Otázka: Proč se kniha Leviticus v angličtině nazývá Leviticus?
Odpověď: Anglický název pochází z latiny a znamená „týkající se Levitů“. Hebrejský název je převzat z první věty: „A On [Bůh] povolal.“
Otázka: Jaký je hlavní smysl toho, že je tato kniha dnes součástí Bible?
Odpověď: Jelikož Ježíš i raná církev přijímali Leviticus jako Boží slovo, měli bychom tuto knihu Tóry cenít jako Písmo, bez ohledu na to, zda v ní vidíme smysl, či nikoli.
Ve skutečnosti lze ze studia Leviticus čerpat tolik poučení o svatosti, že by se tato kniha dala téměř přejmenovat na „obrazová poučení o svatosti“.
Otázka: Jakými různými způsoby lze Leviticus chápat?
Odpověď: Knihu Leviticus lze nahlížet alespoň na pěti úrovních.
Tajemství: Bůh je nesmírně milostivý a chápavý, ale někteří se snaží vnímat Boha pouze jako milost, aniž by chápali, proč je Boží milost potřebná. Bůh je svatý a pokud nebudeme svatí, nikdo neuvidí Pána (Židům 12:14). Bez pochopení tohoto klíčového aspektu Božího charakteru a charakteru, který máme my sami, zůstane Leviticus „uzavřenou knihou“ s málem vodítek k tomu, proč vlastně existuje.
Pravidla k potěšení Boha: Na základní úrovni v ní někteří vidí pouze soubor obřadních a osobních pravidel, která měli Izraelité dodržovat. Je to tak, a Bůh bral tato pravidla vážně, ale je to také mnohem více.
Starodávná moudrost pro život: Lidé nahlíželi na Leviticus a viděli v něm velkou moudrost pro udržení zdraví, zejména v nehygienickém prostředí bez dostatku vody na mytí. Zvířata i lidé se často nakazili parazity, které se vyskytovaly v jakémkoli syrovém mase, které snědli. Obecně byla zakázána zvířata, která se živila mrtvými tvory, hmyzem a jinými zvířaty. Zatímco egyptští vládci se někdy ženili se svými sestrami, sňatky v nejbližší rodině byly v Leviticus výslovně zakázány. Konkrétní předpisy týkající se kožních nemocí byly nejen moudré, ale také nesmírně důležité, když se mnoho lidí tísnilo v prostředí, kde bylo málo vody na mytí. U jiných pravidel však nevidíme žádný praktický, pozemský důvod. Možná žádný nebyl. Snad jediným důvodem bylo připomenutí lidem, že i oni mají být odděleni a svatí pro Boha. Kniha Leviticus je moudrá kniha, ale nejde v ní tolik o zdravé návyky, jako spíše o ilustraci svatosti.
Obecné poučení o svatosti: Svatost, ať už jde o Boží svatost nebo o náš svatý život, není snadné pochopit; možná právě proto Bůh věnoval celé knize její vysvětlení. Izraelité, kteří vyšli z Egypta, pocházeli z kultury, která měla k svým modlám méně úcty než většina ostatních. Když Egypťané prosili své sochy o pomoc a pomoc nepřišla, občas sochu bičovali. Leviticus však ukazuje, že pravý Bůh se „odlišuje“ od běžného života. Nemohli Bohu jen tak přinášet oběti; mohli je přinášet pouze předepsaným způsobem. Co se týče porodu, stravování a náboženských obřadů, existoval pouze jeden způsob, a to Boží způsob. Celá 22. kapitola Levitiku ukazuje, jak někdo mohl něco obětovat jako dar či oběť, a přesto to mohlo být nepřijatelné. Dnes, když chceme sloužit Bohu po svém, podle svých podmínek, měli bychom si dát pozor, že i když možná přinášíme oběti, naše úsilí nemusí být přijatelné, pokud nemáme ponětí o svatosti. Jsme jednotlivě povoláni k svatosti (1. Petr 1:15–16) a jsme povoláni k tomu, abychom byli svatým lidem (1. Petr 2:9). Když žijeme svatý život odrážející Boží svatost, můžeme sami být příkladem svatosti (2. Korinťanům 1:12), dopisy od Krista napsané Božím Duchem Svatým (2. Korinťanům 3:3).
Konkrétní motivace a vzory v naší službě Bohu: Bible obsahuje tolik moudrosti, že zralí křesťané by se měli zabývat otázkou rovnováhy: nezaměřujeme se na jeden aspekt poznávání, milování a služby Bohu na úkor ostatních aspektů? Kniha Leviticus osvětluje řadu různých způsobů, jak sloužit Bohu, a rostoucí křesťan je může všechny ocenit, čerpat z nich a naučit se skrze ně chválit Boha.
Otázka: Jaký je přehled knihy Leviticus?
Odpověď: Kniha Leviticus je prostřední knihou Pentateuchu a lze ji rozdělit do pěti částí.
I. Pět druhů obětí Bohu (Lev 1–7)
A. Zápalná oběť („Olah“) – závazek úplného odevzdání se (Lv 1,1–17)
1. Mladý býk (Lev 1:1–9)
2. Beran nebo kozel (Lev 1:10–13)
3. Holub nebo hrdlička (Lev 1:14–17)
B. Obilná oběť (Minchah) – vzpomínka a chvála Bohu (Lev 2:1–16)
1. Nepečená mouka, olej a kadidlo (Lev 2:1–3)
2. Pečená mouka s olejem (Lev 2:4–10)
Poznámka: Bez kvasu, ale se solí (Lev 2:11–13)
3. První plody rozdrceného obilí, oleje a kadidla (Lev 2:14–16)
C. Oběť míru/společenství (Zebach Šalamim) – vděčnost, sliby a dobrovolné dary (Lev 3:1-16)
1. Samec nebo samice krávy (Lev 3:1–5)
2. Beránek nebo koza, samec či samice (Lev 3:6-16)
a. Beránek (Lev 3:6–11)
b. Koza (Lev 3:12–16)
Poznámka: V žádném případě se nesmí jíst tuk ani krev (Lev 3:17)
D. Oběť za hřích (Chattat) – vyznání a smíření (Lev 4:1–5:13)
1. Hřích pomazaného kněze: mladý býk (Lev 4:1–12)
2. Hřích společenství: mladý býk (Lev 4:13–21)
3. Hřích vůdce: kozel (Lev 4:22-26)
4. Neúmyslné individuální hříchy: koza nebo jehně (Lev 4:27–35)
5. Zamlčení, dotek nečistoty, neuvážené přísahy: jehnička nebo koza (Lv 5,1–6)
6. Úvahy ohledně chudých: dvě holubice, holubi nebo mouka (Lev 5:7-13)
E. Oběť za vinu („Asham“) – odpuštění hříchů proti svatosti: beran (Lev 5:14–6:7)
1. Neúmyslné hříchy proti Božím svatým věcem (Lev 5:14–16)
2. Neúmyslný hřích proti Božím přikázáním (Lev 5:17–19)
3. Podvedení bližního a náhrada ve výši +1/5 (Lev 6:1–7)
II. O kněžství (Lev 8–10)
A. Vysvěcení kněží (Lv 8)
1. Příprava na zasvěcení (Lv 8,1–13)
2. Oběť býka (Lv 8:14–17)
3. První oběť berana (Lev 8:18–21)
4. Druhá oběť berana (Lev 8:22–30)
5. Jídlo a čekání (Lev 8:31-36)
B. Služba kněží (Lev 9)
1. Soukromé pokyny (Lv 9:1–4)
2. Veřejná služba (Lev 9:5–22)
3. Boží potěšení (Lev 9:23–24)
C. Selhání kněží (Lev 10)
1. Úmyslné jednání podle vlastního uvážení (Lev 10:1–3)
2. Pokračování v činnosti i po selhání ostatních (Lv 10:4–15)
3. Postoj k neúmyslnému selhání (Lev 10:16–20)
III. Svaté zákony pro jednotlivce (Lev 11–20)
A. Naše strava (Lev 11)
1. Suchozemská zvířata (Lv 11:1–8)
2. Mořské plody (Lev 11:9–12)
3. Létající tvorové (Lev 11:13–23)
4. Nečistá zvířata (Lev 11:24–44)
B. Porod (Lev 12)
C. Kožní nemoci a plísně (Lev 13–14)
1. Kožní nemoci (Lev 13:1–46)
2. Plíseň (Lev 13:47–59)
3. Očištění od kožního onemocnění (Lev 14:1-32)
4. Očištění od plísně (Lev 14:34–54)
D. Výtoky (Lev 15)
E. Jom Kippur (Den smíření) (Lev 16)
F. Zákaz konzumace krve (Lev 17)
G. Nezákonné pohlavní vztahy (Lev 18)
1. Nezákonné sexuální vztahy (Lev 18:1-20)
2. Zákaz obětování dětí Molochovi (Lev 18:21)
3. Zákaz homosexuality (Lev 18:22)
4. Žádné styk s zvířaty (Lev 18:23)
5. Nebuďte jako národy kolem vás (Lev 18:24–30)
H. Zákony týkající se vztahů s ostatními (Lev 19)
I. Moloch, spiritismus a nemravnost (Lev 20)
1. Žádné obětování dětí Molochovi (Lev 20:1-5)
2. Nebuďte spiritisty, ale buďte svatí (Lev 20:6–8)
3. Nezlořečte rodičům (Lev 20:9)
4. Cizoložství, včetně vztahu s příbuznými ze strany manžela či manželky (Lev 20:10–12)
5. Žádná homosexualita (Lev 20:13)
6. Nezákonné sexuální vztahy (Lev 20:14–21)
a. Žádné vztahy se zvířaty (Lev 20:15-16)
7. Požehnání a prokletí (Lev 20:22–26)
8. Poprava věštců (Lev 20:27)
IV. Svaté zákony pro kněží (Lev 21–22)
1. Kněží a jejich rodiny (Lev 21)
2. Co je u kněží a lidu nepřípustné (Lev 22)
V. Svatost je také společenská (Lev 23–27)
A. Sváteční dny a svátky Hospodinovy (Lev 23)
1. Sobota (Lev 23:3)
2. Pesach a nekvašené chleby (Lev 23:4–8)
3. Svátek prvotin (Lev 23:9–14)
4. Svátek týdnů (Lev 23:15–22)
5. Svátek troubení (Lev 23:23–25)
6. Den smíření (Lev 23:26–32)
7. Svátek stánků (Lev 23:33-44)
B. Naše trvalá svatost (Lev 24:1-9)
C. Ukamenování za rouhání (Lev 24:10–23)
D. Zvláštní soboty a jubilejní roky (Lev 25)
1. Sabatní rok (Lev 25:1-7)
2. Jubileum v 50. roce (Lev 25:8-17)
3. Samovolná hojnost v sabatních letech (Lev 25:18–23)
4. Vykoupení v jubilejních letech (Lev 25:24-54)
E. Důsledky zákona (Lev 26)
1. Odměna za poslušnost (Lv 26,1–13)
2. Trest za neposlušnost (Lev 26:14-39)
3. Přijetí jejich pokání (Lv 26:40–46)
F. Zasvěcení a vykoupení Hospodinu (Lv 27)
Otázka: Co se dnes můžeme naučit z oběti zápalné v Lev 1?
Odpověď: Zápalná oběť byla úplnou obětí: nikdo nesměl jíst ani jinak používat žádnou její část. Ale mohl by někdo s Bohem obchodovat?
Řekněme, že mladý býk vážil 1 000 liber. Někdo by se mohl pokusit argumentovat, že jelikož každá část zvířete byla pro Boha příjemnou vůní, stačilo by toho býka prostě sníst a dát Bohu 1 000 liber ocasů od jiných býků. To však Bůh nepožadoval. Požadoval celé zvíře, ne jen zbytky. Dnes jsou někteří rádi, že mohou Bohu sloužit svými „zbytky“: přebytečnými penězi, nevyužitými talenty a volným časem, když nemají nic lepšího na práci. Ale to není to, co Bůh vyžaduje. Bůh vyžaduje úplné odevzdání se.
Řekněme, že by někdo opravdu chtěl na Boha zapůsobit, a tak by snědl tužší části některých býků a Bohu by daroval 1 000 liber těch nejlepších částí pěti býků. Ale ani to Bůh nepožadoval. Nežádal, abyste se upracovali k smrti, abyste si mohli koupit pět býků, ale požadoval celého jednoho býka. Ve skutečnosti některé části naší služby, které možná považujeme za méně cenné, ale přesto se jich nejméně chceme vzdát, mohou být právě těmi částmi, které Bůh považuje za nejcennější. Bůh požadoval pouze jedno zvíře, ale požadoval celé jedno zvíře. Dnes možná existují jiní lidé s více dary, talenty a penězi, a Bůh od nás nepožaduje, abychom Mu věnovali to, co mají ostatní a my ne. Náš Pán však od nás vyžaduje, abychom Mu odevzdali celý svůj život.
Jako křesťané dnes neobětujeme býky, ovce, kozy ani ptáky. Místo mrtvých obětí máme podle Římanům 12,1 obětovat svá těla Bohu jako živé oběti. S Bohem se nedá smlouvat. Ale proč bychom to měli chtít dělat? Bůh nám ve své milosti dal tolik, jak v tomto životě, tak i na věčnost, že dát Mu vše, co máme, je ve skutečnosti nepatrné ve srovnání s tím, co nám slíbil.
Otázka: Ukazují všechny tyto podrobné popisy obětí v Leviticus 1–7, že byl tento text napsán v 5. století př. n. l., protože by měli dost času na to, aby vyvinuli chrámovou bohoslužbu a vymysleli to vše, jak prohlásil Julius Wellhausen?
A: Vůbec ne. Wellhausenovo tvrzení předpokládá, že lidé před touto dobou nebyli dost chytří na to, aby měli propracované systémy obětování. Ale v 15. století př. n. l. se na ugaritských tabulích z Ras Šamry vyskytují pojmy jako „oběť ohněm“, „mírová oběť“, „oběť za hřích“, „oběť za provinění“ a možná dokonce i „oběť zvednutí“. Zmiňují také vaření kůzlete v mateřském mléce.
Q: Proč byly v Lev 1:3,5,10; 5:15; 22:19 pro zápalnou oběť vyžadována samčí a nikoli samičí zvířata?
Odpověď: Písmo pouze uvádí, že to tak Bůh chtěl. V Leviticus 3:1 byla pro oběti vhodná samice i samec, zatímco v Leviticus 4:32 byla vhodná pouze samice jehněte. Jen pro zajímavost: slovo „smíření“ (kipper) se v knize Leviticus vyskytuje téměř 50krát a podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 2, str. 538, ještě asi 50krát ve zbytku Starého zákona.
Otázka: Proč v Lev 2:11 nesměly žádné oběti obsahovat kvas (droždí) ani med?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Když jsem však jako dvanáctiletý začínající chemik zjistil, jak nepříjemně páchá hořící cukr, a med je převážně cukr, bylo mi to jasné. V Bibli kvas často symbolizuje věci, které rostou, jako jsou tradice a učení farizejů.
Otázka: Proč se v Lev 1:14 neuvádějí výslovně jen samci ptáků?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Jedním z možných důvodů je, že u mnoha divokých ptáků je obtížné určit pohlaví.
Otázka: Proč v Lev 1:17 a Lev 5:8 kněz nesmí ptáka rozříznout na polovinu?
Odpověď: Písmo pouze uvádí, že Bůh to tak chce. V Genesis 15:10 neměl ani Abraham při své oběti ptáky rozřezat na dvě části.
Otázka: Proč se v Lev 2:13 sypala sůl na oběti?
Odpověď: Písmo pouze uvádí, že to tak Bůh chtěl. Zde je však několik možných důvodů.
1. Sůl byla ve starověku cennou komoditou.
2. Kněží a Levité jedli část obětí a také potřebovali sůl. (Leviticus 6:16–18, 26; 7:6–9)
Otázka: Byla v Lev 3:2 krev z oběti pokropena na oltář, nebo vylita, jak je uvedeno v Dt 12:27?
Odpověď: Existují dva názory.
„Poured“ vs. „poured out“: První názor, který v knihách Haleyho Alleged Discrepancies of the Bible, str. 219–220, a When Critics Ask, str. 89, připisují středověkému židovskému učenému Maimonidovi, poukazuje na to, že se jedná o slovesa „poured/sprinkled“ (vylil/pokropil) oproti „poured out“ (vylil). Na oltář tedy byla pokropena malá část krve a zbytek byl vylit na zem.
Pozdější doba: Tři body k zvážení:
Leviticus 3:2 výslovně zmiňuje oběti zabité u stanu setkávání, který se používal pouze předtím, než vstoupili do Zaslíbené země.
Deuteronomium 12:1, 18, 27 výslovně zmiňuje oběti na vybraném místě poté, co vstoupili do Zaslíbené země. Deuteronomium 12:8 konkrétně uvádí, že některé předpisy týkající se obětí se změní, až vstoupí do Kanaánu.
Proč? Písmo neříká, proč Bůh chtěl tuto změnu, ale můžeme o tom spekulovat. Všichni měli obětovat svá jatečná zvířata u Stanu setkávání, který stál na volném prostranství. Vylévání veškeré krve na tomto místě by mohlo způsobit logistické problémy. Později, v Deuteronomiu 12:21–22, je po vstupu do Kanaánu uděleno povolení porážet zvířata mimo centrum uctívání. Vzhledem k menšímu počtu porážených zvířat a pravděpodobnému zajištění nakládání s krví na stálém místě bylo nyní možné krev vylévat.
Otázka: Vzhledem k tomu, že podle 4. kapitoly Levitiku musel Ježíš zemřít, aby smířil naše hříchy, co se stalo s obětmi za hříchy, které smírovaly hříchy ve Starém zákoně?
Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit dva body.
1. Starozákonní oběti pouze zakrývaly hřích, ale neodstraňovaly ho.
2. Starozákonní oběti za hřích byly určeny pouze pro neúmyslné a bezmyšlenkovité hříšné činy a pro stav nečistoty. Pro úmyslný hřích neexistovala žádná oběť. (Numeri 15:22–30; 35:31)
Otázka: Jak může spravedlivý Bůh podle Lev 4:13 shledat lidi vinnými z neúmyslného hříchu?
Odpověď: Písmo nám uvádí tři body týkající se neúmyslného hříchu.
1. Když někdo neúmyslně spáchá hřích, neznamená to, že byl nevinný. Mohlo by se stát, že když člověk zjistil, že zhřešil, byl rád, že to udělal. Aby ukázal, že tomu tak není, přinesl oběť. (Deuteronomium 21:1–9)
2. Jak Bible, tak moderní právo uznávají, že některé neúmyslné činy jsou přesto trestné. Neúmyslné zabití a bezohledné ohrožování životů druhých si zaslouží trest, i když vrah nechtěl, aby oběť zemřela (Numeri 35:22–28). Trestem za neúmyslné zabití bylo nucené pobývání v městě útočiště, dokud nezemřel tehdejší velekněz.
3. Bez ohledu na to, zda byl čin úmyslný či nikoli, pokud osoba, která se dopustila hříchu, neměla možnost poznat, že je to zlé, Římanům 4:15 a 5:13 říkají, že neúmyslný hřích je stále hříchem, ale hřích se nepočítá tam, kde není zákon.
Otázka: Měla shromáždění podle Leviticus 4:14 obětovat pouze mladého býka jako oběť za hřích, nebo jak mladého býka, tak mladého kozla podle Numeri 15:24?
Odpověď: Kontextem obou pasáží je celé společenství, ale
a) Leviticus 4:14 se vztahuje na dobu exodu
b) Čísla 15:24 se vztahuje na období od té doby až po všechny budoucí generace.
Zde můžeme vidět poučení o Božím milostivém jednání s lidmi. Menší oběť v Leviticus se týkala doby, kdy byl Zákon pro ně ještě relativně nový, a větší oběť v Numeri se týkala doby, kdy se již měli poučit. Zdá se, že Bůh nejen rozlišuje mezi tím, zda někdo pochybil úmyslně či neúmyslně, ale u neúmyslných hříchů rozlišuje i podle toho, kolik času měl člověk na to, aby se naučil, co je správné.
Knihy When Critics Ask, str. 105, a Haley’s Alleged Discrepancies of the Bible, str. 242, podávají poněkud odlišnou odpověď. Leviticus 4:14 se konkrétně týká „spáchání“ hříchu, tedy hříchů „činu“. Numeri 15:24 se konkrétně týká nedodržení přikázání, tedy hříchů „opomenutí“.
Otázka: Co znamená Leviticus 5:1?
Odpověď: Pokud dojde k veřejnému předvolání svědků a někdo mlčí o tom, co viděl, je to hřích. Následující věta, která říká, že bude hnán k odpovědnosti, může mít závažné důsledky. Pokud je nevinný člověk neprávem popraven kvůli tomu, že svědek nepromluvil, pak je tento svědek pravděpodobně vinen z vraždy.
Otázka: V Lev 5:13, Lev 9:7, Lev 16:16,24,32-33 a Lev 17:11; 23:28 – vykonal kněz smíření za lid, nebo to učinil Kristus v Žid 10:1-4?
Odpověď: Starozákonní oběti přinášely smíření za hříchy v tom smyslu, že hřích zakrývaly, ale neodstraňovaly ho. Židům 9:9–10 říká, že tyto vnější věci vnitřně neočistily svědomí věřícího. Platily pouze do příchodu Krista.
Ti, kdo s tím nesouhlasí, by si měli uvědomit, že v Janovi 1:29–31 řekl Jan Křtitel v přítomnosti Ježíše: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ Ježíš Jana neopravil. Petr řekl něco podobného v 1. Petrově 1:19. Jedna z následujících čtyř možností musí být pravdivá:
1. Jan se mýlil, když to řekl
2. Jan měl pravdu
3. Jan měl pravdu, ale význam byl jiný, nebo
4. Janovo evangelium bylo v tomto klíčovém bodě zkresleno.
Pokud platí bod 1, pak Ježíš zanedbal svou povinnost, když ho neopravil, a Bůh zanedbal svou povinnost, když neopravil Jana, Ježíšova apoštola.
Pokud platí bod 2, pak bychom měli věřit tomu, co je zde napsáno.
Pokud platí bod 3, pak to zní jako úmyslná nepravda (lež), protože po 1400 let Izraelité přesně věděli, co se míní Božím obětním beránkem.
Pokud platí bod 4, pak to muselo být raným křesťanům neznámé, protože nikdo z nich neřekl, že by tomu tak bylo. Nemohlo dojít k zkomolením po letech 150–200 n. l., protože máme mnoho rukopisů obsahujících Jan 1, přičemž nejstarším dosud existujícím je Bodmerův papyrus II, datovaný do let 150–200 n. l. Máme také text tohoto verše zaznamenaný Origenem (225–254 n. l.) a Chrysostomem (cca 407 n. l.). Kdyby byl zfalšován, pak by Bůh musel chtít nebo alespoň připustit, aby byli všichni Jeho následovníci po celou tu dobu oklamáni.
Otázka: Byla v Lev 5:15 oběť přinesena Bohu, nebo kněžím, jak uvádí Lev 5:18?
Odpověď: Jelikož Izraelité nemohli sami vstoupit do nebe a jelikož kněží zastupovali Boha, bylo přinesení oběti přímo kněžím prostředkem, který Bůh stanovil pro předkládání obětí Jemu. Haleyho kniha „Údajné nesrovnalosti v Bibli“ (str. 245) jednoduše uvádí, že kněz jednal jako Boží zástupce. V podstatě stejnou odpověď najdete v knize „Když se ptají kritici“ (str. 89).
Otázka: Proč se v Lev 5:16, když někdo neúmyslně zhřešil v souvislosti s oběťmi, přidává jako trest „pátá část“?
Odpověď: Písmo to vlastně neříká. Prohřešek dané osoby nebyl úmyslný, ale měla znát Zákon lépe. Pátá část byla přidána také jako náhrada, pokud někdo získal majetek lží nebo podvodem (Leviticus 6:5).
Otázka: Proč by podle Lev 6:13 oheň neměl nikdy zhasnout?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Mohlo by to však symbolizovat jak potřebu neustálé oběti, tak možnost obětovat Bohu kdykoli.
Otázka: Proč byla v Lev 7:1-2 a Lev 8:17 zvířata zabíjena mimo tábor, nebo proč byl popel v Lev 6:11 vynášen mimo tábor?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Těla a popel však byly odnášeny pryč z míst, kde lidé jedli, spali a žili. List Židům 13:11–13 zmiňuje, že Ježíš byl ukřižován za branami města (v hanbě), stejně jako byla těla zvířat spalována mimo tábor.
Otázka: Musí být podle Lev 7:15 celá oběť pokojná snědena v ten samý den, nebo se část z ní může sníst i následující den, jak uvádějí Lev 7:16–17 a Lev 19:6?
Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.
1. Leviticus 7:16 rozlišuje mezi dvěma druhy pokojných obětí: obětmi díkůvzdání a dobrovolnými obětmi z vlastní vůle.
2. Oběť mírové oběti na poděkování musí být celá snědena v ten samý den, jak uvádí Leviticus 7:15.
3. Obětní pokojná oběť, která je dobrovolná nebo z vlastní svobodné vůle, může být také snědena následující den, jak uvádějí jak Leviticus 7:16–19, tak Leviticus 19:6.
Otázka: Proč podle Lev 7:23–25 nesměli jíst tuk v mase a co nezjistitelné kousky tuku v mase?
Odpověď: Písmo neuvádí, proč to Bůh přikázal. Dnes však víme, že velké množství tuku, zejména nasycených tuků v červeném mase, není pro člověka zdravé. I když se určitému množství tuku nelze vyhnout, konzumace mikroskopických množství je něco zcela jiného než konzumace čistého sádla.
Otázka: Proč podle Leviticus 7:26–27 a Leviticus 17:10–14 nesměli Izraelité jíst krev?
Odpověď: Ve skutečnosti to bylo poprvé nařízeno v Genesis 9:4, a to ne pouze pro Izraelity, ale pro všechny. Také ve Skutcích 15:20 raná církev přikázala všem, aby nejedli krev.
Odpověď najdeme v Genesis 9:4 a Leviticus 17:11,14. Život je v krvi a právě skrze krev se za nás koná smíření. V dobách Starého zákona krev zakrývala hříchy lidí (Židům 9:22), dokud za nás nebyla prolita Kristova krev.
Otázka: Proč se v Lev 7:30–31, Lev 8:16,20 a Lev 16:25 měl tuk spálit?
Odpověď: Písmo v Leviticus 8:28 říká, že to byla příjemná vůně. Stejně jako tuk kapající na grilu voní a vytváří kouř, tak i spalování tuku při obětích mělo pravděpodobně podobný účinek.
Otázka: V Lev 7:36 a Lev 16:31,34 – vzhledem k tomu, že předpisy o obětech platily pro Izraelity navždy, proč s nimi židovští křesťané ve Skutcích 15:1–29 přestali?
Odpověď: Ve skutečnosti oběti Bohu nepřinášel lid, ale kněz. Dnes je to stejné. Potřebujeme oběť, kterou Bohu přináší náš kněz. Tu máme v našem Veleknězi, Ježíši Kristu, jak naznačuje Jan 1:29 a jak ukazují Židům 8–10 a 1. Janův 2:2.
Otázka: Co byly Urim a Tummim v Lev 8:8, Dt 33:8, Ezdráš 2:63 a Nehemiáš 7:65?
Odpověď: Účel: V té době byly Urim a Tummim prostředkem, pomocí kterého velekněz zjišťoval Boží vůli v určité záležitosti (Exodus 28:30; Numeri 27:21). Bůh někdy prostřednictvím Urim a Tummim mlčel (1. Samuelova 28:6).
Popis: Byly součástí náprsníku, v němž bylo dvanáct kamenů, po jednom pro každý z dvanácti izraelských kmenů.
Jak to fungovalo: Nemělo to žádnou vlastní vnitřní moc, ale fungovalo to pouze proto, že se Bůh rozhodl to použít ke komunikaci. Jak to fungovalo? To nevíme. Židovský historik Josefus, píšící kolem let 93–94 n. l., se domníval, že Bůh způsobil, aby kameny podle potřeby svítily.
Otázka: Jak mohli v Lev 9:12–13 zabít a položit zápalnou oběť na oltář, když už byla spálena?
Odpověď: Zápalné oběti jsou skot, ovce nebo kozy, které mají být zabity a spáleny, a to ještě předtím, než jsou spáleny.
Otázka: Proč v Lev 10:1–2 a Num 3:4 Bůh zabil Áronovy syny Nádaba a Abihu, kteří Bohu obětovali nepovolený oheň?
Odpověď: Bůh bere uctívání sebe sama velmi vážně. To, že měli tu drzost odmítnout Boží přesný způsob uctívání a vědomě činili to, k čemu neměli oprávnění, bylo potrestáno jako varování pro ostatní. List Židům 12:18–23 nám říká, že dnes je to jinak. Zatímco oni uctívali na hoře, kde hořel oheň, od Ježíšova vzkříšení dnes přicházíme s důvěrou do radostného shromáždění.
Otázka: Proč podle Leviticus 10:6 nemohl Áron truchlit za své vlastní děti?
Odpověď: Leviticus 21:1–4 říká, že kněží se mohli stát nečistými kvůli svým vlastním dětem. Leviticus 21:10–12 však uvádí, že velekněz se nemohl stát nečistým vůbec, ani kvůli smrti svého vlastního otce či matky.
Otázka: Proč se v Lev 10:16–20 Mojžíš rozhněval na Árona a proč se pak uklidnil?
Odpověď: Vzhledem k tomu, že Bůh zabil dva Áronovy syny kvůli nesprávným obětem, byl Mojžíš pravděpodobně na Árona rozhněvaný a zároveň se obával, že by ho mohl potkat stejný osud. Když však Mojžíšovi došlo, že Áronova chyba byla neúmyslná a že Áron toho lituje, přestal se Mojžíš, který znal Boží srdce, obávat.
Otázka: Jak lze shrnout stravovací zákony uvedené v Lev 11 a Dt 14?
Odpověď: Zde je stručné shrnutí.
Žádný tuk – Leviticus 7:23–25
Žádná krev – Genesis 9:4; Leviticus 7:26–27; 17:10–14; 19:26
Některá býložravá zvířata s rozdělenými kopyty, která se navíc přežvykují, jsou povolena. Velbloudi, damani, králíci a prasata nejsou. – Leviticus 11:3–8; Deuteronomium 14:6–8. Jen pro doplnění: prasata jsou nositeli tasemnic, trichinózy, erysipelu a tyfu.
Pouze ryby, žádné mořské plody, pokud nemají jak ploutve, tak šupiny. Žádní krabi, humři, krevety, úhoři, žraloci ani delfíni (Leviticus 11:9–12; Deuteronomium 14:9–10). Na okraj je třeba poznamenat, že zakázaná zvířata byla obecně mrchožrouti.
Žádní orli, jestřábi, supi, luňáci, sovy, kormoráni, labutě, pelikáni, čápi ani netopýři (Leviticus 11:13–19; Deuteronomium 14:11–18). Jen pro zajímavost, mnoho z těchto ptáků byli mrchožrouti a ti, kteří jimi nebyli, se živili krysami, myšmi a jinými mrchožrouty.
Hmyzu bylo málo, pouze některé druhy kobylek, sarančat a brouků. Žádné mravenci ani švábi obalení čokoládou (Leviticus 11:20–23; Deuteronomium 14:19). Takže můžete své ženě říct, že dnes k večeři vynecháte šváby. ;-)
Různé: žádné krysy, lasičky, želvy, ještěrky, hlemýždi ani krtci (Leviticus 11:26–31).
Otázka: Mohl by se Mojžíš v Lev 11 a Dt 14 naučit své zdravotní zásady od Egypťanů?
Odpověď: Ani náhodou. Egyptské zdravotní praktiky byly dobře zdokumentovány a dochovaly se až do dneška. Existuje mnoho zmínek o léčivých účincích červí krve, kouzelné vody, muchích výkalů a hnoje, ale ty (naštěstí) ve Starém zákoně chybí. V egyptských textech se o hygienických zvyklostech Starého zákona nehovoří.
Egypťané však disponovali pokročilými znalostmi, včetně 48 druhů chirurgických zákroků. Ani o tom se v Bibli nic neříká.
Otázka: Bylo Židům v Lev 11 a Dt 14 tehdy i dnes povoleno lovit zvířata?
Odpověď: Někteří dnešní Židé si myslí, že ne. Jejich argumentem je, že lov zvířat, která nejíte, je krutý, a Židé by neměli jíst ani košer ulovená zvířata, protože jejich krev nebyla řádně vypuštěna.
To však není to, co říká Boží slovo. Neexistuje žádný zákaz lovu pro potravu nebo pro sport. V Mojžíšově zákoně, v Leviticus 17:13, se píše, že lze lovit zvířata a ptáky, stačí jen zajistit, aby byla krev vypuštěna. Vypuštění krve zvířete v terénu sice není tak důkladné jako košer postup dnešních Židů, ale vypuštění krve tak, jak by to udělal lovec, je vše, co Bůh vyžadoval.
Otázka: Jak to, že v Lev 11 a Dt 14 mohli jíst ptáky, kteří létají? Ptáci, kteří létají, mají pouze tmavé maso, což je způsobeno vyšším podílem krve v mase.
Odpověď: Smyslem přikázání proti krvi bylo „vypustit krev“, tj. krev, která vytekla z těla. Nešlo o to odstranit všechny mikroskopické stopy krve.
Otázka: Proč podle Lev 11:3–8 a Dt 14 nesměli jíst zvířata, která přežvykují, ale nemají rozdělená kopyta?
Odpověď: Písmo pouze uvádí, že to Bůh přikázal. Bůh nejen konkrétně popsal zvířata, která znali, ale stanovil i obecná pravidla pro zvířata, s nimiž možná ještě nebyli obeznámeni.
Otázka: Proč se v Lev 11:6 a Dt 14:7 uvádí, že damani (hyraxes) a zajíci (králíci) přežvykují, když zoologové s jistotou vědí, že to nedělají?
Odpověď: Hebrejské slovo odpovídá starověkým klasifikacím zvířat, nikoli těm moderním. Anglický termín „chewing the cud“ (přežvykování) se vztahuje na zvířata zvaná přežvýkavci, která mají více žaludků pro trávení rostlin. Trávení začíná v jednom žaludku, poté je potrava částečně vyvržena a poslána do jiného žaludku. Zvíře nemůže přežvykovat, pokud to jeho trávicí systém neumožňuje. V odpovědi je třeba zohlednit čtyři body.
Nejsou přežvýkavci: Divočáci a králíci nemají trávicí systém, který by umožňoval to, co dnes nazýváme přežvykováním.
Vypadají jako přežvýkavci: Jelikož se zajíci a králíci pohybují čelistmi do stran jako přežvýkavci a jedí stejnou potravu, budí dojem, že přežvykují. Dokonce i přírodovědec Linné zpočátku považoval tyto zvířata za přežvýkavce.
Bůh komunikuje srozumitelně: Božím záměrem bylo sdělit Izraelitům praktická pravidla, která mají dodržovat, slovy a pojmy, kterým by rozuměli, a Izraelité zařadili králíky a zajíce mezi ta zvířata, která „vyvrhují to, co spolkli“.
Používání jejich vlastních pojmů: Bůh k komunikaci s nimi používal jejich vlastní jazyk, pojmy a popisy. Každý Hebrejec žijící před moderní dobou by chápal, že mezi zvířata, která „přežvykují“, patří i králíci a zajíci. Aplikovat na Mojžíšův text anachronicky odlišný a moderní klasifikační systém znamená vnucovat starověkým slovům moderní význam.
Viz When Critics Ask, str. 89–90, Hard Sayings of the Bible, str. 158–160, Bible Difficulties and Seeming Contradictions, str. 89–90, Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 126, Wycliffe Bible Dictionary, str. 78 a Stephen Caesar, „Zoology in the Pentateuch: Tři údajné chyby“, „Věda, věda a Písmo“ v The Christian News, 2. července 2001, str. 26, kde najdete v podstatě stejnou odpověď.
Otázka: Proč mohli podle Lev 11:9–10, 31 jíst ryby s ploutvemi a šupinami, ale ne jiné ryby, chobotnice a krevety?
Odpověď: Písmo to neuvádí, ale jedním z důvodů mohlo být, že Bůh nechtěl, aby se nakazili nemocemi v důsledku nesprávného tepelného zpracování ryb živících se na dně. Skutečnost, že Mojžíšův zákon zakazoval ryby živící se na dně, byla zaznamenána již v roce 100 n. l. v Barnabášově epištole, kap. 10, str. 143–144.
Otázka: V Lev 11:11 a Ex 35:7, když byly mrtvoly delfínů ohavností, proč Bůh přikázal, aby jimi byl zakryt svatostánek?
Odpověď: Bible nikdy neříká, že by delfíni byli sami o sobě ohavnými zvířaty. Říká pouze, že pojídání delfínů bylo ohavné a že používání jejich kůží k běžným účelům bylo ohavností.
Jednalo se o hebrejské slovo, které se běžně nepoužívalo, takže zde panuje určitá nejistota. Delfín obecný žil ve Středozemním moři. Wycliffe Bible Dictionary (str. 97) však uvádí, že zde šlo o dugonga (neboli mořskou krávu). Dugongové se někdy vyskytovali podél pobřeží Rudého moře. BSB překládá tento výraz jako „jemná kůže“ s poznámkou pod čarou, že se pravděpodobně jedná o kůže velkých vodních savců, a kniha Can Archaeology Prove the Old Testament? na str. 31 rovněž dodává, že dugongů je v této oblasti hojně a Arabové z jejich kůží dodnes vyrábějí sandály. Ezechiel 16:10 používá stejné hebrejské slovo při zmínce o „kůži“ na sandály.
Otázka: Jak to, že v Lev 11:13–19 je zmíněno dvacet ptáků, zatímco v Dt 14:11–18 je jich zmíněno dvacet jeden?
Odpověď: Oba seznamy obsahují stejné ptáky, s následujícími výjimkami:
Leviticus 11:13–19 Deuteronomium 14:11–18
Jakýkoli druh černého luňáka Černý luňák
Jakýkoli druh sokola
Oba seznamy uvádějí jakýkoli druh jestřába. Ačkoli moderní zoologové klasifikují sokoly jako druh jestřába, z technického hlediska je to irelevantní, protože nelze vnucovat moderní klasifikace starověkým seznamům v jiném jazyce a kultuře. Klíčovým bodem je, že starověcí Hebrejci zřejmě také považovali sokoly za druh jestřába.
Druhou odpovědí, kterou uvádí Haley ve své knize Alleged Discrepancies of the Bible (Údajné nesrovnalosti v Bibli) na str. 391, je, že slovo „sokol“ je cizí písařská chyba. Tvrdí to proto, že v hebrejštině se slovo „sup/sokol“ (daah) liší od slova „glede“ (raah) pouze jedním písmenem a že slovo „sup“ chybí v samaritánském Pentateuchu, Septuagintě a mnoha hebrejských rukopisech.
Otázka: Je v Lev 11:20–21 nesprávné tvrdit, že existují čtyřnozí hmyz (na to se ptali jak ateista, tak muslim)?
A: Hebrejský idiom „na čtyřech“ znamená, že zvíře nechodí vzpřímeně. Pes s amputovanou nohou tedy stále chodí „na čtyřech“. Hebrejci zřejmě neměli slovo „paralelně“. Když se nad tím zamyslíte, jak byste i v angličtině nebo čínštině stručně vysvětlili někomu, jak zvířata se čtyřmi, šesti a mnoha nohami chodí podobně, aniž byste použili slovo „paralelně“?
Q: Proč jsou v Lev 12:1–8 ženy [údajně] hříšné po porodu? (Na to se zeptal muslim.)
Odpověď: Písmo nehovoří o hříšnosti, ale pouze o nečistotě. Když někdo z levitské rodiny zemřel, Bůh jim přikázal pohřbít tělo a oni byli nečistí až do večera. Stát se nečistým je něco jiného než být hříšný, jak dokazuje skutečnost, že Bůh jim přikázal, aby se v určitých situacích stali nečistými.
Otázka: Proč je v Lev 12:1–5 matka po porodu nečistá?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Nicméně nečistota by ji zbavila povinností každodenního života a čas odpočinku by jí prospěl.
Otázka: Proč je podle Lev 12:1–5 novopečená matka nečistá 7 dní po narození syna a 14 dní po narození dcery?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Nečistota však neznamená hříšnost. Jedním z pravděpodobných důvodů je, že chlapci byli obřezáváni osmého dne, a zkrácením doby u chlapců mohla být matka přítomna při obřadu obřízky.
Otázka: Proč v Lev 12:5–7 přinášely čerstvé matky za narození dítěte zápalnou a hříšnou oběť, když Žalm 128:3 říká, že mateřství je požehnáním?
Odpověď: Mateřství je požehnáním. Stejně jako téměř vše ostatní, co děláme, je však i ono poskvrněno hříchem. I narozené děti mají hříšnou přirozenost.
Otázka: Proč v Lev 13 neměly příznaky malomocenství v té době stejné charakteristiky, jaké známe u dnešního malomocenství?
Odpověď: Hebrejské slovo označovalo širokou škálu kožních onemocnění, a ne pouze to, co nazýváme malomocenstvím nebo Hansenovou chorobou.
Jen tak na okraj, představte si, jak důležitá musela být v antice hygiena pokožky, když se lidé nemohli často koupat.
Otázka: Která onemocnění z té doby by se podle 13. kapitoly knihy Leviticus mohla považovat za malomocenství?
Odpověď: Wycliffe Bible Dictionary na str. 462 uvádí následující seznam:
Skutečná lepra (Hansenova choroba), syfilis, neštovice, svrab, favus, kožní plíseň na hlavě, systémové plísňové infekce, vředy a furunkly, pemfigus, dermatitis herpetiformis a rakovina kůže. Tento seznam pochází z článku „Leprosy in Ancient Hebraic Times“ (Lepra ve starověkých hebrejských dobách) od Harolda M. Spinky, M.D. Byl publikován v časopise Journal of the American Scientific Affiliation v březnu 1959.
Otázka: Co je to „rozlehlá lepra“ v Lev 13:51–52?
Odpověď: Mnoho kožních onemocnění z té doby bylo v moderní době vymýceno. Hebrejský termín zřejmě označuje druh plísně nebo lepry, který dnes neznáme.
Otázka: Jak je možné, že v Lev 13:47–59 a Lev 14:33–53 mohou „onemocnět“ a mít lepru oděvy a domy?
Odpověď: Oblečení může šířit kožní nemoci. Plísně a houby mohou růst jak na oblečení, tak na lidech, a oblečení může být také nositelem nemoci.
Otázka: Proč musel člověk podle Lev 14:12 přinést oběť za provinění a oběť za hřích, když byl uzdraven z nemoci?
Odpověď: Písmo to výslovně neuvádí, ale
1. Oběť byla vždy součástí obřadního očištění.
2. Není zde žádná zmínka o tom, že by daná osoba byla „vinna“ nebo „hříšnější“ než ostatní jen proto, že touto nemocí trpěla.
Z toho si můžeme vzít duchovní ponaučení. Kromě toho, že Bůh věřícím odpouští všechny jejich hříchy, potřebujeme stále také očištění od naší hříšné přirozenosti.
Otázka: Proč se v Lev 14:14,17 nanáší krev a olej na pravé ucho, pravý palec a pravý palec u nohy?
Odpověď: Písmo to konkrétně neuvádí, ale pravděpodobně to slouží k tomu, aby se ten, kdo přináší oběť, ztotožnil s obětí. Další příklady použití pravého ucha, pravého palce a pravého palce na noze najdeme v Leviticus 8:23–24 a Exodus 29:20.
Otázka: Vzhledem k tomu, že v Lev 15:16 byli lidé po pohlavním styku nečistí až do večera, znamená to snad, že pohlavní styk v manželství je nějakým způsobem hříšný?
Odpověď: Ne. Nečistota neznamená neposlušnost vůči Bohu, ale větší opatrnost kvůli hygienickému riziku. Například když zemřel blízký příbuzný, měl jsi ho pohřbít a (aniž bys byl neposlušný) byl jsi nečistý až do večera. Zákony o čistotě byly v pouštní kultuře s nedostatkem vody velmi důležité.
Příklad kněze, který se stal nečistým, protože poslouchal Boží vůli, najdeme v knize Čísel 19:8.
Otázka: Proč jsou v Leviticus 15:19–30, 33 ženy [údajně] hříšné během menstruace? (Toto tvrdil jeden muslim.)
Odpověď: Nejsou hříšné, pouze nečisté. Když někdo z rodiny levity zemřel, Bůh jim přikázal pohřbít tělo a oni byli nečistí až do večera. Stát se nečistým se liší od toho, být hříšný, jak dokazuje skutečnost, že Bůh jim přikázal, aby se v určitých situacích stali nečistými.
Jelikož to tohoto muslima znepokojovalo, možná by se k tomu chtěl vyjádřit z pohledu šaríi: smrkání a menstruace jsou činy satana (Ibn-i-Majah, sv. 2, č. 969, str. 87).
Měl by se zeptat muslimských učenců, proč je muslimským ženám zakázáno modlit se během menstruace. Zde je několik zdrojů ze šaríi, které může použít, aby se jich na to zeptal.
Černý pes nebo žena, případně pes a menstruující žena přerušují modlitbu. Abu Dawud, sv. 1, č. 702, 703, s. 181; Ibn-i-Majah, sv. 2, č. 949–953, s. 78–80
Menstruující žena nesmí recitovat Korán. Abu Dawud, sv. 1, poznámka pod čarou 111, s. 56
Otázka: Proč v Lev 16:1–2 Bůh dal Áronovi trochu volnosti, když Áronovým dvěma synům, Nádabovi a Abihuovi, žádné milosrdenství neprokázal?
Odpověď: Z kontextu vyplývá, že Áron se dopustil chyby z nevědomosti, a Římanům 4:15 a Římanům 5:13 dokazují, že Bůh nepočítá hříchy, kterých se dopouštíme z nevinné nevědomosti, jako přestoupení.
Otázka: Kdo je Azazel v Lev 16:8 a jaký má vztah k obětnímu kozlu?
Odpověď: Skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí (str. 158–159) tvrdí, že se jedná o důkaz dřívější, primitivnější židovské mytologie. Křesťanská odpověď se skládá ze tří bodů.
1. Ne, neexistuje vůbec žádný důkaz pro tuto domnělou primitivní židovskou mytologii. Důkazy, které máme o modlářských praktikách Izraelitů, nasvědčují tomu, že vše bylo převzato od okolních národů.
2. Křesťané otevřeně přiznávají, že již od nejstarších dob se mnoho Izraelitů oddávalo modlářským a mytologickým praktikám. Stačí si přečíst o zlatém teleti na hoře Sinaj nebo o neustálých napomínáních proti uctívání modl, abychom viděli, že Starý zákon tuto zkaženost upřímně přiznává, ačkoli Bible se do přílišných detailů nepouští.
3. Asimovovo tvrzení vychází z předpokladu, že starozákonní rituály nemohly být dány transcendentním Bohem. Asimov spíše předpokládá, že zdrojem musely být modlářské praktiky, a pomocí kruhového uvažování používá příklad Azazela k dokázání svého tvrzení. Asimovova chyba spočívá v tom, že ačkoli používá srovnání Azazela s hypotetickým modlářským izraelským zvykem, aby ukázal, že tento rituál nebyl dán transcendentním Bohem, neexistuje žádný důkaz o tom, že by modlářští Izraelité měli zvyk podobný Azazelovi.
Otázka: Proč Bůh v Lev 16:10, 22, 26 zavedl pojem „obětní beránek“?
Odpověď: Biblický pojem „obětní beránek“ se liší od moderního významu tohoto slova. Moderní význam označuje někoho, kdo je obviňován z něčeho, za co nenese odpovědnost.
V Bibli byl obětní beránek propuštěn, aby odešel žít do pouště, a na tohoto beránka byla symbolicky vložena veškerá vina. V biblickém smyslu je naším obětním beránkem Ježíš.
Myšlenka, že obětní beránek je symbolem Satana, byla židovskou tradicí, která vznikla až mnohem později.
Otázka: Proč se v Leviticus 16 muselo vše dělat přesně tímto způsobem?
Odpověď: O důvodech by se dala napsat celá kniha, a Bůh to také udělal – konkrétně v Listu Židům. Viz zejména kapitoly 7–10 a 13.
Otázka: Mohli lidé podle Leviticus 17:3–4, 9 zabít jakékoli zvíře, aniž by to byla oběť?
Odpověď: V době exodu ne. Důvodem bylo to, že Bůh nejen chce, abychom Ho uctívali, ale také chce, abychom uctívali pouze Jeho a neuctívali ani neobětovali žádným jiným bohům, jak ukazuje Leviticus 17:7.
Deuteronomium 12:20–23 však výslovně uvádí, že se to změní, až vstoupí do Kanaánu.
Otázka: Byli démoni (se‘irim) v Leviticus 17:7 bohové divokých koz, jak tvrdí Asimovův Průvodce Biblí na str. 159?
Odpověď: Podle Greenova doslovného překladu znamená hebrejský výraz v tomto kontextu „oběti kozám“. Byli tedy pokoušeni přinášet oběti bohům koz, jak to formuluje Asimov.
Otázka: Byla v Lev 17:13 krev vypuštěna a zasypána zeminou, nebo byla krev vylita jako voda, jak uvádí Dt 12:24?
Odpověď: Obojí je správné. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.
1. Vylévání a vypouštění krve jsou v podstatě totéž.
2. Kontext Deuteronomia se týká konzumace masa obecně, zejména doma, kde si lidé udržují dům v čistotě. Nebyly tedy uvedeny žádné podrobnosti o tom, jak s krví naložit tak, aby byl dům čistý.
3. Kniha Leviticus konkrétně zmiňuje lov v poli. Ačkoli by lovec mohl být v pokušení nechat krev prostě na zemi, Leviticus 17:13 výslovně dodává, že lovec musí „po sobě uklidit“ a zakrýt krev hlínou.
Otázka: Jaké je shrnutí levitských manželských zákonů v Lev 18:1–17 a 20:12,14?
Odpověď: Z Kodexu svatosti v Leviticus 17–25 vyplývají následující omezení týkající se manželství.
Pohled muže Pohled ženy
Dcera (blízký příbuzný) Syn (blízký příbuzný)
Matka (blízký příbuzný) Otec (blízký příbuzný)
Matka/nevlastní matka Syn/nevlastní syn
Vlastní/nevlastní/nevlastní sestra Vlastní/nevlastní/nevlastní bratr
Vnučka Dědeček
Sestra rodiče Syn sourozence
Manželka otcova bratra Syn bratra manžela
Snacha Tchán
Manželka bratra Bratr manžela
Tchyně Zeť
Žijící sestra manželky Manžel žijící sestry
Bez omezení:
Dcera sourozence Bratr rodiče
Dcera bratra manželky Manžel sestry otce
Manželka bratra matky Syn sestry
Dcera bratra rodiče Syn bratra rodiče
Dcera bratra Otcův bratr
Manželka bratra matky Syn sestry manžela
Asymetrie: Omezení jsou „asymetrická“ ve vztahu k následujícímu. Žena se může provdat za syna své sestry, ale ne za syna svého bratra. Muž se může oženit s [bývalou] manželkou bratra své matky, ale ne s [bývalou] manželkou bratra svého otce.
Otázka: Lze podle Lev 18:5 dosáhnout spásy dodržováním zákona, když Nový zákon učí, že nás může spasit pouze Kristus?
Odpověď: Pravda obsažená v Leviticus 18:5 je pouze jedním z dílků mozaiky Božího zákona, milosrdenství a milosti. Zde jsou některé další dílky, které do sebe zapadají s Leviticus 18:5.
1. Hypoteticky by člověk nepotřeboval Boží milosrdenství, kdyby zákon dodržoval dokonale.
2. Měla by (a my bychom měli) se snažit žít bezhříšný život a dokonale poslouchat Boha.
3. To však nedokážeme. Nikdo není bez hříchu (Přísloví 20:9; Žalm 14:2–3; 19:12).
4. Jakmile si to uvědomíme, měli bychom se obrátit k Bohu a vážit si Jeho milosrdenství a milosti.
5. Bůh slíbil lidem, kteří ho následovali ve Starém zákoně, že (nějakým způsobem) pokud se odevzdají Bohu a Jeho zákonu, budou spaseni. Ukazuje to mnoho dalších veršů kromě Leviticus 18:5.
6. Bůh zjevil jediný prostředek, který si vyvolil k odpuštění jak jejich hříchů, tak i našich, a tím je Ježíš Kristus.
7. I když žijeme po Kristově vzkříšení, Leviticus 18:5 se na nás dnes vztahuje v přeneseném smyslu. Bůh přikazuje všem lidem, aby věřili Ježíši a byli mu poslušní (2. Tesalonickým 1:8). Kdo věří a je Bohu poslušný, bude mít věčný život.
Jiný výklad najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelné výroky Bible), str. 160–161, a v knize „735 Baffling Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 735 záhadných biblických otázek), str. 67.
Otázka: Proč bylo v Lev 18:16 a Lev 20:21 muži zakázáno vzít si za ženu manželku svého bratra, když mu Deut 25:5–10 přikazuje, aby si ji vzal?
A: Kniha Leviticus 18:16–18 říká, že se nesmíš oženit s manželkou svého bratra, dokud je naživu. Příkaz oženit se s manželkou svého bratra v Deuteronomiu 25:5–10 slouží k tomu, aby se po smrti tvého bratra zachovalo jeho jméno.
Q: Proč se v Bibli v Lev 18:8–18; 20:11–14, 17–21 hovoří o incestu? (Tuto otázku vznesl jeden muslim.)
Odpověď: O tomto nepříjemném tématu bylo třeba hovořit; egyptská královská rodina a později i Peršané praktikovali incest pravidelně.
Otázka: Měli by manželé podle Lev 18:19 a Lev 20:18 mít pohlavní styk, když má žena menstruaci?
Odpověď: Tento verš ukazuje, že podle Mojžíšova zákona by neměli.
Otázka: Je podle Lev 18:22,24 a Lev 20:13 homosexualita stále hříchem, nebo se jedná o něco, co se změnilo, jako je konzumace vepřového masa, či o něco, co se nezměnilo, jako je zákaz obětování kojenců?
Odpověď: Je to stále hřích. Nejenže Nový zákon o jakékoli změně v této věci mlčí, ale máme také potvrzení z Římanům 1:26–27 a 1. Korinťanům 6:9, že se stále jedná o hřích.
Leviticus 18:22 následuje hned po verši zakazujícím obětování kojenců a předchází verši zakazujícímu zoofilii, takže Bůh možná na tyto tři věci nahlíží podobně. Leviticus 20:13 se nachází dva verše před dvěma verši zakazujícími zoofilii. Viz také diskuse k Římanům 1:26–27 a 1. Korinťanům 6:9.
Otázka: Byla v Lev 18:22–24 a Lev 20:13 homosexualita a zoofilie odsouzeny výhradně proto, že z nich nemohly vzejít děti?
Odpověď: Ne, to nebyl důvod, který Bůh uvedl. Důvod je jasně vysvětlen v Leviticus 18:22–23. Stejně jako je sex se zvířetem zvráceností, je i sex mezi dvěma muži pro Boha odporný a v té době byl trestán smrtí.
Otázka: Kdo je v Lev 19:18 tím bližním, kterého měli Židé milovat?
Odpověď: Leviticus 19:18 uvádí, že se jednalo o kohokoli z jejich vlastního lidu. Lze předpokládat, že sem patřili i přistěhovalci (cestovatelé a dočasní obyvatelé) v zemi, ale ne Kanaánci.
Otázka: Proč se v Lev 19:20 trestá otrokyně, která se dopustila pohlavního styku?
Odpověď: Mojžíšův zákon netrestal žádnou ženu, ať už otrokyni nebo svobodnou, která byla znásilněna. Pokud však žena znásilněna nebyla, nebo pokud se nacházela ve městě a nevznesla výkřik, svobodná žena byla popravena. Otrokyně vzhledem ke svým okolnostem popravena nebyla. Její trest je popsán v následující otázce.
To je v ostrém kontrastu s pozdějším římským právem, kde mohla být otrokyně potrestána uříznutím nosu za „zločin“, že se před svým pánem skromně zakrývala. Mojžíšův zákon je také v ostrém kontrastu s islámským právem, kde byl sex s otrokyněmi a zajatkyněmi povolen a nikde ani odrazován. Byly nazývány „ženami, které vlastní naše pravá ruka“. Dokumentaci k tomuto tématu v sunnitském islámském právu najdete v Buchárího hadísech, sv. 3, kniha 34, kap. 113, po č. 436, str. 239–240.
Otázka: Byla v Lev 19:20 žena bičována?
Odpověď: Význam hebrejského slova je nejistý. Zde jsou některé překlady.
King Jamesova verze: „bude bičována; nebudou usmrceni…“
New King James Version: „za to bude následovat bičování; ale nesmějí být usmrceni…“
NIV: „musí být uložen přiměřený trest. Nesmí však být usmrceni…“
NASB: „bude uložen trest; nesmí však být usmrceni…“
Berean Standard Bible: „musí být uložen přiměřený trest. Nesmí však být popraveni…“
Interlineární Bible Jaye P. Greena: „bude provedeno vyšetřování; nesmějí být usmrceni…“
Překlady lze rozdělit do dvou skupin: buď je hebrejským slovem „bičování“, nebo „vyšetřování“ či „trest“. Je zřejmé, že žena byla nějakým způsobem potrestána. Pouze 400 let stará King Jamesova verze však uvádí, že bičována byla pouze žena.
Otázka: Proč byly v Lev 19:26,31; 20:6,27 zakázány čarodějnictví, magie a spiritismus?
Odpověď: Tyto verše uvádějí, že
A. Pokud se obrátíte na médium, budete jím poskvrněni (Leviticus 19:31)
B. Pokud se na ně obrátíte, (duchovně) se jim oddáváte. (Leviticus 20:6)
Další důvody, proč jsou tyto praktiky špatné, jsou:
1. Lidé hledají jejich moudrost místo Boží
2. Lidé důvěřují jejich moci místo Bohu
3. Lidé se oddávají magii a médiím místo Bohu.
4. Lidé někdy tyto věci uctívají a klanějí se jim místo Bohu.
I kdybyste nedělali všechny čtyři tyto věci, stačilo by, abyste dělali jen jednu z nich, a body A a B by se na vás vztahovaly. Křesťané by neměli chodit k žádným věštcům, ani jen pro zábavu na pouti.
Otázka: Proč se Bůh v Lev 19:27 zajímal o účesy?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Vlasy jsou nápadné a nestříhání vlasů na spáncích by zde bylo jedním ze způsobů, jak rozpoznat židovské muže. Upozorňujeme, že v této kultuře mohli mít dlouhé vlasy i ti, kteří nebyli nazirejci. Viz také diskuse k 1. Korinťanům 11:14.
Otázka: Znamená to, že podle Lev 19:28 by si člověk neměl nechat udělat tetování?
Odpověď: Toto je součástí Mojžíšova zákona. Nový zákon však říká, že jsme Božím chrámem, a my nechceme na stěny Božího chrámu malovat graffiti. Zjevení 13:16–18 uvádí, že většina lidí, s výjimkou věřících, bude mít na pravé ruce nebo na čele znamení představující číslo 666, číslo šelmy. Jediným argumentem, který lze uvést ve prospěch tetování, je skutečnost, že v dnešním Egyptě si někteří koptský lidé nechávají na své novorozené děti výrazně vytetovat kříž. Důvodem je to, že jinak by muslimští fundamentalisté měli sklon unášet jejich děti a vychovávat je jako muslimy.
Otázka: Proč bylo v Leviticus 20 tolik zločinů trestáno trestem smrti?
Odpověď: Zřejmě šlo o činy natolik závažné, že si v Božích očích zasloužily popravu. Místo toho, abychom se snažili vtěsnat Boha do našich vlastních předem vytvořených představ, naučme se, co Bůh učil, a teprve poté hledejme důvody pro toto. Zločiny zasluhující trest smrti spadají do tří kategorií:
Zabíjení lidí: úmyslná vražda a neúmyslné zabití, pokud pachatel neuteče do města útočiště. Důležitým rozdílem mezi starozákonním zákonem a jinými zákony je to, že nezáleželo na tom, zda byla oběť otrokem nebo svobodným člověkem. Poprava člověka za zabití jiného člověka je přiměřeným trestem za vzít někomu život.
Sexuální hříchy: Většina sexuálních hříchů – cizoložství, homosexualita, incest, zoofilie – se trestá smrtí. Mnohé sexuální hříchy jsou návykové a jejich páchatelé se snaží do svého hříchu zaplést i ostatní. Pro dobro tehdejšího společenství byli popravováni.
Otevřená vzpoura: Uctívání jiných bohů, věštění atd. představuje pro Boží vyvolený lid, Židy, vzpouru proti Bohu. Samozřejmě, Žid mohl opustit svůj lid, asimilovat se v jiné zemi a dělat, co chtěl. Ale u Židů žijících jako vyvolený lid Bůh netoleroval vzpouru proti sobě samému. Netoleroval ani vzpouru proti rodičům, jako je například jejich otevřené proklínání (Leviticus 20:9).
Starý zákon obsahoval méně trestných činů trestaných smrtí než jiné zákoníky. Mnoho jiných zákoníků by zloděje popravilo.
Na rozdíl od starozákonního zákona je islámské právo šaría odlišné. Pokud svobodný člověk a otrok společně zabijí otroka, otrok je popraven a svobodný člověk musí zaplatit pouze polovinu krvného. Zde je citát: „Malik řekl o dospělém a dítěti, když společně zavraždí muže. ‚Dospělý je popraven a dítě zaplatí polovinu plného krvného.‘ Malik řekl: ‚Stejně je tomu v případě svobodného člověka a otroka, když zavraždí otroka. Otrok je popraven a svobodný člověk zaplatí polovinu jeho hodnoty.‘“ Muwatta Malik 43.3.3
Otázka: Odkazuje slovo „Molech“ v Lev 20:2 skutečně na „melech“ (král) a jedná se o zákaz týkající se boha lidu, jak tvrdí Asimovova příručka k Bibli na str. 162?
A: Ne. Jméno Molech mohlo být odvozeno od slova znamenajícího „král“. Jednalo se však o konkrétní modlu, kterou uctívali Ammonité. Existují důkazy, že v městském státě Mari byl kolem roku 1700 př. n. l. znám bůh jménem Muluk.
Q: Proč podle Lev 21:1–4 mohl kněz truchlit pouze za rodiče, bratry a sestry žijící v domácnosti, ale ne za ostatní?
A: Zřejmě se považovalo za důležitější, aby byl kněz pro výkon svých povinností obřadně čistý, než aby se stal obřadně nečistým kvůli komukoli jinému než svým nejbližším příbuzným.
Otázka: Proč se podle Lev 21:11 nemohl velekněz stát obřadně nečistým ani kvůli pohřbu svých vlastních rodičů?
Odpověď: Důležitost úřadu velekněze to zřejmě vylučovala.
Otázka: Proč se v Lev 21:18–23 zdá, že Bůh nemá v oblibě osoby s omezenými schopnostmi, a zakazuje lidem s tělesným postižením stát se veleknězem?
Odpověď: Kdyby Bůh chtěl, mohl si svobodně vybrat pouze malé lidi, vysoké lidi, černovlasé lidi, leváky nebo jakýkoli druh lidí, který by si přál. Pokud si Bůh vybral lidi, kteří neměli tělesné vady, a neviděl potřebu sdělit nám své důvody, je to Boží výsada.
Můžeme spekulovat, že důvod by mohl souviset s tím, že kněz při přinášení obětí slouží lidem jako „vzor“. Samozřejmě i zvířecí oběť musela být bez vad, jak ukazuje Leviticus 22:20–25.
Otázka: Proč podle Lev 22:28 nesměli zabít matku a mládě jako oběť ve stejný den?
Odpověď: Písmo to neuvádí. Možná to souvisí s 2. Mojžíšovou 23:19: „Nesmíš vařit kůzle v mléce jeho matky.“
Otázka: Je pravda, že v Lev 23:6 se uvádí: „Používání nekvašeného chleba v rituálech je nepochybně velmi starobylé a sahá až do doby dlouho před exodem“?
Odpověď: Nemáme žádné záznamy o tom, že by se to praktikovalo před exodem. Pokud Asimov považuje za významné, že nemáme žádné záznamy o Dni smíření (Jom Kippur) před exilem (viz diskuse k Lev 23:26–32), proč si pak myslí, že používání nekvašeného chleba bylo velmi starobylé?
Někdo jiný by mohl (s stejně malou oporou) argumentovat opačně, že Den smíření existoval již před exodem a že kvasný chléb se začal používat až po exilu. Samozřejmě by všechny pasáže Písma, které zmiňují nekvašený chléb, mohly být odmítnuty jako „doplňky zřejmě napsané po exilu, protože nekvašený chléb naznačuje pozdější datum“.
Domnívám se, že Asimov tuto informaci čerpal z Anchor Bible Dictionary, svazek 6, str. 756 a zejména str. 759–760 v části „Teorie původu“. Tato liberální kniha však neposkytuje žádný důkaz o tom, že by se tento svátek slavil mimo Bibli. Zdá se, že tato teorie vznikla u Julia Wellhausena v 19. století.
Co se mě týče, jelikož jediný důkaz ukazuje, že Izraelité zde praktikovali obojí, rozhodl jsem se řídit tímto důkazem.
Otázka: Je pravda, že v Lev 23:26–32, Lev 16:1–34 a Num 29:7–11 není žádná zmínka o tom, že by se Den smíření slavil až v období po exilu, jak tvrdí Asimovův Průvodce Biblí na str. 158?
Odpověď: Asimov neuvádí žádné záznamy o tom, že by se tento svátek slavil ani v období po exilu ve Starém zákoně, ale to není podstatné. Nedalo by se očekávat, že by existovalo mnoho záznamů o chrámových obřadech, v nichž by se uvádělo: „Provedli jsme to tak, jak jsme měli.“ Podobně neexistují historické záznamy o sběru dřeva pro chrám, ale víme, že Gibeonité, kteří byli sběrači dřeva, plnili svou funkci jak před exilem, tak i po něm. Stejně tak nemáme žádné záznamy o jakémkoli chrámovém obřadu z doby před exilem, kromě toho, co je již zapsáno v Bibli.
V jubilejním roce se podle Leviticus 25:8–9 v Den smíření troubilo na trubku. Oslava jubilejního roku tedy zahrnuje i oslavu Dne smíření.
Bylo by podivné, kdyby Mojžíš zapsal rituály pro Den smíření v Leviticus 16:1–34; 23:26–32 a Numeri 29:7–11 a pak je hned nedodržoval.
Otázka: Byl svátek Dne smíření podle Lev 23:32 na devátý den, nebo na desátý den, jak [údajně] uvádí Lev 16:29?
Odpověď: Začal večer devátého dne a trval až do desátého dne. V odpovědi je třeba zohlednit tři body.
1. Leviticus 23:32 přesně uvádí, že tento čas trval od večera devátého dne do večera desátého dne.
2. Lidé po setmění obecně nevykonávali žádnou práci.
3. Leviticus 16:29 pouze uvádí, že se desátého dne nesmí vykonávat žádná práce.
Otázka: Žili Izraelité, kteří vyšli z Egypta, v Lev 23:42–43 v chýších, nebo ve stanech, jak uvádějí Ex 16:16; 33:8 a Num 11:10?
Odpověď: Jednou z odpovědí je, že hebrejské slovo pro chýši, cukkah, je obecný výraz, který může znamenat chýši i stan. To však pravděpodobně není správná odpověď, protože existuje rozumnější vysvětlení.
Zde jsou hlavní body odpovědi.
1. Na poušti žili Izraelité více než 40 let v odolných stanech, nikoli jen v narychlo postavených chatrčích, jak dokládají Ex 16,16; 33,8 a Čís 11,10 a jak ukazuje Joz 7,22.
2. Ještě v Egyptě dokládá Exodus 12:7, 22–23, že bydleli v domech (chatrčích), protože během Pesachu museli všichni potřít kreví veřeje svých domů.
3. Izraelité měli podle Exodu 11:4–12:14 pouze jeden den na to, aby se sbalili a připravili. Exodus 12:11 připomíná, že jejich odchod proběhl ve velkém spěchu.
4. Ačkoli si tedy na poušti stavěli stany, v době, kdy poprvé opustili Egypt, tyto stany ještě neměli.
5. Všimněte si, že Leviticus 23:42–43 nezmiňuje, že by Izraelité žili v chýších více než 40 let, ale že v nich žili v době, kdy byli vyvedeni z Egypta.
6. Pro někoho by bylo snadné přehlédnout tento rozdíl mezi životem ve stanech po dobu více než 40 let a životem v chýších na počátku, pokud by nepisal o tom, co sám zažil.
Otázka: Proč by Bůh v Lev 24:3 chtěl, aby lampa s olivovým olejem hořela nepřetržitě dnem i nocí, i když ji nikdo nevidí?
Odpověď: Lidé by i tak věděli, že nikdy nezhasla. Možná to mělo symbolizovat, že Bůh nikdy nespí, nikdy nepřestává sledovat svět a nikdy nepřestává bdít nad námi.
Otázka: Bylo v Lev 24:10–22 ukamenování rouhajícího se syna k smrti příliš kruté?
Odpověď: Ne. Nešlo jen o sprostá slova, ale o rouhání se svatému jménu Božímu kletbou. Bylo to více než jen zneužití Božího jména, ale vzpoura proti Božímu zákonu v rámci teokratické vlády. Samozřejmě dnes již pod takovou vládou nežijeme, a pokud by se někdo takového činu dopustil, neměli bychom se mu snažit ublížit.
Otázka: Proč v Lev 25:35 a Ex 22:25 nesměli účtovat úroky svým vlastním lidem, když podle Dt 23:20 mohli účtovat úroky cizincům?
Odpověď: Deuteronomium 23:20 ukazuje, že účtování úroků cizincům je z obchodních důvodů v pořádku. Zbožný člověk by však podle Přísloví 28:8 a Ezechiela 18:8 přesto neúčtoval nadměrné úroky. Pomoc příteli nebo spoluobčanovi by však neměla být motivována obchodními důvody. Bylo jim přikázáno dávat chudým Izraelitům a ne se vyhýbat svým povinnostem tím, že by místo toho vydělávali peníze na půjčkách chudým.
Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Leviticus 25:35 a Exodus 22:25 mohli účtovat úroky cizincům, ale ne svým vlastním lidem, porušuje to snad mnoho veršů, které říkají, že určité zákony měly být stejné pro Izraelity i cizince?
Odpověď: Níže uvedené verše ukazují, že velká část náboženského a občanského práva byla stejná jak pro rodilé Izraelity, tak pro cizince. Žádný verš však neříká, že zákony týkající se půjčování peněz musely být stejné. Zde jsou všechny relevantní verše.
Exodus 12:49 a Numeri 9:14 hovoří o zákonech týkajících se Pesachu pro neizraelity, kteří dobrovolně chtějí Pesach dodržovat.
Leviticus 24:16 a Numeri 15:29–30 uvádějí, že zákony týkající se obřadních hříchů a rouhání jsou stejné.
Leviticus 16:29 odkazuje na zákony týkající se soboty. Izraelité by se ocitli v nevýhodě na trhu, kdyby cizinci mohli v sobotu prodávat, zatímco zbožní Izraelité nikoli.
Leviticus 19:33 říká, že nesmějí špatně zacházet s cizinci, kteří nejsou Izraelity, na jejich území.
Leviticus 24:22 uvádí, že zákony týkající se vraždy a ublížení na zdraví mají být stejné pro rodilé obyvatele i cizince.
Otázka: Proč Lev 25:46 a Ex 21:2-21 schvalují otroctví?
Odpověď: Otroctví v Bibli bylo podobné službě na smlouvu. Všichni hebrejští otroci měli být každý sedmý rok propuštěni na svobodu, jak uvádí Exodus 21:2–5. Když byl otrok propuštěn, měl mu jeho bývalý pán podle Deuteronomia 15:13–15 velkoryse poskytnout z toho, co sám vlastnil. Jedinou výjimkou z osvobození hebrejského otroka byl případ, kdy otrok miloval svého pána natolik, že se rozhodl zůstat otrokem po celý život (Exodus 21:5–6). Hebrejci však své otroky ne vždy osvobozovali, jak ukazuje Jeremjáš 34:8–22; Bůh je za to pokáral. Otroky se stali:
Zloději, kteří nemohli lidem splatit dluhy (Exodus 22:3)
Ženy prodávané rodiči jako konkubíny (Exodus 21:7–11)
Lidé, kteří se prodali do otroctví, pokud hladověli
Otázka: V Leviticus 26:30, zavrhl Bůh Izrael, nebo byli v Zachariášovi 2:8 zornicí Jeho oka, a nezavrhl je v Leviticus 26:44?
Odpověď: Bůh považoval vyvolené Izraelity za drahocenné ve svých očích, za zřítelnici svého oka. Neposlušné Izraelity, kteří odmítli Boží zákon, však Bůh považoval za odporné a bezcenné (Jeremiáš 2:5; 12:8). Podobně Kristus zemřel jako smírná oběť za celý svět (1. Jan 2:2), ale těm, kteří Krista odmítají, Bůh neváhá sdělit, jak velký je jeho hněv. Více vysvětlení k této odpovědi najdete v knize „When Critics Ask“ na str. 94.
Otázka: Ukazuje Leviticus 27:1–8, že muži jsou cennější než ženy?
Odpověď: Ne. Genesis 1:27 ukazuje, že muži i ženy jsou stvořeni k Božímu obrazu; Galatským 3:26–28 ukazuje, že muži i ženy, Židé i nežidé, mají jako Boží synové stejnou hodnotu. Leviticus 27:1–8 však ukazuje, že v té době měli muži vyšší ekonomickou hodnotu než ženy nebo děti.
Leviticus 27:1–8 se týká slibu, že se Hospodinu věnuje peněžní ekvivalent určité věci. Například hodnota muže staršího šedesáti let byla nižší než hodnota ženy mladší šedesáti let.
Otázka: Schvaluje v Lev 27:28–29 zasvěcení lidí Hospodinu k usmrcení lidské oběti?
Odpověď: Ne, protože poprava není lidskou obětí. Vrazi a další zločinci byli popravováni, protože to Bůh nařídil v zájmu zachování pořádku. Kontext Leviticus 23–27 se zabývá zákony a nemá nic společného s žádnými zvířecími oběťmi, natož s lidskými oběťmi. Bible nikdy neschvaluje nic, co by se podobalo lidské oběti, s dvěma výjimkami. Bůh zkoušel Abrahama, aby zjistil, zda by obětoval Izáka, ačkoli k žádné lidské oběti nedošlo, a Ježíš dobrovolně zemřel za nás.
Otázka: Mají křesťané dnes podle Lev 27:30–33, Čís 18:21–32; Dt 12:5–14; 14:22–29; 26:12–15 a Mal 3:10 platit desátek?
Odpověď: Ne. I dnes máme materiálně přispívat na Boží dílo (2. Korinťanům 8–9). Nejedná se však o přesný desátek, protože Římanům 7:6 říká: „Nyní však, když jsme zemřeli tomu, co nás svazovalo, jsme osvobozeni od zákona, abychom sloužili novým způsobem Ducha, a ne starým způsobem písemného zákona.“ (BSB)
Celý náš život by měl být zasvěcen Bohu, abychom mohli dávat více než desátek. Jelikož však Starý zákon stanovil desátek a my máme vyšší standard než Starý zákon, lze říci, že desátek vymezuje spodní hranici štědrosti. 2. Korinťanům 9:7 však říká, že bychom měli dávat s radostí, nikoli z donucení.
Otázka: Jak můžeme na základě Filóna Žida vědět, že to, co máme v knize Leviticus, je to, co bylo původně napsáno?
Odpověď: Jako křesťané věříme, že Starý zákon, který Kristus potvrdil, je tím Starým zákonem, který bychom měli mít. V této souvislosti je třeba zmínit, že i muslimům jejich Korán v súře 5:46 říká, že Ježíšovi byla dána Tóra. Máme rané rukopisy z doby Krista, o nichž pojednává následující otázka. Existuje však ještě další řada důkazů. Filón z Alexandrie byl židovský učenec, který žil v letech 15/20 př. n. l. až 50 n. l. Psal v řečtině, ale je zajímavé, že jeho řecké citace ze Starého zákona se více shodují s hebrejským masoretským textem než s řeckou Septuagintou. Velmi podrobně se zabýval významem jednotlivých veršů. Zde jsou verše z knihy Leviticus, na které odkazoval:
1:3, 9, 13; 2:1, 11, 13; 3:12, 16, 17; 4:22, 31; 5:2, 4, 5, 20, 21; 6:9, 13, 20; 7:5, 34; 8:29–36; 9:1–14, 24; 10:1–3, 6, 8, 9, 16; 11:3, 4, 9, 10, 20–22, 42, 43; 13:3, 11, 12, 14; 14:35, 36; 15:31; 16:7,10,17,20; 17:11; 18:1,6,7; 19:13,4,9,11,13,14,16,23–25,32,35,36; 20:18; 21:11,17; 22:4, 6, 10, 12; 23:1, 2, 10, 27; 24:2, 15; 25:4, 8, 9, 10, 23, 31; 26:3, 8, 10, 12, 36; 27:3, 32, 33
Více informací najdete v knize „The Works of Philo: Complete and Unabridged new updated version“ (Dílo Filóna: Úplné a nezkrácené nové aktualizované vydání).
Otázka: Kteří raní autoři odkazovali na knihu Leviticus?
Odpověď: Mezi přednicejskými autory, kteří citovali nebo naráželi na verše z knihy Leviticus, patří:
Barnabášův list (cca 70–130 n. l.)
Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.)
Meleto/Melito ze Sard (170–177/180 n. l.) ve svém dopise Onésimovi zařadil knihu Leviticus mezi knihy Starého zákona. Je neobvyklé, že zaměnil pořadí knih Numeri a Leviticus. On Pascha, str. 72. Tato zmínka se dochovala v Eusebiově „Církevních dějinách“ 4.26.
Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) citoval polovinu verše
Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.)
Tertullian (198–220 n. l.) „…když byl skrze Mojžíše v knize Leviticus sestavován kněžský zákon, nacházíme, že je to předepsáno…“ Odpověď Židům, kap. 5, str. 156
Origenes (225–254 n. l.)
Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.)
Anatolius z Alexandrie (270–280 n. l.)
Victorinus z Petau (mučednická smrt 304 n. l.)
Metodios z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.)
Po Nicejském koncilu se k Levitiku odvolávali i další autoři.
Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Starého zákona. Konkrétně se zabývá knihami Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Tórou, Jóbem, Ježíšem synem Naveho [Jozue], Soudci, Rút, Samuelem, Královskými (2 knihy), dvanácti proroky, Ozeášem, Joelem, Amosem, Obadiášem, Jonášem, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ester, Ezdráš, Nehemiáš. Dopis 53, kap. 7–8, str. 99–101.
Otázka: Jaké jsou některé z nejstarších rukopisů knihy Leviticus, které se dochovaly dodnes?
Odpověď: Svitky od Mrtvého moře: (od roku 250 př. n. l.) 13 kopií podle publikace *The Dead Sea Scrolls Today*, str. 30, a *The Encyclopedia of the Dead Sea Scrolls*, sv. 1, str. 488. Publikace *The Dead Sea Scrolls Translated: The Qumran Texts in English*, 2. vydání, uvádí nejméně 12 originálů. „Wycliffe Bible Dictionary“ (str. 436–438) uvádí 8 kopií. Podle publikace „The Dead Sea Scrolls Translated: The Qumran Texts in English“, 2. vydání, str. 474, je fragment 4Q17 obsahující text od 2. knihy Mojžíšovy 38 až po 3. knihu Mojžíšovu 2 datován do roku 250 př. n. l. Jeho obsah je téměř identický s masoretským textem. Kopie jsou označeny jako:
1Q3 obsahuje 21 fragmentů, které pocházejí ze 3 nebo 4 původních rukopisů.
2Q5 (Leviticus 11:22–29 v paleohebrejštině)
4Q23 Leviticus 26:2–16 v řečtině. (150–1 př. n. l. na základě raného hasmonejského formálního písma) (15 textových rozdílů oproti Septuagintě)
4Q24 obsahuje 30 fragmentů, ale všechny pravděpodobně pocházejí ze stejného originálu. 1. století př. n. l.
4Q25 se dochovalo pouze 6 nebo 9 fragmentů z kapitol 1, 3–5 a 8.
4Q26 obsahuje čtyři fragmenty (30 př. n. l. až 20 n. l., rané herodovské písmo)
4Q26a: devět fragmentů z kapitol 3, 19–22
4Q26b: jeden fragment z Leviticus 7:19–26
4Q119 (Septuaginta)
4Q120 (Septuaginta)
6Q2 (Leviticus 8)
11Q1
11Q2 obsahuje dva fragmenty, které pravděpodobně pocházejí ze stejného originálu. (fragmenty z kapitol 7–10, 14–15, 25) (cca 50 n. l. kvůli „pozdnímu herodovskému písmu”)
Septuaginta z Svitků od Mrtvého moře: Wycliffe Bible Dictionary, str. 436–438, uvádí, že nejstarší známou dochovanou kopií Septuaginty je text Leviticus z jeskyně 4 Svitků od Mrtvého moře; je datován do roku 100 př. n. l.
Celkově je v Svitcích od Mrtvého moře zachováno následujících 487 z 859 veršů Knihy Leviticus (56,7 %).
Lev 1:1–17; 2:1–16; 3:1–14, 16–17; 4:1–8, 12–14, 18–19, 23–28, 30; 5:6, 8–10, 12–13, 16–24; 6:žádný; 7:19–26; 8:12–13, 26–28, 31, 33–34; 9:1–10, 12–13, 15, 22–24; 10:1–2, 9–20; 11:1–40; 12:žádné; 13:3–9, 32–33, 39–43, 58–59; 14:16–34, 40–57; 15:1–5, 10–11, 19–24; 16:1–15, 15–29, 34; 17:1–11; 18:16–21, 27–30; 19:1–8, 30–37; 20:1–6, 20–24, 27; 21:1–4, 6–12, 17–24; 22:1–33; 23:1–8, 10–29, 40; 24:2–23; 25:28–36, 45–49, 51–52; 26:2–33; 27:5–22, 30–31? Více podrobností najdete v knize The Meaning of the Dead Sea Scrolls, str. 423.
V Masadě se dochovaly dvě kopie knihy Leviticus:
Mas1a (Leviticus 4:3–9) (50–1 př. n. l.)
Mas1b 45 fragmentů Knihy Leviticus 8:31–11:40 (25–75 n. l.) (zcela shodné s masoretským textem).
Mezi Svitky od Mrtvého moře byly nalezeny aramejské překlady Knihy Leviticus, tzv. targumy, jako například 4Q156. Dva malé aramejské fragmenty pocházejí z 2. století př. n. l.
Mezi řecké rukopisy patří Vaticanus (325–350 n. l.) (celá kniha Leviticus) a Alexandrinus (cca 450 n. l.) (celá kniha Leviticus). Viz Obecný úvod do Bible, str. 391–394.
Sinaiticus (340–350 n. l.) obsahuje Leviticus 20:27–22:30.
Samaritáni si ve 2. století př. n. l. pořídili vlastní kopii Tóry, ačkoli nejstarší dochované samaritánské kopie pocházejí ze středověku. Svitky od Mrtvého moře dnes, str. 125–126.
Syrský překlad Septuaginty pořídil biskup Pavel z Tella (616–617 n. l.), který se dochoval dodnes, jak uvádí publikace Rukopisy řecké Bible, str. 35 (poznámka pod čarou).
Raní církevní autoři uznávali Leviticus jako součást Bible.
Otázka: Jaké jsou v knize Leviticus některé rozdíly v překladu mezi hebrejským textem a řeckou Septuagintou?
Odpověď: Zde je několik z nich, ale nejprve se podívejme na některé obecné jazykové problémy při překladu.
Hebrejský masoretský text Řecká Septuaginta
stánek shromáždění | stánek svědectví |
zápalná oběť | celopálná oběť |
nečistota | oddělení kvůli nečistotě |
odporný | ohavnost |
odporné činy | ohavnosti |
atd.
Kniha Leviticus má celkem 859 veršů. Níže je uvedeno několik úryvků veršů s rozdíly v rukopisech. Nejedná se o kompletní přehled celé knihy Leviticus, ale zaměřuje se především na kapitoly 16–18. Pokud není uvedeno jinak, první věta je z masoretského textu (MT) a druhá ze Septuaginty (LXX).
Lev 1:16 úroda a její „*“. Není jasné, zda „*“ znamená „obsah“, „peří“ nebo jiné slovo.
Lev 3:1–11 se v 4Q24 zřejmě nevyskytují
Lev 4:7 „vylije“ vs. „vylije“ – chybně napsáno v masadském textu Mas1a
Lev 4:19 „široký ocas, to, co ho pokrývá, a ledviny“ vs. „široký ocas, tuk pokrývající vnitřnosti, obě ledviny a tuk na nich“ (poznámka pod čarou v NRSV)
Lev 7:21 „odporná věc“ vs. „hmyz“
Lev 7:29–38 není v Septuagintě.
Lev 9:19 „široký ocas, to, co ho zakrývá, a ledviny“ vs. „je“ (Septuaginta)
Lev 11:13–19 „sup“ (21 ptáků) vs. chybí (20 ptáků) Septuaginta, Samaritánský Pentateuch
Lev 11:26 „má kopyta a nepřežvykuje“ vs. „má kopyta a přežvykuje“ (Septuaginta, 2Q5)
Lev 14:24 původní písař tento verš vynechal a v rukopise 4Q23 byl doplněn nad čarou.
Lev 14:45 původní písař tento verš vynechal a v rukopise 4Q23 byl doplněn nad řádkem.
Lev 14:31 „jak je v silách člověka“ vs. „co si člověk může dovolit, jedno“ v překladech Septuaginty a syrském překladu. (poznámka pod čarou v NRSV)
Lev 15:31 „oddělit syny / děti Izraele od jejich nečistoty“ oproti „přimět děti / syny Izraele, aby se varovali svých nečistot“
Lev 16:1 Septuaginta přidává za slovo „zemřel“ slova „při přinášení cizího ohně“
Lev 16:10 dvakrát „obětní beránek“ vs. „úplné odstranění“
Lev 16:12 „kadidlo“ vs. „voňavé kadidlo“
Lev 16:13 „svědectví“ vs. „desky svědectví“
Lev 16:20 „když dokončí“ vs. „dokončí“
Lev 16:25 „spálí jako kadidlo tuk z oběti za hřích“ vs. „obětuje tuk jako oběť za hřích“
Lev 16:34 „A učinil, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi“ vs. „jak Pán přikázal Mojžíšovi“
Lev 17:2 „Áronovi a jeho synům a…“ (MT, Samaritánský Pentateuch) vs. „Áronovi a…“ (11Q2)
Lev 17:3 „z Izraele“ vs. „z Izraele nebo z cizinců/pobývajících mezi vámi“
Lev 17:3 chybí (MT) vs. „pobývající v Izraeli“ (4Q26) vs. „pobývající mezi vámi“ (Septuaginta)
Lev 17:4 „jako oběť Hospodinu, před Hospodinovým stánkem“ vs. „aby to bylo obětováno jako dar Pánu (kuriou) před Pánovým stánkem“
Lev 17:6 „Spalte tuk jako kadidlo k příjemné vůni“ vs. „obětujte tuk k příjemné vůni“
Lev 17:7 „obětují své oběti kozlům“ vs. „oběti marným [bohům]“
Lev 17:8 „cizinci, kteří pobývají uprostřed vás“ vs. „synové prozelytů, kteří přebývají mezi vámi“
Lev 18:5 „Já jsem Hospodin“ vs. „Já jsem Pán (Kuriou), váš Bůh“
Lev 18:11 „dcera manželky tvého otce, zplozená tvým otcem, ta [je] tvá sestra“ vs. „dcera manželky tvého otce; ona je tvá sestra ze stejného otce“
Lev 18:14 „je to tvá teta“ vs. „je to tvá příbuzná“
Lev 18:17 „jsou tělo“ vs. „jsou tvé tělo“ (Septuaginta)
Lev 18:21 „obětovat je Molochovi“ vs. „sloužit vládci“ [možná překladatelé Septuaginty nevěděli, jak do řečtiny přeložit jméno modly ‚Moloch‘]
Lev 18:21 „poskvrníš jméno svého Boha“ vs. „znesvětíš mé svaté jméno“
Lev 18:23 dvakrát „zvíře“ vs. „čtyřnožec“
Lev 18:23 „hanebné smísení“ vs. „ohavnost“
Lev 18:25 „Vymstím na něm jeho nepravost a země vyvrhuje své obyvatele“ vs. „Odplatil jsem jim jejich nepravost kvůli tomu a země je zarmoucená těmi, kteří na ní přebývají.“
Lev 18:27 „Lidé té země se dopustili“ (MT, Samaritánský Pentateuch) vs. „Vy, lidé té země, jste se dopustili [a on se jimi znechutil a řekl vám: y] zdědíte jejich la’n’.“ (11Q2)
Lev 18:28 „vyvrhnout“ vs. „trpí“
Lev 19:2 „Jste svatí“ vs. „Buďte svatí“
Lev 19:36 „z uší spravedlivých kameny spravedlnosti“ (MT, Septuaginta, Samaritánský Pentateuch) vs. „kameny spravedlnosti“ 4Q26a
Lev 22:9 „vinu za to a zemřou v ní“ vs. „vinu a zemřou ve svatyni“ (Vulgata)
Lev 22:22 „Buď bradavice, nebo ekzém, nebo vlhká kožní vyrážka“ (MT, Samaritánský Pentateuch) vs. „Buď vlhká kožní vyrážka, nebo ekzém, nebo bradavice“ (11Q2)
Lev 26:31 „vaše svatyně“ vs. „vaše svatyně“ (Samaritánský Pentateuch) (The Anchor Bible Dictionary, sv. 5)
Bibliografie k této otázce: hebrejský překlad pochází z Literal Translation od Jaye P. Greena a překlad Septuaginty je z překladu Sira Lancelota C. L. Brentona The Septuagint: Greek and English. Byly rovněž použity The Expositor’s Bible Commentary, The Anchor Bible Dictionary, sv. 5, a poznámky pod čarou v Biblích NASB, NIV, NKJV a NRSV.