< Biblický dotaz z Matouše

Otázky, které se týkají jak Matouše, tak i ostatních evangelií, jsou probírány v části věnované Matoušovi nebo v sekci Evangelia.

Otázka: Jaké jsou některé charakteristické prvky Matoušova evangelia?

Odpověď: Matouš klade důraz na Krista jako zaslíbeného krále, který uvádí Boží království a je naplněním zákona. Kristus je naplněná naděje. Ze všech autorů evangelií je to právě Matouš, kdo nejvíce ukazuje, jak se starozákonní proroctví naplňují v Kristu. Přibližně jedna třetina Matoušova evangelia tvoří kázání a celé evangelium se zdá být uspořádáno kolem pěti velkých projevů.

Co se týče jazyka, Papias, učedník apoštola Jana, uvedl, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v hebrejštině/aramejštině. Ježíš je „vzorem“ Izraele a někteří vidí, že Matouš používá midrašické techniky, které byly Židům té doby dobře známé.

Co se týče falešných náboženství, Matouš 20:1–16 je vhodným úryvkem k vysvětlení milosti mormonům a svědkům Jehovovým. Matouš 18:21–35 je rovněž vhodný k tomu, aby mormonům ukázal, že nemáme ani nejmenší šanci splatit Ježíši Jeho milost svými dobrými skutky.

Otázka: Jak jsou v Matoušově evangeliu zmíněna některá proroctví o Kristu?

Odpověď: Než odpovíme na tuto otázku, uveďme nejprve několik zmíněných proroctví.

1. Bůh vyvedl izraelské děti z Egypta (Ozeáš 11:1; Matouš 2:15)

2. Ráchel plačící nad svými dětmi v Rámě (Jeremiáš 31:15; Matouš 2:18)

3. Proroctví o Zabulonovi a Neftalímovi (Izaiáš 9:1,2; Matouš 4:15–16)

4. Vyplacení třiceti stříbrných Zacheariášovi a jejich předání hrnčíři (Zacheariáš 11:12–13; Jeremjáš 32:6–9; Matouš 27:9–10)

Odpověď: Evangelium podle Matouše bylo více než ostatní evangelia napsáno pro židovské čtenáře, kteří byli obeznámeni se Starým zákonem a s midrašskými metodami. Papias, spisovatel rané církve, napsal, že Matoušovo evangelium bylo původně sepsáno v hebrejštině, nikoli v řečtině. Matouš tím, že odkazuje na děti vycházející z Egypta, na Ráchel plačící nad svými dětmi atd., zde činí něco záměrného. Ukazuje, jak život izraelského Mesiáše odpovídá životu izraelských dětí. Možná si pod pojmem „proroctví“ představujeme pouze jednotlivé předpovězené detaily, které se naplňují, ale to je příliš omezený pohled. Matouš ukazuje, že život izraelských synů byl obecně proroctvím o Ježíši.

Více informací najdete v knihách „Hard Sayings of the Bible“ (Těžká slova Bible), str. 344–345, a „Bible Difficulties and Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory), str. 168.

Otázka: V Matoušově evangeliu se [údajně] na rozdíl od ostatních evangelií vždy snaží Ježíše vykreslit jako Pána, který je téměř chladný a často skrývá své emoce, zatímco ostatní evangelia zobrazují Ježíše jako člověka se všemi jeho emocemi, reakcemi a zdánlivými nedostatky. Proč?

Odpověď: Předpoklad této otázky je chybný. Ježíš není „chladný“ ani neskrývá své emoce, když v Matoušovi 23:37–38 naříká nad Jeruzalémem. To vůbec není „chladné“. Nevidím, že by některý z evangelií ukazoval nějaké „nedokonalosti“ Ježíše. Ježíš měl hlad, plakal, cítil a na kříži trpěl. To však nebyly nedokonalosti, to bylo lidství.

Otázka: Jaký byl v Matoušovi 1:1–17 smysl rodokmenu Josefových předků sahajícího až k Davidovi, když byla Marie při Ježíšově narození pannou?

Odpověď: Vrátit se až k Davidovi bylo důležité pro potvrzení Ježíšova práva být králem nad Izraelem. Ačkoli Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem, byl v každém ohledu jeho právním otcem. Sliby dané Davidovi se tak naplnily jak v právním smyslu otce a syna, tak i v biologickém smyslu prostřednictvím Mariina rodokmenu v Lukášově evangeliu. Tuto otázku nastoluje Asimovův průvodce Biblí na str. 780. Více informací najdete v publikacích „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 18) a „Believer's Bible Commentary“ (str. 1203–1204).

Otázka: Proč je v Mt 1,2–17 uvedeno 27 generací od Davida k Ježíši, zatímco v Lk 1,3,23–31 je uvedeno 42 generací?

Odpověď: Ačkoli rodokmeny Josefa a Marie nemusí nutně obsahovat přesně stejný počet generací, Matoušův rodokmen nepochybně obsahuje určité mezery. Jelikož slovo „syn“ může znamenat mužské potomky, není zde žádný problém. Jekonja (Jehojachin) vládl kolem roku 604 př. n. l., takže od Davida po Jekonju uplynulo za přibližně 400 let 14 generací, což činí 29 let na jednu generaci. Od roku 604 př. n. l. do roku 4 př. n. l. by se dalo očekávat 20 a půl generace, ale Matouš uvádí pouze 13, což činí 46 let na jednu generaci.

Možná Matouš neuvedl více než 14 generací po exilu, protože neznal ostatní jména a psal pouze o tom, co věděl. Případně použil tři sady po čtrnácti jménech jako pomůcku pro zapamatování.

Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 69, uvádí „náhodu“, že součet písmen jména Davida v hebrejském masoretském textu (dwd) je 4 + 6 + 4 = 14.

Otázka: Proč jsou v Mt 1,3, 5 a 6 zmíněny čtyři ženy: Támar, Rachab, Rút a Uriášova manželka (Batšeba)?

Odpověď: Zaprvé, ve starověkém světě bylo zahrnutí žen do rodokmenu vedeného po mužské linii velmi neobvyklé. Ačkoli neznáme přesný důvod Matouše ani Boha, můžeme si všimnout několika věcí.

Slavné: Tyto čtyři ženy byly „slavné“ v tom smyslu, že je znali všichni Židé.

Cizinky: Rachab i Rút byly cizinci, kteří se připojili k Božímu lidu, což zdůrazňuje, že Ježíš měl smíšený původ. Batšeba byla Židovka, provdaná za Uriáše, Chetitu.

Ztrapňující: Támar se vydávala za prostitutku, aby svedla Júdu. Rachab byla bývalá prostitutka. Batšeba a David se dopustili cizoložství a David navíc vraždy. Jestliže Bůh může použít tyto osoby v právním rodokmenu (Josefa) a všechny kromě Batšeby v biologickém rodokmenu (Marie), pak Bůh může použít kohokoli, bez ohledu na to, jak moc to zpackal. Na druhou stranu, Jákob byl podvodník a Manasse byl naprosto zlý král, který se později kál.

Zajímavé mlčení: Matouš mohl zmínit tři významné ženy: Sáru, Rebeku a Ráchel, ale přehlédl je a místo toho se zaměřil na tyto.

Viz Evangelický komentář k Bibli, str. 724; The Expositor's Greek New Testament, sv. 1, str. 63; The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 66; a The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 18 pro další informace.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Davidova babička byla Moábka Rút (Mt 1,5), jak mohl být David součástí shromáždění, když Deuteronomium 23,3 říká, že Moábec nesmí vstoupit do shromáždění až do desátého pokolení?

Odpověď: Nejprve to, co pravděpodobně není odpovědí, a poté samotná odpověď.

To, co pravděpodobně není odpovědí: I kdyby Davidova přítomnost v shromáždění byla v rozporu s Deuteronomiem 23:3, Bible přesto zaznamenává, že David byl s lidem a uctíval Boha spolu s nimi. Lidé mohli z nevědomosti dělat špatné věci. Například Jozue uzavřel smlouvu s Gibeonity, což bylo proti Božímu zákonu. Jakmile však k tomu došlo, Bůh chtěl, aby tuto smlouvu dodrželi. Bůh ve své prozřetelnosti skutečně dopustil, aby se dopustili této chyby, a později Gibeonity využil.

Odpověď: Lze argumentovat, že David zde neporušil Deuteronomium 23:3.

1. Lidé odvozovali svůj původ po otci, nikoli po matce. Je tedy možné (i když ne jisté), že se Deuteronomium 23:3 mělo vztahovat na mužské předky.

2. Rút „změnila národ“. Řekla Noemi: „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Zatímco dnes mohou lidé změnit občanství, pokud s tím souhlasí jak oni sami, tak i obyvatelé nové země, v tomto případě šlo o něco mnohem dramatičtějšího; Bůh jí, stejně jako Rachab, dovolil stát se jednou z vyvolených Izraele.

Otázka: Byl v Mt 1,8 Joram otcem Uziáše, nebo byl jeho prapradědečkem, jak uvádí 1 Kr 3,11–12?

Odpověď: Ve skutečnosti obojí, pokud správně pochopíme, jak byla tato slova použita. Židé chápali slovo „otec“ také ve smyslu „předek“ (jak je tomu ve Skutcích 7:19; 1. Královské 15:24; 22:50; 2. Královské 15:38), stejně jako slovo „syn“ znamenalo také „potomek“.

Král Joram byl prapradědečkem krále Uziáše. Více informací najdete v knize „Biblické obtíže a zdánlivé rozpory“ na str. 58 a v knize „Když se ptají kritici“ na str. 325.

Otázka: Proč je v Mt 1,9 Uziáš uveden jako otec Jotama, když 2 Kr 15,1–7 a 1 Krn 3,12 uvádějí, že otcem Jotama byl Azariáš?

Odpověď: Uziáš byl jiným jménem pro Azariáše, jak uvádějí 2. Královská 15:32,34 a 2. Paralipomenon 26:1–23; 27:2; Izaiáš 1:1; 6:1; 7:1. Mnozí králové měli jak osobní jméno, tak královské jméno, které získali později. Ať už se jednalo o krále či nekrálovské osoby, nebylo by to považováno za neobvyklé, jak dokládají příklady: Abram/Abraham, Sarai/Sara, Jákob/Izrael, Ben-Oni/Benjamin, Zaphenath-Paneah/Josef, Hoshea/Jozue, Gedeon/Jerubbaal, Ammiel/Eliam, Batšeba/Bat-šua, Azariáš/Uziáš, Abijam/Abijáš, Jóachaz, syn Józiášův/Šallum, Eliakim/Jójakim, Jóachin/Jekonja/Konja, Sedekia/Matanja, Chananiáš/Šadrach, Mišael/Mešach, Azariáš/Abed-Nego, Daniel/Beltéšazzar, Šimon/Petr, Josef/Barnabáš a Saul/Pavel.

Více informací najdete v knize *When Critics Ask* (str. 325–326) a v *Encyclopedia of Bible Difficulties* (str. 316–317).

Otázka: Proč rodokmen v Mt 1,11.16 ukazuje, že Ježíš pocházel z prokletého rodu Jekonjáše/Jojachina, jak uvádějí Jer 22,28–30 a Jer 36,30? (Viz také 1 Kr 3,16). Jekonja (Jojachin) i jeho otec Jojakim byli oba prokleti samotným Bohem, který prohlásil, že ani jeden z těchto mužů nebude mít na Davidově trůnu žádného potomka. Jak by mohl být Ježíš Mesiášem, předurčeným k věčnému vládnutí na Davidově trůnu, kdyby pocházel z rodu některého z těchto mužů?

Odpověď: Josefův rodokmen v Matoušově evangeliu skutečně ukazuje, že Josef pocházel z prokletého rodu. To by byl skutečný problém, kdyby byl Josef biologickým otcem, protože Jeremiáš prorokoval, že Jehojachin nebude mít na trůnu žádné potomky. Rodokmen Marie v Lukášově evangeliu však ukazuje, že Ježíš NEBYL biologickým potomkem Jekonjáše a Joakima, protože Mariini předkové se od královské linie odštěpili. Při zpětném pohledu vidíme, že Davidovi a Šalomounovi byly dány mírně odlišné sliby. Pouze Josef pocházel ze Šalomouna a jak Josef, tak Marie pocházeli z Davida.

Mimochodem, v Matoušovi 1:16 zní výraz „z nichž“ – alespoň v angličtině – tak, jako by mohl znamenat z Marie, z Josefa nebo z obou. V řečtině je však výraz „z nichž“ výslovně v ženském jednotném čísle, což znamená, že Ježíš pocházel pouze z Marie.

Historicky na tuto námitku proti Josefovu rodokmenu v Matoušově evangeliu odpověděl Irenej, biskup z Lyonu v Galii, ve svém spise Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 21.9, str. 453–454, napsaném v letech 182–188 n. l.

Více informací najdete v publikacích „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“, str. 18, a „Believer’s Bible Commentary“, str. 1204.

Otázka: Bylo v Mt 1,17 skutečně 3 × 14 = 42 generací, nebo pouze 41 generací, jak tvrdí ateista (Capello) a skeptická publikace *Asimov’s Guide to the Bible*, str. 777–778?

Odpověď: Existují tři skupiny po 14 jménech, ale nelze je sčítat, protože první seznam zahrnuje Abrahama až po Davida včetně, zatímco druhý seznam sahá od Davida až po vyhnanství. Problém by nastal, kdyby Matouš tvrdil, že se jedná o 42 generací, ale Matouš nikdy neřekl, že jejich součet je 42. Matouš pravděpodobně zmínil tyto tři skupiny po 14 jménech jen mimochodem jako pomůcku pro zapamatování. Lidé si také všimli, že součet písmen ve jméně David dává číslo 14.

Prvním křesťanským spisovatelem, o kterém víme, že si těchto tří „mystických intervalů“ všiml, byl Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) ve spise Stromata, kniha 1, kap. 21, str. 334

Více informací najdete v knize When Critics Ask, str. 326, a v The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 69.

Otázka: Jak to, že v Mt 1,17 bylo vynecháno tolik jmen?

Odpověď: Písmo to neříká, ale mnoho jmen bylo vynecháno. Například mezi Nahšonem a Hezronem byla pouze dvě jména, a to při časovém odstupu 400 let. Částečným důvodem mohlo být jednoduše to, že Matouš tato jména neznal. Kdyby však chtěl, mohl získat další jména z 1. knihy Paralipomenon. Možná jeho záměrem nebylo zabývat se podrobnostmi každého jména, ale uvést dostatek jmen, aby ukázal, že Ježíšův adoptivní otec skutečně pocházel z rodu Davida, a Ježíš tak měl přirozený nárok na to, aby se stal králem Izraele. Více informací najdete v knize The Expositor's Bible Commentary, sv. 1, str. 64–65.

Otázka: Proč se v Mt 1,17 a Lk 1 tyto dva rodokmeny po Šalomounovi rozcházejí, ale u Šealtiela se opět spojují?

Odpověď: Zmiňuje to skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible, str. 939. Matouš 1,12 uvádí Jekonjáše (Jehojachina), Šealtiela a Zerubábela, zatímco Lukáš uvádí Neriho, Šealtiela a Zerubábela. Přímý důvod tohoto rozdílu je uveden v 1. knize Paralipomenon 3,17–19. Královská linie, která se téměř vždy dědila z otce na syna, přešla místo toho ze Šealtiela na Zerubábela, syna Pedaiaha, Šealtielova bratra.

Důvod není uveden, ale lze předpokládat, že Šealtiel neměl žádné syny, nebo alespoň žádné živé syny, když zemřel. Šealtiel tedy pravděpodobně adoptoval syna svého bratra. Odborníci se domnívají, že buď Pedaiah zemřel a Šealtiel adoptoval Zerubábela jako sirotka, anebo Šealtiel předal královskou linii Zerubábelovi jednoduše proto, že neměl žádné syny.

Otázka: Proč by Josef v Mt 1,18–19 uvažoval o rozvodu s Marií, pokud ještě nebyli manželé?

Odpověď: Josef pravděpodobně usoudil, že by to byla hanba pro něj, pokud by si ostatní mysleli, že měli před svatbou pohlavní styk, nebo hanba pro oba, pokud by Josef Marii dovolil stýkat se s jinými muži. Lze tedy pochopit, proč by Josef chtěl zasnoubení zrušit.

Proč by se ale rozváděli, když ještě nebyli manželé? Jejich zvyky se lišily od našich. Muž a žena byli zasnoubením spojeni, i když k pohlavnímu styku docházelo až po svatbě. V jejich kultuře mohlo být zasnoubení oficiálně zrušeno pouze rozvodem.

Tříletá čekací lhůta měla prokázat, že žena byla věrná a nečekala dítě, které nebylo jejího manžela. Když se však Josefovi zjevil anděl, vzal Marii ihned k sobě domů.

Více informací najdete v Believer's Bible Commentary, str. 1205, The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 20, a The Expositor's Bible Commentary, sv. 1, str. 68–69.

Otázka: Byla Marie v Mt 1,18 počata z Ducha Svatého, nebo byl Ježíš v Sk 2,30 plodem Davidova lůna?

Odpověď: Panna Marie byla pannou; Bible říká, že Duch Svatý „zastínil“ Marii, nikoli v sexuálním smyslu. Josef byl pouze zákonným, adoptivním otcem Ježíše, nikoli biologickým otcem. Ježíš však byl biologicky potomkem Davida skrze Marii, neboť Lukáš 3:23–37 uvádí Mariin rodokmen. Další verše, které uvádějí, že Ježíš je synem (potomkem) Davida, jsou Mt 12:23; 15:22; 20:30; 21:9,15; Marek 10:47–48; 12:35; Lukáš 18:38–39; 20:41; Jan 7:42; 2. Timoteovi 2:8; Zjevení 5:5; 22:16.

Otázka: Proč Matouš v Mt 1,20; 2,12; 2,13; 2,19; 2,22; 27,19 zmiňuje sny, zatímco ostatní autoři evangelií o nich nemluví, jak poznamenává Asimovova příručka k Bibli na str. 795?

A: Matouš zmiňuje pouze čtyři nebo pět snů:

Tři nebo čtyři z Ježíšova dětství: Matouš 1:20 (vezmi si Marii za manželku); 2:12 (nevracej se k Herodovi); 2:13 (odejdi do Egypta); 2:19 (vrať se do Nazaretu); 2:22 (nechoď do Judeje). Matouš 2:22 by mohl být samostatný sen, nebo stejný sen jako Matouš 2:19.

Při Ježíšově soudu se objevuje Pilátova manželka v Matoušovi 27:19.

Marek a Jan o Kristově dětství nemluví, takže by se od nich nedalo očekávat, že by tyto sny zaznamenali. Jelikož Lukáš o třech králech nemluví vůbec a o Josefovi (téměř) vůbec, nedalo by se od něj očekávat, že by tyto sny zaznamenal.

Zbývá tedy jeden případ v Matoušovi (Pilátova manželka), který je detailem nezaznamenaným v ostatních evangeliích.

Na základě toho však nelze vyvodit závěr, že ostatní autoři byli proti zaznamenávání snů. Ve Skutcích 16:9 měl Pavel v noci vidění muže z Makedonie, který ho prosil, aby přišel a pomohl jim.

Otázka: Je v Mt 1,23 nesprávný překlad Iz 7,14, kde se používá slovo „panna“, jak tvrdí skeptická kniha Asimovův průvodce Biblí na str. 781?

Odpověď: Ne. Hebrejské slovo může znamenat jak „panna“, tak „mladá dívka“, a navíc sám Asimov na str. 780 uznal, že Septuaginta toto slovo přeložila jako parthenos, což znamená panna. Asimov samozřejmě nevěří v žádné biblické zázraky, a proto by se nerozhodl uvěřit, že Izaiáš měl na mysli pannu.

Otázka: Jméno „Emmanuel“ v Matoušovi 1:23 – kde se vyskytuje v knihách proroků nebo ve Starém zákoně? Jak souvisí s Ježíšem? A proč ho nenajdeme ve zbytku evangelií?

Odpověď: Titul „Emmanuel“ se nachází v mesiášském proroctví v Izaiášovi 7:14. Ze všech autorů evangelií je to právě Matouš, kdo nejvíce zdůrazňuje naplnění proroctví, a proto není překvapivé, že se o tom zmiňuje.

O Izaiášovi 7:14 jako o mesiášském proroctví psalo také následujících osm raných křesťanů: Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.), Irenej z Lyonu (182–188 n. l.), Tertullian (207–220 n. l.), Origen (225–253/254 n. l.), Novatian (250–257/258 n. l.), Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.), Athanasius z Alexandrie (cca 318 n. l.) a Lactantius (cca 303–325 n. l.). Citáty najdete nawww.biblequery.org/history/churchhistory/WhatEarlyChristianTaughtOnDoctrine.html (nebo v souboru .docx).

Otázka: Jak je možné, že Ježíš, narozený z panny, je podle Mt 1,23 a Lk 1,26–35 potomkem Davida?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit tři body.

1. Ježíš nebyl biologickým synem Josefa. Kdyby jím byl, Jeremjáš 29:32 by byl falešným proroctvím.

2. Z hlediska zákona byl Ježíš synem Josefa. Dnes se muž, který si vezme ženu s dítětem, stává z hlediska zákona otcem toho dítěte, i když není jeho biologickým otcem.

3. Ježíš byl biologickým synem Marie, která byla potomkem Davida.

Z pohledu zákona patřil Ježíš do rodu Davidova prostřednictvím Josefa a z biologického hlediska pocházel z rodu Davidova prostřednictvím Marie.

Otázka: Co je v Mt 1,23 tak zásadní na tom, že Ježíš je „Emmanuel“, tedy Bůh s námi?

Odpověď: Jedná se o důležitý bod této kapitoly, který není v ostatních částech Matoušova evangelia zdůrazněn tak výrazně. Zde hrají roli dva faktory.

Bůh se vtělil do lidské podoby. Ježíš byl Emmanuel, „Bůh s námi“. Způsobem, který nikdo na zemi nedokáže plně definovat, se Bůh rozhodl snížit se na úroveň země a žít jako plnohodnotný člověk (Židům 2:6, 14, 17), se skutečným lidským tělem, které mělo skutečné lidské potřeby (Jan 19:28), a skutečné lidské city (Lukáš 22:42). Ježíš se jen nezdál být člověkem; byl naopak stoprocentním člověkem, stejně lidským jako vy nebo já, s tím rozdílem, že Ježíš byl bez hříchu (Židům 4:15). Přesto byl Ježíš na zemi zároveň stále stoprocentně Bohem. Ježíš mohl být pokoušen, ale nikdy by nezhřešil (Židům 4:15, Matouš 4:3–12; Marek 1:13; Lukáš 4:2–13). Jak uvádí „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 865, Ježíš byl „božstvem v plenkách“.

Ježíš žije v nás. Ježíš je i nyní Emmanuel, „Bůh s námi“. Prostřednictvím Ducha Svatého v nás žije Kristus. Bůh nám nejen říká, co máme dělat a říkat, ale Filipským 2:13 říká, že to je Bůh, kdo v nás působí. Když jsme přišli ke Kristu, Bůh nás nepoplácal po zádech a neřekl nám: „Zatím dobrá práce, teď už jste na to sami.“ Je to spíše začátek vztahu, který je ještě bližší než manželský vztah, navždy s Kristem, Ženichem církve.

Otázka: V Mt 1,25, když Izaiáš řekl, že se bude jmenovat Emmanuel, proč mu dali jméno Ježíš?

Odpověď: „Ježíš“ v hebrejštině znamená totéž co Jozue, tedy „Hospodin zachraňuje“. Jméno Ježíš je vhodné, ale oni (a my) nazýváme Ježíše „Bůh s námi“. Můj čínský křesťanský přítel měl z toho obavy. Měl jak čínské jméno, tak anglické jméno. Řekl jsem mu tedy, že mu čínské jméno dala jeho matka, ale v Americe se mu říká anglickým jménem. Není neobvyklé, že má člověk dvě jména nebo jméno a titul.

Otázka: Měla Marie podle Matouše 1,25 ještě nějaké další děti?

Odpověď: Poslední věta tohoto verše by byla jak bezvýznamná, tak zavádějící, kdyby Josef a Marie nikdy neměli intimní vztah.

Kromě tohoto verše zaznamenávají, že Ježíš měl bratry, také Matouš 12:46; 13:55–56; Marek 6:3; Jan 7:3–5; Skutky 1:14; 1. Korinťanům 9:5; Galatským 1:19 a (implicitně) Juda 1. Eusebius ve svém spise Církevní dějiny (318 n. l.) 2:23 a 3:20 rovněž uvádí, že Ježíšovými čtyřmi bratry byli Jakub (zvaný Spravedlivý), Jozes (nebo Josef), Juda a Šimon.

Jedna z katolických odpovědí zní, že Josef měl děti z předchozího manželství, ale Marie ne. V církevních dějinách však neexistuje žádný důkaz o tom, že by Josef byl dříve ženatý, ani o tom, že by některý z Ježíšových bratrů nebyl synem Marie a Josefa. Kdyby měl Ježíš staršího nevlastního bratra po Josefovi, pak by právo na trůn měl tento starší nevlastní bratr, nikoli Ježíš. Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 299.

Další katolická odpověď zní, že pojem „bratři“ mohl ve středomořských kulturách znamenat bratrance a blízké příbuzné podobného věku, a ne pouze vlastní bratry. Uplatňovat však na Izraelity to, co mohlo platit pro pozdější Italy a jiné národy, je problematické.

Po Bibli byli nejstaršími známými křesťanskými autory, kteří uváděli, že Marie měla děti, Hegesippus (170–180 n. l.), Origenes (podivný učitel) (225–253/254 n. l.) a Eusebius z Cesareje (318–325 n. l.). Hegesippos nám poskytuje zajímavý detail: zmiňuje Ježíšova bratra jménem Juda, který „trpěl za víru v Krista za vlády Domitiana“ (Pět knih komentářů ke Skutkům církve, oddíl 1, str. 764). Eusebius z Cesareje (318–325 n. l.) uvádí, že Ježíšovými čtyřmi bratry byli Jakub (zvaný Spravedlivý), Jozes (nebo Josef), Juda a Šimon. Eusebiova Církevní historie 2:23; 3:20. Po nicejském koncilu to učil také Helvidius/Helvetius (před rokem 383 n. l.).

Po Bibli byli nejstaršími známými křesťanskými autory, kteří tvrdili, že Marie byla vždy pannou, nebo něco podobného, Hippolyt (225–235/236 n. l.), Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) a implicitně také Origenes (podivný učitel) (225–253/254 n. l.). Zde je to, co říká Origenes v letech 246–248 n. l.: „Někteří říkají, opíraje se o tradici v Evangeliu podle Petra, jak se nazývá, nebo v ‚Knize Jakubově‘, že Ježíšovi bratři byli synové Josefa z předchozího manželství, s níž se oženil před Marií. Ti, kdo tak říkají, si přejí zachovat Mariinu čest v panenství až do konce,… A já to považuji za souladné s rozumem, že Ježíš byl mezi muži prvotinou čistoty, která spočívá v cudnosti, a Marie mezi ženami; neboť by nebylo zbožné připisovat prvotinu panenství nikomu jinému než jí.“ Origenův Komentář k Matoušovi, kniha 10, kap. 17, str. 424

Po koncilu v Niceji učili Athanasius (331 n. l.), Ambrož Milánský (340–397 n. l.) a Jeroným (383 n. l.), že Marie byla vždy pannou. Ambrož však jasně uvedl, že Ježíš nepotřeboval žádnou pomoc, aby zprostředkovával vztah mezi člověkem a Bohem, a že Marie neměla být uctívána (O Duchu Svatém, kniha 3, kap. 11, č. 80, 381 n. l.). Řekl: „A ať to nikdo nepřekrucuje ve prospěch Panny Marie; Marie byla chrámem Božím, nikoli Bohem chrámu. A proto má být uctíván pouze Ten, kdo působil ve svém chrámu.“

Více informací najdete v knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 81, a v knize „Believer’s Bible Commentary“, str. 1206.

Otázka: Kolik přesně bylo mudrců v Mt 2,1–4; 9–12?

Odpověď: Písmo to nikde neuvádí. Lidé si často myslí, že byli tři, jednoduše kvůli písni „We Three Kings of Orient Are“ a kvůli třem darům, ale mohlo jich být libovolné množství. V podstatě stejnou odpověď najdete v The Tony Evans Bible Commentary, str. 865, v Evangelical Commentary on the Bible, str. 726, v The New Unger's Bible Dictionary, str. 799, a v The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 21.

Myšlenka, že šlo o tři krále, sahá až k Origenovi (225–253/254 n. l.), ale většina ostatních tradic o mudrcích vznikla až v šestém století a později. Představy, že se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar, že pocházeli z Etiopie nebo že každý z nich patřil k jinému etniku, jsou všechny pozdější výmysly. Pokud byli „mágové“ kmenem zoroastriánských kněží, pak by pravděpodobně pocházeli z Persie (dnešní Írán) nebo Mezopotámie (dnešní Irák). Pokud však pojem „mágové“ znamenal pouze náboženského hodnostáře, mohli pocházet i z jiných míst.

Více informací najdete v The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 85, The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 73, a v knize Ulricha Luze Matthew 1–7: A Commentary, str. 140.

Otázka: Kdy přišli mudrci podle Matouše 2:1?

Odpověď: Písmo pouze naznačuje, že to bylo někdy po narození. Ježíš se narodil ve stáji (která mohla být jeskyní). Ale v době, kdy mudrci přišli (Matouš 2:11), byli již v domě. Matouš používá termín „malé dítě“ (paidion) namísto slova „kojenec“ (brephos). Jelikož Herodes zabil všechny chlapce ve věku do dvou let v Betlémě, stalo se to ještě předtím, než Herodes zjistil, že mudrci se k němu nevrátí. Mohlo to tedy být několik měsíců nebo dokonce asi rok po narození. Více informací najdete v knize The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 20.

Jen pro doplnění: tento zvyk přinášet dary králi nebyl nijak neobvyklý. Když byl císařem Říma Nero, přijel v roce 66 n. l. do Říma arménský král Tiridates s dary pro Nera. Více informací najdete v knize Ulrich Luz, „Matthew 1-7: A Commentary“, str. 131.

Otázka: Kdo byli mudrci v Mt 2,1–4; 9–12?

Odpověď: Tři králové byli náboženští muži ze Středního východu, kteří se věnovali astrologii. Ačkoli Bible výslovně neuvádí, že jich bylo tři, existují tři názory na to, kým tito „vánoční tři králové“ byli.

Původně, stejně jako byli Levité kmenem kněží mezi Izraelity, byli podle Herodota pozdější mudrci kmenem kněží mezi Médy. To je analogické k tomu, že Levité byli kmenem kněží mezi Izraelity. Mágové přinášeli oběti před ohništi, vykládali sny a zabývali se astrologií. Ačkoli anglické slovo „magician“ (kouzelník) pochází ze slova „Magi“, s výjimkou jedné pasáže u Herodota neexistují žádné důkazy o tom, že by se věnovali magii. Médové byli polyteisté (ne zoroastriáni). Když se v Danielovi 5:11 hovoří o mágách, jedná se právě o tyto mágy.

Později, poté, co v roce 522 př. n. l. převzal na sedm měsíců vládu nad perským trůnem mág zvaný „falešný Bardiya“, nahradil král Kambýses mnoho médských mágů perskými mágy. Perští mágové byli zoroastriáni. Zoroastriáni věřili v rovnocenné a protikladné božské bytosti, z nichž jedna byla dobrá a představovala světlo a druhá zlá a představovala temnotu. Během čtvrtého století př. n. l. a po něm věřili zoroastriáni ve vzkříšení. Řekové obecně tvrdili, že mudrci byli zoroastriáni. Klement Alexandrijský věřil, že mudrci, kteří přišli do Betléma, byli zoroastriáni. Skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí (str. 788) zmiňuje jako mudrce pouze tyto.

V době Krista Řekové nazývali magi také Chaldejce, kteří se věnovali astrologii. Mnoho astrologů cestovalo na západ, aby tam učili, včetně Babylóňana Berossa, který po roce 281 př. n. l. učil na řeckém ostrově Kos. Tacitus uvádí, že magi se věnovali čarodějnictví, a Plinius tvrdí, že magie vznikla se Zoroasterem. Církevní spisovatel Origenes ve svém díle „Proti Celsovi“ (kniha 1, kap. 58, str. 422) mezi mnoha kritikami kacíře Celsa uvedl, že Celsus nerozlišoval mezi mudrci a Chaldejci. „Nový mezinárodní slovník Bible“ (str. 612) uvádí právě tyto osoby jako mudrce.

Bez ohledu na přesný blízkovýchodní původ „vánočních mudrců“ se mudrci věnovali astrologii. Více informací najdete ve Wycliffe Bible Dictionary, str. 1067–1068, a zejména v kapitole o mudrcích v knize Persia and the Bible, str. 467–491.

Otázka: Bylo v Mt 2,2 uvedeno, že i jiní vládci měli nebeská znamení?

Odpověď: Podle Suetonia (de Divinatione 1.47) se prý objevila kometa v době narození Nera (15. prosince 37 n. l.) a také v době krále Mithridata z Pontu (135 př. n. l.). Komety viditelné pouhým okem se objevují přibližně 2 až 5krát za století. Halleyova kometa se objevuje každých 75 let, včetně let 87 př. n. l. a 12/11 př. n. l. Více informací najdete v knize Ulricha Luze „Matthew 1-7: A Commentary“ na str. 131 a v „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 83.

Otázka: Jaká nebeská „znamení“ se v této době objevila, jak je uvedeno v Mt 2,2?

Odpověď: Zde jsou některé přirozeně se vyskytující jevy.

Halleyova kometa se objevila 11. prosince př. n. l. (Zmínil to Lagrange, ale je to příliš brzy na to, aby to bylo relevantní.)

K konjunkci planet Jupiter (symbolizující královskou moc) a Saturn (symbolizující Židy) došlo v červenci roku 6 př. n. l. Jako první to zmínil Kepler (před rokem 1630 n. l.), ačkoli on sám upřednostňoval teorii supernovy.

Kometa nebo nova zmíněná čínskými astronomy v roce 5/4 př. n. l.

To, co však vypadalo jako hvězda, šlo před nimi a zastavilo se nad domem v Matoušovi 2:9–10. Ačkoli řecké slovo mohlo znamenat pouze město, nikoli dům, podle The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 88, konjunkce planet Jupitera a Saturnu ani kometa něco takového nedokážou. Bez ohledu na to, zda si zpočátku všimli konjunkce či komety, v době, kdy dorazili do Palestiny, je anděl nadpřirozeným způsobem vedl pomocí nějakého světla.

Více informací najdete v The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 85, a v knize Ulricha Luze „Matthew 1–7: A Commentary“, str. 132.

Otázka: Proč se v Mt 2,6 píše „ne malý“, když v Mi 5,2 se v masoretském textu uvádí „malý“ a v Septuagintě „velmi malý“?

Odpověď: Takto to uvedli zákoníci, a ačkoli se mohli jednoduše zmýlit, zejména pokud překládali ústně, jejich výklad byl v tomto případě správný. Micheáš 5:2 říká: „Ty, Betléme Efrate, který jsi nejmenší mezi tisíci Judovými, z tebe mi vzejde ten, který se stane vládcem v Izraeli…“ (Greenův doslovný překlad) Smyslem Micheáše 5:2 je, že ačkoli byl Betlém malý co do velikosti, stane se velkým co do významu. Učitelé zákona se tedy nemýlili v tom, že Betlém bude mít velký význam, navzdory své malé velikosti.

Další odpovědi najdete v knize „Encyklopedie biblických obtíží“ na str. 318–319 a v knize „Když se ptají kritici“ na str. 327.

Otázka: Jak se vyslovuje slovo „magi“ v Mt 2,6?

Odpověď: Podle Wycliffe Bible Dictionary se vyslovuje „MA-ji“, přičemž obě samohlásky jsou dlouhé.

Otázka: Proč se v Mt 2,6 hovoří o „vládcích/vládcích“, když v Mi 5,2 se v masoretském textu a v Septuagintě uvádí „tisíce“?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1) Micheáš 5:2 říká: „Ty, Betléme Efrato, který jsi nejmenší mezi tisíci Judy, z tebe mi vzejde ten, který se stane vládcem v Izraeli…“ (Greenův doslovný překlad) Jde o to, že ačkoli byl Betlém malý co do velikosti, stane se velkým co do významu.

2) Hebrejské slovo pro „tisíce“ (množné číslo) v Micheášovi 5:2 je ‘alapim. Řecký ekvivalent je chiliasin. Hebrejské slovo pro vládce/vládce (množné číslo) je ‘allupe. Řecký ekvivalent je hegemosin. Zatímco řecká slova jsou zcela odlišná, hebrejská slova jsou téměř stejná, s výjimkou samohlásek. Starý zákon byl původně psán bez samohlásek; ty byly přidány až kolem roku 700 n. l. To naznačuje, že nečetli z řecké Septuaginty, ale buď z hebrejského, aramejského, nebo možná jiného řeckého překladu.

3) Tato slova pronesli kněží a učitelé Zákona. Mohli se zmýlit, nebo mohli Herodovi citovat z řeckého překladu jiného než Septuaginta. Pravděpodobnější však je, že překládali z hebrejštiny do aramejštiny nebo řečtiny ústně, jak postupovali.

4) Ve skutečnosti však kněží a učitelé Zákona neudělali chybu při zprostředkování významu: malý Betlém NENÍ nejméně důležitý pro vládce, který odtud vzejde.

Viz Encyklopedie biblických obtíží, str. 318–319, The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 88, a The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 72, kde najdete doplňující odpovědi.

Otázka: Nařídil Bůh v Mt 2,8.12 mudrcům, aby nedodrželi své slovo dané Herodovi, když jim bylo řečeno, aby se k Herodovi nevraceli?

Odpověď: Herodes měl obavy, protože od počátku neměl nárok na královský trůn. Jeho otec byl Edomita, matka Arabka a on sám byl pouze konvertitou k judaismu. Když se v roce 40 př. n. l. stal králem, trvalo mu tři roky a vyžadovalo to pomoc Římanů, než potlačil povstání proti sobě. Když Herodes požádal mudrce, aby se k němu vrátili, zřejmě už měl plán, jak tohoto krále zničit, a snažil se mudrce zapojit do svého zlého plánu. Herodovi pravděpodobně ani nenapadlo, že zatímco se na mudrce zlobil za to, že ho oklamali, sám se je nejprve pokusil oklamat tvrzením, že i on chce Ježíše uctít. Mimochodem, Betlém ležel pouhých 5 mil (9 km) jižně-jihovýchodně od Jeruzaléma. Co se týče mudrců, jak uvádí „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1207: „Nikdo, kdo se setká s Kristem s upřímným srdcem, se nikdy nevrací stejnou cestou.“

Časový tvar otázky neznamená „kde je ten, kdo se nakonec stane králem Židů“, ale spíše „kde je ten, kdo je nyní právoplatným králem Židů“, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 86.

Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Matouš 2 nikde neuvádí, že by mudrci slíbili Herodovi, že se vrátí.

2. Matouš 2 nikde neuvádí, že by mudrci Herodovi sdělili, že se hodlají vrátit. I kdyby to udělali, po snu se jejich záměr změnil.

3. I kdyby to Herodovi slíbili, slib nemusí být nutně dodržen, pokud:

3a) byl učiněn za klamných okolností,

3b) slíbíte něco, co je v přímém rozporu s Boží vůlí,

3c) Dodržení slibu by znamenalo smrt nevinného člověka.

Řekněme například, že vás nějaký muž požádá, abyste mu zavolali, až nějaká žena vyjde z domu, protože prý jí chce nechat květiny před dveřmi, a vy mu to slíbíte. Později zjistíte, že tento muž vykradl několik domů a má v úmyslu vykrást i dům té ženy. Když uvidíte, že žena vychází z domu, měli byste zavolat zloději, protože jste to slíbili? Ne!

Viz The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 21–22; The Believer's Bible Commentary, str. 1207; Ulrich Luz, Matthew 1–7: A Commentary, str. 136; The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 84; a The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 69 pro další informace.

Otázka: V Mt 2,11 – když je astrologie mylná, proč tedy mudrci následovali hvězdu?

Odpověď: Nejprve se něco dozvíme o mudrcích a poté se podíváme, co nám to říká o Bohu.

Mágové byli kmenem médských kněží, podobně jako izraelští kněží pocházeli z pokolení Levi. Více o mágách se dočtete ve vynikající knize „Persia and the Bible“. O mágách je známo, že se věnovali astrologii.

Proroctví o hvězdě vycházející z Judy sahá až k Balámovi v 4. knize Mojžíšově 24:17.

Astrologie je v rozporu s Biblí: Tři králové s největší pravděpodobností nevěděli, že Starý zákon říká, že astrologie je špatná (Lv 19,26; 20,27; Dt 18,11–14; 2 Kr 17,16; 21,3.5; 2 Krn 33,3–6). Na druhou stranu hvězda Kristův příchod nepředpovídala, ale ohlašovala ho.

Zde je to, co raně církevní spisovatel Tertullian (198–220 n. l.) napsal o astrológech ve spise O modlářství, kap. 9 (sv. 3), str. 66: „Nic nevíš, astrológu, pokud nevíš, že bys měl být křesťanem. Kdybys to věděl, měl bys vědět i toto, že bys neměl mít nic společného s tím svým povoláním, které samo o sobě předpovídá osudy druhých a mohlo by tě poučit o svém vlastním nebezpečí. V tom tvém systému pro tebe není místo ani podíl. Ten, jehož prst či hůl zneužívá nebe, nemůže doufat v království nebeské.“

Bůh nikdy neřekl, že by byl omezen na používání pouze dobrých prostředků, aby přitáhl lidi k sobě. Někdy Bůh používá skutečně zlé prostředky, jako například babylónskou armádu (Habakuk 1:6,13). Bůh může použít nemoc, zlé lidi a dokonce i neúmyslný hřích (jako v případě tří králů), aby přitáhl lidi k sobě.

Nejpodivnější ze všeho je, že Bůh použil úmyslný, vědomý hřích věřících k záchraně těch samých věřících. O tom si můžete přečíst v příběhu o Josefovi a jeho bratrech v 1. knize Mojžíšově 37 a 50, a zejména v 1. knize Mojžíšově 50:20. Ve skutečnosti Bůh dokáže vše obrátit k dobrému (Římanům 8:28) a ke svým záměrům (Efezským 1:11).

Závěrem lze říci, že stejně jako to, že Bůh využil únos Josefa pro své záměry, neospravedlňuje únos, tak ani to, že Bůh využívá astrologii pro své záměry, neospravedlňuje astrologii.

Další odpovědi najdete v publikacích „Complete Book of Bible Answers“ (str. 55), „Hard Sayings of the Bible“ (str. 353–354), „Encyclopedia of Bible Difficulties“ (str. 317–318), „When Critics Ask“ (str. 326–327) a „When Cultists Ask“ (str. 93).

Otázka: Mají dary v Mt 2,11 nějaký význam?

Odpověď: Dary měly velkou peněžní hodnotu, což bylo důležité pro jejich obživu v Egyptě po dobu dvou let. Kromě toho však Bible nepřikládá těmto darům žádný další význam. Někteří spekulují, že zlato je vhodné, protože symbolizuje královskou moc. Kadidlo bylo součástí směsi, kterou kněží používali k kadění. Myrha je hořká látka, cenná při přípravě těl k pohřbu. Existují i jiné názory. Více informací najdete v knize The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 89, a v knize Ulricha Luze Matthew 1-7: A Commentary, str. 138.

Otázka: Jak je ve verši Mt 2,15 a Oz 11,1 věta „Z Egypta jsem povolal svého syna“ proroctvím o Kristu?

Odpověď: Ozeáš 11,1 se původně vztahoval na izraelský lid. Matouš používá nejen Ozeáše 11:1, ale i mnoho dalších veršů ze Starého zákona, aby ukázal, že Kristův život byl podobný životu izraelského lidu (s výjimkou hříchu). Matouš píše Židům, kteří se dobře vyznají ve Starém zákoně, a zjevně používá to, co by židovští učenci té doby rozpoznali jako midrašické techniky. Používal židovský midrašický výklad, aby odhalil význam a uplatnění každého slova.

Mimochodem, Filón uvádí, že v jeho době, kolem roku 40 n. l., žilo v Egyptě asi milion Židů.

Více informací najdete v publikacích The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 22, New International Bible Commentary, str. 1122, a The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 90, 91–92.

Otázka: Existuje v Mt 2,16 ještě nějaký jiný záznam o tom, že král Herodes Veliký dal povraždit děti v Betlémě?

Odpověď: Betlém byl malé městečko; mohlo jít jen o několik desítek zabitých dětí, což bylo málo ve srovnání s jinými popravami, kterými byl Herodes proslulý.

Existuje mnoho událostí, o kterých bychom nevěděli, že se staly, ani jak k nim došlo, nebýt jediného historického záznamu. Například nemáme žádný záznam o tom, že Římané dobyli Galii, ani o tom, jak ji dobyli – s výjimkou jediného zdroje, jímž jsou spisy Julia Caesara. Stejně tak neexistují žádné nekřesťanské zmínky o tom, že byl Ježíš ukřižován; pouze se letmo zmiňuje, že Kristus byl popraven (tj. podstoupil nejvyšší trest).

V tomto případě, kromě Bible, zmiňují Heroda Velikého, jak před Nicejským koncilem vyvraždil malé děti, také tito autoři:

Justýn Mučedník v díle „Dialog s Tryfonem“, kap. 78, str. 238 (cca 138–165 n. l.) zmiňuje, že mudrci navštívili Heroda a že Herodes zmasakroval všechny děti v Betlémě.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) říká, že [Bůh] „odstranil ty děti z rodu Davidova, jimž se dostalo štěstí, že se narodily v té době, aby je mohl poslat předem do svého království“ (Irenej, Proti herezím, kniha 3, kap. 16.4, str. 442).

Origenes (225–254 n. l.) uvádí, že Herodes zabil všechny kojence v Betlémě a okolí v naději, že zabije krále Židů. Proti Celsovi, kniha 1, kap. 61, str. 423

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) (naznačeno, Herodes není zmíněn) uvádí, že při Kristově narození byly kvůli Kristu zabity děti ve věku do dvou let. Dopis 55, kap. 6, s. 349

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) zmiňuje nemluvňata, která Herodes zmasakroval kvůli Kristu. Kanonický list, kánon 13, str. 277

Po roce 325 n. l.

Hegemonius (polovina 4. století) uvádí, že v době Ježíše Herodes zabil „každého [malého] chlapce mezi Židy“. „Disputace s Manesem“, kap. 44, str. 220

Stručně řečeno: „Je pravda, že Josefus, náš zdroj informací o židovských dějinách, o masakru nevinných dětí nic neříká; a je také pravda, že pasáže v dílech historiků, které tuto událost skutečně zmiňují, jsou tak pozdní a s takovou pravděpodobností odvozené z Matoušova evangelia, že mají jen malou hodnotu. Argument z mlčení je však v tomto případě zcela bez váhy. Z našeho pohledu by masakr malých dětí nepochybně představoval obzvláště ohavnou formu vraždy, která by musela být zmíněna v jakémkoli podrobném popisu aktuálních událostí – možná dokonce i v Chicagu! V antice však, kdy bylo odkládání novorozenců běžnou praxí – na což se například naráží v jednom z neliterárních papyrů, a to tím nejběžnějším možným způsobem jako na běžný rys tehdejšího života ( ) –, by vražda dětí pravděpodobně nebyla vnímána s žádným zvláštním zděšením. Navíc bychom neměli přehánět počet dětí, které byly zabity. Pokud byl Betlém malou vesnicí, jak tomu pravděpodobně bylo, pak počet chlapců ve věku do dvou let v ní nepřesáhl snad dvacet či třicet. V krvavých a krutých orgiích, které poznamenaly závěrečná léta Herodova panování, mohlo odstranění dvaceti dětí v bezvýznamné vesnici klidně uniknout pozornosti našeho jediného historika. Ale i kdyby o této události věděl a i kdyby ji sám považoval za hodnou zmínky, existoval v tomto případě zvláštní důvod pro jeho mlčení. Událost se týkala židovských mesiášských nadějí; a Josephus se bezpochyby záměrně vyhýbal zmínkám o takových věcech v dějinách, které psal pro římské čtenáře. Není tedy žádný důvod předpokládat, že kdyby se masakr nevinných skutečně odehrál, Josephus by jej nutně zahrnul do svého historického díla.

Je však třeba uvést i něco pozitivnějšího. Ačkoli masakr nevinných není přímo doložen světskými historickými prameny, je přesně v souladu s tím, co víme o povaze Heroda v jeho pozdních letech. Herodes Veliký byl schopný panovník, ale v posledních letech své vlády se vydal na cestu krutosti, která dosáhla hranice šílenství. Jeho činy, jimiž dal popravit své vlastní děti a svou milovanou manželku, a jeho plán (přerušený pouze jeho smrtí) vyvraždit všechny přední občany Jeruzaléma v divadle, vykazují přesně tu samou povahu divoké a zbytečné krvežíznivosti, jaká se projevuje v masakru nevinných dětí v Betlémě. Nikdy neexistoval příběh, který by byl s touto postavou v souladu více než tento. Obecně lze říci, že potíže, které vyvstaly v souvislosti s mlčením světských dějin o krvavém činu v Betlémě, ve skutečnosti nic neznamenají.“ J. Greshem Machen, The Virgin Birth of Christ, kap. 10, str. 239

Více informací najdete v Believer's Bible Commentary, str. 1208, a v The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 94.

Otázka: V Mt 2,16, kromě zabití dětí v Betlémě, choval se Herodes Veliký někdy krutě i k někomu jinému?

Odpověď: Ano. V knize Asimov’s Guide to the Bible, str. 799, se uvádí, že je těžké uvěřit, že k Herodovu masakru vůbec došlo. Avšak vzhledem k tomu, že údajně civilizovanější 20. století přineslo Pol Pota z Kambodže, Idi Amina z Ugandy, Hitlera, Stalina a Mao Ce-tunga, není těžké uvěřit, že by se Herodes k něčemu takovému dopustil.

V předchozí otázce najdete šest přednicejských autorů, kteří psali o Herodově vyvraždění nemluvňat. Mimochodem, nezaměňujte Heroda (Velikého), který vládl v době Ježíšova narození, s Herodem (Antipasem), s nímž se Ježíš setkal těsně předtím, než byl ukřižován.

Herodes Veliký byl takového charakteru, že během 36 let své vlády zabil mnoho lidí. Herodes popravil nebo nechal zavraždit svou manželku Mariamnu a dva manžely své sestry Salome. Herodes nechal utopit svého švagra v Jordánu a zabít svou tchýni Alexandru. Zabil Hyrkána, posledního představitele hasmonejské dynastie. Zabil mnoho farizejů a členů šlechtických rodin. Židovští rabíni Jehuda ben Saripha a Mattathias ben Margoloth byli upáleni zaživa. Herodes nechal zabít své vlastní syny Alexandra a Aristobula. V den své smrti zařídil popravu stovek židovských vůdců. Jelikož Herodes, stejně jako většina Židů, nejedl vepřové maso, to přimělo římského císaře k jízlivé poznámce, že by raději byl Herodovou prasnicí (samicí prasete) než jeho synem. V řečtině se slovo „prasnice“ řekne huos a slovo „syn“ huios. Pět dní před Herodovou smrtí nechal zabít svého syna Antipatra. (Tři mladší synové, Archelaus, Herodes Antipas a Filip, ho přežili.) Není pochyb o tom, že Herodes měl dostatek morální bezohlednosti na to, aby nechal zabít nemluvňata. Vzhledem ke všem ostatním „událostem“, které Herodes způsobil, by zabíjení nemluvňat v malém městečku mohlo vypadat jako méně zajímavá zpráva.

Po Herodově smrti v roce 4 př. n. l. vypuklo povstání a Archelaus vyslal do Jeruzaléma vojsko, které za jediný den zabilo 3 000 lidí. Když Archelaus a Herodes Antipas odjeli do Říma, přijel Sabinus, úředník císařské pokladny, aby provedl daňovou kontrolu. Z chrámové pokladny odnesl 400 talentů. V roce 9 n. l. vypuklo povstání, které potlačily syrské jednotky pod velením Quintilia Vara.

Josephus ve svém díle „Antiquities of the Jews“ (Starověk Židů), kniha 17, kap. 213 [ix.3], a v knize „The Bible as History“ (Bible jako historie), str. 358, uvádí, že při smrti Heroda Velikého došlo k zatmění Měsíce, což by znamenalo, že k jeho smrti došlo 12. nebo 13. března roku 4 př. n. l.

Více informací najdete v „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“, str. 23, a v „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 84.

Otázka: Byli v Mt 2,16 ostatní králové stejně zlí jako Herodes?

Odpověď: Někdo by mohl říci, že Herodes se nelišil od mnoha lidí dnešní doby; neměl místo pro žádného jiného krále kromě sebe a využil by všech prostředků, které měl k dispozici, aby si to zajistil, bez ohledu na to, komu by tím ublížil.

Někteří králové byli lepší než jiní, ale někteří byli velmi zlí. Například parthský král Fraates IV. zavraždil v roce 37 př. n. l. svého otce Orodese II. Římané mu poslali italskou otrokyni jménem Musa. Fraates s ní měl syna, Fraataca (= Fraates V.). Musa otrávila svého manžela Fraata IV. v roce 2 př. n. l. Poté se v roce 2 n. l. provdala za svého vlastního syna. Fraates V. byl v roce 4 n. l. vyhoštěn. To uvádí Encyclopaedia Britannica z roku 1972.

Otázka: Jak se v Matoušovi 2:18 naplňuje Jeremiášovo proroctví o Ráchel v Ježíši?

Odpověď: V Genesis 35:16–19 Ráchel zemřela při porodu Benjamina. V době, kdy Jeremiáš psal tato slova o Ráchel, manželce Jákoba, byla již více než 1 000 let po smrti. Jeremiášova slova nemají dva významy, ale pouze jeden význam se dvěma naplněními a třetím naplněním již v Genesis. Jeremiáš tím míní, že stejně jako by Ráchel truchlila nad smrtí a zotročením svých potomků, ať už ze strany Egypťanů nebo Babylóňanů, tak by truchlila i nad smrtí svých potomků z rukou Heroda. V Jeremiášově době prorok tato slova zopakoval, aby předpověděl stejné pocity zármutku nad ztrátou Židů vyhnaných do Babylonie, nedaleko Ráchelina hrobu.

Matouš rovněž používá stejná slova, aby vyjádřil ztrátu způsobenou smrtí betlémských chlapců, k níž došlo poblíž Rácheliny hrobky.

Pokud má skeptik problém s tím, že Matouš používá Jeremiášova slova, mohl by mít stejný problém s tím, že Jeremiáš používá slova z Genesis. Jádro problému je toto: stejně jako Židé v Jeremiášově době chápali výklad tím, že zajetí souvisí s Rácheliným zármutkem v Genesis, tak i Židé v Ježíšově době by chápali tento typ midrašického výkladu, který Matouš použil.

Viz The Tony Evans Bible Commentary, str. 866–867, The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 91–92, a The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 75–76 pro další informace.

Otázka: Vzhledem k tomu, že synové Heroda Velikého vládli jak v Judeji, tak v Galileji, proč se Josef v Mt 2,22 rozhodl odejít do Galileje a ne do Judeje?

Odpověď: Skeptická publikace „Asimov’s Guide to the Bible“ (str. 800) zde uvádí dvě užitečné úvahy.

1. Archelaus, který vládl jako král v Judeji od roku 4 př. n. l., se možná doslechl o Ježíši, novorozeném králi, a toužil ho také zabít. Herodes Antipas, který byl tetrarchou Galileje, mohl mít odlišný postoj.

2. Asimov poukazuje na to, že Archelaus byl natolik nepřátelský, že se Židé a Samaritáni, kteří byli navzájem nepřátelé, sjednotili ve své výzvě Římu, aby Archelaa sesadili. Když Herodes zemřel, Archelaus vládl pouze 10 let. Naopak Herodes Antipas vládl v Galileji mírumilovně více než 40 let.

V Lukášovi 2:39 se však nachází mnohem zjevnější důvod. Josef pocházel z Nazaretu, nikoli z Betléma. Josef se nejen vydával do země mírnějšího vládce, ale také se prostě vracel tam, odkud pocházel.

Otázka: Je z archeologického hlediska pravda, že v Mt 2,23 neexistují žádné důkazy o existenci města Nazaretu, jak tvrdil jeden ateista?

Odpověď: Ne. Ateista Frank Zindler to tvrdil v článku „Where Jesus Never Walked“ („Kde Ježíš nikdy nechodil“), jak uvádí kniha The Case for Christ na str. 102 (str. 137–138 v brožovaném vydání). Talmud zmiňuje 63 dalších galilejských měst (ale ne Nazaret) a Josefus zmiňuje 45 dalších měst v Galileji (ale ne Nazaret). Nazaret je zmiňován na počátku 4. století n. l. a v židovské literatuře přibližně od 7. století n. l.

Archeologové však v Nazaretu nalezli pozůstatky sahající až do roku 900 n. l. (po nástupu Šalomouna na trůn) a pokrývající období řecko-římské i byzantské. V roce 1962 byl v Cesareji nalezen nápis týkající se střídání kněží. Nápis zachoval následující znění: „... Mamliah ... Nazaret ... Akhlah ... Migdal [Magdala]“ Kniha The Case of Christ (str. 103) zmiňuje, že po pádu Jeruzaléma v roce 70 n. l. archeologové objevili aramejský seznam kněží, kteří byli přesídleni, a u jednoho z nich bylo zaznamenáno, že se přestěhoval do Nazaretu. Hroby z 1. století byly objeveny těsně za hranicemi Nazaretu. A konečně, v roce 1955 byly pod dnešním Kostelem Zvěstování v Nazaretu nalezeny předkřesťanské pozůstatky.

Na Nazaret se také pohlíželo s opovržením, protože podle publikace *The Bible Knowledge Commentary: New Testament* (str. 23) se v Nazaretu nacházela římská posádka pro severní části Galileje.

Více informací najdete na stránkách https://www.ministrymagazine.org/archive/1975/12/nazareth-attested-in-caesarea-fragments a v publikaci „New International Bible Commentary“, str. 1123.

Otázka: Jak velká byla podle archeologů Nazaret, jak uvádí Mt 2,23?

Odpověď: Podle knihy „The Case for Christ“ (str. 103–104) byl Nazaret velmi nevýznamným městečkem. Měl rozlohu asi 60 akrů a v době Ježíšova narození v něm žilo maximálně asi 480 obyvatel.

Otázka: Kde je v Mt 2,23 prorokováno, že Ježíš bude nazýván Nazaretským?

Odpověď: Nejprve uvedeme odpověď raně církevního spisovatele Tertulliana (která je pravděpodobně nesprávná) a poté nejpravděpodobnější odpověď.

Pláč 4:7 (Septuaginta) Tertullian v roce 207 n. l. na tuto otázku odpověděl ve svém díle „Proti Marcionovi“, kniha 4, kapitola 7. Zatímco masoretský text Pláče 4:7 říká: „Její knížata byla bělejší než sníh“, Septuaginta uvádí: „Její nazirejci byli bělejší než sníh“. Tertullian to zmiňuje v tom smyslu, že se jedná jak o „nazíry“ (ty, kteří složili slib Bohu, že se zdrží alkoholu, mrtvých těl a jiné nečistoty), tak o „Nazarejce“, tedy ty, kteří pocházejí z Nazaretu.

Tertullian řekl: „Kristus Stvořitele musel být podle proroctví nazýván Nazarejcem; a právě z tohoto důvodu nás Židé také nazývají Nazarejci po něm. Neboť my jsme ti, o nichž je psáno: ‚Její nazíři byli bělejší než sníh;‘“

Větev: O Mesiáši se hovoří jako o „větvi“ v Izaiášovi 11:1, Jeremiášovi 23:5, 33:5 a pravděpodobně také v Zachariášovi 3:8 a 6:12. Souhlásky ve slově „výhonek“ jsou totožné se souhláskami ve slově „Nazarejec“ a hebrejský Starý zákon byl původně psán bez samohlásek. Kromě toho se v knize The Bible Knowledge Commentary: New Testament na str. 23 uvádí, že slovo „výhonek“ v sobě neslo myšlenku nevýznamného počátku a reakce farizejů ukázala, že Nazaret měl stejný význam.

Více informací najdete v knize *When Critics Ask* (str. 328) a v *The Expositor's Bible Commentary*, sv. 8, str. 97.

Otázka: Bylo tvrzení v Mt 2,23, že Ježíš pocházel z Nazaretu, v rozporu se Starým zákonem (Iz 11,1; Zach 6,12 a další pasáže), jak uvádí skeptická publikace *Asimov’s Guide to the Bible* na str. 801–802?

Odpověď: Vůbec ne. Nejprve uvedeme, co říká Asimov, a poté odpovíme.

Skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible, str. 801–802, zmiňuje, že „Matouš zde možná vidí podobnost se slovem ‚Nazarene‘. (Ve skutečnosti jsou tato dvě slova v hebrejštině identická, protože samohlásky se nezapisovaly.) Asimov na str. 802 uvádí, že Matouš „se v nejlepším případě oddává slovní hříčce a neodkazuje na žádné skutečné proroctví o tom, že by Mesiáš byl obyvatelem Nazaretu.“

Odpověď zní, že Starý zákon říká, že Mesiáš bude nazýván ‚výhonkem‘, aniž by upřesňoval jeden či více důvodů, proč tomu tak je. Matouš 2:22 nebrání tomu, aby byl Ježíš také Božím ‚výhonkem‘, z něhož vyroste Jeho církev.

Otázka: Jak si lidé v Mt 3,1–4 představovali poušť?

Odpověď: Bylo to suché, vyprahlé místo, ale ne jako saharská poušť. Bez rozsáhlého zavlažování se tam nedalo pěstovat obilí, ale dalo se tam chovat ovce a kozy, pokud se našla místa, kde je bylo možné napojit. Nebylo to místo pohodlí a vzrušení, ale prázdná, osamělá místa ticha daleko od civilizace. Izraelité byli na poušti, když připravovali další generaci na vstup do Zaslíbené země. Pavel byl na poušti v Arábii předtím, než zahájil svou službu.

I dnes Bůh někdy vede věřící na poušť. Není to místo vzrušení, ale ticha. Nemusí to být místo aktivní služby, ačkoli v případě Jana to místo služby bylo a pro lid to bylo místo pokání a zasvěcení. Může to být místo přípravy.

Více informací najdete v „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 867.

Otázka: Byly kobylky, které jedl Jan Křtitel v Mt 3,4 a Mk 1,6, čisté, nebo nečisté?

Odpověď: Existovaly jak čisté, tak nečisté kobylky, a evangelia to výslovně neuvádějí. Můžeme však předpokládat, že Jan, jako poslušný Žid, jedl tu čistou odrůdu. Mezi čistá zvířata patřily „skákavci“ s křídly a kloubovitými nohami, včetně kobylek a lučních kobylek, podle Leviticus 11:21–22 a Deuteronomium 14:21. Mezi nečistá zvířata patřili „letci“ podle 4. knihy Mojžíšovy 11:20,23 a 5. knihy Mojžíšovy 14:19. I dnes chudší lidé loví čisté kobylky, odstraní jim křídla a nohy, uvaří je a jedí.

Více informací najdete v knize The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 80.

Otázka: Jedl Jan Křtitel v Mt 3:4 a Mk 1:6 hmyz zvaný kobylky, nebo to znamená, že jedl plody akácie?

Odpověď: Zde je, co starověké i moderní zdroje říkají o řeckém slově pro kobylky: akrides.

Ebionité (starověká heretická sekta) se snažili z Jana udělat vegetariána. Tvrdili proto, že šlo o medové koláče, egkrides, a ne o kobylky.

Tatian sestavil souhrn čtyř evangelií nazvaný Diatessaron a místo „kobylek“ uvedl „mléko“.

Theofylakt 173 uvádí řadu možností, včetně rostliny melagron.

Různí mniši nazývali rohovník „chlebovým stromem svatého Jana“, protože se domnívali, že se jedná o „strom kobylek“.

Theodor z Mopsuestie, snad v reakci na tvrzení lidí, že se jednalo o něco jiného, uvedl, že šlo o kobylky, které měly křídla.

Problém těchto výkladů spočívá v tom, že zjevně neexistují žádné biblické rukopisy, které by uváděly, že se jednalo o něco jiného než o „kobylky“. Raní křesťané, jako například Klement Alexandrijský, se vyjadřovali k Matoušovi 3:4 a neviděli žádný důvod považovat kobylky za něco jiného než za hmyz.

Mezi moderní zdroje, které uvádějí, že kobylky jsou hmyz, patří The NIV Study Bible, str. 1445, The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 104, The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 102, a New Bible Dictionary, str. 744.

Informace o alternativních názorech pocházejí z knihy Ulricha Luze „Matthew 1–7: A Commentary“ (Augsburg Fortress, 1989) a z díla „The Expositor's Greek Testament“, sv. 1, str. 80–81.

Otázka: Co je v Mt 3,4; Mk 9,3 a Sk 22,20 (KJV) míněno slovem „raiment“ a co je to „fuller“?

Odpověď: „Raiment“ znamená oděv a „fuller“ je někdo, jehož povoláním je prát oděvy.

Otázka: Proč Jan v Mt 3,6 křtil jiné?

Odpověď: Bylo běžné, že se člověk při konverzi k judaismu sám pokřtil ve speciální nádrži určené k tomuto účelu. Toto je však nejstarší zmínka o tom, že někdo křtil někoho jiného. Ve Starém zákoně se o pokropení vodou za účelem očištění zmiňuje Ezechiel 36:25–27 a o vylití Božího Ducha se zmiňuje Ezechiel 39:29 a Joel 2:28.

Jan řekl, že křtil pro pokání, aby přivedl lidi zpět k Bohu a připravil cestu pro Mesiáše. Když se pozemský král chystal navštívit vzdálené město ve svém království, silničáři vyrazili už měsíce předem a opravili cestu. Podobně i Jan byl tam, aby připravil cestu v srdcích lidí pro příchod Mesiáše.

Více informací najdete v publikacích The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 24, a The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 286.

Otázka: Proč Jan v Mt 3,7–9 mluvil k farizeům a saduceům tak ostře?

Odpověď: Jan vyzýval lidi k pokání, k vyznání hříchů a k opuštění jejich starých způsobů jednání. Ačkoli farizeové a saduceové přišli, věděl, že většina z nich nepřišla za tímto účelem. V nejhorším případě přišli prozkoumat excentrického učitele a možná najít důvod, jak se ho zbavit. I v tom nejlepším případě se snažili získat pár rad, které by přidali ke svému stávajícímu způsobu života. Jan neříká, že stačí jen rozšířit své znalosti; musí činit pokání a odvrátit se od své závislosti na místě, tradicích, svých organizacích nebo svých pozicích v rámci těchto organizací. Před lesním požárem se hadi snaží uprchnout; je však těžké, aby se dostali daleko. Je to jako útěk před Božím hněvem bez pokání. Jan však neřekl, že by nemohli zůstat a poslouchat. Kdyby farizeové a saduceové upřímně chtěli činit pokání, mohli se také rozhodnout nechat se pokřtít.

Více informací najdete v publikacích „The Tony Evans Bible Commentary“, str. 867–868, „The Expositor's Greek Testament“, sv. 1, str. 82–83, a „The Expositor's Bible Commentary“, sv. 8, str. 103.

Otázka: Proč Jan v Mt 3,9 použil výraz „neříkejte si“ a jak si dnes někteří lidé lžou sami sobě?

Odpověď: Jan zde poukazuje na lež, ale kdo vlastně lže? Lhát nám mohou démoni i ostatní lidé, ale kromě toho si často lžeme i sami sobě. I když tu lež slyšíme jen my sami, stále se jedná o lež. Můžeme lhát tím, že řekneme: „Ten hřích není tak zlý“ nebo „Bůh chápe, proč tu zůstávám“, když nás Bůh volá k pokání a k tomu, abychom se pohnuli dál. Dalšími příklady jsou: „Vždycky je spousta času“ nebo „Jsem v podstatě dobrý člověk, takže se nemusím měnit.“

Otázka: Jak by mohl Bůh v Mt 3,9 stvořit z kamenů děti Abrahama, kdyby chtěl?

Odpověď: Všemohoucí Bůh může udělat cokoli, dokonce i proměnit neživé kameny v děti s geny Abrahama. Navíc se zde jedná o slovní hříčku. V hebrejštině i aramejštině je slovo pro „kameny“ velmi podobné slovu pro „děti“.

Více informací najdete v knize The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 103.

Otázka: Jaký smysl mělo v Mt 3,10, když Jan Křtitel zmínil, že sekera je přiložena ke kořenům stromu?

Odpověď: Některé věci v životě jsou nevratné, jako například pokácení stromu. Jakmile s tím začnete, nemůžete to, co jste započali, vzít zpět. Stejně tak to byla jejich poslední šance předtím, než budou odříznuti. Jejich čas vypršel.

Otázka: Jak se v Matoušovi 3:11 vztahuje Janovo přiznání, že nepodává úplný obraz, na naše svědectví?

Odpověď: Jan byl nezbytným předchůdcem, který měl přivést lid zpět k Bohu před příchodem Ježíše. Jan nechtěl, aby lidé uvěřili jeho slovům a mysleli si, že to je vše, co musí udělat. Ne, Jan byl jen „předkrmem“ a Ježíš byl „hlavním chodem“. I tak se v historii našlo několik lidí, kteří Janova slova zde ignorovali. Tito lidé patří k mandajské víře, kterou vyznávají arabští obyvatelé bažin v jižním Iráku. Věří, že Jan Křtitel pocházel od Boha, ale že Ježíš ne.

Dnes musíme sdílet evangelium s lidmi tam, kde se právě nacházejí. Pokud nevěří, že Bůh existuje, nebo že existuje pouze jeden Bůh, musíme se na to zaměřit. Možná až později můžeme sdílet další body, jako že jsme všichni hříšníci, že Ježíš zemřel na kříži za naše hříchy a že musíme přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Ale když musíme odložit sdílení části evangelia, ať už kvůli času nebo kvůli duchovnímu stavu dané osoby, měli bychom jí říci, že to, co jsme řekli, není celý příběh; že ještě přijde více.

Otázka: Jak v Mt 3,11 Ježíš křtí křesťany Duchem Svatým a ohněm?

Odpověď: Janovo poselství nám připomíná Joel 2:28–29, kde je zaslíben Duch Svatý, a očištění zmíněné v Malachiášovi 3:2–5. Věřící jsou pokřtěni Duchem Svatým, když poprvé uvěří v Krista. Ačkoli moderní výraz „křest ohněm“ znamená těžkou zkoušku, zde to tak nemyslíme, protože křest provádí Ježíš, nikoli pronásledovatelé, a je to „ohněm“, nikoli „ohněm“.

Existují tři názory na to, co „oheň“ znamená.

(nepravděpodobné) Druhý křest Duchem Svatým: Je zde pouze jedna předložka, tj. je zde řečeno „Duchem Svatým a ohněm“, nikoli „Duchem Svatým a ohněm“. Nejedná se tedy pravděpodobně o druhou událost.

(nepravděpodobné) Letnice: Apoštolům se při kázání o Letnicích objevil plamen nad hlavami, a tento výklad by znamenal, že Jan Křtitel prorokoval o Letnicích. Tento názor zastává „Traktát o opětovném křtu“ (cca 250–258 n. l.), kap. 2, str. 668. Studijní bible NIV na str. 1446 uvádí: „Dramaticky se to projevilo o Letnicích (Sk 1,5.8; 2,1–13; 11,16), ačkoli zde může ‚oheň‘ odkazovat na budoucí soud (viz v. 12).“ Pravděpodobně se však nevztahuje k Letnicím ze stejného důvodu, z jakého se nevztahoval k prvnímu. Komentář „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1211 dodává, že je to nepravděpodobné, protože oheň je v následujícím verši přirovnáván k soudu.

(nepravděpodobné) Očišťující působení Ducha Svatého: Tento názor zastává The New Geneva Study Bible, str. 1508, a Evangelical Commentary on the Bible, str. 727. Tento názor zastával také Origenes (225–254 n. l.) ve svém Komentáři k Janovi, kniha 6, kap. 16–17, str. 366–367. To je však nepravděpodobné, jelikož plevy jsou v Matoušovi 3:12 spáleny neuhasitelným ohněm. „Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 104–105 uvádí, že se jedná o tento výklad, protože jediná předložka v řečtině by naznačovala nikoli dva křty (Duch pro věřící a oheň soudu pro nevěřící), ale pouze jeden křest (Duch a očistný oheň).

(nepravděpodobné) Oheň soudu za skutky křesťana byl výkladem Basila z Kappadokie (357–378/379 n. l.) v díle O Duchu, kap. 15.36, str. 22.

Pekelný oheň pro jednotlivce, kteří odmítají Ježíše: Viz „Dnešní příručka k řešení biblických obtíží“, str. 150–152, kde se uvádí názor, že to znamená, že Ježíš pokřtí věřící Duchem Svatým a ty, kteří Ježíše odmítají, ohněm soudu. Jan Zlatoústý (zemřel r. 407 n. l.) učil tento názor v „Kázáních na Matoušovo evangelium“, kázání 11, kap. 6–7, str. 71–72, přičemž zdůrazňoval návaznost na další Janova varování ohledně ohně. V knize „Expositor’s Greek New Testament“, sv. 1, str. 84 se uvádí, že Jan se zaměřil na tři věci: vodu, vítr/ducha a oheň. Jan křtil vodou, Mesiáš bude křtít věřící Duchem a křest ohněm zničí při soudu ty, kteří nemají nic společného s vodou a Duchem. Irenaeus z Lyonu (182–188 n. l.) používá tento verš, aby hovořil o Božím soudu nad nevěřícími ve svém díle „Proti herezím“, kniha 4, kap. 4.3, str. 466. Tertullian (198–220 n. l.) říká, že křest vodou je ke spáse, zatímco předstíraná a slabá víra je pokřtěna ohněm, k soudu (O křtu, kap. 10, str. 674).

Oheň soudu v posledních časech při Ježíšově návratu. Tento názor zastává „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 1211).

Více významů: „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“, str. 25, uvádí, že se to týká jak soudu, tak očištění věřících. Theodotus, pravděpodobně montanista (cca 240 n. l.), na str. 124 říká, že oheň je prostě ničivý živel, který očišťuje věřící od zla a (jak naznačuje) ničí ostatní.

Nespecifikováno: Následující autoři tento verš citovali, ale nezmínili žádný konkrétní názor.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) v díle „Dialog s Židem Tryfonem“, kap. 49, str. 219

Hippolyt (222–234/5 n. l.) v „Rozpravě o svaté Theofanii“, kap. 3, s. 235

Cyprián Kartáginský (cca 246–258 n. l.) v „Cypriánových pojednáních“, pojednání 12, kap. 1.12, s. 511

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) se tímto veršem zabývá, avšak nezmiňuje žádný konkrétní názor (Harmonie evangelií, kniha 2, kap. 12.26, str. 117).

Více informací o různých názorech najdete v poznámce pod čarou v NET Bible k Matoušovi 3:11.

Otázka: Jak funguje prosévání v Mt 3,12?

Odpověď: Při sklizni pšenice je většina toho, co sklidíte, nepoživatelná. Máte dobré zrno obklopené plevami, které jsou připevněny ke stéblům. Nejprve se provádí mlácení, při kterém voli šlapou po pšenici, aby oddělili zrna, která jsou hustší, od všeho ostatního. Poté můžete použít vidle nebo věječku, také nazývanou věječkový větrák, k vyhození směsi do vzduchu, aby vítr odfoukl nepoživatelné plevy od jedlých zrn.

Tento obraz znázorňuje, že sklizeň pšenice vám přinese velké množství materiálu, ale pouze malá část z něj je skutečně užitečná. Ano, sekání pšeničných stébel je důležité i časově náročné, ale oddělování zrna od plev je stejně důležité a časově náročné. Důležité je přimět lidi, aby pozitivně reagovali na poselství evangelia, ale to je nanejvýš jen polovina práce při získávání učedníků ze všech národů.

Více informací najdete v The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 84, The Tony Evans Bible Commentary, str. 868, a The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 105.

Otázka: Proč se v Mt 3,14 chtěl Ježíš nechat pokřtít a proč se mu v tom Jan snažil zabránit?

Odpověď: Ježíš samozřejmě neměl žádný hřích, z něhož by se musel kát, ale ve všech ohledech se s námi ztotožnil. Abychom následovali Ježíšův příklad, nechal se Ježíš pokřtít. Tímto činem také potvrdil Janovo poslání.

Podívejme se však na tyto verše znovu z Janova pohledu. Janovým hlavním životním posláním bylo kázat pokání a vést lidi k veřejnému závazku, že činí pokání a budou následovat Boha skrze vodní křest. Jan byl od narození naplněn Duchem Svatým a věděl, že jeho chápání je správné. Věděl, že Ježíš je bezhříšný Mesiáš. Proto byl Jan zmaten tím, že se Ježíš chtěl nechat pokřtít.

Janův úhel pohledu byl správný, až na to, že byl příliš zjednodušený. Jan viděl, že Ježíš nepotřebuje činit pokání, a připadalo mu absurdní, aby pouhý předchůdce křtil samotného Mesiáše. Samy o sobě byly Janovy argumenty oprávněné. Co však Jan neviděl, bylo to, že aby naplnil veškerou spravedlnost, Ježíš se s námi ve všech ohledech ztotožnil. Ježíš byl větší než Jan Křtitel; Ježíš to nepopíral. Ježíš se však ponížil a přišel sloužit, a tak ve verši 15 Pán v podstatě přikázal Janovi Křtiteli, aby Ježíši zde dopřál pokornější postavení.

Zde se odhaluje něco vzácného o Janově srdci. Jan, ačkoli neměl stoprocentní pravdu, viděl své jediné životní poslání v tom, že káže a křtí ty, kteří potřebují činit pokání. Křest Ježíše nespadal do Janova chápání jeho životního poslání. Bylo tedy pro Jana důležitější sloužit Bohu tím, že naplňoval to, co považoval za svůj Bohem daný účel, nebo bylo pro něj důležitější následovat Pána a poslouchat ho, kamkoli ho vedl? I když Jan neměl jasné pochopení všeho, alespoň ne do té doby, zvolil si to druhé. I my bychom neměli Boha jen následovat, ale následovat ho bez jakýchkoli podmínek.

Viz The Tony Evans Bible Commentary, str. 868; The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 85–86; Evangelical Commentary on the Bible, str. 727; Believer's Bible Commentary, str. 1212; a The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 107–108 pro další informace.

Otázka: Proč v Mt 3,16 „musel ubohý Ježíš (mír s ním) čekat TŘICET LET po svém narození, aby při křtu z rukou Jana Křtitele obdržel dar DUCHA SVATÉHO“, když je dar Ducha Svatého „tak levný, že se jím chlubí 75 000 000 ‚ZNOVUZROZENÝCH‘ křesťanů v Americe se tímto darem chlubí“ a v Lk 1:15 byl Jan Křtitel naplněn Duchem Svatým již od narození. (Na to poukázal muslim Ahmad Deedat.)

A: Nejprve na okraj: Mohamed čekal ČTYŘICET let, než prohlásil, že je prorokem. Deedat zaměňuje pojmy „zdarma“ a „levný“ a zdá se, že zapomněl na biblické učení o božství Krista. Deedat nikdy neobdržel dar Ducha Svatého, a proto nezná rozdíl mezi darem Ducha Svatého a viditelným sestoupením Ducha Svatého na Ježíše v podobě holubice.

Zdarma, ale ne levné: Tento dar byl velmi drahý, stál Ježíše život. Bůh jej však zdarma dává všem, kdo uvěří v Jeho evangelium.

Božství Krista: „Chudý“ Ježíš nemusel čekat třicet let; nejenže na Ježíši spočívala Boží milost již v dětství (Lukáš 2:40), ale Ježíš je sám Bůh a Otec byl v něm. Ježíš nepotřeboval být naplněn Duchem Svatým tak jako my; Otec a Ježíš nám Ducha Svatého seslali.

Sestoupení Ducha Svatého na Ježíše není darem Ducha Svatého: Deedat mylně vykládá, že Ježíš byl při svém křtu naplněn Duchem Svatým; tam se neříká, že Ježíš byl při svém křtu naplněn Duchem Svatým. Spíše Duch Svatý sestoupil na Ježíše v tělesné podobě, viditelně jako holubice. Když jsou křesťané naplněni Duchem Svatým, Duch Svatý na ně nesestupuje jako holubice, takže se jedná o něco jiného.

Na závěr porovnejme Ježíšovu zkušenost s Mohamedem.

1. Mohamed, o kterém hadísy říkají, že jako prorok byl podroben zlému kouzlu.

1a. Žid Labid bin el-Asim uvalil na Mohameda kouzlo. Ibn-i-Majah, sv. 5, č. 3435, s. 60–61

1b. Mohamed byl podle Sahih Muslim, sv. 3, kniha 24, č. 5428–5429, s. 1192–1193; Sahih Muslim, sv. 2, kniha 4, č. 1888, s. 411, pod vlivem zlého kouzla. Viz také Buchárí, sv. 8, kniha 73, kap. 56, č. 89, s. 57 a Buchárí, sv. 8, kniha 73, kap. 59, č. 400, s. 266.

2. Mohamed se sám obával trápení v hrobě.

2a. Jedna židovská žena řekla Mohamedovi: „Kéž tě Alláh ochrání před mukami hrobu.“ Poté se Mohamed modlil o ochranu před mukami hrobu. Sunan Nasa’i, sv. 2, č. 1479, s. 281–282

2b. „A’iša vyprávěla: Svatý Prorok (mír s ním) vešel do mého domu, když u mě byla jedna Židovka, a ta říkala: ‚Víš, že budeš v hrobě podroben zkoušce?‘ Posel Alláha (mír s ním) se (při tom) zachvěl a řekl: ‚Zkoušeni budou pouze Židé.‘ A’iša řekla: Uplynulo několik nocí a pak Posel Alláha (mír s ním) řekl: ‚Víš, že mi bylo zjeveno: „Budeš podrobena zkoušce v hrobě“?‘ A’iša řekla: ‚Slyšela jsem, jak se Posel Alláha (mír s ním) poté ucházel o ochranu před mukami hrobu.‘“ Sahih Muslim, sv. 1, kniha 4, č. 1212, str. 290

2c. Abú Hurajra vyprávěl: „Slyšel jsem, jak se Posel Alláha (mír s ním) poté (po tomto zjevení) uchyloval k útočišti před mukami hrobu.“ Sahih Muslim, sv. 1, kniha 4, č. 1213, str. 290

2d. „Ona (A’iša) řekla: ‚Nikdy jsem ho (Svatého Proroka) poté neviděla, aniž by se v modlitbě ucházel o ochranu před mukami hrobu.‘“ Sahih Muslim, sv. 1, kniha 4, č. 1214, str. 290

2e. „Masruq zaznamenal tento hadís na základě svědectví ‘Ai’šy, která řekla: Nikdy poté (Svatý Prorok) nepronášel modlitbu, při které bych ho neslyšela hledat útočiště před mukami hrobu.“ Sahih Muslim, sv. 1, kniha 4, č. 1215, str. 291

2f. Mohamed hledal útočiště před mukami hrobu. Sunan Nasa’i, sv. 2, č. 2065, s. 535; sv. 2, č. 2069, s. 537; sv. 2, č. 2071, s. 538

Muslim může s tímto souhlasit, nesouhlasit, nebo – což je pravděpodobnější – nemusí vědět, co tyto hadísy říkají. Ať už je to jakkoli, nejde o to, zda se mnou souhlasí či nesouhlasí, neboť já pouze cituji, co říkají autoritativní sunnitské hadísy.

Stručně řečeno, Ježíš nám seslal Ducha Svatého. Doufám, že se osvobodíte od moci zla, zbavíte se strachu z muk hrobu a poprosíte Boha, aby vám dal Ducha Svatého.

Otázka: Kdo viděl holubici v Mt 3,16 a Mk 1,10?

Odpověď: Jak Matouš 3,16, tak Marek 3,16 uvádějí, že Ježíš viděl holubici, a Jan 1,32 říká, že ji viděl také Jan Křtitel. Tyto verše neuvádějí, kdo další holubici viděl, takže ji možná viděl i dav.

Otázka: Mnozí říkají, že „žádný příběh o Ježíši se neobejde bez teologie“. Například v příběhu o křtu vidíme, jak je Ježíš pokřtěn, jak na něj sestupuje Duch jako holubice a jak zaznívá nebeský hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (Mk 1,11). Tato událost se možná neodehrála tak, jak je popsána v evangeliích, tj. najednou, ale postupně, během Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Duch, který sestoupil na Ježíše, tedy odkazuje na nadcházející věk. Také otevřené nebe, sestoupení Ducha, hlas Otce a přítomnost Mesiáše tam naznačují, že se začaly rozbřeskávat poslední dny a že spása je blízko. Co si o tom myslíte? Myslíte si, že Ježíšův křest byl alegorický a symbolický? Proč? Nebo proč ne?

Odpověď: Za prvé, nikdy jsem neslyšel, že by „neexistoval žádný příběh o Ježíši bez teologie“. Tato otázka zní téměř tak, jako by obviňovala autory evangelií z nepoctivosti a klamání lidí; věřím, že se to odehrálo přesně tak, jak je to zapsáno v evangeliích. Věřím, že autoři evangelií nám podali pravdivé zprávy s takovou mírou přesnosti, jaká byla zapotřebí. Pokud tvrdí, že Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem a že se to stalo, pak věřím, že byli upřímní a že se to skutečně stalo. Vyprávět podobenství je v pořádku, ale pokud někdo prezentuje jako historický fakt něco, co není pravda, pak je to zavádějící, nikoli pravda.

Tazatel neuvedl žádný důvod, proč by měl pochybovat o pravdivosti autorů evangelií, takže nemohu reagovat na důvody jeho pochybností, pokud žádné důvody nebyly uvedeny.

Otázka: Podporuje Mt 3,16–17 tvrzení, že Otec, Syn a Duch Svatý jsou tři samostatné osoby, jak tvrdí mormoni (Talmadge, 1977, s. 39–40)?

Odpověď: Ne. Ukazuje to, že jsou odlišní, ale neukazuje to, že jsou oddělení. Tato pasáž není proti Trojici, ale je důležitá pro podporu části Trojice, a to že tito tři jsou odlišní. Tato pasáž však hovoří proti modalismu a „pentekostalismu jednoty“. Více informací najdete v knize When Cultists Ask, str. 93–95.

Otázka: Co je v Mt 4,2 tak ironického na Ježíšově službě v Matoušově evangeliu?

Odpověď: Ježíš je zde hladový (Matouš 4:2), přesto nakrmil jiné (Matouš 14:13–21; 15:29–39).

Ježíš byl unavený (Matouš 8:24), přesto nabízí ostatním odpočinek (Matouš 11:28).

Ježíš je Synem Krále (Matouš 17:24–26), přesto platí daně (Matouš 17:27).

Ježíš je obviněn z toho, že používá moc od ďábla (Matouš 12:24), přesto Ježíš vyhání démony (Matouš 12:22–23).

Ježíš umírá smrtí zločince a hříšníka (Matouš 27:37–38), přesto nás zachraňuje od našich hříchů (Matouš 1:12).

Ježíš je prodán za třicet stříbrných (Matouš 26:15), ale dává svůj život jako výkupné za mnohé (Matouš 20:28).

Ježíš odmítá proměnit kameny v chléb (Matouš 4:3–4), ale symbolicky dává své vlastní tělo jako chléb pro svůj lid (Matouš 26:26).

Více informací najdete v knize „The Expositor's Bible Commentary“, svazek 8, str. 112.

Otázka: V Mt 4,3 a Lk 4,3–4 měl Ježíš hlad a Otec ho nenakrmil, tak co by bylo špatného na tom, kdyby si Ježíš chléb vyrobil sám?

Odpověď: Ježíš se zavázal k půstu a Otec ho mohl živit, protože člověk musí jíst, aby přežil 40 dní. Ježíš však měl strašný hlad a mohl by použít svou nadpřirozenou moc k tomu, aby se najedl, kdyby se tak rozhodl. Ježíš však nechtěl použít svou nadpřirozenou moc ani učinit cokoli v rozporu s vůlí svého Otce. A Otec nakonec v Matoušovi 4:11 poslal anděly, aby Ježíšovi posloužili.

Více informací najdete v knize „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 869 a v knize „The Expositor's Greek Testament“, sv. 1, str. 88–89.

Otázka: O čem bylo pokušení v Mt 4,5–6 a Lk 4,9–12?

Odpověď: Především to ukazuje, že Satan zná Písmo a dokáže ho dokonce využít ve svůj prospěch, aby přivedl lidi k pádu. Jelikož byl Ježíš Synem Božím, věděl, že pokud by seskočil, bude ochráněn. Geograficky se chrám nacházel nad údolím Kidron a výškový rozdíl mezi nejvyšším bodem chrámu a dnem údolí Kidron činil asi 450 ft.

Toto pokušení je zajímavé tím, že by neporušilo žádné starozákonní zákony a ve skutečnosti by přispělo k přesvědčení lidí, že Ježíš je Mesiáš. Nejedná se tedy o něco špatného, ale o „Bohem neschválenou zkratku“ k něčemu dobrému. Samozřejmě by to také lichotilo Ježíšově pýše, protože by se mohl předvést a zvýšit svou popularitu. Navíc by to bylo jako zahnat Boha do kouta a donutit ho, aby ho ochránil. Víme samozřejmě, že Bůh nechce, abychom dělali špatné věci; „účel nesvětí prostředky“, pokud jde o používání zkratek k dosažení dobrých věcí. Pokud tedy přijíždíte pozdě do kostela, měli byste překročit rychlost? Pokud chcete věnovat více peněz na službu, měli byste podvádět na daních a použít tyto peníze? Jak uvádí The Tony Evans Bible Commentary na str. 869: „Bůh nepotřebuje Satanovu pomoc, aby vás dostal tam, kam chce, abyste šli.“

Více informací najdete v Evangelical Commentary on the Bible, str. 729, a v The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 89–90.

Otázka: Jak mohl Satan v Mt 4,8 a Lk 4,6–8 nabídnout Ježíši svět, když Ježíš byl Bůh a svět mu již patřil, jak tvrdí ateista (Cappello)?

Odpověď: To je zajímavá otázka. Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Ježíš byl stále Bohem, ale když přišel na zem, dobrovolně se zřekl své slávy, jak ukazují Filipským 2:7 a Jan 17:5.

2. Bůh skutečně „vlastní“ svět, jak ukazuje Žalm 24:1. Nicméně když se Ježíš zbavil své slávy a přišel na zem, jeho „vlastní“ ho nepřijali, jak ukazuje Jan 1:10–11.

3. Ačkoli si Bůh ponechal nejvyšší moc, svěřil lidstvu vládu nad tímto světem, jak uvádí Genesis 1:28.

4. Ačkoli je Bůh právoplatným vlastníkem, od pádu do hříchu byla Satanovi dočasně svěřena značná moc nad tímto světem, jak ukazuje 1. Janův 5:19. Podle 2. Korinťanům 4:4 je bohem tohoto věku Satan. Satan je knížetem tohoto světa podle Jan 12:31; 14:30, 16:11; Efezským 6:12 a Koloským 1:13.

5. A konečně, Satan je velký podvodník, takže nelze zakládat žádnou nauku na tom, co Satan tvrdil, a tento verš tedy na otázku neodpovídá. Ačkoli je Satan vládcem světa a na základě toho by se mohlo zdát, že by to Satan mohl splnit, Satan nemůže činit nic jiného než to, co Bůh dovolí, takže tuto svobodu možná nemá. Vzhledem k tomu však, že démoni a pokušení již lidem tolikrát porušili sliby, neexistuje žádný náznak, že by se Satan v tomto případě „stal čestným“ a že by se otec lží vůbec pokusil splnit to, co sliboval.

Shrnutí: Bůh má vlastnické právo jak na základě minulého stvoření, tak na základě věčné svrchovanosti. Ježíš se dočasně vzdal té druhé, když přišel na zem. Od pádu však vládne Satan, i když nemá nad tímto světem konečnou kontrolu.

Více informací najdete v knize The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 90–91.

Otázka: Bylo o Satanově vzpouře v Mt 4,10 a Mt 12,26 učeno až po vyhnání Židů, jak tvrdí skeptická publikace *Asimov’s Guide to the Bible*, str. 779?

Odpověď: Ne. Izaiáš 14:12–15, napsaný před exilem, také hovoří o vzpouře Lucifera.

Otázka: Patří v Mt 4,14–16 verše Iz 9,1 a Iz 9,2 k sobě, nebo Matouš udělal chybu, když je spojil?

Odpověď: Patří k sobě, protože Izaiáš 9,1 tvoří přechod mezi oběma částmi.

Skeptická publikace Asimov’s Guide to the Bible na str. 816 uvádí, že Izaiáš 9:1 patří k předchozí části a v moderních židovských Biblích a v Nové jeruzalémské Bibli se ve skutečnosti nazývá Izaiáš 8:23. Izaiáš 8:22 a 9:1 spolu souvisejí, protože Izaiáš 8:22 hovoří o lidech ve tmě a Izaiáš 9:1 hovoří o tom, že už nebude žádná tma.

Izaiáš 8:22 však hovoří o lidech, kteří budou vyhnáni do temnoty, Izaiáš 9:1 říká, že pro Zabulona a Neftalího již nebude žádná temnota, a Izaiáš 9:2–7 popisuje, jak lidé, kteří byli v temnotě, uvidí veliké světlo.

Je zajímavé, že Asimov se snaží tvrdit, že ti, kteří byli v temnotě, ale z níž budou vyvedeni (Izaiáš 9:1), nesouvisí s těmi, kteří byli v temnotě a uviděli veliké světlo v bezprostředně následujícím verši.

Více informací najdete v knize „When Critics Ask“ na str. 329.

Otázka: Jak se v Mt 4,15–16 vztahuje proroctví o Zabulonovi a Neftalímovi z Izaiáše 9,1–2 k Ježíši?

Odpověď: Souvisí to dvěma způsoby.

Dětství: Ježíš strávil většinu svého dětství v Galileji, západně od Galilejského moře.

Počátky služby: Počátky Ježíšovy služby se odehrály v Galileji, především západně od Galilejského moře. Tato oblast byla rodnou zemí Zabulona a Neftalího.

Řecké slovo pro „zasvítilo“ zde, aneteilen, neznamená, že světlo svítilo někde jinde a poté se přesunulo do Galileje. Spíše tam světlo nejprve jasně zazářilo. To je v souladu s The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 117.

Otázka: Co se můžeme naučit od těchto rybářů v Mt 4,18–22 a Mk 1,16–20?

Odpověď: Ježíš byl v Galileji již nějakou dobu a oni byli povoláni ke spasení již dříve, jak uvádí Jan 1,35–42. Zde byli povoláni ke službě. Tito rybáři nikdy nepřestali lovit ryby. Jenomže to, co jim Ježíš řekl, aby lovili, bylo něco jiného. Jak uvádí „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 870: „Pokud nelovíš ryby, pak nenásleduješ.“ Možná si říkáte, že nejste povoláni k tomu, abyste byli evangelisty nebo pastory (pečovali o druhé), protože jste nebyli povoláni k plnočasové službě. Zvažte toto: každý křesťan je povolán k plnočasové službě, i když ne nutně k plnočasové placené službě. Můžete být povoláni na plný úvazek k péči o svou matku nebo rodinu, k službě chudým a ostatním ve vašem okolí, k tomu, abyste byli zbožným příkladem, a k tomu, abyste vedli ostatní ve službě.

Více informací najdete v Believer's Bible Commentary na str. 1214.

Otázka: O čem mají lidé v Mt 5,4 truchlit?

Odpověď: Není zde upřesněno, zda se jedná o truchlení nad osudem ztracených, nad osobní ztrátou nebo o jiný druh truchlení. Bez ohledu na to se však může jednat o smutek nad věcmi, které zarmucují Boží srdce. Křesťanský spisovatel A. W. Tozer řekl: „Poměrně přesný popis lidského rodu by mohl být poskytnut někomu, kdo ho nezná, tak, že vezmeme Blahoslavenství, obrátíme je naruby a řekneme: ‚Toto je váš lidský rod.‘“ (The Believer’s Bible Commentary, str. 1216)

Mnoho lidí dnes nemá o smutku žádnou představu; běžným výrazem, který však není biblický, je „žádné výčitky“. Zadruhé, tento a následující Ježíšovy příkazy ve skutečnosti neměly v farizejské spravedlnosti žádné místo.

Více informací najdete v The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 29, a v The Tony Evans Bible Commentary, str. 870.

Otázka: Co přesně je v Mt 5,5; Mt 11,29; Mt 21,5; 1 Pt 3,4 míra?

Odpověď: Pokora souvisí s mírností a s tím, že netrváte na svém. Znamená to být ochoten sloužit, a ne jen být obsluhován. Ježíš byl pokorný.

Pokora však není slabost. Představte si „zkroceného“ divokého koně. Kůň je stále silný a rychlý, ale místo toho, aby si dělal, co se mu zlíbí, poslouchá jezdce a nechá se osedlat. Obvykle platí, že pokud se vlk nebo velká kočka dostane na hřbet koně, je to pro koně konec, pokud se ho rychle nezbaví. Tento kůň však má jak důvěru, tak poslušnost, aby na něm člověk mohl jezdit.

Více informací najdete v „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 871 a v „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 29.

Otázka: Co zde v Mt 5,6 znamenají hlad a žízeň?

Odpověď: Máte chuť, vášeň pro duchovní růst? Nebo nerostete, ne proto, že nejíte, ale proto, že plníte svůj žaludek nesprávnými věcmi?

Existuje několik způsobů, jak na to nahlížet. Za prvé, metaforicky se to vztahuje na ty, kteří mají silnou touhu po spravedlnosti – pro sebe, pro druhé, pro svou církev, pro svůj národ i pro svět. Za druhé, může se to fyzicky vztahovat na ty, kteří se musí obejít bez jídla a vody, aby konali Boží dílo. Za třetí, může se to vztahovat na ty, kteří se za tyto věci postí. Půst obecně neznamená nepít vodu, takže první význam je ten primární.

Viz The Tony Evans Bible Commentary, str. 871, ; The Believer's Bible Commentary, str. 1216, ; The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 134 a The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 98–99 pro další informace.

Otázka: Co znamená „milosrdenství“ v verši Mt 5,7?

Odpověď: Milosrdenství může znamenat ušetřit někoho trestu, ale zde znamená pomáhat druhým, kteří potřebují pomoc a nemohou si pomoci sami. Více informací najdete v „Believer's Bible Commentary“, str. 1217.

Otázka: Jak budou v Mt 5,8; 1 J 3,2 a Zj 22,4 čistí lidé vidět Boha, když Ex 33,23 a další verše říkají, že žádný člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu?

Odpověď: Od pádu do hříchu nemůže žádný smrtelný, hříšný člověk vidět Boha a zůstat naživu. V nebi však uvidíme Boha tváří v tvář. Do té doby se usilovně snažíme žít na zemi dobrý a autentický život. Jak uvádí The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 135: „Čistí srdcem uvidí Boha – nyní očima víry a nakonec v oslnivém lesku blaženého vidění, v jehož světle nemůže existovat žádný podvod.“ Více informací najdete v knize When Critics Ask, str. 403–404, a v The Tony Evans Bible Commentary, str. 871.

Otázka: Jaké jsou podle Matouše 5,9 dobré způsoby, jak můžeme být dnes tvůrci pokoje?

Odpověď: Mír je potřebný mezi jednotlivci, v práci, uvnitř skupiny, mezi skupinami, v politice i mezi zeměmi. Jednou z prvních věcí je učit se od zbožných lidí, kteří jsou tvůrci míru. Všímejte si nejen toho, co říkají, ale i toho, co mohli říci, a přesto se rozhodli neříct. Připomínejte zúčastněným stranám, co mají společného, a zpochybňujte, zda jsou jejich rozdíly natolik velké, aby je rozdělily. Ježíš řekl, že svět pozná, že jsme Jeho, podle naší lásky (Jan 17:21).

V Kristově těle máme příkaz (aktivně) „zachovávat jednotu Ducha svatého poutem pokoje“ (Efezským 4:3), přičemž se máme oddělovat od těch, kteří setrvávají v hříchu (1. Korinťanům 5:13), a odmítat všechny učitele, kteří hlásají kacířství (1. Timoteovi 6:5 a 2. Timoteovi 3:5).

Otázka: Jak mohou být křesťané solí podle Mt 5,13?

Odpověď: Sůl se do jídla přidává v malých množstvích, aby splnila jeden z pěti účelů. Je zajímavé, že nejsme nádobou na sůl, která rozdává Kristovu sůl. My sami jsme tou solí. Křesťané jsou rovněž solí tohoto světa ve čtyřech oblastech.

Život – Sůl je pro nás nezbytná k životu. V západoafrickém městě Timbuktu, kde bylo zlata dostatek, se jedna libra soli prodávala za jednu libru zlata. Jelikož křesťané mají v sobě Kristův život, mají tento život ukazovat tomuto světu. Bůh používá naše kázání, lásku a službu, aby přivedl ostatní k Němu a dal jim život.

Chuť – Sůl dodává jídlu chuť a dělá ho chutným. Stejně tak jsme vůní Kristovou (2. Korinťanům 2:15–16) pro ty, kdo jsou spaseni. Bůh také shlíží dolů a má radost, když vidí křesťany v tomto světě, kteří Ho následují.

Konzervant – Když není k dispozici chlazení, sůl je důležitá také pro konzervaci jídla, protože potlačuje bakterie. Stejně tak mají být křesťané solí a světlem tohoto světa tím, že mají konzervační účinek a staví se proti hříchu.

Oběť – V Leviticus 2:13 se uvádí, že oběti měly být ochuceny solí. I my máme žít své životy jako oběť pro Boha.

Žízeň – sůl vyvolává žízeň, a proto mnoho barů podává slaná jídla. Svým životem bychom také měli vzbuzovat v lidech „žízeň“ po tom, aby slyšeli o naději, která je v nás: o Kristu.

Jak řekl světský římský spisovatel Plinius Starší (zemřel na Vesuvu v roce 79 n. l.) ve svém díle Přírodopis 31.102: „Nic není užitečnější než sůl a sluneční svit.“ Římští vojáci byli často měsíčně placeni solí. Mohli si vzít, co potřebovali, a zbytek snadno prodat. „Sal“ je latinské slovo pro sůl a jejich výplata se nazývala „salarium“, od čehož pochází anglické slovo „salary“ (plat).

Viz The Tony Evans Bible Commentary, str. 872; Now That’s a Good Question, str. 248–249; Hard Sayings of the Bible, str. 430–431, The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 29, The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 138, The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 101, Evangelical Commentary on the Bible, str. 729, a Believer’s Bible Commentary, str. 1217–1218.

Otázka: Mluví Mt 5,13 o lidech, kteří v sobě rozpoznávají svou božskost a pomáhají i ostatním rozpoznat jejich božskost, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age? (Spangler, 1981, 80).

Odpověď: Vůbec ne; sůl není božství. Tvrzení, že bychom se mohli stát takovými, jakým byl Bůh, patří k nejstarším lžím, které byly lidstvu řečeny v rajské zahradě. Jsme stvořeni k tomu, abychom navždy milovali a sloužili Bohu, nikoli k tomu, abychom se stali buď samostatnými bohy, kteří mají být uctíváni, nebo součástí Boha, která má být uctívána.

Tento podivný názor jakoby zapomínal, že Ježíš byl Žid a judaismus bylo monoteistické náboženství. Co sůl představuje, najdete v předchozí otázce a podrobnější odpověď v knize When Cultists Ask, str. 95–96.

Otázka: Jsme podle Mt 5,14a světlem světa, nebo je světlem světa Ježíš, jak říká Jan 9,5?

Odpověď: Obojí: Ježíš přinesl světlo do světa a my máme odpovědnost být odrazem Ježíšova světla. Pavel o tom hovoří ve 2. Korinťanům 4:6–7. Ježíš řekl, že je světlem světa „dokud jsem na světě“ (Jan 9:5). Ježíšovo tělo je nyní v nebi, ne v tomto světě, ale Ježíšova přítomnost je stále ve světě skrze Ducha Svatého v nás. Co přesně světlo dělá? Nedělá nic jiného než že svítí. Ale když svítí, osvětluje ostatní a ukazuje směr na cestě. Buďte tedy sami sebou a svítěte. Více informací najdete v knize When Critics Ask na str. 329, v The Tony Evans Bible Commentary na str. 872, v The Bible Knowledge Commentary: New Testament na str. 29 a v Believer's Bible Commentary na str. 1218.

Otázka: Co je v Mt 5,15 tím světlem na svícnu?

Odpověď: Jsme to my a naše svědectví o Ježíši, světle světa. Pokud nedochází k pronásledování, nemáme skrývat skutečnost, že jsme křesťané, a měli bychom být vždy připraveni sdílet naději, která je v nás (1. Petr 3:15). Nemáme si pravdu nechávat pro sebe, ale máme ji sdílet s ostatními. Matouš 5:15 neříká jen „ať svítí vaše světlo“, ale „ať svítí před lidmi“. Bohužel je pro věřící až příliš snadné najít si výmluvy, proč evangelium nesdílet. Musíme si dávat pozor, abychom si výmluvy nehledali.

Více informací najdete v Believer's Bible Commentary, str. 1218, a v The Expositor's Greek Testament, sv. 1, str. 103.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš v Mt 5,17 a Sk 10,10–16 řekl, že nic ze Zákona nezruší, proč křesťané nedodržují starozákonní stravovací předpisy, jak to údajně činí muslimové?

Odpověď: Ačkoli ani křesťané, ani muslimové nedodržují starozákonní stravovací předpisy, křesťané tak nečiní proto, že poslouchají Ježíše. V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

V té době Ježíšovi následovníci dodržovali starozákonní stravovací předpisy. Ježíš dokonce řekl, že ani jedna čárka ani jedna tečka nezmizí, dokud se vše nenaplní.

Skutečnost Ježíšova vzkříšení zásadně změnila způsob, jakým Bůh zacházel se svými dětmi. Anděl sdělil Petrovi, Ježíšovu apoštolovi, že Bůh prohlásil veškerou stravu za čistou (Skutky 10:9–16). Všimněte si, že se zde neříká, že tato zvířata byla vždy čistá, ale že je Bůh prohlásil za čistá.

I muslimové, kteří tuto námitku vznášejí, sami musí souhlasit s tím, že některé starozákonní stravovací zákony se nemají dodržovat. Muslimové se domnívají, že mohou jíst velbloudí maso (a Mohamed tak činil), avšak Leviticus 11:3–8 a Deuteronomium 14:6–8 jeho konzumaci zakazují.

Poslechněte si Ježíše v Matoušovi 15:10, 17–20 a Markovi 7:14–15. Ježíš řekl, že člověka činí nečistým to, co z něj vychází, a ne to, co do něj vstupuje. Marek 7:19 ukazuje, že tímto Ježíš prohlásil veškerou stravu za čistou. Pokud nazýváme Ježíše prorokem, měli bychom naslouchat Jeho slovům.

Hlas z nebe přikázal Petrovi, aby jedl (Skutky 10:10–16), čímž mu ukázal, že stravovací zákony platily pouze do Ježíšovy oběti, nikoli po ní. Měli bychom poslouchat hlas Božího anděla a Ježíšova apoštola.

Závěrem lze říci, že bychom neměli ignorovat to, co řekli Boží proroci, ale měli bychom je poslouchat.

Otázka: V Mt 5,17 Ježíš řekl, že nic ze Zákona nezruší. Proč se tedy již nedodržují židovské svátky?

A: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Morální požadavky starozákonního zákona platí pro všechny lidi a jsou neměnné.

2. Dá se říci, že oběti jsou v jistém smyslu určeny pro všechny lidi i dnes, protože Ježíš je náš nejvyšší kněz a vykonal všechny potřebné oběti.

3. Sváteční dny, které byly určeny pro židovský lid a zahrnovaly oběti, nejsou od Kristovy smrti dodržovány ne-Židy.

4. Pokud muslim vznesl tuto námitku, lze se ho zeptat, proč muslimové nedodržují ani Boží svátky ze Starého zákona, pokud si myslí, že křesťané mají dodržovat židovské svátky ze Starého zákona.

Více informací najdete v knihách „Bible Difficulties and Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory), str. 234–235, „When Cultists Ask“ (Když se ptají členové sekt), str. 96–98, a „When Critics Ask“ (Když se ptají kritici), str. 329–330.

Otázka: Co je to v Mt 5,18 „jota“ a „tittle“?

Odpověď: V hebrejském písmu je „jot“ neboli „jod“ desáté a nejmenší písmeno hebrejské abecedy. Jedná se v podstatě o tečku s malou zakřivenou čárkou vycházející z horní části a malou zakřivenou čárkou vycházející ze spodní části. „Tittle“ je malá tečka. V angličtině je „tittle“ to jediné, co odlišuje velké písmeno F od velkého E a P od R. Více informací najdete v Believer's Bible Commentary, str. 1218.

Otázka: Kdo jsou v Mt 5,20 zákoníci a farizeové a jakou úroveň spravedlnosti mají?

Odpověď: V Mt 5,20 se zákoníci obvykle hlásili ke straně saduceů, zatímco farizeové byli proti nim. Z politického hlediska patřili saduceové k těm Židům, kteří upřednostňovali smír s Římem, zatímco farizeové byli proti tomu. Farizeové byli malou skupinou čítající 5 000 až 6 000 členů, ale měli velký vliv, protože je lid obdivoval. Saduceové obecně popírali tělesné vzkříšení a tvrdili, že Písmem jsou pouze prvních pět knih. Skutky 23:8 také uvádějí, že saduceové popírali anděly a duchy. Je významné, že Ježíš saduceům vytkl, že neznají Písmo ani Boží moc. Farizejům nikdy nevytkl, že neznají Písmo.

Zatímco zákoníci a farizeové se snažili budit dojem spravedlivých, Ježíš je neuznával ani neříkal, že jsou spravedliví. Ježíš neřekl, že v nich není nic dobrého, ale spíše to, že nejsou dost dobří. Spíše řekl, že lidé potřebují více spravedlnosti, než měli, aby mohli vstoupit do království nebeského. Z toho vyplývají tři věci:

a) Znalci Písma a farizeové neměli spravedlnost nezbytnou k tomu, aby vešli do království nebeského

b) Ježíšovi následovníci měli být spravedlivější než oni

c) Ve skutečnosti nikdo nemá sám o sobě dostatek spravedlnosti, aby vstoupil do království nebeského. Ježíš na to naráží podrobněji v kapitolách 6 a 7. Učedníci to nakonec pochopili v Markovi 10:26–27.

d) Pokud nikdo není dostatečně spravedlivý, nepohrdejte lidmi, kteří jsou hříšníci, protože i vy jste hříšníci. K zděšení farizejů jedl Ježíš s mnoha celníky a hříšníky v Matoušovi 9:9–12.

Irenaeus ve svém díle Proti herezím (182–188 n. l.), kniha 4, kap. 13, str. 477, podává doplňující odpověď. Zde je parafráze jeho čtyř bodů:

1) Zatímco zákoníci a farizeové věřili v Otce, my máme věřit i v Syna.

2) Nesmíme jen mluvit, ale musíme také konat; neboť zákoníci a farizeové mluvili, ale nekonali.

3) Musíme se zdržovat nejen zlých skutků, ale i touhy po nich.

4) Ježíš nás neučil věcem, které by byly v rozporu se zákonem, ale věcem, které jej naplňovaly. Ježíš zákon nezrušil, ale naplnil jej, rozšířil a dal mu větší rozsah.

Více informací najdete v knize The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 146–147.

Otázka: Proč se v Mt 5,21 mluví o zabíjení lidí, zvířat, zločinců atd., když Ježíš řekl, že se nesmí zabíjet?

Odpověď: V King Jamesově verzi je zde použito slovo „zabíjet“, zatímco řecké slovo phoneuo může znamenat vraždu. Ten, kdo tak činí, tedy phoneus, je vrah nebo atentátník, nikoli kat nebo řezník zvířat. Kdyby si někdo skutečně myslel, že starozákonní „nezabiješ“ se vztahuje na zvířata a popravování zločinců, jeho nesprávné chápání tohoto slova by pro něj učinilo celý starozákonní obětní systém nepochopitelnou záhadou.

Otázka: Proč v Mt 5,22 Ježíš řekl, abychom nikoho nenazývali bláznem, když on sám a jiní tak činili v Mt 23,17; Lk 24,25; 1 Kor 15,36; Gal 3,1?

Odpověď: Ježíš neřekl „pošetilý“ ani „blázen“, ale ve skutečnosti použil aramejský slangový výraz, který znamená „prázdná hlava“, podobný americkému slangovému výrazu „airhead“. Ježíš také nazývá lidi „pošetilými“, „slepými vůdci“ (Matouš 23:16) a dokonce „zloději a lupiči“ a „zmijemi“. Ježíš volil svá slova pečlivě a nikoho neponižoval.

Více informací najdete v knize Hard Sayings of the Bible, str. 358–359.

Otázka: V Mt 5,22 Ježíš řekl: „Každý, kdo řekne: ‚Ty blázne‘, bude vystaven nebezpečí pekelného ohně.“ Přitom on sám tak činil opakovaně, jak ukazují Mt 23,17, Lk 11,40 a Lk 12,20. Neměl by tedy být také vystaven nebezpečí pekla? Vždyť porušil svůj vlastní zákon!

Odpověď: Ne, a to ze dvou důvodů.

a) Neměli bychom dovolit, aby nás ostatní nazývali Pánem, ani aby nás uctívali, a to platí právě pro Ježíše. To, co Ježíš učil pro nás, tedy neplatí vždy i pro něj samotného. Na praktičtější úrovni: když stanovím pravidlo pro svého ptáčka, například že smí jíst pouze z krmítka, musím se tím pravidlem řídit i já?

b) Ježíš ve skutečnosti neřekl „blázen“ (to je parafráze), skutečný výraz byl „raca“, který se nejlépe překládá jako „prázdná hlava“. Ježíš nazýval lidi bláznivými ve smyslu „bláznivých lidí“ z Knihy přísloví, ale neříkal tím, že by jejich hlavy (nebo životy) neměly žádnou hodnotu.

Otázka: Proč je v Mt 5,25–26 často tak těžké se smířit se svým protivníkem?

Odpověď: Často to znamená, že jedna nebo obě strany by měly přiznat svou vinu nebo to, že se mýlily, a lidská pýcha se tomu brání.

Více informací najdete v Believer's Bible Commentary na str. 1220.

Otázka: Podporuje Mt 5,26 římskokatolickou nauku o očistci, jak učil katolický teolog Ludwig Ott?

Odpověď: Ne, a to ze sedmi důvodů.

Žádná zmínka o životě po smrti: Tento verš nezmiňuje očistec ani nic jiného, co se týká života po smrti.

Dokonce i někteří katolíci, jako například bývalý kardinál Ratzinger (papež Benedikt XVI.), by s tím nesouhlasili. Zde je jeho vyjádření: „Očistec není nějakým nadpozemským koncentračním táborem, kde je člověk nucen podstupovat tresty víceméně svévolným způsobem. Jde spíše o vnitřně nezbytný proces proměny, v němž se člověk stává způsobilým pro Krista, způsobilým pro Boha [tj. způsobilým k plné jednotě s Kristem a Bohem] a tím i způsobilým k jednotě s celou společenstvím svatých“ (Ratzingerova kniha Eschatologie (1990), str. 230. Část z toho je také citována v knize When Cultists Ask, str. 98–99).

List Židům 10,10–15 učí dvě věci: 1) Kristus již dokončil svou oběť v kapitolách 10–12 Listu Židům a 2) Kristus nás navždy zdokonalil skrze svou oběť v Židům 10,13–15. Neříkejme Kristu, že jeho oběť nebyla dost dobrá, dost úplná nebo že nedokončila to, co podle Listu Židům dokončil.

Římanům 8:1 říká: „Proto nyní není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši…“ (BSB)

2. Petrův 1:11 říká, že po smrti nás čeká v nebi vřelé a hojné přivítání. (Ne vřelé přivítání, ani ohnivé přivítání s plameny.) Očistec by nebyl zrovna „předpokojem“ k nebi, který by vypadal příliš vítavě.

2. Korinťanům 5:8 říká: „Jsme tedy plni důvěry a raději bychom opustili toto tělo a byli doma u Pána.“ (BSB) Stejně tak Filipským 1:23 říká, že Pavel buď zůstane naživu v těle, nebo „odejde a bude s Kristem“. Budeme s Bohem, jakmile zemřeme, ne v očistci s odloženým slibem nebe.

Raní křesťané před Nicejským koncilem o očistci nikdy neslyšeli a v tomto verši rozhodně nic podobného neviděli. Ve více než 5 235 spisech, které máme z doby před Nicejským koncilem, tento výklad Matouše 5:26 a představa jakéhokoli druhu ohnivého očištění věřících po smrti zcela chybí.

Více informací najdete v knize When Cultists Ask, str. 98–99.

Otázka: Jak široký je v Mt 5,27–29 zákaz cizoložství?

Odpověď: Nejedná se pouze o něco, čeho se může dopustit pouze ženatý či vdaná osoba. Ježíš naopak hovoří o „každém“. Nejde pouze o spáchání samotného činu; jde dokonce i o to, když se na někoho díváme s chtíčem, nebo na jeho fotografii či video, včetně, ale nejen, pornografie a striptýzových klubů. Více informací najdete v knize „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 873.

Otázka: Je v Mt 5,29 peklo místem vědomého trápení, nebo jen hrobem?

Odpověď: Je to obojí. Řecké slovo Hádes je analogické k hebrejskému slovu Šeol. V Matoušovi 5:29 se zjevně jedná o místo, kam by nikdo nechtěl jít, takže v kontextu jde o „peklo“, kam jdou ti, kdo umírají odděleni od Boha.

Lukáš 16:22–23 ukazuje, že tam bude mučení (řecky „basanois“) (Lukáš 16:23, 28), vědomí (Lukáš 16:23) a utrpení v plamenech (Lukáš 16:24, 25). Nevěřící tam nejsou jen tak; jsou tam také věčně trestáni. Matouš 25:41,46; Zjevení 14:9–11; ~19:3; ~22:15

Matouš 13:40–42, 50 říká, že v ohnivé peci bude pláč a skřípění zubů. (Řecké slovo „ekei“ znamená „tam“, „na tom místě“, nikoli „tam, kde k tomu dojde“.

2. Tesalonickým 1 učí, že se jedná o věčné zničení; vyloučení z přítomnosti Pána a jeho majestátní moci.

Zjevení 14:9–11 uvádí, že ti, kdo uctívají šelmu, budou mučeni ohněm a sírou (hořící sírou) v přítomnosti Beránka a jeho andělů.

Nevěřící mají po smrti bolestivé vědomí (Zjevení 20:10; Lukáš 12:5; 13:28; 16; Ezechiel 32:31–32; Matouš 3:12; 5:21; 13:42, 50; 22:13; 25:41; Izaiáš 50:11).

Nevěřící zahynou (Lukáš 13:3,5; Jan 3:16; 2. Tesalonickým 2:9) a budou zničeni (2. Tesalonickým 1:9; 2. Petrův 3:16; Matouš 10:28; 1. Korinťanům 3:17; Filipským 1:28; Jakub 4:12; Zjevení 11:18).

Více informací najdete v knihách „When Cultists Ask“ (str. 99–100) a „When Critics Ask“ (str. 331–332).

Otázka: Proč Ježíš v Mt 5,34 kladl takový důraz na skládání přísah?

Odpověď: Židé v Ježíšově době i později měli na přísahy zvláštní názory. Zabývá se tím Mišna Šebuot. Mišna Sanhedrin 3.2 a Mišna Tosefta Nedarim 1 (původně z SBK 1:321–336). Přísahy nebyly závazné, pokud se přísahalo „na nebe a zemi“, „na zlato chrámu“ nebo „na Jeruzalém“. Závazné však byly přísahy „na chrám“ nebo „směrem k Jeruzalému“. Deuteronomium 6:13 říká, že při skládání přísah je třeba je skládat ve jménu Božím. Ježíš to zde však mění. Ježíš říká, aby se přestalo přísahat vůbec; ať je vaše „ano“ „ano“ a vaše „ne“ „ne“. Také esénové se vyhýbali skládání přísah.

Mimochodem, i mnoho Řeků se na přísahy dívalo s nelibostí. Sofoklés, Choerilos Epikos, Plútarchos, Epiktétos (vyhýbat se tomu, jak jen to jde) a Quintilianus byli proti přísahám. Pythagoras říkal, že přísahy se mají skládat jen zřídka, a pozdější pythagorejci přísahy odmítali. Během středověku a reformace odmítali přísahy valdénští a mnozí anabaptisté. Více informací k tomuto tématu najdete v knize Ulricha Luze „Matthew 1–7: A Commentary“, str. 314, 316, 320.

Více informací najdete v The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 153–154, a v Believer's Bible Commentary, str. 1222.

Otázka: Znamená Matouš 5:34, že nemáme přísahat, nebo máme přísahat ve jménu Božím podle Deuteronomia 10:20?

Odpověď: Při studiu Bible je důležité znát obecný kontext; v tomto případě jde o to, co patří do Starého zákona a co do Nového zákona. Ježíš v Matoušovi 5:21–48 výslovně zrušil nebo změnil pět starozákonních přikázání a jedno rčení. Zde je shrnutí toho, co Ježíš řekl.

Mimochodem, Jakub 5:12 také odráží Matouše 5:34, že dnes nemáme skládat přísahy.

Ježíš také v Markovi 7:19 ukázal, že nyní jsou všechna jídla čistá, což se odráží ve Skutcích 10:9–16.

Otázka: Jak mají křesťané podle Mt 5:39-40 nastavit druhou tvář?

A: Úder do tváře není jen bolestivý, ale představuje také urážku. Zabývá se tím židovský spis Mišna Baba Kamma 8:6. Křesťané však nemají žít přirozeně, ale nadpřirozeně. Máme se nechat zranit (ale ne pošetile důvěřovat pachatelům zla) a uvědomovat si, že můžeme důvěřovat Bohu, že bdí nad námi a naší rodinou. Někdy muslimové a jiní toto Ježíšovo učení zesměšňují. Ale bez ohledu na to máme, stejně jako toto učení, vyniknout v pomstychtivém, hříšném světě.

Více informací najdete v knize *Now That’s a Good Question*, str. 522–524, a v *The Expositor's Bible Commentary*, sv. 8, str. 136.

Otázka: Proč se křesťané podle Mt 5,39 brání zlu?

Odpověď: Žádný verš v Bibli neříká, že by křesťané neměli klást odpor žádnému zlu. Matouš 5,39 naopak výslovně říká, že nemáme klást odpor zlému člověku, který nám ubližuje. Nemáme se mstít ani se lidem mstít. Máme odolat ďáblu, jak uvádí Jakub 4,7 a 1. Petr 5,9. Stejně jako Jeremiáš v 7,6 a 22,16 bychom se měli zastávat utlačovaných. Ve Starém zákoně se v Příslovích 28:4 píše, že spravedliví „bojují“ proti bezbožným, kteří opouštějí zákon. Leviticus 5:1 uvádí, že je hříchem odmítnout svědčit u soudu o zlu, které jsme viděli. Máme se mít na pozoru před falešnými učiteli (1. Janův 2:26; 3:7; 4:1; 2. Janův 7–8; Zjevení 2:16; 2. Petrův 2:2; Skutky 20:28–29). Máme vyvracet falešné učitele (1. Timoteovi 1:3; Titovi 1:9–11; Judovi 3). Máme bojovat za víru (Filipským 1:27; 4:3).

Více informací najdete v New International Bible Commentary, str. 1127.

Otázka: Mají křesťané podle Mt 5,42 a Lk 6,29–30 dávat každému, kdo je o to požádá?

Odpověď: Ano: toto učení není těžké pochopit, ale je náročné ho dodržovat. Křesťané mají považovat druhé za ještě důležitější než sami sebe (Filipským 2:3). Máme milovat svého bližního jako sami sebe, takže samozřejmě nemáme dávat člověku něco, co by mu ublížilo (například drogy), i kdyby o to požádal. Pokud však vidíme někoho, kdo je skutečně v nouzi, měli bychom se snažit zajistit, aby byly jeho potřeby uspokojeny. To platí bez ohledu na to, zda je osoba v nouzi náš křesťanský bratr či sestra, nebo ne.

Milovat svého bližního jako sebe sama znamená, že je v pořádku milovat i sebe. Mnoho lidí se však dopouští toho, že milují sami sebe více než ostatní, dávají méně, než by měli, a nemilují sami sebe příliš málo a dávají více, než by měli.

Doplňující odpověď najdete v knize When Critics Ask, str. 332–333.

Otázka: Kde v Mt 5,43 se píše: „Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele“?

Odpověď: Toto není ve Starém zákoně a Ježíš nikdy neřekl, že by tam bylo. „Miluj svého bližního“ je v Leviticus 19:18, ale o „nenáviď svého nepřítele“ tam není ani zmínka. Židé to však často slýchali, protože šlo o tradici zákoníků, jak uvádí New Geneva Study Bible, str. 1513, stejně jako kniha When Critics Ask, str. 333, která dodává, že Ježíš neřekl, že by to bylo ve Starém zákoně, a to z velmi dobrého důvodu: nebylo to tam.

V kumránské sektě se v jejich „Příručce kázně“ uvádělo, že členové museli přísahat, že budou milovat Syny světla (tj. kumránskou sektu) a navěky nenávidět Syny temnoty. Více informací najdete v knize „Understanding the Dead Sea Scrolls“ (Porozumění svitkům od Mrtvého moře), str. 165.

Ateistický filozof Friedrich Nietzsche považoval lásku k nepřátelům za slabost a neupřímnost. Sigmund Freud považoval lásku k nepřátelům za „pokus kulturního superega přeměnit potřebu agrese na pocity viny a tím proti ní bojovat, pokus, který byl sice úspěšný, ale je nepřátelský vůči štěstí.“ Sigmund Freud, „Civilizace a její nespokojenost“, ve Standardním vydání kompletních psychologických děl Sigmunda Freuda, sv. 21, str. 57–145. Mao Ce-tung řekl: „Nemůžeme milovat své nepřátele, nemůžeme milovat společenská zla a naším cílem je je vyhladit.“ Mao Ce-tung: Antologie jeho spisů, str. 260. Tyto citáty jsou převzaty z díla Ulricha Luze Matouš 1–7: Komentář, str. 350, 351. Někteří autoři nepřijali Ježíšovo učení o lásce k nepřátelům příliš vlídně.

Otázka: Můžeme být v Mt 5,48 dokonalí?

Odpověď: Stejně jako diamant září z různých stran odlišně, i Bible ukazuje na tuto otázku ze čtyř úhlů pohledu. Jednoduché odpovědi na tuto širokou otázku zní: Ano, ano, ne a ano.

Ano po smrti: měli bychom rozjímat nad pravdou, že v nebi budeme bez hříchu, dokonale svatí. Měli bychom se na to těšit, a pokud s lítostí myslíte na to, že za sebou zanecháte některé ze svých hříchů, pak je s vaší duchovní cestou něco v nepořádku. Po smrti, a teprve po smrti, plně dosáhneme toho, co je uvedeno v Matoušovi 5:48.

Ano z právního hlediska: Bůh Otec nás prohlásil za odpuštěné a vina za hřích byla prohlášena za odpuštěnou Ježíšovou smrtí na kříži. Židům 10,14 nám výslovně říká, že na kříži Ježíš „zdokonalil“ ty, kteří jsou posvěcováni. Římanům 4:17 nám připomíná, že náš Bůh nazývá věci, které nejsou, jako by byly. Ačkoli jsme zhřešili proti Bohu a zasloužíme si peklo, pokud Bůh slibuje naše odpuštění a život bez hříchu v nebi, Boží sliby jsou stoprocentně jisté. V jistém smyslu byli všichni, kdo uvěřili v Krista, v jeho smrt a vzkříšení těla, prohlášeni za ty, kteří dosáhli Matouše 5:48.

Nikdo na zemi toho nyní nedosáhl, ale stále se o to snažíme: na zemi nebudeme bezhříšně dokonalí a každý, kdo si myslí, že toho dosáhl, klamá sám sebe, jak říká 1. Janův 1:8. Ani Pavel nebyl dokonalý, jak uvádí Filipským 3:12. I když na zemi nedosáhneme bezhříšné dokonalosti, máme se stále snažit o ni a o podobnost s Kristem, aniž bychom se nechali odradit, když selžeme, jak se to stává všem věřícím. Ježíšův příkaz v Matoušovi 5:48 tedy nebyl pouhým budoucím slibem a prohlášením, ale příkazem, o jehož splnění se máme dnes vážně snažit.

Ano, můžeme být dokonale v Boží vůli: Můžeme být „dokonalými“ věřícími, tedy úplnými a přesně tam, kde nás Bůh chce mít. Ale stejně jako „dokonalé“ dítě nemá zůstat navždy dítětem, dokonalost zde znamená jednoduše: „Dosahujeme milníků na naší cestě k tomu, abychom se v tomto životě více podobali Kristu?“ Slovo „dokonalý“ se v tomto smyslu používá v 1. Janově 2:5 a ve Filipským 3:15. Ačkoli se tedy máme snažit v našem dnešním životě plně dodržovat Matouše 5:48 a ačkoli v tom nevyhnutelně selžeme, můžeme i tak mít radost a dokonalý pokoj, když nyní přebýváme v Bohu.

Více informací najdete v knize The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 33, a doplňující odpověď v knize When Cultists Ask, str. 100–101.

Otázka: Máme podle Matouše 6:1–4 konat dobré skutky v skrytu, nebo nechat svítit své světlo před lidmi, jak říká Matouš 5:16?

Odpověď: Obojí. Měli bychom být pilní v konání dobrých skutků. Neměly by to však být naše vlastní skutky, ale spíše Ježíš, ten, který v nás žije, koho ostatní vidí, když se na nás dívají. Máme být odrazem Krista. Naše světlo by mělo zářit, ne my sami.

Je to výsada, že si nás Bůh vyvolil, abychom mu vzdávali slávu tím, že skrze nás působí. Více informací najdete v knize „Biblické obtíže a zdánlivé rozpory“ na str. 233–234.

Otázka: Jak mají křesťané v Mt 6,1–4 při dávání Bohu zajistit, aby jejich pravá ruka nevěděla, co dělá levá?

Odpověď: Stejně jako nemáme dělat velkou vědu z našich dobrých skutků vůči druhým, nemáme z nich dělat velkou vědu ani před Bohem. Aniž byste si zlomili ruku tím, že se budete příliš silně poplácávat po zádech. ;-) Nemyslete na to, jak prokazujete Bohu laskavost. Nemyslete si mylně, že obohacujete Boha, který stejně vlastní všechno, nebo jak velké štěstí má Bůh, že vás spasil. Jsme spaseni ne díky nějakým našim zásluhám, ale proto, že Bůh viděl, jak jsme bezmocní, a ve své milosti nás přesto miloval. Jinou, ale doplňující odpověď najdete v knize „Now That’s a Good Question“ na str. 581–582.

Otázka: V Mt 6,1–4 se píše, že nemáme dávat almužnu před lidmi. Proč tedy křesťané vykazují charitativní dary pro daňové účely a proč mají někteří budovy nebo jiné památníky pojmenované po sobě?

A: „Před lidmi“ (v množném čísle) znamená před veřejností, takže oznamování charitativních darů pro daňové účely je v pořádku. Pokud však někdo daruje peníze za účelem vybudování budovy nebo památníku na své jméno, pak má svou odměnu již na zemi. Pokud však někdo postaví památník na jméno někoho jiného a první osoba o tom buď neví, nebo nijak nepodpořila jeho vybudování na své jméno, pak se tento verš na ni nevztahuje.

Q: V Mt 6,5–6 se píše, že máme se modlit v skrytu; proč tedy mnoho křesťanů usiluje o veřejné modlitby ve školách?

Odpověď: Bible uvádí mnoho příkladů soukromé a osobní modlitby. Uvádí však také příklady společných modliteb, jako například v Jozue 7,6–9. Společná modlitba může probíhat tak, že mluví pouze jedna osoba, jako je tomu v 1. Královské 8,22–53. V těchto příkladech veřejné modlitby se na modlitbě podílejí všichni, ať už mluví, nebo ne.

Ve Skutcích 16:25–26 se Pavel a Silas společně modlili a zpívali na místě, kde je ostatní mohli vidět. Jelikož však byli ve vězení, neměli na výběr, kde se budou nacházet.

Křesťané se mohli navzájem vidět, jak se společně modlí, ve Skutcích 2:42; 12:12; 13:3; 14:23; 20:36, takže to je v pořádku.

Co však nevidíme jako schválené, je veřejná modlitba pro efekt nebo veřejná modlitba, při které se část davu neúčastnila, možná proto, že nevěří v Boha.

Více informací najdete v Believer's Bible Commentary na str. 1224.

Otázka: Odsuzuje Ježíš v Mt 6,5–7 veškeré veřejné modlitby?

Odpověď: Ne, tento verš to neříká. Spíše odsuzuje modlitby, které jsou pouze na oko. Ve skutečnosti se Ježíš modlil veřejně v Janovi 11:41–42.

Ve Starém zákoně se Šalomoun modlil velmi veřejně v 1. Královské 8:22. Ježíš není proti veřejným modlitbám, ale proti „okázalým“ modlitbám, tj. modlitbám, jejichž cílem je být viděn na veřejnosti. Více informací najdete v knize When Critics Ask na str. 333–334.

Otázka: Měli bychom podle Matouše 6,7 někdy modlitby opakovat?

Odpověď: Je v pořádku modlitby opakovat, pokud pro vás mají při modlitbě smysl. Pokud se je nemodlíte s přesvědčením, pak se jimi ani nezabývejte. V rámci modlitby nebo během bohoslužby je opakování fráze v pořádku, jak tomu bylo v některých žalmech. Více informací najdete v knize „To je ale dobrá otázka“ na str. 207–210 a v „Dnešní příručce pro řešení biblických obtíží“ na str. 411–412.

Otázka: Nemáme podle Mt 6,7–8 používat marné opakování, nebo máme modlit se neustále, jak to předvedla vdova v Lk 18,5.7?

Odpověď: Neustálá modlitba nutně neznamená, že musíte používat opakování. Při modlitbě můžete říkat různé věci.

Ježíš neřekl, že opakování je špatné, pouze pokud jde o marné nebo bezvýznamné opakování. Určité opakování je v pořádku, pokud má smysl. Jako příklad viz Žalm 118:1–4. Pokud tedy bohoslužba každý týden používá některé stejné prvky, je to v pořádku, pokud to má smysl. Více informací najdete v knize „Biblické obtíže a zdánlivé rozpory“ na str. 236–237.

Otázka: Proč v Mt 6,7–8 mnoho křesťanů, zejména těch z liturgicky orientovaných tradic (katolíci, episkopálové, anglikáni, luteráni atd.), každou neděli opakuje stále tytéž modlitby?

Odpověď: Opakovat totéž několikrát je v pořádku, pokud to pro ně má pokaždé nějaký význam. Ježíš zde nekritizoval opakování jako takové, ale marné (bezvýznamné) opakování. V některých žalmech, jako je například Žalm 136, se opakování používá. Ježíš nás varoval, že opakování může být bezvýznamné, ale to neznamená, že veškeré opakování je bezvýznamné.

Modlitby „Zdrávas Maria“ nejsou dobré modlitby, protože jsou adresovány Marii, nikoli Ježíši. Ale i kdybychom měli obdobné „modlitby Zdrávas Ježíši“, nebyly by dobré ani ty a předpokládaly by, že požehnání získáme na základě četnosti recitování naučených frází.

Více informací najdete v knize Ulricha Luze „Matouš 1–7: Komentář“, str. 366.

Otázka: V Mt 6,9 a Jak 3,9 – oslovovali Židé Boha často jako „náš Otče“?

Odpověď: Bylo to jistě běžné. Slavné židovské dílo nazvané „Osmnáct požehnání“, dokončené kolem roku 110 n. l., obsahuje 44 krátkých modliteb k Bohu, z nichž každá začíná slovy „náš Otče, náš Králi“. Více informací najdete v knize The Expositor’s Greek Testament, sv. 4, str. 453.

Otázka: Co Ježíš učil v modlitbě Páně v Mt 6,9–13 a Lk 11,1–4?

Odpověď: Zde je velmi stručný přehled.

Otče náš: modlíme se k Bohu Otci. Ježíš je Bůh (Židům 1:8–9), takže modlitby k Ježíši jsou také v pořádku, jak to učinil Štěpán ve Skutcích 7:59.

Který jsi na nebesích: Ačkoli je Bůh všude najednou, nikdy nezapomínejte, že Bůh je transcendentní. Jeho trůn je od nás vzdálenější než hvězdy.

Ať je posvěceno tvé jméno: Nemyslete si, že Bůh je jen kamarád nebo „kámoš“. Pamatujte si, kým Bůh je.

Přijď království tvé: Tento druh modlitby je dnes často opomíjen. Kromě chvály/adorace, vyznání, díkůvzdání a prosby za sebe i za druhé patří k modlitbě také prosba, aby brzy přišlo Boží království. 1. Tesalonickým 4:18 je jen jeden z veršů, který ukazuje, že máme toužit po Jeho království. Mezi verše, které ukazují, že máme bdít a čekat na Jeho království, patří 1. Tesalonickým 4:18, 2. Petrův 3:13 a 1. Petrův 4:7.

Tato fráze neznamená lhostejný postoj. Naopak, vyjadřujeme jí vroucí touhu vidět, jak brzy přijde Boží království.

Ať se stane tvá vůle: Máme se modlit za Boží vůli, ne jen za uspokojení svých sobeckých tužeb (Jakub 4:3). Když chceme to nejlepší pro Boží království, kdo podle nás nejlépe určí, co je to nejlepší – my, nebo Bůh?

Na zemi, jako je v nebi: Nemusíme se modlit, aby se Boží vůle plnila v nebi, kde neexistuje pokušení, ale je třeba, abychom se modlili, aby se žádaná vůle Všemohoucího Boha plnila na zemi. Nebe je pro nás měřítkem toho, jak moc si přejeme, aby byla Boží vůle naplňována.

Dej nám dnes: Máme se modlit za to, abychom dostali to, co potřebujeme, ne jen to, po čem toužíme. Zatímco bezbožní bohatí lidé mohou finančně získat vše, co potřebují, a ještě více, aniž by se modlili, my to máme ignorovat a modlit se k Bohu za to, co potřebujeme. (Viz Přísloví 30:7–9.) Zjevně neexistuje plán, abychom se v jeden den modlili za to, co potřebujeme na celý týden, a tak mohli dalších šest dní modlitbu úplně zanedbávat.

Náš denní chléb: Modlete se každý den za to, co potřebujeme, ne za to, po čem toužíme. Nemodlete se jen jednou za všechny potřeby svého života, ale modlete se každý den. V této modlitbě chybí prosba o naše přání a sobecké touhy, jak ukazuje Jakub 4:3. Jedná se o modlitbu za to, co skutečně potřebujeme.

Odpusť nám naše hříchy: Potřebujeme odpuštění za slova, činy i nečinnost navenek. Kromě toho potřebujeme odpuštění za naše myšlenky a očištění od našich hříšných tužeb uvnitř. Někteří mylně tvrdí, že bychom se neměli modlit, aby nám Bůh odpustil, jakmile jsme se stali křesťany a již nám bylo odpuštěno. Tato modlitba ukazuje opak. Jakub 5,16 také ukazuje, že se máme modlit za věřícího, aby mu byly odpuštěny hříchy (budoucí čas). Odpuštění hříchů je založeno na Kristově smrti na kříži, nikoli na našich slovech, ale odpuštění má minulý, přítomný i budoucí rozměr, které všechny sahají až ke kříži. Podle New International Bible Commentary, str. 1127, je zde nejvhodnějším překladem slovo „hříchy“; označovat je pouze jako „provinění“ není příliš přesné.

Stejně jako my odpouštíme těm, kteří proti nám hřeší: Boží odpuštění pro ty, kteří činí pokání a obracejí se k Němu, je úplné. Takové by mělo být i naše odpuštění vůči druhým.

Mimochodem, Otčenáš je citován také v Tatianově Diatessaronu, oddíl 9:32–41, str. 58, a v raně křesťanských spisech: v Origenově díle „O modlitbě“, kap. 18.1, str. 65, a v „Didaché“, kap. 8, ANF, sv. 7, str. 379. Didaché dodává, že by se měla modlit třikrát denně.

Více informací najdete v „Believer's Bible Commentary“ na str. 1224–1225 a v knize Ulricha Luze „Matthew 1–7: A Commentary“ na str. 369.

Otázka: Proč bychom se měli modlit, jak je uvedeno v Mt 6,9–13 a Lk 11,2–4?

Odpověď: Modlitba neslouží k tomu, abychom informovali vševědoucího Boha, posilovali Všemohoucího nebo měnili srdce velmi milujícího Boha. Je to spíše přikázání, výsada mluvit s Bohem a slib, že Bůh naše modlitby vyslyší. Modlitba je úžasná v tom, že vševládný Bůh s ní nejen souhlasil, ale dokonce sám přišel s myšlenkou, že umožní, aby naše modlitby „měly účinek“ (Jakub 5:16) a Bůh tak měnil věci.

Viz „Today’s Handbook for Solving Bible Difficulties“ (Dnešní příručka k řešení biblických obtíží), str. 299–302, a „Complete Book of Bible Answers“ (Kompletní kniha biblických odpovědí), str. 160, kde najdete doplňující odpovědi.

Otázka: Můžete vysvětlit, proč jsou v Mt 6,10 a Lk 11,2 v KJV dvě slova „in“ a proč jsou „nebe“ a „země“ prohozeny, zatímco v řeckém originále a v jiných překladech se používá „na“ a „v“?

Odpověď: Matouš 6:10 v KJV zní: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá na zemi, jako je v nebi.“

V Matoušovi 6:10 neexistují žádné významné varianty rukopisů a řecký text je takový, jak říkáte. V Lukášovi 11:2 existuje varianta rukopisu, ale ani ta se neshoduje s KJV.

V každém případě je v řeckém originále „v“ nebi a „na“ zemi. Tak je to v NKJV, NIV, Greenově doslovném překladu a prakticky ve všech ostatních verzích kromě KJV. Nevím, proč KJV v obou případech použila „v“, i když mohu spekulovat, že tehdy „v zemi“ mohlo znamenat totéž jako dnešní „na zemi“. Nevím, proč došlo k prohození; možná si překladatelé KJV mysleli, že prohozená slova budou znít lépe, ale v řečtině pro to neexistuje žádný důvod. I když se v tomto případě jedná o to, že KJV není tak přesná, jak by měla být, nejde vlastně o chybu, protože význam je i tak jasný.

Věřím, že KJV byl dobrý překlad, který před více než 400 lety vytvořili zbožní muži, ale dnes máme k dispozici lepší překlady.

Otázka: Proč bychom se měli v Mt 6,13 modlit, aby nás Bůh neuvedl do pokušení, když v Jak 1,13 stojí, že Bůh nikoho nepokouší?

Odpověď: Význam této modlitby lépe vystihuje způsob, jakým ji vyslovují mnozí Britové: „zachraň nás v hodině nouze“. Bůh nás nepokouší, ale dovoluje, abychom byli pokoušeni, tak jako byl pokoušen Ježíš a jak byl Pavel ve 2. Korinťanům 1 pokoušen k zoufalství. Bůh nás zkouší, ale nedovolí, abychom byli pokoušeni nad to, co můžeme snést (1. Korinťanům 10:13a). Když jsme pokoušeni a máme pocit, že se blížíme k hranici toho, co dokážeme snést, můžeme se modlit k Bohu a On pro nás najde cestu, jak se z toho dostat, nebo způsob, jak nás posílit. Doplňující odpověď najdete v knize When Critics Ask na str. 334.

Otázka: Máme podle Mt 6,14–15 odpouštět druhým jejich přestoupení, nebo všechny jejich hříchy?

Odpověď: „Provinění“ zde znamená hříchy, takže v tom není žádný rozdíl.

Otázka: Mají křesťané podle Mt 6,16–18 držet půst?

Odpověď: Ano, půst je pro věřící způsobem, jak vyjádřit intenzitu našich citů vůči Bohu.

Měli bychom se postit jako projev uctívání (Skutky 13:2–3); abychom se modlili o pomoc (Izaiáš 58:3–9; Skutky 14:23; Žalm 35:13; Nehemiáš 1:4; Ester 4:3,16; 1. Královská 21:27; Ezdráš 8:23) a za individuální i společné pokání (Nehemiáš 9:1; Daniel 9:3; Joel 1:14; 2:12–15; Jonáš 3:5).

Neměli bychom se postit kvůli tradici (Zachariáš 7:5) ani kvůli tomu, abychom se předváděli (Matouš 6:16–18).

Držet dietu za účelem hubnutí je v pořádku, ale nejedná se o půst, protože primární účel je jiný. Přejídání se střídající s půstem není nijak zvlášť zdravé ani v souladu s Písmem.

Více informací najdete v knihách „Now That’s a Good Question“ (str. 229–230), „New Dictionary of Christian Ethics and Pastoral Theology“ (str. 377–378) a „1001 Bible Questions Answered“ (str. 463–464).

Otázka: Proč mají křesťané podle Mt 6,19–21 peníze a jiné poklady na zemi?

Odpověď: Dávání Bohu není pro věřící volitelné (Malachiáš 3:10–12). Měli bychom přispívat na Pánovo dílo (2. Korinťanům 8:1–8; 9:6–11; Přísloví 3:9,10; 11:24; 1. Korinťanům 16:2; Titovi 2:13). Je důležité, abychom pomáhali chudým a podporovali ostatní v jejich pomoci druhým (Přísloví 11:24–25; 14:21; 24:11–12; 28:22; 29:7; 31:9,20; 2. Korinťanům 9:6–7).

Velké množství veršů v Bibli nám říká, abychom dávali chudým a ostatním: Přísloví 11:24–25; 14:21; 19:9–10,17; 21:13; 22:9; 24:11–12; 29:7; 31:9,20; Žalm 41:1; Izaiáš 58:7–8,10; Jeremiáš 5:28; 22:16; Matouš 6:2–4; 19:21; Galatským 2:10; Efezským 4:28; 1. Timoteovi 6:18–19; Jakub 1:27; Deuteronomium 15:11; Žalm 68:5; Jób 29:12–13; 1. Janův 3:17–19; Skutky 4:32–35

Uvědomte si však také, že bohatství může být Božím požehnáním, jak uvádí Přísloví 28:20. Pro křesťany je vhodné postupovat následovně.

a) Mít osobní majetek (2. Timoteovi 4:13).

b) Máme se starat o svou rodinu (1. Timoteovi 5:4,8; Přísloví 31:13–15; Marek 7:10–13; ~Lukáš 15:18–30).

c) Zajišťovat obživu našim duchovním (1. Korinťanům 9:4–12; 1. Timoteovi 5:18; Galatským 6:6)

d) Máme se postarat o sebe (Titus 3:14).

e) Platit daně (Matouš 22:17; Římanům 13:7).

f) Děláme si zásoby na budoucnost (Přísloví 6:6–8; 10:5; 31:16; Lukáš 15:18–30; Titus 3:14).

g) Zanechat dědictví svým dětem (Přísloví 13:22; 17:2; 19:14; Žalm 17:14).

h) Měli bychom se starat o svůj majetek (což někdy vyžaduje další peníze) (Přísloví 12:10, 11, 27). Měli bychom znát stav svého majetku, neboť jej lze ztratit nedbalostí (Přísloví 27:23–24).

Není však správné jednat z chamtivosti nebo ze strachu. Pokud jste pojištěni do takové míry, že můžete své rodině zajistit lepší podmínky po smrti než za života, máte špatně nastavené priority. Podrobnější rozbor správných a nesprávných postojů a způsobů nakládání s penězi najdete v diskusi k Přísloví 3:9.

Otázka: Může se Mt 6,22 vztahovat k nějakému duchovnímu „třetímu oku“, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Žádný raný křesťan, ani žádný moderní, tento úryvek takto nikdy nevykládal. Kdyby to bylo skutečně míněno tak, jak někteří tvrdí, pak by Bůh nedokázal sdělit své poselství způsobem, kterému by každý křesťan rozuměl. Při výkladu úryvku se nemáme ptát: „Mohu tomu dát takový a takový význam?“, ale spíše: „Co nám tím Bůh chtěl sdělit?“ Mnoho lidí se chová podle prvního přístupu, protože existují hříchy rozumu stejně jako hříchy vůle a srdce. Doplňující odpověď najdete v knize When Cultists Ask, str. 101.

Otázka: Co říká Matouš v Mt 6,24 o Bohu a penězích?

A: Tady se mluví o pánech. Bůh jako pán vyžaduje naši naprostou oddanost a poslušnost. Honba za penězi také vyžaduje naprostou oddanost.

Více informací najdete v The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 178–179, v New International Bible Commentary, str. 1128, a v The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 33.

Q: Proč si myslíte, že nám Bůh v Mt 6,25–26 říká, abychom se nestarali o svůj život?

Odpověď: Tyto verše nám neříkají, abychom o svém životě nikdy nepřemýšleli nebo neplánovali, ale abychom si s ním nedělali starosti. Ptáci ve skutečnosti pracují velmi tvrdě – staví hnízda, starají se o mláďata atd. – a přesto si s tím nedělají starosti.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mt 6,26 je Bůh, který bdí nad ptáky, příkladem Boží péče, jakou pomoc můžeme od Boha očekávat?

Odpověď: Tento verš neznamená „nikdy na to nemyslete“, ale spíše „nedělejte si s tím starosti“. Bůh živí ptáky na nebi tím, že se sami aktivně podílejí na shánění potravy. Zde je pět bodů, které je třeba v odpovědi zvážit.

1. Nic se nestane, pokud to Bůh nedovolí (Jób 1,12; 2,6).

2. Budeme mít soužení (2. Timoteovi 3:12; Jakub 1:2; Jan 16:33 a násl.), ale Bůh nás v našich souženích posílí a potěší (2. Korinťanům 1:4–5).

3. Bůh nedopouští, aby byli věřící pokoušeni nad to, co mohou snést. (1. Korinťanům 10:13)

4. Někteří věřící budou trpět pronásledováním a někteří dokonce smrtí. (1. Petr 1:6)

5. V očích Hospodinových je drahá smrt jeho svatých (Žalm 116:15). I kdybychom zemřeli nespravedlivou a bolestivou smrtí, Bůh se o nás v nebi i tak postará a naše současné utrpení je nic ve srovnání s radostmi nebe (viz 1. Korinťanům 2:9)

Více informací najdete v The Expositor's Bible Commentary, sv. 8, str. 179, The Tony Evans Bible Commentary, str. 876, a Believer's Bible Commentary, str. 1226–1227.

Otázka: Co tím Ježíš v Mt 6,33 říká?

Odpověď: Ježíš neříká, že by lidé nehledali i jiné dobré věci. Říká však, abychom hledali nejprve Boží království. Jak uvádí „The Tony Evans Bible Commentary“, str. 867: v baseballu můžete dotknout druhé, třetí a domácí mety, aniž byste byli vyřazeni, ale pokud vynecháte první metu, je to jedno – jste vyřazeni.

Otázka: Učí nás Mt 6,33, že bychom měli dát naší údajné vnitřní božskosti nejvyšší prioritu, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Ne, nemáme žádnou vnitřní božskost. Jsme stvořeni k obrazu Božímu a věřící (muži i ženy) jsou Božími dětmi, ale nemáme žádnou vlastní božskost. Tento verš neříká nic o naší božskosti ani o čemkoli jiném, co by nám patřilo. Místo toho nás učí hledat Jeho království a Jeho spravedlnost. Není jiného Boha než jediného, jak by vám řekl každý židovský monoteista, a Ježíš byl Žid a potvrdil, že existuje pouze jediný pravý Bůh, jehož slovům máme být poslušní. Máme se podřídit Písmu, místo abychom Písmo překrucovali tak, aby se podřídilo našim názorům. Podrobnější odpověď najdete v knize „When Cultists Ask“ (Když se ptají členové sekt) na str. 101–102.

Otázka: Jak to, že podle Mt 7,1–2; Lk 6,37 a J 7,24 nemáme soudit druhé, když nám v J 7,24; 1 Kor 5,12 a 1 Kor 6,2–5 je řečeno, abychom soudili?

Odpověď: Bible schvaluje posuzování činů, nikoli však vynášení rozsudků nad lidmi. 1. Korinťanům 6,5 používá pro slovo „soudit“ jiné řecké slovo, diakrinai, než ostatní pasáže. Odkazuje na křesťanského rozhodce, který vynáší rozsudek v občanskoprávní věci mezi křesťany.

Řecké slovo použité v ostatních pasážích, krinete, má širší význam. Matouš 7:1–2 a Lukáš 6:37 říkají, že nemáme soudit druhé (nezmiňuje se zde, že nemáme soudit věci nebo činy). Jinými slovy, nemáme posuzovat hodnotu jiných lidí, soudit, jak dobří jsou jako křesťané, ani jak velcí jsou hříšníci. To nechme na Bohu; my soudit nemusíme. Ale i když bychom měli nejprve odstranit trám z vlastního oka, než se pokusíme odstranit smítko z oka svého bratra, měli bychom se přesto pokusit odstranit smítko z oka svého bratra. Zde se jedná o dva aspekty. Prvním je pokrytectví, kdy se více staráte o smítko v oku svého bratra než o vlastní trám. Druhým je to, že pokud máte v oku trám, nemůžete to smítko vidět dostatečně dobře, abyste ho mohli vyjmout. Ačkoli Ježíš použil nadsázku, je i v reálném životě stále úžasné, jak lidé dokážou vidět chybu u někoho jiného, a přitom jsou zcela slepí k téže chybě u sebe samých.

Jan 7:24 také používá slovo krinete a říká: „Přestaňte soudit podle vnějšího vzhledu a začněte soudit spravedlivě.“ (BSB)

Je nezodpovědné říkat ostatním, že Matouš 7:1 učí vzdát se veškerého souzení, a tím porušovat zbytek Matouše 7. Máme rozpoznávat psy a svině (Matouš 7:6) a máme být inspektory ovoce podle Matouše 7:16–20.

Pokud jde o vraždění druhých, holokaust, lidi, kteří mají sex se zvířaty a dětmi atd., někteří lidé by mohli říkat, že bychom neměli vnucovat morálku, nebo v podstatě neměli soudit, co je správné a co špatné. To však není to, co učí Bible.

Viz „Now That’s a Good Question“, str. 163–164, „Today’s Handbook for Solving Bible Difficulties“, str. 369–371, „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“, str. 33, „New International Bible Commentary“, str. 1129, „Believer’s Bible Commentary“, str. 1227–1228, „Evangelical Commentary on the Bible“, str. 730–731, a „New Geneva Study Bible“, str. 1515, kde najdete doplňující odpovědi.

Otázka: Měli by křesťané podle Mt 7,1–5 nikoho nesoudit, nebo máme soudit, jak říká 1 Kor 6,2–5?

Odpověď: Nemáme soudit jiné lidi, včetně jejich hodnoty, ale máme rozlišovat mezi dobrými a špatnými činy, jak učí 1. Korinťanům 6:2–5. Ačkoli jsou některá slova v řečtině stejná (odvozená od krino), kontext je odlišný.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli v Mt 7,6, když řekl, abychom neházeli své perly před svině (prasata)?

Odpověď: Nedávejte to, co je vzácné, těm, kteří to nedokážou ocenit a mohli by to použít proti vám a zaútočit na vás. Tento koncept „neházet perly“ je základem veršů z Přísloví 9,7–9, kde se píše, že nemáme napomínat posměvače ani bezbožného člověka. Ježíš před nevěřícími lidmi nekonal mnoho zázraků. Navíc je lepší, když člověk nezná cestu pravdy, než aby ji znal a odvrátil se od ní, jak říká 2. Petr 2:20–22.

Podívejme se na širokou škálu možných výkladů a poté ji zúžíme, abychom určili nejlepší volbu nebo volby zamýšleného významu.

„Vylévání“ by mohlo znamenat:

C1. „Neházej“ může znamenat „nenuť se“.

C2. Neotravujte.

C3. Nesnažte se nikoho učit.

C4. Dávejte si velký pozor, abyste to nikdy neprozradili.

Zde je sloveso „hodit“ v aktivním významu, takže Ježíš neměl na mysli, abyste skrývali své perly, skrývali, že jste křesťané, nebo nenechávali žádné perly ležet na zemi. Nejedná se tedy o bod C4.

Perly by mohly znamenat:

P1. Boží učení

P2. Poselství evangelia

P3. Cokoli cenného, zvláštní výsady nebo účast na posvátných věcech. Tento názor zastává kniha „Hard Sayings of the Bible“ (Těžká slova Bible), str. 370–371.

P4. Mohlo by to také znamenat, že když je církev pronásledována, neměli byste prozrazovat ostatní křesťany tím, že byste jejich jména sdělovali jen tak někomu.

Ježíš učil morální nauku otevřeně, takže to pravděpodobně neznamená P1.

„Před sviněmi“ by mohlo znamenat:

S1. Ti, kdo tyto věci neoceňují (Hard Sayings of the Bible, str. 370–371).

S2. Ty, kteří nejsou připraveni se učit (The NIV Study Bible)

S3. Nevěřící, kteří nemají aktivní touhu učit se.

S4. Nevěřící, kteří se odmítají učit

S5. Pohany (podle skeptického díla Asimov’s Guide to the Bible, str. 833–835). Matouš však zmiňuje i ne-Židy, kteří uvěřili, takže se to nevztahuje na pohany obecně.

„Vepř“ byl hanlivý výraz, takže je velmi pravděpodobné, že zamýšlený význam zahrnuje i ty, kteří se odmítají učit.

Nejlepší volbou tedy může být C1 + C2 + C3, P2 + P3 a S1 + S2 + S3 + S4.

Doplňující odpovědi najdete v knihách „Hard Sayings of the Bible“ (str. 370–371) a „Now That’s a Good Question“ (str. 585–586).

Otázka: Proč v Mt 7,7–11 lidé nedostávají vše, co chtějí?

Odpověď: Bůh je mnohem víc než jen nějaký vesmírný Santa Claus. Lidé nedostávají vždy to, co chtějí, a to minimálně z pěti důvodů.

1. Lidé o to neprosí (Jakub 4:2)

2. Musí se modlit k Bohu, ne k někomu jinému. (~Deuteronomium 5:6–7)

3. Musí se modlit v Duchu a ve jménu Ježíše (Kolosanům 3:17; Jan 14:13–14; 15:16; 16:26).

4. Bůh neslyší bezbožné (Přísloví 15:29; 1. Petr 3:12; Izaiáš 1:15; Jeremiáš 11:14; 14:12; Micheáš 3:4).

5. Bojují proti Božímu lidu (Žalm 18:41; 1. Samuelova 22:16–17; 28:6).

Viz také odpověď na následující otázku.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Mt 7:7-8 se píše, že kdo prosí, ten dostává, a kdo hledá, ten nalézá, proč v Am 8:12 hledají slovo Hospodinovo a nenacházejí je?

Odpověď: Nejprve to, co není odpovědí, a poté samotná odpověď.

Co není odpovědí: Ježíš pronesl tato slova o staletí později než Amos a v době Nového zákona jsou věci jiné než dříve. Navíc těsně před příchodem Ježíše nastalo 400leté období ticha, během něhož nebylo zjeveno žádné Písmo. A konečně, poznání, které nám Ježíš dal, nebylo dostupné ani zbožným lidem, kteří žili před Ježíšem. Ačkoli jsou všechna tato tři tvrzení pravdivá, opomíjejí nadčasovou pravdu a varování, které jsou hlavním bodem Am 8,12–14.

Odpověď: Odpověď má dvě roviny.

Konkrétně se Amos 8:12–14 vztahoval na ty (hlavně Samaritány) v zemi [Izraele], kteří následovali jak modly severního království, tak Boha. Dokud se snažili následovat obojí, nemohli najít Boží slovo.

Obecně je Amos 8:12–14 varováním pro všechny lidi. Matouš 7:7–8 neznamená, že máte prosit jen tak někoho; znamená to, že musíte prosit jediného pravého Boha. Pokud chcete spojovat Boží pravdu s lží modl a jiných náboženství, čeká vás hlad po pravdě, nikoli naplnění pravdy. Musíte hledat Boha celým svým srdcem, ne tak, že část vašeho srdce hledá Boha a část vašeho srdce hledá modly.

Otázka: Proč v Mt 7,7–11 křesťané ne vždy dostanou to, o co se modlí k Bohu ve jménu Ježíše?

Odpověď: Bůh na některé modlitby odpovídá „ano“, na některé „ne“ a na některé „počkej“. Když nepřichází žádná odpověď nebo není taková, jakou bychom si přáli, je dobré zamyslet se nad tím, proč tomu tak je. Nemůžeme znát každý konkrétní případ, ale obecně existuje nejméně 21 důvodů, které se týkají nás, okolností a Boha.

My:

1. Modlíme se k nesprávnému Bohu, k modle. 1. Královská 18,26–29

2. Prosby by neměly směřovat k uspokojování našich vášní. Jakub 4:3

3. Prosby musí směřovat k dobrým věcem. Matouš 7:11

4. Není Boží vůlí, abychom je dostali. Marek 14:36

5. Musíme čekat. Daniel 10:12–14

6. Naše modlitby jsou pouhým marným opakováním. Matouš 6:7

7. Přesto musíme [smysluplně] vytrvat. Lukáš 11:5–10, 18:1–7

8. Chováme hřích ve svých srdcích (Žalm 66:18–19), nedbáme na chudé (Přísloví 21:13) nebo jsme bezbožní (Přísloví 15:29, Izaiáš 59:1–3). Bůh nás neslyší, když se rozhodneme neslyšet Boha (Zachariáš 7:11–14 a implicitně v Přísloví 28:9).

9. Potřebujeme sebeovládání. 1. Petr 4:7

10. Zhřešili jsme, například rozvodem. Malachiáš 2:13–14

11. Ignorujeme Boha a Jeho zákon. Zachariáš 7:13; Přísloví 28:9

12. Ignorujeme volání chudých. Přísloví 21:13

13. Nebereme ohled na své manželky. 1. Petr 3:7

14. Bůh je nevyslyší, pokud i nadále uctívají modly. Ezechiel 8:8-18

15. Jejich ruce jsou potřísněné krví. Izaiáš 1:15

16. Bůh ví, jaké zkoušky jsou pro nás nejlepší. 2. Korinťanům 12:7–9

17. Bůh nás kárá. 2. Samuelova 12:16–18; 22–24

Okolnosti:

1. Ve správný čas Bůh modlitbu možná vyslyší, ale nyní ještě není ten správný čas. Habakuk 2:3

2. Možná se musíme nějak změnit, nebo se musí změnit někdo jiný. 1. Samuelova 1:10–12; Exodus 2:23–24

Bůh:

1. Bůh možná odpovídá na naši modlitbu „ne“

2. Bůh nás možná podrobuje zkoušce.

Někdy, jak ukazují kniha Jób a Daniel 10:2-3,12-14, nemáme vůbec tušení o všem, co se děje v pozadí. Víme však, že naše trpělivost a vytrvalost oslavují Boha.

Otázka: Jaké jsou v Mt 7,12a příklady zlatého pravidla?

Odpověď: Všimněte si, že zde není řeč o „bratrech“, tj. spoluvěřících, ale o bližních, a to jak věřících, tak nevěřících. V obchodním styku zacházejte s dodavateli, zákazníky, spolupracovníky, nadřízenými a podřízenými tak, jak byste chtěli a očekávali, že by s vámi zacházeli, kdyby byla situace obrácená. Vůči konkurentům můžete být tvrdým soupeřem, ale zároveň i férovým a čestným. Až bude situace, prodej nebo transakce dokončena, budete se cítit v pohodě, když druhé straně řeknete, že jste křesťan, nebo se budete stydět a bude vám trapné jim to říct?

Zlaté pravidlo bylo formulováno v negativní podobě již sto let předtím Hillelem, Filónem z Alexandrie, v knize Tóbit 4:15 a Konfuciem (Legge, Chinese Classics, sv. 1, s. 191 a násl.).

Více informací najdete v New International Bible Commentary, str. 1129, v Believer’s Bible Commentary, str. 1229, v Evangelical Commentary on the Bible, str. 731, a v The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 131–132.

Otázka: Proč si myslíte, že v Mt 7,13–14 je brána, která vede ke zkáze, široká, a ta, která vede k věčnému životu, úzká?

Odpověď: Tyto dvě brány vedou k odlišným cílům. Satan vede svět po jedné cestě, která je v konečném důsledku sobecká a destruktivní. Bůh však nabízí jinou cestu a my se musíme rozhodnout, zda budeme následovat dav, nebo Boha.

Viz „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“, str. 34, „The Believer’s Bible Commentary“, str. 1229, a Ulrich Luz, „Matthew 1–7: A Commentary“, str. 435 pro více informací.

Otázka: Říká nám Mt 7,20, jak poznat, která náboženská skupina je tou pravou?

Odpověď: Ano i ne. V každém náboženství se najdou lidé, kteří tvrdí, že k němu patří, ale neřídí se tím, co učí. Existuje mnoho „kulturních“ křesťanů, „kulturních“ muslimů, „kulturních“ hinduistů atd. Tento úryvek se podle svého kontextu obrací na jednotlivce, zejména na falešné učitele. Tento verš se tedy vztahuje na zakladatele sekty či náboženství. Jinou odpověď najdete v knize *When Cultists Ask*, str. 103.

Otázka: Jak je možné, že se někteří lidé podle Mt 7,21–23 považují za spasené, a přesto skončí v pekle?

Odpověď: Existuje důležitý pojem zvaný „falešné obrácení“. Lidé mohou oklamat nejen ostatní, ale i sami sebe. Nic zde nenaznačuje, že by vyznávali heretická učení. Pokud však plody jejich víry a života nejsou v souladu s tím, co učí Nový zákon, měli by prověřit svou vlastní víru, jak k tomu vyzývá Pavel ve 2. Korinťanům 13:6. Viz The Tony Evans Bible Commentary, str. 878; New International Bible Commentary, str. 1129; Believer’s Bible Commentary, str. 1229–1230; The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 34; a Ulrich Luz, Matthew 1–7: A Commentary, str. 442, kde najdete další informace.

Otázka: Jak se nám do života vztahuje text z Matouše 7:24–29?

Odpověď: Tony Evans uvádí příklad, že měl ve zdi trhlinu, kterou mnohokrát opravoval, ale ta se vždy znovu objevila. Problém nebyl ve zdi; ne, byl mnohem závažnější. Problém byl v základu. Pokud se v našem životě, v duchovním smyslu, objevuje trhlina, která se stále vrací, možná bychom neměli hledat příčinu právě v té trhlině. Příčinou může být něco v nepořádku se základem. Technicky vzato se toto podobenství netýká dvou základů; jde spíše o to, kde svůj základ postavit. Více informací najdete v The Tony Evans Bible Commentary, str. 878, The Believer’s Bible Commentary, str. 1230, The Expositor’s Greek New Testament, str. 135–136, a The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 34, 36.

Otázka: Ukazuje Mt 7,24–29, že pouze ti, kdo uznávají svou údajnou „vnitřní božskost“, mohou odolat bouřím života, jak tvrdí Spangler a někteří další stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Ne, viz odpověď k Matoušovi 6:33. V tomto úryvku se o naší božskosti nehovoří; stoupenci hnutí New Age si to do textu domýšlejí. Jde spíše o to, zda je náš život (náš dům) postaven na Božím základu, nebo na písku. Více informací najdete v knize „When Cultists Ask“ na str. 103.

Otázka: Proč v Mt 8,2 formuloval malomocný svou otázku právě takto?

Odpověď: Malomocný měl pochybnosti o Ježíšově schopnosti ho očistit. Nebyl si jistý, zda je Ježíš ochoten ho očistit.

Malomocenství je také dobrou metaforou pro hřích. Vypadá odpudivě, šíří se po těle postiženého, je nakažlivé pro ostatní a z lidského hlediska bylo nevyléčitelné.

Více informací najdete v „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1231.

Otázka: Proč měl malomocný v Mt 8,4 přinést oběť jako svědectví před kněžími?

Odpověď: To mělo sloužit jako svědectví, aby kněžím ukázal, že byl zázračně očištěn, a zároveň to mělo být svědectvím pro kněží, že Ježíš stále dodržuje zákon. Pravděpodobně jen velmi málo malomocných šlo za knězem s žádostí o vyšetření, protože už byli uzdraveni. Kněz, pokud by byl bystrý, by možná pátral po tom, kdo je ten uzdravitel; není však zmínka o tom, že by se kněz touto záležitostí dále zabýval. To mohl být důvod, proč Ježíš „vyzkoušel kněze“ tím, že ho nechal jako prvního toho muže vyšetřit.

Dalším důvodem bylo, že Ježíš pro toho muže chtěl nejen tělesné uzdravení, ale i jeho opětovné začlenění do společnosti. Kdyby kněz zaslechl z druhé ruky, že tento muž je „čistý“, přestože k němu nepřišel, jak to předepisoval Mojžíšův zákon, mohl by ho kněz ze zloby odmítnout prohlásit za čistého.

Později se někteří farizeové stali křesťany, jak uvádí Skutky apoštolů 15:5. Přes všechny své četné chyby měli mnozí farizeové stále tu ctnost, že brali Boží slovo vážně a věřili tomu, co Bůh řekl o vzkříšení a posmrtném životě.

Více informací najdete v „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1231, v „The Expositor’s Greek Testament“, sv. 1, na str. 138 a v „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 36–37.

Otázka: Přišel v Mt 8,5–13 setník k Ježíši osobně, nebo poslal jiné, jak uvádí Lk 7,1–10?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

1) Setník poslal nejprve jiné a poté přišel sám.

2) Když setník „přišel“, nemusí to nutně znamenat, že přišel osobně. Například když Jan 19:1 uvádí, že Pilát bičoval Ježíše, neznamená to, že to Pilát udělal vlastníma rukama.

Více informací najdete v publikacích „Bible Difficulties & Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory), str. 174–175, a „When Critics Ask“ (Když se ptají kritici), str. 334.

Otázka: Proč se Ježíš v Mt 8,10 a Lk 7,9 divil setníkovi?

Odpověď: Ježíš žasl nad tím rozdílem, který pozoroval. Setník nebyl Žid a nebyl celý život vychováván v Zákone, přesto měl větší víru než mnozí Židé. Setník si myslel, že Ježíš může poroučet nemocem podobně, jako on poroučel svým vojákům. Víra není založena pouze na vašem prostředí a výchově. Setník možná řekl, že si toho nezaslouží, buď kvůli židovským zvykům, nebo – což je pravděpodobnější – proto, že uznal Ježíšovu moc a autoritu. Setník možná věděl o dřívějším uzdravení v Janovi 4:46–54, a to mu dalo naději a odvahu přistoupit k Ježíši.

Více informací najdete v Evangelical Commentary on the Bible, str. 731–732, The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 139, New International Commentary on the Bible, str. 1130, a Tony Evans Bible Commentary, str. 878–879.

Otázka: Odkazuje verš v Mt 8,12 na dočasný trest, nebo na věčný trest?

Odpověď: Samotný verš to neuvádí. Nicméně „pláč a skřípění zubů“ se jinde vztahuje nejen na utrpení, ale také na čest, výsady a radost, které jsou navždy ztraceny, takže se zde s největší pravděpodobností jedná o věčný trest.

Otázka: Je v Mt 8,12; 22,13; 25,30 peklo místem temnoty, nebo místem ohně, jak je uvedeno ve Zj 20,14; Mk 9,48?

A: Obojí. Nejprve stručná odpověď, poté podrobnější.

Krátká odpověď: Tento oheň není pouhým pozemským ohněm a Bůh by jej mohl stvořit tak, jak by si přál. Bůh nám popisuje něco, co jsme na zemi nikdy neviděli, a ačkoli nevíme, do jaké míry se pozemský oheň podobá pekelnému ohni nebo se od něj liší, je mu dostatečně podobný na to, aby jej Bůh použil jako popisnou metaforu.

Podrobnější odpověď: Z vědeckého hlediska je oheň jasný, protože vyzařuje světelné fotony ve viditelném spektru (od červené po fialovou). Cítíme, že je horký, protože na nás vyzařuje světelné fotony i v jiných částech spektra, hlavně infračervené záření z ohně, zatímco sluneční světlo procházející atmosférou obsahuje více ultrafialového záření. Jak byste popsali něco, co vyzařuje hlavně rentgenové nebo gama záření? To by mohlo něco usmažit mnohem rychleji, ale pro lidské oko by to vypadalo tmavě. Kdybychom ponechali fotony stranou, neutronová hvězda by většinu své energie vyzařovala ve formě neutronů, které vyzařuje i atomová bomba, ale pokud by tam bylo málo fotonů, byla by temná. Nyní nevíme, zda je peklo horké kvůli fotonům, neutronům nebo něčemu úplně jinému, ale tyto pozemské pozorování jednoduše ukazují, že existuje mnoho možností, jak by mohla vypadat temnota a oheň pekla.

Další odpovědi najdete v knihách When Cultists Ask, str. 104–105, a When Critics Ask, str. 335.

Otázka: Jaký význam má Ježíšova formulace v Mt 8,13?

Odpověď: Není zaznamenáno, že by Ježíš něco podobného řekl komukoli jinému. Setník měl tak velkou víru, že Ježíš to řekl a jeho dcera byla uzdravena.

Otázka: Vyvrací skutečnost, že byl Petr ženatý (Mt 8,14 a 1 Kor 9,5), katolickou praxi, podle níž se kněží nesmějí ženit?

Odpověď: Jako protestant musím říci, že tento konkrétní verš tento bod ani nepotvrzuje, ani nevyvrací. Petr byl ženatý ještě předtím, než se stal učedníkem. Stejně tak existovali ve dvacátém století ženatí episkopální kněží, kteří konvertovali ke katolicismu, a katolická církev jim dovolila zůstat ženatými katolickými kněžími a pokračovat ve svém manželství jako dosud.

Otázka: Co je zajímavého na uzdravení z horečky v Mt 8,15?

Odpověď: Obvykle, když někdo překoná horečku, je slabý a potřebuje čas na zotavení. Nemoc z horečky nebyla kvůli malárii ničím neobvyklým. Petrova tchyně nepotřebovala vůbec žádný čas na zotavení, než jim začala sloužit.

Viz The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 37; The Believer’s Bible Commentary, str. 1232; The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 204; The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 140–141; a New International Bible Commentary, str. 1158–1159 pro další informace.

Otázka: Odkazuje Izaiáš 53:4 v Mt 8:17 na utrpení za nás, nebo na naše uzdravení?

Odpověď: Izaiáš 53:4 by se mohl vztahovat na obojí.

Mesiáš bude zraňován: Jak ukazuje Izaiáš 53:5, tento úryvek se týká Mesiáše (Trpícího služebníka), který trpí kvůli nám. Podobně Izaiáš 53:6 říká, že Hospodin vložil na trpícího služebníka naši nepravost.

Boží lid bude uzdraven. Izaiáš 53:5 i 53:4 ukazují, že přínosem Mesiáše bude naše uzdravení. Nic v Izaiášovi 53 nespecifikuje, že se jedná pouze o duchovní uzdravení nebo o fyzické uzdravení. Bůh jistě použil příklady fyzického uzdravení, aby poukázal na něco, co přesahuje jejich samotný význam, a to na větší důležitost duchovního uzdravení, které bylo umožněno skrze kříž.

Podrobnější rozbor najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 204–206.

Otázka: Mohl by Ježíš v Mt 8,20 a jinde, když říká „Syn člověka“, odkazovat na někoho jiného než na sebe?

Odpověď: Ne, Marek 14,41b ukazuje, že Ježíš měl na mysli sám sebe. V Getsemanské zahradě, těsně před svým zatčením, Ježíš v Markovi 14,41b říká: „Stále ještě spíte a odpočíváte? To stačí! Hodina nadešla. Hle, Syn člověka je zrazen do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme. Hle, můj zrádce se blíží!“ (BSB). Podrobnější rozbor pojmu „Syn člověka“ najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 209–213.

Otázka: Proč se Ježíš v Mt 8,20 a jinde často nazývá Synem člověka?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1) Ježíš považoval tento výraz za velmi významný. Ježíš tento výraz použil 32krát v Matoušovi, 14krát v Markovi, 26krát v Lukášovi a 12krát v Janovi.

2) Zatímco titul „Syn Boží“ se používá k zdůraznění Ježíšovy božskosti, „Syn člověka“ zdůrazňuje také Ježíšovu plnou lidskost. Stejně jako však „Syn člověka“ implikuje Ježíšovu plnou lidskost, „Syn Boží“ zdůrazňuje Ježíšovu plnou božskost.

3) Daniel 7:13–14 prorocky hovoří o Synu člověka. Ježíš pravděpodobně chtěl, aby se vrátili a přečetli si tento úryvek. Stojí tam: „Ve svém nočním vidění jsem dál pozoroval a uviděl jsem někoho podobného Synu člověka, jak přichází s nebeskými oblaky. Přiblížil se k Věčnému a byl uveden do Jeho přítomnosti. A byla mu dána moc, sláva a království, aby mu sloužili lidé všech národů a jazyků. Jeho moc je věčná a nikdy nepomine, a jeho království je takové, že nikdy nebude zničeno.“ (BSB)

Podrobnější odpovědi najdete v Encyklopedii biblických obtíží, str. 322–324, v knize Když se ptají kritici, str. 335–336, v knize Když se ptají členové sekt, str. 105–106 a v Novém mezinárodním komentáři k Bibli, str. 1130–1131.

Otázka: Proč v Mt 8,21–22 Ježíš řekl tomu muži, ať nechá mrtvé pohřbít své mrtvé?

Odpověď: Ježíš tím chtěl říci, že kolem je spousta duchovně mrtvých lidí, kteří mohou pohřbít mrtvé, a že se nemá nechat svazovat věcmi, které nemají věčný význam. Problém spočíval v mužově prosbě: „Pane, nejprve mi dovol…“.

Nic nenasvědčuje tomu, že by mužův otec již zemřel. Muž možná chtěl říci: „Počkej, až zemře můj starý otec, a možná až dostanu dědictví, a pak tě budu následovat.“ Muž tedy chtěl následovat Ježíše, ale chtěl to udělat podle svého vlastního načasování. Ježíš ho odmítl. V ostrém kontrastu k tomu, když byl Matouš, autor evangelia, vyzván, aby následoval Ježíše, Matouš okamžitě odešel a následoval Ho (Matouš 9:9).

Podrobnější odpovědi najdete v publikacích Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 324; When Critics Ask, str. 336; The Believer’s Bible Commentary, str. 1232–1333; The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 38; The New International Commentary on the Bible, str. 1130 a The Tony Evans Bible Commentary, str. 879.

Otázka: Jak mohl Ježíš v Mt 8,24–25 spát uprostřed této velké bouře?

Odpověď: Řecké slovo „seismos“ zde může znamenat zemětřesení, ale v tomto kontextu se vztahuje k prudkému „otřesu“ moře. Ježíš zvítězil nad lidskými nemocemi a neměl strach ani z přírodních živlů. Existují dvě možnosti.

Přírodní: Ježíš byl po kázání unavený a spal velmi hluboce. V té době neměli mikrofony ani ozvučení, takže řečník musel mluvit velmi hlasitě. Pamatujte také na to, že Ježíš neměl žádné obavy z toho, že se dostane na druhý břeh. Pokud Ježíš dokázal normálně spát v malé lodi, pak prostě spí i při silnějších vlnách a větru.

Nadpřirozená: Pokud byla bouře tak silná, že při ní nikdo nemohl spát, pak možná Otec nechal Ježíše upadnout do velmi hlubokého spánku, aby vyzkoušel víru učedníků v to, že Bůh Ježíše ochrání.

Více informací najdete v Evangelical Bible Commentary, str. 732, a v The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 143.

Otázka: Co si z Matouše 8:24–27 můžeme vzít do svého života?

Odpověď: Každý zažívá bouře, některé tak závažné, že by mohly potopit naši loď. Ježíšův pohled na bouři a náš pohled na ni se však mohou radikálně lišit. Učedníci byli rybáři a věděli, že v takových bouřích mohou rybáři zemřít. Jak říká Matthew Henry, Ježíš je nekáral za to, že ho vzbudili, aby ho požádali o pomoc, ale spíše za jejich strach a nedostatek víry. Učedníci si neuvědomili, že by se neměli bát, že by se jejich loď potopila, když v ní je Ježíš. Učedníci měli víru, ale neměli víru, na kterou by se mohli spolehnout. Bouře byla skutečně prudká, ale správným řešením bylo nechat Ježíše, aby ji utišil. V našem životě můžeme zažít bouře, které se nejen zdají být prudké, ale skutečně prudké jsou. Musíme Ježíše požádat, aby bouři utišil.

Ježíš zde pronesl dvě výtky: jednu vůči větru a vlnám a druhou vůči učedníkům za jejich malou víru. Je to, jako by si plně neuvědomovali nebo si opravdu nevzpomínali, kdo s nimi v lodi je. Možná se musíme kát, když zapomínáme, kdo je s námi v lodi našeho života. Jednou z dobrých věcí na zkouškách v našem životě je to, že nám znovu pomáhají lépe pochopit, kým Ježíš je.

A nakonec, když vítr ustane, je voda ještě chvíli velmi rozbouřená. Učedníci však byli ohromeni, protože Matouš 8,26 říká, že se uklidnil nejen vítr, ale i vlny. Loď by nebyla v bezpečí, dokud by se vlny neuklidnily, a tak Bůh uklidnil i vlny.

Viz The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 38–39, The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 215, The Believer’s Bible Commentary, str. 1233, a The Tony Evans Bible Commentary, str. 880 pro další informace.

Otázka: Byli v zemi Gergesenů podle Matouše 8:28 dva muži posedlí démony, nebo jen jeden, jak uvádí Marek 5:1–4 a Lukáš 8:26–33?

Odpověď: Ačkoli by se mohlo jednat o dvě různé události, je pravděpodobnější, že šlo o stejnou událost a v Matoušově evangeliu došlo k písařské chybě. Papias, učedník apoštola Jana, napsal, že Matouš původně sepsal své evangelium v hebrejštině/aramejštině. Kniha When Critics Ask na str. 337 dodává, že „pokud tam byli dva muži, pak jsou oba záznamy správné, protože existuje velmi základní matematický zákon… – kdekoli jsou dva, tam je vždy jeden. Neexistují žádné výjimky!“ Měli bychom problém, kdyby Marek a Lukáš uvedli, že tam byl pouze jeden muž, ale slovo „pouze“ tam není.

Otázka: V Mt 8,28, jaké město přesně se nacházelo poblíž muže posedlého démony?

Odpověď: Buď v Gadara, nebo v Gerasa. Potíž spočívá v tom, že existovala tři města s poměrně podobnými názvy. Navíc, pokud byl tento text přepsán z hebrejštiny, hebrejská písmena pro „r“ a „d“ jsou si velmi podobná.

Gergesenes (z Gergesy), dnešní Khersa, je město uvedené ve většině rukopisů. Leží na východním břehu Galilejského moře a kopce se zde prudce svažují k moři.

Gadarenes (z Gadary), dnešní Um Qeis, leželo pouhých 5 až 8 mil jihovýchodně od Galilejského moře a „země Gadarenů“ skutečně sahala až k Galilejskému moři, jak dokládá zmínka o tom u Josefa Flavia a mince z Gadary zobrazující loď. Toto město uvádí Vatikánský rukopis, text Ephraem Rescriptus a některé kopie Diatessaronu.

X Gerasénové (z Gerasy) (dnešní Jerash) se nacházejí asi 30 mil od Galilejského moře, takže by se nejednalo o toto město. Tento název se vyskytuje pouze v italských rukopisech, Vulgátě, v okraji (nikoli v textu) harclejského syrského překladu a v sahidském koptském překladu.

X Gersa v Gileádu leží 20 mil východně od řeky Jordán

X Gaxarenes není město, které by kdy existovalo. Tato zjevná pravopisná chyba se vyskytuje pouze v původním rukopise Siniaticus a pozdější písař ji v rukopise Sinaiticus opravil na Gergasenes.

Viz Encyklopedie biblických obtíží, str. 324–326, publikace „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelná místa Bible), str. 373, „When Critics Ask“ (Když se ptají kritici), str. 336–337, „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (Komentář k Bibli: Nový zákon), str. 122, publikace Alanda a kol. „The Greek New Testament“ (Řecký Nový zákon), str. 29, „The Expositor’s Greek Testament“, sv. 1, str. 144–145, a „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 219–220.

Otázka: Co si z Matouše 8:28–29 můžeme vzít pro svůj život?

Odpověď: Zaprvé, hrobky by měly být tichým místem, kde se nic živého nevyskytuje. Avšak v říši mrtvých působí démoni. Ti posedlí démony tam neměli být; měli žít spolu s ostatními lidmi. Nevíme, proč tam byli; zda se rozhodli vyhýbat se lidem, zda je lidé vyhnali, zda vykrádali hroby, zda okrádali či zabíjeli ty, kdo přišli, nebo zda to bylo z nějakého jiného důvodu. Bylo by však překvapivé, kdyby někdo přišel uctít hrob někoho blízkého a najednou se tam objevili tito dva démony posedlí muži.

V našem životě i v životech lidí kolem nás mohou být v minulosti mrtvé věci, ke kterým bychom se neměli vracet, které bychom neměli vytahovat na světlo ani si je dobrovolně připomínat. Ale najednou, z jakéhokoli důvodu, se přesto objeví něco, co by tam už nemělo být. Měli bychom být pevní v tom, že to tak být nemůže; že to musí být vyhnáno ve jménu Ježíše. Jsme nové stvoření; součástí toho je, že to, co je staré a hříšné, musí zemřít – a zůstat mrtvé.

Více informací najdete v „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 880.

Otázka: Co měli démoni na mysli v Mt 8,29, když řekli: „Trápíš nás předčasně“?

Odpověď: Démoni věděli, že budou posláni do propasti (Juda 6; Zjevení 20:1–2) a později do ohnivého jezera (Zjevení 20:14–15).

Otázka: Proč v Mt 8,32 Ježíš vyhověl žádosti démonů, aby mohli vstoupit do prasat?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Zdá se však, že démonům nijak neprospělo, že vešli do prasat, která se okamžitě utopila. Je zajímavé, že obyvatelé města se více starali o 2 000 utopených prasat než o ty dva posedlé lidi. Finanční ztrátu si cení více než duchovní zisk. Více informací najdete v Believer’s Bible Commentary, str. 1233, The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 219, a v Tony Evans Bible Commentary, str. 880.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 9,1; Mk 6,45 a J 6,17 trávil čas právě zde v Kafarnaum, které Lukáš nazývá „svým vlastním městem“?

Odpověď: Pamatujte, že obyvatelé Nazaretu (vzdáleného asi 20 mil) se pokusili Ježíše zabít (Lukáš 4:29–31) a obyvatelé Gergesy se Ježíše výslovně prosili, aby odešel poté, co se utopilo 2 000 prasat, a tak si Ježíš z Kafarnaumu udělal svůj domov. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o dnešní Tell Hum, ležící asi 2,5 mil jihozápadně od místa, kde se řeka Jordán vlévá do Galilejského moře, na severozápadním břehu. Šimon Petr, Ondřej a Filip pocházeli původně z Betsaidy (Jan 1:44; 12:21), která ležela velmi blízko. Jako dospělí pracovali v městečku Kafarnaum u jezera spolu s Jakubem, Janem a Matoušem (Marek 1:29). Více informací najdete ve Wycliffe Bible Dictionary na str. 66, 226, 310 a v Believer’s Bible Commentary na str. 1234.

Otázka: Co by se v Mt 9,2–6 dalo považovat za nesprávné na tom, že Ježíš odpouštěl hříchy?

Odpověď: Lidé zhřešili proti Bohu a správně usoudili, že Ježíš by musel být Bohem, aby mohl odpouštět hříchy proti Bohu. Všimněte si, že Ježíš neřekl: „Bůh mě zmocnil nebo schválil, abych řekl, že jsou ti hříchy odpuštěny.“ Místo toho Ježíš jednoduše prohlásil: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“ Ačkoli Židé měli očekávat Mesiáše, neočekávali, že by Mesiáš sám odpouštěl hříchy. Jak odpouštění hříchů, tak uzdravování nemocí jsou zmíněny v Žalmu 103:3, ale obojí je výslovně úkolem Hospodina.

Z lidského hlediska by říci tomu muži „tvé hříchy jsou odpuštěny“ bylo stejně absurdní jako přikázat chromému, aby chodil.

Více informací najdete v New International Bible Commentary, str. 1131, Evangelical Commentary on the Bible, str. 732, Believer’s Bible Commentary, str. 1234, a The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 148.

Otázka: Co znamená výraz „výběr cel“ v Mt 9,9 (KJV)?

Odpověď: Znamená to výběr daní.

Otázka: Jaké je pozadí Matouše a jeho přátel v Mt 9,9–10?

Odpověď: Matouš (což znamená „Boží dar“ nebo možná „věrný“) je ta samá osoba, která je v Markovi známá jako Levi. Obě jména jsou hebrejská. Odehrávalo se to mimo Kafarnaum, kde se nacházela římská posádka. Místní výběrčí daní musel plynule ovládat jak aramejštinu, tak řečtinu, ačkoli latina by se také hodila. Nevíme s jistotou, jaký jazyk se na hostině převážně používal, ani zda se aramejština vůbec používala. Bez ohledu na to by se tam žádný farizej ani Žid, který si vážil sám sebe, neukázal, aby jedl s „hříšníky“.

Výběrčí daní byli opovrhováni, protože vybírali daně pro římské okupanty. Navíc se od nich očekávalo, že budou účtovat více, než vláda vyžadovala, a rozdíl si nechají pro sebe. Bylo by tolik příležitostí účtovat ještě více a zneužívat ostatní, že by bylo těžké tomuto pokušení odolat.

Vzhledem k tomu, že hostů bylo mnoho, byl možná Matoušův dům velký, nebo se večeře konala na venkovním nádvoří domu. Pravděpodobně byli hosté při večeři také pozváni, aby se stali učedníky. (Ježíš měl kromě úzkého kruhu dvanácti mnoho dalších učedníků.) Jak o Matoušovi píše „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1234: „Přišel o pohodlné zaměstnání, ale našel své poslání. Přišel o dobrý příjem, ale našel čest. Přišel o pohodlnou jistotu, ale našel dobrodružství, o jakém se mu ani nesnilo.“ Představte si, že by Matouš řekl „ne“, když se ho Ježíš zeptal. Matouš by se nestal apoštolem, nenapsal by evangelium a místo toho by prostě prožil své dny jako bezúčelný, poměrně zámožný, ale opovrhovaný a později zapomenutý anonymní muž.

Viz The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 39; The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 223–224; The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 150–151; a Evangelical Commentary on the Bible, str. 733 pro další informace.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli v Mt 9,12, když řekl, že lékařa potřebují jen nemocní?

Odpověď: Nemocní jsou všichni, ale pouze ti, kteří si uvědomují, že jsou nemocní, vyhledávají lékaře. V jistém smyslu tedy obvinění, z něhož Ježíše obviňovali, bylo naprosto pravdivé. Ale tím, že jedl s farizeji – nebo s kýmkoli jiným – jedl Ježíš i s hříšníky! Jelikož Ježíš právě dokázal, že může odpustit hříchy ochrnutého, mohl odpustit hříchy i výběrčím daní. Pokud někdo řekne, že nechce chodit do kostela, protože je plný nedokonalých lidí, kteří hřeší, řekněte mu, že by ho to nemělo odradit, protože v církvi je vždy místo ještě pro jednoho! Více informací najdete v Believer’s Bible Commentary, str. 1234–1235, a v The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 152.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 9,13 zmínil, že Bůh chce milosrdenství a ne oběť?

A: Ježíš zde odkazuje na Ozeáše 6:6. Ačkoli Bůh přikázal přinášet oběti i být milosrdný, více mu záleželo na tom, abychom měli milosrdné srdce, než na samotných obětech. Stejně jako v Ozeášově době se i v Ježíšově době někteří náboženští lidé příliš nestarali o druhé a více se zajímali o to, aby se stýkali s „těmi správnými“ lidmi. Ježíš se staral o ztracené výběrčí daní a hříšníky a pokáral je za to, že si neuvědomovali, že před Bohem jsou všichni hříšníci a že nemají žádný důvod cítit se lepší než ostatní hříšníci. Znalci Písma a farizeové tak odhalili své srdce, protože Ježíše nikdy neobviňovali z toho, že by byl výběrčím daní nebo hříšníkem, ale z toho, že se s nimi stýká. Více informací najdete v knize Bible Difficulties & Seeming Contradictions, str. 118–119, a v The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 152.

Otázka: Proč v Mt 9,14 učedníci nepostili?

Odpověď: Ježíš neřekl, že by jeho učedníci nikdy nepostili, ale spíše to, že nemuseli postit, dokud byl Ježíš ještě s nimi v těle. O správných důvodech postu viz rozbor Matouše 6:16–18. Více informací najdete v knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 8, str. 226–227.

Otázka: Jaký je smysl podobenství o šatech a měchách na víno v Mt 9,16–17 a Mk 2,21–22?

Odpověď: Ani v přirozeném světě se člověk nemůže vždy postupně přizpůsobovat něčemu novému. Někdy je třeba „prolomit zažité vzorce“, změnit paradigma nebo začít od začátku. Ježíš zde říkal, že přijetí Jeho učení představuje tak radikální zlom, že je třeba se znovu narodit (Jan 3,5–7) a stát se novým stvořením (2. Korinťanům 5,16–17). Viz také rozbor Mk 2,21–22.

Bohužel, v dávných dobách se lidé, proti kterým Pavel v Galatským listu vystupoval a kteří byli nazýváni judaizátory, pokoušeli právě o to: smíchat milost a Ježíšovo učení se zákonem a starozákonními přikázáními. Jiným způsobem to dělají i někteří adventisté sedmého dne.

Více informací najdete v The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 227, The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 40, The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 153, a v Believer’s Bible Commentary, str. 1235–1236.

Otázka: Co je v Mt 9,20 zvláštního na lemu oděvu?

Odpověď: Pravděpodobně šlo o střapce na okraji oděvu. Ty mohly být považovány za svatější část oděvu, protože střapce s modrou nití uprostřed byly nařízeny v knize Numeri 15:38 a následujících verších a v Deuteronomiu 22:12.

Ta žena se o tom zdála být velmi tajnůstkářská. Podle Leviticus 15:19–33 by ji její neustálý krvácení činilo nečistou, a proto by se vůbec neměla mísit s davem v těsné blízkosti, aby se dostala k Ježíši.

Více informací najdete v New International Bible Commentary, str. 1131, The Expositor’s Greek Testament, sv. 1, str. 154, a v Evangelical Commentary on the Bible, str. 733.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 9,20–22, Mk 5,27–34 a Lk 8,43–49 veřejně oslovil ženu s krvácením?

Odpověď: Fyzické uzdravení nebylo důvodem, proč Ježíš přišel na zem. Ježíšovi šlo více o víru té ženy než o pouhou tělesnou nemoc. Jak jeden pastor vtipně poznamenal k tomuto veřejnému zázraku: „Na konci našeho provazu je lem Ježíšova roucha.“

Otázka: Určuje v Matoušovi 9:20–22 a Markovi 5:27–34 míra naší víry, zda budou naše modlitby vyslyšeny?

Odpověď: Je to jeden z faktorů. U modliteb, které jsou v souladu s Boží vůlí, musíme při modlitbě mít víru. Jakub 1,6–7 říká, že musíme prosit bez pochybování, protože člověk s rozpolcenou myslí nedostane to, o co prosí. Pokud však věříme, ale přesto máme určité pochybnosti, můžeme prosit, přičemž upřímně přiznáme svou nevěru, jak to učinil ten muž v Markovi 9,24, a Bůh naši modlitbu vyslyší. Je také dobré vědět, že se za nás v modlitbě přimlouvá Duch Svatý, jak uvádí Římanům 8,26–27.

Samozřejmě, i kdybychom o něco prosili s větší vírou, než s jakou kdy kdokoli předtím o cokoli prosil, a není Boží vůlí nám to dát, pak nám to Bůh nedá, jak ukazuje Jakub 4:3. To je část širší otázky: kdy Bůh modlitbu vyslyší a kdy Písmo říká, že ji nevyslyší. Více informací najdete v diskusi k Matoušovi 7,7–11 a v knize „Těžká slova Bible“ na str. 419–421.

Otázky týkající se Jairovy dcery najdete v sekci „Evangelia“.

Otázka: Proč se v Mt 9,23–26 objevují profesionální plačky?

Odpověď: Placené truchlící byly běžné, aby se organizátoři pohřbu mohli věnovat všem hostům. Podle Mišny Ketubot 4:4 musela i chudá rodina zaplatit za dva flétnisty a jednu profesionální truchlící ženu. Někteří to nazývají „umělým smutkem“. Smrt je velký byznys, tehdy i dnes. Více informací najdete v The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 231, a v Believer’s Bible Commentary, str. 1236.

Otázka: Proč tito dva slepci v Mt 9,28–31, kteří měli víru v Ježíše, neměli dostatek poslušnosti, aby o tom neříkali ostatním?

Odpověď: To je zajímavá otázka. Tito slepci „viděli“, že Ježíš je Syn Davidův, tj. Mesiáš, lépe než většina těch, kteří vidí. Tito muži měli víru, aby se obrátili k Ježíši, když neexistovala žádná jiná alternativa. Přestože se k Ježíši ve víře obrátili v důležitých věcech, v této maličkosti ho neuposlechli. Možná si mysleli, že by bylo užitečné o tom v tu chvíli mluvit, a troufale se domnívali, že vědí lépe než Ježíš, co je užitečné.

Zde máme zajímavou, ale smutnou situaci duchovně bystrých lidí, kteří měli velkou víru v Ježíše, a přesto se přímo rozhodli Ježíši neuposlechnout. Moudrost a víra bez poslušnosti k ničemu nejsou. Ano, dostalo se jim zrak, ale Ježíš zde nezískal poslušné služebníky.

Více informací najdete v Believer’s Bible Commentary, str. 1236–1237, a v The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 232–233.

Otázka: Měli bychom se dnes modlit za více dělníků na žně, jak je uvedeno v Mt 9,38?

Odpověď: Ano, tato modlitba je často opomíjena. Modlíme se za žně, tedy za to, aby lidé přišli ke Kristu a stali se Jeho učedníky, ale měli bychom se také modlit za více ženců, které by Bůh použil k evangelizaci nekřesťanů, protože Ježíš říká, že dělníků bude málo, což znamená, že jich bude příliš málo. Někdy, když jsou časy těžké a ekonomické podmínky nepříznivé, mohou se i ti, kdo slouží jako pastýři a pracují na misijním poli, cítit odrazeni a chtít odejít. Dělníci jsou vysíláni Bohem, ale měli by zůstat vysláni, dokud je Bůh nezavolá k něčemu jinému. Více informací najdete v Believer’s Bible Commentary na str. 1237.

Otázka: Mohli učedníci v Mt 10,1 uzdravovat již předtím?

Odpověď: Bez ohledu na to, zda již předtím uzdravovali některé nemoci, zde jim Ježíš dával moc nad každou nemocí. Mimochodem, v Matoušovi 10:2 jsou poprvé nazváni apoštoly.

Otázka: Kdo je „Lebbaeus“ v Mt 10,3 (KJV)?

Odpověď: Je to totéž jako Tadeáš.

Otázka: Jak mohl být Šimon Kanaánský v Mt 10,4 a Mk 3,18 jedním z Ježíšových učedníků, když Šimon [údajně] nebyl Žid?

Odpověď: KJV a NKJV uvádějí „Kanaánec“, přičemž NKJV má poznámku pod čarou, že většinový text zní „Kanaánský“. Rané verze NASB a NRSV uvádějí „Kanaánský“. BSB a NASB 2020 uvádějí „zelot“.

Není podstatné, zda Šimon nebyl Židem vůbec, nebo byl částečně židovského původu. Ježíš mohl povolávat učedníky z jakékoli národnosti. Jen pro doplnění: v Markovi 3:8 se uvádí, že mnoho lidí z pohanských měst Týru a Sidonu přišlo za Ježíšem. Týrus ležel asi 35 mil od Galilejského moře a Sidon 25 mil od Týru.

Řecké slovo „Kananaios“ by mohlo být přepisem aramejského slova „qan’an“, které znamená „zelota“. V Lukášovi 6:15 a Skutcích 1:13 je označován jako „Šimon Zelota“. Totéž uvádí „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 8, str. 237, 239, „Asimov’s Guide to the Bible“, str. 840, a „The Expositor’s Greek Testament“, svazek 1, str. 158. To však vyvolává zajímavou otázku. Pokud byl jeden z Ježíšových učedníků dříve zelotem a jiný, Matouš, výběrčím daní, byli by politicky diametrálně odlišní, alespoň předtím, než přišli ke Kristu. Více o tom najdete v knize Evangelical Commentary on the Bible, str. 734.

Otázka: Co znamená výraz „Iškariotský“ v Mt 10,4; Mk 3,19; Lk 6,16; J 6,71?

Odpověď: Jidášův otec se v Janovi 6:71 a 13:26 jmenuje Šimon, takže to není jméno jeho otce. Existují dva názory na to, co slovo Iškariot znamenalo.

1. Iškariot by mohlo znamenat „muž s dýkou“.

2. Mohlo by to znamenat „muž (ish) z Keriothu“, což bylo jméno dvou měst v Judsku. Více informací najdete v různých zdrojích, včetně Archeologické encyklopedie Svaté země, str. 212, a v The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 239.

Otázka: Proč v Mt 10,5–6 Ježíš výslovně přikázal svým učedníkům, aby nechodili do samaritánských vesnic?

Odpověď: Byla to otázka načasování, protože Ježíš jim ve Skutcích 1:8 výslovně přikázal, aby šli do Samaří.

Ježíš byl nejprve poslán do Izraele a poté do zbytku světa. Apoštolové nejprve šli do Judeje, poté do Samaří a nakonec až na konec světa. Když Pavel přišel do nového města, i on se řídil tímto vzorem a nejprve kázal v synagoze. I v mnoha dnešních záležitostech může existovat načasování, které od nás Bůh očekává, že budeme dodržovat.

Otázka: Co si v souvislosti s Matoušem 10,5–6 myslíte o tvrzení muslimů z hnutí Ahmadiyya, že zaplatí 20 000 dolarů každému, kdo najde důkaz, že Ježíš přišel pro všechny lidi, a ne jen pro Židy?

Odpověď: Bible, od Starého zákona až po Zjevení, je jednotná v tom, že Ježíš je Spasitelem pro všechny lidi, nejen pro Židy. Představte si na chvíli, že by Ježíšovo poselství nebylo určeno pohanům. Řekli byste pak všem těm asi půl milionu křesťanů v prvních třech stoletích po Kristu: „Nemáte následovat Ježíšovo učení; Bůh chce, abyste se vrátili k uctívání svých pohanských idolů!“ – samozřejmě že ne, to je nesmysl! – stejně jako tato otázka. Ale přesto se na to podívejme podrobněji.

Na jedné straně můžeme rozlišovat mezi Ježíšovým působením před ukřižováním, Ježíšovým poselstvím a Ježíšem po vzkříšení. Ve všech třech případech však Ježíš nebyl určen pouze pro Židy. Během svého pozemského působení se Ježíš sám obracel především (ale ne výlučně) na „ztracené ovce domu Izraele“ (Matouš 15:24). Své spasení zvěstoval nejprve především Židům. Ale také:

a) Starý zákon prorokoval, že Ježíš je určen pro všechny lidi.

b) Ježíš šel za Samaritány, kteří byli napůl Židé

c) Ježíš byl určen i pro pohany (nežidy), dokonce cestoval, aby navštívil pohany mimo Izrael.

d) Ježíš řekl, že jeho poselství je určeno všem, nejen židovskému národu.

e) Ježíš nikdy neřekl, že by se jeho evangelium omezovalo pouze na Židy.

f) A konečně, Ježíšovi apoštolové byli v nejlepší pozici, aby pochopili, co Ježíš učil.

Zde je důkaz.

a) Bůh ve Starém zákoně řekl, že Mesiáš je určen pro všechny lidi

Izaiáš 9:1-7 je slavné mesiášské proroctví. V Izaiášovi 9:1b se píše: „ale v budoucnu oslaví Cestu mořskou, za Jordánem, Galileu národů.“

Izaiáš 42:1–9 je mesiášské proroctví. V Izaiášovi 42:6 se píše: „Já, Hospodin, jsem tě povolal pro spravedlivý záměr a uchopím tě za ruku. Budu tě chránit a ustanovím tě za smlouvu pro lid a za světlo pro národy [pohany], abys otevřel oči slepým, vyvedl vězně z žaláře a ty, kteří sedí ve tmě, z vězení.“

Izaiáš 49:1–7 je také mesiášský, ale podívejte se zejména na Izaiáš 49:6: „On říká: ‚Nestačí, abys byl mým služebníkem, abys pozvedl Jákobovy kmeny a obnovil chráněné z Izraele. Učiním tě také světlem pro národy, abys přinesl mou spásu až na konec země.‘“

b) Ježíš šel k napůl židovským Samaritánům

V Janovi 4:1–42 Ježíš kázal nejen ženě u studny, ale i ostatním samaritánským vesničanům. Samaritáni Ježíše prosili, aby u nich zůstal, a tak u nich zůstal dva dny. „A mnoho dalších uvěřilo díky Jeho poselství. Řekli té ženě: ‚Nyní věříme nejen kvůli tvým slovům; sami jsme to slyšeli a víme, že tento muž je skutečně Spasitelem světa.‘“

Lukáš 17,11–18 však ukazuje, že Samaritáni byli stále považováni za cizince a ne za Židy.

c) Ježíš cestoval k pohanům na východ a na sever od Izraele

Marek 7:24–30 Ježíš putoval do oblasti Týru (severně od Izraele ve Fénicii) a uzdravil dceru jedné ženy. Tato žena však nebyla Židovkou žijící mimo Izrael. Text naopak výslovně uvádí, že byla Řekyně syrsko-fénického původu. Jelikož se tvrdilo, že Ježíš byl určen pouze pro Židy, a nikoli jen primárně pro Židy, tento jediný případ sám o sobě vyvrací tvrzení o „výlučnosti“.

Matouš 8:28–34 Ježíš uzdravil posedlé z Gadarény. Země Gadarénů ležela na východním břehu Galilejského moře, v nežidovské, řecky mluvící oblasti zvané Dekapole, kde se chovala prasata. Viz také Marek 5:1–20 a Lukáš 8:26–39. Stejně jako v případě té syro-fénické ženy se nejednalo o nežidy, kteří se tam náhodou nacházeli. Ježíš záměrně cestoval mimo Izrael, aby kázal a zvěstoval své poselství spásy těmto nežidům.

Marek 7:31–37 Ježíš veřejně vykonal zázrak v Dekapoli, což v řečtině znamená „deset měst“. Jednalo se o oblast řeckých osadníků na území dnešní Sýrie a Jordánska; žádná část Dekapole se nenacházela v Izraeli.

Marek 8:1-10 Poté, co Ježíš nasytil v Izraeli dav pěti tisíc lidí, přeplul Galilejské jezero na východ, na stranu pohanů, a nasytil tam čtyři tisíce lidí. I to se odehrálo v Dekapoli, v deseti městech řeckých osadníků.

d) Ježíšovo evangelium bylo určeno všem národům

Ježíš řekl svým učedníkům, aby šířili jeho poselství „všem národům“, nejen židovskému národu.

Lukáš 24:45–47 „Tehdy jim [Ježíš] otevřel mysl, aby porozuměli Písmu. A řekl jim: ‚Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstanou z mrtvých, a v jeho jménu bude všem národům, počínaje Jeruzalémem, zvěstováno pokání a odpuštění hříchů.‘“ Neříká se zde pouze „ve všech národech“, ale spíše „všem národům“.

Matouš 28:18–20 „Tehdy k nim Ježíš přistoupil a řekl: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali vše, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věku.‘“ Zde se neříká pouze „činte učedníky ve všech národech“, ale spíše „činte učedníky ze všech národů“.

Matouš 8:11–12 Poté, co Ježíš uzdravil služebníka setníka, řekl: „Říkám vám, že mnozí přijdou z východu i ze západu, aby se v království nebeském účastnili hostiny s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Synové království však budou uvrženi do vnější tmy, kde bude pláč a skřípění zubů.“ Viz také Lukáš 7:1–10 ohledně setníkovy služebnice a Lukáš 13:28–30 ohledně ostatních, kteří se budou účastnit hostiny. Ježíš NEŘÍKÁ pouze to, že z jiných zemí přijdou Židé, protože synové království jsou Židé, a že přijdou ti, kteří nejsou syny království, z východu a západu.

Marek 3:7b–8 „…velký zástup z Galileje, Judeje, Jeruzaléma, Idumey, z oblasti za Jordánem a z okolí Týru a Sidonu. Velký zástup k němu přišel, když uslyšel, jaké veliké věci činí.“ Kdyby se někdo pokusil tvrdit, že to museli být pouze Židé z těchto míst, kteří přišli (jinak by argument „pouze“ neplatil), Ježíšovo kázání své zvěsti řecké syro-fénické ženě v Týru to vyvrací.

Lukáš 2:32 Když byl Ježíš ještě nemluvně, prorok Simeon o něm prorokoval, že bude „světlem k zjevení pohanům a ke slávě Tvého lidu Izraele“. Zatímco poslední část věty ukazuje, že Ježíš byl určen i pro Židy, podtržená část věty ukazuje, že Ježíš byl „zjevením“ pro pohany, a pohané jsou ne-Židé.

Lukáš 3:14 Někteří římští vojáci se ptali Jana Křtitele, co mají dělat, a on jim to řekl. Proč by Jan Křtitel přikazoval těmto nežidovským okupantům, co mají dělat, kdyby Ježíš nebyl určen i pro ně?

Jan 1:4 „V něm [Slovo] byl život a ten život byl světlem lidí.“ Jan zde mohl použít slovo „Židé“, ale neučinil tak; Jan použil slovo „lidé“.

Jan 1:9–12 „Pravé Světlo, které osvěcuje každého člověka, přicházelo na svět. Bylo na světě, a ačkoli svět byl stvořen skrze Něho, svět Ho nepoznal. Přišel k svým vlastním, a jeho vlastní Ho nepřijali. Ale všem, kteří Ho přijali, těm, kteří uvěřili v Jeho jméno, dal právo stát se Božími dětmi.“

Jan 1:29 „Následujícího dne uviděl Jan Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: ‚Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!‘“ Jan mohl říci „snímá hříchy Židů“, ale řekl: „snímá hřích světa.“

Jan 3:15b–17 „aby každý, kdo v něj [Syna člověka] věří, měl věčný život. Bůh totiž tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět skrze něj spasil.“

e) Ježíš ukázal, že jeho evangelium není určeno pouze Židům

Je třeba si uvědomit, že Ježíš nejprve řekl, aby čekali v Jeruzalémě, ale poté jim řekl, aby šli do světa.

Skutky 1:4–5 „A když byli všichni pohromadě, přikázal jim [Ježíš]: ‚Neopouštějte Jeruzalém, ale čekejte na dar, který slíbil Otec a o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale za několik dní budete pokřtěni Duchem Svatým.‘“ Poté však ve Skutcích 1:8 Ježíš řekl: „Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samaří a až na samé konce země.“

Matouš 25:31–46: Až se Ježíš vrátí ve slávě, shromáždí se před ním všechny národy a Ježíš rozdělí lidi na ovce a kozy. Ovce metaforicky nakrmily, napojily, pozvaly a oblékly Ježíše, zatímco kozy to metaforicky neudělaly.

V Janovi 5:22–23 promlouvá Ježíš: „Navíc Otec nikoho nesoudí, ale veškerý soud svěřil Synovi, aby všichni ctili Syna tak, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal.“

Matouš 21:43: Ježíš řekl: „Proto vám říkám, že vám bude Boží království odňato a dáno lidu, který přinese jeho ovoce.“

Matouš 12:50: Ježíš řekl: „Neboť kdokoli činí vůli mého Otce v nebesích, ten je můj bratr, sestra a matka.“ Viz také Marek 3:34–35. Ježíš neřekl „Židé, kteří činí vůli mého Otce“, ale „kdokoli činí vůli mého Otce“.

Matouš 16:25: „Neboť kdokoli chce zachránit svůj život, ztratí jej, ale kdokoli ztratí svůj život kvůli mně, ten jej nalezne.“

Jan 8:12a „Já [Ježíš] jsem světlo světa.“ Uvedl Ježíš v omyl, když řekl, že je světlem světa, pokud byl světlem pouze pro Židy? Ne, Ježíš nás nezavedl v omyl!

Jan 10:16 Ježíš řekl: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést, a budou poslouchat můj hlas. A tak bude jedno stádo a jeden pastýř.“

Jan 12:32 „‚A já [Ježíš], až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všechny k sobě.‘ (12:33) To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.“ Řekl tedy Ježíš: „To byl jen vtip! Přitáhnu k sobě jen Židy“? – Samozřejmě že ne.

Jan 12:46 „Já [Ježíš] jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mě věří, nezůstal ve tmě.“ Kolikrát ještě musí Ježíš opakovat, že Jeho světlo či Jeho poselství je pro všechny, než začneme brát vážně, že je skutečně pro všechny?

Jan 14:6 „Ježíš odpověděl: ‚Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mě.“ Kolik jiných cest Bůh připravil, aby k Němu lidé mohli přijít, kromě Ježíše? Mimochodem, křesťané říkají, že zbožní lidé před příchodem Krista také přišli do ráje skrze Ježíše. Ačkoli nevěděli to, co my víme o Ježíši, těšili se na příchod Mesiáše a přinášeli zvířecí oběti, které dočasně zakrývaly jejich hříchy, zatímco my se ohlížíme zpět na Mesiáše, který svou obětí trvale smířil naše hříchy.

Jan 17:20 „Já [Ježíš] se nemodlím jen za ně [učedníky], ale také za ty, kteří ve mě uvěří díky jejich svědectví.“ Pokud tedy někdo, kdo není Žid, uvěřil svědectví apoštolů (jak tomu bylo u všech křesťanů), patří mezi ty, za které se Ježíš modlí. Je sice pravda, že mezi prvními křesťany bylo mnoho Židů, ale od doby mučedníka Štěpána se křesťany stávalo stále více i těch, kteří nebyli Židé.

Jan 18:37 Ježíš říká: „Každý, kdo patří k pravdě, poslouchá můj hlas.“ Poslouchat či neposlouchat Ježíšův hlas, Jeho poselství, Jeho evangelium, je velmi závažná věc. Ježíš neřekl: „Pouze Židé, kteří patří k pravdě, poslouchají můj hlas; pohané, kteří patří k pravdě, mě neuslyší.“ Ne, Ježíš řekl, že „každý“, kdo patří k pravdě, poslouchá Jeho hlas.

f) Co Ježíšovi učedníci řekli o Jeho službě

Petr ve Skutcích 4:12 řekl: „V nikom jiném není spása, neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom měli být spaseni.“ Ačkoli je pravda, že Petr mluvil k židovskému lidu, řekl jim, že není žádné jiné jméno 1) pod nebem, 2) dané lidem.

1. Janův 2:1b–2: „Ježíš Kristus, ten Spravedlivý. On sám je smírnou obětí za naše hříchy, a to nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“

Proč se apoštol Jan vydal do Malé Asie, Tomáš na východ, pravděpodobně až do Indie, Ondřej do Skythie a ostatní apoštolové na další místa, aby zvěstovali evangelium nežidům? Právě oni ze všech lidí nejlépe věděli, komu chtěl Ježíš, aby bylo Jeho poselství zvěstováno, a zvěstovali je po celém světě.

Závěr

Není správné nečíst nebo jinak ignorovat všechny tyto verše, které byly proneseny v různých dobách, a soustředit se pouze na jediný verš určený pro konkrétní časové období. Nemůžete použít Matouše 15:24, že Ježíš, světlo světa, byl v té době Ježíšova působení určen pouze pro ztracené ovce Izraele, stejně jako nemůžete použít Matouše 16:20: „Potom přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Kristus.“ (Kristus znamená Mesiáš). Ježíš tím myslel, že nemají nikomu říkat, že je Kristem V TÉ DOBĚ, protože později jim řekl, aby šli do celého světa, a oni to tak pochopili. Stejně tak byl Ježíš v té době (před svým ukřižováním) poslán především ke ztraceným ovcím Izraele, a nejenže tehdy navštívil některé pohany, ale také řekl učedníkům, aby šířili Jeho poselství po celém světě.

Důkazy o tom, že Ježíš přišel pro všechny lidi, jsou soudržné, kumulativní a drtivé. Podle jakéhokoli právního standardu (převaha důkazů, mimo jakoukoli rozumnou pochybnost atd.) svědectví Bible a historie dokazuje, že Ježíš přišel pro všechny národy. Pouze zaujatý soudce nebo porota by mohli dojít k opačnému závěru.

Všechny citáty jsou z BSB. Více informací najdete v knize When Critics Ask, str. 339.

Otázka: Byl Ježíš podle Mt 10,5–6; 15,24–26 rasista, který přišel pouze pro Židy? (Toto tvrdil muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Vůbec ne, jak vidíme při čtení těchto 24 pasáží. Matouš 2:1; 3:9–10; 4:15–16; 5:13–16; 8:1–13; 8:18–28; 10:18; 21:43; 24:14; 25:31–46; 28:16–20; Marek 7:24–30; 7:31–37; 8:1–10 (východní břeh Galilejského moře); Lukáš 8:22–33; 24:45–47; Jan 1:9,29; 3:17; 10:16; 12:46; 14:6; 17:20; 18:27; Skutky 1:7–8. Ježíš však měl smysl pro načasování.

Před svým vzkříšením zvěstoval Ježíš evangelium nejprve Božímu lidu, Židům. I ve Skutcích 1:8 dal Ježíš pokyn, aby byli jeho svědky v Jeruzalémě, Judeji a Samaří a poté až na konec země. Nicméně ještě před Ježíšovou smrtí a vzkříšením Ježíš nejen pomohl syro-fénické ženě v Matoušovi 15:24–26, ale také pomáhal Samaritánům v Janovi 4:1–42, stejně jako pohanům na východ od Galilejského moře.

Po svém vzkříšení v Matoušovi 28:19–20 Ježíš řekl: „Jděte tedy a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ Toto poselství Bůh znovu zdůraznil ve Skutcích 10.

Na okraj je třeba poznamenat, že i muslimové z hnutí Ahmadiyya tvrdí, že Ježíš přišel pouze pro židovský lid.

Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 244–245.

Otázka: Co znamená výraz „scrip“ v Mt 10,10; Mk 6,8; Lk 9,3; 22,35–36 a 1 Sam 17,40 (KJV)?

Odpověď: Tento výraz z King Jamesovy verze znamená tašku nebo peněženku, obvykle obsahující peníze.

Otázka: Co znamená výraz „pozdravit dům“ v Mt 10,12 (KJV)?

Odpověď: Tento výraz z King Jamesovy verze znamená prosit Boha o požehnání pro dům a pro ty, kteří v něm jsou.

Otázka: Co znamená v Mt 10:13, že požehnání učedníků spočine na domě, nebo se k nim vrátí?

Odpověď: „Dům“ zde odkazuje na ty, kteří v domě bydlí. Neměli se obávat, že by „náhodou“ požehnali někomu, kdo je ve skutečnosti nevítá. Požehnání pochází od Boha, ne z nějaké magie jejich slov.

Otázka: Proč měli učedníci v Mt 10,14 a Mk 6,11 setřást prach ze svých nohou před těmi, kteří je nepřijali?

Odpověď: Bylo to svědectví proti nim. To znamená, že nepřátelští lidé by po tom, co uvidí toto pokárání, mohli přehodnotit své chování. Také by to bylo svědectví Bohu proti těm, kteří odmítli Jeho poselství.

Otázka: Znamenají Mt 10,14 a Mk 6,11, že bychom se s nikým neměli hádat, ale prostě odejít?

Odpověď: Ne, a to z několika důvodů: je třeba se podívat na celé zvláštní pověření dvanácti v této době, a tam se neříká, aby odešli, pokud se jim někdo postaví na odpor. Spíše se tam říká, aby si setřásli prach z nohou jako znamení, KDYŽ odejdou, pokud je nikdo nepřivítá. A konečně, apoštolové Petr a Pavel diskutovali s ostatními a Apollos, který nebyl apoštolem, také diskutoval.

Zvláštní pověření v této době:

Matouš 10:5–20 je pravděpodobně stejná událost jako Marek 6:11 a je třeba se podívat na celé pasáže, ne jen na část jednoho verše. Dvanáct učedníků nemělo brát s sebou hůl, žádné peníze a neměli zůstávat v cizích domech. To není vzor pro veškerou následnou evangelizaci. Skutečnost, že neměli zůstávat na jednom místě a diskutovat a vést debaty (na rozdíl od toho, co později dělal Pavel v Tyrannově síni ve Skutcích 19:9–10), je rozumná, protože zpočátku šířili poselství.

Ani tehdy však neměli odejít, pokud se jim někdo postavil na odpor. Měli spíše zůstat v domě někoho, kdo je přijme. Pokud by je nikdo ve městě nepřijal, pak měli odejít a setřást prach ze svých nohou.

Setřást prach z nohou, AŽ odejdou

Řecký text zde ve skutečnosti neříká, aby odešli. Spíše říká, aby si setřásli prach z nohou, KDYŽ odejdou. Jak oni, budoucí křesťané, tak i my se dostaneme do situací, kdy na stejném místě budou někteří lidé proti nim a jiní je budou podporovat. Ve 2. Korinťanům 10:3–6 Pavel říká: „Neboť ačkoli žijeme v těle, nevedeme boj podle těla. Zbraně našeho boje nejsou zbraněmi tohoto světa. Mají však božskou moc k boření pevností. Bouráme argumenty a každou domýšlivost, která se staví proti poznání Boha, a každou myšlenku podmaňujeme, aby byla poslušná Kristu.“ (BSB)

Ježíš v diskusi s ostatními

Ježíš vedl spory s farizeji pomocí otázek v Matoušovi 22:41–46 a na dalších místech.

Poté Ježíš změnil tón a v Matoušovi 23:1–37 použil velmi ostrou výtku.

Ježíš řekl farizejům, že by se mohli dopustit neodpustitelného hříchu rouhání proti Duchu Svatému v Matoušovi 12:22–33.

Ježíš používal nadávky! V Matoušovi 12:39–41 nazval ty Židy „zlým a cizoložným pokolením“. V Matoušovi 23:15 nazval lidi, kteří se mu stavěli na odpor, „syny pekla“.

Ježíš v Matoušovi 22:29–32 výslovně řekl saduceům, že se mýlí, protože neznají Písmo ani Boží moc.

Petr, Pavel, Štěpán a Apollos vedli debaty s ostatními

Kromě Ježíše dokazoval i Pavel v Antiochii ve Skutcích 9:19–25, že Ježíš je Kristus. Setkával se jak s úspěchem, tak s odporem. Neodešel, dokud se ho Židé nepokusili zabít.

Když se Elymas postavil proti Pavlovi (Skutky 13:8–12), Pavel ho pokáral a neodešel.

Když v Efezu vypukly proti Pavlovi nepokoje, chtěl s nimi Pavel mluvit (Skutky 19:30).

V Jeruzalémě promluvil Pavel k nepřátelskému davu (Skutky 22,2–22).

Petr vedl diskuse s nevěřícími ve Skutcích apoštolů a Pavel s nimi diskutoval ještě častěji. Aby nikdo neřekl, že to měli dělat pouze apoštolové, je třeba připomenout, že Apollos nebyl apoštol, a přesto vedl diskuse. Není však správné předpokládat, že každý věřící je vybaven k tomu, aby s ostatními diskutoval.

Raní křesťané z doby před nicejským koncilem

Raní křesťané z doby před nicejským koncilem, které Bůh použil k proměně římského světa, ve svém svědectví hojně využívali přesvědčování a argumentaci. Šlo o širokou škálu přístupů – od přátelského a dlouhého dialogu mezi Justinem Mučedníkem a Židem Tryfonem, přes Aristida, Theofila z Antiochie, Mathetese, Diogneta a Tertulliana, kteří podrobně popisovali údajné hanebné činy řecko-římských božstev, až po Irenea a Hippolyta, kteří rozsáhle vyvraceli všechny rozmanité gnostické školy. Arnobius se uchyluje k velmi vtipnému zesměšňování řecko-římského pohanství. Laktancius ukázal, proč byla řecká filozofie mylná. Seznam najdete na adrese

www.BibleQuery.org/History/ChurchHistory/WhatEarlyChristiansTaughtOnExperienceandPractice.html (nebo .docx). Hledejte od „r1“ malými písmeny.

A nakonec, pokud se mnou a s ostatními, kteří žijí ve stejném městě, nesouhlasíte a stále si myslíte, že byste neměli přesvědčovat ani diskutovat s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí, ale místo toho byste měli opustit město, mohu vám zavolat stěhovací vůz, pokud chcete. ;-)
Vážně, to vlastně vyvolává dvě dobré otázky: jak Ježíš a raní křesťané diskutovali s lidmi, kteří s nimi nesouhlasili, a v jakém okamžiku bychom měli přestat diskutovat a odejít? Další dvě otázky se těmito tématy zabývají.

Otázka: Kdy bychom podle Mt 10,14 a Mk 6,11 měli přestat diskutovat s nekřesťanem a prostě odejít?

Odpověď: Je třeba zvážit alespoň tři aspekty.

Bezprostřední nebezpečí

Pokud je váš život, životy vaší rodiny nebo životy jiných křesťanů kvůli vaší přítomnosti v bezprostředním nebezpečí, možná byste měli zvážit, zda Bůh nechce, abyste odešli. Pavel uprchl z Antiochie, když se ho pokoušeli zabít, a křesťané často prchali, když byli pronásledováni. Na jedné straně bychom měli být ochotni zemřít pro Krista, ale na druhé straně Bůh možná chce, abychom žili ještě chvíli déle, abychom mohli více šířit evangelium, a náš útěk může být prostředkem, který Bůh zvolil, aby nás ochránil.

Klesající výnosy vs. jiné příležitosti

Dospěl jsem do bodu, kdy již nejsem schopen věnovat veškerý čas, který bych mohl, tomu, abych co nejvíce svědčil každému, kdo mi píše e-mail, a zároveň mít čas na spánek, na rodinu a na svou běžnou práci. Některým lidem možná dám jen stručné odpovědi nebo odmítnu některé příležitosti ke službě, abych měl čas na věci, které považuji za důležitější. Jednou Pavel přišel do jednoho města a někteří lidé tam přijali Krista. Pavel se mohl rozhodnout udělat dobrou věc a strávit zbytek života v tom jednom městě a snažit se tam obrátit všechny ostatní. Místo toho však Pavel odešel do jiných měst. Nenechte se tím, že děláte dobré věci, odradit od toho, abyste dělali věci veliké.
Na druhou stranu jsem pokračoval v polemikách s lidmi v sektách, u nichž jsem měl velmi malou naději, že se obrátí. Dělal jsem to proto, že tam byli i jiní nekřesťané a chtěl jsem je varovat, aby se k nim nepřidávali.

Pokud by vaše polemiky nebo kázání mohly ublížit nebo přimět lidi, aby zavřeli uši

Váhám, zda to zmínit, protože většina lidí má opačný problém – nejsou dost odvážní při kázání evangelia. Ježíš řekl, abychom se modlili za více dělníků na žně, a Pavel ve Filipským 1:14 byl rád, že jeho utrpení povzbudilo ostatní věřící, aby kázali odvážněji a beze strachu. Navíc 2. Korinťanům 2:15 říká, že (pokud děláme věci správně) budeme pro ty, kteří hynou, vonět jako vůně smrti. Evangelium je urážlivé, a pokud naše slova nikdy nikoho neurazí, neděláme svou práci správně. Nicméně, jakkoli je evangelium pro některé urážlivé, nemáme k tomuto pohoršení přispívat. Máme mluvit pravdu v lásce, jak říká Efezským 4,15. Zejména v moderní kultuře můžeme pravdu sdělovat nepříjemným nebo necitlivým způsobem a zbytečně odradit lidi. Můžeme sdílet evangelium stejným lidem tak často, že naše neustálé naléhání může být otravné. Nechceme k urážlivosti evangelia nic přidávat, ale ani z ní nic ubírat.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 10,14–15 a 40–42 učil, že přijetí spravedlivého člověka je tak důležité?

Odpověď: Přijetí spravedlivého člověka s sebou neslo mnoho věcí. Neznamenalo to jen ho přivítat, ale poskytnout mu pomoc, podporu a v následujících desetiletích i útočiště před pronásledujícími úřady. Přijetí spravedlivého člověka také znamenalo přijmout jeho učení a být ochoten se od něj učit. Zahrnovalo to také poskytnout mu prostor, aby mohl učit ostatní.

Otázka: Proč bude podle Mt 10,15 v den soudu snazší pro Sodomu a Gomoru než pro ty, kteří nepřijali učedníky do svých domovů?

Odpověď: Písmo to přímo neuvádí, ale Bůh soudí lidi na základě toho, co mohli vědět (Římanům 4:15; 5:13). Ačkoli obyvatelé Sodomy a Gomory byli velmi zlí, o Bohu věděli velmi málo. Lidé, kteří nejsou tak zlí, ale o Bohu vědí hodně, a přesto Boží učedníky odmítají, budou muset čelit přísnému soudu.

Otázka: Jak mají být oni (a my) v Mt 10,16 moudří jako hadi a zároveň nevinní jako holubice?

Odpověď: Velmi jednoduše: máme si být vědomi úskoků a potenciálních pastí, které by na nás mohli nastražit ostatní, ale sami nikdy nesmíme páchat zlé úskoky.

Otázka: Jak v Mt 10,19 dává Duch Svatý křesťanům slova, která mají říkat, když jsou pronásledováni?

Odpověď: Ať už je křesťan v danou chvíli pronásledován, nebo ne, někdy Duch Svatý prostě vnukne člověku do mysli slova, která má říci. Zadruhé, Bůh vám může dát, abyste viděli nebo slyšeli každodenní věci kolem sebe, které souvisejí s poselstvím, které máte předat. Například těsně předtím, než promluvil k Athéňanům, Pavel uviděl mnoho modl a oltář neznámému bohu. Také nám pravdu připomíná čtení Bible. I kdyby křesťan dokonale znal každý příběh a každé učení v Bibli, bylo by stále důležité číst Bibli, aby mu byla pravda připomínána.

Otázka: Když v Mt 10,19–20 Duch Svatý dává křesťanům slova, která mají říci, znamená to, že v tu chvíli jsou tato slova neomylná (bez chyby) nebo bezchybná (bez významné teologické chyby)?

Odpověď: Pokud Duch Svatý nedává přesná slova a nelze si být jisti, že daná osoba tato slova slyšela bez chyby, je možné, že i poslušný křesťan může mluvit s chybou.

Otázka: Proč by se v Mt 10,21–22, 35–36 členové křesťanské domácnosti měli vzbouřit proti křesťanovi?

Odpověď: Je zlé, že by se členové rodiny věřícího v Boha vzbouřili proti němu či proti ní. Slyšel jsem o alžírském chlapci, který konvertoval z islámu ke křesťanství. Když odmítl odvolat svou víru, jeho vlastní matka mu dala do jídla jed na krysy.

Otázka: Proč v Mt 10,23 Ježíš řekl křesťanům, aby utekli před pronásledováním, když je Bůh chrání?

Odpověď: Bůh nás může chránit jakýmkoli způsobem, který si přeje, a jedním ze způsobů, jak nás chránit, je říci nám, kdy máme utéct.
Na jedné straně není útěk žádnou hanbou, jak to učinilo mnoho křesťanů poté, co byl Štěpán ukamenován (Skutky 8:1–8). Na druhé straně jsou chvíle, kdy Bůh nechce, abychom utíkali, ale abychom vytrvali a trpěli pro Něj. V různých obdobích se jak Ježíš, tak Pavel záměrně vydali do Jeruzaléma, ačkoli věděli, co je tam čeká.

Otázka: V Mt 10,23 – nenaplnil se Ježíšův příchod, protože měl přijít dříve, než projdou všemi městy Izraele? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Ne, protože při svém útěku by neprošli všemi městy Izraele dříve, než Ježíš přijde, a nikdy neprošli všemi městy Izraele. Tato budoucí událost se s největší pravděpodobností odehraje během soužení.

Otázka: Co v Mt 10,23 znamená, že Ježíš přijde, než projdou všemi městy Izraele?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, poté několik faktů a nakonec správná odpověď.

Co není odpověď: Píše se tam, že Ježíš „přijde“, takže se to nemůže vztahovat k Jeho nanebevstoupení, kdy Ježíš odešel. Někteří si myslí, že se to vztahuje k Ježíšovu budoucímu soudu o zničení Jeruzaléma, ale o chrámu se zde nic neříká.

Několik faktů: Nemáme žádný důkaz o tom, že by učedníci trpěli pronásledováním před ukřižováním Ježíše. Ačkoli ke zničení chrámu došlo v roce 70 n. l., pokud by Ježíš tehdy přišel tajně a neviditelně, nikdo v rané církvi o tom neměl ani ponětí. Ve skutečnosti po roce 70 n. l. psalo asi 14 raných křesťanů o Kristově návratu jako o budoucí události.

Dva body v odpovědi: Za prvé, Ježíš v Matoušovi 10:21–22 nemluví o kázání evangelia, ale o putování z města do města, aby unikli pronásledování. Útěk před pronásledováním tedy, obrazně řečeno, „spustí odpočítávání“. V té době křesťanům nedojdou města, do kterých by mohli uprchnout, než se Kristus vrátí. K tomu dojde v budoucnosti, pravděpodobně během soužení.

Za druhé, bez ohledu na to, kdy k tomu dojde, neexistuje žádný důkaz, že by apoštolové byli schopni projít všechna města v Izraeli, takže se to zatím nestalo.

Otázka: Bude v Mt 10,23 evangelium kázáno v každém městě, nebo nebude kázáno v Mt 24,14?

Odpověď: Je důležité číst verše pozorně, abychom nepochopili jejich význam nesprávně. Matouš 24:14 říká, že evangelium bude kázáno po celém světě jako svědectví všem národům. To neznamená, že každý jednotlivec je nucen poslouchat; ale díky televizi, rádiu a internetu je dnes evangelium kázáno téměř po celém světě, snad s výjimkou některých odlehlých kmenových oblastí.

Matouš 10:23 se nezmiňuje o tom, zda bude evangelium kázáno v každém městě v Izraeli, či nikoli. Spíše zde jde o útěk před pronásledováním, a křesťanům nedojdou města v Izraeli, kam by mohli uprchnout, než se Kristus vrátí.

Otázka: Kdo je „Belzebub“ v Mt 10,25; Mk 3,22 a Lk 11,15–19?

Odpověď: Jedná se o jméno démona, pod kterým ho znali Židé. „Beelzebub“ pochází ze slova Baal, což znamená Pán, a zebub, což znamená „mouchy“.

Otázka: Co znamená výrok v Mt 10,26, že není nic skrytého, co by nebylo odhaleno?

Odpověď: Nakonec bude vše odhaleno. Konkrétně při Posledním soudu bude Bůh soudit každý skutek (Zjevení 20:13), každé marné slovo (Matouš 12:36–37) a bude znát dokonce i všechny naše myšlenky (Žalm 139:2,4).

Otázka: Je to v Mt 10,28 Bůh, nebo Satan, koho je třeba se bát, že zničí tělo i duši v pekle?

Odpověď: Tento úryvek se vztahuje na Boha.

Otázka: Jak jsou v Mt 10,28 v pekle zničena fyzická těla?

Odpověď: Řecké slovo zde je „Gehenna“, které označuje peklo, ale toto slovo také označuje velkou skládku odpadků jižně od Jeruzaléma. Bez ohledu na to, kde je první tělo bezbožného člověka zničeno, jeho vzkříšené tělo jde do ohnivého jezera a je zničeno, protože odmítá přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele.

Otázka: Pokud by v Mt 10,33 křesťan v okamžiku slabosti zapřel Krista před lidmi, byl by tento křesťan zapřen Ježíšem a šel by do pekla?

Odpověď: Petr to udělal, ale bylo mu odpuštěno. Zapření Krista a pokání není neodpustitelným hříchem, protože žádný hřích není neodpustitelný, kromě rouhání proti Duchu Svatému (Matouš 12:31,32; Marek 3:28-30; Lukáš 12:10-11).

Otázka: Jak to, že v Mt 10,34 Ježíš, kníže pokoje, přišel nepřinést pokoj, ale meč?

Odpověď: Ježíš na nikoho meč nevztáhl (alespoň ne až do svého druhého příchodu), přesto se rodiny rozdělily a mnoho křesťanů bylo zabito kvůli jménu Ježíše. Ježíš zde říká, že i když je Knížetem pokoje, nemáme předpokládat, že je zde proto, aby již nyní přinesl pokoj na zemi, ačkoli Ježíš nyní přináší pokoj do srdcí věřících, jak uvádí Efezským 2:14–17 a Filipským 4:6–7.

Otázka: Proč musíme v Mt 10,37 milovat Boha více než svou vlastní rodinu?

Odpověď: V Markovi 12:29–30 Ježíš řekl, že milovat Boha je první přikázání. Bůh nás stvořil a miluje nás více než kdokoli jiný, a právě Bohu bychom měli být nejvíce oddaní.

Otázka: Jak v Mt 10,41 získáme odměnu proroka nebo spravedlivého člověka tím, že proroka nebo spravedlivého člověka přijmeme?

Odpověď: To platí přinejmenším ve dvou smyslech.

1. Když je člověk přijme a vyslechne jejich poselství, může se obrátit ke křesťanství a stát se také spravedlivým člověkem.

2. Když přijmeme křesťana ve jménu Ježíše, je to spravedlivý čin a je to, jako bychom přijímali Ježíše, jak říká Matouš 25,33–40.

Otázka: Proč se Jan v Mt 11,3 ptal Ježíše, zda je On slíbeným Mesiášem, když viděl, jak na Ježíše sestupuje Duch jako holubice (J 1,32)?

Odpověď: Jan Křtitel byl podle Josefa Flavia v knize „Starověké dějiny Židů“, kniha 18, kap. 119 (v. 2), uvězněn v pevnosti Machaerus u Mrtvého moře. Možná Jan neslyšel o Ježíšových zázracích a službě. Nebo se možná Jan ptal, zda ho Ježíš nadpřirozeným způsobem osvobodí z vězení. Existují přinejmenším čtyři vzájemně se doplňující možnosti:

Pochybnost: Možná Jan v tu chvíli zažíval okamžik pochybnosti. Jako první to naznačil raně církevní spisovatel Tertullian (198–220 n. l.).

Zmatení: Možná Jan viděl, jak se naplňují proroctví o prvním příchodu, a přemýšlel o proroctvích o druhém příchodu.

Netrpělivost: William Hendriksen říká, že „možná Janův problém nespočíval v jeho víře, ale v jeho trpělivosti. Jan učinil velmi moudré rozhodnutí, když místo toho, aby si své pochybnosti ohledně Ježíše nechal pro sebe, nebo je probíral s ostatními, ale ne s tou správnou osobou, obrátil se s nimi přímo na Ježíše.“ (The Gospel of Matthew, 1973, str. 84)

Popichování Ježíše: Podobně možná Jan Ježíše popichoval, aby projevil větší moc, nebo obojí.

Otázka: Proč v Mt 11,3–6 Ježíš prostě neřekl ano nebo ne?

Odpověď: Je snadné prohlásit se za Mesiáše. Jiná věc je však toto tvrzení podložit zázračnými důkazy. Ježíš připomínal jak Janovi, tak svým posluchačům důkazy, které sám poskytl.

Otázka: V Mt 11,3 – zažili jste ve svém životě chvíle, kdy jste svědčili a žili pro Boha, a přitom jste byli zmatení nebo zklamaní?

Odpověď: Jan Křtitel směle kázal Boží slovo a věrně následoval Boha. Za svou vytrvalou snahu nakonec Jan přešel ze svobody pouště do stísněného vězení, kde byl později popraven. Udělal to však pro velkého Mesiáše, který měl konat úžasné skutky a velmi brzy se zjevit v moci – jenže to se zdálo, že se neděje, alespoň ne v časovém horizontu, jaký Jan očekával. Jan Křtitel byl zmatený a chtěl se jen ujistit, že vše, na čem pracoval a co vytrpěl, nebylo nadarmo.

Místo toho, aby Ježíš Jana za jeho pochybnosti pokáral, ať už soukromě nebo veřejně, poslal k němu posla, aby mu sdělil, že se věci blíží, a že se nyní může dívat na zázraky, přičemž použil slova z Izaiáše 35,5–6. Poté Jana navzdory jeho pochybnostem veřejně potvrdil.

Jan byl možná zmatený, ale i my můžeme být někdy zmatení. Někdy se změna k lepšímu neodehraje podle našeho časového plánu. Někdy se může zdát, že všechno, co jsme udělali, bylo k ničemu. Někdy, stejně jako Jób, nemáme ponětí, proč věrně následujeme Boha, a přesto se nám děje tolik zlého.

Otázka: Učí Matouš 11:11 a Lukáš 7:28, že Jan Křtitel šel do pekla, jak učí „Božský princip“ reverenda Moona na str. 161?

Odpověď: Ne. Jan 10:41–42 ukazuje, že Janovo svědectví přivedlo mnoho lidí k víře v Ježíše. Měli bychom být opatrní, abychom neodsuzovali mučedníka, který zemřel pro Boha, jako někoho, kdo selhal a urazil Boha. Když Ježíš řekl, že ten, kdo je nejmenší v království nebeském, je větší než [Jan Křtitel], odkazoval tím na skutečnost, že Ježíš ještě neotevřel cestu do nebe a Jan Křtitel byl ve skutečnosti posledním prorokem podle staré smlouvy. Navíc, pokud by Jan Křtitel selhal ve svém učení, proč pak Ježíš v Matoušovi 21:32 řekl, že lidé mají věřit Janovi Křtiteli?

Otázka: Co znamená v Mt 11,11 a Lk 7,28, že ten, kdo je nejmenší v království nebeském, je větší než Jan Křtitel?

Odpověď: To neznamená, že by Jan nebyl spasen nebo že by byl špatný člověk, protože v první části verše Ježíš Jana velmi chválil a jako vyvolený předchůdce měl Jan místo, jaké v dějinách neměl nikdo jiný. Království nebeské však na zemi ještě nepřišlo, a tak byl Jan Křtitel zabit dříve, než se mohl stát jeho součástí. Navíc duchovní porozumění věřících bude větší, než jaké měl Jan Křtitel.

Existují také tři další úhly pohledu, z nichž všechny mohou být pravdivé.

Hebrejský idiom: Tento výraz je velmi podobný rabínskému rčení Johana ben Zakkaiho, jednoho z nejváženějších učenců prvního století, který byl „nejmenším“ z Hillelových osmdesáti učedníků; toto rčení nemělo za cíl snížit Janův status, ale zvýšit status jeho současníků.

Nikdo až do Ježíše: Ani Jan Křtitel ještě nebyl v království nebeském. Nikdo tam nebyl, dokud Ježíš svou smrtí a vzkříšením neotevřel cestu.

Relativní postavení v nebi: Pamatujte, že Jan Křtitel byl naplněn Duchem Svatým již před narozením. Existuje spekulace, že věřící v nebi, kteří museli být po narození znovuzrozeni, budou mít možná vyšší postavení než ti, kteří tímto procesem nemuseli projít.

Otázka: Jak v Mt 11,12–13 bylo království nebeské dobýváno násilím?

A: Od doby uvěznění (a pozdější popravy) Jana Křtitele až po současnost dochází a bude docházet k násilí páchanému proti království nebeskému. Ježíš to řekl poté, co mu Jan Křtitel, který byl v té době uvězněn Herodem, poslal vzkaz. Mnozí považují násilí a násilnické či silácké muže za něco negativního, nikoli pozitivního. Jiní to však považují za pozitivní.

Q: Jak v Mt 11,12–13 od dob Nového zákona prosazovali nebo se snažili prosazovat království Boží muži, kteří jednali s použitím síly?

Odpověď: Během 50 let po Prvním nicejském koncilu pronásledovali členové církve ostatní, aby tak posílili církev. Pro některé křesťany může být překvapením, že Satan a démoni NEVKLÁDAJÍ veškeré své úsilí do snahy zničit církev. Proč něco ničit, když si z toho lze velkou část přivlastnit a využít jako nástroj pro své zlé účely? Ničení je pouze jednou ze Satanových taktik; další je infiltrace. Ačkoli je nejznámějším příkladem španělská inkvizice, existuje nespočet křížových výprav a pronásledování valdenů, Židů, protestantů a dalších.

Otázka: Jak byl v Mt 11,14; 17,12; Mk 9,11–13 a Lk 1,17 Jan Křtitel v Duchu a moci Eliáše? Byl Eliášem v reinkarnaci?

Odpověď: Ne. Přišel v duchu a moci Eliáše, ale Jan nebyl reinkarnací Eliáše. Při Ježíšově prvním příchodu měl Jan účel a poslání Eliáše. Samozřejmě se Eliáš (nikoli Jan) sám na krátkou chvíli zjevil při proměnění. Mnozí se domnívají, že Eliáš bude jedním ze dvou svědků těsně před sedmou polnicí ve Zjevení 11:3–12.

Prvním známým autorem, který se tímto veršem zabýval, je Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.), který si všiml, že pojem „mít ducha někoho jiného“ není výsadou pouze Eliáše a Jana Křtitele. Bůh slíbil, že Jozue bude mít ducha Mojžíšova. (Dialog s Židem Tryfonem, kap. 49, str. 220). Také Elizeus měl dvojnásobnou porci ducha Eliášova (2. Královská 2:9–10).

Jan připravil cestu pro Ježíše a poté mu uvolnil místo.

Otázka: V jakém smyslu byla ta generace v Mt 11,16–17 a Lk 7,32 podobná rozmazleným dětem na tržišti?

Odpověď: Děti umí špatně poslouchat, mají krátkou paměť a někdy jsou velmi nerozumné. Mohou mít potíže vidět jakoukoli jinou perspektivu než tu svou. Ježíš vysvětluje, proč to řekl, v Lukášovi 7:33–35. Na jedné straně kritizovali Jana Křtitele za to, že nepil víno ani nejedl běžné jídlo, a pak se otočili a kritizovali Ježíše za to, že pije víno a jí běžné jídlo.

Podobnou situaci jsem zažil v Salt Lake City při službě mezi mormony. Mormoni se mě ptali, zda jsem někdy byl mormonem, a já odpovídal „ne“. Jelikož jsem nikdy nebyl mormonem, jak bych mohl rozumět tomu, co učili? Stejnou otázku kladli i křesťanům, kteří byli dříve mormony, a ti odpovídali „ano“. Jak by mohli naslouchat někomu, kdo odpadl a opustil jejich církev? Zdá se, že k některým lidem se prostě nedá proniknout.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 11,20 jmenovitě odsoudil tato města?

Odpověď: Řecké slovo pro „odsoudit“, oneidizein, znamená velmi silné pokárání nebo rozhořčení. Ježíš neříkal jen to, že pokud Ho nepřijmou jako Mesiáše, budou ztraceni. Ještě důrazněji však Ježíš říká, že při posledním soudu bude lépe pro zlá, bezbožná města jako Sodoma a Gomora než pro tato města. Míra trestu zohledňuje danou příležitost. Zadruhé, Ježíš byl rozhořčen tím, že nevěřili, že pochází od Boha, a to i poté, co v jejich městech vykonal ty zázraky.

Jen pro doplnění: nevíme přesně, kde se Korazin nachází, ale pravděpodobně šlo o místo, kde dnes leží Khirbet Kerazeh, dvě míle severovýchodně od Kafarnaumu.

Otázka: Proč by v Mt 11,23–24 byla Sodoma ochotná činit pokání?

Odpověď: Ježíš zde používá nadsázku, aby řekl, že kdyby lidé ze Sodomy měli takové poznání o Bohu, jaké měli Židé, nebyli by tak zlí, aby byli zničeni. Dokonce i Asyřané činili pokání, když k nim přišel Jonáš, ale někteří lidé z Galileje nechtěli činit pokání ani tehdy, když k nim přišel sám Bůh.

Otázka: Proč v Mt 11,25–26 Ježíš děkoval Otci za to, že skryl pravdu před takzvanými moudrými?

Odpověď: Nebylo by podivné, kdyby ti inteligentnější a ti, kteří si mohli dovolit lepší vzdělání, byli už jen díky svým znalostem Bohu milejší nebo blíž k nebi? Tak to není; pokud jde o inteligenci a vzdělání, platí rovné podmínky pro všechny. Blízko Bohu jsou ti, kteří jsou ochotni před Bohem přiznat svou vlastní bezmocnost, jak ukazuje podobenství o farizeji a celníkovi.

Otázka: Jakými způsoby Bůh v Mt 11,25–26 brání lidem v tom, aby pochopili Jeho moudrost?

Odpověď: Lidé, kteří byli tak chytří, že si mysleli, že mohou pochopit život nezávisle na Bohu. Být moudrý není špatné, ale spoléhat se na vlastní moudrost místo na Boha ano.

Otázka: Měli bychom v Mt 11,25–26 někdy děkovat Bohu za to, že skrývá pravdu?

Odpověď: Je lepší prostě děkovat Bohu za pravdu a za to, jak ji zjevil. Ježíš říká, že chytřejší lidé nemají oproti méně chytrým žádnou výhodu při hledání pravdy o Bohu. Pravda byla skryta tak, aby ji lidé nemohli najít svou vlastní moudrostí bez Boha. Paradoxně však ti, kdo chtějí poznat pravdu, ji najdou, i když jsou to jen malé děti.

Otázka: Jak jsou v Mt 11,27 všechny věci svěřeny Ježíši?

Odpověď: Všechno je Ježíši svěřeno několika způsoby. Všichni se před Ježíšem skloní, Ježíš bude soudit lidi a Ježíš nás spasil.

Hlavní myšlenkou, kterou zde Ježíš zdůrazňuje, však není to, že Ježíš je „jedním“ ze spasitelů, ale spíše to, že neexistuje spása jinak než skrze Ježíše, který nás zachraňuje. Moderní dospělý, dítě nebo člověk, který zemřel v dřívějších dobách, než poznal Krista, buď půjde do nebe skrze Ježíše, nebo tam nepůjde vůbec.

Otázka: Jak je možné, že podle Mt 11,27 nikdo nezná Otce kromě Syna a těch, kterým Syn Otce zjevuje?

Odpověď: To platí hned ve dvou ohledech.

Poznání: Kdyby Bůh chtěl, mohl by se skrýt tak, že bychom o něm nemohli vědět vůbec nic. Bůh se však rozhodl zjevit se, částečně skrze Abrahama a proroky, ale nejúplnější zjevení sebe sama přišlo skrze Ježíše Krista, který přišel na zem.

Spása: Všichni, kdo byli spaseni, a všichni, kdo budou spaseni, jsou spaseni skrze Mesiáše, Ježíše. Dokonce i lidé, kteří následovali pravého Boha ještě před Ježíšovým narozením a neznali jméno Ježíš, jsou spaseni skrze Ježíše. Skutky 4:12 říkají, že spásu nelze nalézt nikde jinde. Filipským 2:9–11 říká, že ve jménu Ježíše se skloní každé koleno, v nebi, na zemi i pod zemí, a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 11,27 říká, že nikoho nezná Otce kromě Syna a toho, komu ho Syn chce zjevit, když Žalm 145,18 říká, že Bůh je blízko všem, kdo ho vzývají?

Odpověď: Tuto otázku zmiňuje kniha Devět otázek, které si lidé kladou o judaismu, str. 86–87. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Všichni, koho si Ježíš vyvolí: Ježíš nikdy neřekl, že pouze on sám zná Otce. Řekl spíše, že pouze on a ti, koho si Ježíš vyvolí, budou znát Otce.

Časové období: Ježíš nespecifikoval, zda se to týká budoucnosti při posledním soudu, přítomnosti, minulosti, nebo všeho výše uvedeného. Toto tvrzení platí pro budoucnost, protože nakonec všichni stanou před Kristem, který je naším soudcem, jak ukazuje Jan 5:22–23. Ježíšova slova platila také v jeho době, jak Ježíš řekl Židům v Janovi 8:24, že pokud ho zavrhnou, skutečně zemřou ve svých hříších. To se může zdát nespravedlivé někomu, kdo si myslel, že cesta do nebe spočívá pouze v čtení Písma a spoléhání se na slova, nikoli v poslušnosti. Ježíš však v Janovi 14:6 řekl, že on je cesta, pravda a život a že nikdo nepřijde k Otci, leda skrze něj. V jistém smyslu však Ježíšova slova platila i před Jeho dobou. Nejenže byl s Izraelity na poušti podle 1. Korinťanům 10:4, ale i Jeho ukřižování a vzkříšení, které přineslo život všem věřícím, žijícím jak před Kristem, tak po něm, bylo naplánováno od založení světa, jak uvádí Skutky apoštolů 2:23.

Zvláštní vztah: S ohledem na vše výše uvedené mají Ježíš a Duch Svatý k Otci skutečně zvláštní vztah, jaký nemá nikdo jiný.

Otázka: Jak nám Ježíš v Mt 11,28 dává odpočinek?

Odpověď: Tuto pravdu můžeme uplatnit ve svém životě nejméně pěti způsoby.

Osvobození od strachu: Bůh se o nás postará a nic se nám nestane, kromě toho, co Bůh dovolí. 1. Petr 1:6–9 a 1. Korinťanům 2:9 ukazují, že sláva nebes způsobí, že utrpení, která snášíme na zemi, se budou jevit jako malá.

Osvobození od úzkosti a starostí: V Kázání na hoře Ježíš výslovně zdůrazňuje naši hodnotu pro Boha a také to, že starosti jsou nežádoucí a zbytečné. Filipským 4:6–7 říká, že se nemáme o nic starat, ale své prosby předkládat Bohu.

Osvobození od vlastní práce, cílů a ambicí: Když se staneme křesťany, měřítko našeho úspěchu se mění. Úspěch nespočívá jen v tom, že dosáhneme toho, co Bůh chce, abychom dosáhli, ale v tom, že budeme takoví, jací Bůh chce, abychom byli. O nic víc nejde. Už se nemusíme starat o to, abychom byli úspěšní v očích ostatních, ani o to, abychom splňovali kulturní ideály.

Osvobození od obav z soudu: V den soudu mohou křesťané stát bez strachu. Kristus bude soudit křesťany podle jejich odměn (nebo ztráty odměn), ale křesťané mohou mít jistotu spasení a toho, že uniknou ohnivému jezeru.

Věčná svoboda: naše svoboda začíná právě teď na zemi, byť omezeným způsobem. Budeme však mít svobodu jako synové Krále v nebi, navždy.

Kniha *When Critics Ask* (str. 342) to dobře shrnuje: „Život věřícího je ‚snadný‘ v tom smyslu, že přináší ‚odpočinek pro vaše duše‘ (Mt 11,29), ale je těžký pro ‚tělo‘, které často potřebuje Boží disciplinující ruku, aby se drželo na správné cestě. Spása přináší ‚mír s Bohem‘ (Řím 5,1), ale přináší také konflikt se světem (1 Jan 2,15–17; Gal 5,17).“

Otázka: Jaký je v Matoušovi 11,29–30 rozdíl mezi jhem a břemenem?

Odpověď: Jho táhne vůz, který nese břemeno. Jho se táhne společně s ostatními. Jho i břemeno, které se jím táhne, mohou být lehké nebo těžké, a Ježíš říká, že Jeho jho je lehké.

Farmář se musí ujistit, že jho správně sedí, že veškeré polstrování je na správném místě atd. Někdy si člověk klade otázku, zda je pro farmáře snazší nebo těžší zapřáhnout voly dohromady, nebo pro Boha zapřáhnout křesťany dohromady. Pokud je vůl mrtvý nebo se odmítá hýbat, farmáři nepomůže, když ho zapřáhne. Pokud Bůh dává křesťanům příležitost tím, že je spojuje do jha, ale křesťan se odmítá hýbat, protože Bůh nesplňuje jeho očekávání, nepomůže to ostatním křesťanům, s nimiž je spojen. Nebo ještě hůře, pokud se křesťan rozhodne vydat jiným směrem, než jakým chce Bůh orat, pak to může být těžké.

Někdy křesťané očekávají, že pokud budou následovat Boha a poslouchat ho, přinese to do jejich života největší požehnání a prosperitu. Bůh to nikdy neslíbil. Kamenování a bití mohou člověka zmrzačit, a Pavlovo bití a kamenování mu fyzicky nijak neprospělo. Pavel by pravděpodobně mohl být bohatší, kdyby trávil více času výrobou stanů a méně času „finančně nehospodárnými činnostmi“, jako je kázání evangelia. Pokud Pavel nemohl očekávat, že se mu po následování Boha zlepší fyzická i finanční situace, pak ani my to očekávat nemůžeme. Božím cílem je zjevovat svou slávu na zemi, nikoli naše maximální pohodlí. Boží sláva zahrnuje to, že šíříme evangelium, vychováváme ostatní v víře a žijeme důstojný život (Mt 10,37–38; Lk 20,35; Flp 1,27; 2 Tes 1,5.11), ale ne nutně naše neustálé potěšení. Vůl možná neví, jak orat v soustředných kruzích; ví jen to, že má následovat vedení svého pána. Pokud se dokážeme zbavit vlastních očekávání ohledně toho, co by pro nás Bůh měl udělat, a prostě následovat Jeho vedení, bude pro Boha snazší nás zapřáhnout.

Otázka: Podporuje Mt 11,29 nějakým způsobem jógu, jak ji učí Mark a Elizabeth Prophetovi v knize The Lost Teachings of Jesus 3 (1988), str. 273–274?

Odpověď: Vůbec ne. Ježíš říká, abyste na sebe vzali jeho „jho“, nikoli „jógu“. Řecké slovo zugon zde znamenalo zapřáhnout voly k práci na poli a má v sobě implikaci služby Ježíši, nikoli provádění zvláštních fyzických aktivit nebo ovládání dechu.

Otázka: Jak máme dnes v Mt 11,29–30 vzít na sebe Ježíšovo jho?

Odpověď: Podřiďte se Kristově vůli a odevzdejte mu celý svůj život. Nechte se Ježíšem formovat, buďte mírní a pokorní jako Ježíš.

Otázka: Porušili Ježíšovi učedníci v Mt 12,1–5 židovský sabat, nebo ne?

Odpověď: V tomto případě neporušili sabat podle Mojžíšova zákona, i když porušili jeho výklad, jak jej chápali farizeové. Exodus 34:21 sice zakazoval sklízet v den sabatu, ale oni neměli srp a šlo jen o několik klasů obilí. Trhání klasů bez srpu bylo povoleno podle Deuteronomia 23:25.Nemáme žádný záznam o tom, že by učedníci nebo Ježíš porušili Mojžíšův zákon během Ježíšova působení na zemi před Jeho vzkříšením. Všimněte si, že neshoda se netýkala různých výkladů zákona, ale základního přístupu k zákonu.

Je zajímavé, že ani samotní Židé se neshodli na tom, že trhání obilí v sobotu je špatné. „Žně obilí“ patřily mezi třicet devět druhů práce zakázaných v Mišně Šabat 7.2.9.c podle jejich tradic. Mishnah však také připouštěla výjimky pro chrámovou službu. Výjimka je rovněž povolena, je-li v sázce život, jak uvádí Mishnah Yoma 8:6; Mek Exodus 22:2; 23:13. Mishnah Šabat 10.2 se nezabývá náhodným trháním obilí. V pozdějším období Gemara výslovně povoluje trhání obilí rukou; zakazuje pouze použití nástroje.

Otázka: Je to, co zde Ježíš řekl o šabatu v Mt 12:1–8 a Mk 2:27, změnou Božího zákona, nebo Ježíš pouze vysvětloval, jak by jej měli dodržovat již v dobách Starého zákona?

Odpověď: Ježíš zde neprovádí žádné změny. Trhání klasů bylo v Zákoně již výslovně povoleno. Ačkoli Zákon stanovil, že lidé nesmějí v sobotu pracovat, bylo možné trhat obilí k jídlu, pokud se nesklízelo tak, že by se vkládalo do pytle.

Ježíš poukazoval na to, že je třeba brát v úvahu celý Zákon, neboť Zákon obsahoval také zvláštní ustanovení pro kněží. Ježíš rovněž zdůrazňuje, že v Davidově nouzové situaci mělo jeho přežití a únik před Saulem přednost před chleby předložení. O kolik více by měl mít Mesiáš přednost před farizejskými tradicemi?

Nakonec Ježíš řekl, že zde je něco většího než Boží chrám. Jediná věc, která je větší než Boží chrám, je sám Bůh.

Otázka: Proč bylo v Mt 12,3–5 a Mk 2,25–27 v pořádku vzít chleby předložení a jak to souvisí s dodržováním soboty?

Odpověď: Klíčovým principem je zde hierarchie přikázání a jejich nejvyšší poslušnost měla být vůči Bohu, nikoli vůči sobotě. Chlebíčky měli jíst pouze kněží, ale David a jeho muži byli na misi pro Boha, nacházeli se v nouzové situaci (utíkali před Saulem) a po projednání s knězem je snědli (1. Samuelova 21:3–6).

Pro farizeje se sobota ve skutečnosti stala jejich modlou! Nebylo to proto, že by sobota byla nějak špatná, ale spíše proto, že se více starali o sobotu než o Boha. Byli to muži pravidel, ale ne muži Boží.

Irenaeus (182–188 n. l.) napsal: „David byl Bohem ustanoven knězem, ačkoli ho Saul pronásledoval. Neboť všichni spravedliví mají kněžský stav. A všichni učedníci Páně jsou kněží, neboť nezdědí ani pozemky, ani domy. Spíše neustále slouží Bohu a oltáři … Jeho učedníci měli kněžství Páně. Proto pro ně bylo zákonné, když měli hlad, jíst klasy obilí.“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 4, kap. 8.3, str. 471

Otázka: Jak v Mt 12,5 kněží bez viny znesvěcovali každý sabat?

Odpověď: Zákon nařizoval kněžím, aby v sobotu, kdy měli pracovat, činili to, co ostatním nebylo dovoleno. Ježíš nechtěl říci, že by kněží měli přestat dělat to, co jim Bůh přikázal. Ježíš spíše poukazoval na to, že pokud se díváte na Boží pokyny a ignorujete kontext, můžete se dostat do nejrůznějších problémů. Legalista je ten, kdo se dívá na zákony, aniž by bral v úvahu kontext.

Tertullian (198–220 n. l.) ve svém díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kapitola 12, str. 362–363, uvádí zajímavý postřeh ohledně přednosti poslušnosti Bohu oproti rituálnímu dodržování soboty. Prvním příkladem toho, že celý lid porušil sobotu, a přesto byl poslušný Bohu, byla situace, kdy jim Bůh přikázal obcházet Jericho. Bůh přikázal Izraelitům obcházet Jericho osm dní v kuse, a tak pochodovali i v sobotu. I toto je tedy příkladem toho, jak Boží přímý příkaz má přednost před sobotou.

Otázka: Když Ježíš v Mt 12,5 řekl: „Nebo jste nečetli v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámu porušují sobotu, a přesto jsou bez viny?“, proč to nebyla citace ze Zákona?

Odpověď: Ježíš to nevydával za citát z čehokoli. Ježíš vyvozoval logický závěr, že podle Zákona kněží vykonávali svou kněžskou službu v sobotu a že to bylo stále správné a Bohu se to líbilo.

Otázka: Jaký byl smysl těchto příkladů v Mt 12,3–8 a Mk 2,25–28?

Odpověď: Následování Boha není jen o pravidlech, ale také o prioritách. Poslušnost spočívá v následování Ježíše jako svého Pána, ne jen v dodržování pravidel, ani těch Božích. Jiné pasáže ukazují, že následování Boha zahrnuje více než jen pravidla a priority, ale Ježíš zde hovořil velmi jednoduše. Ježíš měl trpělivost a poskytl nepřátelským farizejům jednoduché vysvětlení, a chvála Bohu, že je trpělivý i k nám.

Otázka: Co znamená v Mt 12,8 a Mk 2,28, že Syn člověka je také Pánem soboty?

A: Byli jsme stvořeni pro Boha, ne pro zákon a ne pro sobotu. Přikázání odpočívat v sobotu bylo dáno, aby člověku pomáhalo, ne aby mu bránilo. Bůh je Pánem svého zákona.

Q: V Mt 12,8.12 se ptáme: Kdy, pokud vůbec, bychom dnes měli porušit literu zákona?

A: Občas mohou nastat situace, kdy bychom to měli udělat. Naším prvořadým cílem není dodržování „toho“ nebo „nějakého“ zákona. Není jím ani evangelizace. Naším prvořadým cílem je oslavovat Boha a líbit se Mu. To zahrnuje poslušnost vůči Němu, včetně Jeho přikázání šířit evangelium a mnoha dalších věcí. Měli bychom být opatrní, pokud jde o porušování toho, co nám Bůh přikázal v Novém zákoně, protože až příliš často se to může stát pouhou výmluvou pro hřích, únik před pronásledováním nebo volbu snadnější cesty. Nicméně, jak zde učil Ježíš, existují chvíle, kdy poslušnost Bohu neznamená dodržování pravidla. Jednoduchý příklad: pokud máte ve své péči přítele, který umírá, a spěcháte s ním do nemocnice, měli byste dbát na to, abyste nepřekročili povolenou rychlost? Pokud vláda přijme zákon, že máte hlásit, co dělají vaši sousedé (jako v Severní Koreji), a někteří sousedé se scházejí ke studiu Bible, měli byste to nahlásit vládě?

Nakonec nám Ježíš ukazuje, že tato myšlenka, že Bůh si některé věci přeje více než oběti či jiné zákony, není novým učením, které přednesl, ale je obsažena již ve Starém zákoně v knize Ozeáš 6:6, kterou Ježíš cituje v Matoušovi 12:7.

Otázka: Co by podle farizejů bylo v Mt 12,10–14 a Mk 3,3–6 špatného na uzdravování v sobotu?

Odpověď: Farizeové by uzdravování považovali za tvůrčí čin, a tedy za práci. Židé prvního století však sami diskutovali o tom, co je při péči o nemocné povoleno, a to v Mišně Edujot 2:5 a Mišně Šabat 6:3; Mek Exodus 22:2; 23:13.

Otázka: Proč v Mt 12,10–14 Ježíš farizejům odpověděl právě takto?

Odpověď: Ježíš poukazoval na jejich nekonzistentnost. Představte si ten podivný humor celé situace. Byli tu někteří muži, kteří učili své vlastní dodatky k Božímu slovu jako Boží slovo a říkali samotnému Bohu, že něco nemůže udělat. Jelikož ten zázrak pocházel od Boha, mohli by rovnou říct Bohu, že ten zázrak musí vzít zpět!

Otázka: Je Mt 12,18 odkazem na Trojici?

Odpověď: Ano, jakmile pochopíte, že Služebník je Bůh. Služebník je poslán a Boží Duch je v něm.

Otázka: Co je v Mt 12,31–32, Mk 3,28–30 a Lk 12,10–11 rouhání proti Duchu Svatému?

Odpověď: Ježíš svou autoritu k činům často neobhajoval, ale v tomto případě považoval za důležité ji hájit, když byl obviněn, že jedná pod vlivem satana. Kontext naznačuje, že jde o to, když člověk vidí přímé zázračné působení Boha, odmítá evangelium a tvrdí, že tyto věci pocházejí od satana. Je normálně v pořádku klást otázky nebo něco zkoumat, ale když lidé zpochybňují to, co je zjevně nesporné, ve skutečnosti odmítají to, o čem vědí, že je pravda.

Nejde jen o to, že by někoho žádali, aby Duch Svatý odešel z jejich života. Znám jednu křesťanskou studentku, která prosila Boha, aby odešel z jejího života. Asi po měsíci se cítila tak mizerně, že činila pokání a vrátila se ke Kristu. Kdyby někdo spáchal rouhání proti Duchu Svatému, nikdy by se ke Kristu nechtěl vrátit.

Otázka: Proč je v Mt 12,31–32, Mk 3,28–30 a Lk 12,10–11 rouhání proti Duchu Svatému mnohem závažnější než rouhání proti Ježíši?

Odpověď: Ježíš to výslovně neřekl. Pokud však někdo Ježíše odmítne, Duch může působit tak, aby změnil názor a později Ježíše přijal. Pokud však někdo trvale nechce, aby v jeho životě působil Duch Svatý, a Duch Svatý tuto vůli respektuje, nikdy nepřijde ke Kristu a nedostane se do nebe.

Otázka: Znamená rouhání proti Duchu Svatému v Mt 12,31–32 nenávist ke světlu tím, že popíráme Boží projevy (jako je Bahá’u’lláh), jak učí bahá’í v knize „Některé zodpovězené otázky“ na str. 127–128?

Odpověď: Ne, to je kruhová argumentace, která předpokládá, že tvrzení, že Bahá’u’lláh je světlo, dokazuje, že Bahá’u’lláh byl světlem. Všimněte si však, že i v případě Ježíše v Matoušovi 12:32 řekl, že těm, kdo mluví proti Ježíši, bude odpuštěno, takže mluvit proti Božímu prorokovi NENÍ rouhání proti Duchu Svatému.

Otázka: Nepodporuje skutečnost, že rouhání proti Duchu Svatému nebude v tomto životě odpuštěno (Mt 12,32), nějakým způsobem víru v očistec, jak tvrdí katolický spisovatel Ludwig Ott?

Odpověď: Ne, dokonce i Nová katolická encyklopedie, sv. 11, str. 1034, uvádí: „Nauka o očistci není v Bibli výslovně uvedena.“ Matouš 12,31–32 nijak nepodporuje existenci očistce, a to ze tří důvodů:

1) Katolické učení hlásá, že očistec očišťuje věřícího od lehčích (menších) hříchů, nikoli od smrtelných (závažnějších či osudových) hříchů, a rouhání proti Duchu Svatému je považováno za smrtelný hřích.

2) Ježíš zde nemluví o věřících, ale o zákonících a farizejích, kteří Ho zavrhli.

3) Tento verš neříká nic o délce trvání, závažnosti, druhu ani místě trestu či očištění; neříká vůbec nic o trestu ani očištění. Mluví spíše o tom, že člověk není Bohem odpuštěn.

Otázka: Co Ježíš v Mt 12,34 říká o některých lidech?

Odpověď: Neříká jen, že jsou plemenem zmijí, ani že mluví zlé věci. Ježíš spíše popisuje podmínku typu „pokud… pak“. Vzhledem k tomu, že jsou plemenem zmijí a jsou zlí, pak z nich mohou vycházet jen zlé věci. To platí i pro některé lidi dnes. Někteří lidé, vzhledem k tomu, kde mají srdce, nejsou schopni o ničem říci nic dobrého, pouze špatné. Úžasné je, že stejně jako farizeové si obvykle sami neuvědomují, že mají zlé srdce. Není to proto, že by nebyli dost chytří na to, aby na to přišli, ale proto, že je nikdy nenapadlo ptát se, kde mají srdce.

Ve skutečnosti to není tak, že by farizeové nerozuměli. Spíše to je tak, že nechtěli rozumět. Ježíš jim stál v cestě a jejich „velký“ program díky němu vypadal špatně.

Jako věřící bychom se samozřejmě měli ujistit, že nejsme stejní. Někdy, když někdo použije sprostá slova, může se vymlouvat: „Promiň, to mi prostě vyklouzlo.“ No, ale proč to tam vůbec vůbec bylo! Musíme se ujistit, že v našem srdci nemáme žádné „nezpochybňované“ části, které jsou také zlé. 2. Korinťanům 13:5 říká, že máme zkoumat sami sebe. Ale požádejme o pomoc! V Žalmu 139:23–24 žalmista prosil Boha, aby prozkoumal jeho srdce a odhalil mu vše, co v něm bylo zlé.

Bohužel někteří lidé se nezměnili ani v přímé Ježíšově přítomnosti. Někteří se nezmění, ať jim řekneme cokoli; můžeme se však obrátit k lidem, kteří budou naslouchat.

Otázka: Když ve Matoušovi 12:38–39 a 16:1–4 farizeové žádali o znamení, řekl Ježíš, že dostanou pouze znamení Jonáše, nebo nebylo žádné znamení, jak uvádí Marek 8:11–13?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

1. Právě viděli znamení; ve skutečnosti žádali o „další znamení“. K čemu by však bylo další znamení, když viděli, jak Ježíš vyhání démona, a prohlásili to za znamení z pekla? K čemu by bylo jakékoli znamení, kdyby prostě řekli, že je od satana? Pamatujte, že v Matoušovi 12,14 už právě začali spřádat plány, jak Ježíše zničit.

2. Matouš 12:38–39 byl první požadavek na znamení a Matouš 16:1–4 a Marek 8:11–13 byl druhý požadavek na znamení.

3. Ve všech případech Ježíš buď řekl, že žádné znamení z nebe neuvidí, nebo že uvidí pouze to znamení, které viděli Jonášovi posluchači.

4. Jonášovi posluchači nikdy neviděli žádné zázračné znamení, pouze proroka Jonáše. Jonáš nikdy neprovedl žádný zázrak, který by byl zaznamenán v Bibli.

Otázka: Byly verše o Jonášově znamení v Mt 12,38–39 a Lk 11,30 neautentické a pravděpodobně přidány v 7. století n. l., jak tvrdí Stendahl, Peake a G. Schmitt v článku „Das Zeichen Jona“ (ZNW [1978], s. 120–123)?

Odpověď: Ne. Diatessaron, oddíl 16:1–4, s. 68, tyto verše cituje a byl sepsán kolem roku 172 n. l. Na tyto verše odkazují Justýn Mučedník (138–165 n. l.), Irenej (182–188 n. l.) a Cyprián Kartáginský (cca 246–258 n. l.). Citují je také biblické rukopisy Vaticanus (325–350 n. l.) a Sinaiticus (340–350 n. l.).

Otázka: Jak může být v Mt 12,39–40 nějaká generace zlá a cizoložná?

Odpověď: Ježíš tím nemyslí pouze některé farizeje a učitele Zákona, ale celou kulturu židovského národa v daném období. Lidé mají sklon následovat svou kulturu a v té době v ní nebylo místo pro Mesiáše.

Otázka: Co Ježíš v Mt 12,45 učí o lidech a démonech?

Odpověď: Ježíš učí dvě věci.

Konkrétně, když je démon donucen opustit člověka, může se vrátit – a to spolu s dalšími, ještě horšími démony –, pokud v tom člověku zůstane duchovní prázdnota.

Obecně platí, že lidé nezůstávají v duchovním vakuu příliš dlouho. Pokud nejsou naplněni Bohem, přijdou démoni a naplní je, jejich kulturu i společnost.

Otázka: Proč v Mt 13,1 Ježíš seděl na lodi a mluvil k lidem?

Odpověď: Ježíš pravděpodobně mluvil z lodi, protože za klidného počasí se jeho hlas dobře nesl přes vodu. Jedná se o jednu z pěti hlavních řečí v Matoušově evangeliu určených zástupům, a pro lepší srozumitelnost bylo dobré, aby ho zástupy slyšely. Neexistuje žádný náznak nějakého skrytého významu, ať už apokalyptického či jiného.

Otázka: Co se v Mt 13,1–23 liší – semeno, nebo půda – a jaký to má význam pro nás dnes?

Odpověď: Semeno (poselství evangelia) bylo stejné. Rozdíl však spočíval ve schopnosti půdy nejprve semeno přijmout a poté ho nechat vyrůst. Někteří lidé nedokážou přijmout poselství evangelia. Jiní ho přijmou, ale v nich nebude trvale růst. Evangelium však není něco, co bychom měli selektivně zasévat pouze do toho, co považujeme za dobrou půdu. Měli bychom je zasévat všude a půda je přijme, pokud to bude možné. Neměli bychom se však nechat oklamat myšlenkou, že pokud budeme sdílet evangelium se světem, celý svět se obrátí ke Kristu. Nakonec by toto podobenství mělo čtenáře přimět k zamyšlení: „Jakou půdou jsem v Božích očích?“

Otázka: Co je na podobenstvích v Mt 13,1–58 neobvyklého?

Odpověď: David Wenham byl prvním moderním badatelem, který rozpoznal, že Matouš 13:3–52 tvoří chiasmus. Nejedná se však o dokonalý chiasmus.

13:1–2 Ježíš přišel

- 13:3–9 Podobenství o rozsévači, určené zástupům

-- 13:10–12 Učedníci se ptají a Ježíš odpovídá

--- 13:10–17 Účel podobenství (pro ty, kdo nejsou z jeho okruhu)

----13:18–23 Výklad podobenství o rozsévači

-----13:24–33 Další tři podobenství určená zástupům: „Nebeské království je jako…“ (plevel, hořčičné zrnko, kvas)

odbočka

--- 13:34–35 Účel podobenství (pro učedníky)

---- 13:36–43 Výklad podobenství o pšenici a pleveli

konec odbočky

-----13:44-48 Další tři podobenství určená učedníkům: „Nebeské království je jako…“ (poklad, perla, síť)

---- 13:49–50 Vysvětlení

-- 13:51 Ježíš se ptá a učedníci odpovídají

- 13:52 Podobenství o novém a starém pokladu

13:53 Ježíš odešel

V rámci této struktury tvoří i Matouš 13:13–17 chiasmus.

Otázka: Jaký je v Mt 13,6–7 rozdíl mezi cestou, druhou půdou, kamenitou, a třetí, trnitou?

Odpověď: První půda měla dostatečnou hloubku a nebyly v ní žádné trny, které by bránily slunečnímu světlu. Ale prostě od začátku nepřijala semeno. Semena vyklíčila v ostatních třech půdách, ale v té první neměla ani šanci vyklíčit.

Semeno jak v druhé, tak ve třetí půdě zpočátku vyraší a vypadá dobře. Rostliny však nemohou mít zdravé kořeny v půdě bez hloubky. Když je sucho, nemohou v vyschlé povrchové půdě najít vodu, která by je udržela při životě. Měly sice dobrý přístup ke slunci, ale půda prostě neměla dostatečnou hloubku, aby tyto rostliny mohly dále růst.

Třetí půda byla dobrá, možná stejně dobrá jako ta úrodná. Bylo v ní však tolik přebytečných věcí, včetně trní, že rostlinám bránily v přístupu ke slunečnímu světlu. Dokonce i druhá půda naslouchala s radostí, ale přetížená třetí půda nikoli. Třetí půda měla dostatečnou hloubku, ale dělo se v ní prostě příliš mnoho jiného, co jim bránilo v přístupu ke slunci. Navíc, zatímco některé trnité rostliny mohou být zřejmé, jiné mohou být nenápadné. Člověk nemusí trny hned vidět.

Čtvrtá půda není nijak výjimečná ani „kouzelná“. Spíše se v podstatě neliší od nejlepších vlastností druhé a třetí půdy dohromady. Jak jako první poukázal Jan Zlatoústý (zemřel r. 407 n. l.), neexistuje jediná cesta ke zkáze; existuje mnoho cest ke zkáze.

Rozdíl ve výsledcích není způsoben semenem, ale půdou. Jak úrodné shledává Bůh vaše srdce?

Mimochodem, tou cestou je zde pěšina, například mezi poli, nikoli dálnice.

Otázka: Proč v Mt 13,10–13 Ježíš vysvětlil toto podobenství svým učedníkům a ne zástupu?

Odpověď najdeme v Matoušovi 13:14–15. Ježíš měl mnoho učedníků (včetně těch sedmdesáti), nejen těch dvanáct. Davům v té době byla dána ochutnávka Ježíšova učení takovým způsobem, aby v nich vzbudila touhu dozvědět se více. Ježíš zde postupoval exkluzivně; vysvětlení dal pouze svým učedníkům. Lidé v davu se samozřejmě mohli rozhodnout, že se také stanou Ježíšovými učedníky. Tím se také naplnilo Izaiáš 6:9–10.

Je však mylné domnívat se, že účelem těchto podobenství bylo „aby každý mohl snáze pochopit pravdu“. Stejně tak i dnes bychom možná chtěli říkat některé věci, které pochopí pouze ti, kdo chtějí znát pravdu.

Otázka: Do jaké míry by mělo být naše zvěstování evangelia v Mt 13,10–11 zahaleno tajemstvím?

Odpověď: Tajemství bylo ve Starém zákoně něco skrytého, utajeného nebo zahaleného, co bylo později odhaleno. Ježíš o tajemstvích nemluvil, dokud ho židovský národ neodmítl.

Ježíš a evangelium jsou věci, na které by lidstvo nikdy nepřišlo, kdyby nám je Bůh nezjevil. Neměli bychom brát jako samozřejmost, že nás Bůh mohl nechat v nevědomosti, ale On se rozhodl nás osvítit. Utrpení a Boží příběh obecně jsou dramatické, a my bychom měli toto drama zdůraznit, když o nich vyprávíme.

Otázka: Co znamená Mt 13,10–16?

Odpověď: Ti, kdo nemají lásku k pravdě, nemají nárok na světlo pravdy. Ve skutečnosti by „ptáci“ mohli odnést světlo, které již mají. V tomto úryvku je několik důležitých bodů.

13:10 Poté, co Ježíš v Matoušovi 13:1–9 vyprávěl podobenství o rozsévači (ve skutečnosti podobenství o půdách), přišli učedníci a zeptali se ho, proč mluví v podobenstvích. Otázka se netýkala pouze podobenství o rozsévači, ale toho, proč Ježíš obecně mluví v podobenstvích.

13:11 Většina lidí by neměla ani neuchovala poznání o království nebeském.

13:12 Ti, kdo mají poznání, by v něm rostli. Těm, kdo poznání nemají, by bylo odňato i to málo, co mají.

13:13 Proč by Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích a nevysvětloval jim vše tak, jak to činil svým učedníkům? Podívejme se na 2. list Petrův 2:21 a Římanům 4:15; 5:13, kde najdeme odpověď. Pokud se někdo rozhodne nenásledovat pravdu o Bohu, kterou má, pak čím méně toho ví, tím lépe pro něj bude při konečném soudu.

Verš 13:14 ukazuje, že lidé by sice slyšeli celou pravdu, ale nerozuměli by jí. To NEZNAMENÁ, že musíte být opravdu inteligentní, abyste byli křesťany; to by bylo v rozporu s 1. Korinťanům 1:26–28. Problém s porozuměním, který se vyskytuje i u inteligentních a vysoce vzdělaných farizejů, spočívá spíše v tom, že nemají místo pro Ježíšovo slovo (Jan 8:37), a poselství o kříži je prostě bláznovstvím pro ty, kdo jsou moudří moudrostí tohoto světa (1. Korinťanům 1:18–25). Viděl jsem chytré lidi, jak si vymýšlejí chytré a důmyslné výmluvy, proč nechtějí věřit tomu, co je jasně uvedeno v Bibli.

13:15 To ukazuje na zatvrzení srdcí lidí. Křesťané se dohadují, zda za to, že faraónovo srdce bylo zatvrzené vůči Mojžíšovi a Izraelitům, byl zodpovědný Bůh, nebo sám faraón. Bible na osmi místech uvádí, že faraón zatvrdil své srdce sám, a na osmi místech, že ho zatvrdil Bůh. Jedním z Božích soudů nad lidmi, kteří zatvrzují svá srdce, je to, že se jejich srdce zatvrdí ještě více.

Nakonec může stejné Boží působení mít na dva různé lidi opačné účinky. Jeden církevní spisovatel to vysvětlil takto: „Stejné teplo roztaví vosk a vysuší bláto; tak i stejné působení, které se uskutečnilo prostřednictvím Mojžíše, prokázalo na jedné straně tvrdost faraóna, která byla výsledkem jeho bezbožnosti, a na druhé straně poddajnost smíšeného egyptského lidu, který odešel spolu s Hebrejci.“ Rufinus (374–406 n. l.) v překladu Origenova díla *De Principiis* (225–254 n. l.), kniha 3, kap. 1.11, str. 311.

13:16 Mimochodem, ačkoli měl Ježíš 12 zvláště pověřených učedníků, neměl jen těchto 12; měl také širší skupinu 70 učedníků a další učedníky. Ježíšovi učedníci byli požehnáni jednak tím, že měli výsadu znát tyto pravdy, a jednak tím, že si poznání těchto pravd nezasloužili ani si je nevysloužili. Bůh se mohl rozhodnout, že nám vše skryje; ale Bůh nám tyto věci chtěl zjevit.

13:17 jde ještě dál a říká, že i zbožní proroci v dobách Starého zákona chtěli tyto věci poznat, ale Bůh je jim je ještě nenaučil; Bůh s jejich zjevením čekal, až přijde Ježíš.

Lidé si někdy mylně myslí, že Bůh nám dluží, aby se ze všech sil snažil naučit každého pravdu. Ve skutečnosti však platí, že pokud někdo odmítá pravdu o Bohu, kterou již má, Bůh nemá žádnou povinnost snažit se mu vnutit další pravdu. Ve skutečnosti čím méně o pravdě vědí, tím lépe pro ně (2. Petr 2:21). Ale těm, kteří chtějí následovat pravdu, Bůh s radostí ukazuje stále více a více.

Jak přesně se stává, že lidé neslyší a ztrácejí pravdu? Ježíš to vysvětluje v Matoušovi 13:18–23.

Otázka: Byl Bůh v Mt 13,12 nespravedlivý, když vzal těm, kteří neměli, a dal těm, kteří měli?

Odpověď: Bůh nebyl nespravedlivý, ale je třeba se podívat na vzájemnou souvislost mezi důsledkem a následným záměrem. Je třeba zvážit tři protiklady: spravedlnost versus rovnost, mzda versus dary a uspokojování potřeb versus udělování odměn.

Spravedlnost versus rovnost: Bůh je spravedlivý ke všem, ale není povinen zacházet se všemi stejně, jak ukazuje Římanům 9:6–18.

Mzda versus dar: V podobenství o minách (Lukáš 19:11–27) by bylo nespravedlivé, kdyby král nevyplatil dobré věci, které někomu dlužil. Když však investujete peníze svého zaměstnavatele, zaměstnavatel vám nedluží všechny ty peníze; dluží vám pouze váš plat a to, k čemu se smluvně zavázal. Král v podobenství nedlužil žádnému ze svých služebníků žádná města. Když tomu, kdo měl nejvíce, dal více měst, byl to bezplatný, milostivý dar, a král (stejně jako Bůh) může činit, co se mu zlíbí.

Uspokojování potřeb vs. udělování odměn: Král se postaral o všechny své služebníky ještě předtím, než některý z nich převzal správu nad nějakým městem. Města byla odměnou, či bonusem. Bůh v nebi hojně naplní všechny potřeby každého, kdo tam bude (1. Korinťanům 2:9), ale kromě toho Bůh v nebi udělí odměny některým, ale ne všem. O tom si můžete přečíst v 1. Korinťanům 3:8–15.

Otázka: Je v Mt 13,15 ze strany Boha poněkud tvrdosrdečné, že jim nezměkčí srdce a neotevře oči?

Odpověď: Vůbec ne. Bůh tím říká, že kdyby se k Němu obrátili, Pán by je jistě uzdravil. Oni však nesou odpovědnost za to, že jejich srdce je zatvrzelé, což vede k tomu, že se k Bohu neobrátí.

Bůh otevírá oči slepým, ale obvykle neotevírá oči těm, kteří je pevně zavírají. Bůh změkčuje lidská srdce, ale není povinen změkčit srdce někoho, kdo se již rozhodl své srdce zatvrdit.

Otázka: Jak se v Mt 13,24 podobá království nebeské této situaci, když je nebe dokonalé?

Odpověď: Království nebeské není jako ten člověk, ale jako ta situace. Odpověď na tuto otázku je součástí Ježíšova hlavního poselství. Království nebeské není jen něco dokonalého, kam se dostaneme po smrti. Království nebeské je něco, co je již nyní i v našich srdcích jako věřících. V království nebeském v tomto světě roste pšenice a plevel vedle sebe.

Otázka: Znamená Mt 13,28–30, že bychom měli dovolit kacířům zůstat v církvi?

Odpověď: Vůbec ne. V Matoušovi 13:38 není „pole“ církev, ale svět. Budou existovat heretické církve, ale ty, kdo vyznávají heretické učení nebo se dopouštějí zlých skutků, bychom měli vyloučit z církve, pokud a dokud neprojeví pokání. Tvrzení, že bychom měli v našich církvích připouštět lidi s heretickým učením nebo bezbožnými, nepokáníhodnými činy, je v rozporu s Božím učením v 1. Timoteovi 1:3–4; 6:3–5; 2. Timoteovi 2:16–17; 3:1–5; 2. Janovi 10 a s praxí v 1. Korinťanům 5:11–13 a Zjevení 2:20. Bohužel Augustin z Hippa byl ve spise „K donatistům“ jedním z prvních, kdo zaměnil církev a svět. Ti, kdo hřeší (v praxi nebo v učení), by měli být pokáráni před všemi podle 1. Timoteovi 5:20.

Stručně řečeno, pokud něco v podobenství nesprávně vyložíte jedním způsobem (církev), zatímco Ježíš výslovně řekl něco jiného (svět), můžete se opravdu ztratit v houštině!

Otázka: O jaké plevele přesně se v Mt 13,30 zmiňuje Ježíš?

Odpověď: To bylo Ježíšovým posluchačům dobře známo. Existují čtyři druhy plevele a tento „plevel“ je zde téměř jistě plevel zvaný vousatá pýr (Lolium temulentum), který v raném stadiu vypadá jako pšenice a někdy se jeho kořeny mohou proplétat, takže opravdu nelze vytrhnout jednu rostlinu, aniž by se vytrhla i druhá. Zajímavé je, že ani pýr, ani pšenice již nemohou dobře růst samovolným šířením, ale potřebují zemědělce, který by rozházel semena. Rabíni věděli, že se jedná o zkaženou pšenici, a na některých místech se jí říká „falešná pšenice“; kolem roku 2000 tvořil pýr dokonce 10 % sklizně pšenice v Etiopii. Moderní třídicí stroje však dokážou semena pšenice od pýru dobře oddělit. Kozí pšenice je často napadena plísní, která způsobuje, že když lidé snědí semena napadených rostlin, dostanou se do rauše. Více informací najdete na https://www.atlasobscura.com/articles/wheats-evil-twin-has-been-intoxicating-humans-for-centuries.

Otázka: Jaký význam má v Mt 13,30 to, že se plevel sklízí před pšenicí?

Odpověď: V zemědělství dává smysl vyplevelit pole před sklizní. Soud vyřazuje bezbožné z nebe. Nejde o to, že bychom byli vyvedeni z vesmíru, kam plevel přirozeně patří. Spíše je plevel odstraněn z Božího vesmíru, kam nadpřirozeně patří Boží děti. Když učedníci spolu s davem poslouchali podobenství o pšenici a pleveli, zajímalo by mě, na co myslel Jidáš Iškariotský?

Otázka: Jak je v Mt 13,32 a Mk 4,30–34 hořčičné semínko nejmenší ze všech semen?

Odpověď: Zaprvé, v Palestině existovaly dva druhy hořčičných semen: černá hořčice, kterou lidé pěstovali, a divoká hořčice. Ježíš měl na mysli černou hořčici, protože mluví pouze o semenech, která se zasazují, a v Palestině se nezasazovala žádná semena menší než hořčičná. Navíc v židovském rabínském spise M Niddah 5:2 (srov. SBK 1:669) bylo hořčičné semínko příslovečným symbolem malosti.

Hořčičné semínko je velikostí zanedbatelné a je nejmenším semínkem ze všech plodin v palestinské zemi. Jeden keř černé hořčice může vyprodukovat 1 200 semínek. Ježíš tak lidem sděloval něco, co se týkalo plodin v jejich zemi.

Pro ty, kdo mají rádi detaily, je však řecké slovo pro „nejmenší“ jak v Matoušovi 13:32, tak v Markovi 4:30–34 „microteron“, což může znamenat malý co do velikosti nebo obrazně co do důstojnosti. Slovo pro „semeno“ v obou pasážích, „spermaton“, může znamenat to, co se zasévá. Bez ohledu na to, zda Ježíš mluvil aramejsky nebo řecky, stále se odkazoval na semena, která se zasévají.

Otázka: Jak může v Mt 13,32 a Mk 4,30–34 hořčičná rostlina unést ptačí hnízdo?

Odpověď: I když si pták může v případě nutnosti postavit hnízdo i v malém keři, to není správná odpověď. Hořčičné semínko může vyrůst ve strom vysoký až deset stop, což je jistě dost velké na to, aby si na něm pták postavil hnízdo. Jinými slovy, současná velikost nesouvisí s budoucí velikostí. Ježíš nezdůrazňuje tolik budoucí velikost království, jako spíše jeho nepatrné začátky na zemi.

Otázka: Jaký význam má kvas v Mt 13,33?

Odpověď: Ježíš řekl, že kvas v tomto podobenství je dobrý, neboť představuje království nebeské, zatímco v jiných podobenstvích je kvas špatný. Důležitým interpretačním principem, který si zde musíme osvojit, je to, že nelze nutně vzít význam symbolu v jednom podobenství a aplikovat stejný význam na tento symbol ve všech ostatních podobenstvích.

Někteří mylně považují kvas i ptáky za špatné, což mění celý význam podobenství, protože jako symbol je kvas ve všech ostatních místech Bible špatný nebo světský. Někteří však ptáky a kvas považují za zlo, jiní za dobré požehnání.

Kvas je v tomto podobenství dobrý. V této kapitole není žádný náznak, že by byl špatný, a je to v souladu s ostatními podobenstvími v této kapitole.

Třetí názor je, že podobenství o hořčičném stromu a kvasu jsou velmi obecná a že ptáci i kvas jsou v nich neutrální.

Shrnutí: nebeské království je dobré, nikoli zlé. Matouš 13:33 říká, že kvas představuje nebeské království, takže kvas v tomto podobenství je dobrý. Zatímco závěr ohledně ptáků není tak zřejmý, je chvályhodné, že hořčičný keř může poskytnout hnízdo.

Otázka: Proč v tomto podobenství v Mt 13,33 žena schovala kvas do tří měr mouky?

A: Tři bochníky z pšeničné mouky představují plnohodnotné jídlo pro rodinu. Tři míry (nebo v řečtině „satas“) odpovídají starozákonní efě a jedná se o velké množství těsta, asi 56 liber nebo 23 litrů. Je to množství, které Sára připravila pro tři návštěvníky v Genesis 18:6 a které Gedeon dal andělovi v Soudcích 6:19. Stačí jen velmi malé množství kvasu, aby se změnila podstata celého těsta. Jde o to, že Židé sami věděli, že i malé množství kvasu může způsobit nakynutí i velkého množství těsta.

Otázka: Jak to, že v Mt 13,34 Ježíš mluvil pouze v podobenstvích, když jinde, například v Kázání na hoře, Ježíš žádná podobenství nepoužíval?

Odpověď: Matouš 13:34 upřesňuje, že se to týká situací, kdy Ježíš mluvil k zástupům. Když se obracel na své učedníky, vše jim vysvětloval. I když zástupy také poslouchaly, Kázání na hoře bylo určeno učedníkům. Navíc se Matouš 13:34 vztahuje k Ježíšovu učení v této době, ne nutně před nebo po tomto období Jeho služby.

Otázka: Je v Mt 13:38 každý dítětem Království?

Odpověď: Ne. Jak ukazuje tento verš, předtím, než přijdeme ke Kristu, nejsme dětmi Království. Efezským 2:3 říká, že my (včetně Pavla) jsme byli předtím, než jsme přišli ke Kristu, dětmi hněvu.

Otázka: Proč v podobenství v Mt 13,44 ten muž na poli prostě tajně nevykopal a neodnesl ten poklad?

Odpověď: Podle židovského zákona, pokud někdo vykopal poklad na poli, patřil tento poklad majiteli pole, jak uvádí Derrett (Law, str. 1–16). Samozřejmě, pokud by poklad zakopali majitelé a věděli o něm, neprodali by pole za nízkou cenu. Pokud však poklad nebyl jejich – o čemž svědčí to, že o něm nevěděli –, mohl dělník pole koupit a získat tak poklad.

Otázka: Kdo je ten muž a co je ten poklad v Mt 13,44?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté správná odpověď:

Co není správná odpověď: Ježíš a Židé. Některá dispensacionalistická díla tvrdí, že tím mužem je Ježíš a pokladem je zbytek Židů v posledních časech. Ježíš však nedal vše, co měl (božství atd.), a nezemřel na kříži pouze pro tento zbytek Židů. Zadruhé, nikdo z posluchačů tohoto podobenství by to tak nepochopil, takže pokud by to byl skutečný význam, nic z tohoto skutečného významu by nebylo sděleno.

Správná odpověď: každý jednotlivec a spasení v Království nebeském. Člověk by měl být ochoten vzdát se všeho, co má, aby získal tak vzácný poklad, jaký Ježíš nabízí. Tyto podobenství se podle Matouše 13:52 týkají výhradně Království nebeského. Nákup pole je rozhodnutí, které musí ten muž učinit, jinak pro něj žádný poklad nebude.

Otázka: Jaký je význam podobenství o perle v Mt 13,45–46?

Odpověď: Nejprve to, co není správná odpověď, a poté správná odpověď.

Co není odpověď: Ježíš je obchodník a perla je církev. Ale opět, „prodal“ Ježíš za tu perlu všechno, včetně své božskosti, a komu ji prodal?

Odpověď: Každý člověk, který hledá Boha, je ten obchodník, a perla je spása. Křesťanští učenci se obecně shodují, že dělník i obchodník v obou podobenstvích jsou jedna a táž osoba a že poklad i perla jsou totéž.

Obě podobenství sdílejí stejný smysl. Ježíš v Matoušovi 13:52 řekl, že obě tato podobenství se týkají království nebeského. Zatímco však ten muž poklad poznal, toto podobenství ve skutečnosti zdůrazňuje, že obchodník musí rozpoznat hodnotu této perly ve srovnání s ostatními perlami a nesnažit se získat jiné perly, aby mohl získat pouze tuto jednu.

Otázka: Jaký je význam podobenství o rybářské síti v Mt 13,47?

Odpověď: Jedná se o velmi velkou síť, která se buď táhne mezi dvěma čluny, nebo je připevněna k břehu a k jednomu člunu. Je to velmi podobné podobenství o pšenici a pleveli. Všechny ryby jsou součástí světa, ale na konci věků dojde k oddělení dobrých ryb od špatných. Jste dobrá ryba?

Otázka: Měli učedníci v Mt 13,51 pravdu, když řekli „ano“, že těmto podobenstvím rozumějí?

Odpověď: Ano i ne. Ano, učedníci rozuměli základním podobenstvím a symbolice, která za nimi stojí. Neměli však ani tušení o všech historických důsledcích podobenství o pšenici a pleveli či o hořčičném semínku. Ale měli pravdu, když řekli „ano“, protože správně pochopili to, co jim Ježíš v tu chvíli chtěl sdělit.

Otázka: V Mt 13,51 – stává se vám někdy, že jste si jisti a máte pravdu v tom, že máte základní pochopení něčeho, co vás Bůh učí, ale následně zjistíte, že jste neměli tušení, co to vlastně obnáší?

Odpověď: Jedním jednoduchým příkladem může být manželství. Možná si myslíte, že víte, koho si vezmete, a víte, že si ho chcete vzít. Jak však plynou roky, zjistíte, že jste o něm věděli velmi, velmi málo ve srovnání s tím, co víte nyní. Doufejme, že vaše překvapení byla většinou příjemná.

Podobně, pokud vás Bůh povolá, abyste pro něj vykonávali službu, možná máte základní pochopení toho, co chce, a chcete to dělat. Ale jak tuto službu vykonáváte, zjistíte, že jste neměli téměř žádnou představu o tom, co tato služba obnáší, a dokonce ani o tom, jak vás změní.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 13,52 zmínil, že zákoník má nové poklady i staré?

Odpověď: Byl to milostivý způsob, jak říci, že by měli i nadále vážit si předchozí pravdy, kterou se naučili, stejně jako nových věcí, které Ježíš řekl. „Zákoníci“ zde nejsou zvláštní třídou křesťanů. Spíše se zde jedná o pozitivní odkaz na každého věřícího, který se vážně zabývá studiem Písma.

Otázka: V jakém smyslu je naše srdce ve verši Mt 13,52 jako sklad pokladů?

Odpověď: Sklad (řecky thesauros) je zde místem, kde uchováváme vzpomínky, rozhodnutí, emoce a hodnoty, které považujeme za důležité, bez ohledu na to, zda je Bůh považuje za dobré či důležité.

Je zde řeč o celé komoře pokladů, ne jen o krabici či truhle, do které se ve tmě ukládá jedna věc. Komora může obsahovat mnoho pokladů a ty mohou být viditelné, nemusí být schované v krabici.

Dva úkoly, které má křesťan splnit, jsou: a) rozpoznat a vyhodit věci z naší komory, které tam Bůh nechce, a b) naplnit naši komoru dobrými věcmi, které nás Bůh učí.

Otázka: Nebyl Ježíš v Mt 13,53–58 prorokem, protože „proroctví může v Izraeli existovat pouze tehdy, je-li tato země obývána většinou světového židovstva“? V době Ezdráše (kolem roku 300 př. n. l.), kdy se většina Židů odmítla přestěhovat z Babylonu do Izraele, proroctví skončilo smrtí posledních proroků – Aggea, Zachariáše a Malachiáše.“ (Tuto námitku vznesl jeden Žid.)

Odpověď: To je nesprávné ze tří důvodů:

1) V Bibli není žádný verš, který by to uváděl; toto pravidlo je vymyšlené.

2) Daniel a Ezechiel byli proroky během exilu. Většina světového židovstva tehdy nežila v Palestině. Ve skutečnosti byli Daniel a Ezechiel proroky, kteří žili mimo Izrael, ačkoli Daniel v mládí žil v Judsku.

3) Neměli bychom se pokoušet říkat Všemohoucímu Bohu, co podle nás může a nemůže dělat!

I kdybychom pominuli skutečnost, že v době Krista mnoho Židů v Palestině žilo (zda většina, či nikoli, to nevím), na tom nezáleží, protože Všemohoucí Bůh může poslat proroka, kdykoli se Mu zlíbí.

Bible (jak Starý, tak Nový zákon) uvádí řadu věcí, které Bůh nedělá (nemění své rozhodnutí – Numeri 23:19; 1. Samuelova 15:29 atd.), ale v celé Bibli jsou pouze čtyři věci, o nichž se píše, že je Bůh NEMŮŽE udělat. (Abyste si je přečetli, musíte se však podívat do Nového zákona.) Těmito čtyřmi věcmi jsou: Bůh nemůže být pokoušen zlem (Jakub 1:13), Bůh nemůže lhát (Židům 6:18), Bůh nemůže přísahat na nikoho většího než je On sám (Židům 6:13) a Bůh nemůže zapřít sám sebe (2. Timoteovi 2:13). Kromě toho nebudu říkat, co Bůh nemůže udělat; budu se pouze dívat do Bible, abych se pokorně naučil, co se Bůh rozhodl udělat a co se rozhodl neudělat.

Otázka: V Mt 13,54–58 bylo Ježíšovo učení polarizující; kdy by tedy mělo být polarizující i naše učení?

Odpověď: Ježíšovo učení zřejmě rozdělovalo lidi na dva tábory: na ty, kteří ho následovali, a na ty, kteří se mu ostře stavěli na odpor. Nevidíme nikoho, kdo by poslouchal Ježíšovo poselství a řekl: „Není to špatné, je to tak napůl.“ Neměli bychom jen zvěstovat evangelium a učit Boží pravdu stejným způsobem, jakým by se učila matematika nebo starověká historie. Měli bychom také učit o významu evangelia pro jejich věčný osud a o naléhavosti evangelia, aby s vírou neotáleli. Pokud zjistíme, že jsme tím u některých méně oblíbení, znamená to jen to, že děláme svou práci.

Otázka: Jak je možné, že v Mt 13,55 měl Ježíš bratry a sestry, když (podle katolické církve) byla Marie vždy pannou?

Odpověď: Matouš 1,25 na to stručně odpovídá: „On [Josef] s ní [Marií] však nežil, dokud porodila syna. A dal mu jméno Ježíš.“ Marie tedy byla pannou, když se Ježíš narodil, ale Marie a Josef měli poté další děti.

Katolíci na to obvykle odpovídají, že v mnoha středomořských kulturách se i bratranci a sestřenice mohou nazývat bratry a sestrami.

V Bibli však není žádné místo, které by učilo, že Marie byla vždy pannou. Naopak, jinde se zmiňují Ježíšovi bratři nebo sestry: Jan 7:5; Galatským 1:19; Marek 3:31; Jan 2:12 a Skutky 1:14. Bylo by podivné, kdyby šlo pouze o bratrance a sestřenice a slovo „bratranci a sestřenice“ nebylo použito alespoň na jednom z těchto šesti míst.

Z historického hlediska jsou jedinými dvěma místy před nicejským koncilem, kde je Marie nazývána věčnou pannou, tato:

Hippolytus, biskup z Portu (225–235/6 n. l.), nazval Marii věčně pannou. Proti Beronovi a Helixovi, fragment 8, s. 234

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) „Boží, věčně panenská a vskutku Marie, Matka Boží“; fragment 5.7, s. 282

Na II. konstantinopolském koncilu (553 n. l.) byla Marie oficiálně prohlášena za „věčně pannu“; kap. 2, str. 312. Ve stejném roce totéž uvedl ve svém dopise i papež Vigilius; str. 322.

Otázka: Co přesně dělal tesař v Mt 13,55?

Odpověď: Tesaři stavěli budovy. Pracovali tedy jak s kamenem, tak se dřevem. V té době Římané stavěli nové město, určené především pro pohany, zvané Sepphoris, ležící severně od Nazaretu, takže v té době bylo pro tesaře spousta práce. Když tedy Ježíš v Lukášovi 6:49 a 14:29 hovořil o stavbě na dobrém základu, mohl mít s základy praktické zkušenosti.

Otázka: Proč nebyl v Matoušovi 13:55–57 prorok ve svém rodném městě ctěn?

Odpověď: Pamatujte, že když Ježíš naposledy promlouval ve svém rodném městě, chtěli ho shodit ze skály. Ježíš zde nevydával příkaz ani proroctví, ale spíše vyslovil postřeh. Proroci nebyli mezi lidmi, s nimiž vyrůstali, příliš vážení. Pro někoho, kdo vyrostl na stejném místě a prožil mnoho stejných zážitků, může být těžké uvěřit, že Bůh může použít obyčejné lidi neobyčejným způsobem. Bohužel je na rčení „známost plodí pohrdání“ něco pravdy. Řecký spisovatel Pindar měl podobné rčení o slávě, která bledne u rodinného krbu. (Pindarovy ódy, Óda 12:3)

S tím souvisí i to, že se zdálo, že se více zajímali o slávu a popularitu místního chlapce, než aby naslouchali tomu, co Ježíš skutečně říkal. Charakteristickým rysem lidské přirozenosti je, že pro lidi obecně, včetně nás, je až příliš snadné soustředit se na okrajové nebo triviální věci a přehlédnout důležitý hlavní bod.

Otázka: Jak v Mt 13,58 nedostatek víry lidí omezil Ježíšovy mocné skutky?

Odpověď: Tento verš neříká, že by Všemohoucí Bůh nebyl schopen zde vykonat zázrak. Spíše se Ježíš rozhodl zde žádné zázraky nekonat kvůli jejich nedostatku víry. Není to tak, že by Ježíš nemohl konat zázraky – koneckonců Ježíš chodil po vodě, vzkřísil Lazara, vstal z mrtvých atd., aniž by kdokoli věřil, že by Ježíš takové věci dokázal. Spíše jde o to, proč by Ježíš měl žehnat lidem, když oni sami neměli žádnou touhu být jím požehnáni?

Otázka: Proč je v Matoušovi 14 smrt Jana Křtitele umístěna právě na tomto místě?

Odpověď: Ačkoli to není výslovně uvedeno a Matouš mohl tuto retrospektivu umístit kamkoli, možná ji sem zařadil proto, aby naznačil, proč se Ježíš v té době chtěl stáhnout z veřejného života. Ježíš věděl, že přijdou, aby ho zabili, a chtěl počkat, až dokončí ostatní věci, než bude ukřižován. Navíc od tohoto místa mají Matouš a Marek stejné pořadí událostí, které se vyskytují v obou evangeliích.

Otázka: Proč přesně Jan Křtitel v Mt 14,3–4 odsoudil Heroda Antipase?

Odpověď: Nejprve genealogický kontext a poté odpověď.

Souvislosti:

Herodes Antipas (= Herodes Tetrarcha): syn Heroda Velikého a Malthace, jedné z jeho deseti manželek. Herodes Antipas vládl v Galileji a Pereji pod římskou nadvládou od roku 4 př. n. l. do roku 39 n. l. Chtěl být oslovován jako král, což mu přineslo potíže s císařem Caligulou.

Aretas IV. Nabatejský: Herodes Antipas byl ženatý s dcerou Phasaelis Aretase IV., krále nabatejských Arabů v dnešním Jordánsku. Rozvést se s ní a oženit se s Herodiadou bylo politicky velmi riskantní, ale alespoň s Herodiadou žil. Později došlo k bojům mezi Herodem Antipasem a králem Aretasem, v nichž Aretas vítězí, dokud nezasáhnou Římané.

Filip: syn Heroda Velikého a Mariamny II.

(Filip žil v Římě a neměl by být zaměňován s jiným synem Heroda Velikého jménem Filip, tetrarcha Itureje a Trachonitidy, o kterém se zmiňuje Lukáš 3:1)

Aristobulus: syn Heroda Velikého a Mariamny I.

Herodiáda: dcera Aristobula a jeho manželky Bereniky. Rozvedla se se svým prvním manželem, aby mohla být s Herodem Antipasem.

Odpověď: Herodes Antipas byl polovičním strýcem Herodiady, ale podle Leviticus 18:1–17 a 20:12,14 to bylo v pořádku. Rozvod s manželkou byl v dobách Starého zákona přípustný. Problém spočíval v tom, že Leviticus 18:16 výslovně zakazuje vzít si za manželku manželku svého bratra, a Herodias byla manželkou Filipa, bratra Heroda Antipase, a Filip byl stále naživu.

Jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 8, str. 670: „Herodias věděla, že ‚jediným místem, kde mohl být její sňatkový list bezpečně sepsán, byl zadní strana rozsudku smrti Jana‘“ (z T. W. Manson, The Servant Messiah, str. 40).

Později, když v roce 36 n. l. Nabatejci porazili Herodovu armádu, napsal Josefus ve svém díle „Antiquities of the Jews“, kniha 18, kap. 119.2, že Židé to považovali za Boží trest pro Heroda Antipase.

Otázka: Proč je v Bibli tento strašlivý příběh z Matouše 14:6–12?

Odpověď: Lidé někdy mohou mít uměle idylický pohled na život na zemi. Život je někdy strašný, když vládnou zlí lidé. Zde se můžeme poučit, že i věřící, jako byl Jan Křtitel, mohou v tomto životě trpět nespravedlivými následky.

Za druhé, porovnejte statečnost Jana Křtitele, který odsoudil vládce, s Herodovou zbabělostí, kdy nechtěl Jana ani propustit, ani popravit. Herodes se trochu podobá králi Achabovi, který byl jak zlý, tak slabý.

Po této události zde vidíme změnu v Ježíšově službě. Ježíš se soustředil na poučování učedníků pro dobu po své smrti a nemáme zaznamenáno nic jiného, co by Ježíš učinil, aby přesvědčil židovské vládce a lid, že je Mesiáš.

Otázka: V Mt 14,6–12 – nezkazilo by přinesení useknuté hlavy slavnostní náladu?

Odpověď: Někteří obviňují Matouše a Marka z lži, že o tom podali zprávu. To však bylo typické pro krutý život královských rodin. Například Cicero byl politickým protivníkem Marka Antonia. Když byla hlava řečníka Cicera přinesena Fulvii, manželce Marka Antonia, ta na ni plivla a propíchla mu jazyk špendlíkem. Druhým příkladem je, když Alexandr Jannaeus, hasmonejský král a zároveň velekněz, pořádal veřejnou hostinu se svými konkubínami a nařídil ukřižovat 800 vzbouřenců, přičemž nejprve nechal veřejně zabít jejich manželky a děti.

Otázka: V Mt 14,15 se píše o poušti, proč tedy ve verši 19 byla tráva?

Odpověď: Nejednalo se o suchou poušť, ale o opuštěné místo. Navíc má Palestina dvě roční období: deštivé a suché, a toto se pravděpodobně odehrálo během deštivého období. Deštivé období sice nemělo monzuny jako v jihovýchodní Asii, ale řeka Jordán byla v té době příliš rozvodněná na to, aby se dala překročit, a na místech, která by se nám během suchého období jevila jako poušť, by v té době rostlo hodně zelené trávy.

Navíc řecké slovo opsios, překládané jako „večer“, označuje jakoukoli dobu od poloviny odpoledne až po chvíli po západu slunce.

Otázka: Jak by měli křesťané čelit bouřím podle Mt 14,24–32?

Odpověď: Tento úryvek je poučný ohledně toho, jak čelit bouřím a jak jim NEMÁ čelit.

1. Nenechte se vyděsit, když Bůh koná neočekávané skutky (14,25–26).

2. Když nám Ježíš říká, abychom se odvážili, musíme se odvážit a jednat statečně (14:27–28).

3. Musíme poslouchat Ježíše s vědomím, že je větší nejen než nebezpečí kolem nás, ale také než naše obavy, pochybnosti a slabosti (14:29).

4. Upírejte zrak na Ježíše, ne na vítr a vlny ani na jiná možná nebezpečí (14:30). Nebezpečí nejsou smyšlená, ale i tak se dívejte na Ježíše.

5. Když uděláme chybu nebo začneme pochybovat, měli bychom volat k Ježíši, aby nás zachránil (14:30–32).

6. Až budeme v bezpečí, nezapomeňme uctívat Boha (14:33).

Otázka: Kdy byla v Mt 14,25 čtvrtá noční hlídka?

Odpověď: Zatímco staří Hebrejci rozdělovali noc pouze na tři stráže, Římané ji rozdělovali na čtyři stráže, přičemž čtvrtá stráž trvala přibližně od 3:00 do 6:00 ráno.

Otázka: Proč byla v Mt 14,29–31 Petrova víra nejprve tak silná a poté tak slabá?

Odpověď: Petr byl ochoten poslechnout na okamžik a v tu chvíli byla jeho víra dostatečně silná, aby uvěřil, upřel pohled na Ježíše a vystoupil z lodi. Když však tato víra měla pokračovat v chůzi po vodě, nastalo to zaváhání.

Otázka: Byl Ježíš v Mt 15,1–3 proti mytí rukou?

Odpověď: Ne. Ježíš sice nebyl proti hygieně, ale byl proti tomu, aby se mytí rukou povýšilo na náboženský obřad. Dnes jsou jiné zdravé věci, jako je správná strava, bylinky a cvičení, v pořádku, ale i ony se mohou stát modlami, pokud lidé uctívají své zdraví místo Boha.

Otázka: V Mt 15,3–6, odkud pochází pojem qorban/corban (řecky korban)?

Odpověď: Samotné slovo i pojem zasvěcení něčeho Bohu se vyskytují v Leviticus 1:2–3, 2:1, 3:1 a Numeri 7:12–17. Farizeové však někomu dovolili zbavit se odpovědnosti za péči o rodiče tím, že pomoc, kterou by rodičům poskytl, zasvětil Bohu.

Farizeové zde měli popletené priority. Umožnění někomu zasvětit věci Bohu mělo vyšší prioritu než plnění toho, co Bůh požadoval, což zahrnuje i péči o rodiče. K tomu může dojít, když se lidé více zajímají o dodržování tradice než o poslušnost Bohu.

Otázka: Co přesně je to v Matoušovi 15:7 „pokrytec“?

Odpověď: Původně to nebyl hanlivý výraz. Jednalo se o řecký termín pro herce v divadelním představení. Všichni herci si nasazovali masky a hráli svou roli v komedii, tragédii nebo v čemkoli, co v danou chvíli vyžadoval scénář. Toto je první případ, kdy Ježíš nazval farizeje a zákoníky pokrytci. Ježíš tento výraz používá v negativním smyslu a říká, že lidé si nasazují masku oddanosti Bohu, ale ve skutečnosti jen předstírají.

Q: Proč se v Mt 15,8 lidé rozhodují přibližovat se k Bohu svými rty, když jsou jejich srdce daleko od Něho?

Odpověď: Lidé přicházejí k náboženství a formálně k Bohu z nejrůznějších důvodů, a ne všechny z nich jsou ty nejlepší. Někteří přicházejí kvůli chvále od ostatních, jiní kvůli penězům a další proto, aby si našli manžela či manželku.

Někteří touží po kariéře, v níž mohou pomáhat druhým, a to je jejich hlavním cílem, nikoli láska k Bohu. V takovém případě existuje mnoho skvělých charitativních organizací, jako je Červený kříž, Peace Corps, Goodwill nebo UNICEF. Měli by se k nim připojit a nevydávat se za milovníky Boha tím, že chtějí působit prostřednictvím křesťanské církve.

Jen na okraj: Bible říká, že křesťané mají pomáhat chudým, znevýhodněným, sirotkům atd. To neznamená, že bychom měli dávat peníze pouze křesťanským organizacím. Je dobré podporovat i dobročinné komunitní organizace, které nejsou spojeny s žádným náboženstvím.

Otázka: V Mt 15,9 se píše: Kdy jsou lidské tradice dobré a kdy špatné?

Odpověď: Tradice předávají dřívější víry a názory do učení a zákonů následujících generací. Mohou být dobré, nebo špatné, pokud zakrývají Boží slovo. Při odpovědi je třeba zvážit čtyři body.

Zlé: Pokud byla minulá tradice mylná nebo špatná, pak se učí a napodobují omyly a možná i hříchy. Bible hovoří o hříšných tradicích, jako je například „královna nebes“ v Jeremjášovi 44:17–19.

Prázdné: Tradice jsou častěji prostě bezcenné (Kolosanům 2:16–19). Bereme-li je vážně, mohou tyto tradice oslabit oddanost Bohu. Bible hovoří o prázdných a klamných tradicích v Kolosanům 2:8 a 1. Timoteovi 1:4.

Korban: I kdyby minulý názor či zvyk nebyl v rozporu s Písmem, lidé mají sklon ztotožňovat lidskou tradici s Písmem, a to, co kdysi bylo lidským názorem, se nyní v očích lidí stává „Bůh říká“, a lidský zvyk, možná velmi vhodný pro konkrétní dobu a okolnosti, se údajně stává „Božím zákonem“ pro všechny časy a okolnosti. Pro některé lidi má tradice dokonce přednost před Božím slovem, jako například u těch, kteří praktikovali „korban“ v Markovi 7:10–13.

Boží zákon: Měli bychom se řídit tím, co Bůh přikázal, jako je křest vodou a Večeře Páně. Neměli bychom se tím však řídit proto, že jde o křesťanskou tradici, ale proto, že to Bůh od nás chce. Měli bychom dávat pozor, abychom symbol nepovýšili nad skutečnost. Nemáme jen dodržovat pravidla (Marek 7:6–7), ale sloužíme novým způsobem Ducha, nikoli starým způsobem písemného zákona (Římanům 7:6; 2:29; Koloským 2:14).

Otázka: Proč Ježíš v Mt 15,10–20 a Mk 7,15–23 zrušil starozákonní stravovací předpisy?

Odpověď: Ježíš starozákonní stravovací předpisy nezrušil, ale nahradil je. Je třeba zde zvážit čtyři body.

1. Ačkoli Ježíš a jeho učedníci někdy porušovali lidmi vytvořené tradice farizeů, sami žili v poslušnosti starozákonního zákona.

2. I v rámci Starého zákona Bůh kladl důraz na jejich poslušnost a jejich strava byla pouze jedním ze způsobů, jak svou poslušnost projevit, nikoli však jediným.

3. Poté, co Ježíšovo vzkříšení zahájilo nové období, učedníci se nerozhodli jíst všechny druhy masa. V Skutcích 10,11–16 sestoupil Boží anděl a přikázal váhajícímu Petrovi, aby jedl. Kdo byl Petr, aby se hádal s andělem z nebe?

4. Muslimové by s touto odpovědí neměli mít žádný problém, protože Mohamed údajně učinil totéž. Hovořil o zrušených zákonech (ačkoli zrušení je poněkud odlišný pojem než Nová smlouva skrze Ježíše). Také ukázal, že muslimové mohou jíst velbloudí maso, a Starý zákon považuje velbloudí maso za stejné jako vepřové (Leviticus 11:4,7,26; Deuteronomium 14:7,8).

Otázka: Jak to, že v Mt 15,11, 17–18 znečišťuje člověka pouze to, co z něj vychází?

Odpověď: Kontext je zde uveden v Matoušovi 15:20, kde se farizeové zabývali jídlem s neumytýma rukama a Ježíš se zabýval vnitřní čistotou.

Kdybyste něco vařili v nádobě a pomalu do ní přiléval tekutinu a pomalu ji z ní odčerpával, ochutnali byste tekutinu na vstupu, nebo na výstupu, abyste zjistili, zda má obsah uvnitř správnou teplotu a odpovídá požadavkům? Samozřejmě byste měli ochutnat tekutinu na výstupu. Stejně tak Ježíš říkal, abyste se příliš neupínali na stravu, protože to, co z vás vychází, vás může poskvrnit.

Otázka: Nebylo by v Mt 15,12 podivné, že někteří farizeové vyrazili z Jeruzaléma za Ježíšem jen proto, aby se ho zeptali na jeho názor na osobní hygienu?

Odpověď: O to tam nešlo. Ta otázka byla jen záminkou, jak se pokusit Ježíše nachytat. Nešlo o osobní hygienu; oni ještě neznali teorii o bakteriích jako příčině nemocí. Spíše šlo o jejich vlastní doplňky k pravidlům o obřadním omývání. V Ježíši viděli hrozbu pro svou výsadní pozici, z níž lidem sdělovali, jaká je pro ně Boží vůle.

Otázka: Proč se Ježíš v Mt 15,12 nestaral o to, aby se farizeové cítili špatně?

Odpověď: Ježíš si toho byl vědom, ale více mu záleželo na tom, aby vyšla najevo pravda, než na tom, co si farizeové myslí. Ale kromě toho mu na tom záleželo; chtěl, aby se cítili špatně. Zejména v 23. kapitole Matoušova evangelia je Ježíš důrazně pokáral ze dvou různých důvodů. Jelikož slyšeli toto pokárání, možná by někteří přestali, zamysleli se nad Ježíšovými slovy a činili pokání. Zadruhé, bez ohledu na to, zda farizeové činili pokání, zástupy by to slyšely a věděly by, že nemají důvěřovat farizeům, kteří Ježíše odmítli.

Otázka: Proč v Mt 15,14 Bůh někdy dopouští, aby slepí byli vedeni slepými?

Odpověď: Jak někdo řekl, nikdo není tak slepý jako ti, kteří odmítají vidět. Bůh dovoluje lidem, aby šli tam, kam chtějí. Lepší otázka zní: proč slepí dovolují, nebo dokonce dávají přednost tomu, aby je vedli slepí?

Otázka: Proč v Mt 15,21–29 a Mk 7,24 šel Ježíš do Týru a Sidonu?

A: Na první pohled se zdá, že tato nežidovská města leží daleko mimo Ježíšovu cestu. Následující verše však ukazují, že měl vyhnat démona (Marek 7:29) a že Ježíše poslouchalo mnoho lidí z fénického pobřeží. Týros ležel na pobřeží asi 35 mil (56 km) od Galilejského moře a Sidon ležel rovněž na pobřeží, 25 mil (40 km) od Týrosu a 60 mil (96 km) severozápadně od Galilejského moře.

Otázka: V Mt 15,21–28, když „žena z Kanaánu“ prosila Ježíše, aby se nad ní smiloval, Ježíš řekl: „Nesl jsem poslání k nikomu jinému než ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“ Proč se to nachází pouze v Matoušovi? A co Ježíšův příkaz svým učedníkům: „Nechoďte na cestu pohanů a do žádného města Samaritánů nevstupujte, ale jděte spíše ke ztraceným ovcím domu Izraele“ (Mt 10,5–6)? Jsou tato dvě Ježíšova slova skutečně pravdivá, i když jsou v rozporu s Jeho poselstvím o univerzálním spasení? Nebo se jedná o výmysl či výtvor raných církevních společenství?

Odpověď: Ne, není žádný důvod pochybovat o Bohu a myslet si, že Bůh dopustil, aby Jeho slovo bylo „nahrazeno“ výmysly či výtvory raných církevních společenství. Tyto dvě věci ve skutečnosti jasně zapadají do Ježíšova působení. Před Jeho ukřižováním byla židovskému lidu nabídnuta příležitost přijmout svého Mesiáše a ukázat cestu všem pohanům. I v Pavlově službě chodil Pavel nejprve do židovské synagogy a teprve poté k pohanům.

Pokud se však podíváte na mapu, oblast Týru a Sidonu leží daleko za hranicemi Izraele. Ježíš tedy ušel značnou vzdálenost, aby navštívil tu kanaánskou (nebo syro-fénickou) ženu. Tím, že tuto ženu navštívil, Ježíš ukázal, že jeho poselství bude určeno i pro nežidy.

Otázka: V Mt 15,21–22 a v evangeliích obecně nacházíme, že Ježíš slibuje spásu všem lidem bez jakéhokoli rozlišování nebo diskriminace mezi nimi, ať už šlo o Židy, národy nebo pohany, ale v Matoušovi vidíme, že se spása zaměřuje především na Židy. Co si o tom myslíte?

Odpověď: Podívejte se na časovou osu. Je třeba si všimnout tří bodů.

1) Ve všech evangeliích, nejen v Matoušově, kázal Ježíš před ukřižováním především Židům, aby dal židovskému národu příležitost přijmout Mesiáše.

2) Po Ježíšově vzkříšení mělo být evangelium kázáno všem Židům i pohanům. Pořadí, které Ježíš určil ve Skutcích 1:8, znělo: „Jeruzalém, pak celá Judea (kde byli Židé), pak Samaří (poloviční Židé) a pak až na konec země.“

3) Nicméně i když pohané a Samaritáni nebyli před ukřižováním těmi hlavními skupinami, ke kterým se mělo evangelium nejprve dostat, Ježíš s nimi přesto mluvil, když se s nimi setkal. Například nejen s ženou z Týru a Sidonu (Marek 7:24–30), ale také s posedlým z Gerasy na východní (nežidovské, chovající prasata) straně Galilejského moře v Markovi 5:1–20. Ježíš nasytil 5 000 lidí na židovské (západní) straně Galilejského moře v Matoušovi 14:13–21; Markovi 6:30–44; Lukášovi 9:10–17; Jan 6:8–12, a podruhé nasytil 4 000 lidí na nežidovské (východní) straně Galilejského moře v Matoušovi 15:32–38 a Markovi 8:2–9.

Nyní však máme sdílet evangelium se všemi, bez ohledu na to, zda jsou to Židé, Arabové, Evropané, Asiaté nebo kdokoli jiný.

Otázka: Říkal Ježíš v Mt 15,21–22 v souvislosti s kanaánskou ženou zjevně to, že mají milovat pouze Židy a ty, kdo uctívají Boha schváleným způsobem? (Na to poukazuje i muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Ne, to je těžko obhajitelné, protože Ježíš si dal velkou práci, aby se vydal do oblasti Týru a Sidonu.

Ježíš byl nejprve poslán ke ztraceným ovcím Izraele, ale později (několikrát) překročil Galilejské jezero. Význam toho spočívá v tom, že na západní straně Galilejského jezera žili převážně Židé, zatímco na východní straně žili pohané, včetně pohanských chovatelů prasat. Ještě předtím však Samaritáni neuctívali Boha schváleným způsobem a Ježíš hovořil se samaritánskou ženou již na počátku svého působení.

Otázka: Znamená to, že v Mt 15,24 byl Ježíš určen pouze pro Židy a ne pro všechny?

Odpověď: Ne. Ježíš nejprve šel k ovcím Izraele, ale v Janovi 10:16 také řekl, že má i jiné ovce, které nejsou z tohoto stáda. Když Ježíš pronesl slova z Matouše 15:24, vydal se daleko za hranice Izraele, do oblasti Týru a Sidonu, aby navštívil syro-fénickou ženu. Také mnoho Samaritánů uvěřilo Ježíši, jak je uvedeno v Janovi 4:39–42. Ježíš později kázal těmto nežidům na východním břehu Galilejského moře a nasytil je. Později Ježíš v Janovi 12:32 řekl, že přitáhne všechny lidi k sobě. Způsob, jakým Ježíš zpočátku kázal nejprve Židům, následoval také Pavel, který obecně zvěstoval Boží slovo nejprve Židům a teprve poté pohanům.

Otázka: Byl Ježíš v Mt 15,24–26 rasistou, když přirovnal kanaánskou (sýro-fénickou) ženu ke psům? (Tuto otázku nastolil muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Položme si na oplátku jednu otázku. Kde byl Ježíš, když řekl, že byl poslán pouze ke ztraceným ovcím domu Izraele? Odpověď zní, že opustil Izrael a ušel více než 30 mil (vzdušnou čarou) přes hory nebo kolem nich, aby se dostal do Týru, který nebyl a nikdy nebyl izraelským městem. Ježíš tam šel, aby hovořil nikoli s židovskou ženou žijící mimo Izrael, ale se ženou, která byla jednoznačně identifikována jako pohanka. Ale protože ušel tu extra míli (nebo vlastně 30), chtěl Ježíš, aby si byla jistá, že si nemyslí, že dostává něco, na co má nárok, ale něco z milosti. Mimochodem, řecké slovo pro „pes“ zde v Matoušovi 15:26 má význam „štěně“ nebo „psík“, a ne divoký pes.

Otázka: Co přesně Ježíš a syro-fénická žena říkali v Mt 15,21–29 a Mk 7,27–29?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Poté, co Ježíš dorazil na fénické pobřeží, požádala ho ta žena o jedinou věc: aby vyhnal démona z její dcery. Všimněte si, že neexistoval žádný důkaz o tom, že by se tato žena syro-fénického původu, která byla nazývána Řekyní, obrátila k judaismu nebo dokonce věřila v pravého Boha.

2. Poté, co Ježíš ušel celou tu cestu, míle daleko od Izraele, jí Ježíš bez obalu sdělil, že Boží poselství přišlo skrze Židy, kteří by měli být uzdraveni jako první (Mk 7,27). Jinými slovy, Ježíš nehodlal vyhovět její prosbě, dokud se nezavázala uvěřit Božímu poselství, jak bylo zvěstováno Židům.

3. Pokorně souhlasila, že přijde k Ježíši za jeho podmínek, a ne za jakýchkoli jiných. I my musíme mít víru v Boží milost.

4. Ačkoli Židé neměli v příliš vysoké úctě ani pohany, ani psy, Ježíš zde nepoužil obvyklý výraz pro psa. Toto slovo lze lépe přeložit jako „pejsek“ nebo „štěňátko“. Římané a Řekové si psů naopak velmi vážili. Ježíš použil „dvojznačnost“ – na jedné straně nízké hodnocení ze strany Židů, na druhé straně vysoké hodnocení a náklonnost ze strany pohanů – když ji přirovnal k milovanému domácímu mazlíčkovi. Ježíš však přesto dal jasně najevo, že jeho poselství bylo určeno především Židům. Pokud Bůh hojně požehnal někomu jinému, a ne nám, měli bychom se i tak radovat z požehnání, která nám Bůh dal.

Stručně řečeno, Ježíšova dlouhá cesta v kombinaci s jeho strohými slovy krásně ilustruje paradox, že Ježíš urazí velké vzdálenosti, aby se k nám dostal, ale my k němu musíme přijít bez pýchy podle jeho podmínek, nikoli podle našich.

Otázka: Odkazují „ztracené ovce Izraele“ v Mt 15,24 na lidi, kteří údajně emigrovali z Izraele do Ameriky v době exilu, jak učí mormon Joseph Fielding Smith v knize Doctrines of Salvation z roku 1975, sv. 3, str. 214?

Odpověď: Ne. Takový výklad byl židům i křesťanům zcela neznámý. Ježíš nemluvil o lidech, kteří byli ztraceni geograficky, ale o těch, kteří byli ztraceni duchovně. Ježíš byl Spasitel, ne GPS. Ježíš řekl svým učedníkům: „Jděte spíše ke ztraceným ovcím Izraele…“ (Matouš 10,6–7), a oni to v následujících dnech splnili tím, že prošli Izraelem, a ne tím, že by nasedli do letadla a odletěli do Ameriky.

Otázka: Proč bylo v Mt 16,1.4 špatné žádat Ježíše o znamení z nebe?

Odpověď: Učedníkům se muselo zdát podivné, že farizeové a saduceové žádali o znamení těsně poté, co Ježíš vykonal všechny ty zázraky, z nichž mnohé se odehrály právě v přítomnosti farizeů a saduceů. Zřejmě se tím snažili naznačit, že všechna předchozí znamení a zázraky nestačila, ale že by snad ještě jedno mohlo splnit jejich měřítka. Řecké slovo pro „zkoušku“ v tomto kontextu, tedy že chtěli Ježíše vyzkoušet, je stejné slovo, jaké se v Matoušovi 4,1 používá pro pokoušení Ježíše satanem. Ježíšovy zázraky již pomohly chromým, slepým a posedlým démony, a farizeové žádali znamení z nebe, které by nikomu nepomohlo. Ježíš odmítl vyhovět jejich požadavku.

Otázka: Co má v Mt 16,2–4 společného cyklus večera a rána se znameními časů?

Odpověď: Předvídatelný cyklus dne a noci je velmi jednoduchá pravda, kterou mohou pozorovat i děti. Ježíš tím říká, že existují i jiné cykly, jako například znamení Jeho příchodu, po nichž následuje Jeho příchod. Ježíš přijde podruhé a mnohá ze znamení, která předcházela prvnímu příchodu, se objeví i před druhým příchodem. Ježíš zde neříkal, že farizeové a saduceové byli slepí, ani že nebyli inteligentní. Ve skutečnosti pochválil jejich schopnost rozpoznat počasí a dát si dvě a dvě dohromady, aby předpověděli počasí. Ale ti samí lidé nedokázali dát si dvě a dvě dohromady v duchovním smyslu, pokud jde o znamení časů. Buď to nedokázali, nebo to možná prostě nechtěli.

Otázka: Jaké jsou v Mt 16,3–4 další příklady situací, kdy někdo vidí všechna fakta a podrobnosti, ale přesto je slepý k jejich významu a závěrům?

Odpověď: Jedním z příkladů je, že navzdory častým povstáním, všeobecné nespokojenosti obyvatelstva s římskými vládci a bezohlednosti císařů si saduceové a farizeové stále neuvědomovali, že se blíží konec Judeje, jak ji znali. V roce 70 n. l. bylo celé obyvatelstvo Jeruzaléma zabito nebo zotročeno. Během patnácti let poté saduceové vymřeli.

Dalším příkladem je velké tsunami u západního pobřeží Sumatry. Když se mořská voda stáhla, mnoho zvířat nechápalo, co se děje, a uteklo do vnitrozemí. Někteří turisté však, ačkoli by měli být chytřejší než zvířata, zůstali venku s fotoaparáty a fotili ustupující moře.

Během hurikánu 5. kategorie na Floridě měl jeden muž dvě drahá auta v celkové hodnotě 500 000 amerických dolarů. Měl týden na to, aby auta evakuoval, ale místo toho je prostě nechal v garáži. Garáž byla zničena, auta se převrátila a byla zničena.

Jedna otázka, kterou si musíme položit, zní: kdyby někdo jiný pozoroval náš život, třeba o 30 let později, co by ho možná překvapilo, když jsme viděli všechny známky toho, co se stane, ale neměli jsme tušení, že k tomu dojde? Může to být v oblasti fyzické (strava, nedostatek pohybu), vztahové (jak zacházíme se svým partnerem) nebo duchovní (jak lehkomyslně bereme některé povinnosti, které nám Bůh svěřil).

Otázka: Co přesně bylo v Mt 16,4 znamením proroka Jonáše?

Odpověď: Jde o to, že neexistovalo žádné zázračné znamení kromě svědectví tohoto zbožného muže.

Otázka: Jaký význam měly v Mt 16,7–11 a Mk 6,52 pět chlebů a 5 000 lidí a sedm chlebů a 4 000 lidí?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

Ježíš je Chléb života. Jelikož dokázal nasytit tolik lidí, nemusí se lidé obávat, zda si vzali nějaké chleby, či nikoli.

Obecně řečeno, Ježíš se o ně postaral a oni by se neměli bát, že by Bůh nebyl schopen nebo ochoten se o ně postarat v budoucnu.

Opětovné výklad téže lekce, protože Marek uvádí, že učedníci poprvé nepochopili smysl tohoto nasycení.

Zde mohou být zamýšleny dvě poselství: jednak to, že Bůh nasycuje Židy, a také to, že Bůh nasycuje pohany.

Mnoho chudších lidí se každý den trápilo tím, jak sehnat jídlo. Pokud rybář, který pracoval šest dní v týdnu, jednoho dne nic nechytil, znamenalo to, že ten den nebude mít žádné peníze. Přesto i poté, co viděli, jak Ježíš nasytil 5 000 a poté 4 000 lidí, stále se obávali, zda budou mít dost jídla. Někdy nám v hlavě stále rezonují staré zvyky a vzorce, jako je nedostatek nebo bolest, i když se časy změnily. To ukazuje na nedostatek důvěry v to, že s Ježíšem je vše jinak a že Bůh může věci změnit. „Málo je mnoho, je-li v tom Bůh“.

Otázka: Jaký význam těmto číslům přisuzuje Ježíš v Mt 16,7–11 a Mk 8,19–20?

Odpověď: Někteří mohou vidět mystický význam v pěti chlebech, čísle 5 000 a pěti knihách Zákona pro Židy při prvním nasycení, a v sedmi chlebech (dokonalé číslo) a čísle 4 000 (číslo 4 možná představuje čtyři kouty země) při druhém nasycení, při kterém šlo především o pohany.

Existuje však mnohem jednodušší vysvětlení. S Ježíšem dokáže i velmi malý počet chlebů nasytit velmi velký počet lidí.

Q: Proč Ježíš v Mt 16,8 řekl, že zde mají malou víru?

Odpověď: Vzhledem k tomu, co všechno viděli, neměli obavy o jídlo kvůli omezenosti svých znalostí. Spíše se soustředili na své krátkodobé problémy a ztratili ze zřetele to, co Bůh dokáže.

I dnes se křesťané někdy mohou trápit, ne proto, že by se nenaučili dost, ale proto, že jsou tak soustředěni na své problémy, že ztrácejí zaměření na Boha.

Otázka: V jakém smyslu je v Mt 16,11–12 učení farizeů a saduceů podobné kvasu v chlebu?

Odpověď: Může to být velmi malé množství, které však má velký vliv na celý bochník. Stejně tak i některé učení může být jen malou přísadou, ale mít velký negativní dopad.

Nepochybně farizeové a saduceové učili i některé dobré věci; oba například věřili v jediného Boha a v to, že On stvořil vše. Ale ta špatná část mohla jejich učení tak prostoupit, že Ježíš neřekl: „Rozlišujte mezi dobrým a špatným, vezměte si to dobré a to špatné nechte být.“ Naopak, i ten malý „kvas“ v jejich učení byl takový, že Ježíš řekl, aby se od nich lidé úplně drželi stranou.

Saduceové měli v sobě určitou pravdu, protože přijímali Tóru. Kdo se však učil od saduceů, měl sklon pochybovat o Božím slově, protože saduceové popírali zbytek Starého zákona a podle Skutků 23:8 popírali vzkříšení, anděly i duchy.

Otázka: Naznačuje Mt 16,11–12 pozdní autorství, protože autor nedokázal rozlišit mezi farizeji a saduceji?

Odpověď: Na rozdíl od tvrzení některých liberálních kritiků tomu tak není. Saduceové jako skupina zmizeli do 15 let poté, co Římané v roce 70 n. l. zničili Jeruzalém. Autor by se pravděpodobně o saduceích zmínil pouze v případě, že by byl obeznámen s událostmi, které tomu předcházely. Kdyby se Matouš nikdy o saduceích nezmínil, právě jejich nezmínka by nasvědčovala pozdnímu vzniku. Ačkoli v celé literatuře máme k dispozici nanejvýš několik stránek popisujících saduceje, Matouš by je znal a věděl by, zda se spojili s farizeji proti Ježíši, podobně jako v mnohem pozdějších dobách, kdy se Římané a Vizigóti spojili proti Hunům, nebo katolíci a protestanti proti turecké armádě. Matouš o nich píše také v Matoušovi 3:7; 16:1, 6, 11, 12. Varování před učením těchto dvou skupin neznamená, že autor nebyl schopen je od sebe odlišit. Z dnešního politického hlediska bychom se měli mít na pozoru před učením krajní levice i krajní pravice. To však neznamená, že jsou stejné.

Otázka: Proč chtěl Ježíš v Mt 16,13–14 a Mk 8,27–29 vědět, za koho ho považují ostatní?

Odpověď: Ježíš se neobtěžoval ptát, za koho ho považovali farizeové a saduceové; to nemělo smysl. Ježíš se spíše ptal, za koho ho považovali lidé v davu. Místem, kde se ptal učedníků, byla Cézarea Filipova, město ležící severně od Galileje v dnešní Sýrii na rovině přímo jižně od hory Hermon, asi 25 mil severně od Galilejského moře a 5 mil východně od řeky Jordán. Existovala dvě města jménem Cézarea a toto se nacházelo na území spravovaném Herodem Filipem, bratrem Heroda Antipase. V této Cézareji stál náboženský chrám zasvěcený zesnulému římskému císaři Caesarovi Augustovi. Pokud tamní lidé uctívali Augusta, obyčejného člověka, který nekonal zázraky, jako boha, co pak říkali o Ježíši? Tomuto způsobu výuky, založenému na kladení otázek, se říká Sokratovská metoda. Často je užitečné položit otázku, na kterou již znáte odpověď. Může vám to prozradit, co si respondent myslí, a dokonce mu pomoci uspořádat si myšlenky. Když se Ježíš zeptal, za koho „vy“ mě považujete, použil množné číslo „vy“, takže se ptal všech učedníků společně. Víme však pouze to, že odpověděl Petr.

Otázka: Jak to, že v Mt 16,16–17 to Petr věděl pouze díky Duchu Svatému?

Odpověď: Petr zřejmě ještě neslyšel, jak to Ježíš výslovně prohlásil. Petr neřekl: „Myslím si…“ nebo „Doufám…“, ale věděl to s jistotou. Navíc by byla jedna věc, kdyby to někomu Petrovi řekl, a druhá, kdyby tomu Petr sám uvěřil.

Otázka: Na čem se mohou v tomto verši (Mt 16,18) shodnout římští katolíci a protestanti?

Odpověď: Existuje sedm věcí, na kterých by se katolíci i protestanti měli shodnout.

1) Petr je skála, na níž je církev postavena. Církev je nepochybně postavena na „skále“ tohoto apoštola; koneckonců je církev podle Efezským 2:20a postavena na základu všech apoštolů a proroků. Petr je hlavním základem církve, ale není jediným hlavním základem, neboť Zjevení 21:14 uvádí, že město Nový Jeruzalém má dvanáct základů, které představují dvanáct Ježíšových apoštolů.

2) O žádných Petrových nástupcích se zde nemluví. Matouš 16:16–18 neříká nic o žádných Petrových nástupcích. Ve skutečnosti žádný biblický verš o Petrových nástupcích nehovoří.

3) Úhelným kamenem je Ježíš, nikoli Petr. Petr není důležitější „skála“ než sám Ježíš, úhelný kámen, jak uvádí Efezským 2:20b. Stejně jako jedna skála pevně položená na druhé, i Petr nám sám řekl, že tou skálou či úhelným kamenem je Ježíš ve Skutcích 4:10–11 a 1. Petrově 2:6–7, stejně jako to uvádí Pavel v 1. Korinťanům 10:4. Petr nikdy nenapsal, že by on sám byl „skálou“ nebo úhelným kamenem, ale Pavel v Efezským 2:20 řekl, že všichni apoštolové jsou základem, ačkoli Kristus je úhelným kamenem. Nicméně, ačkoli Ježíš je úhelným kamenem, Ježíš zde v Matoušovi 16:16–18 nemluví o sobě jako o skále.

4) Petr nebyl bezchybný v tom, co říkal nebo dělal, a to ani před vzkříšením (Matouš 16:22–23), ani po něm (Galatským 2:11–14).

5) Přesto Petr mluvil s autoritou jako apoštol (1. Petr 1:1 a Skutky 1:15–22) a my máme jeho učení jako takové uznávat. Stejně jako raní křesťané se máme věnovat učení apoštolů, jak je uvedeno ve Skutcích 2:42.

6) Petrovi byly v Matoušovi 16:19 svěřeny klíče od království nebeského, moc svazovat a rozvazovat. Ve skutečnosti byla stejná moc svazovat a rozvazovat dána všem apoštolům i církvi v Matoušovi 18:18.

7) Žádné křesťanské učení nemůže být zásadnější než vyznání, které zde učinil Petr. Pokud člověk neuzná, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, Syn živého Boha, a pokud neuzná, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých (1. Korinťanům 15:1–11), pak je jeho víra marná a nedovede ho do nebe.

Otázka: Co nebo kdo je v Mt 16,18 tou skálou?

A: Mnoho lidí přehlíží, že Petr je v Matoušovi 16 spojován se „skálou“ nejen jednou, ale hned dvakrát. V Matoušovi 16:18 je Petr spojován s „dobrou“ skálou, základním kamenem. V Matoušovi 16:23 je Petr spojován se „špatnou“ skálou (v některých překladech „pohoršením“), ale doslovně jde o kámen úrazu. Jak by mohl být Petr obojím? – Jedná se o metafory. Existují dva hlavní názory a oba by mohly být pravdivé.

Tou skálou je Petrovo vyznání Krista. V tomto verši se zde nevyskytuje jedno, ale dvě různá řecká slova pro skálu. Šimon byl nazván Petrem, „skálou“, protože jako první vyznával, že Ježíš je Kristus. Ježíš oslovil Petra ve druhé osobě „ty“, ale „tato skála“ je ve třetí osobě. Ježíš a učedníci, kteří pocházeli z Galileje, nejspíš mluvili řecky. Bez ohledu na to, jak křesťané tento konkrétní verš vykládají, 1. Janův 4:1–3 a 2. Janův 7–10 ukazují, že kdokoli neuznává, že Ježíš přišel v těle, neměl by být přijímán ani vítán. 1. Korinťanům 15:1–4 ukazuje, že každý, kdo nevěří, že Ježíš zemřel za naše hříchy a fyzicky vstal z mrtvých, věří nadarmo. 1. Korinťanům 12:3 učí, že nikdo neříká, že Ježíš je Pán, ledaže by to bylo skrze Ducha Svatého. Prakticky řečeno, církev je postavena na vyznání Ježíše Krista.

Tou skálou je sám Petr. Ježíš i učedníci nepochybně znali aramejštinu, a tak zde Ježíš možná mluvil aramejsky. V řečtině se tato dvě slova liší, protože jedno je ženského rodu a druhé mužského rodu jako osobní jméno. Aramejština však nemá mužské, ženské a střední koncovky. Navíc Papias, učedník apoštola Jana, uvádí, že Matoušovo evangelium bylo nejprve napsáno v hebrejštině [což možná znamená aramejštinu] a později přeloženo do řečtiny. V aramejštině by se použilo totožné slovo kepha. Katolíci obecně zastávají názor, že tou skálou je zde Petr, neboť věří, že to podporuje tvrzení, že církev je založena na Petrovi. Dále dodávají, že Petr předal úlohu papeže svým nástupcům. Ačkoli v Bibli není o této poslední části ani zmínka, není pro protestanty problém interpretovat Petra jako skálu i v tomto verši. Bez ohledu na to, jak křesťané tento verš vykládají, dobré základy jsou z kamene a všichni apoštolové a proroci jsou základem církve podle Efezským 2:20. Prakticky řečeno, církev je postavena na Bibli, která je učením apoštolů a proroků.

Jelikož je Petr spojován se dvěma druhy skal, pro někoho, kdo není římským katolíkem, je zřejmé, že oba aspekty jsou pravdivé a důležité. Petr je základním kamenem církve a novotvar, že papežové jsou Petrovými nástupci, představuje pro římské katolíky kámen úrazu.

Otázka: Co se v Mt 16,18 neříká?

Odpověď: Je zde nejméně osm důležitých věcí, které se v něm NEŘÍKÁ.

1. Neříká, že úhelným kamenem, na kterém byla církev postavena, byl Petr. Kdyby to říkal, bylo by to v rozporu s tím, že úhelným kamenem je Kristus, jak uvádí Efezským 2:20b.

2. Nevylučuje, že by Petr a ostatní apoštolové byli skálou, na níž je církev postavena. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to v rozporu s tím, že církev je postavena na základu (skalách) apoštolů a proroků v Efezským 2:20a, a bylo by to v rozporu se Zjevením 21:14.

3. Neznamená to, že by Petr měl nějaké nástupce jako apoštol, ani se zde nezmiňuje o papeži. Ve skutečnosti i v Niceji byly uznány čtyři hlavní církve: Jeruzalém, Konstantinopol, Řím a Alexandrie.

4. Ačkoli se zde uvádí, že brány pekla církev nepřemohou, neříká se zde, že by se Satanovi nepodařilo vnést do církve zkázu. Papež Formosus byl totiž po své smrti souzen za kacířství následujícím papežem a shledán vinným. Tito papežové byli souzeni:

a) papežové Zephyrinus a Callistus I. kvůli sabelliánské kacířství

b) Štěpán VI. (896–897) a synod s mrtvolou. Nechali uříznout prsty mrtvému tělu papeže Formosa. Později byl zavražděn.

c) Celestin V. (1294–1296) Téměř všechny jeho úřední akty byly zrušeny jeho nástupcem, nemilosrdným Bonifácem VIII. Celestin byl po své rezignaci zavražděn. Bonifác nařídil křížovou výpravu proti rodu Colonna.

d) Bonifác VIII. (1294–1303) se zapletl do mnoha válek. Napsal bulu Unam Sanctam. Zemřel na „zoufalství“ krátce po svém uvěznění.

e) Benedikt XI. (1303–1304) zrušil papežskou bulu Unam Sanctam z roku 1302, kterou vydal Bonifác VIII.

f) Klement V. (1305–1314) soudil Bonifáce VIII. za kacířství a sodomii.

g) 1328 – Císař Ludvík IV. Bavorský sesadil papeže Jana XXII. za kacířství

h) 1328 – Marsilius z Padovy, pozdější milánský arcibiskup, pronásleduje katolické duchovenstvo věrné Janu XXII.

5. Neslibuje, že nástupnictví římských biskupů bude nepřerušené. Jeden papež pocházel ze strany, která zavraždila předchozího papeže. Pokud to nepřerušuje papežské nástupnictví, pak je papežské nástupnictví bezvýznamné.

Následující tři body jsou podle římskokatolického Karla Keatinga.

6. Nesprávná osoba by se nestala papežem. The Francis Feud, str. 82–83. Přečtěte si o Alexandru VI., Bonifácovi VIII., Juliovi II., kteří napadali města v Itálii, nebo o Benediktovi IX., který prodal papežský úřad.

7. Špatné příklady: násilní, zlí, nemorální a nepotističtí muži by se nemohli stát papeži

8. Papežové selhali v podpoře správného učení. „Catholicism and Fundamentalism“, str. 227

Otázka: Říkal Ježíš v Mt 16,18 v podstatě to, že Petr byl prvním papežem, jak tvrdí katolická církev?

Odpověď: Tuto pasáž poprvé použil k podpoře papežské nástupnictví papež Damasus v roce 382 n. l. Jak píše Dave Hunt v knize „A Woman Rides the Beast“ (Žena jezdí na šelmě), str. 101: „Jeden z nejranějších příkladů existence více papežů vznikl při souběžné volbě papežů Ursinuse a Damasa, kterou uspořádaly soupeřící frakce. Stoupencům prvního z nich se po mnoha násilnostech podařilo dosadit ho na papežský stolec. Později, po krvavé třídenní bitvě, zvítězil Damasus s podporou císaře a pokračoval jako Kristův zástupce po dobu 18 let (366–384). Takže ‚apoštolská posloupnost‘ v ‚nepřerušené linii od Petra‘ byla prosazena ozbrojenou silou? Opravdu?“

Ve stejné knize, na str. 135–136, biskup Joseph Hefele z Rottenburgu říká: „‚Ale ve všech těch dokumentech [dějinách a učení církve] jsem nikdy neviděl nauku [o papežské neomylnosti z důvěryhodného zdroje].‘… Von Döllinger, jedna z velkých autorit té doby v oblasti církevních dějin, s Hefelem zcela souhlasil. Jeho kniha (zakázaná Římem) varovala před chystaným pokusem Pia IX. prosadit dogma neomylnosti a připomněla biskupům, kteří se měli sejít k projednání tohoto zásadního rozhodnutí: ‚Žádné ze starověkých vyznání víry, žádný katechismus, žádné z otcovských spisů sepsaných pro poučení lidu neobsahuje ani slovo o papeži, natožpak náznak, že veškerá jistota víry a nauky závisí na něm.‘“

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) řekl: „Na této skále tedy [Ježíš] řekl: ‚Na této skále, kterou jsi vyznal, postavím svou církev.‘ Neboť tou skálou (petra) je Kristus; a na tomto základu byl postaven sám Petr.“ Poté Augustin cituje 1. list Korinťanům 3,11 a říká, že církev je symbolicky v Petrovi, té skále. (K evangeliu podle Jana, traktát 124, kap. 21,5, sv. 7, s. 450.)

Otázka: Jakým způsobem byla „skála“ v Mt 16,18 nejvýznamnější slovní hříčkou v celé historii?

Odpověď: Někdo řekl: „Byla to nejvlivnější slovní hříčka v celé historii.“ V jistém smyslu je tato poznámka správná, neboť tato slova byla po staletí používána na podporu papežů.

Ačkoli by se všichni měli shodnout na tom, že Ježíš zamýšlel, aby Petr a ostatní apoštolové měli na zemi nejvyšší autoritu nad církví, Ježíš se nikdy nezmínil o údajných nástupcích. Nebyly to tedy samotná slova, ale jejich neopodstatněné rozšíření na papeže, co z nich učinilo nejvlivnější slovní hříčku v celé historii.

Pokud však Ježíš mluvil aramejsky, slovo „kephas/cephas“ (masivní skála) nebylo běžným křestním jménem, ale v tomto kontextu nefunguje jako slovní hříčka.

Mimochodem, jeden čtenář poznamenal, že ta slovní hříčka mohla být v hebrejštině a NE v řečtině. V hebrejštině by to mohlo být „kámen“ (eben) a „budu stavět“ (ebneh). Například George Howard poukazuje na hebrejský traktát ze 14. století, jehož autorem je rabín jménem Shem-Tob Ben Shaprut, v jehož hebrejském textu se píše: „Ty jsi kámen (eben) a na tobě budu stavět (ebneh) svůj dům modlitby.“ Více informací najdete nawww.jerusalemperspective.com/Default.aspx?tabid=27&ArticleID=1859 .

Otázka: Bylo jméno Petr v Mt 16,18 nalezeno v Kumránu mezi Svitky od Mrtvého moře?

Odpověď: Ne. Objevila se zpráva v překladu přepisu Johna Allegra v tom, co se dnes nazývá svitek 4Q432. Martin Abegg z Trinity Western University však v e-mailu uvádí, že v 4Q432 se toto jméno nenachází.

Otázka: Jaké tři vzájemně se doplňující významy by mohl mít verš Mt 16,18 ohledně bran pekla?

Odpověď: Jsou zde tři různé kontexty a ve všech třech případech brány Hádesu církev nepřemohou.

Při vzkříšení, když Kristus vstal z mrtvých, vzal s sebou do nebe starozákonní svaté, jak uvádí Efezským 4:8–10.

Nyní na zemi nemohou brány Hádesu zastavit šíření Božího království.

Při vytržení bude Boží lid vzkříšen a jejich těla nezůstanou v hrobě.

Otázka: Co znamená to „svazování a rozvazování“ v Mt 16,19?

Odpověď: Představte si, jak by se dnešní křesťané snažili rozlišit členy sekt od těch, kteří se mýlí ve víře, a podivné učení od zbožného učení, kdyby neměli Nový zákon. Taková byla situace v rané církvi. Bůh dal apoštolům schopnost rozlišovat a autoritu prohlásit, co je správné učení. Autorita svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi v Matoušovi 16:19, je v Matoušovi 18:18 dána celé církvi. Něco podobného tomuto „svazování a rozvazování“, tedy odpouštění či ponechání hříchů, dal Ježíš všem apoštolům v Janovi 20:23. V jistém smyslu to apoštolové činí i dnes, v písemné podobě, prostřednictvím Nového zákona. Než však byl Nový zákon celý sepsán, bylo velmi důležité, aby to činili přímo.

Někteří říkají, že nešlo o to, aby určovali vinu či nevinu, ale aby to oznamovali, tak jako Petr oznámil, že Ananiáš a Safira jsou vinni z lži Duchu Svatému ve Skutcích 5:1–10.

Jiní tvrdí, že pojmy „svazovat“ a „rozvazovat“ byly běžné výrazy z rabínského judaismu. Tyto pojmy znamenaly rozhodování o povolení či zákazu různých druhů činností.

Otázka: Co přesně byly v Mt 16,19 klíče od království nebeského?

Odpověď: Nejprve si všimněte, že se zde hovoří o klíčích od království nebeského, nikoli od církve. Zmiňuje se zde více klíčů a Hádes je popsán jako místo s více branami. Nejedná se zde o žádný kov ani fyzický předmět. Mohlo by jít buď o poselství evangelia, o to, že Petr odemkl dveře evangelia pro Židy (Skutky 2) a později pro pohany ve Skutcích 10, jak uvádí The NIV Study Bible na str. 1466.

Ježíš také v Matoušovi 23:13 řekl, že zákoníci a farizeové lidem zavírají Království nebeské před nosem. V Lukášovi 11:52 odborníci na zákon odňali klíč k poznání.

Otázka: Mohly být v Mt 16,19 tyto klíče od království nebeského předány dál?

Odpověď: Písmo ani v nejmenším nenaznačuje, že by jakékoli „klíče“ mohly být předávány, s výjimkou toho, že je Ježíš dal všem apoštolům. To, že Ježíš apoštolům metaforicky řekl, že mají „klíče“, však neznamená, že se Ježíš sám těchto klíčů vzdal, neboť Ježíš stále má „klíče od smrti a podsvětí“ (Zjevení 1,18).

Hypoteticky řečeno, i kdyby nějaký raný papež tyto klíče měl a mohl je předat, neznamenalo by to papežskou posloupnost, pokud by tato posloupnost byla přerušena. Představa, že by papež převzal klíče po sesazeném předchozím papeži, zní absurdně. Kdyby byl nějaký papež zcela nemorální, jako například Alexandr VI. (1492–1503 n. l.), znamenalo by to rovněž přerušení papežské posloupnosti. Samozřejmě od toho okamžiku nelze předat to, co člověk nikdy neměl.

Jak zlí byli někteří papežové? Podle Austinovy knihy „Topical History of Christianity“ (Tematické dějiny křesťanství), str. 148,

„Poté [po roce 904] začala takzvaná ‚pornokracie‘, během níž Theodora a její dvě dcery, Theodora Mladší a Marozia, prakticky ovládaly Řím i samotnou církev. Tyto ženy, svůdné nevěstky, prodávaly svá těla za posty, tituly a pozemky, čímž si zajistily rozsáhlou moc. Marozia měla nemanželský poměr s papežem Sergiem III., z něhož se narodil syn, který se později stal papežem Janem XI. Když se Marozia pokusila nechat se korunovat císařovnou, její mladší syn Alberik unesl a uvěznil svou matku, uvěznil svého nevlastního bratra, papeže, a sám se stal císařem. Vládl v letech 932 až 954 a vykonával absolutní kontrolu nad papežstvím. Po Alberikově smrti byl jeho syn Octavian zvolen papežem Janem XII. a ukázal se být nejodpornějším členem této zkažené rodiny.

b. Ottonovské vlády. V roce 962 zkorumpovaný Jan XII. korunoval německého krále Otu I. císařem Svaté říše římské. Jan, domnívající se, že našel spojence ve zkaženosti, brzy zjistil, že nový císař je mužem charakteru a odhodlaný obnovit důstojnost a čest papežství. Když Ota svolal synod, aby projednal sesazení Jana, papež všem vyhrožoval exkomunikací, ale oni ho přesto sesadili. O tři měsíce později svolal Jan další synod, který zrušil rozhodnutí Ottova synodu. Otto se proto rozhodl zbavit papežství jeho zlého vládce silou.

... Následujících čtyřicet dva let [po roce 1004] papežských dějin bylo naplněno intenzivní rivalitou, oportunistickou průměrností, duchovní bezmocností, neřestí a korupcí. Zdálo se, že nejhlubšího dna bylo dosaženo zvolením zvrhlého dvanáctiletého chlapce, papeže Benedikta IX. (1032–1045), který po hanebném zhýralství a chaotickém vládnutí prodal svatou tiaru (tj. papežský úřad) tomu, kdo nabídl nejvyšší cenu. Byl znám jako Řehoř VI. (1045–1046)....“

Profesor katolického semináře Pacwa a další katolíci mají odpověď, která by mnoho protestantů ohromila. Souhlasí s protestanty v tom, že mnozí papežové byli bezbožní muži a pravděpodobně skončili v pekle. Jelikož však byli papeži, máme je i tak poslouchat.

Pokud je papež násilně uvězněn a sesazen, má pak nový, nepřátelský papež autoritu a právo na nástupnictví po starém papeži? Měli by se křesťané v té době obávat Janovy hrozby exkomunikace? Měli křesťané podporovat Ottovy přípravy na válku proti papeži? Za jakých okolností je někdo, kdo si koupí titul papeže, nástupcem svatého Petra? Jistě by se nemělo poslouchat někoho, kdo byl ve Skutcích 8,13–25 přirovnán k Šimonovi, pokud si koupil úřad papeže???

Otázka: Proč v Mt 16,20 a Mk 8,30 Ježíš nechtěl, aby učedníci v té době říkali ostatním, že je Kristus (tj. Mesiáš)?

Odpověď: Nejprve si všimněme, že Ježíš jim nikdy neřekl, aby lhali a popírali, že je Mesiáš, pouze aby o tom nemluvili. Existují přinejmenším dva možné důvody.

1. V této fázi svého působení chtěl Ježíš, aby nejprve vyslechli Jeho slova, než se rozhodnou, zda je či není Mesiášem. Někdy je lepší nechat posluchače evangelia, aby si Ježíšova slova vyslechli sami, než trávit příliš mnoho času „kontextualizací“ a „modernizací“ evangelia.

2. Jak ukazuje Matouš 16:21, učedníci si nejprve museli být naprosto jasně jisti tím, kým Ježíš je, než o tom mohli říkat ostatním.

Ježíš to veřejně oznámil při triumfálním vjezdu na Květnou neděli. Samozřejmě, po vzkříšení jim Ježíš později v Matoušovi 28:18–20 a ve Skutcích 1:8 řekl, aby to oznámili celému světu.

Otázka: Proč bylo Petrovo vyznání v Mt 16,21 a Mk 8,29 zásadním zlomem v Ježíšově službě?

Odpověď: Od okamžiku, kdy uznali, že Ježíš je Mesiáš, začal Ježíš učit své učedníky, že musí jít do Jeruzaléma, aby tam zemřel. Než mohli pochopit, proč Ježíš musel zemřít za jejich hříchy, museli uvěřit v to, kým Ježíš byl.

Otázka: Proč Ježíš právě v tomto okamžiku svého působení, a ne dříve, začal v Mt 16,21 a Mk 8,31 říkat svým učedníkům, že bude trpět a bude zavržen?

Odpověď: Ježíš neřekl, že bude trpět a bude zabit, dokud alespoň jeden z jeho učedníků neuznal a neuvěřil, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš.

Otázka: Proč v Mt 16,21 Ježíš čekal až do této chvíle, než svým učedníkům řekl, že bude trpět, zemře a vstanou z mrtvých?

Odpověď: Pro učedníky bylo důležité, aby nejprve poznali, že je Mesiášem, Synem Božím. Jakmile to však pochopili, Ježíš přešel k dalšímu kroku: Mesiáš bude muset trpět, zemřít a znovu vzkřísit. Ježíš možná také nechtěl, aby učedníci dospěli k nějakým mylným závěrům o tom, že Mesiáš právě teď zvítězí nad Římem. Ježíš na svou smrt narážel již dříve (v Matoušovi 9:15; 10:38; 12:40; Janovi 2:19; 3:14), ale zde to poprvé otevřeně prohlásil.

Otázka: V Mt 16,21; 17,22; 20,19; Mk 8,31 se píše, že Ježíš vstanou z mrtvých po třech dnech nebo třetího dne. Znamená to tedy, že byl mrtvý alespoň 24 × 3 = 72 hodin?

A: Ne, protože v Lukášovi 24:21 se píše, že den vzkříšení byl třetí den. Ježíš zemřel v pátek odpoledne a vstal z mrtvých v neděli kolem úsvitu. „Po třech dnech“ byl známý hebrejský idiom, který znamenal část nebo celé tři dny. Zde je dalších pět příkladů tohoto „třídenního idiomu“.

1. V Genesis 42:17 Josef uvěznil své bratry na tři dny. Ve verši 18 však devět z nich třetího dne propustil.

2. Rechabeám ve 2. knize Paralipomenon 10:5 řekl lidu: „Vraťte se ke mně za tři dny.“ Ve 2. knize Paralipomenon 10:12 se však lid vrátil „třetího dne“.

3. V 1. knize Samuelově 30:12 řekl nemocný egyptský otrok Davidovi, že tři dny a tři noci nejedl žádné jídlo ani nepil žádnou vodu. Člověk by však venku v poušti bez vody vůbec nemohl přežít 72 hodin. Otroci nepochybně myslel část tří dnů.

4. V knize Ester 4:16 Ester říká, aby za ni lidé postili „tři dny, ve dne i v noci“, a že ona učiní totéž. V knize Ester 5:1 se však píše, že „třetího dne“ uspořádala Ester hostinu, takže se jedná o ekvivalentní časový úsek.

5. V souvislosti s Kristovou smrtí a vzkříšením sám Ježíš v Matoušovi 12:40 říká: „tři dny a tři noci“, v Markovi 8:31 říká: „třetího dne vstanou z mrtvých“, v Markovi 14:58 říká: „po třech dnech“, v Janovi 2:19 říká: „za tři dny“ a v Lukášovi 24:21 říká: „Tento třetí den nastává dnes“.

Souhrnně lze říci, že jsme dokázali, že tento hebrejský idiom může znamenat „do tří dnů“, a že tento výraz byl běžně používán od dob Rechabeáma až po dobu Ježíše.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 16,22–23 a Mk 8,32–33 zde pokáral Petra slovy: „Jdi mi z cesty, satane“?

Odpověď: Petr měl na mysli lidské věci, ne Boží. Satan využil Petra, Ježíšova blízkého přítele, aby Ježíše pokoušel. Ježíš však toto pokušení prokoukl. Ježíš tím neříkal, že by byl Petr posedlý démonem nebo ovládán Satanem. Spíše Ježíš poznal, že za tím návrhem stál Satan. Když Bůh chce, abychom pro něj něco udělali, a my místo toho dostaneme nebo nás napadne návrh, jak si to usnadnit, měli bychom to rozpoznat jako to, čím to skutečně je: pokušení od Satana. I když má daná osoba dobré úmysly a je to náš spoluvěřící, měli bychom si uvědomit, že vám přesto může dát návrh, který je pokušením od Satana. Satan na poušti i Petr zde oba navrhovali, že Ježíš by mohl mít království bez utrpení. Pokud se dnes snažíme učinit Ježíše naším Králem a Spasitelem bez kříže nebo bez nutnosti kříže, podkopáváme Boží poselství spásy.

Otázka: Jak mohl mít Petr v Mt 16,22–23 a Mk 8,33 tu smělost, aby Ježíše opravoval a káral?

Odpověď: Ježíš si vybral odvážného učedníka, když si vybral Petra. Odvaha sama o sobě není ani dobrá, ani špatná. Odvaha následovat Boha je dobrá, ale odvaha jít svou vlastní cestou obvykle není.

Otázka: Proč Petr v Mt 16,22 tak pošetile pokáral Ježíše?

Odpověď: Petr si myslel, že Ježíš potřebuje napomenutí a radu. I dnes mohou někteří zastávat postoj, že vědí lépe než Bůh.

Otázka: Jaké jsou v Mt 16,23 a Mk 8,33 příklady toho, jak mohou lidé dnes myslet na věci lidské místo na věci Boží?

Odpověď: Můžeme nahradit Boží moudrost lidskou moudrostí. Můžeme se rozhodnout dělat věci po svém, i když je to v rozporu s Boží cestou. Můžeme zapomenout, že naše naděje je v Bohu, nikoli v naší síle či moudrosti. Můžeme používat své vlastní pozemské metody. A konečně můžeme být tak dychtiví rychle splnit své „povinnosti“, že si pobyt v Boží přítomnosti tolik neužíváme a dáváme přednost „fastfoodovému“ způsobu uctívání před oddaností Bohu.

Neřekli jste Bohu z celého srdce „ano“, pokud jste zároveň neřekli „ne“ sami sobě.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 16,24 zmínil kříž ještě předtím, než svým učedníkům řekl, že bude ukřižován?

Odpověď: Ježíš věděl, že bude ukřižován, ještě než to svým učedníkům řekl. Všichni už o ukřižování věděli, protože Římané často ukřižovávali vzbouřence a lupiče. Ukřižování mělo být pro ostatní pobídkou, aby se chovali podle pravidel. Stejně jako revolucionáři ze skupiny zelotů riskovali ukřižování pro malou, pozemskou věc, měli by i učedníci být ochotni riskovat ukřižování pro nebeskou věc, která měla mnohem větší hodnotu. Nakonec každý z dvanácti apoštolů zemřel mučednickou smrtí za svou víru, s výjimkou Jana, který byl vyhoštěn na Patmos a zemřel přirozenou smrtí.

Otázka: V Mt 16,27 – přijde Ježíš ve slávě Otcově, nebo ve své vlastní slávě, jak říká J 1,14?

Odpověď: Jan 1:14 říká, že viděli část Ježíšovy slávy. Například viděli část slávy o Letnicích. Matouš 16:27 odkazuje na událost v daleké budoucnosti, kdy Ježíš přijde znovu. Jinými slovy, ještě jste nic neviděli!

Otázka: Odkazuje Matouš 16:27 nikoli na konec světa, ale na nejvyšší zjevení Bahá’u’lláha, jak učí bahá’í v knize „Bahá’u’lláh a nová éra“ na str. 268–269?

Odpověď: Ne, přečtěte si ten verš pozorněji. Říká se v něm, že Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a odmění každého člověka podle toho, co vykonal. Lidé u Bahá’u’lláha žádné anděly neviděli a Bahá’u’lláh neodměnil ani věrné bahá’í, kteří byli vyhnáni nebo zemřeli, ani muslimy, kteří ho pronásledovali.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli v Mt 16,28 a Mk 9,1, když řekl, že někteří neokusí smrt, dokud neuvidí, jak Boží království přichází v moci?

Odpověď: Nejprve uvedeme, co tato odpověď není, a poté, co je.

X1. Neexistuje žádný důkaz, že by Ježíš učil, že učedníci zůstanou naživu po dlouhou dobu. Ve skutečnosti z církevních dějin víme, že 11 z 12 apoštolů zemřelo mučednickou smrtí. Pouze jeden, Jan, zemřel přirozenou smrtí. I on však trpěl vyhnanstvím na ostrově Patmos.

X2. V Zjevení 20:1–6 se to NEVZTAHUJE na tisícileté království.

X3. Nemůže se to vztahovat k reinkarnaci, než uvidí Syna člověka přicházet ve svém království. Reinkarnace nejenže není pravdivá, ale i kdyby byla, lidé, kteří se reinkarnují, by stále zažili smrt.

X4: Někteří se přiklánějí k názoru, že se jedná o proměnění, k němuž došlo krátce poté. Když v 2. Petrově 1:16–18 Petr hovoří o tom, že byli očitými svědky jeho majestátu, kniha „1001 Bible Questions Answered“ (str. 299–300) uvádí, že to naznačuje, že Petr to takto chápal.

Odpověď: Odkazuje to na okamžik, kdy Ježíš ukřižováním „získal“ své království, jak dokazuje vzkříšení. Do svého království vstoupil poté, co zvítězil nad Satanem. Křesťané se neshodují v tom, zda počátkem byl den vzkříšení, nebo Letnice, ale to je velmi podružná otázka.

Matouš klade zvláštní důraz na království nebeské. Nebeské království by zpočátku bylo viditelně malé jako hořčičné zrnko (Matouš 13:31), podobně jako kvas by nebylo viditelné, ale jeho účinky by byly patrné v těstě světa (Matouš 13:33), avšak nakonec andělé z nebeského království vyřadí vše, co způsobuje hříchy, a všechny, kdo páchají zlo (Matouš 13:41–42). Nebeské království je jako zakopaný poklad, který někdo tajně najde (Matouš 13:44), ale je nesmírně cenné, jako obchodník, který prodá vše, aby si koupil vzácnou perlu (Matouš 13:45–46). Jak tedy ukazuje podobenství o síti v Matoušovi 13:47–50, nebeské království je v tomto životě něčím, v čem jsou jak dobré, tak špatné ryby, ale má také své konečné naplnění na konci věků. Boží království bylo v nás (Lk 17:21).

Petrovi v Matoušovi 16:19 a později i ostatním apoštolům byly svěřeny klíče od království.

Při Poslední večeři Ježíš řekl, že už nebude pít z plodu vinné révy, dokud ho znovu nevypije s nimi v Království Otcově. Matouš 26:29. Ježíš po svém vzkříšení jedl a pil s učedníky.

Shrnutí: Učedníci, kteří prožili běžnou délku života, říkají, že nebeské království přišlo na zem po Ježíšově vzkříšení. Zatímco Židé možná očekávali vojenské království, které svrhne Římany, Ježíš učil, že království je jako hořčičné semínko, kvas nebo drahocenná perla. Bylo malé, zpočátku těžko viditelné, mělo velkou hodnotu a mělo by mít velký vliv.

Otázka: Proč se Ježíš v Mt 17,1–8 proměnil?

Odpověď: Ačkoli to Písmo přímo neuvádí, mohlo to být z několika důvodů, které se týkaly jak učedníků, tak samotného Ježíše.

1. Pro učedníky bylo toto zjevení znamením, které mělo utvrdit jejich víru a povzbudit a posílit ty tři učedníky, kteří byli jeho svědky. Možná bylo dobré posílit víru těchto tří před ukřižováním.

2. Tímto se tito tři učedníci stali vůdci ostatních.

3. Otec a Duch svatý mohli tuto událost využít k tomu, aby Ježíše posílili a poučili ho, co má dělat v období před ukřižováním a co má dělat v době mezi ukřižováním a vzkříšením z mrtvých.

4. Mohlo by to být svědectvím o tom, že Ježíš „prošel“ jako dokonalý, bezhříšný člověk, a následující rozhovor se pak týkal jeho ukřižování.

Ježíš již předtím předvedl mnoho důkazů své moci. Ale všechny ty zázraky jsou tím, co Ježíš udělal nebo byl schopen udělat, ne pouze tím, kým byl. Někdy si potřebujeme odpočinout od služby a od jiných činností a prostě strávit čas o samotě s Pánem, soustředěni na to, kým On je.

Samozřejmě, Bůh nám nemusí vysvětlovat důvody všeho.

Otázka: Na kterou horu Ježíš vzal své učedníky v Mt 17,1?

Odpověď: Pravděpodobně to byla hora Meron, vysoká asi 3 926/3 963 stop, tedy 1 204 metrů. Pravděpodobně to nebyla hora Hermon (9 232 stop), která byla zasněžená a nemělo by smysl tam strávit noc. Pravděpodobně nešli ani na vrchol hory Tabor (1 900 stop, jak se domnívali Cyril Jeruzalémský a Jeroným), protože na jejím vrcholu stála římská pevnost.

Výstup na horu Meron trvá pět až osm hodin a je středně náročný. V zimě je na vrcholu často sníh, ale v ostatních ročních obdobích tam sníh není.

Otázka: Byla proměnění v Mt 17,1–8 vzkříšením nebo viděním?

Odpověď: Nebylo to přesně ani jedno z toho. Mojžíš a Eliáš tam skutečně byli přítomni, alespoň v duchu, a hovořili s Ježíšem. Písmo neříká, zda se zjevili v tělesné podobě, či nikoli. Mojžíš a Eliáš přišli v jasném oblaku a poté odešli. Eliáš odešel do nebe ve vichru (2. Královská 2:1) a ačkoli Mojžíš zemřel, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno (Deuteronomium 34:6) a ďábel se přel s archandělem Michaelem o Mojžíšovo tělo (Juda 9).

Otázka: Proč se v Mt 17,2 a Mk 9,3 Ježíšovo roucho stalo tak bílým?

Odpověď: Písmo neuvádí, proč se šaty staly bílými (nebo jasně zářily), když se zjevila sláva. Dalšími příklady bílého oděvu ve slávě jsou andělé, kteří se zjevili.

Otázka: Jak v Mt 17,3–4 a Mk 9,4 Matouš a Marek věděli, že to byli Mojžíš a Eliáš?

Odpověď: Pravděpodobně proto, že jim to řekl Petr, Jakub nebo Jan. Jak to mohli Petr, Jakub a Jan vědět? Buď slyšeli, jak je Ježíš oslovil jménem, nebo jim to Ježíš řekl později, nebo jim to sdělil přímo Otec.

Otázka: Proč v Mt 17,9 a Mk 9,9 Ježíš výslovně nechtěl, aby učedníci komukoli vyprávěli o proměnění, dokud Ježíš nevstane z mrtvých?

Odpověď: Mnozí Židé Ježíše jako Mesiáše odmítli; jak by pak mohli uvěřit v proměnění? Je zásadní věřit, že Ježíš byl Mesiáš, Syn Boží. Nebylo zásadní znát nebo věřit v druhořadé záležitosti, jako je proměnění. Pokud někdo nepřijal Ježíše jako Mesiáše ani poté, co viděl zázraky, je nepravděpodobné, že by uvěřil na základě zprávy o proměnění. Poté, co Ježíš vstal z mrtvých, by ten, kdo v Ježíše věřil, neměl žádný problém přijmout i proměnění.

Stejně tak, když mluvíme s ostatními o Kristu, zejména poprvé, z toho všeho, o čem bychom mohli mluvit, ujistěte se, že ten drahocenný čas věnujete tomu, co je nejdůležitější.

Petr, Jakub a Jan mohli chodit a vyprávět všem o proměnění, a možná by více lidí zpochybňovalo jejich příčetnost, než by jim uvěřilo. Ale tento důkaz z druhé ruky by nebyl příliš významný ve srovnání se vzkříšením, k němuž mělo brzy dojít. Někdy, když s ostatními sdílíme víru, nechceme zmiňovat „mírně přesvědčivé“ věci o křesťanství namísto „silně přesvědčivých“ věcí.

Otázka: Jak byl v Mt 17,11–13 Jan Křtitel tím Eliášem, který měl přijít?

Odpověď: Nejprve se budeme zabývat Eliášem a poté Janem Křtitelem.

Sám Eliáš byl přítomen při proměnění. V Matoušovi 17:11 Ježíš říká, že Eliášovo obnovení všeho je v budoucím čase a že se Eliáš sám objeví před Ježíšovým druhým příchodem. Někteří se domnívají, že Eliáš je jedním ze dvou svědků ve Zjevení 11:3–12.

Jan Křtitel přišel v Duchu a moci Eliáše a právě na Jana Křtitele se Ježíš metaforicky odkazuje v Matoušovi 17:12–13.

V divadelním představení může někdo během zkoušky zastoupit herce, zatímco samotný herec se objeví až během představení.

Závěr: při prvním příchodu přišel Jan Křtitel v roli Eliáše, ale to nebrání tomu, aby se sám Eliáš objevil před druhým příchodem.

Otázka: Jak Jan Křtitel v Mt 17,12 a Mk 9,11–13 naplnil proroctví o Eliášovi? Byl reinkarnací Eliáše?

Odpověď: Ne, protože reinkarnace je mylná, jak ukazují Židům 9:27 a Římanům 9:11. Při Ježíšově prvním příchodu měl Jan účel a poslání Eliáše. Samozřejmě se při proměnění na krátkou chvíli objevil sám Eliáš (nikoli Jan). Mnozí se domnívají, že Eliáš bude jedním ze dvou svědků těsně před sedmou polnicí ve Zjevení 11:3–12. Když Ježíš přišel (poprvé), nebylo to proto, že by tam Eliáš a Mojžíš nebyli, že království nebylo v té době na zemi plně ustaveno. Oni se tam objevili.

Otázka: Proč v Mt 17,14–16 a Lk 9,37–39 démoni často ubližují lidem, které posedli?

Odpověď: Jedním z důvodů může být prostě nenávist k lidem. Druhým důvodem však může být něco podobného jako u zlých lidí, kteří často ubližují těm, kteří jim pomohli. Logické, vlastně krutě logické vysvětlení tohoto jevu najdeme v Machiavelliho zvrácené knize Vladař, kde se hovoří o případech, kdy je žoldácký velitel nebezpečný, zatímco slouží knížeti, a ještě nebezpečnější, pokud zradí. Napsal, že nejbezpečnější je často atentát, i když se daná osoba v minulosti vždy ukázala jako loajální! Pokud se někdo zaplétá se zlem, neměl by se divit, když mu ti, kterým pomáhal, ublíží.

Otázka: V Mt 17,15 je termín pro epilepsii doslovně „zasažený měsícem“. Existuje nějaká souvislost mezi epileptickými záchvaty a fázemi měsíce?

Odpověď: Starověcí lidé si to zřejmě mysleli, když tento termín používali. V moderní době si tím nejsme jisti, ať už je to jakkoli. Článek z roku 2008 v Národní lékařské knihovně od Sallie Baxendaleové a Jennifer Fisherové s názvem „Moonstruck? The effect of the lunar cycle on seizures“, https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18602495/. Autoři zkoumali 1 571 záchvatů a zjistili souvislost mezi tmavostí noční oblohy a výskytem záchvatů. Jednalo se o osvětlení noční oblohy, nikoli o fázi měsíce, protože autoři zohlednili oblačnost. Na druhou stranu článek z roku 1999 od C. L. Raisona a kol. na adrese https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/10363673/ žádnou korelaci nezjistil. Autoři naznačili, že by mohla existovat souvislost mezi záchvaty a nedostatkem kvalitního nočního spánku. Samozřejmě, pokud byste byli uvnitř domu s těžkými závěsy, osvětlení měsíce by nemuselo hrát žádnou roli.

Otázka: Proč v Mt 17,15–21, Mk 9,17–18, 28–29 a Lk 9,40 nemohli učedníci tohoto démona vyhnat?

Odpověď: Nebylo to kvůli tomu, kým učedníci byli, ani kvůli nějakému omezení Boží moci. Spíše v té době považovali schopnost vyhánět démony za samozřejmost a nemodlili se ani nepostili, možná z pýchy nebo samolibosti. Dnes někteří křesťané nevidí výsledky, jaké by měli, protože nevěnují čas modlitbě a postu.

Otázka: Měli bychom podle Mt 17,15–21; Mk 9,17–18, 28–29 a Lk 9,40 při vyhánění démona pokládat ruce, nebo je to jen symbolický úkon?

Odpověď: Naše ruce nejsou kouzelné. Ale stejně jako nám při modlitbě může pomoci modlit se v různých polohách, je v pořádku a v souladu s Biblí položit ruce na člověka posedlého démonem. Není to však nezbytné, takže by neplatilo, že „démon nemůže být vyhnán, pokud nemůžeme položit ruce“.

Otázka: V Mt 17,15–21, vrátí se vyhnaný zlý duch a zaútočí na slabšího člena týmu, který se pokouší démona vyhnat?

Odpověď: Démoni neovládají pravého věřícího, ale mohou ho utlačovat a tímto způsobem na něj útočit prostřednictvím silnějších pokušení, strachu, deprese a dalších způsobů, jak odvrátit jeho pozornost od Ježíše. Členové týmu by proto měli žít v úzkém společenství s Pánem.

Mimochodem, při vyhánění démonů existuje ještě jedno nebezpečí. Pokud osoba, z níž byl démon vyhnán, nechce mít Krista ve svém srdci, mohou se démoni vrátit a dokonce s sebou přivést další. Viz Matouš 12:43–45 a Lukáš 11:24–26.

Otázka: V Mt 17,15–21 některé církve praktikují, že rodina musí přivést osobu posedlou démonem do kostela a nechodit k ní domů. Je to proto, že je bezpečnější vyhánět démona v kostele než v něčím domě?

Odpověď: Myslím, že je v pořádku jak kostel, tak domov. Pokud je to však možné, neprováděl bych to v domě, kde se nacházejí modly (buddhy atd.) nebo kde se praktikuje astrologie či věštění.

Otázka: V Mt 17,15–21 je popsán případ, kdy je nekřesťanská žena posedlá zlým duchem a její manžel s tím zpočátku nemá námitky. Po 2–3 návštěvách však manžel změní názor, tým již nevítá ani mu nezakazuje přicházet, a žena je stále otevřená. Jaký je náš postoj? Musí se žena podřídit svému manželovi?

Odpověď: To je obtížná situace. Manželky mají poslouchat své manžely, ale v první řadě mají poslouchat Boha. Pokud tedy manžel přikáže manželce, aby udělala něco, co je v rozporu s Biblí, musí mu v tomto bodě neuposlechnout. V ostatních věcech by ho však měla i nadále poslouchat. Pokud však manželka chce, aby křesťané přišli, nemyslím si, že je posedlá démonem; mohla by však být démonem napadena. Je manželka ochotná přijít do sboru? Pokud manžel nechce, aby se manželka stýkala s věřícími, a Židům 10:25 nám přikazuje, abychom neopouštěli společná shromáždění, je povinností manželky poslouchat především Boha.

Otázka: Co když v případě, popsaném v Mt 17,15–21, posedlá osoba během služby ublíží sama sobě nebo vyskočí z okna a člen rodiny se rozhodne podat stížnost nebo žalobu na vedoucího týmu či tým – jaký je postoj církve?

Odpověď: To je možné; lidé mohou podávat žaloby a obviňovat druhé prakticky z čehokoli. Bez ohledu na to by však členové církve měli přijmout opatření pro bezpečnost dotyčné osoby.

Otázka: Musíme v souvislosti s Mt 17,15–21 informovat pastory a požádat je o souhlas, než navštívíme osobu posedlou démonem?

Odpověď: Důrazně doporučuji, abyste o tom informovali svého pastora nebo starší. Židům 13:17 říká, že máme poslouchat ty, kteří nad námi vládnou, a to se týká pastorů a starších.

Otázka: Proč a na koho se Ježíš v Mt 17,17 rozhněval?

Odpověď: Ježíš mluvil o tomto nevěřícím a zvráceném „pokolení“, což může znamenat skupinu lidí žijících v té době, nebo skupinu lidí, jako byli Židé. Ale bez ohledu na to se tato výtka týká také těch devíti učedníků. Učedníci již dostali moc uzdravovat, ale k jejich zahanbení pak selhali a nedokázali tuto osobu uzdravit. Ježíš litoval obecného nedostatku víry u lidí té kultury, k nimž patřili i učedníci. „Malá víra“ se nevztahuje na nějaký „malý kousek“ víry, ale spíše na chudobu víry.

Otázka: Jaké jsou podle vás dnes, s ohledem na Mt 17,17, způsoby, jimiž by Bůh mohl být rozhořčen nedostatkem víry věřících?

Odpověď: Může to být mnoha způsoby. Někdy naše obavy a úzkost mohou prozrazovat nedostatek důvěry v Boha. Někdy jsou křesťané méně ochotní plnit Boží vůli, pokud vidí riziko pro svou bezpečnost, bezpečnost svých blízkých nebo svůj majetek. Někdy křesťané dělají věci jen „napůl“, aby si tak nějak pojistili své šance, místo aby do toho šli naplno. Někdy se křesťané snaží plnit Boží vůli pomocí světských metod, protože kvůli své nedostatečné víře mají pocit, že to tak musí být. Někdy jde o mentalitu „zvládnu to sám“ a o to, že nehledají Boží vedení.

Otázka: Proč v Mt 17,25–27 Ježíš řekl, že synové jsou osvobozeni od daní, a přesto sám daně platil?

Odpověď: Představte si, že byste mohli vidět Ježíše a položit mu jakoukoli otázku. Byla by tou nejnaléhavější otázkou, která by vás napadla: „Platíš chrámovou daň?“ Zdá se téměř komické, aby byl Stvořitel a Pán země žádán o placení daní. Přesto to Ježíš milostivě učinil, bez stížností, aby nikoho neurazil. Ačkoli verš 24 nespecifikuje druh daně, o které se zde hovoří, částka dvou drachm (půl šekelu) by znamenala roční daň pro všechny židovské muže ve věku dvaceti let a starší, jak v Izraeli, tak mimo něj, určenou pro židovský chrám a splatnou v březnu, nikoli daň římské vládě. Podle Josefa Flavia v díle „Starověké dějiny Židů“, kniha 3, č. 193–196; kniha 18, kap. 312 a v Mišně Šekalim se jednalo o daň platnou v Ježíšově době. Verš 25, který se týká králů země, se však jednoznačně vztahuje na římskou daň.

Kromě tohoto příkladu i Římanům 13:6–7 přikazuje věřícím platit daně vládě, a to i vládě tak zkorumpované, jakou bylo Římské impérium.

Někteří lidé by mohli Ježíšova slova mylně vykládat jako neurčitá, protože Ježíš to říkal hypoteticky – zatímco vše, co patří císaři, by mu mělo být dáno, ve skutečnosti by Římanům nemělo připadnout nic. Kdyby však Ježíš měl na mysli právě toto, bylo by po žádání, aby předložili denár, buď zbytečné, nebo – co hůře – zavádějící.

Otázka: Zaplatili v Mt 17,25–27 i ostatní učedníci chrámovou daň?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Buď ji pravděpodobně zaplatili, anebo by z ní byli osvobozeni, pokud jim bylo méně než 20 let. Mnozí z učedníků žili po Ježíšově vzkříšení ještě 30 či 40 let, takže Ježíš si možná vybral mladé muže.

Otázka: Proč nás v Mt 17,27 někdy rozčilují ostatní a jak bychom měli reagovat, když se to stane?

Odpověď: Když někdo udělá něco špatného, i když jsme to očekávali, obvykle nás to příliš nerozčílí. Co nás však může rozzlobit, je situace, kdy máme na někoho nebo na skupinu lidí vyšší nároky či očekávání a oni nás zklamou nebo zradí. Než však ztratíme nervy a vybuchneme, měli bychom si vzpomenout, jak my sami někdy rozčilujeme Ježíše. Za druhé si musíme uvědomit, že se budou muset zodpovídat svému Pánu – a my nejsme jejich Pánem, tím je Bůh. A nakonec, měli jsme vůbec taková očekávání vůbec klást? Místo toho, abychom jen „reagovali“ na své emoce vyplývající z vlastního zklamání, „reagujme“ přiměřeně tak, jak je v dané situaci nejlepší. Pokud je zřejmé, že daná reakce nefunguje, možná by bylo dobré se zastavit a zkusit reagovat jinak. A nakonec si připomeňme Jakubův list 1,20: „Neboť lidský hněv nepřináší Boží spravedlnost.“

Otázka: Když se v Matoušovi 18:1–6 někdo, zejména křesťan, soustředí na kladení nesprávné otázky, jak ho nasměrujete správným směrem?

Odpověď: S trpělivostí a taktem. Pokárání zde nemusí být užitečné, protože jejich myšlení může být příliš zmatené, než aby to sami viděli. V tomto případě nešlo o to, že by jejich otázka byla nelogická nebo nesmyslná, ale že měly špatné priority. Pouhé sdělení, že má někdo špatné priority, samo o sobě není příliš užitečné; měli byste mu říct, nebo ještě lépe ukázat, jaké by jeho priority měly být.

Otázka: Co byste měli udělat, když v Matoušovi 18:1–6 zjistíte rivalitu mezi věřícími?

Odpověď: Můžeme podniknout sedm kroků.

1) Modlete se za ně, za obě strany, aby viděli svou situaci tak, jak ji vidí Bůh, a měli srdce i odvahu změnit směr a následovat Boží vedení.

2) Snažte se pochopit jejich způsob uvažování, proč si myslí, že by se tak měli cítit.

3) Uvědomte si, že Ježíš je neodsoudil za to, že se na to zeptali, a ani vy byste je neměli pohrdat. Jak však řekl Jan Zlatoústý (zemřel r. 407 n. l.): „Nedokážeme pochopit ani chyby Dvanácti; neptáme se, kdo je největší v Království nebeském, ale spíše kdo je větší v Království pozemském: čím bohatší, tím mocnější.“ (Kázání na Matouše, kázání 58, NPNF1, str. 360)

4) Dbejte na to, abyste byli vzorem a pěstovali v sobě služebné srdce a považovali druhé za důležitější než sami sebe (Filipským 2:3).

5) Snažte se jim pomoci uvědomit si, že jejich soupeření je hřích, který musí změnit.

6) Povzbuzujte je, aby spolupracovali.

7) Všichni bychom měli být jako děti (v dobrém smyslu), neboť všichni jsme Boží děti.

Otázka: V jakém smyslu je v Mt 18,5 a Mk 9,35–37 přijetí dítěte ve jménu Ježíše podobné přijetí Ježíše?

Odpověď: Ježíš zdůrazňoval, že neexistuje rozdíl mezi vřelým přijetím Jeho osoby v těle a přijetím druhých ve jménu Ježíše. Ve starověku byl králův vyslanec jako zástupce krále přijímán s královskou úctou.

Otázka: Měli bychom si podle Mt 18,8 a Mk 9,43.47 uříznout ruku nebo vyloupnout oko, pokud nás to vede k hříchu?

Odpověď: Ne, z toho prostého důvodu, že naše ruce a oči nás k hříchu nepřivádějí. Ježíš tím říká, že hřích je tak závažný, že by bylo lepší podniknout tak drastický krok, jako je zbavit se těchto končetin, než hřešit. Je lepší uříznout končetinu, než zemřít na gangrénu. Čas od času si všichni musíme udělat „reálnou bilanci“ sami u sebe. Zeptejme se sami sebe: zlepšuje se náš vztah s Kristem, nebo se od něj naopak vzdalujeme?

Q: Dokazují zmínky o neuhasitelném ohni v Mt 18,9 a Mk 9,43–44,48 věčné trestání?

Odpověď: Naznačují pravdu o věčném trestu, ale nedokazují ji, neboť by se mohlo stát, že oheň byl věčný, ale lidé, kteří v něm přežívali, nebyli. Samozřejmě by v takovém případě oheň musel mít nějaké jiné palivo nebo způsob, jak se udržovat.

Otázka: Má v Mt 18,10 Bůh Otec tvář?

Odpověď: Ne. Nelze očekávat, že by Ježíš zde podával podrobné učení o blízkosti a andělském vnímání v nebeských dimenzích. Ježíš spíše jednoduše použil metaforu, aby řekl, že andělé, kteří bdí nad těmito maličkými, mají přímý přístup k Otci. Nic však neříká, že i ostatní andělé nemají přímý přístup k Otci.

Otázka: V Mt 18,14 se píše, že Bůh nechce, aby zahynul ani jeden z těchto maličkých. Proč tedy lidé zahynou?

Odpověď: Jedná se o dvě otázky v jedné: proč umírají děti a proč lidé jdou do pekla.

Miminka umírají, stejně jako nakonec zemřeme všichni, protože patříme k padlému lidskému rodu. Žijeme ve světě, kde je mnoho zla a nespravedlnosti, a Bůh vše napraví v den posledního soudu.

Miminka a plody mají hříšnou přirozenost, ale to, že plod zemře, neprokazuje, že by byl vinen hříchem, stejně jako smrt kotěte neprokazuje, že bylo vinné hříchem.

Lidé jdou do pekla podle 2. Tesalonickým 1:8, kde se píše, že ti, kdo neposlouchají evangelium Pána Ježíše Krista, budou odsouzeni, takže za poslušnost evangelia neseme všichni odpovědnost. Ježíšova smrt na kříži byla dostatečná pro všechny. Přesto Bůh stále dovoluje lidem, kteří odmítají jediného pravého Boha, aby nesli důsledky rozhodnutí, za která nesou odpovědnost.

Otázka: Znamená Matouš 18:15–18, že bychom nikdy neměli kritizovat učení křesťanského vedoucího?

Odpověď: Vůbec ne. Zatímco Matouš 18:15 se týká jednání s věřícími, nikoli s nevěřícími, Matouš 18:15–18 se zabývá chováním, nikoli veřejným kázáním lží či herezí. Je sice dobré oslovit danou osobu soukromě a pokusit se ji přesvědčit, než se věc dostane na veřejnost, avšak pokud byla lež veřejně kázána, je třeba ji veřejně napravit. Pokud ji napraví ten, kdo falešná tvrzení vyslovil a dříve jim věřil, tím lépe. Pokud však ne, musí ji napravit někdo jiný. To by se však nemělo dít v duchu nepřátelství nebo nenávisti vůči tomu, kdo se dopustil omylu, ale v lásce a z touhy ukázat pravdu.

Otázka: Co v Mt 18,17 znamená „považovat ho za pohana nebo výběrčího daní“?

Odpověď: Slovo „ty“ je zde v jednotném čísle, takže se tím říká, že se jednotlivec má distancovat od osoby, která se dopouští špatného jednání. Pohan nebo pravděpodobně chamtivý a nepoctivý výběrčí daní byli zcela zjevně mimo sféru Božího království a církve. Nedávejte nikomu dojem, že máte stejnou spásu nebo víru jako tato osoba. I když je daná osoba ve skutečnosti bloudícím věřícím, nevíme, zda je to skutečně hřešící svatý, nebo zda nikdy nebyl skutečně spasen.

Otázka: Co v Mt 18,18 znamenají pojmy „svázat“ a „rozvázat“?

Odpověď: „Svázat“ znamená zastavit, omezit nebo zakázat, a „rozvázat“ znamená dovolit pokračovat. Někteří říkají, že „svazování“ a „rozvazování“ byly židovské idiomy pro to, že to, co je vyhlášeno na zemi, již bylo předem předurčeno v nebi. Tato moc svazovat a rozvazovat byla dána všem apoštolům.

Otázka: Jak se v Mt 18,21–22 Ježíšova velkorysost, když lidem říká, aby odpouštěli sedmdesátkrát sedmkrát, srovnává s jiným učením?

A: Saduceové a mnozí rabíni učili, že je třeba odpustit svému bratrovi pouze třikrát. Není však vůbec velkorysé, když někdo jako Ježíš říká někomu jinému, aby odpouštěl. Nesmírně velkorysé bylo to, že Ježíš odpustil nám, těm, kteří ho přibili na kříž (Lukáš 23:34), a zemřel za naše hříchy.

Otázka: Jaké částky se uvádějí v Mt 18,28–31?

Odpověď: Deset tisíc talentů bylo obrovské jmění. David daroval tři tisíce talentů zlata a sedm tisíc talentů stříbra na stavbu chrámu v Jeruzalémě. Knížata podle 1. Paralipomenon 29:4,7 darovali pět tisíc talentů zlata a deset tisíc talentů stříbra. Někteří odhadují tuto částku na 12 milionů dolarů, ale přesnější číslo by mohlo být těsně pod miliardou. V Matoušovi 18:28 představovalo 100 denárů asi 100denní mzdu běžného dělníka nebo pěšáka. Opravdu dobrý otrok mohl mít hodnotu jednoho talentu, ale většina otroků měla hodnotu desetinu talentu. Bylo také proti zákonu, aby byl člověk prodán do otroctví za částku vyšší, než byl jeho dluh.

Otázka: Zruší Bůh někdy v Matoušovi 18:32–35 odpuštění hříchů nebo je neodpustí?

Odpověď: Ne. Dluh nebyl obnoven; spíše nebylo odpuštění uplatněno. Pán odpustil služebníkovi dluh, ale když ten zlý služebník chytil jiného služebníka za krk, aby splatil svůj dluh, pán se rozhněval nad touto nespravedlností a dluh znovu uplatnil. Bůh nám svobodně a milostivě odpustil naše hříchy, ačkoli jsme si to nezasloužili, ale to, zda je odpuštění uplatněno, závisí na naší reakci. Židům 4:2 říká, že evangelium některým nepřineslo užitek, protože je nespojili s vírou. Římanům 11:29 říká, že Boží dary a povolání jsou neodvolatelné.

Otázka: Mohlo by toto podobenství v Mt 18,32–35 znamenat, že pán poslal zlého služebníka do vězení kvůli následným dluhům, místo aby mu odpustil ten starý dluh?

Odpověď: Ne, o to zde nejde, protože podobenství naznačuje, že pán předal zlého služebníka věznitelům kvůli jeho nedostatku milosrdenství.

Otázka: Jsou v Mt 18,35 některé skutky, jako například odpuštění našim bratřím, nezbytné pro spasení?

Odpověď: Ani odpuštění druhým, ani žádný jiný skutek nepomůže člověku dosáhnout spásy. Spíše platí, že pokud má člověk spásu, bude schopen odpustit druhým cokoli, co udělali. Pokud jsme zakusili veliké Boží milosrdenství, je pro nás odpuštění druhým mnohem menší záležitostí.

Otázka: V Mt 19,3–9 a Mk 10,11–12 – za jakých okolností je rozvod povolen?

Odpověď: Ve starozákonních dobách (Dt 24,1–4 atd.) byl rozvod povolen téměř z jakéhokoli důvodu, protože srdce lidí byla zatvrzelá, ale Ježíš tento důvod odstranil. Rozvod není přípustný, s výjimkou následujících okolností:

1. Nevěřící manžel či manželka si přeje odejít (1. Korinťanům 7:12–15).

2. Je povolen, pokud jeden z manželů spáchal cizoložství (Matouš 5:31–32).

3. Mnozí křesťané považují rozvod za nevyhnutelný v případě opuštění, protože jeden z manželů se v podstatě již „rozvedl“.

4. Samozřejmě máme dodržovat i zbytek Božího slova a mnoho křesťanů považuje rozvod za oprávněný, pokud je život jednoho z manželů nebo dítěte ohrožen druhým manželem.

Chuck Swindoll ve své brožuře „Rozvod“ vidí pouze tři okolnosti, za kterých je pro křesťana v pořádku, aby se po rozvodu znovu oženil:

4a. Manželství a rozvod před obrácením

4b. Nemravný a nepokání partner

4c. Opuštění/rozvod ze strany nevěřícího

Všimněte si, že smrt manžela či manželky není rozvodem a Římanům 7:3 učí, že po smrti manžela či manželky je nové manželství v pořádku.

Tyto verše říkají, že se nemáme rozvádět, s výjimkou těchto důvodů, ale co když se vy nerozvedete, ale manžel/manželka se s vámi rozvede? Stejně jako v případě smrti manžela či manželky nic nebrání opětovnému sňatku, pokud to byl manžel či manželka, kdo se rozvedl.

V Ježíšově době měli židovští učitelé na rozvod různé názory. Škola Hillela tvrdila, že muž se může s manželkou rozvést z jakéhokoli důvodu, včetně toho, že mu manželka spálila jídlo! Josefus se řídil učením Hillela a sám se rozvedl. Později rabín Akiba ze školy Hillela prohlásil, že manželka se může s manželem rozvést kvůli jeho „bloudícímu oku“ po hezčích ženách (M Gittin 9:10). Škola Šammaiho tvrdila, že muž se nemůže rozvést se svou ženou z žádného důvodu kromě „nemravnosti“. Pokud však k rozvodu došlo z nesprávného důvodu, bylo podle školy Šammaiho opětovné manželství stále povoleno (Mišna Eduyoth 4:7–10). Nebo, jak dnes někteří říkají: „Rozbité vejce už nesložíš.“ Malá skupina v Kumránu tvrdila, že rozvod není povolen z žádného důvodu (11QTemple 57:17–19). Židovští komentátoři se nezabývali případem, kdy se žena rozvádí se svým manželem. Možná byla tato otázka Ježíšovi položena proto, aby se zjistilo, s kterou skupinou souhlasí, a možná také proto, aby se od Ježíše odcizili stoupenci druhé školy. Druhým důvodem, proč se Ježíše na to ptali, je skutečnost, že (podle Josefa Flavia) Herodias se rozvedla se svým manželem Herodem II., aby se provdala za Heroda Antipase, a Ježíšova odpověď by v žádném z těchto případů nevrhala na Ježíše před úřady dobré světlo.

Otázka: Znamená to, že když Ježíš v Mt 19,8–9 mění zákony o rozvodu, že Bůh inspiroval Písmo, s nímž nesouhlasil?

Odpověď: V rámci Staré smlouvy Ježíš řekl, že rozvod byl povolen, protože jejich srdce byla tvrdá. To ukazuje, že Bůh na určitou dobu připouští věci, které si nepřeje. V rámci Nové smlouvy by se však muž neměl rozvádět se svou ženou, s výjimkou případu cizoložství. Dnes však nemáme mít tvrdá srdce. Měli bychom se ujistit, že naše manželství není slepeno jen levným lepidlem, ale božským tmelem.

Mimochodem, slovo „skleróza“ pochází z řeckého slova pro „tvrdý“, tedy „skleros“. Celé slovo zní sklerokardian.

Otázka: Proč v Mt 19,9 muž, který se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, páchá cizoložství, když byla polygamie povolena?

Odpověď: Ne, polygamie není cizoložství. Ježíšovo učení je zde stejné bez ohledu na to, zda jde o monogamii nebo polygamii. V odpovědi je třeba zohlednit pět bodů.

Boží postoj k rozvodu je jasně vyjádřen v Malachiášovi 2:16: Bůh ho nenávidí. V době Mojžíšova zákona to Bůh povolil pouze proto, že jejich srdce byla tvrdá, jak uvádí Matouš 19:8. V Novém zákoně není povoleno se s manželem či manželkou rozvést, s výjimkou případu cizoložství.

Pokud však nevěřící manžel či manželka trvá na rozvodu, Bůh nám přikazuje, abychom to dopustili, neboť nás Bůh povolal k pokoji, jak říká 1. Korinťanům 7:15. Poslušnost Božímu příkazu, abychom [s neochotou] dopustili, že se s námi manžel či manželka rozvede, se z biblického hlediska liší od neposlušnosti Božímu příkazu, kdy se sami rozhodneme se s manželem či manželkou rozvést.

Boží pohled na polygamii. Adam a Eva byli vzorem toho, jak se dva (nikoli více) stávají jedním tělem (1. Korinťanům 6:16). Polygamie byla povolena jak ve Starém, tak v Novém zákoně. V Novém zákoně však byla odsuzována, protože církevní vedoucí nemohou být polygamní.

Důležitější než Boží model monogamního manželství je Boží přikázání týkající se rozvodu. Když křesťanští misionáři kážou mezi primitivními národy, říkají polygamním mužům, aby se nerozváděli se svými manželkami, protože by tím připravili manželky o finanční podporu; odrazují však manžely od toho, aby si brali další manželky.

Příčinou cizoložství tedy bylo rozhodnutí porušit manželský slib, nikoli polygamie. Bez ohledu na to, zda měl muž více než jednu manželku či nikoli, pokud se muž hříšně rozhodne pro rozvod, což Bůh nenávidí, pak Bůh nechce, aby se znovu oženil.

Otázka: Existují nějaké rukopisy, v nichž v Mt 19,9 chybí slova „kromě smilstva“?

Odpověď: Všechny rukopisy, které uvádějí Aland a kol. (3. vydání), obsahují buď „kromě případu smilstva“, nebo „kdyby nebylo smilstva“, s výjimkou rukopisu 1574. Rukopis 1574 byl sepsán ve 14. století, těsně před koncem středověku.

Také Tertullian, který psal v letech 198–220 n. l., uvedl, že rozvod není povolen s výjimkou smilstva, a to jak v díle Tertullian: „K své ženě“, kniha 2, kap. 2, str. 45, tak v díle „O skromnosti“, kap. 16, str. 92. Tato klauzule tedy nebyla doplněna až po Tertullianově době. Neexistují žádné důkazy, které by zpochybňovaly, že tato fráze byla původně přítomna.

Otázka: Učí nás Matouš 19:12 stručně řečeno, že by se muž mohl stát eunuchou pro království Boží, jak tvrdí ateista (Capello)?

Odpověď: Ne. Prozkoumejme obě možnosti. Jelikož chirurgická kastrace by znamenala také celibát, jde o to, zda se tento verš vztahuje pouze na celibát, nebo na celibát dosažený kastrací. Souhlasíte?

Jelikož fyzická kastrace je v rozporu s Deuteronomiem 23:1, je její výklad jako celibátu velmi podobný 1. Korinťanům 7:2,7 a raní křesťané to všeobecně chápali jako celibát, měli bychom to vykládat v souladu se Starým zákonem, Novým zákonem a tím, jak to křesťané jednotně vykládali. Podrobnější odpověď najdete v následující otázce.

Otázka: V Mt 19,12 Ježíš říká: „… a jsou i eunuchové, kteří se sami stali eunuchy kvůli nebeskému království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“ Zde máme [údajně] Kristovo schválení dobrovolné kastrace. Zajímalo by mě, kolik křesťanských mužů by tímto způsobem prokázalo svou věrnost Bohu? Je zajímavé, že toto schválení kastrace je v rozporu s Dt 23,1.

Odpověď: Zde se hovoří o celibátu, nikoli o kastraci. Podívejme se však na obě možnosti.

Celibát: Ježíš v řeči bez problémů používal nadsázku (chcete říct, že jsem si vykloval oko a uřízl ruku zbytečně!) a zjevně se neobával, že by ho tito Židé, kteří znali zákon, špatně pochopili. Saduceové a farizeové kritizovali Ježíše za mnoho věcí, ale za toto ho nekritizovali, protože nadsázku chápali.

Fyzická kastrace: Kdyby se tento verš vztahoval také na fyzickou kastraci, bylo by to v rozporu se Starým zákonem v Deuteronomiu 23:1, a nic v Písmu ani v raných církevních spisech nenaznačuje, že by Ježíš učil něco v rozporu se starozákonním zákonem, s výjimkou stravování, kde byl méně přísný, a rozvodu a lásky, kde měl Ježíš vyšší standardy.

Kdyby Ježíš skutečně měl na mysli kastraci, pak by v tomto verši nebyl žádný rozdíl mezi těmi, kteří byli učiněni eunuchy lidmi, a těmi, kteří se rozhodli pro celibát/kastraci pro Boží království.

Toto Ježíšovo učení je navíc velmi podobné učení Pavla v 1. Korinťanům 7:2,7, kde Pavel jasně hovoří o celibátu (jak u mužů, tak u žen) pro Boží království.

Nakonec bychom se neměli ptát, jak by tento verš mohli interpretovat lidé o 2 000 let později v moderní kultuře, ale jak by tento verš chápali raní křesťané. Justýn Mučedník ve své První apologii v kapitole 14 cituje tento verš a hovoří o těch, kteří se dvakrát oženili. Ačkoli je sporné, zda Justýn hovoří o polygamii, o opětovném sňatku po rozvodu nebo o opětovném sňatku po smrti manžela či manželky, v každém případě Justýn hovoří o celibátu, nikoli o kastraci. Tertullianus ve spise O vzkříšení těla v kapitole 27 tento verš používá a hovoří o „zářivé kráse neprovdaného těla“ (tj. o celibátu obecně).

Stručně řečeno, ti, kdo se při svém životě řídí Biblí, ať už žijí ve druhém století nebo v jednadvacátém, mohou pochopit, co to znamená.

Otázka: Jak v Mt 19,14 patří království nebeské malým dětem?

Odpověď: To může platit v několika smyslech.

a) Musíme uznat svou dětskou závislost na Bohu, abychom byli spaseni. Bůh pomáhá těm, kteří před Ním přiznávají svou bezmocnost.

b) Bůh se stará o děti, které zemřou před dosažením věku zodpovědnosti. Bible naznačuje, že jsou v nebi, i když bez jakékoli odměny.

Hlupáci i děti nevědí mnoho věcí, ale děti alespoň vědí, že mnoho věcí nevědí.

Mimochodem, v Ježíšově době bylo běžné přivádět děti, aby je požehnali rabíni a starší. Je to také zmíněno jako příklad v Genesis 48:14; Numeri 27:18; Skutky 6:6; 13:3; Matouš 9:18,20; Marek 10:16.

Otázka: Učí kalvinismus v souladu se svým učením v Mt 19,14, že všichni, kdo zemřou jako kojenci, jdou do pekla?

Odpověď: Ne, to je falešné obvinění, které jsem slyšel. Ačkoli Ambrož Milánský, Augustin, Prosper Akvitánský a někteří další učili, že všechna nekřtěná miminka, která zemřou, jdou do pekla, nebyli to kalvinisté, ale většina z nich byli augustiniáni.

Kalvinisté věří v biblický názor, že v konečném důsledku je to Bůh, kdo má moc spasit; není to křest, naše skutky ani naše víra. Bůh se může rozhodnout spasit skrze Krista, jakkoli si přeje. Zde je to, co říkají sami kalvinisté.

„Všichni, kdo umírají v kojeneckém věku, patří mezi vyvolené,“ uvádí Lorraine Boettnerová v knize The Reformed Doctrine of Predestination (Reformovaná doktrína o předurčení), str. 148, 149. Druhé skotské vyznání (1580 n. l.) říká: „Odmítáme a zavrhujeme jeho [papežův] krutý soud nad kojenci, kteří umírají bez křtu.“ C. H. Spurgeon, odvolávající se (nesprávně) na Ezechiela 16:21, věřil, že děti, které zemřou, jdou do nebe. Mezi další kalvinisty, kteří s tímto názorem souhlasili, patří Charles Hodge, W.G.T. Shedd a B.B. Warfield. Kalvinista Curt Daniel ve své disertační práci *The History and Theology of Calvinism* (str. 336–339) má kapitolu s názvem „Umírající kojenci jsou spaseni“.

Zde je to, co sám Kalvín řekl v díle „Instituce křesťanské náboženství“, kniha 4, kapitola 16, str. 2:541: „Ale jak, ptají se, jsou nemluvňata obnovená, když nemají poznání ani dobra, ani zla? Odpovídáme, že Boží dílo, ačkoli přesahuje naše chápání, není proto neplatné. Navíc děti, které mají být spaseny (a je jisté, že některé jsou v tomto věku spaseny), musí být bezpochyby předem obnoveny Pánem. Neboť pokud si s sebou přinášejí vrozenou zkaženost z lůna své matky, musí být očištěni, než budou moci být přijati do království Božího… Aby však umlčel tuto skupinu odpůrců [kritiků], dal Bůh v případě Jana Křtitele… důkaz toho, co by mohl učinit i u jiných.“

Otázka: Popíral Ježíš v Mt 19,16–17, že je dobrý, nebo že je Bůh?

Odpověď: Ne, Ježíš se zde touto otázkou nezabývá. Odpověď najdete v rozboru evangelií k Mt 19,16–17.

Otázka: Co je v Mt 19,17 dobré?

Odpověď: V 1. a 2. kapitole knihy Genesis Bůh prohlásil celé stvoření za dobré před pádem lidstva. Ježíš v Markovi 10,18 a Lukášovi 18,19 řekl, že nikdo není dobrý kromě samotného Boha. Bůh je zdrojem dobra, ale jak poukázal Tomáš Akvinský, definovat Boha jako dobrého pouze proto, že je zdrojem dobra, není o nic platnější než definovat Boha jako fyzické tělo, protože je zdrojem všech fyzických těl.

Pro nás je dobro to, co odpovídá Božímu charakteru a Jeho vůli. V 1. listu Timoteovi 6:18 máme příkaz konat dobro, takže v omezeném smyslu můžeme být dobří. Bůh je dobrý ve vyšším smyslu, protože 1) je zdrojem veškerého dobra, které nám poskytuje, 2) je měřítkem, podle něhož se dobro posuzuje, 3) a nic není zcela dobré kromě Něho (Marek 10:18; Lukáš 18:19).

Otázka: Je pravda, že podle Matouše 19,23 se bohatí lidé nemohou dostat do nebe?

A: Ne, jinak by byl Abraham v potížích a Pavel, Jakub i autor Listu Židům – nemluvě o Ježíši – by se mýlili, kdyby Abrahama vyzdvihovali jako hrdinu víry. I Jób by měl potíže, kdyby ho Bůh obdařil bohatstvím. Spíše je to láska k bohatství a důvěra v něj, co člověku ztěžuje cestu do nebe. Člověk může mít velké bohatství, jako Abraham, a přesto ho nemilovat ani mu nedůvěřovat. Řecké slovo pro „smutný“, lypoumenos, zde znamená „zarmoucený“ nebo „velmi smutný“.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli v Mt 19,24; Mk 10,25 a Lk 18,25, když mluvil o velbloudovi procházejícím uchem jehly?

Odpověď: Někteří se domnívají, že „jehla“ byla přezdívkou pro úzkou bránu v Jeruzalémě. Ačkoli Jeruzalém i jiná města měla některé velmi úzké brány, není nám známa žádná brána nazývaná „jehlovým uchem“. Řecké slovo rhaphidos zde může znamenat pouze jehlu na šití nebo chirurgickou jehlu, nikoli nějakou bránu uvnitř brány.

Je pravděpodobnější, že Ježíš zde používá nadsázku. Je naprosto nemožné, aby velbloud, zejména naložený, prošel uchem jehly. Ježíš použil tuto komickou analogii, aby to vyjádřil. Židovští autoři v Babylonském Talmudu (Babylonský Berakoth 55b) používají podobnou nadsázku: „slon procházející uchem jehly“. (Sloni byli v Babylonu běžnější a skutečnost, že se tento výraz v Babylonu používal, ukazuje, že nešlo o bránu v Jeruzalémě.)

a) je přirozeně nemožné, aby člověk, který se považuje za bohatého, kdykoli vstoupil do nebe, a

b) u Boha je možné všechno, dokonce i to, aby se bohatý člověk dostal do nebe (Matouš 19:26; Marek 10:27; Lukáš 18:27).

Otázka: Co je v Mt 19,27.30 klíčovým bodem tohoto verše a této kapitoly?

Odpověď: Nejprve to, co to není. Není to otázka toho, zda jejich mysl věří Ježíšovým slovům – všichni věřili, dokonce i ten bohatý mladý vládce. Není to ani otázka toho, zda se rozhodli, že chtějí následovat Ježíše. To už dělají, a Ježíš dokonce některé, kteří říkali, že ho chtějí následovat, odmítl. Jde spíše o vaše srdce. Jste ochotni opustit všechno ostatní, abyste následovali Ježíše? Možná jde o rozhodnutí zůstat v manželském svazku (ať už jako celibátník, nebo ženatý), když se vám v danou chvíli jeví jako lákavější možnost, kterou vám Bůh nenechal otevřenou. Možná jde o rozhodnutí pro finančně méně výhodnou situaci, když jste si poměrně jisti, že byste mohli jít proti Bohu a získat výrazně (nebo třeba jen o trochu) více peněz. Pokud Bůh má vaši mysl a vaši vůli, je to skvělé. Ale má Bůh také vaše srdce?

Otázka: Jaké jsou podle Matouše 19,27.30 způsoby, jak poznat, zda něco zaujímá větší část tvé srdečné oddanosti než Bůh?

Odpověď: Často lze odhalit, čemu se věnujete, když se podíváte na svůj čas, své peníze a své srdce.

Čas: Pokud času, který něčemu věnujete, je více než času, který trávíte uctíváním, modlitbou a službou Bohu, pak je něco v nepořádku. Jednou jsem potkal muže, který si vzal volno na celé jaro a léto, aby sledoval každý jednotlivý baseballový zápas svého oblíbeného týmu, ať už doma, nebo na výjezdech. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho oddanost je chvályhodná. Ale když se nad tím zamyslíte, není to vůbec chvályhodné. Myslí si snad, že nemá v životě nic lepšího na práci, než neustále sledovat baseball? Opravdu nemohl dělat nic lepšího?

Peníze: Podívejte se každý měsíc na svůj výpis z účtu. Existují nezbytné výdaje, které musíte uhradit, jako je nájemné či splátka hypotéky, základní potraviny a další výdaje. Ale co zbytek peněz? Na jakou kategorii utrácíte více, než kolik dáváte Bohu? Existují věci, jako časté dovolené, luxusní jídlo nebo drahé oblečení, které zabírají příliš velkou část vašeho rozpočtu?

Srdce: Název jednoho filmu to vystihuje: „Nebe může počkat“. Pokud ještě nechcete jít do nebe, protože vás tady na zemi láká něco jiného, je pravděpodobné, že vaše oddanost té věci je větší než vaše oddanost Bohu. Pokud je v Písmu jasně řečeno něco, co podle vás nemůžete dodržovat, může to mít na vaše srdce silnější vliv než Bůh. I když si to racionalizujete tím, že „Bůh to chápe“ nebo „stejně jsme všichni hříšníci, takže na tom nezáleží“, jen se klamete.

Otázka: V Mt 19,28 a Lk 22,28–30 se píše, že učedníci budou sedět na dvanácti trůnech. Bude tam sedět i Jidáš Iškariotský?

Odpověď: Ne. Zaprvé, Lukáš 22,28–30 nezmiňuje dvanáct trůnů, ale pouze dvanáct kmenů. Ve skutečnosti Matouš 19,28 NEŘÍKÁ, že dvanáct učedníků bude sedět na dvanácti trůnech. Spíše se tam píše: „… vy, kteří jste mě následovali, budete také sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct kmenů Izraele.“ Říká se tedy, že bude dvanáct trůnů, ale neříká se, že na nich budou sedět dvanáct učedníků. Ježíš to naopak slíbil pouze „vám, kteří jste mě následovali“. Jidáš Ježíše dále nenásledoval a po jeho zradě opustil své místo učedníka, jak uvádí Skutky 1:20. V Matoušovi 19:28 Ježíš toto slíbil pouze „vám, kteří jste mě následovali“.

Otázka: Jak budou mít lidé v tomto životě stokrát více otců, matek atd., jak je uvedeno v Mt 19,29?

Odpověď: Tento verš se vztahuje jak na tento život, tak na život budoucí. Představte si, že máte po celém světě domovy, které jsou vám otevřené, a lidi všech ras světa, kteří jsou vašimi drahými bratry a sestrami. To je to, co máme, nebo bychom měli mít v křesťanské společenství, které nazýváme církví. Navíc v nebi budeme mít v dokonalé podobě to, co máme v nedokonalé podobě na zemi.

Otázka: Jakým způsobem budou v Mt 19,30; Mk 10,31 a Lk 13,30 ti, kteří jsou první, poslední, a naopak?

Odpověď: Na konci budeme možná velmi překvapeni tím, kdo je první a kdo poslední. Věci budou odlišné alespoň ve čtyřech ohledech:

Pýcha: Ti, kdo byli v tomto životě pyšní, budou pokořeni, a pokorní budou povýšeni (Jakub 4:6; Lukáš 1:51–52).

Bohatství: Obecně řečeno, mnoho lidí s velkým bohatstvím necítí velkou potřebu obrátit se k Bohu, jak naznačují Přísloví 30:8–9 a jak ukazuje příklad v Lukášovi 16:19–21. Pavel v 1. Korinťanům 1:26–31 říká, že jen málokdo z korintské církve byl podle světských měřítek moudrý nebo vlivný. Jakub 2:5 ukazuje, že to platilo pro většinu raných církví. Viz také Lukáš 1:53 a Jakub 5:1–6.

Odměny: Bůh bude věřící soudit podle toho, co jim bylo dáno. Od těch, kterým bylo dáno mnoho, se bude mnoho vyžadovat.

Služba: Největšími věřícími jsou v Božích očích ti, kdo slouží druhým, jak ukazují Mark 9:35–37, Lukáš 9:46–48 a Matouš 18:1–4.

Buďte opatrní, abyste se nesnažili vyjednat si cestu do nebe nebo vyjednávat o odměnách. Neboť Bůh zná motivy, a ti, kdo navenek vypadají jako první, mohou být poslední.

Otázka: Je v tomto podobenství v Mt 20,1–16 pán spravedlivý?

Odpověď: Pán představuje Boha a Bůh je spravedlivý podle svých měřítek. Nemohu odpovědět na to, zda je nespravedlivý podle vašich měřítek, protože někteří lidé mají velmi podivné představy o spravedlnosti. Bůh nás učí, že jeho měřítko spravedlnosti stále připouští mimořádnou štědrost.

Bůh je spravedlivý a každému dělníkovi správně zaplatil to, co slíbil.

První skupina si o mzdu vyjednala. Ostatní skupiny nechaly majitele, aby jim zaplatil, kolik uzná za vhodné. Raději bychom měli Boží milost, než se snažit s Bohem vyjednávat. Když máte na výběr mezi spravedlností a milostí, zvolíte milost.

Otázka: Dostane v nebi každý stejnou odměnu, jak je uvedeno v Mt 20,1–16?

Odpověď: Ne. I když by se mohlo zdát, že Matouš 20:1–16 naznačuje, že ano, 1. Korinťanům 3:12–15 výslovně učí, že nemáme myslet, že všichni dostanou v nebi stejnou odměnu.

Otázka: Proč je podobenství z Mt 20,1–16 skvělým podkladem pro studium s mormony (LDS)?

Odpověď: Toto falešné náboženství klade důraz na skutky a spasení je založeno na tom, co si zasloužíte. Mormonismus učí, že existují tři nebesa: nejvyšší pro dobré mormony, střední, o něco lepší než země, pro špatné mormony a dobré křesťany, a nejnižší nebe, o něco horší než země, pro většinu zbytku lidstva. Ačkoli Kniha Mormonova říká: „Víme, že jsme spaseni milostí, poté, co uděláme vše, co můžeme.“ (2 Nefi 25:23), je to jen zástěrka pro „vše, co můžete udělat“. Pomineme-li otázky, zda jste skutečně udělali vše, co jste mohli, nebo co znamená „poté“, přinejmenším to říká, že spasení je výsledkem kombinace skutků a milosti. Toto podobenství dává v rámci mormonismu, nebo vlastně většiny náboženství založených na skutcích, jen málo smysl.

Otázka: Jak může Všemohoucí Bůh v Mt 20:17–19 dovolit, aby byl Jeho prorok Ježíš vydán pohanům, aby ho vysmívali a zabili?

Odpověď: Někdy je třeba být ochoten nejprve vypadat jako poražený, aby bylo možné dosáhnout konečného vítězství.

Otázka: V Mt 20,20–28 se píše, že velcí křesťané jsou služebníci, nikoli vládci nad ostatními. Proč na to někteří křesťanští vůdci jakoby zapomínají?

Odpověď: Moc může korumpovat a mnoho bezbožných lidí se nazývalo věřícími. O některých smutných příkladech, z nichž nás Bůh poučil, si můžete přečíst v knihách Královských a Letopisů.

Otázka: Na co Ježíš v Mt 20,22 poukazuje jako na nevědomost v jejich žádosti?

A: Ptali se pouze na odměnu. Stejně jako někteří lidé dnes, jak uvádí „ “ v „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1280 ( ): „Chtěli korunu bez kříže, trůn bez obětního oltáře, slávu bez utrpení, které k ní vede.“ Ježíš jejich touhu neodsoudil. Je v pořádku toužit po velkých odměnách v nebi, ale ne, pokud nejste ochotni a schopni udělat to, co k těmto odměnám vede. Všichni apoštolové zemřeli jako mučedníci, s výjimkou Jana, který zemřel přirozenou smrtí. Jak řekl Robert Little: „Jakub zemřel mučednickou smrtí, Jan žil mučednickým životem.“

Ježíš nejen vyžadoval oběť; on ji také předvedl. Někteří si však myslí, že ačkoli si Ježíš zvolil obětavou službu, oni by z nějakého důvodu měli být sami z toho vyňati.

Ostatních deset učedníků se na tyto dva rozhořčilo. Nebylo to ani tak kvůli pýše, kterou by si sami přisvojovali, ale spíše kvůli žárlivosti, že by je mohli předběhnout pouhou jednoduchou prosbou.

Otázka: Co se můžeme naučit z Ježíšova příkladu v Mt 20,28?

Odpověď: Ježíš, věčně existující jako Boží Syn ve slávě, přišel na zem ne proto, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. Jako Ježíšovi následovníci si musíme položit otázku, jak vážně to bereme. Máme pocit, že jsme zde proto, abychom „dostávali“ a bylo nám slouženo, nebo jsme na této zemi hlavně proto, abychom „dávali“ a sloužili Bohu i druhým?

Otázka: Byli v Mt 20,30 dva slepci, nebo jeden slepec jménem Bartimaeus, jak uvádí Mk 10,46–52?

Odpověď: Mohlo by se jednat o dvě události, protože všichni slepci v Jerichu by chtěli vidět Ježíše. Jelikož však v obou evangeliích zazněla slova „Synu Davidův, smiluj se nade mnou/nad námi“, je pravděpodobnější, že šlo o jednu událost. Bartimaeus by pak byl jméno jednoho z těch dvou slepců. Marek, který to s největší pravděpodobností slyšel od Petra, věděl jen o jednom slepci, ale znal jeho jméno. Matouš, který byl na místě, viděl oba slepce.

Otázka: Proč se Ježíš v Mt 20,32 zeptal zjevně slepého muže, co chce, aby pro něj udělal?

Odpověď: Mohly by existovat dva odlišné důvody.

Za prvé, Ježíš chtěl, aby ho ten muž ústně poprosil, než mu dar zrak daruje, a dal mu k tomu příležitost.

Za druhé, ne každý, kdo je postižený, chce být uzdraven. Existují případy lidí v leprosáriích, kteří úmyslně nakazili své děti, aby jejich děti mohly být po zbytek života podporovány.

Když něco potřebujete, potřebujete zázrak nebo pláčete ze smutku nad zlobou, kterou vidíte ve svém vlastním srdci, nenechte nikoho ani nic, aby vás odvedlo od volání k Ježíši.

Otázka: Proč v Mt 21,1–3; Mk 11,2–3; Lk 19,30–31 Ježíš řekl svým učedníkům, aby vzali osla?

Odpověď: Když král vstupoval do města, vjížděl na koni, zvířeti určeném k boji, aby symbolizoval, že je dobyvatelem. Když král nebo soudce vjížděl na oslu, symbolizovalo to, že přichází v míru, bez své armády. Tím se také naplnilo Zachariášovo proroctví 9:9–10.

Klíčovým bodem tohoto úryvku je, že Ježíš velmi zřetelně prohlásil, že je Mesiášem. Pokud by se židovští vůdci rozhodli ho zabít, nebylo by to proto, že by nevěděli, že Ježíš prohlašoval, že je Mesiášem.

Také souhlas majitele a to, že nebyl překvapen, když si učedníci vzali osla, naznačuje, že majiteli již nevadilo, že ho Ježíš použije. Když se Ježíš na chvíli zastavil v Betanii, těsně za Jeruzalémem, dalo to čas na to, aby se zpráva rozšířila a shromáždily se davy.

Otázka: Jak dnes v Matoušovi 21:1–46 reagují různí lidé, když se v jejich životech setkají s Ježíšem a jeho učením?

Odpověď: Někteří to vítají, chtějí se na to podívat zblízka a kráčí s Ježíšem. Jiní se to snaží ignorovat. A ještě jiní k tomu zaujímají nepřátelský postoj a ptají se: „Kdo si myslí, že je, že sem přijde a říká nám, co máme dělat?“ Dávejte pozor, s kým se stýkáte. Pokud se často pohybujete v kruhu té poslední skupiny nebo se s ní stýkáte, dávejte pozor, abyste se jim čím dál tím více nepodobali.

Otázka: Proč se Ježíš v Mt 21,12–13, Mk 11,12–19 a Lk 19,43–48 rozhněval na směnárníky?

Odpověď: Tito lidé byli v Božím domě, aniž by měli v úmyslu uctívat Boha. Byli jak rozptýlením, tak i překážkou pro ty, kteří přišli uctívat Boha. Bůh bere naše uctívání velmi vážně.

Židovské Mišny zaznamenávají případy vydírání při prodeji zvířat. (Nejstarší Mišny byly sepsány kolem roku 200 n. l.) Pokud měl člověk přinést zvíře k obětování do chrámu a ceny za nákup zvířete byly nespravedlivě vysoké, pak by chudí byli vyloučeni z řádného uctívání Boha.

Je docela zvláštní, že někteří, kteří se zdáli tak neústupní, pokud jde o správné náboženství, a kritizovali Ježíše za to, že dovolil dětem volat „Hosanna“, neměli žádný problém s tím, že směnárníci vydělávali na věřících nehorázné zisky.

Je zajímavé, že pro oběti trvali na tom, aby se římské peníze vyměnily za tyrijské mince. Někteří se domnívali, že to bylo proto, že římské mince nesly vyobrazení bohů a císařů, kteří se prohlašovali za bohy. Avšak i tyrijské mince měly vyobrazení bohů.

Otázka: Co je významné na tom, že v Mt 21,14–15 přišli k Ježíši slepí a chromí, aby je uzdravil?

Odpověď: V antické společnosti bylo velmi těžké být slepým, chromým nebo jinak neschopným práce. Nikdo neočekával, že by vám nějaká vláda měla pomáhat. Ačkoli židovské obce a rodiny chudým pomáhaly, získání potřebné finanční pomoci bylo stále nejisté. Ačkoli to Starý zákon nepřikazuje, většina židovských autorit zakazovala slepým nebo chromým lidem přinášet oběti, i když jim byl vstup do chrámu stále povolen. Ježíš jim pomohl tím, že je uzdravil.

Na rozdíl od běžné židovské praxe, kdy se poskytovala určitá pomoc a lidé byli ponecháni, aby si v chrámu žebrali o zbytek svého živobytí, komunita v Kumránu (1QSa 2:5–22; 1 QM 7:4–5) věřila, že všichni mrzáci jsou vyloučeni ze židovské obce nebo z mesiášské hostiny v posledních časech.

Otázka: V Mt 21,16–17 – když máme uctívat pouze Boha, proč Ježíš přijal chválu?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Ježíš nejen přijímal komplimenty a chválu, ale v Janovi 9:38 přijal i uctívání. (Řecké slovo proskuneo zde znamená mnohem více než jen poděkování nebo úctu.)

2. Je dobré prokazovat zbožným vůdcům čest a chválu (ale ne uctívání), jak ukazuje Filipským 2:29. Uctívejte však pouze Boha (Matouš 4:9–10; Lukáš 4:7–8; Zjevení 19:10; 22:8–9)

3. Nejen lidé (Matouš 2:2), ale i andělé uctívají Ježíše jako Boha, jak je uvedeno v listu Židům 1:6.

4. Ježíš je Bůh (Jan 1:1; Židům 1:8,9) a Ježíš je náš Pán a náš Bůh (Jan 20:28–29).

Otázka: Proč se v Mt 21:18–19 a Mk 11:14, 20–21 Ježíš zdál být tak přísný, že nechal uschnout fíkovník, který přece nemyslí?

Odpověď: Je to téměř jako ptát se, kolik rostlin pšenice bylo krutě zavražděno, abyste si mohli sníst svůj krajíc chleba. Odpověď zní: žádná, protože rostliny, které nemají rozum, nelze krutě zavraždit. Navíc, pokud strom nevykazuje pupeny a plody v době, kdy by to podle botanických zákonitostí měl, je to známkou toho, že je nemocný, což je výstižný popis židovského náboženského establishmentu.

Ježíš se nezabýval neexistujícími pocity rostliny. Spíše nám Ježíš v Markovi 13:28–29 říká, abychom sledovali podobenství o fíkovníku. Když vyraší větve a listy, je blízko léto. Stejně tak, když Mesiáš přijde do Jeruzaléma, je blízko vykoupení člověka. Tito vůdci však jen navenek vypadali, že jsou duchovně plodní, ve skutečnosti však byli neplodní.

Fíkovníky pučí listy těsně předtím, než vyraší zelené fíky. Fíkové listy bez fíků jsou jakousi „klamavou reklamou“. Ale pokud nyní nejsou žádné rané fíky, nebudou později ani zralé fíky. Na březích Galilejského moře byly fíky k vidění deset měsíců v roce, ačkoli v okolí Jeruzaléma to bylo kratší období.

Poté, co Ježíš toto učinil, použil v Matoušovi 24:32 podobenství o fíkovníku.

Kniha „Hard Sayings of the Bible“ (str. 441–442), čerpající z článku „The Barren Fig Tree“ (Neplodný fíkovník) od W. M. Christieho, poskytuje další podrobnosti. Uvádí, že ke konci března se na fíkovnících začínají objevovat listy a rostou malé výrůstky zvané v palestinské arabštině „taqsh“, velikosti zelených mandlí. Tyto výrůstky opadávají, protože to nejsou skutečné fíky, ale rolníci je jedí, když mají hlad, i když nechutnají příliš dobře. Pokud se však fíkové listy objeví bez „taqsh“, pak fíky nebudou.

Otázka: V Mt 21,21–22 a Mk 11,24 se píše, že v modlitbě můžeme prosit o cokoli. Proč tedy křesťané neprosí o to, aby se všichni stali křesťany, a nedosáhnou toho? Navíc mám dlouhý seznam přání...

A: Bůh může udělat cokoli (kromě toho, že by lhal, nechal se svést zlem, zapřel sám sebe nebo přísahal na někoho většího než je On sám), ale logická nemožnost neexistuje. Bůh nemůže stvořit lidi, kteří se svobodně rozhodnou Ho milovat a poslouchat, aniž by byli schopni se svobodně rozhodnout Ho milovat a poslouchat.

I sám Ježíš plakal nad tím, že ho Jeruzalém zavrhl (Matouš 23:37–39). Dokonce i farizejům bylo dovoleno, aby „odmítli Boží záměr pro sebe“ (Lukáš 7:30).

Co se týče dlouhých seznamů přání, podívejte se na rozbor Matouše 7:7–11, kde se dozvíte, jak nám Bůh, jako moudrý Otec, dává pouze dobré věci, o které prosíme správným způsobem. Chvála Bohu, že nám neříká vždy „ano“!

Otázka: Je v Matoušovi 21:21–22 a Markovi 11:24 zaručeno, že když se modlíte a věříte, vždy dostanete to, o co se modlíte?

Odpověď: Ne, tento verš říká, že musíte skutečně věřit v to, o co prosíte. Pokud ve svém srdci chováte hřích (Žalm 66:18), nedbáte na chudé (Přísloví 21:13), jste bezbožní (Přísloví 15:29; Izaiáš 59:1–3), odmítáte naslouchat Bohu (Zachariáš 7:11–14 a implicitně v Příslovích 28:9) nebo se modlíte, abyste mohli uspokojit své sobecké touhy (Jakub 4:3), Bůh vám to jako moudrý Otec nedá.

Otázka: Jak velké bylo nádvoří chrámu v Mt 21:23?

Odpověď: Ještě před Ježíšovým působením nechal Herodes Veliký rozšířit chrámové nádvoří na rozměry přibližně 330 yardů na 500 yardů (300 metrů na 460 metrů). Právě tam se Ježíš nacházel, když vyhnal směnárníky a kázal.

Otázka: Proč v Mt 21,23–24 Ježíš prostě neodpověděl na jejich otázku, zda je Mesiášem?

Odpověď: Pro ty, kdo to chtěli vědět, byla odpověď zřejmá. Avšak ani po všech těch zázracích nebylo možné dát odpověď, kterou by přijali, protože se tvrdohlavě odmítali uvěřit. Ježíš tedy mluvil tak, že kdyby upřímně odpověděli na Jeho otázku, odpověděli by tím i na svou vlastní. Bohužel, když byli tito tazatelé sami dotázáni, hledali nejvýhodnější odpověď, nikoli tu pravdivou.

Otázka: Proč v Mt 21,24–27, Mk 11,33 a Lk 20,7–8 Ježíš odmítl říct jim, z jaké moci tyto věci činí?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

1. Ježíš neměl žádnou povinnost odpovídat na otázky lidí, zejména na otázky kladené nikoli za účelem zjištění pravdy, ale s cílem uvrhnout Ho do pasti.

2. Odpověď již znali. Ježíš tím, že tyto věci činil, již prohlásil, že pochází od Boha. V tu chvíli jen chtěli jasné prohlášení z Jeho úst.

Jelikož šíříme pravdu, nemáme lhát, ale je v pořádku někdy odmítnout odpovědět, zejména pokud ti, kdo se ptají, nechtějí znát pravdu, ale pouze se vás snaží nachytat.

Otázka: V Mt 21,33–41 je Bůh symbolizován jako majitel vinice. Znamená to snad, že někdy neví, co se děje?

Odpověď: Majitel vinice sice symbolizuje Boha, ale On ví, co se děje, jak dokazuje to, že Ježíš toto podobenství vyprávěl. Bůh je tak strašně trpělivý a shovívavý; toto podobenství nám ukazuje, že je dokonce ochoten připustit pokračující neposlušnost a nespravedlnost, a dokonce i smrt svého Syna, kvůli ztraceným. To proto, aby se k Němu mohli obrátit. Boží shovívavost však má svůj konec, a to v den soudu, kdy bude vše napraveno.

V tomto podobenství je hospodář tak mírný a přitom přísný. Je tak mírný, až téměř k pošetilosti. Nakonec však nájemníci dostanou přísný hněv, který si zaslouží.

Bůh je ten pán, posly byli starozákonní proroci a Synem je Ježíš.

Otázka: Jak někteří hrubě nesprávně vyložili verš Mt 21,43, pokud jde o Brity?

Odpověď: Když se píše, že Království Boží bude odňato vám (množné číslo) [tj. Židům] a dáno jinému národu (jednotné číslo, řecky ethnei), někteří přišli s podivnou chybou zvanou britsko-izraelismus. Podle hlavní varianty tohoto názoru se říká, že deset ztracených kmenů, místo aby se asimilovaly s ostatními národy na Blízkém východě, společně migrovaly na Britské ostrovy, a proto jsou Britové potomky biblických Židů (navzdory genetickým důkazům, které svědčí o opaku). Zřejmě Anglové, Sasi, Jutové, Dánové a později Normané, kteří se všichni usadili ve Velké Británii, nemohli mít žádné potomky! Věděli jste však, že existují genetické markery, které naznačují, že někdo má anglosaské předky? Asi 25–40 % genů Britů je anglosaského původu. Více vědeckých informací najdete na https://www.nature.com/articles/ncomms10408 (10. prosince 2022).

Tento názor byl každopádně popularizován v knize s názvem A View of the Hebrews, která byla napsána těsně předtím, než se na scéně objevil Joseph Smith ml., zakladatel mormonismu. V britsko-izraelismus věří mormoni a členové Církve Boží po celém světě Herberta W. Armstronga.

Národem či lidem je zde církev a křesťané všech etnických původů a ze všech zemí jsou její rovnocennou součástí.

Otázka: Byl Ježíš v Mt 21,46 skutečně prorokem, nebo ho lidé pouze považovali za proroka?

Odpověď: Skutečnost, že „ho považovali za proroka“, neukazuje, zda jím skutečně byl, či nikoli. Pocházel od Boha, hlásal Boží slova a předpovídal budoucnost, takže byl prorokem a mnozí ho za něj považovali.

Otázka: Jak může být Bůh v Mt 22,13–14 všezahrnující láska, když někoho vyhodí a uvrhne do temnoty?

Odpověď: Kdo řekl, že Bůh je plný lásky? Bible to neříká. Jak uvádí Římanům 11:22, vezměte v úvahu jak Boží milosrdenství, tak i přísnost. Bůh je nejmilující bytostí ve vesmíru. Není však milující tak, jak někteří definují lásku, pokud jejich definice odporuje Jeho dalším atributům, jako jsou svatost, spravedlnost a hněv.

Otázka: Odkazuje věta „mnozí jsou povoláni, ale málo je vyvolených“ v Mt 22,14 na rozdíly a stupně víry a jistoty, jak učí bahá’í v knize „Některé zodpovězené otázky“ na str. 129–131?

Odpověď: Ne. Pokud si přečtete celé podobenství v Matoušovi 22:1–14, vidíte, že rozděluje lidi do dvou kategorií: na ty, kteří vstupují na královskou svatební hostinu, a na ty, kteří nevstupují. „Mnozí jsou povoláni, ale málo je vyvolených“ se vztahuje na ty, kteří byli pozváni, ale odmítli, a na muže, který chtěl vstoupit v nevhodném oděvu. Je možné, že poté, co byl pozván, se věnoval svým záležitostem, aniž by se na svatbu připravil, a když se čas nepozorovaně přiblížil, neměl čas jít domů a převléknout se. Je to podobné jako u některých, kteří chtějí následovat Krista, ale kvůli tomu neudělají žádnou změnu ve svém rozvrhu. Musíme se pro Krista „převléknout“.

Mimochodem, jedná se o jiné podobenství než to v Lukášovi 14:16–24 o soukromé hostině, které má jiný smysl.

Zde je poučení pro každého. Nemůžete číst jen jeden verš z Bible, ignorovat to, co je napsáno před ním nebo za ním, a očekávat, že správně vyložíte jeho význam.

Otázka: Co říká Ježíš v Mt 22,21 o daních a vládě?

Odpověď: Nejprve trochu kontextu, pak odpověď.

Mnozí Židé nesli nelibě, že museli platit daně modlářským a tyranským pohanským Římanům. Někteří fanatici dokonce tvrdili, že Žid, který platí Římanům daň, zneuctívá Boha. Na jedné římské minci byl nápis „Tiberius Caesar Augustus, syn božského Augusta“. Farizeové daně platili, protože museli, ale nebyli z toho nadšení. Kdo tedy podporoval placení daní, ztratil jejich podporu. Samozřejmě, pokud by někdo podporoval neplacení daní, ti, kdo se Ježíše ptali, by mohli hned běžet za Římany a říct jim to. Snažili se tedy Ježíše dostat do bezvýchodné situace.

Ježíš nevyřešil jejich politický spor o to, zda je římská moc legitimní, či nikoli. Řekl však, že máme dát vládnoucím civilním autoritám, ať už jsou spravedlivé, či nikoli, co jim náleží, a dát Bohu, co mu náleží. Římanům 13:1–6 také říká, že máme platit daně a podřizovat se vládnoucím autoritám.

Ježíš zde předal i druhé poselství. Svou odpovědí Ježíš naznačil, že svoboda, národní nezávislost a vlastenectví nejsou pro křesťana primárním cílem; tím je následování Boha. Třetím poselstvím, které zde Ježíš naznačil, je, že můžeme být občany Božího království a zároveň se podřizovat světským civilním vládám. Římané, zejména později za vlády Nera, byli hroznými vládci, kteří z korupce udělali normu. A přesto neexistuje žádný záznam o tom, že by se Pavel nebo kterýkoli z ostatních apoštolů pokoušel zahájit povstání nebo hnutí za nezávislost.

Otázka: Proč v Mt 22,29 Ježíš řekl saduceům, kteří zjevně studovali Písmo, že se mýlí, protože neznají Písmo ani Boží moc?

Odpověď: Podle raných křesťanských spisovatelů saduceové považovali za Písmo pouze prvních pět knih Starého zákona (od Genesis po Deuteronomium), nikoli zbytek Bible. I Josefus uvádí, že se řídili pouze tím, co bylo v Tóře. Skutky 23:8 uvádějí, že saduceové popírali vzkříšení, anděly a duchy. I dnes mohou lidé číst a studovat Bibli, ale přesto se rozhodnou ignorovat Boží moc a to, co znamená věřit Písmu.

Otázka: Znamená Mt 22,30, že v nebi nebudeme mít fyzická těla, protože budeme jako andělé a andělé jsou duchové (Žid 1,14)?

Odpověď: Ne. Jde o přirovnání k manželství. Neříká se tam, že budeme jako andělé ve všech ohledech, ale pouze v tomto ohledu.

Otázka: Znamená to, že v nebi nejsou žádná manželství, jak uvádějí Mt 22,30; Mk 12,25 a Lk 20,34–35, nebo pouze to, že se tam nekonají žádné nové svatební obřady, ale některá pozemská manželství v nebi přetrvávají?

Odpověď: Z Římanům 7:2 víme, že v nebi se neuzavírají manželství. Žena nemůže být vdaná za více než jednoho muže. Pokud však muž zemře, je z manželství osvobozena a může se znovu vdát. V nebi tedy již není vdaná.

Jen pro zajímavost: falešné náboženství mormonismu věří, že některá „chrámová manželství“ jsou věčná. Pokud však manžel zemře, může se žena znovu vdát. Jde pouze o to, že nemůže mít dvě chrámová manželství po celou věčnost. Z mormonského pohledu, co by si asi myslel muž v mormonském nebi, zatímco by jeho žena po jeho smrti „flirtovala“ v běžném manželství?

Otázka: Podporuje verš z Mt 22,30 nějakým způsobem sex mimo manželství, jak tvrdí sekta zvaná Rodina lásky (dříve Děti Boží)?

Odpověď: Vůbec ne. Tvrdit, že v nebi nebudeme mít manželský vztah, znamená prostě to, co řekl Ježíš, totiž že v nebi nebude manželský svazek zapotřebí. Neříká to, že bychom na zemi měli být buď sexuálně promiskuitní, nebo zcela celibátní bez manželství. U tohoto typu tvrzení je zajímavé sledovat, jak daleko jsou někteří ochotni zajít ve snaze vkládat do Bible své vlastní názory, které v ní nejsou obsaženy.

Otázka: V Mt 22,30; Mk 12,25 a Lk 20,34–35… Dobrý den. Můj otec právě zemřel. Moje matka to nese velmi těžce a chce vědět, zda s ním bude v nebi stále v manželství. Nevím, jak na její otázku odpovědět. Vím, že Matouš 16,19 říká, že co je svázáno na zemi, bude svázáno i v nebi, a co je rozvázáno na zemi, bude rozvázáno i v nebi. Slyšel jsem však, že „v nebi není manželství“. Nemám k tomu žádný verš, který by to podpořil, ale slyšel jsem to říkat. Můžete mi to pomoci pochopit?

Odpověď: Upřímnou soustrast vám i vaší rodině kvůli vašemu otci. Nemyslím si, že Matouš 16:19 měl souviset s manželstvím, ale spíše se svobodou jít do nebe. Matouš 22:23–32 s tím však souvisí. Saduceové, kteří popírali vzkříšení, se snažili zdiskreditovat jak Ježíše, tak farizeje tím, že řekli: „Jestliže jsou manželství v nebi stejná jako na zemi, co pak s ženou, která se několikrát ovdoví?“

V Matoušovi 22:30 Ježíš odpověděl, že v nebi se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako Boží andělé, a andělé jsou zřejmě vždy svobodní. Někteří se snažili z toho vyvodit, že v nebi se nekonají svatby, ale lidé, kteří byli ženatí, zůstávají v manželství. To však není platný výklad tohoto verše, protože kdyby Ježíš myslel pouze to, pak by argument saduceů nebyl vyvrácen. Moderně řečeno, pokud by se vdova znovu vdala, pak by:

1) její první manžel v nebi právě přišel o manželku, nebo

2) měla by v nebi dva manžely, nebo

3) Kdyby si nebyla jistá spasením svého manžela, nevěděla by, zda je stále vdaná, či svobodná, dokud by nezemřela, protože lze předpokládat, že někdo v nebi by nebyl ženatý s někým v pekle.

Ne, jak se obvykle říká ve svatebních slibech: „dokud nás smrt nerozdělí“. Kdyby se tvá matka později rozhodla znovu se vdát, není na tom nic špatného, jak učí Pavel v Římanům 7:1–3. Zpočátku by ti to možná připadalo divné, vidět ji s jiným mužem, ale musel by sis na to zvyknout; to, co Bůh výslovně prohlásil za v pořádku, bychom neměli označovat za špatné.

To vše však neznamená, že nemůže strávit tisíce a tisíce let se svým bývalým manželem jako milí přátelé v nebi. Očekával bych, že v nebi, až budeme dokonalí, ji její manžel bude milovat ještě více, než ji miloval na zemi, a ona jeho také. Samozřejmě, oba budou milovat Boha ještě více.

Otázka: Je v Mt 22,31–32 a Mk 12,26 oprávněné, že Ježíš zdůrazňuje tento bod na základě času slovesa „jsem“?

Odpověď: Zřejmě ano, protože saduceové s Ježíšem o čase hebrejského slova nediskutovali.

Kromě toho by nemělo smysl zmiňovat Abrahama, Izáka a Jákoba, pokud by neexistovali a pokud by Bůh opouštěl ostatní, když zemřou. Saduceové mohli pouze říci: „Bůh už není jejich Bohem, protože jsou mrtví.“ Ježíš však, stejně jako farizeové, řekl, že Bůh je stále jejich Bohem.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 22,35–36 a Mk 12,28–29 tuto otázku neodsoudil, jako to udělal u předchozí otázky o manželství?

Odpověď: Předchozí otázka o ženě, která měla sedm manželů, neměla za cíl hledat pravdu, ale nachytat Ježíše. Tato otázka však vznikla proto, že tazatel upřímně chtěl vyslechnout, co Ježíš řekne. Je v pořádku klást Bohu jakoukoli otázku s úctou, pokud se ptáme proto, abychom poznali pravdu a řídili se jí.

Ježíš nebyl jediný, komu byla tato otázka položena; rabíni o tom mezi sebou diskutovali. Hillelovo „negativní zlaté pravidlo“ vzniklo, když ho pohané požádali, aby jim vysvětlil celý zákon za dobu, po kterou dokáže stát na jedné noze. Řekl, že shrnutí zní: „Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“, a zbytek zákona je jen komentář. Na druhou stranu Mekilta Exodus 6 a Sifre Deuteronomium 12:8; 19:11 uvádějí, že všechna přikázání zákona jsou stejně důležitá.

Otázka: V Mt 22,37–40 a Mk 12,30 – doplnil Ježíš skutečně Deuteronomium 6,4, nebo jej pouze parafrázoval, aniž by k němu něco přidával?

Odpověď: Evangelia často parafrázují to, co Ježíš řekl, a nemusí nutně uvádět přesná slova. Matouš 22:37–40 uvádí srdce, duši a mysl. Marek 12:30 uvádí srdce, duši, mysl a sílu. Masoretský text Starého zákona uvádí srdce, duši a sílu, ale podle NIV Study Bible, str. 1475, některé rukopisy Septuaginty přidávají slovo „rozum“, takže Ježíš nebyl první, kdo slovo „rozum“ přidal. (Spisy Žida Filóna, které se nám dochovaly, neodkazují na Deuteronomium 6:4. Svitek od Mrtvého moře 4Q43 (=4QDt(p)) obsahuje Dt 6:4–11, ale jeho překlad jsem neviděl.)

Navíc v židovském myšlení nejsou srdce, duše a mysl oddělené kategorie, ale vzájemně se překrývají.

Otázka: Je v Mt 22,37 jako největší přikázání uvedeno pouze „srdce, duše a mysl“, nebo je to i síla, jak uvádí Mk 12,29–30?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

1. Ježíš to mohl vyjádřit různými způsoby, takže by to mohlo být obojí.

2. Evangelijní zprávy zaznamenávají to, co Bůh chtěl, aby si evangelisté zapamatovali. Není žádný problém s konzervativním výkladem Písma a tvrzením, že Matoušova paměť zde nebyla přesná, protože zapomněl na „sílu“.

Která z těchto dvou odpovědí je správná? Ve skutečnosti na tom nezáleží, jak ukazuje odpověď na následující otázku.

Otázka: Proč v Mt 22,37 svrchovaný Bůh dopustil, aby bylo „největší přikázání“ zachováno nepřesně, a to dvěma různými způsoby – jako „srdcem, duší a myslí“ v Mt 22,37 a jako „srdcem, duší, myslí a silou“ v Mk 12,29–30?

Odpověď: Důvod, proč to Bůh záměrně dopustil, by mohl být uveden ve 2. Timoteovi 2:14. Lidé se až příliš snadno upínají na přesná slova a zanedbávají víru a plnění hlavního poselství.

Bible je zcela přesná a pravdivá, ale nebyla napsána a zachována tak přesně, jak by to bylo možné. Vzhledem k tomu, že Bible byla napsána a předávána s veškerou přesností, kterou Bůh vyžadoval (a v některých částech je mimořádně přesná), mají nepřesnosti, které v Bibli vidíme, v očích některých lidí větší význam než v očích Boha.

Bůh mohl toto přikázání a další části Bible zachovat přesněji, ale je pravděpodobné, že nepřesnosti byly ze strany Boha záměrné. Bůh zdůraznil, jak vážně máme poslouchat Písmo, ale když se začneme hádat o nepřesnostech, přestáváme poslouchat Písmo podle 1. Timoteovi 6:4 a 2. Timoteovi 2:14.

Otázka: Jak v Mt 22,40 visí celý Zákon a Proroci na těchto dvou přikázáních?

Odpověď: Celý Zákon se týkal toho, jak se líbíme Bohu a jak s Ním vycházíme, a také toho, jak milujeme ostatní lidi a jak s nimi vycházíme. Samozřejmě měl Zákon i další prospěšné účinky, jako například snižování nemocnosti, hygieničtější tábor, pevnější rodiny atd., ale Izraelité nemuseli nutně znát všechny tyto užitečné účinky.

Otázka: Vyvracel Matouš v Mt 22,41–45 odkazem na Ž 110 tvrzení, že Ježíš je synem Davidovým?

Odpověď: Vůbec ne, protože Matouš výslovně uváděl, že Ježíš je Syn Boží, a to v Matoušovi 4:3,6; 8:29; 14:33; 16:16; 26:63; 27:40,43,54. Také v Matoušovi 2:15; 3:17; 17:5; 22:45 je Ježíš implicitně označen jako Syn Boží. Ježíš byl nazýván synem Davidovým v Matoušovi 1:1; 9:27; 15:22; 20:30,31; 21:9,15; 22:42. Ježíš předkládal farizejům hádanku, na kterou by neměli odpověď, dokud by Ho nepřijali. Skutečnost, že Ježíš souhlasí s Žalmem 110 a cituje jej jako důkaz, že tato osoba je Davidovým Pánem, nevyvrací skutečnost, že Ježíš souhlasil s Žalmem 110 a citoval jej také v tom smyslu, že tato osoba byla i synem Davidovým.

Mimochodem, když Ježíš, který nenavštěvoval žádnou rabínskou školu, položil otázku, na kterou nedokázali odpovědět všichni, kdo rabínskou školu absolvovali, vypadalo to pro ně a jejich školy poněkud špatně.

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) na tuto Bardesanovu námitku odpověděl uvedením dalších příkladů, v nichž byly vzneseny otázky. „Slovo ‚jak‘ není popřením, ale dotazem. Ve skutečnosti se toto slovo v Písmu vyskytuje ne jednou, ale často, a to nikoli k vyjádření popření, nýbrž dotazu. Například: ‚Jak může jeden pronásledovat tisíc?‘ [Dt 32,30 LXX]. Nebo: ‚Jak se věrné město Sion stalo nevěstkou?‘ [Izaiáš 1:21 LXX]. A: ‚Jak padl z nebe Lucifer, který kdysi vycházel ráno?‘ [Izaiáš 14:12]. Kristus neřekl ‚jak‘, aby popřel, ale aby se zeptal.“ Dialog o pravé víře, pátá část, F13, str. 164.

Otázka: Dokazuje Mt 22:42 reinkarnaci tím, že ukazuje, že Ježíš, syn Davidův, byl reinkarnací Davida, jak tvrdí (nesprávně pojmenovaná) Unity School of Christianity?

Odpověď: Ne. Výraz „syn“ může znamenat jak přímého syna, tak potomka. Ježíš byl potomkem Davida. V Písmu není žádný důkaz o reinkarnaci, ale existuje učení proti reinkarnaci. Židům 9:27 říká, že je člověku určeno jednou zemřít a poté čelit soudu. Navíc představa, že to zkoušíme znovu a znovu, možná dokud to neuděláme „správně“, je zcela v rozporu s učením o tom, že lidé umírají a poté jdou do nebe nebo do pekla.

Raně křesťanský spisovatel Minucius Felix (210 n. l.) to dobře shrnul. Říká, že návrat lidských duší v tělech zvířat je „vulgární výsměch šašků“. Octavius od Minucia Felixe, kap. 34, str. 194

Otázka: Měl Ježíš v Mt 23 pravdu, když byl tak polemický?

Odpověď: I když je debata v pořádku (jak to dělal Pavel), Ježíš v této kapitole nedebatuje. Prostě říká věci tak, jak jsou, a ostře kárá farizeje. Pokud je představa, že Ježíš někoho ostře kárá, vaší teologii cizí, možná by se vaše teologie měla změnit, aby odpovídala tomu, co by udělal Ježíš. Jak uvádí Believer’s Bible Commentary, str. 1288, Ježíš „varoval před velkými slovy a malými skutky“.

Otázka: V jakém smyslu jsou někteří lidé dnes, podle Mt 23,5–7, podobní farizejům, kteří zároveň projevují svou pýchu a zároveň ji maskují?

Odpověď: Farizejům šlo výhradně o „předvádění se“; nápadně dávali ostatním najevo, jak jsou zbožní. Ale jejich velké filakterie, jimiž doslova plnili Deuteronomium 6:8, byly jen způsobem, jak všem ostatním sdělit, jak jsou zbožní – něco jako nosit extrémně velký kříž. Dnes mohou lidé dělat věci, aby ostatním ukázali, kolik mají peněz, jaké mají vzdělání nebo jak jsou populární. Dejte si pozor na pokušení definovat svou vlastní hodnotu podle těchto věcí.

Představte si, že jdete jako dobrovolník pomáhat hladovějícím lidem a při tom nosíte velký kříž z 14karátového zlata posázený diamanty. Je na tom něco špatného? Představte si, že darujete velké množství peněz nějaké instituci a oni vás nepožádají, abyste pojmenovali budovu na vaši počest, ale vy trváte na tom, aby byla budova pojmenována na vaši počest.

Otázka: V Mt 23,9 se stručně uvádí, že nemáme nikoho nazývat „otcem“ – můžeme tedy tak nazývat svého pozemského otce?

Odpověď: Ano. Ježíš nebyl proti tomu, aby se odkazovalo na přímý fyzický a rodový vztah k otci, neboť sám toto slovo v tomto kontextu použil v Lukášovi 11:47 a Janovi 6:58. Ježíš byl proti používání náboženských titulů jako „otec“, „pán“, „učitel“ či „rabín“, jak to činili Židé.

Na tyto pojmy lze nahlížet třemi různými způsoby a všechny tři jsou správné. Nikomu neříkejte „Otče“, jako by mohl udržovat váš duchovní život. Nikomu neříkejte „neomylný učitel“. A nikdo by neměl být vaším „duchovním vůdcem“; váš vztah k Bohu je stejně blízký jako vztah k jakékoli jiné osobě.

Rabíni existovali přinejmenším od doby Hillela, tedy o jednu generaci před Ježíšem. Poté, co byla kolem roku 217 n. l. sestavena Mišna, musel člověk bez výhrad poslouchat svého rabína, nesměl kráčet vedle něj ani před ním a nesměl ho pozdravit, dokud ho rabín nepozdravil jako první.

Otázka: Co má Ježíš na mysli v Mt 23,9, když říká: „Nikomu neříkejte ‚otče‘“? Je zřejmé, že můžeme svým biologickým otcům říkat „otče“. Také můžeme svým duchovním vůdcům – pastorům – říkat „otče“. Sám Pavel označoval duchovní vůdce jako „otce“. 1 Kor 4,15 I kdybyste měli v Kristu deset tisíc vychovatelů, nemáte mnoho otců; neboť v Kristu Ježíši jsem se stal vaším OTCOVEM skrze evangelium. Sk 7,2 A Štěpán řekl: „Bratři a OTCOVÉ, poslouchejte mě! Bůh slávy se zjevil našemu otci Abrahamovi, když byl ještě v Mezopotámii, než se usadil v Cháranu.“ Jsou tedy římští katolíci ve světle těchto biblických veršů v právu, když nazývají své kněze „otcem“?

Odpověď: Ne, katolíci tím, že nazývají kněží otci, porušují tento verš. Kdyby však katolická církev jednoduše přejmenovala slovo „otec“ na „peří“, samo o sobě by to nic nevyřešilo. Myslím, že existují některé zásadnější způsoby, jakými tento verš nedodržují.

Toto je dobrá otázka, která se dotýká velmi důležitého tématu v křesťanství: jak přesně je Bůh naším Otcem, a to způsobem, jakým by žádný člověk nikdy být nemohl? Nejprve se podívejme na to, co není správnou odpovědí, a poté na správnou odpověď.

Matouš 23:9 NEZNAMENÁ tři věci

Biologický nebo adoptivní vztah se nemá popírat. Bible říká, že ten a ten byl otcem toho a toho, přičemž slovo „otec“ se používá jak pro přímého otce, tak pro předka, jako v Izaiášovi 38:5. Ježíš mluvil o biologickém vztahu, když v Matoušovi 10:37 výslovně hovořil o pozemském otci a matce lidí.

Rodinným povinnostem se nelze vyhnout. 1. Timoteovi 5:8 říká, že pokud někdo nezaopatřuje své příbuzné, zejména svou nejbližší rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící. V Markovi 7:11 to Ježíš potvrdil, když hovořil o hříchu, kdy člověk označuje pomoc, kterou by jinak poskytl své rodině, za „korban“ neboli „zasvěcenou Bohu“.

Někdo, kdo vás přivedl ke Kristu. Pavel pravděpodobně Timotea neadoptoval; je mnohem pravděpodobnější, že ho Pavel nazýval svým synem proto, že ho přivedl ke Kristu (1. Timoteovi 1:2, 18; 2. Timoteovi 1:2; 2:2; Filipským 2:22). V tomto smyslu je to i v 1. Korinťanům 4:15–17. Je zde jeden bod, na který někteří křesťané možná zapomněli. Stejně jako byste neodložili skutečné dítě, neodkládejte ani duchovně nové novorozence v Kristu. Pokud je to možné, postarejte se o to, aby se zapojili do církve věřící v Bibli. Pomáhejte jim teologicky a v případě potřeby i materiálně a zajistěte, aby byli dobře nasyceni mlékem Božího slova.

Matouš 23:9 se vztahuje na čtyři věci:

Pokud jde o autoritu a roli, nepřisuzujte žádnému člověku na zemi roli Boha Otce. On je v konečném důsledku naším zdrojem spásy, naším zdrojem pravdy a naším nejvyšším zdrojem autority. Zatímco někteří Židé si mysleli, že to byl Mojžíš, kdo jim poskytl manu, chléb z nebe, Ježíš jim musel v Janovi 6:32 připomenout, že to nebyl Mojžíš, ale Bůh, kdo jim dal nebeskou potravu. Kniha *When Critics Ask* (str. 356) dodává, že bychom neměli brát žádného pouhého člověka jako svého neomylného duchovního mistra, ale je v pořádku mít lidské mentory, o nichž víme, že jsou omylní.

Ve vztahu k Bohu je zdrojem spásy Bůh, a nikoli žádný smrtelný člověk. To, že se stáváme Božími dětmi, není způsobeno přirozeným původem ani lidskými prostředky, ale jsme zrozeni z Boha (Jan 1:13). Jeden křesťan řekl: „Bůh nemá vnoučata. Buď jste přímým Božím dítětem, nebo nejste (1. Jan 3:1–2), ale nemůžete být pouze Božím vnoučetem.“ Kdybyste měli pár mocných svatých, kteří by za vás stáli před Bohem, zachránilo by vás to? Jeremjáš 15:1 říká, že i kdyby před Bohem za židovský lid stáli proroci Mojžíš a Samuel, nezachránilo by je to. Nikdo kromě Boha nemůže dostat člověka do nebe a neexistuje žádný způsob, jak se do nebe dostat, kromě poznání Boha.

Naopak, podívejte se, jakou velkou úctu chovali židovští učedníci ke svým rabínům, a nevážte si svých lidských náboženských učitelů tak vysoce. Židé vkládali své naděje do Mojžíše (Jan 5:45–46). Mojžíš byl sice velký a zbožný muž, ale i tak by naše naděje měla spočívat pouze v Bohu.

To, že můžeme Boha nazývat Otcem, je podle Efezským 3:14 vzácným privilegiem. Mezi mnoha verši, které nazývají Boha naším Otcem, si všimněte například Malachiáše 1:6; 2:10 a Izaiáše 63:16. Židé se v Janovi 8:39a nazývali Abrahamovými dětmi. Ježíš v Janovi 8:39b–40 nepopíral genealogická fakta, ale v podstatě popřel, že by příbuzenské vztahy zaručovaly duchovní vztahy. Jan Křtitel řekl farizeům a saduceům: „A nemyslete si, že si můžete říkat: ‚Máme za otce Abrahama.‘ Neboť vám pravím, že z těchto kamenů může Bůh vzbudit Abrahamovi děti. Sekera už leží u kořene stromů, a každý strom, který nepřináší dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Mt 3,9–10 BSB)

Kniha „When Critics Ask“ (str. 356) to dobře shrnuje, když říká, že kromě Boha a Jeho Slova nemáme žádné smrtelné neomylné duchovní učitele, ale uznáváme omylné duchovní mentory.

Ale co třeba…

Job 29:16 říká: „Byl jsem otcem pro potřebné.“ To neznamená pouze to, že Job jim nutně pomáhal duchovně, ale spíše to, že zasáhl, aby splnil finanční závazky rodiny i za ty, s nimiž nebyl příbuzný. Stejně tak Žalm 68:5 ukazuje, že máme být otcem pro sirotky.

Izaiáš 51:2 říká: „Obraťte se k Abrahamovi, svému otci, a k Sáře, která vás porodila.“ Abraham a Sára společně ukazují, že se zde jedná o příbuzenský vztah. Bůh nám říká, abychom se ohlédli za těmito předky, které obdivujeme, napodobovali jejich víru a viděli, jak byli požehnáni. Nic v Izaiášovi 51 však nenaznačuje, že by Abraham (nebo Sára) pro nás nyní mohli něco udělat; je to Bůh, kdo nás zachraňuje.

2. Královská 2:12 Elizeus volal za Eliášem: „Otče můj, otče můj!“ To pravděpodobně neznamená pouze blízký vztah učitele a žáka. Ačkoli mnozí (včetně Bible Knowledge Commentary: Old Testament, str. 540) vidí, že Elizeus považoval Eliáše za svého duchovního otce, Ježíš v Matoušovi 23:9 říká, že dnes nemáme na lidi takto pohlížet.

1 Kor 4:15–17 „I kdybyste měli v Kristu deset tisíc vychovatelů, nemáte mnoho otců; neboť v Kristu Ježíši jsem se stal vaším otcem skrze evangelium.“ (16) Proto vás naléhavě prosím, abyste mě napodobovali. (17) Proto jsem vám poslal Timotea, svého milovaného a věrného syna v Pánu.“ Toto se týká toho, že je Pavel přivedl ke Kristu, nikoli nějaké role. Pavel byl v církvi apoštolem; v církvi neexistovala role „otce“. O rolích v církvi viz 1. Korinťanům 12:28–29; Skutky 6:1–4; 1. Timoteovi 3:1–13; Titovi 1:5–9.

Ve Skutcích 7:2, když Štěpán oslovil přítomné jako bratry a otce, existují dvě možnosti. Jednou z nich je, že Štěpán pouze projevoval úctu ke starším v dané společnosti, aniž by tím potvrzoval jejich víru. Druhý názor zní, že Štěpán se zde tímto oslovením dopustil chyby.

V 1. Janově 2:12, 13, 18 Jan oslovuje své čtenáře jako „děti“ a v 1. Janově 2:1 jako „mé milé děti“. Jan byl již starý muž, když je oslovoval jako děti. Židům 13:17 říká, že vedoucí v církvi mají autoritu a budou se muset zodpovídat Bohu ze svého dohledu. Ačkoli tedy v 1. Janově není nic o tom, že by někdo Jana nazýval „otcem“, Jan na lidi, kterým sloužil, pohlížel jako na své děti.

1. Janův list 2:13,14 oslovuje „otce“ ve spojení s mladými muži a dětmi. Ačkoli se tento poetický úryvek může vztahovat i na vztahy při přivádění lidí ke Kristu, nepodporuje zde uvedený text církevní roli „otce“, pokud neexistuje také církevní role „mladého muže“ a „dítěte“.

Závěrem lze říci, že katolíci se mýlí, když nazývají kněží „otcem“, ale nehádáme se o slova. Skutečným problémem je důvěra v omylné kněze namísto v Boží neomylné Slovo a upínání se k autoritě někdy velmi zlých papežů a církevních koncilů namísto k samotnému Bohu v Jeho slově.

Upozornění: Nakonec si nemyslete, že poznání jedné biblické pravdy znamená, že můžete přestat hledat další pravdy v Bibli. Celá pasáž z Matouše 23:5–13 ukazuje, jak mají církevní vůdci praktikovat vedení ve službě, na rozdíl od farizejů a dalších, kteří nad ostatními panovali.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 23,13–39 pronesl tato „běda“?

Odpověď: Nejedná se o kletby, ale o vyjádření velkého zármutku. Jsou to varovná napomenutí, něco jako protiklad blahoslavenství v Matoušovi 5:3–11. Pokusme se pochopit Ježíšovy pocity v této pasáži, které vyvrcholí v Matoušovi 23:37–39. Ježíšovi se trhalo srdce z toho, že lidé, kteří chtěli následovat Boha, narazili na tyto osoby, které na první pohled vypadaly přesně jako ti, ke kterým by se měli obracet. Tito lidé je však zaváděli pouze do spleti pravidel a vzdalovali je od Boží lásky. Nešlo jen o to, že tito učitelé nepochopili podstatu věci, ale byli to ti nejhorší lidé, ke kterým se mohli obrátit, a bránili tak ostatním v dosažení spásy.

Otázka: Jaký je v Mt 23,13–39 vzorec těchto „běd“ a je jich 7 nebo 8?

Odpověď: Rané rukopisy obsahují pouze sedm, protože v nich chybí Matouš 23:14. (Jedná se o Sinaiticus, Vaticanus, Bezae Cantabrigiensis, některé italské rukopisy, Vulgátu, sinaiitskou syrštinu, sahidickou koptskou, arménštinu a gruzínštinu). Jiné rukopisy uvádějí Matouše 23:14 před veršem 13 (Freerova evangelia) nebo za veršem 13 (rodina f13, některé italské rukopisy, Klementinská Vulgata, zřejmě bohairská koptská verze). Pokud je těchto „běd“ pouze sedm, tvoří dobrý chiasmus.

23:13 První „běda“ – uzavřeli jste království nebeské (nepoznali jste Mesiáše

– 23:15 Druhé „běda“ – předstírají spravedlnost, ale činí více zla než dobra

- - 23:16–22 Třetí „běda“ – nesprávné používání Písma

- - - 23:23–24 Čtvrté „běda“ – úplné nepochopení smyslu Písma

- - 23:25–26 Páté běda – nesprávné používání Písma

- 23:27–28 Šesté běda – zdají se být spravedliví, ale způsobují více škody než užitku

23:29–32 Sedmé běda – dědicové těch, kteří nepoznali proroky, ale zabili je.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 23:13–33; 21:45; 16:4 ostře kritizoval starší svého lidu? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Než na tuto otázku odpovíme, zkomplikujme ji. Ježíš nejen pokáral farizeje, znalce Zákona a další náboženské vůdce, kteří Ho odmítli, ale také je varoval, že skončí v pekle. Ježíš se však neomezil pouze na slova. Dokonce použil bič a dvakrát převrhl stoly směnárníků v chrámu. Je zřejmé, že veřejně odmítl autoritu těch, kteří vůbec povolili, aby se stoly směnárníků nacházely na chrámovém nádvoří.

Odpověď má tři části.

1) Ježíš měl větší autoritu než oni. I kdyby poslušně následovali Boha (což nedělali), Ježíš jako Mesiáš a Boží Syn jim mohl říci, co chce, aby se stalo. Bůh má právo měnit a narušovat naše plány, kdykoli a jakkoli se mu zlíbí. Proč Bůh někdy pokáral náboženské vůdce? – Bůh má právo tak činit. Ježíš prohlásil, že i on má právo tak činit, a činil tak – pokud byl Bohem.

2) Ježíš v Matoušovi 23:15 výslovně odmítl autoritu těch, kteří nejenže sami směřovali do pekla, ale vedli do pekla i ostatní. Na rozdíl od toho, ačkoli byl Ježíš větší než Abraham, Mojžíš a Starý zákon, výslovně hájil jejich autoritu a prokazoval jim úctu.

3) Dnes máme příkaz nevěnovat pozornost těm, kdo mají autoritu a odmítají pravdu (Titus 1:14). Máme odmítat ty, kdo vyvolávají rozkol (Titus 3:9–10). Ve skutečnosti jedním z problémů v průběhu dějin bylo, že mnozí byli až příliš ochotni následovat někoho bezbožného, jen proto, že se jednalo o náboženského vůdce. Naopak Bible nám však také říká, abychom poslouchali zbožné vůdce a podřizovali se jejich autoritě (1. Tesalonickým 5:12–23; 1. Petrův 5:2–5; Židům 13:17).

Otázka: Jak v Matoušovi 23:14 a Markovi 12:40 zákoníci „požírali“ domy vdov?

Odpověď: Možná podobným způsobem, jakým to dnes dělají falešní učitelé. Když lidem říkají, aby přispívali na jejich službu, a to z sobeckých pohnutek, aby za to v tomto životě něco dostali zpět, mohou lidem říkat, aby přispívali na službu, do které by Bůh možná nechtěl, aby přispívali.

Otázka: V Mt 23,16–22, kdy byste dnes, pokud vůbec, měli říci něco, co budí dojem, že uzavíráte závaznou dohodu, i když ve skutečnosti tomu tak není?

Odpověď: Když záměrně naznačujete, že se jedná o závaznou dohodu, a přitom máte v úmyslu, aby tomu tak nebylo, používáte klam, abyste oklamali osobu, která chápe, co naznačujete. Měli byste se zříci „vyhýbavých přísah“ a být „jasní a přímí“ a nechat své „ano“ být „ano“ a své „ne“ být „ne“, jak řekl Ježíš v Matoušovi 5:37.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 23,17 nazval lidi blázny, když nám v Mt 5,22 řekl, abychom to nedělali?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit dva body, přičemž druhý bod je důležitější.

Slovo pro „blázna“ v Matoušovi 5:22, raca, je hanlivý slangový výraz, který doslovně znamená „prázdná hlava“. Anglický výraz „airhead“ je velmi podobný. Ježíš tímto slovem v Matoušovi 23:17 nikoho hanlivě nezesměšňoval a my tak lidi nazývat nemáme. Ježíš použil slovo pro blázna, které bylo popisné, ale nebylo to slangové slovo: „meroi“. Navíc máme na lidi pohlížet jako na bytosti velké hodnoty, stvořené k obrazu Božímu, a ne jako na bezcenné.

Otázka: V čem se „bědy“ v Mt 23,23–28 liší od ostatních?

Odpověď: Ostatní „bědy“ kritizovaly to, co farizeové učili a říkali. Tyto „bědy“ kritizují to, jací ve skutečnosti jsou uvnitř, a jejich příklad. Jejich příklad není dobrý, ale ani není stoprocentně zlý. Navenek vypadá dobře, uvnitř je však plný zla; a lidé to dokážou prokouknout. Ježíš v Matoušovi 23:26 uvádí doporučený postup. Říká, že se nejprve máme starat o vnitřek, a pak bude čistý i vnějšek. Nemá moc smysl čistit vnějšek, pokud se vnitřní nečistota stále vylévá ven. Obřad bez skutečnosti je horší než žádný obřad a žádná skutečnost.

Otázka: Jak dnes lidé v Mt 23,24 cedí komára a polykají velblouda?

A: Zaprvé, lidé to obvykle dělají neúmyslně. V aramejštině se vlastně jedná o jakousi slovní hříčku, protože slovo pro komára, „qamla’“, je velmi podobné slovu pro velblouda, „gamla’“. Nejbližší ekvivalent v angličtině by byl „cedit komára a spolknout netopýra“.

Lidé to dělají buď proto, že nemají ponětí, co je důležité a co není, anebo se záměrně rozhodnou soustředit se na malé, nedůležité věci, jejichž výsledek příliš nezáleží, oproti důležitým věcem, na které by se raději nesoustředili. Někteří lidé chtějí prostě ignorovat problémy, ve kterých se jim nedaří, a soustředit se na to, co jim jde dobře. Jindy zase chtějí hledat mouchy i v těch nejmenších problémech u druhých a ignorovat to, co druzí dělají dobře.

Jednoduchá otázka, kterou si můžete položit, zní: pokud existují dvě záležitosti, jaká kritéria byste použili k tomu, abyste řekli, že jedna je důležitější než druhá, kromě vašeho emocionálního pocitu v daném okamžiku?

Otázka: Jaký význam má čistý pohár v Mt 23,25?

Odpověď: V návaznosti na předchozí verš o cedění komára se farizeové právě o této otázce neshodovali. Stoupenci školy Hillela (která převládala po roce 70 n. l.) se domnívali, že pohár je čistý, pokud se vyčistí pouze zevnitř. Stoupenci školy Šammaje (která převládala před rokem 70 n. l.) se domnívali, že pohár není čistý, dokud se nevyčistí jak zevnitř, tak zvenku. Ježíš řekl, že v praxi čistili vnější stranu, ale ne vnitřní.

Viz Jacob Neusner, „First Cleanse the Inside“, v NTS 22 [1976], s. 486–496, Mišna Kelim 2:1; 25:1, 7–9 a Berakoth 8:2.

Otázka: Co má Ježíš na mysli v Mt 23,27–29, když mluví o obílených hrobech?

Odpověď: Vápno je bílá barva, která vypadá hezky, ale při prvním dešti se začne odlupovat. Během měsíce adaru, v březnu, kdy začínalo suché období, Židé natírali hrobky vápnem, aby vypadaly lépe. To, co se hodí pro hrobku plnou smrti, není vhodné pro věřícího, který by měl být plný života.

V Ježíšově době se Herodes hodně věnoval stavbě a renovaci hrobů, ačkoli nechal také některé hroby vyplenit, a Ježíšovi posluchači si možná uvědomili, že se to může vztahovat i na Heroda.

Otázka: Kdo byl stručně řečeno Zachariáš (nebo Zacharias) v Mt 23,35 a Lk 11,51?

Odpověď: Nejednalo se o proroka Zachariáše. Šlo spíše o kněze Zachariáše, kterého zabil Joáš (2. Paralipomenon 24:20–21). 2. Paralipomenon byla v pořadí hebrejských Biblí poslední knihou Starého zákona, takže když Ježíš hovořil o mučednících od Ábela po Zachariáše, zmínil tím prvního až posledního mučedníka ve Starém zákoně.

Otázka: Byl Zachariáš, který zemřel v Mt 23,35, synem Berechiášovým, nebo synem Jojadovým, který byl zabit mezi chrámem a oltářem ve 2. knize Paralipomenon 24,20–21?

Odpověď: Nejprve uvedeme čtyři názory, které mezi křesťany panují, a poté fakta, která každý z nich podporují.

1. Zachariáš, syn Jojadův

Tento názor je v souladu se vším, pokud chápeme, že výraz „syn Berechiášův“ je dodatek písaře

2. Zachariáš, syn Berechiášův

Tento názor je v souladu se vším, pokud chápeme, že Kristus nám dává nové informace o tom, jak zemřel prorok Zachariáš.

3. Jehojada měl dvě jména: Berechiah mohl být přezdívkou znamenající „požehnaný Bohem“. Tento názor sahá až k Jeronýmovi (373–420 n. l.).

4. Předek: Možná byl Zachariáš, syn Jojadův, dědečkem či předkem Zachariáše a jednalo se o tutéž osobu.

Fakta podporující různé názory:

Zachariáš, syn Berechiášův, působil v letech 520–480 př. n. l. Chronologicky byl jedním z posledních autorů Starého zákona a Starý zákon nezaznamenává, jak zemřel.

Zachariáš, syn kněze Jojady, byl zabit kolem roku 800 př. n. l., před exilem. Jeho otec Jojada se dožil 130 let a byl pohřben spolu s králi v Jeruzalémě podle 2. Paralipomenon 24:15–16. Vzhledem k datům není možné, aby tito dva Zachariášové byli tou samou osobou.

Septuaginta nazývá Jojadova syna „Azariáš, syn kněze Jodae“, a autora knihy „Zachariáš, syn Barachiášův, syn proroka Adda“. Septuaginta tedy v tomto případě neuvádí žádný rozdíl, kromě výslovnosti jmen.

Targum k Pláči 2:20 a [zřejmě] Jan Zlatoústý uvádějí, že prorok Zachariáš, syn Berechiášův, byl zabit mezi chrámem a oltářem. (Nedařilo se mi však nezávisle ověřit, co k tomu Jan Zlatoústý skutečně řekl.)

Zachariášův hrob byl v době Krista významnou památkou v Jeruzalémě.

Zachariáš bylo běžné jméno. V Bibli se ve skutečnosti vyskytuje 32 různých osob jménem Zachariáš.

Mimo Bibli byl podle Josefa Flavia v díle „Židovské války“ 4:334–344 zabit Zachariáš, syn Barucha/Barise/Bariscaeuse, dvěma zeloty. Byl zabit v areálu chrámu, ale pravděpodobně ne mezi chrámem a oltářem, takže se jedná o falešnou stopu, zejména proto, že „Židovské války“ se odehrály až po Kristově době.

2. Kniha Paralipomenon byla poslední knihou v pořadí židovského Starého zákona. Ačkoli syn Jojadův nebyl chronologicky posledním mučedníkem, zmínka o Ábelovi až po Zachariáše, syna Jojadova, byla něco jako když křesťan řekne „od Genesis po Zjevení“.

V Lukášovi 11:51 se výraz „syn Berechiášův“ nevyskytuje.

Irenaeus (182–188 n. l.) v díle Proti kacířstvím, kniha 5, kap. 14.1, str. 541, cituje Matouše 23:35, kde se uvádí „Zachariáš, syn Barachiášův“. Pokud by se tedy jednalo o dodatek písaře, byl tam již předtím, než Irenaeus své dílo sepsal. Také Tatianův Diatessaron (kolem roku 172 n. l.) uvádí Zachariáše, syna Berechiášova (oddíl 41). Zřejmě existuje jeden řecký rukopis starší než Sinaiticus a Vaticanus, který obsahuje Matouš 23:35. Jedná se o p77 (polovina až konec 2. století) a i v něm je uvedeno „syn Barachijův“. Pokud by tedy „syn Berechijův“ byl dodatek, musel by být přidán velmi brzy, přibližně před rokem 170 n. l.

Origenes (225–254 n. l.) se také odvolává na tento verš a zmiňuje Zachariáše, syna Barachijova, v díle Origenes k Africanovi, kap. 9, str. 389.

Otázka: Je v Mt 23,35 správné, že farizeové budou potrestáni za hříchy svých otců, když Ezechiel 18 a Dt 24,16 říkají, že lidé nebudou vinni za hříchy svých otců?

Odpověď: Lidé nejsou shledáni vinnými za to, co udělali jejich otcové. Pokud však a) neschvalují hříchy svých otců a b) dopouštějí se stejných hříchů sami, pak budou potrestáni kvůli své vlastní vině za to, že se dopustili stejných hříchů jako jejich otcové.

Otázka: V Mt 23,37–40 chtěl Ježíš shromáždit Jeruzalém, proč se tak nestalo, když je Bůh Všemohoucí, Vševědoucí a [údajně] Všemilující?

Odpověď: V Ježíšových posledních zaznamenaných veřejných slovech k židovskému lidu vidíme jak zármutek, tak soud. Bůh není všeláskyplný. To, že je Bůh milující, neznamená, že Bůh není nic jiného než láska, ani že je Bůh všeláskyplný, stejně jako to, že je Bůh hněvivý, neznamená, že Bůh není nic jiného než hněv, ani že je Bůh všehněvivý. Totéž platí pro mírnost či žárlivost. Bůh je nejmilující bytostí ve vesmíru, ale Boží láska nevylučuje Jeho ostatní vlastnosti.

Bůh se rozhodl stvořit nás s vlastní vůlí, a když lidé odmítli Krista, s tím, co to znamená pro věčnost, Bůh se rozhodl je nenutit, aby Krista přijali, ale respektovat jejich rozhodnutí, i když to bylo za Ježíšových slz.

Otázka: Ukazuje Mt 24:3–44, že se Ježíš v roce 1914 vrátil neviditelně, jak učí Svědkové Jehovovi?

A: Ne. Řecké slovo „parousia“ zde může znamenat „příchod“ nebo „přítomnost“ a překlad „Nový svět“ od Svědků Jehovových jej chápe jako „přítomnost“. Kdyby se Kristus vrátil v roce 1914, nikdo by ho neviděl, nic by se tím nezměnilo a bylo by to v rozporu jak se Zjevením 1:7, kde se píše, že ho uvidí každé oko, tak se Skutky 1:11. Než Ježíš skutečně přijde, objeví se podle Matouše 24:5 mnoho falešných tvrzení o Kristově příchodu. Ačkoli Svědkové Jehovovi ve skutečnosti neříkali, že „jsou Kristem“, tvrzení lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou Kristem – jako například reverend Moon, Guru Maharaj Ji, Jim Jones a další – se všechna objevila až po tomto datu.

Otázka: Proč bude podle Matouše 24:19–20 tato situace obzvláště strašná pro těhotné ženy a kojící matky?

Odpověď: Jeden z důvodů lze najít v křesťanském filmu „A Distant Thunder“. Ti, kteří nepřijali znamení šelmy, to budou mít těžké.

V posledních časech budou existovat lidé, kteří nejsou věřící, a než přijmou znamení šelmy, budou muset učinit rozhodnutí.

Otázka: Jaký význam má v Mt 24,20 to, že se tento útěk odehraje v sobotu?

Odpověď: Všimněte si, kdy k tomu dojde. V posledních časech se mnoho Židů obrátí ke Kristu, jak uvádí Zachariáš 12:10–12 a Římanům 11. Židé budou i nadále dodržovat zákony Starého zákona a zachovávat sobotu.

Otázka: Máme tedy podle Mt 24,20 dodržovat sabat (od západu slunce v pátek do západu slunce v sobotu) i dnes?

Odpověď: Křesťané mají dvě odpovědi.

1. Existuje malý počet pravých křesťanů, jako jsou například baptisté sedmého dne, kteří říkají „ano“.

2. Druhá odpověď zní „ne“, protože tento verš se vztahuje na Židy, kteří hledají Boha. V té době už mohlo dojít k vytržení.

Otázka: Jak může Bůh v Mt 24,22 „zkrátit“ budoucí dny?

Odpověď: To neznamená, že dny budou mít méně než 24 hodin, ale spíše že toto období těžkého pronásledování bude časově kratší, tedy bude trvat méně dní.

Otázka: Proč by Bůh v Mt 24,23–27 dopustil, aby lidé hledající Krista byli oklamáni falešným Kristem?

Odpověď: Někdy lidé tvrdí, že hledají odpověď, ale přijmou pouze jednu z předem určených odpovědí, pro kterou se již rozhodli.

Na tuto otázku by bylo těžké odpovědět, kdyby Bůh nikdy neposkytl žádný možný způsob, jak rozlišit pravého Krista od falešných Kristů. Bůh poskytl nejméně sedm způsobů, jak rozeznat, zda je náboženská skupina duchovním padělkem, či nikoli.

1. Přijímají a učí to, co Bůh říká v Bibli, nebo se tomu vzpírají? Pokud se nějaká skupina nemýlí v každém jednotlivém drobném bodě, neznamená to, že je duchovní padělkem, jak dokazují Římanům 14 a 1. Korinťanům 8:9–11. Pokud se však mýlí v tom, co Pavel v 1. Korinťanům 15:1–5 nazval „hlavními věcmi“, nebo pokud popírají, že Ježíš Mesiáš přišel v těle (1. Jan 4:1–3), nebo pokud kážou o jiném Ježíši (2. Korinťanům 11:1–15), nebo hlásá jiné evangelium (Galatským 1:6–10), pak se od nich vy i vaše rodina držte dál.

2. V souvislosti s tím: nepopírají snad Bibli tolik, jako spíše odmítají potvrdit důležité věci, které učí? 2. Timoteovi 3:5–7 říká, že nemáme mít nic společného s těmi, kteří mají jen vnější podobu zbožnosti, ale popírají její moc.

3. Je jejich náboženská zkušenost buď neexistující, nebo podivná? Tráví čas modlitbou a čtením Božího slova? Mají podivné náboženské praktiky, které se v Bibli nevyskytují?

4. Žijí svůj život v souladu s tím, co učí Bible? Pokud někdo tvrdí, že je křesťan, ale v některých klíčových oblastech žije v rozporu s Bohem, 1. Korinťanům 5:9–13 a 2. Tesalonickým 3:10,14 říkají, že bychom s nimi neměli být.

5. Bylo by náboženské spojení s nimi jasným případem „uctívání s ďábly“ nebo spojení s nevěřícími? 1. Korinťanům 10:20 a 2. Korinťanům 6:14–17 nás před tím varují a říkají nám, abychom z toho vyšli.

6. Pokud někdo tvrdí, že je Kristus, který se vrátil, přišel skutečně z nebe v oblacích, vzal křesťany do nebe a naplnil proroctví v evangeliích a Zjevení?

7. Věřící se také mohou modlit k pravému Bohu a On nám pomůže rozpoznat, co je správné. Jeden můj křesťanský přítel mi vyprávěl, že hned poté, co uvěřil, za ním přišli mormonští misionáři, aby s ním mluvili. Uvědomil si, že vzhledem ke svým tehdejším omezeným znalostem Bible neměl tušení, zda mají mormoni pravdu, nebo ne. Modlil se tedy k Bohu, aby mu pomohl, a pak otevřel Bibli, aby si z ní přečetl. Hned na první stránce, kterou otevřel, si přečetl Matouše 7:15! Tam se píše: „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.“

Otázka: Pokud by v Matoušovi 24:23–27 někdo následoval falešného Krista nebo jiného duchovního podvodníka a z nevinné nevědomosti nevěděl, jak poznat, že je to podvod, proč by to Bůh dopustil?

Odpověď: Existují dvě doplňující se odpovědi.

Bůh je aktivní: Může uspořádat události tak, aby se křesťan dostal do kontaktu s touto osobou a ukázal jí pravdu. Potom se ta osoba musí rozhodnout, zda miluje více svou organizaci, nebo zda miluje více pravdu. Žádný bůh, který není Bohem pravdy, nestojí za to, aby mu člověk sloužil. Slyšel jsem o misionářích v Africe a Asii, ke kterým přistupovali lidé s tím, že k nim promluvil Bůh a řekl jim, že ten misionář je od Boha. Nemusíme se obávat, že by se Bůh nestaral nebo že by nebyl aktivní. Musíme však povzbuzovat křesťany, aby byli starostliví a aktivní.

Bůh je spravedlivý: Bůh soudí lidi na základě toho, co vědí (Římanům 4:15; 5:13), a hřích se nepočítá tam, kde není zákon. Kdokoli dnes, kdo skutečně neměl příležitost slyšet evangelium, by mohl být v podobné situaci jako pohan před příchodem Krista, který nikdy neslyšel evangelium, nebo jako dítě, které zemřelo.

Otázka: Učí Mt 24,23–24, že každý z nás má v sobě „kosmického Krista“, jak tvrdí někteří stoupenci hnutí New Age?

Odpověď: Vůbec ne. Tento verš učí, že bude mnoho těch, kteří se falešně budou vydávat za Krista. Ježíš je Kristus, a ačkoli se máme snažit žít více jako Kristus, nic v tomto verši ani nikde jinde v Bibli neříká, že máme usilovat o to, abychom si přisvojili slávu a čest, které náleží Kristu, a prohlásili je za své. Křesťané budou navždy přebývat s Bohem ve slávě, ale nestaneme se Bohem, ani malými bohy.

Otázka: Jak je možné, že v Mt 24,24 mohou být oklamáni vyvolení (lidé předurčení pro nebe)?

Odpověď: Docela snadno. Pojem „vyvolení“ zahrnuje jak ty, kteří jsou spaseni, tak ty, kteří ještě spaseni nejsou, ale budou spaseni. Řada křesťanů jsou bývalí mormoni, bývalí svědkové Jehovovi a bývalí členové jiných duchovních sekt.

Otázka: Má blesk, který se mihne z východu na západ v Mt 24,27, něco společného s bahá’í Mesiášem, zvaným Bahá’u’lláh, a s telegrafem, který se objevil ve stejném roce (1863)?

Odpověď: Ne. Ačkoli mi bahá’í tvrdili, že telegraf naplňuje toto proroctví z Matouše, je to mylné z nejméně pěti důvodů.

1. Telegraf by se tomuto naplnění ani zdaleka nepřiblížil tak jako hrom, elektřina, jaderný výbuch nebo něco viditelného. Všimněte si, že Matouš 24:27 říká: „Neboť jako blesk vychází z východu a svítí až na západ…“

2. Skutečný Kristus se viditelně vrátí v oblacích (Skutky 1:11; Zjevení 1:7), a Bahá’u’lláh nestál ani nepřišel na žádných oblacích, pokud tedy nepočítáme mlhavé myšlení. ;-)

3. Bahá’u’lláh také není Kristem, který se vrátil, protože jeho učení označuje Kristovo učení za lež. Pravý Kristus řekl, že k Otci nevede žádná jiná cesta než skrze Něho.

4. Navíc se proroctví o návratu Krista, včetně vytržení křesťanů, zabití čtvrtiny světa mečem, hladem a morem a dalších událostí z Knihy Zjevení, dosud nenaplnila.

5. Matouš 24 také říká, že než se skutečný Kristus vrátí, objeví se nejprve mnoho falešných Kristů.

Otázka: Co znamená v Mt 24,28 a Lk 17,37 to, že tam, kde je mrtvola, se shromáždí supové?

A: Abych to řekl obrazně: stejně jako supové dokážou najít mrtvá těla bez ohledu na to, kde leží, tak i Boží pomsta najde ty, kteří Boha odmítají a jsou duchovně mrtví. Je zajímavé, že Ježíš zde používá přirovnání k ptákům; ptáci jsou zmíněni také ve Zjevení 19:17–21.

Q: Jak je možné, že se v Mt 24,29 zatmí slunce a hvězdy spadnou z nebe?

A: Ačkoli Bůh má moc změnit světlo vyzařované sluncem a způsobit, aby se hvězdy pohybovaly nebo byly zničeny, mohlo by se zde místo toho jednat o to, že slunce ztmavne a hvězdy se stanou neviditelnými pro pozorovatele na zemi. To může způsobit mnoho věcí, jako například znečištění, sopečná erupce, hořící ropné vrty a jaderné výbuchy.

Otázka: Jsou v Mt 24,30 mraky něčím, co je v rozporu s cestami a touhami lidí, jak učí bahá'í v knize „Bahá'u'lláh a nová éra“, str. 280–281?

Odpověď: Ne. Nejenže každý uvidí Ježíše, až se vrátí v oblacích, a národy země budou kvůli němu truchlit (Zjevení 1:7), ale ten samý Ježíš se vrátí v oblacích přesně stejným způsobem, jakým odešel, podle Skutků apoštolů 1:9–11.

Otázka: Jaký je váš osobní názor na „vytržení“ zmíněné v Mt 24,31? (Na to se mě zeptal jeden křesťan.)

Odpověď: Jsem pro. ;-) Ale vážně, představím vám běžné postoje křesťanů k načasování vytržení a na závěr uvedu svůj vlastní názor.

Před hněvem: Vytržení nastane během soužení, ale těsně předtím, než se vylije Boží hněv. Hlavním argumentem pro tento názor je dedukce: poslušní věřící často musí snášet hněv lidí, ale nikdy nemusí snášet hněv Boží. Marvin Rosenthal napsal knihu, v níž tento názor obhajuje. Býval zastáncem názoru „před soužením“.

„Pre-trib“: Vytržení nastane těsně před začátkem soužení. Kromě argumentů podporujících předchozí názor je třeba zmínit, že v knize Zjevení není po dopisech sedmi církvím o církvi žádná zmínka. Zastánci „pre-trib“ věří, že k vytržení dojde ve Zjevení 4:1, kdy Bůh říká Janovi: „Pojď sem nahoru.“ Komentář „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 79), ačkoli zastává předtribulační názor, se nedomnívá, že Matouš 24 odkazuje na vytržení. Komentář „Tony Evans Bible Commentary“ (str. 910), rovněž zastávající dispensacionalismus, uvádí, že se zde jedná o období soužení po vytržení, a tedy se to netýká vytržené církve.

Jelikož nikdo nezná tu hodinu z Matouše 24 a pokud by lidé věděli, kdy soužení začne, mohli by věřící odvodit, kdy k Vytržení dojde, pokud by byla pravdivá posttribulační teorie.

Oblíbenou frází zastánců teorie před velkým soužením je: „Další událostí v prorockém kalendáři je vytržení církve.“ Jejich hlavním argumentem je, že 1. Tesalonickým 5:2 říká, že Pán přijde jako „zloděj v noci“. Proti tomuto názoru však 2. Tesalonickým 2:1–3 uvádí, že k „shromáždění“ nedojde, dokud nedojde k vzpouře a nebude odhalen člověk bezzákonnosti. Dalšími dvěma událostmi v prorockém kalendáři jsou tedy vzpoura a odhalení člověka bezzákonnosti, NE Vytržení. (Samozřejmě zastánci teorie „před soužením“ mohou namítnout, že k Vytržení by mohlo dojít bezprostředně poté, co se tyto věci stanou, a že soužení nezačne dříve než tehdy.)

Stoupenci teorie „uprostřed soužení“ věří, že vytržení nastane možná krátce před „předhněvem“, a opírají se o podobné důkazy.

Stoupenci teorie „po soužení“ věří, že vytržení nastane na konci soužení. Jejich hlavním opěrným bodem je 1. Korinťanům 15:52, kde se uvádí, že budeme proměněni „při poslední polnici“. Jiné názory však tvrdí, že se jedná o poslední polnici, kterou věřící uslyší, nikoli o poslední polnici, která zazní.

„No-trib“: Mnoho preteristů věří, že k žádnému soužení vůbec nedojde. Musí proto vykládat Matouš 24:31 a většinu Zjevení velmi symbolicky. Buďte však velmi opatrní vůči jakémukoli výkladu, který činí biblické pasáže buď bezvýznamnými, nebo tvrdí, že běžný člověk čtoucí biblický úryvek bude obecně sveden na scestí tím, co čte.

Pan-trib: Bůh může způsobit, že k Vytržení dojde, kdykoli si to přeje, a v Písmu jasně neříká, kdy to bude. Člověk může říci, že je „pan-trib“, pokud se to nakonec všechno vyřeší.

Já se přikláním k teorii „pre-wrath“, ale stále zastávám názor „pan-trib“. Pro různé úhly pohledu si můžete přečíst články „Vytržení před, uprostřed nebo po soužení“ a „Vytržení církve před Božím hněvem“.

Otázka: Který troubení v Mt 24,31; 1 Tes 4,16 a 1 Kor 15,52 je tou poslední trubkou?

Odpověď: 1. Tesalonickým 4:16 hovoří o hlasitém troubení, ale 1. Korinťanům 15:52 to přirovnává k „poslední trubce“ Boží. V Zjevení 8:6–9:21 a 11:15 zaznívá sedm trubek, ale jak uvádí kniha 1001 Bible Questions Answered na str. 270–271, není nutné, aby „poslední trubka“ byla jednou ze sedmi trubek; může to být i jiná.

Otázka: Co symbolizuje fíkovník v Mt 24,32?

Odpověď: Může se jednat o analogii soudu, přičemž fíkovník, který nepřináší ovoce, představuje Izrael, který uschne.

Samozřejmě nelze brát v úvahu každý detail podobenství a přisuzovat mu samostatný, specifický význam. Smyslem podobenství o fíkovníku je bdít a být ostražitý ohledně budoucnosti, a Ježíš „využívá sklon fíkovníku k rozkvětu a rodění ovoce jako pozitivní znamení pro pohled do budoucnosti“.

Otázka: V Mt 24,34 a Mk 13,30 se píše, že „tato generace“ nepomine, dokud Ježíš nepřijde. Jak je to možné? (Tuto námitku vznesl liberální humanista Albert Schweitzer.)

Odpověď: Křesťané mají tři různé odpovědi.

a) Samotné řecké slovo pro „generaci“, genea, může znamenat i „rod“. Podle Thayerova řeckého lexikonu Nového zákona (str. 112) znamenalo genea:

a1) muži stejného původu nebo rodina: Josefus, „Starověk Židů“ 4.8.7 (napsáno kolem let 93–94 n. l.), Septuaginta, Genesis 31:3 atd.

a2) následní potomci: Filón

a3) věk: Hérodotos 2,132, Hérakleitos u Plútarcha, Skutky apoštolů 14:16. V 1 Qp (Pesher) Habakuk 2:7; 7:3 může výraz „poslední generace“ znamenat několik lidských životů.

b) Mezi tímto výrazem a podobným řeckým slovem, které může znamenat pouze „rod“, gonea, je rozdíl pouze v jednom písmenu, takže by se mohlo jednat o tiskovou chybu. Všechny rukopisy Nového zákona, které v současnosti máme, však uvádějí slovo genea.

c) Řecké slovo pro všechny tyto věci, panta tauta, znamená, že tato generace byla tou generací, která viděla předchozí znamení. (Difficulties in the Bible, str. 173–174; Now That’s a Good Question, str. 495–496)

Otázka: Znamenají Mt 24:34 a Mk 13:30, že se všechny tyto věci stanou během jedné generace od roku 1914, jak učil časopis Strážná věž Svědků Jehovových, sv. 15, únor 1986, str. 5?

A: Ne. Svědkové Jehovovi učí, že Ježíš Kristus se v roce 1914 vrátil neviditelně a že události popsané v Matoušovi 24 se mají odehrát během jedné generace od té doby. Pokud je však základní předpoklad, že se Ježíš vrátil v roce 1914, mylný, pak je mylná i jejich argumentace. Jedná se o příklad takzvané eisegeze, tedy vkládání vlastního výkladu do Písma, namísto „exegeze“, která z Písma vyvozuje to, co v něm skutečně stojí.

Otázka: V Mt 24:36 a Mk 13:32, když je Bůh vševědoucí, proč Ježíš neměl žádné poznání o posmrtném životě, jak tvrdí Ahmad Deedat?

Odpověď: Deedat zde není upřímný. Tento verš říká, že Ježíš, když byl na zemi, neznal den svého návratu. Je lží tvrdit, že tento verš říká, že Ježíš neměl žádné znalosti o posmrtném životě. Opravdu Deedat věřil, že Ježíš v evangeliích neměl žádné znalosti o nebi, pekle a absolutně „žádné znalosti o posmrtném životě“? Pochybuji, že Deedat sám zde svým vlastním slovům skutečně věřil.

Otázka: V Mt 24,36 a Mk 13,32, když je Bůh vševědoucí a Ježíš je Bůh, jak to, že Ježíš neznal den svého návratu?

Odpověď: Ježíš se na zemi zbavil mnoha Božích atributů, jak ukazují Filipským 2:6–8 a Jan 17:5. I kdyby tedy tato věta v Matoušovi nebyla, bylo by rozumné, že Ježíš na zemi nevěděl všechno. V nebi však Ježíš jako součást Trojice je vševědoucí.

Atanasius (331 n. l.) říká, že Ježíš jako Bůh věděl vše, ale ve své lidskosti snášel nevědomost a nevěděl podle těla. Jak Ježíš rostl v poznání podle těla, ve své lidskosti to ještě nevěděl. Čtyři pojednání proti ariánům, pojednání 3, kap. 28, 42–58, s. 416–425.

Athanasius také píše: „A On [Ježíš] věděl, kde Lazar leží, a přesto se zeptal; neboť Všemohoucí Slovo Boží, které pro nás vše snášelo, učinilo toto, aby tak, nesoucí naši nevědomost, nám udělilo poznání svého jediného a pravého Otce i sebe samého…“ Čtyři rozpravy proti arianům, rozprava 3, kap. 27.38, s. 414.

Zde je to, co napsal křesťanský biskup Hilár z Poitiers (355–367/368 n. l.): „Boží skutky tedy přesahují chápání naší lidské přirozenosti a nezapadají do našeho racionálního myšlenkového procesu, protože působení neomezené věčnosti vyžaduje nekonečné chápání měřitelných věcí. Není tedy výsledkem rozumu, ale omezením moci, když se Bůh stal člověkem, když Nesmrtelný umírá, když Věčný je pohřben. Na druhou stranu to však nezávisí na našem způsobu uvažování, ale na všemohoucnosti, že se zjevuje jako Bůh z člověka, jako nesmrtelný z toho, kdo zemřel, a jako věčný z toho, kdo byl pohřben. Proto jsme oživeni Bohem v Kristu skrze jeho smrt.“ O Trojici, kniha 1, kap. 13, str. 44

Otázka: Ve Mt 24,36, velmi stručně, věděl Duch Svatý, kdy se Ježíš vrátí?

Odpověď: Ačkoli se křesťané shodují na tom, že Ježíš na zemi v té době tuto informaci neznal, mají křesťané dva názory na to, zda o tom věděl Duch Svatý. Domnívám se, že správný je druhý názor.

1) Duch Svatý to nevěděl/neví

Bůh v Trojici ví vše a samotný Duch Svatý ví vše kromě této jedné skutečnosti. Předurčené datum návratu je v tuto chvíli známo pouze Otci.

2) Svatý Duch zde není předmětem úvahy.

Slova jako „všichni“ (v Římanům 3 atd.) a „nikdo“ v Bibli odkazují na lidi, pokud kontext nenaznačuje něco jiného. Kdyby tedy nebyli zmíněni andělé, nebylo by známo, zda to andělé věděli, či nikoli. Ježíš ještě neučil o Duchu Svatém, a proto zde není Duch Svatý zmíněn. Tento verš tedy nezmiňuje, zda Duch Svatý ví či neví. Podobnou situaci najdeme v Matoušovi 11:27. Tam se píše, že nikdo nezná Syna kromě Otce a nikdo nezná Otce kromě Syna. Duch Svatý zná Otce i Syna, ale zde není v úvahu.

Otázka: V Mt 24,36 – věděl v té době Duch Svatý, kdy se Ježíš vrátí, nebo ne? (Tuto otázku položil jeden křesťan.)

Odpověď: Nejprve si ujasněme otázku. V této větě existuje varianta v rukopisech, ale důkazy nasvědčují tomu, že správný je standardní text, který obsahuje slova „ani Syn“. Ježíš, který se vyprázdnil (Filipským 2:7) a vzdal se své slávy (Jan 17:5), to nevěděl, když byl na zemi. Tento verš se nezabývá tím, zda to Ježíš a Duch Svatý vědí nyní. Otázka však zní konkrétně: věděl to Duch Svatý v době, kdy Ježíš pronesl tuto větu?

Podívejme se na všechny tři možnosti.

Ano, Duch Svatý to věděl:

Y1: Proto: „nikdo … ani Syn“ odkazuje na všechna stvoření a Ježíše, ale ne na Ducha Svatého, o kterém Ježíš ještě neučil a kterého oni nechápali jako odlišného od Otce.

Y2: Duch Svatý zkoumá všechny věci, dokonce i hluboké věci Boží, jak říká 1. Korinťanům 2:10.

Y3: To, že Bůh ví všechno, znamená, že každý člen Trojice v nebi ví všechno.

Ne, Duch Svatý to nevěděl:

N1: „Nikdo kromě Otce“ zahrnuje i Ducha Svatého.

N2: Proto to, že Bůh ví všechno, znamená pouze to, že alespoň jedna osoba Trojice ví všechno. Tento názor by musel připustit, že je možné, aby Otec něco věděl a ostatní to věděli až později.

N3: Duch Svatý zkoumá všechny věci, ale spíše je zkoumá, než aby je znal najednou. V tomto okamžiku ještě nedokončil zkoumání této skutečnosti.

Neříká:

D1: Ježíš mluvil o stvořeních, Otci a o sobě samém; Duch Svatý zde nebyl zohledněn.

D2: Mohlo by se stejně jednat jen o chybnou variantu rukopisu.

D3: Proto by to mohlo být ano i ne.

Závěr: Nikdo na zemi nevěděl, kdy se Ježíš vrátí. Neměli bychom zakládat učení o Duchu Svatém na pouhé absenci v jednom verši. To je jedna z těch věcí, které se dozvíme, až se dostaneme do nebe.

Otázka: Proč Ježíš v Mt 24,42 řekl: „v který den přijde váš Pán“, místo „v který den přijdu já“?

Odpověď: Neznáme přesná Ježíšova slova, protože autoři evangelií parafrázovali to, co Ježíš řekl. Marek 13:34–36 uvádí tato slova v kontextu krátkého podobenství, a proto je samozřejmě použita třetí osoba. V Lukášovi 21:36 Ježíš použil výraz „Syn člověka“, kterým často označoval sám sebe, opět ve třetí osobě.

Slovo „bdít“ lze zde také přeložit jako „být ve střehu“ a jedná se o stejné slovo, jaké je použito v 1. Tesalonickým 5:6.

Otázka: V Mt 24,42 se píše, že nevíme, kdy se Ježíš vrátí, tak proč tedy hledáme znamení Jeho příchodu?

Odpověď: Ze dvou důvodů.

1. Bohužel si mnoho lidí mylně myslí, že dokážou přesně určit, kdy se Ježíš vrátí.

2. Bible naznačuje, že můžeme vidět znamení, abychom poznali „dobu“ Ježíšova návratu. Pozorování toho, jak se věci neshodují, je jedním ze způsobů, jak rozpoznat falešné Kristy. Mnozí vidí, že počínaje touto částí se Matouš 24 zmiňuje o Vytržení, o kterém věří, že předchází Velkému soužení. Viz také diskuse o Zjevení 22:6, 7, 10, 12, 20.

Otázka: Odkazuje „věrný a rozvážný služebník“ v Mt 24:45–47 na organizaci Svědků Jehovových „Strážná věž“, jak tvrdí jejich kniha „Uvažování z Písma“ na str. 205 (1989)?

Odpověď: Ne. Věrný a rozvážný služebník představuje všechny pravé křesťany, kteří poslušně následují Krista a čekají na Jeho návrat. Rozhodně by se to nevztahovalo na organizaci, která učinila mnoho falešných proroctví.

Otázka: Opravdu v Mt 24:51 milující Bůh „rozseká lidi na kusy“?

A: Bůh je ještě přísnější než tato metafora; uvrhuje lidi do pekla. Více informací najdete na stránce „Spravedlivý Boží hněv“ www.BibleQuery.org/Doctrine/WrathOfGod/TheJustWrathOfGod.html.

Q: V Mt 25,1 se píše, že křesťané by se měli dělit. Bylo tedy správné, že pět moudrých panen se nerozdělilo s pěti pošetilými?

A: Křesťané by se měli dělit, ale ne v následujících situacích:

1. Věci, které nejsme schopni sdílet, jako je spravedlnost a svatost.

2. Hmotné věci s těmi, kteří odmítají pracovat (2. Tesalonickým 3:10).

3. Přivítat nebo přijmout do svého domu falešného učitele, který nemá Boha.

4. Učit s lidmi, kteří by pošlapali pravdu jako svině (Matouš 7:6).

Kdyby moudré panny sdílely s těmi pošetilými, možná by pak nikdo neměl dost oleje. Samozřejmě, pošetilé panny mohly zhasnout své pochodně a později je znovu zapálit, kdyby myslely dopředu. Nelze však každému detailu podobenství přiřazovat konkrétní význam, ale v tomto případě bláznivé panny žádaly o to, co moudré nemohly dát, alegoricky řečeno. Hostitel bláznivé panny nevpustil, protože nechtěl žádné nepozvané hosty.

Otázka: Jsou v Mt 25,1–13 těch pět nerozumných panen křesťanky, které nebyly poslušné a proto zmeškaly Vytržení?

Odpověď: Ne. Všichni věřící se vytržení zúčastní. Těch pět však mohlo být lidí, kteří se považovali za křesťany.

Otázka: Jak je možné, že je Bůh v Mt 25,24–26 „tvrdým pánem“, který sklízí tam, kde nezasel?

Odpověď: Pán v tomto podobenství nesouhlasí s tím, že by byl tvrdým člověkem. Spíše říká: „Pokud sis myslel, že jsem tvrdý člověk, proč jsi alespoň neudělal něco snadného a jednoduchého?“ Bůh je v tomto podobenství přirovnáván k tomuto pánovi. Někteří lidé si možná myslí, že Bůh je tvrdý, protože:

1. Bůh dává lidem různé množství „talentů“

2. Bůh od nás očekává, že budeme pracovat s tím, co nám dal, a Jeho království sklidí plody naší tvrdé práce. (Samozřejmě, cokoli dobrého můžeme udělat, děláme proto, že nám to Bůh umožnil. To by však přehlédl někdo, kdo se ptá, proč Bůh těží z naší práce.)

3. Bůh nemá žádné výčitky svědomí, když věřícím nebo jiným lidem odebere to, co nepoužívají, zneužívají nebo používají sobeckým způsobem.

Pokud by někdo chtěl bytost, která takto jedná, v podobenství označit za „tvrdého člověka“, pak je Bůh jako tvrdý člověk.

Otázka: Viděli jste někdy v dnešní době, jak v Mt 25,24–30 někdo z obavy, že by se mohlo stát něco špatného, učinil pošetilá rozhodnutí, která zajistila, že se to skutečně stane?

Odpověď: Jednou, když jedna společnost prováděla rozsáhlé propouštění, byl jeden mladý zaměstnanec tak vystresovaný, že prostě dal výpověď, aniž by měl zajištěnou jinou práci. Nazval to „preventivním úderem“.

Jak uvádí Evangelický komentář k Bibli na str. 754: „Tragickou ironií je, že on [nevěrný služebník] zažil přesně to, čeho se obával – hněv svého pána. I částečná poslušnost by byla lepší než naprostá neposlušnost (v. 27). Protože zanedbal příležitost, je nyní této příležitosti zbaven.“

Otázka: Proč bylo v Mt 25,26–27 a Lk 19,23 řečeno muži s jedním talentem, aby jej uložil do banky a inkasoval úroky, když Izraelitům bylo přikázáno, aby si navzájem neúčtovali úroky (Ex 22,25; Lv 25,35–37; Dt 23,19; Ž 15,5)?

Odpověď: Odpověď má tři body.

a) Jednalo se pouze o podobenství a Ježíš nám nepřikazoval, abychom byli jako líný služebník nebo jako pán.

b) V podobenství se nikde neříká, že pán nebo služebník byli Židé. V Palestině žilo v Ježíšově době mnoho pohanů.

c) Izraelité neměli účtovat úroky svým lidem, ale mohli půjčovat s úroky ostatním, jak říká Deuteronomium 23:20.

Otázka: V Mt 25,26–27 se píše, že pokud člověk promarní dostatek příležitostí, mohou mu příležitosti, talenty a dary zmizet. Jak se podle vás může „duchovní atrofie“ projevovat dnes?

Odpověď: Jednou z vlastností toho líného služebníka byla „nadměrná opatrnost“. Pravdou však je, že prostě nechtěl využít to, co mu bylo svěřeno. Silný sportovec, který přestane trénovat a cvičit, již není silným sportovcem. Podobně i člověk, který má silný talent nebo duchovní dar, pokud ho přestane rozvíjet, nemusí v něm být již tak silný, nebo o něj může úplně přijít.

Existuje i druhý způsob, jak se na to dívat: dar příležitostí, které nám jsou dány. Máme-li příležitost s někým sdílet evangelium nebo budovat něčí život, může tato příležitost zmizet dříve, než bychom čekali.

Otázka: Je v Mt 25,28–29 spravedlivé, že Bůh vezme talent služebníkovi, který vlastnil jeden talent, a dá ho tomu, kdo jich má nejvíce?

Odpověď: To je záludná otázka! Služebníci nikdy žádný z talentů nevlastnili; byli pouze správci svého pána.

Jistě, Bůh zde jedná spravedlivě – pokud jsme tedy nezapomněli, že ty talenty vlastně nikdy nebyly naše! Správce je někdo, kdo věrně chrání a zhodnocuje majetek druhých v jejich jménu, i když ho nikdo nesleduje. Bůh jim všem ty talenty v první řadě půjčil. I dnes by investiční manažer vybral peníze z nevýkonných investic a vložil je do těch výkonnějších. Někdy zapomínáme, že nám Bůh „talenty půjčil“. Nejsou naším trvalým majetkem a nemáme právo s nimi nakládat, jak se nám zlíbí.

Když nám Bůh dal přirozené talenty, duchovní dary a příležitosti, je pro nás až příliš snadné považovat je za své. Nejsou. Patří Bohu a Bůh nám je pouze „půjčil“.

Otázka: V Mt 25,31–46 se zdá, že jediným rozdílem mezi ovcemi a kozami je to, co udělaly a co neudělaly. Je to pravda?

Odpověď: Ne. Nezapomínejte na to, že ovce byly ovcemi a kozy byly kozami. Ježíš poukázal na „ovčí“ skutky, které ovce vykonaly a které kozy nevykonaly, čímž ukázal, že ovce byly ovcemi. Při soudu se z nich nestaly ovce a kozy, ale byly rozpoznány jako ovce a kozy.

Mimochodem, ovce mají obvykle více vlny než kozy, a proto potřebují méně přístřeší. Oddělení ovcí a koz na noc a ponechání koz v jeskyni, stodole nebo na jiném chráněném místě by tedy v určitých obdobích roku bylo běžné.

Otázka: V Mt 25,31–46, jelikož klíčem [údajně] byla pomoc druhým, nepůjdou snad všichni, kdo pomáhají druhým, do nebe?

Odpověď: Ne. Jednalo se o skutky milosrdenství vykonané pro Ježíše prostřednictvím pomoci druhým. Pokud to nebylo učiněno pro Ježíše, pak to není pro Ježíše. Například: „I hříšníci milují ty, kdo je milují“ (Lukáš 6:32–34). 1. Korinťanům 13:3 říká, že i kdybychom rozdali chudým vše, co máme, ale neměli bychom lásku, nic by nám to nepřineslo.

Otázka: Ukazuje Matouš 25:46, že pro bezbožné neexistuje vědomý trest, jak to učí Svědkové Jehovovi?

Odpověď: Vůbec ne. Svědkové Jehovovi to učili v publikaci Největší člověk, jaký kdy žil, v oddíle 111 (1991). Věří, že výraz „věčný trest“ je lépe přeložit jako „vyloučení“. Odpověď má dva body.

Řecké slovo znamená trest. Naše smrtelná těla jsou jen schránkou a to, zda se s naším tělem po smrti něco stane, není trestem. Svědkové Jehovovi věří, že zlí lidé jsou zničení, a za něco, co neexistuje, již nemůže být žádný trest.

Výklad Svědků Jehovových je zcela v rozporu s Ježíšovým učením o vědomé existenci jak zbožných, tak bezbožných v Lukášovi 16:22–28. Lidé by plakali a skřípali zuby v Matoušovi 8:12; 22:13; 24:51 a 25:30, tak proč by se měli trápit tím, kdy už nebudou existovat.

Jelikož jsou Šelma a Falešný prorok na začátku tisíce let v Zjevení 19:20 uvrženi „živí“ do ohnivého jezera a jelikož stále existovali a byli tam i po skončení tisíce let (Zjevení 20:10), pak alespoň některé bytosti stále existují, zatímco jsou v ohnivém jezeře. Souhlasíte? A pokud se prokáže, že v ohnivém jezeře existují některé bytosti, a neexistuje žádný biblický text, který by říkal, že bytosti v ohnivém jezeře již neexistují, pak není nutné, aby lidé v ohnivém jezeře již neexistovali.

Navíc by pak nemělo smysl, aby v Markovi 9:43–48 a na dalších místech byl zmiňován věčný neuhasitelný oheň, kde těla bezbožných nezemřou (Lukáš 12:4–5), pokud by tam nebyly žádné duše.

Otázka: Co mají společného všechny tři části 25. kapitoly Matoušova evangelia, konkrétně v Mt 25,46?

Odpověď: Nejedná se pouze o varování; všechny tři části popisují krizi odloučení způsobenou nerozumným služebníkem, a to buď kvůli nečekanému příchodu pána, nebo kvůli ignorování toho, co pán chtěl. Na závěr svého pozemského působení zde Ježíš nezdůrazňuje novou nauku, ale naléhavost být připraven a učinit správná rozhodnutí, než bude příliš pozdě. Když sdílíme evangelium s ostatními, nesdílíme jen pravdu (tj. skutečná fakta), ale musíme také zdůraznit naléhavost toho, aby se rozhodli následovat pravdu.

Otázka: Jaké jsou v Mt 26,3–4 další příklady vůdců, kteří jednali v rozporu s tím, k čemu byli povoláni, a proč?

Odpověď: Druhý příklad následuje hned poté, a to právě u učedníků, v Matoušovi 26:6–7. Naším primárním cílem v životě je milovat, uctívat, poslouchat a oslavovat Boha a poté milovat ostatní. Pomazání Ježíše je v souladu s naším cílem. Naším primárním cílem není získávat a hromadit peníze (tedy pokud nejste Jidáš).

Zdálo by se přirozené, že židovští náboženští vůdci, kteří zastávali pozice původně ustanovené samotným Bohem, by měli být prvními, kdo Ježíše rozpoznají. Místo toho byli prvními, kdo ho chtěli zabít. Proč by to ale lidé dělali?

Zapomněli na svůj účel, na to, proč tam byli. Nebyli tam proto, aby si zvětšovali moc, ani aby si udrželi své postavení, ani aby si zachovali svůj majetek. Byli tam proto, aby vedli lid k následování a uctívání Boha. Mysleli si, že jejich účel se týká jich samotných, nikoli lidí nebo Boha.

I dnes je pro vůdce až příliš snadné zapomenout, proč tam vlastně jsou. Někteří možná neberou svou pozici dostatečně vážně. Jiní si mohou myslet, že jejich pozice se týká jich samotných, nikoli lidí, a ne toho, co by Bůh chtěl, aby v této pozici činili.

Jak řekl íránský šáh: „Narodil jsem se, abych vládl.“ Ale mysleli si snad všichni Íránci, že se narodili proto, aby jím byli vládnuti? Jeden člověk řekl, že Hillary Clintonová by měla být naší prezidentkou, protože „si to zaslouží“. Bez ohledu na její zásluhy, je snad úřad prezidenta v očích některých lidí redukován pouze na politickou výsadu, pouhou odměnu, a ne na to, co je nejlepší pro americký lid?

Jako protipříklad: pokud by se někdo mohl narodit „se stříbrnou lžičkou v ústech“, byl by to milionář William Borden (1887–1913) z nesmírně bohaté rodiny, která stála za značkou mléka Borden. Jeho rodiče mu však poskytli pevnou křesťanskou výchovu a on přijal Krista, když mu bylo sedm let. Studoval na Yaleově univerzitě, kde v té době nebyl velký duchovní vliv. V posledním ročníku však již v modlitebních skupinách a biblických kruzích, které organizoval, bylo 1 000 lidí. Oslovoval také opilce z chudinských čtvrtí a další lidi; když bylo potřeba nové misijní zařízení, stačilo, aby za něj zaplatil hotově a koupil ho. Připojil se k misii China Inland Mission, konkrétně aby působil jako misionář mezi miliony muslimů v Číně. Odjel do Egypta studovat arabštinu a během pobytu tam brzy onemocněl mozkovou meningitidou a zemřel ve věku 25 let. Do své Bible napsal: „Žádné rezervy, žádné ústupy, žádné lítosti.“ A přesto vedoucí představitelé Presbyterské církve USA v roce 1969 vydali ve své denominaci oficiální prohlášení, v němž popřeli neomylnost Bible. Tato denominace, jako člen Světové rady církví, poskytla finanční prostředky Robertu Mugabemu, diktátorovi Zimbabwe, který zabíjel křesťanské misionáře.

Otázka: Co víme o alabastru z Mt 26,7; Mk 14,3 a Lk 7,37?

Odpověď: Ve starověku se alabastrem nazývaly dva různé minerály.

Samotný alabastr je měkký (tvrdost = 2) a lze ho poškrábat nehtem palce. Hodí se k řezbářství a je to druh sádrovce. Má světlou barvu, ale může být skvrnitý různými barvami. Obvykle se tvoří v jeskyních. Alabastr byl běžným materiálem pro uchovávání mastí, jak uvádí Plinius Starší ve své knize „Přírodopis“, kniha 13, kapitola 3.

Mramor se také nazýval alabastr. Je o něco těžší na řezbářské zpracování (tvrdost = 3) a ve skutečnosti se jedná o kalcit nebo aragonit. Je to rekrystalizovaný vápenec.

Otázka: V Mt 26,7–11, když ta žena vylila drahocenný parfém na Ježíšovu hlavu, byl Ježíš příliš sobecký? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat)

Odpověď: Než odpovíme na Deedatovu otázku, zkomplikujme ji ještě více. Ježíš zde nejen pochválil její čin, ale přijímal uctívání jako Bůh od andělů i lidí v nebi (Židům 1:6; Zjevení 5:12). Ježíš také přijímal uctívání jako Bůh od lidí (Matouš 21:15–16; 28:9; Jan 9:38).

Možná vás překvapí, že v tomto bodě s Deedatem částečně souhlasíme. Vidíme, že Deedatův pohled na Ježíšův význam a Ježíšův pohled na svůj vlastní význam se velmi liší. Přijmout, že si nechal na hlavu vylít drahou lahvičku parfému – což je akt uctívání – a zároveň přijímat uctívání, když všichni Židé věděli, že uctíván by měl být pouze Bůh, by bylo příliš daleko – POKUD BY JEŽÍŠ NEBYL BOHEM.

Otázka: Neznamenalo by to v Mt 26,11, že Ježíš s nimi nebude navždy, nebo bude Ježíš s nimi navždy, až do konce věků, jak říká Mt 28,20?

Odpověď: Obojí. Ježíšova fyzická přítomnost mezi nimi již nebude, a proto bylo vhodné, aby ho ta žena pomazala, dokud byl ještě fyzicky s nimi. Ježíš však s nimi bude duchovně i poté, co vystoupí do nebe. Více informací najdete v knize „When Critics Ask“ na str. 359.

Otázka: Co si myslíte, že cítil Jidáš v Mt 26,21–22, když Ježíš řekl, že ví, že ho jeden z nich zradí?

Odpověď: Jidášovi se pravděpodobně zastavilo srdce. Možná se v duchu trestal a myslel si, že své stopy nezakryl dostatečně dobře. Nebo možná v sobě měl jiskřičku naděje a říkal si, že když Ježíš veřejně neřekl jméno, možná neví s jistotou, že to bude právě on. Ale i kdyby Jidáš na to naposledy pomyslel, netrvalo by to dlouho, protože Ježíš namočením chleba do misky naznačil, o koho jde. Jidáš se tak s jistotou dozvěděl, že záměry jeho tajně temného srdce byly pro Ježíše jasné jako den.

A přesto, když si to uvědomil, šel Jidáš podle Janova evangelia 13:30 k velekněžím a Ježíše přesto zradil. Někdy jsou lidé tak pohlceni hříšným směrem, že si myslí: „Teď už není cesty zpět.“ Ale i když kráčíte do aktivní sopky, vždy se můžete vrátit, dokud ještě můžete chodit. Pokud se ubíráte hříšným směrem, „právě teď“ je vždy ten nejlepší čas se vrátit. Nechte Boha, ať se postará o následky, vy se jen postarejte o to, abyste Ho poslouchali.

Viděli jste někdy někoho, kdo si byl tak jistý a přesvědčený o tom, co chce udělat, že ho nic na světě nemohlo přimět změnit názor? Je to skoro, jako by říkal: „Nezmatujte mě fakty.“

Otázka: Musí v Mt 26,27; Mk 14,23; Lk 22,17.20 a 1 Kor 11,25 všichni používat stejný kalich?

Odpověď: Všichni leželi (neseděli) u jednoho stolu, ve skupině dvanácti plus Ježíš, s zrádcem uprostřed. Stejně jako dnes nemusíme tyto věci dodržovat, nemusíme ani používat stejný kalich.

Znám jednoho pastora, o kterém se domnívám, že je opravdovým křesťanem, který si myslí, že při večeři Páně musí všichni používat stejný kalich. Je však třeba rozlišovat mezi obřadem, který máme dodržovat, a nepodstatnými aspekty, které se v té době prováděly, jako například to, že všichni leželi u jednoho stolu.

Otázka: Měl by být v Mt 26,28 a Mk 14,24 před slovem „smlouva“/„závěť“ přídavné jméno „nová“?

Odpověď: Pravděpodobně ne.

V Matoušovi 26:28

se slovo „nový“ vyskytuje v Alexandrinus (cca 450 n. l.), v rukopise Ephraemi Rescriptus (5. století), v rukopise Bezae Cantabrigiensis, v Freerových evangeliích, v sahidském koptském textu (3./4. století), v bohairském koptském textu (3./4. století), v byzantském lekcionáři, v rodině rukopisů f1, v rodině rukopisů f13, v arménském a etiopském textu atd.

Slovo „nový“ chybí v rukopise p37 (polovina 3. století), Sinaiticus (340–350 n. l.), Vaticanus (325–350 n. l.) atd.

V Markovi 14:24

Slovo „nový“ se vyskytuje v rukopise Alexandrinus, v sahidském koptském překladu, v Diatessaronu, v byzantském lekcionáři, v rodině f1, v rodině f13, v arménském překladu, v etiopském překladu atd.

Slovo „nový“ chybí v rukopisech Sinaiticus, Vaticanus, Ephraemi Rescriptus, Bezae Cantabrigiensis, Freerových evangeliích, v bohairském koptském textu atd.

Obecně jsou tyto dvě varianty zajímavé tím, že ilustrují dva trendy v korelaci mezi variantami.

1. Alexandrijské rukopisy, včetně Sinaiticus, Vaticanus, koptských rukopisů atd., jsou obecně kratší než byzantské varianty.

2. Neexistuje mnoho korelací naznačujících teologické trendy. Například Bezae Cantabrigiensis, Freerovy evangelium, Ephraemi Rescriptus a bohairský koptský rukopis s těmito variantami nekorelují, zatímco ostatní ano.

Otázka: Jakou píseň mohli zpívat v Mt 26,30?

Odpověď: Písmo to nespecifikuje, takže to mohla být jakákoli píseň, včetně nově napsané. Bylo však zvykem po velikonoční večeři zpívat slova žalmů 113–118, 114–118 nebo 115–118.

Otázka: Jak byste v kontextu Mt 26,31–35 a 69–72 poradili křesťanovi, který se zavázal sloužit Bohu, ale pak selhal na celé čáře?

Odpověď: Petr to neřekl proto, že by nebyl upřímný nebo že by Ježíše neznal; Petr to řekl proto, že neznal své vlastní srdce.

Ježíš Petra předem varoval, i když nic nenasvědčuje tomu, že by Petr Ježíšova slova v té chvíli přijal. Později však, když Petr selhal, vzpomněl si na to, co Ježíš dříve řekl. Později, po Ježíšově vzkříšení, Ježíš v přítomnosti ostatních promluvil výslovně jen k Petrovi, aby ho osobně obnovil (Jan 21,15–18). Ježíš pronesl laskavá slova obnovy a smyslu, nikoli slova odsouzení ve smyslu: „S tebou je konec.“ Petr nikdy nemohl vzít zpět svá tři zapření, mohl se však znovu postavit na nohy a pokračovat dál.

Otázka: V Mt 26,39.42 – vzhledem k tomu, že Ježíš je Bůh a má Boží mysl, jak mohl modlit se: „Otče můj, je-li to možné, ať mě mine tento kalich“?

Odpověď: Filipským 2:6–7 ukazuje, že Ježíš se dobrovolně zbavil mnoha svých božských mocí a vlastností, když přišel na zem. Například Ježíš se unavil (Jan 4:6) a naučil se poslušnosti (Židům 5:8), o čemž v nebi pravděpodobně neměl důvod vědět. Také na zemi Ježíš nevěděl všechno, neboť neznal den ani hodinu svého návratu, jak je uvedeno v Matoušovi 24:36 a Markovi 13:32.

V tomto případě Ježíš neříká, že zná jinou cestu. Spíše si Ježíš uvědomuje, že cesta, která ho čeká, bude velmi bolestivá, a ptá se Boha Otce, zda Otec nevidí nějakou jinou cestu.

Na tuto otázku byla dána odpověď již v letech 246–265 n. l., kdy Dionýsius, biskup z Alexandrie, poskytl v podstatě stejnou odpověď v Exegetickém fragmentu 3 v díle The Ante-Nicene Fathers, sv. 6, str. 108

Otázka: Je Ježíš v Mt 26,52 proti veškerým válkám a trestu smrti (popravě)?

Odpověď: Nejprve to, co není odpovědí, a poté samotná odpověď.

Co není odpovědí: Ježíš učil, že až se vrátí, zabije ty, kteří byli proti němu (Matouš 24:5–7, 31; Marek 13:7–8; Zjevení 19:15, 17–21). To však neodpovídá na danou otázku, protože to, co činí Bůh, a to, co máme poslouchat, nemusí být totéž.

Odpověď: Ne, a to ze čtyř důvodů.

1) Ježíš nemohl naznačovat, že by věřící nikdy neměli nosit meč; jinak proč by jen několik hodin předtím Ježíš v Lukášovi 22:36–38 řekl, že ti, kdo nemají meč, by si měli jeden koupit? Navíc poté, co apoštolové řekli, že mají dva meče, Ježíš jim neřekl, aby se jich zbavili, ale řekl: „To stačí.“

2) Ježíš v této situaci mluvil k Petrovi, těsně poté, co udeřil otroka velekněze, a to proto, aby už nikoho jiného mečem neudeřil.

3) Ježíš mluvil o těch, kteří „žijí mečem“, ne o všech, kdo mají meče. To může znamenat jak ty, kteří se živí zabíjením lidí, tak ty, kteří v zabíjení lidí vidí řešení svých problémů.

4) Druhá část verše je konstatováním, nikoli příkazem.

Další verše, které ukazují, že meče jsou v pořádku, jsou Římanům 13:1–4; Lukáš 14:31; 19:27; 20:14–16; Skutky 25:11; 1. Korinťanům 9:7. Když se vojáci v Lukášovi 3:14 zeptali Jana Křtitele, co mají dělat, měl Jan dokonalou příležitost říct jim, aby opustili armádu, ale neučinil tak. Stejně tak ve Skutcích 10 byl setník Kornelius zbožný muž. Popravování vrahů bylo ve starozákonních dobách nejen povoleno, ale i přikázáno v Číslech 35:31,33 a ještě před Mojžíšovým zákonem v Genesis 9:6.

Další verše, které říkají nebo naznačují, že nemáme žít podle meče, jsou: 2. Korinťanům 10:4–5; Matouš 5:25; Jan 18:36; a Římanům 12:17.

Zatímco Ježíš v Lukášovi 22:36 a Nový zákon obecně učí o obranném použití meče a o použití meče státem v Římanům 13:1-4, nikdy neobhajuje agresivní použití meče ani použití meče státem proti kacířům. Žádný raný křesťan neobhajoval použití meče státem proti nevěřícím. Historicky byla tato nebiblická doktrína poprvé učena Firmikem Maternem v letech 346/348 n. l. a později, kolem roku 386 n. l., Augustinem z Hippa.

Otázka: Kdy (pokud vůbec) bychom měli podle Matouše 26,52 použít fyzické prostředky ve službě Kristovu království?

Odpověď: V historii jsme viděli, že se o to pokoušeli několikrát, a výsledky byly katastrofální. Nejde o to, že by všechny tyto akce byly vojensky neúspěšné; nezapomeňme, že křížové výpravy byly na Blízkém východě po několik století úspěšné a že se jim podařilo vyplenit Konstantinopol. Spíše šlo o duchovní katastrofy v tom smyslu, že byly pro Satanovy účely velmi užitečné. Dalo by se však namítnout, že obranné boje, jako například bitva u Tours nebo odražení tureckého útoku na Vídeň, byly úspěchy.

Z obranného hlediska by tedy mohlo být v pořádku mít v kostele bezpečnostní stráž nebo využít policejní ochranu. Ofenzivní násilné akce však přehlušují poselství evangelia. Pokud už nemáte žádné poselství, které byste mohli předat, proč se vůbec pouštět do ofenzívy?

Otázka: Kolik andělů tvoří dvanáct legií podle Mt 26,53?

Odpověď: Římská legie v plné síle čítala 6 000 mužů, takže by to bylo 72 000 andělů. Vzhledem k tomu, že v 2. Královské 19:35 zabil jeden anděl za jedinou noc 185 000 asyrských vojáků, 72 000 andělů by stačilo – i na okolní sluneční soustavy!

Otázka: Jak mohl Ježíš v Mt 26,64 promlouvat před Sanhedrinem, když Izaiáš 53,7 říká, že Mesiáš neotevře ústa?

Odpověď: To neznamená, že by se Ježíš narodil neschopný mluvit po celý svůj život. Izaiáš 53 to spíše upřesňuje slovy „jako ovce, která mlčí před svými střihači“. Ježíš toho dne promluvil, ale když proti němu jeho žalobci vystoupili před Pontiem Pilátem, Pilát byl ohromen a udiven, že Ježíš tehdy nemluvil ani neodpověděl na jediné obvinění, jak uvádějí Matouš 27:14 a Marek 15:4–5.

Otázka: Jak by v Mt 26,64 mohl Kaifáš vidět Syna člověka, jak sedí po pravici moci a přichází na nebeských oblacích?

Odpověď: Zjevení 1:7 říká, že každé oko uvidí Kristův návrat v oblacích, včetně těch, kteří ho probodli. Tuto událost tedy uvidí i ti, kteří již zemřeli. Navíc Ježíš to řekl Kaifášovi oficiálně v jeho roli velekněze zastupujícího izraelský národ, nikoli pouze jako jednotlivci. Tuto událost tedy uvidí i celý Izrael.

Otázka: Proč si v Matoušovi 26:65 velekněz roztrhl šaty?

Odpověď: Roztržení šatů bylo vážným činem; šaty už nebylo možné znovu nosit a v té době byly poměrně drahé. K tomu docházelo pouze tehdy, když někdo zaslechl rouhání proti Bohu (Mišna Sanhedrin 7:5), nebo v případě velkého rozhořčení či zármutku (2. Královská 18:37; Judita 14:19; 1. Makabejská 11:71; Skutky 14:14). Bylo to svědectvím, že se na rouhání proti Bohu nepodíleli a nesouhlasili s ním. Velekněz tedy chtěl ukázat, že jako dobrý Žid nemůže tolerovat to, co prohlásil za rouhání. Zde se však na chvíli zastavme. Leviticus 21:10 a následující říká, že veleknězi bylo zakázáno trhat si šaty. Velekněz tedy ve své horlivosti, s níž se snažil ukázat, jak má pravdu on a jak se mýlí Ježíš, sám porušil starozákonní zákon.

Otázka: Jak mohl Petr, Ježíšův apoštol, v Mt 26,69–75 lhát ze strachu?

Odpověď: Petr zde zhřešil, jak si sám hořce uvědomil v Matoušovi 26:75; Markovi 14:72 a Lukášovi 22:62. Petr vkládal naději v Ježíše, a přestože je Ježíš předem varoval, apoštolové ve strachu uprchli, když byl Ježíš zatčen. Ježíš Petrovi výslovně odpustil, že ho třikrát zapřel, jak je uvedeno v Janovi 21:15–19.

Otázka: Jaké byly v Matoušovi 26:73 a Markovi 14:70 charakteristické rysy galilejského přízvuku?

Odpověď: Ačkoli to nevíme s jistotou, v Galileji a v nedaleké Dekapoli žilo mnoho Řeků a řecky mluvících Židů, a možná se jednalo o rysy převzaté z řeckého jazyka. Kromě výslovnosti slov to mohly zahrnovat i idiomy a volbu slov.

Otázka: Proč zde Petr v Mt 26,74 a Mk 14,71 zaklel?

Odpověď: Ačkoli to Písmo neuvádí, mohlo to být ze dvou důvodů.

Strach: Možná to bylo proto, že se Petr bál.

Pro efekt: Možná se tím snažil Židům „dokázat“, že není Ježíšovým učedníkem.

Ať už to bylo jakkoli, Petrovo klení, stejně jako Petrovo zapření, není pro nás dnes příkladem k následování. Podle Efezským 5:4 nemáme používat sprostá slova a podle Matouše 12:36 budeme souzeni za každé prázdné slovo.

Otázka: Proč se v Mt 27,1 znovu sešli během dne?

Odpověď: Možná nešlo ani tak o samostatné zasedání, ale potřebovali, aby to tak vypadalo. Zasedání Sanhedrinu se ostatně měla konat během dne. Po jediném zasedání nebylo možné vynést rozsudek viny. Podle židovského zákona mohli rozsudek trestu smrti vynést pouze během dne a museli se sejít dvakrát, aby si byli jisti. Navíc noční zasedání mohlo být pouze zasedáním užšího okruhu členů Sanhedrinu, zatímco na denním zasedání byla možná přítomna celá rada.

Židovský Sanhedrin však pod římskou nadvládou nemohl nikoho popravit (s výjimkou znesvěcení chrámového areálu), a proto je zajímavé, že se obrátili na Římany, které nenáviděli, aby popravili někoho, koho nenáviděli ještě více. Pro Sanhedrin by samozřejmě také vypadalo lépe, kdyby Ježíše odsoudili Římané, a ne pouze Židé.

Otázka: Co víme o Pontiu Pilátovi podle Mt 27,2?

Odpověď: Pontius Pilát byl římský guvernér; konkrétně byl „prefektem“. Prefekti spravovali malé, problematické oblasti. Neměli příliš velkou moc, byli podřízeni císařským legátům a prokonzulem; ve své oblasti však měli stejnou pravomoc jako oni, pokud šlo o soudní rozhodnutí. Měli pravomoc udělovat trest smrti, proti kterému se dalo odvolat pouze k císaři, pokud byl vězeň římským občanem.

Podle Josefa Flavia (Dějiny Židů, kniha 18, kap. 3–4, s. 379–381, a Války židovské, kniha 2, s. 169–177, obr. 2–4) byl Pilát před říjnem roku 31 n. l. zbaven smyslu pro spravedlnost i bázně před Bohem, byl nespravedlivý, neměl rád Židy a ve skutečnosti jim nerozuměl. To potvrzuje i Filón Alexandrijský ve spise O vyslanectví k Gaiovi, kap. 38–40, str. 784–786. Pilát záměrně vnesl do Jeruzaléma římské prapory s vyobrazením císaře. Okradl chrámovou pokladnici, aby postavil akvadukt. Lukáš 13:1 uvádí, že Pilát zabil Galilejce a smíchal jejich krev s jejich oběťmi. Poté vypukly v Jeruzalémě nepokoje a on nechal své vojáky mnoho z nich zabít. Pilát umístil do jeruzalémského chrámu bronzové štíty s císařovým vyobrazením, jen aby Židy rozzlobil. Lidé vyvolali takový rozruch, že sám římský císař Pilátovo rozhodnutí zrušil a nařídil štíty odstranit. Pilát získal tuto funkci díky svému mentorovi v Římě, Sejanovi, blízkému příteli a důvěrníkovi císaře Tiberia. Podle Filóna bylo cílem Sejana Židy vyhladit. V říjnu roku 31 n. l. však byl Sejan popraven pro podezření z velezrady proti Tiberiovi a poté Tiberius vydal zákony proti antisemitismu.

Po říjnu roku 31 n. l. měl Pilát pravděpodobně pocit, že se vůči císaři Tiberiovi pohybuje na „tenkém ledě“. Vztahy s ním i s Židy se od roku 33 n. l. ještě zhoršily a Pilát byl v roce 36 n. l. odvolán poté, co zabil skupinu Samaritánů, kteří se shromáždili, aby si prohlédli některé posvátné nádoby. Samaritáni se obrátili na Vitellia, legáta Sýrie, který nařídil Pilátovi, aby se za své činy zodpovídal císaři.

Během Ježíšova soudu se Pilát jeví vůči Ježíši o něco příznivěji než židovští vůdci. Pilátovi byl Ježíš sám pravděpodobně úplně lhostejný, spíše se jen stavěl proti Sanhedrinu. Když však židovští kněží vytáhli svou „trumfovou kartu“ – že půjdou a řeknou císaři, že toleruje někoho, kdo se nazývá králem Židů –, Pilát, jako pragmatický muž, podlehl tomu, co Sanhedrin chtěl. V jistém smyslu byl Ježíšovi záda rozřezána bičem právě proto, že Pilát byl zbabělý.

Otázka: Co se z příběhu o Jidášovi v Mt 27,3–5 můžeme dozvědět o lidech?

Odpověď: Stejně jako Jidáš později velmi litoval toho, co udělal, i někteří zlí lidé velmi litují toho, co udělali, někdy až do té míry, že upadají do zoufalství. Jidáš mohl přemýšlet o tom, jak se bude cítit kvůli svým činům, ještě než je spáchal, ale neučinil tak. Podobně i někteří zlí lidé, kteří nyní velmi litují svých činů, mohli o tom přemýšlet ještě předtím, než je spáchali, ale neučinili tak.

Jidáš byl v otroctví peněz a sám se děsil toho, k čemu ho toto otroctví dohnalo.

Otázka: V Mt 27,5 se Jidáš oběsil, nebo se jeho tělo roztrhlo, jak uvádí Sk 1,18–19?

Odpověď: Skutky 1,18–19 uvádějí, že Jidáš spadl hlavou dolů na pole, což by naznačovalo pád alespoň z určité výšky. Spojíme-li tyto verše dohromady, vyvstávají dvě možnosti. V obou scénářích se Jidáš oběsil, nejspíš na stromě, možná visícím nad útesem.

Pověšení se nezdařilo: Zatímco byl Jidáš ještě naživu, provaz se přetrhl a on spadl hlavou dolů na pole, kde se mu tělo roztrhlo.

Oběšení se podařilo a Jidáš zemřel na následky oběšení. Pokud by však nikdo nevylezl, aby ho sundal, tělo by dříve či později spadlo dolů, ať už tak či onak.

Ať tak či onak, došlo k oběšení, k prasknutí provazu a k roztržení těla.

Otázka: Koupili pole v Mt 27,7 a Sk 1,18 kněží, nebo Jidáš Iškariotský?

Odpověď: Kněží byli „příliš duchovní“ na to, aby se znelíbili Bohu použitím krvavých peněz. Navíc, jelikož Jidáš hodil peníze do části chrámu, kam měli přístup pouze kněží, mohly být tyto peníze, jakkoli to zní podivně, jimi považovány za „svaté“, protože se dotkly svatého místa. Jidáš byl již mrtvý, a tak kněží provedli tuto transakci jako Jidášovi zástupci s použitím „jeho“ třiceti stříbrníků. Poněkud morbidním způsobem se Jidáš osobně ujal vlastnictví toho pole. V Matoušovi 27:6 kněží nechtěli, aby se těch 30 stříbrníků z krvavých peněz vrátilo do chrámové pokladny.

Otázka: Jak je to v Mt 27,9–10 naplněním Jeremiáše, když Jeremiáš řekl jen část z toho a Zachariáš řekl další část?

Odpověď: Křesťané mají šest odpovědí.

Chyba opisovače, žádný prorok nebyl specifikován – Augustin z Hippa uvedl, že mnoho rukopisů neobsahuje jméno proroka, ačkoli se domníval, že nejlepší rukopisy uvádějí „Jeremiáše“. (Augustinova Harmonie evangelií, kniha 3, kap. 7.30–31, str. 191–192

Chyba opisovače u Zachariáše – Několik řeckých rukopisů skutečně uvádí Zachariáše místo Jeremiáše.

Chyba v překladu: Papias, učedník apoštola Jana, uvádí, že Matouš původně napsal své evangelium v hebrejštině. Pokud je to pravda a bylo přeloženo do řečtiny, mohl být tento detail tehdy změněn.

Nezaznamenané Jeremiášovo proroctví. Samotný Zachariáš 1:4 cituje Jeremiáše 18:11. Zachariáš 7:7 zmiňuje, že cituje slova dřívějších proroků.

Řetězec svědectví (také nazývaný catena): Jednou z midrašických praktik bylo citovat různá proroctví a propojovat je dohromady v takzvaném „řetězci svědectví“. Marek 1:2–3 je pravděpodobně také řetězcem svědectví. Někteří by tedy mohli říci, že pokud má dílo dva autory a na druhého autora je pouze krátká narážka, je běžné zmínit pouze prvního autora. Řetězce svědectví (nazývané také catena) byly běžné nejen v Bibli, ale i v raně křesťanských spisech. Je běžné uvádět pouze toho slavnějšího autora a měli bychom se na starověkou literaturu dívat z pohledu jejích zvyklostí, nikoli našich.

V řetězci svědectví se uvádí pouze významnější prorok, jak je tomu i v Markovi 1:2–3. Jeremiáš byl podle Babylonského Talmudu (Baba Bathra 14b) uveden na začátku této části Starého zákona.

Otázka: Proč Pilát v Mt 27,15 a Mk 15,6 propustil během svátku jednoho vězně?

Odpověď: Zřejmě to byl jeho zvyk. Zřejmě si myslel, že ho Židé budou považovat za spravedlivějšího nebo humánnějšího, pokud tak učiní. Pozdější židovské dílo Mišna Pesahim 8:6 také naznačuje amnestii pro jednoho vězně během Pesachu. Je zřejmé, že jeho představy o spravedlnosti a milosrdenství se liší od našich dnešních a Bible jeho názory neschvaluje.

Otázka: Co dalšího víme o manželce Pontia Piláta z Mt 27,19?

Odpověď: Bible o ní nic dalšího neříká. Podle církevní tradice se jmenovala Claudia Procula, později se stala tajnou křesťankou a řecká pravoslavná církev ji považuje za svatou.

Otázka: Musel Ježíš podle Mt 27,22; Mk 15,14; Lk 23,23 a J 19,14 zemřít pomalou a bolestivou smrtí na kříži, nebo mohl zemřít méně bolestivě mečem či nemocí? (Moje žena se nad tím zamýšlela.)

Odpověď: Písmo uvádí pouze to, co se stalo, a ne celou škálu možností toho, co se mohlo stát. Když satan navedl lid, aby Ježíše zabil, zřejmě mu připravil tu nejbolestivější smrt, jakou lidé v té době uměli způsobit. Ježíš přijal ten nejhorší trest, aby nám přinesl ten nejlepší dar.

Otázka: Jak se lidé dnes někdy snaží, podle Matouše 27:24, „umýt si ruce“, aby přesvědčili ostatní, že s něčím nemají nic společného, i když ve skutečnosti ano?

Odpověď: Politici mohou působit, jako by se horlivě a obratně distancovali od neúspěšných výsledků nebo špatných či dnes nepopulárních opatření, pro která hlasovali. Když slyšíte politika říkat, že problém „zdědil“, může to být pravda, ale stále se můžete zeptat, co udělal pro řešení tohoto problému během svého funkčního období.

Pilát působil téměř směšně, když se snažil zaujmout „střední cestu“ a zůstat vůči Ježíši neutrální. I dnes se mnozí snaží zaujmout střední cestu, ale ve skutečnosti to nejde. Buď byl Ježíš lživý podvodník, pomatený blázen, nebo Pán. Zde neexistuje žádný střední bod.

Byly již připraveny tři kříže, takže Pilát se již předtím rozhodl popravit tři vězně. Ježíš však zaujal místo Barabáše na prostředním kříži.

Otázka: Proč v Mt 27,25 chtěli, aby Ježíšova krev padla na ně a na jejich děti?

A: V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.

1. Pilát se alespoň navenek jevil jako velmi neochotný převzít odpovědnost a dav si možná myslel, že by Pilát nemusel vynést rozsudek smrti nad Ježíšem, kdyby se neprojevili ochotní převzít odpovědnost.

2. Navíc, ačkoli Pilátova manželka ho varovala, aby se do smrti tohoto muže nepletl, Pilát se při jiných příležitostech mimo Bibli projevil jako ochotný prolévat krev. Bez ohledu na to by Pilát chtěl, aby dav prohlásil, že převezme odpovědnost, čímž by se tak nějak zbavil výlučné odpovědnosti za Ježíšovu smrt. Pilát možná jen provokoval dav, aby se sám ochránil, a slova davu tak ospravedlnila jeho rozhodnutí, pokud by ho později zpochybnili Židé nebo Římané.

3. Rodiče si nemohou vybrat, zda svou osobní vinu přenesou na své děti či potomky. Je velmi nešťastné, že Hitler a další nacisté nazývali Židy své doby „vrahové Krista“ a tento výraz používali, aby se pokusili ospravedlnit své strašné zločiny. Sám Hitler nařídil zmizení mnoha katolických kněží a dalších křesťanů. Římané byli samozřejmě Italové a Hitler se spojil s Itálií. Ano, hříchy Římanů a Židů přivedly Ježíše na kříž, ale ve skutečnosti to byly hříchy nás všech, které Ježíše na kříž přivedly.

4. Nakonec jsou hříchy těch, kteří jsou pokryti Ježíšovou krví, smyty, ale to samozřejmě není to, co zde dav měl na mysli.

Otázka: Byl Ježíšův plášť v Mt 27,28–29 šarlatový, nebo fialový, jak uvádí J 19,2–3?

Odpověď: Existují dvě různé odpovědi a obě mohou být správné.

Červeno-fialová: V angličtině lze červeno-fialovou považovat za druh fialové nebo šarlatové. Ve starořečtině panuje větší nejistota ohledně přesného rozsahu světelného spektra jednotlivých barev. Když se hebrejština/aramejština překládá do řečtiny, jak naznačuje Papias v případě Matouše, je nejistota ještě větší.

Vícebarevné: Bylo by skutečně podivné, kdyby drahý královský plášť měl pouze jednu barvu. Starověké barevné kresby lidí v Egyptě ukazují více barev. Pláště mnoha barev byly dostupné i pro obyčejné lidi přinejmenším již v Josefově době, 1900 let před Ježíšem.

Otázka: Proč v Mt 27,29 nasadili Ježíši trnovou korunu a dali mu rákos?

Odpověď: Udělali to jako falešnou korunu, aby se mu vysmívali, a rákos měl sloužit jako falešné žezlo. Trny mohly být otočeny dovnitř, aby Ježíše zranily, nebo ven, aby připomínaly korunu, s několika trny v každém směru. Někteří lidé mají velkou radost z toho, že se posmívají druhým. Ježíš však nosil trnovou korunu, abychom my mohli nosit korunu slávy. Příklady římských vojáků, kteří se bavili posmíváním vězňům, najdeme v díle Dio Cassius, Historie 15.20–21 a u Filóna v díle In Flaccum 6.36–39.

Možná také nešlo pouze o to, vysmívat se Ježíši, ale skrze Ježíše vysmívat se i židovskému národu.

Otázka: Proč musel Šimon z Kyrény nést Ježíšův kříž (Mt 27,32 a Mk 15,21)?

Odpověď: Ježíš byl příliš slabý, aby nesl příčník, a Římané samozřejmě neměli chuť nést ho sami. Římané se v tomto případě ani nesnažili předstírat spravedlnost. Mimochodem, pozdější rabíni zakázali ukřižování jako příliš strašlivý trest a Římané jej povolovali pouze na přímý rozkaz císaře.

Archeologové objevili ossuárium, tedy úložiště kostí, patřící Židům z Kyrény. Jedno ossuárium je určeno pro „Alexandra, syna Šimona“, ale Alexander a Šimon byla běžná jména, takže se pravděpodobně nejednalo o téhož Šimona. Tuto informaci lze najít v článku N. Avigada „A Depository of Inscribed Ossuaries in the Kidron Valley“ v časopise IEJ 12 [1962] 1–12.

Otázka: Byl Šimon z Kyrény, který nesl kříž (Mt 27,32), tím samým Šimonem malomocným, o kterém se píše v Mt 26,6?

Odpověď: Je to možné, ale velmi nepravděpodobné. Šimon bylo velmi běžné jméno.

Otázka: Proč v Mt 27,34.48 a Mk 15,36 někdo namočil houbu do octa smíchaného s žlučí a myrhou, aby ji podal Ježíši?

Odpověď: Ježíš řekl, že má žízeň, a římští vojáci obvykle pili nápoj zvaný posca, který se připravoval ze slabého octa. Podle tradice jeruzalémské ženy přidávaly do zředěného octa žluč, což bylo narkotikum tlumící bolest. Ježíš však žluč odmítl, protože věděl, že za nás musí plně snášet bolest. Vedle Ježíše byli pověšeni dva zločinci, čímž se nevědomky naplnilo proroctví z Izaiáše 53:12, že Ježíš bude počítán mezi přestupníky.

Otázka: Proč v Mt 27,40–42 pobízeli Ježíše, aby sestoupil z kříže?

Odpověď: Ježíš nemohl přirozeně sestoupit, protože tam byl přibit. Nevěřili Ježíši a znovu se mu posmívali. Tvrdili, že uvěří Ježíši, pokud sestoupí z kříže.

Za prvé, nebyli upřímní, protože nevěřili ani tehdy, když Ježíš vzkřísil Lazara z mrtvých, a nevěřili ani tehdy, když později vstal z mrtvých sám Ježíš. Není to snad větší zázrak než sestoupit z kříže?

Za druhé, člověk, který zemřel na stromě, byl podle Deuteronomia 21:23 prokletý, a bylo by urážlivé věřit někomu, koho Bůh nechal být prokletým tím, že zemřel na kříži. Židovští vůdci nechtěli Ježíše diskvalifikovat z role Mesiáše, protože už si mysleli, že Mesiášem není. Spíše chtěli světu naprosto jasně ukázat, že Ježíš je jako Mesiáš diskvalifikován.

Satan to využíval jako pokušení. Ježíš to mohl kdykoli zastavit tím, že by povolal svých dvanáct legií andělů. Kdyby to však udělal, Jeho smírná oběť za nás by se neuskutečnila.

Mnozí muslimové se domnívají, že Ježíš nemohl zemřít na kříži, protože Alláh by nedopustil, aby se něco takového stalo prorokovi. Ale oni se dívají pouze na tento svět a nevědí, že Ježíš je mnohem víc než jen prorok.

Jak řekl William Booth: „Tvrdili, že by uvěřili, kdyby sestoupil; my věříme, protože zůstal nahoře.“

Otázka: Proč v Mt 27,46–47 a Mk 15,36 někdo řekl, že Ježíš volá Eliáše?

Odpověď: Lidé v davu mluvili latinsky, řecky, aramejsky/hebrejsky a pravděpodobně i několika dalšími jazyky. Když Ježíš říkal „Eli, Eli“, někteří si mysleli, že Ježíš možná říká „Eliáš“. Pamatujte, že ani hebrejština, ani římská latina neznaly hlásku „j“. Navíc, jelikož z Jeho těla vytékala tekutina, která zaplňovala osrdečník kolem Jeho srdce, měl Ježíš velkou žízeň a mohlo být pro Něho obtížnější mluvit zřetelně.

Na druhou stranu někteří možná správně slyšeli, co Ježíš říká, ale záměrně překrucovali jeho slova, aby se mu vysmívali.

Otázka: Co měl Ježíš na mysli, když v Mt 27,46 a Mk 15,34 řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“?

Odpověď: Fyzická bolest byla jen jednou částí Ježíšova smírného díla. Větší část bolesti spočívala v tom, že sám Bůh Otec opustil Ježíše, když na něj byly vloženy hříchy světa. Nejednalo se o klidnou teologickou otázku, ale spíše o výkřik agónie. Byl to výkřik emocionální bolesti, nikoli pouze fyzické. Způsobem, který možná nedokážeme plně pochopit, se Otec odvrátil od Ježíše, který nesl na svých bedrech tíhu všech našich hříchů.

Otázka: Ukazuje to, co je uvedeno v Mt 27,46 a Mk 15,34, že Ježíš není Bůh, jak učí falešný náboženský vůdce reverend Moon?

Odpověď: Ne. Nejprve uvedu, co řekl falešný Mesiáš reverend Moon, a poté následuje vyvrácení.

Božský princip (páté vydání, 1977), str. 210–212: „…Ježíš, jako člověk, který naplnil účel stvoření, je jedno tělo s Bohem. … Nicméně v žádném případě nemůže být samotným Bohem. … Ježíš, jelikož je jedno tělo s Bohem, může být nazýván druhým Bohem (obrazem Boha), ale v žádném případě nemůže být samotným Bohem. … Ježíš byl člověk, který dovršil účel stvoření, a to neznamená, že byl samotným Stvořitelem. … Navíc, když zjistíme, že Ježíš na kříži řekl: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘, je zřejmé, že Ježíš není samotným Bohem.“

Podle Židům 1:8,10 a Titovi 2:13 je však Ježíš Bohem; v Koloským 1:19 má plnost božství. Další verše, které ukazují, že Ježíš je Bůh, jsou Římanům 9:5, Jan 5:23 a 1. Janův 5:20. Učedník Tomáš oslovil Ježíše slovy „můj Bůh“ v Janovi 20:28. Jan 1:3, 10, 11, 14 a Koloským 1:16 ukazují, že Ježíš nebyl pouze dokonalým člověkem, neboť všechny věci na nebi i na zemi byly stvořeny skrze Ježíše a pro Ježíše.

Zmatek může vzniknout tím, že slovo „Bůh“ se v Bibli používá ve více než jednom smyslu. Jistě, alespoň na zemi plnil Otec roli Ježíšova Boha, neboť Ježíš se na zemi učil poslušnosti (Židům 5:8).

Otázka: Jaký význam mělo v Matoušovi 27:51 a Markovi 15:38 roztržení chrámové opony na dvě části?

Odpověď: Záclona oddělovala samotné svaté místo Boží od zbytku chrámu. Její roztržení znamenalo, že chrámové rituály a zákon, který je upravoval, přestaly platit. Toto roztržení ukázalo, že díky Ježíšově smírné oběti byla bariéra prolomena a my můžeme mít blízký vztah s Bohem. Kdyby chrámovou oponu sežrali brouci a postupně by slábla, až by neunesla svou vlastní váhu, roztrhla by se ze strany na stranu. Místo toho se však opona roztrhla shora dolů, což nemá žádné přirozené vysvětlení.

Chrámová opona symbolizovala Ježíšovo tělo a její roztržení znamená, že nyní můžeme sami vstoupit do Svatyně svatých, jak uvádí List Židům 10:19–20

Navíc, jelikož židovské úřady a náboženští vůdci Ježíše zavrhli, Bůh již tento chrám nenavštěvoval.

Otázka: Existuje v Mt 27,51 nějaký mimobiblický důkaz o roztržení chrámové opony?

Odpověď: Něco podobného se nachází v b Yoma 39b (str. 580). Tam se píše, že se chrámové dveře samy od sebe otevřely 40 let předtím, než byl chrám v roce 70 n. l. zničen.

Otázka: Je pravda, že v Matoušovi 27:51 neexistuje žádný důkaz o tomto zemětřesení mimo Matoušovo evangelium?

Odpověď: Ne, to není pravda. Buď mají skeptici pravdu a Matouš si vymyslel příběh s poučným poselstvím, o jehož pravdivosti byla raná církev oklamána, aby uvěřila, že se skutečně stal, anebo k zemětřesení skutečně došlo, hroby se rozlomily, někteří mrtví vstal z mrtvých a pravděpodobně po Ježíšově vzkříšení vystoupili do nebe. Chrámová hora navíc leží na geologickém zlomu, takže by se dalo očekávat, že k zemětřesením dochází.

Tvrzení, že se o tom nikdo mimo Matouše nikdy nezmínil, je nesprávné. Máme k dispozici moderní geologické studie, dva mimobiblické nekřesťanské zdroje a pět mimobiblických křesťanských zdrojů, které tyto události zmiňují.

Moderní geologie: Byly zkoumány vzorky sedimentů o hloubce dvaceti stop z tří lokalit v okolí Mrtvého moře. Objevily se vrstvy vzniklé při zemětřeseních, které byly přiřazeny k historickým zemětřesením. Je zaznamenáno neznámé zemětřesení z prvního století. Vědci spočítali roční vrstvy od zdokumentovaného zemětřesení z roku 31 př. n. l. a dospěli k datu zemětřesení z prvního století v roce 31 n. l. s odchylkou +/- 5 %. Toto zemětřesení je v několika odborných výzkumných pracích uvedeno jako „33 n. l.“. Více informací naleznete v článku: „High resolution geological record of historic earthquakes in the Dead Sea basin“ (Ústav věd o Zemi, Hebrejská univerzita v Jeruzalémě; Katedra geofyziky, Univerzita v Tel Avivu): Journal of Geophysical Research, sv. 106, č. B2, s. 2221–2234, 2001. „Tabulka 3… 33 n. l. Zprávy pocházely z oblasti Judeje. Chrám v Jeruzalémě byl poškozen.“

„Zemětřesení v oblasti Mrtvého moře na počátku 1. století“, International Geology Review, DOI:10.1080/00206814.2011.639996.

Viditelné nejen ve vzorcích jádrových vrtů, ale i v erozních rýhách poblíž Mrtvého moře. Obrázek vrstvy zanechané zemětřesením z roku 33 n. l. najdete na http://logosresearchassociates.org/Documents/Austin_33%20AD%20Seismite%20Ze'elim.pdf, obrázek 13. (14. června 2013)

Flegon byl řecký spisovatel z Kárie (v Malé Asii), který krátce po roce 137 n. l. napsal, že ve čtvrtém roce 202. olympiády [33 n. l.] došlo k „největšímu zatmění slunce“ a že „v šesté hodině dne [v poledne] nastala noc, takže na nebi nebyla vidět ani jedna hvězda. V Bithýnii došlo k velkému zemětřesení a v Niceji bylo mnoho věcí převráceno.“ (The Case for Christ, str. 111.) Origenes, Proti Celsovi, kniha 2, kap. 14, str. 437; kniha 2, kap. 33, str. 445; kniha 2, kap. 59, str. 455.

Thales (nebo Thallus) byl palestinský historik, na kterého odkazuje Julius Africanus (píšící v letech 232–245 n. l.). Julius říká: „Tuto temnotu nazývá Thallus ve třetí knize svých Dějin, jak se mi zdá bezdůvodně, zatměním slunce.“ (The Ante-Nicene Fathers, svazek 6, str. 136.) V daném kontextu Julius pojednává o tom, jak se období od Artaxerxova nařízení až po Kristovo ukřižování naplnilo podle Daniela 9. (Nemáme však žádný důkaz o tom, že by Thales zmínil zemětřesení.)

Irenaeus (182–188 n. l.) ve spise „Fragmenty ze ztracených spisů“, kap. 28, str. 573 (v díle Ante-Nicene Fathers), zmiňuje, že „když Ježíš sestoupil, mnoho duší vystoupilo a bylo viděno ve svých tělech.“ Dále píše ve spise Proti herezím, kniha 4, kap. 34, str. 512: „A body související s utrpením Páně, které byly předpovězeny, se v žádném jiném případě nenaplnily. Neboť ani při smrti žádného člověka z dávných dob se nestalo, že by slunce zapadlo v poledne, ani se neroztrhla chrámová opona, ani se země nezachvěla, ani se neroztrhly skály, ani mrtví nevstali, ani nebyl žádný z těchto mužů [z dávných dob] vzkříšen třetího dne, ani přijat do nebe… Proto proroci nemluvili o nikom jiném než o Pánu, v němž se všechny tyto výše uvedené znamení spojily.“

Ignác (před rokem 116 n. l.), učedník apoštola Jana, ve svém Dopise Magnesijcům, v kapitole 9, zmiňuje ty, které Ježíš vzkřísil.

Klement Alexandrijský ve spise Stromata (193–202 n. l.), kniha 6, kap. 6, str. 491, říká: „‚Ti však, kteří usnuli, sestoupili mrtví, ale vystoupili živí.‘ Evangelium říká: ‚že mnohá těla těch, kteří usnuli, vstala‘ – zjevně jako by byla přenesena do lepšího stavu. Došlo tedy k všeobecnému pohybu a přenesení skrze Spasitelovo dílo.“

Tito raní autoři byli podle názoru některých skeptiků buď „podvedeni a oklamáni“, aby si mysleli, že se to stalo. Stejně tak u jiných zázraků, včetně vzkříšení, buď byli raní křesťané podvedeni a oklamáni, aby si mysleli, že se to skutečně stalo, anebo nebyli. Nemáme žádné další očitá svědectví, takže buď věříme tomu, co řekli autoři evangelií, anebo ne. To platí i pro Pavla, který v 1 Kor. 15:13–19 řekl, že pokud by k vzkříšení nedošlo, pak by jeho kázání bylo marné, on by byl falešným svědkem, naše víra by byla marná a křesťané by si zasloužili větší soucit než všichni ostatní lidé. Stejně jako apoštol Pavel nevidím žádný střední postoj.

Origenes (225–254 n. l.) zmiňuje temnotu, která se snesla na zemi, a hroby, které se rozestoupily, ve spise Proti Celsovi, kniha 2, kapitola 33, str. 445.

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) zmiňuje zemětřesení v Matoušově evangeliu. Dopis biskupovi Basilidovi, kánon 1, str. 94.

Stručně řečeno, máme důvod přijmout zprávu o vzkříšení vybraných jednotlivců, protože:

1. Důvěřujeme autorům evangelií a jejich zprávám o jiných událostech.

2. Autoři rané církve se o tom zmiňovali.

3. Pro někoho, kdo zemřelého neznal, by to stejně nebylo možné ověřit, takže židovští a římští autoři o tom nemohli vědět.

4. Židovští autoři by neměli žádný důvod to zmiňovat,

5. Událost vzkříšení lidí by byla zastíněna vzkříšením Ježíše.

S tím, co jste řekl o zemětřeseních, částečně souhlasím. Ale spíše než říkat, že autoři evangelií používají tyto katastrofické události k symbolizaci obrovského významu a důsledků Božího zásahu, věřím, že Bůh tyto katastrofické události sám použil. Kromě evangelií nezapomeňte na zemětřesení ve Zjevení nebo na to, když zemřel Uziáš v Izaiášovi 6. Také v církevních dějinách, když byl Jan Zlatoústý v roce 403 n. l. vyhnán z Konstantinopole, došlo tehdy k zemětřesení. Nelze očekávat, že by raní autoři zaznamenávali menší zemětřesení. Pokud jde o menší zemětřesení v této oblasti, mám k dispozici podrobnosti pouze pro Řecko a Turecko. Encyklopedie Britannica uvádí pro Řecko a Turecko následující:

Mezi lety 1902 a 1946 došlo k 58 zemětřesením

Mezi lety 1947 a 1966 došlo k 82 zemětřesením

Mezi lety 1967 a 1976 došlo k 45 zemětřesením

Mezi lety 1977 a 1981 došlo k 9 zemětřesením

Ještě je třeba poznamenat, že archeologický výzkum v Kumránu ukazuje, že v roce 31 př. n. l. (před naším letopočtem) došlo k ničivému zemětřesení, avšak žádní starověcí autoři kromě Josefa Flavia tuto událost nezaznamenali.

Závěr: Zdá se, že existují dvě možnosti (a žádný kompromis)

1. Žádné zemětřesení: Autoři evangelií možná mají pravdu ve svém skvělém morálním učení, ale zaznamenali zemětřesení, která se nestala. Nemůžeme věřit tomu, co říkají, alespoň pokud jde o události ve skutečném světě.

2. Zemětřesení: Autoři evangelií jsou důvěryhodní v tom, co říkají, a zaznamenali zemětřesení, která se skutečně stala.

Otázka: Jak mohli v Mt 27,52–53 mrtví vyjít ze svých hrobů?

Odpověď: Všemohoucí Bůh má moc učinit cokoli, co si zamane, včetně vzkříšení mrtvých k životu. Někteří skeptici tvrdí, že by to porušovalo přírodní zákony; no, Bůh však tyto přírodní zákony stvořil.

Andělé v nebi se na slova skeptiků zřejmě dívají podobně, jako se my díváme na slova mnoha skeptiků z doby bratří Wrightů, kteří tvrdili, že „člověk nikdy nebude létat“. Aerodynamický vztlak může převážit nad zákonem gravitace, a o kolik více je tedy Stvořitel schopen převážit nad zákony svého stvoření!

Otázka: Ukazuje skutečnost, že při Ježíšově vzkříšení vzešli lidé ze svých hrobů (Mt 27,52–53), pravděpodobnost toho, že byla Maria tělesně vzata do nebe, jak učí jeden katolický autor?

Odpověď: Ne. Ludwig Ott to uvedl nikoli jako důkaz, ale jako podpůrný argument ve své knize „Základy katolického dogmatu“ (1960), str. 209. To však z dvou důvodů ani nepodporuje tvrzení, že Marie byla tělesně vzata do nebe:

a) Není jasné, zda lidé, kteří vyšli ze svých hrobů, byli oživeni ve smrtelných tělech (jako Lazar) nebo vzkříšeni.

b) Marie byla ještě naživu (Jan 19,27; Skutky 1,14), když Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, takže by do této skupiny nepatřila.

Otázka: Řekl římský setník v Mt 27,54 „Syn Boží“ nebo „Syn Boží“?

Odpověď: Vojáci byli přítomni pro případ, že by se někdo pokusil vniknout dovnitř a zachránit odsouzené muže. Řečtina má určitý člen (v angličtině „the“), který zde nebyl použit. Slovní pořadí však naznačuje, že se jedná o určitý člen, tedy o „Syna Božího“, jak uvádí Believer’s Bible Commentary, str. 1310. Na druhou stranu Evangelical Commentary on the Bible, str. 758, naznačuje, že by to mohlo být obojí.

Otázka: Byl Josef z Arimatie v Mt 27,57–59 statečný, když požádal o Ježíšovo tělo?

Odpověď: Technicky vzato by tělo popraveného zločince bylo majetkem Říma. Římané často nechávali těla na kříži shnít a sloužit jako potrava pro ptáky. Podle židovského zákona však nebylo přípustné nechat tělo viset přes noc během Pesachu. Pokud by tedy římský úředník souhlasil, bylo by rozumné požádat Římany o povolení odnést tělo a pohřbít ho. Někdy to římský úředník povolil za peníze, ačkoli nic nenasvědčuje tomu, že by to Pilát v tomto případě udělal. Obvykle se nepovažovalo za neobvyklé, když někdo, třeba příbuzný, požádal o tělo k pohřbení. Když však Josef, který nebyl příbuzný, výslovně požádal o tělo poté, co nesouhlasil s Ježíšovým rozsudkem smrti, dal tím najevo, že již není jen tajným Ježíšovým následovníkem. Jak uvádí „Believer’s Bible Commentary“ na str. 1310: „V pravém smyslu se Josef ekonomicky, společensky i nábožensky pohřbil, když pochoval Ježíšovo tělo. Tento čin ho navždy oddělil od establishmentu, který zabil Pána Ježíše.“ Obvykle bylo tělo odsouzeného zločince hozeno do Údolí Hinnom, což byla jakási městská skládka, kde ho pohltily ohně nebo divoká zvířata. Josef však chtěl důstojný pohřeb. Josef pravděpodobně netušil, že tím naplňuje Izaiáše 53:9, že Ježíš bude ve své smrti s bohatými.

Otázka: Jak v Mt 27,65 víme, že „postavit stráž“ znamená 4–16 římských vojáků, a ne chrámové stráže?

Odpověď: Řecký text by mohl znamenat obojí.

Indikativ: stráž už máte

Rozkazovací způsob: vezměte si tuto římskou stráž, kterou vám přiděluji Zde jsou tři možné výklady a klady a zápory každého z nich.

Již máte vlastní chrámovou stráž: Ve prospěch tohoto výkladu hovoří skutečnost, že to byli právě chrámoví strážci, kdo Ježíše zatkli. Jelikož tělo ukřižovaného zločince bylo nyní římským majetkem, museli požádat Piláta o povolení k jeho hlídání. Proti tomuto názoru hovoří skutečnost, že pečeť židovských kněží by neměla velký význam, zatímco pečeť Římské říše, vyrobená z provázku a vosku, by bylo obtížné zfalšovat. Kdokoli by ji porušil, riskoval by smrt.

Již máte přidělenou římskou stráž: Možná byla kněžím již přidělena římská stráž.

Vzít římského strážce: Proti tomuto názoru hovoří skutečnost, že v klasické ani helénistické řečtině se nevyskytuje žádný jasný příklad použití slova echein ve smyslu „vzít“.

Na druhou stranu by se mohlo jednat o židovské strážce, jak naznačuje skutečnost, že se později hlásili velekněžím, a ne Pilátovi. Ale i římští strážci by se zdráhali vrátit se k Pilátovi bez židovských spojenců, protože by to pro ně mohlo znamenat rozsudek smrti.

Otázka: Zjevil se Ježíš v Mt 28,9 nejprve Marii Magdaléně, nebo nejprve Petrovi (Kefasovi), jak naznačuje Pavel v 1 Kor 15,5?

Odpověď: Marie Magdaléna byla první osobou, která Ježíše uviděla, ale Petr byl prvním apoštolem, který Ježíše uviděl. Ve skutečnosti Pavel neřekl, že Petr byl první osobou, které se Ježíš zjevil. Z lidí, které Pavel uvedl, byl Petr první na jeho seznamu, kdo viděl vzkříšeného Ježíše, následovali ostatní učedníci a poté více než 500 lidí. Na jedné straně možná Pavel ženy záměrně nezmínil, protože v tehdejších soudních řízeních se svědectví žen nebralo v úvahu, jak uvádí kniha *When Critics Ask* na str. 365–367. Na druhé straně možná Pavel prostě zapomněl, že ženy byly před Petrem. Ať tak či onak, nejde však o žádný rozpor, protože Pavel nikdy neřekl, že by Ježíše před Petrem nikdo neviděl.

Otázka: Museli v Mt 28,11–15 velekněží podplatit strážce a odkud vzali peníze?

Odpověď: Velekněží pravděpodobně nemuseli strážce podplatit, protože strážci se obávali, že by se to mohlo dostat na veřejnost. Velekněží však zřejmě propadli panice a usoudili, že podplacení strážných a nabídka „uklidnění“ Piláta v Matoušovi 28:14 bude nejbezpečnějším postupem. Zřejmě se cítili velmi zkušení v podplácení lidí. Peníze na úplatky pocházely z obětí, které Židé platili chrámu v rámci chrámové daně.

Otázka: Jaké jsou v Mt 28,12–15 další příklady lidí, kterým bylo zaplaceno velké množství peněz za šíření lži, a proč to lidé dělají?

Odpověď: Lidé šíří lži za peníze z řady důvodů. V tomto případě to vojáci udělali ze strachu o svůj život. Jiní to dělají proto, že si cení peněz více než své čestnosti. Třetím důvodem je touha nahradit nadpřirozenou událost naturalistickým vysvětlením. Ale „držte si klobouky“, protože zde jsou příklady některých velmi vlivných lží, které se vyprávěly v průběhu dějin.

Falešné dekretály představují asi 100 dopisů, které „dokazovaly“, že Petr prohlásil, že mu byla svěřena autorita vést Kristovu církev a že tuto autoritu může předat dalšímu papeži atd. Rovněž dokazovaly, že biskupové nepodléhali místní správě ani jiným církevním vůdcům, ale pouze papeži. Tvrdilo se, že jejich autory byli lidé žijící v letech 78–731 n. l., ve skutečnosti však byly napsány kolem let 847–859 n. l., z větší části Isidorem Mercatorem ve Francii. Ačkoli nebyly nikdy přijaty ve východní pravoslavné církvi, v římskokatolické církvi byly použity k ustavení církevního práva na synodech ve Wormsu (868), Kolíně nad Rýnem (887), Metzu (893) a Triburu (895). Téměř všichni se shodli na tom, že se jedná o padělky, a to již v letech 900–1100 n. l. Proč by například papežové citovali osoby narozené až po jejich smrti? Než však bylo prokázáno, že jde o padělky, již splnily svůj účel, jímž bylo upevnění moci a bohatství římskokatolické církve.

Protokoly sionských mudrců: jedná se o falešný text, který údajně sepsali židovští starší a který popisuje, jak přivést nežidovské podnikatele k bankrotu a nakonec se chopit moci. Ve skutečnosti je napsal antisemitský ruský nežid, pravděpodobně Sergej Nilus, v letech 1901 až 1903. I poté, co jej britský deník odhalil jako padělek, byl tento text využíván k pokusům o prokázání celosvětového židovského spiknutí a po jeho zveřejnění byly v Rusku zahájeny pogromy s cílem zabíjet Židy a zmocnit se jejich majetku. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 patřil tento text k povinné četbě německých školáků.

Kouření: Na počátku 50. let 20. století lékařské studie prokázaly příčinnou souvislost mezi kouřením a rakovinou plic. Tabákové společnosti však tyto tvrzení energicky zpochybňovaly. Ještě v roce 2005 se ve skotském soudním sporu McTear v. Imperial Tobacco argumentovalo, že nelze prokázat, že kouření dané osoby způsobilo rakovinu plic. Mimochodem, Spojené státy získávají ročně z daní z tabáku přibližně 32 miliard dolarů.

Očkovací látky MMR: V roce 1998 zveřejnil Andrew Wakefield v britském lékařském časopise Lancet článek, v němž spojoval očkování s autismem. Míra proočkovanosti vakcínou MMR poté ve Velké Británii dramaticky poklesla. Jiné studie se pokusily Wakefieldovy závěry potvrdit, ale nepodařilo se jim najít žádnou souvislost. Wakefield opomenul uvést, že obdržel finanční prostředky od právníků zastupujících žalobce proti výrobcům vakcín, kteří mohli jeho studii využít k podpoře svých argumentů. Wakefield tvrdí, že nešlo o zisk, ale zároveň měl vydělat 43 milionů dolarů prodejem testovacích souprav. Poté, co tato skutečnost vyšla najevo, byl Wakefieldův článek časopisem Lancet oficiálně stažen a ve Velké Británii mu bylo zakázáno dále vykonávat lékařskou praxi. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde pokračoval v lékařské praxi, a v roce 2016 natočil film: Vaxxed: From Cover-Up to Catastrophe.

Proti katolíkům v Odishě: Populární hinduistický vůdce Lakshmanananda Saraswati byl zavražděn maoisty, k čemuž se maoisté později přiznali. Nakonec bylo zatčeno pět katolíků, jeden zaměstnanec organizace World Vision a několik maoistů. Došlo k nepokojům namířeným proti katolíkům a pět hinduistů bylo zatčeno za zapálení katolického domu. Soud je však všechny propustil. Více informací najdete na https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Lakshmanananda_Saraswati.

Proti křesťanům v Indii: Mimochodem, věděli jste, že kolem 10. února 2022 uspořádala Global Hindu Heritage Foundation (GHHF) ve Friscu v Texasu sbírku, jejíž výtěžek měl mimo jiné financovat demolici kostelů v Indii, které podle ní byly „postaveny nelegálně“?

Šíření lží za peníze nepřestalo.

Více informací najdete níže. (18. března 2023)

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Protocols_of_the_Elders_of_Zion, https://en.wikipedia.org/wiki/Vaccine_hesitancy

https://en.wikipedia.org/wiki/Andrew_Wakefield

https://en.wikipedia.org/wiki/Tobacco_politics

https://www.thequint.com/us-nri-news/hindutva-fundraiser-frisco-texas-global-hindu-heritage-foundation-demolition-of-illegal-churches-tirupati-ghar-wapsi.

Otázka: Jak máme podle Mt 28,19 činit „učedníky“ ze všech národů, a ne jen posluchače nebo obrácené?

Odpověď: Nejprve se modlete a kážte evangelium, ale to je pouze první krok. Když někdo uvěří v Krista, vaše práce tím nekončí; naopak, teprve tehdy začíná proces formování učedníků. Někdo s touto osobou musí trávit čas, třeba každý týden, ať už individuálně, nebo ve skupině, a učit ji základy víry a to, jak by měla ve svém prostředí žít pro Krista. Pouhé kázání, nebo pouhé kázání a spasení lidí, je snazší než to, co od nás zde Ježíš žádá. V řemeslech, jako jsou instalatéři, elektrikáři atd., existují obvykle tři úrovně: učeň, tovaryš a mistr. Mistr, nebo spíše tovaryš, by školil učně a mistr by mohl školit tovaryše. V církvi potřebujeme základní výcvik pro nově obrácené křesťany a pokročilejší výcvik pro křesťany na úrovni „tovaryšů“. Ale v každém případě, kdy jste naposledy někoho učili jako učedníka?

Otázka: V Mt 28,19 se píše, že existuje pouze jeden Bůh. Jak tedy může být Ježíš Bohem a jak může být Trojice pravdivá?

Odpověď: Jeden Bůh může mít „mnohost“, aniž by existovali oddělení bohové. I v Koránu, když Alláh promlouvá, se používá slovo „my“ (Nahnu) a „já“.

Bůh nepodléhá lidským omezením a může se nám zjevovat, jakkoli chce.

V Písmu se objevuje trojice: Matouš 28:19; 1. Petr 1:2; Efezským 2:18; Zjevení 4:8; 2. Korinťanům 13:14; Jan 15:26.

Existuje pouze jeden neoddělitelný Bůh. Deuteronomium 4:35–39; 6:4; Izaiáš 43:10–12; 44:6,8; 45:5–6,14,21; 46:9; 1. Timoteovi 1:17; 6:15–16.

Tři odlišné osoby: Matouš 3:16–17; Lukáš 3:21–22; Jan 1:1; 6:38; 14:31; 15:26; 16:28; 17:5; Skutky 5:31–32; Marek 10:38–40

Ježíš je Bůh. Jan 1:3; Koloským 1:16–17; Židům 1:6–9; Jan 9:38; 2. Korinťanům 11:3; Jan 20:28–29; Zjevení 5:8–9; 22:20

Duch je Bůh. Římanům 8:9–16; Lukáš 1:35; 1. Janův 4:12–16; 1. Korinťanům 3:16 vs. 1. Korinťanům 6:19; Skutky 5:4

Jsou si rovni ve své podstatě, slávě i cti. Jan 5:18; 5:23; Koloským 2:9–10; (Izaiáš 44:6; Zjevení 1:8 vs. Zjevení 1:17–18; 22:13)

Liší se svou rolí a postavením. 1. Korinťanům 11:3; 1. Korinťanům 15:25–28; Matouš 12:18; Efezským 1:3, 17; Jan 1:33; 14:16, 26, 28; Římanům 8:26–27.

Mimochodem, skutečnost, že Ježíš je součástí Trojice, neznamená, že Ježíš je z jedné třetiny Bůh, stejně jako výška stolu není z jedné třetiny stolu. Boha nelze vysvětlit matematikou, ale pokud byste se o to pokusili, Trojice by nebyla 1 + 1 + 1 = 1, ale 1 krát 1 krát 1 = 1.

Otázka: Co je to modalismus v Mt 28:19, Mt 24:36 a Mt 3:16–17 a proč je to mylné?

Odpověď: Trojice učí, že existuje jeden neoddělitelný Bůh ve třech odlišných osobách. Modalismus učí o jednom Bohu, který je zároveň neoddělitelný i jedna osoba. Ve skutečnosti existují dva druhy modalismu. Patripassianismus tvrdí, že Otec je Syn, který je Duchem. Dynamický modalismus tvrdí, že Otec se stal Synem, který se stal Duchem. Oba druhy modalismu jsou mylné z následujících důvodů.

1. Ježíš v Janovi 14:28 řekl: „Otec je větší než já.“ Ačkoli se Ježíš na zemi zbavil své slávy, když to řekl, faktem zůstává, že pokud byl Otec větší než On, pak mezi Otcem a Synem existuje rozdíl.

2. Kdyby byl modalismus pravdivý, musel by být Ježíš při svém křtu břichomluvcem, kouzelníkem a v konečném důsledku lhářem (Matouš 3:16–17; Marek 1:10–12; Lukáš 3:21–22). Během svého pobytu na zemi byl Ježíš podřízen Otci (Židům 5:7–8). To by nemělo smysl, kdyby neexistoval nikdo jiný, komu by se Ježíš podřizoval.

3. Stejně tak Ježíš činil to, co mu přikázal Otec (Jan 14:31). Ježíš se naučil poslušnosti vůči Otci, jak uvádí Židům 5:8.

4. Matouš 24:36 říká, že nikdo nezná den ani hodinu, kdy se Kristus vrátí, ani Syn, ale pouze Otec. Alespoň tedy v době, kdy byl Ježíš na zemi, existoval rozdíl mezi tím, co věděl Otec, a tím, co věděl Ježíš. Ačkoli některé řecké rukopisy neobsahují slova „ani Syn“, nejlepší řecké rukopisy a většina řeckých rukopisů tato slova obsahují.

5. Ježíš byl poslán někým jiným, pokud mají Jan 5:36–37; 6:29,38 nějaký význam. Nebe nebylo prázdné, když Ježíš přišel.

6. Jelikož Otec něco udělil Synovi a dal Synovi autoritu v Janovi 5:22, 26, 27, ukazuje to, že Otec a Syn jsou odlišní.

7. Proč by se Ježíš modlil k Otci nebo ho o něco prosil v Janovi 17:5, Janovi 14:16, 26, 28 a na dalších místech, kdyby Ježíš mluvil pouze sám k sobě? Navíc, jelikož byly Ježíšovy modlitby zobrazeny jako rozhovor s někým jiným, Bible by byla zavádějící, kdyby neexistoval nikdo jiný, s kým by Ježíš mluvil.

8. Kdo je ten, za koho se Duch přimlouvá v Římanům 8:26–27?

9. Kdyby byl Ježíš služebníkem, čí služebníkem byl Ježíš v Matoušovi 12:18?

10. Kdo to byl, kdo opustil Ježíše na Kalvárii (Marek 15:34 a Matouš 27:46)?

11. Další verše, které ukazují tuto odlišnost, jsou Jan 1:33; 1. Korinťanům 11:3; 15:25–28; Efezským 1:3, 17; Židům 1:9

Zde je několik citátů od Witnessa Leeho, zakladatele místního sboru. Místní sbor má studentské skupiny nazývané „Křesťané na kampusu“. Obvykle se jejich sbory nazývají „Sbor v [název města]“.

„Tím se tři Osoby Trojice stávají třemi po sobě jdoucími kroky v procesu Božího hospodářství.“ W. Lee. Boží hospodářství, Living Stream, 1968, str. 10.

„Stejně tak Otec, Syn a Duch nejsou tři Bohové, ale tři stadia jednoho Boha, které máme vlastnit a z nichž se máme těšit.“ W. Lee. O trojjediném Bohu, Living Stream, bez data, str. 31

„V nebesích, kde člověk nemůže vidět, je Bůh Otcem; když se projevuje mezi lidmi, je Synem; a když vstupuje do lidí, je Duchem. Otec se projevil mezi lidmi v Synu a Syn se stal Duchem, aby vstoupil do lidí. Otec je v Synu a Syn se stal Duchem – tito tři jsou pouze jeden Bůh.“ W. Lee. O Trojjediném Bohu, Living Stream, bez data, str. 8–9

Po smrti a vzkříšení se On [Syn] stal Duchem, který byl vdechnut do učedníků. W. Lee. O trojjediném Bohu, Living Stream, bez data, str. 8

„...Syn se stal Duchem, abychom z něj mohli pít jako z vody života...“ W. Lee. O Trojjediném Bohu, Living Stream, bez data, str. 8

„...Víme, že Pán je Syn a že se mu také říká Otec... Nyní čteme, že je Duchem. Musíme si tedy ujasnit, že Kristus, Pán, je také Duchem.“ W. Lee. The All-Inclusive Spirit of Christ (Všeobjímající Duch Kristův), Living Stream, 1969, str. 4, 6, 8

Všimněte si, že toto tvrzení vyvrací verše uvedené na začátku této odpovědi.

Otázka: Co přesně znamená výraz „ve jménu“ v Mt 28,19?

Odpověď: Nový zákon byl napsán v řečtině, s výjimkou toho, že podle Papia byl Matoušův evangelium napsáno v hebrejštině. Musíme se tedy zeptat, co tento výraz v těchto jazycích znamenal.

V řecké literatuře znamená „ve jménu“ finanční nebo účetní společnost, například „tyto peníze jsou uloženy ve jménu majitele účtu“.

V hebrejské literatuře má tento výraz mnohem širší významový rozsah než v řečtině, ačkoli zahrnuje i ten řecký význam. V hebrejštině tím vzniká vztah k něčemu nebo k někomu. Například když Žid koupil otroka, byl ten otrok někdy pokřtěn „ve jménu otroctví“. Pokud Žid otroka osvobodil, byl pokřtěn „ve jménu svobody“. Jaký by pro Židy byl rozdíl mezi pouhým poražením zvířete a obětováním zvířete Bohu? Zvíře by zabili „ve jménu zápalné oběti“ (nebo oběti za hřích či jiného druhu oběti), „ve jménu ohňů na oltáři“, „ve jménu příjemné vůně“, „ve jménu Boha“ nebo „ve jménu Boží líbosti“.

Když tedy byl věřící pokřtěn, bylo to ekvivalentní:

„ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“ (Matouš 28:19)

„ve jménu Ježíše Krista“ (Skutky 2:38; 10:48),

„ve jménu Pána Ježíše“ (Skutky 19:5)

„do Krista“ (Galatským 3:27)

„do Krista Ježíše“ (Římanům 6:3–4)

Otázka: V Mt 28,19, jelikož modalismus je mylný, ale Otec a Syn jsou si velmi blízcí, jak blízcí vlastně jsou?

Odpověď: Ačkoli Písmo neuvádí mnoho podrobností, můžeme uvést šest věcí.

1. Tak jako je Ježíš v Otci, tak jsme my v Ježíši a Ježíš je v nás

Mezi těmito vztahy existuje souvislost: Otec–Ježíš, Ježíš–my, my–Ježíš. Jan 14:20; 17:23; 6:57

Trojice však zahrnuje více než jen tento analogický vztah. Matouš 28:19; Jan 1:1,18; Filipským 2:6–7; Koloským 1:15

Otec, Ježíš i my všichni máme něco společného, například věčný život. Jan 16:13–15

Otec a Ježíš „vlastní“ vše společně. Jan 16:15; 17:10. Duch Svatý nám to zjevuje. Jan 16:14–15

Nicméně Otec nemá některé věci, které sdílíme s Ježíšem po Jeho lidském narození. Židům 1:6–10; 2:14; 7:3

2. Tak jako jsou Otec a Ježíš jedno, tak i my máme být jedno

Máme být mezi sebou jedno, a to v některých ohledech podobně jako Otec a Ježíš. Jan 17:11, 21–22

Nicméně oni jsou jedno v některých ohledech, v nichž my jedno být nemůžeme. Jan 5:23

3. Otec přebývá v Ježíši

Na zemi přebýval Otec v Ježíši. Jan 10:38; 14:10–11. Ježíš byl naplněn Duchem. Lukáš 4:1, 18

Pokud skutečně znáte Ježíše, pak znáte Otce a viděli jste Otce. Jan 14:7–9

Přesto se Otec nestal Ježíšem, nevyvinul se v něj ani se v něj nezměnil. Židům 13:8; 1:9; Jan 14:10,24,26; 15:1; 16:27–28,32; 17:5

4. Ježíš přebývá v Otci

Na zemi byl Ježíš v Otci. Jan 10:38; 14:11

Přesto jsou odlišní; Ježíš nebyl břichomluvec. Matouš 3:16; Jan 8:18. Ježíš byl opuštěn na Kalvárii. Marek 15:34; Matouš 27:46

Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze Ježíše. Jan 14:6; 6:45; Skutky 4:12

Přesto, jakkoli si byli na zemi blízcí, Ježíš by i tak odcházel k Otci. Jan 14:12; Marek 16:19; Jan 20:17

Ježíš je nazýván Věčným Otcem, což může odkazovat na to, že je zdrojem věčného života. Izaiáš 9:6

Přesto se Ježíš nestal Otcem, nevyvinul se v něj ani se v něj nepřeměnil. Židům 13:8; Jan 20:17; 14:10,24,26; 15:1

5. Bůh/Otec/Kristus/Duch je v nás

Lidé vidí Boha skrze nás a v nás.

Nicméně Bůh v nás nežije výlučně, stejně jako hvězdy neexistují výlučně v dalekohledech. 1. Timoteovi 6:16; Jeremjáš 23:24; Zjevení 19:11

Otec/Ježíš/Duch také skutečně přebývá/má svůj domov v každém věřícím. Jan 14:17,23; 17:26; Římanům 8:9-11; Galatským 4:6; 1. Korinťanům 6:19; 1. Jan 4:15-16; 2. Timoteovi 1:14

Nicméně Bůh/Otec/Kristus/Duch se nestal námi ani se nezměnil v hříšného člověka. Jakub 1:13; Židům 4:15; 1. Petr 2:22; 1. Jan 3:5

Bůh v nás a skrze nás působí a jedná. Filipským 2:13; příklady: 1. Korinťanům 15:10; Římanům 15:18–19

Boží lid, církev, tvoří společně Kristovo tělo. 1. Korinťanům 6:15; 10:17; 12:27; Efezským 4:12; Koloským 1:24.

Přesto však nejsme Kristovým fyzickým tělem. Koloským 1:22. Bůh není omezen na to, aby působil pouze skrze nás. Genesis 1; Skutky 9:1–6; Zjevení.

Pomáhat nám či nepomáhat nám je totéž jako pomáhat či nepomáhat Ježíši Kristu. Matouš 25:35–45; Jan 13:20; Skutky 9:4–5; 22:7–8; 26:14–15.

Lidé však mohou Boha přímo chválit či hanět, aniž by tím jakkoli zasahovali do života věřících. Římanům 1:18–32; Zjevení 9:20–21

6. Žijeme v Bohu/Otci/Kristu/Duchu

Jsme v Ježíši a v Otci. Jan 17:21; Koloským 2:6,12; 3:3-4; 1. Janův 4:12,15-16; 5:20.

Musíme zůstat v Ježíši Kristu a v Jeho lásce. Jan 15:1-9; 1. Janův 2:27

Přesto nyní nejsme plně s Bohem; stále ještě musíme odejít a být s Bohem. 2. Korinťanům 5:8; 1. Korinťanům 13:12; Filipským 1:23

Protože Ježíš žije, budeme žít i my. Jan 14:19; Koloským 3:4; 1. Korinťanům 15:12–22

Přesto se nestáváme Bohem ani Kristem, ani se k nim nevyvíjíme, ani se v ně nepřeměňujeme; spíše se stáváme zbožnými a podobnými Kristu. Izaiáš 42:8; 43:10; Římanům 8:29; 1. Janův 3:2; Filipským 3:21

Jsme novým stvořením v Kristu. 2. Korinťanům 5:17. Máme Kristovu mysl. 1. Korinťanům 2:16.

Nicméně se nestáváme zombie; stále máme mít svou vlastní (obnovenou) mysl a osobnost. 1. Korinťanům 6:2–6; 11:13; 13:11 a 14:20; Římanům 14:5–6

Otázka: Byl verš z Mt 28,19 zfalšován v době Nicejského koncilu, vzhledem k tomu, že Eusebius jej před Nicejským koncilem cituje 18krát, aniž by zmínil Trojici, a teprve po Nicejském koncilu jej cituje s trojiční formulí? Victor Paul Wierwille, zakladatel hnutí The Way, to tvrdil ve své knize „Jesus Christ is Not God“ (1981), str. 19–20.

Odpověď: Tento argument založený na mlčení je z několika důvodů neopodstatněný. Ačkoli Eusebius z Cesareje byl především historik, nikoli teolog, i Wierwille připouští, že Eusebius tento verš cituje i po Nicejském koncilu.

Za druhé, a to je nejdůležitější, mnoho křesťanských autorů již několik století před Eusebiem tento verš citovalo v plném znění.

Didaché (cca 60–120 n. l.), kap. 7, str. 379, jej cituje takto: „Poté, co jsi nejprve řekl všechny tyto věci, křti ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého v živé vodě [tj. tekoucí vodě]. Máš-li však živou vodu, křti v jiné vodě; a nemáš-li studenou, křti v teplé. Nemáš-li však ani jednu z nich, vylij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“

Irenaeus (182–188 n. l.) to citoval takto: „Jděte a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ (Irenaeus, Proti herezím, kniha 3, kap. 17.1, str. 444)

Tertullian (198–220 n. l.) tento verš mírně parafrázuje takto: „On [Ježíš] při svém odchodu k Otci přikázal ostatním jedenácti: ‚Jděte a učte všechny národy, které mají být pokřtěny ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.‘“ V díle Předpis proti kacířům, kap. 20, str. 252.

Tertullian to vyjadřuje poněkud odlišně v díle O křtu, kap. 13, str. 676: „Bůh, praví [Ježíš], ‚učte národy a křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého‘.“

Hippolyt (222–235/6 n. l.) to cituje takto: „Jděte a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“ Z díla Proti herezi Noeta, kap. 14, str. 228

„Pojednání proti Novatianovi“ (254–256 n. l.), kap. 3, str. 658: „Jděte a kážte evangelium národům, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. To znamená, že ta samá Trojice, která v Noemových dnech působila obrazně skrze holubici, nyní působí v církvi duchovně skrze učedníky.“

Traktát o opětovném křtu (cca 250–258 n. l.), kap. 7, s. 671 „Jděte, učte národy; křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Sedmý kartáginský koncil (258 n. l.), str. 567 Munnulus z Girby řekl: „… a to zejména v Trojici křtu, jak říká náš Pán: ‚Jděte a křtěte národy ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.‘“

Sedmý kartáginský koncil (258 n. l.), str. 569 Vincentius z Thibaris řekl: „Jděte a učte národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“

Victorinus z Petau (-307 n. l.) to cituje takto: „On [Ježíš] vyslal apoštoly se slovy: ‚Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.‘“ Komentář k Zjevení, první kapitola, č. 15, str. 345

Proč se tedy Wierwille snaží zamlžovat tuto otázku tím, že se dohaduje o datech, kdy Eusebius citoval které části, když máme všechny tyto další starší autory, kteří se vyjadřovali velmi jasně?

Nakonec si přečtěte další otázku, kde se dozvíte, co ještě raní křesťané říkali o Trojici.

Otázka: Jaké byly některé z učení rané církve o Trojici v Mt 28,19?

Odpověď: Zde je několik příkladů.

Mathetes k Diognetovi (cca 130–200 n. l.)

„Jako král posílá svého syna, který je také králem, tak i On Ho poslal; jako Bůh(1) Ho poslal; jako k lidem Ho poslal; jako Spasitele Ho poslal,...“ kap. 7 Poznámka pod čarou (1) uvádí, že „Bůh“ se zde vztahuje na poslanou osobu.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.)

„Neboť když vyslovíme nějaké slovo, zplodíme tím slovo; avšak ne odtržením, tak aby se tím slovo [které v nás zůstává] zmenšilo, když je vyslovíme; a stejně tak to vidíme i v případě ohně, který se nezmenší, když zapálí [jiný], ale zůstává stejný;... Slovo moudrosti, které je samo tímto Bohem zplozeným Otcem všech věcí, a Slovo, a Moudrost, a Moc, a Sláva Zplozeného, mi bude svědčit...“ Dialog s Tryfonem, kap. 61. Ve skutečnosti se všechny kapitoly 57–63 zabývají božstvím Ježíše.

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.)

„Stejně tak i ty tři dny, které předcházely svítícím tělesům [slunci, měsíci a hvězdám], jsou předobrazy Trojice (řecky triády), Boha, Jeho Slova a Jeho moudrosti.“ K Autolykovi, kniha 2, kap. 15, str. 101.

Theofil, biskup z Antiochie (168–181/188 n. l.)

„Neboť samotné božské Písmo nás učí, že Adam řekl, že slyšel hlas. A co jiného je tento hlas než Slovo Boží, které je také Jeho Synem?“ Theofil k Autolykovi, kniha 2, kap. 22, str. 103

Irenaeus (182–188 n. l.)

„Že však On [Ježíš] je sám o sobě, nad všemi lidmi, kteří kdy žili, Bohem, Pánem a Věčným Králem a Vtěleným Slovem, o čemž svědčí všichni proroci, apoštolové i sám Duch, to mohou vidět všichni, kdo dosáhli byť jen nepatrného podílu na pravdě.“ (Irenej, Proti herezím, kniha 3, kap. 19.2, str. 449).

„Vězte, že každý člověk je buď prázdný, nebo plný. Neboť nemá-li Ducha Svatého, nemá poznání Stvořitele; nepřijal Ježíše Krista, který je život; nezná Otce, jenž je v nebesích;...“ (Irenej, Proti herezím 3:16)

„Ona [církev] také věří v tyto body [nauky], jako by měla jedinou duši... Neboť církve, které byly založeny v Německu, nevěří ani nepředávají nic jiného, stejně jako ty ve Španělsku, v Galii, na Východě, v Egyptě, v Libyi ani...“

Klement Alexandrijský hovořil o „Svaté Trojici“ ve spise Stromata (193–202 n. l.), kniha 5, kap. 14, str. 468.

Tertullian (kolem roku 213 n. l.)

„Slovo je tedy vždy v Otci, jak říká: ‚Já jsem v Otci‘; a je vždy s Bohem, podle toho, co je napsáno: ‚A Slovo bylo u Boha‘; a nikdy není odděleno od Otce ani není něčím jiným než Otcem, neboť ‚Já a Otec jsme jedno‘.“ Proti Praxeovi, kapitola 8.

Hippolyt (170–235/6 n. l.) po citaci části Jan 1,1

„Jestliže tedy Slovo bylo u Boha a bylo také Bohem, co z toho vyplývá? Řekl by snad někdo, že mluví o dvou Bohu? Já skutečně nebudu mluvit o dvou Bohu, ale o jednom; o dvou Osobách však a o třetím způsobu působení (dispozici), totiž o milosti Ducha Svatého. Neboť Otec je sice Jeden, ale jsou dvě Osoby, protože je tu také Syn; a pak je tu třetí, Duch Svatý. Otec rozhoduje, Slovo vykonává a Syn se zjevuje, skrze něhož je Otec uvěřován. Tato ekonomie harmonie směřuje zpět k jedinému Bohu; neboť Bůh je jeden. Je to Otec, kdo přikazuje, Syn, kdo poslouchá, a Duch Svatý, kdo dává porozumění; Otec je nade vším, Syn je skrze vše a Duch Svatý je ve všem. A nemůžeme o jediném Bohu uvažovat jinak, než že skutečně věříme v Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Proti kacířství Noeta, kapitola 14.

Athanasius (296–373 n. l.)

„Sjednoceni bez záměny, odlišení bez oddělení. Nedělitelní a bez stupňů.“ Kázání na Lukáše 10,22 „Neboť pouze na kříži umírá člověk s rozpaženýma rukama. Proto bylo vhodné, aby i Pán toto snášel a rozpažil své ruce, aby jednou rukou přitáhl starodávný lid a druhou ty z pohanů a sjednotil oba v sobě.“ Vtělení 25:3

Basil z Kappadokie (329–379 n. l.)

„Zatímco by měli vyznávat, že Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch Svatý je Bůh, jak je to učila božská slova...“ Dopis 8 Císařským (str. 116)

Hilarius (355–367/368 n. l.)

„Boží skutky tedy přesahují chápání naší lidské přirozenosti a nezapadají do našeho racionálního myšlenkového procesu, protože působení neomezené věčnosti vyžaduje nekonečné chápání měření věcí. Není to tedy závěr rozumu, ale omezení moci, když se Bůh stal člověkem, když Nesmrtelný umírá, když je Věčný pohřben. Na druhou stranu to však nezávisí na našem způsobu uvažování, ale na všemohoucnosti, že se zjevuje jako Bůh z člověka, jako nesmrtelný z toho, kdo zemřel, a jako věčný z toho, kdo je pohřben. Proto jsme oživováni Bohem v Kristu skrze jeho smrt.“ O Trojici, kniha 1, kap. 13, str. 44

„Neboť pokud věci nemají stejnou podstatu, nikdy se jim nedostává stejné cti, a rovnost cti nezpůsobuje rozdělení mezi těmi, jimž je ctí prokazována. Tajemství zrození však vyžaduje rovnost cti.“ (k Janovi 5,23)

Gregor z Nyssy (335–394 n. l.)

„Když říkáme, že Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, a přesto zakazujeme lidem říkat ‚jsou tři Bohové‘?“ Z díla „Ne tři Bohové“

Ambrož Milánský (340–397 n. l.)

„Tato slova jsou tedy napsána s ohledem na Boha, jehož jméno, důstojnost i pravda jsou společné [jak Otci, tak] Synovi.“ O křesťanské víře 3:3:17.

Shrnutí

V církvi nebyli žádní netrinitáři. Gnostici, ariáni a další kacíři byli z církve vyloučeni. Učení Svědků Jehovových, mormonů a dalších jsou moderní výmysly.

Otázka: Co věřila raná církev o Trojici podle Mt 28:19?

Odpověď: Následující církevní představitelé rané a postnicejské církve učili nauku o Trojici. Je zajímavé si všimnout, že publikace Strážná věž Svědků Jehovových s názvem „Měli byste věřit v Trojici?“ cituje většinu těchto raně církevních autorů ve snaze dokázat, že v Trojici nevěřili.

Otázka: V Mt 28,19 se slovo „Trojice“ v Bibli nevyskytuje, jak tedy může být Trojice biblická a tudíž pravdivá?

Odpověď: V Bibli se nevyskytují ani slova Starý a Nový zákon, vytržení, misie, učednictví nebo evangelizace. Pojem „jednota“, v arabštině tawhid, se rovněž nevyskytuje v Koránu. Pouhé pojmenování biblických pojmů je nečiní o nic více ani méně pravdivými. Jak nazýváte Ty tři, kteří sdílejí společné Jméno, v němž máme být pokřtěni?

Pro muslimy platí, že zatímco slovo „Trojice“ není v Bibli, slovo pro jednotu, tawhid, není ani v Koránu. Pro mormony z Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů slova „věčný pokrok“ nejsou ani v Knize Mormonově.

Otázka: Proč si v Matoušovi 28:19 nedokážu představit Trojici?

Odpověď: Nemáte si to představovat. Nemůžete si představit, že Bůh je Všemohoucí, že je všude, ani si nedokážete představit věčnost, ale lidské omezení Boha neomezují. Očekávali byste snad, že zcela pochopíte vše o Nekonečném Bohu? A jak vlastně vaše mysl určuje a omezuje to, čím Bůh je? Můžeme však pochopit to, co Bůh o sobě zjevil.

Je pravda, že Trojice může být matoucí ze tří důvodů.

1. Boží pravda je pro nezachráněné často matoucí.

2. K tomuto zmatku přispěli i falešní učitelé. Například Svědkové Jehovovi Trojici neuznávají, ale sami často buď zkreslují Trojici, kterou odmítají, nebo ani nevědí, co ta Trojice, kterou odmítají, vlastně je. Zatímco někteří mormoni tvrdí, že Trojici odmítají, setkal jsem se s mnoha mormony, kteří říkají, že ji uznávají. Ti, s nimiž jsem mluvil, však nevěděli, co to vlastně je. Trojice je mnohem více než jen to, že tito tři jsou jedno v lásce, duchu a záměru.

3. Nemůžeme vinit jen sekty. Mnozí praví křesťané sami nejsou dostatečně vybaveni k tomu, aby jasně vysvětlili Trojici.

Otázka: V Mt 28,19 Trojice prostě neodpovídá mé představě o Bohu.

Odpověď: Musíte se rozhodnout, zda budete následovat Boha bez ohledu na své vlastní představy, nebo zda nebudete následovat nikoho jiného než svou vlastní představu, modlu či boha.

Otázka: Pokud je Trojice pravdivá, je podle Mt 28,19 Ježíš 1/3 Boha?

Odpověď: Ne, toto zkreslení Trojice je lidským uvažováním, a to ani ne příliš dobrým. Výška stolu není 1/3 stolu.

Ježíš má plnost Boží podle Koloským 2:9. Stejně jako je absurdní tvrdit, že protože slunce dává světlo, nemůže dávat teplo, tak ani to, že Ježíš má plnost Boží, neznamená, že Otec a Duch svatý nemohou mít plnost Boží také.

Otázka: Pochází pojem Trojice v Mt 28,19 z babylónských a asyrských náboženství, která měla trojice bohů?

Odpověď: Ne. Když Ježíš řekl, abychom křtili ve ____ Otce, Syna a Ducha Svatého, použil slovo „jméno“, nikoli „jména“. Trojice je polyteismus se třemi samostatnými bytostmi a třemi samostatnými bohy. Trojice je jeden neoddělitelný Bůh a tři odlišné osoby.

Na druhou stranu, kdyby šlo pouze o tři části jedné bytosti, v řečtině by se mohlo říci „ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého“, ale ve skutečnosti tomu tak není. Je zde použito slovo „jméno“ v jednotném čísle, což zdůrazňuje jejich jednotu, ale před slovy Otec, Syn a Duch je také předložka „the“, která zdůrazňuje jejich odlišnost.

Otázka: Proč bychom podle Matouše 28:19 neměli odmítat uctívat jakéhokoli otce, který poslal svého vlastního syna, aby byl mučen a zemřel místo něj, jak řekl jeden kazatel z hnutí Oneness Pentecostal?

Odpověď: Je škoda, pokud odmítáte uctívat Boha jinak než podle svých vlastních podmínek. Otec nejen poslal Ježíše, aby za nás dobrovolně zemřel, ale také se zeptal Abrahama, zda by byl ochoten obětovat Izáka.

Otázka: Bylo Nicejské vyznání víry poprvé formulováno v Niceji v roce 325 n. l., jak uvádí Mt 28,19?

Odpověď: Ve skutečnosti to bylo dříve. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale podle díla „Ante-Nicene Fathers“, svazek 7, str. 524, bylo Nicejské vyznání víry v Niceji pouze mírnou úpravou starého Jeruzalémského vyznání víry. Je také velmi podobné Vyznání víry z Neocaesareje z roku 315 n. l.

Otázka: Byly v Mt 28,19 nějaké dodatky k Nicejskému vyznání víry?

A: Ano. Zde je původní Nicejské vyznání víry z roku 325 n. l. (Překlad převzat z díla „Ante-Nicene Fathers“, svazek 7, str. 524.

Původní znění podepsané 318 biskupy v Niceji v roce 325 n. l.

Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného:

a v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce, jednorozeného, to jest z podstaty Otce,

skrze něhož bylo stvořeno všechno, co je na nebi i na zemi:

Který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, vtělil se a stal se člověkem:

trpěl a třetího dne vstal z mrtvých:

a vystoupil na nebesa:

a opět přijde, aby soudil živé i mrtvé.

A v Ducha Svatého.

[anathema]

A ty, kteří říkají, že byla doba, kdy neexistoval, nebo že předtím, než byl zplozen, neexistoval, nebo že byl stvořen z ničeho; nebo kteří říkají, že Syn Boží je jiné podstaty, nebo že je proměnlivý či nestálý, – tyhle katolická a apoštolská církev proklíná.

Dodatky schválené na koncilu v Konstantinopoli v roce 381 n. l. a ratifikované na koncilu v Efezu (431 n. l.)

O nebi a zemi.

Zplozený Otcem před všemi světy.

Z Ducha Svatého z Panny Marie.

Byl ukřižován také za nás za vlády Pontia Piláta,

a byl pohřben.

Sedí po pravici Otce,

jehož království nebude mít konce.

Pán, Dárce života,

který pochází od Otce;

Který je spolu s Otcem a Synem uctíván a oslavován;

Který promlouval skrze proroky:

v jedné svaté, katolické a apoštolské církvi.

Vyznáváme jeden křest k odpuštění hříchů.

Očekáváme vzkříšení mrtvých

a život v budoucím světě. Amen.

[Anatéma chyběla]

Podle knihy „Creeds of Christendom“ (Vyznání víry křesťanstva), svazek 1, str. 24–29, se některé z těchto frází objevily již ve dvou vyznáních víry Epifania a ve vyznání víry Cyrila Jeruzalémského z roku 350 n. l.

Druhou změnou ve vyznání víry bylo vložení slov „a Syna“, čímž se uvádí, že Duch Svatý byl poslán od Otce a Syna. To se poprvé objevilo na Třetím toledském koncilu v roce 589 n. l. Katolická církev tuto formulaci formálně přidala do vyznání víry, což bylo příčinou formálního rozkolu s pravoslavnou církví pod vedením pravoslavného patriarchy Fotia kolem roku 879 n. l.

Otázka: Vzhledem k tomu, že slovo „je“ ve verši Mt 28,19 („učte všechny národy a křtěte je“) odkazuje na národy a národy nelze ponořit do vody, znamená to snad, že tento verš nelze chápat jako odkaz na křest vodou?

Odpověď: Ne. „Národ“ sám o sobě také nelze učedničovat ani učit, ale výraz „národy“ odkazuje na lidi z těchto národů. Pro rané křesťany to bylo samozřejmé, neboť chápali Matouše 28,19 jako odkaz na křest vodou. Zde je důkaz.

Didaché (cca 125 n. l.) kap. 7, str. 379: „Křti ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého v živé vodě. Máš-li však živou vodu, křti v ní; nemáš-li ji, křti v jiné vodě; nemáš-li ani studenou, křti v teplé. Máš-li však ani jednu z nich, vylij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“

Tertullian (198–220 n. l.) má celé dílo nazvané O křtu. Na jednom místě Tertullian říká: „Nyní však, když se víra rozšířila a stala se vírou, která věří v Jeho narození, utrpení a vzkříšení, bylo k tomuto svátosti přidáno rozšíření, a to pečetící akt křtu; v jistém smyslu oděv víry, která předtím byla nahá a která nyní nemůže existovat bez svého vlastního zákona. Neboť byl ustanoven zákon křtu a předepsána formule: ‚Jděte,‘ praví, ‚učte národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.‘“ O křtu, kap. 13, str. 676

Hippolyt, biskup z Portu (222–235/6 n. l.), uvádí, že se má křtít ve jménu „Otce, Syna a Ducha Svatého“. Stručně zmiňuje Kornelia. Proti herezi Noeta, kap. 14, s. 228

„Traktát proti Novatianovi“ (254–257 n. l.), kap. 3, str. 658 uvádí, že se má křtít ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.

Pojednání o opětovném křtu (254–257 n. l.), kap. 7, str. 671: „křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.): „Neboť Pán po svém vzkříšení, když posílal své učedníky, je poučil a naučil, jakým způsobem mají křtít, řka: ‚Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.‘ Naznačuje Trojici, v jejímž svátosti měly být národy pokřtěny. Zastává tedy Marcion Trojici? Vyznává tedy téhož Otce, Stvořitele, jako my? Zná téhož Syna, Krista narozeného z Panny Marie, který se jako Slovo stal tělem, který nesl naše hříchy, který svou smrtí zvítězil nad smrtí, který sám jako první způsobil vzkříšení těla a ukázal svým učedníkům, že vstal z mrtvých v tom samém těle? Víra Marciona se od toho značně liší, a navíc i víra ostatních kacířů – ba u nich není nic jiného než zrada, rouhání a svár, který je nepřátelský vůči svatosti a pravdě. Jak tedy může ten, kdo je mezi nimi pokřtěn, zdánlivě získat odpuštění hříchů a milost božského milosrdenství skrze svou víru, když nemá samotnou pravdu víry?“ Dopisy Cypriána, dopis 72, kap. 3, s. 380–381

Otázka: Stálo v Mt 28,19 původně: „křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“?

Odpověď: Jedna webová stránka tvrdí, že ne. Jako důkaz uvádí nejmenovaný koptský rukopis a hebrejské (ebionitské) Matoušovo evangelium z počátku 7. století. Ebionitská verze je odlišné dílo, které představuje zkrácenou verzi Matoušova evangelia.

Proti tomuto tvrzení zde uvádíme důkazy, že tato formulace v původním textu byla.

Didaché (cca 60–120 n. l.), sv. 7, kap. 7, str. 379, to cituje takto: „Poté, co nejprve řekneš všechny tyto věci, křti ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého v živé vodě [tj. tekoucí vodě]. Máš-li však živou vodu, křti v jiné vodě; a nemáš-li studenou, tak v teplé. Nemáš-li však ani jednu, vylij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Neexistovala žádná přesná „formule“, protože v Didaché se vyskytuje jak křest ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého (kap. 7, str. 379), tak i „ve jménu Páně“ (kap. 9, str. 380).

Irenej (182–188 n. l.) „A dále, když dal učedníkům moc k znovuzrození k Bohu, řekl jim [Ježíš]: ‚Jděte a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.‘“ Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 17.1, str. 444.

Tertullian (198–220 n. l.) tento verš mírně parafrázuje takto: „On [Ježíš] při svém odchodu k Otci přikázal ostatním jedenácti: ‚Jděte a učte všechny národy, které mají být pokřtěny ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.‘“ Z díla Předpis proti kacířům, kap. 20, str. 252.

Tertullian to vyjadřuje mírně odlišně v díle O křtu, kap. 13, str. 676: „Bůh, praví [Ježíš], ‚učte národy a křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého‘.“

Hippolyt (222–235/6 n. l.) to cituje takto: „Jděte a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.“ Z díla Proti herezi Noeta, kap. 14, str. 228

„Pojednání proti Novatianovi“ (254–256 n. l.), kap. 3, str. 658: „Jděte a kážte evangelium národům, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. To znamená, že ta samá Trojice, která v Noemových dnech působila obrazně skrze holubici, nyní působí v církvi duchovně skrze učedníky.“

Traktát o opětovném křtu (cca 250–258 n. l.), kap. 7, s. 671: „Jděte, učte národy; křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Sedmý kartáginský koncil (258 n. l.), str. 567 Munnulus z Girby řekl: „… a to zejména v Trojici křtu, jak říká náš Pán: ‚Jděte a křtěte národy ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.‘“

Sedmý kartáginský koncil (258 n. l.), str. 569 Vincentius z Thibaris řekl: „Jděte a učte národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“

Victorinus z Petau (-307 n. l.) to cituje takto: „On [Ježíš] vyslal apoštoly se slovy: ‚Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.‘“ Komentář k Zjevení, první kapitola, č. 15, str. 345

Otázka: Jaké důkazy existují o tom, že Matouš napsal Matoušovo evangelium?

Odpověď: Raná církev všeobecně uznávala, že apoštol Matouš napsal Matoušovo evangelium. Ve skutečnosti existuje mnoho důkazů.

Papias (95–110 n. l.) zmiňuje jménem knihy Matouše a Marka. Fragment 6 z Eusebiovy Církevní historie, kniha 3, kap. 39.

Claudius Apollinaris (160–180 n. l.) zmiňuje Matouše, evangelia a Zákon. Ante-Nicene Fathers, sv. 8, kap. 772

Irenej (182–188 n. l.) cituje Mt 1,1 jako od Matouše. Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 16.2, s. 440

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.): „A v Evangeliu podle Matouše pokračuje rodokmen, který začíná u Abrahama, až k Marii, matce Páně.“ Stromata, kniha 1, kap. 21, s. 334

Tertullian (198–220 n. l.) říká: „Mám na mysli evangelia Jana a Matouše – zatímco o tom, které vydal Marek, lze tvrdit, že je Petrovým, jehož tlumočníkem Marek byl. Neboť i Lukášovo znění evangelia lidé obvykle připisují Pavlovi. A může se zdát, že díla, která učedníci vydávají, patří jejich mistrům.“ Tertullianus, Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 5, str. 350

Tertullian napsal: „…že Nový zákon má za své autory apoštoly, … i apoštolské muže … Z apoštolů nám tedy nejprve vštěpují víru Jan a Matouš; zatímco z apoštolských mužů ji poté obnovují Lukáš a Marek.“ Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 2, s. 347

Julius Africanus (232–245 n. l.) zmiňuje „evangelistu Matouše“ a „Lukáše“ při srovnání dvou Ježíšových rodokmenů ve svém Dopise Aristidovi, kap. 3, str. 126

Origenes (225–254 n. l.) zmiňuje Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Origenes, Proti Celsovi, kniha 5, kap. 56, str. 568.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje „Evangelium podle Matouše“ a cituje Matouše 5:23, 24 v „Cypriánových spisech – Svědectví“, kap. 3, s. 533. Viz také „Cypriánovy spisy“, spis 12, třetí kniha, 1.40.

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.): „Bylo to ‚na konci soboty‘, jak říká Matouš; bylo to ‚brzy, když ještě byla tma‘, jak píše Jan; bylo to ‚velmi brzy ráno‘, jak uvádí Lukáš; a bylo to ‚velmi brzy ráno, při východu slunce‘, jak nám sděluje Marek. Nikdo nám tedy jasně neukázal přesný čas, kdy vstal z mrtvých.“ Dopis 5 biskupovi Basilidovi, str. 94

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) „Souhlasíte, když z evangelií prokážu, že nejde o výmysly?“ … „Napsali je Kristovi učedníci: Jan a Matouš; Marek a Lukáš. Dialog o pravé víře, první část, „b 5“, str. 41

Victorinus z Petau (mučednická smrt r. 304 n. l.) zmiňuje Žalm, Matouše, Izaiáše a Daniela. Komentář ke stvoření světa, str. 342

Po roce 325 n. l.

Hegemonius (4. století) „Duch v evangeliu podle Matouše také pečlivě zaznamenává tato slova našeho Pána Ježíše Krista: ‚Dávejte pozor, aby vás nikdo nesvedl; neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem Kristus, a svedou mnohé. Ale jestliže vám někdo řekne: Hle, tady je Kristus, nebo tam, nevěřte tomu. Vystoupí totiž falešní Kristové, falešní apoštolové a falešní proroci a budou konat veliká znamení a zázraky, takže by, kdyby to bylo možné, svedli i samotné vyvolené. Hle, předem jsem vám to řekl. Řeknou-li vám: ‚Hle, je na poušti‘, nevycházejte; řeknou-li: ‚Hle, je v skrytých komnatách‘, nevěřte tomu.“ Disputace s Manesem, kap. 35, str. 209

Otázka: Kdy bylo napsáno Matoušovo evangelium?

A: Můžeme pouze říci, že Matoušovo evangelium bylo napsáno po roce 33 n. l. a s velmi vysokou pravděpodobností před rokem 70 n. l. Někteří liberální badatelé se domnívají, že jelikož podle nich Ježíš nemohl předpovídat budoucí události, muselo to být v období mezi lety 70 a 100 n. l.

Q: Jak můžeme v případě Matoušova evangelia vědět, že to, co dnes máme, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

A: Existují přinejmenším tři pádné důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Mnoho autorů citovalo nebo odkazovalo na Matoušovo evangelium. Mezi nejranější patří následující.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje Matouše 6:12–15; 7:2; 15:8. Ačkoli Matouš 15:8 (kap. 5, str. 9) je totožný s Markem 7:6 a Izaiášem 29:13.

Ignác ve svém „Listu Smyrňanům“ 1:1 (90–116 n. l.) a v „Listu Polycarpovi“, kap. 2, str. 94, cituje Matouše 10:16b.

Didaché (= Učení dvanácti apoštolů) (120–150 n. l.), kap. 8, str. 379, cituje Otčenáš z Matouše 6:5, 9–13. Podle poznámky pod čarou č. 24 se jedná jednoznačně o Matouše, nikoli o Lukáše.

2. Klement (120–140 n. l.), kap. 3, str. 252, cituje Matouše 10:32 jako Ježíšova slova a také naráží na Matouše 22:37.

2. Klement (120–140 n. l.), kap. 4, str. 252, parafrázuje Matouše 7:21.

2. Klement (120–140 n. l.), kap. 5, str. 252, cituje Matouše 5:28 jako Ježíšova slova.

2. Klement (120–140 n. l.), kap. 9, str. 253, parafrázuje Matouše 12:50 jako Ježíšova slova.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kapitola 5, cituje z Matouše 20:16 (také 22:14). Poznámka pod čarou v knize Ante-Nicene Fathers na str. 139 uvádí, že se jedná o první citát, kterému předchází autoritativní formule „je psáno“.

Dopis Polykarpa Filipským, kap. 2, str. 33 (110–155 n. l.) cituje celý Matouš 7:1: „ale mějte na paměti, co Pán řekl ve svém učení: ‚Nesuďte, abyste nebyli souzeni;‘“

Polykarp cituje Matouše 6:13a v Polykarpově dopise Filipským, kap. 7, str. 34–35

Polykarp cituje Matouše 26:41b v Polykarpově listu Filipským, kap. 7, str. 34–35

Spis „Mathetes Diognetovi“, kap. 9, str. 28 (kolem roku 130 n. l.) odkazuje na Matouše 6:25 a uvádí, že Spasitel nás učil důvěřovat v …, abychom se nestarali o oděv a jídlo.

Dílo „Mathetes Diognetovi“, kap. 8, str. 28 (cca 130 n. l.) odkazuje na Matouše 19:17

Papias (95–110 n. l.) byl raný spisovatel, který osobně hovořil s Petrem, Jakubem, Janem, Matoušem a dalšími (podle fragmentu 1). Ve fragmentu 6 uvedl, že Matouš shromáždil [Ježíšova] slova v hebrejštině.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) se opírá o odkazy na Matouše (téměř 38krát), což je více, než kolikrát se opírá o ostatní evangelia. Srovnání s Justýnovými odkazy na ostatní evangelia najdete v díle Ante-Nicene Fathers, svazek 1, str. 591. Mějte na paměti, že řada odkazů v Lukášovi je společná pro Lukáše i Matouše. Cituje nebo parafrázuje Matouše 1:21; 3:11–12, 17; 4:9, 10; 5:20, 28, 29, 32; 5:34, 37, 44, 45, 46; 6:1, 16, 19, 20, 21, 22, 25, 26, 33, 41; 7:15, 16, 19, 21, 22; 8:11; 9:13; 10:28; 11:12–15, 27; 12:38 a násl.; 13:3, 42; 15:22–28; 16:21, 26; 17:12; 19:6, 12, 17, 26, 28; 21:13; 22:17, 19–21, 37; 23:15, 23, 24, 27; 24:11; 25:41; 26:39

Muratoriho kánon zmiňuje Matoušovo evangelium (kolem roku 170 n. l.) spolu s dalšími třemi evangeliemi.

„Pastýř Hermův“ (kolem roku 160 n. l.), kniha 1, Čtvrté vidění, kap. 2, str. 18, cituje čtvrtinu Matouše 26:24: „Lepší by pro ně bylo, kdyby se nikdy nenarodili.“

„Pastýř Hermův“ (kolem r. 160 n. l.), kniha 2, kapitola 6, str. 30, naráží na část Matouše 10:28: „Bojte se toho, který má veškerou moc, jak spasit, tak i zahubit.“

Kacíř Tatian (kolem roku 172 n. l.) sepsal harmonizaci čtyř evangelií nazvanou Diatessaron. V ní odkazuje na 839,12 veršů v Matoušově evangeliu, přičemž počítá i zlomky veršů. To představuje 78,4 % celého evangelia.

Claudius Apollinaris (160–180 n. l.) zmiňuje Matouše, evangelia a zákon. Ante-Nicene Fathers, sv. 8, kap. 772

Apollonius z Efezu (cca 210 n. l.) cituje Matouše 10:9 jako slova Páně v díle O montanismu, kap. 4, str. 776. V tomtéž díle, kap. 4, str. 776, cituje také Matouše 12:33

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) cituje Matouše 5:28 jako „hlas evangelia“ v díle Theofil Autolykovi, kniha 3, kap. 3, s. 115

Irenaeus (182–188 n. l.) používá mnoho odkazů na všechna čtyři evangelia, ale i on nejčastěji cituje Matouše. Cituje 223 veršů z Matouše, a to buď v plném znění, nebo částečně. Irenej uvádí, že toto evangelium napsal Matouš, a to v díle Proti herezím, kniha 3, kap. 16, str. 441. Zde je seznam veršů, které cituje nebo parafrázuje v prvních devíti kapitolách Matoušova evangelia: 1:1, 12–16, 18, 20, 23; 2:15, 16; 3:3, 7, 9–12, 16; 4:3, 7, 9, 10; 5:5, 8, 13a, 14a, 16, 18, 20–28, 33–35, 41, 44, 45; poslední třetina verše 5:12 a střední třetina verše 7:7; 6:12a, 19, 24, 27; 7:1–2, 5; 8:9, 11–13; 9:2a, 6, 8, 29

Irenaeus také odkazuje na Matouše 2:16; 5:39; 7:15, 19, 25; 9:17; 11:9; 12:18, 31; 13:25, 38, 44; 17:3, 7, 27

Zatím jsem ještě neověřil všechny Irenaeovy odkazy na Matoušovy kapitoly 10 a následující.

Klement Alexandrijský ve spise Stromata, kniha 1, kap. 21, str. 334 (193–202 n. l.): „A v Evangeliu podle Matouše pokračuje rodokmen, který začíná u Abrahama, až k Marii, matce Páně.“ Cituje také z mnoha dalších míst v Matoušově evangeliu.

Tertullian (198–220 n. l.) zdůrazňuje autorství Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Zjevení a mnoha Pavlových listů v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 5, str. 350. Cituje z mnoha veršů v Matoušově evangeliu.

Hippolyt (225–235/6 n. l.) cituje Matouše 7:21 a Matouše 21:31 jako slova Spasitele. V díle „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kapitola 3, str. 54. Cituje také z mnoha dalších veršů v Matoušově evangeliu.

Theodotus, pravděpodobně montanista (kolem r. 240 n. l.), cituje Matouše 12:50 jako slova Pána. Výňatky z díla Theodota, kap. 20, str. 25

Julius Africanus (232–245 n. l.) zmiňuje „evangelistu Matouše“ a „Lukáše“ při srovnání dvou Ježíšových rodokmenů ve svém „Dopise Aristidovi“, kap. 3, str. 126

Origenes (225–254 n. l.) hojně cituje z Matouše, neboť napsal celý komentář k Matoušově evangeliu. Mezi Origenesovy citáty patří Matouš 24:23–27.

Novatian (257 n. l.) v díle O Trojici, kap. 8, str. 617, cituje Matouše 10:29–30 s tím, že se jedná o Ježíšova slova. V kapitole 12 rovněž cituje Matouše 27:20 s tím, že se jedná o Ježíšova slova. Novatian cituje z Matouše 1:23 (str. 635); 5:8 (str. 639–640); 10,28a (str. 636), 10,29–30 (str. 617); 12,32b (str. 641); 16,16 (str. 637); 16,16 (str. 637); 28,20b (str. 621)

„Traktát proti Novatianovi“ cituje čtyři verše z Matouše: 7:2a (str. 661); 7:22,23 (str. 659), 10:33 (str. 659), 23:12a (str. 661); možná i další

Pojednání o opětovném křtu (cca 250–259 n. l.) cituje z Matouše 3:11b (kap. 2, s. 668) a 9:2b (kap. 18, s. 677); 10,32 (kap. 11, s. 673), 12,37 jako „v evangeliu“ (kap. 13, s. 675), 16,22–23 (kap. 9, s. 672); 24:4, 23, 24 (kap. 12, str. 674), 26:70 (str. 672), 28:19 (kap. 7, str. 671)

Cyprián, biskup Kartága (cca 246–258 n. l.) „V Evangeliu podle Matouše: ‚Kdokoli by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; ale kdokoli by mluvil proti Duchu Svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto světě, ani v budoucím.‘“ Cyprianovy spisy, spis 3, kap. 28, str. 542

Cyprián, biskup Kartága (cca 246–258 n. l.), cituje Matouše 5,43–45 a zmiňuje, co Ježíš říká „ve svém evangeliu“, v Spisech Cypriána, spis 10, kap. 15, s. 495.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje Matouše 15:13 jako slova „Pána v Jeho evangeliu“ v Dopise 48:4, s. 326

Moyses a kol. v dopise Cypriánovi (dopis 25), kap. 4, s. 303 (250–251 n. l.) citují Matouše 10,37–38 jako slova „našeho Pána, jako z trubky Jeho evangelia“

Cornelius Cypriánovi (cca 246–256 n. l.) cituje Matouše 5:8 jako „evangelické slovo“; dopis 45, kap. 2, s. 323

Firmilian z Cesareje v dopise Cypriánovi (256 n. l.) cituje Matouše 16:9 jako slova Ježíše. (Dopis 74, kap. 16, s. 394)

Na sedmém kartáginském koncilu (258 n. l.) řekl Lucius z Castra Galbae: „Jelikož Pán ve svém evangeliu řekl: ‚Vy jste sůl země; ale jestliže sůl ztratí svou chuť, čímž bude osolena?‘“ str. 566

Gregor Thaumaturgus (240–265 n. l.) cituje část Matouše 15:11 jako slova Spasitele. Kanonický list, kánon 1, str. 18

Dionýsius z Alexandrie (246–265 n. l.): „Bylo to ‚na konci soboty‘, jak říká Matouš; bylo to ‚brzy, když ještě byla tma‘, jak píše Jan; bylo to ‚velmi brzy ráno‘, jak uvádí Lukáš; a bylo to ‚velmi brzy ráno, při východu slunce‘, jak nám sděluje Marek. Nikdo nám tedy jasně neukázal přesný čas, kdy vstal z mrtvých.“ Dopis 5 biskupovi Basilidovi, str. 94

Anatolius z Alexandrie (270–280 n. l.) odkazuje na Matouše 26:17 ve svém Velikonočním kánonu, kap. 8, str. 148, a na Matouše 26:38 jako na slova „samotného Pána“ v kap. 10, str. 149

Adamantius (kolem r. 300 n. l.) „Souhlasíte, když z evangelií ukážu, že nejde o výmysly?“ … „Napsali je Kristovi učedníci: Jan a Matouš; Marek a Lukáš. Dialog o pravé víře, první část „b 5“, str. 41

Victorinus z Petau (mučednicky zemřel v roce 304 n. l.) zmiňuje Žalm, Matouše, Izaiáše a Daniela v Komentáři ke stvoření světa, str. 342

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) cituje Matouše 21:6 a 6:24 jako slova Páně v Kanonickém listu, kánon 12, str. 276–277. V kánonu 13, str. 277, také naráží na Matouše 2:13–16 a v kánonu 13, str. 277, cituje Matouše 2:22–23

Metoděj (270–311/312 n. l.) „Celé duchovní poselství Písma nám je dáno jako sůl, která štípe, aby přinesla užitek, a která dezinfikuje; bez ní není možné, aby byla duše prostřednictvím rozumu přivedena k Všemohoucímu; neboť ‚vy jste sůl země‘, řekl Pán apoštolům.“ [Matouš 5:13] Hostina deseti panen, kniha 1, rozprava 1, kap. 1, str. 311

Theofilovo dílo „Mučednictví jáhna Habiba“ cituje Matouše 10:39 a Matouše 7:6, obě pasáže jako „Písmo“ na str. 694.

Athanasius z Alexandrie (kolem r. 318 n. l.) se v díle Proti pohanům na Matouše neodvolával. V díle Vtělení Slova však odkazoval na Matouše 19:4 (kap. 2.6, str. 37), Matouše 1:23 (rovněž Izaiáš 7:14) (kap. 33.3, str. 54), Matouš 11:13 (kap. 40.4, str. 57–58) a Matouš 26:64 (kap. 56.4, str. 66). Ačkoli Athanasius před rokem 325 n. l. neodkazoval na žádné další verše z Matouše, po tomto datu odkazoval na mnoho dalších veršů z Matouše.

Alexandr z Alexandrie (321 n. l.) cituje Matouše 11:27b jako slova Spasitele. Listy o ariánské herezi, kap. 5, str. 293

Alexandr z Alexandrie (321 n. l.) cituje Matouše 3:17 jako „v evangeliu“. Listy o ariánské herezi, kap. 8, str. 294.

Alexandr z Alexandrie (321 n. l.) cituje Matouše 11:12 jako „slova pronesená Kristem“. „Listy o ariánské herezi“, kap. 12, str. 295

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) naráží na Matouše 14:22–26 při pojednání o Ježíšovi kráčejícím po vodě. „Božské instituce“, kniha 4, kap. 15, str. 116. Laktancius také naráží na Matouše 5:44; 7:15; 18:7 a kapitoly 14, 19, 21. Cituje z Izaiáše 7:14 jako z Izaiáše, což je také Matouš 1:23.

Eusebius z Cesareje (318–325 n. l.) cituje celý úryvek z Mt 5,38–40 ve spise „Důkaz evangelia“, kniha 1, kapitola 6, str. 11

Eusebiova „Církevní historie“ (318 n. l.), kniha 3, kap. 24, str. 152, pojednává o čtyřech evangeliích: Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi. „Nicene and Post-Nicene Fathers“, druhá série, sv. 1, str. 152

Které verše a části veršů byly citovány a které nikoli, viz následující otázka.

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Enkratitský kacíř Tatian (kolem roku 172 n. l.) sepsal harmonizaci čtyř evangelií nazvanou Diatessaron, což znamená „skrze [všechna] čtyři“. V ní odkazuje na 839,12 veršů z Matoušova evangelia. To představuje 78,4 % celého Matoušova evangelia.

Manichejský kacíř Faustus-Milevis (383–400 n. l.) cituje Matouše 1:1 jako Matoušovo dílo. Augustinova Odpověď Faustusovi Manichejskému, kniha 23, kap. 1, Nicene and Post-Nicene Fathers, první série, sv. 4, str. 313

3. Nejstarší dochované rukopisy Matoušova evangelia vykazují drobné rukopisné odchylky, ale žádné teologicky významné chyby. Dodnes dochované rukopisy Nového zákona, zkopírované před rokem 325 n. l., obsahují 91,7 % Matoušova evangelia, tedy 982,07 z 1071 veršů. Podrobnosti k tomuto tématu najdete na https://biblequery.org/Bible/BibleReliability/EarlyChristianNTQuotes.xlsx.

p1 (=Papyrus Oxyrhynchus 2) Mt 1:1–9,12,14–20; (ne 2:14) (cca 200 n. l.) alexandrijský text

Zde jsou uvedena data týkající se tohoto rukopisu.

3. století – 1968 – Text Nového zákona

3. století – 1975 – Aland, 3. vydání

3. století – 1990 – Comfort, Rané rukopisy a moderní překlady Nového zákona

3. století – 1998 – Aland, 4. revidované vydání

polovina 3. století, podobný rukopisu p69 – 1999 – Comfort, Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona

Na obálce je nápis. Zatímco O’Callaghan se domnívá, že by mohlo jít o Matouše 2:14, Philip Comfort v knize The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts na str. 29 uvádí, že tomu tak není, protože je napsán jiným písmem a nad třemi přerušovanými čarami je větší okraj než u zbytku Matouše. Tento text mohl být popisným podnadpisem nebo názvem.

str. 19 (=Papyrus Oxyrhynchus 9) Mt 10,32–11,5

Převážně západní text

4. nebo 5. století – 1968, The Text of the New Testament

str. 21 (= Papyrus Oxyrhynchus 10) Mt 12:24–26, 31–33 (souhlasí s Bezae Cantabrigiensis a opraveným Sinaiticusem)

str. 25 (=Papyrus 16388, dnes ztracený. Před druhou světovou válkou se nacházel v Berlíně) Mt 18:32–34; 19:1–3, 5–7, 9–10

Konec 4. století – 1968 – Text Nového zákona. Západní text

str. 35 Mt 25:12–15, 20–23 (3. století)

Pravděpodobně 4. století – 1968 – Text Nového zákona. Mezi alexandrijským a západním textem

str. 37 (=Ann Arbor 1570) Mt 26:19–52 (polovina 3. století) Rukopis je podobný dopisům Heronina (256 a 260 n. l.)

3./4. století – 1969 –

str. 45 Chester Beatty I (všechna čtyři evangelia a Skutky apoštolů) (100–150 n. l.) (dříve se předpokládalo, že pochází z konce 2. nebo počátku 3. století n. l.) (Mt 20,24–32; 21:13–19; 25:41–26:39, části Marka, Lukáše a Jana) Původní svitek měl asi 220 listů, z nichž se dochovalo 30. Dva z těchto 30 listů pocházejí z Matouše.

p53 (= Papyrus Michigan Inv. 6652) Mt 26,29–40 a Sk 9,33–38; 3 písmena ze 124 písmen v 9,39; 9,40–10,1. (kolem roku 260 n. l.) Datování vychází z podobností s písmeny Heronina z období kolem roku 260 n. l. Jedná se o smíšený text.

p64 (Magdalenův papyrus), p67 cca 200 n. l. Papyrus p64 zachoval Matouše 26:7, méně než polovinu písmen verše 8; 26:10, 14–15, 22–23, 31–33 (na třech fragmentech). P64 byl zakoupen v Egyptě v roce 1901, ale vědcům byl zpřístupněn až v roce 1953. P67 zachovává Matouše 3:9,15; 5:20–22,25–28.

p70 (=Papyrus Oxyrhynchus 24) Mt 2:13–16; 2:22–3:1; 11:26–27; 12:4–5; 24:3–6,12–15. (3. století) p70 obsahuje výrazně odlišné písmeno epsilon a rukopis se podobá rukopisu P. Medici 13 (z knihy Kazatel) z 3. století.

3. století – 1968 Text Nového zákona.

p71 (=Papyrus Oxyrhynchus 2385) obsahuje Mt 19:10–11,17–18 (4. století)

4. století – 1968 – Text Nového zákona. Shoduje se s Vaticanusem

str. 77/str. 103 obsahuje Mt 23,30–39 (str. 77); 13,55–57; 14,3–5 (polovina až konec 2. století)

str. 83 obsahuje Mt 20,23–25,30–31; 23,39; 24,1,6 (6. století)

str. 86 Mt 5,13–16,22–25 (kolem roku 300 n. l.)

str. 101 (= Papyrus Oxyrhynchus 4401) 3. století obsahuje Mt 3:10–12; 3:16–4:3

str. 102 (=Papyrus Oxyrhynchus 4402) cca 300 n. l. Mt 4:11–12, 22–23

str. 103 (=Papyrus Oxyrhynchus 4403) obsahuje Mt 13:55–57; 14:3–5 (2. až 3. století)

str. 104 (=Papyrus Oxyrhynchus 4404) (počátek až polovina 2. století) obsahuje Mt 21:34–37, 43, 45?

str. 110 (=Papyrus Oxyrhynchus 4494) obsahuje Mt 10,13–14, 25–27 (4. století)

pAntinoopolis 2.54 (3. století) obsahuje Otčenáš. Mt 6,10–12. Zdá se, že tento rukopis původně obsahoval pouze Otčenáš.

0171 (cca 300 n. l.) obsahuje Mt 10,17–23, 25–32

Vaticanus [B] (325–350 n. l.) a Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) obsahují celé Matoušovo evangelium.

Alexandrinus [A] (kolem roku 450 n. l.) zachoval pouze Matoušovo evangelium 25:7 až do konce.

Bohairská koptská řeč [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská řeč [Sah] 3./4. století

Peshitta syrština [Syr P] 400–450 n. l.

Efraemův Rescriptus [C] 5. století

arménština [Arm] od 5. století

gruzínština [Geo] od 5. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Gotština 493–555 n. l.

Více informací o raných rukopisech Matoušova evangelia najdete na stránce www.BibleQuery.org/Matthew Manuscripts.html.

Otázka: Které verše a části veršů z Matoušova evangelia citovali autoři z období před nicejským koncilem (před rokem 325 n. l.)?

Odpověď: Před rokem 325 n. l. církevní autoři citovali přibližně 87,5 % veršů z Matoušova evangelia. To je 937,31 veršů. Jinými slovy, z celkových 1071 veršů Matoušova evangelia je citováno vše kromě 133,69 veršů. Všechny podrobnosti najdete na stránce https://biblequery.org/Bible/BibleReliability/EarlyChristianNTQuotes.xlsx. Tatianův Diatessaron odkazuje na 839,12 z 1071 veršů Matoušova evangelia.

Otázka: Existují nějaké starší datace rukopisů Matoušova evangelia, které se dochovaly dodnes?

Odpověď: Datování Magdalénského rukopisu (str. 64 + str. 67) je sporné.

Většina se shoduje, že byl napsán před 3. stoletím n. l., a to kvůli stylu písma na papyru, který se po začátku 3. století již nepoužíval.

Starší datum (cca 50–64/65 n. l.) Tento názor zastává německý papyrolog Carsten Thiede. Tento názor podporují tři body.

1) Unciál: Magdalénský papyrus byl psán „unciálem“ (všechna písmena velká), což byl styl používaný až do poloviny 1. století n. l.

2) Srovnání rukopisu s texty z poloviny 1. století n. l. nalezenými v Pompejích a Herculaneu

3) Spekulativně lze předpokládat, že křesťané, kteří chtěli zachovat svá písma, začali používat kodexy již dříve.

Toto bylo uvedeno v časopise Time (23. ledna 1995). Viz kniha The Real Jesus, str. 78, kde se o tom diskutuje, avšak ne nutně s podporou tohoto názoru.

Pozdější (2. století n. l.) rukopis Nového zákona. V knize „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 8, str. 20, se uvádí, že v současnosti převládá názor, že Matoušovo evangelium bylo napsáno mezi lety 80 a 100 n. l.

Kodex: Zdá se, že pochází z kodexu (knihy), přičemž písaři přešli od používání svitků ke knihám během 2. století.

Je možné, že některé unciály, jako je tento, vznikly až později. Skeptická kniha Burtona Macka „Who Wrote the New Testament?“ str. 9–10, ačkoli je velmi kritická vůči Thiedemu datování, uvádí, že unciální písmo mohlo být vytvořeno až v roce 85 n. l. Toto tvrzení je těžko pochopitelné, jelikož publikace Alanda a kol. „The Greek New Testament“ (4. revidované vydání) ukazuje, že unciální rukopisy se používaly dokonce ještě v 9. století, tedy mnohem později. Možná Mack měl na mysli konkrétní styl unciálního písma na papyru.

Závěr: Ačkoli nevíme, kdy vznikly první kodexy, i ti nejkonzervativnější badatelé se přiklánějí k datu v polovině 1. století.