< Biblický dotaz z knihy Jób

Otázka: Kdy byla tato kniha napsána?

Odborníci si nejsou jisti, proto si zkusme poskládat několik stop.

Mimo časové období: V knize Jób se bohatství měřilo v počtu kusů dobytka, nikoli v penězích nebo zlatě. Lidé na Blízkém východě neměli mince až do roku 500 př. n. l., a to hlavně díky Peršanům, kteří se to naučili od Lydů. Ezechiel 14:14 zmiňuje Joba a Izaiáš 19:5 je téměř identický s Jobem 14:11, a pokud Izaiáš tuto myšlenku převzal od Joba, pak musel být Job zjevně napsán dříve (nebo dlouho předtím) než Izaiáš a Ezechiel.

Ještě předtím: Jelikož byl Jób mužem Božím, člověk by se mohl ptát, proč se nikde ani v nejmenším nezmiňuje Mojžíšův zákon – ledaže by to bylo napsáno předtím, než Izraelité vstoupili do Zaslíbené země, a než-Židé nemohli o Mojžíšově zákoně vědět.

Dále: V knize Jób byl Bildad Šuait a Elifaz Temanit. Šuach byl synem Abrahama a Ketury (Genesis 25:2). Teman byl vnukem Ezaua (Genesis 36:11, 15, 42; 1. Paralipomenon 1:36, 45, 53). Bylo to tedy napsáno dlouho po době Jákoba a Ezaua. Styl knihy Jób je „klasická hebrejština“, což by znamenalo datum pozdější než 1500 př. n. l. Avšak v Jóbovi 1–2; 12:9; 38; 40 a 42 je Bůh nazýván Jahve, takže to bylo pravděpodobně napsáno poté, co Bůh toto jméno zjevil Mojžíšovi, tedy později než v roce 1447 př. n. l.

Závěr: Nevíme to s jistotou, ale s největší pravděpodobností žil Jób někdy v období mezi lety 1800–1447 př. n. l., jinými slovy v době, kdy byli Izraelité v Egyptě nebo putovali pouští.

Otázka: Jaký je přehled knihy Jób?

Odpověď: Zde je jednoduchý přehled, který ukazuje strukturu knihy. Kapitoly jsou uvedeny v závorkách.

Úvod (1–2)

Jób (3)

Tři cykly:

Elifaz (4–5) Elifaz (15) Elifaz (22)

Jób (6–7) Job (16–17) Job (23–24)

Bildad (8) Bildad (18) Bildad (25)

Jób (9–10) Jób (19) Job (26–27:12)

Zofar (11) Zofar (20) ? (27:13–23)

Jób (12–14) Jób (21) Jób (28–31)

Elihu (32–37)

Hospodin (38–41)

Jób (42)

Někteří se domnívají, že v Jóbovi 27:13–23 promlouvá Zofar, zatímco jiní se domnívají, že to byl Jób.

Otázka: Byl kniha Jób převzata ze starověkých sumerských a babylonských legend?

Odpověď: Neexistují pro to žádné důkazy, protože podobnost nutně neznamená, že jedno bylo převzato z druhého. Naopak, bylo by překvapivé, kdyby neexistovala žádná jiná literatura, která by se touto otázkou zabývala. Existují dvě mezopotámská díla, která se zabývají problémem utrpení.

Akkadské dílo „Budu chválit Pána moudrosti“ se někdy nazývá „babylonský Jób“.

„Dialog o lidském utrpení“ (nazývaný také „Babylonská teodicea“) se ptá, proč vůbec existuje utrpení, zatímco Jób se ptá, proč trpí právě on. „Dialog o lidském utrpení“ odpovídá tím, že bohové stvořili člověka zlým. Kniha Jób na to odpovídá tím, že to není kvůli Jóbovu hříchu. Bůh je totiž natolik větší než my, že někdy má důvody, které my nevidíme, proč dopouští, aby jeho poslušní služebníci trpěli. V Jóbově konkrétním případě přinesla Jóbova prokázaná věrnost slávu Bohu.

V moderní době je velmi poučná kniha C. S. Lewise „Problém bolesti“.

Otázka: Byl Jób skutečnou, historickou postavou?

Odpověď: Jistě. Jób to naznačuje; Ezechiel 14:14,20 rovněž uvádí Jóba jako spravedlivého člověka, spolu s Danielem a Noem. Také Jakub 5:11 zmiňuje Jóba jako osobu. Neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly opak. 1. kapitola knihy Jób představuje Jóba stejně věcně, jako 1. kniha Samuelova představuje Elkanu a Lukáš představuje Zachariáše.

Otázka: Byl Jób Žid, Izraelita nebo pohan?

Odpověď: Jób pravděpodobně nemohl být Židem, protože „židovský“ národ tvořili pozůstatky Izraelitů, kteří se vrátili do země po exilu, a kniha Jób byla s největší pravděpodobností napsána ještě předtím.

Někteří se domnívají, že Jób byl Izraelita, protože kniha Jób používá Boží jméno celkem 23krát. Avšak až na dvě výjimky je Boží jméno pokaždé použito vypravěčem knihy, a nikoli Jóbem ani žádným z jeho přátel.

Někteří se domnívají, že kniha Jób by mohla patřit k nejstarším knihám Bible. Nevíme, kdy byla kniha Jób napsána, ale jelikož Jób 1:17 zmiňuje Kaldejce a Sumerové byli do Kaldeje asimilováni až kolem roku 1500 př. n. l., muselo to být až po tomto datu. (Izraelité opustili Egypt kolem roku 1447 př. n. l.)

Job mohl velmi dobře být Izraelita, ale není důvod upřednostňovat tento výklad, a bylo nalezeno několik neizraelitů jménem Job. Kniha Jób by to jistě mohla uvést, ale o Jobově etnickém původu mlčí. Možná je důvodem to, že Jobův etnický původ nebyl důležitý.

Otázka: Kdo další se v knize Jób jmenoval Jób a Bildad?

Odpověď: W. F. Albright zjistil, že jméno „Iyyob“ se používalo již před Mojžíšovou dobou. Berlínské proklínací texty zmiňují „Iyyoba“ jako syrského prince poblíž Damašku. V mariánských textech se vyskytuje jméno „Ayyabum“. Dopisy z Tell el-Amarny z let 1400–1370 př. n. l. zmiňují Ayaba jako prince z Pelly. W. F. Albright zjistil, že jméno Bildad je zkrácenou formou jména „Yabil-Dadum“ z druhého tisíciletí.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se názory mluvčích v knize Jób lišily, jak je možné, že byli všichni inspirováni?

Odpověď: Bůh se rozhodl nám pravdivě ukázat, co řekli, aniž by jejich názory schvaloval jako pravdu. Na konci knihy Jób Bůh skutečně prohlásil názory tří přátel za mylné.

Otázka: Proč Bůh v knize Jób, když nás miluje, dopouští na světě tolik utrpení?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit pět bodů.

1. Od pádu je svět pod vládou toho zlého (1. Janův 5:19). Nacházíme se na území okupovaném nepřítelem.

2. Toto není ten nejlepší možný svět; neměli bychom se zde cítit příliš pohodlně. Nejlepší možný svět je ten, kde mají lidé svobodu milovat Boha a kde ho budou všichni milovat. Nejlepší možný svět je nebe a toto je cesta k tomu nejlepšímu ze všech možných světů.

3. Toto není spravedlivý svět, kde trpí malé děti a někteří zlí lidé žijí dlouhý a prosperující život. Spravedlnost přijde a Soudný den je okamžik, kdy Bůh vše napraví.

4. Boží věčný pohled se někdy liší od toho našeho. My vnímáme smrt jako konec a utrpení jako nesmírně dlouhé. Bůh však vnímá tisíc našich let jako pouhou noční hlídku (Žalm 90,4). Možná bychom měli mít dlouhodobější pohled, tak jako Bůh.

5. Možná nechápeme, proč musíme snášet utrpení, které prožíváme, ale Římanům 8:28 říká, že Bůh může použít všechny věci, nejen ty dobré, aby spolu působily k dobrému pro ty, kdo Ho milují. Možná nerozumíme svému utrpení, ale Bůh tomu rozumí, protože sám Ježíš přišel, trpěl a byl nespravedlivě zabit, a On chápe naši bolest.

Otázka: Proč se v knize Jób stávají zbožným lidem špatné věci?

A: Někdy můžeme rozpoznat příčiny neštěstí, která postihují křesťany. Pavel poprvé kázal Galatským kvůli nemoci, jak uvádí Galatským 4:13. Ve 2. Korinťanům 12:7–10 se píše, že Pavlovi byl dán jakýsi trn, aby se nestal pyšným. Křesťané, kteří brali Pánův kalich na lehkou váhu, byli potrestáni nemocí a smrtí (1. Korinťanům 11:29–32). Křesťané jako Pavel (2. Timoteovi 3:10–12) a Jan (Zjevení 1:9) trpěli pronásledováním kvůli evangeliu. Součástí Jóbova zkoušení bylo to, že nevěděl, co se děje.

Většinou však nevidíme důvody zkoušek, kterým jsou zbožní lidé vystaveni. Musíme se spokojit s tím, že na poznání důvodů mnoha věcí budeme muset počkat až do nebe. Obecně však můžeme říci, že zkoušky rozvíjejí vytrvalost (Jakub 1:2–4). Všechno, i to zlé, působí k dobrému těm, kteří Ho milují (Římanům 8:28).

Kniha Jób se touto otázkou zabývá. Pomineme-li mnoho jemných pravd obsažených v knize Jób, můžeme říci:

1. Zatímco Satan utrpení vyvolal, Bůh je dopustil a použil je ke své slávě.

2. Když to skončilo, vedlo to mimo jiné k tomu, že Jób poznal Boha mnohem osobněji a důvěrněji.

3. Během celé zkoušky Jób neměl tušení, proč se to děje. V jistém smyslu i to bylo součástí zkoušky.

4. Jóbovi tři přátelé měli pro Joba všechny odpovědi; bohužel to byly nesprávné odpovědi.

5. Odpověď daná Jóbovi nezněla: „Satanovi bylo dovoleno trápit Jóba, aby ho vyzkoušel.“ Odpověď spíše zněla: „Na zemi nám Bůh často neříká důvody utrpení.“

Stručně řečeno, Bůh může dovolit cokoli, co chce. Dnes je mnoho věcí, které nejsou v pořádku, a přichází čas, Soudný den, kdy bude vše napraveno. Více informací o utrpení způsobeném nemocí najdete v diskusi k Galatským 4:13.

Otázka: Bart Ehrman píše: „A jakmile do toho zapojíte Starý zákon, věci se úplně zamotají. … Kniha Ámosa trvá na tom, že Boží lid trpí, protože ho Bůh trestá za jeho hříchy; kniha Jób trvá na tom, že trpět mohou i nevinní; a kniha Daniel naznačuje, že nevinní ve skutečnosti trpět budou. Všechny tyto knihy se od sebe liší, …“ (Jesus, Interrupted, str. 12. Viz také Lost Christianities, str. 117–118)

A: Ehrman má zjevně skutečný problém s komplementárními tvrzeními. Pokud je někdo jako Daniel v určitém okamžiku pronásledován proto, že poslouchal Boha, Ehrman má potíže přijmout, že jindy lidé trpí proto, že je Bůh trestá. Amos nikdy neřekl, že lidé trpí pouze kvůli svým hříchům; Amos hovořil o konkrétní situaci své doby. Kniha Jób skutečně ukazuje, že lidé někdy trpí z důvodů, které nesouvisejí s jejich vlastními hříchy ani s hříchy lidí kolem nich, a kniha Daniel skutečně ukazuje, že Boží lid někdy trpí ze strany nevěřících právě proto, že následuje Boha. Říkají sice různé věci, ale nejsou neslučitelné. Různé strany sochy vypadají odlišně, ale jde o tutéž sochu. Stejně tak má pravda různé pohledy v závislosti na tom, na co se zaměřujete, ale tyto pohledy se vzájemně doplňují, nejsou neslučitelné.

Otázka: Proč v knize Jób Bůh dopustil, aby Jób trpěl?

Odpověď: V odpovědi je třeba zvážit pět bodů.

Jelikož všichni lidé mají hříšnou přirozenost (Římanům 3:23), žijeme v padlém světě (Římanům 8:20–22) pod vládou toho zlého (1. Janův 5:19), a proto jsou všichni lidé vystaveni utrpení.

Job netrpěl kvůli nějakému konkrétnímu hříchu, který spáchal, a utrpení člověka nemusí nutně znamenat, že je hříšnější než ostatní. Totéž učil Ježíš v Lukášovi 13:4. Ve skutečnosti Job zkoumal sám sebe a nemohl najít žádný hřích, který by ospravedlňoval, že se s ním zachází takto, zatímco s ostatními ne (Job 6:24, 29, 30). Někdy je utrpení Božím trestem, který nás má přimět k pokání z našich hříchů, ale v tomto případě tomu tak nebylo.

Obecně platí, že zatímco my můžeme v knize Jób číst o příčinách a výsledcích, Jób to nemohl. Z toho se můžeme poučit, že někdy budou poslušní věřící trpět, aniž by znali důvod.

Konkrétně v Jóbově případě jeho utrpení oslavilo Boha tím, že prokázalo Jeho věrnost i poté, co Jób ztratil naději. I tak slabý a smrtelný věřící, jako byl Jób, dokázal odolat tomu nejhoršímu, co na něj Satan mohl uvalit. Bůh má vždy své důvody a všechny důvody nakonec směřují buď k kázeňskému opatření, nebo k Jeho oslavě. Často tyto důvody v danou chvíli neznáme, ale dozvíme se je až po smrti.

Nakonec Bůh stvoří svět, kde nebude žádné utrpení ani pokušení, a přesto se každý v tom místě svobodně rozhodne Ho milovat. To jsou nová nebesa a nová země. Netrpělivě očekáváme ten čas, kdy „‚setře každou slzu z jejich očí‘ a už nebude smrti, ani smutku, ani pláče, ani bolesti, neboť to, co bylo dříve, pominulo.“ (Zjevení 21:4) Přijď, Pane Ježíši!

Otázka: Jak mohl být Jób spravedlivý podle Jób 1:1, Jób 1:8 a Jób 2:3, když Římanům 3:10 říká, že nikdo není spravedlivý?

Odpověď: Jób byl zbožný muž. Tyto verše netvrdí, že byl Jób bezhříšně dokonalý, ale Jób pilně poslouchal Boha a řekl, že se pokání za vše, co udělal špatně.

Otázka: Kde se stručně řečeno nacházel Uz v Jóbovi 1:1?

Odpověď: Uz byl synem Arama podle Genesis 10:23 a 1. Paralipomenon 1:17. Aramejci se soustředili v Sýrii v oblasti, kterou nazývali Ussai. Situaci komplikuje skutečnost, že arabské jméno pro Ezau je „is“, a v 1. Paralipomenon 1:42 se objevuje ještě jeden Uz, který pocházel z Edomu. Jeremjáš 25:20 zmiňuje Uz a v Pláči 4:21 se uvádí, že Edomité bydleli v Uz.

Podobně si lze klást otázku, zda lidi v jiných částech světa mate existence státu Washington a města Washington, D.C. Pro Američany to není matoucí a existence dvou zemí jménem Uz pravděpodobně nemátla ani autory Bible.

Otázka: Jaký význam má v knize Jób 1:2 počet sedmi synů a tří dcer?

Odpověď: Existují tři možnosti:

1. Mohlo by se jednat jednoduše o skutečný počet dětí.

2. Tato čísla v jiných pasážích představují dokonalost a úplnost a zde by to mohlo být pouze odrazem toho.

3. Mohlo by jít o obojí. Bůh nechal tato čísla uvést, aby symbolizovala dokonalost a úplnost, a zároveň tak zasáhl do dějin, aby se jednalo i o skutečná čísla.

Otázka: Měli by Židé podle Jób 1:5 přinášet oběti za druhé, jak to činil Jób?

A: Ne, protože Starý zákon to nikdy nepřikazoval. Navíc Bible ukazuje, že jeden (hříšný) člověk nemůže přinést smírnou oběť za jiného člověka. Jen pro doplnění, v Bibli se nikde neříká, že Jób byl Izraelita.

Otázka: Podporuje Jóbova obětování za své děti v knize Jób 1,5 římskokatolické učení o odpustcích, jak tvrdil jeden katolický autor (Ludwig Ott)?

Odpověď: Ne. Katolická doktrína o odpustcích spočívá v tom, že člověk může vykonat určitou činnost, například zaplatit církvi peníze, aby mu byl odpuštěn trest v očistci za jeho vlastní hříchy nebo za hříchy jiného katolíka, který již zemřel.

Není zde žádná zmínka o „pokladnici zásluh“, kde by zesnulý svatý mohl pomoci někomu na zemi.

Stále naživu: Jobovy děti byly stále naživu.

Není to přikázáno v Bibli: Ačkoli měl Jób dobré úmysly, v Bibli není nic, co by říkalo, že právě toto od nás Bůh chtěl, ať už v dobách Starého zákona, nebo Nového. Nic neříká, že Bůh přijal Jóbovu oběť za kohokoli jiného než za Jóba samotného.

V knize Jób, ani nikde jinde v Bibli, se o očistci nemluví.

Účelem tohoto úryvku je ukázat, jak spravedlivý Jób byl, nikoli představit novou doktrínu (kterou v Bibli nikdo jiný nedodržoval).

Otázka: Kdo byli v knize Jób 1:6 ti „synové Boží“?

Odpověď: Byli to andělé, a to jak dobří andělé, tak padlí démoni.

Otázka: Proč bylo v knize Jób 1:6 Satanovi dovoleno předstoupit před Boha, zatímco my před Něj přímo předstoupit nemůžeme?

Odpověď: Ačkoli to Bible přímo neuvádí, můžeme zde učinit několik postřehů.

a) Bůh je přítomen všude (Žalm 139:7–12; Jeremjáš 23:24).

b) Bůh má také zvláštní lokalizovanou přítomnost v trůnním sále nebes, jak ukazuje Zjevení 4.

c) Satan se před Bohem objevil také v Zachejášovi 3:1, aby se pokusil obvinit velekněze. Encyklopedie biblických obtíží (str. 238–239) uvádí, že to naznačuje, že Satan má příležitostně přístup alespoň do jedné části nebe, aby mohl vznášet obvinění.

d) Job 1:6 nespecifikuje, v jakém smyslu se Satan před Bohem objevil, ale Job 1:6 naznačuje, že Satan se nacházel ve skupině, do které nepatřil.

Otázka: Byl Jób v knize Jób 1:6 použit jako „pěšák“ v Boží „šachové partii“ s ďáblem?

Odpověď: Jób nebyl ani pěšcem, ani nebyl výjimečný. Job oslavoval Boha svým životem; nyní se chystal oslavovat Boha svým životem tváří v tvář silnému odporu. I my existujeme proto, abychom sloužili Bohu a oslavovali Ho, a to i navzdory odporu, kterému čelíme. Možná v tomto životě trpíme, ale utrpení, která snášíme, jsou tak malá ve srovnání s bohatstvím nebe (1. Petr 1:6-7; 1. Korinťanům 2:9-10), z něhož se budeme navždy těšit s Bohem.

Otázka: Jaké konkrétní obvinění vznesl Satan proti Jóbovi v Jóbovi 1:9–12?

Odpověď: Satan nemohl popřít, že Jób byl spravedlivý muž, a tuto skutečnost nezmiňoval. Spíše zpochybňoval Jóbovy pohnutky tím, že Bohu sloužil pouze pro svůj vlastní prospěch.

Otázka: Měl by být hebrejský výraz v Jóbovi 1:11 přeložen jako „požehnat“ nebo „proklít“?

Odpověď: Toto slovo zde může znamenat „požehnat“ ve smyslu rozloučkového požehnání. V angličtině říkáme „good-bye“, což je zkrácená forma výrazu „God be with you“ (Bůh s tebou). Jak zde, tak i v Žalmu 10:3 má toto slovo ironický význam. Job 1:11 lze tedy přeložit jako: „… a on ti řekne sbohem do očí.“ Stejně tak Žalm 10:3 lze přeložit jako: „… řekni sbohem a zřekni se Hospodina.“

Otázka: Proč v knize Jób 1:13–19 a 2:7 Satan tak moc nenáviděl Jóba?

Odpověď: Satan nenáviděl skutečnost, že Jób oslavoval Boha. Kromě toho se Satan o Joba vůbec nezajímal, jediné, co ho zajímalo, bylo zdiskreditovat Boha a svědectví jednoho z Božích služebníků.

Otázka: Jak by se cítil křesťan v Jóbovi 1:14–20, kdyby obětavě sloužil Bohu (Jób 1:5), a přesto by ho postihlo neštěstí?

Odpověď: Někteří křesťané by reagovali jako Jób v Jóbovi 1:20–22 – byli by smutní, ale tento smutek by využili k uctívání Boha. Jiní, kteří možná slouží Bohu jen kvůli současným požehnáním v tomto životě, by se od Boha mohli odvrátit. Právě v tom spočívá Satanova výzva. Satan před Bohem obviňoval Joba, že patří k té druhé skupině, a tato zkouška měla ukázat, jaký věřící Job vlastně je. Přes to všechno Job nezhřešil ani ve svých myšlenkách, ani ve svém postoji – alespoň zatím ne.

Pokud vás v životě postihlo neštěstí, když jste věrně sloužili Bohu, možná čelíte podobné zkoušce, i když možná ne tak závažné. Využijete tuto nespravedlnost a zármutek k tomu, abyste i přesto uctívali Boha, a to ještě intenzivněji než dříve, nebo propadnete zoufalství?

Otázka: Kdo byli Sabejci/Sabaejci v Jóbovi 1:15?

Odpověď: Mohlo se jednat o stejný lid, který je zmíněn v knize Joela 3:8 a který žil na území dnešního Jemenu na jihozápadě Arabského poloostrova. Pravděpodobnější však je, že šlo o skupinu lidí, kterou Asyřané nazývali „Saba“ a která žila v severní Arábii. Samozřejmě je možné, že severoarabští Sabejci byli příbuzní i s jihozápadními Sabejci.

Otázka: Co byl v knize Jób 1:16 ten Boží oheň?

Odpověď: Blesk. Pravděpodobně se jednalo o hovorový výraz pro oheň, který nevznikl na této zemi. Jinými slovy, blesk, který udeřil z nebe.

Otázka: Učí Job 1:20–21 o reinkarnaci?

Odpověď: Ne. Někdy lidé z hnutí New Age berou biblické verše, které učí o posmrtném životě nebo vzkříšení, a protože verš učí o posmrtném životě, musí to znamenat posmrtný život prostřednictvím reinkarnace. Tento verš však ani neučí o posmrtném životě. Jób spíše pouze konstatuje, že na tento svět přišel s prázdnýma rukama (nahý) a že tento svět také opustí s prázdnýma rukama. Ve skutečnosti Job v Jobovi 10:21 hovoří o smrti jako o odchodu, „z něhož není návratu“.

Q: Co přesně znamená hebrejské slovo tiplah v Jóbovi 1:22, které je přeloženo jako „bezbožnost“?

Odpověď: Toto slovo souvisí s výrazem „bez chuti“. Podobné slovo je v Pláči 2:14 přeloženo jako „bezcenný“. Jób v tomto okamžiku věřil, že Bůh má pro to, co se děje, vyšší záměr, a proto Boha neobviňoval z toho, že by činil něco bezcenného nebo bezúčelného.

Otázka: Jak někteří lidé v knize Jób 1:22 obviňují Boha z bezpráví?

Odpověď: Někteří z různých důvodů výslovně říkají: „Bůh je nespravedlivý.“ Někteří věřící lidé říkají, že Bůh je spravedlivý, ale že Jeho spravedlnost je nepochopitelná. Na tom je něco pravdy, neboť Boží spravedlnost a láska přesahují naše úplné chápání. Říkat však, že jelikož je Bůh nekonečný, nemůžeme pochopit, co je Boží spravedlnost, a nemá smysl se o to pokoušet, je jako říkat, že jelikož je Boží láska nekonečná, nemůžeme pochopit, co je Boží láska, a nemá smysl se o to pokoušet.

Někteří lidé považují Boha za nespravedlivého, protože vidí, že trest pro bezbožné nepřichází okamžitě. Jiní považují Boha za nespravedlivého z opačného důvodu – že zbožní lidé ne vždy dostávají dobré věci. Další považují Boha za nespravedlivého, protože spravedliví nemají vždy lepší život než bezbožní, alespoň v tomto životě. Můžeme pochopit to, co Bůh zjevil o spravedlnosti, ale musíme Bohu ve víře důvěřovat, že spravedlnost přijde.

Otázka: Jak Bůh v Jóbovi 2:3 zasáhl proti Jóbovi?

Odpověď: Bůh zasáhl významným způsobem tím, že částečně zrušil svou ochranu nad Jóbem.

Otázka: Jak může být člověk na zemi „bezúhonný a spravedlivý“ (Jób 2:3 a Jób 1:8), i když jsme zhřešili?

Odpověď: Bůh zde nemluvil o bezhříšné dokonalosti. Jób však věrně následoval Boha a ačkoli nikdo není bez hříchu, Jóbova bezúhonnost se Bohu velmi líbila. I když mají lidé hříšnou přirozenost (s výjimkou Ježíše), může být člověk v tomto životě bez chronického, přetrvávajícího hříchu a může činit pokání z úmyslných hříchů, které spáchá. Nejde o to, že by člověk mohl na této zemi dosáhnout stavu, kdy by již nehřešil (ať už úmyslně, nebo neúmyslně), ale o to, že když si toho je vědom, rychle činí pokání.

Otázka: Proč v Jóbovi 2:4 Satan řekl: „Kůže za kůži“?

Odpověď: Satan tvrdil, že každý člověk by udělal cokoli, aby si zachránil kůži. Satan naznačoval, že Jób by mohl přijmout smrt svých služebníků a dětí, ale nepřijal by, aby bylo ohroženo jeho vlastní zdraví. Jób však dokázal, že se Satan mýlil. Jen pro zajímavost: jeden dermatolog (kožní lékař) kdysi tuto pasáž citoval ve své publikaci, aby poukázal na to, jak důležitá je podle Bible kůže. Problém je v tom, že když citoval tento verš (v překladu KJV), vynechal první tři slova, a když necitujete začátek verše nebo věty, měli byste uvést tři tečky (…), což on neudělal. Chybějící slova byla „A Satan odpověděl“.

Otázka: Jakou přesně nemoc měl Jób v Jóbovi 2:7?

Odpověď: Písmo to nespecifikuje, ale mohlo jít o několik věcí. Mohla to být možná lepra; lidé však o leprě věděli a nazývali ji tak (2. Paralipomenon 26:16–20), a zde se tomu neříkalo lepra. Hebrejské slovo pro vředy se zde také používalo v souvislosti s jednou z egyptských ran v Exodu 9:8–11 a Deuteronomiu 28:27 a s Chizkiášovou nemocí ve 2. Královské 20:7. Mohlo se jednat o elefantiázu, při které mohou velké benigní nádory pokrývat celé tělo. Člověk pak vypadá odpudivě, ostatní se mu chtějí vyhýbat a neexistuje žádný lék.

Mohlo se také jednat o jinou kožní chorobu, například pemfigus foliaceus. Ta se projevuje vředy (Jób 2:7), svěděním (Jób 2:8), změnami na kůži obličeje (Jób 2:7, 12); ztráta chuti k jídlu (Jób 3:24), ztráta síly (Jób 6:11); červi v vředech (Jób 7:5), mokvající vředy (Jób 7:5), potíže s dýcháním (Jób 9:18), tmavé kruhy pod očima (Jób 16:16); zápach z úst (Jób 19:17), úbytek na váze (Jób 19:20; 33:21), zčernalá a olupující se kůže (Jób 30:30) a horečka (Jób 30:30).

Snadno se také dalo nakazit stafylokokovou infekcí, která se bez antibiotik léčí obtížně a nakonec je smrtelná.

Přesto se Jób mohl škrábat střepy, aby si ulevil od svědění a pokusil se odstranit hnis. Člověk by si možná chtěl sednout na popel, a to nejen kvůli truchlení, ale také proto, že čerstvě spálený popel by byl sterilní a snížil by riziko infekce. Ačkoli jeho společníci v pozdějších částech knihy možná jednali mylně, přesto je třeba jim přiznat zásluhu za to, že byli ochotni být nablízku svému strašně vypadajícímu příteli. Když viděli, jak špatně Jób vypadá, začali plakat, ale přesto přišli a posadili se k němu.

Otázka: Proč by v knize Jób 2:8 někdo, kdo má po celé kůži vředy, seděl v popelu?

Odpověď: Tento zvyk má ve skutečnosti smysl. Čerstvý (ale studený) popel by byl asi nejsterilnějším místem, na kterém by člověk mohl sedět.

Otázka: Proč v knize Jób 2:9–10 Satan nezabil i Jóbovu ženu a jeho děti?

A: Možná si Satan všiml jejího postoje a usoudil, že by mohla být užitečným nástrojem – jako někdo blízký Jóbovi, kdo by ho mohl svádět. Satan ji využil jako šesté pokušení k zoufalství. Zmiňuje to Jan Zlatoústý.

Q: Proč by Jóbova žena v Jóbovi 2:9 řekla: „Proklni Boha a zemři“?

A: Jób i jeho žena byli zmateni tím, co se dělo s ním, s jeho majetkem a s jeho dětmi. Jak Jób pochopil, šlo o zlou řeč ženy v zoufalství. Lze to vyložit jako návrh k sebevraždě. Hebrejština má řadu slov pro blázny a toto je slovo pro zatvrzelého blázna, jako například v Žalmu 14:1. Žádala Jóba, aby udělal přesně to, co Satan řekl Bohu, že Jób udělá. Možná Joba milovala a raději by ho viděla zemřít, než aby tím vším procházel. Pamatujte, že ačkoli Bůh Joba zkoušel, Jobova žena měla také pohřbeno deset dětí. V jistém smyslu to byla zkouška i pro Jobovu ženu a ona v ní zcela selhala. Smrt jejich dětí neznamenala, že by Jobova žena byla o nic horší než jiné ženy, ale že v tomto životě mohou lidi potkat nerovné osudy.

Otázka: Co zde znamená slovo „zlo“ v Jóbovi 2:10?

Odpověď: Neznamená to morální zlo, ale fyzické neštěstí. Lze to přeložit jako „potíže“ nebo „protivenství“.

Otázka: Kdo byli v knize Jób 2:11 Temanité, Šuhité a Maamathité/Naamathité?

Odpověď: První dva národy byly Hebrejcům známy, i když ohledně jejich dnešní polohy panuje určitá nejednoznačnost či nejistota.

Teman byl známou oázou v severní Arábii. Jednalo se o jednu z nejlépe zavlažovaných oáz na Arabském poloostrově. Teman byl také název města v Edomu, které bylo známé svými moudrými muži (Jeremiáš 49:7,20). 1. Paralipomenon 1:36 uvádí, že Teman byl potomkem Elifáze z Edomu, takže Elifáz v knize Jób mohl být pojmenován po svém předkovi.

Šuah byl bratrem Midiana, který žil na východě, jak uvádí Genesis 25:2,6 a 1. Paralipomenon 1:32. Také asyrské záznamy zmiňují lid zvaný „Suhu“.

O Maamathitech/Naamathitech nevíme nic kromě zmínek v knize Jób 2:11 a Jób 20:1; 42:9.

Jméno Jób bylo poměrně běžné, jak vyplývá z dopisů z Tell el-Amarna (1400–1370 př. n. l.) a egyptských proklínacích textů, stejně jako ze záznamů z Mari a Alalachu.

Otázka: Kdy je podle Jób 2:13 nejlepší nic neříkat, když někoho utěšujeme?

Odpověď: Možná uplynula nějaká doba, než se o tom Jobovi přátelé dozvěděli a mohli se všichni sejít a přijít jako skupina. Když však přišli, byli tak ohromeni Jobovým utrpením, že zpočátku nevěděli, co říct. Obecně by však neměl panovat pocit, že musíte něco unáhleně říkat. Nejlepší útěchou může být někdy jen tichá přítomnost. Vaše slova by měla být užitečná a dobře zvolená. Není třeba spěchat a říkat cokoli, včetně věcí, které nepomohou a které už nelze vzít zpět.

Otázka: Spáchal Jób v Jóbovi 3:1–7 hřích, když proklel den, kdy se narodil?

Odpověď: Jób neporušil to, co Bůh zjevil v zákoně. Jób neproklel Boha, sebe ani nikoho jiného, pouze den, kdy se narodil. Jeremiáš také proklel den, kdy se narodil, v Jeremiášovi 20:14–18. Tento postoj však nebyl dobrý ani pro ně, ani pro nás, protože Bůh v Žalmu 139:14 říká, že jsme stvořeni úžasně a podivuhodně. Mnozí v tom vidí počáteční bod, kdy Jób začal hřešit. Jób dává opravdu špatnou radu, když říká, že pro věřícího by bylo nejlepší, kdyby se nikdy nenarodil, a druhým nejlepším řešením by bylo, kdyby hned zemřel. Jób v tomto okamžiku zapomněl, že po smrti budeme s Bohem, i když si to později připomene.

Dnešní věřící, stejně jako Jób, mohou procházet obdobími pochybností a zpochybňovat Boží dobrotu. Měli bychom však zůstat věrní, tak jako byl Jób.

Otázka: Jaké jsou některé základní charakteristiky Jóbovy řeči v 3. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Jedná se o monolog, který je jakoby adresován Bohu, a Job si téměř vůbec nevšímá, že jsou u něj jeho přátelé. Projevy mají často zdvořilé a uctivé úvody, ale tento projev nic takového neobsahuje.

Lidé trpící depresí někdy mají pocit, že se jim svět kolem nich zhroutil a zmenšil, a jen těžko si všimnou ostatních kolem sebe, kteří jim chtějí pomoci.

Otázka: Co si Jób v knize Jób 3:16–22 myslel o posmrtném životě?

Odpověď: Tento úryvek ukazuje, že Jób měl věčnou perspektivu a věřil v posmrtný život. Mrtví mají odpočinek (Jób 3:13; 17–19) v tom smyslu, že jejich těla již nepracují. Jakkoli klidný odpočinek Jóba a spravedlivých může být, bezbožní i po smrti stále trpí.

Verš, který nejjasněji ukazuje Jóbův názor, je Jób 19:26–27. Samozřejmě, pojmy jako tisíciletí, druhý příchod Mesiáše, věk církve atd. nebyly věřícím v Jóbově době zjeveny.

Raní křesťané chápali Joba tak, že se zmiňuje o vzkříšení. Klement Římský píše: „A dále Job říká: ‚Ty vzkřísíš mé tělo, které vytrpělo všechny tyto věci.‘“ 1. Klement, kap. 26, str. 12

Otázka: Co nám učí Jób 3:16–22 o posmrtném životě?

Odpověď: Především tento úryvek pouze zaznamenává, co si Jób myslel, aniž by potvrzoval, že vše, co Jób řekl, je pravda. Vše, co zde Jób řekl, bylo pravdivé, s výjimkou toho, že:

a) verš 22 se týká pouze zbožných, zatímco verše 17–19 platí pro všechny (ve smrti je člověk osvobozen od svého pána atd.), a

b) na rozdíl od toho, na co si Jób stěžoval, existuje trest pro ty, kteří Boha odmítají.

Otázka: Když v knize Jób 3:1–26 člověk přejde od víry a trpělivosti k beznaději a depresi, může se z toho někdy vzpamatovat?

Odpověď: Ano, tak jako se to podařilo Jóbovi na konci knihy. I když se v tomto okamžiku zdá, že Satan je na pokraji vítězství ve své výzvě vůči Bohu, Jób stále vytrvá, i když ne bez hříchu.

Otázka: Jaký je v knize Jób 4:1–5:27 základní postoj Elifáze?

Odpověď: Elifaz uznal, že Jób byl spravedlivý muž, který pomáhal mnoha lidem. Vyvstává však otázka, zda Jób žil podle toho, co kázal v Jóbovi 4:4. Elifazův argument vychází z Jóbova 4:8, že člověk sklízí to, co zasel. Elifaz se snaží Jóbovi pomoci a posílit svého milovaného přítele. Pro Elifáze i ostatní se zdá velmi důležité pomoci Jóbovi odhalit spravedlivý důvod jeho zvláštního utrpení, protože pro Elifáze Jóbovo utrpení dokazovalo, že Jób musel udělat něco špatného. Elifáz zastával mylný názor, že Boží spravedlnost je vždy okamžitá. Kdyby se nikomu nic nestalo, ať už dobrého, nebo špatného, jednalo by se pouze o odloženou spravedlnost, ale je v tom ještě něco víc. Nejenže bezbožní lidé často nečelí následkům své ničemnosti okamžitě, ale také proč se zlé věci stávají zbožným, když si to bezbožní zaslouží více? Boží spravedlnost tedy často není okamžitá, ale nespravedlivé křivdy jsou často okamžité.

Bůh nejenže nakonec vykoná svou spravedlnost, ale také napraví veškerou nespravedlnost, jíž jsme vystaveni. V konkrétním případě Joba trpěl nespravedlivě z rukou satana. Nebylo to jen jeho utrpení, ale jeho nespravedlivé utrpení, které oslavilo Boha.

Otázka: Neříkají verše v Jóbovi 4:1–5:27, Žalmu 34:12–16, Markovi 4:24 a Galatským 6:7, že člověk vždy sklízí to, co zasel?

Odpověď: Ano, tyto verše říkají, že sklízíte, co zaséváte, ale ne vždy se to stane okamžitě. Navíc tyto verše neříkají, že vše, co sklízíte, je důsledkem toho, co zaséváte. Žalm 73 uvádí příklad zlých lidí, kteří zbohatli a prosperovali.

Otázka: Jak může být dnes někdo v knize Jób 4–5 podobný Elifazovi, který má v zásadě správnou teologii, ale postrádá soucit?

Odpověď: Elifaz mluvil pouze pravdu, ale jen část pravdy. I když se to Jóbovi mohlo jevit jako bez soucitu, Elifaz se snažil Jóbovi dát naději. I když je situace nyní špatná, v Jóbovi 5:17–27 Elifaz říká, že Bůh nakonec může rány obvázat a uzdravit.

Otázka: Vzhledem k tomu, že část Elifazova argumentu v knize Jób 4:7 by se dala nazvat „příčina a následek“, je pravda, že zbožný život přináší dobré výsledky a bezbožný život přináší špatné výsledky?

Odpověď: V tomto životě to obecně platí. Existuje však spousta výjimek v obou směrech a není to něco, na co by se dalo spoléhat. Bůh spíše nakonec, po naší smrti, vše napraví. Ježíš v Lukášovi 13:1–5 řekl, že ti, na které spadla věž v Siloamu, nemuseli být nutně horší hříšníci.

Otázka: Jaká je struktura Elifazovy argumentace v knize Jób 4:5–5:27?

A: Jedná se o chiasmus, který se v hebrejské poezii běžně vyskytuje.

— Úvod (4:2)

— — Napomenutí (4:3–6)

— — — Boží jednání s lidmi (4:7–11)

— — — — Zjevení pravdy (4:12–21)

— — — Boží jednání s lidmi (5:1–16)

— — Napomenutí (5:17–26)

— Závěrečná poznámka (5:27)

Otázka: Nacházejí se v 4. a 5. kapitole knihy Jób situace, kdy se možná snažíte pomoci člověku trpícímu depresí, ale stejně jako Jóbovi tři přátelé to úplně špatně chápete?

Odpověď: Přišli, aby našli odpovědi a předali je Jóbovi; možná ale Jób v tu chvíli odpovědi nehledal. Doufejme, že když se snažíte někomu pomoci, existuje alespoň částečná shoda mezi tím, co by daná osoba chtěla, a tím, co podle ní poskytujete. Někdy je to, co zpočátku chtějí, jen milující přítomnost po jejich boku.

Když se snažíte pomoci člověku trpícímu depresí, nedělejte věci jen proto, že si myslíte, jak by je měl přijímat. Buďte vnímaví a sledujte, jak je skutečně přijímá. Možná by pro něj mohlo být stresující, když za něj uklízíte; teď se musí starat o to, co jste vyhodili. Znamená to, že když mu kupujete oblečení nebo něco jiného, neschvalujete to, co měl na sobě? Možná je to v pořádku, ale raději se dvakrát ujistěte, že vaše projevy lásky jsou přijímány tak, jak jste zamýšleli.

Otázka: Jaký je argument Elifáze v knize Jób 4:5–5:27?

Odpověď: Skládá se ze dvou částí.

„Důvěřuj své vlastní spravedlnosti, Jobe, vždyť jsi dal mnoha lidem dobré poučení.“ Elifaz viděl, jak jsou bezbožní trestáni a spravedliví odměňováni.

V porovnání s Bohem však nikdo není spravedlivý, a proto nikdo nemůže zpochybňovat nespravedlnost ani s nelibostí obviňovat Boha. Obrátil bych se na Boha, protože On vždy zachraňuje spravedlivé. I kdybys zhřešil, Bůh tě potrestá, ale přesto tě zachrání.

Tyto dvě části se zdají být v rozporu. Jedním z názorů je, že Elifaz jen tak uváděl důvody, aniž by si uvědomil, že si navzájem odporují. Možná však Elifaz tento rozpor zamýšlel. Mluvil s nadsázkou, když Jóbovi řekl, aby důvěřoval své vlastní spravedlnosti, vzhledem k situaci, v níž se Jób nacházel. Pokud ty, Jobe, ve skutečnosti nepraktikuješ to, co kážeš, pak převezmi odpovědnost za to, co sklízíš, zocel se pod touto károu a v budoucnu se změň. Elifaz říká, že Bůh je dobrý, kárá spravedlivě a že i po kárání můžeš být šťastný (Židům 12:5–11).

Přesto se Elifaz mýlil ve čtyřech věcech:

a) Boží spravedlnost často není okamžitá

b) Spravedlnost může být okamžitá pro některé a pro jiné ne

c) Skutečnost, že Bůh je tak svatý, nijak neospravedlňuje Jobovo utrpení a to, že jiní netrpí.

d) A co je nejdůležitější, Jobovo utrpení, které bylo větší než u jiných lidí, nebylo způsobeno hříchem.

Elifazova řeč je víceméně pravdivá, až na to, že příčina a následek této pravdy jsou zcela obrácené.

Otázka: Co se Jób v Jóbovi 4:6 dozvěděl o naději?

Odpověď: Jóbovo utrpení nebylo trestem za hřích, kázní, která by ho měla naučit, že se mýlil, ani prostředkem k očištění Jóbova charakteru. Jóbovi však přineslo bližší vztah s Bohem. Přísloví 3:26 říká, že Hospodin bude naší jistotou.

Job neříká jen to, že jeho život je teď mizerný. Spíše říká, že součet všech dobrých věcí, které v životě kdy obdržel, není tak velký jako všechna ta úzkost a utrpení, která snášel, i když to začalo teprve nedávno.

Někdy propadáme zoufalství, protože nemáme dostatek naděje. Častěji však máme naděje příliš mnoho, ale v nesprávných věcech. Máme naději na spasení, protože Kristus za nás zemřel, A máme naději díky svému bankovnímu účtu, A máme naději díky našim úsporám na důchod, A máme naději díky naší rodině, A díky našemu zdraví, A… Co kdyby nám však byly tyto ostatní věci odňaty, tak jako tomu bylo u Joba? Máme stále dostatek naděje?

Otázka: Co si myslíte o názoru uvedeném v knize Jób 4,12–21, že všichni máme hřích, a proto lze veškeré utrpení věřících vysvětlit tím, že všichni věřící potřebují nějakou kázeň za své hříchy?

Odpověď: To je jedna část Elifazovy argumentace a na první pohled se to jeví jako logické. Kniha Jób, kapitoly 1 a 2, však ukazují, že to vůbec nebyl důvod Jóbova utrpení tehdy, a v širším smyslu ani některých utrpení věřících dnes.

Otázka: Mohl mít Elifaz v Jóbovi 4:12–21 pravdu v tom, že jeho slova vycházela z božského zjevení?

Odpověď: Mnozí to zpochybňují, protože jeho zjevení ukazuje Boha, kterému na lidech nezáleží. Jeho slova obsahovala teologickou chybu: neuvědomil si, že ne všechno utrpení přímo vyplývá z hříchu trpícího, jak učí Ježíš v Lukášovi 13:1–5.

I dnes se někteří věřící domnívají, že obdrželi božské zjevení, a mýlí se.

Otázka: Jaký platný argument zde Elifaz uvádí v knize Jób 4:20–21?

Odpověď: Elifaz říká, jak křehké jsou naše životy a že někteří lidé prožijí celý svůj život, aniž by kdy nalezli moudrost. I když jsou naše životy krátké a pomíjivé, není to to, co Elifaz zde zdůrazňuje.

Otázka: Měl by se Job 5:7 překládat jako „člověk se rodí do utrpení“ nebo „člověk si přivolává utrpení“?

Odpověď: S pouhými souhláskami by to mohlo být obojí. S přidanými samohláskami zní hebrejský text „člověk se rodí do trápení“. Jedna změna samohlásky však mění pasivní tvar na aktivní, a pak by to bylo „člověk plodí/způsobuje trápení“.

Otázka: Proč Pavel v 1. Korinťanům 3:19 citoval Elifáze z Joba 5:13, když Bůh později Elifáze pokáral?

Odpověď: V knize Jób 42:7 Bůh neřekl, že vše, co Elifaz řekl, bylo špatné, pouze některé věci. Elifaz měl pravdu, když řekl, že Bůh chytí moudré v jejich lstivosti, ale mýlil se ve všech slovech, kde se domníval, že Bůh nedopustí, aby v tomto životě postihlo nějaké utrpení ty, kteří si to nezaslouží.

Otázka: V jakém smyslu se Elifaz v Jóbovi 5:25–27 zachoval velmi necitlivě?

Odpověď: Elifaz ujišťuje Joba, že pokud je zbožný, jeho stan bude v bezpečí; Jobův dům byl však právě zničen. Elifaz říká Jobovi, že spravedlivý člověk bude mít mnoho dětí. Job ve skutečnosti měl mnoho dětí a všechny byly zabity. Tyto poznámky mohly Joba opravdu ranit.

Otázka: Co je na Jóbově reakci v Jóbovi 6:1–7:21 tak špatného?

Odpověď: I když můžeme najít krátké pasáže, kde Jób nehovořil příliš konstruktivně, přehlížíme tím mnohem zásadnější pointu. Vše, co Jób říká, se točí kolem něj samotného nebo kolem jeho utrpení. Jób se zdá být rozhněvaný jak na Boha, tak na své bezcitné rádce, a je odhodlán ospravedlnit své pocity. Elifaz dal v knize Jób 5:8–17 několik dobrých rad, v podstatě aby Jób vzhlížel k Bohu a k Jeho slávě. Job však tuto část Elifazovy odpovědi zcela ignoruje a soustředí se pouze na sebe. Job „byl bezúhonný a spravedlivý“ před Bohem (Job 1:1), ale proč? Byl Job bezúhonný a spravedlivý kvůli sobě samému, svému blahobytu a své rodině, nebo byla Jobovou hlavní motivací sláva Boží? Jobova reakce ukázala, že i když přišel o svůj blahobyt, rodinu a zdraví, zůstal Bohu věrný. Ale bylo skutečně oslavování Boha Jobovým hlavním cílem? Zdá se, že v 6. kapitole knihy Jób o oslavování Boha neuvažoval; na konci knihy to však tak vypadá.

Otázka: Co lze pochopit z Jóbovy reakce v Jóbovi 6:1–7:21?

Odpověď: Lidé, kteří procházejí katastrofou, často procházejí různými fázemi. První z nich může být „popření a izolace“, poté „hněv“, následně „vyjednávání“, poté „deprese“ a nakonec „smíření“. Tyto fáze pozorovala u nevyléčitelně nemocných pacientů Elisabeth Kübler-Rossová. Tímto tématem se zabýval také Colin Murray Parkes, který ve své knize Bereavement (Ztráta blízkého) sestavil odlišný seznam. Jeho seznam zní: „otupělost a šok, poté zpochybňování, deprese, hněv a nakonec smíření.“

Součástí poradenství při zármutku je být po boku člověka, který prochází těmito fázemi.

Otázka: Jak důležité je při poradenství s někým, s ohledem na text z knihy Jób 6,1–7,21, uznat jeho pocity?

Odpověď: Měli byste dát najevo, že ho posloucháte a že alespoň částečně chápete, co prožívá – tedy pokud chcete, aby vás poslouchal. Někdy, jako v případě Joba, můžete potvrdit, že jeho pocity jsou přirozené, a že nemáte odpověď na to, proč se právě jemu tyto věci staly. Pokud jste však neprožili přesně to samé, nesnažte se mu říkat: „Vím přesně, jak se cítíš“, protože to nevíte.

Jindy však může jít o to, že někdo vědomě spáchal něco zlého a je na Boha rozzuřený, že ho odhalil. I tak můžete dát najevo, že do jisté míry chápete, co prožívá, a zopakovat mu, co říká, ale udělejte to tak, aby pochopil, že za následky si možná nese odpovědnost sám. V jistém smyslu se o to pokoušeli Jobovi přátelé, jenže oni se snažili Jobovy pohromy přičítat jeho konkrétním hříchům, a v tom se mýlili.

Otázka: Co je popsáno v Jóbovi 6:6?

A: Panuje v tom určitá nejistota, ale pravděpodobně se jedná o vaječný bílek. Případně by to mohlo být vnitřek nějaké neznámé zeleniny.

Ale bez ohledu na slovo je zde myšleno, že radosti života se pro Joba nyní staly bez chuti.

Q: Jak lze shrnout Jobovu reakci v kapitolách 6–7?

A: Jób říká, že jeho unáhlená slova pramení z velké úzkosti, kterou mu způsobil Bůh. Přeje si, aby ho Bůh hned zabil, aby alespoň mohl zemřít, aniž by kdy popřel Boží slova.

Job nemá žádnou naději, žádné spolehlivé přátele a jejich argumenty zatím nic nedokazují, proto je vyzývá, aby ho poučili a ukázali mu, v čem se mýlil.

Kapitola 7 je úvahou o lidech obecně. Člověk bojuje během svého krátkého pobytu na zemi. Každou noc se Jób ptá, kdy se probudí, a každý den ubíhá rychle, bez naděje a bez smyslu. Alespoň je jeho život krátký, neboť takhle by dlouho žít nechtěl.

Bože, proč se o člověka tak moc staráš, že ho každou chvíli zkoušíš a prověřuješ? Řekni mi, co jsem udělal špatně, a proč mi nemůžeš odpustit tu neznámou věc, kterou jsem snad spáchal?

Stejně jako jeho přátelé i Jób předpokládá, že jeho velké utrpení je způsobeno nějakým jeho hříchem, ale Jób nedokáže přijít na to, o jaký hřích se jedná.

Otázka: Mělo by v Jóbovi 7,20 stát: „Stal jsem se ti břemenem?“ (LXX), nebo „Stal jsem se břemenem sám sobě?“ (MT)?

Odpověď: S největší pravděpodobností platí první varianta, tedy znění Septuaginty. Na některých místech v knize Jób se zdá, že hebrejští písaři význam textu zjemnili, aby Jóbův hněv nepůsobil jako rouhání.

Otázka: Znamená hebrejské slovo v Jóbovi 7:6 „bez naděje“ nebo „bez nitě“?

Odpověď: Obojí, protože se jedná o slovní hříčku. Jób přirovnává své rychle ubíhající dny k tkalcovskému člunku; tkaní končí, když dojde nit. Ibn Ezra byl raný židovský spisovatel, který si této slovní hříčky všiml.

Otázka: Popírají verše Jób 7:9 a Jób 14:12 fyzické vzkříšení?

Odpověď: Ne. V Jóbovi 7:9 Jób jednoduše říká, že všichni, kdo zemřou, se již nevracejí. V Jóbovi 14:12 říká totéž, s tím rozdílem, že zde to upřesňuje tím, že lidé se nevracejí, dokud nebesa nepřestanou existovat.

Mimochodem, ačkoli nám Bible pravdivě sděluje vše, co Jób řekl, ne vše, co Jób řekl, je nutně pravda. Například v Jóbovi 7:7 Jób říká, že jeho oči už nikdy neuvidí štěstí.

Otázka: V knize Jób 6:14–27 má Jób pocit, že ho jeho přátelé zklamali, když za ním přišli, aby ho utěšili. Měl Jób pravdu?

Odpověď: Jóbovi přátelé to mysleli dobře, ale v jistém smyslu ho skutečně zklamali. I když si jeho přátelé udělali čas, aby za ním přišli, a seděli s ním, protože jim na něm záleželo, nevidíme, že by uznávali, jak se Jób cítil, nebo ho utěšovali. Elifaz, k jeho cti, Jobovi v Jobovi 5:8–16 skutečně navrhl, aby se obrátil k Bohu. Job však ve skutečnosti nevyslyšel poselství, když Elifaz v Jobovi 5:27 naznačil, že Jobovy potíže jsou důsledkem trestu za jeho hřích.

Job 6,14–15 přirovnává jeho přátele k vádí, neboli sezónnímu potoku, který je plný vody, která v období dešťů proudí kolem, a pak je v období sucha bez vody, když ji člověk opravdu potřebuje. Jobova reakce se může zdát přehnaná vzhledem k Elifazovým umírněným slovům, ale částečně to bylo kvůli útěše, kterou mu NEPOSKYTLI. Navíc velká část Jobova výpadu mohla být způsobena jeho obecným hněvem.

Otázka: Co doslovně říká Job 7:19?

Odpověď: Tam, kde některé překlady uvádějí „ani na okamžik“, hebrejský text doslovně říká „dost dlouho na to, abych spolkl svou slinu“, což BSB překládá jako „spolknout svou slinu“. Tento slangový výraz se dodnes používá v arabštině.

Otázka: Jak je Bůh v Jobovi 7:20 strážcem lidí?

Odpověď: To je něco, co některým lidem na Bohu vadí. Ať se snažíte být jakkoli osamělí, Bůh nad vámi bdí. Jeden můj přítel z pevninské Číny, když se rozhodoval stát se křesťanem, řekl, že hodně přemýšlel o tom: „Kdyby Bůh neexistoval, proč by měl být někdo dobrý, když se nikdo nedívá?“

Otázka: V knize Jób 8:1–10, v čem zde Bildad není dobrým utěšitelem?

Odpověď: Po Jóbových slovech se Bildad ujímá výzvy a reaguje na Jóbova slova. Bildad zde zcela zapomněl na to, že se měl Jóbovi snažit poskytnout útěchu, a rozhodl se, že jeho účelem je Jób pokárat. Je smutné, že Bildad začíná svou „útěchu“ tím, že v Jóbovi 6:26 souhlasí s Jóbem, že považuje Jóbova slova za žvanění. V Jóbovi 8:4 Bildad prohlašuje jako fakt, že důvodem smrti Jóbových dětí jsou nepochybně jejich hříchy; pokud je však Jób nevinný, nezemře. Představte si, jak by to přijal někdo, kdo pro své děti udělal maximum a vypadal, že trpí nevyléčitelnou, smrtelnou nemocí.

Mimochodem, měli byste být přesvědčeni, že pod vedením Ducha můžete vykonávat službu, která přináší útěchu zraněným a umírajícím. Určitě byste to zvládli lépe než tito muži! Možná se Bildad poučí a jeho další projevy budou lepší, nebo možná ne – uvidíme.

Otázka: Jaká je podstata Bildadova argumentu v 8. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Život není nikdy náhodný; mohou rákosy vzkvétat bez vody? Je to jednoduché: když se podíváte na Písmo a na příčinu a následek, můžete všemu porozumět. Můžete se podívat na následky a vidět příčinu; stejně jako když vidíte papyrus a víte, že tam je bažina. Bildada uráží, že Jób to nevidí a místo toho obviňuje Boha.

Například Bildad předpokládal, že Jóbovy děti zhřešily, a proto je Bůh za to zabil.

Bůh neporušuje spravedlnost.

Bůh trestá hříšníky, ale pomáhá spravedlivým.

Kdyby byl Jób skutečně spravedlivý, Bůh by mu pomohl.

Bůh mu nyní nepomáhá, takže Jób není spravedlivý.

Proto, Jobe, musíš se obrátit a litovat všeho zlého, co jsi spáchal.

Bildad sice slyšel ušima, ale neslyšel srdcem, jak dokazuje bezcitnost jeho odpovědi.

Otázka: Jak bys stručně odpověděl na Bildadův argument v 8. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Život pod sluncem není vždy spravedlivý a nebude jím až do smrti. Jak uvádí Komentář Keila-Delitzsche k Starému zákonu na str. 141: „Je pravda, že nic, co Bůh posílá člověku, nevychází z nespravedlnosti, ale není pravda, že vše, co mu posílá, pochází z Jeho spravedlnosti.“

Otázka: Co je hlavním bodem v 8.–10. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Nemá smysl se snažit se bránit, „jít k soudu“ a ptát se Boha, proč něco dopustil. Nevíme nic o minulosti jiných lidí. Nemáme jasný přehled o všech věcech v přítomnosti. A rozhodně nevíme mnoho o budoucnosti ani o tom, co mohlo být. Job byl zpočátku horlivý hádat se s Bohem a předložit Mu svůj případ o Boží nekonzistentnosti. Nakonec však i Job zde vidí, že nemá smysl se s Bohem hádat; možná se odpovědi nedozvíme, dokud žijeme na této zemi. Dospět k tomuto poznání je pro Joba důležitým krokem.

Otázka: Jak lze shrnout Jóbovu reakci v kapitolách 9–10?

Odpověď: Zde je shrnutí v pěti bodech.

1. Boží cesty jsou tak nepochopitelné a Jeho moudrost tak veliká, že nemá smysl, aby Jób cokoli z toho, co Bůh činí, zpochybňoval. Bůh by mohl Jóba za jeho slova zničit, a proto nebude mluvit.

2. I kdyby Bůh nespravedlivě potrestal zcela nevinného člověka, nemělo by smysl o tom před Bohem (nebo před Jóbovými přáteli) diskutovat.

3. (A zde se Jóbův postoj zhoršil.) Jób si přeje, aby existovala třetí strana, která by rozhodovala mezi ním a Bohem, protože Bůh prohlásí lidi za vinné bez jakéhokoli odvolání, zodpovědnosti nebo dokonce aniž by viník věděl, v čem se provinil.

4. Nejhorší ze všeho je, že Bůh může prohlásit za vinného zcela nevinného člověka a nikdo nemůže říci, že je Bůh nespravedlivý. Jób říká: „Jsem bez viny a nevinný!“ (Jób 9:21; 10:6,7,14)

5. Jób nenávidí svůj život pod vládou nespravedlivého Boha. Jedna otázka však Jóba stále pronásleduje: Proč si Bůh dal takovou práci s tím, aby ho stvořil, a proč mu prokazoval takovou laskavost, když měl Bůh v úmyslu už od počátku pronásledovat svého bezúhonného služebníka?

Stručně řečeno, spravedlnost, která přesahuje Jóbovo chápání, je podle Jóba nespravedlností. Měli bychom však pečlivě rozlišovat mezi tvrzením „nyní tomu nerozumíme, a proto tomu nikdy neporozumíme, protože tomu nemůžeme porozumět, protože neexistuje žádná spravedlnost, kterou bychom mohli pochopit“, a tvrzením „nyní tomu nerozumíme, protože ještě nevidíme obrys celého obrazu, který možná v tomto životě neuvidíme.“ Ve skutečnosti Jób na konci knihy Jób uviděl obrysy celého obrazu.

Otázka: Čím se vyznačuje tento úryvek z knihy Jób 9:5–10?

Odpověď: Mohlo se jednat o slova, která Jób zde použil poprvé, nebo o již existující chvalozpěv, který oba znali.

Otázka: Jak byste se cítili, kdyby se na vás někdo bezdůvodně zlobil, jak je popsáno v knize Jób 9:17 a 10:2–3?

Odpověď: Možná byste prošli různými fázemi, které by se daly přirovnat k truchlení. Nejprve byste si možná mysleli, že ten člověk má dobrý důvod, ale že jste ho zatím jen nepoznali. Jakmile však dojdete k závěru, že to není pravda, začnete uvažovat, zda neexistují nějaké další vnější faktory. Poté byste možná zpochybnili „spravedlivost“ toho, kdo se na vás zlobí. Nakonec byste se mohli dostat do bodu, kdy vám to bude jedno, protože si uvědomíte, že není možné zjistit, proč se na vás zlobí, a není možné zjistit, co s tím můžete udělat.

Otázka: Proč jsou podle Jób 9,18 někteří lidé zahořklí vůči ostatním, vůči životu nebo vůči Bohu?

Odpověď: Hořkost je chronická zášť. Může zahrnovat jeden nebo více z následujících pocitů: smutek, hněv, znechucení a zklamání. Hořcí lidé mívají více neshod a horší vztahy s ostatními. Zahořklý člověk má pocit, že nespravedlivě trpí, možná za něco, co neudělal, za něco, o čem si myslí, že neudělal, nebo za něco, o čem ví, že udělal, ale domnívá se, že trest by neměl být tak přísný. Drží se dvou věcí: že s ním je zacházeno nespravedlivě a že život i ostatní lidé by měli být spravedliví. Je pravda, že ostatní lidé by měli být spravedliví, a často tomu tak není. Stejně tak bychom se měli snažit zacházet s ostatními spravedlivě. Život a ostatní s námi však nejednají spravedlivě, a pokud je naše myšlení „uvězněno v tomto životě“, můžeme i jako věřící zhořknout. Naše myšlení by však nemělo být upřeno na tento život, ale na nebeské věci (Filipským 3:19–20), a v Efezským 4:31 a Židům 12:15 máme příkaz zbavit se veškeré hořkosti. To znamená přinejmenším dvě věci. Za prvé, najděte ve svém srdci jakékoli místo, kde by se mohla skrývat hořkost. Za druhé, modlete se, abyste se jí zbavili, a odpouštějte lidem, včetně sebe samých. Odpouštějte druhým, i když neprojevují lítost a nepožádali vás o odpuštění. Hořkost je jako pít jed a doufat, že ublíží druhému. Odpouštění je něco, co děláte také pro své vlastní dobro, nejen pro dobro toho druhého.

Otázka: Co říká Jób v Jóbovi 9:30 o umytí?

Odpověď: Některé překlady uvádějí „umytý sněhovou vodou“. M. H. Pope však ve své knize Job (Anchor Bible, sv. 15), str. 75, ukazuje, že slovo seleg znamená „mýdlo“, nikoli „sníh“.

Otázka: Proč je Jób v Jóbovi 9:21–24 tak extrémní?

Odpověď: Nejsou to hezká slova. Ale někdy, když je člověk v depresi a zoufalý, může říkat unáhlené věci.

Otázka: Jak v Jóbovi 9:25–31 popisují běžec, rychlé lodě a orli náš život na zemi?

Odpověď: Jób říká, že nikdo z nás stejně nemá na zemi moc času. Použitím těchto tří přirovnání – běžce, lodí a orla – srovnává tři nejrychlejší věci na zemi, na moři a ve vzduchu. Slovo pro „orla“ zde může znamenat orla, sup, sokola nebo jestřába. Sokol stěhovavý může dosáhnout rychlosti 186 mil za hodinu (300 km za hodinu). Jedinou malou útěchou, kterou zde Jób vidí, je tedy to, že jeho život stejně nebude trvat příliš dlouho.

Otázka: Jaká beznaděj je vyjádřena v Jóbovi 9:29?

Odpověď: Jób se ironicky ptá, jaký smysl má snažit se konat dobro, když je to Bohu lhostejné a on ho již odsoudil? Dnes se někteří lidé cítí stejně. Jelikož již spáchali zlo, mají pocit, že je pro ně příliš pozdě a že jim Bůh nikdy nebude chtít odpustit.

Otázka: Co zde Job připouští v Jobovi 10:1–7?

Odpověď: V Jobovi 9:2 Job říká, že alespoň část toho, co říká Bildad, je pravda. Zdá se, že Job začíná být přesvědčován Elifazem a Bildadem. Začíná pochybovat o svém životě a myslet si, že jeho neštěstí dokazují, že je před Bohem bezbožný. Přesto Job nedokáže pochopit, jak je to možné.

Otázka: Co byste v Jóbovi 10:18–22 mohli říci někomu, kdo se cítí v pasti a beznadějně?

Odpověď: Potřebuje vidět alespoň jiskřičku naděje. Bildad, navzdory všem svým chybám, přesto trefil hřebík na hlavičku, když v Jóbovi 8:21 předpověděl, že Bůh „ještě naplní tvá ústa smíchem“.

Otázka: Jaký člověk byl podle vás Zofar v knize Jób 11:1–20?

Odpověď: Zofar promluvil jako poslední, takže je pravděpodobné, že to bylo proto, že byl nejmladší z těch tří, a byl také nejtvrdší. Stejně jako Bildad ani Zofar není k Jóbovi příliš zdvořilý. Zatímco však Bildad si myslí, že vše lze snadno pochopit, Zofar je jiný; říká, že o Bohu toho mnoho nevíme. Zofar je ve svých názorech dogmatický a k Jóbovi nechová vůbec žádné soucitné city. Zofar nikdy nezpochybňuje, zda se Jób dopustil velkého hříchu; to je pro Zofara samozřejmost, kterou prostě předpokládá. Jak se Jób opovažuje tvrdit něco jiného!

Elifaz podpořil svá slova svými postřehy. Bildad podpořil svá slova historií. Zofar svá slova vůbec nepodložil.

Otázka: Mohli by v Jóbovi 11:1–20 být dnešní křesťané, nebo dokonce my sami, někdy neúmyslnými protivníky Boha?

Odpověď: Zofar je mužská forma ženského jména Zippora. Jak Zofar, tak i Zippora, Mojžíšova manželka, byli věřící, kteří se neúmyslně postavili proti Bohu. Petr se neúmyslně postavil proti Bohu a byl Satanem použit k pokoušení Ježíše v Matoušovi 16:22–23. Pokud to mohl být Petr, můžeme to být i my. Když si myslíme, že musíme Bohu říkat, co má dělat, stojíme na velmi vratké půdě. Někdo by mohl namítnout, že Petr v té době neměl Ducha Svatého, ale dnešní křesťané se mohou rozhodnout jednat bez modlitby nebo bez naslouchání Bohu. Pokud jste si někdy tak jisti svými slovy a činy, že si myslíte, že je nemusíte porovnávat s Písmem, můžete být neúmyslným protivníkem Boha. Dobrou zprávou však je, že ať už jde o Petra, Jóbovy přátele nebo křesťany, pokud následujeme Boha, čteme Bibli a modlíme se, Bůh nás může napravit.

Otázka: Co tím Zofar v Jóbovi 11:1–20 chce říci?

Odpověď: Zofar se nezabýval Jóbovými argumenty. Spíše přednesl přísnější poselství: „Nemůžeme poznat Boží tajemství, tak prostě přijď k Bohu, pokání a nepřemýšlej o tom.“ Konkrétně Zofar ostře řekl:

1. Jobe, zasloužíš si pokárání za to, co jsi o Bohu řekl.

2. Říkáš Bohu, že jsi bez viny, ale kdo může skutečně znát Boha nebo Jeho spravedlnost?

3. Prozkoumej tedy svou duši, odevzdej se Bohu a odlož svůj [nespecifikovaný] hřích.

4. Tehdy tě Bůh zachrání, místo aby tě nechal padnout jako bezbožné.

Zofar i Jób se shodují v tom, že o Bohu nemůžeme nic vědět a že Bůh trestá bezbožné a odměňuje spravedlivé. Zofar však požaduje, aby Jób uznal svou bezbožnost.

Otázka: Jak v 11. kapitole knihy Jób oslovit někoho, kdo s tebou nesouhlasí kvůli mylnému předpokladu, který není ochoten zpochybnit?

Odpověď: Může to být obtížné, ale možná se vám podaří alespoň dosáhnout toho, aby si uvědomil, že existuje určitý bod, který nezpochybňuje, zatímco ostatní ano. Můžete použít alespoň čtyři přístupy. Poslední tři fungují jako „bumerangy“ – nejprve se ho zeptáte na někoho jiného a pak se to vrátí k němu.

a) Hypoteticky řečeno: Jednou jsem hovořil s vedoucím sboru v Církvi sjednocení reverenda Moona a po projednání různých věcí jsem se ho zeptal: „Hypoteticky řečeno, kdybyste věděl, že reverend Moon ve skutečnosti nepochází od Boha, co byste udělal? Odešel byste, nebo zůstal?“ Poté, co jsem mu tu otázku několikrát jemně připomněl, nakonec řekl: „Je nečestné a neuctivé vůbec zpochybňovat reverenda Moona.“ Potom mě požádal, abych odešel, a řekl, že už tam nejsem vítán. Tím, že jsem položil tuto otázku, jsem mimo jiné odhalil, že překážkou není intelektuální bariéra, ale bariéra vůle. Podobné otázky jsem kladl i jiným lidem a někdy mi tu samou otázku vrátili. Odpovídám, že vím, že Ježíš skutečně pochází od Boha, ale hypoteticky řečeno, kdybych zjistil, že to není pravda, následoval bych pravdu, ať se stane cokoli.
b) Hypotetická situace, jak to udělal Nátan s Davidem ve 2. Samuelově 12:1–13, když předložil hypotetický právní případ.

c) Dalším přístupem je použití „hypotetického pozorovatele“. Pokud nejsou ochotni ani připustit možnost, že by se mohli mýlit, zeptejte se jich, jak by jejich odpověď vnímal nezávislý pozorovatel.

d) Zeptejte se jich, jak přimět někoho, aby si uvědomil, že se může mýlit. Je to trochu těžké vysvětlit, takže zde uvádím příklad s buddhistou a muslimem, ale dalo by se to aplikovat na jakékoli dvě náboženství. Řekněme, že buddhista není příliš ochoten připustit, že by buddhismus mohl být mylný. Můžete se ho zeptat, co by řekl muslimovi, kdyby se setkal s muslimem, který si myslí, že džihád je dobrá věc, že ho vždy učili, že ženy jsou méně inteligentní než muži a že jejich výpověď u soudu má poloviční váhu oproti výpovědi muže, a že je v pořádku znásilňovat ženy zajaté v boji. Zeptejte se buddhisty, co by mohl muslimovi říct, aby mu ukázal, že se mýlí. Reagujte na jeho odpověď a zmíňte, že ten muslim se tyto věci učil celý život a nikdo, koho respektoval, je nikdy nezpochybňoval. Po chvíli poukažte na to, že nejen muslim může věřit špatným věcem, aniž by je kdy zpochybňoval; potenciálně by to mohl dělat i buddhista nebo dokonce křesťan. Jak byste mohli vědět, že nevěříte v nějaké velmi mylné věci jen proto, že jste nikdy neslyšeli nic jiného? Buďte však připraveni na to, že vám položí stejnou otázku (což je oprávněné). Můžete odpovědět z pohledu apologetiky a svého osobního svědectví. Poté se jich nezapomeňte zeptat znovu.

V tomto konkrétním případě mohl Jób zeptat Zofara: „Myslíš si, že je možné, aby se člověku přihodilo něco zlého, aniž by to byl přímý důsledek jeho hříchu? To bys řekl rodičům, kteří přišli o dítě, každému staršímu člověku, který má zdravotní potíže, nebo někomu, jehož příbuzní zemřeli hladem, zvláště pokud bys mohl pomoci jim místo toho, abys pomáhal jiným?“ Takže pokud se ti nebo tvé rodině někdy stane něco zlého, mohu si být jistý, že je to kvůli tvému vlastnímu hříchu nebo jejich hříchu, je to tak? Možná Bůh takhle nefunguje. Možná Bůh dopouští, aby se Jeho poslušným lidem stávaly zlé věci, i když je to nespravedlivé, a Bůh nám v nebi dá mnohem více, než jsme kdy ztratili.

Otázka: Opravdu Bůh v Jóbovi 11:6 zapomněl na některé z našich hříchů, jak řekl Zofar?

Odpověď: Ne. Ne všechno, co řekli Jóbovi přátelé, je nutně správné. Zofar ve své odpovědi příliš zjednodušoval, stejně jako ve své analýze, kde také zjednodušoval a unáhleně vyvozoval závěry. Zofar poeticky vyjádřil, že Bůh Joba netrestá tak, jak by si to Jób zasloužil. Ve skutečnosti bylo Jóbovi na konci knihy Jób řečeno, aby přinesl oběť jménem svých přátel za jejich nesprávná slova. Zofar má pravdu, i když to zjednodušuje až příliš. Bůh ví všechno, a proto nezapomíná na fakta. Bůh potrestá každý hřích, ale všechny odpuštěné hříchy potrestal tím, že nechal Ježíše nést trest na kříži. Zofar má však pravdu v tom, že těm, jimž jsou hříchy odpuštěny, „tak daleko, jak je východ od západu, tak daleko od nás vzdálil naše přestoupení.“ (Žalm 103:12).

Otázka: Mohou lidé v Jobovi 11:7–8 poznat Boha?

Odpověď: Ano i ne, pokud to správně pochopíme. Ačkoli Zofar neměl ve všem, co řekl, pravdu, jeho názor na poznání Boha byl v podstatě správný. Zofar sám implicitně tvrdí, že o Bohu ví mnoho věcí, a to na základě všeho, co o Bohu prohlásil. Přesto si Zofar uvědomoval, že o Bohu neví a ani nemůže vědět všechno. Říká, že bychom neměli předstírat, že můžeme o Bohu vědět vše, jako například Jeho tajemství a hloubky Božího poznání.

Jakákoli teologie, která tvrdí, že Bůh je samé tajemství nebo že je zcela nepoznatelný, je mylná. Stejně tak jakákoli teologie, která tvrdí, že Bůh nemá žádná tajemství a že ho lze zcela pochopit našimi malými, smrtelnými myslemi, představuje Boha, který je příliš malý.

Otázka: Co tím Jób v kapitolách 12–14 chce říci?

Odpověď: Jedná se o Jobovu druhou nejdelší řeč. Job v podstatě říká: „Neponižujte mě tím, že se mi snažíte vysvětlovat to, co už dávno vím. Moudrost a moc patří Bohu, který vládne nad přírodou, lidmi i národy. Proč právě já? Já, Job, zbožný člověk, jsem terčem posměchu, a to kvůli Bohu, zatímco Bůh nechává lupiče na pokoji. Bůh má moudrost a moc nad zvířaty, jednotlivci, přírodou i národy.

Kéž bych mohl přednést svou obhajobu před Bohem, protože vy jste k ničemu. Vím, že bych dokázal obhájit své jednání. Požádal bych Boha, aby mě přestal strašit a ukázal mi, co jsem případně udělal špatně. Náš život je tak krátký a na rozdíl od rostlin žijeme a umíráme jen jednou. Vzhledem k tomu, jak se věci mají, přál bych si, aby se Bůh popohnal a zabil mě.

Otázka: Jak Bůh odpověděl Jóbovi v Jóbovi 12:4?

Odpověď: Bůh Jóbovi neodpovídal právě teď, ale odpověděl mu ještě předtím, než všechny tyto pohromy nastaly. Naučil Jóba, že ať se v tomto životě stane cokoli, má důvěřovat Bohu, který dává věčný život.

Otázka: Jak v Jóbovi 12:6 někteří lidé nosí svého boha ve svých rukou?

Odpověď: Tento výraz výstižně popisuje lidi, kteří uctívají modlu, kterou mohou nést ve svých rukou. I dnešní lidé na Západě uctívají bohy, které mohou nést, když uctívají peníze, hmotné věci a sami sebe.

Otázka: Co chce Jób sdělit v Jóbovi 12:13–25?

Odpověď: Zatímco Jóbovi přátelé tvrdí, že jsou tak moudří, a Jób říká, že je stejně moudrý jako oni (Jób 12:3), ve skutečnosti nikdo není moudrý ve srovnání s Bohem. Jób 12:13–25 také zdůrazňuje, že nikdo není mocný ve srovnání s Bohem.

Otázka: V knize Jób 13:4–5 neměli Jóbovi přátelé žádný závažný hřích, který by mohli Jóbovi přičítat, přesto se všichni chovali, jako by tomu tak bylo, aby potvrdili svůj světový názor. Jakým způsobem si dnes lidé mohou vymýšlet věci, pro které nemají žádný podklad, aby podpořili svůj světový názor?

Odpověď: Že k tomu dochází, poznáte, když se jednoduše zeptáte: „Ukažte mi důkaz.“ Pro hříšné lidi je až příliš snadné přejít od „Kéž by to byla pravda“ k „Pravděpodobně je to pravda“ a nakonec k „Vím, že je to pravda.“ K tomu může docházet v jakémkoli kontextu, včetně politiky a náboženství. Jednou z příčin je situace, kdy je pro vás „podpora narativu“ závěrů, které chcete, aby někdo přijal, důležitější než otázka „Jaká je skutečná pravda?“

Otázka: Měl by se hebrejský text v Jóbovi 13:15 překládat jako „Budu v Něho doufat“ nebo „Nemám žádnou naději“?

Odpověď: Hebrejská slova lze přeložit oběma způsoby. Odpověď závisí na tom, zda dojdete k závěru, že Jób je zde optimistický, nebo pesimistický. Dvojznačnost spočívá v hebrejském slově, které lze přeložit jako „čekat“, „váhat“ nebo „třást se“. Jelikož toto slovo lze chápat oběma způsoby, je třeba se podívat na kontext, a tím je zde závěr Jobovy druhé nejdelší řeči. Jelikož Job říká, že ví, že nakonec bude ospravedlněn jako spravedlivý Boží následovník, je správné „Budu v Něho doufat“, neboť to vyjadřuje Jobovu víru, nikoli jeho pochybnosti.

Otázka: Kdy bychom měli v Jóbovi 13:23 prosit Boha, aby nám ukázal naše hříchy?

Odpověď: Je chvályhodné, že se Jób alespoň nakonec odhodlal požádat Boha, aby mu ukázal jeho hříchy, které by mohly být příčinou toho, že je tak přísně trestán. Nemusíme čekat, až se nám něco podobného stane; můžeme a měli bychom Boha prosit, aby nám ukázal naše skryté chyby a hříchy. Pro Boha nejsou skryté a možná nejsou skryté ani pro ostatní, ale pro nás skryté být mohou.

Otázka: Popírá Jób v Jóbovi 14:13–22 posmrtný život?

Odpověď: Jób v 14. kapitole knihy Jób nastoluje otázku posmrtného života, ale poté na ni také odpovídá. Jób potvrzuje existenci posmrtného života alespoň ze čtyř důvodů.

1. Jób by se v Jóbovi 14:16–17 neznepokojoval tím, že Bůh zakrývá jeho hřích, kdyby jeho hříchy zmizely hned po jeho smrti, protože on sám už tu nebude.

2. V Jóbovi 14:13 se píše, že Jób chce být skryt v hrobě, dokud Boží hněv nepomine.

3. V knize Jób 13:15 má Jób jistotu, že se postaví před Boha jako ospravedlněný, i kdyby to mělo být až po jeho smrti. Více informací najdete v diskusi o verši Jób 13:15.

4. V celé knize Jób je Jób vykreslen jako člověk, který uvažuje v dlouhodobém horizontu, nikoli jako někdo, kdo myslí pouze na tento fyzický život na zemi.

Například v Jóbovi 19:26–27 se píše, že i poté, co bude jeho tělo zničeno, ví, že uvidí Boha.

Otázka: Co můžeme říci o tomto druhém cyklu tří projevů a tří odpovědí Joba v 15. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Ačkoli se názory tří takzvaných utěšitelů nezměnily, stejně jako Jóbovy, dochází k zatvrzení jejich postojů i Jóbových. Elifaz je mnohem méně zdvořilý než v prvním projevu, ale stále je zdvořilejší než ti dva ostatní.

Otázka: Jak by se dal stručně shrnout Elifazův projev v 15. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Elifaz zde začíná trefnou poznámkou. Říká Jóbovi, že jeho hořké odpovědi se nehodí k moudrému Božímu muži. Je v pořádku odpovídat a říkat, jak se cítíš, ale mluv slova, která přinášejí užitek, ne prázdná slova, která k ničemu nejsou. Projev se skládá ze tří hlavních částí.

(15:1–13) Poslouchej, Jobe, jsi moudrý, tak posuď svá vlastní slova. Tvá hříšná slova jsou nejen zbytečná, ale také podkopávají zbožnost, když tvrdíš, že víš víc než Bůh, a zuříš proti Bohu, místo abys v něm nalezl útěchu. Tvrdíš, že jsi spravedlivější než Bůh.

(15:14–16) Jelikož ve vesmíru není nic svatého ve srovnání s Bohem, není na tobě, abys se snažil ospravedlňovat. Jelikož jsou lidé zlí, prostě mlč, přestaň se ptát a přijmi svůj stav jako nevyhnutelný důsledek Boží tajemné spravedlnosti.

(15:17–35) Bezbožní budou jistě potrestáni. Ačkoli jsou nyní možná bohatí a sytí, jejich zkáza přijde.

Otázka: Jakými způsoby si v Jóbovi 15:7–8 někdy myslí nekřesťané, že jsou moudřejší než Bůh?

Odpověď: Někteří muslimové považují za směšné, že křesťané mají nastavit druhou tvář. Objektivisté tvrdí, že je pošetilé altruisticky pomáhat cizím lidem. Chamtiví lidé považují za staromódní snažit se nemilovat peníze. Jeden mormon mi jednou řekl, že si myslí, že když Bůh stvořil všechno, udělal spoustu chyb; a až se sám stane bohem, bude to dělat lépe.

Otázka: Jaké jsou v knize Jób 15:7–8 příklady toho, jak si křesťané někdy mohou myslet, že jsou moudřejší než Bůh, aniž by to výslovně řekli?

A: Když Bůh přikazuje něco a my Bohu i ostatním tvrdíme, že máme lepší řešení. Pokud nevidíme důvod pro Boží příkaz a v podstatě říkáme, že budeme poslouchat to, co Bůh říká, pouze tehdy, když uvidíme důvod pro to. Například 1. Timoteovi 2:11-12 říká, že žena nemá učit ani mít autoritu nad mužem. Nejde o to, že by žena nemohla být zbožnou a moudrou vůdkyní, jako byla soudkyně Debora; jde spíše o to, že to je nakonec to, co Bůh chce. Můžeme marně diskutovat o důvodech, proč to Bůh chtěl, nebo se snažit vidět vše v budoucnosti tak, jak to vidí vševědoucí Bůh, ale skutečná otázka, o které bychom měli diskutovat, zní: pokud Pán řekne, abychom něco udělali, v souladu s tím, co již řekl, a my tomu nerozumíme, budeme přesto poslušní, nebo ne?

Otázka: Jakými způsoby lidé v Jobovi 15:16 pijí nespravedlnost jako vodu, nebo v Jobovi 34:7 pijí posměch jako vodu?

Odpověď: Stejně jako my cítíme, že k životu potřebujeme vodu, tak i zlý člověk pociťuje žízeň po svém zlu, protože je na něm závislý. Stejně jako my si užíváme pití, tak i oni páchají zlo ne z vnímané nutnosti, ale proto, že je to baví. Zlí lidé „pijí vodu v hojnosti“, protože si myslí, že je Bůh nesleduje nebo neví, co dělají, jak říká Žalm 73:10–11.

Otázka: Jaké jsou v knize Jób 15:1–35 některé lepší způsoby, jak někomu radit?

Odpověď: Zde je citát od Martyna Lloyda-Jonese. „Vzpomínám si na případ jedné ženy, která procházela jedním z těchto období duchovní vyprahlosti a sucha a která se nacházela ve velkých potížích. Částečně šlo o fyzický problém a navštívilo ji mnoho jejích přátel, z nichž někteří byli služebníci Slova, a všichni k ní mluvili stejným způsobem. Všichni se snažili ji povzbudit, všichni s ní mluvili teoreticky a říkali, že na pocitech nezáleží, že ve skutečnosti nezáleží na ničem kromě pravdy ospravedlnění z víry. Ona to věděla stejně dobře jako oni, vlastně lépe než mnozí z nich, ale to jí nepomohlo, protože jejím problémem bylo, že nepoznávala to požehnání, které kdysi znala. „Kde je ta blaženost, kterou jsem poznala, když jsem poprvé uviděla Pána?“ Takový byl její stav, stav popsaný básníkem Williamem Cowperem.

Rady jejích přátel jí nepomohly, protože takovým lidem nikdy nepomůže, když jim řeknete, ať se vzchopí a probudí se. To je právě to, co nedokážou… Způsob, jak takovému člověku pomoci – způsob, jakým byla pomožena právě ta osoba, o které mluvím – spočívá v tom, že řeknete: „Ach ano, víš, v životech svatých se vyskytují taková období. Někdy se Bůh ze svých nevyzpytatelných důvodů od nás odvrací.“ Podívala se na mě s údivem a zeptala se: „Je to pravda?“ „Samozřejmě, že je to pravda,“ odpověděl jsem a pokračoval jsem tím, že jsem jí uvedl mnoho příkladů a ilustrací. Její problém byl rázem vyřešen, protože nyní měla vysvětlení…“ M. Lloyd-Jones, Římanům: Výklad kapitol 8:17–39: Konečná vytrvalost svatých (Banner of Truth, 1975, str. 176), citováno z knihy Davida Atkinsona The Message of Job, str. 47–48.

Otázka: Co zde Elifaz říká v Jóbovi 15:21, 34?

Odpověď: Elifaz předtím mluvil obecně, ale zdálo se, že Jób jeho poselství nepochopil. Elifaz je tedy nyní konkrétnější. V Jóbovi 15:21 (srovnej Jób 1:17) uvádí, že ničitel náhle přichází na bezbožného člověka a bere mu jeho majetek uprostřed jeho prosperity. Sabejci a Kaldejci náhle přepadli jeho stáda a dobytek. V Jobovi 15:28 se domy rozpadají nebo padají (srovnej Job 1:19). Proto musí být Job bezbožný člověk. Job 15:30,34 říká, že oheň pohltí bezbožné, stejně jako v Jobovi 1:16. Job 15:34 říká, že bezbožný člověk bude neplodný, a proto Job přišel o své děti.

Otázka: Jak v Jóbovi 15:27–31 někteří lidé, jako například Elifaz, předpokládají, že pokud má člověk peníze, je zlý, protože spoléhá na své bohatství?

Odpověď: I když je špatné spoléhat se na peníze, ne všichni bohatí lidé se spoléhají na své bohatství. Skutečnost, že je postihlo neštěstí, není důkazem toho, že jsou pod Boží kázní nebo soudem za to, že spoléhají na peníze. Pro lidi je příliš snadné předstírat, že přesně vědí, co si Bůh myslí, jak Bůh jedná, a tedy i jak mají soudit ostatní. Jedním důležitým ponaučením, které si z knihy Jób můžete odnést, i když se nenaučíte nic jiného, je to, že si nemůžete dovolit domnívat se, že znáte Boží soudy a to, jak s ostatními nakládá.

Zatímco i ostatní přátelé zastávají stejný názor, Elifaz je v těchto třech verších nejvýraznější. Je příkladem věřícího, který věří v pravdu v zásadních věcech, ale kombinuje ji s teologicky mylnými předpoklady. Je možné, aby byl dnešní křesťan spasen, věřil v základní pravdy Písma a zároveň je kombinoval s mylnými přesvědčeními v jiných věcech. Například rasismus, sexismus, šovinismus vůči vlastní zemi nebo víra v násilí vůči druhým kvůli jejich přesvědčení. Augustin z Hippa, římskokatoličtí vůdci, Martin Luther a Jan Kalvín – všichni selhali právě v této poslední kategorii. A pokud i oni dokázali spojovat pravdy Písma s vážnými lžemi, neměli bychom si myslet, že se před tím nemusíme také chránit.

Otázka: Jak lze shrnout Jóbovu řeč v 16.–17. kapitole knihy Jób?

Odpověď: Co je to s vámi, že se pořád hádáte, místo abyste mě povzbuzovali a utěšovali? Bůh proti mně použil rodinu, zdraví, posměvače a bezbožné. Ať můj výkřik nikdy neutichne. Já [Job] brzy odejdu do hrobu. Je dobře, že doufám v hrob, jinak bych neměl vůbec žádnou naději!

Otázka: Jak se cítíte, když se zdá, že přátelé, na které se podle vás můžete spolehnout, nemají pro vás vůbec žádné pochopení (Jób 16:2)?

Odpověď: Je přirozené cítit zklamání, dokonce i hněv a možná i rozčarování. Pokud jsi důvěřoval svým přátelům a oni tě zklamali, komu pak můžeš důvěřovat? Bohu. Pokud vkládáš svou důvěru v Boha, možná budeš stále zklamaný a rozhněvaný na své přátele, ale dokážeš se nad to povznést a uvidíš, že naší jedinou nadějí a skálou je skutečně Bůh.

Otázka: Proč v knize Jób 16:18–19 Jób poeticky žádá zemi, aby nezakrývala jeho krev?

Odpověď: Jedná se o typicky blízkovýchodní způsob uvažování. Jób nechce, aby jeho utrpení upadlo v zapomnění, podobně jako Bůh v Genesis 4:10 říká, že Ábelova krev metaforicky „k Mně volá ze země“. V tomto nejtěžším okamžiku chce Jób, aby svět věděl, jak s ním bylo nespravedlivě naloženo. Job má pocit, že je vysmíván kvůli nějakému blíže nespecifikovanému zlu, a chce být ospravedlněn, ne jen opuštěn a poté zapomenut. V tomto okamžiku je jeho touha očistit své jméno a ukázat, že je zbožný, větší než jeho touha oslavovat Boha. Podobný výraz se nachází v Izaiášovi 26:21, kde je prorokováno, že země odhalí krev a zabité lidi, kteří v ní leží.

Otázka: Co znamená Jób 17:3?

Odpověď: Jób žádá Boha, aby mu sdělil, co má Jób zaplatit (nebo udělat), protože si myslí, že nemá tu tajemnou věc, kterou Bůh chce.

Otázka: V Jóbovi 17:11–16 Jób přijímá skutečnost, že to vypadá, jako by měl brzy zemřít. Jak se dnes lidé chovají, když si uvědomí svou blížící se smrt, a jak by se měli cítit křesťané?

Odpověď: Lidé dnes mohou reagovat depresí, zoufalstvím a buď neochotou cokoli dělat, nebo ochotou dělat pošetilé a riskantní věci. Křesťan by se však měl radovat, že se brzy vrátí domů, a chtít svůj život na zemi dokončit silný.

Otázka: Co tím Bildad míní v knize Jób 18:1–21?

Odpověď: Bildad říká Jóbovi, aby nebyl tak rozvláčný a aby je neponižoval. Poté Bildad přednese řeč o mnoha způsobech, jakými Bůh trestá nepokáníhodné bezbožné, a to přísně a navždy. Jak uvádí David Atkinson ve své knize The Message of Job na str. 53–54, Bildad pronáší hezky znějící řeč, ale nezabývá se Jóbovou situací.

Bildadova věta doslovně znamená: „Jak dlouho ještě budeš hledat slova?“ Bildad obviňuje Joba, že se snaží najít slova, aby zaplnil mezeru, když ve skutečnosti nemá co říct. Na Bildadově obvinění je něco pravdy. Ve svém projevu bychom měli říci to, co je třeba, a pak přestat. Příliš mnoho slov neznamená, že tím své věci pomáháme. Když Jób v 12. kapitole, verších 7–9, řekl, že hloupá zvířata mají více rozumu než Jóbovi přátelé, mohl pravděpodobně očekávat podobné reakce.

Existuje nejméně šest různých hebrejských slov pro pasti (síť, ok, zemní past, smyčka atd.) a Bildad zde používá všech šest. Pasti mohly být vyrobeny z různých materiálů a vypadat různě, ale všechny mají společné to, že zajišťují osud těch, kteří se do nich chytí.

Otázka: V knize Jób 18:1–21 – byl jste někdy obviněn z arogance, i když jste arogantní nebyl, a jak byste měl reagovat?

Odpověď: Nejprve musíme pochopit, co je to arogance. Někteří lidé definují aroganci jako přesvědčení, že jste v něčem opravdu dobří nebo že jste v něčem lepší než někdo jiný. Co ale když potkám mistra světa ve vzpírání a on si myslí, že je lepší vzpěrač než já? Je to prostě arogantní? Nebo má jen přesný pohled na fakta? To je mizerná definice arogance.

Jiní považují aroganci za pocit, že je člověk v něčem důležitější než ostatní. Ve všech firmách, kde jsem pracoval jako softwarový vývojář, si jsem jistý, že generální ředitel společnosti měl pocit, že může ovlivnit ziskovost firmy mnohem více než já. Je tedy každý generální ředitel arogantní? Nebo by všichni tito generální ředitelé měli v tomto ohledu naprostou pravdu?

Je velmi běžné, že si člověk myslí, že je pro úspěch něčeho důležitější, než ve skutečnosti je. Někdy jsou lidé, kteří se nejvíc rozčilují, když se někdo jiný jeví jako arogantní (ať už vnímán tak, nebo skutečně), právě ti, kteří jsou sami arogantní.

V jedné firmě, kde jsem pracoval, vedli pohovor s uchazečem na pozici senior frontend vývojáře. Já jsem se toho pohovoru neúčastnil, ale seděl jsem velmi blízko lidem, kteří ano, a mohl jsem slyšet jejich diskusi. Shodli se na tom, že uchazeč je velmi dobrý, ale váhali, zda ho mají přijmout, protože se jim zdál arogantní. (S uchazečem jsem se nesetkal, takže jsem neměl žádný názor.) Nakonec ho přesto přijali a já jsem seděl poměrně blízko něj a chvíli jsem s ním pracoval. Svou technickou specializaci rozhodně dobře ovládal, ale vůbec nebyl arogantní. Ostatní za ním pravidelně chodili, aby jim radil. Byl tam ještě jeden kolega, který byl rovněž dobrý v téže specializaci, a dobře spolu vycházeli. Později byla přijata mladší dívka, která se také vyznala ve stejném oboru. Poté, co s ní chvíli spolupracoval, bez okolků ostatním říkal, že ona toho ví víc než on a že je lepší než on. Byl tedy přesným opakem arogance. Ale ta počáteční obava, že je arogantní, byla prostě záměnou mezi arogancí a tím, že někdo je dobrý v tom, co dělá, a je si toho vědom.

Co musíte udělat, abyste působili arogantně? Někdy vůbec nic! Na projektu, který podle provozního oddělení ušetřil zhruba milion dolarů za čtvrtletí, jsme pracovali jen my dva – produktový vlastník a já. On získal ocenění „Netechnický zaměstnanec čtvrtletí“ a já ocenění „Technický zaměstnanec čtvrtletí“. Když generální ředitel promlouval k zaměstnancům, často zdůrazňoval, jak skvělé je, že máme ten produkt. Kromě běžného bonusu jsem dostal také bonus 5 000 dolarů přímo od generálního ředitele. Později, když přišla pandemie COVID, musel jsem provést zásadní přepracování produktu, aby vyhovoval novým způsobům práce. Zvládl jsem to asi za týden. Generální ředitel později všem řekl, jak důležité bylo, že jsme byli flexibilní a dokázali to. Nechlubil jsem se ani se nevychloubal tím, co jsem udělal, prostě jsem „nechal mluvit své ruce“ a naprogramoval, co bylo potřeba. Ačkoli jsem za tento úspěch nikdy nedostal povýšení, zatímco můj manažer za stejný úspěch povýšen byl, sklidil jsem neúprosnou zášť svého manažera, který prohlásil, že „jsem ho ztrapnil“. (Nevzpomínám si, jestli to bylo před nebo po jeho povýšení.) To je poprvé a naposledy, co jsem zažil, že manažer, když zbývaly do konce roku dva měsíce, vyškrtl výkonnostní cíle, které jsem již splnil (včetně přepracování softwaru pro COVID), a přidal pár nových cílů, a to i přesto, že jsem měl v těch dvou měsících naplánovanou dovolenou. Řekl mi, že nikdy nemohu být vedoucím týmu, protože mě ostatní vedoucí týmů nepřijmou. (Možná to byla pravda, vzhledem k tomu, co mohl ostatním vedoucím týmů o mé aroganci říkat.) S čistým svědomím mohu říci, že jsem neudělal nic arogantního, kromě toho, že jsem se snažil dobře dělat svou práci. Nakonec jsem si našel jinou práci a odešel, a slyšel jsem, že o několik měsíců později byl propuštěn.

Jde tedy o to si uvědomit, že někdy můžete být považováni za arogantní. Může to být falešné obvinění, ale přesto se zamyslete nad svým srdcem, abyste se ujistili, že tomu tak není. Na druhou stranu si nemyslete, že někdo jiný je arogantní jen proto, že je v něčem skutečně dobrý, nebo že má pravdu v tom, že zastává důležitější roli.

Zatím jsme ale vlastně neřekli, co arogance vlastně je. Arogance znamená myslet si, že jste důležitější osoba než někdo jiný, zapomínat, že jsme všichni stvořeni k obrazu Božímu, a neuvědomovat si, že bychom měli ke všem přistupovat s úctou. Můžete ocenit přínos druhých nejen v tichosti, ale i slovně a veřejně, aniž byste se cítili ohroženi, protože vaše sebeúcta na nich nezávisí. Vaši sebeúctu vám již dal Bůh.

Mezi léky proti aroganci patří být služebníkem (viz Římanům 15:16; Galatským 5:13), pamatovat si, že poslední budou první (Matouš 19:30; 20:16; Marek 10:31; Lukáš 13:30), a považovat druhé za důležitější než sebe samé (Filipským 2:3 a násl.).

Otázka: Co znamená v knize Jób 18:16 „nemít kořen ani větev“?

Odpověď: Kořen je metaforou pro ty, kteří šli před vámi a podporují vás. Větev je metaforou pro ty, kteří přijdou po vás a přinesou potomstvo, které bude pokračovat ve vašem jménu. Pokud nemáte ani jedno, pak bude vaše památka zcela zapomenuta.

Jedná se o blízkovýchodní výraz; na sarkofágu Eshmunazara je napsáno: „Ať nemá kořen dole ani větev nahoře“, jak uvádí Komentář Keila-Delitzsche k Starému zákonu, sv. 4, str. 328–329.

Otázka: Co tím Jób chce v Jóbovi 19:1–29 říci?

Odpověď: Tato kapitola pravděpodobně představuje Jóbův nejhlubší propad. Paradoxně však právě uprostřed této beznaděje ze života na zemi přichází i Jóbův nejvyšší vrchol. Jóbova odpověď se skládá z pěti částí.

(19:1–6) Měli byste se stydět za svá slova. Ačkoli vy, moji tři přátelé, mě trápíte slovy, nemusíte se nade mnou vyvyšovat. Bůh mi ublížil.

(19:7–12) I když volám: „Násilí!“, Bůh mlčí. Ještě horší je, že to právě On mě zbavuje cti a útočí na mě.

(19:13–20) Bůh mi odcizil mou rodinu, malé děti se mi posmívají a já jsem unikl jen o vlásek.

(19:21–22) Mějte tedy se mnou soucit. Nepronásledujte mě tak, jak to činí Bůh.

(19:23–29) Já, Jób, vím, že nakonec Boha přece jen uvidím, a stále po tom toužím. Přestaňte mě tedy obtěžovat, anebo si sami promyslete, jaký Boží soud vás čeká.

Job si zde přál nějaké přátele, ale měl jen tři žalobce. Bůh čekal v pozadí, aby Joba potěšil, avšak Job obviňoval Boha z bezpráví a vyčítal Mu, že to způsobil. Job neviděl žádný rozdíl mezi tím, že Bůh něco způsobil, a tím, že to Bůh dopustil. Job došel k závěru, že jeho utrpení nemá smysl, protože v něm žádný smysl neviděl. Jobovo utrpení pocházelo od satana, ale Bůh ho použil ke své slávě. Navzdory tomu všemu, navzdory tomu, že si Job mylně myslel, že se Bůh snaží ho zničit, stále toužil jít do nebe a být s Bohem. I přes ty nejhorší možné okolnosti zůstal Job neotřesitelný ve své jistotě spasení a v tom, kde chtěl být.

Otázka: Co byste si pomysleli, kdybyste měli pocit, že vám Bůh, jak se tak říká, „ukřivdil“, jak je uvedeno v Jóbovi 19:3?

Odpověď: Zaprvé, Jóbova reakce není tou, kterou bychom měli napodobovat. Je v pořádku si postěžovat. Jób si však stěžoval, obviňoval Boha, stěžoval si ještě víc, měl potíže vidět za hranice své bezprostřední situace a stěžoval si ještě více. Kniha Jób mlčí o tom, jak užitečné Jób považoval své stěžování za, alespoň dokud ho Bůh na konci neokřikl.

Pokud si vezmeme k srdci to dobré z rad jeho přátel, musíme si uvědomit, že nevíme, co se děje v duchovních sférách a v Boží radě. Nevíme, co by se stalo, kdyby k té katastrofě nedošlo. Musíme přestat říkat Bohu, co má dělat, a prosit o Jeho pomoc a Boží moudrost ohledně toho, co od nás v této situaci očekává. Musíme si uvědomit, že křesťanský život spočívá v oslavování Boha, nikoli v našem pohodlí.

Otázka: Jak můžeme, podobně jako Jób v Jóbovi 19:13–27, zachovat naději v beznadějné situaci?

Odpověď: Vzhlížejte vzhůru, nedívejte se na okolnosti. Vzpomeňte si na 1. list Petrův 1:3–9 a 1. list Korinťanům 2:9. I ve svém stavu byl Jób schopen vzhlížet vzhůru. I tehdy si Jób pamatoval na svou naději, že ho Bůh nakonec zachrání a ospravedlní. Jób se zde nezabývá jen jednou, ale dvěma věcmi. Chce úlevu a uzdravení ze svých utrpení, ale také chce, aby bylo ospravedlněno jeho dobré jméno.

Otázka: Jak mohl být v Jóbovi 19:17 Jóbův dech odpudivý pro jeho vlastní děti, když všechny jeho děti byly zabity v Jóbovi 1:2, 18–19?

Odpověď: Tato fráze se může vztahovat na jeho bratry, kteří nebyli zabiti; překlad BSB ji překládá jako „moje vlastní rodina“. Verš 18 hovoří o „malých chlapcích“, nikoli o jeho chlapcích. Kniha When Critics Ask, str. 228–229, také dodává, že slovo „děti“ zde znamená potomky, včetně vnoučat.

Otázka: Jak mohly malé děti v Jobovi 19:18 pohrdat Jobem?

Odpověď: Podle Jób 19:17 měl Jób kvůli své nemoci opravdu silný zápach z úst. Mohlo by to znamenat, že si z Jóba dělaly legraci i děti. Ačkoli G. R. Driver uvádí, že ve starobabylonských a amarnských glosách to znamená „utéct“, tento idiom se vyskytuje také v Žalmu 78:19 a znamená „mluvit proti“.

Otázka: Znamená to v knize Jób 19:20, že Jób přišel o zuby?

Odpověď: Výraz „kůže mých zubů“ možná označuje Jóbovy dásně. Mohlo by to znamenat, že přišel o zuby, avšak hebrejský text neobsahuje slovo „pouze“, které některé překlady přidávají. Ať už je to jakkoli, Jób to vnímal jako únik z hrozu o vlásek.

Otázka: Co přesně se v Jóbovi 19:25 myslí pod pojmem „Vykupitel“?

Odpověď: Hebrejské slovo go’el je stejné slovo, jaké se používá pro „příbuzného-vykupitele“ v knize Rút. Go’el měl dva účely.

Mstitel krve: Pokud byl někdo z rodiny zavražděn, třeba i neúmyslně, úkolem go’ela bylo dosáhnout spravedlnosti: vypátrat vraha, postavit ho před soud a nechat ho popravit. Jedinou výjimkou byl případ, kdy pachatel spáchal neúmyslnou vraždu a uprchl do města útočiště. Pokud v něm zůstal až do smrti tehdejšího velekněze, go’el ho nemohl postavit před soud. Po smrti velekněze již go’el nemohl stíhat nikoho za neúmyslnou vraždu.

Ochránce utlačovaných: Druhým účelem go’ela, na který se zde zaměříme, bylo, že pokud byl někdo z rodiny prodán do otroctví, mohl go’el zaplatit za jeho osvobození. Také pokud se manželka některého člena rodiny stala vdovou, go’el si ji vzal za ženu a děti tak nesly jméno zesnulého manžela.

Zdá se, že se jedná o velmi odlišné účely, ale společným jmenovatelem, který je spojuje, bylo to, že go’el byl ochráncem živých i ochráncem zavražděných.

Otázka: Co zde Job říká v Jobovi 19:25?

Odpověď: Jsou zde tři body: od obecného k konkrétnímu. Za prvé, Jób ví, že Bůh žije. Za druhé, Bůh žije navěky jako Vykupitel. Bůh se nikdy nezřekne své role Vykupitele. Za třetí, Jób stále věří, že věčný Vykupitel ho vykoupí. Jób možná přesně neví, jakým způsobem v těle uvidí Boha (pamatujme, že zbytek Písma ještě nebyl napsán), ale Jób ví, že Všemohoucí Bůh to nějakým způsobem jistě zařídí.

Možná podléháme pokušení chtít žít navždy na zemi, když se nám daří a vše jde hladce. Jób v tomto ohledu v té chvíli nepociťoval vůbec žádné pokušení. Ačkoli to pro Joba bylo snadné a pro nás je to těžké, musíme si uvědomit, že tento svět není naším domovem; čeká na nás něco mnohem, mnohem lepšího. Nejlepší na nebi však není setkání s ostatními svatými, ani naše odměny a koruny, ale setkání s Bohem tváří v tvář v nebi.

Otázka: Jaké jsou další výklady verše z knihy Jób 19:26?

Odpověď: Jedním z výkladů je „uvidím Boha po svém boku“ namísto „uvidím Boha vlastníma očima“, jak uvádí New International Bible Commentary na str. 533. Žádný z raných komentátorů však hebrejský text ani řeckou Septuagintu takto nevykládal. Bez ohledu na to však Jób věřil, že v jistém smyslu „uvidí Boha“, ať už ve svém vlastním vzkříšeném fyzickém těle, nebo v jiné podobě.

Otázka: Ukazuje Job 19:26, že vzkříšená těla budou stále z masa?

Odpověď: Existují dvě možnosti. Mohlo by to být „mimo mé tělo“ nebo „v mém těle“. Není jasné, kterou z těchto možností Jób měl na mysli, a Jób mohl být nejednoznačný, pokud sám nevěděl, jak to chápat. Jak však ukazují 1. Korinťanům 15:35–55 a 1. Tesalonickým 4:16–17, tělo, které máme nyní, Boha neuvidí, ale uvidíme Ho v novém těle, tedy v nových fyzických tělech.

Otázka: Jak zde v Jóbovi 20:1–14 Zofar změnil svou argumentaci?

Odpověď: Lze předpokládat, že každý z Jóbových přátel vyslechl ostatní. Zofar si uvědomuje, že z pěti dosud přednesených projevů žádný nepřiměl Jóba, aby se přiznal k nějakému velkému skrytému hříchu a činil pokání. Zofar se tedy pokouší o jiný přístup, a teoreticky je to dobrý přístup.

Zofar v knize Jób 20:1–14, 20–21 již nemůže déle čekat a klade důraz na čas, konkrétně na krátkost období hříchu. Boží spravedlnost se sice může zpozdit, ale nevyhnutelné důsledky se ve skutečnosti nezpozdí o tolik dlouho.

Ačkoli je to dobrý argument vůči zatvrzelému hříšníkovi, Zofar, stejně jako ostatní Jobovi přátelé, zcela nepochopil Jobovu situaci.

Zofarova řeč je poetická a z hlediska obsahu zcela správná. Zofar však přehlédl to nejdůležitější, protože se soustředil pouze na tento pozemský život. Zofar si neuvědomil, že zatímco Boží spravedlnost vůči bezbožným není vždy okamžitá, Boží spravedlnost vůči spravedlivým se někdy také zpožďuje.

Otázka: Jaké dobré postřehy ohledně hříchu přednesl Zofar v knize Jób 20:1–14?

Odpověď: Zofar zde nahlíží na hřích odlišným, doplňujícím způsobem. Kdykoli chcete udělat něco, co vám přinese potěšení teď, zastavte se a zamyslete se, jak se k tomu budete stavět v budoucnosti, nebo dokonce zítra; jaké potěšení z toho budete mít tehdy? Když se na mnoho hříchů podíváte z perspektivy budoucnosti, jejich páchání se nyní jeví v nejlepším případě jako zbytečné. Neexistuje žádné potěšení, které byste měli nyní a které byste v budoucnosti nelitovali nebo na které byste rychle zapomněli.

Otázka: Jaké dvě obrovské chyby zde Zofar udělal v knize Jób 20:1–14?

Odpověď: Ačkoli Zofar správně poukázal na to, že soud nad zlými lidmi se často odkládá, nedokázal učinit další krok a uvědomit si, že spravedlnost k bezbožným často přichází až po smrti. To dokládají Žalm 9:17; Izaiáš 5:14–15; 30:33; Ezechiel 32:22–25; Matouš 7:13; 2. Tesalonickým 1:8–9, ačkoli tyto knihy samozřejmě ještě nebyly napsány.

Za druhé, mohl by člověk někdy trpět utrpením, aniž by to bylo kvůli jeho hříchům? Tato myšlenka Zofara zjevně nikdy nenapadla. Zofar neuvažoval o tom, že odplata pro spravedlivé může přijít také až po smrti.

Otázka: Spáchal Zofar v Jóbovi 20:1–29 hřích?

Odpověď: Podle pozdějších měřítek ano. Zofar a ostatní řečníci si dovolili racionalizovat Boží tajemné cesty a vysvětlovat, proč Bůh něco udělal, ačkoli Bůh to Zofarovi neřekl, a Zofar se mýlil. Jób je varoval, aby Boha nesprávně nevykládali a nevystavovali se tak soudu. Zofar zde Jóbova slova bezstarostně ignoruje. Job řekl, že jejich mysl je uzavřená porozumění, ale Zofar tvrdil, že ho jeho porozumění nutí odpovědět. Zofar je rozrušený a netrpělivý vůči Jobovi, jak ukazuje Job 20:23. Job v Job 19:3 říká, že by se tito tři řečníci měli stydět, a Zofar místo toho, aby řekl něco, co by mohlo skutečně pomoci, mu odsekává.

Job kritizoval své tři přátele v Jobovi 16:1–5 a Zofar se tím zřejmě cítí dotčen. Zofar správně chápe, že spravedlnost pro bezbožné nepřichází vždy okamžitě. Někdy se jim na chvíli daří, než je postihne trest.

Otázka: V knize Jób 20:19 Zofar falešně obvinil Jóba z utlačování chudých a násilného zabavování domů. Jak se vypořádáte s tím, když si lidé z ničeho nic vymýšlejí?

Odpověď: To jsou velmi závažná obvinění – pokud jsou pravdivá. Ve skutečnosti však jde o závažná obvinění, ať už jsou pravdivá či nikoli, protože ničí něčí pověst, a Zofar zhřešil, pokud to o Jóbovi myslel vážně. A pokud ne, proč to tedy vůbec vytáhl?

Jak byste tedy měli reagovat, když vás lidé přímo či nepřímo z něčeho obviní? Pokud nic neřeknete, někteří posluchači to vyloží tak, že mluvčí má pravdu, protože jste neodpověděli. I když řeknete, že jste to neudělali, a oni vám nevěří, i tak trvejte na své nevině, protože někteří by si mohli myslet, že mlčení znamená přiznání viny. Kromě toho, že popřete, že jste to udělali, požádejte je o důkazy nebo svědky. Připomeňte jim, že vznesení obvinění, o nichž sami víte, že pro ně nemáte důkazy, je lživá pomluva.

V médiích se před několika lety uvádělo jako fakt, že Donald Trump je antisemita; ve skutečnosti je jeho zeť Žid a pomohl uzavřít mír mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ups! Nešlo jen o to, že se mýlili; šlo o to, že si to vymysleli úplně z ničeho. Lidé a články by neměli těm, kdo šíří pomluvy, v tomhle dávat volnou ruku. Měli bychom zajistit, aby si ostatní uvědomili, že tito lidé již nemají žádnou důvěryhodnost – ne proto, že šířili nepodložené tvrzení, ale proto, že šířili tvrzení, o nichž věděli, že jsou nepodložená.

Otázka: Jak lze shrnout Jobovo sdělení v Jobovi 21:1–30?

Odpověď: Jób opakuje to, co již dříve řekl. Tuto řeč lze shrnout veršem 2: „Poslouchejte pozorně má slova“. Jób dokonce říká, že by nyní našel určitou útěchu, kdyby se mu konečně podařilo přimět je, aby ho vyslechli. Někdy se zdá, že jediné, co můžete udělat, je věci opakovat a doufat, že to posluchači nakonec pochopí.

Před mnoha lety jsem působil v křesťanské misijní agentuře, která evangelizovala mormony, a asi polovina lidí v této skupině byli bývalí mormoni. Večer jsem se jich někdy ptal, co je přimělo opustit mormonismus, v naději, že bych mohl objevit společný jmenovatel. Neslyšel jsem o žádné společné příčině, ale co jsem slyšel společného, bylo to, že ať už je z mormonismu vyvedla jakákoli skutečnost nebo „historická ostuda“, nemělo to na ně žádný vliv, když to slyšeli poprvé. Museli to slyšet devět nebo desetkrát, než se jim to konečně dostalo pod kůži. Potom se často rozhodli provést nějaký výzkum, jen aby dokázali, že ti křesťané se mýlí. Když však začali pátrat, objevili věci, které nečekali, a nakonec je Bůh vyvedl z duchovní napodobeniny mormonismu.

Otázka: Jak se cítíte, když se lidem, kteří podváděli a jsou podvodníci, daří v Jobovi 21:7–15 lépe než vám?

Odpověď: Opravdu se jim „nakonec“ daří lépe než vám? Záleží na tom, zda se díváte na tento život úzce, nebo zda uvažujete z věčného hlediska. Pokud se krátkozrace soustředíte pouze na tento život, zdá se být škoda, že se vám finančně daří hůře. Žalmista Asaf říká, že v Žalmu 73:2–17 málem upadl do tohoto hříchu závisti. Zmiňuje se o tom také Přísloví 24:1. Pokud se však díváte z dlouhodobého, věčného hlediska, uvědomíte si, že a) nakonec se vše vyřeší a b) tento pozemský život je stejně velmi krátký a pomíjivý, jak učí 1. list Petrův 1:5–6. Nechte je tedy užívat si svých neprávem nabytých zisků, protože ve srovnání s věčností to bude jen velmi, velmi krátké období, po kterém budou všeho litovat.

Otázka: Jak v Jóbovi 21:14–15 sdělit evangelium někomu, kdo říká: „Můj život je teď dobrý, tak proč potřebuji Boha?“

Odpověď: I když Zofar použil správná slova v naprosto nesprávné situaci, v tomto případě je Zofarův přístup vhodný. Zeptejte se ho: „Máš ve svém životě pokoj?“ Jen málokterý nevěřící si myslí, že ano. Zeptejte se ho také: „Co uděláš nakonec, až budeš stát před Bohem a budeš se muset zodpovídat ze svého života?“ Myslíte si, že Stalin, Idi Amin a další masoví vrazi budou po smrti čelit nějakým následkům? Pokud ano, proč by tomu tak nemělo být u každého, kdo se chce spoléhat na svou vlastní spravedlnost?

Otázka: Co tím Elifaz chce říci v Jóbovi 22:1–30?

Odpověď: Elifaz připomíná Jóbovi, že Bůh nás nepotřebuje. Stejně jako předtím říká Elifaz Jóbovi, aby činil pokání, a pak ho Bůh vysvobodí díky Jóbově spravedlnosti, jenže zde Elifaz zachází ještě dál. Lidská spravedlnost ani hřích Bohu nic nepřinášejí. Elifaz hřeší, když tvrdí, že Bohu na tom nezáleží. Možná to není kvůli tvé zlobě, že tě Bůh nechává trpět.

Poté Elifaz jde ještě dál a vypočítává Jóbovi všechny špatné věci, které si Elifaz představuje, že Jób musel udělat. Zofar původně v Jóbovi 11:5 a následujících verších řekl, že Jób je skrytý hříšník, ale Elifaz na to navázal. Elifaz je zde zjevně Jóbem rozčilený a překračuje tenkou hranici mezi nepodloženými tvrzeními a očividnými lžemi. I kdyby Jób tyto věci přímo neudělal, Elifaz tvrdí, že všechny ty špatné důsledky, které ostatní utrpěli, jsou důsledkem Jóbovy nečinnosti, protože neudělal více dobrých skutků. Elifaz jistě dokáže Joba tak či onak přimět, aby přiznal, že je velkým hříšníkem. Po tom všem by se Job měl zhroutit a přiznat všechny špatné věci, které udělal. Job to však neudělá, a tak se mu Elifaz snaží pomoci. Všimněte si Elifazovy necitlivosti; ani se neobtěžoval pokusit se odpovědět na otázky, které Job předtím nastolil.

Z teologického hlediska se Elifaz dostal do této situace, protože ve své teologii nemá místo pro Satana ani démony. Musíme si uvědomit, že Elifaz se zde snaží udělat něco dobrého: přivést hříšníka zpět k Bohu. Ve skutečnosti však Elifaz tomuto cíli spíše škodí, když šíří lži o Jóbovi i o Bohu.

Možná je Elifaz zde opravdu rozčilený, protože toto je jeho poslední projev, který Jobovi pronáší. A možná je to tak nejlepší. Pokud ten, komu je poskytována duchovní pomoc, ví, že mu poradce lže, pravděpodobně ho stejně nebude poslouchat ani mu důvěřovat.

Otázka: Co byste v Jóbovi 22:1–30 řekli křesťanovi nebo komukoli jinému, kdo si myslí, že prosperita či neštěstí člověka jsou důsledkem toho, jak spravedlivý právě teď je?

Odpověď: Písmo, zkušenost i logika ukazují, že se ten člověk mýlí.

Biblický text: Kromě Jobových utrpení byl pronásledován i Jeremiáš, kterého hodili do prázdné studny a nechali tam umřít, ačkoli si to nezasloužil. Podívejte se na proroky, které Jezabel zabila za časů Eliáše.

Zkušenost: Někteří zlí králové a papežové se dožili vysokého věku. Někteří z prostých lidí, kteří pod nimi trpěli, byli zavražděni. Chcete snad říci, že Pol Pot, Idi Amin a Stalin byli spravedlivější, protože se dožili vyššího věku než lidé, které zavraždili?

Logika: Hugh Hefner, zakladatel časopisu Playboy, zemřel ve věku 91 let. Znamená to tedy, že pokud pastor nebo křesťanský misionář zemřel před dovršením 91 let, je zlý?

Otázka: Kdy, pokud vůbec, by měl poradce v Jobovi 22:1–30 lhát osobě, kterou radí?

Odpověď: Samozřejmě by žádný poradce nelhal, pokud by si myslel, že by to pravděpodobně způsobilo škodu, narušilo důvěru a nepřineslo nic dobrého. Ale co v případě, že si poradce myslí, že by to mohlo přinést nějaké dobro?

Aby mohl na tuto otázku odpovědět, musí mít křesťanský poradce jasno ve svém hlavním důvodu, proč tam je. Je to a) poskytovat poradenství dané osobě, jak nejlépe umí, a dělat to, co považuje za správné, nebo b) oslavovat Boha a být pravým svědectvím pro Boha, přičemž poradenství dané osobě je až na druhém místě? Pokud jste zapomněli, že oslavovat Boha je vaším nejvyšším účelem, pak byste možná měli přestat s poradenstvím nebo s jakoukoli jinou službou, dokud znovu nenajdete svou integritu tím, že si připomenete, proč tu vlastně jsme. Jedním z problémů s používáním lží, kromě neposlušnosti a nelibosti vůči Bohu, je to, že se zdá, že lidé vždy špatně odhadnou situaci. Právě když si myslíte, že nedojde k žádnému zpětnému rázu (špatným důsledkům), protože nikdo nebude vědět, že používáte hříšné metody, abyste se pokusili plnit Boží vůli, někdo to nečekaně zjistí. Jak říká Přísloví 16:25: „Je cesta, která se člověku zdá správná, ale její konec je cestou smrti.“

Měli bychom tedy nejprve oslavovat Boha pravdivými rty, jak říká Přísloví 16:13.

Otázka: Napadají vás v knize Jób 22:1–30 další příklady podobné Elifazovi, kdy lidé považovali za důležitější dokázat správnost svého názoru než pomáhat druhému nebo být upřímní?

Odpověď: Pýcha vůči ostatním, maskující se jako starost o vaši pověst, může často nečekaně vystrčit svou ošklivou hlavu. Někdy může být v očích ostatních směšné, do jaké míry si člověk vymýšlí věci, aby se vyhnul přiznání, že se mýlil. Ten, kdo to však dělá, si často neuvědomuje, že je to pro ostatní zřejmé.

Každý se v něčem mýlí, stejně jako každý potřebuje růst. Jak jeden člověk často říkal: „Vyhrazuji si právo stát se moudřejším.“

Otázka: Mělo by se v knize Jób 22:30 psát „ostrov nevinných“?

Odpověď: Jazykové studie hebrejštiny a fénštiny ukazují, že by tam mělo být „ten, kdo není nevinný“ nebo „ten, kdo je vinen“. Řecký překlad Septuaginty je odlišný a uvádí „nevinný“.

Otázka: Co tím Jób ve 23. kapitole míní?

Odpověď: Jób zde přestal kritizovat své tři přátele. Nyní obviňuje Boha. Jób zde ve skutečnosti neobviňuje Boha z toho, že by mu nespravedlivě ublížil. Jób obviňuje Boha z toho, že je soudcem, který se vyhýbá svým povinnostem.

Otázka: K jakému novému poznání zde Job v 24. kapitole dochází?

A: Jób si uvědomuje, že to není jen on; i někteří jiní, kteří nejsou o nic zlovolnější než ostatní, trpí více než ostatní. Jób si uvědomuje dvě věci: problém, který má on i jeho přátelé, spočívá v tom, že nerozumějí časovému rámci, v němž Bůh vykonává soud na zemi; a Bůh jim to neříká. Jób je zděšen Boží zdánlivou nečinností v současné době. Druhým poznatkem je, že Jób i jeho přátelé příliš snadno zapomínají, že Bůh bude soudit věci až po smrti lidí.

V Jóbovi 24:18–25 Jób převzal od svých přátel pravdu, že bezbožní budou nakonec zničeni jako pouhá mořská pěna nebo tající sníh. Alespoň v tomto ohledu se Jób a jeho tři přátelé shodují, pokud jde o bezbožné obecně.

Otázka: Je pasáž v knize Jób 24:18–25 součástí Jóbovy řeči, nebo jde o další řeč Bildada?

Odpověď: Umístění v knize Jób v dnešních židovských a křesťanských Biblích je stejné jako v Kumránských svitcích u Mrtvého moře. Někteří však zastávají názor, že některé verše knihy Jób se dostaly do nesprávného pořadí a že by se mohlo jednat o část následujícího projevu Bildada. Ať už je tomu jakkoli, všichni se na tom shodují.

Otázka: Co tím Bildad chce říci v Jóbovi 25:1–6?

Odpověď: Bildad zde pronáší nejkratší řeč v celé knize. Je to naposledy, co promlouvá buď Bildad, nebo ostatní dva přátelé. Možná je to proto, že si uvědomují, že už nemají co říci. Stručně řečeno: Bůh je tak vysoko a my tak nízko, a propast mezi námi je tak obrovská, že kdo by mohl cokoli vědět o Božích cestách? Bildad zde popírá Boží imanenci. Bildad stručně opakuje:

1) Bůh je Všemohoucí

2) Proto není člověk před Bohem čistý

3) Jestliže ani měsíc a hvězdy nejsou před Bohem čisté, pak samozřejmě ani člověk nemůže být.

Bildad má v tomto pravdu, až na to, že tvrzení o nečistotě hvězd není biblické a člověk není zcela zlý. Způsob, jakým Bildad tyto výroky postavil vedle sebe, však odhaluje mylnou představu. Skutečnost, že Bůh je Všemohoucí, nijak nedokazuje, že Jobovo utrpení je oprávněné. Samotná skutečnost, že Bůh je svatý a spravedlivý, by nedokazovala spravedlnost v případě svévolného, nespravedlivého utrpení.

Bildad chápe, že existuje spravedlnost a že může existovat i milosrdenství. Ve všech svých projevech Bildad, na rozdíl od Elifáze, nikdy nenaznačuje, že by si uvědomoval, že spravedlnost pro bezbožné není vždy okamžitá. Tito tři přátelé společně nikdy nepochopili, že i spravedliví mohou po určitou dobu trpět nespravedlivě.

Otázka: Je v Jóbovi 25:4–6 člověk pouhým červem (larvou mouchy)?

Odpověď: Bildad připomíná Jóbovi smrt. Červ i červík mají krátkou životnost a oba se vyskytují v hrobech. To řekl Bildad, ne Bůh. Metafora je částečně správná, ale nepředstavuje úplný obraz.

Délka našeho života je v Božích očích podobná trávě (Jakub 1:10–11; Izaiáš 40:6–8; Žalm 90:3–6). Pokud jde o motiv země, naše životy jsou ve srovnání s Bohem jako prach (Izaiáš 40:15). Bůh sedí nad lidmi jako nad kobylkami (Izaiáš 40:22). To je však jen polovina příběhu.

Navzdory tomu všemu jsme stvořeni úžasně a podivuhodně (Žalm 139:14) a stvořeni k Božímu obrazu (Genesis 1:27). On má radost ze svých dětí (Sofoniáš 3:17).

Možná žijeme na zemi jen chvilku, ale Bůh nás miluje a váží si nás (Žalm 8:4–8).

Otázka: Kdy, pokud vůbec, byste se měli pokusit diskutovat nebo debatovat s někým, kdo právě prožívá hluboký zármutek, jak je uvedeno v knize Jób 26:1-4?

Odpověď: Když nemá zájem o debatu a nechce ani naslouchat rozumným argumentům, je to ten nejlepší okamžik odložit cokoli, co jste mu chtěli říct. Je čas, kdy je třeba projevit, že vám na něm záleží a že s ním soucítíte. Možná později, až nebude tak rozrušený, bude vhodnější čas s ním rozumně diskutovat.

Otázka: V knize Jób 26:1–4 obsahovaly projevy Jóbových tří přátel mnoho abstraktně vzato správných myšlenek, ale nedokázaly oslovit Jóba tam, kde se právě nacházel. Co musíme udělat, když někomu radíme, abychom se ujistili, že ho oslovujeme tam, kde se právě nachází?

Odpověď: Prvním krokem je naslouchat mu. Můžete naslouchat druhému člověku alespoň na čtyřech úrovních.

Za prvé, využijte ticho. Přestaňte tolik mluvit, pokud má problém vklínit slovo, aniž by vás přerušil.

Za druhé, klást otázky, a to nejen proto, abyste ukázali, že posloucháte, ale také abyste si vyjasnili věci, které by mohly být nejednoznačné a nejsou vám jasné.

Za třetí, ujistěte se, že jste to slyšeli, a zapamatujte si jeho slova. Na závěr se ho můžete zeptat, zda mu můžete shrnout, co řekl, abyste se ujistili, že jste to správně pochopili.

Za čtvrté, snažte se vcítit do situace a pochopit, jaké postoje, předpoklady, pravdy, lži, potřeby, pocity – ať už hříšné či nikoli – v nich mohou být, že řekli to, co řekli, a tak, jak to řekli.

Otázka: Jak lze shrnout Jóbovu odpověď v Jóbovi 26:1–30:31?

Odpověď: Jedná se o Jóbovu nejdelší řeč. Někteří komentátoři se domnívají, že Jób pronesl verše Jób 26:1–6, Bildad (nebo možná Zofar) ho přerušil a promluvil ve verších Jób 26:7–14, a poté Jób pronesl zbytek. Jób však obvykle hovoří o Boží transcendenci více než jeho přátelé, takže je pravděpodobné, že tato slova pronesl právě Jób. Jób už má svých přátel plné zuby a:

(26:1–4) Jób sarkasticky říká: „Vy jste mi opravdu moc pomohli!“ Ve skutečnosti je Jób obviňuje, že mu vůbec nepomohli, protože se snaží někomu vnutit moudrost, kterou znají, a přitom tvrdí, že Jób nemá žádnou moudrost.

(26:5–14) Vím, že Boží svrchovanost a moc nad smrtí, nebem a vodami je jen začátkem Boží moci.

(27) Ačkoli je Bůh ke mně nespravedlivý, dokud já, Jób, budu žít, nebudu mluvit zle ani popírat, že jsem byl spravedlivý. Bohatý se možná těší z prosperity, ale Bůh ho, jeho potomky i rodinu postihne.

(28) Lidé prohledávají všechny hluboké, temné zákoutí země, aby našli kovovou rudu, ale kde můžeme hledat pravou moudrost? Pouze Bůh ji má a my se ji můžeme naučit jen tím, že se budeme bát Hospodina a vyhýbat se zlu.

(29) Byl jsem požehnán. Ach, jak toužím po dnech, kdy nade mnou zářila Boží přátelská rada a mé děti ještě žily. Byl jsem ctěn a lidé mě respektovali. Choval jsem se k druhým dobře. Pomáhal jsem potřebným a utlačovaným a oblékl jsem se do spravedlnosti. Myslel jsem si, že budu v bezpečí až do dne své smrti, a lidé naslouchali mým radám.

(30) Nyní však nemám žádnou čest. Mladíci se mi posmívají, urážejí mě. Nemám žádné požehnání. I mé vlastní tělo mě trápí, neboť Bůh mě sužuje. Nikdo ke mně není laskavý. Bůh mlčí, ačkoli jsem vyslyšel volání chudých.

(31) Uzavřel jsem smlouvu a složil 14 přísah. Mé oči, nohy, srdce i ruce jsou čisté. Kdybych kráčel ve lži, odklonil se od cesty, nechal se svést ženou, upíral spravedlnost služebníkům, odmítal chudé, hromadil chléb, nepomáhal nahým, vykořisťoval sirotky, spoléhal na zlato, radoval se z bohatství, uctíval nebesa, radoval se z pomsty, nebyl štědrý nebo skrýval svůj hřích, ať tedy přijde neštěstí. Jestliže mě Bůh za tyto věci může stíhat, dobře, ale jestliže ne…

Otázka: Měl by být výraz v Jóbovi 26:7 přeložen jako „Zafon“ nebo „sever“?

Odpověď: Zaphon nebo „Sapon“ byla vysoká hora v Sýrii. Zatímco hebrejské slovo znamená „sever“, související sloveso noteh „rozprostírá se“ se používá pouze ve vztahu k nebesům. Někteří se domnívají, že by se to mohlo vztahovat na souhvězdí, která se zjevně otáčejí kolem severního pólu.

Otázka: Co znamená v knize Jób 26:7, že země visí na ničem?

Odpověď: Hebrejské slovo pro „prázdný prostor“ je zde stejné jako slovo použité v Genesis 1:2 pro „beztvarý“.

Mnoho starověkých kultur zastávalo představu, že zemi drží na zádech nějaké zvíře, titánský obr nebo tělo bohyně. Naproti tomu Bůh nějakým způsobem naučil Joba, že země visí ve vesmíru, na ničem.

Otázka: Co jsou v knize Jób 26:11 sloupy nebes?

Odpověď: Existují tři možnosti, co se týče pilířů/základů nebes.

Nebe samotné by se mohlo prostě třást, když Bůh kárá. Pravděpodobnější jsou však následující dvě alternativy.

Hory se nazývají sloupy nebes, stejně jako sloupy země. Otřesy sloupů by se mohly vztahovat na sopky a zemětřesení.

Obzor byl v příbuzném akkadském jazyce Babylóňanů nazýván „základem nebes“.

Otázka: Co tím Jób chce říci v Jóbovi 27:4–6?

Odpověď: Ačkoli to měl Jób z lékařského, finančního i emocionálního hlediska velmi těžké, je zde stále jako skála a prohlašuje, že nebude mluvit bezbožně a neopustí svou bezúhonnost. Jób se nedrží své bezúhonnosti proto, aby si zachoval svou pověst; v Jóbovi 30:1, 9–10 říká, že jeho pověst již byla v očích mnohých zničena.

Otázka: Jak by se v Jóbovi 27:4–6 choval křesťan, který si cení své bezúhonnosti více než prosperity, jinak než křesťan, který si cení více prosperity?

Odpověď: Lidé nikdy nemohou skutečně důvěřovat někomu, ať už je to křesťan nebo ne, kdo si cení prosperity nebo peněz více než své bezúhonnosti. Kdykoli s vámi uzavřou slib nebo dohodu, jak můžete vědět, že ji neporuší, až se naskytne lepší příležitost, zvláště pokud je nesledujete? Pokud někteří lidé jednají správně pouze tehdy, když je sledujete, a jejich sledování vyžaduje velké úsilí, může dojít k situaci, kdy strávíte tolik času a úsilí jejich sledováním, že už nemá smysl nechat je to vůbec dělat. Ale i nekřesťan by měl chtít zaměstnat křesťana, protože ví, že ten dodrží své slovo a bude se snažit ze všech sil, i když ho nikdo nesleduje, jak ukazují Efezským 6:6–7 a Koloským 3:22.

Otázka: Co je v Jóbovi 27:21 tak špatného na východním větru?

Odpověď: Vítr obvykle vanul ze západu a když vanul ze západu nebo z jihu, byl mírný. Ale v relativně vzácných případech, kdy vítr vanul z východu, byl velmi silný a suchý – představte si písečnou bouři. Může uschnout úrodu na poli. Kdybyste se pokusili oddělit pšenici od plev a foukal by východní vítr, odfoukl by jak pšenici, tak plevy. Ačkoli bouře při východním větru nejsou běžné, vyskytují se vichřice, když se vítr otočí ze západu na východ. Jeden arabský slangový výraz ho označuje jako „jedovatý vítr“. Nešlo ani tak o to, že by se lidé obávali, že východní vítr zabije lidi, jako spíše o to, že by poškodil úrodu zemědělců.

Otázka: Je v kostele v Jóbovi 27:23, Jóbovi 34:37, Nahumovi 3:19, Ezechielovi 25:6 a 2. Královské 11:12 lepší říkat „amen“ nebo „chvála Pánu“ než tleskat rukama?

Odpověď: Ne, to není správné. Henry M. Morris z Institutu pro výzkum stvoření (Institute for Creation Research) to navrhl v modlitebním zamyšlení „Days of Praise“ z 12. června 2004. V hebrejštině existují čtyři různá slova pro tleskání/plácání a on tvrdí, že žádné z nich nemá pozitivní konotaci. Například v Nahumovi 3:19 se píše, že ostatní budou tleskat, až uslyší o zničení Ninive. Ve 2. Královské 11:12 zbožní Izraelité tleskali rukama, když byl korunován Joáš, ale Morris říká, že „tím vyjadřovali svůj záměr porazit a zničit bezbožnou královnu Atalju.“

Zde jsou verše ze Starého zákona o tleskání:

caphaq (Strongovo číslo 5606) [vyslovuje se saw-FAK] Jób 27:23; Jób 34:37; Pláč 2:15

teqa (Strongovo číslo 8628) [vyslovuje se taw-KAH] Žalm 47:1; Nahum 3:19

mecha’ (Strongovo číslo 4222) [vyslovuje se maw-KHAW] Žalm 98:8; Izaiáš 55:12; Ezechiel 25:6

nakah (Strongovo číslo 5221) [vyslovuje se naw-KAH] 2. Královská 11:12

Morris má pravdu ohledně pěti nepodtržených veršů, ale mýlí se, pokud jde o tleskání obecně.

Hlavní verše vyvracející tento argument:

Izaiáš 55:12 hovoří o tleskání bez jakéhokoli kontextu triumfu, s výjimkou toho, že bezbožný člověk opouští své myšlenky.

Žalm 47:1 říká: „Tleskejte rukama, všechny národy; provolávejte Bohu hlasem vítězství.“ Žalm 47:3 sice zmiňuje podmanění národů, ale verš 47:1 se na to neomezuje.

Doplňující verše na podporu:

Žalm 98:8 zmiňuje, že Bůh přichází soudit a že Bůh zvítězí. Nejedná se o „vyjádření silného nesouhlasu s bezbožnými lidmi“, protože tleskání je „pro Boha“, nikoli „proti lidem“.

2. Královská 11:12 vypráví o lidech, kteří tleskali a volali: „Ať žije král!“ Morris uvádí, že tleskání „vyjadřovalo jejich záměr porazit a zničit bezbožnou královnu Atalju“, o čemž pojednává 2. Královská 11:13–16. Tleskání však bylo oslavou korunovace mladého krále Joáše, nikoli projevem nepřátelství vůči Atalji.

Závěrem lze říci, že tleskání neslouží pouze k vyjádření nesouhlasu, protože Izaiáš 55:12, Žalm 47:1 a pravděpodobně i Žalm 98:8 a 2. Královská 11:12 ukazují tleskání jako projev souhlasu. I pro ty, kteří si myslí, že tleskání slouží pouze k vyjádření triumfu, bychom měli v kostele tleskat na počest triumfu, který Ježíš dosáhl na kříži, a Jeho vítězství v našich životech.

Otázka: Jaký je hlavní bod kapitoly Jób 28:1–28?

Odpověď: Tato kapitola je rozdělena na tři odlišné části dvěma otázkami: „Kde lze nalézt moudrost?“ v knize Jób 28:12 a „Odkud tedy pochází moudrost?“ v knize Jób 28:20.

Objev pokladu: lidé jsou velmi šikovní v těžbě ze země

Moudrost jako poklad: Přesto však nevidí zjevnou hodnotu moudrosti.

Zdroj moudrosti: Moudrost pochází pouze od Hospodina. Bázeň před Hospodinem je počátkem moudrosti (Žalm 111:10 a Přísloví 1:7)

Otázka: Co se z Jóbova 28:1–28 dozvídáme o tehdejší těžbě?

A: Nemáme k dispozici mnoho informací, ale víme, že v Arábě (jižní Izrael a část Saúdské Arábie) se měď těžila již dlouho před Abrahamem, ačkoli důlní šachty vznikly až později za římské nadvlády. Již před dobou Ezechiáše věděli, jak vykopat šachty až k povrchu, aby dovnitř pronikalo sluneční světlo. V prvním století př. n. l. se v Núbii používaly důlní lampy.

Q: Jak podle Jób 28:1–28 získáváme moudrost a v čem se to podobá těžbě?

Odpověď: I když existují různé druhy těžby, nasaďme si hornícké přilby, rozsvítíme si hornícké lampy a podívejme se na metaforu těžby obecně. Patří sem průzkum, hledání ložisek, výstavba dolu, těžba rudy, její zušlechťování a údržba dolu.

Průzkum: První pravidlo těžby zlata, stříbra nebo jiného kovu zní: „Ujistěte se, že jdete na správnou horu.“ Ani ten nejlepší horník na světě nevytěží z hory žádné zlato, pokud tam žádné zlato vůbec není! Při průzkumu ropy je třeba najít geologickou formaci, která by mohla být vhodným místem pro výskyt ropy. V případě kovů najděte horu, kde již někdo v blízkém podloží nebo v potoce objevil část kovu, který hledáte. Stejně tak nehledejte moudrost na nesprávném místě. Hledejte ji v Božím slově a v spisech a radách zbožných, moudrých lidí. I když můžete najít útržky moudrosti v jiných spisech a jiných náboženstvích, nestojí za to se pokoušet je extrahovat, aniž byste zároveň získali toxické vedlejší produkty.

Průzkum: Rýžování zlata v řece nebo vrtání zkušebního ropného vrtu může přinést ekonomický prospěch, ale může být cennější v tom, že vám ukáže, kde hledat a kde přestat hledat. Některé věci mají zdání moudrosti, ale jsou to jen „faktoidy“, nebo to budou drahokamy, které můžete uplatnit ve svém životě a které vás přiblíží k Bohu?

Výstavba dolu: Jakmile si myslíte, že víte, kde se nachází „hlavní žíla“ nebo jak velký je ropný pole, vybudujte důl, který povede od povrchu k rudě co nejefektivnějším a nejbezpečnějším způsobem. Postavte důl dobře, aby se nezřítil nebo nebyl příliš nepohodlný na to, abyste do něj mohli vstoupit a pracovat tam celý den. Musíte utratit peníze za nákup pevných trámů a kvalitního nářadí s vědomím, že vaše investice času a peněz bude zanedbatelná ve srovnání s výnosy, které očekáváte. Stejně tak získávání moudrosti může být práce, která zabere čas, který byste jinak mohli strávit sledováním televize nebo jinými činnostmi. Oběti času, které přinesete za získání moudrosti, však budou stát za to, co získáte. Někdy se musíte ponořit hluboko do temného dolu, abyste získali ty nejzářivější drahokamy.

Těžba rudy: Mějte vypracovaný konzistentní způsob, jakým se budete moudrost učit a zapamatovávat si ji. Někteří lidé používají zápisník, do kterého si zapisují, co se naučili. Jiní používají počítač nebo si dělají poznámky na okraj svých Biblí. Sdílení toho, co jste se naučili, s ostatními jim nejen pomáhá, ale také to upevňuje ve vaší vlastní mysli. Samozřejmě se můžete naučit ještě více moudrosti, když s vámi ostatní sdílejí to, co se naučili oni.

Očištění rudy: Ne každý detail, který čtete, má stejný význam. Pravidelně si shrňte, jak to, co jste přečetli, uplatnit v praxi, a pak přistupte k činu a jděte dělat to, co jste se naučili. Pokud to neuděláte, můžete to snadno zapomenout. Navíc, pokud víte, co je správné udělat, a neuděláte to, je to hřích, jak říká Jakub 4:17.

Údržba dolu: Čím hlouběji se v dole prokopáváte, tím větší je riziko, že se tunely zřítí, pokud je dostatečně nezpevníte. V jistém smyslu musí krok „budování dolu“ pokračovat i poté, co narazíte na zlatou žílu. Můžete mít dobrý počáteční elán, ale potřebujete také vytrvalost, abyste nevyčerpali energii. Věnovat Bibli 10 minut denně po zbytek života je lepší než 3 hodiny denně první měsíc a pak přestat. A konečně, naše paměť není dokonalá; zapomínáme. Musíte se vracet k tomu, co jste se již naučili, a číst to znovu, abyste nezapomněli.

Jób v Jóbovi 28:13 poznamenává, že lidé jsou tak vynalézaví při těžbě kovů a drahokamů, ale proč nejsou tak dobří v hledání moudrosti?

A nakonec, jedním jednoduchým a skvělým způsobem, jak získat moudrost, je prosit Boha, jak nám radí Jakub v 1. kapitole 5. verši. Opravdu, nemůžeme získat trvalou moudrost, pokud nám ji Bůh nedá. Často se stávalo, že jsem na některé otázky nedokázal odpovědět; modlil jsem se za tu záhadu, ptal se Boha a trpělivě čekal. Někdy to trvalo třeba měsíc, ale vždy jsem dostal odpověď na to, na co jsem se ptal. Do té doby jsem však obvykle měl už další otázku. Nepovažujte své otázky týkající se Bible, křesťanství a života za „potíže“, ale spíše za věci, které vás zajímají a které Bůh může použít, aby vás poučil.

Otázka: Jak je v Jobovi 28:28 bázeň před Hospodinem počátkem moudrosti?

Odpověď: Nejprve si řekněme, co je to moudrost, a pak na otázku odpovíme.

Moudrost lze definovat jako znalosti uplatňované v životě. Může to být ne tak běžný zdravý rozum, jak je popsán v knize Přísloví, lidská chytrost při dosahování cílů, zkoumání životních hádanek nebo také schopnost vyrovnat se s životními situacemi. Slovo „hokmah“ se v knize Přísloví vyskytuje 45krát. Lze jej přeložit jako „moudrost“ nebo také jako „dovednost“, jako je tomu v případě dovednosti tkalce při výrobě svatostánku v Exodu 35:26, truhláře či kováře v Exodu 31:6, dovednosti námořníků v Žalmu 107:27, generála v bitvě v Izaiášovi 10:13, dovednost správce v Deuteronomiu 34:9 a 1. Královské 3:28; a radu moudrého rádce ve 2. Samuelově 20:22. Knihu Přísloví lze považovat za knihu dovedností pro moudrý život. Přejeme si, aby se více lidí chtělo tyto dovednosti naučit.

Bůh je zdrojem moudrosti a jakákoli lidská moudrost, která popírá Boží moudrost, není tak moudrá. Hledat, jak Bůh nahlíží na věci a jak bychom měli žít v souladu s tím, abychom se Mu zalíbili, znamená mít správně nastavené priority. Cokoli jiného znamená „klást důraz na to, co je druhořadé, a opomíjet to, co je podstatné“. Například když Bůh říká, abychom nešli etickou zkratkou, lidé se mohou snažit racionalizovat, proč to platí pro ostatní, ale ne pro ně, nebo proč to v této situaci neplatí, protože po něčem tak moc toužíme. Nebo můžeme prostě říct Bohu: „Dobře. Ve srovnání s tím, abych Tě potěšil, ta druhá věc mi stejně nebyla tak moc potřeba ani jsem ji tak moc nechtěl.“ Tato jednoduchá věc vás může uchránit před mnoha podvody, zlomeným srdcem a ztrátou přátelství i peněz.

Je zajímavé, že za moudré nejsou považovány národy, ale pouze jednotlivci. Úcta k Bohu a poslušnost vůči Němu jsou výchozím bodem skutečné moudrosti. Přísloví 8:13 říká, že bát se Hospodina znamená nenávidět zlo a že Bůh nenávidí pýchu, aroganci, zlé chování a bezbožné řeči.

Otázka: Co je zajímavého na struktuře Jóbovy poezie v Jóbovi 29:1–25, kde vzpomíná na nostalgické „staré dobré časy“, v jejichž návrat doufal?

Odpověď: Kapitoly 29–30 knihy Jób představují Jóbovo závěrečné shrnutí. Kapitola 29 náhle mění tón a přechází do „optativního způsobu“, což znamená vyjádření přání nebo touhy. Jób vzpomínal na dřívější časy, kdy měl kolem sebe své děti, byl prosperující a vážený, budoucnost vypadala slibně a neměl tušení, jakou zkouškou bude muset projít. Tyto verše tvoří symetrický vztah.

Požehnání (29:2–6)

— Čest (29:7–11)

— — Jóbova dobrota (29:12–17)

Požehnání (29:18–20)

— Čest (29:21–25)

Otázka: V Jóbovi 29:3–5 Jób poslouchal Boha, snažil se plnit Boží vůli a vyhýbal se tomu, co se Bohu nelíbilo, ale také se v Bohu radoval. Jaký by byl dnešní křesťan, kdyby se v Bohu neradoval?

Odpověď: Křesťan by mohl působit zbožně, pilně, poslušně a pracovitě, ale když jedná z vlastní síly, člověk by se mohl ptát, zda to opravdu vydrží po celý život. Někdy má křesťan prostě příliš mnoho věcí na práci (nebo si to alespoň mylně myslí), než aby měl čas trávit s Bohem.

Představte si, že máte manžela či manželku, kteří jsou věrní, pilně přispívají k chodu rodiny, dobře si pamatují vše, co je třeba udělat, a sdělují vám novinky a úkoly, o kterých potřebujete vědět, ale jsou prostě příliš zaneprázdněni na to, aby s vámi trávili nějaký čas. Nebo možná nebyl až tak zaneprázdněný; prostě s vámi nechtěl trávit čas. I kdyby tomu tak nebylo, nebylo pro něj prioritou trávit s vámi nějaký „společný čas“. Řekli byste, že to bylo dobré manželství?

Jsme součástí Kristovy nevěsty. Je však možné, že někteří křesťané zacházejí s Bohem stejným způsobem.

Otázka: Proč byl Jób v Jobovi 29:7–17 dříve tak vážený a jak dlouho ta úcta trvala?

Odpověď: Jób nebyl vážený proto, že byl bohatý a mocný. Tento bohatý a mocný muž si naopak získal velkou úctu tím, že své bohatství a moc využíval k dobrým účelům. Jób pomáhal potřebným, vdovám, chudým a sirotkům. Sám Jób byl možná překvapen, jak rychle se úcta, kterou k němu někteří chovali, vypařila, jakmile už neměl prostředky na to, aby pomáhal druhým, a vypadalo to, jako by byl potrestán Bohem. Na konci knihy Jób, když znovu nabyl svého bohatství a měl více dětí, se ptám, nakolik Jóbovi záleželo na nově nabyté úctě těch, kteří se mu dříve posmívali.

Otázka: Co byste na základě Jób 29,1–25 řekli křesťanovi, který žije minulostí a touží po „starých dobrých časech“?

Odpověď: Pomineme-li skutečnost, že paměť je někdy selektivní a že v různých životních obdobích nás čekají různé výzvy, můžete mu říci: „Nezabývej se tím; tvé nejlepší dny máš ještě před sebou!“ 1. list Petrův 1:3–4 říká: „Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Svým velkým milosrdenstvím nás znovuzrodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, ⁴ a k dědictví, které je neporušitelné, neposkvrněné a nezmizitelné, uchované v nebi pro vás,“ (BSB)

Otázka: Proč někteří lidé, podobně jako tito posměvači, kteří dříve projevovali Jóbovi úctu, „kopou do lidí, když jsou na dně“ (Jób 30:1)?

A: Někteří lidé se cítí lépe, když mohou někoho ponížit, zejména pokud v tom nevidí žádné negativní důsledky. Jiní si myslí, že si u lidí, které považují za důležité, vylepší své společenské postavení tím, že budou mluvit proti těm, proti kterým se staví všichni ostatní. Dnes můžeme pozorovat takzvanou „kulturu rušení“, která se snaží umlčet ty, kdo s ní nesouhlasí. Jedním z důvodů, proč je v tom úspěšná, je křehké ego, které někteří lidé mají, když je ostatní ponižují.

Q: Myslíte si, že v Jóbovi 30:1 projevil Jób sám trochu arogance?

Odpověď: Ano. Všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, ale Jób některé lidi posoudil jako méněcenné než své hlídací psy. Na jedné straně by psi byli věrní a dalo by se na ně spolehnout, že udělají, co mají, což by se o některých lidech říci nedalo. Na druhé straně však Jób neměl rád, když jím někdo pohrdal, ale sám pohrdal určitými jinými lidmi.

Otázka: Co tím Jób chce v 30. kapitole říci?

Odpověď: Všechny ty dobré časy z minulosti, o nichž se píše v 29. kapitole knihy Jób, tvoří ostrý kontrast k ubohému stavu, který nyní popisuje v 30. kapitole. V Jobovi 30:1–8 Job označuje ostatní lidi za bezcenné hlupáky a poté v Jobovi 30:9–31 si stěžuje, že i tito lidé si myslí, že jsou lepší než on. To raní Jobovu pýchu. Jako křesťané bychom se měli soustředit na to, abychom se líbili Bohu, a na rozdíl od Joba neměli soudit hodnotu druhých ani věnovat přílišnou pozornost tomu, co si ostatní myslí.

Otázka: Jak se v Jóbovi 31:1–40 vypořádáte s tím, když někdo trvá na tom, že se musíte hájit za něco, co jste udělali, i když v tom nevidíte potřebu?

Odpověď: Jób si uvědomuje, že se musí hájit před svými třemi přáteli, kteří údajně přišli Joba utěšit, ale ve skutečnosti ho nakonec jen obvinili. Obecně platí, že byste měli něco říct, například popřít falešné obvinění a alespoň stručně vysvětlit proč. V závislosti na situaci se jich můžete zeptat, jaké důkazy by je přesvědčily o tom, co říkáte. Někdy však možná budete chtít zvážit, kolik času chcete strávit rozhovorem s někým, kdo vám stejně neposlouchá. Než však odejdete, možná byste měli říci, že máte pocit, že „nechtějí být zmateni fakty“, a že by měli nejprve prokázat, že jsou ochotni zvážit vaše slova, než na ně budete plýtvat dalšími slovy.

Otázka: Co je na Jobových paralelech v Jobovi 31:1–40 poněkud zajímavé?

Odpověď: Jób nám poskytuje důvěrný vhled do svého srdce, do toho, jak se na věci dívá. Jeho spojování různých hříchů s Božími vlastnostmi či vlastnostmi nebes je poměrně jedinečné a velmi zajímavé. Uvádí slib a 14 přísah, které složil, a důvody, proč je spravedlivý. Bylo by dobré si je zapamatovat jako některé z důvodů, proč bychom měli ve svém životě zachovávat spravedlnost.

Uzavřel smlouvu se svýma očima, že nebude pohlížet na ženu s chtíčem – Boží oči sledují (Jób 31:1–3)

Lež a podvod – nechtěl bych se toho dopustit a být souzen na Božích vahách – pokud mi v rukou ulpělo cokoli, co patří jiným, ať mi nepřinese žádný užitek to, co mé ruce zasazují (Jób 31:5–7).

Toužil jsem po cizím majetku nebo jsem si ho vzal – nechci, aby Bůh dopustil, aby si jiní vzali mé věci (Jób 31:8–9).

Nechal jsem se svést ženou – nechci, aby jiní muži spali s mou ženou nebo mě finančně zruinovali (Jób 31:9–12)

Odmítl jsem spravedlnost svým služebníkům a dělníkům – co bych dělal, kdyby mě Bůh konfrontoval? Bůh stvořil nás všechny. (Jób 31:13–15)

Kdybych svou rukou odepřel pomoc chudým a vdovám (Jób 31:16),

nedal jídlo sirotkům (Jób 31:17–18),

neoblékl chudé (Jób 31:19–20),

utlačoval sirotky u soudu

Ať mi upadne paže: – Nechci, aby mi Bůh fyzicky ublížil. – Tyto věci bych neudělal ze strachu před Boží slávou (Jób 31:21–23).

nespoléhal na zlato a nehledal v něm jistotu (Jób 31:24).

Radoval jsem se ze svého velkého bohatství (Jób 31:25).

Projevoval úctu slunci nebo měsíci

Bůh by mě soudil za tyto hříchy nebo za nevěrnost vůči Bohu na výsostech (Jób 31:26–28).

Radoval bych se z pádu svého nepřítele a proklínal bych ho (Jób 31:29–30).

Nebyl jsem štědrý k těm, kteří žili v mé domácnosti (Jób 31:31).

Neukázal jsem pohostinnost cizinci (Jób 31:32).

Skrýval jsem svůj hřích, jak to lidé dělají, protože jsem se bál veřejného mínění (Jób 31:33–34).

Mlčel jsem

[když už o tom mluvím, přál bych si, aby mě právě teď „Někdo“ slyšel!] (Jób 31:35–37).

Utlačoval jsem své nájemníky – nechtěl bych, aby Bůh nechal vyrůst trní místo obilí (Jób 31:38–40).

Otázka: Je v Jóbovi 31:1 to, že se na ženu nedívá s chtíčem, součástí morálky Nového zákona, nebo morálky Starého zákona?

Odpověď: Mít čistý pohled se Bohu líbí za všech okolností. Ačkoli to Bůh ve starozákonním zákoně výslovně nepřikázal, Boží poslušní služebníci, jako například Jób, nehledali, co všechno by jim mohlo projít, ale spíše se snažili ve všem, co dělali, potěšit Boha. Jób nepotřeboval starozákonní zákon, aby to věděl, protože velmi pravděpodobně žil ještě před zavedením Mojžíšova zákona.

Mimochodem, někteří lidé se domnívají, že se zde odkazuje na blízkovýchodní bohyni plodnosti. Ačkoli Jób neuvažoval o uctívání žádných modlářských bohů či bohyň, tento verš se s větší pravděpodobností vztahuje na ženy obecně, nikoli pouze na jeden konkrétní obraz bohyně.

Otázka: Co Jób v Jóbovi 31:7 říká o čistotě svých rukou?

Odpověď: Orientální Kethiv ukazuje, že to znamená „ulpět na“. Tím se tedy říká: „Jestliže se na mých rukou něco ulpělo“. Jinými slovy: „Jestliže má Jób lepkavé prsty a něco ukradl.“

Otázka: Co se v Jobovi 31:13 říká o zacházení s lidmi, kteří jsou vám podřízeni?

Odpověď: Zde je příklad. Představte si, že musíte rozhodnout ve sporu mezi dvěma lidmi. První z nich je pro vás velmi důležitý a chcete si zachovat jeho přízeň, zůstat s ním v dobrých vztazích. Druhá osoba se vám jeví jako bezvýznamná; je vám naprosto jedno, co si o vás myslí. V této záležitosti však ten první nemá pravdu. Rozhodnete se ve prospěch prvního člověka kvůli důležitosti vašeho vztahu s ním, nebo rozhodnete spravedlivě? Jób zvolil druhou možnost.

Komentář Keil-Delitzsche k Starému zákonu, sv. 4, část 2, str. 183, uvádí příklad, v němž si toho všimli i rabíni. „V midraši z díla Giuseppe Leviho *Parabola, Legenden und Gedichte aus Talmud und Midrasch*, str. 141 (německý překlad z roku 1863): Manželka R. [rabína] Joseho se pohádala se svou služebnou. Její manžel přišel a zeptal se na příčinu sporu, a když viděl, že jeho žena je v neprávu, řekl jí to v přítomnosti služebné. Manželka v hněvu řekla: „Ty říkáš, že jsem v neprávu, a to v přítomnosti mé služebné?“ Rabín odpověděl: „Činím tak, jak činil Jób.“

Otázka: Co říká Job 31:13 o otroctví?

Odpověď: Otroctví bylo ve starověkém světě všudypřítomné. Zákon daný skrze Mojžíše povoloval izraelské otroky, například v případě nesplacení dluhu, ale izraelští otroci museli být každých sedm let propuštěni na svobodu. Jedinou výjimkou byl případ, kdy otrok miloval svého pána a toužil zůstat otrokem po celý život.

Job 31:13 by byl šokem pro vlastníky otroků v řeckém a římském světě. Jobovi otroci a služebníci směli nejen mít stížnosti na své pány, ale také je otevřeně vyjadřovat a očekávat, že s jejich stížnostmi bude naloženo spravedlivě.

Otázka: Jaký význam má poslední věta v Jóbovi 31:25?

Odpověď: Často, když lidé zbohatnou, mají sklon si myslet, že to vše bylo díky jejich chytrosti, tvrdé práci nebo jiným schopnostem. Lidé často bagatelizují skutečnost, že se prostě mohli ocitnout na správném místě ve správný čas. Když lidé zdůrazňují mé bohatství, které jsem získal vlastníma rukama, nejsou vděční Bohu za to, co jim Bůh dopřál.

Otázka: Co znamená v Jóbovi 31:27 polibek ruky?

Odpověď: Je to velmi podobné modernímu zvyku posílat vzdušný polibek. Pokud máte rád někoho, kdo je od vás vzdálený, můžete políbit svou ruku a pak ji natáhnout směrem k té osobě.

Otázka: Jaký význam má tato nevěra v knize Jób 31:26–28?

Odpověď: Jób říká, že kdyby měl uctívat, klanět se, ctít, zbožňovat (atd.) slunce nebo měsíc, dopustil by se hříchu proti Bohu. Jób Ho nazývá „Bohem na výsostech“, aby zdůraznil marnost uctívání bytostí a věcí, o nichž víte, že nejsou Nejvyšším Bohem.

Když mluvíte s hinduisty nebo buddhisty mahájány, kteří uctívají mnoho idolů, zeptejte se jich, proč neuctívají Nejvyššího Boha místo svých malých božstev. Když mluvíte s mormony, kteří věří, že „bůh tohoto světa“ měl boha a otce většího než on sám, který měl zase boha a otce většího než on sám, zeptejte se mormonů, proč neuctívají Nejvyššího.

Otázka: Naznačuje Job 31:33, že Adam zakryl svůj přestupek [předčasný manželský vztah s Evou] tím, že si zakryl pohlavní část těla, jak učí kacíř reverend Moon v knize Božský princip, 5. vydání (1977), str. 72?

Odpověď: Vůbec ne. Adam a Eva po svém hříchu udělali čtyři věci:

1. Ušili si oděvy z fíkových listů (Genesis 3:7)

2. Skryli se před Bohem (Genesis 3:8)

3. Adam se bál (Genesis 3:10)

4. Adam obvinil Evu a Eva obvinila hada (Genesis 3:12–13)

Job 31:33 se zmiňuje o tom, že Adam skrýval svůj hřích. To by se mohlo vztahovat na to, že se Adam schoval nebo obviňoval Evu, stejně jako na to, že si ušil oděv, nebo k tomu navíc. I kdyby se to vztahovalo na to, že se Adam a Eva oblékli, stále to nijak nedokazuje sexuální hřích.

Otázka: Co by si Jób v Jóbovi 31:36–37 nasadil jako korunu?

Odpověď: Jób říká, že kdyby byly všechny obvinění proti němu sepsány, je si svou spravedlností tak jistý, že by tu knihu nosil jako korunu! Jób říká, že by si přál, aby se mohl přiblížit k Bohu, tak jako se princ přibližuje ke králi, a všechno mu vysvětlit a vyjasnit si to.

Existují ve vašem charakteru nějaké zbožné vlastnosti, do nichž jste vpustili pýchu, aby je zkazila? Jsou věci, na které byste byli hrdí, kdybyste stáli před Bohem? Pokud ano, zamyslete se znovu, než skutečně předstoupíte před Svatého. Bůh nás nemiluje kvůli ničemu, co jsme vykonali nezávisle na Něm. Bůh nás stvořil pro Sebe a my bychom měli být radostní, nikoli pyšní, z toho, co skrze nás koná.

Otázka: Proč se v Jóbovi 31:40 píše: „Tím končí slova Jóba“?

Odpověď: Pravděpodobně proto, abychom neočekávali další Jóbovy projevy. Jób ve skutečnosti promlouvá (možná by bylo vhodnější slovo „mumlá“) později v Jóbovi 40:3–5 a Jóbovi 42:1–6.

Neměli bychom se urážet kvůli tomu, co není vysvětleno. Je v pořádku chtít porozumět, ale neměli bychom požadovat, abychom porozuměli.

Otázka: Proč měl v knize Jób 32:1–37:24 pravdu Elihu a ostatní čtyři muži se mýlili?

Odpověď: Jób tvrdil, že jeho utrpení je způsobeno tím, že Bůh je nespravedlivý. Jobovi přátelé tvrdili, že Jobovo utrpení je důsledkem Jobova hříchu. Dostali se do slepé uličky. Elihu řekl, že oba se mýlí, a rozhněval se na slova těchto jinak moudrých mužů. Bůh neřekl, proč Job trpí, a bylo troufalé tvrdit, proč tomu tak je. Můžeme však vidět, že Bůh jedná spravedlivě, ale často musíme na Jeho spravedlnost čekat, protože v tomto pozemském životě nepřichází vždy.

Elihuovy argumenty byly správné. Elihu se představil těm čtyřem a případným přihlížejícím a v 32. kapitole knihy Jób si vymezil právo promluvit. Avšak v jeho dlouhých vysvětleních o hodnotě svých slov si někteří lidé myslí, že možná překročil hranici a choval se arogantně. Samozřejmě, Jób 32:2–3 říká, že Elihu byl rozhněván řečmi těchto věřících, když promlouval.

Otázka: Co se Elihu snaží sdělit v Jóbovi 32:1–37:24?

Odpověď: (32) Elihu si myslí, že všichni čtyři se mýlí.

(33) Jobe, řekl jsi, že jsi bezúhonný a že Bůh je k tobě nespravedlivý. Nejsi spravedlivý v tom, že se hádáš s Bohem, který nám nedluží žádná vysvětlení. Bůh k nám promlouvá a zasahuje v náš prospěch, a Bůh nás může zachránit před záhubou.

(34) Vy tři moudří muži se mýlíte, protože Joba neopravujete. Vy tři i Job máte v podstatě stejný problém; myslíte si, že můžete přijít na důvod Jobova utrpení a že Bůh je povinen vám to sdělit. Myslíte si, že je to kvůli nějakému skrytému hříchu, jinak by Bůh byl nespravedlivý. Jediná správná odpověď na to, proč Job trpí, zní: „BŮH NÁM TO JEŠTĚ NEŘEKL.“

(35) Jobe, mýlíš se, když říkáš, že má spravedlnost převyšuje Boží. Elifaz se mýlí (v Jóbovi 22:2), když říká, že je jedno, zda jsme spravedliví, či bezbožní. Bůh má zalíbení v zbožnosti. Bůh není nespravedlivý. Pokud nejsi ochoten čekat na Jeho spravedlnost, jen množíš slova bez poznání…

(36–37) O Boží spravedlnosti však můžeme říci toto: Bůh nikoho nepohrdá. Je proti bezbožným a utlačovaným prokazuje spravedlnost. Nemůžeme poznat celou Boží velikost, ale já se vrhnu, abych uslyšel Boží hlas. Jobe, Boží skutky jsou tak podivuhodné a On je dokonalý ve svém poznání. Chceš-li se přít s Bohem, pak nás pouč, co my, pouzí smrtelníci, Mu můžeme říci?

Otázka: Kde se v Jóbovi 32:2 nacházel „Buz“?

Odpověď: Buz byl synem Nahora a Milky, a tedy Abrahamovým synovcem (Genesis 22:20–21). V Genesis 10:23 se také zmiňuje Uz, syn Aramův. V každém případě žili na území dnešní Sýrie. Buz je zmíněn také v Jeremjášovi 25:23.

Otázka: Kdy bychom podle Joba 32:6–7 měli dát přednost ostatním a zdržet se mluvení?

Odpověď: Někdy se můžete zdržet z úcty a zdvořilosti. Jindy můžete s mluvením počkat, až vám ostatní budou lépe naslouchat. To ukazuje, že Jób a jeho tři přátelé nebyli jediní přítomní. Možná tam kromě Elihu byla i skupina dalších lidí.

Otázka: V knize Jób 33:6 a 36:2 Elihu řekl, že vystupuje jako Boží mluvčí. Bylo to správné?

Odpověď: Ano, protože Bůh Elihuho nekáral, na rozdíl od Joba a jeho tří přátel. Děláme to neustále, když sdílíme evangelium nebo někoho vedeme k víře. Je však velmi důležité, aby to, co říkáte, bylo správné. Kromě toho Elihu v knize Jób 32:10, 17 skutečně uvedl, že se jedná o jeho názor, a v knize Jób 34:3–4 nepožádal Jóba a jeho tři přátele, aby jeho slova přijímali nekriticky, ale aby je prověřili, tak jako se ochutnává jídlo. I Jóbovi tři přátelé vystupovali jako Boží mluvčí, ale neříkali správné věci.

Otázka: Co bylo v Jóbovi 33:9–36:23 dobrého na Elihuově projevu?

Odpověď: Bylo toho několik.

Opakování toho, co řekl Jób: Za prvé, Elihu ukázal, že Joba respektuje tím, že mu skutečně naslouchal. Elihu zopakoval Jóbova slova na 16 místech: Jób 33:9a, 33:9b, 33:9c, 33:10a, 33:10b, 33:11a, 33:11b, 34:5a, 34:5b, 34:6a, 34:6b, 34:6d, 34:9, 35:2, 35:3 a 36:23. Tři přátelé nikdy neopakovali to, co řekl Jób, zatímco Elihu dal najevo, že poslouchá.

Reakce na konkrétní body: Elihu reagoval na konkrétní věci, které Job řekl.

V reakci na obecný, základní postoj: Elihu se zaměřil na základní stížnosti, jak je vyjadřoval Jóbův tón.

Otázka: Jak by se dalo shrnout, co měl Jób říci v Jóbovi 33:9–33?

Odpověď: Ačkoli je obtížné shrnout vše, co Jób skutečně řekl, zde je shrnutí toho, co měl Jób říci, jak to formuloval Elihu.

1) Uvědomuji si, že nejsem dokonalý ani spravedlivější než Bůh (Jób 33:9; 34:5; 35:2).

2) Prosím, pouč mě tedy, v čem jsem se mýlil, abych se mohl kát (Jób 34:32).

3) Nebudu se hádat s Bohem, ale přiznám Mu spravedlnost (Jób 33:13; 34:17; 36:3).

4) Vím, že Bůh skutečně mluví (Jób 33:14–22; 35:10–11; 37:22), naslouchá (Jób 34:28) a zachraňuje i trestá (Jób 36:8–16).

5) Budu chválit a velebit Boží majestát (Jób 36:24–26; 37:5, 14).

6) Vím totiž, že lidé nerozumějí Božím cestám (Jób 36:22–23, 29; 37:14–18).

Otázka: Co bychom měli dělat, když se setkáme s tragédií, jak je uvedeno v Jóbovi 33:9–33?

Odpověď: Když čelíme tragédii, měli bychom se chovat podobně, jak Elihu řekl, že měl Job jednat:

1) Uvědomit si, že každý z nás se dopustil něčeho špatného a mohl se rozhodnout jinak.

2) Zeptat se, zda existuje nějaký hřích, který jsme ignorovali nebo o kterém nevíme, za který bychom měli prosit o odpuštění, činit pokání a už ho neopakovat.

3) Neobviňujte Boha a neukazujte na něj prstem.

4) I v době smutku se přibližujme k Bohu v modlitbě.

5) Chvalte Boha i v této situaci.

6) Uvědomte si, že nevidíme celkový obraz tak, jak ho vidí Bůh.

Otázka: Co řekl Elihu v knize Jób 34:5–37 proti Jóbovým třem přátelům?

Odpověď: Ano, Jób se mýlil, když tvrdil, že je spravedlivý a že Bůh porušil spravedlnost (Jób 34:5–7).

Ale mýlíte se, pokud si myslíte, že by Bůh byl nespravedlivý, kdyby nyní dopustil těžké časy i pro zbožné (Jób 34:16–19).

Jobovi přátelé si mysleli, že utrpení přichází pouze proto, aby Bůh potrestal. Elihu naznačuje, že utrpení může také přijít, aby poučilo. Jak říká Simone Weilová v knize „Gravity and Grace“: „Extrémní velikost křesťanství spočívá v tom, že nehledá nadpřirozený lék na utrpení, ale nadpřirozené využití pro něj.“

Otázka: Kdy byste se podle Jób 34:8 měli od někoho oddělit, protože na vás má špatný vliv?

Odpověď: Obecně je dobré pohybovat se mezi nekřesťany a mít nekřesťanské přátele. Mohou vidět vaše svědectví a možná přijdou k Pánu. Někteří lidé však dali najevo, že nemají v úmyslu se k Bohu nikdy obrátit. Pokud je nepřibližujete k Bohu a oni naopak působí na vás tak, že se od Boha vzdalujete, pak si musíte najít jiné přátele.

Otázka: Jaký je hlavní bod Elihuova projevu v knize Jób 35:1–16?

Odpověď: V Jóbovi 35:1 Elihu nutně nekritizuje žádnou konkrétní větu, kterou Jób pronesl, ale celkový tón jeho tvrzení, že je spravedlivější než Bůh a že být spravedlivým se nevyplácí. Jako křesťané se musíme dívat vzhůru!

Otázka: Jak odpovíte v Jóbovi 35:3, když se někdo zeptá, proč by měl být spravedlivý, když se zdá, že Bůh právě teď nic nedělá?

Odpověď: Rozvíjení svého charakteru a vztahů s ostatními přináší okamžité výhody. Někdy to má okamžité důsledky, jako například uvěznění. Většinou však tyto krátkodobé věci nevidíte. Pro ztracené existují dlouhodobé, závažné důsledky, zatímco pro svaté, kteří konají spravedlivé skutky pro Boha, jsou připraveny koruny a další odměny.

Otázka: Jaký je v Jóbovi 35:5, 10 a následujících; 36:24–37:24 velký kontrast mezi Elihuem a Jóbem, a také mezi Jóbem a jeho třemi přáteli?

Odpověď: Elihu je muž chvály, zatímco oni jimi nejsou, nebo alespoň Jób v tomto konkrétním okamžiku tak nepůsobil. Elihu nepopírá, že je situace obtížná; nabádá však Jóba, aby se rozhlédl po Božích zázracích a přesto Boha chválil.

Otázka: „Zraňuje“ náš hřích v Jóbovi 35:6–8 nějakým způsobem Boha?

Odpověď: Odpověď má dvě části.

Ne, Job 35:6–7 ukazuje, že Všemohoucí Bůh, který naplňuje nebesa i zemi, není ani zraněn, ani mu nepomáhají činy lidí, ani andělů, ani démonů.

Můžeme však Boha oslavovat (nebo ne). Naše spravedlivé skutky, vykonané ze správného srdce, však Boha oslavují. V Jóbově případě Jób 1:8–12 ukazuje, že Jóbova spravedlnost měla pro Boha takový význam a přinášela Mu potěšení, že o ní Bůh řekl Satanovi. Jóbova trvalá bezúhonnost jak oslavovala Boha, tak Satanovi ukázala, jak malý vliv měl Satan na Jóbovu spravedlnost.

Zastavili jste se někdy a zamysleli se nad tím, jak úžasně podivné je, že nám, malým lidem, byla dána schopnost rozhodnout se oslavovat Boha?

Otázka: V Jóbovi 35:10; Žalmu 77:6; 119:54–55; Izaiášovi 30:29 – jak nám Bůh dává písně v noci?

Odpověď: Bůh nám dává radostné písně i v dobách soužení. A samozřejmě můžeme zpívat, když nás Bůh z našeho soužení vysvobodí.

Někdo kdysi řekl: „Po půlnoci se nikdy neděje nic dobrého.“ No, technicky vzato to není pravda. Můžete být vzhůru a chválit Boha! Doufejme, že pokud ležíte v posteli se svým partnerem, tiše Boha chválíte.

Otázka: Je v Jóbovi 36:4 a následujících verších subjektem Bůh nebo Elihu, když Elihu říká: „S tebou je ten, kdo je dokonalý v poznání“?

Odpověď: V tomto verši samotném je to nejednoznačné. Pokud Elihu odkazuje na Boha, říká, abychom se upínali k Božímu poznání a nepovažovali se za moudré ve svých vlastních očích. Pokud však Elihu odkazuje na sebe, znamenalo by to, že je i on arogantní. Je to paradox, že právě někdo, kdo je trochu arogantní, může být nejcitlivější na to, aby odhalil aroganci u druhých. V tomto verši samotném by to tedy mohlo být tak i tak.

Elihu nám však v Jóbovi 37:16 sděluje, koho má na mysli: je to Bůh, kdo je dokonalý ve znání.

Otázka: Jak mohl Elihu v knize Jób 36:27–28 vědět o odpařování, když o něm jako první, o čem víme, psali až Řekové v pozdější době?

Odpověď: Ačkoli není jasné, kolik toho Elihu o odpařování věděl, zdá se, že zde má základní představu. Řekové, přinejmenším již v době Hésioda v 8. století př. n. l., znali mlhu a nazývali ji anathyamiasis. (Theogonie 1928, 1958, s. 547–553). Thales z Milétu v roce 585 př. n. l. zastával názor, že voda je ústředním prvkem všeho, a vyučoval o odpařování. Poté o odpařování psali Anaximander z Milétu, Aetius, Xenofanes z Kolofonu (cca 530), Diogenes Laertios, Aristoteles (cca 350 př. n. l.) a další.

Domníváme se však, že kniha Jób byla napsána po době Josefa a jeho bratrů a před dobou Mojžíše, tedy před rokem 1447 př. n. l., dlouho před jakýmikoli známými řeckými spisovateli.

Ačkoli Řekové byli prvními, o nichž víme, že o tom psali, nebyli prvními, kdo to znázornili. Egyptská nástěnná malba zobrazuje otrockého chlapce, který čerpá vodu z Nilu a ovívá ji, aby ji ochladil pro svou paní. To se odehrálo v roce 2 500 př. n. l., což je asi o 500 let dříve než Abraham. Dalším trikem, který chytří Egypťané používali, bylo namočit deku do vody a pak si na ni lehnout, když šli spát. Rozhodně tedy měli představu, že voda se v horku může vypařit a také věci ochladit. Více informací najdete na https://quilohome.com/evaporative-cooling-ancient-world/ a https://sleepbetter.org/sleep-like-an-egyptian/.

Otázka: Co nového zde Elihu říká v knize Jób 36:13–32?

Odpověď: Elihu se nevyjadřuje k tomu, zda si Jób něco z toho zasloužil, či nikoli. Elihu však říká, že kdyby Jób následoval Boha, kdyby byl i nadále poslušný, Bůh by ho z toho již dávno vysvobodil.

Někdy, když se ocitneme v situaci, ze které se můžeme poučit, Bůh nás v ní nechává po dobu, která se nám zdá extrémně dlouhá. Možná nás Bůh v té situaci nechává, dokud se nenaučíme to, co se máme naučit. Proste tedy Boha, aby vás naučil tomu, co chce, abyste pochopili.

Otázka: Jak v Jóbovi 36:15 Bůh promlouvá k lidem v jejich utrpení?

A: Lidé mohou být hluší, když se vše daří, ale jsou ochotnější naslouchat a zvážit něco nového, když se nacházejí v tísni. Kromě toho nás však Bůh může prostřednictvím utrpení, dokonce i nespravedlivého utrpení, naučit věcem, které bychom se jinak možná nikdy nenaučili. Bůh také může využít utrpení v jedné oblasti k odstranění problému nebo hříchu v jiné oblasti.

Q: Co jiného zde Elihu říká v knize Jób 37:14–23?

A: Elihu říká: „Přestaňte tolik mluvit. Poslouchejte a zamyslete se nad Božími divy.“

Otázka: Jak je v Jobovi 37:18 nad zemí pevná klenba?

Odpověď: Jedná se o přirovnání, které srovnává oblohu s čistým zrcadlem. V té době se zrcadla vyráběla z vysoce vyleštěného kovu, protože skleněná zrcadla ještě neexistovala.

Otázka: Proč Bůh v knize Jób 38:1 neodpověděl Jóbovi dříve?

Odpověď: Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, mohlo by existovat alespoň čtyři důvody.

Za prvé, to, že před Bohem promluvil Elihu, by naznačovalo, že Bůh necítil povinnost přímo odpovídat na Jóbova obvinění.

Za druhé, Jób se k Bohu tolik nemodlil, jako spíše vznesl proti Bohu obvinění.

Za třetí, zdálo se, že nikdo v knize neměl hlas chvály a trpělivě na Boha nečekal, dokud nepromluvil Elihu.

Za čtvrté, Bůh Joba zkoušel (jako v knize Daniel 3:16–18), přičemž zároveň demonstroval svou naprostou a úplnou moc nad Satanem (Jan 12:31; Jakub 4:7).

Na rozdíl od Jóbových tří přátel bychom měli Boha prosit, aby nám dal osvícení v našich myšlenkách a rozhovorech. Máme potřebu modlit se za moudrost a osvícení, jak je uvedeno v Efezským 1:15–23.

Otázka: Proč je v Jóbovi 38:1 vhodné, aby Bůh promlouval z bouře?

Odpověď: Kniha Jób začíná bouří, kterou Satan využil k zabití Jóbových dětí. Nyní tedy končí mocí bouře, v níž Bůh přichází a promlouvá přímo. Cesta Hospodinova je ve vichru a bouři (Nahum 1:3).

Otázka: Proč se Bůh v knize Jób 38:2 nejprve ptá, kdo bez znalosti věci zatemňuje Boží záměr?

Odpověď: Když Jób řekl, že se Bůh stal jeho nepřítelem, jen tím zmátl ostatní lidi. Jób požádal Boha o svůj den u soudu. Nyní, když ho dostal, je Jób vyděšený. Jób teprve nyní začíná vidět, že se k Bohu choval arogantně, a ví, že to není dobrá situace.

Bible nás varuje před pýchou v Žalmu 75:4–5; Příslovích 13:10; 29:23 a 30:13. Nemáme se považovat za moudré ve svých vlastních očích, jak uvádějí Přísloví 3:7; 26:12; 28:11 a Římanům 12:16.

Job však nakonec bude rád, že s ním Bůh promluvil. Nyní Job ví, že není sám; Bůh je po jeho boku. I Izaiáš 41:10; Žalm 73:23 a Jan 14:18; 16:32–33 říkají, že Bůh je s námi.

Otázka: Proč v knize Jób 38:3–39:30 Bůh nepočkal, až Jób odpoví na každou otázku, a proč Jóbovi prostě neřekl, v čem se mýlil?

Odpověď: Bůh reagoval na Jóbova obvinění. Místo toho, aby poskytl vysvětlení, však Bůh Jóbovi odpověděl tím, že mu sám položil osmdesát rétorických otázek, které se týkaly všeho od Jóbovy identity až po jeho schopnosti. Představte si na chvíli, že byste skládali závěrečnou zkoušku z vysokoškolského předmětu, celá zkouška by se skládala pouze z těchto 80 otázek a vy byste neznali odpověď ani na jednu z nich! Jak byste se cítili? Pravděpodobně trochu jako Jób v této situaci. Job bez vědomí zatemňoval Boží záměr a Bůh mu ukázal, jak jeho omezené chápání zatemňuje Boží záměr, než ho osvítil.

Nejde o to, aby Jób odpověděl na otázky, ani o to, aby Bůh odpověděl na Jóbovy otázky, z nichž každá vycházela z nevědomosti. Jde o to, aby Jób poznal, že není schopen odpovědět na žádnou z Božích otázek. Pokud chtěl Jób hrát na skeptika, pak mohl Bůh hrát na skeptika ohledně toho, co Jób ví, tím, že mu ukázal, že Jób, ačkoli spravedlivý, ve svém vlastním chápání věděl málo nebo nic. Bůh Jóbovi stále nevysvětloval své cesty; spíše je předváděl bez vysvětlení, které nebyl povinen poskytnout. Pokud můžeme soudit, Bůh Jóbovi nikdy neodhalil situaci se Satanem v 1. kapitole knihy Jób.

Otázka: Jak v Jóbovi 38:2 Jób zastřel Boží záměr?

Odpověď: To NEZNAMENÁ, že Jób zakryl nebo bránil čemukoli z Božího vlastního záměru v nebi. Spíše Jób „kalil vody“ ohledně moudrosti, kterou Bůh zjevil ostatním. Obecně platí, že když někdo, o kom se věří, že je křesťan, říká o Bohu věci, které Bůh nikdy neučil, protože nejsou pravdivé, pak i on nevědomky zatemňuje Boží záměr a kalí vody sobě i ostatním.

Job učil o Bohu nepravdivé věci. Job říkal, že zatímco on je spravedlivý, Bůh je nespravedlivý; zatímco on je zbožný, Bůh je jeho nepřítel. Job dělal unáhlené závěry a mluvil domýšlivě, když neměl k dispozici všechna fakta o tom, co se skrývá za jeho utrpením.

Obecněji řečeno, někteří lidé zatemňují Boží záměr, když zapomínají, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, a snaží se stvořit Boha podle svého vlastního obrazu. Jób však zatemňoval Boží záměr ještě druhým způsobem: říkal o Bohu věci, jimiž ospravedlňoval své utrpení i sebe sama, a nazýval Boha nespravedlivým.

Bůh nemluvil jen o Jóbovi, ale také o jeho třech přátelích. A svým způsobem zde Bůh promlouvá i k dnešním lidem, protože k tomu dochází neustále. Když lidé říkají, že věci, které Bůh označuje za zlé, jsou dobré, nebo že věci, které Bůh označuje za dobré, jsou zlé, zatemňují Boží záměr. Když zpochybňují Boží podstatu či dobrotu a místo toho se snaží prosadit své vlastní měřítko, záměrně se pokoušejí zatemnit Boží záměr. V Jakubovi 3,7–10 jsme varováni, abychom si velmi dávali pozor na svůj jazyk.

Nebuďte tedy na Joba a jeho přátele příliš přísní, protože nejsou žádnou výjimkou. Průměrný člověk dnes pravděpodobně ví o Božím záměru mnohem méně než Jobovi přátelé. Tento stav nevědomosti s sebou nese své vlastní důsledky, jak píše Pavel v Římanům 1:18–23.

Otázka: Jaký je sled událostí nebo osnova kapitol Jób 38:2–39:30?

Odpověď: Tyto verše jsou uspořádány tak, aby ukázaly, jak je Bůh Pánem přírody.

Jób 38:4–15 Bůh je Stvořitel

- - - země (4–7),

- - - moře (8–11) a

- - - dne a noci (12–15)

Jób 38:16–38 Bůh vládne nad neživými věcmi.

- - - nad hlubinami moře a rozlehlostmi nebe (16–18),

- - - světlo a tma (19–21)

- - - počasí, sníh, kroupy, vítr, déšť, hrom a mráz (22–30)

- - - hvězdy v jejich souhvězdích (31–33) a

- - - silné deště a povodně (34–38).

Jób 38:39–39:30 Bůh vládne nad životem

- - - Potrava pro zvířata, jako jsou lev a havran (38:39–41),

- - - rozmnožování, například u divokých horských koz a jelenů (39:1–4),

- - - Divoká svoboda, jako je divoký osel oproti oslu krotkému (5–8),

- - - Velká síla, jako je divoký vůl oproti krotkému volovi (9–12),

- - - Rychlá zvířata, jako je pštros a válečný kůň (13–25), a

- - - Rychle létající dravci, jako jsou jestřábi a orli (nebo supové bělohlaví) (26–30)

Elifaz na první část také narážel v Jóbovi 15:7–9, když se Jóba ptal, zda byl prvním narozeným člověkem, starším než hory, nebo zda zná Boží záměr.

Otázka: Co tím Bůh chtěl říci v knize Jób 38:2–41:34?

Odpověď: Zde je stručné shrnutí 80 otázek, které Bůh klade Jóbovi.

(38–39) Jobe, proč zatemňuješ mé záměry slovy bez poznání? Kde jsi byl, když jsem stvořil zemi, moře, úsvit, smrt, světlo, sníh, blesky, hvězdy, mraky a zvířata? Chceš se přít s Bohem a opravovat Ho?

(40:1–5) Jób říká, že na Boží otázky nemá odpověď.

(40:6–41:34) Tak mi tedy odpověz na toto: Kdybys zrušil Boží rozsudek, abys ospravedlnil sám sebe, chtěl bys převzít úlohu soudce (a prosazovat své rozsudky)? Dokážeš stvořit behemota (hrocha) nebo vylákat leviatana (krokodýla)? Dokážeš si s ním hrát jako s ptákem, nebo ho uvázat na vodítko?

Otázka: Podporuje verš z knihy Jób 38:31–32 astrologii?

Odpověď: Ne. Astrologie je hříchem spočívajícím v pošetilé snaze využívat hvězdy, vzdálené miliony mil, k předpovídání obecných charakteristik lidí a jejich „budoucnosti“.

Nečtěte horoskopy v novinách, na internetu ani nikde jinde.

Na rozdíl od astrologie však astronomie, pozorování hvězd za účelem údivu nad jejich Stvořitelem a využívání hvězd k určení ročních období není v rozporu s Biblí. Ve skutečnosti bylo v Egyptě velmi důležité využívat hvězdy k určení, kdy dojde k rozvodnění Nilu a kdy je třeba zasít. Určování začátku ročního období není snahou předpovídat lidský život. Hvězdy ukazující roční období jsou spíše jedním ze způsobů, jakým Bůh pro nás pečuje prostřednictvím svých vlastností a našeho správného uznávání a využívání Jeho stvoření.

Otázka: Jaký význam mají v Jobovi 38:31 Plejády?

Odpověď: Plejády jsou husté hvězdokupy. Je úžasné, že se na prostoru, který se ze Země jeví jako tak malý, může nacházet tolik hvězd. Proč se nerozšiřují tak, aby vypadaly jako ostatní hvězdy? Jak se jim daří, že se neshrnou dohromady? Navíc heliakální východ Plejád v té době označoval začátek jara.

Žid Filo (15/20 př. n. l. – 50 n. l.) však zmiňuje západ sedmi hvězd Plejád jako čas setí a východ Plejád jako čas sklizně. V knize „O stvoření“ 38:115, str. 17.

Jen pro zajímavost: japonský výrobce automobilů Subaru odvozuje svůj název od jména Plejády v japonštině.

Otázka: Co je v knize Jób 38:32 a 2. Královské 23:5 „Mazzaroth/Mazzaloth“?

Odpověď: Předpokládá se, že se jedná o totéž jako „Mazzaloth“ (s l místo r) ve 2. Královské 23:5. Ačkoli někteří lidé se domnívají, že by se to mohlo týkat planet, s největší pravděpodobností se jedná o rotující souhvězdí, která Bůh přivádí v jejich sezóně. Hvězdy jsou Božím dílem, jak ukazují Žalm 147:4, Nehemiáš 9:6, Izaiáš 40:26 a 45:12.

Otázka: Znamená verš v knize Jób 39:14, že pštrosice opouští/zanechává svá vejce, nebo že je zde snáší?

Odpověď: Některé překlady Jób 39:14 uvádějí, že pštrosice „snáší vejce“. Hebrejské slovo pro „snášet“ má však homonymum, které znamená „opustit“. Dobrý překlad, který zachycuje oba významy, je „opouští svá vejce“, což je způsob, jakým to překládá BSB.

Otázka: Co je na pštrosovi zvláštního v knize Jób 39:13–15?

Odpověď: Pštrosi jsou podivně vypadající ptáci. Jsou to velcí ptáci, vysokí sedm nebo osm stop, s velkými křídly, která jim však k létání neslouží. Několik pštrosic může snášet vejce do stejného hnízda. Pokud v něm není dost místa, snášejí vejce na písek mimo hnízdo. Často se stává, že pštrosí matky, vážící až 300 liber, šlápnou na vlastní vejce. Někdy pštrosí matka sedí na cizích vejcích a zapomene, která jsou její vlastní. Pštrosí matka „zachází se svými mláďaty krutě“, když v období páření vyhání své jednoroční pštrosy pryč. Přesto pštrosi přežívají. Dokážou běžet rychlostí 40 mil za hodinu, což je rychleji než kůň. Jak by si Jób vůbec mohl představit stvoření takového zvířete?

Pštros je paradox, protože ukazuje Boží tvůrčí genialitu, ale sám žádnou moudrost nemá.

Otázka: V knize Jób 39:1–30 mohl Bůh říci něco jako: „Jóbe, nech mě ti všechno vysvětlit. Satan zpochybnil tvou bezúhonnost a tvé utrpení mě oslavilo tím, že odhalilo Satanovu nepravdu.“ Bůh to však neudělal. Proč?

Odpověď: Bůh zřejmě neměl tolik na srdci, aby Jób znal důvody svého utrpení, jako spíše to, aby napravil dva Jóbovy špatné postoje. Zaprvé, že Jób předpokládal, že dokáže přijít na odpověď na všechno na základě svého vlastního omezeného či chybného chápání. Zadruhé, že si Jób zasloužil dostat odpověď. Místo toho stačí vidět a poznat Boží majestát a slávu, i když nemáme odpověď.

Job byl zbožný muž, ale i zbožný člověk může potřebovat napomenutí.

Pokud Bůh někdy před jejich smrtí řekl Jóbovi nebo jeho přátelům o svém rozhovoru se Satanem, Kniha Jób o tom mlčí. S největší pravděpodobností zemřeli, aniž by o tom měli tušení. Myslíte si, že Bůh a Satan nebo nějaký jiný démon někdy vedli rozhovor o vás?

Otázka: Jaké jsou v Jóbovi 38:1–39:30 podobnosti s Gen 3:8–13,21?

Odpověď: V obou případech poskytli špatnou radu ti, kdo znali Boží cesty. Jób a jeho tři přátelé v knize Jób a Satan v Genesis 3, stejně jako výsledky Satanovy „sázky“ s Bohem v Jóbovi 1:6–12. Zde jsou další podobnosti:

a) Oba příběhy začínají pro lidské postavy v jakési rajské zahradě, kterou jim poskytl Bůh.

b) Zlo v podobě Satana je v obou příbězích protivníkem.

c) Eva a pravděpodobně i Adam se nesnaží odstranit Boha ze svých životů, ale spíše v omezené míře zaujmout Boží místo v poznání dobra a zla. Jób a jeho tři přátelé si mysleli, že mohou nahlížet z Božího úhlu pohledu a všemu rozumět, a troufali si také vynášet soudy a obviňovat Jóba z jeho stavu, což je v některých ohledech podobné přenášení viny u Adama a Evy.

d) V obou případech hlavní lidské postavy zvažují a přikládají význam svému domnělému dosažení Božího poznání nebo jeho nedostatku (v případě Joba a Evy), místo aby důvěřovaly Bohu a Jeho moudrosti.

e) V obou případech se jedná o hřích, který do značné míry vychází z lidské pýchy.

f) V obou případech hraje smrt významnou roli – v Genesis 3 jako následek a v knize Jób jako předchozí událost a přání.

g) V obou případech Bůh nejprve začíná otázkou: „Kdo je ten, kdo zatemňuje mé rozhodnutí slovy bez poznání?“ v knize Jób, a k Adamovi: „Kde jsi?“ v Genesis 3:9. Samozřejmě, že Bůh při kladení těchto otázek předem znal odpovědi. Boží „křížový výslech“ každého svědka vyžadoval sebereflexi a pokání ze strany Adama, Evy i Joba, z nichž každý čelil následkům za to, že svým pocitem soběstačnosti, nároků a z toho vyplývající hříšnosti zastínil Boží záměr.

h) Bůh přikázal Jóbovi, aby přinesl oběť za sebe a své tři přátele (nikoli za Elihu) kvůli jejich hříšným slovům. V Genesis 3:21 Bůh vyrobil Adamovi a Evě kožené pláště. Odkud se vzaly ty zvířecí kůže? Zvířata musela zemřít. Obětujeme Bohu, protože On nás nejprve stvořil ke svému obrazu, což částečně znamená Jeho závazek obětovat se za nás skrze svého Syna.

Podobným způsobem nám Bůh možná každý den klade stejnou otázku: kde jsi? Měli bychom se denně zkoumat (2. Korinťanům 13:5), kde se nacházíme na naší cestě s Pánem. Zůstáváme pozadu kvůli lhostejnosti, rozptýlení jinými zájmy nebo otroctví hříchu? „Běžíme napřed“ (2. Janův 9), ať už se snažíme hádat, co Bůh nezjevil, nebo se usilovně snažíme poznat a konat Boží dílo bez Pánovy síly? Jsme věrní slovům a duchu Přísloví 3:5–6? Místo toho, abychom však konali „naše dílo pro Něho“ svým vlastním, osobitým způsobem, jakým to chceme dělat, měli bychom konat „Jeho dílo“ tak, jak On chce, abychom to dělali.

Otázka: Jaké je Boží poselství v verších Jób 40:1–41:34?

Odpověď: Bůh se Joba ptá, jak by se vypořádal se zlem. Hlavní otázkou není, jak by Jób naložil s milosrdenstvím a soudem, ale spíše to, co Jób může udělat. Dovolili jste někdy, aby zlo pokračovalo, aniž byste mu čelili, protože jste věděli, že postavit se mu by mohlo znamenat nebezpečí nebo ztrátu pro vás nebo vaši rodinu? Ale místo toho, aby se Jób pokoušel postavit proti Bohu, proč by se Jób nemohl postavit proti něčemu jinému, co je ve srovnání s tím relativně bezvýznamné, jako třeba behemot nebo leviatan.

Otázka: Kdo je v Jóbovi 40:2 „ten, kdo hledá chyby“?

Odpověď: V bezprostředním kontextu je to zjevně Jób, zejména poté, co v Jóbovi 10:2 a 23:6 obvinil Boha, že s ním vede spor. V širším smyslu však může jít o kohokoli, kdo chce Boha zpochybňovat a vést s ním spor.

Otázka: Proč v Jóbovi 40:3–5 Jób nemluvil více, jako to dělal mnohem dříve v této knize?

Odpověď: Jób v Jóbovi 40:5 vědomě prohlásil, že už nechce mluvit. Možná si Jób uvědomil, že čím více mluví, tím hlubší jámu si sám kopá. Jeho předchozí řeči se soustředily na ospravedlňování sebe sama a obviňování Boha z nespravedlnosti. Nyní pochopil, že tím se nikam nedostane. Jób nyní vidí, že tím, jak trval na tom, že musí pochopit smysl všeho, co se děje, se pokoušel převzít úkol, který nepatřil jemu, ale Bohu.

Mohou nastat chvíle, kdy se chováme pošetile nebo zcela nepochopíme souvislosti, a pak je pro nás možná nejlepší prostě přestat mluvit.

Otázka: Jak podle Joba 40,3–5 poznáte, že jste ve svém protestu „zašli příliš daleko“?

Odpověď: Nejprve se rozhlédněte kolem sebe. Nebuďte jako ten, kdo si stěžuje Bohu, že nemá sladký dezert, zatímco někdo jiný nemá vůbec co jíst.

Otázka: Může být člověk v Jóbovi 40:4–5 zbožný a zároveň arogantní?

A: Ano, ale není to hezké; může to být opravdovým odpuzovačem jak pro nevěřící, tak pro věřící. Jób byl zbožný muž, který učil ostatní pravdu o Bohu. Ale když se ohlédneme zpět po celé knize, Jób nebyl arogantní jen v jednom ohledu, ale v mnoha ohledech. Job byl arogantní v tom, že si myslel, že má vše, co potřebuje, aby dokázal přijít na kloub všemu, co se mu dělo. Když věci nedávaly smysl na základě informací, které měl k dispozici, obvinil Job Boha. Jobovi, ani jeho třem přátelům, zřejmě nikdy nenapadlo, že by mohly existovat důležité informace, o kterých nevěděli. Jak můžete vidět v knize Jób, když jeden arogantní člověk mluví s druhým, mohou létat jiskry.

Ještě jedna poznámka: existuje rozdíl mezi tím, být arogantní skrz naskrz, a tím, že člověk obecně není arogantní, ale v některých oblastech se tak chová. Člověk, který je obecně arogantní, se možná snaží odvozovat svou vlastní hodnotu výhradně z toho, že je lepší než ostatní. Na druhou stranu může být člověk pokorný, uvědomovat si, že nejdůležitější je Bůh, a považovat ostatní za důležitější než sebe sama (Filipským 2:3). Je v pořádku říkat, čeho jste dosáhli. Ale až příště budete mít opravdu, opravdu silnou touhu někomu říct, jak jste v něčem skvělí (nebo jste byli), zastavte se na chvilku a zeptejte se sami sebe, co tu silnou touhu pohání. Nemůže to být arogance v určité oblasti? Pokud ano, proč nepřestat mluvit o sobě a zeptat se místo toho na ně?

Nebuďte jako ten svobodný muž z vtipu, který šel na rande s dívkou a první polovinu večera mluvil jen o sobě. Pak řekl: „No, to už stačí, jak jsem mluvil o sobě. A co kdybys teď mluvila ty o mně?“

Když uvidíte zbožného člověka, který je arogantní, nesnažte se popírat, že je zbožný, jak to udělali Jobovi přátelé. Ale přesto je třeba se jeho arogancí zabývat, jak to udělal Elihu a později i Pán.

Otázka: Co měl Jób na mysli v Jóbovi 40:4–5, když řekl, že promluvil jednou, ba dokonce dvakrát, a už nebude mluvit?

Odpověď: Jedná se o řečnické obraty běžné v semitských jazycích. To neznamená, že Jób říkal, že už nikdy nebude mluvit. Jób si však uvědomil to, co na počátku dvacátého století řekl jeden člověk: tvé paže jsou příliš krátké na to, abys boxoval s Bohem.

Otázka: Jak dnes někteří lidé v Jóbovi 40:8 odsuzují Boha, aby ospravedlnili sami sebe?

Odpověď: Může to být několika způsoby. Za prvé, v určitém okamžiku se může vyprávění člověka o jeho situaci stát hříšným, protože tím říká, že Bůh je nespravedlivý. Je v pořádku bránit svou vlastní integritu, ale ne diskreditovat Boží spravedlnost.

Za druhé, a to je ještě horší, někteří odsuzují Boha jako zlého, aby omluvili své vlastní zlé chování.

Otázka: Co je to behemot v knize Jób 40:15, 21–22?

Odpověď: Toto slovo znamená „zvíře“ a jeho koncovka naznačuje mocné zvíře. Kniha Jób ukazuje, že se jedná o obrovské býložravé suchozemské zvíře, které žije mezi rákosím. Hroch je dnes druhým největším žijícím suchozemským zvířetem a hroši žijí v Egyptě, takže by se mohlo jednat o hrocha. Někteří by si mohli myslet, že tím zvířetem je slon, a „ocas“ by interpretovali jako chobot. Jedná se však o hrocha, protože se skrývá mezi rákosím v bažině, zatímco sloni nezůstávají ponořeni ve vodě tak jako hroši. Jiný názor je, že by se mohlo jednat o dinosaura, a lidé v té době, stejně jako dnes, viděli kosti dinosaurů. Velcí dinosauři, jako například brachiosaurus, žili v bažinách, protože potřebovali vodu, aby unesla jejich obrovskou váhu, a starověcí lidé mohli najít kosti dinosaurů.

Otázka: Co je Leviatan v knize Jób 41:1?

Odpověď: Leviatan je velké mořské zvíře, pravděpodobně krokodýl. V přeneseném smyslu byl Leviatan považován za obrovskou mořskou příšeru. V Izaiášovi 27:1 byl Leviatan kanaánským symbolem bezbožných národů, jako byl například Egypt. Bible a pohanské zdroje se lišily v tom, že pohanské zdroje věřily ve skutečnou existenci mytologických tvorů, zatímco autoři Bible používali tyto pojmy v čistě obrazném a metaforickém smyslu. Anglická literatura 17. století a dřívějších dob používala mytologické narážky často velmi podobným způsobem.

Otázka: Co by mohly znamenat záblesky světla v knize Jób 41:18?

Odpověď: Když se krokodýl, který dokáže zůstat pod vodou asi pět minut, vynoří a vyfoukne vodu z nosu, může to ve slunečním světle vypadat jako záblesky světla. Krokodýlovi se lesknou oči, podobně jako kočkám a mnoha plazům. Tento dojem mohou vyvolat jiskřivé oči za „kouřem“ vycházejícím z jeho nozder. Mimochodem, v Egyptě, když byl korunován nový faraón, harpunoval hrocha a někdy i krokodýla (s pomocí ostatních). To symbolizovalo údajnou kontrolu faraóna nad chaosem.

Otázka: Byla Jóbova utrpení, ať už rodinná nebo zdravotní, v knize Jób 42:1–17 pokušením, nebo zkouškou formující charakter?

Odpověď: Než na tuto otázku odpovíme, podívejme se nejprve na pokušení. Existuje mnoho různých druhů pokušení; některá jsou krátkodobá, jiná dlouhá, některá mírná a jiná závažná. Součástí každé zkoušky je pokušení vzdát se, jak Jóbovu manželku, která ho povzbuzovala, aby prostě „proklel Boha a zemřel“.

Zkouška může formovat charakter, ale nemusí. Stejná zkouška může u různých lidí charakter formovat, nebo ho naopak ničit, v závislosti na tom, jak na ni reagují. Jób však místo toho, aby poslechl svou ženu, i nadále důvěřoval Bohu, i když ne dokonale, a jeho zkouška tak formovala jeho charakter.

S čím dnes bojujete? Může to formovat charakter, nebo ho zničit, „vše závisí na vaší závislosti“. Spoléháte se v této zkoušce na Boha, nebo se snažíte zvládnout ji sami, bez Boha?

Otázka: Proč byla Jóbova reakce v Jóbovi 42,1–6 správná?

Odpověď: Jób se naučil, že se k Bohu již nesmí přibližovat jako k „vznešenému knížeti“, jak to činil v Jóbovi 31:37. V Jóbovi 42:1–6 Jób přiznal, že bylo troufalé obviňovat Boha, a upřímně litoval toho, co řekl. Bůh neříká, že každé Jóbovo slovo v knize Jób bylo správné (to skutečně nebylo), ale že Jóbova konečná reakce byla správná.

Otázka: Jak mohl Jób v knize Jób 42:5 spatřit Boha a zůstat naživu, když Ex 33:20 říká, že nikdo nemůže spatřit Boha a zůstat naživu?

Odpověď: Jób neříká, že by Boha fyzicky viděl v nějaké konkrétní podobě. Spíše Jób prožil Boha mnohem bližším způsobem, než tomu bylo dříve. Zkušenost, kterou zde Jób prožil, byla zcela odlišná od dřívějších filozofických úvah Jóba a jeho tří přátel. Křesťan Blaise Pascal hovořil o rozdílu mezi „Bohem filozofů a vírou v živého Boha, který se sám zjevuje“.

Otázka: Co přesně Jób v Jóbovi 42:6 pohrdal?

Odpověď: Slovo „sebe“ v hebrejském textu není. Jób tím mohl myslet, že pohrdá svými dřívějšími slovy, nebo že pohrdá sám sebou za to, že ta slova pronesl. Mohlo by to také znamenat: „Odmítám to, co jsem řekl.“

Otázka: V knize Jób 42:7–8 se Boží hněv obrátil proti Jóbovým třem přátelům kvůli tomu, co řekli ve snaze bránit Boha. Jakými způsoby by dnes lidé mohli mluvit, aby se pokusili bránit Boha, a přitom by způsobovali více škody než užitku?

Odpověď: V tomto verši přechází kniha z poezie do prózy. Jobovi tři přátelé obvinili Joba, že je před Bohem bezbožný. Mysleli si, že slouží Bohu a pomáhají nespravedlivému člověku. V nečekaném obratu však Bůh říká Jobovi, aby přinesl oběti za jejich hříchy. Bůh v Jobovi 42:7–8 čtyřikrát nazývá Joba „mým služebníkem Jobem“, aby to zdůraznil.

Otázka: Kdy bychom se podle Jób 42,8–10 měli modlit, aby Bůh odpustil druhým?

Odpověď: Je velmi zajímavé, že zatímco Jóbovi přátelé mu neustále něco vykládali, nemáme žádný záznam o tom, že by se za něj někdy modlili. Bůh však zde požádal Jóba, aby se modlil za své přátele. V odpovědi je třeba zvážit pět bodů.

1. Bůh má právo odpustit nebo neodpustit, projevit milosrdenství nebo ho odepřít (Římanům 9:11–18).

2. Jediným omezením je hranice spravedlnosti, kterou si sám stanovil.

3. Bůh se rozhodl odpustit všem, kteří k Němu přicházejí s pokáním.

4. Člověk však potřebuje Boží milost, aby k Němu vůbec mohl přijít. Bůh se rozhoduje zasáhnout, aby některé přivedl k pokání, u jiných však nezasahuje.

5. Ve Skutcích 7 se Štěpán modlil, aby Bůh odpustil těm, kteří ho zabili, a my bychom se měli modlit, aby Bůh zasáhl svým milosrdenstvím i vůči ostatním.

Otázka: Jak se v Jóbovi 42:10 zdvojnásobila Jóbova požehnání, když měl pouze deset dětí, které nahradily těch deset, o které přišel?

Odpověď: Kdyby neexistoval posmrtný život, byl by to oprávněný problém. To však poukazuje na zajímavý bod. Kdyby prvních deset Jóbových dětí z Jób 1:2 bylo věřících, měl by Jób v nebi dvacet dětí a jeho požehnání by se zdvojnásobila.

Otázka: V knize Jób 42:11 – utěšovali Jóba kvůli utrpení, které na něj uvalil Satan, nebo kvůli tomu, které na něj uvalil Bůh? Je v pořádku říci, že to utrpení způsobil Bůh?

A: I když byl Satan přímější příčinou Jóbova utrpení, Bůh ho nepřímo „způsobil“ tím, že to dopustil. Důležité nebylo samotné utrpení, ale Jóbova reakce na něj. Nešlo o to, že by Jób jen řekl: „Chci zpátky, co mi patří.“ Jób spíše chtěl mluvit s Bohem a získal tak nový pohled na Boha. A pak mu Bůh vrátil vše, co měl, a to dokonce dvakrát tolik.

Mimochodem, zdá se, že Jóbovi příbuzní se ho zbavili jako beznadějného případu. Dosud jsme je v knize nikde neviděli.

Otázka: Jak v Jóbovi 42:11 Bůh přivodil Jóbovi zlo?

Odpověď: Bůh přivedl na Joba zlo dvěma způsoby.

Na Joba přišlo fyzické neštěstí a slovo „zlo“ v hebrejštině znamená jak fyzické neštěstí, tak morální zlo.

Bůh dovolil morálně zlé bytosti, Satanovi, aby Joba utlačoval. Satan páchal zlo, ale musel o to požádat Boha o svolení, a Bůh mu ho dal. Bůh sám žádné morální zlo nespáchal, ale dovolil Satanovi, aby Joba zkoušel.

Otázka: Jak lze shrnout, co se stalo Jóbovi v Jóbovi 42:11–17?

A: Jóbovi přátelé se domnívali, že utrpení slouží vždy k výchově, zatímco Jób si myslel, že vede ke zničení. Elihu řekl, že může sloužit k nasměrování. Bůh ho však využíval k něčemu zcela jinému: k demonstraci moci proti Satanovi a k prohloubení Jóbova vztahu s Ním.

Podívejte se na Jóbovu situaci. Po tom, co spatřil Boží majestát, oněměl a lituje unáhlených slov, která dříve pronesl. Job stále trpí tělesným utrpením, stále přišel o veškerý svůj majetek, ale nyní je spokojený s tím, že k němu Bůh promlouvá. Jakmile se modlil za odpuštění pro své tři přátele i pro sebe, Bůh se skutečně dal do pohybu: zdvojnásobil jeho majetek, dal mu stejný počet dětí a daroval mu mnoho dalších let života, neboť po tom všem žil ještě 140 let, čímž se možná zdvojnásobil i počet jeho let. Poté, co Job lépe poznal Boha, nikdo nemohl popřít, že byl nesmírně požehnán.

Stručně řečeno, skrze utrpení dal Bůh Jóbovi nové vidění sebe sama. I my bychom měli toužit po novém vidění Boha. Jak říká Jób 13:15a: „I kdyby mě zabil, budu v něj doufat.“ (BSB)

Otázka: Jaký význam má v Jobovi 42:15 skutečnost, že jeho dcery byly tak krásné?

Odpověď: Bůh požehnal Jóbovi nejen kvůli jeho věrnosti, ale díky Jóbově věrnosti požehnal také jeho rodině. Tento verš také ukazuje, že fyzická krása je v pořádku.

Otázka: Jaké jsou některé z nejstarších rukopisů knihy Jób, které se dochovaly dodnes?

Svitky od Mrtvého moře: (cca 1 př. n. l.) 4 samostatné kopie podle publikace Dead Sea Scrolls Today, str. 30, a Wycliffe Bible Dictionary, str. 436–438. Jedná se o 2Q15, 4Q99, 4Q100 a 4Q101.

Celkově je v Svitcích od Mrtvého moře zachováno následujících 292 veršů z celkového počtu 1 071 veršů knihy Jób (27,3 %)

Jób 3:5–6; 4:16–21; 5:1–4; 8:15–17; 9:27; 13:4, 19–20, 24–27; 14:4–6, 13–17; 17:14–16; 18:1–4; 19:11–19,20; 20:1–6; 21:2–10,20–27; 22:3–9,16–22; 23:1–8; 24:12–17,24–25; 25:1–6; 26:1–2, 10–14; 27:1–4, 11–20; 28:4–13, 20–28; 29:7–16, 24–25; 30:1–4, 13–20, x, 27–31; 31:1, 8–16, 26–32, 4–; 31:14–19; 31:20–21; 32:1–3, 10–17; 32:3–4; 33:6–16, 24–32; 33:10–11, 24–26, 28–30; 33:28–30; 34:6–17,24–34; 34:28–31; 35:5–15,16; 36:7–16,23–33; 37:1–5,10–19; 38:3–13,23–33; 39:1–11, 20–29; 40:4–14, 23–31; 41:15–26; 42:1–2, 4–6, 9–12. Více podrobností najdete v knize The Meaning of the Dead Sea Scrolls.

Mezi Svitky od Mrtvého moře v jeskyni č. 4 byly nalezeny aramejské překlady knihy Jób, tzv. targumy. Kniha „Svitky od Mrtvého moře dnes“ (The Dead Sea Scrolls Today), str. 32–33, a „Přeložené svitky od Mrtvého moře: Kumránské texty v angličtině“ (The Dead Sea Scrolls Translated: The Qumran Texts in English), 2. vydání. Targum knihy Jób obsahuje malé úryvky z Jób 17:14–42:11, avšak podle knihy „The Wandering Aramean“ (str. 164) jsou neporušené pouze verše 37:10–42:11. Podle knihy The Wandering Aramean, str. 165, se v jiném targumu Joba dochovaly verše Jób 3:4 a Jób 4:16–5:4. Svitek 11QtgJob obsahuje verše 16:3, 18:23, 30:4 a další verše.

Theodotion vytvořil řecký překlad Starého zákona, který zahrnuje i knihu Jób.

Symmachus a Aquila byli další Židé, kteří rovněž pořídili řecké překlady Starého zákona, a zahrnuli do nich i knihu Jób.

Křesťanské biblické rukopisy Vaticanus (325–350 n. l.), Sinaiticus (340–350 n. l.) a Alexandrinus (cca 450 n. l.) zachovaly v plném znění celou knihu Jób.

Otázka: Kteří raní autoři se o Jóbovi zmiňovali?

Mezi přednicejské autory, kteří odkazovali na verše z knihy Jób nebo na ně naráželi, patří:

Filón Alexandrijský (15/20 př. n. l. – 50 n. l.) cituje Jób 14:4 ve spise O změně jmen, kap. 6 (47), str. 345.

Klement Římský (96–98 n. l.) cituje Jób 1:1 jako „Napsáno o Jóbovi“ v 1. Klementově listu, kap. 17, str. 9.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) zmiňuje Joba a Zachariáše v díle „Dialog s Židem Tryfonem“, kap. 103, str. 251.

Melito/Meleto ze Sard (170–177/180 n. l.): „Jako v knize Jób, kde se o ďáblovi říká: ‚On je počátkem cest Páně.‘“ (Jób 40:19) Z „Projevu o utrpení našeho Pána“, fragment 8, str. 761

Theofil z Antiochie (168–181/188 n. l.) cituje Jób 9:9 v díle „Theofil Autolykovi“, kniha 1, kap. 6, str. 91. Nikde jinde se o Jóbovi nezmiňuje.

Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) cituje Jób 1:21 jako slova Jóba. Stromata, kniha 4, kap. 25, s. 439

Tertullian (197–220 n. l.) pojednává o Jobových utrpeních a zmiňuje Joba jménem. V díle O trpělivosti, kap. 14, str. 716

Tertullian (207/208 n. l.) naráží na Jób 1:12. Pět knih proti Marcionovi, kniha 5, kap. 13, str. 456

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje Jób 31:1 jako slova Jóba ve svém Komentáři k Příslovím, str. 173

Origenes (225–254 n. l.) „I v poslední (kapitole) knihy Joba, v níž Pán uprostřed bouře a mraků promlouvá k Jobovi to, co je zaznamenáno v knize, která nese jeho jméno,“ Origenes, Proti Celsovi, kniha 6, kap. 43, str. 593.

Cyprián, biskup Kartága (cca 246–258 n. l.), cituje z knihy Jób jako z Joba v „Cypriánových pojednáních“, pojednání 12, třetí kniha, 1,14.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) podrobně rozebírá Jób 2:10 a 1:8 v „Cypriánových pojednáních“, pojednání 7, kap. 10, str. 471

Firmilian z Cesareje Cypriánovi (256 n. l.) „Neboť Boží milost je mocná natolik, že spojuje a sjednocuje v pouto lásky a jednoty i to, co se zdá být odděleno značnou vzdáleností na zemi, podobně jako kdysi Boží moc spojila v pouto jednoty Ezechiela a Daniela – ačkoli byli o mnoho mladší a od nich odděleni dlouhým časovým odstupem – s Jóbem a Noem, kteří patřili k prvním; takže ačkoli byli odděleni dlouhými časovými úseky, díky božskému vnuknutí pociťovali tytéž pravdy.“ Dopisy Cypriána, dopis 74.3, str. 390

Pontius (po r. 258 n. l.) „Jestliže Jób, oslavovaný Božím svědectvím, byl nazýván pravým ctitelem Boha a tím, s kým se na zemi nikdo nemohl srovnávat, učil, že bychom měli činit vše, co Jób dříve činil… On, pohrdaje ztrátou svého majetku, získal svou takto prověřenou ctností takovou výhodu, že si ani neuvědomoval časné ztráty, ani ty, které se týkaly jeho citů. Ani chudoba, ani bolest ho nezlomily; přesvědčování jeho manželky na něj nemělo vliv; ani strašné utrpení jeho vlastního těla neotřáslo jeho pevností.“ Život a utrpení Cypriána, kap. 3, str. 268

Gregor Thaumaturgos (240–265 n. l.) odkazuje na Jób 20,20 a 1,21 v díle „Metaphrase knihy Kazatel“, kap. 5, s. 12–13

Dionýsius Alexandrijský (246–256 n. l.) cituje část Jób 14:1 jako Písmo. Z díla „Knihy o přírodě“, fragment 3, str. 86.

Metodios z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.) cituje Jób 38:14 (Septuaginta) a Jób 10:8 jako slova Jóba v díle „Hostina deseti panen“, rozprava 2, kap. 2, str. 314

Po Nicejském koncilu

Afrahat Syrský (337–345 n. l.) cituje Jób 16:19 „jak řekl Jób“. Vybrané důkazy, kap. 22.10, str. 405

Athanasius (367, 325–373 n. l.): „Ve Starém zákoně je tedy celkem dvacet dva knih; neboť, jak jsem slyšel, tradice uvádí, že toto je počet písmen u Hebrejců; jejich pořadí a názvy jsou následující. První je Genesis, pak Exodus, dále Leviticus, poté Numeri a nakonec Deuteronomium. Po nich následuje Jozue, syn Nunův, poté Kniha soudců a poté Kniha Rút. A dále po těchto čtyřech knihách Královských, přičemž první a druhá se počítají jako jedna kniha, stejně tak třetí a čtvrtá jako jedna kniha. A dále se první a druhá kniha Letopisů počítají jako jedna kniha. Dále kniha Ezdráš, první a druhá jsou rovněž považovány za jednu knihu. Po nich následuje kniha Žalmů, poté Kniha přísloví, dále Kazatel a Píseň písní. Následuje kniha Jób, poté Proroci, přičemž dvanáct proroků se počítá jako jedna kniha. Poté Izaiáš, jedna kniha, dále Jeremiáš s Baruchou, Pláč a list, jedna kniha, a poté Ezechiel a Daniel, každý jako jedna kniha. To vše tvoří Starý zákon.“ Athanasius, Velikonoční list 39, kap. 4, s. 552.

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) odkazuje na Jób 42,10. Dopis 3, kap. 24.1, s. 66

Efraim (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.)

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Gregor Nazianský (330–391 n. l.) zmiňuje Joba ve své básni o Písmu. Gregoriova báseň je (v řečtině) uvedena v Migneově Patrologia Graeca, sv. 37, sloupce 471–474 (Carmina Dogmatica, kniha 1, oddíl 1, Carmen XII). Více informací najdete na http://www.bible-researcher.com/gregory.html.

Donatistický kacíř Tyconius (po r. 390 n. l.)

Gregor Nazianský (330–391 n. l.)

Pacian (342–379/82 n. l.)

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.)

Didymus Slepý (398 n. l.) parafrázuje Jób 1:7–12; 2:2–6 jako „Knihu Jóbovu“ Komentář k Zachariášovi 3, s. 68–69

Syrská Kniha kroků (350–400 n. l.)

Rufinus (374–406 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Starého zákona. Konkrétně se zabývá knihami Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Pentateuch, Jób, Ježíš, syn Naveho [Jozue], Soudců, Rút, Samuelových a Královských (2 knihy), dvanácti proroků, Ozeáš, Joel, Amos, Obadiah, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ester, Ezdráš, Nehemiáš, List 53, kap. 7–8, s. 99–101.

Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.)

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) byl posedlý číslem 22. Uvádí 22 (!) knih Starého zákona v následujícím pořadí: Pentateuch (5), Jozue, Jób, Soudci, Rút, Žalmy, Letopisy (2), Královské knihy (4), Přísloví, Kazatel, Píseň písní [Píseň Šalomounova], Dvanáct proroků, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ezdráš (2), Ester. Kniha Pláč se do jeho umělého systému nehodila, a tak ji zařadil na konec. To je těch 39 knih, které máme dnes.

Jan Zlatoústý (-407 n. l.) odkazuje na Jób 2:9 v díle Jób, sv. 9, „O sochách“, kázání 4.5, s. 366, a 4.10, s. 369

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) odkazuje na Jób 1:7 v díle Jób: Obhajoba proti pelagiánům, kap. 20, s. 143

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.)

Augustin z Hippa (338–430 n. l.) odkazuje na Jób 34:30 jako na „napsané v knize Jób“. O povaze dobra, Proti manichejcům, kap. 32, sv. 4, s. 358

Jan Cassian (419–430 n. l.)

Otázka: Jak moc se liší masoretský text knihy Jób od aramejských targumů nalezených mezi Svitky od Mrtvého moře?

Jsou si velmi blízké. Zde je targum (parafráze) Jób 42:9–12 ze sloupce 38 dokumentu 11Q10. Překlad pochází z publikace Dead Sea Scrolls Study Edition, svazek 2, str. 1201. „[Šuhita a Zofar z Naamatu] a učinili [jak jim bylo řečeno] Bohem; a B[ůh] vyslyšel Jóbův hlas a odpustil jim jejich hříchy kvůli němu. A Bůh se obrátil /k Jóbovi/ v milosrdenství a dal mu dvakrát tolik všeho, co vlastnil. Potom přišli k Jóbovi všichni jeho přátelé a všichni jeho bratři a všichni jeho známí a jedli s ním chléb v jeho domě a utěšovali ho za všechno zlo, které na něj Bůh uvalil. A každý mu dal ovci a každý zlatý prsten. Prázdné místo. A Bůh požehnal Jóbovi na konci…]“

Všimněte si, že masoretský text uvádí místo ovce stříbrnou minci.

Otázka: Jaké jsou v knize Jób některé překladové rozdíly mezi hebrejským textem a řeckou Septuagintou?

Celkově se řecký text zdá být blízký hebrejskému. Hlavní výjimkou je, že nejstarší kopie Septuaginty knihy Jób je o jednu šestinu kratší. Zde je několik překladových rozdílů z 1. kapitoly. První věta je hebrejský překlad, druhá je překlad ze Septuaginty.

Jób 1:3 „větší než všichni synové východu“ vs. „vznešený z východu“

Jób 1:6 „synové Boží“ vs. „andělé“

Jób 1:6, 7, 12 „Satan“ vs. „ďábel“ (čtyřikrát)

Jób 1:10 „a jeho majetek se v zemi rozmnožil“ vs. „rozmnožil svůj dobytek v zemi“

Jób 1:11 „neproklínat“ vs. „požehnat“

Jób 1:13 „jedli a pili“ vs. „pili“

Jób 1:15 „Sabejci“ vs. „lupiči“

Jób 1:16 „Padl oheň Boží“ vs. „Padl oheň z nebe“ (v obou případech se jedná o blesk)

Jób 1:16 „mladíci“ vs. „pastýři“

Jób 1:17 „Chaldejci“ vs. „jezdci“

Jób 1:18 „pili víno“ vs. „pili“

Jób 1:19 „z druhé strany pouště“ vs. „z pouště“

Jób 1:19 „mladíci“ vs. „tvé děti“

Jób 1:22 „obviňovat z neprávosti“ vs. „připisovat pošetilost“

Jób 2:11 „Elifaz, král Temanitů, Baldad, vládce Suchitů, Sofar, král Minaeitů“

Jób 3:4 „den“ (hebrejský text a Alexandrinus) vs. „noc“ (Septuaginta)

Jób 3:6 „radovat se“ vs. „spojit se“ (Septuaginta, syrština, targumy, Vulgata)

Jób 5:5 „Vezmou to i z trní, a past jim uchvátí jejich majetek.“ (Masoretský text) vs. „Nebudou vzati zlými lidmi. Moc je odtáhne.“ (Septuaginta) vs. „A ozbrojený muž ho násilím vezme. A žízniví vypijí jejich bohatství.“ (Aquila, Symmachus, syrský překlad, Vulgata)

Jób 7:20 „Jsem sám sobě břemenem.“ (Masoretský text, Targumy, Vulgata) vs. „Jsem ti břemenem?“ (V tomto případě Septuaginta s největší pravděpodobností zachovává nejstarší znění a masoretský text byl pozměněn, aby bylo odstraněno to, co bylo považováno za rouhání. Víme to díky dochované poznámce písaře, tzv. Tiqqune sopherim.)

Jób 8:14a „To, v co doufá, je křehké“ (MT) vs. „Neboť jeho dům zůstane neobydlený“ (Septuaginta) vs. „Jehož důvěra bude zmařena.“ (syrština)

Jób 9:19 „mě“ vs. „ho“ (Septuaginta, syrština, Vulgata)

Jób 10:8 „všude kolem; přesto mě ničíš“ vs. „potom ses změnil a udeřil jsi mě.“ (Septuaginta, syrština)

Jób 10:20 „Copak nejsou mé dny málo? Pak přestaň a“ vs. „Copak nejsou dny mého života málo?“ (Septuaginta, syrština)

Jób 13:14 (otázka) vs. (tvrzení)

Jób 14:3 „Ty ho přivedeš.“ vs. „Přivedeš ho?“ (Septuaginta, Vulgata, syrština)

Jób 14:10 „Kde je?“ vs. „Už není“

Jób 14:16 „počet“ vs. „počítán“ (Septuaginta) vs. „nepočítán“ (syrština)

Jób 15:23a „potrava pro supy“ (‘ayyay) (MT) vs. „kde (‘ayyeh) to je“ (Septuaginta) vs. „Utíká kvůli hrozbě soudu“ (syrština)

Jób 16:3 „Mají prázdná slova konec? Nebo co tě pobízí, že odpovídáš?“ vs. „Cože! Je v prázdných slovech nějaký smysl? Nebo co ti brání v odpovědi?“

Jób 17:10 „všichni“ (mnoho masoretských rukopisů, targumy) vs. „všichni vy“ (některé masoretské rukopisy, Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)

Jób 18:3 „dokud budete místo slov používat převrácenost“ vs. „Jak dlouho v tom budete pokračovat?“

Jób 19:20 „ve mně“ (většina masoretských textů) vs. „v něm“ (mnoho masoretských textů, Septuaginta a Vulgata)

Jób 19:28 „ve mně“ (mnoho masoretských textů) vs. „v něm“ (některé masoretské texty, Septuaginta, Theodotion, Vulgata)

Jób 21:24 „vědra“ vs. „útrobách“ (Septuaginta, Vulgata) vs. „bocích“ (syrština) vs. „prsou“ (targumy) (Zdá se, že s tímto slovem měli potíže nejen moderní badatelé!)

Jób 21:28 „stan, příbytek“ (masoretský text) vs. „pokrytí stánků“ (Septuaginta) vs. „příbytek“ (Vulgata)

Jób 22:8 (chybí) vs. „A ty říkáš“ (targum k Jóbovi ze svitků od Mrtvého moře)

Jób 22:8 „tak temné“ vs. „světlo“

Jób 22:9 „byli rozdrceni“ vs. „ty jsi rozdrtil“ (Septuaginta, syrština, targumy, Vulgata)

Jób 22:17 „jim“ vs. „nám“ (Septuaginta, syrština, targum z Svitků od Mrtvého moře)

Jób 22:30 „ten, kdo není nevinný“ vs. „nevinný“

Jób 23:2 „vzpurný“ (masoretský text) vs. „mimo můj dosah“ (Septuaginta) vs. „hořký“ (syrština, targumy, Vulgata)

Jób 23:2 „ruka na mně“ (masoretský text, targumy, Vulgata) vs. „jeho ruka“ (Septuaginta a syrština)

Jób 23:9 „on se obrací“ vs. „já se obracím“ (Septuaginta, syrština)

Jób 23:12 „ukládán z“ vs. „ukládán v“ (Septuaginta, Vulgata)

Jób 24:2 „oni [bezbožní]“ vs. „bezbožní“

Jób 24:21 „On špatně zachází“ vs. „nezacházel s ním … dobře“

Jób 24:24 „jako všichni ostatní“ vs. „jako sléz“

Jób 25:3 „jeho světlo“ vs. „jeho past/záloha“ (Možná překladatelé Septuaginty viděli hebrejské slovo ‚orebo místo slova ‚orehu.)

Jób 26:5 „odešlé duchy“ vs. „obři“

Jób 27:19 „už není“ (masoretský text, targumy) vs. „ale nepřidá“ (Septuaginta, syrština) vs. „ale nic neubere“ (Vulgata)

Jób 28:11 „zadržuje/svazuje“ vs. „hledá/zkoumá“ (Septuaginta, Aquila a Vulgata)

Jób 28:13 „jeho cena“ vs. „cesta k němu“

Jób 29:6 „hněv“ vs. „skála“ (několik masoretských textů)

Jób 30:11 „moje tětiva“ (masoretský text, syrština, Targum) vs. „Jeho tětiva“ (Septuaginta, Vulgata)

Jób 30:18 „můj oděv je znetvořen“ (masoretský text, doslovný překlad Greena) vs. „stává se mi jako oděv“ (masoretský text), vs. „uchopil můj oděv / svírá mé šaty“ (Septuaginta)

Jób 31:32 „na cestu“ (masoretský text) vs. „cestujícímu“ (Septuaginta, syrský překlad, Targum, Vulgata)

Jób 32:1 „ve svých vlastních očích“ vs. „v jejich očích“ (Septuaginta, Symmachus a syrský překlad)

Jób 32:3 „odsoudil ho“ vs. „odsoudil Jóba, a tím odsoudil Boha“ (starověká hebrejská písařská tradice)

Jób 32:9 „mnoho“ vs. „starý“ (Septuaginta, syrština, Vulgata)

Jób 33:30 „aby byl osvícen/osvětlen světlem života/živých“ vs. „aby můj život ho chválil ve světle“ (Septuaginta v překladu Lancelota) vs. „aby viděli světlo života“ (Septuaginta)

Jób 34:6 „Jsem považován za lháře“ vs. „on [Bůh] lže“

Jób 39:13 „pštros“ vs. „těch, kteří se radují (= páv)“ (Septuaginta uvádí pštrosa všude jinde v knize Jób.)

Jób 39:19 „s hřívou“ vs. „s hrůzou“

Jób 39:21 „kopou“ vs. „škrábe“ (Septuaginta, syrština, Vulgata)

Jób 41:6 „obchodníci“ vs. „Féničané“

Jób 41:7 „Můžeš naplnit jeho kůži ostnatými železy [harpunami] nebo jeho hlavu rybářskými oštěpy?“ vs. „A ani všechny lodě dohromady by nedokázaly unést pouhou kůži jeho ocasu; ani by neunesly jeho hlavu v rybářských plavidlech“

Jób 41:9 „jeden je sražen / přemoci“ vs. „bohové přemohli“ (Symmachus, syrský překlad)

Jób 41:9 „Jakákoli naděje na jeho podmanění“ vs. „vaše naděje“ (jeden masoretský text)

Jób 41:11 „že se pomstím“ vs. „a budu v bezpečí“

Jób 41:22 „slabost nebo zděšení“ (vědci si nejsou jisti významem hebrejského slova) vs. „zničení“

Jób 42:11 „stříbrnou minci“ (masoretské texty a Symmachus) vs. „jehně“ (Septuaginta) (Lancelotův překlad Septuaginty obsahuje poznámku pod čarou, že by se mohlo jednat o minci s vyraženým jehnětem.) (Rabín Akiba a Qimchi tvrdí, že se zde jedná o peníze.)

Jób 42:16 „140 let“ (masoretský text) vs. „240 let“ (Septuaginta) vs. „248 let“ (Alexandrinus)

Jób 42:17 „plný dnů“ (masoretský text a Aquilova verze (126 n. l.)) vs. „plný dnů: a je psáno, že vstanou znovu s těmi, které Pán vzkřísí.“ (Septuaginta a Theodotion)

Jób 42:17+ (chybí) vs. „Tento muž je v syrské knize popsán jako žijící v zemi Ausis, na hranicích Idumey a Arábie; a jeho jméno dříve bylo Jobab; a když si vzal arabskou ženu, zplodil syna, jehož jméno bylo Ennon. A on sám byl synem svého otce Zareho, jednoho z synů Ezauových, a své matky Bosorry, takže byl pátým v pořadí od Abrahama. A tito byli králové, kteří vládli v Edomu, nad nímž také vládl: nejprve Balak, syn Beorův (Semphor v Alexandrinovi), a jméno jeho města bylo Dennaba; ale po Balakovi Jobab, zvaný Job; a po něm Asom, který byl správcem ze země Teman; a po něm Adad, syn Baradův, který zničil Madiam na moábské pláni; a jméno jeho města bylo Gethaim. A jeho přátelé, kteří k němu přišli, byli Elifaz z potomků Ezauových, král Thaemanitů, Baldad, vládce Sauchaeanů, a Sofar, král Minaeanů.“

Bibliografie k této otázce: hebrejský překlad pochází z díla Jaye P. Greena *Literal Translation* a překlad Septuaginty je z překladu Sira Lancelota C. L. Brentona *The Septuagint: Greek and English*. Byly rovněž použity *The Expositor’s Bible Commentary* a poznámky pod čarou v biblických verzích NASB 1995, NIV 1985, NKJV a NRSV.