sporný bod: Jedná se o skutečnou nabídku, ale o čistě hypotetický případ, podobně jako když se evangelium nabízí zavrženým lidem. Bůh věděl, že ji nepřijmou.

Otázka: Proč jim bylo ve Skutcích 3:19–20 řečeno, aby činili pokání a obrátili se?

Odpověď: Toto je důležitý bod, kterého si je třeba všimnout. Skutky 3:19 uvádějí, že účelem pokání a obrácení se k Bohu bylo, aby byly jejich hříchy smazány. Spása má stále věčný rozměr, protože Bůh předem znal a předurčil ty, kteří půjdou do nebe. Skutky 3:19 však ukazují, že existuje i „časový“ rozměr, a v jistém smyslu jsou naše hříchy odpuštěny „když“ činíme pokání a obracíme se.

O osvěžení a obnově všech věcí již věděli Židé, neboť to bylo také prorokováno v Izaiášovi 34:4; 51:6; 65. Zmiňuje se o tom také v Knize Enocha 45:2; 62:1; 91:16–17 a v Apokalypse Barucha 32 podle The Expositor's Greek Testament, sv. 2, str. 116.

Otázka: Podporuje Skutky apoštolů 3:21, 26 universalismus, tedy že všichni budou spaseni?

Odpověď: Ne. Ježíš přišel jako smírná oběť za celý svět (1. Janův 2:2), aby odvrátil každého od jeho zlých cest. Avšak těm, kteří se rozhodnou neodvrátit se od bezbožných cest, Bůh nikoho do nebe proti jeho vůli nenutí.

Teorie okamžitého universalismu, podle níž všichni okamžitě jdou do nebe, je podle Mt 25,46 nepravdivá; Jan 3:36; 5:40–43; 6:45; 8:24; 10:8; 12:47–48; 14:6; (implicitně) Skutky 4:12; 2. Tesalonickým 1:8–9.

Nakonec se všichni dostanou do nebe, tedy že někteří možná půjdou do pekla, ale všichni se nakonec dostanou do nebe, je podle Mk 9,44–48; Zj 20,10 nepravdivé.

Otázka: Proč je v Skutcích 3:13, 22, 26 a v4:27 Ježíš v těchto verších označován jako svatý služebník, a co to znamená, když je nazýván Synem člověka?

Odpověď: Dva z Ježíšových nejoblíbenějších titulů byly zřejmě „Syn člověka“ a „Syn Boží“. Ježíš však zřejmě nejprve představoval vždy jen jeden titul. První zdůrazňuje, že Ježíš je plně člověkem, a druhý, že Ježíš byl plně Bohem. Ježíš nejenže vypadal jako člověk a měl s lidmi něco společného, ale byl stoprocentním člověkem. Byl v každém ohledu stejně lidský jako vy a já. Stejně tak Ježíš nebyl jen trochu Bohem nebo částečně Bohem, ale byl stoprocentním Bohem.

Ježíš měl veškerou slávu, která náleží Bohu v nebi. A přesto sestoupil na zem. List Židům 5,7–8 nehovoří o Ježíši jako o „příteli“ Boha Otce, ale na zemi byl Ježíš „podřízený“ a naučil se poslušnosti. List Filipským neříká, že Ježíš byl právoplatným služebníkem nebo že si zasloužil být služebníkem, ale spíše že se dobrovolně rozhodl stát se služebníkem.

Písmo však pokračuje. Služebníci často zastávali vysoké pozice, jako například učitelé, vychovatelé, vládní úředníci a účetní. Pouze pokorní služebníci museli umývat nohy svému pánu. Ježíš však nebyl jen služebníkem, ale pokorným služebníkem učedníků, jimž umýval nohy (Jan 13:4–17). Ježíš v Janovi 13:13 stále potvrzoval, že měli pravdu, když ho nazývali Pánem, přesto však jednal jako služebník učedníků a říkal, že bychom všichni měli být služebníky jeden druhému.

Jen pro doplnění: citát z Deuteronomia 18:15, 18–19 zde není zcela totožný ani s masoretským textem, ani se Septuagintou. Odpovídá však hebrejskému textu Deuteronomia 18:18–19 ve svitku 4Q175 (= 4QTest), který byl napsán v letech 100–1 př. n. l.

Otázka: Podařilo se Ježíši ve Skutcích 3:26 odvrátit každého od jeho nepravostí?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Ježíš byl zcela úspěšný v tom, že vykonal vše, co měl vykonat, a z Boží strany zajistil vše potřebné k tomu, aby se každý odvrátil od svých hříchů.

2. Někteří se však rozhodli od svých hříchů neodvrátit, a to není Ježíšova vina.

3. Petr zde kladl důraz na království, nikoli na církev, protože zde mluvil pouze k Židům.

Otázka: Proč je v Skutcích 4:3–14 vládci v této chvíli pouze varovali?

A: Nejprve si všimněme, že ve Skutcích 4:7 se vládci v podstatě ptali „jakou mocí nebo v jakém jménu“; šlo jim především o to, zda mají příslušnou autoritu. Podle překladu „The Message“ (str. 78) se saduceové domnívali, že mesiášská éra již začala v makabejském období. Saduceové, kteří tvořili většinu v Sanhedrinu, považovali kázání apoštolů o Ježíši za zcela neopodstatněné.

Ačkoli Písmo na tuto otázku konkrétně neodpovídá, existují pravděpodobně tři důvody.

Vládci se obávali toho, co někteří nazývají „vnímáním veřejnosti“. Báli se, že ztratí podporu lidu a že se lid obrátí proti židovským vládcům za to, že trestají lidi, kteří nečinili nic jiného než dobro tím, že někoho uzdravili. To bylo údajně hlavní obavou ve Skutcích 5:26. Petr, naplněný Duchem Svatým, se tohoto bodu dotkl ve Skutcích 4:9. Možná by se našel vhodnější čas, jak se těchto apoštolů tajně zbavit.

Za druhé se obávali reakce Římanů na davové nepokoje. Římané již prokázali, že nemají žádné výčitky ohledně zabíjení židovských vůdců. Kdyby dav souhlasil se zabitím vůdců, které již nepodporoval, mohli by se ocitnout v nepříjemné situaci. To byla hlavní obava Kaifáše v Janovi 11:48–50.

Za třetí, podle židovského zákona si člověk musel být vědom následků svého zločinu, než za něj mohl být potrestán. Varování tedy bylo pouze prvním krokem, jehož cílem bylo uvědomit je o těchto následcích.

Petr se vůbec nepokusil Sanhedrin uklidnit ani mluvit kompromisním způsobem, aby ho usmířil. To mohlo být šokující, když to vycházelo od někoho, kdo po zatčení uprchl, nemluvě o tom, že třikrát zapřel Ježíše. Někdy, když v něčem selžeme a činíme pokání, Bůh nás postaví do podobné situace, abychom mohli zvítězit tam, kde jsme dříve selhali.

Výsledkem rozhodnutí Sanhedrinu bylo v podstatě vyhlášení „války“ mezi pozemskou autoritou Sanhedrinu a nebeskou autoritou Ježíše.

Otázka: Proč Bůh ve Skutcích 4:8; 4:31; 2:4; 6:3; 11:24; 13:9; 7:55 naplňuje lidi Duchem Svatým?

Odpověď: Kniha Skutků nám uvádí pět různých důvodů.

Aby hlásali Boží slovo (Skutky 2:4; 4:8; 4:31)

Aby sloužili (Skutky 6:3)

Aby pastýřili (Skutky 11:24)

Aby napomínali (Skutky 13:9)

Za umírání (Skutky 7:55)

Otázka: Je Ježíš ve Skutcích 4:12 opravdu jedinou cestou?

Odpověď: Ano. Podle tohoto verše, Jan 14:6 a Skutky 4:12 je Ježíš jedinou cestou pro každého. Pokud s tím nesouhlasíte, nesouhlasit s téměř všemi opravdovými křesťany v celé historii není tak zlé, jako nazývat Ježíše a Petra lháři nebo blázny za to, že věřili, že Ježíš je jedinou cestou. Opravdu věříte, že Ježíš řekl něco, co po tisíce let svádělo všechny Jeho následovníky na scestí, a že to dovolil i Svým apoštolům? Myslíte si, že to víte lépe než Ježíš nebo Petr?

Pomluva znamená říkat něco, o čem člověk buď ví, že je to lež, nebo k tomu přistupuje s bezohledným pohrdáním pravdou. Pokud věříte, že Ježíš a Petr byli pomlouvači, bylo by lží, kdybyste tvrdili, že věříte v Ježíše a že jste Jeho následovníkem.

Někteří lidé by si přáli „biblický bufet“, kde by přijímali všechny doktríny, které se jim líbí, a odmítali ty, které se jim nelíbí. Je to něco jako postoj „já a Bůh“ versus „Bůh a já“. Ale to není to, co zamýšlel Bůh, náš Pán.

Otázka: Jak víme, kromě toho, co je v Bibli, že ve Skutcích 4:12 nejsou všechna náboženství pravdivá?

Odpověď: Než odpovím na tuto otázku, zde je krátký akrostich o vírách některých náboženství.

Otázka: Jak víme, kromě toho, co je v Bibli, že ve Skutcích 4:12 nejsou pravdivá všechna hlavní světová náboženství?

Odpověď: Zde je několik stručných tvrzení.

Židé věří, že Ježíš není Mesiáš od Boha. Křesťané věří, že Ježíš je Mesiáš od Boha. Hindové a mnozí buddhisté uctívají modly jako bohy. Křesťanské a židovské učení říká, že modlářství je velké zlo. Raní křesťané raději volili mučení a smrt než uctívání modl. Mohamed učil muslimy, že modláři, kteří nečiní pokání, by měli být zabiti.

Kdybyste se zastavili a zeptali se pěti lidí na cestu někam, a oni by vám dali odpovědi tak odlišné, jako jsou odpovědi těchto náboženství, museli byste dojít k závěru, že alespoň někteří z nich se mýlí. Buď

a) je v pořádku uctívat modly,

b) lidé, kteří uctívají modly, by měli být zabiti

c) je lepší být mučen a zemřít, než uctívat modly,

Všechny tři výše uvedené možnosti nemohou být pravdivé.

Buď

a) měli byste být požehnáním pro ostatní, nebo

b) je dobré a Bohu milé proklínat Židy a křesťany, jak učil Mohamed.

Obě tvrzení nemohou být pravdivá.

Představte si, že se díváte na křižovatku dvou ulic na malém ostrově. Pravděpodobně můžete vyrazit kteroukoli ulicí a nakonec se dostat na jakékoli požadované místo na ostrově. Většina náboženství je taková. Pokud chcete cestovat po ostrově, nezáleží na tom, kterou cestou se vydáte. Můžete objet ostrov vpravo, vlevo nebo uprostřed. Cesty se nakonec protnou. Pokud však chcete opustit ostrov a dostat se na pevninu Božího království, než přijde hurikán, musíte přejít po jediném dlouhém mostě. Říkat toto není úzkoprsost, ale geografie na mapě. Tvrdit, že k Bohu vede pouze jedna cesta, není úzkoprsý názor z naší strany, ale pravda, kterou učil Ježíš.

Stará pověst vypráví o podvodníkovi, který ukazuje novým přistěhovalcům do Ameriky Brooklynský most. Když po něm projíždějí všechna ta auta, podvodník nabídne přistěhovalci, že mu prodá most, který mu nepatří, aby na něm mohl vydělávat peníze vybíráním mýtného. Někdy lidé chtějí věřit v imaginární most nebo v most, který si plánují postavit sami. Pravdou o spasení je, že si nic nemůžete „koupit“. Můžete svobodně přejít úzký most Ježíšova kříže, nebo můžete zůstat na ostrově katastrofy.

Otázka: Co můžete říci někomu, kdo si myslí, že všechna náboženství vedou k Bohu, s ohledem na Skutky apoštolů 4,12?

Odpověď: Záleží na dané osobě a situaci. Zde jsou tři různé, ale vzájemně se doplňující odpovědi.

a. Je útěšné myslet si, že je svět v pořádku a že každé náboženství vede lidi k Bohu. Jsou snad Taliban, bohatý reverend Moon, nemorální Rajneesh, násilnický David Koresh a sebevražedný Jim Jones všichni „majáky“, které vedly své stoupence k tomu, co se Bohu líbí? Byla Ježíšova oběť, jeho smrt v mukách na kříži, bezvýznamná, nebo ještě hůře, zbytečným plýtváním? Ne, Ježíš řekl, že široká je cesta, která vede ke zkáze, a úzká je cesta, která vede k věčnému životu. Někteří nyní Ježíšova slova odmítají jako slova blázna a myslí si, že nevěděl, o čem mluví. Pokud však upřímně důvěřujeme Ježíši, musíme se smířit s tím, že ve většině světa není vše v pořádku a že máme co dělat, abychom lidem zprostředkovali poselství o úzké cestě.

b. A teď trochu odlehčeně: když mi někdo řekne, že všechna náboženství vedou k Bohu, zeptám se ho, jestli si uvědomuje, jak moc se tím vystavuje riziku. Například v náboženství Thuggee je uškrcení jiných lidí aktem uctívání. A protože věří, že všechna náboženství vedou k Bohu, a mě moc dobře neznají, mohli by se prosím otočit a zavřít oči, abych mohl vykonat akt uctívání podle této náboženské tradice?

c. Mohamed učil útočit na nemuslimy a zabíjet pohany v súře 9:29 a v Buchárího hadíthu, sv. 4, č. 196, str. 124. Lidé, kterým se říká muslimští extremisté, jsou prostě lidé, kteří berou vše, co Mohamed řekl, vážně. Takovýto násilný muslim by mohl říci universalistovi: Můj prorok, Mohamed, mír s ním, nám řekl, abychom zabíjeli nevěřící. Než ti však v poslušnosti Alláha useknu hlavu, chtěl jsem, abys věděl, že oceňuji, že uznáváš správnost mého náboženství.

Otázka: Jsou v Skutcích 4:12 náboženství, která konají dobré skutky, dobrá?

Odpověď: Zde je doporučující dopis o jednom z těchto náboženství, které kladlo důraz na lásku k bližním.

„Vědomí hlubokého zapojení vaší kongregace do hlavních sociálních a ústavních otázek naší země je pro mě velkou inspirací.“ -- Walter Mondale (viceprezident USA) v doporučujícím dopise pro reverenda Jima Jonese. Jones předložil tento doporučující dopis vládě Guyany, když bylo Jonestown poprvé založeno. (citováno v The New Republic,12/2/1978 a v Experts Speak, str. 283.) Jim Jones později donutil své stoupence v Jonestownu spáchat sebevraždu.

Otázka: Kdy bychom podle Skutků apoštolů 4:19 měli neuposlechnout příkazy náboženských vůdců?

Odpověď: Je třeba zvážit tři body: příkazy, bezbožné náboženské vůdce a Petra.

Příkazy: Stejně jako mají zákony státu přednost před zákony provincie, mají Boží příkazy přednost před příkazy jiných. Vše, co vám lidé říkají, dokonce i slova zbožných pastorů, byste měli porovnávat s Písmem.

Vůdci: Pavel ve 2. Timoteovi 3:5 říká, že budou lidé, kteří mají vnější podobu zbožnosti, ale popírají její moc. S takovými lidmi nemáme mít nic společného. Samozřejmě, že s někým máte něco společného, pokud ho uznáváte jako svého duchovního vůdce.

Titus3:10 říká, že nemáme mít nic společného s někým, kdo rozděluje, poté, co jste ho dvakrát varovali. Ve Zjevení 2:20 byl sbor v Thyatiře pokárán Ježíšem za to, že toleroval falešnou prorokyni, která propagovala sexuální nemravnost a pojídání jídla obětovaného modlám.

Žádný křesťanský vůdce není bezhříšně dokonalý ani ve 100 % v každém jednotlivém drobném doktrinálním bodě. Pokud však křesťanský vůdce není ochoten podřídit se Bohu, neměli bychom se podřizovat jemu. Našim křesťanským vůdcům, kteří kráčí s Bohem, byť jsou nedokonalí, máme podle Židům13:17 a 1. Petra 5:2-5 příkaz se podřizovat.

Petr: Petrova reakce mohla spočívat pouze v mlčení (ale ne v souhlasu), a poté mohl promluvit tajně, nebo říci, že nikdy nesouhlasil. Petr však udělal pravý opak. Nebál se, že by se ocitl mimo Boží ochranu. Kdyby pouze mlčel, mohlo by to naznačovat, že souhlasil, a poté by ho – ať už oprávněně, či ne – mohli obvinit z toho, že se zříká toho, s čím mlčky souhlasil. Ne, Petr zde prokázal odvahu, a právě o odvahu oni prosili Boha.

Jedním z prvních autorů, kteří se tímto bodem zabývali, byl Tertullian (198–220 n. l.) ve spise Scorpiace, kap. 14, str. 648.

Z historického hlediska šel John Wycliffe (~1330–1382) ještě o krok dál. Byl ovlivněn Richardem Fitzralphem v myšlence, že „vláda pochází od Boha“. Tento koncept spočívá v tom, že lidská moc a autorita pocházejí od Boha a jsou jím udržovány. Neposlušní a bezbožní náboženští vůdci by neměli být podporováni ani placeni. Wycliffe se ptal: Jestliže je celá římskokatolická církev zkorumpovaná, proč by pak Anglie měla Římu poskytovat peníze?

Jaká byla reakce římskokatolické církve? Wycliffova smrt na mrtvici ho pravděpodobně zachránila před mučednickou smrtí. Církev každopádně exhumovala Wycliffovo tělo a vyhodila ho.

Otázka: Jak zde ve Skutcích 4:21 všichni oslavovali Boha?

Odpověď: V kontextu výrazu „všichni lidé“ se jednalo o všechny, kteří byli svědky toho, co se stalo. Někteří z nich se možná později od apoštolů odvrátili, ale v tu chvíli všichni vyjadřovali svou chválu Bohu.

Otázka: Jaký význam má ve Skutcích 4,22 skutečnost, že tomu muži bylo 40 let?

Odpověď: Význam spočívá v poučení, že věk pro Boha není podstatný.

Tělo po dvacátém roce věku už příliš neroste a s přibývajícím věkem se hojí pomaleji. To vše je pro Boha, který koná zázraky, irelevantní.

Stejně tak může být starší člověk neochotný činit pokání a obrátit se k Bohu, protože promarnil své dřívější roky a cítí se příliš zaseknutý ve svých zvycích. To vše je pro Boha irelevantní. Nesnažte se Bohu říkat, že k Němu chcete přijít, ale že On není dost mocný na to, aby překonal vaše omezení nebo váš věk. Bůh tomu nevěří a vy byste tomu také neměli věřit.

Otázka: V Skutcích 4:23, povídali si Petr a Jan mezi sebou, aby ostatním věřícím vyprávěli vše, co řekli kněží?

Odpověď: Ne. V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Pomlouvání je vážný hřích, jak uvádějí Přísloví 11:13; 16:28; 18:8; 20:19; 26:20,22, 2. Korinťanům 12:20, 3. Janův list 10, Římanům 1:29 a 1. Timoteovi 5:13. Pomlouvání a šíření pomluv zahrnuje vyprávění věcí o druhých, k čemuž neexistuje žádný dobrý důvod, a šíření lživých informací.

2. Petr a Jan nešířili pomluvy, protože vyprávěli, co se jim stalo, a říkali pravdu.

3. Navíc bylo pro ostatní křesťany důležité vědět o rozsudku a činech velekněží a starších.

4. A konečně vyprávěli o Božím uzdravení, a o tom, co Bůh učinil, lze ostatním vyprávět vždy.

Otázka: Co je na jejich modlitbě ve Skutcích 4,28–29 zajímavé?

Odpověď: Velmi zajímavé jsou dvě věci: to, co Bohu řekli, a to, o co se nemodlili.

Člověk by mohl očekávat, že řeknou Bohu, že vládci jednali proti Boží vůli. Místo toho však zde najdeme „překvapení“. Uznávají před Bohem, že bezbožní vůdci ve skutečnosti činili přesně to, co pro ně Bůh určil, jak uvádí Žalm 2 ve Skutcích 4:25–26.

V podstatě vznesli k Bohu tři prosby.

1. Aby se podíval na výhrůžky vládců (aniž by si dovolili říkat Bohu, co by s tím měl dělat)

2. Dej jim odvahu kázat Boží slovo

3. Pokračuj ve zvelebování svého jména uzdraveními, znameními a zázraky.

Nejzajímavější je to, o co se NEMODLILI. Oslovovali Boha jako Vládce, ale přesto se nemodlili za bezpečnost, za úlevu od útlaku ani za to, aby je Bůh ochránil. Nemodlili se, aby jim Bůh naservíroval příležitosti k hlásání slova. Viděli dostatek příležitostí. Modlili se spíše jen za to, aby je Bůh proměnil a dal jim větší smělost k tomu, aby vytvářeli nebo využívali příležitosti, které se jistě naskytnou k hlásání slova.

Bůh dal najevo, že měl z jejich modlitby velkou radost, tím, že se místo otřáslo. Jak poznamenal Jan Zlatoústý, když se místo otřáslo, oni se stali ještě neotřesitelnějšími.

Otázka: Mají dnes křesťané podle Skutků 4,32–35 a 2 Kor 8,13–15 dosahovat finanční rovnosti se všemi ostatními křesťany?

Odpověď: Skutky 4,32–35 ukazují, že první křesťané byli velmi štědří a sdíleli vše společné, a že nikdo netrpěl nouzí. Bible však ani nepřikazuje, ani neuvádí příklad „křesťanského komunismu“, protože Skutky 5,4 ukazují, že Ananiáš měl právo ponechat si pozemek i peníze pro sebe. Jen neměl právo tvrdit, že všechny peníze daroval církvi, když tomu ve skutečnosti tak nebylo. Pavel měl osobní majetek v podobě svého pláště a několika svitků, o nichž píše ve 2. Timoteovi 4,13.

2. Korinťanům 8:13–15 říká, že nikdo by neměl mít příliš mnoho a nikdo by neměl mít příliš málo. Tyto verše představují výzvu pro bohaté křesťany, ale máme následovat celou Bibli, ne jen její části.

Otázka: Existovalo ve Skutcích 4,36 skutečné Barnabášovo evangelium, napsané Barnabášem, jak tvrdí někteří muslimové?

Odpověď: Ne. Barnabášovo evangelium je středověký padělek. Zde uvádíme některé důvody, proč víme, že se nejedná o starověké dílo.

Základní fakta ukazují, že se nejedná o starověké dílo. Barnabášovo evangelium je známé pouze v italštině a žádný starověký autor se na něj nikdy neodvolával. Zmiňuje věci, které se začaly používat až o několik století později. Kromě toho byly v Granadě nalezeny i další padělky evangelií napsané v arabštině. Byly objeveny po roce 1588 a jejich autory byli Maurové. Když všichni obecně odmítají tyto ostatní padělky evangelií, proč tedy přijímat právě tento? Ačkoli jeden muslimský autor, Ata ur-Rahman, zaměnil Barnabášovo evangelium s jiným spisem nazývaným Barnabášův dopis/epištola, neexistuje mezi nimi žádná podobnost kromě jména osoby.

V rozporu s Biblí i Koránem

Následující učení z Barnabášova evangelia jsou v rozporu s islámskou doktrínou v Koránu i s křesťanským učením v Bibli.

Některé další rozdíly oproti Bibli

Některé další rozdíly oproti Koránu by měly muslimy varovat před tím, aby se chtěli odvolávat na toto „evangelium“. Podle Buchárího hadísů, svazek 4, kniha 56, č. 712, str. 467, Mohamed řekl, že jednou ze tří nejhorších lží je „připisovat mi to, co jsem neřekl“.

Obecné chyby – plavba do vnitrozemských měst: Nejedná se pouze o drobné chyby, ale o důkaz toho, že autor věděl o geografii a historii Palestiny velmi málo.

Historické anachronismy: Nejde zde o to, že by Barnabášovo evangelium obsahovalo několik historických nesrovnalostí. Jde o to, že četné chyby dokazují, že tato kniha byla napsána ve středověku v Evropě.

Tyto „více než jen pár“ chyb dokazují, že kniha byla napsána ve středověku v Evropě.

Otázka: Ve Skutcích 4:36 se píše: „Kdo tedy napsal Barnabášovo evangelium?“

Odpověď: Nejprve několik stop a poté tři možní podezřelí.

Stopy: Italský tiskař jménem Arrivabene vydal v roce 1547 první italský překlad Koránu. Autor Evangelia Barnabáše nebyl dobře obeznámen ani s biblickými dějinami, ani s ortodoxní muslimskou teologií, ale zjevně měl (nebo měla) velmi dobré znalosti o evropských středověkých zvycích. Italský text Evangelia Barnabáše vykazoval stopy benátského i toskánského dialektu. Latinské pravopisné tvary ukazují vliv latinské Vulgáty. Jsou zde patrné také vlivy z Danteho děl.

Na okrajích se nacházely arabské poznámky. Jak však zmiňuje David Sox (str. 51), nebyly napsány ortodoxním muslimem. Raggsovi se domnívají, že jelikož tmavě zelená vazba orientálního typu je velmi podobná vazbě tureckého dokumentu z roku 1575 v benátských archivech, mohla být jak vazba, tak okrajové poznámky vytvořeny v Istanbulu/Konstantinopoli.

První podezřelý: Fra Marino byl v letech 1542 až 1550 hlavním inkvizitorem Benátek a jeho motivem možná byla pomsta (Sox, s. 68). Felice Peretti (budoucí papež Sixtus V.) byl přísný a oddaný benátský inkvizitor, který si nadělal mnoho nepřátel. V 16. století se jen v Benátkách konalo 843 procesů kvůli protestantismu a anabaptismu, 65 kvůli rouhavým projevům a 148 kvůli čarodějnictví. (Sox, s. 57) V 30. letech 16. století byla Benátky kritizována za svou toleranci. Augustiniánský mnich byl potrestán za šíření kacířství v kostele sv. Barnabáše v Benátkách. (Sox, s. 59) Analýza rukopisu Fra Marina a Barnabášova evangelia ukazuje, že by mohly pocházet od stejné osoby, jak uvádí Sox na s. 70.

Druhý podezřelý: Anselmo Turmeda (který se později stal Abd-Alláhem ibn Abd Alláhem) z Mallorky ve Španělsku studoval v Bologni deset let. Ve své biografii, sepsané v letech 1383–1390, tvrdil, že před svým obrácením k islámu byl knězem. Jeho učitel v Bologni byl tajný muslim. De Epalza (str. 63–64) uvádí, že šlo o obráceného františkána, který se po svém obrácení k islámu pomstil křesťanství. Zmínka o španělských mincích v Barnabášově evangeliu tuto teorii podporuje.

Další podezřelí: Další padělky evangelií, tentokrát alespoň napsané Maury v arabštině, pocházejí z Granady. Žádný z nich však nebyl znám před rokem 1588.

Závěr: Představte si, že jste muslim a dozvíte se, že někdo našel ztracenou „knihu“ od Boha. Tato „súra“ mimo jiné uváděla, že Mohamed se plavil na lodi do Mekky, a v deseti bodech byla v rozporu s učením Bible i s Koránem. Nejstarší rukopis údajné súry byl napsán v italštině, což není jen jazyk Blízkého východu, ale italština v době Mohameda vůbec neexistovala. A konečně, tato údajná súra obsahovala některé historické zvyky, které se v Evropě objevily až o 1 000 let později.

Myslím, že lze s jistotou říci, že muslim by k tomu měl přinejmenším několik otázek. Než přijmete tento středověký padělek jako autentické dílo, které ukazuje „skutečné“ Ježíšovo učení, nezapomeňte, že toto dílo je v rozporu i s Koránem.

Otázka: Jak se může věřící podle Skutků apoštolů 4:36 změnit, aby byl povzbuzující, jako byli Josef a Barnabáš?

Odpověď: Existuje řada věcí, které můžete dělat, a také několik věcí, s nimiž byste měli přestat.

Když vás někdo vidí, očekává, že od vás bude častěji slyšet povzbuzující slova, nebo spíše kritiku? Je místo i pro kritiku, ale obecně by měla být méně častá než slova povzbuzení.

Ze svého projevu byste měli vyloučit odrazující a cynické výroky.

Buďte vděční za příspěvky a úsilí druhých. I když se snaha vedená dobrým úmyslem nezdařila, buďte vděční za to, že se o to pokusili.

Nezapomeňte poukazovat na dobré věci, které ostatní dělají nebo se snaží dělat.

Na druhou stranu buďte upřímní, nelichotěte lidem tím, že chválíte věci, o kterých vědí, že nebyly učiněny s nejlepšími úmysly nebo nebyly dobře provedeny.

Otázka: Proč byly ve Skutcích 4:37 a 5:2 příspěvky církve kladeny apoštolům k nohám?

Odpověď: Písmo to neříká, ale můžeme vidět čtyři možné důvody.

Autorita: Uznání autority apoštolů v církvi přijímat a rozdělovat peníze a jiné příspěvky.

Absence předběžných podmínek: Tím, že byl dar předán tímto způsobem, nebyly s ním spojeny žádné závazky ani stanoveny žádné podmínky.

Anonymní dávání: Jelikož peníze rozdělovali apoštolové namísto samotného dárce, dárce neměl tolik příležitostí k chvále či získání slávy.

Důvěra: Dárci věřili, že apoštolové s darem naloží moudře.

Otázka: Měly by dnešní církve podle Skutků 4:37 a Skutků 5:2 fungovat na základě důvěry, nebo by měly mít finanční kontroly?

Odpověď: Obojí. Pokud víme, že nemůžeme důvěřovat církevnímu vedoucímu nebo organizaci, neměli bychom tomuto vedoucímu ani organizaci nic dávat. Nejde zde jen o podvod, ale o utrácení Božích darů na věci, které Boha nectí. Účelově vázané dary jsou v pořádku, stejně jako tomu bylo v případě hladomoru v Izraeli za Pavlových časů.

Důvěra však neznamená, že by se neměly používat také finanční kontroly. Ve 2. Korinťanům 8:17–18 bylo s darem vysláno více lidí, aby se předešlo zdání nepatřičnosti. To je stejně důležité i dnes, abychom se vyhnuli zdání nepatřičnosti. I dobré služby měly občas problémy s tím, že si zaměstnanec vzal peníze. Dobré církevní organizace to odhalily díky finančním kontrolám. Existuje zastřešující organizace zvaná Evangelická rada pro finanční odpovědnost (ECFA), která sdružuje stovky křesťanských organizací. Každá organizace musí souhlasit s Vyznáním víry a každá se musí řídit účetními postupy ECFA, které zahrnují externí, nezávislý audit prováděný jednou ročně účetní firmou.

Otázka: Měli by se podle Skutků apoštolů 4:37 a 5:2 dnešní příspěvky směřovat do církve, nebo přímo chudým v nouzi?

Odpověď: Neexistuje žádné striktní pravidlo, ale při hledání odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Pomoc chudým, sirotkům a vdovám by měla být důležitou prioritou v našich životech (Jakub 1:27; Deuteronomium 15:11; Izaiáš 1:17; 58:6–10; Jeremiáš 5:28; 22:16; Galatským 2:10; Žalm 41:1; 68:5; Přísloví 19:17; 21:13; 22:9; 24:11–12; 29:7; 31:9,20; Matouš 25:34–36; Zachariáš 7:9–10; Skutky 10:2,4; Efezským 4:28; 1. Timoteovi 6:18-19). „Kdo zavírá uši před voláním chudého, i on bude volat a nedostane odpověď.“ (Přísloví 21:13)

2. Chudým, kteří odmítají pracovat, se nemá pomáhat, dokud nebudou ochotni pracovat (2. Tesalonickým3:10 ).

3. Když dáváte přímo chudým, dávejte moudře. Snažte se omezit riziko, že peníze budou použity na drogy, alkohol, cigarety, loterijní losy nebo jiné zbytečné věci.

4. Když dáváte církvi nebo prostřednictvím církve, dávejte moudře. Zjistěte, co daná organizace podporuje. Například určité procento sbírek mnoha hlavních denominací směřovalo do Světové rady církví. Ty dávaly peníze rhodeským (zimbabwským) partyzánům, kteří zabili misionáře jedné z členských organizací Světové rady církví.

Pokud část vašich peněz jde na podporu odpadlíků (jako je episkopální biskup Spong) nebo na semináře, kde popírají Kristovo fyzické vzkříšení (jako jsou některé na Perkins School of Theology na Southern Methodist University), uvědomte si, že část peněz, o kterých tvrdíte, že je dáváte Bohu, je ve skutečnosti dána vlkům, kteří rozhánějí stádo. Proč plýtvat penězi tím, že je dáváte těm, kteří nejsou odhodláni následovat Krista, jak je popsán v Bibli?

Otázka: Co bylo špatného na tom, že Ananiáš a Safira ve Skutcích 5,1–10 prodali pozemek a položili apoštolům k nohám jen část peněz?

Odpověď: Vydat pouze část peněz bylo v pořádku. Ve Skutcích 5,4 Petr ukazuje, že na nikoho nebyl vyvíjen nátlak, aby následoval Barnabášův příklad. Problémem bylo, že lhali a tvrdili, že jde o celou částku. Druhým problémem byla nepoctivost. Hlavním problémem však bylo, že si mysleli, že mohou oklamat Ducha Svatého.

Lukáš tímto zápisem prokazuje svou upřímnost při zaznamenávání této nešťastné, poněkud trapné události v církvi. Ananiáš a Safira jsou pro ranou církev tím, čím byla Achánova rodina pro Izraelity – hříšným podvodem, který narušil vítězný postup Božího lidu.

Obecně řečeno, Satan útočí na církev třemi způsoby.

Z vnějšku: násilí ve Skutcích apoštolů

Vnitřní infiltrace, jako jsou morální kompromisy a heretické učení

Odvádění pozornosti: nechat se pohltit jinými dobrými skutky, které Bůh pro tyto lidi nezamýšlel.

Otázka: Jak to, že v Skutcích 5,1–10 nejsou lidé, kteří dnes zkreslují své příspěvky církvi, zabiti Bohem?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Stalo se to přímo před očima samotných apoštolů, což bylo možná částečným naplněním Janova evangelia 20:23. Bylo to nové období „jasného světla téměř dokonalého svědectví rané církve“, jak uvádí New International Bible Commentary na str. 1277.

2. Na jedné straně byli nepoctiví, ale ještě větším hříchem bylo lhát apoštolům a myslet si, že jim projde lhaní Bohu.

3. Nic nenasvědčuje tomu, že by si zasloužili okamžitou fyzickou smrt více než všichni ostatní, kteří podváděli lidi ve jménu náboženství. Svůj trest však dostali „dříve“, aby z nich byl učiněn odstrašující příklad v prvních dnech církve pod přímým vedením apoštolů.

4. Ananiáš a Safira byli blízko apoštolům a v centru Božího působení. To je dobrá věc, pokud posloucháte Boha a jste k Němu upřímní, ale bolestná, pokud tomu tak není.

Otázka: Je v Skutcích 5:3–4 Duch Svatý ženským Duchem, jak učí údajný korejský Mesiáš reverend Moon (Božský princip, páté vydání, 1977, str. 215–216)?

Odpověď: Ne. Duch Svatý nemá chromozomy X ani Y ani pohlavní orgány. Když se však v Bibli hovoří o Duchu Svatém, je o něm mluveno jako o „On“, nikdy jako o „ona“. Jan14:17 říká: „Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy ho však znáte…“ (BSB). V řecké gramatice mají koncovky slov rod a verše Jan 14:16, 26 a Skutky 13:2 mají mužský rod. Také verše Jan15:26 a Jan16:13 uvádějí „Ho“.

Stručně řečeno, Jan 14:17 je pravdivý. Ti, kdo trvají na tom, že Duch Svatý je ženského rodu, Ho neznají.

Otázka: Jak to, že se ve Skutcích 5:13,14 k věřícím nepřidal nikdo další, když se jejich počet zvyšoval?

Odpověď: Doslovný překlad z řečtiny zní „nikdo z ostatních“. Kvůli strachu z pronásledování a kvůli tomu, co se stalo Ananiášovi a Safiře, se nikdo nechtěl přidat k věřícím, dokud i oni sami neuvěřili. Jak uvádí The Tony Evans Bible Commentary na str. 1078: „Bohužel, když Bůh začne působit, začne působit i ďábel.“

Otázka: Proč byli apoštolové ve Skutcích 5:19–20 propuštěni?

Odpověď: Skutky 5,20 ukazují, že byli propuštěni za určitým účelem: aby šli a znovu promluvili k lidu, stojíce v chrámu. Neměli to dělat tajně, ale směle a otevřeně.

Bůh komickým způsobem ukázal, že náboženští představitelé jsou blázni. Vězeňští strážci pečlivě hlídali prázdné vězeňské cely. Rada se sešla, aby soudila vězně, které neměla. Zatímco se snažili přijít na to, kam vězni uprchli, ti byli venku na nádvořích chrámu a znovu kázali.

Všimněte si, že když byli znovu zatčeni, otázky, zda by Ježíš mohl být Mesiášem nebo jak se dostali ven, aby kázali, ani nebyly na pořadu dne. Ve skutečnosti v tomto „výslechu“ nejsou zaznamenány vůbec žádné otázky kladené apoštolům. Pouze prohlášení velekněze, že porušili pravidla Sanhedrinu.

Otázka: Bylo v Skutcích 5:30, 10:39 a 13:29 Ježíš pověšen na stromě, nebo ukřižován na kříži?

Odpověď: Ježíš byl ukřižován na kříži vyrobeném ze dřeva. Kříž byl zřejmě vyroben z kmene mrtvého stromu. Být „pověšen na stromě“ bylo podle Deuteronomia 21:23 prokletím. Použití tohoto výrazu zdůrazňuje, že Ježíš na sebe vzal za nás ponížení a prokletí.

Otázka: Co víme o Gamalielovi I. kromě toho, co uvádí Bible, ve Skutcích 5:34 a 22:3?

Odpověď: Gamaliel, syn Šimona, byl slavný židovský rabín, vnuk jiného slavného rabína jménem Hillel. Gamaliel I. zemřel v roce 52 n. l. Farizejská tradice Hillela věřila, že muž se může s manželkou rozvést z jakéhokoli důvodu.

Otázka: Kdy žil Theudas, o kterém se píše ve Skutcích 5:36?

Odpověď: Nejprve to, co není správná odpověď, poté skutečnost, která s odpovědí nesouvisí, a nakonec správná odpověď.

Není to odpověď: Je možné, že se zde Gamaliel dopustil omylu a Lukáš nám pouze sdělil, co Gamaliel nesprávně řekl. Vzhledem k následující odpovědi však není důvod zpochybňovat pořadí nebo načasování toho, co bylo řečeno.

Pro odpověď není relevantní: Josephus ve spise „Antiquities of the Jews“ 20.5.1 (cca 93–94 n. l.) zmiňuje jistého Theudase, který byl v roce 44 n. l. popraven stětím hlavy Cuspiem Fadem, když Fadus zastával funkci prokurátora. Gamaliel však uvedl, že tento Theudas žil před sčítáním lidu, které se konalo v letech 6–7 n. l. Navíc tento Theudas disponoval poměrně početnou armádou, nikoli pouze 400 lidmi.

Situaci komplikuje skutečnost, že v této době docházelo k mnoha menším povstáním. Josephus zmiňuje, že během čtyřicetiletého období vedli čtyři z těchto povstání různí lidé, kteří se všichni jmenovali Šimon. Zmiňuje také tři různá povstání vedená třemi různými muži, kteří se všichni jmenovali Jidáš, a to během deseti let. Samozřejmě, ačkoli byl Josefus obecně pečlivým historikem, dopustil se i jiných chyb. Je tedy možné, že buď Josefus, nebo některý z pozdějších opisovačů mohl jméno zapsat nesprávně. Mnozí se dříve domnívali, že Lukáš použil Josefa jako zdroj. Několik autorů, včetně Emila Schürera, však tuto teorii „vyvrátilo“.

Odpověď: Theudas se 400 povstalci byl jiná osoba se stejným jménem. Povstalecké nálady proti Římanům byly silné, protože existovala skupina lidí zvaná zeloti, kteří proti Římanům bojovali téměř nepřetržitě až do úspěšného, avšak krátkodobého povstání v roce 70 n. l. Tento Theudas byl tím, kdo se vzbouřil před Judášem, zatímco povstalec, o kterém se zmiňuje Josephus, se vzbouřil až po Judášovi.

Otázka: Jaký důkaz o tom, že Pavel studoval u Gamaliela, najdeme ve Skutcích 5:36?

Odpověď: Kromě Pavlových vynikajících znalostí Starého zákona a jeho tvrzení, že je farizej, existuje jeden konkrétní příklad. V 1. Korinťanům 14:21 Pavel označil citát z Izaiáše 28:11–12 za součást Tóry (Zákona). Saduceové a další uznávali za Tóru pouze prvních pět knih Bible, zatímco farizeové považovali za Tóru celý Starý zákon. To tedy naznačuje, že Pavel studoval u farizeje, nikoli u saducea.

Mimochodem, ačkoli byl Gamaliel velmi váženým farizejem, uvádí se, že byl pouze členem rady Sanhedrinu v Jeruzalémě. Rabíni z řad farizejů nikdy nestáli v čele Sanhedrinu, a to až do zničení chrámu v roce 70 n. l.

Otázka: Bylo pro farizeje charakteristické, že se v Skutcích 5,38–39 zachovali tak shovívavě?

Odpověď: Existují různé podskupiny farizejů a někteří, jako například Gamaliel I. a Josefus, patřili k těm shovívavějším. Pozdější rabín, Gamaliel II., byl přísnější. Josefus píše: „Farizejové jsou v otázkách trestů přirozeně shovívaví“ ve spise „Starověké dějiny Židů“, kniha 13, 294 [x.6]. Pozdější farizej, rabín Johanan, výrobce sandálů, který studoval u slavného rabína Akiby, řekl něco velmi podobného tomu, co řekl Gamaliel. V Pirke Aboth 4:11 řekl: „Každé shromáždění, které je pro slávu nebes, bude nakonec upevněno, ale každé, které není pro slávu nebes, nebude nakonec upevněno.“

Otázka: Co je ironického ve Skutcích 5:40–41?

Odpověď: Apoštolové utrpěli čtyřicet ran bičem minus jednu. Někdy to lidé nepřežili. Pokud by Bůh nezasáhl, pravděpodobně by utrpěli trvalé fyzické následky. Apoštolové, které Bůh vyslal do světa, by tedy kvůli bičování utrpěli fyzické následky. Přesto se apoštolové cítili poctěni tím, že byli zneuctěni, a dostalo se jim milosti být poníženi!

Jak řekl ugandský biskup Festo Kivengere: „Bez krve nedokáže církev žehnat.“ Tertullian pronesl slavnou větu: „Zabíjejte nás, mučte nás, odsuzujte nás, rozdrťte nás na prach; vaše nespravedlnost je důkazem naší neviny. …Čím častěji nás kosíte, tím více nás přibývá; krev křesťanů je semeno.“ Apologie, kap. 50 (ANF sv. 3, str. 33).

Otázka: Proč by vlastně ve Skutcích 6,1 mělo být v církvi tolik vdov?

Odpověď: Nejprve nesprávná odpověď: „protože jejich manželé byli zabiti kvůli víře“, v této době není správná, protože téměř nikdo ještě nebyl zabit kvůli své víře. Existují pravděpodobně tři důvody. 1) Ve společnosti obecně mohlo být mnoho potřebných vdov. V té době bylo pro ženu těžké uživit se bez muže, pokud nebyla tkadlenou nebo obchodnicí, případně neměla povolání s pochybnou pověstí.

2) Částečným důvodem mohlo být to, co lze pozorovat v některých rozvojových zemích: když se starší člověk obrátí ke Kristu, rodina, která ho finančně podporovala, v tom přestane. To by nejen přimělo mnohé k návratu k víře své rodiny, ale představovalo by to pro církev finanční zátěž, která by odčerpávala prostředky, které by jinak mohly být využity na evangelizaci. A pokud by se církev nestarala o své vlastní vdovy, ukázala by tím světu, že křesťanům ve skutečnosti nezáleží na ostatních lidech, nebo alespoň na těch, kteří nemají peníze.

3) Kromě své rodiny měli Židé již způsob, jak rozdělovat jídlo chudým a hladovým Židům, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 330. Pokud však někdo přestal poslouchat židovské vůdce, ti ho mohli z rozdělování jídla vyloučit.

Potřeby vdov však pro církev vůbec nepředstavovaly zátěž; naopak, starat se o ně bylo právě úkolem církve. Evangelizace a peníze s ní spojené nejsou naší primární odpovědností; tou je poslušně se líbit Bohu. Pomoc chudým a vdovám není zátěží pro poslání církve; je to naopak jeho zásadní součástí.

Otázka: Ve Skutcích 6,1 – kdy a jak je vhodné si stěžovat?

Odpověď: Nikdy není vhodné si stěžovat nebo reptat. Často je však vhodné poukázat na problémy a věci, které je třeba napravit. Když tak učiníte, můžete být neprávem obviněni ze stěžování, ale je v tom rozdíl.

Nespokojenost může být demoralizující. Znevažuje ostatní a je to destruktivní způsob, jak se soustředit na problém. Poukazování na problémy se může zaměřit na řešení a na spolupráci s ostatními při jeho realizaci. Je to konstruktivní, ale někdy je součástí konstruktivního přístupu i odstranění toho, co je špatné, a zametení trosek.

Kdyby se Lukáš snažil pouze vykreslit obraz dokonalé harmonie raných křesťanů, pak by 6. kapitola Skutků přesně odporovala tomuto záměru. 6. kapitola Skutků naopak ukazuje, že Lukášovým záměrem bylo popsat věci tak, jak byly, včetně všech problémů.

Otázka: Jak byste se měli chovat a co byste měli dělat, když si někdo v Boží církvi stěžuje, jak je uvedeno ve Skutcích 6:1?

Odpověď: Podívejte se odděleně na tón jejich stížnosti a na její obsah. I když je jejich návrh dobrý a oprávněný, možná by měli změnit způsob, jakým své obavy vyjadřují. Je v pořádku být důrazný, abyste dostali svůj názor k srozumění, ale zároveň musíte projevit úctu vůči svým vedoucím a těm, s nimiž mluvíte. Pokud někdo něco nadhazuje způsobem, který vyvolává rozkol nebo je jinak nevhodný, měli byste ho napravit nebo pokárat. Pokud se však jedná o oprávněný problém, který nadhodil nevhodným způsobem, měli byste se tímto problémem i tak zabývat.

Někdy může upřímný věřící vhodným způsobem nadhodit něco, co považuje za problém, a přitom se zcela mýlí. Musíte být schopni mu jemným způsobem sdělit, že jste důkladně zvážili vše, co řekl, a rozhodli jste se, že je nejlepší nic nepodnikat. Pokud má velmi silný zájem o zahájení nové služby a vy o to nemáte tak velký zájem, dejte mu trochu volnosti a nechte ho, ať s tím začne.

Za druhé, bez ohledu na to, zda byla jejich stížnost formulována správným tónem, zvažte, zda je jejich problém skutečně důvodem k obavám a zda by jejich návrh mohl být dobrý. Pokud na tom trvají, možná byste se měli zeptat sami sebe, nebo ještě lépe, zeptat se jich, proč. Možná je v tom něco, co vy nevidíte.

V tomto konkrétním případě se apoštolové nesnažili svalit vinu na nikoho; prostě se rozhodli problém vyřešit.

Otázka: Proč si myslíte, že ve Skutcích 6,1 byly řecky mluvící vdovy opomíjeny ve prospěch hebrejsky mluvících vdov?

Odpověď: Jelikož nemluvily aramejsky, nebo alespoň ne jako rodilé mluvčí, pravděpodobně přišly do Jeruzaléma teprve před několika lety a neměly v komunitě silné kořeny. V církvi existovaly různé subkultury a očekávalo se, že křesťané budou pomáhat ostatním křesťanům, aniž by projevovali zvýhodňování na základě kultury.

Tento problém možná nebyl záměrný, ale existuje i neúmyslná přízeň a předsudky. Když selektivně pomáháte těm, které vidíte nejčastěji, dávejte pozor, abyste neúmyslně neprojevovali přízeň, neboť k tomu snadno dojde. V tomto případě spočívalo řešení ne v tom, že by se rozdělovatelům jídla řeklo, aby neprojevovali přízeň, ale v tom, že se sestavila různorodá skupina rozdělovatelů jídla.

Otázka: Myslíte si, že je správné mít v církvi různé skupiny, jak je uvedeno ve Skutcích 6,1?

Odpověď: Mít v církvi různé skupiny může být dobré, ale někdy to přináší potíže. Někdy jsou rozdíly v jazyce nebo kultuře tak velké, že je lepší mít oddělené bohoslužby, sbory nebo církve. Slyšel jsem o sboru v Peru, kde se scházeli jak obyvatelé města, tak vesničané, kteří si na bohoslužbu přinášeli své děti a nepoužívali plenky. Moč stékající na zem se u městských obyvatel nesetkala s pochopením. Někdy tedy mohou být různé sbory k sobě přátelské, ale přesto zůstat odlišnými sbory.

Bez ohledu na kulturu a jazyk však 1. Korinťanům 1:10–13 říká, že mezi námi křesťany nemají být žádné rozdělení. Každý člen by se tedy měl více snažit poznat, spřátelit se a milovat ty, kteří jsou odlišní od něj, spíše než lidi, kteří jsou mu podobní. Pokud jste zralý věřící, ať už je váš etnický původ jakýkoli, zvažte posílení církve tím, že se připojíte k církvi, kde váš etnický původ není v většině.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se Dvanácti v Skutcích 6,2 záměrně rozhodli nevyhovět oprávněné potřebě, kdy je pro nás vhodné nevyhovět oprávněným potřebám jiných věřících?

A: „Vy“ byste měli uspokojovat potřeby všech. Nejedná se však o „vy“ v jednotném čísle, ale o „vy“ v množném čísle, v tom smyslu, že církev by měla uspokojovat potřeby všech. Nepotřebovali nesmyslný, drtivý tlak z myšlenky, že musí každou potřebu uspokojit osobně. Církev není jednotlivec, ale tým. Jednou jeden křesťan hovořil se sousedem o Kristu a ten byl ochoten přijmout Krista. Křesťan tedy spěšně zavolal pastora a řekl mu, ať rychle přijde, protože ten člověk chce přijmout Krista. Pastor souhlasil a zavěsil. Poté však pocítil napomenutí Ducha Svatého. Zavolal zpět a řekl: „Nepřijdu; musíš ho ty přivést k Pánu.“ Jako křesťan nedeleguj to, co bys měl udělat sám. Jako pastor nepodporuj závislost.

Pamatujte, že Petr odvážně riskoval svůj život, aby kázal evangelium, a řekl vládcům a starším: „Posuďte sami, zda je v Božích očích správné poslouchat vás spíše než Boha. Neboť nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Zkuste si teď představit, že by se Petr nakonec rozhodl už tolik nekázat evangelium, protože by chtěl trávit veškerý svůj čas pomáháním chudým křesťanům.

Představte si, že by Petr řekl: „Musím kázat evangelium a musím pomáhat chudým, takže něco musím omezit, a proto prostě vynechám většinu svého času na modlitbu.“ Nemyslím si, že by Petr na něco takového vůbec pomyslel. Naopak, ve Skutcích 6,4 se zdá, že Petr považuje modlitbu a službu slova za dvě věci, které k sobě patří, protože bez první z nich nemůže účinně vykonávat tu druhou.

Ve Skutcích 6,3 skutečně uspokojili potřeby, ale nepřímo, nikoli přímo. Řekli jim, aby vybrali sedm mužů, kteří budou rozdávat jídlo potřebným vdovám.

Otázka: Proč by tito muži ve Skutcích 6,3 měli být plní Ducha a moudrosti, když v podstatě vykonávali administrativní úkoly?

Odpověď: Nejprve trochu kontextu. Židé měli síť pro rozdělování jídla chudým, a tak se zdálo přirozené, že křesťané, kteří pocházeli z židovství, budou postupovat stejně. Židovští chudí a vdovy, kteří dostávali jídlo z židovské distribuce, by pravděpodobně byli z této podpory vyloučeni, jakmile by se stali křesťany. Svědectví o tom, jak se církev starala o své chudé, proto mohlo mít v tomto případě zvláštní význam. Jedna věc je sporadicky a nepravidelně dávat jídlo chudým, ale jiná věc je poskytovat jim stálou pomoc, na kterou se mohou spolehnout.

Tito muži měli sloužit (diakonein/diakoneo) potřebám druhých. Rozdávání potravin bylo právě tou diakonií. Aby to mohli činit tak, aby to bylo dobrým svědectvím pro církev, museli být tito lidé čestní a bezúhonní (dobrý příklad bez výčitek), duchovní (plní Ducha Svatého) a praktičtí (plní moudrosti). O diákonech se zmiňuje také Filipským 1:1 a 1. Timoteovi 3:8–13. Tito diákoni však museli být také schopni povzbuzovat ostatní, aby přispívali penězi na jídlo. Lidé by možná nebyli tak ochotní přispívat, kdyby si nemysleli, že peníze jsou využívány tak, jak je zamýšleno, a moudře. Někdy Boží lid nedostává to, co by měl, protože Boží lid ne vždy dává tak, jak by měl.

Otázka: Proč mají všechna jména ve Skutcích 6:5 stejný etnický původ?

Odpověď: Jedná se o řecká jména, nikoli hebrejská. Řešením nerovnoměrného rozdělování jídla bylo svěřit část vedení této činnosti příslušníkům etnické menšiny.

Samozřejmě je možné, že někteří z nich byli etnicky neřeckého původu, ale dostali řecká jména. Skutečnost, že všech sedm dostalo nehebrejská jména, však silně naznačuje, že většina z nich, ne-li všichni, byli buď Řekové, nebo převážně řecky mluvící.

Někteří spekulovali, že řecky mluvícími Židy se míní pouze pohani, kteří konvertovali k judaismu. To však není správné, protože Nikolas z Antiochie ve Skutcích 6:5 je jediný zmíněný, kdo byl konvertitou k judaismu. Samotná zmínka o Nikolasovi silně naznačuje, že ostatních šest konvertity nebylo.

Zajímavou poznámkou na okraj je, že apoštolové tento problém rozpoznali a navrhli řešení, ale byli to členové celého sboru, kdo tyto muže vybrali, nikoli apoštolové. Apoštolové za tento problém nikoho neobviňovali a usoudili, že bude lepší, když konečné rozhodnutí učiní jiní místo nich.

Otázka: Proč si myslíte, že ve Skutcích 6,7, po výběru těchto sedmi mužů, se k víře obrátilo velké množství kněží?

Odpověď: Neexistoval žádný přirozený důvod, proč by výběr těchto sedmi mužů, kteří všichni měli řecká jména, za jáhny měl zvýšit pravděpodobnost, že se židovští kněží obrátí ke Kristu; z přirozeného hlediska by se dalo očekávat spíše opak. Možná načasování této události ukázalo, že Bůh měl z výběru těchto sedmi mužů radost.

Kromě toho pojem „kněží“ zahrnoval nejen saduceje, ale i jiné skutečné kněze, kněžské rody a dokonce i esejce, kteří se také nazývali kněžími.

Otázka: Proč ve Skutcích 6,8 svěřili Štěpánovi, muži plnému Boží milosti a moci, který konal velké divy a zázraky, „všední“ správní funkci?

Odpověď: Zjevně nepovažovali za bezvýznamné být diákonem a zajišťovat spravedlivé rozdělování jídla. Chtěli někoho, kdo byl čestný a o kom bylo známo, že je plný Ducha Svatého, což by také znamenalo, že měl dobrou pověst. Důležité je také to, že byl Židem mluvícím řecky. (Štěpán není židovské jméno, ale řecké.) Ve skutečnosti i ostatní jména byla řecká.

I dnes je důležité vybírat správné lidi na důležité úkoly, jako je zajištění stravy pro lidi. Chcete, aby tuto roli zastávali lidé kvalifikovaní a důvěryhodní. Pokud někdo v některé oblasti trochu zaostává, raději by měl být o něco méně kvalifikovaný než o něco méně důvěryhodný. Navíc, jelikož byly řecky mluvící vdovy opomíjeny, bylo z několika důvodů důležité mít řecky mluvícího jáhna. Díky svým kontaktům mohl lépe vědět, kdo jsou ty řecky mluvící vdovy. Také by to všem ukázalo, že problém řeší někdo, komu nejsou jejich potřeby lhostejné. Například pokud jsou všichni starší nebo všichni jáhni v církvi stejné rasy, etnického původu, mateřského jazyka nebo ekonomické třídy, může to i přes jejich snahu starat se o všechny spravedlivě vyvolávat dojem stranickosti, před kterou varuje Jakub 2,1–5. Pokud by všichni vedoucí patřili do jedné kategorie, jistě by mezi nimi nenašli ani jednu osobu z jiné kategorie, která by mohla být také vedoucím?

Otázka: Proč by podle Skutků 6,9, na základě výběru diakonů, měl vzniknout odpor ze strany synagogy osvobozených otroků?

Odpověď: Jmenování těchto diakonů ukazuje, že řecky mluvící Židé nebyli v církvi jen členy druhé třídy. Osvobození otroci pravděpodobně mluvili řecky, a to by mohlo povzbudit řecky mluvící Židy, aby se stali křesťany. Ostatním osvobozeným Židům by se to nelíbilo.

Otázka: Co nám mohou archeologové říci o synagoze osvobozených otroků, o které se zmiňuje Skutky apoštolů 6:9?

Odpověď: Na vrcholu jihovýchodního kopce v Jeruzalémě archeologové objevili takzvaný „Theodotův nápis“, který je datován kolem roku 70 n. l. Část textu zní: „Theodotus, syn Vettana, kněz a předseda synagogy, … postavil synagogu … a hostinec, komnaty a vodní cisterny, aby poskytl ubytování těm, kteří přijíždějí ze zahraničí a potřebují je…““ Předpokládá se, že jeho příjmení pocházelo od římského rodu Vettani.

V pozdější tradici pohrdali rabíni, kteří se zde narodili, helénistickými Židy jako s jakousi druhořadou skupinou Židů.

Otázka: Myslíte si, že by Štěpán ve Skutcích 6:10–11 tyto lidi přesvědčil, kdyby se o to pokusil lépe nebo účinněji?

Odpověď: Ne, tito lidé byli plni zuřivosti. Tito Židé téměř vyvolali vzpouru, protože Pilát umístil ve svém paláci v Jeruzalémě zlaté štíty se jmény řeckých idolů, jak uvádí The Expositor’s Greek Testament, sv. 2, str. 165.

Byli pevně rozhodnuti a překroutili Štěpánova slova, aby ospravedlnili své činy.

Štěpán nepřímo říkal, že uctívání Zaslíbené země více než Boha může vést k tomu, že člověk přehlédne Boží působení v jiných oblastech.

Otázka: Co přesně je ve Skutcích 6:11 „rouhání proti Mojžíšovi“?

Odpověď: Tento termín v Bibli nikdy nepoužívají věřící, ani předtím, ani poté. Rouhání se proti Bohu znamená pronášet bezbožné výroky proti Boží majestátnosti. Ačkoli byl Mojžíš dobrý člověk, je to téměř jako by z něj udělali modlu.

Štěpán samozřejmě respektoval Mojžíše a jeho učení, ale když Štěpán a raní křesťané říkali, že Mojžíšův zákon není konečným cílem, nýbrž pouze dočasným opatřením do příchodu Krista, mnoho Židů to odmítalo jako rouhání, aniž by o tom vůbec uvažovali. Stejně tak i dnes, když se vyslovíte proti něčí „posvátné krávě“, i když je třeba se proti ní vyslovit, mohou vás umlčet.

Otázka: Proč by ve Skutcích 6,13 údajně bohabojní, náboženští Židé nastrčili falešné svědky?

Odpověď: Člověk může být velmi náboženský, a přesto nemít správný vztah k Bohu. Zřejmě si mysleli, že účel světí prostředky, a nikdy se nezamýšleli nad tím (ani je to nezajímalo), zda Bůh chce, aby tyto prostředky použili, či nikoli. Někteří lidé se mohou snažit pracovat pro Boha, a přesto mají hluboký nedostatek víry v Boží schopnost postarat se o věci sám.

Pokud se dnes někdy ocitnete v situaci, kdy si myslíte, že musíte udělat něco zlého nebo zhřešit, abyste „pomohli Bohu“, okamžitě s tím přestaňte. Bůh pomoc nepotřebuje a takovou pomoc rozhodně nechce.

Otázka: V Skutcích 7:3–5 a v Genesis 11:31 – povolal Bůh Abrama z Uru, nebo z Cháranu?

Odpověď: Ačkoli by se Štěpán, zbožný řečník, hypoteticky mohl mýlit, v tomto případě měl pravdu. Skutky apoštolů 7:2–4a výslovně uvádějí, že Bůh povolal Abrama z Uru, ještě než se on a jeho rodina usadili v Cháranu. Poté, ve Skutcích apoštolů 7:4b–5, poté, co jeho otec zemřel v Cháranu, Bůh Abrama odtud přivedl do Palestiny. Bůh k Abramovi promluvil více než jednou.

Dnes, když nás Bůh vede, nevede nás jen k cílovému místu, kde máme být, ale provází nás na každém kroku této cesty. Bůh nás také vede v tom, kdy je ten správný čas vyrazit. Poslušnost neznamená jen jít tam, kam Bůh chce, aby ses vydal, ale také bezodkladně poslouchat Boha a řídit se Jeho načasováním.

Otázka: Jak je možné, že v Skutcích 7:4 a v Genesis 11:26, když Abraham opustil město Chárán, mu bylo 75 let?

Odpověď: Pokud Abram, Nahor a Chárán nebyli trojčata (což je sice možné, ale nepravděpodobné), Genesis11:26 uvádí, že Terachovi bylo 70 let, když začal mít děti. Abram se narodil až tehdy, když bylo Terachovi nejméně 130 let.

Otázka: Jak mohl Bůh ve Skutcích 7:6 a v Genesis 15:13 prorokovat, že Izraelité budou utlačováni po dobu 400 let, když Exodus 12:40–41 uvádí, že v Egyptě byli přesně 430 let na den? (Dva různí mormoni na to poukazovali jako na důvod, proč Bibli nedůvěřovat.)

Odpověď: Izraelité byli v Egyptě otroky 400 let, ale předtím pobývali v Egyptě 30 let pod vládou Josefa. (Znám jednu žákyni sedmé třídy, Amy, která na tento údajný rozpor přišla za méně než jednu minutu.)

Mimochodem, Irenej (182–188 n. l.) cituje Skutky apoštolů 7:2–8, 56, 60a a to, co cituje, je to, co máme dnes. (Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 21, str. 434)

Otázka: Jak byl v Skutcích 7,7 souzen Egypt během exodu?

Odpověď: Soud může být hodnocením nebo trestem a v tomto případě platily oba významy.

Posouzení: Když Bůh prostřednictvím Mojžíše řekl faraónovi, aby propustil svůj lid, faraónovo počáteční odmítnutí, pozdější intriky a nakonec vyslání vojska za nimi odhalily jeho úmysly. Místo toho, aby tomu zabránil, Bůh dopustil, aby se faraón postavil proti Bohu, jak si přál. Důsledky ukázaly jednak, jak zatvrzelé bylo faraónovo srdce, a jednak to, že pokračující rány jeho srdce ještě více zatvrdily.

Trest: Nejenže zemřel faraonův syn, ale nad celým Egyptem byl vynesen soud za těch 400 let, po která utlačovali Boží lid.

Otázka: Kolik lidí přesně odešlo do Egypta za Jákobových časů (Skutky 7:14)?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit pět bodů.

1. Štěpán uvedl číslo 75. I kdyby se Štěpán v tomto výroku mýlil, Bible by mohla přesně zaznamenávat údajnou chybu, kterou Štěpán uvedl. Neměli bychom však ukvapeně usuzovat, že se Štěpán mýlil, jak ukazují následující body

2. V hebrejských rukopisech se v Genesis 46:27 i v Exodu 1:5 uvádí 70 mužů, včetně Jákoba, Josefa a Josefových dvou synů. Skutky7:14 uvádějí 75. Řecká Septuaginta v Deuteronomiu 10:22 rovněž uvádí 70.

3. Řecká Septuaginta v Exodu 1:5 uvádí 75. Řecká Septuaginta v Genesis 46:27 uvádí 75, protože uvádí, že Josef měl devět (nikoli dva) synů. Exodus 1:5 ve Svitku od Mrtvého moře 4QExod(b) rovněž uvádí sedmdesát pět. Citace z hebrejského textu a Septuaginty najdete v poslední otázce na konci knihy Genesis a v poslední otázce na konci knihy Exodus.

4. Kdo byli tito další synové v Septuagintě (a pravděpodobně i ve Svitcích od Mrtvého moře)? Genesis 46:20 v Septuagintě uvádí těchto sedm „synů“ (ve skutečnosti vnuků a pravnuků) následovně:

„…A Manassesovi se narodili synové, které mu porodila syrská konkubína, a to Machir. A Machir zplodil Galaada. A synové Efraima, bratra Manassese: Sutalaam a Taam. A synové Sutalaama: Edom.“

Všimněte si, že zde jsou uvedeni pouze 3 vnuci a 2 pravnuci, tedy celkem pět (nikoli sedm). Manasse i Sutalaam však měli syny (v množném čísle).

5. Jelikož Štěpán byl řecky mluvící Žid (viz Skutky 6:1–5), pravděpodobně používal Septuagintu a nikoli hebrejský Starý zákon, a tento drobný detail je zaznamenán bezchybně.

Shrnutí: Možná se Štěpán zde dopustil chyby a Bible bezchybně zaznamenává to, co řekl. Na druhou stranu měl Štěpán pravděpodobně nakonec přece jen pravdu.

Otázka: Jak byli v Skutcích 7:16 pohřbeni Jákob a patriarchové v Šechemu?

Odpověď: Jedná se o opakování diskuse k Genesis 33:18–19.

Abraham koupil pro Sáru pozemek v Mamre poblíž Hebronu (Genesis 23:16–20), ale to není stejné místo. Pokud jde o pozemek zakoupený v Šechemu, existují tři možné odpovědi.

Koupili ji Jákob a Abraham: Jak Jozue 24:32, tak Genesis 33:18–19 uvádějí, že Jákob, Abrahamův vnuk, byl tím, kdo koupil pozemek poblíž Šechemu. Bez ohledu na to, zda se Abraham přišel podívat na koupi pozemku za peníze, které předal Izákovi, či nikoli, dalo by se říci, že pozemek koupil Abrahamův rod. I dnes si může teenager se souhlasem svého otce koupit auto na otcovo jméno.

Štěpán se mohl mýlit: Jelikož Jákob koupil pozemek, na kterém byli pohřbeni jeho synové, zatímco on sám byl pohřben v Mamre spolu s Abrahamem, Štěpán mohl omylem spojit tyto dvě samostatné události. I kdyby se Štěpán mýlil, Bible by přesto zůstala neomylná. Bible prostě neomylně zaznamenala to, co Štěpán řekl, včetně jeho omylu.

Přeuložení: Jakmile se v zemi trvale usadili, rozhodli se přeuložit Abrahama, Sáru, Izáka a Rebeku, aby byli všichni pohromadě.

Otázka: Jak ve Skutcích 7:19 faraón zradně / lstivě jednal s Izraelity?

Odpověď: Zradil je tím, že po veškeré té těžké práci, kterou hebrejští otroci vykonávali, jim nařídil, aby házeli své chlapce do řeky. Faraón jim také několikrát řekl, že mohou odejít, a pak si to rozmyslel. Po posledním takovém slibu na ně později dokonce poslal svou armádu.

Otázka: Proč se ve Skutcích 7:20 říká, že Mojžíš byl „krásný v očích Božích“?

Odpověď: Tento řecký výraz by mohl použít lékař. Znamená to zdravé, zdatné a dobře živené dítě.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Skutky apoštolů 7:22 uvádějí, že Mojžíš se naučil moudrosti Egypťanů, co tehdy Egypťané věděli?

A: Egypťané měli rozsáhlé znalosti v oblasti astronomie, kalendáře, geografie (včetně míst tak vzdálených jako Indie), zpracování železa z meteoritů a tkaní jemného lněného oděvu. Hedvábí, pravděpodobně pocházející z Číny, bylo v Egyptě nalezeno již v roce 1 000 př. n. l. Byli vynikajícími architekty a, pokud to má nějakou váhu, vynikali také v balzamování těl.

V době Mojžíše Egypťané nevěděli, jak vyrobit sedla vhodná pro jízdu na koni, jak vycvičit jezdce ani jak tavit železnou rudu.

Otázka: Jak vnímáte verš ze Skutků apoštolů 7:29, když lidé, kterým jste věrný a kteří by měli být věrní vám, jsou ochotni vás udat ostatním?

Odpověď: Mojžíš viděl, že alespoň někteří Izraelité ho nebudou chránit; možná ho Izraelité skutečně nemohli ochránit. Mojžíš tedy odešel tam, kde by byl v bezpečí.

Nezůstávejte v situaci, kdy se musíte spoléhat na lidi, kteří se ukázali jako nespolehliví, ať už vůči vám, nebo vůči ostatním. Můžete někomu odpustit, když se k vám zachoval špatně, nebo alespoň pokud se domníváte, že se k vám zachoval špatně. Avšak i když odpustíte zloději, nemusíte mu důvěřovat natolik, abyste mu svěřili další věci, které by mohl ukrást.

Otázka: Co je na tomto citátu ve Skutcích7:32 neobvyklého?

Odpověď: Štěpánův citát z Exodu 3:6 vychází ze Samaritánského Pentateuchu, nikoli z masoretského textu nebo Septuaginty.

Otázka: V Skutcích 7:36, překročili Rudé moře, nebo Rákosové moře?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit čtyři body.

1. Řecké slovo jak ve Skutcích 7:36, tak v septuagintní verzi Exodu 15:4 je eruthro, což znamená „červený“, a ne „rákosový“.

2. Hebrejština je podobná angličtině bez samohlásek: „Rd“ může znamenat buď „Red“ (červený), nebo „Reed“ (rákosový).

3. Buď šlo o Rudé moře a Štěpán to pouze opakoval.

4. Nebo to bylo Rákosové moře, ačkoli řecká Septuaginta to přeložila jako „Červené“. Štěpán, Žid hovořící řecky, pouze opakuje to, co se naučil.

Shrnutí: Ať už to bylo jakkoli, Bible může bezchybně zaznamenávat to, co Štěpán řekl.

Otázka: Bylo modlářské tele ve Skutcích 7:41–43 falešným obrazem pravého Boha, nebo šlo o uctívání nebeských bytostí?

Odpověď: Štěpán výslovně neříká, že zlaté tele bylo uctíváním nebeských bytostí. Spíše zmiňuje zlaté tele a to, že se Bůh od nich odvrátil, a v následujících stoletích se obrátili k uctívání mnoha různých modl, včetně nebeských bytostí.

Co se týče použití zlatého telete, šlo o obraz falešného boha, který porušoval první přikázání. Skutky 7:42 naznačují, že se jednalo o falešné bohy. I kdyby bylo vytvořeno jako vyřezávaný obraz pravého Boha, stále by to bylo hříšné a porušovalo by to druhé přikázání.

Otázka: Kdo byl v Skutcích 7:43 Moloch a hvězda Rephan?

Odpověď: Jedná se o citát z Amosova 5:25–27 v Septuagintě.

Otázka: Mělo by být ve Skutcích 7:43 uvedeno „Molech a Rephan“, nebo „Sakkuth a Kaiwan“, jak uvádí masoretský text v Amosovi 5:26?

Odpověď: Štěpán byl řecky mluvící Žid a pravděpodobně citoval ze Septuaginty. Jelikož Skutky pouze bezchybně zaznamenávají to, co Štěpán řekl, tento verš sám o sobě nemůže dokázat, jaké bylo původní znění v knize Amos.

Otázka: Kdy jim bylo ve Skutcích 7:43 řečeno, že v budoucnu půjdou do Babylonu?

Odpověď: Deuteronomium 28:64 říká, že pokud budou Izraelité neposlušní, budou rozptýleni. O Babylonu se tam však nemluví. Štěpán parafrázuje Amos 5:25–27. Byla by to téměř citace ze Septuaginty, až na to, že Amos 5:25–27 uvádí „za Damaškem“ jak v hebrejštině, tak v Septuagintě, zatímco Štěpán řekl „Babylon“, což je přesné místo za Damaškem, kam byli jižní Izraelité vyhnáni do exilu.

Otázka: Co je zajímavého na výrazu „nebydlí v domech postavených lidskýma rukama“ ve Skutcích 7:48?

Odpověď: Tato Štěpánova věta je poněkud osobitá, ale musela zapůsobit alespoň na jednoho posluchače. Pavel používá stejnou větu při svém projevu k Athéňanům ve Skutcích 17:24. Myšlenka, nikoli však doslovné znění, se nachází v Izaiášovi 66:1–2 a 1. Královské 8:27.

Otázka: Jaký byl Štěpánův záměr ve Skutcích 7:51–53?

Odpověď: Štěpánovi posluchači byli zatvrzelí, protože uvažovali v jiných kategoriích. Před zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. byly třemi hlavními pilíři judaismu 1) země, 2) zákon a 3) chrám. Štěpán se zmínil o všech třech , avšak nepřímo. Štěpán se jich nezřekl, ale spíše ukázal, že Bůh je větší než ony.

Je však třeba si uvědomit, že Štěpán byl přerušen, než stačil dokončit svou řeč. Člověk si klade otázku, nakolik byli Štěpánovi posluchači nestranní. Když položili své šaty k Saulovým nohám, bylo to pravděpodobně proto, že Saul byl iniciátorem celé této události.

Štěpánův život tedy NEBYL v sázce, protože Židé pod vedením Saula z Tarsu již o Štěpánově osudu rozhodli. Způsob, jakým Štěpán hovořil, naznačuje, že jeho hlavním záměrem zde nebylo snažit se zachránit svůj vlastní život, ale zachránit životy některých ze svých posluchačů – a to na věčnost. Štěpán neprosil o svůj vlastní život; v podstatě prosil o jejich životy.

Štěpán si pravděpodobně již uvědomoval, že nemá šanci, ale jelikož mu byla dána možnost se hájit, využil tuto poslední příležitost k tomu, aby jim kázal. Ačkoli se dnešním čtenářům může jeho řeč zdát dlouhá, ve skutečnosti vynechal mnoho detailů. Z toho, co Štěpán uvedl, však vyplývá určitá struktura jeho poselství. Zmínil Abrahama, který opustil Ur a Chárán, Josefa, který se přestěhoval do Egypta, Mojžíše, který opustil Egypt, a nejprve svatostánek a poté Davida v Jeruzalémě, který postavil chrám.

1) V Božím díle dochází k pokroku a změnám.

2) Boží požehnání se neomezují pouze na zemi Izrael a chrám. Bůh je vedl dlouho předtím, než vznikl chrám, a dokonce dlouho předtím, než vstoupili do Zaslíbené země. Štěpán použil slovo „Egypt“ šestkrát.

3) Izrael se vždy stavěl proti Božím plánům. Jak Josef, tak Mojžíš byli přijati až při svém druhém příchodu.

Jak trefně poznamenává „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1604: Židé si mysleli, že Štěpán je v defenzivě, ale nakonec se Štěpán stal žalobcem a oni byli ve skutečnosti vinní obžalovaní.

Otázka: Ve Skutcích 7:51–53 lidé někdy odmítají evangelium, protože mu nerozumějí. Jindy ho odmítají, protože mu rozumět nechtějí. Jaký je v tom rozdíl?

Odpověď: Některým byla předložena pouze zkreslená představa o evangeliu. Jiní nechápou, jak je možné, že existuje pouze jeden Bůh; někteří nedokážou pochopit, jak můžeme být spaseni milostí, aniž bychom si to zasloužili. Na druhou stranu, někteří jiní tomu možná rozumějí, ale rozhodnou se nevěřit.

„Tak rušíte Boží slovo kvůli své tradici.“ Matouš 15:6b. Viz také Marek 7:13.

„Ani Jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, koho poslal.“ Jan 5:38

„…ale vy se mě snažíte zabít, protože mé slovo ve vás nemá místo.“ Jan 8:37b

Demetrius, stříbrník, ve Skutcích 19:23–34. Skutky 19:34 „Když však poznali, že je [Alexander] Žid, všichni asi dvě hodiny jednohlasně volali: ‚Velká je Artemis Efezská!‘“

Otázka: Jak podle Skutků 7:51–53 oslovit ty, kteří evangeliu nerozumějí?

Odpověď: Nejprve si uvědomte, že to nejste vy, kdo obrací lidi; je to Duch Svatý. Bez působení Ducha Svatého v jejich životě by nebyla žádná naděje, že přijdou ke Kristu. Za druhé, nemluvíme nutně k lidem, kteří se na fakta dívají zcela objektivně. Někteří lidé mají s porozuměním obzvláště velké potíže, protože byli učeni nesprávným věcem a zaměňují to, co říkáte, s tím, co se naučili. Jiní zase možná tvrdí, že nerozumí, ale ve skutečnosti jde o to, že rozumět nechtějí. Jak kdosi kdysi řekl, nikdy nemůžete probudit někoho, kdo předstírá, že spí.

Musíme však být trpěliví, protože i když nyní odmítají přijmout evangelium, stále naslouchají, semeno je zaseto a semeno může vyklíčit, i když dlouho spí.

Někdy můžete najít společnou řeč a navázat na věci, které jim již jsou známé. Ani to však nefunguje vždy. Na Blízkém východě se vypráví příběh o muži, který se obrátil na soudce ve své vesnici s dotazem, jaké je v tomto případě právo. Jeho býk náhodou utekl a na smrt nabodl býka toho soudce. Soudce řekl, že zákon je jasný: muž musí zaplatit za mrtvého býka. Muž se omluvil, protože, jak řekl, v jednom detailu se spletl: ve skutečnosti to byl soudcův býk, který se vymanil a na smrt nabodl mužova býka. V tom případě, řekl soudce, zákon jasný není. Odtud pochází rčení: „Záleží na tom, čí býk je nabodnut.“

Abychom oslovili padlé, špatně vyučované lidi, potřebujeme Ducha Svatého a moc kříže. Jak o sobě řekl Pavel: „Kristus mě totiž neposlal křtít, ale kázat evangelium, a to ne slovy moudrosti, aby kříž Kristův nebyl zbaven své moci.“ (1. Korinťanům 1:17).

„Mé poselství a mé kázání nespočívalo v přesvědčivých slovech moudrosti, ale v projevu moci Ducha, aby vaše víra nespočívala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ (1. Korinťanům 2:4–5).

Otázka: Co uvádí židovská mimobiblická literatura ve Skutcích 7:52, Mt 23:37 a Lk 13:34 o tom, jak zacházeli s proroky?

Odpověď: b Pesahim 87b uvádí, že proroci se dožili vysokého věku (Jeremiáš a Daniel se dožili). B Nedarim 38a uvádí, že proroci byli bohatí (Józef a Daniel jimi byli). Proroci však byli Židy pronásledováni a/nebo zabíjeni, jak vyplývá z b. Gittin 57b, b Sanhedrin 96b, Lev R 10.3; Exod R 31.16; Pesikta Rabbati 26:1–2. Tyto události však byly uváděny jako poučení, z nichž se poučili.

Otázka: Jak v Skutcích 7:53 přijali zákon od andělů?

Odpověď: Bůh použil anděly k tomu, aby vedli Izraelity oblakem ve dne a ohnivým sloupem v noci. Zřejmě také použil anděly, aby předali Mojžíšovi původní desky Desatera přikázání.

Otázka: Proč v Skutcích 7:55, když byl Štěpán plný Ducha Svatého, nechal Duch Svatý Štěpána říkat věci, kvůli kterým byl zabit?

A: Dvě doplňující se odpovědi:

1. Duch Svatý někdy záměrně vede poslušné křesťany do situací, v nichž budou oslavovat Boha a zemřou za svou víru.

2. Stejně ho chtěli zabít. Štěpán už byl zatčen ve Skutcích 6:11–7:1 a oni ho chtěli ukamenovat bez ohledu na to, co řekl.

Q: Jak mohl Ježíš ve Skutcích 7:56 a Mk 16:19 stát po pravici Boha, když je Ježíš Bůh?

Odpověď: Pravá ruka znamená čestné místo. Ježíš je často zobrazován jako „sedící“ po pravici Otce, ale zde Ježíš stojí a tleská.

Slovo „Bůh“ v Bibli, pokud se nevztahuje na falešného boha, má více významů. Nejjednodušším důkazem toho jsou Jan 1:1 a Židům 1:9. V každém z těchto veršů je slovo „Bůh“ použito dvakrát a jeho významy se zjevně vztahují na Otce a Syna.

Slovo „Bůh“ má tři úzce související významy. Jsou to:

Bůh Otec zde a v 1. Petrově 1:2,3; Efezským 1:3,17; 3:14; 5:20; 1. Tesalonickým 1:1; 3:11; 2. Tesalonickým 1:1–2; 2:16; Titovi 1:4

Bůh Syn v listu Židům 1:8–9; v evangeliu podle Jana 1:1, 18; 20:28; v knize Ozeáše 1:7, v knize Izaiáše 7:14; v 1. listu Janově 5:11, 12 a 21; v listu Koloským 2:9; v evangeliu podle Matouše 1:23

Bůh Duch Svatý v Římanům 8:9-16; Lukáš 1:35; 1. Janův 4:12,13,15-16; 1. Korinťanům3:16 + 1. Korinťanům 6:19; Skutky 5:4

Kromě toho

Otec je věčný v Žalmu 90:2; 93:2.

Syn je věčný v listu Židům 7:3; 13:8

Duch je věčný v Židům 9:14.

Otázka: Jak mohl být Štěpán v Skutcích 7:59 ukamenován, když Sanhedrin neměl pravomoc nikoho popravit?

Odpověď: Byla to zajímavá doba ve vládě Judeje. Pontius Pilát již nebyl u moci. Na naléhání Vitelliuse, prefekta Sýrie, byl Pilát v hanbě odvolán do Říma, aby se před císařem Tiberiem zodpovídal ze svého špatného vládnutí. Dalšího římského guvernéra v Judeji se dočkali až později, za vlády Marcella. Tento výklad by však znamenal, že Štěpán byl zabit o něco později, v roce 37 n. l. V této době se Vitellius pravděpodobně snažil Židy uklidnit, a tak Římané možná dali najevo, že to povolí.

Navíc pozdější Mišna Sanhedrin 4:1 uvádí, že v případě procesu o vraždě trestné smrtí nelze trest vykonat ve stejný den jako vynesení rozsudku; je třeba počkat alespoň jeden den.

Otázka: Modlil se Štěpán ve Skutcích 7:59–60 k Ježíši?

Odpověď: Ano. Výslovně oslovil „Pane Ježíši“ a požádal „Ježíše“, aby přijal jeho ducha.

Otázka: Co víme o Saulu z Tarsu ve Skutcích 8:1?

Odpověď: Řecký text uvádí, že Saul byl „mladý muž“ (neanias), a odhaduje se, že mu bylo asi 30 let. To by bylo příliš málo na to, aby byl členem Velké rady nebo zastával mnoho funkcí v synagoze. Při ukamenování mají podle Deuteronomia 17:7 jako první házet kameny svědci. Pavel mezi nimi nebyl, ale hlídal jim šaty. Saul se podílel na zabíjení jiných, jak je uvedeno ve Skutcích 9:1. Jako Pavel si tyto věci živě pamatoval a s lítostí o nich psal v Galatským 1:13; 1. Korinťanům 15:9; Filipským 3:6 a 1. Timoteovi 1:13.

Otázka: Bylo toto pronásledování ve Skutcích 8:1 dobrá věc?

Odpověď: Ne, pronásledování křesťanů bylo zlé. Pravděpodobně je v tom povzbuzoval Saul z Tarsu a dodalo jim to odvahu, když viděli, že zabití Štěpána nemělo žádné nepříznivé následky. Zdálo se, že to byl pro křesťanství velmi temný den. Bůh však tuto zlou věc obrátil k dobrému, neboť Bůh může všechno obrátit k dobrému těm, kteří ho milují (Římanům 8:28). Zdá se, že první křesťané byli pomalí v plnění velkého poslání z Matouše 28:19 a zejména ze Skutků 1:8. Pronásledování je vyhnalo z Jeruzaléma do jiných míst, kde měli stejně evangelizovat.

Kromě toho Samaritáni, kteří neměli rádi Židy, možná nebyli nakloněni naslouchat evangeliu od lidí, kteří přišli z Jeruzaléma. Ale jelikož křesťané, zejména ti helénističtí, z Jeruzaléma prchali, Samaritáni byli možná ochotnější naslouchat lidem, které židovské úřady v Jeruzalémě neměly v oblibě. Možná je to jeden z důvodů, proč jim Ježíš ve Skutcích 1:8 řekl, aby byli svědky v Jeruzalémě a Judeji a poté v Samaří. Více o tomto názoru najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 359.

Otázka: Rozptýlili by se křesťané podle Skutků apoštolů 8:1 po celé Judeji a Samaří, kdyby nedošlo k pronásledování?

Odpověď: Pravděpodobně by se rozptýlili pomaleji, než kdyby k pronásledování nedošlo. Když křesťané neposlouchají Boží vůli nebo ji plní jen pomalu, Bůh někdy používá utrpení a pronásledování, aby je přivedl tam, kde mají být.

Otázka: Proč ve Skutcích 8:1 křesťané kvůli pronásledování uprchli z Jeruzaléma, zatímco apoštolové tam zůstali?

Odpověď: Existují dva názory.

1. Podle knihy „Hard Sayings of the Bible“ (str. 522–523) šlo o pronásledování ze strany Sanhedrinu, které bylo namířeno hlavně proti řecky mluvícím křesťanům. Křesťané, kteří byli zároveň aramejsky mluvícími Židy, nebyli pronásledováni až do pozdější doby. Více o tomto názoru najdete také v knize „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 371–372).

2. Pokusili se pronásledovat i apoštoly, když zabili Jakuba, bratra Jana, a uvěznili Petra. Jelikož však Bůh Petra ochránil, již se o to dále nepokoušeli, aby si zachovali dobrou pověst u lidu.

Otázka: Proč si myslíte, že ve Skutcích 8:1b–25 vznikají hereze?

Odpověď: Walter Martin jednou řekl, že hereze jsou neuhrazené účty církve. Když církev chce vynechat výuku určitých doktrín, toto selhání v pastýřství stáda poskytuje prostor pro vstup sekt s falešným učením. Jednou jsem slyšel o církvi v Galvestonu, která vedla pohovory s uchazeči o místo pastora. Jeden z diakonů se zeptal, zda by pastor dokázal vysvětlit Trojici. Pastor odpověděl, že se jedná o složité téma a že to nedokáže opravdu vysvětlit. Později mu ten diakon řekl, že to byla dobrá odpověď, protože kdyby řekl, že to vysvětlit dokáže, nezaměstnali by ho. Právě tento nesprávný postoj k pravdě může učinit stádo zranitelným vůči sektám. Ano, Trojice je složitá a ano, Bůh nám o ní v Bibli neřekl všechno. Zkušený a zbožný učitel by však měl být schopen adekvátně vysvětlit to, co Bůh o Trojici zjevil, stejně jako všechny ostatní hlavní křesťanské doktríny. Pokud církev chce zlehčovat výuku doktríny, je zralá na to, aby se odchýlila od ortodoxie, i když to může trvat třeba deset let.

Otázka: Existují v Skutcích 8:1b–25 praví křesťané, kteří se dnes poněkud liší?

Odpověď: Skuteční křesťané se liší v názorech na vedlejší doktríny, jako je křest věřících versus křest nemluvňat, vztah mezi Boží svrchovaností a svobodnou vůlí člověka, Večeře Páně či charismatické dary. Křesťané se také neshodnou na tom, co považují za nejlepší postupy: zda by malé děti měly být v kostele vždy s dospělými, zda by měl existovat standardizovaný učební plán, zda by majitelem církevního majetku měla být denominace nebo místní sbor, zda by měla existovat denominace misijní rada a mnoho dalších věcí, které nejsou v Bibli specifikovány.

Otázka: Proč ve Skutcích 8:2 zbožní věřící truchlili nad Štěpánovou smrtí, když Štěpán odešel k Ježíši?

Odpověď: Písmo to neříká, ale můžeme vidět několik důvodů.

1. Byli zarmouceni touto „zdánlivě předčasnou“ smrtí mocného Božího muže a všemi příležitostmi ke službě Bohu, které kvůli jeho smrti byly ztraceny. Bůh však má vše pod kontrolou a to, co se mohlo jevit jako předčasná smrt, mohlo být faktorem, který přivedl Saula ke Kristu.

2. Možná truchlili nad tím, že Štěpána už neuvidí, dokud se nesetkají v nebi.

3. I když věděli, že Štěpán bude v nebi, někdy je těžké vidět věci očima víry, když před nimi leželo roztrhané, zmačkané tělo milovaného přítele pod hromadou chladných, krutých kamenů.

Řecké slovo pro „smrt“ v tomto kontextu, anairesei, není běžným výrazem pro smrt, ale lékařským termínem.

Když dnes zemře milovaný věřící, je přirozené a v pořádku truchlit nad tím, že ho nějakou dobu neuvidíme. Ale netruchlíme jako ti, kteří nemají naději, protože se s ním setkáme v nebi.

Jen pro zajímavost, možná za Štěpána truchlili v soukromí, protože židovská Mišna říká, že za ty, kteří byli popraveni na základě rozsudku Sanhedrinu, by se nemělo konat „veřejné naříkání“, i když tichý smutek byl v pořádku.

Otázka: Šel Filip ve Skutcích 8,5 do města zvaného Samaří, nebo do města v oblasti Samaří?

Odpověď: Existovala jak oblast, tak město v ní ležící, které se jmenovalo Samaří. Doslovný řecký text zní „město Samaří“, takže by mohlo jít o jakékoli město v oblasti Samaří. Justýn Mučedník (cca 150 n. l.), sám samaritánský křesťan, uvádí, že Šimon pocházel ze samaritánské vesnice Gitto/Gitta. Filip tedy buď odešel do Gitto/Gitty, anebo Šimon odešel do jiného města. Více informací najdete v První apologii Justina Mučedníka, kap. 26, str. 171.

Otázka: Ve Skutcích 8:5–8 a8:26 –40, o kterého Filipa se jednalo?

Odpověď: Písmo neuvádí, zda se jednalo o apoštola Filipa, nebo o řeckého evangelistu Filipa ze Skutků 6:1–5 a Skutků 21:8–9. Kdyby to byl řecký Filip, znamenalo by to, že schopnost konat mnoho mocných zázraků nebyla omezena pouze na dvanáct apoštolů.

Na druhou stranu Papias, Polycrates i Eusebius považovali Filipa evangelistu ze Skutků 8:5 a apoštola Filipa za tutéž osobu.

Otázka: Co se týče Skutků apoštolů 8:9, jak je to s liberální kritickou teorií, že Šimon Magus byl synonymem nebo krycím jménem pro Pavla?

Odpověď: Tuto teorii poprvé přednesl Baur na základě střetu mezi Petrem a Šimonem Magem v (heretickém) spise Ebionitů „Petrův list“. Jiný liberál, Spitta, to však nazývá „naprostým nesmyslem“. Proč by to Lukáš přidával, kdyby byl Pavlovým přítelem a společníkem na cestách?

Otázka: Proč se Šimon ve Skutcích 8:9–24 pokoušel koupit právo uzdravovat lidi?

Odpověď: Z pohledu Šimona Mágova by to nemuselo vypadat tak špatně. Židovské velekněžství se kupovalo již v době Seleukovců i za Římanů. Ve středověku někteří papežové naplňovali údajnou „papežskou posloupnost“ tím, že si svůj úřad papeže koupili. Šimon Mág jen dělal to, co dělalo mnoho jiných falešných náboženských vůdců.

Z pohledu Boha a Petra však Šimon Mág spáchal něco strašného. Koupit to, co Bůh dává zdarma, a případně si účtovat za rozdávání milosti, kterou Bůh dal zdarma, by bylo urážkou Boha.

Otázka: Byl Šimon ve Skutcích 8:9–24 spasen?

Odpověď: Skutky apoštolů uvádějí, že Šimon uvěřil a byl také pokřtěn. Pro běžného pozorovatele se nezdálo, že by mezi Šimonem a kýmkoli jiným byl jakýkoli rozdíl. Použijeme-li však terminologii amerického fotbalu, šlo o „fumble“. Petr řekl Šimonovi: „Ať tvé stříbro zahyne s tebou“, zatímco věřící podle Janova evangelia 3:16 nikdy nezahynou. Petr řekl, že Šimon nemá v této službě žádný podíl, jeho srdce nebylo správné a byl otráven hořkostí a spoután nepravostí. Šimon v době, kdy mu Petr tyto věci řekl, rozhodně spasen nebyl. Ti, kdo věří, že lidé mohou ztratit své spasení a že Šimon o své přišel, by si museli uvědomit, že kdyby byl Šimon skutečně spasen, byl by spasen nanejvýš asi na hodinu. Šimon se zdál být více znepokojen tím, jak uniknout tomuto soudu, než Božím milosrdenstvím a odpuštěním.

Skutečnou odpověď lze najít v Šimonově dalším osudu. Založil kacířskou sektu a měl dokonce učedníka jménem Menander, který pokračoval v jeho kacířské tradici.

Odtud pochází anglické slovo „simony“, které znamená platit peníze za to, aby se člověk stal církevním úředníkem.

Otázka: Co se stalo se Šimonem Magem ve Skutcích 8:9–24?

Odpověď: Písmo nám nic neříká o Šimonově případném pokání ani o jeho absenci. V té době nebyl Šimon spasen; slovo pro „víru“ zde, pisteuo, je stejné jako slovo pro „víru démonů“ v Jakubovi 2:19; Lukáš nikde neříká, že by Šimon přijal Ducha Svatého, a co je nejdůležitější, Petr řekl, že Šimon [stále] zahyne. Jinými slovy, Šimon se k víře „hlásil“, ale víru „neměl“. Anglický termín „simony“ pochází právě z tohoto úryvku. Jedná se o zlou praxi, kdy se člověk snaží získat církevní úřad úplatkem.

Církevní spisovatelé Justýn Mučedník, Irenej, Klement Alexandrijský, Tertullian a Hippolyt nám vyprávějí o Šimonových následných činech jako o notorickém kacíři. (Irenej byl učedníkem Polykarpa, který byl učedníkem apoštola Jana. Hippolyt byl učedníkem Ireneje.)

Justýn Mučedník (kolem roku 150 n. l.), sám samaritánský křesťan, uvádí, že Šimon pocházel ze samaritánské vesnice Gitto/Gitta. Říká, že měl učedníka Menandra, Samaritána z města Capparetaea, který po Šimonovi založil vlastní herezi. Justýn uvádí, že Šimon později odešel do Říma, kde prováděl kouzla a kde mu byla na počest vztyčena socha. První apologie Justina Mučedníka, kap. 26, str. 171. Justin se zde téměř jistě mýlí. Na ostrově na řece Tiberě byla vykopána socha s nápisem „Semoni Sanco Dei Fidio“, který odkazuje na „Semo Sancus“, sabinského boha podobného Herkulovi. Více o tom viz The Expositor’s Greek Testament, sv. 2, str. 213.

Irenaeus ve spise Proti kacířstvím (182–188 n. l.) věnoval celou 23. kapitolu Šimonovi Magovi. Uvedl, že císař Claudius poctil Šimona Maga sochou kvůli jeho magickým schopnostem. Irenej uvádí, že Šimon učil, že se Židům zjevoval jako Syn, Samaritánům jako Otec a ostatním národům jako Duch Svatý. Šimon osvobodil z otroctví ženu z Týru jménem Helena, o níž tvrdil, že byla prvním plodem jeho mysli. Šimon tvrdil, že se jedná o tu samou Helenu, kvůli níž byla vedena trojská válka. Irenej uvádí, že nástupcem Šimona Maguse byl kacíř Menander.

Také dílo Proti všem herezím (200–210 n. l.) věnuje první kapitolu pojednání o Šimonovi Magovi. Tertullianus uvádí, že Šimon se nazýval „Nejvyšší ctností“ a že jeho nástupcem byl Menander.

Tertullian (198–220 n. l.) ve spisu „Pojednání o duši“, kap. 34, uvádí, že Simon věnoval své síly ničení pravdy poté, co ho Petr pokáral. Dodává, že Helena byla žena z Tyru, která byla otrokyní v nevěstinci.

Citáty z děl dalších autorů najdete na stránkách.

Otázka: Byla událost popsaná ve Skutcích 8:14–17 běžným jevem?

Odpověď: Ne. Zpoždění v uvěření v Ježíše, aniž by v nich přebýval Duch Svatý, bylo způsobeno buď:

1. příchodu apoštolů, nebo

2. nedostatečnému učení Filipa, nebo

3. nesprávnému pochopení toho, co Filip učil.

Kdyby přijali Ducha Svatého bez přítomnosti apoštolů, možná by se považovali za „druhou církev“, nezávislou na církvi, která vznikla v Jeruzalémě. Ale něco jim chybělo, dokud nepřijeli apoštolové z Jeruzaléma, a tak bylo vše spojeno s [jedinou] církví, která vznikla v Jeruzalémě. Tato zkušenost byla v dějinách církve přechodná.

Otázka: Proč ve Skutcích8:15 –17 nebyl Duch Svatý dán Samaritánům, když poprvé uslyšeli evangelium?

Odpověď: Křesťané zastávají dva názory.

1. Kázání, které slyšeli, bylo neúplné.

2. Kázání probíhalo dobře, ale pro tento „velký přechod“ – tedy kázání Samaritánům – bylo vhodné, aby byli přítomni někteří z apoštolů ještě předtím, než na tyto nežidy sestoupil Duch Svatý. Více o tomto názoru najdete v knize „1001 Bible Questions Answered“ na str. 50, 53.

Otázka: Jaký byl účel Filipovy cesty z Jeruzaléma směrem do Gazy, o které se zmiňuje Skutky apoštolů 8:26?

Odpověď: Z Filipova pohledu neměl tušení. V Jeruzalémě bylo mnoho lidí, ale jen velmi málo z nich cestovalo po pouštní silnici dlouhé 50 mil z Jeruzaléma do Nové Gazy (postavené v roce 57 př. n. l.) nebo do Staré Gazy (vypleněné v roce 93 př. n. l.), známé také jako Gaza u pouště. Bylo tam mnoho věřících, které bylo třeba vést, mnoho nevěřících, s nimiž bylo třeba sdílet evangelium, a obecně mnoho příležitostí ke svědectví – mnohem více, než by jich bylo na pouštní cestě. Filip nevěděl, proč mu bylo přikázáno jít do Gazy. Mimochodem, Skutky apoštolů 8:40 ukazují, že se Filip do Gazy nikdy nedostal, alespoň ne při této cestě.

Z Božího pohledu však mělo to, že Filip odbočil ze své cesty, aby promluvil s jediným mužem, důležitý účel. Od této chvíle se křesťanství začalo šířit v Etiopii. Je to, jako by judaismus tento lid připravil na evangelium a Bůh toho okamžitě využil. Ani Filip, ani démoni to však nemohli vědět. Křesťané také dosud nekázali evangelium mimo Jeruzalém a Samaří, a tak Bůh přivedl Filipa k Etiopanu.

Otázka: Kdy by nás Bůh mohl v Skutcích 8:27 požádat, abychom něco udělali, aniž bychom věděli proč?

Odpověď: Bůh to může udělat kdykoli se mu zachce. Může to udělat, aby vyzkoušel naši poslušnost, nebo proto, že chce, abychom reagovali tak, jak bychom reagovali, kdybychom neznali celý příběh.

Můžeme se podívat na příběh velkého misionáře Adonirama Judsona, který žil v letech 1788–1850. Narodil se v Maldenu v Massachusetts jako syn kongregacionalistického pastora a jeho manželky a Adoniram následoval Krista od dětství. V 16 letech nastoupil na vysokou školu (později Brownovu univerzitu) a v 19 letech absolvoval jako nejlepší student ročníku. Během studií na vysoké škole se však spřátelil se skeptikem a deistou a ztratil svou víru. Založil školu a napsal učebnici gramatiky a matematiky. Později během jedné cesty přenocoval v hostinci a zaslechl smrtelné sténání člověka v sousedním pokoji. Následujícího dne Adoniram zjistil, že ten člověk zemřel, a „náhodou“ to byl právě jeho nejlepší přítel. Judson se poté v roce 1808 vrátil k víře. Ovládal latinu, řečtinu a hebrejštinu. Judson se oženil s Nancy a následující den v roce 1812 se jako kongregacionalističtí misionáři nalodili na loď směřující do Kalkaty v Indii. Judson se také zabýval otázkou křtu a dospěl k závěru, že křest je určen pro věřící; není určen pro kojence. Po příjezdu tedy opustil kongregacionalistickou misii a požádal jižní baptisty o podporu, kterou mu poskytli. Pokřtil ho William Ward. Během britsko-americké války v roce 1812 nařídila Britská východoindická společnost americkým misionářům opustit Indii, a tak v roce 1813 nastoupili na loď směřující do Barmy; jeho manželka na lodi potratila. Strávil tři roky studiem barmštiny, a to asi 12 hodin denně. V letech 1810 až 1823 viděl, jak Pána poznalo pouze 18 lidí, ale byl na dobré cestě ke svému 24letému úkolu – překladu Bible do barmštiny, který dokončil. Během anglo-barmské války v roce 1824 ho barmský král uvrhl spolu s jeho spolupracovníkem do strašného vězení zamořeného krysami. Jeho těhotná manželka porodila jejich třetí dítě. Poté zemřelo jeho druhé dítě a v roce 1824 zemřela i jeho manželka. V roce 1827 pak zemřelo i jeho třetí dítě.

Zatímco kázal mezi Kareny a dalšími kmenovými národy na jihu, Adoniram vykoupil a osvobodil otroka jednoho ze svých obrácených: Ko Tha Byu. Nebyl to příliš slibný kandidát. Na rozdíl od Judsona neuměl číst. Zatímco Judson strávil tři vyčerpávající roky, Ko Tha Byu neuměl ani barmsky. Býval banditou a nedokázal si vzpomenout, kolik mužů zabil, ačkoli jich bylo nejméně 30. – skutečně bezvadné reference! Poté, co byl osvobozen, byl pokřtěn a okamžitě zmizel v džungli, aby se vrátil ke svému kmeni. Ale když kázal svým krajanům z kmene Karenů, čtyři z nich se okamžitě obrátili ke Kristu. Lid Karenů měl „tradici starších“ o neměnném, věčném a všemocném Bohu, Stvořiteli, který stvořil muže a ženu z jeho žebra. Byli pokoušeni ďáblem a věřili, že jednoho dne přijde Spasitel. Věřili, že jednoho dne jim bílí cizinci přinesou posvátné spisy o tom. Křesťanství se šířilo jako požár, když Ko Tha Byu spolu s Georgem a Sarah Boardmanovými evangelizovali jižní kmen Karenů. Judson, povzbuzen tímto úspěchem, se zbavil své celoroční deprese. Vydal se tedy do džunglí plných tygrů, aby evangelizoval severní kmen Karenů. Jaké byly výsledky všech těchto útrap, neúspěchů a skromné počáteční odezvy? V době jeho smrti existovalo 100 sborů a 8 000 věřících, převážně z kmenů Karenů a Kačinů. Dnes jsou zeměmi s největším počtem jižních baptistů USA, Indie a Myanmar. (převzato z Wikipedie o Adoniramovi Judsonovi, 30. 3. 2018).

Otázka: Kdo byla Kandake ve Skutcích 8:27?

Odpověď: Kandake (nebo Kandake) byl titul pro královny Núbie, podobně jako „faraon“ je titul pro egyptské krále a „císař“ pro římské císaře.

Etiopská královna vždy vládla jako regentka za svého syna, protože syn byl považován za dítě slunce a byl příliš posvátný na to, aby se zabýval světskými záležitostmi. Toto tvrzení vychází z díla Biona ze Soli Aethiopica 1; Strabónovy Geografie 17.1.54; Plinia Staršího Přírodopisu 6.186, Diona Cassia Dějiny Říma 54.5.4 a Eusebia Církevní dějiny 2.1.13 NPNF2, str. 105.

Otázka: Proč by v Skutcích 8:27 chtěl Etiopan jít do Jeruzaléma?

Odpověď: Starověká země zvaná Etiopie se ve skutečnosti nacházela severně od dnešní Etiopie, na území dnešního Súdánu. Po roce 590 př. n. l. obsadili židovští žoldnéři pevnost v Elefantině v jižním Egyptě, aby zabránili Núbijcům v útocích na Egypt. Někteří z těch, kteří přišli z Etiopie, mohli být jejich potomky.

Kromě toho navštívila Jeruzalém za časů Šalomouna (kolem roku 960 př. n. l.) královna ze Sáby. Ačkoli Sába ležela na druhé straně Rudého moře od Etiopie, zdá se, že někteří lidé ze země dnešní Etiopie v té době konvertovali k judaismu a žili tam ještě ve dvacátém století. V desátém století n. l. bojovalo severoetiopské království Beni Hamwiyah proti křesťanskému etiopskému království ležícímu jižně od něj.

Irenaeus v díle Proti kacířstvím (180–188 n. l.), kniha 3, kap. 12.6, str. 432, a Eusebius v díle Církevní dějiny, kniha 2, kap. 1.13, str. 105 uvádějí, že eunuch byl poslán Bohem, aby kázal Etiopanům.

Stručně řečeno, tento Etiopan pravděpodobně směřoval do židovského chrámu, protože vyznával židovské náboženství. Navíc je možné, že v sobě měl i malou část židovské krve.

Otázka: Proč se ve Skutcích 8:27 píše, že Etiopan šel do Jeruzaléma, aby se klaněl, a ne do chrámu?

Odpověď: V Deuteronomiu 23:1 se píše, že eunuch nesmí vstoupit do chrámu. Jelikož jako eunuch neměl vstoupit do samotného chrámu, mohl alespoň jít do vnějšího nádvoří pro pohany. Nevíme, zda do Jeruzaléma šel s tímto vědomím, či nikoli.

Než se k němu připojil Filip, možná četl Izaiáše 56:3–7. Etiopský eunuch mohl přesto jít do Jeruzaléma, aby oslavil Pesach, a nechat jiné, aby za něj šli do chrámu.

Otázka: Měl by se člověk nechat pokřtít, jakmile uvěří, jak je uvedeno ve Skutcích 8:36?

Odpověď: Jakmile člověk uvěří a pochopí, co to znamená být křesťanem, měl by být pokřtěn. Zde se jedná o dvě otázky: přípravné kurzy před křtem a křest věřících versus křest nemluvňat.

1. Někteří křesťané se domnívají, že člověk by měl být pokřtěn ihned poté, co uvěří v Krista, tak jako etiopský eunuch. Jiní křesťané zastávají názor, že by nejprve mělo následovat poučení, a církev v Alexandrii to dovedla do extrému tím, že před křtem zavedla dvouletou katechumenátní přípravu. Všimněte si, že eunuch byl již před setkáním s Filipem zběhlý v Písmu, a ačkoli jeho znalosti nebyly dokonalé, stačily k tomu, aby mohl být okamžitě pokřtěn.

2. Tento verš se nezabývá otázkou křtu věřících versus křtu kojenců. Všichni křesťané věří, že pokud dospělý uvěří v Krista a dosud nebyl pokřtěn, měl by být pokřtěn. Více informací najdete v diskusi o křtu věřících a kojenců v Koloským 2:11–12.

Jen na okraj: nevíme přesně, kde na této pouštní cestě Filip a eunuch sestoupili do vody, aby se nechali pokřtít, ale Wadi el-Hesi, severovýchodně od Gazy, by bylo vhodné a leželo by na cestě. Nemůžeme si však být jisti, protože mezi Jeruzalémem a Gazou se nacházelo několik sezónních vádí a klima v Palestině bylo tehdy o něco méně suché.

Otázka: Proč by židovští kněží ve Skutcích 9:1–2 tak toužili zabíjet křesťany?

Odpověď: Existují tři souběžné důvody.

V první řadě náboženská hrozba: To, že Ježíš přišel a zavedl nové pořádky, které byly v rozporu s tradicemi farizejů, představovalo hrozbu pro jejich náboženské vedení.

V druhé řadě politická moc: Právě v této době Římané odebrali židovským vůdcům něco, co považovali za velmi důležité – právo popravovat lidi za trestné činy, za něž se ukládal trest smrti. Jelikož Římané zřejmě souhlasili s zabíjením křesťanů, existuje domněnka, že by to mohl být způsob, jak alespoň navenek zachovat tuto moc.

Z duchovního hlediska zde působil Satan. I dnes chce Satan zabíjet Boží věřící.

Otázka: Proč by v Skutcích 9,1–2 měly dopisy od židovských (nikoli římských) vůdců v Jeruzalémě mít nějaký vliv na nežidovské město mimo Judeu? Představte si, že bych šel za svým pastorem a požádal ho, aby napsal dopis vůdci Severní Koreje s žádostí o propuštění všech křesťanských vězňů. Když pojedu do Severní Koreje, abych ten dopis doručil, jak si myslíte, že to dopadne? Pokud si myslíte, že by to nedopadlo dobře, proč by pak Saul očekával lepší přijetí v Damašku?

Odpověď: Existují dvě odpovědi a obě mohou být pravdivé.

1) Je pravděpodobné, že Řím by uznal právo židovských kněží vydávat Židy z jiných měst k soudu.

2) Nabatejský arabský král Sýrie a Damašku té doby, Aretas IV., nenáviděl Římany, kteří ho ovládali. Velmi pravděpodobně by vyhověl židovským kněžím, o nichž věděl, že také nemají Řím v lásce. V Damašku žilo mnoho Židů; Josefus uvádí, že obyvatelé Damašku zabili (údaje se liší) buď 10 500, nebo 18 000 Židů.

A konečně, Saul si možná nebyl jistý, zda budou dopisy od židovských kněží uznány.

Otázka: Co Saul věděl podle Skutků apoštolů 9:1–2?

Odpověď: Ve svém vlastním životě Saul pravděpodobně velmi cenil tradici. Podle Genesis 10:4 a archeologických nálezů bylo buď město, nebo obyvatelé Tarsu starší než Abraham. Ve Filipským 3:4–6 Pavel poukazoval na svůj rodokmen, postavení jako farizej a svou horlivost. To znamená před Filipským 3:7–8, kde Pavel řekl, že to vše je jako hnůj ve srovnání s poznáním Krista.

O křesťanech Saul věděl, že jsou oddaní, ochotní přinášet oběti a že by se neváhali vydat na dlouhou cestu, aby získali židovský lid pro Krista.

Otázka: Proč se popis ve Skutcích 9:3–8 liší od popisů ve Skutcích 22:6–11 a 26:12–18?

Odpověď: Tyto popisy se liší ve třech aspektech.

Světlo a Pavlovi společníci

Skutky 26:13: Světlo obklopovalo Saula a jeho společníky

Skutky 22:6,9: Saul i jeho společníci všichni viděli jasné světlo.

Skutky 9:3: Kolem Saula zazářilo světlo z nebe, ale není zde upřesněno, co obklopovalo jeho společníky ani co viděli.

Závěr: Saul i jeho společníci všichni viděli jasné světlo, které je obklopovalo. Není upřesněno, zda světlo obklopilo nejprve Saula, nebo je všechny najednou, a ve skutečnosti na tom nezáleží.

Hlas a Pavlovi společníci

Nesprávná odpověď: Ve Skutcích 22:8–9 se Pavel mohl jednoduše mýlit v tom, co ti muži slyšeli, a Písmo věrně zaznamenalo to, co Pavel řekl. Pavel to však pravděpodobně věděl a v tomto případě se zřejmě NEMÝLIL.

Odpověď:

Skutky 26:14 Saul z Tarsu (Pavel) uslyšel hlas. Není zde upřesněno, co slyšeli jeho společníci

Skutky 22:9 Saulovi společníci ten hlas neslyšeli/nerozuměli mu.

Skutky 9:7 Saulovi společníci ten zvuk slyšeli, ale nikoho neviděli.

Závěr: Není v tom žádný rozpor, pokud Saulovi společníci slyšeli zvuk, ale nerozuměli tomu hlasu. Slovo ve Skutcích 22:9 se v Lukášových spisech vyskytuje 153krát. 57krát znamená „naslouchat, aby člověk porozuměl“, a 7krát znamená „poslechnout“. Toto sloveso v genitivu obvykle znamená pouze „slyšet“. V akuzativu, jak je použito ve Skutcích 22:9, často znamená „naslouchat, aby se porozumělo“, ačkoli může znamenat i pouhé „slyšet“.

Postoj Saulových společníků

Skutky 26:14 Saul i všichni jeho společníci padli na zem

Skutky 22:6–9 Saul padl na zem, ale není zde uvedeno, co udělali jeho společníci.

Skutky 9:7 Saulovi společníci tam stáli bez slova.

Závěr: Zpočátku všichni stáli. Saul oslepl a padl na zem. Poté, co zpočátku stáli bez slova, strach z hlasu a světla snadno způsobil, že i jeho společníci padli na zem.

Otázka: Jak to, že v Skutcích 9:4-7 Pavel slyšel a viděl jiné věci než ostatní?

Odpověď: Ostatní muži viděli světlo a slyšeli hlas, ale Bůh zamýšlel, aby slova pochopil pouze Saul.

Otázka: Existují ve Skutcích 9:11 nějaké archeologické důkazy o existenci Přímé ulice v Damašku?

Odpověď: Ano. Nejenže existují archeologické důkazy o tom, že ulice byla kdysi lemována sloupovími, ale ulice se používá i dnes. Ulice vede ze severovýchodu na jihozápad a v Pavlově době byla dlouhá nejméně dvě míle (3,2 km).

Otázka: Proč si Bůh ve Skutcích9:15 –16 vybral Saula z Tarsu jako svůj nástroj?

Odpověď: Toto je jeden z mnoha veršů, které ukazují, že Pán jedná záhadnými způsoby. Zatímco my dnes všichni můžeme číst Skutky apoštolů a vidět, že Bůh si vybral dobře, pro Ananiáše to muselo vypadat velmi podivně. Je pochopitelné, že Ananiáš, ačkoli věřil v Boha, požádal o potvrzení ve Skutcích 9:13–14, a Bůh mu je svobodně a milostivě dal.

Otázka: Jaký smysl mělo v Skutcích 9:16 sdělit Ananiášovi, jak moc bude Saul trpět pro Kristovo jméno?

Odpověď: Písmo to neříká. Ananiáš neměl mít pocit, že Saul z Tarsu vyvázl „lehce“, protože utrpení, která snášel, byla pravděpodobně větší než utrpení, která způsobil komukoli jinému.

Otázka: Kdo se ve Skutcích 9:23 pokoušel zabít Pavla?

Odpověď: Skutky9:23 říkají, že se Židé pokoušeli Pavla zabít. Kromě toho 2. Korinťanům 11:32–33 uvádí, že se Pavla pokoušel zatknout i správce pod králem Aretasem.

Otázka: Proč se ve Skutcích 9:26 učedníci báli Saula, když se přece neměli bát smrti?

Odpověď: Křesťané mají být opatrní a Ježíš řekl věřícím, že ačkoli pronásledování je nevyhnutelné (Jan15:20 ), věřící mohou před pronásledováním utéct (Matouš10:23 ).

Kromě toho se učedníci přirozeně mohli obávat bolestivé smrti, kterou Saul z Tarsu způsobil jiným.

Otázka: Byl Barnabáš ve Skutcích 9:27–28 statečný, nebo lehkomyslný, když ostatním představil Saula, potenciálního „votrelce“?

Odpověď: I když se odvaha a nerozvážnost mohou jít ruku v ruce, Barnabáš zde nebyl nerozvážný. Jeho důvěra v to, co Bůh v Saulovi učinil, dala Barnabášovi odvahu jít vpřed a představit Saula ostatním.

Otázka: Proč si myslíte, že měl Barnabáš ve Skutcích 9,27–28 takovou smělost, že se Saula nebál, i když ostatní se ho báli?

Odpověď: Písmo to neříká, ale můžeme uvažovat o třech důvodech.

Povaha Barnabáš byl povzbuzující člověk a možná byl ochotnější někomu důvěřovat.

Čas strávený s Pavlem Barnabáš neslyšel jen zvěsti, že se Pavel možná změnil; mluvil s Pavlem osobně a slyšel ho diskutovat s ostatními v Damašku.

Bůh mu to ukázal: Pokud Bůh s Barnabášem o Pavlovi mluvil, tak jako to udělal s Ananiášem, nebo pokud mu Bůh dal jistotu, pak se Barnabáš samozřejmě nebál.

Jedním z ponaučení, které si z toho můžeme vzít, je, že Bůh ne vždy zjevuje věci nejprve vedoucím církve. Vedoucí by měli být ochotni učit se i od ostatních členů.

Otázka: Jak v Skutcích 9:31 žily církve v bázni před Pánem a jak bychom tak měli činit dnes?

Odpověď: Měli úctu k Bohu a k Jeho moci. Ctili Jeho Slovo a bázeň před Pánem byla pro ně motivací k evangelizaci a svatému životu.

Další verše, které ukazují bázeň věřícího před Pánem, jsou Genesis 22:12; Přísloví 1:7; 1. Samuelova 12:14; 2. Paralipomenon 6:33; 19:7; Nehemiáš 5:9; Žalm 19:9; 22:25; 33:8; 119:74; 128:1; Kazatel 8:13; 12:13; Izaiáš 11:3; Jeremiáš 5:22; Micheáš 6:9; Malachiáš 3:5 a 2. Korinťanům 5:11.

Otázka: Bylo v Skutcích9:43 , kde se uvádí koželuh, pro Židy nečisté povolání?

Odpověď: Izraelité se tomuto důležitému řemeslu naučili od Egypťanů, ačkoli ho provozovali i Syřané. Židé v Ježíšově době nepovažovali koželuštnictví za dobré povolání, protože při odstraňování kůží museli pracovat s mrtvými zvířaty. Šimon našel společenství mezi křesťany, ale mezi Židy by ho možná nenašel. Jednalo se o obřadně nečisté povolání a v Joppě se domy koželuštníků nacházely na jihu, těsně za hranicemi města na pobřeží (kde bylo možné likvidovat použité chemikálie).

Otázka: Jaký je hlavní význam těchto dvou poselství ve Skutcích 10?

Odpověď: Poselství sdělené Korneliovi ve Skutcích 10:1–8 je, že evangelium pochází od Židů. Ve Skutcích 10:9–23 je poselství sdělené Petrovi, že evangelium je určeno také pohanům.

Otázka: Co víme o Korneliovi ze Skutků 10:2, 4, 31?

A: Kornelius měl jméno, které bylo zároveň neobvyklé i běžné. V roce 82 př. n. l. Kornelius Sulla osvobodil 10 000 otroků, z nichž si všichni na jeho počest změnili jméno na Kornelius. Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 9, str. 384–385, předpokládá, že Kornelius možná pocházel z řad jednoho z nich. Víme, že římský „italský pluk“ sloužil v Sýrii v roce 69 n. l.

Sám Cornelius byl neobvyklý muž – ačkoli byl vojákem okupační armády, rozdával peníze na pomoc chudým v okupované zemi. Pravděpodobně disponoval nějakým soukromým jměním, jelikož mohl rozdávat hojné almužny. O centurionech obecně historik Polybius říká: „Od centurionů se neočekává, že budou odvážní a dobrodružní, ale spíše dobří vůdci s vyrovnanou a rozvážnou myslí, kteří nejsou náchylní k útokům ani k bezdůvodnému zahájení boje, ale jsou schopni v případě převahy a tísně pevně obstát a zemřít na svém stanovišti.“ Dějiny, kniha 6, kap. 24. Cézarea byla z pohledu římské správy hlavním městem Judeje.

Píše se, že Kornelius byl centurionem jedné kohorty. „Centurion“ znamenal velitele více než 100 mužů, ale centurioni obvykle veleli kohortě, což byla desetina legie, tedy 300 až 600 mužů. „Italská kohorta“ byla pravděpodobně Cohors II Miliaria Italica Civium Romanorum. Tato kohorta se skládala z osvobozených otroků z Itálie, kteří získali občanství a všichni byli lučištníci. Byli převeleni do Sýrie krátce před rokem 69 n. l. a podíleli se na dobytí Jeruzaléma jak v roce 70 n. l., tak v roce 135 n. l. Ačkoli archeologové nemohou nezávisle ověřit, kde se tato kohorta nacházela v letech 41–44 n. l., dává smysl, že zásoby vody v Cesareji musely být střeženy.

Mimochodem, tato událost byla pro Petra velmi důležitá, protože se k ní vrátil ve Skutcích 11 a 15:6–9.

Otázka: Jaký byl ve Skutcích 10:2, 4, 31 vztah mezi Korneliovými almužnami a tím, že Bůh vyslyšel jeho modlitby?

Odpověď: Kornelius poznal pravdu o Bohu ve Starém zákoně. V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Korneliovy almužny nebyly v žádném případě nutné k tomu, aby Všemohoucí Bůh mohl jednat nebo vyslyšet jeho modlitby.

2. Korneliovy upřímné modlitby byly vyslyšeny, stejně jako Bůh vyslýchá upřímné modlitby každého, kdo ho chce poznat.

3. Je zajímavé, že před Bohem se objevily jak almužny, tak modlitby. Je to téměř jako by almužny byly považovány za formu modlitby nebo za posílení jeho modliteb.

Otázka: Ve Skutcích 10:2, 22, 44–48 byl Kornelius bohabojný a pravidelně se modlil k Bohu, přesto však nebyl znovuzrozen až do Petrovy návštěvy. Šel by Kornelius do pekla, kdyby zemřel?

Odpověď: To je sporná otázka. Kdyby Bůh, o kterém hovoříme, buď neměl dostatek poznání, aby věděl, že Kornelius s radostí přijme Ježíše, nebo neměl dostatek moci, aby Kornelia udržel naživu až do té chvíle, pak nemluvíme o Bohu Bible.

Všimněte si, že Korneliovy modlitby a dary, ještě předtím, než se dozvěděl o Ježíši, byly pro Boha přijatelnou obětí. To platí i pro lidi, kteří zemřeli před Ježíšem a kteří se řídili Božím slovem ve Starém zákoně, a Kornelius byl Židy respektován, nikoli pro svou úctu k nějakému bohu, ale pro svou úctu k pravému Bohu, jejich Bohu.

Otázka: Ve Skutcích 10:10–16 a Mk 7:17–23 – vzhledem k tomu, že Ježíš v Mt 5:17 řekl, že nic ze zákona nezruší – proč křesťané nedodržují starozákonní stravovací předpisy, jak to [údajně] dělají muslimové?

Odpověď: Ačkoli ani křesťané, ani muslimové nedodržují stravovací předpisy, křesťané tak nečiní proto, že poslouchají Ježíše. V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

V té době Ježíšovi následovníci dodržovali starozákonní stravovací předpisy. Ježíš totiž řekl, že ani jedna čárka ani jedna tečka nezmizí, dokud se vše nenaplní.

Skutečnost Ježíšova vzkříšení zásadně změnila způsob, jakým Bůh zacházel se svými dětmi. Anděl sdělil Petrovi, Ježíšovu apoštolovi, že Bůh prohlásil veškerou stravu za čistou (Skutky 10:9–16). Všimněte si, že se zde neříká, že tato zvířata byla vždy čistá, ale že je Bůh prohlásil za čistá.

I muslimové, kteří tuto námitku vznášejí, sami musí souhlasit s tím, že některé starozákonní stravovací zákony se nemají dodržovat. Mohamed učil muslimy, že mohou jíst velbloudí maso (Sahih Muslim, sv. 1, kniha 1, č. 220, str. 70), avšak Leviticus 11:3–8 a Deuteronomium 14:6–8 zakazují konzumaci velblouda.

Poslechněte si Ježíše v Matoušovi 15:10, 17–20 a Markovi 7:14–15. Ježíš řekl, že člověka činí nečistým to, co z něj vychází, a ne to, co do něj vstupuje. Marek 7:19 ukazuje, že tímto Ježíš prohlásil veškerou stravu za čistou. Pokud nazýváme Ježíše prorokem, měli bychom naslouchat Jeho slovům.

Hlas z nebe přikázal Petrovi, aby jedl (Skutky 10:10–16), čímž mu ukázal, že stravovací zákony platily pouze do Ježíšovy oběti, nikoli po ní. Měli bychom poslouchat hlas Božího anděla a Ježíšova apoštola.

Závěrem lze říci, že bychom neměli ignorovat to, co řekli Boží proroci, ale měli bychom je poslouchat.

Otázka: Když bylo Petrovi ve Skutcích 10:20–23 přikázáno, aby neváhal a šel s těmi třemi muži, neuposlechl snad tím, že se jich vyptával, pozval je do svého domu a odešel až druhý den?

Odpověď: Možná Petr nejednal tak rychle, jak by bylo možné. Na druhou stranu, pokud už bylo pozdě, jedinou praktickou možností bylo odejít brzy ráno, než se pokoušet najít dům ve tmě. Pamatujte, že v té době neměli žádné uliční cedule ani pouliční osvětlení.

Ať už to bylo jakkoli, Petr rozhodně měl v úmyslu jít s nimi. Pro Žida nebylo zákonné jíst s pohanem, ale poté, co se Petr poučil ze svého vidění, pozval ty muže, aby s ním jedli.

Pravděpodobně bylo zapotřebí jak odvahy, tak přímého vidění, aby se Petr nechal přesvědčit k tomu, že sní jakékoli jídlo. Židovský skeptik Asimov ve své knize Asimov’s Guide to the Bible (Asimovův průvodce Biblí), str. 1050, poukazuje na to, že v době Makabejské války raději zemřeli Židé pod mučením, než aby jedli vepřové maso.

Otázka: Proč se Kornelius ve Skutcích 10,25–26 pokusil Petra „uctít“?

Odpověď: Řecké slovo zde je proskuneo, což znamená buď „uctívat“, nebo „padnout na kolena v úctě“. Buď byl Kornelius, který ještě nebyl poučen o křesťanské víře, zmatený, když se pokoušel Petra uctívat, anebo neměl v úmyslu ho uctívat, ale projevit velkou úctu tomu, kdo ho naučí cestu ke spáse.

Otázka: V Skutcích 10:28, jednalo se pouze o nežidy obecně, kteří neměli být považováni za obyčejné nebo nečisté, nebo o každého jednotlivého člověka?

Odpověď: V tomto verši výraz „žádný člověk“ znamená nikoho z každého jednotlivého člověka nebo z každého národa.

Otázka: Jak mohl Lukáš ve Skutcích 10:30–33 napsat: „Půst držím od středy, kdy jsem v deváté hodině modlil se ve svém domě, a tu se přede mnou zjevil muž v zářivém oděvu?“ Modlil se Kornelius čtyři dny v kuse až do deváté hodiny (15:00), kdy hovořil s Petrem? A který den se ten muž v zářivém oděvu zjevil? A konečně, jaké je jazykové opodstatnění pro překlad konstrukce APO … MECRI … ve Skutcích 10,30 jako čehokoli jiného než „trvání“ čtyř dnů v čase? Cokoli jako „před čtyřmi dny“ se mi jeví pouze jako nepodložená jazyková akrobacie.

Odpověď: Podívejme se na všechny tři verše: Skutky apoštolů 10:30–32 říkají: „Cornelius odpověděl: ‚Před čtyřmi dny jsem byl ve svém domě a modlil jsem se právě v této deváté hodině. Najednou přede mnou stál muž v zářivém oděvu a řekl: ‚Kornelii, tvá modlitba byla vyslyšena a tvé dary chudým byly zapamatovány před Bohem. Proto pošli do Joppe pro Šimona, kterému se říká Petr. Je hostem v domě Šimona koželuha u moře.‘“ (BSB)

Lukáš zaznamenává to, co řekl Kornelius. Byl to pro církev přelomový okamžik, protože právě v tu chvíli církev, a zejména Petr, jasně pochopila, že Kristus nebyl poslán pouze k Židům, ale ke všem lidem na zemi. Lukáš se možná dozvěděl o tomto klíčovém vývoji přímo od Petra, nebo se o něm dozvěděl od někoho jiného. Lukáš možná citoval Korneliova slova doslovně, nebo je velmi pravděpodobné, že je parafrázoval. Na tom však nezáleží; důležité je jejich význam.

Když někdo mluví, vždy se najde někdo, kdo v jeho slovech objeví nejednoznačnost, pokud bude hledat dostatečně dlouho a usilovně, ať už tam skutečně je, nebo ne. V jiných případech, včetně tohoto, lze jednu větu z něčí řeči chápat několika různými způsoby, ale zdravý rozum význam vyjasní všem posluchačům. Zde je sled událostí v obráceném pořadí.

3. Petr přišel pár dní poté, co pro něj poslali (Skutky 10:23–24)

2. Muž v zářivém oděvu řekl Korneliovi, aby si nechal přivést Petra.

1. Předtím se Kornelius modlil, když se zjevil muž v zářivém rouchu.

Zdravý rozum napovídá, že „tato hodina“, kdy se Kornelius modlil, byla stejná hodina (15:00) před čtyřmi dny, nikoli tato hodina v tento den. Jinak by Kornelius poslal muže pro Petra poté, co ti již odešli, aby ho přivedli.

Otázka: Pamatuje si Bůh ve Skutcích 10:31 všechny spravedlivé skutky, které lidé konají?

Odpověď: Bůh zná všechny spravedlivé (i nespravedlivé) skutky, které konáme, ještě než se vůbec narodíme (Žalm 139). Pokud však jde o to, zda je započítává pro získání odměny v nebi, nemusí to tak nutně být. Ezechiel3:20 uvádí příklad spravedlivého muže, který se odvrátil od své spravedlnosti, a jeho spravedlivé skutky nebyly započítány. Také Pavel se obával, aby neupadl a neztratil korunu, o kterou usiloval.

Q: Jak mohl Petr ve Skutcích 10:34–35 [údajně] odporovat Ježíši, když řekl, že Bůh přijímá lidi ze všech národů, kteří se bojí Boha a konají spravedlnost, zatímco Ježíš v Janovi 14:6 řekl, že nikdo nepřichází k Otci jinak než skrze Ježíše? (Tuto otázku nastolil muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Zde není žádný rozpor. Bůh má děti, které v něj věří, ze všech národů. Jsou to Arabové, Číňané, Australané, Afričané, Evropané, Eskymáci, Chilani i Argentinci, kteří věří v Ježíše. Ať už patříte k jakémukoli etniku, od Ababdy po Zuni, Ježíš je tu pro vás.

Nikdo nepřichází k Otci jinak než skrze Ježíše. I lidé jako patriarcha Abraham, který zemřel, aniž by slyšel jméno Ježíš, přicházejí k Otci v nebi pouze skrze Ježíše. V 8. kapitole Janova evangelia Ježíš řekl, že Abraham [v budoucnosti] viděl Ježíšův den a radoval se.

Je třeba si zapamatovat tři body:

1) Ne každý, kdo odešel do nebe, slyšel jméno Ježíše před svou smrtí, například ti, kteří následovali Boha ve Starém zákoně, než se dozvěděli o Ježíši.

2) Všichni, kdo vkládají svou důvěru v pravého Boha, jdou do nebe skrze Ježíše.

3) Ti, kdo v tomto životě Ježíše odmítají (a nikdy nečiní pokání), odmítli jedinou cestu, kterou se mohli dostat do nebe.

Otázka: Ve Skutcích 10:34 Petr zjistil, že jeho „předsudek“ vůči pohanům byl v rozporu s Boží vůlí. Co bychom měli dělat, pokud najednou zjistíme, že máme předsudky vůči některým lidem?

Odpověď: Existují různé druhy a úrovně předsudků vůči různým skupinám lidí, a to nejen podle pohlaví, vůči černochům, bělochům, Hispáncům, Asiatům atd. Předsudky mohou být také vůči chudým nebo bohatým, vůči méně či lépe vzdělaným, méně či více módním, „geekům“ nebo na základě mnoha dalších faktorů.

Ale bez ohledu na druh a míru předsudků bychom je měli ze svého života vymýtit. Čas jednat je „teď“, jakmile je objevíte. Spřátelte se s někým z té skupiny a, jak učí Filipským 2:3–4, považujte jejich zájmy za důležitější než své vlastní. Poslechněte bezodkladně a radujte se, že Bůh vám sňal klapky z očí, o kterých jste si možná ani neuvědomovali, že je máte.

Pokud zjistíte, že má nějaký spoluvěřící předsudky, je to velmi smutné. Může to však být i tak opravdový věřící, jen buď neposlušný, nebo zaslepený. Kromě modlitby za něj ho pozitivně povzbuzujte, aby projevoval lásku „všem lidem“ a miloval svého bližního jako sám sebe.

Otázka: Nakolik se text ve Skutcích 10:34–43 blíží Petrovým skutečným slovům?

Odpověď: Ačkoli Lukáš mohl text parafrázovat, domníváme se, že zde byl poměrně doslovný. Lukášův styl byl sofistikovaný, kultivovaná řečtina s odbornými výrazy a složitými větami. V této části však volba slov a styl odpovídaly způsobu vyjadřování Žida mluvícího řecky.

Otázka: Jak byl Bůh s Ježíšem ve Skutcích 10:38, když Ježíš je Bůh?

Odpověď: Na zemi se Ježíš dobrovolně zbavil své slávy a dočasně se vzdal svých božských atributů. Otec a Duch Svatý však dali najevo, že jsou s Ježíšem. Projevili to při jeho křtu a skrze Ježíšovy zázraky. Více informací najdete v diskusi ke Skutkům 7:56.

Otázka: Je podle Skutků apoštolů 10:45–48 vodní křest nezbytný pro spasení?

Odpověď: Ne. V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Mluvili v jazycích ještě předtím, než byli pokřtěni vodou.

2. Mluvení v jazycích je znamením (ale ne jediným znamením) naplnění Duchem Svatým.

3. Naplnění Duchem Svatým je určeno pouze těm, kteří se narodili znovu.

4. Ti, kdo se narodili znovu, jsou spaseni.

Byli tedy znovuzrozeni ještě před křtem vodou. Druhý příklad spasení před křtem vodou najdete v diskusi ke Skutkům 22:16.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se v Skutcích10:45 –48 jedná o velmi výjimečnou událost, vylučuje to snad použití tohoto úryvku k dokázání, že křest vodou není pro spasení nezbytný?

Odpověď: Ne. Tato pasáž sice popisuje důležitý přelom pro církev, ale to nám nebrání v tom, abychom pochopili celé její učení. V odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Pohané mohli být v té době naplněni Duchem Svatým, a tedy spaseni, ještě před křtem. Pro Boha to nebylo nemožné a zároveň to bylo v souladu s Jeho slovem.

2. Je tedy možné, aby byli lidé spaseni ještě před křtem i v jiných dobách, aniž by Bůh porušil své slovo.

3. Pokud něčí výklad Bible vyžaduje, aby Bůh nemohl zůstat věrný svému slovu, pokud je někdo po Kristu spasen ještě před křtem, pak je třeba uvážit, že chybný je tento výklad, a nikoli Boží slovo.

Otázka: V Skutcích 10:48 a Skutcích 2:38 jsou lidé křtěni ve jménu Ježíše, zatímco v Matoušovi 28:19 jsou křtěni ve jménu (v jednotném čísle) Otce, Syna a Ducha Svatého. Znamená to snad, že všichni tři jsou Ježíš, jak učí pentekostální hnutí „jednoty“?

Odpověď: Ne. Byl to Ježíš, nikoli Otec ani Duch Svatý, kdo přikázal křesťanům, aby se nechali pokřtít. „V jeho jménu“ také znamená z Ježíšovy autority.

Otázka: Ve Skutcích 11:1–3 byl Pavel apoštol pro pohany, proč tedy Bůh poslal k Korneliovi Petra a ne Pavla?

Odpověď: Odpověď se skládá ze čtyř částí.

Za prvé, Pavel nebyl vysvěcen k misijní službě až do Skutků 13; možná Bůh neviděl důvod čekat tak dlouho, než s Korneliem někdo promluví.

Za druhé, bylo by lepší, kdyby to byl Petr, vůdce apoštolů, aby bylo jasnější, že existuje pouze jedna církev, a ne židovská církev a církev pohanů.

Za třetí, Petr mohl být kvůli svému výchovnému zázemí zdráhavý sdílet Krista s pohanem. Ve Skutcích 10:34 Petr říká: „Teď si uvědomuji, jak je pravdivé, že Bůh neupřednostňuje nikoho.“ Někdy, pokud má věřící předsudky vůči určité skupině, může Bůh toho křesťana poslat, aby sloužil právě této konkrétní skupině. Tímto způsobem nebyl Petr tím, kdo zpochybňoval křest pohanů, ale naopak tím, kdo hájil své vlastní rozhodnutí pokřtít pohany.

Za čtvrté, Petr byl o Letnicích naplněn Duchem Svatým a na něm spočíval ohnivý jazyk, a jeho popis toho, co se stalo těmto věřícím z pohanů, připomíná události o Letnicích.

Na jedné straně by někteří mohli považovat za skvělé, že Petr měl vidění a anděl mu konkrétně řekl, co má dělat. Na druhé straně však to, že Bůh viděl, že Petr potřebuje „vést za ruku“, mohlo být spíše známkou Petrovy slabosti než jeho síly.

Otázka: Měli muži ve Skutcích 11:1–3 pravdu, když se hádali s apoštolem Petrem?

Odpověď: V jednom ohledu měli pravdu, v širším smyslu však ne.

Měli pravdu: Měli pravdu v tom, že zpochybňovali jednání jakéhokoli křesťana, dokonce i Petra, když se domnívali, že to není v souladu s Písmem. Koneckonců, v Mt 10,5–7 Ježíš tehdy řekl, aby nechodili mluvit s pohany, ale pouze s domem Izraele. Také Pavel Petra napomenul v Galatským 2,11–21.

Mýlili se: Jejich chápání Písma bylo nesprávné. Navíc poté, co Jeruzalémský koncil vyřešil tuto otázku za účasti všech žijících apoštolů, někteří z těchto lidí nadále způsobovali rozkol, protože nechtěli připustit, aby je ostatní opravovali.

Otázka: Ve Skutcích 11:1–3 mohl Petr říci: „Vím, že jsem následoval Boha, a je mi úplně jedno, co si myslíte.“ Co by na tom nebylo dobré?

Odpověď: Petr nechtěl vyvolat žádné nedorozumění, protože měl být dobrým příkladem. Ve vedení existují dvě věci: dělat to, co je správné, a dělat to správným způsobem. I když Petr udělal to, co bylo správné (jak mu ukázal Duch Svatý), pokorně (a oprávněně) podrobil své činy zpochybňování ze strany ostatních. Trpělivě vysvětlil, proč tak jednal, a nestranně sdělil výsledky. Dnešní vedoucí by měli být vedoucími-služebníky, kteří vedou svými slovy, činy a tím, jak se chovají s úctou k ostatním.

Otázka: Ve Skutcích 11:1–3 se píše o určitých situacích – v jakých situacích dnes byste vy nebo někdo jiný mohli něco takového říci nebo to skutečně řekli? Jak by to dopadlo?

Odpověď: Kdysi jsem byl členem čínské křesťanské církve v Americe. V amerických církevních společenstvích jsou běžné skupiny, výbory a hlasování. Byl přijat jeden pastor, který byl vyškolen v zahraničí a měl spíše hierarchické smýšlení. V poměrně obtížném období tento pastor prohlásil, že starší se zodpovídají mně, a já se zodpovídám pouze Bohu. Krátce nato byl propuštěn. Problémem NEBYLO to, že nejednal v nekatolickém americkém stylu (i když tomu tak skutečně bylo). Problémem zde bylo, že nejednal v biblickém stylu; ani apoštol Petr se tak nechoval.

Otázka: Jak strukturovaná by podle vás měla být církev podle Skutků apoštolů 11:1–4?

Odpověď: „Nejlepší“ odpověď se může lišit v závislosti na různých kulturách a okolnostech. Tato otázka má dvě stránky: nadkulturní stálost a kulturní flexibilitu.

Nadkulturní stálost: Koncepce vedení a organizace církve, které jsou v Písmu přikázány nebo ukázány, by měly být dodržovány ve všech církvích. Například 1. Timoteovi 3:1–13 a Titovi 1:5–9 uvádějí požadavky na starší, jáhny a jáhenky v církvi. Neexistuje žádná „výjimka“, kde by Pavel řekl: „Pokud nejste v této kultuře, nemusíte to dodržovat.“

Kulturní flexibilita: Církve by se měly přizpůsobovat prostředí, kultuře a době, ve které se nacházejí. Velké církevní budovy versus domácí církve. Jak zacházet s více jazyky v církvi? Pokud máte církev složenou z kultivovaných městských obyvatel a lidí z kmenových komunit, měli by se vždy scházet společně? Do jaké míry by se vedoucí měli aktivně zapojovat a do jaké míry nechat věci běžet samy? Měli by být muži a ženy spolu, nebo odděleně? Zásady, které vám mohou pomoci odpovědět na tyto otázky pro vaši církev, jsou v Písmu, ale samotné odpovědi v Písmu nejsou. To je z Boží strany pravděpodobně záměrné, protože odpovědi se liší v závislosti na církvi a Bůh chce, abychom při rozhodování používali zbožný úsudek.

Otázka: Byli apoštolové ve Skutcích 11:3 poslušní Ježíšovu příkazu z Matouše 28:19 a Skutků 1:8, aby šířili evangelium až na konec země?

Odpověď: Apoštolové nebyli bez hříchu a nezdá se, že by tento příkaz aktivně plnili. Důvodem mohla být jejich zábrana ve styku s ne-Židy. Bohužel i dnes se někdy stává, že křesťané nechají své zábrany, aby jim bránily v plném poslušnosti Bohu. Podívejte se na rozbor Skutků 8:1, kde je popsáno, jak Bůh zřejmě s touto situací naložil.

Otázka: Byl Kornelius ve Skutcích 11:14 spasen ještě předtím, než si poslal pro Petra?

A: Tento úryvek ukazuje, že ne. Nicméně díky Boží milosti Kornelius hledal Boha a poslal pro Petra.

Otázka: Jaké dva důsledky by to mělo podle Skutků apoštolů 11:18: zaprvé na ostatní pohany a zadruhé na Židy?

Odpověď: Pro pohany by to bylo důkazem, že jsou v Boží církvi stejně vítáni jako Židé. Na druhou stranu by se pohani, kteří zastávali vedoucí postavení v náboženských kruzích, mohli cítit více ohroženi, než kdyby si mysleli, že lidé nejprve konvertují k judaismu, než se stanou křesťany.

Pro Židy to znamenalo větší rozkol mezi židovskými křesťany a nekřesťanskými Židy.

Otázka: Jak si myslíte, že by se v souvislosti s Skutky apoštolů 11:18 cítil bývalý pohan, který konvertoval k judaismu jen proto, aby se mohl stát křesťanem?

Odpověď: Dospělému muži by zotavení po obřízce trvalo asi týden. Proč mu nikdo neřekl: „To byl jen vtip!“? Věřící by se mohl cítit „podvedený“. Věřící mu totiž řekli, že se nejprve musí stát Židem, a přesto by všichni tito lidé byli přijati, aniž by se nejprve stali Židy. Udělal to opravdu pro Boha, když Bůh zjevně od nikoho jiného toto nevyžadoval?

Bůh však hledí na naše úmysly a srdce, ne jen na činy. Věci, které byly učiněny zbytečně, protože křesťanský vůdce dal špatnou radu, by i tak byly učiněny pro Boha.

Otázka: Proč ve Skutcích 11:19 kázali pouze Židům?

Odpověď: V té době panovaly neshody ohledně toho, zda se pohan může stát křesťanem, aniž by se nejprve stal Židem. I poté, co byla tato neshoda vyřešena na koncilu v Jeruzalémě ve Skutcích 15, měl Pavel stále ve zvyku kázat evangelium nejprve Židům a teprve poté pohanům. Přečtěte si například Skutky 18:6.

Otázka: Co je na Antiochii významné (Skutky 11:20)?

Odpověď: Antiochie nebyla nijak staré město; založil ji kolem roku 300 př. n. l. Seleukos Nikátor I., jehož otec i syn se jmenovali Antiochus. Ležela asi 300 mil severoseverovýchodně od Jeruzaléma. Antiochie však byla s přibližně 500 000 obyvateli třetím největším městem Římské říše. Větší byla pouze Řím a Alexandrie. Nazývalo se také Antiochie Orontes, aby se odlišilo od patnácti dalších měst jménem Antiochie, která založil Seleukos. Žili tam Římané, Řekové, Syřané i Peršané a odhadem sedmina obyvatelstva tvořili Židé. Později však za vlády Kaliguly (37–41 n. l.) bylo mnoho Židů zabito. Antiochie byla v roce 540 n. l. vypleněna Peršany a od té doby se z toho již nikdy úplně nevzpamatovala.

Otázka: Co dělal Pavel ve Skutcích 11:25–26 ve svém rodném městě Tarsu?

Odpověď: Písmo o těchto asi sedmi či osmi letech přímo nehovoří. Pavel však ve 2. Korinťanům 11:24 zmiňuje, že od představitelů synagogy dostal pět ran bičem, a ve 2. Korinťanům 11:23–27 uvádí další fyzické pronásledování, přičemž není zaznamenáno, kdy k tomu došlo. Možná se některé nebo všechny tyto události odehrály v době, kdy Pavel kázal v Tarsu.

Jak nám ukazuje Skutky 11:20–21, Pavel nebyl pro šíření evangelia nepostradatelný. V Kyreně (severovýchodní Libye) a na Kypru (odkud pocházel Barnabáš) bylo velké množství věřících a ti se podíleli na velkém Pánově díle v Antiochii. Neznáme jméno ani jednoho z těchto „obyčejných“ křesťanů a zřejmě Bůh neviděl potřebu, abychom je znali nebo aby se stali slavnými.

Toto je již podruhé, co Barnabáš pomáhal usnadnit Pavlovu službu. Jaké příležitosti využíváte k tomu, abyste povzbuzovali a podporovali službu druhých?

Otázka: Jaký význam má skutečnost, že termín „křesťané“ byl poprvé použit v Antiochii (Skutky 11:26)?

Odpověď: V odpovědi je třeba zvážit dva body.

Posměch: Ostatní lidé je možná nejprve nazývali křesťany jako formu výsměchu. V té době existovali lidé, kteří se velmi oddávali uctívání císaře, a ti byli nazýváni císařovci. 1. Petr 4:14 říká, že pokud jste uráženi kvůli jménu Kristovu, jste požehnáni. 1. Petr 4:16 zmiňuje utrpení jako „křesťana“.

Čest: Věřící přijali slovo „křesťan“ jako čestný titul. Kristus je jediné jméno, pod nímž mohou být lidé spaseni.

„Křesťan“ bylo pro rané Kristovy následovníky vzácné jméno. Podle 42 raně křesťanských autorů z období před rokem 325 n. l. je to jméno, které máme používat pro sebe. Citáty z každého z nich najdete na stránce http://www.BibleQuery.org/History/ChurchHistory/WhatEarlyChristiansTaughtOnExperienceAndPractice.html.

Otázka: Jaké důkazy o celosvětovém hladomoru v době Claudia (41–54 n. l.) najdeme ve Skutcích 11:28, Skutcích 14:17 a 2. Korinťanům 8–9?

Odpověď: Křesťané zastávají dva názory.

Místní hladomor

1. Řecké slovo pro svět/zemi, oikoumene, zde nemusí nutně znamenat celou planetu nebo svět, jako je tomu u řeckého slova kosmos. Hladomor se spíše týkal Judeje.

2. Josefus ve spise „Starověk Židů“ 20.5.2 (cca 93–94 n. l.) zmiňuje hladomor v Judeji v letech 44/46–47/48 n. l.

3. Dalším důkazem je, že Pavel shromáždil sbírku od církví v Řecku (kde pravděpodobně hladomor nebyl), aby ji poslal zpět do Palestiny (1. Korinťanům 16:2–3 a 2. Korinťanům 8:1–4, 13–15, 18–21).

4. Dalším důkazem je, že Helena a později i její syn Izates, poté co konvertovali k judaismu, poslali pšenici zakoupenou v Egyptě a fíky zakoupené na Kypru, aby je rozdělili v Judeji a pomohli tak při hladomoru kolem roku 46 n. l., jak uvádí Josefus ve svém díle „Starověk Židů“, kniha 20, kap. 51–52 [ii.5].

Hladomor v celé Římské říši

Tento řecký výraz Římané běžně používali k označení celého římského světa. Neexistoval žádný jediný hladomor, který by postihl celou Římskou říši současně. Nicméně „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 9, str. 403–404, uvádí, že historici Suetonius („Život Claudiův“ 18:2), Tacitus („Anály“ 12:43), Dio Cassius (Dějiny Říma 60:11) a Orosius (Dějiny 7.6.17) zmiňují několik hladomorů v Římské říši během vlády Claudia. V římských dějinách neexistuje žádné jiné období, o kterém by se hovořilo tak často v souvislosti s hladomory.

Otázka: Proč nám Bůh ve Skutcích 12 nepožehná finančně tolik, kolik jsme schopni přijmout?

Odpověď: Zaprvé, Přísloví 30:8–9 ukazují, že člověk může být požehnán nad rámec toho, co je schopen unést. Mohl by být tak požehnán, že by na Boha zapomněl. Kromě toho by však mnozí věřící mohli přijmout více finančních požehnání, než jim bylo dáno. Pro Boha je však naše víra cennější než zlato (1. Petr 1:7) a Bůh používá těžkosti k posílení a prohloubení naší víry. Říká se, že když se z kukly vylíhne nový motýl, pokud mu pomůžete se z kukly dostat, nikdy nebude létat. Musí projít tím bojem, vynaložit úsilí, aby se z kukly osvobodil, a posílit si svaly, aby byl schopen létat.

Zdá se, že Boží plán s námi nespočívá primárně v našich hmotných požehnáních. Místo toho, abychom doufali, že Bůh bude následovat naše priority, měli bychom se svých priorit vzdát a místo toho přijmout Boží priority za své. Bůh možná nemá přílišný zájem nás požehnat pouze za účelem toho, abychom žili pohodlněji s větším hmotným bohatstvím. Spíše Bůh možná některé lidi hojně požehná za účelem toho, aby pomáhali ostatním.

Otázka: Kdo byl ten Herodes ve Skutcích 12,1–2 a proč chtěl zabít Jakuba a Petra?

Odpověď: Nejednalo se ani o Heroda Velikého, ani o Heroda Antipase, ale o jiného Heroda, jménem Herodes Agrippa I., který vládl od roku 41 n. l. a zemřel v roce 44 n. l. Narodil se kolem roku 10 př. n. l. jako syn Aristobula IV. a Bernice. Byl vnukem Heroda Velikého, který vládl v době Ježíšova narození. Agrippa II. ve Skutcích 25:13–22 je jiná osoba.

Jako tříletý byl Herodes Agrippa I. odvezen do Říma poté, co Herodes Veliký v roce 7 př. n. l. nechal uškrtit jeho otce, Aristobula IV. Byl blízkým příbuzným královské rodiny. V roce 23 n. l. uprchl do Idumeje (Edomu), aby unikl svým věřitelům. Později mu jeho strýc Herodes Antipas poskytl penzi, i když se s ním nakonec pohádal. V roce 36 n. l. se Agrippa I. vrátil do Říma, urazil císaře Tiberia a byl uvězněn. Když Tiberius v roce 37 n. l. zemřel, nový císař Caligula ho propustil. Když byl v roce 39 n. l. Herodes Antipas vyhoštěn, Agrippa I. získal jeho území. Agrippa I. a jeho manželka pečlivě dodržovali židovský zákon, pravděpodobně aby si získali přízeň Židů, což se mu podařilo, alespoň do té doby, než se nechal uctívat jako bůh. Když se v roce 41 n. l. stal císařem Claudius, osobní přítel Agrippy I., svěřil Claudius Agrippovi I. správu Judeje a Samaří, dokud v roce 44 n. l. nezemřel na následky onemocnění střevními parazity. Nejsme si jisti, o jaký svátek se jednalo. Mohlo se jednat buď o zvláštní svátek, který Agrippa I. zavedl na počest Claudiových narozenin 5. srpna, nebo o svátek konaný jednou za pět let k výročí založení Cézareje, který by připadal kolem 5. března, anebo to mohl být každoroční Svátek stánků.

Škrkavky mohou dorůst délky 10 až 16 palců a mohou způsobit střevní ucpání, časté zvracení, silné bolesti a smrt. Josephusův popis se poněkud liší od Lukášova, ale uvádí, že zemřel po pěti dnech utrpení. Muž, který popravil apoštola Jakuba a pokusil se popravit Petra, nezemřel snadno, ale stal se potravou pro červy.

Herodes Agrippa I. nebyl znám jako zvlášť krutý, na rozdíl od Heroda Velikého, až na to, že se rád bavil krvavými gladiátorskými hrami. Herodes Agrippa I. chtěl zabít Jakuba, Petra a pravděpodobně i další, aby si získal oblibu. Zřejmě mu velmi záleželo na podpoře svých židovských poddaných, aby si na něj nestěžovali v Římě. Agrippa I. přesvědčil Caligulu, aby v roce 40 n. l. neumisťoval svou sochu do chrámu.

Židé možná Herodovu laskavost vůči nim během Pesachu příliš neocenili a popravovat během Pesachu pravděpodobně stejně nebylo vhodné, takže Herodes chtěl s popravou Petra počkat, až ten týden skončí.

V roce 40 n. l. chtěl císař Caligula postavit v Jeruzalémě svou sochu, ale Herodes mu to rozmluvil.

Více informací najdete v Josephusově díle „Antiquities of the Jews“ (Starověké dějiny Židů), knihy 18 a 19.

Otázka: Jak mohl Petr ve Skutcích 12:6 spát tak klidně v noci před svou popravou?

Odpověď: Lidé, kteří mají potíže se spánkem, by si jistě přáli mít to, co měl Petr! Petr měl jistotu, že ho Bůh chrání a že Ježíšova slova neselžou. Z Janova evangelia 21:18–19 Petr s jistotou věděl, že nezemře, dokud nezestárne. Představte si, že byste věděli, že vás nikdo ani nic nemůže zabít, dokud to Bůh nedovolí. Petr však stále spal tak klidně, přestože věděl, že apoštol Jakub byl nedávno sťat.

Petr se pravděpodobně nacházel v bezpečné pevnosti Antonia na severní straně Jeruzaléma. Obvykle byl vězeň připoután nanejvýš k jednomu strážci. Petr však byl připoután ke dvěma strážcům. Podle Skutků apoštolů 12:4 ho střežily čtyři čety po čtyřech vojácích. Možná měla každá četa šestihodinovou směnu. Proč by měli takovou ostrahu jen pro jednoho neozbrojeného muže? Pamatujte, že pro úřady to byl už druhý případ s Petrem. Anděl pomohl Petrovi uprchnout ve Skutcích 5:18–21.

Možná nemáme žádné ujištění o tom, jak dlouho budeme žít na této zemi, ale máme ujištění, že Bůh nad námi bdí a že budeme žít věčně v nebi. Spěte tedy klidně.

Otázka: Proč si ve Skutcích 12:15 mysleli, že se u dveří zjevil „Petrov anjel“?

Odpověď: Existují dva názory.

1. Nejjednodušší názor je, že si mysleli, že Petr byl zabit, a že to byl Petrov duch.

2. Mohli však použít jiné výrazy, jako například „jeho duch“ nebo „jeho přízrak“, místo „jeho anděl“. Možná věřili, že jelikož lidé mají anděly strážné, byl to jeho anděl strážný, který vypadal jako Petr.

Ať už to bylo jakkoli, takové byly víry mladých křesťanů v tom domě. Bible ukazuje, že se v tomto případě mýlili, protože se zjevil sám Petr.

Otázka: Jaký mimobiblický důkaz o tom, že Herodes náhle zemřel na červy, najdeme ve Skutcích 12:23?

A: Židovský spisovatel Josephus zaznamenává v díle „Antiquities of the Jews“ 19.8.2. (cca 93–94 n. l.) následující:

„Když Agrippa vládl celé tři roky nad celou Judeou, přišel do města
Césareji, která se dříve nazývala Stratoova věž. Tam uspořádal slavnosti na počest Césara a ustanovil je jako svátek za císařovo blaho. Shromáždilo se tam množství provinčních úředníků a těch, kteří byli povýšeni do významných funkcí. Druhý den slavností si oblékl plášť celý ze stříbra, nádherně utkaný, a přišel do divadla za úsvitu. Stříbro pak zazářilo, jakmile na něj dopadly první sluneční paprsky, a nádherně se lesklo; jeho záře vzbuzovala v těch, kdo na něj hleděli, jakýsi strach a chvění. Okamžitě se z různých stran ozvali jeho pochlebníci slovy, která ve skutečnosti nebyla k jeho prospěchu, oslovovali ho jako boha a vzývali ho s výkřikem: „Buď nám příznivý! „Ačkoli jsme tě dosud uctívali jako člověka, od nynějška tě vyznáváme jako bytost nadřazenou smrtelné přirozenosti.“

Král je neokřikl, ani neodmítl jejich bezbožné lichocení. Když však vzápětí vzhlédl, uviděl sovu sedící na provaze nad svou hlavou a okamžitě ji poznal jako posla zla, stejně jako dříve byla poslem dobra, a srdce mu probodla bodavá bolest. Také ho přepadla silná bolest v břiše, která začala prudkým záchvatem… Byl tedy rychle odnesen do paláce a mezi všemi se rychle roznesla zpráva, že jistě brzy zemře…. A když pět dní nepřetržitě trpěl bolestmi v břiše, opustil tento svět ve svém padesátém čtvrtém roce věku a sedmém roce své vlády.“

Jen pro doplnění: toto není něco, co by se často stávalo poslušným Židům, kteří nikdy nejedli žádná nečistá zvířata.

Ačkoli jsou Josephus a Skutky apoštolů podobné, rozdíly jsou natolik velké, že ukazují, že Lukáš nemohl prostě kopírovat z Josephuse ani naopak. Pravděpodobně šlo o střevní škrkavky, které mohou být dlouhé až 16 palců.

Otázka: Ve Skutcích 12:2,7 byli Jakub, Jan a Petr třemi z nejbližších Ježíšových učedníků. Proč si myslíte, že tito tři zemřeli tak odlišným způsobem?

Odpověď: Písmo to neříká a neuvádí ani, že by některý z nich byl „zasloužilejší“, ani žádný jiný důvod. Je to však podobné jako u dnešních křesťanů. Někteří křesťané se dožívají vysokého věku a umírají pokojnou smrtí. U některých se zdá (alespoň z našeho velmi omezeného pohledu), jako by jejich život byl předčasně ukončen nějakou nehodou nebo nemocí. Někteří umírají slavně jako mučedníci, aniž by sami páchali násilí, zatímco jim bylo násilí pácháno, a to při službě Pánu. Nakonec nám to ukazuje, že Bůh s námi jedná individuálně a různými způsoby.

Ale kdo si myslíte, že byl ten „nejšťastnější“? Jakub, který zemřel mučednickou smrtí rychle a vyhnul se tak mnoha pokušením? Petr, který zemřel mnohem později, kolem roku 63 n. l., jako mučedník ukřižovaný hlavou dolů v Římě? Nebo Jan, který mohl sloužit nejdéle, ale nezemřel jako mučedník. Kvalitu života člověka nelze posuzovat podle jeho délky. Ve skutečnosti ale nemusíte kvalitu života jiného člověka vůbec posuzovat; to udělá Bůh, ne vy.

Otázka: Proč v Skutcích 12:2,7 Bůh zachraňuje některé lidi, některé dokonce zázračně, a jiné ne?

Odpověď: Pavel na to odpovídá ve Filipským 1:22–25. Bůh mohl Pavla vzít k sobě hned, ale Pavel věřil, že Bůh chce, aby tu ještě chvíli zůstal kvůli práci, kterou zde měl vykonat. V komiksu Calvin a Hobbes Calvin říká: „Bůh mě poslal na zem, abych dokázal určité věci, a tím tempem, jakým jdu, budu žít věčně!“ Calvinova teologie nemusí být vždy ta nejlepší. I tak by nás Bůh mohl vzít do nebe hned teď, ale odkládá to a dává nám příležitost sloužit Mu a oslavovat Ho na zemi. Plně využijte příležitostí, které vám byly dány.

Otázka: Co je na Skutcích 12,13–16 poněkud trapné?

Odpověď: To trapné není ani tak na straně Rody (řecky Rose), která v úžasu zapomněla otevřít dveře. Spíše křesťané v domě, kteří se ve Skutcích 12,5 modlili za Petra, pokárali Rodu za to, že jim v podstatě sdělila, že Bůh jejich modlitbu vyslyšel. Poznámka pro sebe: pokud se za něco modlíte, věřte, že se to stane! Jak uvádí Evangelický komentář k Bibli na str. 902, toto byl pravděpodobně jediný případ, kdy bylo snazší dostat se z vězení než na modlitební shromáždění!

Otázka: Mohlo by být v Skutcích 12:17 tím „jiným místem“ Řím a mohl by tam Petr zůstat 25 let, jak naznačují někteří římskokatoličtí teologové?

Odpověď: Ne, nic nenasvědčuje tomu, že by tím místem byl Řím o nic více než Čína. Petr však byl v Jeruzalémě, nebo se do Jeruzaléma vrátil, jak uvádí Skutky apoštolů 15:7, jen o pár let později. Poté byl Petr v Antiochii v Sýrii, jak uvádí Galatským 2:11, a podle Pavla v 1. Korinťanům 1:12 a 9:5 cestoval po okolí.

Otázka: Proč by se strážci ve Skutcích 12:18–19 měli znepokojovat?

Odpověď: Podle římského práva, například podle Justiniánova zákoníku 9.4.4., strážný, který umožní vězni útěk, podléhá stejnému trestu, jaký by byl uložen vězni. Řecký text ve Skutcích jednoduše uvádí, že strážci měli být „odvedeni“, což pravděpodobně znamená, že by byli popraveni.

Otázka: Je tento Jan Marek ve Skutcích 12:25 a 15:37 ten samý, který napsal Evangelium podle Marka?

Odpověď: Ano.

Otázka: Jaké byly tyto úřady ve Skutcích 13:1 a co zde znamenalo vkládání rukou?

Odpověď: Je zajímavé, že v církvi v Antiochii existovaly dva různé úřady: proroci a učitelé. Proroky byli Simeon, Lucius a Manaen. Nejednalo se o vysvěcení, protože Barnabáš působil v církevní službě stejně jako Saul. Manaen i Herodes Antipas (tetrarcha, který soudil Ježíše) byli oba vychováni v domácnosti Heroda Velikého. Manaen se stal Ježíšovým následovníkem, zatímco tetrarcha Herodes se postavil proti křesťanství a dal popravit Jana Křtitele.

Otázka: Byl Šimon/Simeon Niger ve Skutcích 13:1 původem z africké země Niger?

Odpověď: Ne. Tato země tehdy neexistovala a „niger“ je prostě latinské slovo pro „černý“. Mohl být černoch. Jak vám však může potvrdit pan White nebo paní Greenová, příjmení nemusí nutně označovat barvu pleti. Nicméně NIV Study Bible uvádí, že toto příjmení by mohlo naznačovat jeho tmavou pleť.

Na tom však nezáleží, protože jak trefně uvádí Believer’s Bible Commentary na str. 1619: „Bylo zavedeno nové měřítko: nejde o to, kým jsi, ale čí jsi.“

Otázka: Mohl by být Lucius z Kyrény ve Skutcích 13:1 totožný s Lukášem, autorem Lukášova evangelia a Skutků apoštolů?

Odpověď: S největší pravděpodobností ne. Ačkoli Lukáš je zkrácenou formou jména Lucius (stejně jako Lucanus), nic nenasvědčuje tomu, že by Lucius a Lukáš byli jedna a táž osoba.

Otázka: Jaký je ve Skutcích 13:1–15 rozdíl mezi evangelizací „při cestě“ a tím, že se člověk vydá na cestu výslovně za účelem evangelizace?

Odpověď: Být připraven na „neúmyslnou evangelizaci“ a provádět ji je dobré. Původně jste neměli v plánu sdílet evangelium, ale naskytla se příležitost a vy jste ho mohli sdílet. Stejně dobré je však i záměrné evangelizování, kdy si to naplánujete a s někým se o evangelium podělíte. Pouhé neúmyslné evangelizování nemůže nahradit záměrné evangelizování a naopak. Kdy jste naposledy evangelizovali neúmyslně? Kdy jste naposledy evangelizovali záměrně?

Skutky 13:1–15 představují začátek záměrné evangelizace, při níž se strategicky vydávají tam, kde ještě nebylo evangelium zvěstováno. Nejprve se vydali na Kypr, odkud pocházel Barnabáš (Skutky 4:36). Skutky 13:5 neříkají, že zvěstovali poselství v „synagoze“, ale v „synagogách“ v množném čísle, takže na Kypru musela být početná židovská komunita. Pavel pocházel z Tarsu a tam se také chystali zastavit. Poté však měli zamířit do „neznámých míst“.

Je dobré, když šíříme evangelium „neúmyslně“, ale také když záměrně jdeme na místa, která dobře známe, a sdílíme evangelium s těmi, kteří ho potřebují slyšet. Pak je dobré jít také do „neznámých míst“, abychom viděli, jak nás Bůh použije k šíření evangelia i tam.

Otázka: Proč se v Skutcích 13,6 čaroděj jmenoval Bar-Ježíš?

Odpověď: Bar-Ježíš znamená „syn Ježíše“. Možná se jeho otec jmenoval Ježíš/Jozue. Alegoricky řečeno lze říci, že dnešní sekty se snaží být „syny Ježíše“. Tvrdí, že jsou slučitelné s křesťanstvím, a navíc prohlašují, že představují „nové a vylepšené“ verze toho, co učil Ježíš.

Zatímco při misijní činnosti v Samaří se setkali se Šimonem Magem, při misijní činnosti mimo Palestinu se setkali s Elymasem (Bar-Ježíšem). Lukáš napsal tuto část tak, aby čtenář mohl vidět tyto paralely.

Otázka: Proč by ve Skutcích 13,6 zdánlivě rozvážný prokonzul zaměstnával ve svém dvoře kouzelníka?

A: V římské společnosti byli kouzelníci zaměstnáváni nejen vládními úředníky, ale i mnoha dalšími lidmi, „jak o tom svědčí římští spisovatelé od Horatia po Livia“. Podle publikace *The Expositor’s Greek Testament*, sv. 2, str. 286. Dále se zde uvádí, že skepticismus a důvěřivost mohou u téže osoby často jít ruku v ruce. To platí i dnes.

Q: Jaké mimobiblické důkazy o Sergiu Paulusovi najdeme ve Skutcích 13:6–13?

Odpověď: Existují dva zdroje.

1. Nápis v Soli (dnes Karavastasi) na severním pobřeží Kypru zmiňuje prokonzula Paulose. (Inscriptiones Graecae ad res Romanas pertinentes, 3:930). Nápis v pisidské Antiochii o L. Sergiu Paullovi, propraetorovi Galatie v letech 72–74 n. l., se pravděpodobně týká jeho syna.

2. Raně křesťanský spisovatel Tertullian (198–220 n. l.) ve spise O modlářství, kap. 9, str. 66, zmiňuje, že kouzelník, který sloužil Sergiovi Paulusovi, přišel o zrak.

Další možností je Lucius Sergius Paulus, který byl za vlády císaře Claudia „kurátorem Tibery“ (Corpus Inscriptionum Latinarum 6.4.2, č. 31545). Je možné, že po skončení svého funkčního období byl vyslán na Kypr jako prokonzul.

Mimochodem, Sergius Paulus měl dceru Sergiu Paullu, která byla křesťankou, a její syn Gaius Caristanius Fronto, jenž se stal římským senátorem, byl rovněž křesťanem.

V souvislosti s tím je třeba poznamenat, že některé rukopisy uvádějí místo „bar Jesus“ jméno Etymas nebo Hetiomos, tedy Elymas (kouzelník / mudrc / učenec). Josefus píše o židovském kouzelníkovi na Kypru jménem Atomos, kterého Felix najal, aby přesvědčil Azizovu manželku Drusillu, aby opustila svého manžela/snoubence a provdala se za Felixe, k jeho třem dalším manželkám.

Otázka: Jaký byl ve Skutcích 13:7 rozdíl mezi prokurátorem a prokonzulem?

Odpověď: Většina provincií podléhala císaři, ale několik z nich, včetně Kypru, podléhalo senátu. K správě provincií byli římským císařem jmenováni prokurátoři, zatímco římský senát jmenoval prokonzuly.

To bývalo jednou z hlavních biblických nejasností. Kdyby byl Kypr císařskou provincií, Lukáš by se mýlil, když použil slovo „prokonzul“; zdálo by se, že měl použít slovo „prokurátor“. Bylo však zjištěno, že císař a senát provedli „výměnu“ a v té době spadala Kypr pod senát, takže Lukáš skutečně použil správné slovo. O této výměně by někdo nemusel vědět, pokud nežil v této době nebo v její blízkosti. Byla také nalezena nápisová deska „prokonzula“ Pavla.

Otázka: V Skutcích 13:7–9, převzal snad Saul z Tarsu své nové římské jméno od Sergia Paula, prokonzula v Pafosu?

Odpověď: Toto je poprvé, kdy bylo pro Saula z Tarsu použito jméno „Pavel“, a proto dílo Ante-Nicene Fathers, sv. 5, str. 562, uvádí, že by tomu tak mohlo být. Pro tuto spekulaci však neexistuje žádná další opora. Paulus znamená v latině „malý“.

Otázka: Proč Saul ve Skutcích 13:9–11 tak ostře pokáral Elymase?

Odpověď: Existují situace, kdy je ostré pokárání na místě, a toto byla právě taková situace. Elymas se nejen sám vědomě rozhodl pravdu odmítnout, ale aktivně se snažil odvrátit od pravdy i ostatní. V 1. listu Tesalonickým 2:16 Pavel hovoří o těch, kteří se aktivně stavěli proti Božímu poselství. I Pavel byl kdysi slepý, a to jak duchovně, tak fyzicky, takže věděl, jaké to je. Možná si Pavel myslel, že to bude pro Elymase jediná naděje.

Ve 2. Petrově 2:20–21 Petr hovoří o některých lidech, pro které by bylo lepší, kdyby pravdu neznali, než aby ji znali a odmítli. Dnes bychom měli rozlišovat mezi čtyřmi druhy lidí.

1. Někteří pravděpodobně budou chtít poznat pravdu a řídit se jí. Ty je třeba učit.

2. Někteří, jako v 2. Petrově 2:20–21, pravdu, kterou jim předložíte, odmítnou. Dávat jim více může být jako házet perly sviním. Otázka, kterou rád kladu lidem v Církvi sjednocení reverenda Moona, zní: „Kdybyste se nějak s jistotou dozvěděli, že reverend Moon nepochází od Boha, co byste udělali? Stále byste ho i tak následovali, nebo byste hledali pravdu, ať už by byla jakákoli?“ Zeptal jsem se řady lidí a pouze jednou jsem dostal odpověď, že „by následovali pravdu“.

3. Někteří, jako Elymas, nejenže pravdu odmítají, ale snaží se od ní odvrátit i ostatní. To, že Elymas oslepl, bylo dalším projevem pravdivosti Božích slov. Stalo se to ne tanto proto, aby to pomohlo Elymasovi, jako spíše proto, aby se pravda potvrdila před Sergiem Paulem a ostatními.

4. Nově seznámení: nevíme, do které kategorie patří.

Otázka: Jaký druh mlhy padl na Elymase ve Skutcích 13:11?

Odpověď: Neznamená to, že na Elymase pršela voda, ale spíše to, že se mu zrak zamlžoval, jako by byl v mlze.

Otázka: Proč si myslíte, že Jan (známý také jako Jan Marek) je ve Skutcích 13:13 tak náhle opustil a vrátil se do Jeruzaléma?

Odpověď: Ačkoli Písmo neuvádí důvod, proč je Jan Marek opustil, můžeme spekulovat o některých možnostech, proč věřící dnes někdy opouštějí svou práci s ostatními věřícími.

To nebylo přesně to, k čemu se Jan Marek zavázal.

Původním vůdcem byl Barnabáš a nyní jím byl Pavel.

Kázali především Židům, nyní pak pohanům.

Cesta přes pohoří Taurus byla nebezpečná.

Město Perga trpělo malárií a možná se tam Pavel malárií nakazil. Pavel měl v Galatským 4:13 nějakou nemoc.

Markova matka mohla být vdovou (Skutky 12:12). Možná se Markovi stýskalo po domově.

Otázka: Ve Skutcích 13:14, v jaké provincii se nacházelo „Antiochie v Pisidii“? (záludná otázka)

Odpověď: Ve skutečnosti se nenacházela v Pisidii, ale hned vedle ní, ve Frýgii. Historicky se jí říkalo Pisidská Antiochie, aby se odlišila od jiné Antiochie, která se rovněž nacházela ve Frýgii. Založil ji Seleukos Nikátor v roce 281 př. n. l. na počest svého otce nebo syna, kteří se oba jmenovali Antiochus. Římský vliv zde byl značný, protože v roce 25 př. n. l. sem císař Augustus přesídlil 3 000 vojenských veteránů a jejich rodiny.

Otázka: Proč ve Skutcích 13:16 Pavel stál a mluvil, zatímco v Lukášovi 4:16,20 Ježíš stál, když četl Písmo, a posadil se, když mluvil?

Odpověď: Filón, židovský učenec z Alexandrie, rovněž uvádí, že řečníci při oslovování shromáždění stáli. Zdá se, že alespoň v Palestině stáli při čtení Písma a seděli při jeho výkladu. Lidé tak mohli rozeznat, která slova byla z Písma a která byla pouze jejich výkladem Písma. Když však pasáž nevysvětlovali, alespoň mimo Palestinu, stáli při řeči, stejně jako stáli při řeči řeckí a římští řečníci.

Otázka: Kdo bylo těch sedm kanaánských národů, které Izraelité porazili, jak se píše ve Skutcích 13:19?

Odpověď: Když Pavel mluvil, měl zřejmě na mysli (v abecedním pořadí) Amorejce, Kanaánce, Girgašity, Chetity, Hivity, Jebuzejce a Perizity. V Deuteronomiu 7:1, Jozue 3:10 a Jozue 24:11 jsou tyto sedm národy uvedeny v jiném pořadí, takže na tomto pořadí není nic zvláštního.

Tyto národy se tak nějak prolínaly, protože existovalo mnoho malých městských států. Exodus 3:8; 3:17; Exodus 23:23; Deuteronomium 20:17, Jozue 12:8 a Soudců 3:5 zmiňují šest národů, přičemž každý z těchto šesti veršů vynechává Girgašity. Exodus 13:5 zmiňuje pouze pět národů, přičemž vynechává Girgašity a Perizity. 1. Královská 9:20 a 2. Paralipomenon 8:7 rovněž zmiňují pět národů, přičemž vynechávají Girgašity a Kanaánce.

Viz diskuse k Deuteronomiu 7:1, kde najdete další informace o národech, které žily v Kanaánu před příchodem Izraelitů.

Otázka: Co znamená ve Skutcích 13:20 výraz „asi 450 let před Jozue až po Samuela“ z hlediska datování Starého zákona?

Odpověď: Izraelité byli 400 let utlačováni v Egyptě, putovali pouští nejméně 40 let a Jozueho dobytí trvalo až deset let.

To se shoduje s tím, co uvádí 1. Královská 6:1, že Šalomoun postavil chrám v 480. roce poté, co Izraelité vyšli z Egypta. Archeologové jsou si poměrně jisti, že Šalomounův chrám byl dokončen v říjnu/listopadu roku 960 př. n. l. (Wycliffe Bible Dictionary, str. 1673). To by znamenalo, že exodus se odehrál kolem roku 1440 př. n. l. Jelikož Samuel zemřel asi 30 let před dokončením Šalomounova chrámu, bylo by to kolem roku 990 př. n. l.

Datum exodu v roce 1440 (nebo 1447/6 př. n. l.) je důležité, protože na počátku 20. století mnozí zastávali názor, že k exodu došlo o více než sto let později. Toto pozdější datum se však příliš neshoduje s archeologickými nálezy.

Otázka: Jak mohl být David ve Skutcích 13:22 mužem podle Božího srdce, když zhřešil s Batšebou a Uriášem?

Odpověď: Davidův hřích byl strašný. Skvělou zprávou však je, že David činil pokání a Bůh jeho pokání přijal. Samozřejmě následovaly trestné opatření a důsledky: dítě zemřelo, meč neopustil Davidův dům a Davidovi milovaní synové, Amnon a Absalom, oba zemřeli násilnou smrtí. Absalom zabil Amnona. Absalom byl zabit poté, co David vyslal svou armádu, aby potlačila Absalomovo povstání.

Všechny tyto negativní události jsou však stále nicotné ve srovnání se skutečností, že Bůh Davidovi milosrdně odpustil. Bůh Davidovi nejen odpustil, ale „odpouští i zapomíná“. Ačkoli Bůh „neztrácí informace“, rozhodl se na Davida pohlížet, jako by ty hříchy nikdy nebyly spáchány.

Všem by mělo být zřejmé, že když David, Šalomoun, Abraham nebo jiní spáchali nějaký hřích, křesťané nemají důvod následovat jejich špatný příklad. Bůh nás nevolá k tomu, abychom hřešili tak, jak hřešili oni. Když však Ježíš dal příklad, jak něco udělat, věřím, že je třeba následovat Jeho příklad.

Otázka: Jak Bůh v Skutcích 13:30 vzkřísil Ježíše z mrtvých, když je Ježíš Bůh?

Odpověď: Jedná se o opakování odpovědi na Galatským 1:1.

I lidé mohou spolupracovat. Trojice v Trojici spolupracovala při tomto úžasném zázraku ještě více. Zde je to, co říká Písmo.

1. Otec se na tom podílel. (1. Tesalonickým 1:10; Skutky 3:26)

2. Ježíš se podílel na svém vlastním vzkříšení. (Jan 2:19–21;10:18 )

3. Podílel se na tom Duch. (Římanům 8:11)

4. Bůh to učinil. Skutky (17:31 ;2:32 ;3:15 ; Židům13:20 )

5. Otec a/nebo Duch. (2. Korinťanům 4:14)

Otázka: Ve Skutcích 13:32–33 skeptik Bart Ehrman píše: „V tomto textu byl ‚den‘, kdy byl Ježíš zplozen jako Boží syn, dnem vzkříšení.“ Poté se Ehrman ptá, jak se to slučuje s tím, že Ježíš byl zplozen v Lk 3:22. (Jesus, Interrupted, str. 95)

Odpověď: Obecně se uznává, že oba úryvky pocházejí od Lukáše, a ten v tom rozhodně neviděl žádný problém. Zdá se, že Ehrman nečetl ani Lukáše, ani Skutky apoštolů příliš pozorně. V odpovědi je třeba zvážit tři body.

a) Lukáš 3,22 neříká, že byl Ježíš zplozen při svém křtu, ani že se Ježíš stal Božím Synem při svém křtu. Otec spíše vyjádřil uznání: „Ty jsi můj Syn“, aniž by upřesnil, kdy k tomu došlo.

b) Stejně tak Skutky 13:32–33 neříkají, že by se Ježíš stal Božím Synem při svém vzkříšení. Citují Žalm 2, aniž by upřesňovaly, kdy k tomu došlo, a poté přecházejí k prokázání Ježíšových oprávnění skrze jeho vzkříšení.

c) Ehrman se tedy mýlí v tom, kdy se Ježíš stal Božím Synem, ale kdy přesně se Ježíš stal Božím Synem? Podle křesťanství byl Ježíš Božím Synem ve dvou odlišných smyslech. Zaprvé, byl vždy Božím Synem, ještě před počátkem času. Zadruhé, Otec byl pro Ježíše tím nejbližším, co měl k biologickému otci, ačkoli Ježíšovo tělo nebylo výsledkem pohlavního vztahu.

Otázka: Jakým způsobem je ve Skutcích 13,32–37 spojení Žalmu 2,7 a 2. Samuela 7,14 mesiášské?

Odpověď: Dnes vidíme, že tyto pasáže odkazují na Mesiáše, ale již v té době komentář typu „pešer“ nalezený v Kumránu, nazývaný 4QFlorilegium, rovněž spojuje Žalm 2,7 a 2. Samuelovu 7,14 jako texty hovořící o Mesiáši.

Otázka: Jakým způsobem je v Skutcích 13,41 Habakuk 1,5 mesiášský?

Odpověď: Habakuk 1:5 odkazuje na Mesiáše podle svitku z Mrtvého moře 1QpHab.

Otázka: Jak je možné, že ve Skutcích 13:42–43 byli Pavel a Barnabáš přijati příznivě, zatímco ve Skutcích 13:45 byli odmítnuti?

Odpověď: Různí lidé mohou mít různé názory a názory lidí se mohou měnit. Jak pohané, tak zpočátku i Židé chtěli Pavlovi a Barnabášovi naslouchat (Skutky 13:42–45). Ale poté, co je vyslechli, o týden později, někteří židovští vůdci byli naplněni závistí kvůli přijetí, kterého se Pavlovi a Barnabášovi dostávalo od ostatních Židů i pohanů, a postavili se proti nim.

Otázka: Jak je možné, že se někteří ve Skutcích 13:46–47 mohli považovat za nehodné věčného života? Nejsou snad všichni nehodní věčného života?

Odpověď: Nikdo na zemi není dost dobrý na to, aby se bez Krista dostal do nebe; ale to zde není Pavlův záměr. Pavel spíše kritizuje tyto lidi za to, že se sami rozhodli neposlouchat, natož uvěřit, milostivý dar věčného života daný skrze Ježíše.

Otázka: Co říká tento verš ve Skutcích 13:48 o vyvolení?

Odpověď: Tento verš pouze říká, že když Pavel promlouval k tomuto konkrétnímu davu, všichni vyvolení (lidé, kteří půjdou do nebe) v davu v tu chvíli uvěřili.

Otázka: Jak mohli ve Skutcích 13:50 způsobit Pavlovi a Barnabášovi potíže?

Odpověď: Judaismus byl v té době v Římské říši legálním náboženstvím. Jelikož však Židé mohli Římanům tvrdit, že Pavlovo kázání není legitimním judaismem, mohli je Římané vyhnat za kázání nelegálního náboženství.

Otázka: Pokud byli učedníci ve Skutcích 13:52 neustále naplněni radostí a Duchem Svatým, měli by takoví být i dnešní křesťané?

Odpověď: Ano. Možná to tehdy bylo snazší, když byli apoštolové nablízku a Ježíšovo vzkříšení se odehrálo teprve před několika lety, ale Pavlův příkaz ve Filipským 3:1 platí dnes stejně jako v jeho době. Neměli bychom si ranou církev idealizovat. I oni měli značné problémy, jak ukazují 1. Korinťanům, Galatským, Koloským a sedm církví v knize Zjevení.

Otázka: Co můžete podle Skutků apoštolů 14:2 dělat, když Satan působí v některých nevěřících tak, aby otrávil mysl ostatních proti poselství?

Odpověď: Satan působí jak v duchovní, tak ve fyzické sféře, takže nejdůležitější, co můžete udělat, je modlit se za ně a prosit Boha, aby v této situaci satana svázal. Zadruhé se můžeme ujistit, že záříme jako světla pro Krista a projevujeme svou lásku a trpělivost.

Skutky 14:3 uvádějí, že Pavel a Barnabáš „tam strávili značnou dobu“. Zřejmě potřebovali delší pobyt, aby mohli čelit Satanovým lžím. Některé boje trvají dlouho a my bychom měli mít vytrvalost, abychom vydrželi déle než Satanovy útoky na ně.

Ve Skutcích 14:3 se píše, že Bůh udělil znamení a zázraky, aby ukázal pravdu. Můžeme se nejen modlit, ale skrze modlitbu se také spoléhat na Boží moc. Kromě svých slov můžete svědčit také svým charakterem a tím, jak se vyrovnáváte s utrpením a pronásledováním.

Otázka: Co je ve Skutcích 14:6 významné na tom, že „odešli“ do Lykonie?

Odpověď: Ikonium, Lystra a Derbe se všechny nacházely ve velké provincii Galatie. Galatie byla tak rozsáhlá, že byla rozdělena na pět okresů, včetně Frýgie a Lykaonie. Podle římských spisovatelů Cicera a Plinia v jeho díle „Přírodní historie“ 5.25 se všechna tři města nacházela v Lykaonii. Archeolog sir William Ramsay však prokázal, že Ikonium bylo součástí Frýgie v období od roku 37 n. l. do roku 72 n. l., což je relativně krátké časové období. Tyto události se tedy nejen odehrály v této době, ale naznačuje to také, že autor Lukáš musel žít v této době, aby o tom věděl, protože později se všechna tato města nacházela v Lykaonii.

Otázka: Jak překvapeni by byli pohané při pohledu na tento zázrak, o kterém se píše ve Skutcích 14:8–13?

Odpověď: Možná ne tak překvapeni, jak bychom mohli očekávat. Domnívali se, že jejich bohové a bohyně dokážou konat zázraky, a tak se snažili Pavlovy zázraky přirovnat k zázrakům svých bohů.

Otázka: V čem je tento satanský útok ve Skutcích 14,11–13 horší než jiné?

A: Kdyby Pavel a Barnabáš prostě nic neudělali a nereagovali, pozornost by se soustředila na Kristovy služebníky, a ne na Krista. K tomu mohlo téměř dojít, protože Pavel a Barnabáš nevěděli, co ti lidé v jejich místním jazyce křičí. Pozornost by se soustředila na výklad této moci jako na dílo pohanských idolů, a ne pravého Boha. I dnes se může Boží dílo příliš soustředit na lidi, kteří ho vykonávají, a ne na Boha. Pak je pro satana snadné „přivlastnit si“ tuto službu nebo ji zneužít k dosažení svých cílů.

Otázka: Proč si Lystrané ve Skutcích 14,12–14 mysleli, že Pavel a Barnabáš jsou Zeus a Hermes?

Odpověď: Ovid byl latinský básník, který žil v letech 43 př. n. l. až 18 n. l., tedy asi 50 let před Pavlem a Barnabášem. Ovid je jediným spisovatelem, který tuto událost zaznamenal: v osmé knize svého díla Metamorfózy (verše 626 a následující) vypráví, že Zeus a Hermes přišli do Lystry nepoznáni a navštívili starší manželský pár jménem Filemon a Baucis. Ti je přijali do svého domu, zatímco nikdo jiný to neudělal. Zeus a Hermes zničili ostatní domy, ale jejich dům proměnili v chrám s mramorovými sloupy a zlatou střechou. Stali se správci tohoto chrámu. Bohové jim splnili přání, aby když jeden z nich zemře, zemřel i ten druhý. Když zemřeli, proměnili se v propletené stromy. Ze všech řeckých bohů je tedy pravděpodobně právě proto, že Frygové považovali tyto postavy za Zeuse a Herma.

Podle Ovidiových Metamorfóz 4.755, Persiových Satir 2.44, Vergiliovy Aeneidy 5.366 a Euripidova Herakla 529 se Zeusovi a Hermovi obětovali býci a věnce.

Nápis v Sedase poblíž Lystry (kolem roku 250 n. l.) zaznamenává zasvěcení sochy Herma Diovi muži s lykaonskými jmény.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) ve spise „Nabádání pohanům“, kap. 4, str. 186, uvádí řadu dalších příkladů lidí, kteří byli nazýváni bohy nebo dokonce konkrétním bohem. Uvádí, že Ceyx, syn Aeola, byl svou ženou Alcyone nazýván Zeusem. Její manžel ji nazýval Hérou. Ptolemaios IV. byl nazýván Dionýsos. Alexandr chtěl být považován za syna egyptského boha Ammona a na svých sochách měl mít rohy. Lékař Menekrates přijal jméno Zeus. Gramatik Alexarchos chtěl být znám jako bůh slunce. Nikagoras ze Zely byl nazýván Hermes a oblékal se jako Hermes. Uvádí také řadu dalších lidí, kteří byli uctíváni jako bohové.

Možnosti tedy byly dvě: buď byli Pavel a Barnabáš Hermes a Zeus, anebo byli podvodníci. V jejich konkrétním pohanském světovém názoru to byly jediné dvě možné možnosti.

Otázka: Proč si Pavel a Barnabáš ve Skutcích 14,14 roztrhli šaty?

Odpověď: Existují tři názory.

1. Tímto způsobem se snažili Lystranům ukázat, že mají na sobě obyčejné šaty a že jsou jen obyčejní lidé.

2. Byl to běžný projev zármutku, úzkosti, protestu nebo smutku.

3. Bylo židovským zvykem roztrhat si roucho, když zaslechli rouhání. Trhliny se dělaly čtyři až pět palců od výstřihu oděvu. Člověk byl stále skromně oblečen, ale oděv byl poté zničen.

Otázka: Co je to na lidech, že se v Skutcích 14:2, 19 mohl dav změnit z toho, že chtěl uctívat Pavla a Barnabáše, k tomu, že Pavla ukamenoval a nechal ho napospas smrti?

Odpověď: Jejich největší obdivovatelé se proměnili v jejich největší kritiky a pronásledovatele. To ilustruje nestálost v její nejextrémnější podobě. Možná to z pohledu Lystranů vypadalo takto.

Někteří Lystrané chtěli Pavla a Barnabáše uctívat jako bohy. Druhá skupina si možná kladla otázku, zda nejde o podvodníky.

1. Pro první skupinu Pavlovi a Barnabášovi způsobili, že vypadali jako hlupáci.

2. Druhá skupina nechtěla bohy-podvodníky. Když ostatní tvrdili, že Barnabáš a Pavel jsou Zeus a Hermes, a lidé zjistili, že tomu tak není (protože jim to sami řekli), dospěli k závěru, že Barnabáš a Pavel jsou podvodníci.

3. Všem obyvatelům Lystry Pavel a Barnabáš doporučovali, aby se odvrátili od svého tradičního uctívání modl a následovali „nového“ Boha, pro kterého nemohli vyrobit modly.

4. Kněží modlářů, kteří vydělávali peníze na obětech, by to nechtěli slyšet.

5. Uctívači modl, kterým bylo v podstatě řečeno, že jejich minulé oběti byly vyhozené peníze, to nechtěli slyšet.

Bohužel je často pohodlnější uvěřit lži, když pravda znamená přiznat, že jste se v minulosti mýlili a promrhali své zdroje a peníze.

Otázka: Proč si myslíte, že Bůh ve Skutcích 14:10–20 neudělal ještě jeden zázrak, jako třeba seslat oheň z nebe na lidi, kteří kamenovali Pavla, nebo zabránit tomu, aby kameny Pavla zasáhly?

Odpověď: Pavel ve Skutcích 14:14–18 zdůraznil, že on a Barnabáš jsou jen lidé jako oni. Nadpřirozená záchrana by vyvolala dojem, že mají nadlidskou ochranu, a posílila by přesvědčení, že jsou ve skutečnosti také božstvy.

Později, poté, co byl Pavel ukamenován, se vrátili na místo, kde k tomu došlo. Ačkoli mohli vzít zkratku, která by je zavedla zpět do syrské Antiochie vzdálenou pouhých 160 mil, ve Skutcích 14:21 se vydali delší cestou, vrátili se po svých stopách a podruhé navštívili Lystru, Ikonium a Antiochii.

Je nepravděpodobné, že by byl Pavel zraněn tak vážně, že ho nechali napospas smrti, a že by se zotavil přirozenou cestou, protože lidé se zlomeninami a rozsáhlými ranami jen tak snadno někam nedojdou. Možná byl Pavel ponechán napospas smrti, ale uzdravil se, a Bůh ho buď částečně, nebo úplně uzdravil. Nebo možná byl Pavel skutečně zabit a Bůh ho vzkřísil. Ačkoli Písmo pouze uvádí, že byl Pavel ponechán napospas smrti, možná proto, že ať už ho Bůh uzdravil z jeho ran, nebo ho uzdravil ze „smrti“, Pavel se v každém případě vrátil ke kázání.

Otázka: Proč si myslíte, že Pavel ve Skutcích 14:15–17b necitoval Starý zákon?

Odpověď: Ve Skutcích 14:15–17 v Lystře nebyla žádná synagoga, nebylo tam mnoho Židů. Podle M. Sanhedrin 1:6 a M. Pirke Aboth 3:6 by tam měla být synagoga, pokud je tam alespoň deset židovských mužů (The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 460. Viz také Evangelical Commentary on the Bible, str. 909).

To, co zde Pavel řekl, Židům obvykle neříkal. Židé to již věděli. Pavel nekladl důraz na Písmo ani na filozofii (jako později v Aténách), ale spíše na přírodu a marnost modl.

Otázka: Jak byste kázali ve Skutcích 14:19–20, kdybyste věděli, že budete ukamenováni v závislosti na tom, co řeknete?

Odpověď: V jistém smyslu by se dalo říci, že Pavel dostal, co si zasloužil, dostal to, co mu patřilo. Jako Saul z Tarsu pronásledoval a zabíjel jiné křesťany, a nyní měl být pronásledován a nakonec zabit kvůli své víře. Pavel se však před tím neuhnul; byl nebojácný. Místo aby utekl ze služby, přijal své povolání a dokonce i pronásledování bylo využito k tomu, aby přivedlo lidi k Bohu. Co byste dělali, kdybyste byli nebojácní? Ne proto, že by vám Bůh řekl, že vás ochrání před ukamenováním, předhozením divokým šelmám nebo zabitím, ale proto, že i tváří v tvář tomu, co věděl, že přijde, Pavel věděl, že se mu nestane nic, co by Bůh nemohl použít ke své slávě. „Víme totiž, že Bůh vše působí k dobrému těm, kteří ho milují, kteří jsou povoláni podle jeho záměru.“ (Římanům 8:28)

Otázka: Proč ve Skutcích 14:23 v té době postili?

Odpověď: Spolu s modlitbami se postili, aby prosili Boha o vedení při ustavování starších. Bylo to skutečnou výzvou jmenovat zralé křesťanské muže staršími, když byli křesťany teprve krátkou dobu.

Otázka: Jak dlouho byli tito starší v Kristu, jak je uvedeno ve Skutcích 14:23? Měl by být člověk křesťanem již dlouhou dobu, než se stane starším?

Odpověď: Tito lidé byli křesťany teprve několik týdnů, nanejvýš několik měsíců. Mezi Pavlovým prvním kontaktem a jeho návratem tedy uplynulo trochu času, aby mohli ve své víře vyrůst. Ale i tak to nebylo moc času. Na druhou stranu by se dalo říci, že jako Židé „kráčeli s Bohem“ ještě předtím, než poznali Krista. Proti tomuto argumentu však hovoří skutečnost, že podle Skutků apoštolů 14:15–17 v Lystře nebyla žádná synagoga, takže v Lystře téměř žádní Židé nebyli.

1. Timoteovi 3:6–7, napsaný později, uvádí, že starším by neměl být nově obrácený věřící. Je tedy obvykle dobré, aby daná osoba byla křesťanem již několik let. Je zajímavé, že jmenovali starší, kteří tam žili a znali místní jazyk i kulturu, místo aby „dováželi“ starší z Antiochie nebo Jeruzaléma.

Otázka: Proč je ve Skutcích 14:27 důležité, aby misionáři vyprávěli sboru, co vykonali?

Odpověď: Nejde o chlubení, ale o sdělení toho, co Bůh skrze ně učinil. Jedním z účelů je povzbudit věřící. Dalším účelem je však také pomoci jim nasměrovat jejich modlitby. A konečně, v dnešní době to má pomoci církvi při rozhodování o přidělování finančních prostředků na misie.

Otázka: Jaké jsou ve Skutcích 15,1–29 dva různé způsoby studia tohoto úryvku?

Odpověď: Prvním způsobem je zaměřit se na to, co bylo rozhodnuto; druhým způsobem je myšlenka uspořádat pokojný koncil, na kterém se o věcech rozhodne a všichni se shodnou. V nejranějších dobách islámu po Mohamedovi docházelo k podobným neshodám a jejich řešení, jenže se tomu neříkalo koncily; šlo o bitvy (např. bitvy u Velblouda, Siffínu, Harry a Karbaly).

Otázka: Byl Petr ve Skutcích 15:1–29 „papežem“ prvního církevního koncilu, jak by někteří římští katolíci rádi tvrdili?

Odpověď: Ne. Petr byl v tomto církevním koncilu vůdcem, ale ne jediným vůdcem. Na podporu tohoto tvrzení uvádíme následující.

1. Spor byl předložen apoštolům a dalším ve Skutcích 15:4,6.

2. Petr promluvil ve Skutcích 15:7–11, ale promluvili i další ve Skutcích 15:1; Skutcích 15:2; Skutcích 15:5.

3. Petr neměl poslední slovo; jako další promluvili Pavel a Barnabáš (kteří Petra podporovali) ve Skutcích 15:12.

4. Úplně poslední slovo měl Jakub, který v Skutcích 15:13–21 vynesl svůj „rozsudek“.

5. Dopis, který byl rozeslán, nebyl rozeslán jako „papežská bula“, ani na základě Petrovy autority (Sk15:22 –29). Byl spíše rozeslán na základě autority všech apoštolů a starších.

6. A konečně, slovo „papež“ pochází z řeckého pappa, což znamená „otec“, a Ježíš v Matoušovi 23:9 řekl, abyste nikoho nenazývali svým otcem.

Otázka: Byla ve Skutcích 15:1–6 přítomna celá církev, nebo jen Pavel, Jakub a apoštolové?

Odpověď: K tomu došlo kolem roku 49 n. l. Bylo naléhavé sejít se poměrně rychle, aby se tato potenciální roztržka nezhoršovala. Všimněte si také, že muži přišli z Judeje, ale Jakub ve Skutcích 15:24 výslovně říká, že nevydali žádný takový příkaz, že byste se nejprve museli nechat obřezat. Existují dva názory.

Celá církev: Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 1628, 1629 uvádí, že zatímco ve Skutcích 15:6 se zdá, že byli přítomni pouze apoštolové a starší, Skutky 15:12 naznačují, že šlo o celou církev.

Pouze starší: Skutky 15,6 nenaznačují, že by tam byli kdokoli kromě apoštolů a starších. „Celé shromáždění“ ve Skutcích 15,12 může být shromážděním apoštolů a starších. Když však bylo dosaženo rozhodnutí, ve Skutcích 15,22 bylo oznámeno apoštolům, starším a celé církvi. Vedení tedy bylo transparentní; celá církev mohla vidět problém, vyslechnout si různé názory, sledovat, jak se každý zachoval, a znát výsledné řešení. Bylo možné pochopit postoj judaizátorů, neboť Genesis 17:14 říká, že židovský muž má být „vyloučen“ z lidu, pokud se nenechá obřezat. I Exodus 12:48–49 říká, že cizinci žijící mezi nimi, kteří chtěli slavit Pesach, museli být obřezáni. Pokud bychom tedy předpokládali, že celý Starý zákon byl stále v platnosti (což je velký předpoklad), dalo by se jejich stanovisko pochopit.

Mimochodem, Skutky 15:7 lze přeložit jako „mnoho diskusí, debat, dotazů nebo zpochybňování“. Ve Skutcích 15:7 se zmiňuje Kornelius (ve Skutcích 10:1–11:18), a to bylo před deseti lety.

Otázka: Jak dnes hnutí Hebrejských kořenů a mnoho adventistů sedmého dne v Skutcích 15:1–3 pokračují v tomto spojování Boží smlouvy v Kristu a starozákonního zákona?

Odpověď: Tyto dvě odlišné hereze sdílejí společné téma, a to snahu přidat Ježíše k zákonům Staré smlouvy. Poznáte, zda někdo patří k hnutí Hebrejských kořenů, protože tvrdí, že následuje Krista, ale zároveň neuznává, že Pavel byl Božím apoštolem. Obvykle píšou „G_d“ nebo „g_d“ místo „Bůh“. Věří v dodržování sabatu (soboty) a v dodržování Mojžíšových stravovacích zákonů. Věří, že Ježíš pouze doplnil Mojžíšův zákon.

Ne všichni adventisté sedmého dne věří stejně, ale ti „tradičnější“ popírají Trojici, dodržují Mojžíšovy stravovací zákony a sobotu (sabat). Věří, že znamení šelmy je dnes ve světě a že tímto znamením šelmy je nedělní bohoslužba. Představte si, že byste svým dětem řekli: „Nevím, co máte dnes v neděli v plánu, ale ať už je to cokoli, raději by to nemělo zahrnovat uctívání Boha!“

Otázka: Proč Bůh ve Skutcích 15:5, když se tito farizeové stali křesťany, nevysvětlil jim jasně otázku obřízky a starozákonního zákona?

Odpověď: Písmo to neříká a Bůh má právo zjevit tolik nebo tak málo, kolik si přeje. U těch, kteří se nenaučí něco, co Bůh již zjevil, má Bůh právo „to opakovat, dokud to nepochopí“, nebo se toho zdržet.

Ačkoli se zde nesnažíme přesně vysvětlit, proč Bůh dělá vše, co dělá, v tomto případě můžeme učinit několik postřehů, které poskytují rozumnou odpověď na to, proč Bůh neopravuje okamžitě všechny chyby všech vyznávajících křesťanů.

Být spojen s Kristem, jako je ratolest spojena s vinným kmenem (Jan 15), je v Božích očích zjevně důležitější než to, abychom vždy měli správnou odpověď. Pokud člověk není spojen, hlavním problémem nejsou jeho nesprávné odpovědi, ale skutečnost, že není spojen.

Byli jsme stvořeni tak, abychom se v Kristově těle navzájem potřebovali (1. Korinťanům12:17 –19, 21–26). Každý věřící má něco, čím může přispět k tělu, a každému věřícímu něco chybí, čeho může dosáhnout pouze tím, že je spojen s ostatními.

Pokušením, kterému křesťané čelí, je nechat názory na vedlejší otázky nabýt pro nás takového významu, že přestaneme poslouchat Boží přikázání milovat druhé a spolupracovat. Ať už je důvod jakýkoli, Bůh toto ani jiné pokušení neodstranil. Pokud to dopustíme, je vždy možné, že vedlejší doktrinální otázky způsobí ztroskotání naší víry, našeho společného svědectví a naší jednoty mezi ostatními pravými křesťany.

Jednota v Kristu navzdory našim odlišným názorům je výzvou, kterou nám Bůh dal. Jedním srdcem a jedněmi ústy máme (stále) oslavovat Boha (Římanům 15:5–6). Jednota by byla mnohem snazší, kdyby všichni křesťané měli stejné názory. Vzhledem k tomu, že tomu tak není, modlil se Kristus za to, abychom přesto byli jedno (Jan17:21 –23). Bible nikde neříká, že máme vytvářet jednotu, která neexistuje. Efezským 4:3 naopak říká, že máme odpovědnost „zachovávat jednotu Ducha“. V Římanům 14 existovaly mezi věřícími rozdíly v učení. Pavel přijímal věřící, kteří v těchto vedlejších otázkách zastávali oba názory, a my bychom měli přijímat ostatní věřící stejně, jako je přijímal Kristus (Římanům 15:7).

Načasování a priority se u Boha často liší od těch našich. Možná chceme, aby byli ostatní v určitém detailu okamžitě napomenuti, zatímco Bůh chce, aby daná osoba nejprve pracovala na jiných oblastech.

Shrnutí: Poznání nadouvá, ale láska buduje (1. Korinťanům 8:1). Bůh se více zajímá o to, aby ti, kdo znají základní pravdu evangelia, byli poslušní, milovali druhé a žili v jednotě s ostatními pravými křesťany, než o to, abychom měli pravdu ve všech vedlejších otázkách.

Otázka: Jak jsou v Skutcích 15:9 naše srdce očištěna vírou?

Odpověď: Bůh prohlásil svůj lid za očištěný v jeho očích, když za nás Ježíš zemřel na kříži. Petr řekl, že to bylo „skrze milost Pána Ježíše“, nikoli „milost plus zákon“. V tomto životě však musíme prožívat očištění. Boží milostí skrze naši víru nás Bůh nejen spasil a ospravedlnil, ale také nás činí čistými a posvěcuje nás.

Ačkoli nikdo kromě Ježíše nebude mít bezhříšně čisté srdce, dokud se nedostaneme do nebe, máme procházet procesem očištění již nyní na zemi. Očištění není něco, co můžeme dokázat sami, ale něco, co s námi Bůh činí, když se Mu podřizujeme. K očištění nedochází tehdy, když se soustředíme na hřích a opakujeme: „To už neudělám, to už neudělám atd.“, ale spíše skrze víru, když upíráme svůj zrak na Ježíše, jak nás k tomu vybízí Koloským 3:1–4. Je významné, že krásný obraz v Koloským 3,1–4 je téměř přípravou na bitvu (vlastně boj na život a na smrt) proti naší hříšné přirozenosti, o které se píše v Koloským 3,5–10.

Otázka: Jak lze shrnout Jakubův projev ve Skutcích 15,14–21?

A: Ve Skutcích 15:14–18 Jakub vysvětloval nedávné působení mezi pohany tím, že propojil historický výklad událostí s proroctvími ze Starého zákona. Ve Skutcích 15:19–21 Jakub dochází k závěru, co by se mělo učinit a jaká omezení (či absence omezení) by měla být uvalena na věřící z pohanů. Je zajímavé, že Jakub hovoří o pojídání pokrmů obětovaných modlám a o pojídání krve ve stejném kontextu jako o zlu sexuální nemravnosti.

Viz The Expositor’s Greek Testament, sv. 2, str. 320–321.

Otázka: Proč by v Skutcích 15:15–17 Jakubův citát z Amose 9:11–12 měl být v souladu se Septuagintou a nikoli s masoretským textem? Zde je Amos 9:11a, 12.

Masoretský text: „V ten den, … aby mohli vlastnit (hebrejsky yaras) zbytek Edomu (Edom je v hebrejštině ‚dm‘) a všechny národy, které jsou nazývány mým jménem, praví Hospodin, který činí tyto věci.“

Septuaginta: „V ten den … aby mě vážně hledal zbytek lidí a všichni pohané, nad nimiž je vzýváno mé jméno, praví Hospodin, který činí všechny tyto věci.“

Skutky 15:17a „Poté … aby zbytek lidstva (Adam je v hebrejštině ‚dm‘) hledal (hebrejsky daras) Hospodina a všichni pohané, nad nimiž je vzýván mé jméno, praví Hospodin, který činí tyto věci.“

Midraš 4QFlorilegium 1:12?

Odpověď: Je to složité, protože Starý zákon byl původně psán bez samohlásek a souhlásky pro „Edom“ a „Adam“ (hebrejsky ‚dm, překládáno jako „lidé“) jsou stejné. Slovo pro „vlastnit“, yaras, se liší od hebrejského slova pro „hledat“, daras, pouze jednou souhláskou. Tento citát se nachází v hebrejském midrašském rukopise nalezeném v Svitcích od Mrtvého moře s názvem 4QFlorilegium 1:12 a je podobný, avšak ne identický se Septuagintou. Masoretský text uvádí „zdědí od lidí“ a „zbytek“ je předmětem, zatímco Septuaginta a 4QFlorilegium uvádějí „budou hledat u lidí“ a „zbytek“ je podmětem.

Stručně řečeno, Jakubův citát se shoduje s hebrejským textem 4QFlorilegium 1:12. Masoretský text není vždy tou nejlepší kopií.

Otázka: Co je ve Skutcích 15:16 „Davidův stánek“?

Odpověď: BSB to překládá jako „znovu postavit padlý stan Davidův“. Stejně jako my mluvíme o domě toho či onoho, když hovoříme o jeho rodině, tak i kočovné kultury hovořily o stanech. Tento verš připomíná Boží zaslíbení týkající se Davidova rodu. Význam Davidova trůnu je zmíněn ve 2. Samuelově 7:16 a v Žalmu 89:4. Kristus bude sedět na trůnu v Matoušovi 19:28; 25:31. Smyslem citace tohoto verše bylo to, co následuje v dalším verši, a sice o pohanech, kteří ponesou Boží jméno. Zdá se, že Bůh má radost z obnovy toho, co padlo; často to však obnovuje jiným způsobem než v původní podobě. Někteří to vidí jako naplněné v církvi; jiní to vidí jako naplněné v tisíciletí.

Otázka: Jsou podle Skutků 15:20 krevní transfuze špatné?

Odpověď: Ne, Písmo to neříká. V té době ještě neexistoval pojem „transfuze krve“. Nezaváděli žádná nová pravidla, ale význam jejich stručných výroků o „zdržení se krve“ jasně znamenal, že učili, že starozákonní předpisy o konzumaci krve jsou stále platné. Přijetí vlastní krve při transfuzi není kanibalismem vůči sobě samému a přijetí transfuze krve od někoho jiného také není kanibalismem, protože se nic „nejí“.

Q: Proč jsou ve Skutcích 15:20 a 21:25 uvedeny právě tyto čtyři zákazy?

Odpověď: Zaprvé, Jakub nemluvil o spasení, ale o praxi a společenství s židovskými věřícími a o tom, co by pohané měli dodržovat. Zde jsou dvě možné odpovědi. Podívejme se na obě a poté se rozhodněme, která z nich je správná.

Možná odpověď 1: Kulturní citlivost, aby se zabránilo urážce: Někdy křesťan něco nedělá, alespoň na veřejnosti, protože by to zranilo svědomí druhých a oni by si mysleli, že se křesťan chová špatně. Například v indickém státě Ándhrapradéš v 21. století hodil jeden hinduista do kostela hovězí kost. Poté hinduisté obvinili křesťany, že v kostele tajně jedí hovězí maso, a na základě důkazu v podobě hovězí kosti byl kostel zničen vesničany. V dobách pronásledování se křesťané mohou zdržet činů, které by na ně přivolaly bezprostřední pronásledování a které nesouvisí s kázáním evangelia. V některých církvích sedí muži a ženy odděleně, protože by se z kulturního hlediska jevilo jako skandální, kdyby seděli společně. Vyhýbání se sexuální nemravnosti (řecky porneia) je však stejné pro všechny křesťany po celém světě. Protiargumentem je, že mnoho křesťanů považuje pití krve (například krevní polévku v Německu a Číně) za přijatelné, a možná zmínka o porneii zde měla zdůraznit, že je třeba se vyhýbat i sebemenšímu náznaku sexuální nemravnosti. Někteří, kdo to považují pouze za obřadní záležitosti, to přeinterpretovávají tak, že se jedná pouze o zakázané vztahy mezi blízkými příbuznými podle knihy Leviticus. Řecký text by však pohanský křesťan vyložil jako nemravnost obecně, takže tento výklad je spíše „násilně přizpůsoben“, aby podpořil daný závěr.

Možná odpověď 2: Obecná morálka: Žádný křesťan by se ani dnes neměl dopouštět žádné z těchto věcí. Nejíst jídlo, o kterém víme, že bylo obětováno modlám, tedy jídlo poskvrněné modlami, je uvedeno také ve Zjevení 2:14,20. Zákaz sexuální nemravnosti se táhne jak Starým, tak Novým zákonem. Zákaz konzumace krve, ačkoli je obsažen i v Mojžíšově zákoně, ve skutečnosti sahá až k Noemovi v Genesis 9:4. Zvířata, která jsou uškrcena, aniž by z nich byla vypuštěna krev, jsou implicitně zmíněna v Leviticus 17:10–14.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 15:22–29 nezopakoval rozhodnutí koncilu, když psal Galatským?

Odpověď: Nejprve to, co pravděpodobně není správná odpověď, poté hlavní odpověď a nakonec vedlejší odpověď.

To není odpověď: Je možné, že Pavel navštívil Galatské ve střední Malé Asii a napsal jim ještě před jeruzalémským koncilem. Většina křesťanských badatelů se však domnívá, že jeruzalémský koncil se konal kolem roku 49 n. l. a Pavel napsal Galatským mezi lety 53 a 59 n. l.

Hlavní odpověď: Pavel se sice v Galatským 2,2–10 zmínil o svých jednáních v Jeruzalémě, ale pouze částečně. Galatští uznali, že jak on, tak Petr jsou apoštolové, a Pavel zmínil, že se s Petrem dohodli. Není jasné, zda byl koncil veřejný, nebo zda se jednalo o soukromé jednání a veřejně byl oznámen pouze konečný výnos. Nakonec nevěděl, co říkali muži, kteří tvrdili, že jsou od Jakuba. Pavel tedy zdůraznil to, co mu sám řekl Petr.

Doplňující odpověď: Kdyby Pavel zopakoval rozhodnutí koncilu, není jasné, zda by tomu věřili nebo to přijali. Po staletí po Pavlově době existovali kacíři zvaní ebionité, kteří tvrdili, že věří v Ježíše, a učili, že všichni věřící musí i nadále dodržovat celý Mojžíšův zákon. Říkali, že Ježíš byl nazýván Bohem pouze jako čestný titul. Také Petr, technicky vzato, neporušoval usnesení koncilu, když nejedl s pohany, když přišli někteří Židé.

Otázka: Ve Skutcích 15:28, když se to zdálo dobré Duchu Svatému, proč bylo důležité, zda se to zdálo dobré i jim?

Odpověď: To naznačuje, že věděli, že to je to, co Duch Svatý chce. I když by nechtěli jít proti Duchu Svatému, nebylo by správné, aby Duch Svatý chtěl, aby ho poslouchali a něco udělali, a nikdo nevěděl, co se vlastně chce.

Stejně tak i dnes Bůh ví, co je dobré a co ne. Přesto však stále potřebujeme svůj úsudek, abychom rozpoznali, co je z Božího pohledu nejlepší.

Mimochodem, Jidáš Barsabáš je zajímavé jméno. „Barsabáš“ znamená „syn sabatu“, takže se možná narodil v den sabatu, ale téměř jistě to byl židovský věřící.

Otázka: Jsou příkazy uvedené ve Skutcích 15:29 platné i pro dnešní křesťany?

Odpověď: Křesťané se shodují, že přikázání týkající se sexuální nemravnosti se nezměnila, ale neshodují se na přikázáních ohledně jídla obětovaného modlám, krve a masa uškrcených zvířat. Všichni se shodují, že dopis od apoštolů byl v té době závazný pro všechny křesťany a že jejich dodržování by neurazilo židovský lid (ať už křesťany, nebo nekřesťany).

1. Někteří praví křesťané se domnívají, že jelikož tento dopis pocházel od apoštolů a ti nikdy neřekli, že by platil pouze po určitou dobu, jsou všechna tato nařízení závazná i dnes. Takto obecně vnímali tato nařízení křesťané ve druhém a třetím století. To je i můj názor.

Například v díle „Octavius“ od Minucia Felixe (kolem roku 210 n. l.), kap. 30, str. 192, se uvádí, že křesťané ve své stravě nepoužívali ani krev zvířat určených k jídlu. Mezi další křesťany z doby před nicejským koncilem, kteří uváděli, že křesťané nekonzumovali krev, patřili Justýn Mučedník (150 n. l.), křesťané z Vienne a Lugduna (177 n. l.), Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.), Tertullian (198–220 n. l.) a Lactantius (cca 303–cca 325 n. l.)

2. Jiný názor je, že sexuální omezení jsou závazná, zatímco stravovací omezení podléhají našemu svědomí a svědomí těch, které nechceme přivést k hříchu. Ačkoli byl tento list v té době závazný, absolutní zákaz masa obětovaného modlám byl později Pavlem označen za záležitost svědomí.

Otázka: Kdo měl v Skutcích 15,37–40 pravdu a jak to nakonec dopadlo?

Odpověď: Z pohledu Barnabáše byl Jan Marek jeho bratranec a možná Barnabáš viděl, že se Marek upřímně kál za to, že je opustil. Z pohledu Pavla bylo pro tuto službu zásadní mít někoho, kdo prošel zkouškou ohněm (a obstál), na koho se dalo spolehnout, a o kom Pavel věděl, že se na něj dá spolehnout. Pavel pravděpodobně neznal Marka tak dobře jako Barnabáš.

Z Božího pohledu se toto rozloučení obrátilo k Boží slávě. Jako Pavlovi spolupracovníci se přidali Silas (= Silvanus) a Timoteus. Církevní dějiny nám říkají, že Barnabáš a Marek odešli do Egypta a tam kázali evangelium. O několik století později se Egypt stal jedním z hlavních center křesťanství, přičemž dalšími třemi byly Jeruzalém, Řím a Konstantinopol. Pavel a Marek se smířili ve 2. Timoteovi 4:11.

Otázka: Je osoba zmíněná ve Skutcích 16:1 tou samou osobou, které byly určeny 1. a 2. list Timoteovi?

Odpověď: Ano.

Otázka: Jak se podle vás Pavel cítil ve Skutcích 16:1, když se opět vracel do města, kde ho ukamenovali a nechali ho tam ležet jako mrtvého?

Odpověď: Možná měl Pavel určitý strach, že by mohli znovu udělat to, k čemu se již dříve ukázali být ochotni. Nebo možná Pavel nad tím vůbec nepřemýšlel. Třetím názorem je, že když Pavel znovu vstoupil do města, ta bolestivá vzpomínka mu skutečně přišla na mysl, ale Pavel se rozhodl, že mu to je jedno. Možná si Pavel po všem, co proti křesťanům vykonal, a vzhledem k Boží úžasné milosti pomyslel, že následování Boha mu přinese ještě více utrpení a smrti, než se dostane do nebe, a že by se tedy měl raději pustit do práce, dokončit to, co od něj Bůh chce, a mít to za sebou.

Možná existují místa a lidé, kteří pro vás představují spíše bolestivé vzpomínky. Pokud vás však Bůh povolal, abyste se tam vrátili, doufejme, že Boží láska ve vašem srdci je větší než vaše vzpomínky.

Otázka: Proč ve Skutcích 16,1–5 Pavel a Silas obřezali Timotea, když předtím potvrdili, že pohané obřízku nepotřebují, a Tita neobřezali?

Odpověď: Pavel věděl, že Timoteus nemusí být obřezán, ale tato „dobrovolná obřízka“ měla uklidnit Židy. Ve skutečnosti se jedná o tři otázky: proč to Pavel udělal, bylo správné, že to udělal, a jakými zásadami bychom se měli řídit dnes.

1. Proč Pavel obřezal Timotea?

Pavel to udělal, aby uklidnil Židy, kteří věděli, že Timoteus nebyl obřezán, jak by měl být Žid. Pavel chtěl odstranit překážku, která bránila Židům přijmout evangelium. V rámci rozumu máme být vším pro všechny, jak je uvedeno v 1. Korinťanům 9:19–23. Jako druhý příklad lze uvést, že Pavel by dokonce přestal jíst určité maso, pokud by to znamenalo, že tím nikoho nepřivede k pádu, jak je uvedeno v 1. Korinťanům8:13 a Římanům 14:20–21.

2. Měl by Pavel nechat Timotea obřezat?

Pavel byl apoštol, ale to neznamená, že se nikdy nedopustil chyby v úsudku. Ano, jsem si jist, že to Židy uklidnilo, ale za určitou cenu. Mnozí Židé nikdy nepochopili poselství, že evangelium nahradilo zákon a že již nejsme pod zákonem, ale pod milostí. Mnozí Židé vstoupili do církve jako „judaizátoři“ a nikdy si toto poselství správně neosvojili. Skutky 16:1–5 uvádějí, že k tomu došlo v Lystře poblíž Derbe a v Ikoniu. Všechna tato města leží v Galatii a podle Listu Galatským tam docházelo k problémům s tím, že se lidé vraceli k zákonu. Ačkoli Pavel dříve v Galatii obřezal Timotea pouze proto, aby uklidnil Židy, později nakonec Galatským řekl: „Všimněte si: Já, Pavel, vám říkám, že pokud se necháte obřezat, Kristus pro vás nebude mít vůbec žádnou hodnotu.“ (Galatským 5:2)

3. Jaké zásady si z toho můžeme vzít a řídit se jimi dnes?

3.1 Ano, měli bychom dělat kompromisy a řídit se zásadou, že máme být vším pro všechny, neměli bychom však zanedbávat vyšší zásadu, kterou je nekompromitovat poselství. Obřízka Timotea možná způsobila, že evangelizace vypadala snadnější, ale za cenu toho, že se do církve dostali nevěřící a mladí křesťané byli zmateni. Stejně tak můžeme při evangelizaci působit efektivněji, pokud nikdy nemluvíme o pekle nebo o Kristově panství. Je však zředění evangelia opravdu tím, co chtějí poslušní vyslanci dělat?

3.2 Když chcete učinit kompromis, aby bylo sdílení evangelia snazší, zeptejte se sami sebe, proč. Pokud to nesouvisí s evangeliem, pak do toho jděte a udělejte to. Pokud to přímo souvisí s evangeliem, pak to nedělejte. Pokud to s evangeliem souvisí nepřímo, například že jídlo vás přiblíží nebo vzdálí od Boha, pak se podívejte na další bod.

3.3 V Římanům 14:15–16 je uveden lepší způsob, jak učinit kompromis. Nedělejte to, co způsobuje, že váš bratr klopýtá, ale na druhou stranu nedovolte, aby o tom bylo mluveno jako o něčem zlém.

3.4 I vedoucí jako Petr a Pavel mohou udělat chybu a přijmout špatná rozhodnutí. Tato rozhodnutí mohou být tak špatná, že mohou mít důsledky, které mohou zmást nové křesťany. Měli bychom vedoucím ukázat jejich chyby a můžeme tuto nápravu sdělit v rozsahu, v jakém byli lidé tímto problémem svedeni na scestí, jak to udělal Pavel s Petrem v Galatským 2. Dokud však nedělají věci, které by je diskvalifikovaly z jejich úřadu, jsou stále našimi vedoucími. Pokud si myslíte, že nějaký křesťanský vůdce je dokonalý, znamená to jen to, že ho neznáte příliš dobře. Nikdo z nás není dokonalý a všichni bychom se měli snažit být více podobní Kristu.

Otázka: Bylo správné, že Pavel ve Skutcích 16:3 obřezal Timotea jen kvůli tomu, aby si získal uznání ostatních, když 1. Korinťanům 7:18–19 říká, že obřízka nic neznamená, a Galatským 5:2–3 říká, že bychom se neměli nechat obřezat?

Odpověď: Existuje pět různých názorů.

a) Jde o jinou záležitost: Pavel ani Timotej nikdy nevěřili, že by obřízka Timoteje ospravedlnila. Nebylo to provedeno z náboženských důvodů, ale proto, aby se Židé neurazili.

b) Dřívější doba: Pavel obřezal Timotea dlouho předtím, než napsal 1. list Korinťanům a List Galatským. Bůh zřejmě ještě Pavlovi nezjevil, že by se křesťané neměli nechat obřezat z náboženských důvodů. Bůh neočekává, že někdo bude poslouchat příkaz, který ještě nevydal.

c) Pavel byl nekonzistentní: Pavel udělal chybu, když nechal Timotea obřezat, protože to v očích Židů vypadalo, jako by to bylo z náboženských důvodů. Poté, co si Pavel později uvědomil svou chybu, napsal 1. Korinťanům 7:18–19 a Galatským 5:2–3. V Galatským 2:3 Pavel výslovně zmínil, že Tita neobřezal.

Nemělo by být žádným překvapením, že apoštolové nebyli dokonalí. Petr udělal poněkud podobnou chybu, když nejedl s pohany v Galatským 2:11–14.

d) Aby nepoškvrnil ostatní: Pavel nechal Timotea obřezat dříve, protože nechtěl poškvrnit slabší bratry, jak je uvedeno v Římanům 14. Když se však „slabší bratři“ stali tak silnými, že začali v církvi tyranizovat, musel Pavel na tuto hrozbu legalismu reagovat.

e) Návštěva synagogy: Timoteus by byl považován za Žida, protože jeho matka byla Židovka. Navíc čas slovesa naznačuje, že jeho otec byl mrtvý. Jelikož Pavlova metoda spočívala v tom, že nejprve šel do synagogy, Timoteovi by nebyl povolen vstup, kdyby se rozkřiklo, že Timoteus nikdy nebyl obřezán. I když se Pavel možná dopustil omylu, je rozdíl mezi tím, že se obřízka považuje za nezbytnou pro spasení (což Pavel nikdy nenaznačil), a tím, že je užitečná pro evangelizaci.

Otázka: Jak v Skutcích 16,6 zabránil Duch Svatý Pavlovi a jeho společníkům kázat v římské provincii Asii?

A: Neexistují žádné důkazy o použití síly či nátlaku. Pavel a jeho společníci byli poslušní Bohu a s největší pravděpodobností jim Duch Svatý nedopřál vnitřní klid ohledně cesty do Asie, anebo jim Duch Svatý prostě řekl, aby tam nechodili. Pavel procestoval okrajové oblasti východní Mysie (včetně Troady), ale zřejmě tam nekázal. Město Troas se v Pavlově době nacházelo jižně od klasického města Trója. Tento zákaz platil pouze do té doby, než nastal vhodný čas. Jiní se domnívají, že nemoc byla prostředkem, který Duch Svatý použil, aby Pavla odtamtud odradil. I dnes někdy Duch Svatý působí na náš duch, aby nám dal najevo, že bychom něco měli nebo neměli dělat.

To by se dalo nazvat „dvojím vedením“, kdy Bůh říká: „To nedělej, místo toho udělej tohle.“ Dalšími příklady dvojího vedení jsou David Livingstone, který se pokusil odjet do Číny, ale Bůh ho místo toho poslal do Afriky. William Carey chtěl odjet do Polynésie, ale Bůh ho místo toho poslal do Indie. Adoniram Judson nejprve odjel do Indie, ale nezůstal tam a místo toho odešel do Barmy (Myanmaru). Bůh vám zřejmě sděluje jen tolik, kolik potřebujete vědět, a to teprve tehdy, když to potřebujete vědět.

Zřejmě měl Bůh jiné plány pro Bithynské a obyvatele provincie Asie (včetně Efezanů). Evangelium uslyšeli až později, jak ukazují Skutky 18:19–21, 18:24–19:41 a 1. list Petrův 1:1.

Otázka: Jak bychom měli reagovat, když nám Bůh ve Skutcích 16,6–7 řekne „ne“ na něco, o čem víme, že není hříšné, i když by to mohlo přispět k rozšíření Jeho království?

Odpověď: Stále to chtít udělat je neposlušnost. Nebuďte jako Balám, kterého Bůh v knize Numeri 22 varoval prostřednictvím osla, a Balám přesto stále toužil po penězích. Rozšiřování Božího království není naším primárním cílem. Naším primárním cílem je oslavovat Boha tím, že Ho milujeme a posloucháme. Ať už v duchovní oblasti, v podnikání nebo jinak, lidé, kteří jsou hříšní, mají velkou tendenci odvrátit zrak od cíle a zaměňovat jeden prostředek k dosažení cíle s cílem samotným.

Otázka: Byl muž ve vidění ve Skutcích 16:9 Lukáš?

Odpověď: Ne. NIV Study Bible na str. 1676 uvádí, že nic nenasvědčuje tomu, že by jím byl. Naopak, ve Skutcích 16:11 Lukáš používá zájmeno „my“, když hovoří o Pavlovi a jeho společnících, kteří se poprvé vydávají do Evropy, takže Lukáš zde byl s Pavlem. Existuje také domněnka, že se zde Pavel s Lukášem setkal poprvé, když za ním přišel ze zdravotních důvodů.

Otázka: Proč v Skutcích 16:14 potřebovala Lýdie, aby se jí otevřelo srdce, aby mohla reagovat na Pavlovo poselství, když už Boha uctívala?

Odpověď: Všichni potřebujeme, aby se nám otevřelo srdce, abychom mohli reagovat na evangelium. Duch Svatý působí v lidech podle Janova evangelia 16:8–11. Nikdo, a to včetně těch, kteří jsou přirozeně nejlepšími mezi lidmi, nehledá Boha z vlastní vůle, jak naznačuje Římanům 3:10. 2. Korinťanům 4:3–4 říká, že evangelium je zakryto těm, kteří hynou. Musíme se modlit, aby jim bylo odhaleno. Skutky 16,14 jednoduše zaznamenávají úžasnou zprávu, že Duch Svatý působil v Lydii, aby přijala evangelium. Ačkoli zde není ani náznak nátlaku ze strany Boha, působení Ducha Svatého je nezbytné k tomu, aby se někdo stal znovuzrozeným.

Mimochodem, Thyatira byla městem v zemi Lýdie ještě předtím, než ji dobyli Římané. V Pavlově době ji Římané začlenili do své provincie Asie, ale stále to bylo lýdské město.

Otázka: Podporuje Skutky16:15 . křest nemluvňat?

Odpověď: Ne. Odpověď najdete v diskusi k 1. Korinťanům 1:16.

Otázka: Proč byl Pavel ve Skutcích 16:16–18 znepokojen tím, že posedlá otrokyně říkala, že jsou od Boha?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Písmo říká, že měla ducha věštění – v řečtině „python“ – což znamená, že byla posedlá duchem pythona, řeckého démona Apollóna. Zde je několik teorií o tom, proč to Pavla znepokojovalo.

1. Mluvila způsobem, který odrazoval lidi. Nebo možná neustále křičela a odváděla pozornost od Pavlova poselství.

2. Říkala to pozitivním způsobem, aby po Pavlově odchodu uvěřili, že ta démonem posedlá dívka je jednou z nich, a později následovali její učení. Přivlastňovala si jejich poselství.

3. Démon chtěl, aby všichni věděli, že Pavel se snaží obracet pohany (proti tomu existoval římský zákon), a říká římským občanům, aby neuctívali císaře ani římské bohy.

Lidé snadno mohou naše poselství pochopit nesprávně a myslet si, že Ježíš je „cesta ke spáse“. Kdyby lidé uvěřili pravdivým slovům té otrokyně, v očích ostatních by to legitimizovalo, že následovat Apollóna je také dobré.

Otázka: Ve Skutcích 16,19 Pavel v podstatě vyhnal zdroj příjmů pánů té otrokyně. Kdy bychom měli v našich vlastních životech „vyhnat svůj zdroj příjmů“, protože se to Bohu nelíbí?

Odpověď: Lukáš použil dvakrát stejné sloveso. Když duch „vyšel“ z dívky, „vyšel“ z nich i zdroj příjmů. To může být docela bolestivé, pokud považujeme peníze, prosperitu a jistotu za důležitější než oslavu Boha. Můžete však zaujmout lepší postoj, když si uvědomíte, že pokud to není Bohu milé, pak to od počátku ani nebylo vaše.

Pokud lidé využívají podvod, okultismus, něčí zoufalství nebo dokonce náboženství , aby z lidí vytěžili co nejvíce, měli bychom obětem a budoucím potenciálním obětem pomoci tím, že to odhalíme. Pokud máme v životě zdroj příjmů z něčeho, co se Bohu nelíbí, měli bychom tento zdroj příjmů přerušit. To může znamenat přijmout finanční ztrátu a s tím skončit, ne jen to prodat někomu jinému, aby na tom vydělal.

Všimněte si, že tato dívka byla posedlá démonem, a když byla od něj osvobozena, její majitelé, kterým vůbec nezáleželo na jejím blahu, se rozzlobili, že přišli o příjem. Nebylo to poprvé, kdy zlí lidé raději nechali ostatní trpět, než aby přišli o část příjmu. Nic nenasvědčuje tomu, že by majitelům vůbec záleželo na náboženském aspektu; chtěli jen dostat Pavla za to, že jim snížil příjem.

Někdy si člověk může myslet, že pokud jeho povolání nespočívá v okrádání lidí, krádežích nebo vraždění druhých, pak je jeho povolání v pořádku. Co ale když pracujete v běžném zaměstnání, jako účetní, programátor, dělník v továrně atd., pro společnost, o které víte, že okrádá, krade nebo vraždí jiné (včetně nenarozených dětí), a vaše práce jim pomáhá dosáhnout jejich cíle? Pak musíte tuto práci ze svého života „vymýtit“.

Otázka: Jak máme v Skutcích 16:19 říci jinému věřícímu, který vydělává peníze způsobem, který se Bohu nelíbí, aby se zbavil svého příjmu?

Odpověď: Skutky apoštolů zmiňují pouze dvě místa, kde pohané ublížili Pavlovi a Silasovi: zde a v Efezu ve Skutcích 19:23–41. Na obou místech šlo hlavně o ztrátu příjmu. Satan zde použil dvě různé techniky: falešné přátelství a otevřenou válku.

Představte si, že byste někomu řekli: „Vymítl jsem z tebe potřebu vykonávat tvé povolání. Vlastně jsem šel na příslušný úřad a ty už nebudeš moci vykonávat své zvolené povolání. Můžeš mi poděkovat později.“ Jak by to dopadlo?

Otázka: Jak se podle Skutků apoštolů 16,21 zachováte, když nemáte kázat?
Odpověď: Římská říše lidem dovolovala vyznávat vlastní náboženství, ale nesměli se pokoušet obracet římské občany na svou víru.

Otázka: Co nám Skutky apoštolů 16:25 říkají o bolesti a chvále?

A: Pavel a Silas byli v temné cele, s zbitými těly a zakrvácenými zády. Ve Skutcích 16:33 vězeňský strážce ošetřil Pavlovy čerstvé rány. Doufejme, že obvykle nespali na zádech! Situace nevypadala příliš nadějně a oni neměli tušení, jak to dopadne. Ale chválili Boha, ne v dobrých časech, ale právě uprostřed své bolesti a beznaděje. Bůh od nás žádá, abychom ho chválili, ale chce, abychom ho chválili i uprostřed naší vlastní bolesti a beznaděje, když nemáme tušení, jak to dopadne.

Otázka: Existuje ve Skutcích 16,26–28 nějaký mimobiblický důkaz o tomto zemětřesení?

Odpověď: Ne. Nicméně:

1. V této hornaté oblasti severního Řecka a Makedonie docházelo k častým zemětřesením. Zde je několik významných zemětřesení v této oblasti. (Ve starověku bylo zaznamenávání událostí velmi sporadické.)

403 n. l. Konstantinopol (vyhnání Chrysostoma)

856 n. l. Korint, Řecko   45 000 mrtvých

1858  Korint, Řecko   

1928  Korint, Řecko   

3/18/1953 Severozápadní Turecko 1 200 mrtvých 7,2 stupňů Richterovy stupnice

7/26/1963 Skopje, Severní Makedonie 1 100 mrtvých 6,0 stupňů Richterovy stupnice

Pokud jde o menší zemětřesení, Encyklopedie Britannica uvádí pro Řecko a Turecko následující údaje:

V letech 1902 až 1946 došlo k 58 zemětřesením

Mezi lety 1947 a 1966 došlo k 82 zemětřesením

V letech 1967 až 1976 došlo k 45 zemětřesením

Mezi lety 1977 a 1981 došlo k 9 zemětřesením

2. Ale toto nebylo obyčejné zemětřesení. Budova zůstala stát, ale řetězy se zázračně přetrhly. Mohlo se jednat pouze o lokální jev v oblasti věznice.

Co se týče toho, jak se mohly otevřít všechny dveře, v některých tureckých věznicích byly dveře uzavřeny pouze mřížemi. Zemětřesení mohlo roztáhnout zárubně.

Otázka: Jak byste se cítili, kdybyste byli hosty muže, který vás uvěznil v okovech, jak je popsáno ve Skutcích 16:34?

Odpověď: Těsně předtím, ve Skutcích 16:33, vězeňský dozorce omyl rány Pavlovi a Silasovi, pravděpodobně aby zabránil infekci. Přirozeně by to vypadalo velmi podivně. Vězeňský dozorce by jim však byl velmi vděčný za to, že neutekli, protože podle (pozdějšího) Justiniánova zákoníku 9.4.4 by strážce vězně v případě útěku vězně dostal stejný trest jako vězeň. Kromě toho, pokud se vězeňský strážce a jeho rodina chtěli obrátit ke Kristu, bylo přijetí této situace jedinou správnou věcí, kterou mohli udělat. Nejprve došlo k fyzickému zemětřesení a poté se otřásl duch vězeňského strážce, když si myslel, že všichni vězni uprchli. Jak poznamenal Jan Zlatoústý, jelikož byli vězeňský strážce a jeho rodina Kristem očištěni od svých hříchů, bylo jen přirozené, že umyli rány Pavlovi a Silasovi.

Jen pro zajímavost: vězeňští strážci byli obvykle vysloužilí vojáci.

Zamyslete se nad rozmanitým složením církve ve Filipech: mimo jiné bohatá podnikatelka uctívající Boha, bývalá pohanská otrokyně posedlá démony a římský vězeňský strážce. Když my jako křesťané ukazujeme, že jsme všichni jedno v Kristu, uprostřed naší rozmanitosti, oslavuje to Boha a je to svědectví pro svět.

Otázka: Na jaký římský zákon se Pavel a Silas odvolali ve Skutcích 16,37?

Odpověď: Podle Valeriánových a Porciánových zákonů, sepsaných mezi lety 509 př. n. l. a 195 př. n. l., nepodléhal římský občan místním zákonům, pokud s tím nesouhlasil. Římský občan se mohl vyhnout smrti, mučení nebo uvěznění tím, že se odvolal k císaři, který pak o případu rozhodl. Pokud jde o to, proč by Pavla bičovali, aniž by se ho nejprve zeptali, zda je římským občanem, podobná událost se stala jednomu římskému občanovi, který byl podle Cicera v díle „Verrine Orations“ (2.5.161–162) chvíli bičován i poté, co se ozval. Pokud však magistrát zbil římského občana, když to neměl dělat, mohlo by mu to zabránit v tom, aby kdykoli v budoucnu zastával římskou funkci.

Otázka: Jaké mimobiblické důkazy existují ve Skutcích 17:6 pro toto podivné řecké slovo označující „vládce města“ (politarch)?

Odpověď: Dříve neexistoval vůbec žádný. Archeologové však toto slovo poprvé objevili v roce 1835 na oblouku nedaleko Soluně. Od té doby byl tento termín nalezen na šestnácti či sedmnácti dalších místech, avšak pouze u měst v Makedonii. Mimochodem, pro tyto Židy muselo být podivné předstírat, že jsou tak rozhořčeni nutností bránit pověst Římské říše.

Otázka: Proč byli v Skutcích 17,11 Berejci ušlechtilejší než Tesaloničané, když Pavlovi tolik nedůvěřovali?

Odpověď: Byli ušlechtilejší, protože kriticky porovnávali Pavlova slova se Starým zákonem. Víra Tesalonických nebyla o nic méně platná. I dnes je víra křesťana platná, pokud prostě uvěřil tomu, co mu řekli jeho křesťanští přátelé a rodina. Je však lepší prověřit fakta a prozkoumat všechny důkazy pro víru.

Otázka: V Skutcích 17:14–15, odešel Pavel [údajně] sám do Athén a nechal Siláše a Timotea v Bereji, nebo poslal Pavel Timotea zpět do Tesaloniky, jak naznačuje 1. Tesalonickým 3:1–2?

Odpověď: Zaprvé nevíme, zda Pavel původně plánoval jít do Athén, které v té době měly pravděpodobně ne více než 10 000 obyvatel. V té době již ztratily veškerý politický vliv, ale byly „intelektuálním centrem“ Řecka. Bylo to v podstatě „historické chrámové město“ a univerzitní město. Pavel možná zamýšlel vydat se po 500 mil dlouhé Egnatiově cestě k Jaderskému moři a pokračovat přímo do Říma. Nepokoje v Soluni ho však možná přiměly odbočit na jih do Athén. Na tuto otázku existují dvě různé odpovědi, které ji účinně vysvětlují, i když já dávám přednost té druhé.

Žádný důkaz o tom, že by Timotej byl v Aténách: 1. Tesalonickým 3:1–2 nikde neříká, že by Timotej byl s Pavlem v Aténách. Spíše se tam pouze uvádí, že Pavel poslal Timoteje. Pavel mohl Timotejovi sdělit, aby šel, buď dopisem, nebo ústně prostřednictvím jiného spolupracovníka. Lidé, tehdy i dnes, neustále delegují úkoly na jiné prostřednictvím vzkazů.

Timoteus mohl odjet do Athén a poté odtud odejít: Skutky 17:14–15 uvádějí, že Pavel nejprve odešel do Athén, ale čekal tam na ně. Pavel tedy odešel na Areopág ještě předtím, než Timoteus a Silas dorazili do Athén; oni dorazili do Athén a poté Pavel poslal Timotea zpět do Soluně.

Takže poté, co Timoteus odešel do Berey, buď

a) odešel do Athén za Pavlem a ten mu pak nařídil, aby se vrátil do Tesaloniky,

b) zůstal v Bereji a byl dopisem nebo poslem vyzván, aby se vrátil do Soluně.

c) na cestě do Athén dostal dopis nebo vzkaz od posla, aby se vrátil do Soluně.

To je jeden z detailů, které nám Skutky apoštolů neříkají.

Otázka: Proč by se Pavel v Skutcích 17:16 rozčiloval při pohledu na všechny ty krásné sochy? Jak bychom se měli cítit, když vidíme umělecké, mistrně zhotovené chrámy a oltáře?

Odpověď: V nejhorším případě si představte precizní, profesionální umělecké zpracování mayských chrámů s jejich promyšlenými bazény na dně, do nichž se házely mrtvá těla lidských obětí. Řekové, Římané, Egypťané a další národy sice lidské oběti neprováděli. Xenofón, mimochodem, označil Atény za jeden velký oltář a oběť. Sarkasticky poznamenal, že v Aténách je snazší najít boha než člověka. V Aténách bylo pravděpodobně více oltářů než ve zbytku Řecka dohromady. Ale tyto modlářské chrámy a oltáře uvrhly lidi do duchovního otroctví vůči jejich „bohům“, kteří byli ve skutečnosti démoni. Vzpomeňte si také na architekta nádherného Tádž Mahalu. Nejednalo se o náboženský chrám, ale o mauzoleum pro milovanou manželku panovníka. Chtěl se ujistit, že už nebude postaveno nic, co by mu mohlo konkurovat, a tak architekta za jeho dobrou práci odměnil tím, že ho dal popravit. Bůh se možná více zaměřuje na morální stránku věcí, zatímco mnoho lidí se dívá pouze na stránku fyzickou. Řecké slovo, které zde označuje, že byl Pavel „v úzkosti“, je lékařský termín, který může také odkazovat na záchvat nebo epileptický záchvat. Možná bychom se také měli více zaměřit na morální stránku.

Možná nemluvíme jako Pavel, protože necítíme to, co cítil Pavel. Necítíme to, co cítil Pavel, protože nevidíme to, co viděl Pavel.

Otázka: Jaké tři reakce mohl Pavel v Skutcích 17,16 zvolit a kterou z nich si nakonec vybral?

Odpověď: Tři možnosti jsou boj, útěk nebo dialog. Z emocionálního hlediska mohl Pavel jednat z hněvu, strachu nebo lásky. Pavel se rozhodl s nimi vést dialog kvůli své lásce k Bohu i k nim.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 17:18–34 citoval pravdu z pohanských zdrojů? Konkrétně básníka Epimenida (600 př. n. l.) z Knóssu na Krétě, který podle Minóa, syna Dia, řekl: „v něm žijeme, pohybujeme se a máme své bytí“ a kilykijský básník Aratos (cca 315–240 př. n. l.) ve spise *Phaenomena* a stoik Kleanthes z Assosu (331–233 př. n. l.) v *Hymnu na Dia*: „Jsme jeho potomci“

A: Pavlovy citáty byly záměrné a jeho posluchači je tak i chápali. Pavel tím vytvářel společnou základnu, ke které se mnozí z jeho posluchačů mohli vztahovat. Aratus napsal: „S Diem má každý z nás co do činění ve všech ohledech, neboť i my jsme jeho potomky.“ Klement Alexandrijský ve svém díle Stromata (193–202 n. l.), kniha 1, kap. 14, str. 313, uvádí k tomuto tématu zajímavou myšlenku. Říká, že Pavel citoval pravdivá tvrzení řeckých básníků, aby některé povzbudil a jiné zahanbil. Možná chtěl Pavel poukázat na to, jak podivné bylo, že poloaateističtí epikurejci a panteističtí stoikové uctívali řecké modly a skládali jim chvalozpěvy.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Skutcích 17,23–30 Pavel zvěstoval Řekům neznámého boha, o kterém měli určitou představu, mají i dnešní náboženství nějakého neznámého boha, kterého vnímají, nebo jak to vyjádřil jeden člověk, „skrytého Krista hinduismu“?

Odpověď: Tato myšlenka a formulace pocházejí od Raymonda Panikkara z knihy „Neznámý Kristus hinduismu“, str. 137. Je to stejně mylné, jako tvrdit, že uctívači Baala ve skutečnosti uctívali pravého Boha Izraele. Pavel nepochválil jejich uctívání, ale spíše jejich upřímné přiznání, že neznají žádného konkrétního Boha. Jak blízko či daleko je nevěřící od Krista, nebo co činil pro falešného boha oproti hledání jediného pravého Boha, to nejsou podrobnosti, které musíme zjišťovat. Spíše je Pavel „v záchvatu“, když viděl všechny ty bohy a oltáře v Aténách ve Skutcích 17:16. Pavel věděl, že se musí odvrátit od modl, jejichž oběti směřují k démonům, nikoli k Bohu, jak uvádí v 1. Korinťanům 10,19–20. Pavel řekl: „Proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím,“ jak uvádí v 1. Korinťanům 10,14. Musíme se vyhýbat modlám, jak uvádí 1. Janův 5,21.

Otázka: V Skutcích 17:18–34 – litoval Pavel později tohoto přístupu, když zdůraznil, že Korinťanům, své další zastávce po Aténách, kázal pouze Krista (1 Kor 1:18–2:8)?

Odpověď: Ačkoli se názory na tuto otázku liší, někteří si myslí, že ano.

V Aténách Pavel nejprve navázal na jejich náboženství, poukázal na některé dobré pravdy, které je třeba v jejich náboženství respektovat, ukázal některé nesrovnalosti v jejich uctívání modl a vyzdvihl pravdu o Kristu.

V Korintu Pavel zdůraznil, že světská moudrost nemůže být postupně měněna, aby vedla ke Kristu, že kázal pouze Krista a že chtěl, aby jejich víra spočívala na Boží moci, nikoli na lidské moudrosti.

Ať už to bylo jakkoli, Pavel kázal Krista, používal Písmo, reagoval na potřeby lidí, i nadále vyvracel argumenty (2. Korinťanům 10:5) a snažil se být vším pro všechny, aby některé spasil (1. Korinťanům 9:19–22).

Je zajímavé porovnat tři Pavlovy kázání:

1) Antiochie Pisidská (ve skutečnosti se však nacházela ve Frýgii, nikoli v Pisidii) Skutky 13:16–43

2) V Lystře nebyla žádná synagoga – Skutky 14:15–17

3) Athény, Skutky 17:22–31, Skutky 20:18–35; viz 1. Korinťanům 2:2–5

Více informací najdete v diskusi k 1. Korinťanům 1:18–2:8.

Otázka: Jaký důkaz o tom, že Pavel nebyl úspěšný, najdeme ve Skutcích 17:18–34?

Odpověď: Názor, že Pavel byl z výsledků v Aténách zklamaný, prosadil sir William Ramsay, jak uvádí kniha The Message of Acts (revidované vydání), str. 272–273. N. B. Stonehouse však píše, že je to „neudržitelné“. V odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Sbor musel být v jednom z předních řeckých měst zanedbatelný; jsou zmíněni pouze dva lidé a Pavel tomuto sboru nikdy nenapsal. Na druhou stranu, ačkoli byly Atény a jejich univerzita považovány za kulturní a vzdělávací centrum římského světa, počet obyvatel Atén činil pouze asi 10 000.

2. Církevní historie poskytuje jen málo důkazů o významu církve v Aténách.

3. Ve Skutcích 17:18 někteří kritizovali Pavla jako „sbírače semínek“, eklektika, který čerpal slova z různých zdrojů, aby si vytvořil vlastní filozofii.

4. Když Pavel přišel z Athén do Korintu, přišel ve slabosti, strachu a s velkým chvěním (1. Korinťanům 2:3).

Athéňané ho chtěli poslouchat, a ačkoli s ním nesouhlasili a chovali se k Pavlovi povýšeně, nepronásledovali ho. Někteří rádi diskutují o Bohu a duchovních věcech, ale nikdy nejsou ochotni se k ničemu zavázat. Někteří odmítají evangelium, protože si myslí, že je falešné, ale jiní ho odmítají, protože si myslí, že je triviální. Myslí si to proto, že mají „náhradu za Boha“. Modlou je cokoli, co je náhradou za Boha. Někdy může být modlou i ideologie.

Ale alespoň z pozitivního hlediska se Židé, kteří pronásledovali Pavla z města do města, zřejmě neodvážili pokusit se ho zastavit, jakmile dorazil do pohanských Athén. Athény se styděly za to, že před staletími popravily filozofa Sokrata. Od té doby byly ochotné nechat promlouvat všechny školy, a jelikož považovaly Pavla za filozofa, spíše by ublížily pronásledovatelům filozofa než samotnému filozofovi.

Závěr: Důkazy nejsou jednoznačné, že by Pavel byl zcela neúspěšný. Je však prokázanou skutečností, že církev v Aténách byla mnohem menší a méně vlivná než řecké církve ve Filipech, Soluni a Korintu.

Otázka: Z čeho obviňovali Pavla ve Skutcích 17:18?

Odpověď: Slovo, které se zde někdy překládá jako „žvanil“, mělo ve skutečnosti konkrétnější význam. Používalo se pro ptáky, kteří sbírali různá semena, a pro lidi, kteří sbírali odpadky. V podstatě Pavla obviňovali z toho, že nemá žádné originální myšlenky, ale místo toho tu a tam sbírá útržky moudrosti a předkládá je, jako by šlo o něco nového.

Je zajímavé, že právě athénští filozofové byli obviňováni z toho, že jen sedí a chtějí slyšet nové myšlenky. Nejenže to Lukáš uvádí ve Skutcích 17:21, ale i Thúkydidés ve svém díle „Dějiny“ 3.38.5 o Athéňanech říká: „Jste ti nejlepší v tom, nechat se oklamat něčím novým, co se řekne.“ Později, když se Makedonci chystali dobýt Atény, athénský Démosthenés obvinil Athéňany, že vždy žádají o nové myšlenky. Filip 1,10.

Otázka: Jak se Pavel ve Skutcích apoštolů 17:18 snažil oslovit epikurejce, kteří vycházeli z učení Epikura ze Samu (341–270 př. n. l.)?

Odpověď: Epikuros věřil, že dvě hlavní věci, kterých si člověk může být vědom, jsou bolest a rozkoš. Říkal, že hlavním cílem člověka je maximalizovat rozkoš a štěstí. Věřil, že bohové, pokud vůbec existují, jsou pro lidstvo irelevantní a že primárními příčinami jsou hmota a náhoda. (October 29, 2002 ) uvádí, že Epikuros byl průkopníkem v tom, že do své školy přijímal ženy a otroky.

Epikurejci věřili, že pouze hmotné atomy trvají věčně a že neexistuje posmrtný život. Epikuros a Chrysippos tvrdili, že buď neexistuje žádný bůh, anebo pokud existuje, stará se pouze o sebe, jak uvádí Theofilův „Dopis Autolykovi“, kniha 2, kap. 4, str. 95.

Jak stoikové, tak epikurejci věřili, že svět bude zničen ohněm, jak uvádí dílo „Octavius“ od Minucia Felixe (210 n. l.), kapitola 34, str. 194. Podle Encyklopedie Britannica bylo jedním z hlavních cílů Epikura zbavit člověka strachu z bohů. Lidé by měli být osvobozeni od strachu ze smrti a soudu. Epikurejci neměli příliš rozsáhlé etické učení. Existovaly dva typy epikurejců: původní a „změnění“. Původní epikurejci věřili v umírněnost. Například jak hladovění, tak přejídání způsobovaly bolest. Pozdější, „změnění“ epikurejci byli milovníci večírků, kteří říkali: „Jezte, pijte a buďte veselí, neboť zítra zemřeme.“ Dnešní stoupence Ayn Randové by bylo možné považovat za podobné původním epikurejcům. Slavných epikurejců bylo málo, ale jedním z nich byl římský básník Lukrécius.

Proti tomu Pavel uvedl následující.

1) Byl to Bůh, nikoli náhoda, kdo stvořil svět a vše, co je v něm

2) Bůh určuje, kdy a kde lidé žijí

3) Lidé by měli hledat Boha

4) Musíme činit pokání před Bohem

5) Bůh je nám nablízku

6) Bůh bude soudit svět spravedlivě

7) Důkaz pravého náboženství: Vzkříšení Ježíše

Otázka: Proč se ve Skutcích 17:18–31 zmiňují modly v souvislosti s epikurejci?

Odpověď: Epikuros nepopíral existenci řeckých bohů, neboť napsal (Dopis Menoeceovi 123): „O jejich existenci víme z bezprostředního vnímání.“ Jiní epikurejci psali: „Jsou stvořeni z ušlechtilejších látek než my a přebývají daleko v mezisvětových prostorech“ (Plutarch, Moralia 731 D, 734 C; Intermundia, Cicero, N.D. i.8). Stoikové obviňovali epikurejce z ateismu. Toto obvinění nebylo zcela pravdivé, avšak epikurejci nevěřili, že by se bohové zajímali o lidské záležitosti nebo je ovlivňovali.

Hlavními protivníky epikurejců byli stoikové. Zatímco stoikové byli panteisté a epikurejci se podobali ateistickým racionalistům, oba tábory trpěly rozporem v tom, že popíraly bohy, ale zároveň výslovně uznávaly řecké a později římské modly.

Otázka: Jak se Pavel ve Skutcích 17:18 pokoušel oslovit stoiky, kteří vycházeli z učení Zéna z Kitiu na Kypru (cca 320–cca 250 př. n. l.)?

Odpověď: Stoikové věřili v panteistickou sílu nebo božskou duši, která prostupovala vším, a věřili, že dějiny řídí nějaký velký záměr. Neviděli v požitku nutně nejlepší způsob, jak se vyhnout bolesti. Někdy člověk nevěděl, jak správně zvolit ten nejlepší požitek. Byli fatalističtí a Josefus poznamenává, že měli mnoho podobností s farizeji. Namísto víry v božský zákon věřili, že by měli následovat „zákon přírody“.

Podle Athenagorase v díle Obhajoba křesťanů (177 n. l.), kap. 19, str. 138, stoikové tvrdili, že vše shoří a svět zažije nový počátek. Tatianův Projev k Řekům, kap. 6, str. 67, dodává, že stoikové věřili, že vše bude zničeno a cyklus se vrátí do původního stavu.

Stoikové kladli důraz na tři věci: logiku, fyziku a etiku a usilovali o to, aby formovali charakter lidí tak, aby byl silný skrze vítězství i tragédii. Jejich čtyřmi nejvyššími ctnostmi byly moudrost, odvaha, sebeovládání a spravedlnost. Stoicismus měl významný vliv. Seneca, Epiktétos a císař Marcus Aurelius byli stoikové.

Proti stoicismu se Pavel v Aténách vyjádřil následovně.

1) Bůh stvořil svět a vše, co je v něm; svět není Bůh

2) Bůh je osobou

3) Bůh nás udržuje při životě, my neděláme nic pro to, abychom udrželi Boha

4) Lidé by měli hledat Boha, ne jen moudrost a etiku

5) Musíme činit pokání před Bohem

6) Bůh bude soudit svět

7) Důkaz pravého náboženství: Ježíšovo vzkříšení

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 17:18–31 zmínil modly před panteistickými/ateistickými stoiky?

Odpověď: Slavný filozof Sokrates byl jediným řeckým filozofem, o kterém je známo, že byl popraven za to, že nevěřil v řecké bohy. Od té doby se žádný jiný řecký filozof nepostavil a neřekl, že řeckí bohové jsou falešní. Jeden ze Sokratových žáků, Antisthenes, založil cynickou školu a stoikové vzešli právě z cyniků.

Je třeba si všimnout rozporu mezi stoickou filozofií a skutečným přesvědčením stoiků.

Stoická filozofie: Stoicismus učil, že všichni lidé pocházejí z jediného univerzálního ducha (nikoli z řeckých idolů), který prostupuje hmotou, a že všichni lidé jsou bratři a rovni si.

Stoikové: Stoikové však nebyli ateisté, neboť jeden z jejich významných vůdců, Kleantés z Assosu, napsal „Hymnus na Dia“ (Dius byl řecký idol), z něhož citoval Pavel. Víra stoiků v idoly se později stala pro křesťany otázkou života a smrti. Římský císař Marcus Aurelius byl stoik, který pronásledoval křesťany mimo jiné proto, že nevěřili v žádné bohy kromě jediného pravého Boha.

Pavlův záměr: Ve Skutcích 17:18–31 Pavel pravděpodobně prohnaně, ale implicitně poukazoval na intelektuální pokrytectví chvalozpěvů na Zeuse a schvalování řeckých božstev oproti víře v jediného (avšak panteistického) Boha. Jádrem problému je, že pokud je Bůh příčinou našeho bytí, pak my nemůžeme být příčinou Božího bytí.

Otázka: Použil Pavel ve Skutcích 17:18–31 argument typu „strašáka“, když tvrdil, že bohové nejsou tyto lidmi vytvořené modly? Někteří polyteisté věřili, že modly jsou pouze neživými ztvárněními bohů.

Odpověď: Pohané nekonzistentně věřili jak v neviditelné bohy, tak ve viditelné sochy. Konkrétně se bohové mohli „usídlit“ ve viditelných sochách, které byly posvátné a měly moc předpovídat budoucnost a uzdravovat. Například v Efezu neříkali, že bohyně Artemis je důležitá; spíše volali: „Velká je Artemis Efezská!“ Podívejme se, co říkali raní křesťané, moderní hinduisté a moderní katolíci, nikoli o polyteismu obecně, ale o uctívání samotných kamenných soch.

Raná církev: Kromě Pavla poukazovalo na tuto nesrovnalost mnoho raně křesťanských spisovatelů, kteří používali řadu argumentů stejného typu, že „samotné dřevo, kov a kámen nemohou nic učinit“. Zde je několik příkladů:

Tatianův Projev k Řekům, kap. 4, str. 66, 110–172 n. l.

Theofil k Autolykovi, kniha 1, kap. 10, str. 92, 168–181/188 n. l.

Athenagorova Obhajoba křesťanů (177 n. l.) kritizuje pohany za to, že věří, že skutečné sochy uzdravují nemocné a pronášejí věštby.

Klement Alexandrijský, „Napomenutí“ (193–217/220 n. l.), kap. 10, str. 199, kritizuje považování kamenů a dřeva za posvátné věci.

Minucius Felix (210 n. l.) „O kolik pravdivěji přirozeně soudí o vašich bozích němá zvířata? Myši, vlaštovky, luňáci vědí, že nemají žádné city: okusují je, pošlapávají je, sedají si na ně; a pokud je nezaženete, staví si hnízda přímo v ústech vašeho boha. Pavouci dokonce tkají své sítě přes jeho tvář a zavěšují svá vlákna přímo z jeho hlavy. Vy utíráte, čistíte, škrábete a chráníte a krmíte ty, které sami vytváříte;“ Octavius z Minucius Felix, kap. 24, str. 187

Octavius z Minucius Felix, 210 n. l., kap. 19, str. 184 a kap. 27, str. 189–190. V kapitole 27 na str. 190 zmiňuje, že pod sochami a obrazy číhají démoni.

Cyprian z Kartága (cca 246–258) v Traktátu 6, kap. 7, str. 467 parafrázuje Octavia ohledně zlých duchů číhajících pod sochami a posvěcenými obrazy.

Hindské modlářství: Dnes vedantští hinduisté kladou důraz na Upanišady a na jedinou, panteistickou bytost, Brahmana. Na rozdíl od jiných hinduistů nezdůrazňují Indru, krále bohů, ani to, že Šiva je Nejvyšší, ani to, že Višnu je Nejvyšší, ani jiné bohy. Přesto však, v rozporu s tím, mohou mít ve svých domovech modly těchto nebo jiných bohů, kterým obětují ghí (máslo) či jiné dary. Jak mohou tyto malé plastové či kovové modly konzumovat máslo a jiné potraviny, zvláště pokud je vše Brahman?

Katolické modlářství: Dnes katolíci věří nejen tomu, že Panna Maria roní slzy a uzdravuje, ale také tomu, že samotné její sochy roní slzy a uzdravují.

Otázka: Existuje ve Skutcích 17:23 nějaký mimobiblický důkaz o oltáři neznámému bohu?

A: Neexistují žádné archeologické důkazy, ale je k dispozici velké množství literárních pramenů. Pausanias (2. století n. l.) ve svém díle Popis Řecka 1:1:4 píše o „oltářích neznámých bohů“ a Filostratos (3. století n. l.) v Životě Apollónia z Tyany 6:3:5 uvádí: „Je rozumnější mluvit dobře o všech bozích, zejména v Athénách, kde se staví oltáře i neznámým bohům.“ Diogenes Laertios ve spise Životy filozofů 1:110 zmiňuje, že během morové epidemie v Athénách Epimenides vypustil černou a bílou ovci. Athéňané měli obětovat ovce tam, kde se zastavily, a postavit oltář nejblíže místu, kde se zastavily. Když se ovce zastavily daleko od jakéhokoli stávajícího oltáře zasvěceného nějakému bohu, Athéňané postavili oltář neznámému bohu.

Navíc nevíme s jistotou, zda Pavel dokončil své kázání, když ho přerušili athénští filozofové, kteří se mu posmívali.

Otázka: Podporuje Skutky 17:23 nějakým způsobem ateistické tvrzení, že „Bůh“ je prostě jen název pro to, co neznáme?

Odpověď: Existuje jeden bod, v němž se křesťané s ateisty mohou částečně shodnout. „Bůh“ je termín pro to, co neznají. Ale skrze Krista Boha známe. Druhým bodem, na kterém by se ateisté měli shodnout, je to, že vzhledem k rozsahu Bible a vzhledem k mnoha svědectvím křesťanů křesťanství – za předpokladu, že je pravdivé – o Bohu odhaluje mnoho.

Mimochodem, Aischylos ve hře „Eumenidy“ nechal boha Apollóna říci: „Když prach nasákne lidskou krev, jakmile člověk zemře, není vzkříšení.“ Kdyby tomu někdo věřil, posmíval by se, když Pavel mluvil o vzkříšení.

Dá se říci, že každý, včetně ateistů, věří v Boha. Definujeme-li zde Boha jako to, co není stvořeno, co stanovilo přírodní zákony, původní příčinu, pak se bůh ateistů jmenuje „náhoda“. (převzato z přednášky Davida Prentisse.)

Otázka: Jak a kdy bychom měli při šíření evangelia nebo při diskusi s nekřesťany citovat z nekřesťanských zdrojů jako z pravdivých, jak je uvedeno ve Skutcích 17:28?

Odpověď: Měli bychom to dělat velmi opatrně. Nechceme vyvolat dojem, že věříme – nebo že by oni měli věřit – celému dílu, z něhož citujeme, i když je jeho část pravdivá. Pavel, stejně jako my, může z něčeho citovat, aby vytvořil společnou půdu tím, že se shodneme na věcech, které obě strany již považují za pravdivé, než přejdeme k novým tématům. Můžeme však to, co řekneme, uvést například slovy: „Nevěřím, že tato kniha/tento zdroj je zcela pravdivý, ale myslím, že se můžeme shodnout na tom, že tato jedna věta v něm je pravdivá.“ V jistém smyslu se pohybujete na tenkém laně mezi argumentem ad hominem, kdy apelujete na to, co oni považují za důvěryhodné a spolehlivé, aniž byste potvrzovali nebo doplňovali jejich názor na důvěryhodnost protibiblického zdroje.

Někdy se však objeví i zajímavé pravdy. Například Xenofanés, píšící v roce 570 př. n. l., zesměšňoval tvrzení, že bohové v nebi jsou všichni světlé pleti a modroocí, stejně jako Thrákové – alespoň podle Thráků v dnešním Bulharsku a severovýchodním Řecku. Místo toho však byli bohové v nebi všichni tmavé pleti a pro Etiopany vypadali, no, jako Etiopané. Mimochodem, slyšeli jste někdy o blond a modrooké hinduistické bohyni jménem „Brigitte“ nebo o hinduistickém bohu jménem Chau Chung? – To jsem si myslel. Kdyby si každá kultura myslela, že lidé, kteří se fyzicky nejvíce podobají bohům v nebi, jsou oni sami, člověk by se mohl ptát, zda obrazy těchto bohů v nebi nebyly všechny podvrhy nebo klamy, a Xenofanes by možná na něco přišel. Sdělil byste to tedy pohanovi? – Možná. Je to kázání evangelia? – Ne. Tomu se říká polemika.

V mnoha případech není vůbec třeba odvolávat se na jakékoli nekřesťanské a antibiblické zdroje ani je zmiňovat. Pokud však lidé, kteří vám naslouchají, mají vůči evangeliu určitou bariéru, v takovém případě může být někdy – nikoli však vždy – dobré ukázat, co je na zdroji či autoritě, které důvěřují, správné a co nesprávné.

V případě Pavla se křesťané neshodují na tom, zda zde Pavel postupoval nejlépe. V Aténách nevidíme žádnou vzkvétající církev a uvěřilo jen několik lidí. Možná posluchači považovali Pavlova slova za zajímavá, ale jeho učení se snadno vešlo do jejich stávajícího náboženského pohledu, protože vše, co řekl, bylo stejně uvedeno v jejich vlastních zdrojích. Na druhou stranu by jiní argumentovali, že za daných okolností, kdy měl před sebou velmi skeptické publikum, udělal Pavel to nejlepší, co se dalo.

Znal jsem jednoho znovuzrozeného křesťana, bývalého mormona, který, když svědčil mormonům, jim prostě citoval z Knihy Mormonovy (kterou znal docela dobře). Nemohli s ním vlastně polemizovat, protože to je v jejich vlastní náboženské knize. Ale jaký úspěch s tímto jedinečným přístupem měl, to nevím.

Otázka: Ukazuje Skutky17:28 , že panteismus je pravdivý?

Odpověď: Ne. Výraz „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ neznamená, že bychom fyzicky byli uvnitř Boha, který je duch. Spíše to znamená, že nás všechny stvořil Bůh a že naše další existence závisí na Bohu. Více o Pavlově myšlence v této souvislosti najdete v Koloským 1:16–17.

Otázka: Ukazuje Skutky apoštolů17:28 –29, že nebeský otec a matka zplodili duchovní děti, jak učí mormoni?

Odpověď: Ne. Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

1. Všimněte si, že zde není žádná zmínka o žádné bohyni či matce.

2. Všimněte si, že zde není žádná zmínka o sexuální aktivitě ze strany Boha. Muslimové se často mylně domnívají, že křesťané věří, že Bůh může mít sexuální vztahy. Skuteční křesťané nikdy neříkali, že Bůh je sexuální bytost, ačkoli mormoni učí, že Bůh je sexuální bytost.

Otázka: Byl Dionýsius ve Skutcích 17:34 ten samý, který se později stal biskupem v Aténách?

Odpověď: Nejsme si jisti, ale Eusebius ve své knize „Církevní dějiny“, 3. kniha, kap. 4, str. 137–138, zaznamenává, že Dionýsius z Korintu (170 n. l.) uvedl, že Dionýsius, první athénský biskup, a Dionýsius Areopagita byli jedna a táž osoba.

Otázka: Napsal tento Dionýsius ze Skutků apoštolů 17:34 díla, o nichž se říká, že jsou od Dionýsia Areopagity?

Odpověď: Ne. Tyto spisy vznikly o stovky let později, přibližně v letech 485–528 n. l. Encyklopedie Britannica, vydání z roku 1956 (svazek 7, str. 396–397), uvádí, že tato čtyři díla spolu s deseti dopisy měla hluboký vliv na teology středověku, včetně Tomáše Akvinského, Erigeny, Petra Lombarda, Alberta Velikého a dalších. Zajímal je spíše systém křesťanské teologie v kombinaci s řeckou filosofií, který v nich nalezli, než totožnost skutečného autora.

Bohužel to vedlo k tomu, že filozofie nahradila vztah k Bohu a poslušnost vůči Němu. Encyklopedie Britannica (1956), str. 396, uvádí: „Jejich složky – křesťanské, řecké, orientální a židovské – jsou sjednoceny do organického systému, nikoli jen hrubě smíchány. Teologická filozofická fantazie snad nikdy nevytvořila nic pozoruhodnějšího.“ Tento systém kladl důraz na tok života od Boha skrze nebeskou hierarchii tří po třech úrovní:

I. Serafíni, cherubíni a trůny

II. Pánství, Ctnosti a Moci

IIIIII. Knížectví, archandělé a andělé.

Studium domnělých vztahů mezi těmito bytostmi, trojicemi rituálů a dalších věcí nahradilo prosté studium Božího slova. Je to téměř jako by autor vystupující pod pseudonymem Dionýsius Areopagita velmi pečlivě přečetl Koloským 2:18–19 a poté udělal vše, co mohl, aby se jím neřídil.

Otázka: Kdo byli první, kdo uvěřili v Acháji – Athéňané Dionýsius a Damaris, nebo Stephánova rodina z 1. Korinťanům 16:15?

Odpověď: První, kdo uvěřili v Acháji, byli členové Stephánovy domácnosti. Athény nebyly součástí římské provincie Acháje, ale administrativně nezávislým městem obklopeným Achájí. Autor by to pravděpodobně nevěděl, pokud by nežil právě v té době.

Otázka: Máme ve Skutcích 18,2 nějaké mimobiblické potvrzení toho, že císař Claudius (41–54 n. l.) nařídil všem Židům opustit Řím?

Odpověď: Ano, římský historik Suetonius ve svém spise „O Claudiovi“ (kapitola 25) píše o tomto vyhnání a uvádí, že důvodem byly „jejich neustálé nepokoje podněcované Chrestem“. Chrestus byl pravděpodobně chybným zápisem jména Kristus a tyto nepokoje pravděpodobně představovaly odpor mnoha Židů, kteří přijali Krista. Stalo se to kolem roku 50 n. l., ale Suetonius neuvádí přesný rok.

Římský historik Dio Cassius a židovský historik Josephus rovněž zmiňují Claudiův dekret o vyhnání všech Židů z Říma, ale rok neuvádějí.

Zmiňuje se o tom také křesťanský spisovatel Orosius, který uvádí, že se opírá o Josefa Flavia. Orosius uvádí, že se to stalo v roce 49 n. l.

Otázka: Proč byl Pavel ve Skutcích 18:3, 20:34; 1 Kor 9:1–18; 2 Kor 11:7–12; 1 Tes 2:9; 2 Tes 3:7–10 výrobcem stanů a ne profesionálním rabínem?

Odpověď: Žádní profesionální rabíni neexistovali. Podle Mišny Pirke Aboth/Avot 2:2 se všichni rabíni měli naučit nějakému řemeslu.

Otázka: Ve Skutcích 18:6 – kdy považujete za vhodné následovat Pavlův příklad a „otřást si roucho“ (nebo, jak je uvedeno ve Skutcích 13:51, „setřást prach z nohou“)?

Odpověď: Rozhodli se, že za žádných okolností nepřijmou Pavlova slova, a dali to Pavlovi jasně najevo. Pokud jsou všichni lidé, s nimiž mluvíte, pevně přesvědčeni, že nebudou následovat Boha, odmítají vás i vaše poselství a nevěnují vašim slovům žádnou pozornost, pak vaše úloha varovat je možná skončila. Setřásání prachu z nohou je pro ně posledním vzkazem, že od nynějška je může varovat sám Bůh. Mimochodem, Pavel tak učinil pouze vůči synagoze v Korintu. Později Pavel navštívil synagogu v Efezu.

Otázka: Proč si myslíte, že Bůh zde promluvil k Pavlovi ve Skutcích 18:9–10?

Odpověď: Po pronásledováních a nedostatečném přijetí v Aténách se možná cítil skleslý. I na jiných místech měl často slibný začátek, jen aby byl kvůli všemu tomu odporu nucen odejít. Když si možná kladl otázku, zda jeho úsilí přináší vůbec nějaký trvalý účinek, Bůh ho povzbudil. Navzdory tomu, co se stalo předtím, Bůh Pavlovi slíbil, že mu v Korintu nikdo neublíží. 2. Korinťanům 1:3–11 také ukazuje skleslost, kterou Pavel v této době pociťoval.

Otázka: Proč se v Skutcích 18:9–10 zbožní vedoucí někdy cítí skleslí a znechucení?

Odpověď: Někdy to může být proto, že nevidí výsledky, které by podle svých očekávání měli vidět. Nebo, což je stejně špatné, vidí sice pozitivní výsledky, ale pak zjistí, že tyto pozitivní výsledky nevydrží. Pamatujte však, že výsledky patří Bohu.

Na druhou stranu se někdy může stát, že se vedoucí příliš nadchnou sami sebou. To může být pro ostatní lidi demotivující.

I poslušní křesťané, kteří milují Pána, mohou být skleslí. Mezi příklady z Bible patří Jób, Eliáš, David a Pavel. Dalšími příklady křesťanů, kteří trpěli skleslostí nebo depresí, jsou Martin Luther, Charles Spurgeon, Adoniram Judson, Hudson Taylor, Mary Morrisonová, manželka Roberta Morrisona, David Brainerd a A. B. Simpson.

Podívejme se, jak mohl Pavel vnímat situace ve svém životě. Směr, kterým se Pavel ubíral, mohl mít velkou strategickou hodnotu. Kdyby se Pavlovi podařilo promluvit s židovskými vůdci a přesvědčit je, aby přijali Ježíše jako Mesiáše, mělo by to obrovský dopad. Kdyby Pavel mohl svědčit před římským císařem a přivést ho ke Kristu, nebo alespoň zajistit, aby se křesťanství stalo uznávaným náboženstvím, které nebude pronásledováno, výrazně by to usnadnilo život křesťanům v celé říši. Pavel podnikl kroky v obou těchto směrech, ale nevíme, do jaké míry o těchto strategických iniciativách přemýšlel. Bez ohledu na to však obě tyto potenciálně velké příležitosti vyšly naprázdno. Křesťané v té době neměli k dispozici zdroje židovského národa ani zdroje Římské říše, které by jim pomohly při šíření evangelia. Místo toho je čekal těžký boj s Boží pomocí, ale bez podpory institucí.

Jak byste se cítili, kdybyste byli nadaným kazatelem, učitelem a činitelem zázraků a pak byste byli dva roky ve vězení, s jen velmi omezenou možností působit na ostatní? Jsme nástroje. Ve své bedně s nářadím mám kladivo a je to dobré kladivo. Vytáhnu ho a použiji, když je to potřeba, a zbytek času ho nechám v bedně. Netrápí mě, zda je kladivo plně využito, nebo ne, ani zda se kladivo cítí naplněno. Jsme nástroje pro Boha. Bůh nás používá, kdy si přeje, a jindy nám možná dá jen omezené příležitosti.

Někdy nás Bůh požádal, abychom byli vězni a otroky. Ne vždy nám je dovoleno dělat věci na plný potenciál, ani dělat věci pro Boha na plný potenciál. Bůh však od nás nepožaduje výsledky, ale poslušnou lásku. Musíme být připraveni, vždy pohotovi a nesmíme se urážet, když nás odsunou na druhou kolej a musíme čekat.

Otázka: Co bychom měli dělat, když se cítíme skleslí, jak uvádí Skutky apoštolů 18,9–10?

Odpověď: Jak řekl jeden dobrý křesťanský spisovatel, neměli bychom se urážet kvůli tomu, co nelze vysvětlit. Přibližme se k Bohu. Uvědomme si, že přítomný okamžik je velmi malý ve srovnání s budoucností věčnosti. To, kým jste, je důležitější než to, co děláte a co se vám děje. Pavel si to uvědomil, i když byl ve vězení, a to je tajemství toho, jak mohl být radostný i tam, zpívat a chválit Boha.

Otázka: Co bychom podle Skutků apoštolů 18:9–10 měli dělat, abychom povzbudili zbožné vedoucí?

Odpověď: Modlete se za ně, dejte jim najevo, že si jich vážíme a modlíme se za ně. I když by možná potřebovali napomenutí nebo dokonce pokárání, dejte jim také najevo, že je stále respektujeme a máme o ně starost.

Otázka: Máme ve Skutcích 18:12 nějaké mimobiblické informace o prokonzulu Galliovi?

Odpověď: Ano, ale než se budeme zabývat konkrétně Galliem, pojďme si nejprve říci něco o prokonzulech obecně. Některé římské provincie byly pod kontrolou císařského legáta, který se zodpovídal císaři, jiné pod prokonzulem, který se zodpovídal senátu. V Římě to byl důležitý rozdíl, pokud jde o to, kdo vybíral daně. Korint byl starobylé město, zničené Římany, ale znovu vybudované v roce 47 př. n. l. Korint byl hlavním městem řecké oblasti známé jako Achaie. Achaie byla až do roku 27 př. n. l. součástí Makedonie a spadala pod prokonzula (jmenovaného Senátem). V roce 15 n. l. ji Tiberius sjednotil s Makedonií a Moesií do jedné císařské provincie. Claudius ji v roce 44 n. l. svěřil do správy prokonzula jmenovaného Senátem, jak uvádí Suetonius v díle Claudius 25.

Junius Annaeus Gallio byl starším bratrem slavného stoického filozofa Lucia Annaea Senecy, který byl Nerovým vychovatelem. Nápis v Delfách uvádí, že Gallio byl prokonzulem přibližně v letech 51–52 n. l. Jiní interpretují toto datum jako 52–53 n. l. Zdá se, že se stal prokonzulem teprve nedávno, když tam byl Pavel. Gallio byl velmi shovívavý. Podle Galliova vlastního bratra Seneky „žádný smrtelník není pro nikoho tak příjemný jako Gallio pro všechny.“ Gallio nebyl prokonzulem příliš dlouho. Během několika let se vydal na plavbu, aby se zbavil opakující se horečky. O několik let později se vydal na plavbu do Alexandrie, aby si ulevil od astmatu. Nakonec byl Galliův bratr Seneca donucen spáchat sebevraždu a později nechal Nero Gallia zabít.

Gallioovo rozhodnutí zamítnout žalobu proti Pavlovi bylo důležité z hlediska vytvoření precedentu. Kdyby Gallio shledal Pavla vinným z prosazování náboženství, které nebylo zákonné, mohli by ostatní správci následovat jeho příkladu a vyhnat Pavla, jakmile by vstoupil na jejich území.

Otázka: Kdo v Skutcích 18:17 zbil Sosthéna a proč?

Odpověď: Písmo neuvádí, kdo Sosthenese zbil ani proč. Podívejme se na čtyři možnosti a poté se rozhodněme, která z nich je nejpravděpodobnější.

a) Sosthenese zbili antisemitští Řekové

b) Židé zbili Sosthena za to, že byl vlažným mluvčím.

c) Žid Sosthenes přijal výprask „jako oběť“, aby se pokusil přesvědčit Gallia.

d) Židé zmlátili Sosthena, protože se stal křesťanem.

Správná odpověď je pravděpodobně a), ale d) je také možné. Pavel zmiňuje Sosthena v 1. Korinťanům 1:1. Jelikož Pavel nerozlišoval mezi jiným Sosthenem, šlo pravděpodobně o toho samého, což činí d) pravděpodobně správnou odpovědí. Sosthenes nebylo běžné řecké jméno.

Otázka: Byl Apollos ve Skutcích 18:24–28 věřící již předtím, než se dozvěděl o Ježíši?

Odpověď: Apollos o Ježíši nevěděl, ale stejně jako Abraham, Jób a další praví následovníci věřil v Boha, jen ještě neměl příležitost slyšet o Ježíši. Jak učil J. D. Pentecost, pokud jde o Apollose, ten se ještě před rozhovorem s Akvilou a Priscillou nacházel ve Starém zákoně. Apollos pocházel z Alexandrie a pravděpodobně vyznával „helénistickou formu judaismu“, která byla obeznámena s řeckou filozofií. Možná by si s řeckými filozofy rozuměl lépe než Pavel.

Otázka: Kdyby Apollos zemřel předtím, než se setkal s křesťany (Skutky 18:24–28), šel by do nebe?

Odpověď: Písmo to neříká, ale jsou zde tři body.

1. Apollos věřil v pravdu o Bohu, kterou znal.

2. Pravděpodobně nerozuměl Duchu svatému ani ho neměl.

3. Místo toho, aby Bůh nechal Apollose v tomto mezistavu, kdy byl něco jako starozákonní věřící, zajistil, aby se Apollos naučil pravdu.

Otázka: Jak podle Skutků apoštolů 18:24–28 poučujete někoho, kdo má částečnou, ale neúplnou znalost pravdy?

A: Pokud jde o nevěřícího, začni modlitbou; pouze Duch Svatý ho může obrátit, ale ty můžeš zasít semínko, doprovázet ho na jeho cestě nebo ho přivést ke Kristu, podle toho, v jaké fázi se právě nachází. Mnoho křesťanů, kteří jsou bývalými mormony a s nimiž jsem mluvil, mi řeklo, že to, co je přimělo opustit mormonismus, museli slyšet asi desetkrát, než to na ně mělo nějaký účinek. Teprve poté se rozhodli provést nějaký výzkum, protože „věděli“, že dokážou, že křesťan se mýlí. Pak zjistili, že to nedokážou, a nakonec opustili mormonismus a později přišli ke Kristu.

Pokud se jedná o věřícího, který se mýlí v důležitých, ale druhořadých věcech, i tak začněte modlitbou. Možná s nimi budete muset být trpěliví. Nediskutujte s nimi, pokud to není nutné. Někdy je třeba pečlivě dokázat každý bod, který předkládáte; jindy však nemusíte ztrácet čas tím, že to děláte, stačí jen předložit své argumenty. Musíte zjistit, v jakém postavení se nacházejí, a posoudit to podle dané osoby a situace. Je dobré se jich zeptat, na jakém základě zastávají svůj postoj. Možná již vidí přednosti vašeho názoru, ale mají pocit, že jej nemohou přijmout, protože si myslí, že by pak museli změnit jiný názor. To však nezjistíte, dokud se jich nezeptáte, proč na svém postoji trvají. Pak jim možná můžete ukázat, že se mohou změnit a přijmout váš názor, aniž by museli měnit svůj názor na tu druhou věc.

Může se také stát, že poté, co předložíte své argumenty a oni vysvětlí důvody svého postoje, zjistíte, že se mýlíte vy, a že buď vy, nebo oba byste měli změnit své názory, abyste se přizpůsobili pravdě.

Otázka: Jaké bylo město Efez v době Pavla, jak je popsáno ve Skutcích 19:1?

Odpověď: Efez patřil mezi tři či čtyři největší města Římské říše. Byla tam velmi silná pohanská přítomnost a s přetrvávajícím pohanstvím byly spojeny finanční zájmy. Jeho obchodní rozkvět již pominul, protože přístav se zanášel nánosy, a to kvůli nadměrnému kácení stromů, přepásání pastvin a výrobě dřevěného uhlí v horním toku řeky. Římané se v roce 65 n. l. pokusili nánosy odstranit, ale příliš se jim to nepodařilo. Stále však mohli vydělávat spoustu peněz na své stříbrné bohyni Artemis. Hlavní ulice byla na svou dobu velmi široká, asi 11 metrů. Nic z toho však ve skutečnosti neovlivnilo velké šíření evangelia v tomto městě. Chrám Artemis byl podle Pliniova díla „Přírodní historie“ 36.95 široký 239 stop a dlouhý 418 stop. Jednalo se pravděpodobně o největší chrám na světě, asi čtyřikrát větší než athénský Parthenon.

Otázka: Co jsou v Skutcích 19:1 „horní/vyšší pobřeží“?

Odpověď: Jednalo se o vnitrozemskou horskou oblast Malé Asie (frýgská a galatská náhorní plošina), kterou Pavel procházel na své cestě do Efezu.

Otázka: Jak mohli ve Skutcích 19:2–3 skutečně uvěřit, aniž by přijali Ducha Svatého?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

Intelektuálně může kdokoli uvěřit, že křesťanství je pravdivé, aniž by se zavázal stát se křesťanem a být spasen.

V dobách Starého zákona mnozí věřili v Boha, aniž by v sobě měli Ducha Svatého.

V této přechodné době byli tito pohané poslušní a uvěřili, i když je Duch Svatý ještě nenaplnil.

Dnes sice tento případ pro nás není příkladem, ale dokazuje, že přítomnost Ducha Svatého v člověku nebyla podmínkou pro to, aby uvěřil v Boha.

Otázka: Mohou dnes lidé podle Skutků 19:2–3 skutečně uvěřit, aniž by přijali Ducha Svatého?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit dva body.

1. Tento úryvek, stejně jako zkušenost mnoha věřících ve Starém zákoně, dokazuje, že teoreticky je možné, aby Bůh přivedl lidi k víře, aniž by v nich přebýval Duch Svatý.

2. V době, kdy Pavel psal Římanům 8, již Duch Svatý přebýval v každém, kdo byl opravdovým věřícím.

Otázka: Můžete vysvětlit, proč se ve Skutcích 19:5 píše, že Ježíšovi učedníci křtili pouze ve jménu Ježíše? Proč?

Odpověď: Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, můžeme si všimnout několika věcí.

1. Křtili i jiní lidé. Židé prováděli rituální omývání a později křtili i cerinthiánští kacíři. V řeckých mystických náboženstvích existovaly různé obřady.

Na rozdíl od těchto jiných křtů však oni křtili z Ježíšovy moci; takže výraz „ve jménu“ zde jistě zahrnuje význam „z moci“.

2. Samozřejmě křtil i Jan Křtitel. Ve skutečnosti někteří křesťané v Efezu postupovali nesprávně. Více se dočtete ve Skutcích 19:1–6.

3a. Někteří se domnívají, že nezáleží na tom, zda se křtí ve jménu Ježíše, nebo ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého – je to jedno a totéž. Nezáleží na „formuli“ ani na slovech, ale na významu a záměru.

3b. Na druhou stranu je možné, že křesťané nebo Lukáš záměrně nechtěli zveřejňovat, že křtili ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého, ale pro zjednodušení pouze uváděli, že křtili z moci/ve jménu Ježíše.

4. Pentekostálové vyznávající jednotu tvrdí, že se jedná o synonyma, protože Ježíš je Otec a Ježíš je Duch Svatý. To však nemůže být pravda, protože v Matoušovi 27:46 Ježíš zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Takže body 1 a 2 jsou rozhodně pravdivé a pravdivý může být buď bod 3a, nebo 3b. Bod 4 je rozhodně nepravdivý.

Otázka: Byli efeskí učedníci ve Skutcích 19:6–7 pravými křesťany ještě předtím, než byli pokřtěni Duchem Svatým?

Odpověď: Ještě to nebyli křesťané, ačkoli patřili mezi vyvolené. V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

V dobách Starého zákona mohl člověk skutečně věřit v Boha, aniž by v sobě měl Ducha Svatého. Duch Svatý mohl někoho opustit, jako Bůh opustil Samsona v knize Soudců16:20 a jak o to David prosil Boha v Žalmu 51:11.

V době Nového zákona mají všichni praví křesťané v sobě Ducha Svatého, jak říká Římanům 8:9–11 a jak naznačuje 1. Korinťanům 2:16. Skutky 19:2 ukazují lidi, kteří věřili v Ježíše, ale ještě neměli Ducha Svatého. Jelikož již došlo k přechodu ze starozákonní Mojžíšovy smlouvy/doby k Nové, bylo třeba okamžitě prosit o Ducha Svatého.

Bůh není omezen na to, aby působil v rámci našich očekávání. Například některé děti umírají, aniž by měly schopnost uvěřit v Ježíše. Nic v Bibli nebrání Bohu v tom, aby je skrze Ježíše přivedl do nebe.

Efezští učedníci znali pouze Starý zákon a Jana Křtitele. (Možná s nimi mluvil Apollos.) Mohli být podobní těm z dob Starého zákona.

Otázka: Měli by dnes léčitelé vírou podle Skutků 19:12 rozdávat kapesníky k uzdravení?

Odpověď: Jako člověk, který nepatří k charismatickému hnutí, mohu říci, že v tomto verši ani v žádném jiném v Bibli není nic, co by to přímo vylučovalo.

Otázka: Vzhledem k tomu, že ve Skutcích 19,12 byli lidé uzdravováni kapesníky a zástěrami, kterých se apoštol dotkl, podporuje to náboženské relikvie, jaké používají katolická a pravoslavná církev?

Odpověď: Ne, protože mezi apoštolovými kapesníky a pozdějšími relikviemi existovaly významné rozdíly.

1. Oblečení se používalo k uzdravování, nikoli k uctívání nebo k bohoslužbám.

2. Jednalo se pouze o oděvy apoštolů, nikoli jiných svatých, jako například Marie nebo Jakuba, bratra Páně.

3. Nešlo zde o žádné peníze.

Od dob Jana Klimaka (před rokem 670 n. l.) se různí křesťanští teologové pokoušeli sestavit vyčerpávající seznam ctností a neřestí. Nejvýznamnější na téměř všech těchto seznamech je to, že zcela opomíjejí druhé z deseti přikázání. (Pokud si nejste jisti, jaké je druhé přikázání, přečtěte si Exodus 20:4–6.)

Všimněte si, že mezi katolickým a pravoslavným pojetím uctívání existují určité rozdíly. Pravoslavní obvykle používají ikony, tedy dvourozměrné obrazy, skrze které se modlí k Bohu. Katolíci mají spíše sochy.

Otázka: Proč v Skutcích 19:13–17 nemohli židovští exorcisté vyhánět démony?

Odpověď: Vyslovovali sice správná slova, ale síla nespočívala v těch slovech. Důležitá byla Boží moc proudící skrze život křesťana. Jelikož to nebyli křesťané, tato moc tam chyběla.

Mimochodem, skutečnost, že byl Sceva údajně veleknězem, ve skutečnosti neznamená, že jím skutečně byl či nebyl; mohlo se jednat pouze o titul, který si sám přisvojil. Ačkoli se Scevovi synové zabývali vymítáním démonů, Písmo neuvádí, zda se tomu věnoval i sám Sceva.

Všimněte si, že tito vymítači se nepodřídili Ježíši jako svému Pánu a Spasiteli, ale neviděli žádný důvod, proč by nemohli používat Ježíšovo jméno ve svůj prospěch. Někteří lidé jsou dnes na tom stejně.

Otázka: Máme ve Skutcích 19:13–17 nějaký důkaz o tom, že se pozdější magičtí exorcisté pokoušeli používat Ježíšovo jméno?

Odpověď: Vlastně ano. Pařížský magický papyrus č. 574, řádky 3018–3019, uvádí: „Zapřísahám tě jménem Ježíše, boha Hebrejců“ (srov. K. Preisendanz, Papyri Graecae Magicae, 2 sv. [Lipsko: Teubner, 1928, 1931], 1 tab. IV). Také židovští rabíni se v svých spisech vyslovovali proti používání jména Ježíše při uzdravování (srov. Tos Hulin 2:22–23; j. Šabat 14.4.14d; j Abodah Zarah 2.2.40d–41a; b Abodah Zarah 27b). Proč by to odsuzovali, kdyby se o to někteří lidé nepokoušeli? Okultismus a Ježíše nelze míchat dohromady. Jako křesťané se nesmíme zaplétat s horoskopy, čtením z dlaně, spiritistickými tabulkami, tarotovými kartami ani žádnými okultními praktikami.

Otázka: Jaký by měl být podle Skutků apoštolů 19:19 náš postoj k okultním knihám a falešným náboženstvím?

Odpověď: Jak řekl Zola Levitt: „Pokud si hraješ se Satanem, on si bude hrát s tebou.“

Možná tam byl jeden či dva léčivé prostředky, které fungovaly, smíchané s velkým množstvím falešných léků. Možná tam bylo pár moudrých slov, která měla smysl, smíchaných s mnoha okultními lžemi. Možná tam bylo pár kouzel, která skutečně fungovala, protože démoni způsobili, že se zdálo, že fungují. Nicméně všechny knihy byly spáleny.

I když knihy jiných náboženství obsahují mnoho pravdivých věcí, nemáme hledat pravdu studiem knih věnovaných jiným bohům. V Příslovích9:17 je to pošetilost, nikoli moudrost, která říká: „Ukradená voda je sladká a chléb snědený v tajnosti je chutný!“ (BSB). To znamená, že je pošetilé snažit se být eklektický a brát si jakékoli dobré „detaily“, které by se mohly nacházet v díle věnovaném falešnému bohu. Máte doma nějaké sporné sochy, časopisy, videa nebo knihy? Pokud ano, berte svůj vztah s Ježíšem vážně a zbavte se jich.

Pro vyvážení předchozího odstavce je třeba uvést, že Pavel citoval z pohanských řeckých básníků, když mluvil k Řekům v Aténách a na jiných místech. Ačkoli Pavel velmi jasně vyjádřil svůj názor na důvěru v řeckou filozofii v Koloským 2:8 a 1. Korinťanům 1:18–31, využíval své znalosti řecké filozofie a náboženství k vysvětlení křesťanských pojmů způsobem, který jim byl srozumitelnější. Křesťané se neshodují na tom, zda byla tato Pavlova metoda účinnější než „kázání pouze evangelia“, jak sám uvedl v 1. Korinťanům 1:18–31.

Otázka: Je Demetrius ve Skutcích 19:24 ten samý Demetrius, který byl věřícím ve 3. Janově 12?

Odpověď: I když je to možné, je to velmi nepravděpodobné, protože Demetrius bylo běžné řecké jméno.

Otázka: Proč v Skutcích 19:26,28 Demetrius shrnul celé Pavlovo učení právě tímto způsobem?

Odpověď: Jeho jednostranné shrnutí je ve skutečnosti velmi poučné. Vzal celé Pavlovo učení a „zhuštil“ ho na to, co považoval za relevantní pro sebe. Jelikož nechtěl následovat pravdu, slyšel pouze to, že by jeho živnost s výrobou modl se mohla zhoršit, pokud by lidé uvěřili v Boha, který nemá žádné modly.

Někteří křesťané by mohli být překvapeni, když shrnutí jejich slov ze strany nekřesťana může být stejně jednostranné a povrchní jako Demetriova analýza. Ačkoli byl Pavel účinným křesťanským kazatelem, jeho slova prostě nepřeklenula propast, protože lidé jako Demetrius spálili most na druhé straně. I kdybyste věděli tolik jako Pavel, měli jeho zkušenosti a dokázali konat zázraky, jaké konal on, pokud v srdci posluchače nepůsobí Duch Svatý, vaše slova sama o sobě nebudou stačit k překlenutí propasti.

Na druhou stranu ta samá slova byla účinná při obrácení mnoha lidí v Efezu. Skutečnost, že vaše slova možná k některým lidem nedosáhnou, tedy neznamená, že selhání spočívá ve slovech samotných.

Otázka: Co jsou v Skutcích 19:31 „asiarchové“?

Odpověď: Jedná se o úředníky provincie. Asiarchové byli součástí čestného spolku a měli za úkol podporovat uctívání císaře v provincii Asie. Jejich sídlo bylo v Pergamu. Funkci asiarchu celé provincie zastával vždy jeden člověk a v každém městě byli také asiarchové. Po skončení funkčního období jim byl na celý život udělen čestný titul asiarch. V provincii Lykii byli také lysiarchové a v provincii Galatii galatarchové. Zdá se, že dav si mohl myslet, že pokud byl někdo přítelem asiarchů, nepředstavoval pro Římskou říši žádnou hrozbu.

Otázka: Proč byli ve Skutcích 19:35 tak citliví na „Artemis z Efezu“?

Odpověď: Chrám Artemis zde byl postaven, nejspíš poté, co dopadl meteorit, který uctívali. Řecká Artemis byla celibátní bohyně lovu, zatímco tato Artemis byla groteskně vypadající bohyně plodnosti. Řecký bůh či bohyně mohli mít na různých místech odlišné atributy. Oběti zanechané v chrámu a prodej modl Artemis přinášely městu příjmy. Navíc, jelikož byl chrám považován za posvátné, a tedy bezpečné místo, sloužil také jako banka, kde si bohatí mohli ukládat své jmění. Jak poukazuje skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí na str. 1072, dobyvatelé Efez obecně šetřili z úcty k chrámu Artemis. V roce 400 př. n. l. však chrám náhodně vyhořel a v roce 356 př. n. l. jej úmyslně zapálil jistý Herostratus, který toužil po slávě, a to v den narozenin Alexandra Velikého, aby se jeho jméno stalo nesmrtelným. Herostrata popravili a v budoucnu by pravděpodobně popravili kohokoli, kdo by byl obviněn ze znesvěcení chrámu Artemis, jenž jim přinášel bezpečnost i příjmy. V Pavlově době to byl honosný chrám se 127 mramorovými sloupy v barvách zlata a bílé. Chrám sloužil také jako bankovní úschovna.

Pro některé lidi je uctívání modly rovnocenné s národním patriotismem. V římských dobách se od loajálních římských občanů očekávalo, že budou přinášet oběti císaři. Časopis Hinduism Today z dubna 1998 na str. 36 zmiňuje, že hinduismus je vůči Indii „vlastenecký“. Samozřejmě, než přišli Britové, jedním z mála prvků společných pro celý hinduismus byla „sati“, tedy zvyk, při kterém byla vdova upálena na pohřební hranici svého manžela. Jestliže je tradiční hinduismus pravým vlastenectvím, díkybohu je jen málo Indů „vlasteneckých“ podle této pokřivené definice věrnosti hinduistickým tradicím.

Člověk nemusí mít prorocký dar, aby dokázal předpovědět, že Pavla v Efezu čeká zajímavé období plné obtíží. To však Pavla zjevně ani v nejmenším nezpomalilo. Kdybyste věděli, že cesta na určité místo vám přinese mnoho obtíží, ale zároveň byste věděli, že Bůh chce, abyste tam šli, byli byste i tak ochotni tam jít? – Doufám, že ano.

Otázka: Co víme o funkci „městského úředníka“ ve Skutcích 19,35?

Odpověď: Městský úředník, neboli grammateus, byl obvykle nejvyšším představitelem městské samosprávy, předsedou městské rady, a ne jen pouhým sekretářem. Bylo by to něco jako městský správce ve Spojených státech. V Efezu sídlila římská provinční správa a městský úředník byl spojovacím článkem mezi městem a římskou vládou. Nebyl jmenován Římany, ale římský prokonzul ho činil zodpovědným za veřejný pořádek. Kdyby došlo k nepokojům, mohlo by být v sázce jeho místo a možná i jeho život. Divadlo v Efezu pojalo přes 24 000/25 000 lidí. Krátký, ale působivý projev městského úředníka dokázal, jak dovedně využil své znalosti lidí, aby je přesvědčil, aby zachovali klid, a také to, jakou úctu k němu lidé chovali.

Otázka: Proč se ve Skutcích 19:35 zmiňuje socha, „která spadla z nebe“ (v KJV „která spadla z Jupitera“)?

Odpověď: Zdá se, že jedním z faktorů, proč byla Artemis v Efezu tak vyzdvihována, byl meteorit, který spadl z nebe nedaleko tohoto města. Kromě Efezu byly meteority uctívány také v Tróji, Pessinu, Enně a Emesě (Amasea), jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 502.

Podobně byl meteorit uctíván v Ka’abě v Mekce jak před Mohamedovou dobou, tak i v ní. Raně křesťanský spisovatel Arnobius (297–303 n. l.) píše: „Vy [pohani] se smějete, protože v dávných dobách Peršané uctívali řeky, jak se píše v spisech, které tyto věci předávají do paměti; Arabové beztvarý kámen; skythské národy šavli;…“ Arnobius, *Proti pohanům*, kniha 6, kap. 10, str. 510

Otázka: Měli bychom podle Skutků apoštolů 20:3 někdy změnit své plány kvůli strachu nebo opatrnosti v nebezpečné situaci?

Odpověď: Pavel to udělal. Pavel byl chráněn, nikoli nadpřirozeně, ale tím, že se dozvěděl o spiknutí a podnikl příslušné kroky. Pavel původně plánoval vyplout z přeplněného korintského přístavu Kenchreje na jihovýchod přímo do Sýrie, což byla nejrychlejší cesta do Jeruzaléma. Když se však Pavel dozvěděl o spiknutí proti sobě, vydal se opačným směrem, do vnitrozemí a na sever do Makedonie, a možná i dále na sever do Illyrika (dnešní Srbsko, Bosna a Černá Hora). Ať už to byl Pavel, nebo jeden z jeho společníků, přinesl evangelium do Illyrika, jak uvádí Římanům 15:19.

Otázka: Jak je možné, že ve Skutcích 20:4 je zmíněn Gaius z Derbe, když ve Skutcích 19:29 byl Gaius Makedonec?

Odpověď: Derbe leží uprostřed dnešního Turecka, daleko od Makedonie. I když je možné, že by se Makedonec přestěhoval do Derbe, mnohem pravděpodobnější odpovědí je, že se jedná o dva různé muže. Gaius bylo v té době velmi běžné jméno. V 3. Janově listu se také vyskytuje Gaius (pravděpodobně třetí osoba).

Otázka: Co byly „dny nekvašených chlebů“ ve Skutcích 20:6?

A: Jednalo se o výraz používaný v době Pesachu. V Bibli je tento svátek ztotožňován s Pesachem v Exodu 23:15 a Levitiku 23:4–8. Pavel chtěl spěchat do Jeruzaléma pravděpodobně ze dvou důvodů. Pavel strávil Pesach ve Filipech (Skutky 20:6) a chtěl dorazit do Jeruzaléma na Letnice (Skutky 20:16), a navíc nechtěl být okraden, protože s sebou vezl velkou částku peněz. Být křesťanem neznamená, že byste neměli dodržovat bezpečnostní opatření, a neznamená to ani, že nemůžete být okradeni.

Otázka: Co říká Skutky 20:7–9 adventistům sedmého dne a svědkům Jehovovým?

Odpověď: Raní křesťané se scházeli k bohoslužbě první den v týdnu, v neděli, jak je uvedeno v 1. Korinťanům 16:1–2. Pokud bylo v pořádku, aby Pavel a nejranější křesťané uctívali Boha první den v týdnu, je to v pořádku i pro nás.

Otázka: Co znamená v řeckém textu Skutků 20:9–12 jméno „Eutychus“?

Odpověď: Jméno Eutychus znamená „Šťastný“. Tuto příhodu si můžete zapamatovat, protože málokdo, kdo zaspí svou šanci, dostane druhou příležitost. Někteří badatelé spekulují, že jelikož byla noc, pravděpodobně hořelo mnoho lamp, což mohlo z místnosti odčerpat část kyslíku a způsobit, že se lidé cítili ospalejší. Eutychus však seděl na okně, takže měl pravděpodobně kyslíku dostatek.

Otázka: Byl Eutychus ve Skutcích 20:9–12 mrtvý, nebo v něm stále byl život, jak zřejmě řekl Pavel?

Odpověď: Eutychus byl naživu poté, co ho Pavel vzkřísil z mrtvých. Lukáš byl lékař a pravděpodobně dokázal určit, zda spící člověk, který vypadl z okna ve třetím patře, byl mrtvý, či nikoli.

Otázka: Proč chtěl Pavel ve Skutcích 20:13 cestovat pěšky?

Odpověď: Písmo neuvádí, proč chtěl Pavel ujít těchto asi 20 mil pěšky. Možná chtěl Pavel strávit nějaký čas o samotě s Pánem, nebo se chtěl naposledy na zemi setkat s některými lidmi.

Otázka: Co víme o městě Milétu podle Skutků apoštolů 20:15,17?

Odpověď: Jak Peršané, tak nánosy bahna způsobily, že toto město „ztratilo svou slávu“. Peršané vyplenili Milétos v roce 494 př. n. l. Město se však vzpamatovalo a stalo se významným městem Malé Asie. Milétos ležel na pobřeží asi 30 mil od Efezu. Dnes je pobřeží vzdáleno deset mil, protože se podél celého pobřeží usadilo velké množství bahna.

V prvním století n. l. mělo 100 000 obyvatel. Jiný zdroj však uvádí, že šlo o město bez většího významu.

Důvodem tohoto rozporu v názorech je pravděpodobně skutečnost, že Milétos byl původně větší než Efez. Kolem 2. století n. l. však ztratil na významu, protože se jeho přístav zanášel nánosy. Není jasné, jak velký byl v době Pavla.

Otázka: Proč se Pavel ve Skutcích 20:16 chtěl co nejrychleji dostat do Jeruzaléma na Letnice?

Odpověď: Zřejmě si Pavel uvědomoval, že ho na tomto konkrétním místě a v tomto konkrétním čase čeká osudové setkání. Ve Skutcích20:23 se uvádí, že Duch Svatý Pavlovi zjevil část jeho budoucnosti.

Druhým důvodem mohlo být to, že věděl, že v té době budou v Jeruzalémě velké davy lidí z mnoha zemí, a Pavel jim chtěl kázat.

Otázka: Jaké byly hlavní body Pavlova poselství ve Skutcích 20:18–35?

Odpověď: Příklad služby z minulosti (20:18–21)

Současný směr (20:22–27)

Varování starším ohledně budoucnosti (20:28–31)

Odevzdání se Pánu (20:32)

Příklad štědrého dávání (20:33–35)

Q: Jaké pokyny pro hlásání Božího poselství můžeme od Pavla vyčíst ve Skutcích 20:20?

Odpověď: Tento verš neposkytuje vyčerpávající seznam, ale můžeme se z něj naučit pět věcí.

Pavel neváhal: mluvil, ať už šlo o něco pozitivního, nebo negativního, bez ohledu na to, co posluchači chtěli slyšet. Na rozdíl od Pavla, který „plnil svou povinnost“ (2. Timoteovi 4:5–9), falešní učitelé uspokojovali „svědivé uši“ lidí (2. Timoteovi 4:3–4).

Co by mohlo být užitečné: Existuje nekonečné množství zajímavých drobných témat, která však nemají žádný význam pro to, aby se člověk znovu narodil nebo rostl ve svém vztahu s Pánem. Pavel mluvil, aby povzbuzoval, napravoval a káral (2. Timoteovi4:2 ), a také aby povzbuzoval, utěšoval a nabádal (1. Tesalonickým2:12 ). Naše řeč má být vždy „osolena“, jak říká Koloským 4:6.

Pro vás: Ježíš často nepoužíval u různých lidí úplně stejná slova. Stejně tak i Pavel mluvil to, co jeho posluchači potřebovali.

Učil veřejně: Pavel se nebál improvizovaně oslovovat dav lidí, protože věděl, že skrze něj bude mluvit Bůh.

A od domu k domu: Pavlovo postavení, pověst a úspěch nevedly tohoto veřejného řečníka k pýše, takže by nemluvil osobně s malými skupinami lidí pro jejich prospěch.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 20:21 učil, aby měli víru v Pána Ježíše, místo víry v Boha Otce?

Odpověď: Správně chápána je víra v jednoho vírou v druhého, neboť spolu s Duchem Svatým tvoří Trojici. Kacířství jednoty (modalismus) bylo v té době tak vzdálené myšlení Pavla i prvních křesťanů, že se touto otázkou ani nezabývali.

Otázka: Proč v Skutcích 20:22–23 vedl Duch Svatý Pavla k pronásledování a možná i ke smrti?

Odpověď najdeme ve Skutcích 20,24. Duch Svatý mu otevřeně řekl, co se stane, pokud bude Pavel následovat Boha. Pavel s tímto vědomím svobodně učinil rozhodnutí jít i tak. Ve Skutcích 19,21 se Pavel v duchu rozhodl jít do Jeruzaléma. Neměli bychom se mýlit v domnění, že něco, co vyžaduje odvahu, není nikdy zapotřebí. Někdy Bůh vede křesťany i dnes touto cestou. Může se stát, že Boží cesta pro poslušného křesťana skončí smrtí pro Boží slávu.

Otázka: Byl Pavel ve Skutcích 20:22–21:11 poslušný nebo neposlušný Duchu Svatému?

Odpověď: Pavel byl poslušný. Zde jsou čtyři body, které je třeba při odpovědi zvážit.

1. Duch Svatý Pavlovi výslovně sdělil Boží vůli, aby odešel do Jeruzaléma.

2. Duch Svatý ho několikrát varoval před nebezpečím, které ho tam čekalo.

3. Možná měl Pavel na výběr: buď jít do Jeruzaléma a trpět, nebo do Jeruzaléma nejít.

4. Pavlovo vlastní rozhodnutí, že udělá přesně to, co Bůh chtěl, a půjde do Jeruzaléma, nebylo vynucené, ani nebylo učiněno v nevědomosti, ale bylo učiněno s vědomím, které Bůh Pavlovi dal, že bude trpět.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 20:25 řekl, že ho všichni už nikdy neuvidí, když ho přece v nebi znovu uvidí?

Odpověď: Zaprvé, v knize „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 414 se uvádí, že to neznamená, že by ho žádný z přítomných jednotlivců už nikdy neviděl, ale spíše to, že jako skupina ho všichni už nikdy neuvidí. Bez ohledu na to však pro většinu z nich, či pro všechny, jejich smrtelné oči Pavla už nikdy neuvidí. Pavel zde předpovídal budoucnost, ale nutně se nejednalo o proroctví, neboť ve Skutcích 20:22–23 výslovně uvedl, že nezná celou svou budoucnost, nýbrž pouze její části. Kromě toho řecký text doslovně říká, že už nikdy neuvidí Pavlovu tvář. 1. Korinťanům 15:50–54 uvádí, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ale že to, co je pomíjivé, musí být proměněno v to, co je nepomíjivé. Je tedy pravda, že už nikdy neuvidí Pavlovo tělo ani jeho smrtelnou tvář.

Otázka: Jak je možné, že Pavel ve Skutcích 20,26 říká, že je čistý od krve všech, když zabil tolik křesťanů?

Odpověď: Má to dva aspekty: fyzický a ten, že nešířil evangelium.

Z fyzického hlediska se Pavel dříve dopouštěl těchto zločinů proti Bohu, ale Bůh ho očistil skrze oběť Ježíše Krista. Bez ohledu na to, jak zlý člověk může být, Kristova krev ho může očistit od hříchů, pokud činí pokání a věří v Ježíše.

Nesplnění povinnosti šířit evangelium: Pavel svobodně šířil evangelium všem, s výjimkou několika málo případů, kdy mu Duch Svatý výslovně dal najevo, že tak zatím činit nemá (Skutky 16:6–7). Jak v Ezechielovi 3:17–21, tak v Ezechielovi 33:2–7 Bůh ustanovil proroka Ezechiela strážcem, aby varoval lid. Pokud by varování neuposlechli, jejich krev by padla na jejich vlastní hlavu. Kdyby však Ezechiel selhal ve své povinnosti je varovat, byl by za to volán k zodpovědnosti. Stejně tak, když Bůh chce, aby křesťan šířil evangelium, a křesťan neudělá to, co Bůh chce, bude za to volán k zodpovědnosti, jak ukazuje 1. Korinťanům 3:11–15. To se netýká ztráty spasení, ale spíše ztráty odměn.

Otázka: Ve Skutcích 20:28 se píše, že Kristus vykoupil svou církev svou vlastní krví. Znamená to snad, že nevykoupil spasení pro nevyvolené?

Odpověď: Existuje pouze jedna odpověď, která se však skládá ze dvou částí.

Ne. Kristus přinesl oběť a zahrnul do ní všechny.

Ano. Jelikož tuto nabídku nepřijali, transakce, v níž Ježíš vykoupil jejich spasení, nebyla nikdy dokončena.

U mnoha kalvinistů (s výjimkou amyraldovských kalvinistů a hyperkalvinistů) existuje zásadní rozpor. Věří, že Kristus nabídl i nevyvoleným něco, co pro ně nevykoupil a co pro ně nikdy nezamýšlel ani nechtěl, aby měli.

Všimněte si také, že „Bůh“ je vykoupil „svou krví“. Má Duch Svatý krev, nebo Bůh Otec? Samozřejmě že ne. Toto je další verš, který ukazuje, že Ježíš je Bůh.

Otázka: Jaká jsou všechna přikázání, která zde Pavel dal starším (episkopous) ve Skutcích 20:28?

Odpověď: Pavel řekl, aby dbali a byli pastýři. Zde se vyskytuje více předmětů: mají dbát jak na sebe, tak na církev. Kromě dohlížení na církev má tedy každý starší dohlížet i na sebe samotného, stejně jako na ostatní starší.

Starší by neměli tolerovat ani kacířství, ani přetrvávající nečinný hřích u jiných starších, ani u sebe samých. Jakub 3:1 říká: „Mnozí z vás, bratři, by se neměli stávat učiteli, protože víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni přísněji.“ (BSB). Nemáme dohlížet jen na bloudící nebo zmatené věřící, ale také na ty, které Pavel nazývá „divokými vlky“. Bohužel mezi některými křesťanskými církvemi v Evropě panují neshody ohledně toho, zda by „divokým vlkům“ mělo být dovoleno učit v církvi. Jinými slovy, pokud někdo učí nejen nějaké chyby, ale kacířství, je mu stále dovoleno učit v církvi. Můžete si představit, jaký dopad by to mělo na vitalitu církve. Přečetl jsem si smutný příběh o tom, jak po druhé světové válce odešlo do Japonska několik křesťanských misionářů. Velmi liberální teolog Paul Tillich byl pozván do Japonska, aby tam přednesl přednášku. Poté, co tak učinil, církev tam příliš nerostla. Pavlovo učení v tomto bodě můžeme ignorovat jen na vlastní nebezpečí církve.

Otázka: Proč by Všemohoucí Bůh ve Skutcích 20:29–30 dopustil, aby „divocí vlci“ vtrhli a zpustošili Jeho stádo?

Odpověď: Ať už je důvod jakýkoli, Bůh často dopouští, aby byl jeho lid zkoušen. Jedním z účelů života na zemi je, aby sloužil jako zkušební pole pro nebe. Avšak skrze všechny zkoušky, kterým křesťané čelí, Bůh slibuje, že jim vždy ukáže cestu k úspěchu. Konkrétně se jedná o verše týkající se následujících oblastí.

Pokušení: 1. Korinťanům 10:13 říká, že na nás nepřichází žádné pokušení, které by nebylo běžné pro člověka. Ještě důležitější je poslední část téhož verše: když jsme pokoušeni, Bůh nám také poskytne východisko, abychom to mohli zvládnout.

Nauka: V Janovi 16:13 Ježíš slíbil, že nás Duch Svatý uvede do veškeré pravdy. 1. Janův 4:1–3 nám dává jeden způsob, jak podle nauky zkoušet duchy. Ježíš nám dal další způsob (podle jejich plodů) v Matoušovi 7:15–20. 2. Timoteovi 3:5, 8–9 říká, že falešní učitelé, kteří mají vnější podobu zbožnosti, ale popírají její moc, budou pro každého rozeznatelní.

Zoufalství: Ježíš v Matoušovi 5:4 slíbil, že ti, kdo truchlí, budou potěšeni, a 2. Korinťanům 1:3–5 slibuje, že Otec nás potěší ve všech našich souženích. Někdy se vedoucí mohou dostat do zoufalství nebo jim může docházet trpělivost s jejich stádem. Ale když za ně Ježíš zemřel, nemohli bychom se alespoň pro ně snažit?

Otázka: Napomínal Pavel v Skutcích 20:31 Efezany po dobu tří let, nebo učil ve škole Tyrannově v Efezu dva roky, jak uvádí Skutky 19:10?

Odpověď: Obě tvrzení jsou pravdivá. Než začal učit v Tyrannově síni (Sk19:10 ), strávil Pavel v Efezu čas získáváním nových věřících (Sk 19:1–7) a mimo jiné také tři měsíce kázal v synagoze (Sk 19:8).

Pavel navzdory odporu pohanů, odporu Židů a – jak někteří spekulují – i zdravotním potížím pokračoval v kázání evangelia. Jedním z návrhů je, abyste si sestavili seznam blízkých příbuzných a přátel, kterým jste ještě nikdy nehlásali evangelium, a přestali být plachí nebo líní a sdílejte s nimi evangelium.

Otázka: Kde v Skutcích 20,35 Ježíš řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání“?

Odpověď: Tato Ježíšova slova se ve čtyřech evangeliích nevyskytují. Apoštol Jan v Janovi 21:25 uvádí, že Ježíš řekl mnoho dalších věcí, které nebyly zaznamenány.

Otázka: Proč ve Skutcích 20:38 někteří truchlili nad Pavlovým blížícím se mučednictvím a je v pořádku, aby křesťané truchlili?

Odpověď: Ano, je v pořádku chvíli truchlit nad něčí smrtí a je v pořádku, když křesťané truchlí. Ježíš v Matoušovi 5:4 očekával, že zbožní lidé budou truchlit nad hříchem, ačkoli širší kontext by mohl podporovat truchlení obecně.

Otázka: O jakou skupinu sedmi lidí se jednalo ve Skutcích 21:8, jejíž součástí byl Filip?

Odpověď: Jednalo se o původních sedm diakonů vybraných ve Skutcích 6:3–5.

Otázka: Proč ve Skutcích 21:4 učedníci prostřednictvím Ducha naléhali na Pavla, aby nešel do Jeruzaléma, když mu Duch ve Skutcích 20:22–23 řekl, aby tam šel?

Odpověď: Zaprvé, když učedníci naléhali na Pavla, aby nešel, Písmo neuvádí, zda si Pavel uvědomil, že to pocházelo od Ducha Svatého, či nikoli. Když však totéž řekl Agabus, prorok uznávaný Pavlem, pak to Pavel věděl.

Skutky 20:22 a 21:14 ukazují, že Bůh měl radost z toho, že se Pavel chystal do Jeruzaléma. Duch Svatý řekl učedníkům, že pokud tam Pavel půjde, už ho na zemi živého nikdy neuvidí. Varovat Pavla před nebezpečím je něco jiného než mu zakázat, aby šel. Říkal Duch Svatý Pavlovi prostřednictvím Agaba, aby nešel, nebo Agabus jednal z vlastní iniciativy, když Pavlovi sdělil, co mu Duch Svatý ukázal? Mohlo to být tak i tak. Bůh však věděl, že pokud Agabovi sdělí budoucnost, Agabus takhle zareaguje, a výsledkem bylo, že si Pavel byl dobře vědom toho, co se s ním v Jeruzalémě stane. Poté, co se ocitl v Jeruzalémě, Bůh Pavlovi v Skutcích 23:11 sdělil, že bude svědčit v Římě.

Otázka: Proč Pavel strávil sedm dní s učedníky ve Skutcích 21:4–6, když neměl nic společného s církví založenou v Týru?

Odpověď: Sbor v Tyru nebyl Pavlovým sborem, ale ani Korint, Soluň, Ikonium ani žádný z ostatních sborů nebyly Pavlovými sbory. Všechny byly Božími sbory! Pavel tam byl, aby poučoval a povzbuzoval věřící, a to, zda k Kristu přišli skrze něj, či nikoli, bylo irelevantní. Stejně tak bychom měli pomáhat Kristovu tělu, aniž bychom se starali o uznání, které za to získáme, nebo o to, kdo je přivedl ke Kristu.

Otázka: Kdo byli Filip a jeho čtyři dcery ve Skutcích 21:9?

Odpověď: Filip nebyl apoštolem, ale jedním ze sedmi původních jáhnů ze Skutků 6:5. Pravděpodobně se jednalo o téhož Filipa, který kázal Samaritánům a Šimonovi Magovi ve Skutcích 8:5–13 a etiopskému eunuchovi ve Skutcích 8:26–40. Filip měl čtyři dcery, které žily v celibátu a prorokovaly. Většina žen se vdávala a v židovské kultuře byla povolena polygamie, takže je pravděpodobné, že se rozhodly žít v celibátu z oddanosti Bohu. Ačkoli ženy by neměly být pastorkami nad muži, Duch Svatý uděluje své dary bez rozdílu pohlaví. Eusebius píše, že se o nich zmiňoval Papias v době rané církve.

Otázka: Proč v Skutcích 21:11 Agabus prorokoval, že Židé Pavla takto svážou, když to byli Římané, kdo Pavla svázali ve Skutcích 22:25,29?

Odpověď: Jen pro doplnění, Agabus byl ten samý prorok, který prorokoval hladomor ve Skutcích 11:28. Prorokování pomocí gest (pantomimy) používali také Izaiáš v Izaiášovi 20:3, Ezechiel v Ezechielovi 4:1 a Achija Šilonitský v 1. Královské 11:29–39.

Za prvé, Židé mohli Pavla svázat i tehdy, když stál před Sanhedrinem ve Skutcích 23:1–10. Ať už to bylo jakkoli, Římané jednali jménem Židů, když Pavla svázali kvůli židovskému rozruchu. Tento způsob vyjadřování je podobný tomu, jakého použil Petr ve Skutcích 4:10, když řekl radě: „Vy jste ukřižovali“ Ježíše, i když to ve skutečnosti provedli římští vojáci.

Myšlenka, že by někdo, kdo spáchal zločin a nařídil jeho spáchání, byl nevinný, protože to provedla ruka někoho jiného, byla pro ně stejně cizí, jako by měla být i pro nás.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 21:19 neustále vyprávěl ostatním věřícím, co Bůh skrze něj učinil?

Odpověď: Na tom nebylo nic špatného. Jak uvádí Skutky apoštolů 21:18–20, Jakub a ostatní oslavovali Boha za Pavlovo dílo.

Otázka: Mají v Skutcích 21:21 židovští křesťané zvláštní předpisy, které nežidovští křesťané nemají?

Odpověď: V té době ano. Od Židů, kteří se stali křesťany, se očekávalo, že budou dodržovat starozákonní zákon, a existovaly dva praktické důvody, proč Židy neurazit.

a) Chtěli je přivést ke Kristu.

b) Mohli by se tak vyhnout určitému pronásledování, pokud by žili v jejich zemi.

To řečeno, anděl v podstatě řekl jednomu židovskému křesťanovi (Petrovi), že všichni křesťané nemusí dodržovat židovské stravovací zákony (Skutky 10:9–16). Jiný židovský křesťan (Pavel) řekl, že je v pořádku, když se praví křesťané liší v dodržování soboty a v konzumaci některých druhů masa (Římanům 14).

Co se týče stravovacích zákonů, nic nenasvědčuje tomu, že by se morální zákon Starého zákona změnil nebo stal zastaralým.

Navzdory tomu, co Pavel řekl pohanům, nikdy Židům neřekl, aby nedodržovali židovské zvyky nebo aby neobřezávali své syny.

Otázka: Byla žádost, kterou Jakub a starší přednesli Pavlovi ve Skutcích 21:21–26, moudrá?

Odpověď: Na základě Skutků 21:27–36 se zdá, že se tento plán obrátil proti nim. Pokud to v někom vyvolalo dojem, že obrácení Židé by měli i nadále dodržovat zákon, byl tento dojem zastíněn falešným obviněním, že do chrámu byli vpuštěni nežidé, a Pavlem byl zatčen. Na jedné straně se možná Pavel snažil být všem vším, jak uvádí 1. Korinťanům 9:19–23, na druhé straně by to však u některých mohlo vyvolat dojem, že se Pavel snaží vypadat, jako by byl opět pod zákonem. Přesto však, i když nejsme pod zákonem, máme svobodu složit nazirský slib, pokud chceme. Jak řekl F. F. Bruce: „Skutečně osvobozený duch, jako byl ten Pavlův, není v otroctví své vlastní svobody.“

Někteří však tvrdí, že se jednalo o očistný obřad, a ne o to, že by Pavel složil nazirský slib, protože minimální doba trvání nazirského slibu byla podle Mišny Nazir 3:6 30 dní.

Pavel a Jakub se shodli, že spasení je skrze Krista, a ne skrze zákon. Zadruhé se shodli, že pohané nemusí dodržovat židovské zvyky, jak již bylo rozhodnuto na Jeruzalémském koncilu ve Skutcích 15:1–31. Měli by však Židé, kteří se stali křesťany, i nadále dodržovat židovské zvyky, ať už jako povinnost, nebo jen jako svědectví pro Židy? Jakub a starší si mysleli, že ano, a Pavel s nimi souhlasil.

Ať už to však bylo jakkoli, nefungovalo to. I zbožní lidé, kteří se pilně snaží sloužit Bohu, mohou někdy udělat chybu. Pavel však viděl, že se nachází v centru Boží vůle. Ve Skutcích 23:1 řekl, že neporušil své vlastní svědomí.

Otázka: Do jaké míry bychom měli podle Skutků apoštolů 21,22–26 změnit své zvyky, abychom lépe zapadli mezi ty, kterým sloužíme?

Odpověď: V 60. letech 19. století, kdy většina čínských mužů nosila vlasy v copu, měli byste v Číně nosit vlasy v copu – tak jako to dělal Hudson Taylor? Na Blízkém východě, kde má mnoho mužů dlouhé vousy, měli by si křesťanští misionáři nechat narůst dlouhé vousy, pokud to mohou udělat? Když čínské ženy v 60. letech 19. století svazovaly nohy svých dcer, aby vypadaly „roztomileji“, když chodily se svými zmrzačenými nohami, měli by to křesťané dělat také? Kde stanovíte hranici a proč?

Byly o tom napsány celé knihy, ale v Písmu můžeme najít několik vodítek. Především, ať už je to společensky přijatelné či nikoli, nesmíme slevovat z toho, co nás Bůh učí v Písmu. Pokud je tedy společensky přijatelné chovat se neslušně nebo pomlouvat jiné lidi, pak neděláme to, co je společensky přijatelné. Musíme poslouchat Boha spíše než lidi (Skutky 4:19–20). Na druhou stranu bychom se měli, pokud je to možné, přizpůsobit místním zvykům a řídit se jimi, pokud to neohrožuje naši víru (1. Korinťanům 9:19–23), a to kvůli evangeliu. Neměli bychom dělat věci, které vedou ostatní k pohoršení (1. Korinťanům 8:9,13; Římanům 14:13–15,21), ať už tím, že něco neděláme, nebo tím, že něco děláme. Neměli bychom však dopustit, aby to, co známe jako dobré, bylo označováno za zlé (Římanům 14:16).

Otázka: Proč si myslíte, že by Pavel ve Skutcích 21:24–26 platil za zvířecí oběti, když Ježíš zemřel na kříži?

Odpověď: Pravděpodobně to považoval za památku, neboť oběti budou památkou podle Ezechiela 43:18–46:24; Malachiáše 1:11 a Malachiáše 3:3–4. Mimochodem, hradit výdaje nazirejce bylo považováno za zbožný čin. Herodes Agrippa I. hradil výdaje řady chudých nazirejců, jak uvádí Josefus ve svém díle „Starověké dějiny Židů“, kniha 19, č. 294 (6.1).

Otázka: Existuje v Skutcích 21:28,31 nějaký archeologický důkaz o židovském pravidle, že ne-Židé měli být zabiti, pokud vstoupili do chrámu?

Odpověď: Ano. V roce 1871 byl v Jeruzalémě nalezen nápis, který zní: „Žádný cizinec nesmí vstoupit za barikádu, která obklopuje chrám a jeho areál. Kdokoli bude při tom přistižen, bude si za svou následnou smrt moci poděkovat sám sobě.“ V roce 1935 byl nalezen i druhý nápis.

Otázka: Co víme o tom Egypťanovi, s nímž byl Pavel ve Skutcích 21:38 zaměněn?

Odpověď: Podle židovského historika Josefa Flavia se jeden Egypťan prohlásil za proroka, sestavil armádu o síle 30 000 mužů a přišel na Olivovou horu s tvrzením, že na jeho rozkaz se zdi Jeruzaléma zřítí. Lukáš uvádí, že jich bylo pouze 4 000, ale Josef Flavius často uvádí neuvěřitelně vysoká čísla.

Mimochodem, když Pavel s hrdostí hovořil o Tarsu a použil zajímavě znějící výraz: „občan neobyčejného města“, jedná se o stejnou frázi, kterou Euripides použil při popisu Athén jako „neobyčejného města Řeků“ o 500 let dříve ve hře Ion 8.

Otázka: Proč chtěl Pavel ve Skutcích 21:40–22:23 promluvit k davu?

Odpověď: Pravděpodobně ne proto, aby je uklidnil a uspokojil. Pamatujte, že Pavel prožil velmi podobnou zkušenost, až na to, že byl na druhé straně, když Štěpán promlouval ve Skutcích 7:1–58. Pavel měl dokonce tu odvahu se o tom zmínit ve Skutcích 22:20. Pavel je evangelizoval, aby uvěřili v Ježíše.

Otázka: Co je na začátku Pavlovy řeči ve Skutcích 22:1 zajímavé?

Odpověď: Pavel začíná svůj projev slovy „bratři a otcové“, což je stejný způsob, jakým Štěpán zahájil svůj projev ve Skutcích 7:2.

Otázka: Ve Skutcích 22:6–8 si Pavel mohl snadno domyslet, že když bude vyprávět o svém obrácení, mnozí ho budou považovat za blázna. Šířili bychom i tak evangelium, kdybychom věděli, že nás mnozí budou považovat za pomatené?

Odpověď: Doufejme, že ano, protože bychom měli více cenit Boží potěšení a přízeň než chválu a úctu lidí. Když vás někteří lidé zavrhnou, může to stále trochu bolet, ale to není tak důležité jako potěšit Boha. Když vám někteří lidé neustále říkají, že jste blázni, k ničemu, zbyteční nebo bezcenní, abyste mohli vzkvétat, musíte se dostat do bodu, kdy vám prostě bude jedno, co si myslí.

Otázka: Proč se ve Skutcích 22:9 píše, že nerozuměli hlasu, když ve Skutcích 9:7 stojí, že ten zvuk slyšeli?

Odpověď: Slyšeli zvuk, ale nerozuměli slovům. V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Ve Skutcích 22:9 v řeckém textu Pavel říká: „ale hlas Jeho neslyšeli“

2. Ve Skutcích 9:7 se v řeckém textu píše: „slyšeli sice zvuk“.

3. Jak poukazuje Encyklopedie biblických obtíží (str. 382–383), slyšeli zvuk, ale neslyšeli slova hlasu. Ačkoli řecké podstatné jméno je stejné, sloveso je v genitivu, když slyší hluk, a v akuzativu, když to znamená, že slyšeli sdělení vyjadřující myšlenku.

Otázka: Jak se ve Skutcích 22:16 lidé nechávají pokřtít a smývají své hříchy?

Odpověď: V Skutcích 22:16 je řecký text v tomto bodě o něco přesnější než anglický překlad. Jsou zde dvě samostatné věty. První zní: „Vstaň a nech se pokřtít.“ Druhá zní: „Omyj své hříchy a vzývej Jeho jméno.“

Je v pořádku říci, že si zde lidé smývají hříchy, pokud si zapamatujete čtyři body.

1. Moc smýt hříchy má Bůh, není to kouzlo vody.

2. Bůh není omezen tím, že by „nemohl“ spasit lidi, kteří nejsou pokřtění, protože zloděj na kříži byl s Ježíšem v ráji.

3. Z naší strany je slib upřímného svědomí před Bohem důležitější než voda, jak ukazuje 1. list Petrův 3:21. Křest vodou je však příkazem pro každého jednotlivého křesťana.

4. Židé byli obeznámeni s obřadními omýváními podle starozákonního zákona. Posluchači Pavla tedy chápali, co měl na mysli, a nezaměňovali to s bludy o „magické vodě“ či „omezeném Bohu“.

Výraz „vzývat Jeho jméno“ je řecké aoristické příčestí, které „odkazuje buď na činnost, která probíhá současně s hlavním slovesem, nebo před ním. V tomto případě Pavlovo vzývání Kristova jména (za účelem spasení) předcházelo jeho křtu vodou. Toto příčestí lze přeložit jako ‚vzývající Jeho jméno‘.“

Otázka: Ve Skutcích 22:22–23 se zdá, že Židé zde měli „spouštěcí frázi“, a to „jít k pohanům“. Kdy bychom měli spouštěcí frázi použít a kdy ne?

Odpověď: Pavel si možná neuvědomil, že to bude spouštěcí fráze, která je rozzuří, ale bez ohledu na to Bůh v Genesis 12:3 řekl, že všechny národy budou požehnány skrze Abrahama, Jonáš šel k Ninivským a Izaiáš 49:22 říká, že přijdou všechny národy. Je zřejmé, že kdyby byl Pavlovým hlavním cílem jeho vlastní bezpečnost, neměl by to říkat, ani neměl přijít do Jeruzaléma. Pavlovým hlavním cílem však bylo kázat plné evangelium a oni potřebovali vědět, že evangelium je pro všechny, včetně pohanů.

Když s někým sdílíme Boží pravdu, někdy možná budeme chtít začít s „společnou půdou“ a potvrdit věci, na kterých se shodneme, jak to udělal Pavel zde ve Skutcích 22:3. Ale když existuje konkrétní bod, ve kterém posluchači odporují evangeliu, musíme to výslovně zmínit a ukázat jim, v čem se musí změnit. Jinak, pokud jim říkáme jen to, co už vědí a s čím souhlasí, dali jsme jim opravdu nějaké nové poznání?

Otázka: Jak lidé dnes někdy, podobně jako ve Skutcích 22,24–25, posuzují, zda je někdo nebo nějaký názor správný či nesprávný, a to výhradně na základě rozruchu, který vyvolávají ostatní lidé?

Odpověď: Někteří lidé se nezajímají o spravedlnost, ale pouze o zachování klidu. Římský velitel posádky, zvaný chiliarch, samozřejmě pravděpodobně nerozuměl Pavlovu projevu v aramejštině.

Pouhé předpokládání závěru, spoléhání se na ostatní místo toho, abyste si fakta zjistili sami, je rychlejší a může být buď efektivnější, nebo lenivější, pokud se člověk příliš nezajímá o správnost závěru. Ale ke cti římského velitele je třeba říci, že se změnil a chtěl si důvod zjistit sám.

Otázka: Proč ve Skutcích 22:28 velitel řekl, že si sám zaplatil za to, aby se stal římským občanem?

Odpověď: Mohlo to být proto, aby se pokusil Pavla nachytat, kdyby lhal. Člověk, který by předstíral, že je římským občanem, by mohl jednoduše říci, že se jím stal také tím, že za to zaplatil. Stát se římským občanem zaplacením za toto privilegium bylo velmi vzácné. Římské občanství bylo možné zakoupit za vlády císaře Claudia (41–54 n. l.). Římský historik Cassius Dio uvádí, že Messalina, manželka Claudia, a propuštění otroci prodávali římské občanství za cenu jednoho či dvou popraskaných pohárů. Doklady prokazující římské občanství se často bezpečně ukládaly a nenosily se u sebe, a proto přijímali ústní prohlášení a nepožadovali doklady. Druhým důvodem pro přijetí ústního prohlášení byla také přísnost trestu za lhaní v této věci. Falešné tvrzení o občanství mohlo být trestáno smrtí.

Velitel mohl být přesvědčen také tím, že zatímco dříve Pavel k lidem mluvil hebrejsky, nyní pravděpodobně mluvil řecky, a jelikož pocházel z Tarsu, byla to zřejmě dokonalá řečtina bez palestinského přízvuku.

Otázka: Jaký byl ve Skutcích 23:1–2 velekněz Ananiáš, syn Nedebaeův?

Odpověď: Josefus píše, že velekněz Ananiáš, syn Nedebaeův, zmíněný ve Skutcích 23:1–2, byl drzý, vznětlivý, rouhavý a chamtivý. Do úřadu velekněze ho jmenoval římský vládce Herodes z Chalkidy v letech 47–59 n. l. Evangelický komentář k Bibli na str. 917 uvádí, že se Pavlova odpověď, že Bůh Ananiáše zasáhne, naplnila. Ananiáš byl veleknězem v letech 47–58 n. l. Byl známý svou krutostí, kradl desátky z chrámových fondů a podplácel jak Židy, tak Římany. Židovský lid ho nenáviděl; v Talmudu se o něm dokonce nachází posměšná báseň: „Zvedněte hlavy, ó brány, a nechte Yohanana [Ananiáše], syna Narbaiho/Nadbaiho [což znamená „štědrý“] a žáka Pinqaiho (což znamená „rozmazlovat“), vstoupit a naplnit si žaludek božskými oběťmi“ (b. Pesahim 57a). Když v roce 66 n. l. vypukla válka s Římany, židovští fanatici mu vypálili dům. On sám unikl, ale on i jeho bratr Ezechiáš byli brzy zabiti v palácovém areálu Heroda Velikého.

Otázka: V Skutcích 23:3, v čem jsou někteří lidé podobní obíleným stěnám?

Odpověď: Vápno je levná barva. Může způsobit, že plot nebo zeď vypadají velmi bíle, ale bílá barva se snadno smyje deštěm nebo při dotyku. Ananiáš soudil, zda Pavel porušil Zákon či nikoli, ale sám Ananiáš nařídil něco nezákonného, když dal Pavla zbičovat, ačkoli Pavel ještě nebyl shledán vinným z ničeho. Stejně tak někteří lidé mohou vypadat velmi spravedlivě, ale ta spravedlnost se velmi snadno smyje. Měli bychom usilovat o spravedlnost, která prostupuje celou naší bytostí. Vápno je v pořádku pro ploty a zdi, ale ne pro křesťany.

Otázka: Rozhněval se zde Pavel ve Skutcích 23:3 a ztratil sebeovládání?

Odpověď: Ano, zdá se, že ano. Pavel nebyl bez hříchu a často, když ztratíme trpělivost, můžeme říci věci, kterých pak litujeme. Vzpomeňte si na Jakubův list 1:20, že lidský hněv nepřináší Boží spravedlnost.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 23:5 řekl, že nevěděl, že Ananiáš je velekněz?

Odpověď: Pavel pronesl slova ve Skutcích 23:5 na základě Exodu 22:28. Ananiáš byl veleknězem od roku 47 n. l. do roku 58 n. l., kdy ho Agrippa sesadil a od roku 58 n. l. ustanovil veleknězem Izmaela ben Fabiho. Písmo to přímo neuvádí, ale existují čtyři možné důvody.

(nepravděpodobné) 1. Pavel zde mluvil sarkasticky. Pro cizince by bylo těžké poznat v Ananiášovi velekněze, zejména vzhledem k tomu, jak Ananiáš porušil židovský zákon, když nechal Pavla zbičovat.

(nepravděpodobné) 2. Někteří lidé se domnívají, že Pavel měl slabý zrak a v té době ještě neexistovaly brýle. Pokud Pavel znal Ananiášovu tvář, z dálky ho nepoznal.

(pravděpodobné) 3. Jelikož Pavel nežil v Jeruzalémě, nevěděl, že Ananiáš je velekněz, nebo pokud znal jeho jméno, nikdy toho muže předtím neviděl.

(pravděpodobné) 4. Když byl Pavel zasažen, slyšel rozkaz, aby ho zasáhli, ale neviděl, kdo mluvil. Pavel se ohradil proti tomu, kdo mluvil, aniž by si uvědomil, že tím mluvčím byl velekněz.

Otázka: Proč Pavel ve Skutcích 23:5 řekl, že bys neměl mluvit zle o vládci svého lidu?

Odpověď: Exodus 22:28 říká, že se nemá „proklínat“ vůdce svého lidu. Hebrejské slovo qalal zde také znamená hanit, uvádět v opovržení, pohrdat a podobně.

Otázka: Měl Pavel ve Skutcích 23:6 pravdu, když podněcoval farizeje a saduceje proti sobě?

Odpověď: Bylo v pořádku, že to Pavel udělal. Pavel poukázal na důležitou věc (viz 1. Korinťanům 15:1–4), aby ukázal, že jednota mezi saduceji a farizeji byla pouze povrchní. Jelikož se farizeové později v hojném počtu obrátili ke Kristu (Skutky 15:5), v jistém smyslu byli stále farizeji.

Otázka: Souhlasíte či nesouhlasíte s tvrzením uvedeným v Skutcích 23:6–7, že saduceus, když se stane křesťanem, přestává být saduceem, zatímco farizej, když se stane křesťanem, může zůstat farizejem, jak uvádí New International Bible Commentary na str. 1307?

Odpověď: Tato otázka je příliš složitá na to, aby se na ni dalo odpovědět pouhým „ano“ nebo „ne“. Podívejme se nejprve na případ farizeje a poté na případ saduceje. Pro srovnání si také položme otázku, zda by skutečný křesťan mohl být během druhé světové války nacistou.

Mohl by křesťan být i nadále farizejem? Ano, ale později již ne.

Zjevně ano: Neexistovalo žádné oficiální nařízení, že by někdo musel popírat, že Ježíš je Mesiáš, aby se mohl připojit k farizejům nebo v jejich řadách zůstat. Jejich láska k Starému zákonu a znalost jeho písem byla výhodou. Farizej by tedy po tom, co se stal křesťanem, nemusel dobrovolně opustit skupinu farizejů. V raných dobách církevních dějin ukazuje Skutky apoštolů 15:5 křesťany, kteří byli stále součástí skupiny farizejů, ačkoli s sebou bohužel přinesli i své lpění na dodržování židovských zvyků.

Později už ne: Ostatní farizeové by ho však mohli vyloučit, protože se jim nelíbilo, že věřil, že Ježíš je Mesiáš. Pokud by ho však nevyloučili, mohl by zůstat. Mimochodem, v Ježíšově době bylo pouze asi 5 000 farizejů. Byli pronásledováni saduceji, ale mezi lidmi byli farizejové jako učitelé zákona velmi vážení. Zůstat tedy, pokud to bylo možné, mohlo být výhodou.

Podívejme se na Pavlův postoj ve Filipským 3:6. Pavel, jak sám říká, byl farizej, stejně jako byl Hebrejec z kmene Benjamínova. To se nezměnilo. Avšak ve Filipským 3:7–9 Pavel považoval tyto věci za odpad ve srovnání s nepřekonatelnou velikostí Krista. Pavel měl stále svůj farizejský původ a nebál se o něm hovořit jako o úspěchu, ale nedovolil, aby mu to bránilo v poslušnosti Kristu.

Může být křesťan stále saduceem? Na první pohled ne, ale při bližším pohledu ano.

Zcela jasně ne: Všichni saduceové popírali vzkříšení, popírali posmrtný život a popírali existenci andělů i démonů. Křesťan nemohl věřit tomu, co o těchto věcech říkali Ježíš a apoštolové, a zároveň věřit přesně opaku.

Záludně ano: Kdyby však někdo byl saduceem a poté se stal křesťanem, mohl by být „skrytým křesťanem“ a tajně neříkat těm, kteří měli na starosti, že popírá učení saduceů. To by fungovalo, dokud by to saducejští vůdci nezjistili. Nebo by to mohlo fungovat neomezeně dlouho, pokud by konkrétní vůdci přivírali oči nebo jim to bylo lhostejné. Saducejský křesťan by tedy byl „tajným věřícím“, který by musel klamat úřady (možná mlčením), že věří v saducejské učení, zatímco by možná šířil pravdu evangelia mezi ostatní saduceje.

Mohl být křesťan nacistou během druhé světové války: Otevřeně ne, tajně ano

Předpokládejme, že se nacista stal křesťanem až později, nebo že se křesťan stal nacistou, aniž by věděl, za čím nacistická strana stojí.

Zjevně ne: Nacistická strana věřila, že to, co mylně označovala za árijskou rasu, je rasa nadřazená, a že příslušníci jiných ras mají být podrobeni nebo zabiti. Prosazovala vyvražďování Židů, mentálně postižených a mnoha východních Evropanů, aby se uvolnilo místo pro expanzi. Křesťan, který má milovat všechny lidi, věřit, že v Kristu není Žid ani pohan ani žádné jiné rozdělení, a věřit, že vražda je špatná, nemohl následovat Krista a zároveň věřit tomu, co učili nacisté.

Záludně ano: Věděli jste, že existuje člen nacistické strany, který byl s poctami pohřben v Jeruzalémě? Oskar Schindler, člen nacistické strany, který viděl, co se děje s Židy, se svého členství v nacistické straně NEZŘEKL. Naopak ho využil k tomu, aby zachránil před vyhlazením asi 1 200 Židů v Evropě, přičemž utratil celé své značné jmění na úplatky za záchranu Židů. Později zkrachoval. V Číně se německý nacista jménem John Rabe zasazoval o ochranu čtvrtiny Nankingu a asi 200 000 Číňanů před japonskými zvěrstvy. I on mohl říct: „Nelíbí se mi, za čím nacistická strana stojí, vystupuji z ní a prostě se budu izolovat.“ Ale ne, místo toho využil své pozice a členství v té zlé organizaci k záchraně životů. Kvůli tomu byl po válce udán jako nacista a později trpěl podvýživou, protože nemohl sehnat práci. Schindler ani Rabe navíc nebyli známí jako křesťané; oba byli na počátku války velmi oddanými nacisty.

Význam pro současnost

Toto je dnes velmi aktuální téma, protože křesťané diskutují o tom, zda může být následovník Ježíše zároveň muslimem nebo hinduistou.

Na straně proti by mohli hřešit tím, že potvrzují lež, že Korán nebo Védy jsou cenné duchovní knihy od jediného pravého Boha, nebo tím, že nevarují lidi, že Mohamed je falešný prorok a že nelze uctívat nikoho jiného než pravého Boha. Pokud někteří (ale ne většina) odmítají, že Ježíš je Bůh, nebo popírají, že Pavel je apoštol a autor Písma, pak ve skutečnosti vůbec nejsou věřící.

Na straně kladů je třeba uvést, že v zemích jako Malajsie, když se někdo narodí v muslimské rodině, je v jeho občanském průkazu uvedeno, že je muslim. Nezáleží na tom, čemu poté věří, občanský průkaz se nezmění.

V posledních časech by se věřícím mohla naskytnout příležitost pokusit se působit zevnitř, nenápadně být součástí Babylonu, přežít a tajně sdílet s ostatními. Věřící však tuto příležitost NESMÍ využít, ale musí z Babylonu uprchnout, jak Bůh přikazuje ve Zjevení 18:4.

Otázka: Ve Skutcích 23:6–7 – jaké skupiny by dnes člověk mohl otevřeně navštěvovat, když se stane křesťanem, a z jakých skupin by již neměl vystoupit?

Odpověď: Domnívám se, že člověk by mohl být součástí skupiny, která nevyznává žádné protibiblické přesvědčení, s nímž by musel souhlasit, aby se mohl stát členem nebo jím zůstat. Pokud však skupina prosazuje protibiblická přesvědčení, ale vy je nemusíte vyznávat, měli byste se sami sebe zeptat, proč chcete být jejím členem. Abyste se stali muslimem, musíte říci: „Není jiného boha než Alláha a Mohamed je jeho prorok.“ To nemůžete říct, aniž byste zhřešili.

Představte si, že by někdo prohlásil, že se stal křesťanem, ale zároveň by říkal, že nevěří v Boha, nechce následovat Ježíše a nepřijímá Boží slovo. Neměl byste alespoň určité podezření, že by se mohlo jednat o falešného křesťana? To, co platí o popírání základních dogmat křesťanství, platí i o popírání dogmat jiných náboženství. Takže ano, hypoteticky by člověk mohl být křesťanem a falešným hinduistou, falešným uctívačem římských bohů nebo dokonce falešným satanistou. Ale chtěl by to po vás Pravý Bůh? – Samozřejmě že ne.

Otázka: Proč se Pán zjevil Pavlovi ve Skutcích 23:11?

Odpověď: Pavel měl před sebou těžké časy, kdy měl být dva roky uvězněn. Bůh k němu promluvil, aby ho povzbudil a ujistil ho, že je na správném místě, přesně v době, kdy tam měl být. Všimněte si, že zde nebyla žádná kritika toho, že se Pavel vůbec vydal do Jeruzaléma, ani žádná kritika toho, že Pavel poštval farizeje a saduceje proti sobě.

Otázka: V Skutcích 23:1–11 – odvedl Pavel díky své smělosti při svém svědectví dobrou práci?

Odpověď: Ano, protože skutečně svědčil. Jedním ze způsobů, jak zaručeně selhat při šíření evangelia, je nešířit ho vůbec. Pavel však nechtěl nechat tuto příležitost proklouznout mezi prsty. Modleme se, abychom měli stejnou smělost jako Pavel. Dialog zde není příliš plynulý. Pavel nebyl požádán, aby přednesl projev; šlo spíše o otázky a odpovědi, při nichž ho mohli kdykoli přerušit. Dnes, když se nacházíme v chaotické, neplánované situaci, je dobré nejprve uvést klíčové body, jako to dělají novinové články, pro případ, že by se rozhodli neposlouchat zbytek toho, co říkáte.

Nejprve to, co není odpovědí, a pak odpověď.

Co není odpověď: Pavel zde ve skutečnosti nesvědčil; svědčit měl v Cesareji v Judeji a později v Římě. To však není odpověď, protože Pán ho nepochválil za to, co měl udělat, a nepochválil Pavla za to, že svědčil v Judeji, ale spíše v Jeruzalémě.

Odpověď: Odvedl dost dobrou práci, když statečně svědčil před nepřátelským publikem.

Otázka: Zemřelo ve Skutcích 23:15–25 těch čtyřicet atentátníků a proč bylo nasazeno 470 Římanů?

Odpověď: Je zajímavé, že Židé se domnívali, že mají větší šanci na Pavlovu smrt tím, že přepadnou římskou vojenskou stráž, než tím, že ho usvědčí u soudu. To naznačuje, že si sami uvědomovali slabost svého případu.

Všichni tito Židé složili přísahu, že nebudou jíst ani pít, dokud nezabijí Pavla. Pokud by však Pavla nezabili, aniž by to byla jejich vina, židovští vůdci by je z této přísahy zproustili. Rabíni povolovali porušení slibů ze čtyř důvodů: sliby z podněcování, sliby z přehánění, sliby učiněné omylem a sliby, které nelze splnit z důvodu donucení (M Nedarim 3:1–3).

Římský velitel Claudius Lysias chtěl zajistit Pavlovu bezpečnost, nikoli z úcty nebo z obavy o Pavla, ale spíše proto, že by vypadal špatně, kdyby svou nedbalostí dopustil, aby Židé zabili římského občana, který byl pod jeho ochranou. Césarea ležela 65 mil severozápadně od Jeruzaléma, dostatečně daleko na to, aby se tam nedostaly nepokoje. Pravděpodobně se zastavili v Antipatrisu, přibližně na půli cesty, 35 mil od Jeruzaléma a 23 mil od Césareje. Pěchota také mohla z důvodu rychlosti cestovat na soumarích.

Otázka: Jaké jsou významné části tohoto dopisu ve Skutcích 23:26–30?

Odpověď: Obsahuje chybu a několik opomenutí. Z dopisu vyplývá, jako by Lysias zachránil Pavla proto, že byl římským občanem. Ve skutečnosti se Lysias dozvěděl, že Pavel je římský občan, až mnohem později. Lysias zřejmě „zapomněl“ zmínit, že se chystal Pavla bičovat. Většina zbytku dopisu je přesná, ale byl velmi sobecký.

Lukáš se o tomto dopise dozvěděl od Pavla, ale jak mohl Pavel znát jeho obsah? I kdyby Felix Pavlovi ten dopis později neukázal, byl pravděpodobně přečten během soudního řízení.

Otázka: Co víme ze Skutků apoštolů 24:1–27 o tom, koho Tertullus nazval „vznešeným Felixem“, a o jeho manželce Drusille?

Odpověď: Podle Evangelického komentáře k Bibli (str. 918) se Antoninus Felix narodil jako otrok, byl osvobozen matkou císaře Claudia a v roce 52 n. l. byl díky vlivu svého bratra Pallase povýšen na správce Judeje. Felix byl chamtivý a s bandity zacházel krutě.

Po této době došlo v Cézareji k povstání a Felix ho potlačil se svými vojáky, přičemž zabil mnoho židovských civilistů a zabavil jejich majetek. Židovský velekněz jménem Jonatan napsal Felixovi dopis, v němž ho žádal, aby se choval způsobem hodným svého úřadu. Felix proto zaplatil protirímským sikariům, kteří byli nájemnými vrahy, aby Jonatana zavraždili. Kvůli Felixovu chování obecně se někteří Židé vydali do Říma, aby si stěžovali u Nera, a Felix byl odvolán. V Římě by pravděpodobně trpěl, kdyby se za něj nezastal jeho bratr Pallas.

Drusilla byla nejmladší dcerou Heroda Agrippy I. Jejími sourozenci byli Berenika, Mariamne a Herodes Agrippa II. (Skutky apoštolů 25:13–26:32). Drusilla byla Felixovou třetí nebo čtvrtou manželkou. Ona a Azizas/Azizus, král (pod římskou nadvládou) Emesy (dnešní Homs v Sýrii), plánovali sňatek, když jí bylo 14 let, pod podmínkou, že on konvertuje k judaismu. Později ji však Felix přesvědčil, aby opustila Azizase/Azizuse a místo toho se provdala za Felixe jako jeho čtvrtá manželka.

Sám Tertullus měl poměrně běžné jméno, které znamenalo „malý Tertius“. Felix znal židovské zvyky a potlačil povstání lupičů, na což Tertullus pravděpodobně naráží ve Skutcích apoštolů 24:2. Kromě toho asi neměl Tertullus o Felixovi co jiného pochvalného říci. Někdy může být lichocení někomu opravdu těžký úkol!

Více informací najdete v díle Josefa Flavia „Starověk Židů“, kniha 20, kap. 7.1–2,5, str. 420–421.

Otázka: Jaká je podstata Tertullova obvinění Pavla ze Skutků apoštolů 24:5–8?

Odpověď: Tertullus uvedl pouze čtyři body. Poněkud subjektivně označil Pavla za mor, řekl, že Pavel je původcem svárů, správně uvedl, že Pavel je vůdcem Nazarejců (tj. křesťanů), a nepravdivě tvrdil, že se Pavel pokusil znesvětit chrám. Ale kohokoli, koho vy nebo ti, kdo vás najali, nemáte rádi, můžete jednoduše nazvat morem. Zvláštní je, že o Židech, kteří Pavla pronásledovali a dokonce proti němu spřádali spiknutí s cílem ho zabít, se neříkalo, že by vyvolávali rozkol – pouze o Pavlovi. Je snad zločinem vést skupinu lidí? – Židé sami měli různé rabínské školy. Tertullus si tedy nejzávažnější obvinění, znesvěcení chrámu, schoval na konec, a i to bylo nepravdivé. Jako právník se Tertullus snažil z toho mála, co měl, vytěžit co nejvíce.

Otázka: Jaká je podstata Pavlovy obhajoby ve Skutcích 24,11–21?

Odpověď: Během velmi krátkého času, který strávil v Jeruzalémě – dvanácti dnů –, k ničemu nepodněcoval. Židé, kteří podněcovali dav, by tu měli být, ne on. Pavel chrám neznesvětil a oni nemají žádný důkaz, že by tak učinil. Ano, byl součástí „Cesty“, tj. byl křesťanem.

Pavel však také řekl mnoho věcí, které ve skutečnosti nesloužily k jeho obhajobě. Nejprve namítl, že mu nepředložili žádné konkrétní obvinění z toho, jak znesvětil chrám, ani z čeho je vlastně souzen, a tak Pavel s radostí sdělil Felixovi, jaké skutečné obvinění proti němu vznesli. Pavel využil této příležitosti k tomu, aby kázal část evangelia o vzkříšení mrtvých. Je to, jako by svou obhajobu přerušil uprostřed, protože musel zvěstovat evangelium.

Na začátku procesu Felix neřekl: „Musíme s verdiktem počkat, dokud nepřijede Lysias.“ Je to téměř, jako by Felix neviděl žádný rychlý výsledek, možná ho ten proces unavil, a tak se prostě rozhodl odložit rozhodnutí, dokud nepřijede sám Lysias. Kdyby Felix Pavla tehdy a tam osvobodil, židovští vůdci by se na něj rozhněvali, a Felixovi šlo o to, aby si zachoval jejich přízeň a mohl oslavit svátek. Mezitím by se židovští vůdci museli namáhavě vracet do Jeruzaléma a později se vrátit k pokračování procesu. Felixovi však pravděpodobně bylo lhostejné, jaké potíže to pro ně znamená, ani jak dlouho zůstane Pavel ve vězení. Mimochodem, nemáme žádný záznam o tom, že by Lysias někdy podnikl tuto dvoudenní cestu.

Otázka: Jaký je dnes podle Skutků 24:25b rozdíl mezi odmítnutím evangelia a pouhým odkládáním jeho zvážení?

Odpověď: Pokud je odklad nekonečný, pak v konečném důsledku není vůbec žádný rozdíl. Bůh je však k nám trpělivý a můžeme se modlit, aby byl něčí odklad pouze dočasný a aby se ten člověk obrátil. Bůh je k nevěřícím velmi trpělivý a my bychom měli být také. Bohužel v tomto případě Felix řekl, ať odejdou, a že si Pavla nechá předvést, až to bude Felixovi vyhovovat. Zdá se, že pro Felixe nikdy nenastal vhodný čas, aby přijal evangelium. Když někdo chce naslouchat evangeliu pouze tehdy, když se mu to hodí, v mnoha případech se ten vhodný čas nikdy nenastane.

Otázka: Byl Felix ve Skutcích 24,25–27 nespravedlivý, když držel Pavla ve vězení?

Odpověď: Podle římských měřítek nebyl Felix nespravedlivý, ale ve skutečnosti jím byl. Felix nevynesl proti Pavlovi žádný nesprávný rozsudek. Avšak tím, že Pavla držel dva roky ve vězení, se dopustil chyby. Pavel se nacházel ve stavu, který Římané nazývali custodia libera, což znamená, že byl neustále střežen, ale jeho přátelé ho mohli navštěvovat. Navíc, ačkoli bylo spravedlivé, aby se Pavel během soudu hájil, v podstatě prošel čtyřmi soudy – před Sanhedrinem, Felixem, Festem a Herodem Agrippou II. Pavel si možná kladl otázku, kolik soudů ještě bude muset podstoupit, aniž by ho shledali vinným, než ho propustí. Dnes mohou být lidé nespravedliví nejen tím, že někomu odepřou to, co by mu mělo náležet, ale i tím, že to na neurčito odkládají.

Otázka: Proč by Felix ve Skutcích 24:26 doufal v úplatek od Pavla, pouhého výrobce stanů?

Odpověď: Pavel zřejmě nebyl bohatý, ale někdo, kdo mohl přinést do Jeruzaléma značnou peněžní oběť, měl buď přátele, kteří dohromady disponovali velkým množstvím peněz. Navíc podle Josefa Flavia v díle „Starověk Židů“, kniha 20, kap. 9.5, str. 424, po vládě Felixe a Festa guvernér Albinus téměř vyprázdnil věznice a zůstali v nich pouze ti, kteří Albinovi nemohli zaplatit vůbec žádné peníze.

Na jedné straně by Felix pravděpodobně mohl získat peníze tím, že by požádal Židy o úplatek za to, že jim Pavla vydá. Kdyby se však někdy někdo zmínil, že Felix tak učinil, aby nechal zabít římského občana, bylo by to pro něj velmi nebezpečné.

Otázka: Jaké mimobiblické informace o Festovi máme ve Skutcích 24:27?

Odpověď: Porcius Festus byl jmenován správcem Judeje na podzim roku 60 n. l. O datu však panuje určitá nejistota, která se může pohybovat v rozmezí od roku 55 n. l. do roku 60 n. l. Josephus (Starověké dějiny Židů 20.8.9–11; 20.185–188 a „Války Židů“ 2.271, napsané kolem let 93–94 n. l.) rovněž uvádí, že Festus byl jmenován správcem Judeje. Židé zřejmě považovali Festa za lepšího a rozumnějšího než jeho předchůdce Felixe, a také než jeho nástupce Lucceia Albina (62–64 n. l.) a zkorumpovaného Gessia Flora (64–66 n. l.)

Festus bylo příjmení šlechtického rodu v Římě.

O Festovi neexistují žádné záznamy z doby před jeho příchodem do Palestiny. Záznamy o jeho vládě však ukazují, že byl moudřejší a čestnější než Felix. I tak se však Felix musel dostavit do Říma, aby se zodpovídal ze svého postupu při potlačování nepokojů mezi Židy a pohany v Cesareji.

Naproti tomu Felix potlačoval obyvatelstvo násilím. Původně byl otrokem a později byl propuštěn na svobodu. Římský historik Tacitus o Felixovi řekl: „Uplatňoval královskou moc s myslí otroka“. Nařídil vraždu velekněze jménem Jonatán, který ho kritizoval za jeho špatnou vládu.

Otázka: Proč se ve Skutcích 25:2 píše o „velekněžích“ (v množném čísle), když měl být pouze jeden velekněz?

Odpověď: Veleknězem v této době byl Izmael, syn Fabiho, jmenovaný Herodem Agrippou II. (Marcus Julius Agrippa II.). Izmael nastoupil po Ananiášovi. Obecně se bývalý velekněz mohl stále nazývat veleknězem, ale v tomto případě zde byl bezprostřednější důvod. Ananiáš si udržel moc až do roku 66 n. l., kdy ho zabili židovští povstalci. Ananiáš se nezdráhal k vraždám a atentátům, aby dosáhl svých cílů, a je příznačné, že ti, kdo žili mečem, mečem také zahynuli. Více informací najdete v díle Josefa Flavia „Starověk Židů“ 20, 179 (i.8), 194–196 (8.11).

Otázka: Co dalšího víme o Bernice / Berenice ze Skutků apoštolů 25:23?

Odpověď: Především se jmenovala buď Berenice, nebo Pherenika, což se v latině vyslovovalo jako Veronica. Bernice byla zasnoubená s Marcusem, synovcem židovského filozofa Filóna. Poté se provdala za svého strýce Heroda z Chalkidy, vládce velmi malého království podřízené Římu v libanonských horách. Po jeho smrti v roce 48 n. l. opustila svého třetího manžela a žila se svým bratrem (o rok starším) Agrippou II. Jak římský básník Juvenal (Satirae 6.156–160), tak židovský historik Josephus (Antiquities 20.145–147) uvádějí, že mezi nimi existoval incestní vztah. To by však nebyl žádný problém, jelikož císař Nero měl sexuální vztah se svou vlastní matkou (i když ona s tím pravděpodobně nesouhlasila). V židovské válce se postavila na stranu Římanů a později se stala milenkou Vespasiana a poté římského generála Tita. To se stalo veřejným skandálem, až nakonec Titus musel ji poslat pryč

Máme tu tedy tento „pár“, který se pokouší napsat císaři, jenž se později (po roce 60 n. l.) stane netvorem, a snaží se císaři Nerovi předložit obvinění, proč je Pavel zlý a vinen, a mají s tím potíže. Všimněte si však, že Pavel s nimi stále zachází s úctou.

Každopádně, protože Agrippa byl považován za odborníka na judaismus a přítele císařovy rodiny, bylo mu uděleno privilegium vybrat židovského velekněze, a tak sesadil Ananiáše a vybral Izmaela, syna Fabiho. Později došlo ke sporu ohledně zdi, která králi bránila ve výhledu na chrám, a tak Agrippa sesadil Izmaela a vybral Josefa, syna Simeona. Bez ohledu na to však bývalý velekněz Ananiáš stále vládl v zákulisí, a to je pravděpodobně důvod, proč Lukáš hovoří o velekněžích v množném čísle.

Otázka: Skutky 25:23 zmiňují, že Agrippa a Bernice přišli s velkou okázalostí, ale Písmo nic takového nezaznamenává u Heroda ani u Piláta. Proč někteří lidé jednají s „okázalostí“?

Odpověď: V řečtině se tomu říkalo meta polles phantasias. Dělají věci kvůli vnějšímu dojmu a předstírají, že vnější vzhled odpovídá podstatě. Římané často pořádali velkolepé slavnosti. Možná se předpokládalo, že tato okázalost zapůsobí na židovské vůdce nebo zastraší obviněného. V Cesareji bylo dislokováno pět kohort a každá kohorta měla nominálně 1 000 mužů. Festusovi tedy doprovázelo pět římských chiliarchů.

Římští císaři byli někdy nazýváni Augustus, v řečtině Sebastos, což znamenalo, že byli nadřazeni ostatním smrtelníkům. Teprve v době Nera se jim však začalo říkat „Pán“.

Dnes si někteří lidé myslí, že pokud budou vypadat důležitě, lidé je za důležité přijmou a oni pak budou důležitější. Je smutné, pokud si myslíte, že vaše sebeúcta závisí na vašem vzhledu a popularitě.

Otázka: Ve Skutcích 26:12–15 Pavel vynechal některé podrobnosti, například o Ananiášovi a o tom, jak později dostal pověření. Kdy je v pořádku, abychom text zkracovali a zjednodušovali?

Odpověď: Pavel nepoužíval podvod a ani my bychom to neměli dělat. Pavel však některé podrobnosti vynechal, protože by je posluchači nepovažovali za důležité. Je naprosto v pořádku, když i my některé podrobnosti vynecháme.

Otázka: Jak je možné, že v Skutcích 26:14 ten hlas mluvil k Saulovi v hebrejštině, když známé rčení „je těžké kopat proti ostnům“ bylo známé v řečtině, ale ne v hebrejštině?

Odpověď: V řečtině to byl dobře známý výraz, který znamenal bojovat proti božstvu, jak ukazují tyto pět odkazů. Euripidovy „Bacchanály“ 794–795; Aischylos, „Prométheus spoutaný“ 324–325; „Agamemnón“ 1624; Pindar, „Pythia“ 2.94–95; Terentius, „Phormio“ 1.2.27. Pavel znal řečtinu a řeckou kulturu stejně dobře jako hebrejštinu. Existují dvě možné odpovědi a upřímně řečeno, nezáleží na tom, která z nich je správná.

1. Není neobvyklé překládat slangový výraz z jednoho jazyka do druhého, zvláště když Pavel, nemluvě o Bohu, znal oba jazyky dobře.

2. Bůh mohl k Pavlovi promlouvat v hebrejštině a právě tuto větu vyslovil v řečtině. Stále by bylo správné, i když ne zcela přesné, říci, že Bůh k Pavlovi promlouval v hebrejštině, i kdyby Bůh vyslovil jednu krátkou větu v řečtině.

Otázka: Ve Skutcích 26:14 byl „bič na voly“ tvrdá, ostrá tyč, kterou se bodalo do vola, když se nechtěl hnout. „Kopání proti bičům“ je víc než jen hřích. Jak dnes lidé hřeší a kopou proti bičům?

Odpověď: Jak vtipně poznamenal jeden současný autor: „Tvé paže jsou příliš krátké na to, abys boxoval s Bohem.“ Jedna věc je hřešit, ale druhá věc je vzpírat se tomu. Když Bůh jasně řekl, abys něco nedělal, a ty s tímto vědomím přesto jdeš a uděláš to, v podstatě bojuješ proti Bohu.

Otázka: Co přesně zde znamená slovo „první“ ve Skutcích 26:23?

Odpověď: Nejprve se podívejme na řecké slovo pro „první“, které Pavel používá zde i jinde, a poté se podívejme, co přesně Pavel myslel pojmem vzkříšení, zde i jinde.

Řecká slova protos/proton (Strongovo číslo 4412/4413) jsou příbuzná slova, která mohou znamenat první v čase, pořadí nebo důležitosti. Pavel také používá toto slovo v přibližném smyslu ve významu „brzy“ nebo „před jiným“.

Spojíme-li Pavlovy spisy a Lukášovo vyprávění o Pavlově učení, vidíme, že Pavel toto slovo používá následovně:

Pouze v čase nebo pořadí: Sk 13,46; 20,18; 26,20; 1 Kor 14,30; 16,2; Gal 4,13; Ef 1,12; 4,9; 1 Tes 4:16; 2 Tes 2:3; 1 Tim 3:10; 5:4; 5:12; 2 Tim 1:5; 4:16; 2 Tim 2:6; Tit 3:10

Pouze význam: 1 Kor11:18 ;12:28 ; 15:3; 2 Kor 8:5,12; 1 Tim1:16 ; 2:1

Jak čas/pořadí, tak význam: Sk 26:23; Řím 1:8;1:16 ; 1 Kor 15:45,46,47; 1 Tim 2:13

Dříve nebo před něčím jiným: Římanům 10:19–20; 15:24; Ef 1:12; 6:2; Fil 1:5; 1 Tim 1:16; 2 Tim 4:16

Bez rozlišení: Římanům 2:9; 2:10; Efezským 6:2

Závěr: Skutky 26:23 může znamenat všechny tři významy: čas/pořadí, důležitost a dříve než někdo jiný. Kristus byl první, kdo vstal z mrtvých s neporušitelným tělem, je zdrojem našeho vzkříšení a vstal dříve, než kdokoli z nás vstaneme.

Jaký druh vzkříšení:

Pavel nebyl vzkříšením neznámý, neboť v Skutcích 20:9–12 vzkřísil Eutycha z mrtvých. Ale z technického hlediska řecký výraz neoznačuje činnost „vstání z mrtvých“, ale spíše podstatné jméno „vzkříšení mrtvých“. Na co tedy Pavel odkazuje?

a) Dočasné vzkříšení s těly, která by znovu zemřela: Lazar (Jan11:38 –42), syn vdovy (1. Královská17:22 ), syn Šunamity (2. Královská4:28 –37) a Eutych (Skutky 20:9–12).

b) Trvalé vzkříšení, při kterém byl Ježíš prvním, kdo vstal s neporušitelným tělem.

Pavel nikde jinde nekázal první typ, pouze ten druhý. V Římanům 6:9 říká, že jelikož byl Kristus vzkříšen z mrtvých, „nemůže už znovu zemřít“, a stejně tak jsou i naše vzkříšená těla neporušitelná (1. Korinťanům 15:20–23, 35–55). Pavel také říká: „Vskutku, Bůh ho [Ježíše] vzkřísil z mrtvých, aby už nikdy nezažil rozklad“ ve Skutcích 13:34a

Bylo by mylné si myslet, že Pavel kázal buď to, že Kristus měl pouze dočasné vzkříšení, nebo že nám sliboval pouze dočasné vzkříšení. Jeho poselství Festovi a Agrippovi, stejně jako všem ostatním, se týkalo pouze trvalého vzkříšení, které má Kristus i my.

Otázka: Proč byl Pavel ve Skutcích 26:24–29 tak smělý před králem Agrippou?

Odpověď: Co měl Pavel ztratit? Duch Svatý Pavlovi řekl, že bude svědčit v Římě, a Pavel věděl, že do Říma půjde. Pavel zde byl smělý, aby obrátil své posluchače. Zřejmě se domníval, že přímá a jednoduchá výzva je nejlepším přístupem. Možná také existovala naléhavá potřeba, aby se Pavel nyní odvolal do Říma. Festus nebyl s situací obeznámen a zřejmě neměl žádné podezření, že Židé chtěli Pavla poslat do Jeruzaléma jen proto, aby na něj mohli ušlapat. Pavel se možná odvolal do Říma právě teď, protože viděl, že ho brzy pošlou do Jeruzaléma.

Někdo by se mohl zeptat, proč by se Pavel namáhal kázat evangelium vládcům, kteří se zdáli být tak daleko mimo dosah evangelia. Možná je odpověď v tom, že Pavel to tak neviděl. Pavel se neptal, kdo je mimo dosah evangelia, ale jelikož měl příležitost, hodlal ji využít a kázat nejen Felixovi a králi Agrippovi, ale i všem ostatním, kteří poslouchali.

Jako historickou poznámku na okraj: ve druhém století (100–200 n. l.) byli římští občané obecně posíláni do Říma, aniž by se museli odvolat k císaři. Ve třetím století byli téměř všichni, kdo v Římské říši nebyli otroky, občany, takže si téměř kdokoli mohl zvolit, aby byl poslán do Říma. Ale v Pavlově době nebyli římští občané posíláni do Říma, pokud se výslovně neodvolali.

I dnes bychom měli být odvážní. Nedělejme z hlásání evangelia jen skrytý motiv, ale otevřeně řekněme, že nejdůležitějším důvodem, proč k nim mluvíme, je to, aby mohli být spaseni.

Otázka: Proč ve Skutcích 26,24–25 Festus obvinil Pavla z šílenství?

Odpověď: Nebylo to proto, že by si myslel, že je Pavel nevzdělaný; ve skutečnosti tvrdil, že právě Pavlovo velké vzdělání ho přivedlo k šílenství, což do jisté míry vypovídá o Festusově vlastní úrovni vzdělání. Jedním z důvodů, proč to Festus mohl říci, je to, že možná nepochopil všechny Pavlovy argumenty. Druhým důvodem je, že Festus byl Řek, nikoli Žid, a řecká filozofie (téměř) neznala pojem vzkříšení z mrtvých.

Otázka: Ve Skutcích 26:27 si Pavel vedl skvěle díky svému výmluvnému, erudovanému a na Písmu založenému projevu, ale pak to vše přerušil, aby králi Agrippovi položil přímou, pronikavou otázku. Kdy si myslíte, že bychom měli při sdílení evangelia udělat pauzu a položit přímé, pronikavé otázky?

Odpověď: Při kázání o evangeliu může být pro posluchače snadné naslouchat pasivně a neuvědomit si, že se chystají učinit nejdůležitější rozhodnutí svého života: zda uvěřit a následovat poselství evangelia, či nikoli. Král Agrippa byl údajně odborníkem na judaismus, včetně proroků. Pavel zde však jasně vymezil hranici. Agrippa věděl o prorocích, ale věřil v ně, ano, nebo ne? Agrippa byl rozhodně posluchačem ochotným naslouchat, ale byl také posluchačem ochotným učinit změnu na základě toho, co uslyší?

Otázka: Proč ve Skutcích 26:27–29 král Agrippa nepřijal Krista, když k němu Pavel promlouval?

Odpověď: Ačkoli neznáme všechny důvody, mohlo to být z pýchy, strachu nebo kvůli tomu, že ho sledovali ostatní lidé. Nakonec Bůh předem věděl a předurčil, kdo půjde do nebe. Bez ohledu na to, jak si možná představujete vzájemný vztah mezi předzvěstím a předurčením, je nesprávné spojovat tyto dva pojmy takovým způsobem, který výslovně či implicitně zbavuje krále Agrippu jeho odpovědnosti přijmout a uvěřit.

Otázka: Měl by se Pavel podle Skutků 26:32 a Skutků 25:11 odvolat k císaři?

Odpověď: To by znamenalo, že by Pavel odcestoval do Říma, aby o jeho případu rozhodl osobně císař.

Pavel udělal dobře, že se odvolal k císaři, a to ze tří důvodů.

Za prvé, Pavel chtěl odjet do Říma a toto by mu k tomu posloužilo jako vstupenka.

Za druhé, Pavel si možná uvědomil, že neúprosná, vražedná opozice by znamenala, že v Judeji nikdy nebude propuštěn. Pamatujte, že velekněží chtěli, aby se Pavel vrátil do Jeruzaléma, aby na něj mohli ušlapat.

Za třetí, pokud by se Pavel dostavil před císaře a byl prohlášen za nevinného, poskytlo by to křesťanství právní oporu, jakou mělo judaismus.

Nakonec si uvědomte, že když někdo něco řekne, neznamená to nutně, že to, co říká, je pravda. Festus a Agrippa se shodli, že Pavel je nevinný, a kdyby se neodvolal k císaři, propustili by ho. To se jim teď snadno řeklo. Mohli Pavla propustit kdykoli během těch dvou let, co Pavel pobýval ve vězení! Mohli ho dokonce propustit i teď, což by z odvolání k císaři udělalo bezpředmětnou záležitost. Je snadné, aby někdo působil velmi mile a smířlivě, když ho to nic nestojí, nemá co ztratit a ví, že jeho „velkorysost“ nemůže být nikdy uplatněna. Ve skutečnosti si Festus pravděpodobně oddechl, když se Pavel odvolal, protože ho to dostalo z ošemetné situace. Nechtěl si znepřátelit Židy a raději by nezabil nevinného římského občana, za což by se později možná musel zodpovídat. Festus si tedy pravděpodobně uvědomil, že i kdyby byl Pavel nevinný, mohl by být stále nebezpečnou osobou.

Otázka: Co můžeme vyvodit ze stylu psaní ve Skutcích 27:1–28:13?

Odpověď: Popis je tak podrobný, že Lukáš musel být očitým svědkem a pravděpodobně měl dokonce přístup k lodním deníkům. Jak řekl Thomas Walker: „V celé klasické literatuře neexistuje žádný tak podrobný záznam o fungování starověké lodi.“ Jako lékař měl Lukáš, který ve Skutcích často používal lékařskou terminologii, smysl pro detail. Na druhou stranu však Lukášova jednoduchá terminologie týkající se plavby naznačuje, že nebyl námořníkem. James Smith z Renfrewshire ve Skotsku byl třicet let jachtařem a vydal se na Maltu, aby studoval Pavlovu plavbu. V roce 1848 napsal knihu „Pavlova plavba a ztroskotání“ (The Voyage and Shipwreck of Paul), v níž uvedl: „Žádný námořník by nepsal stylem, který by se tak málo podobal stylu námořníka; žádný člověk, který není námořníkem, by nemohl napsat vyprávění o námořní plavbě, které by bylo ve všech částech tak konzistentní, ledaže by vycházelo ze skutečného pozorování.“ Na druhou stranu, nepočítáme-li tuto plavbu, Pavlovo dalších jedenáct plaveb činilo celkem 3 500 mil. Ačkoli tedy Pavel nebyl zkušeným námořníkem, byl zkušeným pasažérem na lodi.

Kdo další by navíc pravděpodobně byl na palubě? Mezi cestujícími byli pravděpodobně i další vězni, kteří mířili do Říma, aby tam byli souzeni nebo popraveni. Často je popravovali v Koloseu nebo v jiných arénách.

Otázka: V Skutcích 27:10, pronesl zde Pavel falešné proroctví, že lidé přijdou o život, když podle Skutků 27:22–23 nikdo o život nepřišel?

Odpověď: Ne, ale existují dvě různé odpovědi.

Pavlův původní názor versus Boží pozdější slib: Pavel ve Skutcích 27:10 mluvil na základě svých vlastních znalostí, protože řekl: „Vidím“, a ne „Bůh řekl“ nebo „anděl řekl“, jak je tomu ve Skutcích 27:22.

Boží zjevená vůle se může změnit, když se změní naše vůle: Možná Bůh Pavlovi skutečně řekl, že by mohlo dojít ke ztrátě životů ještě před Skutky 27:10. Jelikož Skutky 27:24 říkají, že životy těch, kteří byli s Pavlem, mu byly „uděleny“, musel se za ně Pavel vroucně modlit. Boží zjevená vůle vůči nám se může změnit, když se modlíme, nebo když se změní naše vůle. Další příklad toho najdeme v Genesis 20:3–7. Příklad toho, kdy byla Davidova věrná, častá a vroucí modlitba vyslyšena „ne“, najdeme ve 2. Samuelově 12:15–19.

Otázka: Jak byste měli žít podle Skutků apoštolů 27:10, když se proti své vůli ocitnete v situaci, která směřuje ke zkáze?

Odpověď: Nejprve se za to modlete a poté varujte ostatní, jak to udělal Pavel. Někdy to nefunguje, protože ti, kterým to říkáte, podceňují buď závažnost nebezpečí, nebo pravděpodobnost, že k němu dojde. Možná byste chtěli opustit loď, pokud to jde, i když v Pavlově případě to nebylo možné. Nebo pokud byste byli na Titanicu, když se potápěl, mohli byste lidem říkat, aby nastoupili do záchranných člunů, říkat jim, aby počkali, až se čluny naplní i ostatními, a obecně se chovat tak, jak by se v této situaci choval Kristus. Abyste však mohli tyto věci udělat, museli byste zachovat chladnou hlavu a nepanikařit. Lidé mají větší sklon k panice, když nevědí, že nad nimi Bůh bdí. Ale to, že nad vámi Bůh bdí, může zahrnovat i uklidnění vašich nervů, abyste se mohli rozhodnout pro nejlepší postup.

Mohli bychom se spokojit s myšlenkou, že pokud věrně následujeme Boha, nepotká nás žádná silná bouře ani ztroskotání. To však neplatí ani po fyzické, ani po emocionální stránce, a to ani v případě Pavla. Bůh nás provede bouřemi, ale mezitím máme být „ostrůvkem klidu“, dobrým svědkem a chválit Boha i uprostřed bouře.

Otázka: Co je to ve Skutcích 27,14 vítr zvaný „Euroklydon“?

Odpověď: Doslovně to znamená „severovýchodák“ a jedná se o silný severovýchodní vítr, který se v této části Středozemního moře vyskytuje na podzim a na začátku zimy. Po 14. září činí plavbu ve východním Středozemním moři nebezpečnou. Bylo to po Dni smíření a podle Williama Ramsaye připadl v říjnu roku 59 Den smíření na 5. října, takže období klidné plavby skončilo až do přibližně 5. března. Cauda byl malý ostrov asi 25 mil jižně od Kréty. Plavit se v tomto ročním období bylo nerozumné, ale majitelé lodi to pravděpodobně chtěli risknout kvůli penězům. Plavba z Fair Havens do Phoenixu měřila méně než 100 mil a vítr byl při vyplutí mírný, takže se rozhodli to risknout.

Otázka: Jak se dnes lidé cítí bezpečněji, když v nebezpečných situacích přijímají drobná preventivní opatření, jak je popsáno ve Skutcích 27:17?

Odpověď: Ve Skutcích 27:17 ovázali loď zvenku provazy, aby lépe držela pohromadě na rozbouřeném moři. Představte si, že by vám někdo řekl: „Na moři vás čekají větry o síle hurikánu, ale nemusíte se ničeho bát, obvážeme vaši loď provazy!“ Ačkoli obvázání lodi provazy byl dobrý nápad, nebyl ani setinu tak dobrý jako nápad vůbec tam tak pozdě neplout. Ale jakmile se jednou rozhodli – kvůli peněžnímu zisku a s rizikem pro bezpečnost všech – bylo obvázání lodi lepší než nic. Další čtyři věci, které udělali – vytáhnutí záchranného člunu na palubu, spuštění plachty, aby zpomalili plavbu, spuštění kotvy, aby plavbu mírně zpomalili, a v zoufalství vyhození nákladu přes palubu – byly to nejlepší, co mohli udělat, když už se v této situaci ocitli. Chtěli loď zpomalit, protože nechtěli v noci narazit na libyjské pobřeží. U libyjského pobřeží se obávali písčin.

Dnes lidé někdy dělají věci, díky nimž jsou o trošku bezpečnější, ne proto, že by to mělo velký význam, ale aby se cítili lépe v rizikové situaci. Je lepší zhodnotit celkové riziko a možná se do té rizikové situace vůbec nedostávat. Malé kroky k tomu, aby se něco zlepšilo nebo bylo méně riskantní, jsou v pořádku, ale nenechte se tím zaslepit natolik, abyste přehlédli celkovou situaci. Vezměte si například Robina Hooda, který okrádal bohaté a dával chudým. Měl by okrádat? Ne. Ale kdyby dal chudým trochu peněz, cítil by se díky tomu lépe? Je lepší lidi neokrádat, než je okrádat, i když dáte chudým peníze, které vám nepatřily.

Otázka: Jak a kdy byste měli ve Skutcích 27:21 říci „Já jsem vám to říkal“, jak to zde zřejmě udělal Pavel?

Odpověď: Hodně záleží na vašem postoji a tónu hlasu, když to říkáte. Pavel se je nesnažil ponížit, ale tím, že to řekl, naznačil, že by v budoucnu měli věnovat větší pozornost jeho doporučením.

Otázka: Jak je možné, že ve Skutcích 27:27 pluli po Jadranském moři, když měli být jižně od Itálie?

Odpověď: V té době se pod pojmem Jadranské moře rozuměly také vody jižně od Itálie až po Sicílii a Maltu na západě a po ostrov Krétu na východě. To je značně jižněji od toho, co se dnes nazývá Jadranské moře. Josefus, který zde také ztroskotal, jej nazýval „Adrijským mořem“.

Otázka: Proč bylo ve Skutcích 27:37 na lodi, na které cestoval Pavel, tolik lidí (276)?

A: Zřejmě šlo o velkou loď a většina lodí v té době měla otroky, kteří veslovali. Josephus ve své knize Život, 15. kniha, kap. 3, zmínil, že loď, která ho vezla do Itálie, měla 600 cestujících. Josephus také ztroskotal a přežilo pouze 80 cestujících.

Otázka: Proč ve Skutcích 27:38–41 chtěli nasměrovat loď do potoka nebo říčky?

A: Pravděpodobně proto, aby se vyhnuli velkým skalám.

Q: Jaký význam má ve Skutcích 27:41 to, že loď najela na mělčinu mezi dvěma moři?

A: V místě, které se dnes nazývá St. Paul’s Bay, mezi ostrovem Malta a nedalekým ostrůvkem Salmonetta, se nacházely (a stále nacházejí) písčiny. Toto místo bylo ideální pro vytažení lodi na mělčinu, protože nikdo by nechtěl narazit lodí na skály.

Tento zdánlivě bezvýznamný detail je velmi důležitý, protože by o něm nikdo nevěděl, pokud by buď nežil na Maltě, nebo nebyl očitým svědkem.

Otázka: Proč byli ve Skutcích 27:42 vojáci tak horliví zabít vězně?

Odpověď: Římští vojáci mohli být popraveni za to, že nechali vězně uprchnout, ale nebyli by potrestáni za to, že vězně zabili, aby jim zabránili v útěku. Možná by vojáci byli spokojeni, protože veškerá vina by padla na setníka, jelikož jim přikázal, aby vězně nezabíjeli.

Otázka: Ve Skutcích 27:1 až 28:1 čelíme všichni v životě bouřím. Jak byste porovnali a kontrastovali Pavlovu cestu s Jonášovou?

Odpověď: Je zajímavé porovnat Pavlovu plavbu s podobnou plavbou Jonáše, která vedla přibližně stejnou oblastí. Oba zažili bouře a nečekaně museli opustit ochranu lodi. Jonáš však, ačkoli byl pod Boží ochranou, dobrovolně utíkal, aby neuposlechl Boha. Pavel, navzdory potenciálnímu odporu satana, ale stále pod Boží ochranou, byl vězněm, který neměl žádnou kontrolu nad tím, kam se dostane. Oba se však dostali na místa, která pro ně Bůh určil. A oba se tam dostali způsobem, který pro ně byl zcela neočekávaný.

Otázka: Co se ve Skutcích 28:1 dozvídáme o ostrově Malta?

Odpověď: Malta je malý ostrov (18 x 8 mil, 95 čtverečních mil nebo 246 čtverečních kilometrů), který leží pouhých 58–60 mil (93–96 kilometrů) jižně od Sicílie a asi 180 mil severovýchodně od Tuniska. Nachází se 600 mil (960 kilometrů) západně od Fair Havens na Krétě.

Obyvateli byli bývalí Féničané a navíc římští vojáci s rodinami. Byli nazýváni „barbary“ ne proto, že by nebyli civilizovaní, ale slovo „barbar“ původně označovalo někoho, kdo nemluvil rodnou řečí řecky (nebo později latinsky). Studijní bible NIV na str. 1699 dodává, že tito lidé byli potomky Féničanů, kteří byli romanizováni, a tudíž docela civilizovaní.

Otázka: Kde přesně na Maltě přistál Pavel ve Skutcích 28:1?

Odpověď: Pravděpodobně to bylo místo, které se dnes nazývá Paul’s Bay (z pochopitelných důvodů). Nachází se asi 8 mil (13 km) severozápadně od města Valletta.

Otázka: Jak se mohla v Skutcích 28:3 zmije uštknout Pavla do ruky, když dnes na Maltě žádné zmije nežijí?

Odpověď: Dnes se na Maltě vyskytují pouze dva druhy hadů a oba byly dovezeny. Na Maltě dnes také není mnoho lesů, kde by se dalo sbírat dřevo. Než však lidé lesy vykáceli, není důvod předpokládat, že by se zde nevyskytovaly stejné druhy hadů jako v okolních zemích. Had Vipera aspis žije v jižní Evropě, Vipera latastei obývá Španělsko a Portugalsko a Vipera ammodytes se vyskytuje o něco dále na jihovýchodě Evropy.

I když by se mohlo jednat o démona převlečeného za hada, není důvod předpokládat, že to nebylo běžné, přirozené zvíře. Ať už byl ten had původní nebo se na ostrov dostal na lodi, Malťané nebyli jedovatým hadům cizí.

Otázka: Kdo nebo co je zde ve Skutcích 28:4 „Spravedlnost“?

Odpověď: Spravedlnost znamená „spravedlnost“, ale existovala také řecká bohyně jménem Dike/Dice, nazývaná také „Paní Spravedlnost“, která byla bohyní spravedlnosti a mravního řádu. Byla dcerou Dia a jeho druhé manželky, titánky Themis, která byla bohyní „božského řádu a spravedlnosti“. Maltézané tedy mohli mluvit o kterékoli z nich. Zatímco většina Maltézanů byla fénického/kartáginského původu, jiní byli rodinami římských vojáků. Zdá se, že různí bohové a bohyně volně přecházeli mezi kulturami.

Otázka: Existuje v Skutcích 28:7 nějaký archeologický důkaz o titulu „první/hlavní muž“ ostrova?

Odpověď: Ano. Malta byla příliš malá na to, aby byla provincií nebo královstvím. Nápis dokládá, že císař Augustus jmenoval „vůdce nad celou obcí Malty“.

Otázka: Existují v Skutcích 28,7 nějaké mimobiblické důkazy o tomto Publiovi, „hlavním úředníkovi ostrova“?

Odpověď: Ano. Podle tradice se Publius stal prvním biskupem Malty. Gennadius/Jerome ve spise O slavných mužích 19 uvádí, že byl později zabit kvůli své křesťanské víře.

Otázka: Proč jim ostrované ve Skutcích 28:7–10 poskytli zásoby?

Odpověď: Malta je malý ostrov a ostrované neměli žádnou povinnost poskytovat zásoby místo toho, aby je prodávali. Pravděpodobně však byli velmi vděční za lidi, které Pavel na ostrově uzdravil. Z Pavlových činů tak měli prospěch všichni římští vojáci i posádka lodi. Máte jako dnešní věřící vliv na to, aby lidé ve vašem okolí měli prospěch z vašeho požehnaného života?

Otázka: Čím mohl trpět Publiův otec ve Skutcích 28:8?

Odpověď: Na Maltě panuje mírné podnebí. V zimě se teplota pohybuje mezi 50 až 65 °F (10–17 °C), takže příčin mohlo být několik. Na většině míst je příčinou úplavice špatná voda nebo zkažené jídlo. Na Maltě však existuje ještě třetí příčina. V mléce koz na Maltě, Gibraltaru a dalších teplých místech ve Středomoří se vyskytuje mikroorganismus zvaný Micrococcus melitensis. Dnes proti němu existuje vakcína, ale bez ní může přerušovaná horečka trvat od čtyř měsíců až po tři roky.

Otázka: Kdo byli Kastor a Pollux ve Skutcích 28:11?

Odpověď: Podle řecké mytologie byli Castor a Pollux dvojčata, která se narodila Zeusovi a Lédě, královně Sparty, když Zeus přijal podobu labutě a oplodnil Lédu. Byli to bohové-patroni námořníků. Pokud byla během bouře vidět jejich souhvězdí Blíženci, znamenalo to štěstí. Údajně se vylíhli z vajec. Tento mýtus nebyl v té době tak populární jako jiné, ale později, během renesance, se mnoho umělců věnovalo malbám zachycujícím tento výjev, včetně Leonarda da Vinciho (nikdy nedokončeno) a Michelangela. Za to jim platili mecenáši. Pokud vás někdo platí za to, abyste něco udělali, kolik času strávíte přemýšlením nad tím, zda Bůh opravdu chce, abyste na tom pracovali, nebo ne?

Mimochodem, ve Vatikánu na dveřích baziliky svatého Petra je vyobrazení, které vypadá jako Leda a labuť. Na Trip Advisor byla jeho fotografie. Nevím, proč se to ve Vatikánu nachází.

Otázka: Co víme o Židech v Římě podle Skutků apoštolů 28:24–25?

Odpověď: Nejprve se nacházeli v Puteoli, přístavu nedaleko Neapole, kolem roku 4 př. n. l. Císař Claudius vyhnal Židy z Říma v letech 41 až 53 n. l., ale od té doby jim bylo povoleno se vrátit. V Římě bylo sedm různých židovských synagog. V Římě tvořili menšinu, ale významnou menšinu.

Otázka: Co dělal Pavel dva roky v domácím vězení v Římě (Skutky 28:30–31)?

Odpověď: Písmo říká, že Pavel přijímal návštěvy a kázal evangelium, ale nic bližšího neuvádí. Možná právě v této době Pavel napsal Efezským, Filipským, Koloským a Filemonovi.

Otázka: Myslíte si, že byl Pavel ve Skutcích 28:30–31 propuštěn na svobodu, nebo ne?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Ani historie nám neříká, zda a) byl Pavel odsouzen a umučen, nebo b) propuštěn, vykonal další skutky, poté byl znovu zatčen, odsouzen a umučen. Můžeme se však podívat na situaci. Nic nenasvědčuje tomu, že by se jeho židovští žalobci dostavili, pravděpodobně proto, že věděli, jak slabý mají případ. Nero nebyl na počátku své vlády vražedně šílený. Byla tedy velká šance, že byl Pavel nakonec propuštěn.

Stejně jako my měl i Pavel dobré i špatné časy, chvíle, kdy si byl jistý, co se stane, a chvíle, kdy neměl ani ponětí. Ať už byl tentokrát Pavel propuštěn, nebo ne, byl křesťanem za všech okolností. Dokázal být spokojený, když kázal před velkými davem a uzdravoval lidi, a dokázal být spokojený i ve vězení, odkud napsal List Filipským. Pavel mohl být spokojený s jistotou, že se chystá do Říma, a mohl být spokojený i v nejistých dobách, kdy se mu život zdál jako ztroskotání lodi. Když jsme se zabývali Pavlovým životem, měli bychom usilovat o to, aby se náš život více podobal Pavlovu (Filipským 3:17).

Otázka: Co lze říci o Lukášově stylu psaní ve Skutcích apoštolů a v Lukášově evangeliu?

Odpověď: Zatímco Marek psal jako „muž činu“, Lukáš se zajímal o to, co bylo řečeno. Více než 22 % Skutků tvoří hlavní projevy a včetně dalších, kratších projevů tvoří projevy více než polovinu knihy Skutků. Tyto projevy byly nepochybně mnohem delší, než jak je Lukáš zaznamenal, a uznává se, že Lukáš je parafrázoval. Stejně tak Lukášovo evangelium obsahuje více Ježíšových podobenství než ostatní evangelia.

Lukášova řečtina je vynikající a zřejmě měl vysoké vzdělání. Dnešní studenti řečtiny dokonce považují jeho řečtinu za nejobtížnější k překladu v celé Bibli.

Otázka: Kdo napsal knihu Skutků apoštolů?

A: Panuje vcelku všeobecná shoda, že jej napsal Lukáš, ten samý člověk, který sepsal Lukášovo evangelium.

Existují náznaky, že autorem Skutků byl ve skutečnosti Pavlův společník, který ho doprovázel na jeho cestách.“

Lukáš je také zmíněn v Koloským 4:14, 2. Timoteovi 4:11 a Filemonovi 24.

Q: Kdy byla napsána kniha Skutků apoštolů?

A: Existují dva názory.

1. Brzké datum, neboť kdyby o nich Lukáš věděl, pravděpodobně by zmínil Pavlovu smrt, pronásledování za Nera a pád Jeruzaléma, pokud by k nim došlo; Lukáš mohl napsat Skutky apoštolů mezi lety 61 a 64 n. l. Jiní uvádějí období 63–70 n. l. vzhledem k tomu, že se v textu nezmiňují pozdější události.

2. Druhý názor je, že je možné, že Lukáš plánoval třetí svazek (ačkoli to nebylo v Boží vůli), takže mohl knihu Skutků napsat později a pozdější události si ponechat pro třetí svazek.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje čtvrtinu Skutků 20:35 a násl. (5 slov z 26) 1. Klement, sv. 1, kap. 2, str. 5 a Polykarp (100–155 n. l.) cituje polovinu Skutků 2:24a (7 z 15 řeckých slov) v Polykarpově listu Filipským, kap. 1, str. 33. Byl rozhodně napsán před lety 96–98 n. l.

Otázka: Byla tato kniha napsána ve 2. století (dlouho po Lukášově smrti), jak tvrdila liberální tübingenská škola?

Odpověď: Tvrdili to kvůli mnoha shodným skutečnostem uvedeným jak ve Skutcích, tak v dílech Josefa Flavia. (Josef Flavius napsal „Starověk Židů“ kolem let 93–94 n. l.)

To by se však dalo očekávat, pokud by Lukáš měl přístup k mnoha stejným zdrojům, které používal Josefus. Kromě toho Irenaeus (182–188 n. l.), Klement Alexandrijský (193–202 n. l.), Muratoriho kánon (170–210 n. l.), Origen (225–254 n. l.) a Pamfil (umučil se v roce 309 n. l.) všichni tvrdí, že Skutky napsal Lukáš.

Otázka: Jak můžeme na základě Skutků apoštolů vědět, že dnešní Písmo je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším tři dobré důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Křesťanští autoři z doby před nicejským koncilem citovali 20,4 % knihy Skutků apoštolů. To je 204,86 z 1003 veršů. Zde jsou autoři, kteří odkazovali na verše ve Skutcích apoštolů.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje 1/4 Skutků 20:35 a násl. (5 slov z 26) 1. Klement, sv. 1, kap. 2, str. 5

Barnabášův list (cca 100–150 n. l.), kap. 7, str. 142, odkazuje na Skutky 14:22

Polykarp (100–155 n. l.) cituje polovinu Skutků 2:24a (7 z 15 řeckých slov) – Polykarpův list Filipským, kap. 1, str. 33. V kap. 2, str. 33 také cituje Skutky 17:31

„Pastýř Hermův“ (160 n. l.), kniha 1, kap. 2, str. 18, cituje polovinu Skutků 4:12.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) jasně parafrázuje Skutky apoštolů 1:9 v díle O vzkříšení, kap. 9, str. 298

Křesťané z Vienne a Lugduna (177 n. l.) citují polovinu Skutků 7:60: „stejně jako Štěpán, dokonalý Svědek: ‚Pane, nepřipočítej jim tento hřích.‘“ Ante-Nicene Fathers, sv. 8, str. 784.

Irenaeus, který v letech 182–188 n. l. sepsal dílo „Proti herezím“, odkazuje na 48 místech na 88 veršů ze Skutků apoštolů.

Irenej (182–188 n. l.) cituje Skutky apoštolů 8:9–11, 20, 21, 23 (Šimon Čaroděj), jak je zapsal Lukáš. Irenej, „Proti herezím“, kniha 1, kap. 23.1, str. 347

Muratoriho kánon (190–217 n. l.) ANF sv. 5, kánon 2, str. 603: „Kromě toho jsou Skutky apoštolů sepsány Lukášem v jedné knize.“

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje 48 veršů ze Skutků: 1:7;2:26 –28, polovinu2:41 ; 6:2; 8:22a;10:10 –15,34,35;15:23 ,28,29,17:18 ,22,23,28; 26:17–18. Odkazuje na 9 veršů ve Skutcích:3:14 , 17, 19, 21; 5:1;8:30 ;10:24 ;17:15 (zmínka o Aténách);17:30 .

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) cituje Skutky 17:22, 23 slovy: „Lukáš ve Skutcích apoštolů“ ve svém díle Stromata (193–202 n. l.), kniha 5, kap. 12, str. 464. Ve Stromata, kniha 6, kap. 8, str. 494, také cituje „Petr ve Skutcích“.

Tertullian (198–220 n. l.) zmiňuje Skutky apoštolů jménem v díle O vzkříšení těla, kap. 39.

Tertullian uvádí mnoho citátů a narážek ze Skutků a uvádí, že se jedná o Skutky apoštolů, v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 5, kapitola 2, str. 432–433

Hippolyt (222–235/236 n. l.) cituje Jeremiáše 23:18 a Skutky 10:36 a hned poté říká: „Tyto věci tedy, bratři, jsou zvěstovány Písmem.“ Proti kacířství Noeta, kap. 13–14, str. 228

Origenes (225–254 n. l.) „…jak vypráví Lukáš ve Skutcích apoštolů“ Origenes, Proti Celsovi, kniha 6, kap. 11, str. 578

Novatian (250–257 n. l.) cituje tři čtvrtiny Skutků2:17 (také Joela2:28 ) jako proroctví Joela a zvěstování Krista. „Traktát o Trojici“, kap. 29, str. 640

Pojednání o opětovném křtu, kap. 1, 2, str. 668 (250–258 n. l.) „A proto shromáždíme, jak je třeba, do jednoho celku všechny pasáže Písma svatého, které se k tomuto tématu vztahují.“ Poté v kapitole 2 cituje Matouše 3:11b a Skutky apoštolů 1:4,5, Skutky apoštolů 11:15–17, Skutky apoštolů 15:5,8

„Traktát o opětovném křtu“ (cca 250–258 n. l.), kap. 12, str. 674, cituje Skutky15:13 –17 a jmenovitě zmiňuje Jakuba, který promlouvá ve Skutcích apoštolů.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) „Boží Písmo to dokazuje, když říká: ‚Všichni věřící však byli jednoho srdce a jedné duše.‘ [Skutky 4:32] A dále: ‚Všichni tito lidé setrvávali jednomyslně v modlitbě spolu s ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.‘“ [Skutky 1,14] Cypriánovy spisy, Spis 1, kap. 25, s. 429

Cyprián Kartáginský (cca 246–258 n. l.) cituje ve svém Traktátu 12, třetí knize, 3,43 ze „Skutků apoštolů“.

Cyprián Kartáginský (cca 246–258 n. l.) zmiňuje Skutky apoštolů a cituje Skutky 5:3,4 v Spisech Cypriána – Svědectví, kap. 30, s. 543. Viz také Dopis 72, kap. 17, s. 383.

Pontiusovo dílo Život a utrpení Cypriána (po r. 258 n. l.), kap. 3, s. 268, odkazuje na Skutky 8,37 jako na „ve Skutcích apoštolů“.

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) cituje Skutky 13,5.13 jako „ve Skutcích apoštolů“ ve spise Dvě knihy o zaslíbeních, kap. 5, s. 83.

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) zmiňuje „Skutky apoštolů“ v „Dialogu o pravé víře“, druhá část, 12d, str. 90.

Victorinus, biskup z Petau v dnešním Slovinsku (umučil se v roce 304 n. l.), zmiňuje Skutky apoštolů v Komentáři k Zjevení blahoslaveného Jana, str. 355

Pamphilus (zemřel mučednickou smrtí v roce 309 n. l.): dochoval se nám jeho přehled Skutků apoštolů. Ante-Nicene Fathers, sv. 6, str. 166–168.

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) cituje Skutky 7,59 v okamžiku, kdy promlouvá Štěpán. Kanonické epištoly, kánon 9, str. 273.

Koncil v Neocaesareji (kolem roku 315 n. l.), kánon 15, str. 86: „Diakonů by mělo být podle kánonu sedm, i kdyby bylo město velké. O tom vás přesvědčí Kniha Skutků.“

Athanasius (kolem roku 318 n. l.) před koncilem v Niceji cituje část Pavlovy řeči ve Skutcích14:15 jako Pavlovu. Proti pohanům, část 3, kap. 35, str. 22

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) naráží na Skutky 1,9 slovy: „On [Ježíš] mohl odejít ke svému Otci, vynesen na oblaku.“ Božské instituce, kniha 4, kap. 12, str. 111

Po Nicejském koncilu

Eusebius z Cesareje (323–326 n. l.) uvádí, že se to nachází v „posvátné knize Skutků“. *Církevní dějiny*, kniha 2, kap. 18, *Nicejští a postnicejští otcové*, druhá řada, sv. 1, str. 122. Lukáš napsal *Skutky apoštolů*. Tamtéž, kap. 22, str. 124

Eusebius z Cesareje (323–339/340 n. l.) odkazuje na Skutky 12:3 slovy „jak říká božské Písmo“; Eusebiova *Církevní historie*, kniha 2, kap. 9, str. 111

Eustathius z Antiochie (před rokem 337 n. l.) odkazuje na Skutky 16:17 a další verše.

Afrahat Syrský (337–345 n. l.) zmiňuje Skutky apoštolů ve svém díle Vybrané důkazy

Dopis ariánského kacíře Candiduse Mariovi (359–362 n. l.)

Hegemonius ze Sirmia (3. století n. l.) při překladu Archelaa (262–278 n. l.) cituje Skutky apoštolů 2:6 jako Písmo. „Disputa s Manesem“, kap. 36, str. 210.

Archelaus rovněž cituje Skutky 9:15 v „Disputaci s Manesem“, kap. 34, s. 208. Ve „Fragmentu 1“, s. 234, možná odkazuje na Skutky 9:40. Na žádné další verše ze Skutků se neodvolává.

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Victorinus z Říma (po roce 363 n. l.)

Athanasius (367 n. l.) „Opět není zdlouhavé hovořit o [knihách] Nového zákona. Jsou to čtyři evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Poté Skutky apoštolů a epištoly (nazývané katolické), sedm, a to: jedna od Jakuba; dvě od Petra; tři od Jana; a po nich jedna od Judy. Kromě toho je zde čtrnáct Pavlových listů, sepsaných v tomto pořadí. První, Římanům; poté dva Korinťanům; po nich Galatským; dále Efezským; poté Filipským; poté Koloským; po nich dva Tesalonickým a ten Židům; a dále dva Timoteovi; jeden Titovi; a nakonec ten Filemonovi. A kromě toho Zjevení svatého Jana.“ Athanasiův Sváteční list 39, kap. 5, str. 552

Hilary z Poitiers (355–367/368 n. l.) cituje Skutky apoštolů 1:7 jako Ježíšova slova. V knize o Trojici, 9. kniha, kap. 75, str. 181

Dílo „Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Skutky apoštolů jako součást Nového zákona. Cituje celý text Skutků apoštolů 1,1.

Efraim Syrský (350–378 n. l.) cituje Skutky 22:11 a 26:13 ve spise Tři homilie, homilie 1, kap. 26 a 27, str. 316.

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.)

Ambrosiaster (po roce 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) zmiňuje Skutky apoštolů v přednášce 14.28, str. 102

Cheltenhamský kánon (= Mommsenův katalog) (cca 360–370 n. l.) zmiňuje každé ze čtyř evangelií, Skutky apoštolů, Pavlovy listy, 1. list Petrův, 1. list Janův a Zjevení.

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Gregor Nazianský (330–391 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) zmiňuje Pavla, který cituje řeckého básníka (Skutky17:28 –29) ve „Skutcích apoštolů“, dopis 4.2, str. 31

Gregor z Elviry (po r. 392 n. l.)

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) zmiňuje Skutky apoštolů ve druhé knize „Proti Eunomiovi“, str. 274 a str. 276.

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) cituje Skutky 2:36 v díle Proti Eunomiovi, kniha 5, kap. 3, str. 177

Amfilochios (zemřel 397 n. l.) odkazuje na Skutky15:24 a další pasáže ve spise „Iambi ad Seleucum“

Didymus Slepý (398 n. l.) naráží na Skutky 13:8–11. Komentář k Zachariášovi 11, str. 285

Schizmatický Lucifer z Cagliari (361–399 n. l.) odkazuje na Skutky apoštolů 12:23

Syrský katalog sv. Kateřiny (cca 400 n. l.) odkazuje na čtyři evangelia, Skutky apoštolů, List Římanům a List Galatským až po List Židům.

Maximinus (4./5. století)

Maximus z Turína (4./5. století)

Donatistický schizmatik Petilianus (4./5. století)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje čtyři evangelia, 14 Pavlových listů, listy Jakuba, Petra, Jana a Judy, Skutky apoštolů, Zjevení sv. Jana, Moudrost Šalomounovu a Sirach (= Ekleziastik).

Papež Inocenc I. z Říma (cca 405 n. l.)

Rufinus (374–406 n. l.) v překladu Origena (225–254 n. l.) odkazuje na Skutky 7 jako na Skutky apoštolů de Principiis, kniha 2, kap. 4.2, str. 276

Donatistický schizmatik Gaudentius (po r. 406 n. l.)

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) sepsal 55 kázání o Skutcích.

Chromatius (zemřel 407 n. l.)

Severian (po r. 408 n. l.)

Asterius z Emesy (kolem roku 410 n. l.)

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) odkazuje na Skutky apoštolů 6,11–13 v díle Obrana proti pelagiánům, kap. 8, s. 124

Kartáginský koncil (393–419 n. l.) (218 biskupů)

Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Nového zákona. Konkrétně zmiňuje každé ze čtyř evangelií, Pavlovy listy sedmi církvím, List Židům, Pavlovy listy Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jeroným poté pojednává o Skutcích apoštolů. Následně se zabývá sedmi epištolami Jakuba, Petra, Jana a Judy. Nakonec se zabývá Zjevením svatého Jana. Dopis 53, kap. 9, s. 101–102.

Sulpicius/Sulpitius Severus (363–420 n. l.) zmiňuje Skutky apoštolů v knize „Historie“, svazek 1, kap. 36, s. 89, a v knize „Historie“, svazek 2, kap. 28, s. 110.

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) cituje Skutky 17,30–31 v díle „O Božím městě“, kniha 18, kap. 54, s. 395

Jan Cassian (419–430 n. l.) zmiňuje Skutky 4,32–34 jako část Skutků apoštolů ve svém díle „Instituty Jana Cassiana“, kniha 2.5, str. 206

Efezský koncil (431 n. l.) cituje ze Skutků apoštolů.

Vincenc z Lerins (kolem 434 n. l.)

Sokrates z Konstantinopole (cca 400–439 n. l.) odkazuje na Skutky 15:29 a další verše. Sokratova „Církevní historie“

Cyril Alexandrijský (444 n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (zemřel r. 450 n. l.)

Speculum (5. století)

Theodotus z Ancyry (5. století)

Chalcedonský koncil (451 n. l.)

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.)

Eucharius (cca 424–455 n. l.) Instructiones

Theodoret z Kyrusu (biskup a historik) (423–458 n. l.)

Papež Lev I. z Říma (461 n. l.)

Prosper Tyro z Akvitánie (425–465 n. l.) uvádí, že Skutky10:45 jsou součástí Skutků apoštolů

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Apostolské konstituce (datum nejisté, kolem roku 380 n. l.)

Kacíř Priscillian (kolem roku 385 n. l.)

Kacíř Apollinaris z Laodiceje (kolem roku 390 n. l.)

Arianistický kacíř Eunomius (cca 360–cca 394 n. l.) cituje Skutky 2:36 z Petrova projevu. Apologetický dopis, kap. 25, str. 71

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.) zmiňuje Štěpána ve Skutcích 7:42–43 jako „ve Skutcích svatých apoštolů“. Komentář k Amosovi, kap. 5, str. 154

Nestoriův „Bazar Herakleida“ (451/452 n. l.)

Všechny tyto texty máme k dispozici dodnes.

3. Nejstarší rukopisy Skutků, které máme, vykazují drobné rozdíly, ale žádné teologicky významné chyby.

Otázka: Jaké jsou nejstarší biblické rukopisy ze Skutků apoštolů?

Odpověď: Zde je většina z nich. Celkově přednicejské biblické rukopisy citují 32,5 % Skutků apoštolů. To je 326 z 1003 veršů. Přednicejští křesťanští autoři spolu s přednicejskými biblickými rukopisy pokrývají 43,9 % Skutků apoštolů. Více informací najdete na.

p8 (=Berlin Inv. 8683) Skutky4:31 –37; 5:2–9; 6:1–6,8–15 (4. století)

p29 Skutky 26:7–8,20. 200–225 n. l. Písař, který tento rukopis sepsal, psal následující písmena neobvyklým způsobem: theta, pi a epsilon. Rukopis p45 (Chester Beatty I) vykazuje stejný neobvyklý styl písma. Datum je udáváno jako 200–225 n. l., protože rukopis je podobný papyru Marmarica, který téměř jistě pochází z období 200–225 n. l. a obsahuje alexandrijský text.

str. 33 Skutky 7:6–10, 13–18;15:21 –24, 26–32 (6. století) Shoduje se se Sinaiticusem

str. 38 (=Ann Arbor Inv. 1570, =papyrus Michigan 137) Skutky18:27 –19:6;19:12 –16, přibližně 300 n. l.

konec 2. nebo počátek 3. století – 1999

str. 41 (8. století) Skutky 17:28–34; 18:1f, 17f, 22–25, 27; 19:1–4, 6–8, 13–16, 18f; 20:9–13, 15f, 22–24, 26–38; 21:1–4, 26f; 22:11–14,16f. Zdroj: Vídeň, Papyrussammlung Nationalbibliothek, K. 7541–7542–7543–7544–7545–7546–7547–7548. Stud. Pal. 015 237; P. Weigandt, in K. Aland, Materialien (1969), s. 54–72. ed. princ. (faksimile); J. Henner, H. Förster, U. Horak, Christliches mit Feder und Faden, Nilus 3 (1999), s. 10 č. 9

(Viz http://www.tyndale.cam.ac.uk/Tyndale/staff/Head/NTPapyri.htm#_ftn40)

str. 45 Chester Beatty I (100–150 n. l.) Všechna 4 evangelia a 29 % (289/1003 veršů) Skutků apoštolů. Skutky 4:27–36; 5:10–20; (8 z 33 písmen v 5:21) 30–39; 6:7–7:2; 7:10–21; 7:32–41; 7:52–8:1; 8:14–15, 8:34–9:6; (8:37 nebyl nikdy napsán); 9:16–27; 9:35–10:2; 10:10–23, 31–41; 11:2–13; 11:24–12:6; 12:13–22; 13:6–16, 25–36; 13:46–14:3; 14:15–23; 15:2–7, 9–27; 15:38–16:4; 16:15–21, 32–40; 17:9–17. Ve Skutcích 15:7 se písař ztratil a zopakoval šest veršů ze Skutků 15:2. (Dříve se předpokládalo, že pochází z konce 2. nebo počátku 3. století, resp. z roku 200 n. l.)

p48 Skutky 23:11–17, 25–29 (kolem roku 220 nebo druhá polovina 3. století n. l.)

str. 50 (Papyrus Yale 1543) Skutky 8:26–32; 10:26–31 Aland tento rukopis datoval do 4. nebo 5. století, „ale redaktoři z Yaleu poměrně přesvědčivě argumentují pro datování do období vlády Diokleciána (284–305 n. l.).“

str. 53 Matouš 26:29–30 a Skutky 9:33–38; (3 písmena ze Skutků 9:39b); Skutky9:40 –10:1. cca 260 n. l. Datování vychází z podobností s Heroninovými dopisy z období kolem roku 260 n. l.

str. 56 Skutky 1:1,4–5,7,10–11 (5. až 6. století) alexandrijský text

str. 57 Skutky4:36 –5:2; 5:8–10 (4. nebo 5. století) alexandrijský text

str. 58 stejný originál jako str. 33. Zde jsou informace ze str. 33. Skutky 7:6-10,13-18;15:21 –24, 26–32 (6. století) Shoduje se se Sinaiticusem

str. 74 (=Bodmer 17) Skutky apoštolů 1:2–5, 7–11, 13–15, 18–19, 22–25; 2:2–4; 2:6–3:26; 4:2–6, 8–27; 4:29–27:25; 27:27–28:31; Jakubův list 1:1–6, 8–19, 21–23, 25; 1:27; 2:1–3; 2:4?; 2:5–15; 18–22, 25–26; 3:1, 5–6, 10–12, 14, 17–18; 4:8,11–14; 5:1–3,7–9,12–14,19–20; 1. Petrův 1:1–2,7–8; 1:12?; 1:13,19–20,25; 2:6–7,11–12,18,24; 3:4–5; 2. Petrův 2:21; 3:4,11,16; 1. Janův 1:1,6; 2:1–2,7,13–14,18–19,25–26; 3:1–2,8,14,19–20; 4:1, 6–7, 12, 16–17; 5:3–4, 9–10, 17; 2. Janův 1, 6–7, 13; 3. Janův 6, 12; Juda 3, 7, 12, 18, 24 (7. století)

str. 91 (= Sydney Inv. 360) Skutky2:30 –37;2:46 –3:2 polovina 3. století. Jedná se pouze o jeden list (dva fragmenty) „napsaný dokumentárním písmem“.

str. 112 (=papyrus Oxyrhynchus 4496) Skutky 26:31–32; 27:6–7 (5. století)

Unciál 0165 (Berlín, 5. století) Skutky 3:25; 4:1; 4:6; 4:8;4:10 a pravděpodobně i další verše.

Unciál 0189 Skutky 5:3–21. Jedná se o jeden z nejstarších unciálů: konec 2. nebo počátek 3. století.

Vaticanus [B] (325–350 n. l.)

Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) obsahuje celý text Skutků apoštolů. Za Pavlovými listy (včetně Listu Židům), končícími listem Filemonovi, následuje prázdná linkovaná stránka a poté Skutky apoštolů. Za Skutky apoštolů následuje List Jakubův.

Alexandrinus [A] (kolem roku 450 n. l.)

Bohairský koptský rukopis [Boh] 3./4. století

Sahidský koptský [Sah] 3./4. století

Meg. koptský [Meg] 3./4. století

Fajjúmský koptský [Fay] 3./4. století

Efraemův reskript [C] 5. století

Italika

Latinská Vulgata [Vg] 4. a 5. století

Arménština [Arm] po roce 406 n. l.

gruzínština [Geo] od 5. století

Cambridge 5./6. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Gotština 493–555 n. l.

Filoxenovská syrština [SyrPh] 507/508 n. l.

Harclejská sýrština [SyrH] 616 n. l.

Byzantská [Byz] (Byzantská skupina obsahuje 1 761 až 2 209 samostatných rukopisů. Tyto pocházejí z období přibližně od roku 850 n. l. do roku 1576 n. l.)

Více informací o raných rukopisech Skutků apoštolů najdete na stránce.