< Dotaz k Bibli od Jamese

Otázka: Kdo je Jakub v listu Jakubově 1:1–5:20?

Odpověď: Jakub je nevlastní bratr Ježíše Krista. Nejedná se o Jakuba, Ježíšova učedníka a bratra Jana, protože tento Jakub byl zabit.

List Jakubův je napsán vynikající řečtinou. Jakub mohl tuto knihu sepsat sám, nebo ji mohl nadiktovat písaři.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Jakub v listu Jakubově je bratr Páně, a nikoli jeden z dvanácti učedníků nebo apoštol Pavel, proč bychom měli číst Jakubův list?

Odpověď: Knihu Jakuba bychom měli číst alespoň ze dvou důvodů.

1. Ježíš se zjevil zejména Jakubovi v 1. Korinťanům 15:7.

2. Pavel se o Jakubovi zmiňuje jako o apoštolovi v Galatským 2:7–8. Hippolyt (222–235/6 n. l.) ve svém spise O dvanácti apoštolech zmiňuje Jakuba, bratra Páně, prvního biskupa Jeruzaléma a jednoho ze sedmdesáti apoštolů. Origenes (225–254 n. l.) odkazuje na Josefa Flavia, který píše o Jakubovi, ve svém spise „Proti Celsovi“, kniha 1, kap. 47, str. 416.

Otázka: Kdy byla napsána kniha Jakubova?

Odpověď: Josefus uvádí, že Jakub, bratr Páně, byl umučen v roce 62 n. l., takže to muselo být před tímto datem. Mnozí badatelé se domnívají, že to bylo mezi lety 45 a 60 n. l., i když pravděpodobně spíše kolem roku 45 n. l. Někteří se domnívají, že se jedná o jednu z prvních knih Nového zákona.

Otázka: Co o Jakubovi uvádí Josefus?

Odpověď: Máme dva zdroje: samotnou Józefovu knihu (Starověk Židů 20.9.1 a 18.5.2) a druhý nezávislý zdroj, Origena (působil v letech 225–254 n. l.), který píše o tom, co zaznamenal Józefus. Zde je citát z Origenova spisu „Proti Celsovi“, kniha 1, kap. 47, str. 416: „V 18. knize svého díla ‚Starověk Židů‘ totiž Josefus dosvědčuje, že Jan byl Křtitel… Tento autor, ačkoli nevěřil v Ježíše jako v Krista, při hledání příčiny pádu Jeruzaléma a zničení chrámu – ačkoli měl říci, že příčinou těchto pohrom, které postihly lid, bylo spiknutí proti Ježíši, jelikož usmrtili Krista, který byl prorokem – přesto říká – ačkoli proti své vůli, není daleko od pravdy – že tyto pohromy postihly Židy jako trest za smrt Jakuba Spravedlivého, který byl bratrem Ježíše (zvaného Kristus), – Židé ho totiž popravili, ačkoli to byl muž, jenž se vyznačoval svou spravedlností.“

Otázka: Jaký je dobrý přehled knihy Jakubova?

Odpověď: Mnozí říkají, že list Jakubův je kniha, jejíž osnova je obtížná. Existuje pět různých osnov listu Jakubova, které se shodují v „členění na podkapitoly“, ale celková osnova se v každé z nich liší. Zde je jednoduchá osnova, která je vhodná pro zapamatování si obsahu listu Jakubova.

Kap. Název

Je obtížné sestavit přehled knihy Jakubova. Zde je jeden z nich.

1:1–27 Nejprve se zaměřme na náš vlastní vztah s Bohem a na duchovní zralost

- 1:3–12 Slávná spása skrze Krista

2–5:6 Hříchy vůči druhým

- 2 Zvýhodňování: zapomenutý hřích

- - 2:1–7 Žádná stranickost vůči lidem

- - 2:8–13 Žádné upřednostňování jednotlivých částí zákona

- 3:1–18 Učitelé a jazyk

- 4:1-10 Náš boj proti světu

- 4:11–17 Soudit druhé a zapomínat na Boha

- 5:1-6 Odsuzování myšlení bohatých

5:7–20 Trpělivost, přísahy a modlitba

- 5:7–11 Trpělivost

- 5:12 Přísahy

- 5:13–18 Modlitba: zpěv, pomazání a vyznání. Víra a trpělivost v Eliášově modlitbě

- 5:19–20 Trpělivé navracení zbloudilých

Otázka: Které další části Bible jsou podobné knize Jakubově?

Odpověď: Na první pohled se Jakubův list jeví jako jedinečný, ale při bližším zkoumání je podobný čtyřem dalším knihám.

Kniha Přísloví obsahuje mnoho podobných etických přikázání.

Kázání na hoře (Matouš 5:3–7:23) má 26 paralel.

1. Janův list a Jakubův list vykazují nápadné paralely.

1. list Petrův a Jakubův list mají také paralely.

A konečně, krátký Jakubův list odkazuje na pasáže ve 21 knihách Starého zákona.

Otázka: Jaké jsou v Jakubově listu podobnosti s knihou Přísloví?

Odpověď: Zde jsou tyto podobnosti.

Podobné verše v Jakubově listu a v knize Přísloví

List Jakubův je také podobný 1. listu Janovu a 1. listu Petrovu. Odkazuje na pasáže ve 21 knihách Starého zákona.

Otázka: Jaké jsou v Jakubově listu podobnosti s Kázáním na hoře v Matoušově evangeliu?

Odpověď: Zde jsou tyto podobnosti.

Podobné verše v listu Jakuba a v Kázání na hoře v Matoušově evangeliu

Otázka: Jaké jsou v listu Jakuba podobnosti s jinými pasážemi Nového zákona?

Odpověď: Zde jsou podobnosti.

Otázka: Je list Jakubův v Jk 1:1 a Jk 2:1 v podstatě židovským dílem s drobnými křesťanskými úpravami, jak tvrdili Spitta a Meyer?

Odpověď: Ne. Jak poukazuje Peter Davids v komentáři New International Greek Testament Commentary k Jakubovu listu na str. 14–15, Jakubův list je zcela křesťanským dílem, a to ze dvou hlavních důvodů kromě Jakub 1:1 a 2:1.

1. Podobnosti s jinými knihami Nového zákona, konkrétně s 1. Janovým listem, 1. Petrovým listem a Kázáním na hoře v Matoušově evangeliu.

2. Křesťanské pojmy, které se v judaismu nevyskytují, jako je spasení skrze slovo (Jakub1:18 ) a „starší církve“ (Jakub5:14 ).

Otázka: Co se v Jak 1,1 rozumí pod pojmem „rozptýlení“?

Odpověď: Došlo k několika rozptylům. Původně, když byli Židé v roce 722 př. n. l. vyhnáni Asyřany a později Babylóňany, mnozí z nich nadále žili v Mezopotámii, Persii a Egyptě. Zadruhé, v době Letnic ve Skutcích 2 se Židé nacházeli nejen v těchto zemích, ale také na západ v Malé Asii, Řecku, Římě, dokonce i v jižní Galii a možná i ve Španělsku. Za třetí, pronásledování za vlády Saula z Tarsu vedlo křesťany k opuštění Judeje a k rozšíření do jiných míst, jak je popsáno ve Skutcích 8. Samozřejmě jako křesťané na zemi ještě nikdo z nás není doma; i my jsme rozptýleni po celém světě. Výraz „dvanáct kmenů rozptýlení“ nebyl konkrétně specifikován; může se vztahovat na všechny výše uvedené případy.

Jakub má velmi rád dvojí významy a oslovení „dvanáct kmenů rozptýlení“ je „mistrovsky obecné“. Židům by se s ním snadno ztotožnili, ale i křesťané by v něm viděli sami sebe jako Boží rozptýlení do světa. Někdy je dobré ponechat věci obecné a nekonkrétní. Možná Jakub tento výraz ponechal spíše obecný, protože po celý svůj život sloužil Židům a snažil se je přivést do království.

Otázka: V Jak 1,4 je samozřejmě dobré, že nám Bůh dává trpělivost, ale proč nám tento verš dává přímý příkaz, tj. že je naší odpovědností nechat trpělivost plně působit?

Odpověď: Jedním z důvodů je, že můžeme dělat věci, abychom se vyhnuli obtížím a zkrátili tento proces. Pokud vás Bůh chce mít na určitém místě a situace se zkomplikuje, vydržíte to trpělivě, nebo to vzdáte a utečete? Naštěstí (i když se to v danou chvíli tak nemusí jevit) před některými zkouškami nemůžeme ustoupit. Pavel prošel zkouškou svého „trnu v těle“ (2. Korinťanům 12:8–10). Když Pavel prosil Boha, aby tuto zkoušku zkrátil a odstranil, Bůh řekl „ne“. Pavel nejenže tuto zkoušku prožíval, ale také v ní neviděl žádný smysl ani účel, alespoň dokud se k Bohu neobrátil v modlitbě. Ani my ne vždy vidíme smysl nebo účel svých zkoušek, nebo je vidíme až později.

Otázka: Jaké slovní hříčky se vyskytují v listu Jakuba (Jk 1,1–5,20)?

Odpověď: Nejprve si řekněme něco o struktuře.

Logická struktura: Mnoho lidí ze Západu používá logickou strukturu skládající se z úvodu, asi tří bodů a závěru. Pavel tuto strukturu dovedně obměňuje, ale v zásadě se drží západního vzoru. Kolik z vás, když jste se to poprvé učili v hodině psaní, zvedlo ruku a zdvořile se zeptalo učitele: „Nechci používat tento organizační rámec, mohu použít jednu z osvědčených alternativ?“ Jsem si docela jistý, že to udělalo jen málo z vás!

Chiasmata: Hebrejští autoři Starého zákona měli v oblibě chiasmata, kde byla struktura symetrická, například body: A, B, C, C’, B’, A’, s tím rozdílem, že mohla mít libovolnou délku.

Akrostichon je další typ uspořádání, který se také používá ve Starém zákoně. V akrostichonu první písmena veršů sledují pořadí hebrejské abecedy, případně tvoří slovo.

Dvojí významy: Jakub má ještě jeden přístup. Jakub často používá dvojí významy slov, nikoli jako vtipné slovní hříčky, ale spíše jako „přechody“, které propojují předchozí část s následující. Autorem Starého zákona, který používal slovní hříčky spíše jako pomůcku k zapamatování, je Micheáš v Micheášovi 1:10–14. Sám Bůh používá dvojí významy, když promlouvá k Jeremiášovi v Jeremiášovi 1:11–14.

Protiklady: Abychom seznam doplnili, dalším literárním prostředkem je použití protikladů. Jak by možná řekl Charles Dickens, tento prostředek funguje v nejlepších i v nejhorších časech.

Zde jsou dvojí významy a slovní hříčky v listu Jakuba.

Pozdravy: chairein v listu Jakuba 1:1 a radost charan v listu Jakuba 1:2.

Vnější zkoušky „peirasmois“ v listu Jakubově 1:2 a vnitřní pokušení „peirazomai“ v listu Jakubově 1:12.

„Nic vám nechybí“ v Jakubovi 1:4 a „chybí vám moudrost“ v Jakubovi 1:5

Prosit v Jakubovi 1:5 a Jakubovi 1:6.

Pokušení v Jakubovi 1:12 a Jakubovi 1:13.

Otázka: Jakým způsobem je v Jakubovi 1:2–4 radost mít zkoušky? Vztahuje se to k životu zde na zemi, nebo k životu v budoucnu?

Odpověď: Především štěstí a radost nejsou totéž. Štěstí je pomíjivé potěšení dané okolnostmi, zatímco radost je trvalé potěšení nezávislé na okolnostech. V nebi budeme odměněni za zkoušky, které jsme s vytrvalostí snášeli. Na zemi můžeme již nyní okusit radost z vědomí, že se líbíme Bohu.

Na zemi nás čekají různé a rozmanité zkoušky; to je „vzácný Boží slib“ z Janova evangelia 16:33. Ačkoli jsou tato slova pravděpodobně nejlépe přeložena, jiná možnost překladu řeckého výrazu je doslova „pestré zkoušky“.

Mimochodem, Jakub to nepředkládá jako tajemství, které má objevit jen hrstka křesťanů. Spíše začíná slovy „jak víte“, neboť jim pouze připomíná něco, co by již měli vědět.

V roce 1828 v Americe napsala osmiletá křesťanská dívka následující verše: „Ó, jak šťastná je má duše, ačkoli nevidím; jsem odhodlána, že v tomto světě budu spokojená. Kolik požehnání si užívám, která ostatní lidé nemají, plakat a vzdychat proto, že jsem slepá, nemohu a nebudu.“ Napsala to Fanny J. Crosbyová, slepá autorka duchovních písní, která složila přes 8 000 písní, z nichž bylo vydáno více než 100 milionů výtisků. Od svých 10 let se každý týden naučila nazpaměť pět kapitol z Bible. Byla také veřejnou řečnicí, která se zasazovala o křesťanské záchranné mise pro ztracené duše. (citováno z Believer’s Bible Commentary, str. 2219.)

Související otázkou je, jak mohl kdokoli, ať už vidoucí nebo slepý, napsat přes 8 000 chvalozpěvů. Nejedná se jen o běžná slova; Crosbyiny chvalozpěvy obsahují pevnou a hlubokou křesťanskou nauku. Myslím, že velká část odpovědi spočívá v tom, že díky tomu, že se každý týden naučila nazpaměť pět kapitol z Bible, měla hlavu plnou Písma. Ale když porovnáme Jakubovy spisy s Knihou přísloví a Kázáním na hoře, vidíme, že i Jakub měl hlavu plnou Písma a také Ježíšova učení. Neměli bychom mít i my hlavy plné Písma?

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Jak 1,5 se píše, že pokud někomu chybí moudrost, má prosit Boha, bylo špatné, že Joseph Smith, zakladatel mormonismu, údajně chodil do lesa, aby se modlil za to, které náboženství je správné?

Odpověď: Zaprvé se musíte ptát toho správného Boha. Joseph Smith byl před založením mormonismu okultistou, který se zabýval věštěním ze sklenic. To je zdokumentováno v soudním spise, kde byl za to odsouzen a pokutován. Musíte se ptát pravého Boha.

Za druhé, musíte to, co si myslíte, že jste slyšeli, porovnat s Biblí. Jelikož Joseph Smith tvrdil, že lidé mohou být takoví, jací je nyní Bůh, měl si přečíst 4. Mojžíšovu 23:19 a 1. Samuelovu 15:29, aby poznal, že to, co mu bylo řečeno, nepocházelo ze stejného zdroje jako Bible. Populární mormonský popis prvního zjevení byl zčásti smyšlený až po Josephově smrti. Existují přinejmenším tři si navzájem odporující verze prvního zjevení.

Za třetí, je v pořádku modlit se k pravému Bohu o věcech, jako je například to, do které církve chodit. Nemodlíme se však o věcech, o kterých víme, že jsou nebiblické a špatné.

Za čtvrté, řídit se tím, co Bůh říká, není „podlé“. Joseph Smith tvrdil, že obdržel příkaz k polygamii, a tak si vzal druhou ženu. Svou první manželku o tom však více než rok neinformoval.

Otázka: Jaký je v Jakubovi 1:4 rozdíl mezi mladým, poslušným křesťanem, který hoří pro Pána, a zralým křesťanem?

Odpověď: Mladý, poslušný křesťan může být v dobrém smyslu velmi horlivý, ale možná ještě potřebuje moudré vedení od staršího věřícího. Zralý křesťan by měl mít tuto moudrost jak pro sebe, tak pro ostatní, ale měl by dbát na to, aby jeho láska nezačala chladnout, jak Ježíš v Zjevení pokáral církev v Efezu.

Otázka: Co přesně je vytrvalost v Jakubovi 1:4 a jak ji máme pěstovat?

Odpověď: Můj pastor definoval vytrvalost takto: Vytrvat v určitém stavu, podniku nebo úsilí navzdory vlivům, neúspěchům, odporu nebo odrazování.

Vytrvalost je umění zůstat pevný a stálý ve své víře a v jejím praktikování, a to i tváří v tvář pronásledování a utrpení. Může vás povzbudit, když slyšíte nebo čtete o vytrvalosti jiných, ale jediný způsob, jak poznat, že ji máte, je praxe.

Otázka: Proč Jakub v Jakubově listu 1,5–6 říká, abychom prosili o moudrost? 1. Korinťanům 12,8 rozlišuje mezi darem moudrosti a darem poznání. V čem spočívá rozdíl?

Odpověď: Všichni křesťané by měli mít určitou moudrost a všichni by měli získat veškerou moudrost, kterou potřebují. Část z ní mohou získat prostřednictvím své vlastní cesty s Bohem a jindy může přijít prostřednictvím moudrých rad od ostatních. Kromě toho mají někteří křesťané zvláštní duchovní dar moudrosti; někdy se učí věci dokonce v okamžiku, kdy jim vycházejí z úst. Duchovní dary samozřejmě neslouží k hromadění, ale ke sdílení s ostatními. Duchovní dar poznání spočívá v tom, že člověk ví, co učí Bible, a obecně zná Boží vůli. Duchovní dar moudrosti spočívá v uplatňování poznání o Bohu v konkrétní situaci. Poznání a moudrost často jdou ruku v ruce, ale ne vždy.

Otázka: Co znamená v Jak 1,6–7 „rozpolcenost“ a v jakém smyslu jsou dnes někteří lidé na moři „zmítáni bouří“?

Odpověď: Jedná se o touhu po dvou protichůdných věcech. „Rozpolcený“ se přesněji překládá jako „s rozpolceným srdcem“, tedy se dvěma protichůdnými sklonnostmi. Člověk může mít závislost na alkoholu nebo na něčem jiném, ale zároveň chce následovat Boha. Takový člověk nemusí být v následování Boha spolehlivý. Jednoho dne se možná rozhodne následovat Boha, ale jakmile se naskytne příležitost uspokojit jeho druhou touhu, ta převáží. Bůh chce, abychom Ho milovali celým svým srdcem, ne jen jeho částí.

Co se týče zmítání bouří, zeptejte se Jonáše nebo Petra na Galilejském moři.

Někdo může toužit po nečestném zisku, a přesto chce být považován za čestného člověka. Jak to vyjádřil jeden člověk: „Pokud v sobotu večer tančíte s hříšníky, je těžké v neděli ráno vstát a zpívat se svatými.“

V konečném důsledku je většina hříchů dvojí mysl, protože lidé touží po hříchu, ale ne po pozemských a věčných důsledcích.

Otázka: Proč Jakub v Jakubovi 1,9–11 zmiňuje bohaté a chudé lidi právě zde, mezi úvahami o zkouškách a pokušeních?

Odpověď: Bohatství souvisí s obojím. Jakub zde však nemluví o žádném zkoušení v podobě finanční nouze. Spíše hovoří o zkoušce chudých, kteří trpí tím, že jsou zneužíváni systémem obecně a některými bohatými konkrétně, a to výhradně proto, že jsou chudí. Existuje také pokušení závisti, kterému mohou chudí podlehnout.

Takže nebuďte chudí a možná tyto problémy mít nebudete – ale můžete mít jiné problémy. Existuje zkouška spočívající v tom, žít zbožný život, když bohatství působí jako „magnet“, který vás odvádí od spoléhání se na Boha a ničí vaši službu i svědectví. Je snadné „chlubit se svým bohatstvím“, přestože Jeremjáš 9:23–24 nám výslovně říká, abychom to nedělali. Existuje pokušení arogance a pohlížení na chudší lidi jako na „méně užitečné“ pouze kvůli jejich bankovním účtům.

Otázka: Jak by se měl chudý člověk v Jakubovi 1:9 chlubit svým vysokým postavením?

Odpověď: Může si uvědomit, že peníze nebo bohatství, které nemá, nemají z věčného hlediska vůbec žádný význam. Ve skutečnosti nemá důvod závidět bohatým lidem, protože mít srdce plné víry a málo peněz je lepší než mít velké bohatství, ale žádnou víru.

Otázka: Vztahuje se Jakub 1:10 na bohatého věřícího, nebo na bohatého nevěřícího?

Odpověď: To se tam neříká. Na jedné straně, jelikož Jakub 1:9 hovoří o bratrech, mohlo by z toho vyplývat, že i ten bohatý člověk v Jakubovi 1:10 je bratr. Jakub 1:11 však nemluví o bohatství, ale spíše o tom, že bohatý člověk mizí uprostřed svých snah.

Jakub, podobně jako někteří Číňané, je mistrem dvojznačnosti. Jakub 1:10 to neříká; a možná proto, že někdy je těžké poznat, zda je bohatý člověk křesťanem, či nikoli. Mohou se „hlásit k jménu“, ale podle jejich života nemáte opravdu žádnou jistotu, ať už je to jakkoli, co mají v srdci.

Někdy může bohatství způsobit, že věřící „upadne“ ve svém svědectví a službě. Byl jeden křesťan, který vyhrál spoustu peněz. Okamžitě z toho dal alespoň 10 % církvi. Postaral se také o svou rodinu, o fond na studium svých dětí atd. Po nějaké době však své peníze utrácel za opíjení se a najímání prostitutek a několikrát byl okraden ve svém autě, kde měl uloženou velkou hotovost. Později řekl, že si přeje, aby tu loterii vůbec nikdy nevyhrál. Bohužel nedokázal odolat pokušení bohatství.

Otázka: Jak by se měli bohatí křesťané podle Jakuba 1,10–11 pyšnit svým nízkým postavením?

Odpověď: I oni si mohou uvědomit, že bohatství, které si nashromáždili, jim v nebi k ničemu nebude. Na zemi však může být jejich bohatství užitečné, pokud ho rozdají. Mohou mít dobrý pocit z toho, že se v očích světa snižují, když rozdávají své bohatství. Ačkoli tedy bohatství může být v Božím království velmi užitečné, musíme si uvědomit nebezpečí, že se stane „magnetem“, který nás odvádí od Boha.

Otázka: Jak jsme v Jakubovi 1:12 požehnáni v zkouškách? Týká se to života zde na zemi, nebo až později?

Odpověď: V nebi nám jsou slíbeny odměny v 1. Korinťanům 3:10–14. Na zemi jsme požehnáni přinejmenším třemi způsoby. Vytrvalost v zkouškách formuje náš charakter a můžeme si být jisti, že se Bohu líbíme, když v nich vytrváme. Navíc svědectví, které dáváme ostatním, může pomoci přivést je k Pánu, aby je spasil. V dnešním kontextu to neberte jako „zkoušku“, ale spíše jako to, že vám Bůh dopřává „radikální proměnu“!

Q: Co je v Jakubovi 1:12 míněno tou „korunou“?

Odpověď: V řečtině existují dvě slova překládaná jako „koruna“. Jedním je „diadém“, královská koruna, a druhým je věnec z listí, který se uděluje vítězi v atletickém závodě. Zde se jedná o druhé slovo.

Otázka: Jaký je v Jak 1,12 a Jak 1,2 rozdíl mezi zkouškou a pokušením?

Odpověď: Řecká slova nejsou stejná, ale podobná. Vnější zkoušky a vnější pokusy o pokušení jsou peirasmois, zatímco vnitřní věci, které vás skutečně pokoušejí, jsou peirazomai. Obě zkoušejí naši víru, ale můžete si představit „svaté zkoušky“, které mohou pocházet od Boha, a „nesvatá pokušení“, která od Boha nepocházejí.

Otázka: Vzhledem k tomu, že zkoušky a pokušení mohou v Jak 1,12 přinést nám k dobrému, měli bychom je vyhledávat?

Odpověď: Ne. Jakub 1,14 říká, že touhy věřících již příliš vyhledávají pokušení. Obojí k nám přijde; nemáme však ani jedno z toho vyhledávat. Stejně tak bychom neměli vyhledávat zkoušky pro jiné věřící, ani je pokoušet.

Otázka: Může být Bůh pokoušen, jak uvádí Jakub 1,13, když Ex 17,7; Čís 14,22; Dt 6,16 a Ž 78,18.41.56; 95,9; 106,14 říkají, že lidé pokoušeli Boha?

Odpověď: Lidé v Exodu i dnes se mohou pokusit pokoušet Boha, pokud si to přejí, ale Bůh pokoušen být nemůže. V pasážích Starého zákona to, že Izraelité pokoušeli Boha, znamená, že hřešili natolik, že vyprovokovali Boží hněv. Vypadalo by to, jako by pokoušeli Boha, aby je zničil. Co mu dáte, abyste pokoušeli Všemohoucího? Jak chcete oklamat Vševědoucího?

Otázka: Jak to, že v listu Jakubově 1:13 se píše, že nikdo není pokoušen Bohem, když mnoho jiných veršů říká, že Bůh je zkoušel?

Odpověď: Existuje rozdíl mezi pokoušením a zkoušením, a také mezi tím, že někdo dovolí zkoušku, a tím, že ji sám způsobí.

Nikdo není pokoušen Bohem: Bůh nikdy nikoho nepovede ani mu nedá podnět, aby činil zlo nebo něco, co se Mu nelíbí.

Bůh zkouší: Bůh nám dovoluje ocitnout se v situacích, kde budeme pokoušeni, ačkoli nedopustí, abychom byli pokoušeni nad naše síly. Bůh dovoluje Satanovi, démonům a jiným, aby nás pokoušeli a vystavovali nás zkouškám. I když by Všemohoucí Bůh mohl zabránit tomu, aby se všechny tyto věci staly, kdyby chtěl, Bůh ve své svrchované moudrosti považuje za nejlepší, abychom jimi prošli, abychom tak rozvíjeli svůj křesťanský charakter a obdrželi odměnu v nebi.

Židovský rabín Chaninah (1. století n. l.) řekl: „Žádné zlo nepřichází shůry.“ Převzato z The Expositor’s Greek Testament, sv. 4, str. 4, 29–430.

Otázka: Co v Jak 1,14 způsobují naše vlastní touhy?

Odpověď: Jedná se o termín z lovu a rybaření. Ačkoli to lze „vytáhnout“, častěji to znamená nalákat nebo přilákat návnadou.

Otázka: Jaký je v Jak 1,14–15 proces pokušení?

Odpověď: Uvažovali jste někdy o tom, že hřích a pokušení, podobně jako rakovina, mohou růst? Tyto verše ilustrují „tři generace hříchu“. Pokušení začíná, když člověk po něčem touží. Buď je to něco špatného, nebo nevěří, že mu to Bůh dá, nebo to chce získat špatným způsobem. Poté začne podle této touhy jednat, aby získal, co chce. Poté Satan chce, aby člověk snášel následky svého hříchu. Hřích často nemá jen jednu příčinu. Stejně jako oheň může mít tři příčiny – vzduch, palivo a jiskru –, i hřích může mít příznivé prostředí, touhu a příležitost. Více informací najdete v článku „Jak překonat pokušení“ na adrese http://www.BibleQuery.org/Experience/Temptation/OvercomingTemptation.html.

Otázka: Jsme v Jak 1,14 pokoušeni vlastní touhou, nebo Satanem, jak uvádějí 1 Kor 7,5 a Sk 5,3?

A: Obojí je pravda. Stejně jako oheň vzniká jak jiskrou, tak dřevem, i Satan se snaží podnítit naše touhy, pýchu, chamtivost a strachy, abychom spáchali konkrétní hříchy. Satan nás může lákat „návnadou“ k hříchu, ale je naší odpovědností tuto návnadu nepřijmout a pokušení uniknout. Jakub 4:7 a 1. Petr 5:8–9 zdůrazňují, že máme odolávat ďáblu. Pokud kráčíme blízko Bohu, naše dřevo se proměňuje ve zlato a zbývající dřevo je smáčeno vodou Ducha.

Otázka: Na co přesně se zde v Jak 1,15 odkazuje slovo „smrt“?

Odpověď: Nejlepší odpověď, kterou podává A. Barnes, zní: „smrt ve všech jejích podobách“. Může se jednat o fyzickou smrt, duchovní smrt i smrt přátelství, vztahu nebo příležitosti.

Otázka: Proč se v Jakubovi 1:17 zmiňuje jak „dobrý dar“, tak „dokonalý dar“?

Odpověď: V řečtině se jedná o různá slova a Jakub odkazuje na obě. První slovo, dosis, označuje něco, co je dáno, a dorema znamená konkrétní dar. Podle Filóna bylo slovo dorema mnohem silnějším a plnohodnotnějším darem. Můžete si je představit jako dobré dary od Boha, velké i malé.

Otázka: Co zde v Jak 1,17 symbolizují světla?

Odpověď: Ačkoli slovo „nebeské“ v řeckém textu není, kontext zde hovoří o nebeských světlech. Fyzicky chápali slunce, měsíc a hvězdy společně jako nebeská světla podle Genesis 1:14–18 a Žalmu 136:7. Žalm 19:1–6 hovoří o obloze a slunci jako o zprostředkovatelích Boží slávy. V duchovním smyslu je světlo tím, díky čemu vidíme pravdu, k čemu nás to přitahuje a čemu bychom měli následovat, jak ukazuje Žalm 19:7–14. Na rozdíl od Boha se však nebeské světlo může zdát, že se „mění“, jako to dělá měsíc každý měsíc nebo během zatmění.

Otázka: Co v Jak 1,17 říká o jiných druzích světel, která nepocházejí od Boha?

Odpověď: Můžeme se nechat oklamat a myslet si, že jiná světla jsou jako slunce, a následovat je, protože jsou blíž. Jsme-li jako hmyz, je to, jako by Satan venku rozestavoval lapače hmyzu, aby nás usmažil. Ano, jsou tam venku a mohou vypadat lákavě, ale neměli bychom se k těmto světlům přibližovat.

Otázka: Jak to v Jakubovi 1:17, že se Bůh nemění jako proměnlivé stíny?

Odpověď: Boží povaha ani vlastnosti se nemění. Numeri 23:19 a 1. Samuelova 15:29 říkají, že Bůh na rozdíl od lidí nemění své rozhodnutí. Boží zjevená vůle vůči nám se však může změnit, když my sami změníme názor na nějakou věc. Například když Bůh v Abrahamově době řekl faraónovi, Abimelechovi a později Ninivským, že budou za své hříchy různými způsoby potrestáni, a oni činili pokání, pak na ně trest již neměl dopadnout.

Otázka: Jak nám Bůh v Jakubovi 1:18 dal nový život skrze slovo pravdy?

Odpověď: Z jedné strany nás Bůh zrodil znovu skrze slovo pravdy evangelia. Ale v zásadě je Ježíš Slovem a Pravdou a my jsme se zrodili znovu díky tomu, že Ježíš přišel a zemřel na kříži za naše hříchy.

Otázka: Jak jsou lidé v Jak 1,18 a Zj 14,4 prvotinami Božími, když je Kristus v 1 Kor 15,20?

Odpověď: Kristus je prvotinou všech věřících lidí, protože Ježíš „odhalil závoj“ vedoucí k naší spáse. Jakub 1,18 říká, že jsme jakousi prvotinou všech Božích stvoření. Těch 144 000 ve Zjevení 14,4 jsou prvotinou těch, kteří budou spaseni během soužení po vytržení.

Otázka: Jak jsme v Jak 1,18 jakousi prvotinou Božích stvoření?

Odpověď: Písmo na tuto otázku konkrétně neodpovídá. Písmo nám však sděluje dvě věci.

Lidé obecně: Jsme stvořeni úžasně a podivuhodně (Žalm 139:14), Bůh má pro nás zvláštní záměr (Žalm 8:4-8)

Boží děti: Je úžasnou pravdou, že jsme nazýváni Božími dětmi (1. Janův 3:1), že budeme kralovat s Kristem (Efezským 2:6-7) a že jsme lidé, kteří kdysi nepatřili Bohu, ale nyní k němu patříme (1. Petrův 2:9-10). Existuje i mnoho dalších veršů a být prvotinami je jen jedním z řady požehnání.

Otázka: Komu podle vás máme naslouchat podle Jakuba 1:19?

Odpověď: Jakub 1:19 hovoří o naslouchání obecně a na tuto otázku neodpovídá. Máme však naslouchat nejprve Bohu a teprve poté našim církevním vedoucím. Máme také poslouchat vládní představitele. 2. Timoteovi 3:5 však výslovně říká, že se nemáme stýkat s lidmi, kteří se odvrací a milují radovánky místo Boha. Pokud někdo zjevně nenásleduje Boha, nemáte jako církevní vedoucí důvod ho následovat.

Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Jakuba 1:19 máme kázat evangelium, proč si myslíte, že bychom měli být ochotnější naslouchat než mluvit?

Odpověď: I když kážeme druhým, je dobré nejprve naslouchat tomu, z jakého prostředí pocházejí. Při vašich osobních rozhovorech je v pořádku, pokud více nasloucháte, než mluvíte.

Otázka: Jaký je v Jakubovi 1:19 a 3:1 rozdíl mezi volným jazykem, mlčenlivým jazykem a krotkým jazykem?

Odpověď: Neovladatelný jazyk říká věci, ať už jsou pravdivé či nikoli, které by se neměly říkat. Mlčenlivý jazyk neříká nic, a to ani to, co by se říci mělo. Představte si, že v kostele hoří, nebo že zuří duchovní požár, a vy nic neřeknete. Ovladatelný jazyk je schopen říci mnohem více, než ve skutečnosti říká, ale omezuje se pouze na to, co je užitečné.

Otázka: O čem bychom podle Jakuba 1:19 neměli mluvit?

A: Neměli bychom sdílet nic, co Bůh nechce, abychom sdíleli, proto se modlete k Bohu, aby vám ukázal ve vašem srdci, kdy byste měli mlčet. Zde je několik základních věcí, o kterých bychom neměli mluvit.

Rozčilovat ostatní, pokud nemají důvod být na něco naštvaní.

Chlubit se nebo se vytahovat

Důvěrné informace, které vám sdělili ostatní, bez ohledu na to, zda měli nebo neměli

Odrazovat nebo odradit někoho od spravedlnosti, jak to udělala Jóbova žena. (Odradit je od hříchu je však v pořádku.)

Oslavování hříchu. (Tehdy, když jsem se opil v baru, to bylo tak skvělé...)

Nepravdy nebo lži, včetně lichocení

Oslavování druhých, stavění je na piedestal. (Vzdávat jim čest je však v pořádku.)

Věci, které jsou škodlivé nebo urážlivé pro druhou osobu nebo pro ostatní

Urážlivé výroky, které mají za cíl ponížit druhou osobu nebo ostatní

Soudit ostatní, i když je v pořádku říkat, že hříšné činy jsou hříšné

Vědomé pronášení slov, kvůli kterým ostatní ztratí důvěru ve vaše slova

Rozvláčnost, slovíčkaření a upovídanost, poskytování více informací, než kolik chce daná osoba poslouchat a slyšet

Zlovolné šíření nepravdivých informací s cílem ublížit ostatním nebo se na jejich úkor pobavit

Neveřejné informace o jiné osobě, které nechce sdílet. (Bez ohledu na to, zda si myslíte, že má pravdu v tom, že je nesdílí.)

Plagiátorství toho, co řekl někdo jiný, bez uvedení zdroje. Nekraďte slova druhých a nevydávejte je za svá vlastní.

Pochybná přesnost (nejste si opravdu jisti, zda je to pravda, či nikoli)

Opakování špatných věcí, které druhá osoba udělala, poté, co jste to již probrali a odpustili jí. Tyto věci by měly být zapomenuty.

Tajemství, která by mohla vést k tomu, že nevinná osoba bude zabita, zraněna nebo neprávem uvězněna

Pokušení pro ostatní. (Tehdy, když jsem se opil v tomhle konkrétním baru, kde jsou drinky za poloviční cenu...)

Nezveřejněné informace, u kterých jste svému zaměstnavateli, bývalému zaměstnavateli nebo zákazníkovi slíbili, že je neprozradíte.

Hanobení nebo pomlouvání jiné osoby

Zlí lidé by to mohli využít ve svůj prospěch

Obsah pro dospělé, erotický, neslušný nebo vulgární humor či informace

Tím neprokazujete úctu ani Bohu, ani ostatním křesťanům

Lidé by měli vidět váš život v praxi, ale neměli byste cítit tlak, že musíte vždy něco říkat.

Otázka: Jaký důvod je uveden v listu Jakubově 1,19–20 pro to, abychom byli rychlí v naslouchání a pomalí v hněvu?

Odpověď: Konkrétně se tam píše, že lidský hněv nepřináší Boží spravedlnost. Neříká se tam, že nemáme vůbec mluvit, ale pokud s mluvením počkáme a nejprve nasloucháme, je méně pravděpodobné, že řekneme něco v hněvu, co není k ničemu, a čeho bychom později litovali (nebo bychom alespoň měli litovat).

To, že to Bůh přikázal, je jediný důvod, který potřebujeme. Někdy je však to, co Bůh přikazuje, pro nás prospěšné i z fyzického hlediska. Časopis Health & Healing dr. Juliana Whitakera, sv. 10, č. 8, srpen 2000, str. 5 uvádí, že u lidí, kteří se rychle rozhněvají, je 2,7krát vyšší pravděpodobnost infarktu než u lidí, kteří se rozhněvají nejméně.

Otázka: Proč bychom podle Jakuba 1,20 měli být ještě z dalších důvodů pomalí k hněvu?

Odpověď: Když mluvíte, zeptejte se sami sebe, proč cítíte potřebu promluvit právě teď. Mluvíme především proto, abychom se cítili lépe, vypadali lépe, nebo abychom řekli to, co Bůh chce, abychom řekli, a co nejlépe pomůže druhým? Jakub nám říká, že náš hněv rozhodně nepřispívá k tomu poslednímu. Snažte se, aby každé slovo, které vyjde z vašich úst, bylo tím, co by Bůh chtěl, abyste řekli, a co se týče všech ostatních slov, prostě je vůbec nevyslovujte. Je mnohem lepší mlčet, než říkat věci, které byste říkat neměli.

Otázka: Proč Jakub v Jk 1,19.21 i v Jk 1,26 tak ochotně spojuje jazyk s morální nečistotou?

Odpověď: Jazyk sice může říkat nečisté věci, ale navíc může být bránou k místům, kde se páchá všemožné zlo.

Otázka: Vzhledem k tomu, že lidský hněv neslouží Boží spravedlnosti (Jakub 1:20), je vůbec někdy v pořádku se rozhněvat?

Odpověď: Bible nám nepřikazuje, abychom se nikdy nerozčilovali; ve skutečnosti se někdy rozčílíme, když sdílíme Boží pocity ohledně určité situace. Efezským 4:26 však říká, že bychom neměli nechat slunce zapadnout nad naším hněvem. Jinými slovy, nedržte se svého hněvu až do doby, kdy jdete spát. Efezským 4:27 říká, abychom nedávali ďáblu příležitost. Protože ve skutečnosti, když si myslíte, že se držíte svého hněvu, ve skutečnosti se váš hněv drží vás.

Mimochodem, i v Příslovích 29:11 se uvádí, že máme být pomalí v mluvení.

Otázka: Co v Jak 1:21 znamená „zbavit se morální nečistoty“?

Odpověď: Verš 21 lze považovat za závěr předchozí části, za úvod do následující části, nebo – což je pravděpodobnější – za obojí.

Řecké slovo pro nečistotu, ribarion, znamená nečistotu, ale velmi podobné slovo, ribara, znamená „ošuntělý“. Odložte vše, co ubírá na kvalitě vašeho křesťanského života, protože je to „ošuntělé“, ne-li přímo „nečisté“.

Řecké slovo pro „sundat“ nebo „odložit“, apothememoi, se často vztahuje k sundávání zašpiněného oblečení. Když někdo nosí čisté oblečení a to se postupně stále více a více zašpiní, je snadné si toho nevšimnout a prostě ho dál nosit, jako by vše bylo stále v pořádku. Dávejte pozor na to, co považujete za „normální“.

To lze také považovat za zajímavý doplněk k podobenství o rozsévači. Možná jsme dobrá půda, která již přijala slovo, ale stále kolem sebe můžeme mít pár morálních plevelů. Máme odpovědnost se o tyto plevele postarat a nenechat je růst.

Otázka: V Jak 1,21 může slovo „proto“ znamenat „aby se naplnilo to předchozí“, „udělejte to předchozí, abyste dosáhli toho následujícího“ nebo „to předchozí bylo příkladem toho, co je třeba udělat nyní“. Který význam je zde podle vás míněn?

Odpověď: Podíváme-li se na otázku logicky, pokud označíme Jakub 1,19 jako „A“ a Jakub 1,21 jako „B“, říká nám to, abychom udělali „A“, abychom dosáhli „B“, nebo abychom udělali „B“, abychom dosáhli „A“, anebo že „A“ bylo příkladem toho, jak udělat „B“?

Je to ta druhá možnost. O spasení se hovoří až v Jakubovi 1:21 a je to skrze vštípené Slovo (Ježíše). Jakub 1:19 je příkaz, který máme plnit, a 1:21 je nezbytné k tomu, abychom mohli dosáhnout toho, co je uvedeno v Jakubovi 1:19.

Otázka: Je to v Jakubovi 1:21 vštípené Slovo, které zachraňuje naše duše, nebo je to Kristus, či Kristova krev, nebo Boží milost?

Odpověď: Všechno výše uvedené; jedná se o různé úhly pohledu na tutéž věc. Boží milosrdná milost je tím nejhlubším důvodem, proč jsme spaseni, nikoli naše vlastní zásluhy. „Událostí“, která byla příčinou našeho spasení, byla Ježíšova smrt a vzkříšení. Náš život je udržován slovem vštípeným do nás, jímž je Ježíš, Pravda a Slovo, žijící v našem srdci. Prostředkem, jímž nám byla tato milost vylita, byl Ježíš, podle Tita 3:6–7 a Židům 1:9. Boží Duch musí přebývat v nás, abychom patřili Kristu, jak říká Římanům 8:9–11. Nakonec jsme spaseni milostí skrze víru (Efezským 2:8) a poselství evangelia pro nás nemá žádnou hodnotu, pokud je nespojíme s vírou, jak učí Židům 4:2.

Jedním z bodů, který se snadno přehlédne, je to, že Jakub nemluví jen o tom, že Boží zaseté slovo nás nakonec zachrání od trestu za hřích; Jakub se také zaměřuje na to, že nás zachraňuje od moci hříchu již nyní.

Otázka: Co v Jakubovi 1:22 znamená „klamát sám sebe“?

Odpověď: Lidé se klamou neustále. Jednou jsem jedné muslimské studentce na vysoké škole ukázal důkaz, že Korán byl pozměněn, a její odpověď zněla: „Vím z víry, že ty věci nejsou pravda.“ Tím diskuse skončila; nechtěla zohlednit žádná fakta, která by mohla změnit její názor.

Lidé se mohou výslovně rozhodnout věřit věcem, které nejsou pravdivé. Mohou tak činit nikoli proto, že by o tom byli ve svém nitru přesvědčeni, ale protože se obávají následků, které by přineslo, kdyby uvěřili něčemu jinému. Podobně si uvědomují, že pokud by uvěřili něčemu jinému, museli by provést změny, a k těmto změnám nejsou ochotni. Někdy člověk vidí řadu toho, co považuje za fakta podporující jeho přesvědčení, a zároveň vidí další fakta, která s jeho přesvědčením odporují. Místo toho, aby prozkoumal obě skupiny faktů a uvědomil si, že je v pořádku změnit svůj názor, prostě ignoruje fakta, která jsou mu nepohodlná.

Lidé mohou implicitně vidět věci, které jsou poměrně zjevně pravdivé, a přesto tvrdí, že jsou nejasné nebo pochybné. Nejsou natolik neupřímní, aby uvěřili opaku, ale nejsou ani natolik upřímní sami k sobě, aby potvrdili to, co by měli.

Pokud člověk věří v něco a z jakéhokoli důvodu vidí zdánlivě pravdivá fakta, která tomu odporují, prvním krokem k pravdě musí být prostě uznání, že tato další fakta podporují jiný názor. Když čtete Bibli a vidíte věci, které se liší od toho, čemu věříte, místo toho, abyste z toho měli špatnou náladu, můžete se radovat. Máte nyní před sebou příležitost změnit se, stát se moudřejšími a více se sblížit s Bohem. Jak řekl jeden člověk: „Vyhrazuji si právo stát se moudřejším.“

Otázka: Proč je v Jakubovi 1:22 naslouchání pravému slovu a neplnění toho, co říká, klamáním sebe sama? Vždyť to slovo je přece pravdivé.

Odpověď: Když hoří budova, nemá smysl říkat člověku, že musí budovu opustit, pokud z ní nikdy neodejde. Stejně tak nemá smysl poslouchat pravdivé slovo, pokud člověk nechce uvěřit a jednat podle něj. Jakub hovoří o lidech, kteří nemají dobrý vztah s Bohem. Může se jednat jak o nevěřící, kteří nemají žádný vztah s Bohem, tak o pokrytecké věřící, kteří se potřebují vrátit ke své první lásce a pokračovat ve své cestě.

Jakub dále rozebírá, jak být činitelé, a ne jen posluchači, a to ve třech konkrétních oblastech: individuální chování, péče o druhé ve společnosti a vnitřní hodnoty.

Otázka: Proč je v Jak 1,23–25 poslouchání bez konání přirovnáváno k pohledu do zrcadla, po kterém člověk odejde a zapomene, jak vypadá?

Odpověď: Než odpovíme na tuto otázku, pojďme si promluvit o pojmu „zrcadlo“. Ačkoli v té době neměli skleněná zrcadla, měli lesklá mosazná zrcadla, která dokázala odrážet obrysy, i když barvy nemusely být stejné. Zrcadlo vám poskytuje přesný obraz toho, jak vypadáte. Nelichotí vám a neuráží vás; prostě vám ukazuje, jací jste. Jakmile odejdete od zrcadla, zbývá vám jen vzpomínka; už se nevidíte.

Boží slovo je skvělé v tom, že nám dává nové informace a pravdu, ale vždy slouží i druhému účelu (pokud to dovolíme). Je to zrcadlo našeho charakteru. Můžeme nahlédnout do Božího slova a ono nám ukáže, kde selháváme tím, že nedosahujeme ideálu, a kde můžeme růst tím, že se změníme. Ve 2. Korinťanům 13:5 Pavel přikazuje věřícím, aby zkoumali sami sebe. Neděláme to však podle nějakého svévolného, vymyšleného měřítka podle vlastní fantazie, ale podle Boží pravdy v Jeho Slově. Pokud se však podíváte do Božího zrcadla a nechcete dělat to, co vám říká, když odejdete, zůstane vám jen vzpomínka a k žádné změně nedojde.

Učení, že musíme být činitelé a ne jen posluchači, najdeme také v Matoušovi 7:21–27; Lukášovi 11:28; Janovi 13:17 a Římanům 2:13.

Otázka: Jaký je ten dokonalý zákon, který přináší svobodu, o kterém se píše v listu Jakubově 1:25?

Odpověď: Poslušnost Bohu přináší svobodu, a právě podle ní se máme dnes řídit. Je to svoboda od závislostí, posedlostí a strachu. Nejedná se o Mojžíšův zákon ze Starého zákona, neboť Stará smlouva je podle Židům 8:13 již neplatná. Tento zákon však spočívá v tom, že máme činit to, co se Bohu líbí. Lze jej shrnout slovy: „Miluj Hospodina, svého Boha, z celého svého srdce, z celé své duše, ze vší své síly a ze vší své mysli a miluj svého bližního jako sám sebe.“

Otázka: V listu Jakubovi 1:25 každý obecně ví, co je to zákon: omezení typu „dělej toto“ nebo „nedělej tamto“. Jak byste tedy někomu vysvětlili, že se jedná o zákon, který přináší svobodu?

Odpověď: Zdá se to být paradox, ale podívejme se na příklad. Dopravní předpisy, jako například zákaz jízdy v protisměru v daném pruhu, nám umožňují rychle se dostat z jednoho místa na druhé. Ano, zákony jsou omezení, ale struktura omezení v některých oblastech nám dává větší svobodu, abychom se v jiných oblastech mohli pohybovat sebevědomě, rychle a bezpečněji. Alkoholik nebo drogově závislý, který ignoruje Boží zákon, aby se neopíjel ani neintoxikoval, a neustále hledá svou další „dávku“, je méně svobodný, nikoli svobodnější, než člověk, který v této oblasti Boží zákon dodržuje.

Otázka: Jak jsme v Jak 1,25 požehnáni za to, že konáme dobro?

Odpověď: Jsme požehnáni nejen odměnou v nebi, ale jsme požehnáni již nyní radostí z toho, že se líbíme Bohu. Nejedná se zde o hmotné požehnání, které můžeme nebo nemusíme obdržet.

Je pravda, že někdy zažíváme příjemné pocity, získáváme finanční odměny a větší příležitosti v tomto životě, když pomáháme druhým. Lidé chtějí spolupracovat a stýkat se s těmi, kteří se o ně starají a jsou ochotni jim pomoci.

Někdy však, když pomáháme druhým a požehnáváme jim, nic z výše uvedeného nezískáme, nebo se nám dokonce může stát pravý opak. Ale bez ohledu na to nás Bůh v nebi odměňuje za dobré skutky, které konáme ze správných pohnutek na zemi, podle 1. Korinťanům 3:14.

Otázka: Jaké jsou podle Jakuba 1:26 dva kroky k ovládání jazyka?

Odpověď: Jakub zdůrazňuje, jak důležité je ovládat svůj jazyk. Prvním krokem je strategický závazek: víme, že v budoucnu se naskytnou vtipné věci, které bychom mohli říct, nebo jiné věci, které budeme opravdu, opravdu chtít říct, ale které nebudou morálně čisté, nebo budou zlé či plné nenávisti. Budou věci, o kterých si myslíme, že je opravdu třeba je říct, pokud jsou pravdivé, ale nemáme jistotu, že jsou pravdivé. Zavážeme se však mlčet, raději než nechat ty nezdravé věci vyjít z našich úst. To může znamenat, že budeme méně vtipní, méně přesvědčiví nebo že budeme znít méně hluboce, ale rozhodli jsme se být v tom všem méně, abychom svým jazykem ctili Boha.

Druhým krokem je taktický bod, na který je třeba dávat pozor každou minutu. Vždy mějte ústa zavřená, pokud z nich nevychází něco dobrého nebo povznášejícího. Pokud se chystá vyjít něco, co je jen napůl dobré, nenechte to vyjít ven ani tak. Přísloví 17:28 říká: „I blázen je považován za moudrého, když mlčí, a za rozvážného, když drží jazyk za zuby.“ Nebo jak někteří vtipně poznamenávají: „Je lepší mlčet a být považován za hlupáka, než otevřít ústa a zbavit všechny pochybnosti.“

Otázka: V Jakubovi 1:27 někteří křesťané říkají, že nechtějí být náboženští, chtějí jen milovat Pána. Co je na tomto tvrzení z pohledu Jakubova 1:27 špatného?

Odpověď: Možná měli špatnou zkušenost s něčím, co by se dalo nazvat křesťanstvím, a proto si myslí, že je třeba se vyhýbat náboženství a organizovanému křesťanství. Náboženství může být škodlivé nebo špatné a některým formám náboženství je třeba se vyhýbat. Jakub však řekl, že některé jsou dobré. Navíc, pokud pohrdáte křesťany obecně, pohrdáte Kristovou nevěstou.

Otázka: Jakub 1,27 říká, že se máme chránit před poskvrněním světem. Ale svět a jeho vlivy jsou tak znečišťující! Televize, filmy, internet, přátelé, takzvaní přátelé – jak to máme zvládnout?

Odpověď: Jak řekl jeden televizní evangelista: „Prvním krokem ke službě Bohu je zvednout prst. Druhým krokem je otočit jím a vypnout televizi.“ Když se dobrovolně vzdáme sledování tolika televize, filmů a internetu, bude nám připadat úžasné, kolik volného času teď máme. Nejde o to, že by televize, filmy a internet byly samy o sobě špatné, ale mohou být špatné pro vás, pokud jim věnujete nadměrné množství času.

Některé televizní pořady, filmy a obsah na internetu jsou však špatné, nejenom ztrátou času. Můžete se vědomě rozhodovat, co nechcete vidět a slyšet. Můžete se také vědomě rozhodnout, že nikdy nebudete opakovat ty nechutné věci, které jste zaslechli.

Otázka: Co je zajímavého na struktuře textu v Jak 2,1–5,6?

Odpověď: Vrátíme-li se k Jakubovi 1:18, Jakub zdůrazňuje tři Boží vlastnosti: a) Jeho péči o bezmocné, b) Jeho slovo pravdy a c) Jeho záměr svatosti. Později v Jakubovi 1:26–27 hovoří o třech znacích Božího dítěte (přičemž si zaměňuje body a a b): b) ovládaný jazyk, a) služba plná péče a c) svatý život. To, co Jakub stručně zmínil o Bohu a poté o nás, rozvádí v bodech a) služba plná péče (Jakub 2:1–16), b) ovládaný jazyk (Jakub 3:1–12) a c) svatý život (Jakub 3:13–5:6).

Otázka: Proč bychom podle Jakuba 2:1 neměli projevovat stranickost, když Bůh projevuje stranickost vůči nevěřícím?

Odpověď: Kontext Jakubova listu se týká věřících a říká, že bychom neměli nikoho upřednostňovat proto, že je bohatý nebo chudý. Jedním zcela dostačujícím důvodem, proč neupřednostňovat, je prostě to, že to Bůh přikazuje. Ale kromě této pravdy jsme všichni stvořeni k Božímu obrazu a Bůh neupřednostňuje nikoho na základě našeho materiálního bohatství, etnického původu, pohlaví nebo inteligence. Někdy se může stát, že křesťan projeví zaujatost vůči někomu, kdo se rozvedl, i když za rozvod nemohl.

Zajímavé je, že slovo pro „přízeň“ zde, prosupolumphiais, se v sekulární řecké literatuře nevyskytuje; zřejmě se tím nikdy nezabývali ani nepovažovali za něco špatného, když někdo někoho upřednostňoval. Ve starověké pohanské společnosti se to všeobecně považovalo za správné. O několik set let později, kolem roku 230 n. l., existovaly dva typy Římanů: „šlechtici“ (honestior) a prostý lid (humilior). Šlechtici měli více práv, mírnější tresty a byli zvýhodňováni v občanských soudních sporech. Prostý lid mohl být jako trest upálen zaživa, šlechtici však nikoli. Více informací o tomto tématu najdete v knize The Fathers of the Church: Origen on Psalms, str. 393.

Odpovídající hebrejský termín znamená doslova „přijímat tvář“, tj. přijetí nebo lepší zacházení pouze na základě toho, že se ví, o koho se jedná. I Starý zákon se vyslovoval proti stranickosti, takže to nebyla nová věc, kterou zavedl Jakub. Ježíš také výslovně řekl, že chudí jsou blahoslavení (Lukáš 6:20). Později i Pavel v Římanům 2:11 uvedl, že Bůh neupřednostňuje nikoho.

Nestrannost vůči bohatství není totéž jako slepota vůči všemu. Jakub 2,1 používá příklad bohatství a Galatským 3,28 ukazuje, že nemáme projevovat stranickost na základě rasy nebo pohlaví. Máme však vyloučit jednotlivce z církve za hříchy, za které neprojevili lítost, jako je incest (1. Korinťanům 5,2).

„Hezké“ šaty, v řečtině lampra, znamenají šaty bohatého člověka nebo šlechtice. „Špinavé šaty“ zde znamenají šaty, které by nosil chudý člověk.

Otázka: Jak se Jakubův popis diskriminace nebo protekce v Jakubovi 2:1–3 hodí do mnoha dnešních kontextů?

Odpověď: Upřednostňování může být zjevné, pokud se týká veřejné funkce. Může být nenápadné, když je výběr založen na protekci. Získávají lidé v církvi něco, pokud darují velké částky peněz? Vycházejí lidé vstříc těm, kteří mohou dát více? V dobré církvi se to neděje.

Diskriminace může být také založena na rase, etnickém původu nebo jazyku.

Diskriminace není vždy zlovolná. Může být zcela neúmyslná, jak ukazuje Skutky 6,1 při rozdávání jídla řecky mluvícím vdovám. Může jít o snobství nebo implicitní „kastovní rozdíly“, které sice nejsou zlovolné, ale přesto jsou ošklivé. Může také vycházet z nesprávných věcí, které nás naučili. Můžeme si mylně zdůvodňovat, že chceme „chránit“ určité skupiny lidí před tím, aby se dostali do určitých situací, zatímco ve skutečnosti je diskriminujeme. Diskriminace může mít nějaký účel (ať už zlovolný, nebo dobrý, ale špatně míněný), nebo může být zcela nesmyslná, jako například oddělené toalety podle rasy na jihu USA, jak to dobře zachycuje film Skryté postavy. Pokud je ve vaší církvi převážně jedna rasa nebo etnická skupina a přijde někdo jiný, kdo je odlišný, postaráte se o to, aby se v Božím domě cítil vítán? A co kdyby přišel k vám domů?

Pokud zjistíte, že ve svém srdci chováte diskriminaci, nebo si chcete být jisti, že v sobě nemáte žádnou skrytou diskriminaci, jedním z kroků k jejímu překonání je mít přátele z daného prostředí. Pokud zjistíte, že se cítíte nepříjemně nebo se bojíte „takových lidí“, musíte se rozhodnout, zda upřednostníte své pohodlí nebo domnělou bezpečnost před poslušností vůči Bohu. Pokud vám dělá potíže někomu rozumět kvůli jeho přízvuku, měli byste se prostě vzdát přátelství s ním, nebo se snažit komunikovat, třeba s pomocí společných přátel nebo překladatelského softwaru? Když dostatečně dlouho nasloucháte někomu, kdo má přízvuk, kterému těžko rozumíte, postupně získáte schopnost rozumět nejen jemu, ale i tomu přízvuku obecně.

Ať už se však jedná o jakýkoli druh diskriminace či předsudku, Bůh nechce, abychom vůbec diskriminovali. V Kristu není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, jak uvádí Galatským 3:28. Jelikož však lidé mohou diskriminovat, aniž by si to vůbec uvědomovali, musíme se všichni aktivně zkoumat a ujistit se, že neexistuje žádná situace, v níž bychom se toho mohli neúmyslně dopustit.

Otázka: Co když v případě, o kterém se píše v listu Jakubovi 2,1–3, přijde do kostela někdo, o kom víte, že se v zemi nachází nelegálně?

Odpověď: Nejprve zvažte, proč se v zemi nachází nelegálně. Pro některé je překročení hranice vlastní volbou. Znám však jednoho dospělého, který byl do Ameriky přivezen z Mexika, když mu bylo pár měsíců. Pro vládu je „známým cizincem“ a celý život žil v Americe, s výjimkou krátkých cest do Mexika. Mexiko ho nepřijme, protože ho nepovažuje ani za svého občana. Před nějakou dobou byla „amnestie“ udělena „dreamerům“, ale on přišel do Ameriky až po uplynutí lhůty pro amnestii. Může zde tedy pracovat, ale nemůže vykonávat práci, která vyžaduje kartu sociálního zabezpečení.

Četl jsem o jiné osobě, která každý týden nelegálně vstupovala do Ameriky přes hraniční přechod. Američtí pohraničníci vědí, kdo to je, a prostě ho nechají projít. Pracuje ve Spojených státech hned za hranicí. Na konci každého týdne projde hraničním přechodem a vrací se do Mexika. V mnoha zemích žijí lidé v této situaci; říká se jim „hostující pracovníci“. Není to neobvyklý jev, ale naše zákony je třeba vylepšit, abychom tuto situaci mohli legálně řešit. Někteří se zdají být tak znepokojeni všemi nelegálními přistěhovalci, že si téměř nevšímáme Číňanů a Rusů, kteří nelegálně vstupují z Mexika a snaží se špehovat naše vojenské základny, přičemž tvrdí, že zabloudili a jen hledají hotel! Vláda je v podstatě varuje, udělí jim pokutu a požádá je, aby se nevraceli. Máme mnohem větší starosti s ostatními nelegálními přistěhovalci, kteří se jen snaží pracovat.

Ale bez ohledu na to, zda je tu někdo nelegálně, nebo jak se sem nelegálně dostal, máme si ho vážit stejně jako ostatních lidí, kteří jsou všichni stvořeni k obrazu Božímu. Stále je můžeme milovat, tak jako máme milovat všechny, i když bychom si mohli přát, aby jich tu nebylo tolik, aby Američanům nebrali pracovní místa.

Otázka: Měli bychom tedy podle Jakuba 2,1–3 někdy v církvi diskriminovat?

Odpověď: Ve dvou případech, překvapivě, ano! Za prvé, pokud se někdo nazývá křesťanem a přetrvává ve zjevném hříchu, jak je uvedeno v 1. Korinťanům 5:1–13.

Za druhé, pokud někdo přichází a učí kacířství, které vede ke zkáze duše, máme podle 2. Jana 9–11 příkaz ho ani nevpustit do svého domu! Jelikož raná církev se obvykle scházela v domácnostech, nemohl by do nich vůbec vstoupit.

V ostatních případech však ne.

Otázka: Proč Jakub v Jakubově listu 2:1–3 používá slovo „synagoga“?

Odpověď: List Jakubův byl napsán velmi brzy a jak ukazují Pavlovy cesty, křesťané byli v té době v židovských synagogách vítáni. Přísné rozlišení mezi synagogou a církví nastalo až po Pavlovi. Slovo pro shromáždění, které se zde používá – „synagoga“ – obvykle odkazuje na židovské shromáždění. Ale i po této době křesťané někdy používali slovo „synagoga“ k označení křesťanského shromáždění. Ignácův List Polycarpovi 4,2, str. 94 zmiňuje společné „scházení se v synagoze“. Ignác nazývá presbytery „Božím Sanhedrinem“ a v Listu Trallianům, kap. 3, str. 67, hovoří o „synagogě apoštolů“; viz také Pastýř Hermův, jedenácté přikázání, str. 28. Židé měli pro synagogu dva názvy: „dům shromáždění“ a v aramejštině „dům lidu“, jak uvádí Šabat 32a.

Otázka: Jaké důvody uvádí Jakub v Jk 2,4–9, proč bychom neměli upřednostňovat některé lidi před ostatními?

Odpověď: Nejprve zde Jakub začíná slovní hříčkou. Slovo „soudci“ je v řečtině kritai a „diskriminovat“ je v řečtině diekrithete. Často, když na sebe vezmete roli soudce, stáváte se tím, kdo diskriminuje. Konkrétně zde jsou uvedeny některé důvody, proč nemáme diskriminovat.

1) Projevování stranickosti z vás dělá soudce se zlými myšlenkami (Jakub 2:4).

2) Může to být v rozporu s Božím postojem. Bůh si často vyvolil chudé, aby byli bohatí ve víře a dědicové království (Jakub 2:5).

3) Chudý člověk, kterého znevažujete, může být bohatý ve víře a zvláště ctěný Bohem (Jakub 2:5–6a).

4) Zneuctívá to chudého člověka (Jakub 2:6a).

5) Bohatí často utlačují chudé, táhnou je k soudu a rouhají se Bohu (Jakub 2:6b). Ve skutečnosti mnoho dnešních útoků na křesťanství pochází od vzdělaných a finančně zajištěných lidí.

6) Bohatí svými slovy a činy rouhají jménu „křesťan“, kterým jsme nazýváni; jinými slovy, svým životem zneuctívají slovo „křesťan“ (Jakub 2:7).

7) Hřešíme tím, že nedodržujeme „královský zákon“ milovat svého bližního jako sebe samého, jak je uvedeno v Jakubovi 2:8–9.

Otázka: Jakých je v Jak 2,4–9 alespoň dvanáct způsobů, jak se můžeme ujistit, že neupřednostňujeme nikoho?

Odpověď: Můžeme zkoumat sami sebe. Zde je dvanáct věcí; pravděpodobně existují i další.

1) Ctěte všechny jako důležitější než sami sebe, jak říká Filipským 2:3.

2) Zacházejte s chudými stejně jako s bohatými a s bohatými stejně jako s chudými.

3) Měli bychom se snažit nevyužívat druhé, i když by to mohlo být snadné nebo kulturně přijatelné.

4) Nezacházejte s někým odlišně proto, že má jiné etnické pozadí, kulturu, je muž nebo žena, či kvůli povrchním věcem.

5) Chováme se k někomu jinak, zneužíváme ho nebo mu nenabízíme stejně výhodné podmínky, pokud má silný přízvuk nebo potíže s mluvením naším jazykem?

6) Jsme laskavější a shovívavější k někomu z našeho vlastního etnického původu než k někomu jinému?

7) Uvědomte si, že podle vnějšího vzhledu nemůžete nic poznat o srdci daného člověka.

8) Vyhýbáme se lidem s tělesným nebo mentálním postižením, protože se s nimi možná cítíme nesví?

9) Máme respektovat starší, ale na nikoho se nedívat svrchu kvůli jeho věku (ať už je starý nebo mladý).

10) Dáváme například přednost společnosti starších lidí před mladými (nebo naopak)?

11) Jsme stejně vstřícní k lidem, kteří se od nás liší, jako k těm, kteří jsou nám podobní?

12) Nebuďte povýšení vůči určitým skupinám.

Ve všech těchto oblastech bychom neměli být nekonzistentní.

Otázka: Proč se zdá, že Jakub v Jk 2,5–7 vytváří takové stereotypy o bohatých a chudých?

Odpověď: Někteří bohatí lidé mohou být velmi štědří a srdeční. Někteří chudí lidé mohou být velmi chamtiví a lakomí. Celkově však mají bohatí více příležitostí, a tedy i více pokušení, aby svou situaci zneužili. Stejně tak mají chudí celkově méně finančních prostředků, aby se mohli bránit u soudu.

Otázka: Jak se v Jk 2,6 bohatým daří u soudu lépe?

A: Termín, který zde James používá, „katadynasteuo“, znamená zbavit někoho jeho práv. Zde je jeden příklad z Indie. „Toto jsou A*** a A****, dva odborníci v oblasti informačních technologií, kteří se 19. května vraceli domů do Pune, když je v Kalyani Nagar srazilo neregistrované Porsche jedoucí rychlostí 150 km/h. Jeden z nich zemřel na místě, druhý zemřel během lékařského ošetření. Řidičem vozu byl 17letý nezletilý, který se údajně vracel z klubu po oslavě s přáteli, kde slavili výsledky z 12. ročníku.
Proč se nejedná pouze o nehodu, ale o vraždu:
1. Vůz nebyl registrován; autosalon jej vydal bez registrace.
2. Rodiče dovolili nezletilému řídit bez řidičského průkazu.
3. Majitel klubu podával alkohol a vpustil dovnitř nezletilého.
4. Dopravní policie po celé měsíce přehlížela na silnici neregistrované auto, které překračovalo povolenou rychlost.
Když byl nezletilý o půlnoci zatčen, dostalo se mu VIP zacházení. Na jeho pomoc přišel místní poslanec s týmem právníků.
Zatímco běžní lidé čelí zpožděním ve svých případech, tomuto nezletilému byla v neděli udělena kauce za pouhých 14 hodin. Podmínkou kauce bylo, že napíše esej a jeho rodiče zajistí, aby stejnou chybu neopakoval.
„Když je zákon stejný, proč se s privilegovanými lidmi zachází jinak?“ Někdo jiný z Bulharska uvedl, že tam je to stejné. (Z LinkedIn 27. 5. 2024)

Otázka: Jak v Jakubu 2:10 porušení jednoho bodu zákona znamená, že jsme vinni z porušení celého zákona?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

a) Porušen je „zákon“, nikoli pouze „jeden zákon“, jak by se mohlo zdát.

b) Jedná se o „královský zákon“. Nejenže jej náš Král Ježíš přímo přikázal, ale Ježíš také řekl, že se jedná o jeden ze dvou zákonů, z nichž vycházejí všechny ostatní. Jakub staví tento hřích, tedy projevování stranickosti, na roveň cizoložství a vraždě. Zákon nebyl dán selektivně a dnes se od nás očekává úplná poslušnost, nikoli jen částečná, abychom plnili vše, co od nás Bůh chce, nebo se zdrželi toho, co nám zakazuje.

c) Myšlenka „všechno nebo nic“ ohledně zákona se objevuje také v Novém zákoně, v Matoušovi 5:18–19; 23:23 a v Galatským 5:3. Jak říká Alec Motyer, zákon není jako hromada kamenů, ale spíše jako skleněná deska. Z hromady můžete odnést jeden kámen a hromada tam stále zůstane. Pokud však udeříte do skleněné desky na jediném místě a rozbijete ji, celá deska je popraskaná nebo roztříštěná.

Otázka: Jaké přirozené sklonu, proti kterému Jakub bojuje, se zmiňuje v Jakubovi 2:10–11?

Odpověď: Máme sklon zdůrazňovat jako důležité to, co děláme dobře, a bagatelizovat jako nedůležité to, co neděláme dobře. Padlý člověk je až příliš dobrý v racionalizaci, tedy v kreativním vymýšlení logicky znějících důvodů, jimiž omlouvá svůj hřích. U druhých to vidíme snadno, ale u sebe to snadno přehlédneme.

Otázka: Proč si Jakub v Jk 2,10–11 myslel, že by měl tuto část zařadit právě sem, hned po tom, co hovořil o protekci a diskriminaci?

Odpověď: Představte si, že jste souzeni u soudu za krádež a řeknete soudci: „Aspoň jsem neporušil žádné dopravní předpisy!“ Jak daleko by vás to dostalo? Jakub poměrně nekompromisním způsobem zdůrazňuje konkrétní myšlenku, avšak nepřímo. I když dodržujete část zákona, porušujete ho, pokud porušíte jeho část. Hovoří o vraždě a cizoložství, což je pro jeho čtenáře zřejmé, ale činí tak hned poté, co mluvil o porušení jiného zákona: o zákazu stranickosti. Jakub svým čtenářům říká, že pokud dodržujete Boží přikázání ohledně vraždy, cizoložství a všeho ostatního, a přesto projevujete diskriminaci, existuje pro někoho, jako jste vy, jedno slovo: jste porušovatel zákona.

Otázka: Co přesně je v Jk 2,12 tím „zákonem svobody“?

Odpověď: Nejedná se o konkrétní zákon, ale „svoboda“ je spíše popisem toho, co pro nás dnes znamená poslušnost Bohu. Ježíš nahradil starozákonní zákon, ale to neznamená, že nyní žijeme, jak se nám zlíbí. Bůh vložil svůj zákon do našich srdcí a my nyní následujeme to, co přikazuje Ježíš a Nový zákon.

Otázka: Přináší zákon v Jak 2,12 svobodu, nebo otroctví, jak říká Gal 4,24?

Odpověď: Mojžíšův zákon, který nedokázali plně dodržovat, sloužil k tomu, aby ilustroval jejich potřebu Božího odpuštění. Jeho plné dodržování by znamenalo osvobození od hříchu, ale pouhé poznání zákona a jeho nedodržování přinášelo pouze otroctví a vědomí, že zaostáváte. Pokud víte, co je správné, a nečiníte to, pak je to pro vás hřích, jak říká Jakub 4:17. Dnes se řídíme zákonem poslušnosti Kristu, který nám dává svobodu od otroctví hříchu.

Otázka: Co říkalo judaismus v Jakubovi 2:13 o milosrdenství a soudu?

Odpověď: Bůh vynáší soud, ale má radost z toho, že prokazuje milosrdenství, jak říká Micheáš 7:17–18. Boží milosrdenství vidíme v Ježíši, který za nás zemřel na kříži „pro radost, která mu byla přislíbena“, jak uvádí Židům 12:2. Rabín Barabbi řekl: „K tomu, kdo je milosrdný ke stvořeným, je milosrdné i nebe, ale k tomu, kdo je ke stvořeným nemilosrdný, je nebe také nemilosrdné.“

Tato myšlenka se objevuje také v Sirachovi 27:30–28:7; Tobiášovi 4:9–11; Závěti Zebuluna 8:3 a b. Šabat 151b.

Otázka: Jaké jsou podle Jakuba 2:13 některé způsoby, jimiž by náš život měl dokazovat, že věříme, že milosrdenství vítězí nad soudem?

Odpověď: Zaprvé věříme, že Boží milost a milosrdenství jsou větší než všechny naše hříchy. Musíme být schopni odpustit sami sobě. Zadruhé jsme se zavázali vůči druhým, že jim budeme prokazovat odpuštění a milosrdenství, tak jak je nám dal Bůh.

Otázka: Co byste měli udělat podle Jakuba 2:13, pokud máte podezření, že jiný věřící zdánlivě diskriminuje určitou skupinu?

Odpověď: Za prvé, buďte otevření tomu, že se možná mýlíte. Za druhé, uvědomte si, že i když hřeší diskriminací, možná si to neuvědomují a možná to dokonce popřou, když to nadnesete. Za třetí, modlete se za to, jak by Bůh chtěl, abyste reagovali. Musí vidět, že

a) Buď skutečně projevují stranickost, nebo alespoň nerozumně budí dojem, že ji projevují.

b) jak závažný je tento hřích, jak ukazuje Jakubův list 2,1–13.

c) další kroky k pokání a, pokud je to možné, k nápravě;

d) Obnovení: že je milujete a že oni mají milovat všechny ostatní.

Otázka: Jak souvisí úsek v Jakubovi 2,14–26 s předchozí částí 2. kapitoly?

Odpověď: Souvisí to dvěma způsoby. Jakub 2,1–13 hovoří o nedostatku skutků v souvislosti s konkrétním hříchem: stranictvím, zatímco tato část to rozšiřuje na hřích obecně. Zadruhé, stejně jako nemáte projevovat stranictví a být milí jen k některým lidem, neměli byste být stranickí ve své víře a konat jen některé dobré skutky, zatímco v ostatních případech odmítat poslušnost.

Otázka: Jaké jsou v Jakubovi 2:14–17 alespoň dva způsoby, jak mohou lidé mít víru bez skutků, která nevede ke spasení?

Odpověď: Jedním ze způsobů je věřit v Boží pravdu a věřit správným věcem, ale nikdy Mu nesvěřit svůj život. Někdo to nazval „praktickým ateismem“. I když skutečně věří v Boha, z praktického hlediska se ve svém chování chovají, jako by byli ateisté. Jakub říká, že víra bez touhy konat skutky není vírou člověka, který půjde do nebe. V Síni víry v 11. kapitole Listu Židům byla víra prokázána jejich skutky.

Druhým způsobem je důvěřovat falešnému bohu a odmítat Boha Bible. Mohou dokonce konat mnoho skutků – zabíjet pohany, praktikovat suttee, hladovět až k smrti atd. – ale nic z toho je nezachrání.

Naše víra v Krista není tak důležitá; důležitá je spíše naše víra V Krista.

Otázka: Jak je v Jakubovi 2:14–25 řečeno, že jsme ospravedlněni skutky i vírou, a ne vírou bez skutků, jak řekl Pavel v Efezským 2:8–9?

Odpověď: Jakub neříká, že víra a skutky jsou totéž; ani neříká, že mají stejnou roli. Důrazně však tvrdí, že v životě opravdového věřícího jsou neoddělitelné. Přesněji řečeno, Jakub neřekl: „když někdo má víru“, ale spíše: „když někdo říká, že má víru“. Skutky jsou vedlejším produktem, výsledkem opravdové víry. Někteří lidé by mohli být jako zloděj na kříži a přijmout Krista těsně před smrtí. Jiní však budou konat dobré skutky, pokud jsou od počátku skutečně spaseni.

Mnohá pohanská náboženství, tehdy i dnes, nabízejí duchovnost bez jakýchkoli morálních požadavků. Pro pohana by tedy bylo relativně snadné mylně chápat křesťanství jako jen další náboženství podobné těmto.

Jedná se o složité téma, a proto Jakub ve verších 15–26 vysvětluje pomocí čtyř příkladů. První dva jsou příklady toho, čím víra není, a poslední dva jsou příklady toho, čím víra je.

Spása skrze skutky je mylná představa, že k tomu, abyste byli spaseni, musíte nejprve konat dobré skutky. „Snadná víra“ je opačný omyl, podle kterého skutky nemají se spasením nic společného a skutky i Kristovo panství jsou volitelné. Pravdou je, že skutky nám k spasení nic nepřidávají, ale jsou jeho přirozenou součástí jako výsledek. Stejně jako tlukoucí srdce je znamením, že člověk žije, tak i skutky jsou znamením, že jsme spaseni a duchovně živí.

Otázka: Naznačuje tato věta v Jak 2,16, že už byli dobře nasyceni?

Odpověď: Ne, v řečtině se jednalo o běžný židovský pozdrav na rozloučenou. NEZNAMENÁ to, že už byli v teple a dobře nasyceni.

Otázka: Co byste v Jak 2,17–26 řekli člověku, který tvrdí: „Už nemáme žádný zákon, máme jen svobodu v Kristu“?

Odpověď: Dvě slova: Přečtěte si list Jakubův. Částečně mají pravdu v tom, že nejsme pod Mojžíšovým zákonem a že máme svobodu v Kristu konat to, co je správné. Nicméně všech deset přikázání, až na jedno (sabbat), se v Novém zákoně opakuje. Některé věci jsou v Novém zákoně dokonce přísnější (jako například rozvod) než ve Starém. Nevkládejme Bohu do úst slova, která jsou ve skutečnosti v rozporu s tím, co Bůh sám říká v Písmu.

Existovala skupina a jedna slavná osobnost, která zastávala tento mylný názor. Skupina se jmenovala Chlystové a jejím nejslavnějším členem byl Rasputin. Když se Rasputina zeptali, proč tvrdí, že hřích je před Bohem nepostradatelný, odpověděl: „‚Jistě, otče,‘ řekl, ‚náš Spasitel a svatí otcové hřích odsoudili, neboť je to dílo Zlého. Ale jak můžeš vyhnat zlo, otče, jinak než upřímným pokáním? A jak se můžeš upřímně kát, když jsi nezhřešil? …Pryč s tvými Písmy!“ zahřměl. „Písma! Vpravdě, varuji tě, otče, přestaň s touto marnou a zbytečnou námahou, abys mohl stanout před Pánem. Ber život takový, jaký je, neboť jen ten ti byl dán Bohem. A dovol mi, abych ti řekl toto. Nepřemýšlejte neustále o tom, odkud pochází hřích, kolik modliteb musí člověk denně odříkat a jak dlouho musí postit, aby unikl hříchu! Hřešte, pokud ve vás hřích stále číhá; jen tak ho můžete překonat! Hřešte, pak budete činit pokání a vyženete zlo ze sebe. Dokud budete tajně nosit hřích v sobě a strachem ho zakrývat půstem, modlitbami a věčným rozebíráním Písma, tak dlouho zůstanete pokrytci a nicotnými lidmi, a takoví jsou Pánu odporní. Ta špína musí být vyhnána, slyšíte, malý otče? Teprve pak bude vaše vůně Pánu příjemná?“ (Rasputin: Svatý ďábel, str. 54–55)

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Jak 2,19 démoni věří v Ježíše, měli by být spaseni, když podle Sk 16,31 a J 3,16 stačí pouze věřit v Ježíše?

Odpověď: Rozhodně ne. Jakub tím chce říci, že pouhé intelektuální vyznání správných věcí samo o sobě nestačí ke spasení. Podle Berachoth 1:1 považovali Židé od doby exilu a později za svou povinnost recitovat každé ráno šema (Deuteronomium 6:4–5). Jak uvádí Believer’s Bible Commentary, str. 2229: „Démoni věří v tuto skutečnost, ale nevzdávají se této Osobě.“ My musíme také vložit svou důvěru v Boha.

Otázka: Byl Abraham v Jak 2:21–24 ospravedlněn skutky, nebo byl ospravedlněn vírou, jak uvádí Řím 4:1–4 a Řím 3:28?

Odpověď: Jak ukazuje Římanům 4:1–4, Bůh prohlásil Abrahama za ospravedlněného vírou ještě předtím, než byl ochoten obětovat Izáka, k čemuž došlo asi o 30 let později. Abrahamova ochota však ukázala, že Bůh působil v jeho srdci. Někteří si myslí, že jakmile uvěříme v Boha, je život tak snadný. Abraham by to nazval lží. Rozhodnout se obětovat vlastního syna, protože to Bůh požadoval, je velmi těžké rozhodnutí. Jako křesťané víme, že Bůh by nám nikdy nepřikázal někoho obětovat ani jednat v rozporu s biblickými přikázáními, která nám dal. Ale i tak možná budeme muset při následování Boha činit těžká rozhodnutí.

Otázka: V listu Jakubově 2,21–24, když tam nikdo jiný nebyl, před kým Abraham ospravedlňoval svou víru?

Odpověď: I když se muži, kteří doprovázeli Abrahama a Izáka, mohli nacházet v malé vzdálenosti, zde přítomni nejsou.

Abraham ospravedlňoval svou víru především před Bohem. Samozřejmě to viděl sám Abraham, stejně jako Izák (s velkým zájmem, dodávám). Stejně tak to viděli andělé i démoni. A i přes uplynulý čas viděli všichni Boží věrní lidé Abrahamův ohromující příklad poslušné víry.

Otázka: Co je v Jakubovi 2:22 důležitější, víra nebo skutky?

Odpověď: Je důležitější být naživu, nebo mít srdeční tep? Někdo může připojit elektrody na srdce mrtvého člověka a přimět ho, aby bilo. Ale normálně je srdeční tep důkazem toho, že člověk žije. Říkáte, že máte pravou víru. Ukažte nám důkaz. Pokud žádný důkaz nemáte, pak by se mělo zpochybnit, zda máte pravou víru, nebo víru, která není o nic lepší než všechny ostatní – lidí i démonů, směřujících do pekla.

Otázka: Jak se v Jakubovi 2:25 lišila zkušenost Kanaánky Rachab od té Abrahamovy?

Odpověď: Abraham byl významný a vážený předek v Bibli; Rachab byla bezvýznamná a pochybná cizinka. Abraham byl požádán, aby učinil některé věci, které vypadaly pošetile: opustit jedno z nejmocnějších měst tehdejšího světa a rozhodnout se poslechnout Boha tím, že obětuje svého syna Izáka (Genesis 22:1–14). Mezi tím, kdy byl Abraham prohlášen za spravedlivého, a tím, kdy tento čin vykonal, mohlo uplynout 8 až 30 let. Ale Abraham, spravedlivý muž, se ničím nebránil a poslechl Boha.

Ráhab byla jiná; byla prostitutkou, což bylo nemorální povolání. Nepotřebovala velkou víru, aby pochopila, že velká izraelská armáda pravděpodobně znamená zkázu pro Jericho. Ráhab však musela mít víru, že ji Bůh přijme, a na základě této víry riskovala svůj život tím, že ukryla dva izraelské zvědy. Někdy je výzvou pro naši víru otázka: „Ochrání a brání nás Bůh?“ Jindy je výzvou pro naši víru otázka: „Ochrání a brání Bůh i mě?“

Otázka: V listu Jakubově 2,25 se píše, že Abraham při službě Bohu nešetřil ničím, ani tím, co pro něj bylo nejcennější. Jaké věci si dnes křesťané šetří, což jim brání plně sloužit Bohu?

Odpověď: Může to být vztah, o kterém křesťan ví, že by v něm neměl být, práce, která ohrožuje jeho poslušnost vůči Bohu, nebo vzdání se bohatství. Může to být upřednostňování pohodlí nebo bezpečí před službou Bohu. Lidé mohou mít strach ze selhání, strach, že budou vypadat špatně, FOMO (strach, že o něco přijdou), nebo strach z nepohodlí.

Strach vás může odradit od čehokoli. Neměli bychom se snažit omezovat Boha tím, že Mu říkáme, že nejprve chceme vidět a pochopit vše, co se děje. Jak říká jeden biblický učitel, neměli bychom se urážet kvůli tomu, co není vysvětleno.

Otázka: V listu Jakuba 2:26 by někdo mohl přirovnat víru k duchu a skutky k tělu, ale Jakub používá opačnou analogii. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Odpověď: Abyste mohli být na této planetě, musíte mít tělo, a abyste byli Božím dítětem, musíte věřit (nebo mít víru). Ale pokud jste zde na zemi, váš duch je přítomen ve vašem těle. Je-li vaše víra duchovně živá, máte skutky. Stejně jako je však tělo bez ducha jen hnijící mrtvolou, je i intelektuální víra bez skutků hnijící, avšak ortodoxní mrtvolou.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se křesťané podle Jakuba 3:1 nemusí obávat soudu před Velkým bílým trůnem, proč by se křesťanští učitelé měli obávat přísnějšího soudu?

Odpověď: Věřící jsou souzeni Kristem při soudu před bémou, jak je uvedeno v 1. Korinťanům 3:12–15. Učitelé mohou být souzeni za to, že učí ostatní nesprávné věci. Jsou také souzeni za to, že svádějí lidi na scestí, nebo za nedbalé pastýřství.

Matouš 12:36–37 říká, že budeme souzeni za každé prázdné slovo, které vyslovíme. Přísloví 10:19 říká, že kde je mnoho slov, tam není bez hříchu. Přísloví 30:5–6 zdůrazňuje, jak důležité je nepřidávat k Božím slovům nic navíc.

Otázka: Jaké jsou v Jakubovi 3:1 některé dobré a špatné důvody, proč lidé přesto chtějí učit?

Odpověď: Dobrými důvody jsou, že vás Bůh povolal k učení, že chcete pomáhat druhým a v druhé řadě to, že se sami více naučíte, když budete učit.

Jedním ze špatných důvodů je domnívat se, že budete v Božích očích považováni za důležitého a že vás budou ostatní obdivovat. Dalšími špatnými důvody jsou touha vládnout nad ostatními, předvádět se, vyhnout se kritickému posuzování (což se podle Jakuba 3:1 nestane) nebo proto, že se považujete za lepšího či důležitějšího než ostatní. Bůh vás však miluje stejně, ať už učíte, nebo ne. Bůh chce, abys mu sloužil tak, jak tě k tomu stvořil, ať už jde o poněkud nápadnější způsob učení, nebo o jiné způsoby.

Když učíte, jsou vaše ambice v souladu s Boží vůlí? – to je záludná otázka. Pokud máte sobecké ambice, děláte to ze špatných pohnutek. Naopak, pokud někdo jiný vede dobrou lekci, nebo pokud ji vedete vy, měli byste mít stejnou radost.

Otázka: Jak jsou v Jak 3,1 učitelé souzeni přísněji?

Odpověď: Jsou souzeni nejméně čtyřmi způsoby:

Řeč: Přísloví 10:19 říká, že kde je mnoho slov, tam není hřích daleko. Matouš 12:36–37 říká, že jsme souzeni za každé prázdné slovo, které vyslovíme. Můžete hřešit méně tím, že nebudete tolik mluvit; ale učitelé musí mluvit. Pokud učíte nesprávné věci, nebo dokonce pokud učíte své vlastní názory jako Boží slovo, pak při výuce hřešíte.

Ostatní: Všichni křesťané mají být solí a světlem světa (Matouš 5:13–16; Filipským 2:14–15) a vedoucí mají být příkladem pro stádo (1. Petr 5:3). Starší, kteří hřeší, mají být veřejně napomenuti (1. Timoteovi 5:19–20).

Bůh: Nejdůležitější je, že Bůh soudí lidi na základě toho, co vědí. Křesťané se nemají čeho obávat při soudu před Velkým bílým trůnem, protože Ježíšova krev zaplatila cenu za jejich hříchy. Křesťany však čeká druhý soud, často nazývaný soud před Bémovým trůnem, o kterém se zmiňuje 1. list Korinťanům 3:10–15, kde Bůh posoudí skutky každého křesťana a odpovídajícím způsobem ho odmění.

Já: Učitelé mohou podléhat pokušení myslet si: „Protože jsem se toho tolik naučil, je v pořádku, když v jiných věcech, jako je modlitba, svatost nebo láska k druhým, trochu polevím.“ Znalost velkého množství faktů však nutně neznamená velkou lásku k Bohu a poslušnost vůči Němu.

1. Korinťanům 8:1 nás varuje, že poznání nadouvá, ale láska buduje.

Otázka: Proč si podle vás Jakub v Jakubovi 3:1–8 uvědomuje přirozený přechod mezi verši 3:1–2 a 3:3–6?

Odpověď: Jakub má na mysli, že všichni klopýtáme. I malé problémy s naším jazykem mohou u druhých způsobit velký požár hříchu. Navíc někdy, když chybí dobré skutky, je tu hojnost zbytečných slov. Jakub bere hříchy jazyka nesmírně vážně. Stejně tak i Ježíš v Matoušovi 12:36–37.

Otázka: Co zde v Jk 3,2 znamená slovo „dokonalý“?

Odpověď: Jedná se o stejné řecké slovo, jaké je použito v Jakubovi 1:4 a 2:22. Znamená to, že něco nebo někdo dosáhl zralosti nebo je úplný. Oba významy slova „dokonalý“ jsou použity ve Filipským 3:12,15.

Otázka: Jaké jsou v Jakubovi 3:3–8 společné podobnosti mezi jazykem a uzdou, kormidlem, ohněm, divokým zvířetem a smrtícím jedem?

Odpověď: Velká síla v malé velikosti. Uzda udržuje koně na správném kurzu tím, že ovládá jeho vnitřní sílu. Kormidlo udržuje loď na správném kurzu tím, že ovládá úhel vnější síly působící na loď. Malý oheň se může rozhořet v mohutný požár a to, co shoří, už nelze vrátit zpět. I nepatrné množství smrtícího jedu může být dostatečně silné, aby zabilo. Ale z pozitivního hlediska můžete Boha oslavovat i tím, co neřeknete.

Jakub si velmi dělá starosti o naše jazyky; zmiňuje je také v Jakubovi 1:19, 26; 2:12; 4:11; 5:12. Neopatrná slova mohou poškodit manželství, zničit kariéru nebo zmařit službu. Smrtící jed může být z větší části vhodný k jídlu; špatné a smrtelné je pouze malé procento.

Otázka: Proč podle vás Jakub v Jakubovi 3:3–5 přirovnává jazyk k udidlu nebo k lodnímu kormidlu?

Odpověď: Lidé mohou řídit velké věci pomocí něčeho malého. Udidlo váží méně než jedno procento hmotnosti koně, ale jeho strategické použití může koně donutit jít určitým směrem. Stejně tak je kormidlo poměrně malé a na pohled nevýznamné a k jeho použití potřebujete čas a trpělivost, ale bez něj nelze loď řídit. Podle Believer’s Bible Commentary, str. 2231, vážila loď Queen Elizabeth 83 673 hrubých tun, ale kormidlo vážilo pouze 140 hrubých tun. Kormidlo tedy tvoří pouze asi 0,17 % celkové hmotnosti.

Otázka: V Jak 3,3.12; 1,19, když je někdo příliš upovídaný, ať už co do četnosti nebo co se týče špatných věcí, které z něj vycházejí, jak mu to můžete sdělit tak, aby to pochopil, aniž byste ho urazili?

Odpověď: Někdy nezbývá nic jiného, než danou osobu urazit, a to je v pořádku, protože ta osoba to možná potřebuje, i když ve většině případů tomu tak není. Je snazší to říct někomu, s kým už máte vztah a kdo ví, že ho milujete, vážíte si ho a respektujete, než cizímu člověku. Musí si uvědomit, co má dělat a čeho se má zdržet, jak vážná je ta věc a jaká je naděje na dobrý vztah poté, co to udělá. Pamatujte, že je těžké házet bláto, aniž by se vám trochu dostalo na ruce a do srdce.

Jeden křesťan měl jedinečný způsob, jak zacházet s lidmi, kteří hodně nadávali. Smál se jim. Pak se jich žertovně zeptal: „Tak mi řekni, jak se opravdu cítíš.“ Vytvářel dojem, že ani nevěnoval pozornost slovům, která ta osoba předtím řekla, ale dal jí druhou šanci vyjádřit se vhodným způsobem. Dalším přístupem je prostě nazvat věci pravým jménem: sprostá mluva. Samozřejmě žádná metoda nebude účinná, pokud sami pokrytecky nadáváte nebo používáte sprostá slova.

Znám jednoho křesťana, kterého jsem nikdy neslyšel nadávat, až na jednu výjimku. Hned poté, co ty věci řekl, se omluvil a přiznal, že má potíže neříkat takové věci, když je rozzlobený (což v tu chvíli byl). I jako křesťan se někdy těžko zbavuje starých zvyků. Ačkoli nebyl dokonalý, stále se snažil a hned poté se omluvil.

Samozřejmě, když mluvíte s křesťanem, který má příliš volný jazyk, řekněte mu, ať si znovu přečte list Jakuba.

Otázka: Jak vypadá pomlouvání v Jak 3,3?

Odpověď: Zde je příklad z Believer’s Bible Commentary, str. 2231. „Způsob, jakým se šíří plamen pomluv, ilustruje rozhovor mezi dvěma ženami v Brooklynu. Jedna řekla: ‚Tillie mi řekla, že jsi jí prozradila to tajemství, o kterém jsem ti řekla, abys jí neříkala.‘ Ta druhá odpověděla: ‚Je to zlá ženská. Řekla jsem Tillie, ať ti neříká, že jsem jí to řekla.‘ První z nich na to odpověděla: ‚No, já jsem Tillie řekla, že ti neřeknu, že mi to řekla – tak jí neříkej, že jsem to udělala.‘“ Nikdo nemůže nikomu věřit.

Otázka: Proč Jakub v listu Jakubově 3,6 přirovnává jazyk k ohni?

Odpověď: Zlomyslný jazyk může být jako jiskra ve dvou ohledech:

Rozšíření: stačí jen malá jiskra, aby vznikl velký lesní požár. Stejně tak stačí jen pár slov, aby se spustila řetězová reakce.

Nevratnost: Jakmile vypukne požár, vše, co shoří, už nelze „odpálit“.

Jako historickou poznámku lze uvést, že jeden z největších lesních požárů vypukl v roce 2003 v sibiřské tajze po suchém létě. Spálil 55 milionů akrů (22 milionů hektarů) na Sibiři, v severní Číně a v severní Mongolii. Dodnes ovlivňuje teploty na Zemi. Pro představu: akr je o něco menší než fotbalové hřiště bez koncových zón. Rozloha Pensylvánie činí 29,5 milionu akrů, takže požár v sibiřské tajze spálil plochu téměř dvakrát větší než Pensylvánie.

Více informací najdete na a.

Otázka: Jak v Jak 3,6 jazyk zapaluje naše údy?

Odpověď: Písmo výslovně neuvádí, jakým způsobem, ale můžeme si představit několik způsobů.

1. Mnoho pokušení, kterým čelíme, k nám přichází prostřednictvím toho, co říkají ostatní. Slovy mohou lidé kout zlé plány, pokoušet, svádět, pomlouvat ostatní, šířit drby, urážet, vyprávět sprosté vtipy, lhát, odrazovat lidi od dobra a povzbuzovat je ke zlu. Lidé se mohou navzájem povzbuzovat k hříchu: něco, za co by se někdo původně styděl, pak považuje za v pořádku, protože s tím ostatní souhlasí.

2. Lidé často sdělují a uskutečňují své záměry hřešit prostřednictvím slov. Svým jazykem mohou zranit city druhých a pomlouvat je.

Otázka: Jaké jsou podle Jakuba 3,6 některé charakteristiky dnešních lidí, kteří se zdají být neschopni ovládat svůj jazyk?

Odpověď: Mnoho lidí je kvůli jejich slovům nerespektuje. Neustále se snaží „napravovat“, co nechtěně svým jazykem způsobili. Pravdou však je, že neexistuje žádný způsob, jak napravit škodu tak účinně, jako mlčet a vůbec nevyslovovat nesprávná slova. Působí tak jako lidé nekonzistentní a neupřímní.

Otázka: Jak je v Jk 3,6 jazyk zapálen peklem?

Odpověď: Písmo to s jistotou neříká. Nicméně s jedním malým orgánem se dá udělat mnoho. V poměru k jeho velikosti může být jazyk jedním z nejúčinnějších orgánů v rukou satana k oklamávání a pokoušení lidí.

Otázka: Jak byste v Jak 3,6 odpověděli na falešné tvrzení, že „průběh přírody“ odkazuje na reinkarnaci, jak učí někteří členové sekt?

Odpověď: Tento verš hovoří o přesvědčivé síle lidské řeči. Nic v tomto verši v historii až do moderní doby nikomu nenaznačovalo tento nový výklad reinkarnace. V Jakubově listu se o reinkarnaci nikde nemluví, takže se jedná o jasný případ předefinování pojmů tak, aby znamenaly to, co si jejich autoři přejí. Jakub se jednoduše odkazuje na to, co se přirozeně děje. Eisegéza znamená vkládat do Písma to, co si přejete, aby říkalo. Neměli bychom se dopouštět eisegeze, ale exegeze, což znamená vyvozovat z Písma to, co samo chtělo říci.

Nic v Bibli neučí o reinkarnaci. Zatímco vzkříšení bylo známo již ve Starém zákoně, mezi starozákonními Židy ani ranými křesťany neexistoval pojem reinkarnace, s výjimkou toho, že psali o tom, že některé falešné náboženství v reinkarnaci věřily. Zejména Hippolytus (222–235/6 n. l.) zmiňuje reinkarnaci jako víru, nikoli křesťanů, ale indických „brahmanů“.

Mezi další křesťany z doby před nicejským koncilem, kteří považovali brahmanismus za falešné náboženství, patřili Theofil z Antiochie (161–181/188 n. l.), Tertullian (198–220 n. l.) a Origen (225–254 n. l.).

Stoupenec nějakého kultu nemůže poctivě dokázat správnost určité doktríny pouhým předefinováním pojmu, který žádný raný křesťan takto nechápal.

Otázka: Jak se v Jak 3,6–7 liší metafora jedu od metafory ohně?

Odpověď: Zatímco oheň drasticky mění vnější vzhled, jed působí uvnitř pomaleji. Oba však mohou stejně dobře zabíjet. Oba potřebují jen velmi málo, aby dosáhly svého účelu. Někdy mohou být zlá slova pronesena právě proto, aby otrávila myšlení nebo srdce člověka.

Mnoho vzdělaných lidí vědělo, jak může jazyk zabíjet, a to díky popravě athénského řeckého filozofa Sokrata. Sokratovi byla v jedné divadelní hře, která ho pomlouvala, vyčítána, že je zlý, pošetilý surovec, jenž kazí Athéňany. Po zhlédnutí této hry občané požadovali Sokratovu popravu, a ta byla vykonána tak, že byl donucen vypít jed z bolehlavu. Nakonec si uvědomili, že popravili člověka pouze na základě silných emocí vyvolaných neprokázanými pomluvami. Nějakou dobu poté se Athény staly velmi tolerantní vůči odlišným filozofickým názorům.

Otázka: Jak je v listu Jakuba 3:8 jazyk „neklidným“ nebo „neukrotitelným“ zlem?

Odpověď: Je jako nezkrotná šelma. Jakub uvádí příklady silných šelem, které lidé zkrotili, ale lidé mají větší potíže zkrotit svůj vlastní jazyk.

Otázka: Jak v Jak 3,9–12 vychází z našeho jazyka jak dobro, tak zlo? (Nápovědu najdete v Římanům 7,14–25.)

Odpověď: Z našich úst by měla vycházet chvála Bohu a slova, která pomáhají druhým. Může z nich vycházet tolik dobra: povzbuzení, napomenutí, poučení, pokárání (ano, i to je dobré). Ale pokud nejsme opatrní, mohou z nich vycházet i slova proti Bohu a slova, která ubližují lidem. Mohou vycházet z hněvu, nedbalosti nebo, co je ještě horší, z lhostejnosti.

Otázka: Co by se stalo, kdyby v Jakubovi 3:11 tekla ze stejného pramene jak sladká, tak slaná voda?

Odpověď: Pitná sladká voda by se smíchala se slanou vodou a vzniklá brakická voda by byla nepitná. Věřící, který říká dobré věci a ze stejných úst pronáší zlovolné nebo obscénní výrazy, by nevydával dobré svědectví. Měli bychom svůj jazyk odevzdat zejména Bohu.

Mrtvé moře má sice prameny slané i sladké vody, ale ani tam neexistují prameny, z nichž by vytékala obojí.

Otázka: Co přesně se v Jak 3,13 rozumí moudrostí, na rozdíl od poznání?

Odpověď: Znalost lze považovat za fakta, pozorování a logiku. Moudrost je uplatňování znalostí v životě.

Otázka: Jaký je v Jak 3,13 rozdíl mezi mírností a pokorou?

Odpověď: V řečtině se jedná o různá slova. Pokora, v řečtině tapienophrosynē, znamená nemyslet si, že jste někdo výjimečný. Řecké slovo pro mírnost, prautēs, znamená aktivní laskavost a přijetí. Nemyslete si, že jde o někoho, kdo je fyzicky slabý, ale spíše o silnou osobu, která je poslušná a poddajná.

Je zajímavé, že i řecký filozof Epiktétos (cca 50–135/138 n. l.) prostřednictvím svého žáka Arriana učil o mírnosti. Učil, že mírnost, podobně jako podlézavost, je morální chyba.

Otázka: Proč v Jak 3,13; Mt 11,29 a 2 Kor 10,1 Jakub, Ježíš i Pavel učí o úzkém spojení mezi pokorou a moudrostí?

Odpověď: Skutečná moudrost zná naše správné místo před Bohem a ví, že nejsme lepší než ostatní.

Otázka: V Jak 3,13–18 je mnoho moudrých lidí, kteří však nemají nebeskou moudrost. Myslíte si, že hořká závist nebo sobecká ctižádost zbavují člověka možnosti být moudrým s nebeskou moudrostí?

Odpověď: Stále mohou mít určité prvky nebeské moudrosti, ale pokud je tato moudrost otrávena závistí nebo sobeckou ctižádostí, není to dobré. Sobecká ctižádost neznamená jen prosazování vlastních zájmů, ale také používání nečestných a rozdělujících prostředků k dosažení tohoto cíle. Závist a sobecká ctižádost mohou lidi zaslepit vůči tomu, co je pravda, a používání světské moudrosti se může jevit jako lepší způsob k dosažení krátkodobých cílů. Nebeská moudrost nezanedbává krátkodobé cíle, ale těší se také na soud před trůnem. Čistota se zde vztahuje k absenci sobeckých pohnutek či postojů.

V listě Filipským 1:15–18 však Pavel stále chválí Boha za lidi, kteří kážou pravé evangelium, i když někteří kážou Krista ze závisti a sobecké ctižádosti, protože alespoň kážou evangelium.

Otázka: Proč v Jakubovi 3:13, 17–18 moudrost přináší tyto věci?

Odpověď: Přísloví 23:7 říká: „Jak člověk myslí ve svém srdci, takový je.“ Duch používá moudrost, aby nás proměnil a přinesl ovoce Ducha. Pravá moudrost je čistá, pokojná, ochotná ustoupit, plná milosrdenství a dobrých skutků, bez stranickosti, bez pokrytectví. Jinými slovy, co vidíte, to dostanete.

Otázka: Jaký je v Jakubovi 3:17–18 rozdíl mezi nebeskou a světskou moudrostí?

A: Nebeská moudrost pochází shůry, projevuje plody Ducha a ukazuje nám, jak se líbit Bohu. Světská moudrost pochází zdola, snaží se v tomto životě prosadit a usiluje o to, abychom se líbili sami sobě. Jak říká Tony Evans: „Pouhá lidská moudrost je projevem Satanových záměrů. Abyste mohli zprostředkovat nebeskou moudrost, musíte komunikovat s nebem.“

To, co svět nazývá moudrostí, může zahrnovat hádavý styl, drtivý sarkasmus, chytré nebo dokonce nečestné způsoby, jak prosadit svůj názor, atd.

Otázka: Jaký je v Jakubovi 3:18 plod nebo úroda spravedlnosti, která pochází z pokoje?

Odpověď: Křesťané mají dva různé názory a oba mohou být pravdivé.

Ovoce Ducha, neboli ovoce vyrostlé z moudrosti spravedlnosti.

Samotný spravedlivý život, který vychází z poznání a následování Boží cesty moudrosti.

Spojíme-li tyto dva pohledy, „sklizní“, kterou získáme, je zbožný život, který se líbí Bohu a který se projevuje ovocem Ducha.

Otázka: Jak v Jak 4,1 „bojují“ v nás touhy?

A: Lidé mohou být „v rozporu“ s protichůdnými touhami, v řečtině hedonon, od čehož pochází naše slovo hedonismus. I nevěřící, kteří chtějí páchat zlo, to často neudělají, protože mají silnější touhu vyhnout se následkům.

Slova označující války a bitvy mohou odkazovat na národní bitvy a občanské války. Římská říše však v této době nezažívala žádnou občanskou válku a bitvy, o nichž Jakub hovoří, se odehrávají uvnitř nás.

Otázka: Jak může v Jak 4,1 vnitřní boj přerůst a vyvolat nepřátelství vůči ostatním?

Odpověď: Když je někdo nešťastný kvůli vnitřnímu konfliktu, nemusí vidět důvod, proč by měl být k ostatním milý. Pokud vám někdo dělá potíže nebo s vámi má konflikt, zvažte, že to s vámi možná vůbec nesouvisí. Mohou to být jejich vlastní vnitřní „bitvy“, které se přelévají ven a útočí na nás. Nemohou mít mír s ostatními, pokud jsou ve válce sami se sebou.

Někteří lidé si myslí, že konflikt s ostatními je normální a očekávaný stav věcí. Když byla jedna osoba veřejně kritizována druhou osobou, kterou považovala za přítele, ta druhá to jednoduše vysvětlila jako „přátelskou palbu“.

Otázka: Jak podle Jakuba 4,1–2 zastavit spory mezi křesťany, aniž byste se sami zapletli do sporů s křesťany?

Odpověď: Nejprve se za tuto situaci modlete. Snažte se pochopit pohled protichůdných stran. Nemusíte s tímto pohledem souhlasit, abyste mu porozuměli. Jděte za danou osobou nebo za osobami z obou stran soukromě a promluvte si s nimi. Pokud to nepomůže, promluvte si s nimi znovu a vezměte s sebou více lidí. Pokud ani to nepomůže, pak to s neochotou předneste před celou církev, jak je uvedeno v Matoušovi 18:15–17.

Z mé zkušenosti z doby, kdy jsem byl diákonem, v církvi působil jeden starší, který se často vyjadřoval proti „doživotnímu staršímu“ v církvi. Když tedy „doživotní starší“ dostal příležitost kázat, celou dobu mluvil proti tomu prvnímu staršímu. Představte si, jak to vypadalo v očích návštěvníků. Já jsem u toho nebyl, protože jsem vedl bohoslužbu pro mládež. Ale samozřejmě jsem o tom slyšel. Promluvil jsem si s tím „doživotním starším“ o samotě, ale on mi řekl, že mu někdo jiný řekl, že mluvil naprosto správně. Potom jsem sehnal dalších deset lidí z církve, kteří to viděli stejně jako já, a požádali jsme o schůzku u něj doma, abychom to probrali. Dali jsme jasně najevo, že nejsme proti němu a nechceme, aby odstoupil, jen jsme chtěli, aby tento nesouhlas nevyplaval na povrch tak ošklivým způsobem. Nakonec ten druhý starší odešel spolu s několika dalšími a založili si vlastní sbor asi hodinu jízdy autem odtud.

Otázka: Jak v Jak 4,2 křesťané „vraždí“?

A: Pamatujte, že Jakubova slova navazují velmi těsně na Ježíšovo učení. Ježíš v Matoušovi 5:21–22 řekl, že nejen fyzická vražda, ale i to, když se bezdůvodně hněváte na svého bratra nebo někoho nazýváte hlupákem, vystavuje člověka nebezpečí pekelného ohně.

Jakub tedy nemluví jen o fyzické vraždě, ale také o nenávisti vůči jinému věřícímu.

Q: Naznačuje Jak 4,2–3, že by nám Bůh dal něco, co pro nás chce, i kdybychom o to prosili se špatnými pohnutkami? Jak to takříkajíc staví Boha „mezi mlýnské kameny“?

Odpověď: Pokud prosíme o něco, co skutečně potřebujeme, ale hodláme to použít ke zlým účelům, Bůh nám to možná nedá – i když to opravdu potřebujeme.

Otázka: Je verš v Jak 4,3 v rozporu se slibem, že Bůh vyslyší naše modlitby?

Odpověď: Ne, nevyvrací to tento slib, ale klade na něj určitou podmínku. Někdy Bůh na naše modlitby odpovídá „ne“. A někdy na ně odpovídá „počkejte“.

Otázka: Proč v Jakubovi 4:4 Jakub nazval křesťany, kterým psal, cizoložnicemi?

Odpověď: Řecké slovo je zde v ženském rodě, což je vhodné, protože my všichni, muži i ženy, jsme společně Kristovou nevěstou.

Cizoložník obvykle nechce rozvod. Zatímco někdo může chtít rozvod, aby se rozešel s jednou osobou a oženil se s jinou, cizoložník či cizoložnice často chtějí obojí. Chtějí zůstat se svým manželem či manželkou a zároveň mít někoho jiného na bok. Jakub neříká, že tito lidé již nechtějí následovat Boha. Spíše chtějí i nadále následovat Boha a zároveň se věnovat i světským věcem. Následovat Krista znamená rozhodnout se vyloučit možnosti, jak se vzepřít Bohu.

Bohužel i křesťané se někdy pokoušejí sloužit dvěma pánům, například Bohu a světu. Ježíš v Matoušovi 6:24 řekl, že nelze sloužit zároveň Bohu i penězům.

Obecně řečeno, křesťané někdy potřebují důrazné napomenutí.

Otázka: Jak v Jak 4,5 může duch, který přebývá v křesťanech, v nich vyvolávat závist, když Jak 3,16 říká, že tam, kde je závist a svár, tam je zlé dílo?

Odpověď: Neexistuje jen světská pýcha, ale může existovat i duchovní pýcha. Duchovní pýcha spočívá v domnění, že jste lepší nebo významnější díky své duchovnosti či darům. Nikdo z nás nemá nic dobrého kromě toho, co nám dal Bůh. Nemáme tedy opravdu na co být pyšní. Jakub 4,5 neříká, že Duch je zlý nebo závistivý, ale vědomí skutečnosti, že Duch Svatý přebývá v křesťanech, může vést k pýše a pocitu vlastní spravedlnosti, což je zlé.

Závist je pro člověka vždy špatná, bez ohledu na okolnosti. I věřící mohou hřešit tím, že závidí ostatním věřícím nebo situaci nevěřících. V Žalmu 73 Asaf upřímně popisuje, jak „téměř uklouzly jeho nohy“, když záviděl těm, kteří se chlubili.

Ve Starém zákoně ani v apokryfech není žádný citát, který by říkal: „Duch, který v nás přebývá, touží žárlivě.“ V Písmu však původně nebyla žádná interpunkce. Lepší překlad, který používá i BSB, zní: „Nebo si snad myslíte, že Písmo bezdůvodně říká, že Duch, kterého v nás přiměl přebývat, touží se žárlivostí?“ Není zde uvedeno, zda se zde slovem „duch“ míní Duch Svatý, nebo náš duch.

Další možností je, že Jakub odkazuje na citát z Písma: odkazuje na Jakub 4:6, který cituje Přísloví 3:34.

Otázka: Jak souvisí Jak 4,6 s Jak 3,6: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“?

Odpověď: Pýcha často přináší své ošklivé plody skrze jazyk. Máte-li v srdci pýchu, závist, zášť nebo jiné zlé věci, nejrychlejší způsob, jak zmírnit škodu, je nic neříkat, dokud nebude vaše srdce v pořádku. Je těžké zabránit tomu, aby špatná slova měla svůj zlý účinek, poté co jsou vyslovena. Poté Jakub uvádí tři příklady toho, jak se pýcha projevuje a stává viditelnou v našem životě: pomlouvání v Jakubovi 4:11–12, chlubení se v Jakubovi 4:13–17 a hromadění toho, co ti nepatří, v Jakubovi 5:1–6.

Otázka: V Jak 4,7 se samozřejmě předpokládá, že nekřesťané mají přijít ke Kristu a podřídit se Bohu. Jak se ale mají Bohu podřídit křesťané, k nimž Jakub promlouvá?

Odpověď: I když jsme své životy podřídili Bohu již při svém spasení, máme se Bohu podřizovat znovu každý den. Musíme se denně a v každém okamžiku rozhodovat, zda budeme setrvávat v Kristu a poslouchat ho, či nikoli. Máme se přibližovat k Bohu a udržovat své srdce čisté.

Otázka: Kdyby vás v nebi někdo z Jakuba 4:8 konkrétně sledoval, považoval by vás spíše za věřícího s neochvějnou vírou, nebo za věřícího s rozpolcenou vírou?

Odpověď: Doufejme, že by v nás viděl důslednost, věrnost a oddanou lásku a považoval by vás spíše za věřícího s jednoznačným smýšlením.

Otázka: Jak podle Jakuba 4,8 způsobuje hříšné sobectví, že se věřící začíná vzdalovat od Boha?

Odpověď: Nejde o to, „zda“ hříšné sobectví může způsobit, že se věřící začne vzdalovat; rozhodně to způsobí, že se věřící začne vzdalovat. Můžete se vážně věnovat jen jedné věci. Když se buď honíme za požitky, nebo za sobeckými ambicemi, ztrácíme čas a energii na to, abychom se snažili o blízkost s Bohem. Platí to i opačně. Pokud věnujeme veškerou možnou energii usilování o Boha, nebudeme mít čas ani energii na to, abychom usilovali také o věci tohoto světa.

Otázka: Co v Jak 4,9–10 znamená „truchlit nad hříchem“?

Odpověď: Řecké slovo „talaiporesate“ je zde silnější než jeho anglický ekvivalent. Znamená „trpět v hlubokém zármutku“ a dobře se hodí k výrazu „naříkat“. Když nejsme v pořádku před Bohem nebo máme v srdci hřích, neměli bychom se chovat, jako by bylo vše v pořádku. Měli bychom brát hřích velmi vážně. Naše srdce by měla truchlit a plakat, když nejsme ve společenství s Bohem.

Otázka: Proč Jakub v Jk 4,11, stejně jako v 1,2, 16, 19; 2,1, 5, 14; 3,1, 10, 12 tak často hovoří o „mých bratřích“?

Odpověď: Vidíme dva důvody. Prvním je adresáti tohoto listu. Nejedná se o evangelizační poselství, ale spíše o dopis věřícím, mužům i ženám. Zadruhé, Jakubovi ležela na srdci – ať už vědomě, či nevědomě – blízkost a péče, kterou věřící mají, nebo by měli mít, jeden k druhému.

Otázka: V Jak 4,11 a Tit 3,2 se píše, že nemáme mluvit zle jeden o druhém, proč tedy Pavel [údajně] tak učinil v případě Hymenaeuse a Fileta ve 2. Timoteovi 2,17?

Odpověď: Řecké slovo zde má širší význam než pomluva; znamená obecně nemluvit proti sobě navzájem. Máme říkat věci, které jsou užitečné a pravdivé. Pavel nemusel v Titu 3:2 o nikom mluvit zle. Ale sám Pavel musel pomoci církvi tím, že ji varoval před Hymenaiem a Filetem ve 2. Timoteovi 2:17–18 a před blíže neurčenými falešnými učiteli v 1. Timoteovi 1:3–7. Někteří lidé odpadají od pravdy z morálních důvodů nebo kvůli špatným vztahům, ale Hymenaios a Filetus zřejmě odpadli z intelektuálních důvodů.

Otázka: V Jk 4,11; Lv 19,16; Ž 15,3; 31,13; 38,20; 41,6–7; 50,20; 101,5; Př 10,18 a násl.; 30,10; Jr 6,28; Ez 36,3; Mt 15,19; Mk 7,22; 2 Kor 12,20; Ef 4,31; Kol 3,8; Tit 3,2; 1 Petr 2,1 – jakými způsoby mohou křesťané hřešit pomlouváním jiných křesťanů a církví?

Odpověď: Když lidé šíří nepravdivá tvrzení o učiteli nebo uvádějí negativní skutečnosti v situacích, kdy by měli být laskaví, jedná se o pomluvu. Pomluva znamená říkat špatné věci, které nejsou pravdivé, nebo hanit jiné křesťany a církev, když bys to neměl dělat.

Pokud řeknete něco negativního, ujistěte se, že je to pravdivé a zároveň užitečné. To, že slova jsou pravdivá, však nutně neznamená, že je musíte vyslovit, pokud nejsou užitečná. Také bychom měli mluvit pravdu v lásce, jak uvádí Efezským 4:15.

Otázka: Jaký vztah má „soudit“ v Jakubovi 4:11 k pomlouvání jiných křesťanů a církví?

Odpověď: Pomlouvání druhých často jde ruku v ruce s hříchem, kdy se chováme jako jejich soudce. Na rozdíl od tohoto učení v listu Jakubově říká rabínské židovské dílo Pirqe Avot (190–230 n. l.) 1,7: „Soudte každého člověka podle měřítka zásluh“. Tak si tedy vezmu svůj zápisník, budu vás všude následovat a budu vás soudit podle vašich zásluh podle zákona. Jsem si jistý, že to opravdu oceníte!😉 Kazatel 12:14 říká, že vše vyjde najevo, ať už je to dobré nebo zlé, ale je to Bůh, nikoli my, kdo vše vynese na světlo.

Otázka: Co přesně znamená „chlubit se zítřkem“ v Jakubovi 4:13–15 a jak se tomu máme vyvarovat?

Odpověď: Je troufalé tvrdit, že víme něco, co nevíme. V předchozí části šlo o troufalost domnívat se, že můžeme soudit ostatní lidi, a v těchto verších jde o troufalost domnívat se, že s jistotou známe budoucnost. Když mluvíme nebo tvrdíme, že můžeme s jistotou vědět, co bude zítra, chlubíme se zítřkem.

Nejjednodušší způsob, jak se tomu vyhnout, je připomenout si realitu; ve skutečnosti nevíte s jistotou, co se zítra stane. Proto je lepší říci: „Bude-li to Pán chtít“, než se chlubit proti Bohu slovy: „Vím to jistě“.

To však neznamená, že bychom neměli plánovat budoucnost. Je dobré „pokorně“ plánovat a podle toho, jak se mění okolnosti, náš plán upravovat. Všechny naše plány závisí na Boží vůli. Bůh je může změnit a naše plány mohou přijít vniveč. Není však správné říkat, že zítra určitě uděláme to a to, protože nevíme s jistotou, co zítra na zemi budeme dělat, ani zda na zemi vůbec ještě budeme. Raději řekněte: „Bude-li to Pán chtít“, zítra uděláme to a to.

Pamatujte si, že plány se mění.

Generál Dwight D. Eisenhower se podílel na plánování největší invaze všech dob: dne D v Evropě. Řekl: „Plány jsou k ničemu, ale plánování je všechno.“ Naše plány se neustále mění, ale s plánem dokážeme více než bez něj.

Přísloví14:22 říká, že ti, kdo plánují dobro, najdou lásku a věrnost. Přísloví 16:3 říká, abychom svěřili Pánu vše, co děláme, a naše plány se podaří. Měli bychom si však uvědomit, jak říká Přísloví 21:30, že žádný plán nemůže uspět proti Pánu.

Otázka: V listu Jakubovi 4:13–16 Bůh sice odsuzuje chlubení se sebou samým, vychloubání se nad ostatními atd., proč si ale myslíte, že Bůh odsuzuje i chlubení se zítřkem?

Odpověď: „Chlubit se svými arogantními domněnkami“ zní doslovný překlad z řečtiny. Chlubit se tím, že s jistotou víte, co se stane zítra, když tuto schopnost nemáte, je pýcha proti Bohu. Chlubit se tím, že jste lepší než někdo jiný, je pýcha proti té druhé osobě. Někdo kdysi řekl, že prostřední písmeno ve slovech „hřích“ i „pýcha“ je „já“.

Otázka: Jak bychom měli uplatňovat verš z Jakuba 4:17: „Kdo tedy ví, co má činit, a nečiní to, ten se dopouští hříchu“?

Odpověď: Pro křesťany je zřejmé, že nemáme dělat věci, které se Bohu nelíbí. Ale to se nazývá hříchy činu. Pokud neděláte nic špatného, ale neděláte to dobré, co od vás Bůh chce, hřešíte. Tomu se říká hříchy opomenutí. Někdy se naskytnou příležitosti konat dobro, které nebyly součástí vašeho plánu, jako se to stalo milosrdnému Samaritánovi. Změníte své plány, abyste konali to dobro, které od vás Bůh očekává?

Když je třeba udělat něco dobrého a není nikdo jiný, kdo by to udělal, můžeme si nečinnost ospravedlnit tím, že to není naše povolání, nebo podobně. Vzpomeňte si na podobenství o milosrdném Samaritánovi. Myšlenka „Potřebuji více času na to, abych přemýšlel o tom, co po mně Bůh chce“, je oprávněná, pokud skutečně neznáte strategické směřování svého života, ale neplatí to pro uspokojování bezprostředních potřeb.

Církevní společenství by mělo konat vše dobré, co Bůh chce, aby bylo vykonáno. To zahrnuje jak oficiální či organizované skupiny, které něco uskutečňují, tak jednotlivce, kteří berou iniciativu do vlastních rukou a jednají na vlastní pěst, i vše mezi tím. Důležité není, zda to uděláte vy, ale zda to Kristovo tělo udělá. Například jedna zručná křesťanská chirurgyně v Americe se chystala vzdát své praxe, odjet do rozvojové země a pracovat tam jako chirurgyně. Když si to však propočítala, zjistila, že se svým platem v Americe by mohla v té zemi financovat dva nebo tři chirurgy, kteří by dělali to, co ona. Zůstala tedy ve své profesi a ty chirurgy finančně podporovala.

Na druhou stranu, pokud existuje potřeba, kterou nikdo neuspokojuje, a vy máte zdroje, čas, peníze a dary potřebné k jejímu uspokojení, pak se za to modlete, a pokud vás Bůh povede, pusťte se do toho.

Otázka: V listu Jakubově 5,1–3a jsou uvedeny první tři důvody, proč by bohatí měli plakat a naříkat. Jaký je rozdíl mezi bohatstvím, šaty a zlatem a stříbrem?

Odpověď: Bohatství lze užívat nebo šetřit, může být krátkodobé či trvalé, viditelné či neviditelné. Počet rodin, které kdysi byly bohaté, je velký, takže možná byste měli na své bohatství pohlížet pouze jako na něco, co máte dočasně, na určitou dobu. Ale během té doby z něj vytěžte maximum.

Některé věci jsou jako rez, která nahlodává hodnotu dlouhodobého bohatství. Moli nezpůsobují rozpad oděvů; spíše v nich zanechávají díry, které je činí nepoužitelnými. Stejně jako moli mohou některé věci rychle snížit hodnotu viditelného bohatství. Vzpomeňte si na nehodu nebo na něco, co poškrábe či promáčkne vaše nové auto, které jste si právě koupili.

Jediný poklad, který skutečně vydrží, je poklad v nebi, který získáte tím, že se líbíte Bohu a plníte Jeho vůli.

Otázka: O kom přesně, o bohatých lidech, mluví Jakub v listu Jakubově 5,1–6?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Bůh má radost z některých bohatých lidí. Abraham byl velmi bohatý, a to i podle dnešních měřítek. I Jób byl na konci svého života velmi bohatý. Šalomoun neprosil o bohatství, ale Bůh mu ho dal. Zde se však jedná o bohaté lidi, kteří se Bohu nelíbí.

Nevěřící, nebo věřící? Komentátoři se neshodují v tom, zda se tito bohatí lidé hlásí ke křesťanství, či nikoli. Skutečná odpověď však zní: na tom nezáleží. Bez ohledu na to, co prohlašují, nenásledují Boha. Nic nebrání Jakubovi, aby se zmiňoval o obou typech. Jakub se však obrací přinejmenším na lidi v církvi, takže toto varování rozhodně zahrnuje zlé bohaté lidi, kteří chodí do kostela, stejně jako zbytek této kapitoly.

Mohl by mluvit o někom z nás? Pokud velká část světa ještě neslyšela evangelium a je obtížné získat dostatečné finanční prostředky pro misionáře, jak Bůh posoudí luxusní věci, které jsme si pořídili pro sebe? Jak říká Tony Evans: „Lpění na bohatství vás může stát věčnost.“

Otázka: V jakém smyslu jsou tyto činy bezbožných bohatých lidí v Jak 5,1–6 projevem arogance?

Odpověď: Bible říká, že sklízíme, co zaséváme, a bohatý člověk, který se takto chová, pevně věří, že nikdy nesklidí, co zasel.

Otázka: Je v Jak 5,1–6 bohatství prokletím, nebo požehnáním, jak naznačují Př 15,6 a Ž 112,3?

Odpověď: Může být obojím, záleží na tom, jak se s ním nakládá. Bohatství je prostředkem. Může umožnit lidem, kteří by jinak neměli příležitost, opít se, zhulit se nebo páchat jiné zlé skutky. Může lidi svádět k modlářství, aby získali více peněz, jako tomu bylo u Gedeona v knize Soudců 8:27. Bohatství může být požehnáním, které lidem umožňuje pomáhat druhým. Pamatujte, že v Lukášovi 16:19–31 je ten bohatý muž v ohni ne tak kvůli tomu, co udělal, ale kvůli tomu, co neudělal.

Mít bohatství však může být ošemetné. Lidé často hromadí bohatství pro to, co považují za dobrý účel, ale nakonec ho použijí sobeckým způsobem. Naopak, hromadění peněz ze sobeckých pohnutek a jejich následná změna a využití pro dobro se nestává příliš často. Pamatujte, že bohatství může být dobrým nástrojem, který Bůh některým dává k použití. Ale to samé bohatství představuje „vysoké riziko“, že vás a vaši rodinu uvrhne do bídného života.

Otázka: Proč se v listu Jakuba 5:2 zmiňují oděvy spolu se zlatem a stříbrem?

Odpověď: Kromě zlata a stříbra se oděvy mohly používat jako platba za služby. To dokládají 2. Královská 5:5,22; Matouš 6:19 a apokryfní kniha 1. Makabejská 11:24. Pokud měli pláště a šály, na velikosti příliš nezáleželo.

Otázka: Co se v Jakubovi 5:2–3 říká o hromadění majetku a proč zde zlí bohatí hromadí majetek?

Odpověď: Zlí bohatí zde hromadí bohatství, oděvy, zlato, stříbro a dokonce i mzdy druhých. Nejde jen o to, že nejsou štědří; neplatí ani to, co spravedlivě dluží.

Gary Brandenburg jednou v kázání vyprávěl o investorovi s majetkem přes 200 milionů dolarů, který pracoval velmi pozdě do noci. Někdo se ho zeptal, proč pracuje tak dlouho. Odpověděl: „Abych nemusel spát na zemi.“ Víte, když byl ještě dítě, byli tak chudí, že musel spát na zemi. Na to si vždycky vzpomínal, a tak, ať už se stal jakkoli bohatým, vždy se bál, že nebude mít dost a bude muset zase spát na zemi.

a) Lidé mohou hromadit věci z nejistoty ohledně své finanční budoucnosti. Myslí si, že jejich budoucnost je v jejich vlastních rukou, ne v Božích, a dělají, co mohou, aby minimalizovali riziko.

b) Lidé mohou hromadit věci z úzkosti z toho, že by je museli vyhodit. Nechávají si tisíc věcí navíc, protože pokud by je jednoho dne, v daleké budoucnosti, potřebovali, nechtějí je muset kupovat znovu. Náklady na občasný nákup nějaké věci jsou však nižší než potíže s nepořádkem, který tím vzniká.

c) Lidé mohou hromadit věci také z chamtivosti, aby měli finanční prostředky na to, aby později mohli investovat do výhodné příležitosti. Pokud jsou však vaše nahromaděné prostředky nelikvidní, pravděpodobně vám moc nepomohou.

d) Lidé mohou hromadit věci po traumatické životní události (TLE). Přecházejí od důvěry, že všechno bude v pořádku, k lpění na všem, čeho se ještě mohou držet.

e) Lidé mohou hromadit věci ze zvyku; mít více věcí nikdy neuškodí. Bojí se, že jim něco dojde, nebo vnímají hodnotu v tom, že mají kolem sebe spoustu věcí.

Člověk může hromadit cokoli a všechno, ale častěji se jedná o „selektivní hromaditele“. Hromadí třeba jen knihy, auta, oblečení, boty, papíry, časopisy, počítače nebo dokonce kočky.

Lidé mají větší sklon k hromadění věcí, pokud mají v blízkosti člena rodiny, který hromadí, nebo po prožité stresující situaci. Clevelandská klinika odhaduje, že poruchou hromadění trpí 2–6 % Američanů.

Jako cizinci a přistěhovalci v tomto světě se však musíme naučit umění „cestovat nalehko“ namísto „krmení můr“. Jak píše Alec Motyer ve své knize The Message of James na str. 165–166: „Hromadění majetku je popřením správného užívání (srov. Lk 12,33), pravé důvěry (srov. 1 Tim 6,17) a zbožného očekávání (srov. 1 Tim 6,18–19).“

Více informací najdete na a.

Otázka: V Jak 5,3 se píše, že na zemi zlato nekoroduje, ledaže by bylo vystaveno kyselině, a stříbro pomalu matněje. Proč by jejich koroze měla svědčit proti člověku?

Odpověď: Čisté zlato na vzduchu ani ve vodě vůbec nekoroduje. Ale předmět vyrobený ze zlata smíchaného se stříbrem nebo jiným kovem bude časem korodovat. Bude to svědectví o tom, že zlato nebylo tím, za co se vydávalo. Stejně tak utlačování chudých svědčí proti pravosti něčí víry. Ale stejně jako královská voda rozpouští čisté zlato, i na zemi může být i ten kov, který se zdá být nejvíce odolný proti korozi, Bohem souzen a odebrán.

Jakub zde používá jedinečnou metaforu. Říká, že si „nashromáždili“ hněv.

Otázka: V Jak 5,4, Lv 19,13; Dt 24,14–15; Jób 7,1–2; 24,10; 31,13; 31,38–40, Př 3,27–28; Jer 22,13; Am 8,4–6; Mal 3,5; Mt 20,8 – jakými způsoby lidé podvodně zadržují mzdy?

Odpověď: Explicitně mohou jednoduše nevyplatit mzdu, kterou byli ze zákona povinni vyplatit, nebo si vymyslet výmluvy, aby zaplatili méně. Nebo mohou najít mezery v zákoně, aby se vyhnuli placení. Implicitně mohou používat tvrdé taktiky, aby vyjednali co nejnižší možnou mzdu nebo platbu.

Jedním z příkladů, o kterém jsem slyšel, je společnost zabývající se vývojem her, která platila nízké mzdy, ale slíbila všem programátorům velký bonus, jakmile bude hra vydána. Poté, těsně před vydáním, propustila zaměstnance. Druhým příkladem je účtování vysokých finančních poplatků za opožděné platby a zároveň nejasné sdělení termínů, kdy je třeba platby uhradit.

Třetím příkladem je velká společnost kótovaná na burze NYSE, která snížila mzdy svých zaměstnanců a rozdíl vyplácela v bonusech na základě výkonnosti společnosti. V následujícím roce měla společnost vynikající zisky, ale vedení prohlásilo, že stále nesplnila své výkonnostní cíle, a tak bylo vyplaceno jen málo bonusů.

Čtvrtým příkladem podvodu ze strany společnosti je situace, kdy pokud je zaplacená částka byť jen o cent nižší než celková částka, firma může účtovat poplatek za opožděnou platbu z celé částky. Pokud má zákazník dlužné více faktur a zaplatí část celkové částky, na kterou z nich by měla být platba připsána (na nejstarší nebo nejnovější)? Některé firmy ji přiřadí k té platbě, která je pro ně nejvýhodnější.

Pátým příkladem je situace, kdy společnost s opakujícími se poplatky, například telefonní operátor, přidává služby (a poplatky) k účtům zákazníků bez jejich souhlasu nebo vědomí. Když to zákazníci zjistí a stěžují si, poplatky zruší. Zákazníkům, kteří si toho nevšimnou, se však tato částka nadále účtuje.

Šestým příkladem jsou překvapivé „poplatky“ připočítávané k investicím, penzijním plánům 401K a mzdám, nemožnost zpeněžit benefity nebo nezmíněná zpoždění při výplatách. Znám jednoho člověka, který sedmnáct let investoval do svého penzijního plánu 401K a po odečtení poplatků činila celková míra výnosu 0 %.

Mimo Písmo se o tom zmiňuje také v Sirachovi 7:20; 31:4; 34:21 a dále; v Tobitovi 4:14; v Závěti Joba 12:4; a u Pseudo-Fokylida (100 př. n. l. – 100 n. l.) 19.

Otázka: Co přesně se v Jak 5,5 rozumí pod pojmem „rozmařilost“?

Odpověď: Jedná se prostě o to, že žijete jen pro sebe, nebo hromadíte peníze pouze pro sebe a svou rodinu. Pokud nic nedáváte Bohu ani ostatním, dejte si pozor, aby se z bohatství nestal váš idol. Rozmařilost může spočívat v utrácení peněz nebo hledání potěšení pro sebe, když byste to neměli dělat. Může se například jednat o nákup značkových věcí, konzumaci drahých jídel, drahých vín atd. Píše se tam, že „vykrmujete svá srdce“, což naznačuje, že bohatství mění vaše srdce a charakter. Na své srdce si musíte dávat opravdu pozor.

Otázka: Jaký je v Jak 5,5 rozdíl mezi požitkem a luxusem?

Odpověď: Mají podobný význam, s nepatrným rozdílem. Řecké slovo pro luxus, „espatalesate“, je v literatuře běžné; neznamená zkažený život, ale spíše měkký, extravagantní luxus. Rozkoš, „etryphesate“, má konotaci dělat cokoli, po čem vaše srdce touží, dokonce i zlé věci. Jiný překlad by mohl být „hýření“. Mohou to být různé druhy rozmařilosti, ale Jakub se vyslovuje proti oběma.

Otázka: Jak v Jk 5,6 bohatí zavraždili chudé?

Odpověď: Existují dva způsoby, přičemž ten druhý je častější.

Alespoň ve městě Římě si kdokoli, kdo měl peníze, mohl najmout soukromého vraha, aby někoho zavraždil. Bohatí mohli prostě zavraždit ty, kteří jim stáli v cestě. Samotné bohaté by bylo těžší zabít, protože mohli mít služebníky, kteří jim dělali osobní strážce.

Mohli neprávem zneužívat zákony a soudy, aby připravili chudé rodiny o jídlo, přivedli je k žebrání a nakonec je nechali vyhladovět. Je to podobné jako když jeden mladý chlapec oznámil svému otci, že až vyroste, chce se stát zločincem, a jeho otec se ho zeptal: „V soukromém nebo veřejném sektoru?“

Otázka: Proč je v Jak 5,7–8 důležité, aby byli křesťané trpěliví?

Odpověď: Řecké slovo pro trpělivost, makrothymon, doslovně znamená „dlouhá trpělivost“, s podtextem „vyrovnanosti“. Zaprvé, Bůh nám prostě přikazuje být trpěliví. Co získá zemědělec, když zasije svou úrodu? Okamžitě nezíská nic, kromě toho, že právě přišel o spoustu peněz za osivo. Může jen doufat, že mnohem později sklidí velkou úrodu. Někdy nám uniknou příležitosti a požehnání, když trpěliví nejsme. Trpělivost i v malých, zdánlivě bezvýznamných věcech rozvíjí naši schopnost být trpěliví i v záležitostech větších. Naše trpělivost v zkouškách nám může přinést větší požehnání nebo příležitost; někdy se však tak nestane. Někdy, jako u Joba, slouží naše vytrvalost výhradně k oslavě Boha. Můžeme být trpěliví, když si uvědomíme, jak trpělivý k nám Bůh byl (a stále je).

Řecké slovo pro „příchod“ v tomto kontextu, parousia, odkazuje na Ježíšův návrat. Ve světských textech se tímto slovem označovala oficiální návštěva krále ve městě. O parousii se zmiňuje také Matouš 24:3, 27, 37, 39; 1. Korinťanům 15:23; 1. Tesalonickým 2:19; 4:15; 5:23; 2. Tesalonickým 2:1; 2. Petrovu 1:16; 3:4; 1. Janův 2:28.

Časný déšť padal v říjnu až listopadu, těsně po setí, a pozdní déšť v březnu až dubnu, těsně před sklizní. K dobré úrodě byly zapotřebí oba deště. O časném a pozdním dešti se zmiňuje také Septuaginta v Deuteronomiu 11:14; Jeremjášovi 5:24; Ozeášovi 6:3; Joelovi 2:23 a Zachariášovi 10:1.

Otázka: Jaký je v Jakubovi 5:7–11 vztah mezi trpělivostí/vytrvalostí a jazykem?

Odpověď: Jedná se o střídající se vzorec.

5:7–8 se zabývá trpělivostí podobnou práci zemědělce

5:9 se zabývá jazykem a pomlouváním druhých

5:10–11 se zabývá trpělivostí a vytrvalostí, čekáním, až přijde Pán

5:12 se zabývá jazykem a skládáním přísah

Existuje vzájemná souvislost mezi trpělivostí v našem srdci a pečlivým zdržováním se unáhlených slov. Trpělivost vůči Bohu a sobě samému, doprovázená pýchou, může vést k reptání proti druhým, na nichž Bůh stále pracuje. Vytrvalost v zkouškách, doprovázená pýchou, může vést k unáhleným přísahám, jako je ta, kterou složil Petr při Poslední večeři. Když jsme netrpěliví, je obecně těžší ovládat svůj jazyk.

Otázka: Co je podle Jakuba 5:9 špatného na reptání a jakými způsoby lidé reptají?

Odpověď: Je to špatné jednoduše proto, že nám Bůh přikazuje, abychom to nedělali, ale abychom naopak vše činili s vděčností. Kromě toho je reptání verbální stížností na osobu nebo situaci. Lidé reptají, když se věci mají špatně, nebo se zdají zbytečně špatné či zbytečné, nebo nespravedlivé či neprávé. Jakub 5,13–18 obsahuje lék proti reptání. Místo toho, abyste k někomu jinému říkali zlé slova, modlete se k Bohu dobrými slovy.

Otázka: V Jakubovi 5,10–11 se z pohledu na miminka a malé děti dozvídáme, že se s trpělivostí vůbec nerodíme; musíme se ji naučit. Jak tedy můžeme rozvíjet svou trpělivost?

Odpověď: Zde jsou čtyři body.

Za prvé, pamatujte si, jak trpělivý je k nám Bůh.

Za druhé, proste Boha, aby i nadále formoval váš charakter k podobnosti s Kristem, včetně trpělivosti.

Za třetí, uvědomte si, že trpělivé čekání je prospěšnější než netrpělivost, protože netrpělivost vůbec nepomáhá.

A konečně, rozvíjení svého „svalu trpělivosti“ vyžaduje „trénink“ neboli procvičování trpělivosti. Potřebujeme příležitosti k procvičování plodů Ducha svatého uvedených v Galatským 5:22–23 a k ukřižování svého těla.

Otázka: V listu Jakubovi 5,10–11 se trpělivost a vytrvalost/pevnost vzájemně souvisejí, ale jaký je mezi nimi rozdíl?

Odpověď: Trpělivost znamená být schopen klidně čekat na něco, na někoho nebo na Boha. Vytrvalost znamená „vydržet“ a snášet boj. Abyste mohli vytrvat po delší dobu, potřebujete trpělivost.

Vytrvalost neznamená pasivně sedět se založenýma rukama, ale pokračovat v boji za to, o čem víte, že Bůh chce, abyste to dělali, navzdory překážkám. Vytrvalost znamená vydržet v souboji, ať už jde o sportovní, vojenskou nebo duchovní válku. Musíme vytrvat v krátkých, intenzivních utrpeních, ale také v chronických, dlouhotrvajících zkouškách, aniž bychom ztratili svou radost nebo naději.

Nakonec Jakub řekl, že Jób měl vytrvalost, ale Jakub ve skutečnosti neřekl, že Jób měl trpělivost. Jób byl vytrvalý ve své víře v Boha, ale mnohokrát byl vůči Bohu netrpělivý.

Otázka: Proč je vytrvalost pro křesťana důležitá, jak je uvedeno v Jak 5,10–11 a Jak 1,3–4?

Odpověď: Jsme povoláni snášet pronásledování a těžkosti. Nemáme se trápit budoucností, pro kterou nemáme žádné záruky. V podobenství o rozsévači v Lukášovi 8,5–18 semeno zaseté na skále vyrašlo s radostí, ale nevydrželo. Semeno zaseté mezi trní také vyrostlo, ale bylo uduseno a nepřineslo žádný plod. Lidé mají rádi rychlé občerstvení, i když není zrovna zdravé; stejně tak by někteří rádi měli i duchovní „rychlé občerstvení“.

Otázka: V Jak 5,12 se přísahou rozumí slib na něco. Proč Bůh nechce, abychom přísahali, jak je uvedeno zde a v Mt 5,34–37? Co si myslíte, že Bůh vidí, když někdo takto přísahá?

Odpověď: Některá Boží přikázání se s Novou smlouvou změnila. Podle Mojžíšova zákona museli lidé dodržovat své přísahy, ale podle nového a odlišného „zákona svobody“ v Nové smlouvě nemáme přísahy skládat vůbec. Můžeme se zavázat k tomu, co plánujeme udělat. Pokud se však něco změní nebo získáme nové informace, chceme se vyhnout tomu, abychom byli svázáni.

Otázka: Jsou v Jak 5,12; Oz 4,2; Mt 5,34–37 přísahy špatné, nebo mohou být dobré, jak ukazují Gn 21,24; Dt 6,13; Zj 10,5–6?

Odpověď: Lidé skládali přísahy podle Mojžíšova zákona (Leviticus 19:12) a neměli je brát na lehkou váhu, jak uvádějí Kazatel 5:4; Jeremjáš 5:2; 7:9; Ozeáš 4:2 a Zachariáš 5:3–4. Nyní však pod Kristem, „zákonem svobody“, bychom měli nechat naše „ano“ být „ano“ a naše „ne“ být „ne“.

Přísahání může mít tři negativní aspekty. Za prvé, může vést k pýše, pokud přísaháte, že se něco určitě stane, a přitom to nemůžete ovlivnit. Za druhé, může nás zavázat k závazkům, které jsme neměli přijímat. Za třetí, může vést k tomu, že si lidé budou myslet, že důležitost pravdivosti jejich odpovědi se mění v závislosti na tom, na co přísahají, ačkoli by tomu tak nemělo být, jak ukázal Ježíš v Matoušovi 5:33–37.

Mimochodem, farizeové se přísahám vyhýbali, jak jen to šlo, a esejci nikdy nepřísahali.

Otázka: Je v Jak 5,12 v pořádku složit přísahu u soudu?

Odpověď: Přísaha u soudu pro přísahajícího svědka má dva účinky: 1) nutí vás odpovědět „ano“ nebo „ne“ místo vyhýbání se otázce, 2) můžete tím implicitně souhlasit s tím, že v případě lži zaplatíte pokutu za křivou přísahu. Dva způsoby, jak složit přísahu u amerického soudu, jsou: „Přísahám, že budu mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu“ nebo „Slavnostně prohlašuji, že budu mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu“, ačkoli já dávám přednost druhé variantě.

Na těchto přísahách není nic špatného. Ježíš byl veleknězem přinucen složit přísahu v Matoušovi 26:63–64. Problém nastává, pokud přísaháte na Boha, Jeruzalém, Bibli nebo v podstatě řeknete: „Budu mluvit pravdu, protože přísahám na tuto jinou věc.“ Jinými slovy, naznačovali byste tím, že některá vaše slova jsou upřímnější než jiná. Druhým problémem, kterým se zabývá Jakubův list 5:13–15, je to, že pokud slibujete, že se něco stane v budoucnosti, neznáte budoucnost.

Otázka: Myslíte si, že v Jak 5,13 se spíše modlíte o pomoc, když máte potíže, nebo spíše pronášíte modlitbu díkůvzdání poté, co potíže pominou? Jak bychom v tomto ohledu měli zachovat rovnováhu? (Kde je těch dalších 9?)

Odpověď: Mnozí se modlí častěji, když mají potíže, než když se jim daří. Je to, jako by jejich touha po pomoci byla větší než jejich touha být vděční Bohu. Neomezujte své modlitby, když máte potíže, ale snažte se, aby vaše modlitby byly stejně časté a vroucí i tehdy, když se vám daří.

V Jakubovi 5:7–12 se sedmkrát zmiňuje trpělivost a vytrvalost. Ve verších 5:13–19 se sedmkrát zmiňuje modlitba.

Když Ježíš v Lukášovi 17:11–19 uzdravil deset malomocných a řekl jim, aby šli ke knězi, vrátil se mu poděkovat jen jeden. Jste podobní tomu malomocnému, nebo jste jako těch ostatních devět?

Otázka: V Jakubovi 5:13, když prožíváte tyto emoce, uvažovali jste o tom, že vám zde Bůh dává příkaz?

Odpověď: Mnoho lidí by v tom vidělo, že byste se měli modlit za své utrpení, aby bylo zmírněno, ale to zde není hlavní pointou. Když trpíme, je to příležitost přiblížit se k Bohu v modlitbě, a Bůh nám přikazuje modlit se; nejen kvůli našemu utrpení, ale abychom byli blíže k Němu. Být veselý znamená v řečtině doslova „mít dobré srdce“. Když jsme veselí, ať už z důvodů, které jsou zřejmé samy o sobě, nebo se prostě cítíme vesele bez jakéhokoli bezprostředního důvodu, je nám přikázáno zpívat žalmy a chválit Boha. Jak říká Jan Kalvín: „Není chvíle, kdy by nás Bůh nezval k sobě.“ Nebo jak říká Motyer, máme „posvětit každou radost a posvětit každou bolest“.

Otázka: Proč přesně měli být nemocní v Jak 5,14 pomazáni olejem a měli bychom to dělat i dnes?

Odpověď: Olej v suchém pouštním prostředí může mít blahodárný léčebný účinek na kožní onemocnění. Když Herodes zemřel na napadení střevními červy, Josefus uvádí, že před smrtí mu byla poskytnuta koupel v oleji v naději, že to pomůže. Léčebný účinek oleje byl tedy v té době běžnou praxí. Pomazávali olejem, aby prosili Boha o uzdravení dané osoby. Všimněte si, že se to týkalo někoho, kdo byl velmi nemocný, ne jen někoho, kdo měl rýmu. Starší šli za ním; on nešel za staršími. Byli to starší, kdo přišli, ne lékaři. Starší se za něj modlili, možná byl v bezvědomí nebo měl horečku, anebo nebyl schopen se modlit sám za sebe.

Je dobré to dělat i dnes. Nejedná se o „magii“, ale spíše o modlitbu. Je to vyjádření naší prosby k Bohu za danou osobu. Je dobré prosit o modlitbu a je dobré vyhledat lékařskou pomoc, ale co je zde vyloučeno, je také prosba o zaklínání šamana nebo léčitelů nekatolického vyznání. Pokud si někdo chce „pojistit všechny možnosti“ tím, že se za něj modlí křesťan a zároveň se za něj modlí i nějaký spiritualista z hnutí New Age nebo okultista, proč byste si mysleli, že by taková modlitba mohla zabrat?

Léčebné pomazání nemocných olejem bylo ve starověké literatuře běžně zmiňováno. V Bibli se o tom píše v Izaiášovi 1:6; Jeremiášovi 8:22; Markovi 6:13; Lukášovi 10:34 (Milostivý Samaritán). Mimo Bibli se o tom zmiňuje v díle Josefa Flavia „Starověk Židů“, kniha 17, kap. 172 (o Herodovi); v díle „Války Židů“, kniha 1, kap. 657; v „Životě Adama“ 36; v „Apokalypse Mojžíšově“ 9:3; ve „Slovanském 1. Enochovi“ 22:8–9; 8:35; Filónovo dílo „Som.“ 2.58; Platónův „Menexenus“ 238; Pliniova „Přírodopis“, kniha 23, kap. 39–40; Galénovo dílo „De Simplicium Medicamentorum Temperamentis“ 2.10 a dále podle H. Schliera, TDNT 1, 230–232.

Židům bylo přikázáno navštěvovat a pečovat o nemocné v Git. 61a, Sofah 14a podle Židovské encyklopedie, sv. 11, str. 327.

Raní křesťané se starali o nemocné, jak dokládá dvanáct přednicejských křesťanských autorů: Polykarp, Justýn Mučedník, Tatianův „Diatessaron“, Klement Alexandrijský, Tertullian, Commodianus, Cyprián, představitelé římské církve, Pontius, Dionýsius Alexandrijský, Metoděj a Laktancius.

Mimochodem, římskokatolická církev postupně povolila pomazání nemocných a udělování poslední pomazání pouze kněžím. Nicméně římskokatolický „Obřad pomazání a pastorační péče o nemocné“ z roku 1974 na str. 26 uvádí, že nemocné mohou pomazat i laici.

Otázka: Podporuje Jakubův list 5,14 římskokatolickou praxi „pomazání“ nebo „posledního pomazání“, která vznikla v 8. století a byla kodifikována na Tridentském koncilu v bodě 15.1?

A: Ne, píše se tam, že se mají pomazat nemocní, ne jen ti, kteří jsou na prahu smrti. Obřad „posledního pomazání“ se zaměřuje na ty, kteří umírají, zatímco v listu Jakubově jde o uzdravení. Je dobré to udělat pro ty, kteří umírají, ale neexistuje žádný podklad pro to, že by pro umírající existovalo jiné svátostné znamení než pro nemocné. Bohužel účastníci Tridentského koncilu nejen odsoudili veškerý protestantismus, ale také prohlásili za kacíře každého, kdo popíral, že poslední pomazání je svátost.

Jak řekl anglikánský duchovní Richard Hooker při srovnání anglikánské církve s římskokatolickou: „Snažíme se poučovat lidi tak, aby každá duše zraněná hříchem mohla poznat cestu, jak se uzdravit; oni naopak chtějí, aby se všechny rány jevily jako nevyléčitelné, pokud se jich neujme kněz.“ (Richard Hooker, Laws of Ecclesiastical Polity (1888), kniha 6, kap. 6.2.)

Otázka: Podporuje Jakub 5,15–16 dnešní „uzdravovatele vírou“?

Odpověď: Ne. Všichni máme modlit se. To však neznamená, že nemůžeme využít i lékařskou pomoc.

Otázka: Podporuje Jakub 5,15–16 římskokatolickou praxi zpovědi knězi?

Odpověď: Ne, píše se tam, že se máme vyznávat navzájem. Vyznávají kněží obecně své hříchy lidem, kteří nejsou kněžími?

Otázka: V Jak 5,16 se píše: „Modlitba spravedlivého má velkou moc,“ zatímco Římanům 3,10 říká: „Není spravedlivého, ani jednoho.“ Pokud nikdo není spravedlivý, proč se tedy mluví o „modlitbě spravedlivého“?

Odpověď: K pochopení této otázky je třeba vzít v úvahu tři aspekty.

Bez Krista popisuje Římanům 3:10 lidský stav každého jednotlivého člověka odděleného od Boha. Nikdo není spravedlivý sám o sobě. Ale od té doby, co přišel Ježíš, jsme učiněni spravedlivými lidmi; jinak by se zde nikdo neměl na koho obracet.

(Již) Pozicově s Kristem: díky Kristovu dílu jsme v Božích očích pozicově stoprocentně spravedliví. O tom však tento verš nemluví.

(Stát se) Zkušenostně s Kristem: máme nyní žít spravedlivý život ve své cestě s Bohem a v našem úsilí být více podobní Kristu.

Shrnutí: Spravedlnost zde znamená správnou chůzi s Bohem, nikoli bezhříšnou dokonalost. Podle této definice ano, věřící mohou být a mají být spravedliví právě teď.

Otázka: Máme podle Jakuba 5:16 podrobně a veřejně vyznávat každý hřích někomu jinému?

Odpověď: Nevyznávejte se někomu, kdo bude šířit pomluvy, nebo někomu, koho by to, co sdělíte, mohlo přivést k pádu. Nemusíte vyznávat každý špinavý detail, ale vyznávejte, co jste udělali, proč a jak se kvůli tomu nyní cítíte.

Otázka: Jak máme dnes podle Jakuba 5,16 vyznávat své hříchy druhým?

Odpověď: Křesťan může mít jednoho (nebo více) „partnerů pro vzájemnou zodpovědnost“, kterým se vyznává ze svých hříchů a od nichž se očekává, že mu budou klást otázky ohledně jeho chození s Kristem. Křesťan ví, že se ho budou ptát. Vyberte si někoho, kdo je zralým věřícím a kdo nebude v pokušení, když uslyší o vašem hříchu, ani nebude o vašem hříchu pomlouvat ostatní.

Otázka: Pokud by podle Jakuba 5:16 křesťanka zemřela a zapomněla požádat Boha o odpuštění za každý jednotlivý hřích, šla by přesto do nebe?

Odpověď: Ano. Bylo nám odpuštěno na kříži. Je to Ježíš, kdo nám poskytuje prostředek k odpuštění, ne naše slova vyznání. Přesto však máme své hříchy vyznávat a předkládat Bohu vše, na co si vzpomeneme.

Otázka: Jak je v Jakubovi 5,16 modlitba spravedlivého člověka mocná?

Odpověď: Řecký text neříká „vroucí“, ale jednoduše „modlil se modlitbou“. Řecké slovo pro „mocnou“ zde, ischys, odkazuje na věc nebo osobu, která má sílu zvládnout daný úkol. Alec Motyer říká, že by se to dalo přeložit jako „nevyužité zdroje“.

Otázka: Je v Jak 5,17–18 a Lk 4,25 Eliáš příkladem trpělivosti nebo vytrvalosti? Proč?

Odpověď: Ano, Eliáš byl dobrým příkladem. Eliáš se modlil, aby tři a půl roku nepršelo, a byl trpělivý, i když ho královna chtěla pronásledovat. Eliáš byl odvážným příkladem víry v 1. Královské 18:19–36. Eliáš však nebyl dokonalý. V 1. Královské 19:3 uprchl již při jediné hrozbě. Po střetu s proroky Baala byl Eliáš skleslý a plný strachu a královna ho chtěla zabít (1. Královská 19:4–10). Eliáš se litoval (1. Královská 19:10). Ale pokud i Eliáš, navzdory svým závažným nedostatkům, může stále představovat zářivý příklad spravedlivého modlícího se člověka, pak to dokážeme i my.

Otázka: Může se podle Jakuba 5:19–20 opravdový věřící někdy odchýlit od pravdy? Jakým způsobem je ten, kdo se vrátí, zachráněn před smrtí?

Odpověď: Ano. Podle Matouše 24:12,24 mohou být oklamáni i vyvolení. I zbožní věřící mohou vážně upadnout, jako to udělal David, a zbloudit od pravdy; ale pokud jsou to opravdoví věřící, vrátí se. Církev je mnoho věcí, ale jednou z věcí, kterou by měla být, je duchovní nemocnice.

Otázka: Jak v Jak 5:20, Př 10:12 a 1 Pt 4:8 to, že zachraňujeme duši hříšníka před smrtí, zakrývá množství hříchů?

Odpověď: Je zde řečeno „zakryje“ množství hříchů, nikoli „odpustí“ množství hříchů. Krev pokrývající oltář ve Starém zákoně sama o sobě nepřinášela odpuštění, ale byla prostředkem „spojení“ s odpuštěním daným Bohem, později skrze Ježíše Krista, jak učí Židům 10:1–4. Přivést někoho zpět z bludu je zde prostředkem, který Bůh použil, aby druhé osobě zprostředkoval Kristovo odpuštění. Může to však mít také pozitivní vliv na toho, kdo s ním mluví. Může tak jasněji vidět temnotu hříchu a světlo Boží lásky. Je až příliš snadné se vzdálit od plného odevzdání se Bohu a musíme na sebe dávat pozor. Musíme však pomáhat i ostatním věřícím, aby na sebe také dávali pozor.

Všimněte si také, že se zde výslovně neříká, že by to měli dělat starší. Měl by to dělat „kdokoli“, kdo je věřící.

Otázka: Co se týče tvrzení v listu Jakubově, že byl nalezen ossuárium [kostnice] obsahující kosti Jakuba, bratra Páně?

Odpověď: Oded Golan, obchodník se starožitnostmi, který tuto nálezu předložil, také představil kamennou desku z 8. století př. n. l. o opravách chrámu, která se velmi podobá popisu Joáše v 2. knize Královské. Byl zatčen izraelskou policií pro podezření z padělání starožitností a podvodu. Komise izraelských archeologů rozhodla, že se v obou případech jedná o padělky; ke starověkým kamenným pozůstatkům byl přidán novější text. Laboratorní testy ukázaly, že „patina stáří, která údajně pokrývala starověký nápis, byla nanesena teprve nedávno“, Christian News, 29. července 2003, str. 1, 24. Mikroskopická analýza schránky ukázala, že nápis postrádal stejný starý oxidační povlak jako zbytek schránky. Daniel Eylon, materiálový vědec z Univerzity v Daytonu, označil padělek za „zřejmý“, jak uvádí USA Today6/19/2003 , str. 8D.

Otázka: Proč by měl být List Jakubův součástí Bible, když o něm měl Martin Luther tak nízké mínění?

Odpověď: Luther nikdy nepopíral, že by měl být Jakubův list součástí Bible. V roce 1520 však, když došlo k neshodám mezi Lutherem a reformátorem Andreasem Karlstadtem, který tehdy kázal na základě Jakubova listu, Luther bagatelizoval význam tohoto listu a prohlásil, že ve srovnání s Pavlovými spisy je Jakubův list „listem ze slámy“. Luther nikdy Jakubův list neodmítl, ale zařadil jej na samý konec Bible.

Lutherovo bagatelizování není ani tak komentářem k Jakubově knize, jako spíše komentářem k některým excesům Lutherovy teologie. Luther nás přirovnal ke Kristu jako k hnoji pokrytému sněhem. Ze své přirozenosti jsme oškliví, ale Kristus nás zakrývá. To vše je dobré a pravdivé. Luther však opomenul skutečnost, že Kristus na nás působí, aby nás posvětil. Bůh nejen zakrývá náš hříšný „hnůj“ a činí nás v nebi bezhříšnými, ale právě teď nás zušlechťuje jako zlato.

Otázka: Jak můžeme v listu Jakubově vědět, zda to, co máme dnes, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším dva důvody.

1. Bůh slíbil zachovat své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Zde jsou autoři, kteří odkazovali na verše z listu Jakuba.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje Jakubův list 4:6 (stejný verš jako 1. list Petrův 5:5b; Přísloví3:34 ) v 1. Klementově listě, kap. 30, sv. 1, str. 13. Jinde také naráží na Jakubův list.

Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kap. 19, str. 149, odkazuje na Jakubův list 1:8.

„Pastýř Hermův“ (cca 115–155 n. l.) cituje polovinu verše z listu Jakuba 4:12 v „Podobenství 9“, kap. 23, str. 51. Odkazuje také na část veršů z listu Jakuba 5:19–20 v „Podobenství 10“, kap. 4, str. 55

2. Klement (120–140 n. l.) v kapitole 15 na str. 255 naráží na Jakubův list 2,19–25.

Irenaeus (182–188 n. l.) odkazuje na tři verše z listu Jakuba.

¼ citát: Jakub2:23 Irenaeus, Proti herezím, kniha 4, kap. 13.4, str. 478: „Abraham … a tak se stal ‚přítelem Božím‘. Ale Slovo Boží…“ V Izaiášovi 41:8b Bůh říká: „potomek Abrahama, mého přítele“.

¾ citát: Jakubův list 2:23b „a byl nazván přítelem Božím“ Tato formulace se vyskytuje pouze v Jakubově listu 2:23b. Irenej, Proti herezím, kniha 4, kap. 15.1, str. 481

Muratoriho kánon (cca 170–210 n. l.) Jakuba nezmiňuje.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje Jakub 4:6 a 1. Petr 5:6 ve spise Stromata, kniha 3, kap. 6, str. 390 a kniha 4, kap. 17, str. 428–429

Tertullian (198–220 n. l.) naráží na Jakuba1:13 : „Ale daleko od nás budiž myšlenka, že by Pán jakoby pokoušel, jako by buď nevěděl o víře někoho, anebo jako by ji chtěl svrhnout.“ O modlitbě, kap. 8, str. 684

Origenes (225–254 n. l.) cituje Jakubův list 4:17 v díle *De Principiis*, kniha 1, kap. 3.6, str. 254

Anonymní spisy proti Novatianovi (254–256 n. l.) citují polovinu Jakuba 4,6, str. 661

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.) cituje část Jakuba 1:13 v díle Evangelium podle Lukáše, str. 116. Cituje také polovinu Jakuba 1:13 v díle Výklad Lukáše 22, 46 atd., str. 119

Po Nicejském koncilu

½ Eusebius ve svém díle „Církevní dějiny“ (323–326 n. l.), kniha 2, kap. 23, str. 128, uvádí, že Jakub a Juda údajně napsali listy, které nesou jejich jména, ačkoli je to sporné. „Nicejští a postnicejští otcové“, druhá řada, sv. 1, str. 128

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.) cituje z Jakuba

Athanasius (367 n. l.) neodkazuje na žádné konkrétní verše z Jakubova listu, ale ve svém „Svátečním dopise“ č. 39, str. 552, uvádí seznam knih Nového zákona

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Jakubův list jako součást Nového zákona. Cituje celý verš 1,1 z Jakubova listu.

Synoda v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) zmiňuje Jakuba v „Sedmi katolických epištolách Jakuba, Petra, Jana a Judy“ v přednášce 4.36, str. 28

Gregor Nazianský (330–391 n. l.) naráží na Jakuba

Amfilochios (–394 n. l.) v díle *Iambi ad Seleucum*

Didymus Slepý (398 n. l.) cituje Jakub 1,12; 2,3 jako dílo Jakuba. Komentář k Zachariášovi 6, s. 129–130.

Didymus Slepý (398 n. l.) cituje Jakub 1,27 jako dílo Jakuba. Komentář k Zachariášovi 7, str. 138

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) zmiňuje čtyři evangelia, 14 Pavlových listů, listy Jakuba, Petra, Jana, Judy, Skutky apoštolů, Zjevení sv. Jana, Moudrost Šalomounovu a Sirach (= Ekleziastik).

Rufinus (374–406 n. l.) označuje Jakubův list za Písmo

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) cituje poslední třetinu Jakuba 2,18 slovy „jak se píše“. Kázání na Evangelium sv. Jana, kázání 72 k Janovi 13,20, sv. 14, str. 267.

Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) cituje tři čtvrtiny Jakuba 2,13 v Kázáních na Filemona, kázání 3, verš 25, sv. 13, s. 556

Chromatius (zemřel 407 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.)

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.)

Kartáginský koncil (393–419 n. l.)

Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje polovinu verše z listu Jakuba 1:12 v díle První rozhovor s opatem Izákem, kap. 23, str. 395

Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje polovinu verše z listu Jakuba 2:13 v díle „První rozhovor s opatem Izákem“, kap. 22, str. 395

Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje polovinu verše z listu Jakuba 1:19 v díle První rozhovor s opatem Nesterosem, kap. 9, str. 439

Jeroným (373–420 n. l.) rozebírá knihy Nového zákona. Konkrétně se zabývá každým ze čtyř evangelií, Pavlovými listy sedmi církvím, Listem Židům, Pavlovými listy Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jeroným poté rozebírá Skutky apoštolů. Následně se zabývá sedmi epištolami Jakuba, Petra, Jana a Judy. Nakonec se zabývá Zjevením svatého Jana. Dopis 53, kap. 9, s. 101–102.

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje apoštola Jakuba a odkazuje na tři čtvrtiny verše 2:13 z Jakubova listu v díle „O Božím městě“, kniha 19, kapitola 26, str. 419

Sokratova „Církevní historie“ (cca 400–439 n. l.)

Cyril Alexandrijský (444 n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (–450 n. l.) (později) odkazuje na Jakubův list 2:3

Eucherius (cca 424–455 n. l.) Instructiones

Speculum (5. století)

Papež Lev I. z Říma (440–461 n. l.)

Prosper z Akvitánie (425–465 n. l.) odkazuje na Jakubův list 1:17 jako na dílo apoštola Jakuba.

Jan z Damašku (706–749 n. l.) „...sedm katolických epištol, a to jedna od Jakuba, dvě od Petra, tři od Jana, jedna od Judy...“ Výklad pravoslavné víry, kniha 4, kap. 17, str. 90

Mezi apokryfními knihami

Pseudo-Petr z Alexandrie (306 285–311 n. l.) naráží na Jakubův list 3:2. „Pravé skutky Petra“, str. 258

3. Nejstarší rukopisy Jakuba, které máme k dispozici, vykazují drobné rukopisné odchylky, avšak žádné teologicky významné chyby. Zde jsou některé z rukopisů z období před 8. stoletím.

p20 (= papyrus Oxyrhynchus 1171) 3. století. Jakubův list 2:19–3:2; (6 z 96 písmen ve verši 3:3); 3:4–9. Fotografie tohoto rukopisu je uvedena v knize The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts, str. 96. Tato kniha také zmiňuje, že rukopisné písmo na tomto rukopisu je velmi podobné rukopisu P. Egerton 4 z 2. knihy Paralipomenon a str. 27, rukopisu Římanům. Alexandrijský text

3. století – 1968 – Publikace „The Text of the New Testament“ nezmiňuje 3:3.

3. století – 1998 – Aland et al., čtvrté revidované vydání

str. 23 Urbana (počátek 3. století) (= papyrus Oxyrhynchus 1229) (Jakubův list1:10 –12, 15–18) Fotografie tohoto rukopisu je uvedena v knize The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts na str. 102.

Počátek 3. století – 1968 – The Text of the New Testament.

str. 54 5.–6. století. (Jakub 2:16–18,2:21 ?;2:22 –26; 3:2–4) Shoduje se s rukopisy Vaticanus, Sinaiticus a Ephraemi Rescriptus

5./6. století – 1968 – Text Nového zákona neobsahuje2:21 .

str. 74 (=Bodmer 17) Skutky 1:2-5,7-11,13-15,18-19,22-25; 2:2-4; 2:6-3:26; 4:2-6,8-27; 4:29-27:25; 27:27-28:31; Jakubův list 1:1–6, 8–19, 21–23, 25, 27; 2:1–3, 5–15; 18–22, 25–26; 3:1, 5–6, 10–12, 14, 17–18; 4:8, 11–14; 5:1–3, 7–9, 12–14, 19–20; 1. Petrův 1:1–2, 7–8, 13, 19–20, 25; 2:6–7, 11–12, 18, 24; 3:4–5; 2. Petrův 2:21; 3:4, 11, 16; 1. Janův 1:1,6; 2:1–2,7,13–14,18–19,25–26; 3:1–2,8,14,19–20; 4:1,6–7,12,16–17; 5:3–4,9–10,17; 2. Janův 1,6–7,13; 3. Janův 6,12; Juda 3,7,12,18,24 (7. století)

7. století – 1968 – Text Nového zákona obsahuje Jakubův list 2:4 a 1. list Petrův 1:12

7. století – 1975 – Aland a kol., třetí vydání

6. století – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání

p100 (=papyrus Oxyrhynchus 4449) Jakubův list3:13 –4:4; 4:9–5:1 (3. nebo 4. století)

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (cca 450 n. l.) obsahují celý Jakubův list.

Bohairská koptská verze [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Italický rukopis ff (Corbiensis)

Italic s (Bobiensis) Jakub 1:1–2, 10, 16–3:5; 3:13–5:11; 5:19

Stará latina m (pseudo-Augustin) 1:19–20, 26–27; 2:13–17; 2:26; 3:1–8,13; 4:1,7,10–13; 5:1–3,5

Ephraemi Rescriptus (C) 5. století. Jakub 1:1–4:2

0166 5. století. Jakub 1:11

0173 5. století. Jakub 1:25–27

Arménština [Arm] z 5. století

gruzínština [Geo] od 5. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Peshitta syrština [Syr P] 375–400 n. l.

Filoxenova syrština 507/508 n. l.

Harclejská syrština [Syr Her]

Palestinská syrština [Syr Pal] Jakub 1:1–12

Podle New International Greek Testament Commentary k listu Jakubovi, str. 59–60, neexistují žádné texty listu Jakubova patřící do „západní rodiny“, pouze alexandrijské a byzantské.

Další poznámky uvádějí, že Muratoriho kánon (kolem roku 170 n. l.) nezahrnoval List Jakuba, List Židům, 1. a 2. list Petra ani třetí list Jana

Více informací o raných rukopisech listu Jakuba najdete na stránce.