< Otázka k Bibli z Efezským

Otázka: Kdy byl napsán List Efezským (Ef 1,1)?

Odpověď: Podle Efezským 3:1; 4:1; 6:20 byl Pavel v době psaní tohoto listu ve vězení. Pavel jej mohl napsat během svého věznění v Cézarei v letech 57–59 n. l. nebo během svého věznění v Římě v letech 60–62 n. l.

Otázka: Byl List Efezským v Ef 1,1 skutečně adresován Efezským?

Odpověď: Určitě byl určen církvím v této oblasti, ale některé rané rukopisy neobsahují slova „v Efezu“.

Důkazy, že slova „v Efezu“ byla přidána později:

1. Rukopis p46 Chester Beatty II z let 100–150 n. l. neobsahuje žádné mezery ani volné místo pro tato dvě slova. Tento rukopis obsahuje také List Galatským, List Filipským, List Koloským, 1. List Tesalonickým, 1. a 2. List Korintským, a v každém z těchto případů se název města objevuje tam, kde má. (Ačkoli obsahuje části Listu Římanům, Římanům 1–4 v něm chybí.)

2. Alexandrijské rukopisy Vaticanus (325–350 n. l.) a Sinaiticus (340–350 n. l.) tento výraz neobsahovaly. V obou případech byl doplněn později korektorem.

3. Mezi ranými autory, u nichž se „v Efezu“ nevyskytuje, patří Tertullian (psal v roce 207 n. l.) a Origen (225–253/254 n. l.).

4. Současná příručka Handbook for Solving Bible Difficulties na str. 294 zmiňuje, že kdyby Pavel psal pouze Efezským, dalo by se očekávat osobní pozdravy lidem, s nimiž žil tři roky, ale žádné tam nejsou.

5. Podobně v Efezským 1:15 se zdá, že Pavel hovoří o regionu, nikoli pouze o městě, kde žil tři roky.

6. Origenes a Jeroným uvedli, že výraz „v Efezu“ se nevyskytoval v nejlepších rukopisech, které měli k dispozici, ačkoli Jeroným při výčtu církevních spisů uvedl, že Pavel napsal jeden list Efezským (Jeroným a Gennadius (cca 485–492 n. l.), kapitola 5). Tertullian rovněž uvedl, že Marcionovi stoupenci považovali tento dopis za dopis Laodicejským.

Mezi zastánci teorie o oběžníku byli Theodore Beza a arcibiskup James Ussher.

Důkazy, že „v Efezu“ bylo původní znění:

1. Raný spisovatel Ignác ve svém „Dopise Efezským“ z let 110–117 n. l. v kapitole 12 uvádí, že Pavel ve svém dopise zmiňuje Efezany.

2. Pokud jde o slova „v Efezu“, jak v rukopise Sinaiticus, tak i ve Vaticanus jsou tato slova do textu doplněna jinou rukou.

3. Alexandrinus (kolem roku 450 n. l.), Claromontanus (5./6. století) a byzantský lekcionář obsahují slova „v Efezu“.

4. Církevní spisovatel Jan Zlatoústý (392–407 n. l.) to uvádí ve svém komentáři. Zlatoústého komentáře obsahují přímé citace z Písma.

5. Oběžník by se zdál být v rozporu s Tychikovým posláním, kterým bylo doručit dopis do Efezu (Efezským 6:21–22). Tychikus také doručil další dopis Koloským (Koloským 4:7–9).

6. Nejsou nám známy žádné další oběžné dopisy z rané církve, které by neobsahovaly jméno města nebo osoby.

7. Jednalo by se o jediný známý oběžný dopis, který by Pavel napsal.

Závěr: buď byla fráze „v Efezu“ vynechána z některých rukopisů, jako je například Chester Beatty II z období před lety 100–150 n. l., nebo byla do některých rukopisů přidána před rokem 117 n. l. Jedná se o příklad velmi rané varianty v Písmu, u níž si nemůžeme být jisti ani jedním, ani druhým.

Otázka: Jaký je v Efezským 1:1 přehled obsahu Efezským?

Odpověď: Téměř všichni se shodují, že kniha je rozdělena na dvě části: kapitoly 1–3 a 4–6. Kromě toho panují značné neshody. Zde je jeden přehled.

Ef 1–3 Naše postavení v Ježíši Kristu

- Ef 1 Tajemství Boží vůle

- - Ef 1,1–2 Pozdravy

- - Ef 1,3–14 Naše postavení v nebeských sférách

- - Ef 1:15–23 Musíte vědět, jak se pro vás všechno změnilo

- Ef 2 Tajemství života v Kristu

- Ef 3 Tajemství společného života Židů a pohanů v Kristu

Ef 4–6 Náš život v Ježíši Kristu

- Ef 4 Žijte tak, jak se sluší na vaše povolání

- Ef 5,1–20 Buďte napodobovateli Boha

- Ef 5,21–6,9 Podřizujte se jeden druhému

- Ef 6,10–20 Oblečte si Boží výzbroj

Ef 6,21–24 Posel Tychikus a rozloučení

Otázka: Je v Ef 1,3.17 a 1 Pt 1,3 Otec Bohem Ježíše?

Odpověď: V rámci Trojice ano. Židům 1:9 ukazuje různé významy slova „Bůh“, když říká: „Proto tě Bůh, tvůj Bůh, pomazal“ (BSB). Je třeba rozlišovat mezi podstatou a rolí. Všichni tři jsou Bohem v Trojici, ale v rámci Trojice má Otec výsadní roli jako Bůh Ježíše. Syn není Otci podřízen, ale jeho role je vůči Otci podřízená.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Bart Ehrman tvrdí, že Ef 1,3–14 tvoří v řečtině jednu větu, stejně jako Kol 1,3–8, naznačuje délka vět, že tyto texty nenapsal Pavel, který obvykle psal krátké věty? (Bart Ehrman to tvrdil v knize Jesus, Interrupted, str. 126)

Odpověď: Ne. Nejenže Ehrman nesouhlasí s obecně přijímaným názorem na to, kde se věty dělí, ale tyto věty nejsou o mnoho delší než věty, o nichž Ehrman souhlasí, že byly s největší pravděpodobností napsány Pavlem. Na tuto námitku lze odpovědět ze čtyř hledisek.

1) Rané řecké rukopisy neobsahovaly interpunkci, takže lze pouze odhadovat, co bylo tečkou a co středníkem či čárkou.

2) I kdyby nám Bůh zjevil „božsky inspirovanou interpunkci“, stále by se jednalo o zavádějící statistiku, neboť délka nejdelší věty by závisela nejen na délce knihy, ale také na jejím tématu. Psal například Pavel v úvodní části svých knih více hluboké teologie a na konci více krátkých pozdravů, a lišil se poměr úvodní teologie, střední aplikace a závěrečných pozdravů u jednotlivých knih?

3) Ef 1,3–6; 1,7–10; 1,11–12 a 1,13–14 nejsou jedna, ale čtyři věty, jak uvádí Aland a kol. v díle The Greek New Testament, 4. revidované vydání (1998). Totéž uvádí i Nestle-Alandovo Novum Testamentum Graece (1993). Ehrman nikdy neuvedl zdroj, z něhož vycházel, když se domníval, že jde pouze o jednu větu. Nicméně o 23 let dříve, ve 3. vydání Alandova a kol. díla The Greek New Testament z roku 1975, byly tyto pasáže uvedeny jako jedna věta, takže se domnívám, že používal mnohem starší verzi. Opět však platí, že původní řečtina neobsahovala interpunkci, takže stavět argumentaci na tom, kam podle názoru lidí z konce 20. století patří tečky – a to ještě předtím, než změnili názor –, je v nejlepším případě pochybná argumentace.

4) Na rozdíl od třetího bodu se Ehrman, Aland et al. (4. revidované vydání), Aland et al. (3. vydání) i Nestle-Aland shodují na tom, že Koloským 1:3–8 tvoří jednu větu. Má 156 slov. Ehrman píše: „Kolosanům 1:3–8 je v řečtině jedna jediná věta; je to pořádný macek a zcela se liší od typu vět, které Pavel obvykle psal. Efezanům 1:3–14 je ještě delší, dvanáct veršů – to vůbec není typické pro Pavla.“ (Jesus, Interrupted, str. 126). Ehrman neuvádí žádný základ pro srovnání, ale já jsem jej uvedl níže.

Ehrman souhlasí s tím, že knihy uvedené kurzívou jsou s největší pravděpodobností Pavlovy. „Obrovská“ věta o 102 slovech v Koloským 1:3–8 je nejen kratší než ostatní věty v Koloským, ale také kratší než mnoho jiných vět v knihách, o nichž Ehrman souhlasí, že je napsal Pavel. Nejdelší věta v každé knize a to, které knihy považuje za Pavlovy, vypadají náhodně.

Otázka: Jak jsme v Efezským 1:4 vybráni Bohem?

Odpověď: Někteří se domnívají, že Bůh předem věděl vše, než učinil jakékoli rozhodnutí nebo něco předurčil. Jiní věří, že Bůh vše předurčil, než využil své předzvědění. Existují pouze dva verše, kde se Boží předzvědění a předurčení/vyvolení nás nacházejí ve stejném verši.

Římanům 8:29 „Neboť ty, které Bůh předem znal, také předurčil“ (BSB)

1. Petr 1:2 „vyvoleni podle předzvědění Boha Otce“ (BSB)

V těchto verších předzvědění předchází předurčení/vyvolení.

U ukřižování Ježíše je pořadí obrácené.

Skutky 2:23 „On [Ježíš] byl vydán podle Božího předem stanoveného plánu a předzvědění“ (BSB)

Žádný verš v Bibli však neříká, že Bůh musel mít jedno úplně, než měl druhé.

Stručně řečeno, Bůh si nás může vybrat jakýmkoli způsobem, který si přeje. Víme, že Bůh zjevil, že je spravedlivý, štědrý a nedělá nic bez jakéhokoli důvodu. Zdá se však, že Bůh necítí povinnost sdělit nám všechny své důvody.

Otázka: Je v Ef 1,4–5 vše předurčeno?

Odpověď: Vše, co existuje, je předurčeno, dokonce i skutečnost, že nám Bůh dává svobodu volby, aniž by nás zcela ovládal. Neděje se nic jiného než to, co Bůh zná, co dovoluje a co je součástí Jeho plánu. Bůh však lidem dovoluje činit věci, které výslovně nechtěl (viz zlé skutky zmíněné v Jeremjášovi 5:28; 8:19; 12:8; Ezechielovi 8:6).

Jak řekl Francis Schaeffer v knize „Církev na konci dvacátého století“: „Můžeme Boha oslavovat, a jak Starý, tak Nový zákon říkají, že můžeme Boha dokonce i zarmoutit. To je úžasné.“ (Hymns for the People of God, č. 364) Více informací najdete také v následující otázce.

Otázka: Mají křesťané podle Ef 1,4–5 věřit v předurčení?

Odpověď: Jednou mi jeden poměrně zralý křesťan řekl, že nevěří v předurčení. Náhodou jsem věděl, že pravidelně čte Bibli, i když musím přiznat, že jsem měl po tom jeho pošetilém výroku určité pochybnosti.

Efezským 1:5 a další verše ukazují, že víra v předurčení není pro křesťana volbou, stejně jako není volbou víra v to, že Bůh je svatý. Lidé mohou věřit různým pravdám i omylům ohledně předurčení, ale samotné slovo je v Bibli jasné. Bůh nejenže ví vše o každém z nás ještě před naším narozením, ale také nám určil náš osud ještě předtím, než se kdokoli narodil. Předurčení není „kalvinistická“ doktrína. Je to spíše biblická doktrína. Bez ohledu na to, zda se křesťan označuje za kalvinistu, nekalvinistu nebo arminianistu, víra v to, že vševědoucí Bůh nás vyvolil ještě před naším narozením, by měla být součástí jeho teologie.

Otázka: Jak do toho zapadá Boží předurčení v Ef 1,4–5?

Odpověď: Zde je několik věcí, které Písmo zjevilo.

1. Bůh může činit, jak se Mu zlíbí. Je svrchovaným Pánem nad každým detailem, a to v tom smyslu, že se nic nestane mimo to, co Bůh dovolí (Jób 1:12; Jakub 4:15).

2. Bůh může činit, jak se Mu zlíbí. Přímým a výslovným způsobem řídí každou událost, kterou si přeje (Izaiáš 14:24,27; 43:13; 55:11; Jan 10:26; Židům 6:17).

3. Bůh může činit, jak se Mu zlíbí. U některých událostí se nerozhodl je přímo a výslovně řídit (Jeremiáš 5:29; 8:19; 12:8; Ezechiel 8:6).

4. Bůh může činit, jak se Mu zlíbí. Každá událost, i ta, kterou Bůh dopustil a neřídí, je zapletena do Jeho konečného záměru (Efezským 1:11; Přísloví 16:4,33; Římanům 11:36; 1. Korinťanům 8:6; Zjevení 4:11).

Otázka: Jaké jsou v Efezským 1:4–5 některé mylné představy o předurčení?

Odpověď: Když se v Efezským 1:4–5 píše, že nás Bůh předurčil, pak pokud věříme v autoritu Písma, musíme věřit, že nás Bůh předurčil. Máme také svobodnou vůli, správně definovanou. Možná se vám však s předurčením těžko smiřujete, protože se o něm šíří některé mylné představy. Dovolte mi uvést čtyři témata, která by vám mohla pomoci.

Bůh s jistotou zná vše o budoucnosti, ale Jeho znalost neomezuje naši svobodnou vůli ani nesnižuje naše poznání. Nemůžeme říci: „Bůh věděl, že to udělám, takže jsem neměl na výběr, musel jsem to udělat.“ Ve Skutcích 2:23 byl Ježíš Kristus vydán Židům podle Božího předurčeného záměru a předzvědění, přesto se ti, kdo Ježíše ukřižovali, dopustili hříchu (Jan 19:11). Zde je příklad. Můžeme si přečíst knihu o tom, jak George Washington před více než 200 lety překročil řeku Delaware. Naše téměř jistá znalost z této knihy George Washingtona k tomuto činu nenutila. Představme si, že bychom se mohli vrátit v časové stroji o 400 let zpět a vzít si tu knihu s sebou. Stále bychom neudělali nic, co by George Washingtona k čemukoli donutilo. Bůh existuje mimo čas (Titus 1:2), stejně jako v něm, a Jeho předzvědění nás k ničemu nenutilo.

Boží předzvědění o nás předchází Jeho předurčení / vyvolení ve dvou verších, které zmiňují obojí společně (Římanům 8:29; 1. Petr 1:2). Kalvinisté mají tendenci tyto pojmy uvádět v opačném pořadí. Bůh si vybírá každého, koho si vybere, a teprve poté to předem zná. Arminianisté mají sklon tvrdit, že Bůh si vybral před počátkem času na základě svého předzvědění. Pokud však Bůh skutečně existuje mimo čas, pak by obojí mohlo probíhat současně.

Suverenita Všemohoucího Boha nevylučuje naši svobodnou vůli, ačkoli kalvinisté často tvrdí opak. Staly se některé věci, které „Bohu ani nepřišly na mysl“, jako například obětování nemluvňat v Jeremjášovi 32:35, a zemřeli lidé, kteří neměli zemřít, jak je uvedeno v Ezechielovi 13:19. Stávají se věci, které Boha zarmucují. Na druhou stranu však vše působí společně podle Božího plánu (Efezským 1:11). Jak tyto dvě myšlenky sladit? Pomocí pojmu „delegovaná svrchovanost“. Bůh by mohl mít nad vším naprostou kontrolu, a to tak, že by ho nic nemohlo rozladit a my bychom byli všichni roboti. Bůh, který však může učinit cokoli, se zjevně rozhodl svou svrchovanost na určitou dobu a v určitých mezích delegovat, a to tak, že máme schopnost rozhodnout se, zda Bohu poslechneme, či ne. Bůh zjevně tak vysoce cenil člověka, stvořeného k Jeho obrazu, že stvořil lidi tak, aby se mohli svobodně rozhodnout milovat Boha. Bůh si toho cení natolik, že lidem dovoluje, aby Ho odmítli a nesli následky svého rozhodnutí.

Co je to svobodná vůle? Martin Luther napsal celou knihu *O otroctví vůle*, v níž tvrdil, že svobodná vůle je falešné učení. Luther se zde mýlil, protože věci dováděl do nebiblických extrémů. Rodíme se s vůlí, která je zotročena hříchem (s čímž by Luther souhlasil), ale máme svobodnou vůli, abychom i tak mohli volat o pomoc. Máme svobodnou vůli, a i drogově závislý má stále svobodnou vůli. Drogově závislý možná nemá sílu vymanit se ze svého zlozvyku, ale může vklopýtat do rehabilitačního centra, padnout na zem a říct: „Pomozte mi.“ Někteří lidé by rozlišovali mezi morálně neutrální, ničím nesvázanou svobodnou vůlí (což je v rozporu s Písmem) a tím, co máme my, přičemž to druhé nazývají svobodnou volbou. Jiní lidé, zejména křesťané v rané církvi, používali pojem „svobodná vůle“ k označení biblického pojmu.

Stručně řečeno, Bůh nás předurčuje a my zároveň máme svobodnou vůli, správně chápanou. Ještě před počátkem času nebylo Boží rozhodování o tom, kdo půjde do nebe, slepé ani svévolné, ale každý jednotlivý den našeho života byl zapsán v Boží knize (Žalm 139:16), když si nás Bůh vyvolil.

Otázka: V Efezským 1:4–5 se píše, že jsme předurčeni ke spasení podle Boží vůle a záměru. Jak je to tedy s Boží vůlí a záměrem ohledně těch, kteří jsou předurčeni k peklu?

Odpověď: Situace je podobná případu, kdy byl přítel George Washingtona odsouzen k popravě oběšením za zradu. Washington svého přítele miloval a nechtěl ho vidět zemřít. George Washington však zároveň chtěl, aby byla učiněna spravedlnost. Washington se nijak nepokusil zasáhnout proti spravedlivému rozsudku, který byl tomuto muži uložen za jeho rozhodnutí.

Otázka: V Efezským 1:4–13 se píše, že ještě před počátkem času Bůh předem věděl, kdo bude spasen a kdo ne. Proč nás tedy musí předurčit k tomu, abychom byli „přijati za jeho syny skrze Ježíše Krista“, což se zdá být poněkud nadbytečné? Mám na mysli to, že jelikož ví, že se to stane (protože existuje mimo čas), není třeba to předurčovat. Nevyskytly by se ty situace stejně, i kdyby to předurčil? Proč nestačí pouhé předzvědění? Možná můj zmatek pramení z mého chápání slova „předurčení“. Doufám, že chápete, v čem mám potíže s porozuměním tomuto pojmu.

Odpověď: Boží předurčení má alespoň tři aspekty.

1. Konečné rozhodnutí o tom, kdo bude spasen, náleží Bohu, ne nám.

2. Bůh vše působí k dobrému pro předurčené (viz Římanům 8:28). Jinými slovy, naše životy jsou „přípravným procesem“ na nebe.

3. Bůh pro nás připravuje místo i v nebi. Ježíš řekl, že v domě svého Otce je mnoho příbytků. V nebi nebudou žádné prázdné příbytky a nikdo v nebi nebude bez místa, které pro něj Bůh připravil.

Někdo uvedl tuto analogii. Možná jsou na branách do nebe dva nápisy. Zvenku je napsáno: „Kdokoli chce“, a zevnitř: „Vítejte, vy, kteří jste byli vyvoleni od založení světa.“

Na jedné straně tedy nebuďte jako mnozí kalvinisté, kteří tvrdí, že jelikož volbu činí Bůh, naše role je pouze pasivní, jako u loutky. Na druhé straně nebuďte jako někteří arminianisté a nemyslete si, že jelikož volbu činíme my, je Boží role pouze pasivní role soudce. Duch Svatý aktivně působí v životech lidí a Otec přitahuje lidi k sobě, jinak by nikdo nikdy nebyl spasen.

Existuje teologický termín pro situaci, kdy se lidská vůle pro něco rozhodne, a přesto se Bůh rozhodne jejich volbu využít. Nazývá se to „souběžnost“. Lidé se mohou dohadovat, zda Bůh předem zná vše a předurčuje pouze na základě tohoto předzvědění, anebo zda Bůh nejprve vše předurčuje a teprve poté to předem zná. Na dvou místech, kde se obě slova používají ve vztahu k lidem, je předzvědění uvedeno jako první. Není však třeba tvrdit, že Bůh je omezen k tomu, aby nejprve učinil jedno a teprve poté druhé; z pohledu věčného Boha se obojí mohlo odehrát ve stejném „čase“.

Otázka: Jaké jsou v Ef 1,4–5 užitečné kalvinistické postřehy ohledně svobodné vůle?

Odpověď: Ačkoli nejsem kalvinista, dokážu ocenit některé myšlenky, které určití kalvinisté přednesli. Je však třeba zmínit, že jiní kalvinisté s nimi nemusí souhlasit.

Tajemství: Loraine Boettnerová vysvětluje: máme svobodnou volbu (ale ne svobodnou vůli), podobně jako zlaté rybky mohou volně plavat v akváriu. „Předurčení a svobodná volba jsou dvojicí pilířů velkého chrámu a setkávají se nad mraky, kam lidský zrak nedosáhne. Nebo můžeme také říci, že předurčení a svobodná volba jsou rovnoběžky; a zatímco kalvinista je možná nedokáže spojit, arminianista je nedokáže přimět, aby se protínaly.“ (str. 222)

Dekrety o povolení: Charles Hodge z Princetonského teologického semináře řekl: „Bůh nikdy nerozhoduje, že udělá, nebo že přiměje jiné, aby udělali to, co zakazuje. Může, jak vidíme, že činí, rozhodnout, že povolí to, co zakazuje. Povoluje lidem hřešit, ačkoli hřích je zakázán.“ (Disertační práce Curta Daniela, str. 230). V knize Chosen by God (Vyvoleni Bohem), str. 97, píše R. C. Sproul: „[Bůh] předurčil pád v tom smyslu, že se rozhodl jej dovolit, ale ne v tom smyslu, že by se rozhodl jej vynutit.“

Součinnost: Louis Berkhof říká: „Součinnost lze definovat jako spolupráci božské moci se všemi podřízenými silami v souladu s předem stanovenými zákony působení, která způsobuje, že tyto síly jednají a jednají přesně tak, jak jednají.“ Curt Daniel (str. 201) dodává: „Bůh působí v přírodních jevech, spolu s nimi a v rámci nich.“

Závislá rozhodnutí: Bůh výslovně nerozhodl o všem nezávisle. Jak zmiňují W. D. Smith a Charles Hodge, ačkoli konání dobra může vyvolat zlé reakce ze strany zlých lidí, tyto zlé reakce nelze přičítat Bohu, i když i s nimi Bůh ve svém plánu počítá. Jako kosmický filmař Bůh výslovně určil řadu konkrétních událostí a nechal film běžet. Poté, co si prohlédl řadu „záběrů“, předurčil ten, který se mu líbil nejvíce. Jestliže my jsme schopni mazat a upravovat videozáznamy, jak se nám zlíbí, nemůže totéž učinit i Bůh?

Interakce: Spojením výše uvedených vysvětlení vzniká následující nekalvinistické řešení suverenity a svobody. Nemůžeme doufat, že budeme vědět vše o Božím díle (jako je Boettnerovo tajemství), ale můžeme se naučit to, co je zjeveno v souhrnu obecných směrů Písma, aniž bychom popírali podrobnosti jakýchkoli veršů. Bůh měl předurčenou vůli (jako Pinkovy dekrety), povolující vůli (jako Hodgeovy dekrety) a přikazující vůli (tj. všichni mají Bohu poslušně sloužit). Boží vůle v mnoha záležitostech interaguje s naší vůlí (jako Berkhofova součinnost) v míře, v jaké si to Bůh přeje. Snad nejúžasnějším z Božích dekretů je míra svobody s odpovídající odpovědností. Ačkoli Bůh přímo netouží po zlu, nenařizuje ho ani ho nechce, dovoluje zlo (podobně jako závislé dekrety) jako „existenciálního parazita“, jako součást svého plánu k naplnění svých záměrů, k nimž patří i lidé, kteří se svobodně rozhodnou Ho milovat.

Všichni kalvinisté by si měli vzít k srdci to, co kalvinista Francis Schaeffer řekl v knize Církev na konci dvacátého století: „Můžeme Boha oslavovat, a jak Starý, tak Nový zákon říkají, že můžeme Boha dokonce i zarmoutit. To je ohromující.“ (Hymns for the People of God č. 364.)

Jak řekl Ježíš v Matoušovi 23:37: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale ty jsi nechtěl!“ (BSB) Bůh může být zarmoucen naší vůlí.

Otázka: Proč Bible v Efezským 1:7 tak zdůrazňuje krev?

Odpověď: Protože Ježíšova krev je tak důležitá. Jeho krev je pro nás tak drahocenná, protože Ježíš, který prolil svou červenou krev na kříži za naše hříchy, zaplatil cenu za to, aby lidé mohli jít do nebe.

Otázka: Jak v Efezským 1:11 a Příslovích 16:4,33 vše spolupůsobí v souladu s Božím záměrem?

Odpověď: I když každý vidí, jak Bůh může používat dobré věci ke své slávě, Bůh se nijak neomlouvá za to, že používá i zlé věci. Více informací o tom najdete v odpovědi v Genesis 45:8. Zde je několik způsobů, jakými Bůh může používat zlo.

1. K dosažení konkrétního vnějšího úkolu (Genesis 45:8; Skutky 2:23)

2. K dosažení vnitřní proměny srdce (Soudců 3:7–8 atd.)

3. Jako varování pro ostatní (Lukáš 13:1–5)

4. Jako prostředek ke zničení jiného zla (Habakuk 1)

5. K zušlechtění naší víry (1. Petr 1:6–7)

6. Aby nám pomohly zemřít hříchu (1. Petr 4:1)

7. Aby prověřila naši víru a rozvíjela vytrvalost (Jakub 1:2–4)

8. Ne pro nás, ale pro druhé (Kolosanům 1:24)

9. Aby to bylo znamením pro nevěřící (Filipským 1:28; Jan 9:1)

10. Prostě to patří k tomu, že jsme křesťané (2. Timoteovi 3:12; Filipským 1:29)

11. Abychom Satanovi a ostatním ukázali kvalitu našeho života (Jób)

12. Někdy nevidíme žádné jiné důvody, kromě toho, že naše vytrvalost oslavuje Boha (viz Jób 1:8–12; 2:2–6).

Otázka: V Efezským 1:13 se píše, že jsme byli začleněni do Krista, když jsme uslyšeli evangelium. Jak jsme tedy byli začleněni před počátkem času, jak učí Efezským 1:4, a v budoucnosti, jak ukazují Efezským 1:14 a Židům 9:28?

Odpověď: Bible naznačuje, že Bůh je jak mimo čas, tak i v čase. Pro Boha, který je mimo čas, je odpovědí všechna tři: minulost, přítomnost i budoucnost.

Chuck Swindoll napsal vynikající brožuru k biblickému studiu o spasení, v níž se těmito aspekty zabývá.

Aspekty předzvědění a předurčení v minulosti: Ještě před počátkem času Bůh znal konec od počátku i všechny naše dny (Žalm 139,16; Izaiáš 44,7; Efezským 1,4; Titovi 1,2).

Aspekty související se současnými událostmi: Když jsme uslyšeli slovo pravdy a vzývali Pána (Římanům 10:9–10), stali jsme se novým stvořením (2. Korinťanům 5:17). Současné aspekty ukazují také Židům 4:2 a Skutky apoštolů 10:44.

Současné pokračující aspekty: Jak ve svém životě uskutečňujeme spasení, které je v nás, Bůh právě proměňuje naše životy (Filipským 2:12–13; 1. Petrův 2:2; Židům 3:14; 4:11; 6:11).

Aspekty budoucí naděje: Toužíme po dovršení našeho spasení (Židům 9:15,28; Římanům 8:23–25; 1. Petrův 1:4–5,9,13; 1. Korinťanům 15:50–53; 2. Korinťanům 5:5).

Otázka: Vzhledem k tomu, že jsme v Efezským 1:14 a 2. Korinťanům 1:22 zaručeni a zpečetěni Duchem Svatým, proč někteří lidé odpadají?

Odpověď: Být křesťanem není snadné. Existuje řada důvodů, proč mohou lidé odpadnout.

1. Někteří nikdy nebyli skutečnými křesťany (1. Janův 2:18–19; Skutky 8:19–23).

1a. Mohou oklamat ostatní (Matouš 7:15; 24:11).

1b. Dokonce mohou oklamat i sami sebe falešným obrácením (Matouš 7:21–23; Židům 3:10–12).

2. Někteří praví křesťané odpadnou, ale vrátí se. Praví křesťané vytrvají.

3. Skuteční křesťané se neshodují v tom, zda se může skutečný křesťan odklonit, nikdy se nevrátit a navždy zahynout v pekle. Mezi verše, které někteří používají k dokázání, že křesťané mohou odpadnout, patří Židům 6:4–9; 10:26–32; 2. Petrův 2:17–22. Verše, které někteří věřící používají k dokázání, že praví křesťané vždy vytrvají a nikdy neztratí své spasení, jsou 1. Janův 5:13–14; Římanům 8:29–39; Jan 10:28–29.

Otázka: Odkazuje zde v Efezským 1:14 „vykoupené dědictví“ především na to, že my vlastníme spasení, nebo na to, že my jsme Božím vlastnictvím?

Odpověď: Křesťané se v této otázce mohou lišit v názorech, podívejme se tedy na kontext, abychom posoudili sílu argumentů obou stran.

Naše vlastnictví: Efezským 1 hovoří o našem postavení v Kristu a Efezským 1:11,14 hovoří o našem dědictví vykoupení. 1. Petr 1:3–4 odkazuje na naši živou naději a dědictví, které je pro nás připraveno v nebi. Zatímco Boží lid/vlastnictví vidíme také v 1. Petrově 2:9–10, zbytek 1. listu Efezským zdůrazňuje to, co máme v Kristu, a tak uvádí naše vlastnictví.

Jeho vlastnictví: Ve skutečnosti by se dalo říci, že 1. list Efezským nezdůrazňuje pouze to, co máme v Kristu, ale spíše to, kým v Kristu jsme. Ačkoli lze říci, že „vlastníme“ svou spásu v nebi díky zásluhám toho, co pro nás Kristus vykonal, je útěšnější vědět, že nás „vlastní“ Bůh jako své vykoupené vlastnictví a že Bůh pečuje o to, co mu patří. Tento názor zastává John R. W. Stott ve své knize „The Message of Ephesians“ (Poselství Efezským), str. 46–47.

Otázka: Co je v Efezským 1,14 míněno pod pojmem „záruka“?

Odpověď: Řecké slovo pro „záruku“, arrabon, pravděpodobně pochází původně od fénických obchodníků a označovalo smlouvu, zálohu nebo předplatbu. Tento termín se také používal pro zásnubní prsten. Můžete si představit Ducha Svatého v nás jako náš „zásnubní prsten“, který nám slibuje naše konečné spasení a svatební hostinu Beránka.

Otázka: Jak by podle Ef 1,15 vypadal život křesťana, kdyby měl velkou víru, ale málo lásky?

A: Možná by mluvil pravdu, ale způsobem, který by nebyl nápomocný, ba dokonce by mohl být destruktivní. Bez lásky by to bylo jako mluvit pravdu, aniž by mu na tom záleželo. Někdy může být výtka s tímto zaměňována, ale při správné výtce vám záleží na tom, aby se ten druhý pokál, a dáváte to najevo. Láska může být jemná a soucitná; láska může být také láskou přísnou. Jedno však láska rozhodně není – lhostejnost. Jonáš mluvil pravdu bez lásky a Bůh mu ukázal, že Jonáš miloval dokonce i rostlinu více, než mu záleželo na všech těch lidech.

Otázka: Jak by podle Ef 1,15 vypadal život křesťana, kdyby měl velkou lásku, ale buď malou víru, nebo znal víru jen málo?

Odpověď: Projevoval by empatii a soucit, ale nakonec by neměl co nabídnout, pokud jde o dobrou radu nebo vedení.

Otázka: Modlí se Pavel v Efezským 1:16–18 především za něco, co jeho čtenáři již mají, nebo za nové požehnání?

Odpověď: Tak trochu obojí, ale ani jedno z toho úplně. Pavlovi čtenáři jsou věřící, takže již mají určité poznání o Bohu a osvícené chápání. Pavel se však přesto modlí za něco nového. Modlí se, aby se jejich poznání a chápání prohloubily, a to daleko nad rámec toho, co již mají.

Otázka: Proč bylo v Ef 1,17 třeba dát Efezským Ducha moudrosti a zjevení, když všichni věřící již mají Ducha v sobě, jak uvádí Řím 8,9–11?

Odpověď: Všichni praví křesťané mají Ducha Svatého, ale Bůh přesto pravým křesťanům přikazuje, aby byli naplněni Duchem Svatým. Součástí toho je i to, že jsou naplněni moudrostí a zjevením.

Otázka: Je v Efezským 1:18 zmíněné dědictví naším dědictvím v Kristu, nebo jsou svatí Božím dědictvím?

Odpověď: Ačkoli platí obojí, srovnání tohoto verše s Efezským 1:11,14 ukazuje, že zde je primárním významem naše dědictví. Bible na mnoha místech zmiňuje naše požehnání jako naše „dědictví“ jako Božích synů. Jsme však Božím lidem, vyvoleným ze světa. Představte si dítě z velmi bohaté rodiny, které se sice zatím ještě musí naučit šetřit každou korunu, ale ví, že až dosáhne plnoletosti, zdědí obrovské bohatství. Vy jste tím dítětem! Vaše dědictví však nejsou jen nějaké kusy papíru, kamínky nebo kousky kovu, ale skutečné bohatství v nebi.

Jeden způsob, jak se na to může věřící dívat, je, že má Ducha Svatého. Ale jiný způsob, jak se na to dívat, je, že Duch Svatý má jeho.

Otázka: Co si myslíte o tvrzení teologa Rudolfa Bultmanna v Ef 1,20, že „Kristus vstal do kerygmatu“, tj. pouze ve víře a hlásání svých učedníků?

Odpověď: Rudolf Bultmann byl kacíř směřující do pekla a ani se to nedokázal příliš dobře skrývat. 1. Korinťanům 15:1–8 ukazuje, že pokud někdo nevěří, že Kristus vstal z mrtvých viditelným způsobem, je to, čemu věří, marné. Pavel tedy říká, že víra člověka, který takto uvěří, je marná, tj. nepřinese mu žádný užitek.

Otázka: Jak je možné, že v Efezským 1:20, Židům 8:1; 10:12; Skutcích 2:25; 7:56 a tak dále je Ježíš po Boží pravici?

Odpověď: „Po pravici“ byl výraz označující místo pro nejváženějšího hosta, jak ukazuje Žalm 110:1.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Efezským 1:21–22 je Kristus nade vším, je Kristus také nad Bohem Otcem?

Odpověď: 1. Korinťanům 15:26–28 na tuto otázku odpovídá tím, že zdůrazňuje, že Kristus je nade vším, avšak „vším“ zjevně není zahrnut sám Bůh.

Otázka: Co zde v Efezským 1:23 znamená „plnost“?

Odpověď: Řecké slovo pro „plnost“, pleroma, bylo běžným výrazem, jímž se dalo popsat misku plnou vody, loď naloženou nákladem nebo loď s plnou posádkou. Je to podobné jako u domu, který není „plný“, pokud nejsou doma všechny děti. V tomto kontextu může být tento význam aktivní, v tom smyslu, že my naplňujeme Kristovo vlastnictví v nebi, nebo pasivní, tj. že Kristus naplňuje církev. Jelikož zde existuje gramatická nejednoznačnost, mohlo by platit obojí.

Otázka: V Efezským 1:23 se píše, že církev je Kristovým tělem a Kristovou plností. Měli by tedy být křesťané uctíváni podobně jako při katolické mši, kde se uctívají prvky Večeře Páně?

Odpověď: Ne. Obyčejní lidé nemají být uctíváni, stejně jako nemají být uctívány chléb a víno. Uctívejte pouze Boha.

Otázka: Jaký je v Ef 2,1 rozdíl mezi přestupky a hříchy?

Odpověď: Jedná se o synonyma pro totéž: přestoupení proti Bohu. Ale tato dvě řecká slova zde zdůrazňují různé aspekty. Přestoupení (paraptoma) může být zakopnutí, nesprávný krok, překročení hranice nebo odchýlení se od správné cesty. Řecké slovo pro přestoupení hraje významnou roli také v Koloským 2:13. Hřích (hamartia) znamená selhání, minutí cíle nebo nedosažení, jako když šíp mine terč.

Otázka: Jak jsme v Efezským 2:1,5 „mrtví“ v přestoupeních?

Odpověď: Tyto verše jsou jakousi pitevní zprávou. Ale stejně jako se lesklé diamanty nejlépe vyjímají na tmavém sametovém pozadí, i Boží milost září jasněji v kontrastu s naším dřívějším mrtvým stavem. Všichni byli mrtví alespoň ve třech smyslech: z právního hlediska, duchovně a v menší míře i z hlediska tělesného rozkladu.

Z právního hlediska: Jsme již mrtví v tom smyslu, že odsouzený zločinec, jehož poprava je naplánována na příští den, je prakticky mrtvý. Viz také otázka ke Koloským 2:13.

Duchovně: I když nevěřící mohou stále konat některé relativně dobré skutky (Matouš 7:10–11; Lukáš 6:32–34), naše duchovní smrt je tak úplná, že nikdo nemůže přijít k Bohu, pokud ho Otec nepřitáhne (Jan 6:44) a Duch Svatý nepůsobí v životě nevěřícího (Jan 16:8–11). Nemají zrak, aby viděli Kristovu slávu. Stejně jako mrtví nemohou mluvit s živými, ani duchovně mrtví nemají žádnou komunikaci s Bohem. Navíc i jako křesťané stále potřebujeme Krista, aby udržoval naši spásu (Juda 24; Římanům 8:29–39). Chvála Bohu za Jeho neustálé působení!

Fyzický rozpad: Haleyova kniha „Alleged Discrepancies of the Bible“ (Údajné nesrovnalosti v Bibli) na str. 393 zmiňuje třetí způsob. Všichni trpíme „nemocí“ smrtelnosti a pokaždé, když se naše tělo po nemoci uzdraví, jde pouze o odložení smrti.

To však neznamená, že nemáme žádné city ani vůli. V Efezským 2:2 je řecké slovo pro „žít/kráčet“ peripateo, což doslovně znamená „chodit sem a tam“.

Viz The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 34; When Critics Ask, str. 475–476; The Tony Evans Bible Commentary, str. 1221; John R. W. Stott: The Message of Ephesians, str. 72; The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 622; a The Expositor’s Greek Testament, sv. 3, str. 283 pro další informace.

Otázka: Kdo je v Ef 2,2 vládcem vzduchu a proč vládne?

A: Vládcem vzduchu je Satan. Od pádu člověka je Satan knížetem tohoto světa (Jan 16:11). Není však králem. Satan je bohem tohoto věku (2. Korinťanům 4:4) a vládcem vzduchu. Celý svět je pod vlivem toho zlého (1. Janův 5:19). Jak uvádí Barnabášův list (100 n. l.): „[Bůh] je sice Pánem na věky věků, ale [Satan] je knížetem v době nepravosti.“ (kapitola 18).

Otázka: Proč jsme byli všichni předmětem Božího hněvu (Ef 2,3)?

Odpověď: Nejprve uvedeme dva důvody, proč jsme všichni byli předmětem Božího hněvu, a poté dvě upřesnění.

Dva důvody jsou to, co jsme udělali, a to, čím jsme.

Co jsme udělali: Římanům 3:23 říká, že všichni zhřešili a nedosáhli slávy Boží.

Co jsme: Římanům 3:10–20 říká, že všichni se odvrátili a všichni jsou bezcenný. Kromě Boha nikdo nečiní dobro.

Existují také dvě věci, které na nevěřící nepřivolávají další hněv.

Hřích předků: Děti nejsou vinny za hřích rodičů (nebo předků) – Ezechiel 18; Deuteronomium 24:16. Děti mohou stále trpět prokletím a špatnými následky, ale nikdo, kdo trpí v pekle, nebude moci říci: „Část z toho není moje vina: byl jsem falešně obviněn.“

Bohužel existuje teologický názor zvaný traducianismus, který tvrdí, že člověk nese vinu za hříchy svých rodičů, prarodičů a všech svých předků. Dvě skupiny, které věří v traducianismus, jsou luteráni a pravoslavní. V Hitlerově Německu byli Židé obviňováni z toho, že jsou „vrahové Krista“. Všichni vědí, že tehdejší židovský lid Krista nezabil, ale implikace byla taková, že jelikož jejich předkové vydali Ježíše Římanům, byli vinni také. (Je však podivné, že obviňovali z vraždy Krista pouze Židy, a ne také Italy!)

Neúmyslný hřích: Hřích se nepočítá tam, kde není zákon (Římanům 4:15; 5:13). Neznalost zákona nás však ne vždy činí nevinnými. Spíše když zjistíme, že jsme zákon porušili neúmyslně, a nelitujeme toho, pak dokazujeme, že bychom Boží zákon porušili úmyslně, kdybychom o něm věděli.

Křesťané, kteří nejsou augustinovci, NEVĚŘÍ, že Bůh je nesmírně rozhněván na každé dítě, které se kdy narodilo, a že chce zatracené děti mučit v pekle pouze z toho důvodu, že se rozhodl stvořit je s hříšnou přirozeností jako potomky Adama.

Když si však někdo uvědomí, že je hříšný, a nechce se změnit, je vinen tím, že nechce, aby ho Bůh změnil. Není zodpovědný za to, že se narodil s hříšnou přirozeností, ale může být zodpovědný za to, že se nechce změnit z tohoto původního stavu.

Otázka: Byli v Ef 2,3 všichni předmětem Božího hněvu, nebo jsou jím pouze někteří, jak je uvedeno v Řím 9,22–23?

Odpověď: Odpověď najdeme v následujícím verši, Efezským 2:4. Všichni (včetně Pavla) byli původně předmětem [současnými i budoucími příjemci] Božího hněvu. Mnozí však byli proměněni a v Božích očích již nejsou předmětem Jeho hněvu. První význam se týká všech lidí v době před jejich obrácením ke Kristu. Druhý význam je v předurčeném smyslu, že zavržení zůstanou předmětem hněvu, zatímco vyvolení jsou/budou předmětem milosrdenství.

Otázka: Jaký je v Efezským 2:4–5 rozdíl mezi milostí a milosrdenstvím?

Odpověď: Milosrdenství znamená, že nedostanete trest, který si zasloužíte. Milost znamená, že dostanete požehnání, které si nezasloužíte. V padlém stavu lidstva je pro nás bohužel příliš snadné brát věci jako samozřejmost. Celý tón tohoto úryvku se mění již díky pouhým dvěma slovům v řečtině: „Ale Bůh“. BSB překládá verš 4 takto: „Ale kvůli své veliké lásce k nám Bůh, který je bohatý na milosrdenství“ (BSB). Situace může být beznadějná, pokud jsme na to sami, … ale Bůh!

Otázka: Co ukazuje Ef 2,5 o myšlence, že se člověk může neustále zlepšovat a měnit až do té míry, že bude spasen? Proč tomu někteří lidé věří?

Odpověď: Když jste mrtví, může situaci změnit pouze vzkříšení. Jinak by přece stačilo, kdyby postupy, které se provádějí v nemocnici – jako podávání léků pacientům, provádění operací atd. – aplikovali v márnici, ne? Existuje proces, během něhož se člověk postupně stává zbožnějším a svatějším, nazývaný posvěcení, ale k tomu je zapotřebí Duch Svatý a dochází k němu až poté, co jsme spaseni.

Jiné náboženství se vám snaží říkat, jak se dostat k Bohu. Křesťanství však říká, co Bůh učinil, aby přišel k vám.

Otázka: Jsme v Efezským 2:5–8 spaseni pouze milostí, nebo vírou a skutky, jak uvádí Jakub 2:14–24?

Odpověď: Formulace v Efezským 2:8–10 je přesná: „Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás samých; je to dar Boží, ne ze skutků, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme totiž Boží dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům…“ (BSB). Všimněte si následujících bodů.

1. Je to z [Boží] milosti – ne z nás.

2. Skrze víru – ne díky našim zásluhám ani z nás samých

3. Boží dar – ne naše skutky.

4. Byli jsme stvořeni [a spaseni], abychom konali dobré skutky.

Jak řekl jeden indický křesťan, nejsme spaseni tím, že sloužíme, ale jsme spaseni, abychom sloužili.

Nejrychlejší způsob, jak to vysvětlit, je tento: Efezským 2 ukazuje, že jsme spaseni milostí skrze pravou víru samotnou, a Jakub 2 ukazuje, že pravá víra nikdy nestojí sama o sobě, ale projevuje se skrze naše skutky. Galatským 5:6 říká, že jediné, na čem záleží, je „víra, projevující se láskou“.

Dalším způsobem, jak se na to podívat, je zeptat se: „Patříš Kristu?“ Pokud ne, tak proč? Pravá víra znamená, že náš život je nyní skryt s Kristem v Bohu (Kolosanům 3:3). Pokud tvůj život nepatří Kristu, pak nemáš spasitelnou víru.

Otázka: Jak v Efezským 2,5–8 souvisí milost, víra a skutky?

Odpověď: Některé klíčové aspekty spasení lze pochopit, když si položíme otázky: kdo, co, jak, za co a proč. Komentátor Zerwick nazývá Efezským 2:1–10 „kratší list Římanům“ kvůli velké podobnosti obsahu.

Kdo: Bůh nás spasil

Konkrétně ne my sami ani Bůh + my (Efezským 2:8; 2. Timoteovi 1:9)

Co: Spaseni Boží milostí skrze naši víru. (Židům 4:2; Efezským 2:8) Konkrétně ne skrze naše skutky ani nic, čím bychom se mohli chlubit (Efezským 2:8–9).

Jak bylo dáno: Boží milost byla dána skrze Ježíše, který zemřel na kříži, aby za nás přinesl smír (Židům 2:17; 1. Janův 2:2) a stal se výkupným za naše hříchy (Matouš 20:28; Marek 10:45; 1. Timoteovi 2:6; Židům 9:15)

Jak je přijímána: Boží milost musí být spojena s naší vírou (Židům 4:2; Římanům 10:10). Ani naše víra však není ničím, čím bychom se mohli chlubit, neboť i ta je nám dána Bohem skrze Ducha Svatého (Efezským 2:8; Jan 16:8–11).

K čemu: abychom konali dobré skutky (Efezským 2:10), a protože nás Bůh miluje (Jan 3:16) a chce nám projevit svou milost (Efezským 2:7)

Proč: Existuje mnoho důvodů, z nichž některé jsou: aby prokázal svou laskavost (Efezským 2:7), jsme Jeho dílo (Efezským 2:10), protože miluje svět (Jan 3:16); kvůli Svému vlastnímu záměru a milosti, ne kvůli čemukoli, co jsme udělali (2. Timoteovi 1:9)

Otázka: Jaké jsou v Efezským 2:5–8 hlavní aspekty spasení?

Odpověď: Zde je jeden způsob, jak nahlížet na spasení.

1. Bůh nám dává milost, kterou si nezasloužíme (Efezským 2:8–10; Titovi 3:4,7).

2. Musíme uvěřit a činit pokání (Efezským 1:13; Římanům 10:9–11).

3. Boží Duch v nás přebývá (Římanům 8:9–11; Jan 14:15–18; 1. Jan 3:24; Efezským 2:22; Titovi 3:6).

4. Víra bez skutků proměněného života je mrtvá (Jakub 2:14–20; 1. Janův 2:6–15; 1. Janův 3:5, 6, 9; Titovi 2:11, 14; 1. Korinťanům 6:9–11, 19).

5. Bůh chrání své vyvolené (Jan 10:28–29; Římanům 8:28–29; Efezským 1:13–14).

Otázka: Odkazuje slib z Efezským 2:6, že budeme sedět s Kristem na Jeho trůnu, na to, že budeme s Kristem vládnout na zemi po tisíc let, nebo až poté na věčnost?

Odpověď: Mohlo by se to vztahovat na obojí. Efezským 2:6 však říká, že budeme sedět s Kristem „v nebeských sférách“, takže jeho primární význam je pravděpodobně věčný. Ať už je to jakkoli, chvála Bohu, že budeme s Kristem navždy.

Otázka: Na co se v Efezským 2:8 vztahuje zájmeno „to“ ve větě „to je dar Boží“?

Odpověď: Někteří říkají, že na „milost“, jiní, že na „víru“. Oba tyto výrazy jsou však gramaticky ženského rodu, zatímco „to“ je gramaticky středního rodu, takže je pravděpodobné, že „to“ odkazuje na předchozí větu, která hovoří o celém pojmu spasení.

Otázka: Byli v dobách Starého zákona, jak se píše v Efezským 2:12–13, všichni, kdo nebyli občany Izraele, odsouzeni k peklu, bez šance na spasení?

Odpověď: Až se dostanete do nebe, můžete tuto otázku položit někomu, kdo nebyl Židem, jménem Abraham – nebo Noe, Metuzalém, Enoch, Jób či Izák. Nebyli to Izraelité a dokazují, že Bůh se může zjevovat, jak se Mu zlíbí. I poté, co byl Mojžíšovi dán Zákon, byly Rachab a Rút neizraelitky, které přesto byly spaseny a staly se konvertitkami k judaismu. Všichni, kdo jsou spaseni, a to i v dobách Starého zákona, jsou však spaseni skrze Ježíše Krista (1. Korinťanům 10:4; 1. Janův 2:2; Židům 2:9; 1. Timoteovi 2:6). Dokud člověk odmítá skutečného Ježíše jako Cestu, Jan 8:24 a Skutky 2:37–40 ukazují, že nemá žádnou jinou možnost, jak být spasen. Noe, Enoch a další však byli „spaseni v Kristu“, i když během svého života na zemi neznali Jeho jméno.

Otázka: Jakých pět věcí zde pohanům chybělo podle Ef 2:12?

Odpověď: Jako nevěřící pohané byli 1) odděleni od Krista, 2) odcizeni od společenství (politeias) Izraele, 3) cizinci (xenoi) vůči smlouvám zaslíbení, 4) bez naděje a 5) bez Boha (atheoi) ve světě. Byli v dost bezútěšné situaci.

Otázka: Jaký je v Ef 2,14 rozdíl mezi tím, že Ježíš „vytvořil pokoj“, a tím, že Ježíš „je pokoj“?

Odpověď: Ačkoli platí obojí, existuje mezi nimi rozdíl. Říká se, že „olej a voda se nemísí“. Ve skutečnosti se však mísí docela dobře, pokud je k dispozici emulgátor. (Mýdlo je jednoduchý druh emulgátoru.) Stejně jako emulgátor tedy Ježíš vytváří mír tím, že důkladně spojuje dvě skupiny, které byly od sebe zcela oddělené. Na rozdíl od běžného mírotvůrce to však Ježíš neudělal tím, že by apeloval na to, co máme společného. Základem našeho sjednocení je sám Ježíš. „Jednota“ není nutně dobrá věc, pokud se sjednocujete s něčím nebo s někým, s kým byste se sjednocovat neměli. A my neusilujeme o uniformitu, protože máme různé osobnosti a dary, a to je dobře, abychom se navzájem doplňovali. Jednota Ducha v Kristu není jen tím, k čemu jsme povzbuzováni, ale je nám to přikázáno. Nepředstavujte si nás tak, že jsme všichni jedné barvy, ale jako hranol světla nebo vitráž odrážející různé barvy, když osvětlujeme Krista.

Jak řekl Jan Zlatoústý, není to tak, že by Kristus roztavil dva kovy a z nich vytvořil jednu sochu. Je to spíše tak, že Kristus roztavil stříbro a olovo a z nich vytvořil sochu ze zlata! Jan Zlatoústý, Kázání na Efezským, kázání 5, v díle Nicene and Post-Nicene Fathers, první série, sv. 13, str. 71.

Otázka: Jaký význam má v Efezským 2,14 zboření oddělující zdi?

Odpověď: Zní to, jako by Kristus provedl stavební přestavbu. Místo oddělení mezi Židy a pohany (nežidy) Bůh spojuje všechny věřící jako bratry a sestry. Jakékoli tvrzení o pýše či nadřazenosti založené na etnickém či kulturním původu nebo na předcích ve víře je nyní zlomeno a mělo by být jako takové uznáno. Japonští, američtí, arabští, židovští, angličtí či ruští křesťané nejsou jen stejně křesťany jako kdokoli jiný – neexistují žádní „křesťané druhé třídy“ –, ale jsme si navzájem bratry a sestrami a měli bychom se radovat ze společenství v Pánu. Stejně jako však nemáme žádný důvod cítit vůči druhým pýchu či aroganci, nemáme ani žádný důvod cítit se vůči druhým méněcenní. V církvi neexistuje žádný „vnitřní kruh“ zasvěcených proti těm, kteří k němu nepatří.

Mimo nádvoří jeruzalémského chrámu stála fyzická zeď s nápisem: „Žádný cizinec nesmí vstoupit za ohradu, která obklopuje svatyni a areál. Kdokoli bude při tom přistižen, bude si za svou následnou smrt vinit sám.“ Pavel možná měl toto na mysli, když řekl, že v církvi je zeď zcela pryč, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 40. Ačkoli s tím nesouhlasí The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 625–626, a The Expositor’s Greek Testament, sv. 3, str. 294. Josephus používá pro tuto zeď stejné slovo a ta zeď stále stála. Mimochodem, vnitřní opona oddělující svatyni svatých byla opona, nikoli zeď.

Jakub 2:1–9 velmi důrazně zdůrazňuje, že v církvi nemáme projevovat stranickost. Existují však různé názory na to, jak toho dosáhnout.

Názor „Koho to zajímá“: Chápu, že ve vaší církvi existuje rozdělení na různé typy lidí: na ty, kteří mají rádi chřest, a na ty, kteří ho nemají rádi. Ale koho to zajímá? Stejně tak bychom neměli brát v úvahu něčí etnický původ o nic více, než bychom měli posuzovat lidi pro členství nebo vedoucí pozice částečně na základě toho, zda mají rádi chřest.

Názor „Dávejte pozor, aby nikdo nebyl opomíjen“: Bohužel na zemi nejsme dokonalí. I ve skvělé, rostoucí církvi, jaká je popsána ve Skutcích 6,1, může nastat nešťastná situace, kdy by mohla být nějaká skupina opomíjena. Vedoucí církve by proto měli dbát na to, aby byli všichni zapojeni, a to ve všech službách a na všech úrovních. To přinese větší jednotu a bude to lepší svědectví pro svět, když svět uvidí, že jsme jedno, jak se modlil Ježíš v Janovi 17:21.

Závěr: První způsob je ideální. Nejsme však dokonalí křesťané, a pokud raní křesťané ve Skutcích museli postupovat druhým způsobem, musíme i my. A jsem rád, že nejsem křesťan druhé třídy jen proto, že nemám rád chřest!

Otázka: S čím souvisí odstranění nepřátelství/vzájemné nenávisti v Efezským 2:15?

Odpověď: Nepřátelství je to, co cítí nepřátelé jeden vůči druhému. Místo Mojžíšových přikázání, která oddělovala Židy od pohanů, je to vše za námi a my máme před Bohem své postavení na základě Kristova dokončeného díla. Nejde tu ani tak o stvoření, jako spíše o „znovustvoření“, které z dvou skupin vytváří jedno tělo.

Otázka: Jak v Efezským 2:15 Ježíš vytvořil z dvou jedno?

Odpověď: Místo toho, aby v Božích očích existovali Židé a pohané, jsou nyní v Jeho církvi pouze křesťané.

Otázka: Kdo jsou zde v Efezským 2:16–18 ti „oba“?

Odpověď: „Oba“ zde odkazují na Židy a nežidy, kteří mají všichni stejný přístup k Bohu skrze Ježíše Krista. Z právního hlediska by to mohlo způsobit problémy. Všichni Římané byli povinni uctívat římské bohy, s výjimkou Židů. Kdyby však křesťané z pohanů neměli být považováni za obrácené Židy, byl by to problém. Bez ohledu na to však měli být přijati do jednoho těla.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Efezským 2:20–21 je uvedeno, že církev je postavena na apoštolech a prorocích, potřebujeme dnes apoštoly a proroky?

Odpověď: Kristus je jedinou pravou hlavou církve. Naše poznání Boha vychází z učení proroků ve Starém zákoně a apoštolů (a jejich pisářů) v Novém zákoně. Nepotřebujeme je jako takové, ale potřebujeme jejich slova i dnes. Proto je Písmo pro křesťany tak důležité.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Efezským 2:20–21 je Ježíš úhelným kamenem, potřebujeme dnes člověka, který by zastupoval Ježíše Krista a řídil Boží církev?

Odpověď: Existuje mnoho důvodů, proč by někteří lidé mohli tvrdit, že na zemi potřebujeme zástupce. Bylo by dobré omezit následující negativní jevy:

1. Kacířství

2. Spojování se s duchovně falešnými náboženstvími

3. Oddanost jiným kromě Boha

4. Intelektuální stagnace (Koperník, Galileo)

5. Zabíjení a mučení pravých křesťanů

6. Zabíjení a mučení lidí obecně

7. Legitimizace bezbožných vládců

8. Přidávání lidských nauk vydávaných za božské

Bylo by dobré zlepšit také následující:

1. Být pro svět zářivým morálním příkladem

2. Podporovat větší studium Písma

3. Křesťanská jednota (včetně toho, že nebudeme pronásledovat křesťany)

Západoevropští křesťané to zkoušeli po tisíc let; tento experiment se nazýval „římskokatolická církev“ a ve středověku skončil naprostým neúspěchem. Místo aby tyto jevy omezil, ještě je zesílil. Jedna dobrá věc na zkušenosti s katolickou církví je tato: můžeme se poučit z minulých chyb a vidět nebezpečí, která plynou z opuštění jednoduchosti následování Krista, jak učí 2. Korinťanům 11:2–4.

Skeptik by mohl (s nadsázkou) namítnout, že celá římskokatolická církev byla jen lstí, jak záměrně naplnit 1. Timoteovi 4:1–5. Odpověď na toto falešné obvinění nechám na katolíkovi.

Otázka: Kde lze podle Efezským 2:21 nalézt pravou církev?

Odpověď: Pravá církev není nutně tam, kam se svět dívá. Dokud bude někdo hledat „pouhého člověka“, který je hlavou pravé církve, neuvidí ji. V čele pravé církve stojí Ježíš Kristus jako úhelný kámen (Efezským 2:20). Pravá církev není postavena ani z kamene, ani z cihel, ale je postavena z věřících (1. Petr 2:5). Pravá církev se tedy skládá ze skutečných křesťanů ze všech denominací, kteří vložili svou víru v Ježíše Krista. Když mluvíme o pravé církvi, můžeme hovořit o „církvi triumfující“ (tj. o věřících, kteří jsou nyní v nebi) a o „církvi bojující“ (tj. o věřících, kteří stále bojují za víru na zemi).

Bohužel se někdy křesťané mohou tak soustředit na svou denominaci, že to ztratí ze zřetele. Když mám podezření, že by to u nějakého křesťana mohlo být tak, zeptám se ho, k jaké denominaci patří. Když odpoví „XYZ“, řeknu mu: „Věděl jsi, že v nebi nejsou žádní ‚XYZ‘? V nebi nejsou ani baptisté, a to já náhodou chodím do baptistického sboru. Místo toho jsou v nebi křesťané, kteří jsou ‚XYZ‘áci, a jsou tam křesťané, kteří jsou baptisté, ale do nebe se dostáváme pouze skrze Ježíše, a ne skrze nějakou organizaci.“

Lež, že organizace je důležitější než osobní vztah s Kristem, je jedním z nástrojů, které sekty jako mormoni a Svědkové Jehovovi používají k tomu, aby obrátili věřící na své falešné evangelium.

Na druhou stranu neříkám, že společné scházení a organizování se nezáleží. Židům 10:25 nám přikazuje, abychom nezanedbávali společná setkání.

To, co jsem právě řekl, má však určité důsledky. Lidé mohou mít teologicky dost zmatené názory, ale pokud mají správný postoj k základním věcem (jak nás varuje 1. Korinťanům 15:1–4) a znají Ježíše, mají všichni křesťané „přijímat jeden druhého, tak jako vás přijal Kristus…“ (Římanům 15:7, BSB). Skuteční křesťané mohou mít zmatené názory na sobotu (Římanům 14:5) nebo na stravu (Římanům 14:2–3). Mohou se dopouštět i závažnějších věcí, jako je tolerování nemravného člověka ve svém středu (Zjevení 2:20) nebo muže, který žije s manželkou svého otce (1. Korinťanům 5:1). Mohou se zaplést do velmi závažných problémů s legalismem (Galatským 3:1). Přesto i neposlušní křesťané, kteří jsou pod Boží kázní, zůstávají křesťany.

Pokud jde o mnoho věcí, na kterých se křesťané shodují, klikněte na „Společné křesťanské vyznání“ www.Biblequery.org/Doctrine/DoctrinalStatements/ACommonChristianConfession.html, kde najdete jejich přehled.

Otázka: Proč v Efezským 3:1 Pavel řekl, že je vězněm Krista Ježíše, a ne vězněm Říma?

Odpověď: Pavel mohl vidět římské vojáky, kteří ho střežili, a uvědomit si, že bezprostřední příčinou jeho uvěznění bylo zlo Říma. Pavel však při pohledu na širší souvislosti viděl, že konečným cílem snášení jeho uvěznění byla sláva Ježíše Krista, našeho Spasitele. Když se díváte na nepříjemné okolnosti, ať už jde o pronásledování, nebo prostě o snášení toho, co vám tento padlý svět přináší, soustředíte se na bezprostřední příčinu, nebo si za konečný cíl stanovíte oslavu Ježíše?

Otázka: Proč Pavel v Ef 3,3.9 použil slovo „tajemství“, když existovala pohanská mystická náboženství?

Odpověď: To nemá nic společného s mystickými náboženstvími. „Tajemství“ lze zde chápat jako něco výjimečného, jako tajemství, které je třeba prožít, a ne jen veřejně vyslechnout. Pavel si tento význam, který používala modlářská náboženství, „přivlastnil“ a tento termín pravděpodobně použil záměrně, jako kontrast k pošetilosti, kterou oni učili.

Otázka: Co je zde v Efezským 3:3,9 tím „tajemstvím“?

Odpověď: „Tajemství“ v řečtině znamenalo něco, co dosud nebylo zjeveno. Odpověď najdeme v Efezským 3:10–11. Tajemstvím bylo založení církve Ježíšem Kristem, což nebylo známo v dobách Starého zákona, jak uvádí Koloským 1:26. Tajemství zde znamená tajemství, které nebylo zjeveno až do této doby.

Otázka: Vzhledem k tomu, že lidé v předchozích generacích nemohli slyšet o Kristu (Ef 3,4–6), mohl být v dobách Starého zákona někdo spasen?

Odpověď: Ano. V nejzákladnější rovině nás nezachraňuje nic z toho, co slyšíme, čemu věříme nebo co děláme; nezachraňuje nás ani evangelium. Je to Bůh, kdo nás zachraňuje. Bůh může zachránit kohokoli, koho chce, ale víme, že Bůh je milosrdný, a přesto spravedlivý a svatý.

Otázka: Jak je možné, že je Pavel v Efezským 3:8 nejmenší ze všech apoštolů?

Odpověď: Pavel uvedl dva důvody, proč si to myslel.

1. Narodil se jako poslední (1. Korinťanům 15:8)

2. A co je ještě důležitější, Pavel kdysi pronásledoval Boží církev (1. Korinťanům 15:9; 1. Timoteovi 1:13). Ušel však nejdelší cestu ze všech: od vraha k misionáři.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Kristovo bohatství je nevyzpytatelné, proč chce Pavel v Efezským 3:8, abychom poznali rozsah Kristovy lásky v Efezským 3:17–19?

Odpověď: Odpověď najdeme v Efezským 3:18–20. Kristovo bohatství je nezměřitelné, ale máme ten radostný (a nikdy nekončící) úkol zažívat, jak veliká je Boží láska k nám.

Zajímavé je zde řecké slovo; doslovně znamená „nelze vysledovat podle stop“. Nemůžeme přesně vysledovat, proč nebo jak moc nás Bůh miluje, ale můžeme se radovat z toho, že nás miluje.

Otázka: Znamená slovo v Efezským 3:9 „správa“ nebo „společenství“?

Odpověď: Řecké slovo oikonomia, z něhož pochází naše slovo „ekonomika“, má širokou škálu významů. Znamená správu s původním významem manželky nebo správce, který řídí rodinu či domácnost. Může se vztahovat na to, jak jsou věci spravovány, tj. na správcovství. V církvi si to můžete představit také jako řízení vztahů.

Otázka: Mělo by v Ef 3,15 být „od něhož každá rodina“, „od něhož celá jeho rodina“ nebo „od něhož veškeré otcovství“?

Odpověď: Řecká gramatika je zde neobvyklá. Slovo „Jeho“ v řeckém textu není, takže ostatní překlady jsou v tomto verši pravděpodobně přesnější. Řecké slovo pater znamená otec a řecké slovo patria znamená rodina, ačkoli může znamenat i otcovství. Pavel zde použil slovní hříčku. Přesnější význam je „otec… rodina“, ačkoli někteří překladatelé, aby zachovali slovní hříčku, uvádějí „Otec… otcovství“. Více informací najdete v publikacích The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 631, The Expositor’s Greek Testament, sv. 3, str. 312–313, a The Message of Ephesians, str. 133–134.

Otázka: O co přesně se Pavel v Ef 3,16–19 modlí za věřící v Efezu?

Odpověď: Kristus již v nich přebývá. Pavel se tedy modlí, aby jim Bůh dal sílu čelit protivenství, aby Kristus byl středem jejich životů, aby byli zakořeněni v lásce a aby pochopili nesmírnost Boží lásky.

V Efezským 3:16 zní překlad BSB „z bohatství své slávy“ (BSB), ale řecká předložka zde doslovněji znamená „podle“. Pavel neprosil Boha pouze o to, aby je posílil ze svého bohatství, jako by bohatý člověk mohl darovat pár dolarů ze svého bohatého bankovního účtu. Pavel spíše prosí Boha, aby je posílil „podle“ svého bohatství, jako by bohatý člověk dával úměrně tomu, co vlastní. Jejich spasení bylo okamžité, ale jejich posvěcování je postupné.

Už jste dokončili svůj růst v Kristu? – Upřímně doufám, že si uvědomujete, že správná odpověď je „ne“ a že stále rostete.

Otázka: Jaká je v Ef 3,18 šířka, délka, hloubka a výška Kristovy lásky?

Odpověď: Jaké jsou hranice Kristovy lásky, pokud vůbec nějaké existují? Možná měl Pavel na mysli následující. Šířka představuje lidi po celém světě. Délka, neboli trvání, je věčná, od věčnosti do věčnosti. Hloubka zahrnuje nejen živé, ale i ty, kteří zemřeli. Výška sahá až k nebi.

Bůh není ani v nejmenším lakomý v tom, co dává, ale my jako věřící jsme někdy lakomí v tom, co chceme přijmout.

Otázka: Co znamenají v Efezským 3:19 tři různá řecká slova týkající se moci?

Odpověď: Zdůrazňují různé aspekty Boží moci.

Moc (dynameos), z níž pocházejí slova „dynamický“ a „dynamit“, zdůrazňuje Boží energické působení. Mohlo by se také jednat o „dynamickou, živou moc“.

Posílit (krataiothenai, od slova kratos) znamená být povzbuzen, nebo sílu, která nám je dána, abychom byli silní a překonali odpor.

„Pochopit“ (exischysete, z ischys) může znamenat moc uchopit, udržet, vnímat nebo pochopit. Jinými slovy, moc poznání.

Otázka: Jak můžeme v Ef 3,19 dosáhnout „plnosti“ Boží?

Odpověď: Nejde o to, čím jsme naplněni, ale spíše o to, Kým jsme naplněni. Neznamená to, že dokážeme pochopit nekonečno, ale že dokážeme pochopit, že sám Duch Svatý je v nás, aby posiloval naše životy. Řecké slovo „eis“ zde označuje cíl, jako je pochopení plnosti Boží, nikoli to, že v sobě obsahujeme veškerou nekonečnou plnost Boží.

Otázka: Jak může v Efezským 3:20 Boží nesmírná moc působit skrze nepatrné křesťany?

Odpověď: Jak říká Tony Evans, z požárního hydrantu může tryskat obrovské množství vody. Není to kvůli těm 3 až 5 galonům vody, které hydrant obsahuje, ale spíše kvůli tomu, co jím protéká. Podobně to není tak, že bychom sami o sobě měli takovou velkou moc, ale spíše že skrze nás proudí Boží moc.

Pavlova modlitba je však stále obrovskou prosbou: aby skrze nás proudila plná Boží moc.

Otázka: Co v Efezským 4:1 znamená výraz „chovejte se způsobem hodným“?

Odpověď: Řecké slovo pro „hodný“, axios, zde znamená „rovnocenný/vyvažující váhu“ nebo „vyvažující druhou stranu váhy“, spíše než zásluhu. Sloveso zde je peripateo, což doslovně znamená „chodit“ nebo v australském slangu „walkabout“. Vaše „chůze“ v životě by tedy měla mít stejnou váhu jako to, co o sobě říkáte, když se nazýváte křesťanem.

Otázka: Jaké jsou v Ef 4,1–2 užitečné vlastnosti pro zachování jednoty?

Odpověď: Odpověď se skládá ze tří částí.

Jak můžete „snášet“ jednotu s jiným věřícím? Může být náročné udržovat jednotu s někým, kdo má vlastnosti opačné k těmto. Klíčovou součástí je poslední vlastnost, která se překládá jako „vzájemné snášení“ nebo „trpělivost“. Trpělivost také znamená, že máte své city pod kontrolou, místo aby vás vaše city ovládaly. Pamatujte, že Bůh snáší vás, vaše hříchy a to, jak mu už tolik let říkáte, že něco nedokážete. Jelikož vás Bůh miluje a snáší vás, měli byste být schopni milovat a snášet nedostatky ostatních věřících.

Jak snadné je pro ostatní snášet vás? Měli byste se však zamyslet nad tím, zda je pro někoho snadné s vámi vycházet. Máte čtyři základní vlastnosti, díky nimž s vámi lidé snadno vycházejí: pokoru (tapeinophrosyne), mírnost (praotes/prautetos), trpělivost (makrothymias) a snášení druhých? Někdy si uvědomíme, že máme své vlastní ambice, věci, na které jsme hrdí, a věci, které nás štvou, a které musíme „potlačit“, abychom se řídili těmito verši a byli lidmi, s nimiž se snáze vychází. Bůh možná do něčího života vloží člověka, aby ho naučil trpělivosti, ale doufejme, že tím člověkem nejste vy! V řecké kultuře byla pokora považována za neřest hodnou pouze otroka.

Čeho jste ochotni se vzdát? Pavel, který nám to říká, se vzdal mnoha věcí (bezpečnosti, svobody, postavení, prestiže, zdraví a delšího života), aby mohl vykonávat svou službu v církvi. V 2. Korinťanům 1:8–10 Pavel dokonce prožíval vážnou depresi. Kolik byste byli ochotni obětovat, abyste nejen spolupracovali s ostatními, ale pracovali pro ostatní, bez jakéhokoli prospěchu pro sebe a bez pozemské odměny či chvály? Spolupráce s ostatními často není bez určité oběti; vyžaduje to vzdát se vlastních ambicí a pýchy.

Otázka: Mluví Pavel v Efezským 4:3 o jednotě v rámci jedné organizace, jak to učí římskokatolíci, řeckokatolíci, mormoni, místní církev, Mezinárodní církve Kristovy a další?

Odpověď: Nejprve pomineme skutečnost, že tyto skupiny mezi sebou nemohou dosáhnout jednoty. Tento konkrétní verš hovoří o „jednotě Ducha“, nikoli o jednotě organizace. Zmiňuje sedm věcí, které jsou „jedno“, včetně jednoho těla, ale ne jedné organizace. Říká také, že máme zachovávat jednotu Ducha, nikoli se snažit vytvořit si vlastní. Tento konkrétní verš tedy o organizacích nic nedokazuje. Ve skutečnosti je možné, že i organizace může být modlou. Pokud jde o širší otázku, zda je organizační jednota žádoucí, viz následující otázka.

Otázka: Je podle Ef 4,3 organizační jednota něčím, po čem by věřící měli toužit?

Odpověď: Skuteční křesťané se v tomto názoru neshodují.

Ne. Někteří protestanti tvrdí, že buď to není důležité, nebo že je to nebezpečné, když se to stane důležitějším než následování Boha v pravdě, jak historie bohužel, ale jednoznačně ukázala.

Ano. Katolíci, pravoslavní, místní církev a někteří protestanti tvrdí, že organizační jednota je žádoucí.

Bez ohledu na to by se všichni vážní studenti Bible měli shodnout na následujícím:

1. Bible zmiňuje jednotu Ducha a jednotu Ježíšových učedníků, ale ani jednou neříká, že máme být jednotní s těmi, kteří víru odmítají, popírají nebo ji zjevně zkreslují.

2. Ačkoli žádný křesťan není dokonalý, ať už ve svatosti, nebo v nauce, máme si dávat pozor na vlky a oddělovat se od kacířů.

3. Obecně řečeno, je někdy obtížné dosáhnout smysluplné jednoty s lidmi, kteří se vás snaží zabít nebo upálit na hranici.

4. Měli bychom usilovat o odstranění všeho, co mezi křesťany vyvolává rozkol, a přijímat jeden druhého tak, jak nás přijal Kristus (Římanům 15:7).

5. Jednota, která není soustředěna na Ježíše Krista, není žádoucí jednotou a měli bychom se jí vyhýbat.

Otázka: V Efezským 4:4 se píše, že je jen jedno tělo, proč tedy existuje tolik církví?

Odpověď: Existují přinejmenším čtyři hlavní důvody.

1. Stejně jako existují malé rozdíly mezi různými sunnitskými muslimskými školami, buddhisty mahájány, hinduisty vyznávajícími védántu, dvěma sektami bahá’í a dalšími náboženstvími, i křesťané se neshodnou v druhořadých záležitostech. Například Pavel a Barnabáš se neshodli na tom, zda s sebou vzít Jana Marka. Později se však smířili (Skutky 15:36–41; Koloským 4:10; 2. Timoteovi 4:11).

2. Přidávání: V průběhu let se mnozí chovali jako farizeové z Marka 7:6–8, když chtěli do křesťanství přidávat své vlastní složité tradice. Obecně mnozí tvrdí, že byste měli následovat Bibli a navíc jejich tradici, která je stavěna na roveň Božímu slovu. Biblické křesťanství spočívá jednoduše v tom, že se řídíme tím, co Bůh říká v Bibli, a uznáváme lidské tradice pouze jako lidské výtvory.

3. Omezování křesťanství je předpovězeno ve 2. Timoteovi 3:5, kde se píše, že v posledních dnech budou někteří mít jen vnější podobu zbožnosti, ale její moc budou popírat. Řada „liberálních“ církví ubírá z Božího učení tím, že tvrdí, že Bůh nemůže konat fyzické zázraky a že nebe ani peklo neexistují, přičemž se stále vydávají za křesťany.

4. Zvrácenost: Jak bylo prorokováno ve Skutcích 20:29–30, existují duchovní „vlci“, kteří podvodem odvádějí učedníky za sebou, aby založili své vlastní, člověkem vytvořené náboženství, a přitom stále tvrdí, že následují Ježíše. Mnozí z nich mají kromě Bible i svou vlastní knihu. O těchto zlých věcech bylo prorokováno v 1. Timoteovi 4:1–5, 2. Petrově 2:1–3 a Judovi 8–19.

Otázka: Jedná se v Efezským 4:5 o křest vodou, nebo o křest Duchem?

Odpověď: Někteří se domnívají, že má dvojí význam. Kdyby však Pavel myslel obojí, nešlo by ve skutečnosti o jeden křest.

Je však nepravděpodobné, že by se jednalo o křest Duchem, protože jsou zde tři části odkazující na Ducha Svatého, Syna a Otce, a tato pasáž se nachází v části odkazující na Syna.

Otázka: Pokud v Efezským 4:6 a Efezským 1:23 Bůh ve všech ohledech naplňuje všechno, je pak pravdivý panteismus, který tvrdí, že všechno je částí Boha?

Odpověď: Ne. Zatímco Žalm 139:7–12 ukazuje, že Boží Duch je všude, panteismus jde ještě dál a tvrdí, že vše je součástí Boha, který je uctíván – například lidé, kameny, dokonce i psí výkaly. Například hromada odpadků není Bůh a stránky letáku ateisty, který popírá Boží existenci, nejsou Bůh. Nemáme uctívat stvořené věci místo Stvořitele (Římanům 1:23,25). Naopak, jak ukazuje Koloským 1:17, vše je udržováno pohromadě Kristem.

Otázka: Proč v Efezským 4:8 Pavel říká, že Bůh „dal“ dary lidem, když Žalm 68:18 uvádí, že Bůh „přijal“ dary od lidí?

Odpověď: Křesťané mají dva různé názory.

Chyba opisovače: V Žalmu 68,18 mohlo být původně „dává“. Zatímco „přijímá“ je v masoretském textu a v řecké Septuagintě, „dává“ se vyskytuje v aramejských targumech a v syrské Peshittě. Navíc celý žalm, s výjimkou možná tohoto jediného verše, hovoří o tom, co Bůh dává druhým.

Z aramejského targumu: Jiný názor je, že Pavel obvykle začíná své citace z Písma slovy „Je psáno“, ale Efezským 4:7–8 se liší slovy „Říká se“. Tyto formulace se velmi přesně shodují s ústní tradicí v aramejském targumu k Žaltáři a v syrské Pešitě. Raní rabíni tento verš vztahovali na Mojžíše a říkali, že přijal zákon, aby jej předal lidu. Více informací najdete v The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 57, a v Evangelical Commentary on the Bible, str. 1027.

Celkové shrnutí: Pavel necitoval žádný konkrétní verš, ale parafrázoval celý Žalm 68. Více informací o tomto názoru najdete v The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 634.

Ať už je tomu jakkoli, Jan Zlatoústý (Kázání na Efezským, cca 396 n. l.) poznamenává, že zde v podstatě není žádný rozdíl. Bůh lidem věci jak dává, tak od nich přijímá. Pohlížet na spasení jako na to, že Bůh přebírá břemeno naší viny, nebo že nám uděluje odpuštění, znamená prostě nahlížet na dvě strany téže věci.

Otázka: Šel Ježíš po své smrti do pekla, jak uvádějí Ef 4,9 a Sk 2,27, nebo ne?

Odpověď: Ačkoli byla fráze „Ježíš sestoupil do pekla“ vložena do Apoštolského vyznání víry (aquilejská forma z roku 390 n. l.), Bible se k tomu výslovně nevyjadřuje ani v jednom směru. Zde je, co říká Bible.

Efezským 4,9: sestoupil do nejnižších částí země

Žalm 16:10 hovoří o „Šeolu“, což znamená hrob.

Skutky apoštolů 2:27–28 citují Žalm 16:10: Ježíš nebude ponechán v hrobě (Hádes)

1. list Petrův 3:19: Ježíš kázal duchům ve vězení

Podle židovského náboženského učení, které se odráží v Knize 1. Henochově, kapitole 22, a v dalších spisech, mrtví odcházeli na dvě místa: spravedliví do ráje a nespravedliví do vězení.

1. list Petrův 4:6 zmiňuje, že těm mrtvým bylo kázáno evangelium. (NIV uvádí „nyní mrtvým“, ale slovo „nyní“ v řeckém textu není).

Otázka: Mohlo by Efezským 4:9 znamenat, že Ježíš sestoupil na zem, místo aby sestoupil do hrobu?

Odpověď: Existují tři názory, které jsou v souladu s kontextem tohoto úryvku.

Sestoupil na zem (genitiv appozice)

Sestoupil do smrti (genitiv srovnání)

Sestoupil do nižších částí, které patří k zemi (genitiv vlastnictví)

Otázka: Znamená Ef 4,11 „pastýř-učitel“ jako jednu roli, nebo pastýře a učitele jako dvě role?

A: V tomto výčtu odděluje pastory a učitele řecké slovo kai. Toto řecké slovo znamená „a/dokonce“ a v tomto úryvku může znamenat obojí, stejně jako v angličtině. Pastýři však učí (Tit 1:9; 1 Tim 3:2; 5:17), takže se jedná o kombinovanou roli. Skutečnou otázkou tedy je, zda Bible podporuje roli učitelů, kteří nejsou pastýři. Odpověď je jasné „ano“, a to alespoň z pěti důvodů:

Štěpán svědčil Židům a učil je s podrobnou znalostí Písma, ačkoli Skutky uvádějí, že byl pouze jáhnem.

a) Pavel chválil učitele Apolla, i když Apollos nebyl pastorem.

b) Barnabáš, Timoteus a další učili a kázali slovo, i když nebyli pastory.

c) Starší měl být schopen učit (1. Timoteovi 3:2), což naznačuje, že učili již předtím, než se stali staršími.

d) Ve skutečnosti Koloským 3:16 přikazuje křesťanům obecně, aby se navzájem učili a napomínali.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Efezským 4:11 se hovoří o pastorech a učitelích, existují dnes také proroci a apoštolové?

Odpověď: Efezským 4:11 se zmiňuje o důležitých úřadech v církvi, aniž by vymezoval, které z nich trvají až do současnosti a které ne. Ne, dnes již neexistují lidé, kteří by zastávali novozákonní úřad apoštola nebo starozákonní úřad proroka.

Otázka: Jaký je v Efezským 4:11 rozdíl mezi přirozeným talentem a duchovním darem?

Odpověď: Zaprvé se tyto pojmy v některých oblastech překrývají. Člověk, který má velmi soucitné srdce vůči druhým, může mít také duchovní dar pomoci. Člověk, který má duchovní dar poznání, může být inteligentní a vzdělaný, i když to tak být nemusí. Nepodceňujte přirozené talenty, protože církevní společenství z nich má velký prospěch, ať už jde o veřejné vystupování, nebo o důležité funkce v zákulisí, jako je například účetnictví. Duchovní dary však přesahují naše přirozené schopnosti a Bůh dal každému věřícímu alespoň jeden duchovní dar, jak uvádí 1. Korinťanům 12:7, i když je možné, že váš dar tam není uveden. (Ne, stěžování si a hledání chyb se za duchovní dary nepovažují!) U některých duchovních darů si ostatní věřící možná budou lámat hlavu a ptát se: „Jak je to přirozeně možné, že to dokážou!“ Bůh může dát někomu slovo, které má vyslovit, a ten člověk o tom sám ani nevěděl; i on se učí z toho, co vychází z jeho vlastních úst. Jak může mít člověk výdrž, aby nepřestal milovat a starat se, a to i navzdory nudě, lidskému pronásledování nebo duchovnímu odporu? Někdy je jednoduchá odpověď: přirozeně vzato, nemá. Je to Boží moc, která jím proudí, jako neomezené množství vody malým požárním hydrantem.

Otázka: Jak v Ef 4,11–13 rozpoznává církevní společenství, kdo má jaké dary a měl by zastávat jaké role?

A: Jednota neznamená uniformitu. Jako křesťané se lišíme svými dary, a za to chválíme Boha! Rozpoznávání darů u lidí však může být v mnoha dnešních církvích běžným, ale často přehlíženým problémem. Jednou z příčin může být neúplná představa o tom, co je to skutečné učednictví. Učednictví lze chápat jako proces, při kterém se mladí nebo „zlomení“ křesťané zrájí v poznání a praktikování víry a jsou chráněni před nesprávným učením, aby se z nich stali zralí křesťané. Tento pohled je pravdivý, ale neúplný. Zahrnuje také to, že mladší věřící objevují své dary a konkrétní Boží záměr pro ně právě teď. Samozřejmě by měli být otevřeni tomu, že Bůh může jejich dary rozvíjet, později jim dát další dary a změnit jejich službu. Dobré učednictví tedy zahrnuje pomoc věřícímu najít službu, ke které je Bůh právě teď povolal, a pomoci mu zapojit se do služby. Služba mladšího věřícího nemusí být vůbec podobná službě toho, kdo ho vede. To je v pořádku; může nastat situace, kdy ten, kdo ho vede, předá jeho vedení někomu jinému.

Věděli jste, že téměř každý středoškolský tým amerického fotbalu může porazit jakýkoli profesionální fotbalový tým, včetně vítězů Super Bowlu 2023, Kansas City Chiefs, s jednou podmínkou? V profesionálním týmu by se z ofenzivních strážců stali širocí přijímači, z nejrychlejšího hráče na návrat po výkopu by se stal střední hráč, z nosiče vody by se stal rozehrávač, z obranné sekundární řady by se stali linemenové, z trenérů by se stali běžci a z maskota týmu by se stal kopáč a střední obránce. Takže v církvi, stejně jako ve sportu, je důležité, aby lidé byli na místech, pro která mají dary.

Mnoho lidí se zajímá o to, jaké jsou jejich duchovní dary, a (snad) o to, jak je v církvi využívat. Neměli bychom se ale stejně zajímat o to, abychom poznali duchovní dary ostatních a pomohli jim je poznat, a o to, jak je v církvi využívat? Otázka by tedy neměla znít: „Máš křesťanskou službu?“ Otázka by měla znít: „Jaká je tvá křesťanská služba?“

Jak vtipně poznamenal jeden pastor, nikdo se nemusí bát, že by neměl práci, protože církev má spoustu a spoustu volných míst. Většina z nich je však neplacená. Každý v církvi – důchodci, mladší lidé i teenageři – by tedy měl mít nějakou službu a církve by měly dělat více pro to, aby každý člen mohl přispět svým dílem. Církev by neměla být jako někdo popsal zápas amerického fotbalu: 22 lidí, kteří zoufale potřebují odpočinek, a 50 000 lidí, kteří zoufale potřebují cvičení! Možná je církev taková, když má pastor nedostatečný pohled na vedení; myslí si, že většina členů nemusí sloužit, protože on a jeho malý tým to zvládnou všechno.

Když se pastor cítí vyhořelý, jedním z důvodů může být to, že slouží Bohu nesprávným způsobem. Snaží se dělat příliš mnoho sám a přebírá úkoly, které by měli plnit členové sboru. Jako příklad lze uvést, že jednoho dne pastor obdržel zoufalý telefonát od člena sboru. Člen řekl, že se svým sousedem mnohokrát mluvil o Kristu a soused se nakonec rozhodl, že je ochoten přijmout Krista. Mohl by tedy pastor hned přijít a pomodlit se s ním? Pastor řekl, že hned přijde, a zavěsil. Poté ho Duch usvědčil a pastor zavolal zpět. Pastor mu řekl: „Nepřijdu. Měl bys ho ty přivést ke Kristu.“

Otázka: Jaký je v Efezským 4,14–15 rozdíl mezi křesťanem, který je „dítětem“, a tím, který je zralý?

Odpověď: I když je dítě schopné mnoha věcí, nemá moudrost ani fyzickou schopnost vyhnout se potížím a držet se dál od zásuvek, horkých sporáků, silničního provozu a dalších nebezpečných věcí. Někteří křesťané, včetně těch, kteří už nejsou tak mladí, nemají ani ponětí o tom, jak důležité je, aby se vyhýbali heretickým či jinak falešným učením, hříchu a přátelstvím či členství v společenstvích, která je odvádějí od Boha. I když si to křesťan uvědomí, je třeba ho naučit, jak rozpoznat ta učení a situace, od nichž by se měl držet dál. V Bibli se píše, že máme odolávat ďáblu (Jakub 4:7; 1. Petr 5:9), ale také máme utíkat před různými pokušeními (1. Korinťanům 6:18; 1. Korinťanům 10:14; 2. Timoteovi 2:22), přičemž Bůh nám může pomoci pokušení odolat, když to sami nedokážeme (1. Korinťanům 10:13).

Otázka: Jaký je v Efezským 4:15 rozdíl mezi „mluvit pravdu“, „mluvit v lásce“ a „mluvit pravdu v lásce“?

Odpověď: Mluvit pravdu může být drsné, bez snahy oslovit posluchače. V jistém smyslu nezáleží tolik na tom, co říkáte, jako na tom, co oni slyší. Mluvit v lásce může znamenat říkat to, co se sentimentálně jeví jako nejlepší, ale může to také znamenat vynechávat nepříjemné pravdy, které potřebují znát. Mluvit pravdu v lásce znamená sdělit člověku vše, co potřebuje vědět, i když možná ve správný čas. Dělá se to však způsobem, který ukazuje, že vám na něm záleží.

Obecně lze říci, že mluvit pravdu v lásce může být obtížnější – sdělit to, co potřebují slyšet (ať už je to příjemné, nebo nepříjemné), správným způsobem. Musíte se soustředit nejen na slova, ale i na svůj tón. Je také lepší vědět, v jaké situaci se daná osoba nachází, než ji napomínat nebo kárat.

Otázka: Jak jsme v Ef 4,16 všichni podobní kloubům a vazům, které rostou?

Odpověď: Odpověď má dva body.

Všichni máme v Boží církvi důležité role, i když možná nemají název a mohou se jevit jako nepodstatné. V lidském těle se zápěstí nemusí zdát důležité, ale bez zápěstí je ruka odpojená. Bez kterého kloubu ve vašem těle byste se byli ochotni obejít? – pravděpodobně bez žádného. Ani v církvi bychom se neměli spokojit s tím, že se s něčím smíříme. Pokud skupina lidí nedělá nic pro Boha a řada potřeb v církvi není uspokojována, zdá se, že máte dva problémy. Ale možná se tyto dva problémy mohou navzájem vyřešit.

Všechny části přijímají pokyny od hlavy. Ať už je vaše služba součástí místního sboru, nebo ne, musíme přijímat pokyny od Ježíše Krista, hlavy těla. Pokud si myslíte, že můžete dosáhnout více tím, že budete obcházet etické zásady, nebo obecně dělat věci, o kterých víte, že je Bůh nechce, abyste dělali, pak ve skutečnosti nejednáte jako součást těla; pokud nejste ochotni nechat se řídit hlavou, Ježíšem Kristem. Máme termín pro buňky, které rostou zdravě, ale odmítají přijímat pokyny od hlavy – říkáme jim rakovina.

Otázka: Jak je možné, že někteří lidé v Efezským 4:17 a Římanům 1:21 žijí v marnosti svého myšlení?

Odpověď: Slovo pro marnost, mataioteti, se v Novém zákoně vyskytuje pouze zde, v Římanům 1:21; 8:20 (o stvoření) a 2. Petrově 2:18 (o slovech). Znamená to k ničemu, marné, bezcenné, ačkoli se někdy používá také v souvislosti s modlářstvím, které tyto vlastnosti rovněž zahrnuje.

Představte si, že přemýšlíte, žijete, plánujete a hledáte něco, co je naprosto prázdné, bezcenné a v konečném důsledku bezúčelné. Není těžké si to představit; dělá to můra, když krouží kolem plamene. Když člověk touží po hříchu, který mu může ublížit, a plánuje ho, neliší se vlastně od té můry.

Představte si člověka ve vězení, kde strávil mnoho let poté, co spáchal to, co plánoval jako dokonalý zločin. Padlé lidstvo nemá jen hříšnou vůli a zatemněné touhy, ale také zatemněný rozum. Výraz „marnost jejich mysli“ v King Jamesově verzi je rovněž výstižný, protože zdůrazňuje jak marnost jejich uvažování, tak zároveň jejich pyšné pocity, že jejich uvažování je důležité.

Otázka: Jakým způsobem podle vás Bůh v Ef 4,17 řekne některým křesťanům, stejně jako nevěřícím, že se příliš soustředili na věci, na kterých nezáleželo?

Odpověď: Pokud si vedete deník (nebo ještě lépe, začněte si ho vést), sečtěte si následující časové úseky za měsíc.

a. Čas strávený modlitbou, přemýšlením o Bohu a Jeho slově a studiem Božího slova.

b. Čas strávený procházením internetu a posloucháním a čtením zpráv.

c. Čas strávený sledováním sportu.

d. Čas strávený přemýšlením o vaší oblíbené činnosti.

e. Čas strávený přemýšlením o práci mimo pracovní dobu.

f. Čas strávený přemýšlením o financích a investicích, včetně nemovitostí.

Která z těchto činností se vám bude zdát mnohem důležitější než ostatní, až se dostanete do nebe?

g. A když už jste u toho, spočítejte si také čas strávený ve vztazích s rodinou a přáteli. Doufejme, že to nebude o moc méně než u ostatních. Bylo by opravdu smutné, kdybyste na základě stráveného času řekli, že můj nejbližší osobní vztah je zřejmě s YouTube!

V některých částech země si myslím, že na rozdíl od toho, co ukazují statistiky, jsou lidé velmi nábožensky založení – jejich náboženstvím je jejich sportovní tým!

Otázka: Mělo by se v Ef 4,18 říkat „slepota“ nebo „zatvrzelost“?

Odpověď: Řecké slovo porosis může označovat mramor nebo zvápenatělý kloub. Z toho pochází anglické slovo osteoporosis (osteoporóza). Dalo by se to chápat jako „zkamenělý“. Jeden křesťanský komentátor, Armitage Robinson, však argumentuje, že jelikož to neznamená, že se člověk záměrně rozhodl zatvrdit, jde spíše o otupění smyslů, a proto tvrdí, že „slepota“ je lepší překlad. Slovo „zatvrzení“ však lépe odpovídá řeckému výrazu, pokud se chápe, že nejde o náhlý, záměrný akt zatvrzení, ale o postupnou ztrátu vnímání a schopnosti změnit se.

Otázka: Co znamená v Ef 4,19 „praktikování každé nečistoty“ (BSB)?

Odpověď: Může to znamenat, že se z jakéhokoli druhu neřesti dělá obchod nebo se z něj těží finanční zisk.

Otázka: Co říká Pavel v Ef 4,25–5,2 o těchto osmi zlech?

Odpověď: Každé z nich je postaveno do kontrastu s protikladnou ctností. Některé z nich jsou postoje srdce, jiné jsou činy a další jsou zvyky. S mocí Ducha Svatého musíme tyto postoje srdce očistit, přestat páchat tyto zlé činy a zbavit se těchto špatných zvyků. Problémem však je, že se tyto věci mají tendenci vracet. Nahraďte tyto špatné postoje dobrými, tyto zlé činy dobrými a tyto špatné zvyky dobrými.

Otázka: Je podle Ef 4,26 hříchem, když se rozhněváme, když se přece i Ježíš a Pavel rozhněvali?

A: V mnoha případech není hněv hříchem. Efezským 4:26 však ukazuje, že hříchem je, když v hněvu setrváváme a chováme zášť. Pokud nad tvým hněvem zapadne slunce, znamená to, že jsi se hněval příliš dlouho.

Q: Je podle Efezským 4:26 hříchem zůstat rozhněvaný? Zdá se, že Bůh zůstává rozhněvaný na lidi a démony v ohnivém jezeře.

A: V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Nemáme setrvávat v hněvu, žárlit, přijímat uctívání ani být nazýváni Bohem, ale Bůh není nucen dělat to, co přikazuje svým služebníkům.

2. Bůh je nekonečný a může pociťovat různé věci současně. Může se hněvat na jednoho bezbožného člověka a zároveň se radovat z jednoho ze svých dětí. Může to dělat současně, protože je Bůh.

3. Písmo neříká, zda Bůh zůstane rozhněvaný navždy. Je možné, že se Bůh nakonec vůbec nebude starat o ty, kteří se rozhodli žít bez Něho.

Otázka: Jaký je v Ef 4,26–27 rozdíl mezi hněvem, který je hříchem, a hněvem, který hříchem není?

Odpověď: Hněv se stává hříchem, když chováte zášť, odmítáte odpustit, chcete se pomstít, ztratíte kontrolu nad svými emocemi nebo se rozhněváte kvůli něčemu, kvůli čemu byste se rozhněvat neměli. Ježíš, Pavel i Mojžíš se občas rozhněvali kvůli věcem Božím.

Křesťanský hněv není jen něco, co se stane a za co bychom se měli omlouvat. John R. W. Stott naopak říká, že problémem v církvi není to, že je příliš mnoho křesťanského hněvu, ale spíše to, že je ho příliš málo. Když jsou ničeny a odnímány životy a my se kvůli tomu nehněváme, co to vypovídá o naší lásce k ostatním lidem?

Otázka: Proč v Ef 4,28 křesťané vykonávají práci, při které nepracují rukama?

Odpověď: Tento výraz znamená poctivé živobytí. Kromě běžné trestné činnosti mnozí v té době nashromáždili značné jmění prostřednictvím úplatkářství a zkorumpovaných politických a obchodních praktik, které byly často legální, ale nebyly správné. (Možná se ty časy od našich dnešních tolik nelišily.) Nicméně, stejně jako Ježíš miloval výběrčího daní jménem Matouš, chce Ježíš, aby i dnešní zkorumpovaní lidé činili pokání ze svých hříchů, přišli k Ježíši a odškodnili své oběti.

Otázka: Co se v Efezským 4:29 rozumí pod pojmem „zlá slova“?

Odpověď: Slovo pro „zlé“ zde není typickým slovem pro zlo. V řečtině se jedná o slovo sapros, které se používá pro shnilé ovoce nebo shnilou rostlinu. Shnilé, zkažené, zkažené nebo zlé jsou všechny dobré překlady zde vyjádřené myšlenky.

Otázka: Proč je v Efezským 4:29 důležité, aby křesťané nekleli?

Odpověď: Jednoduše proto, že to Bible zakazuje. Jakub 3,10–12 říká, že z týchž úst, z nichž vychází chvála Boha, by nemělo vycházet klení. Je sice pravda, že Petr zaklel, když zapřel Krista, ale poté plakal a svého hříchu litoval.

Otázka: Co v těchto dvou verších (Ef 4,31–32) Pavel staví do kontrastu?

Odpověď: Hořkost, hněv a zlost jsou emocionální stavy, z nichž pramení zlé řeči. Zloba je obecný termín pro to vše. Hněv (thymos) a zlost (orge) jsou si podobné, ale oba jsou zmíněny jako odlišné hříchy. Hněv je výbušné ztratění sebeovládání, zatímco zlost může být doutnající, pomstychtivá nenávist. Hněv si můžete představit jako magma, které se hromadí v sopce a postupně vytéká, zatímco vztek je spíše jako sopečná erupce.

Q: Do jaké míry bychom měli být podle Ef 5,1 pouhými napodobiteli?

Odpověď: Jste napodobitel, který se pouze snaží dělat to, co udělal někdo jiný? – Doufám, že ano. Tak jako dítě napodobuje své rodiče, měli bychom napodobovat Boha (Efezským 5:1). Dítě by se mělo snažit zachovat čest svých rodičů. Jsme také napodobitelé Krista (Jan 15:12; 1. Jan 3:16), napodobitelé toho, co je dobré (3. Jan 11), napodobitelé našich vedoucích (Židům 13:7) a napodobitelé Pavla (1. Korinťanům 4:16; 11:1; Filipským 3:17; 4:9; 1. Tesalonickým 1:6; 2. Tesalonickým 3:7,9). Na druhou stranu můžeme v dobrém smyslu jednat z vlastní iniciativy, z vlastní vůle nebo podle vlastního uvážení, jak ukazují 2. Korinťanům 8:17 a 9:7.

Mimochodem, někteří lidé tvrdí, že jelikož je Bůh tak veliký a nesmírný a lidé jsou tak malí, nemůžeme o Bohu vědět téměř nic. Pokud by se však tento názor přeháněl, ospravedlňovalo by to naši neposlušnost vůči tomuto verši tím, že bychom popírali, že máme schopnost tak činit. Nemůžeme vědět o Bohu všechno; ale Všemohoucí a vševědoucí Bůh se rozhodl a má schopnost nám o sobě ukázat tolik, že můžeme být Božími následovníky.

Otázka: Co znamená „chodit v lásce“ v Efezským 5:2 a jaké jsou alternativy k chůzi v lásce?

Odpověď: Mnoho lidí nemá vůbec ponětí, co to „chodit v lásce“ znamená, protože jsou od toho tak daleko. Když žijete svůj život, ať už jdete pěšky, řídíte auto nebo děláte cokoli jiného, na co myslíte především? Je to na to, jak vydělat více peněz, jak si užít více zábavy nebo jak dosáhnout nějakého cíle? Doufám, že vaší hlavní myšlenkou není nic z výše uvedeného. Je v pořádku o těchto věcech trochu přemýšlet, ale vaší primární, „hlavní“ myšlenkou by mělo být, jak můžete milovat a požehnávat druhým, a váš milující vztah s Bohem. Příliš často se snažíme žít podle kulturních požadavků. Jako křesťané se do kultury zcela nezapadneme, ani bychom se o to neměli snažit.

Pavel nám dává dobrý tip, jak se na to můžeme soustředit. Stejně jako Kristus přišel především proto, aby se stal obětí a obětním darem za nás, měli bychom i my považovat svůj život za oběť a obětní dar Bohu. Místo toho, abyste se ptali, kolik vyděláváte peněz nebo jak moc se bavíte, zeptejte se, nakolik je vaše oběť (tj. váš život) Bohu milá.

Jako křesťané se někdy tak ponoříme do jiných věcí, že sice jsme spaseni, ale nechodíme v lásce. Ve Zjevení 2:4 Ježíš nabádá efeskou církev (a nepřímo i nás), abychom neopustili svou první lásku. Apoštol Jan v 1. Janově 2:5–6 říká, že Boží láska se v nás musí zdokonalit, a proto bychom měli žít tak, jak žil Ježíš. I zde Pavel zdůrazňuje, jak důležité je pro nás nejen věřit jako křesťané, ale také žít v lásce.

Otázka: Co znamená ve verši Ef 5,3 výraz „ani náznak smilstva“ (BSB)?

Odpověď: Samozřejmě to zahrnuje sexuální nemravnost, ale konkrétně to znamená, abyste se nedostávali do situací nebo přátelství, kde by to vypadalo, že se chováte nemravně. To se může týkat i nevhodných vtipů a oblečení. Když můžete říct něco vtipného, ale trochu nevhodného, Bůh chce, abyste to neříkali. 1. Tesalonickým 5,22 také říká, abychom se vyhýbali i pouhému zdání zla.

Otázka: Měl by být v Efezským 5:7 tento řecký výraz překládán jako „stýkat se“ nebo „podílet se“?

Odpověď: Řecké slovo v Efezským 5:7, summetochoi, neznamená, že se s nimi nesmíte nikdy stýkat. Znamená to, abyste se nepodíleli, neúčastnili se ani neměli žádný podíl na tom, co dělají. A co tedy investice do společnosti, která propaguje nemorální nebo jinak hříšné věci? I když ty věci sami neděláte, je špatné, že z toho máte zisk, když se jim daří v tom, co dělají.

Otázka: Jak mohou křesťané v Efezským 5:11 hříšně mít společenství s neplodnými skutky temnoty?

Odpověď: Pokud se přímo podílíte na skutcích temnoty, je to samozřejmě špatné. Pokud však umožňujete, podporujete nebo profitujete z neplodných skutků temnoty, musíte s tím také přestat. Jednou ze skupin, která jako parazit sužuje některé církve, zejména některé konzervativní církve, je zednářství. Na nižších úrovních se jeví pouze jako společenská organizace, která vykonává dobročinnou činnost. Na vyšších úrovních však, když uctívají bytost zvanou Bafomet a tvrdí, že mnoho hlavních náboženství uctívá stejného boha, představují náboženskou organizaci, která je v rozporu s křesťanstvím. Když jsem chodil na střední školu, nic z toho jsem nevěděl. Byl jsem pozván, abych se připojil k DeMolay, což je v podstatě zednářská organizace pro středoškoláky. Než jsem tam však šel, zjistil jsem, že černí chlapci tam nesmějí. Přišlo mi to velmi podivné a nechtěl jsem takovou organizaci navštěvovat ani se k ní přidat. Ale bez ohledu na zednáře platí, že pokud existuje jakákoli organizace, která vylučuje lidi kvůli barvě pleti nebo etnickému původu, nemáte jako křesťan žádný důvod se k ní přidávat nebo ji podporovat. Pokud tedy vaše církev chce být otevřená komunitě a místní zednářská lóže se tam chce scházet, církev by to neměla dovolit.

Někteří se snaží spojovat křesťanství s nekřesťanskými věcmi. Například Camilo Torres Restrepo, vůdce teologie osvobození, řekl: „Kdyby Ježíš dnes žil, byl by partyzánem.“

Na druhou stranu se někteří nekřesťané rozhodli, že nebudou investovat do žádné společnosti, která nepodporuje jejich sociální agendu. Skupina Blackstone byla založena v roce 1985 jako společnost zabývající se alternativními investicemi. Dne 30. září 2023 měla podle webu finance.yahoo.com tržní kapitalizaci 130 miliard dolarů. Byla zařazena na 175. místo v žebříčku největších společností světa. Mnoho společností se horlivě snaží podporovat určitou antikřesťanskou sociální agendu, a to nikoli proto, že by je k tomu nutily Spojené státy, ale spíše proto, že by Blackstone a další mohly stáhnout své investice, pokud tak neučiní.

Otázka: Do jaké míry jsme v Efezským 5:11 povoláni odhalovat neplodné skutky temnoty, a do jaké míry o nich máme raději mlčet?

Odpověď: Nejprve si uvědomte, že když odhalíme skutky temnoty, nebudeme oblíbení a můžeme čelit pronásledování. Měli bychom však odhalovat skutky temnoty, pokud mohou svádět ostatní nebo pokud lidé tvrdí, že jsou morálně přijatelné. Měli bychom varovat ostatní věřící, aby se do nich nezaplétali. Jsou chvíle, kdy pouhé mlčení je hříchem.

Podle Marxe je náboženství v tomto světě vykořisťování výrazem utrpení a zároveň i protestem proti skutečnému utrpení. Jinými slovy, náboženství přetrvává právě kvůli utlačujícím společenským podmínkám. Jakmile budou tyto utlačující a vykořisťovatelské podmínky odstraněny, náboženství se stane zbytečným. Zároveň Marx vnímal náboženství jako formu protestu dělnických tříd proti jejich špatným ekonomickým podmínkám a odcizení. Viz Raines, John. 2002. „Úvod“. Marx o náboženství (Marx, Karl). Filadelfie: Temple University Press. s. 5–6.

Otázka: Vzhledem k tomu, že podle Ef 5,11 by se křesťané neměli zaplétat do skutků temnoty, měli by křesťanští právníci hájit klienty, o nichž vědí, že jsou vinni?

Odpověď: Obecně platí, že být trestním obhájcem je obtížný způsob obživy, pokud nikdy nelžete, nezastíráte pravdu, nabádáte své klienty, aby nikdy nelhali, a odmítáte hájit klienty, o nichž víte, že lžou. To by totiž křesťan musel dělat, aby mohl být trestním obhájcem.

Jak však poukazuje kniha *Now That’s a Good Question* (str. 525–527), i lidé, kteří se přiznají k vině, mají právo na spravedlivý proces a mohou usilovat o mírnější trest. Všichni křesťané by se však měli shodnout na tom, že lhát a naznačovat, že je někdo nevinný, když si jsou přiměřeně jisti, že je vinen, je něco, co by žádný křesťan neměl dělat.

Otázka: O jakých věcech bychom podle Ef 5,12 neměli ani mluvit?

Odpověď: Je v pořádku zmínit, že se něco děje, v obecné rovině, a že je to špatné. Měli bychom se však vyvarovat „GSD“ (Gross Sin Detail – podrobný popis hrubého hříchu), kdy o hříchu mluvíme takovým způsobem, že to může být pokušením pro někoho, kdo k tomuto hříchu inklinuje. Také bychom neměli zmiňovat žádné „dobré rady“ o tom, jak se z hříchu vyvléknout. Například jsem od někoho slyšel způsob, jak okrást společnost tak, aby to nebylo vůbec odhalitelné. Chcete slyšet, o co jde? – Je mi líto, rozhodl jsem se, že to nikomu neřeknu.

Otázka: V Efezským 5:14 – kde byl tento verš zmíněn dříve?

Odpověď: Přesně tato slova se ve Starém zákoně nevyskytují, i když některé části odrážejí Izaiáše 60:1 a 26:19. Nemáme zaznamenáno, kde to bylo dříve řečeno. Tento poetický verš by mohl pocházet z proroctví, z Ježíšova výroku, který není zaznamenán v evangeliích, nebo z raně křesťanské hymny. Pavel předpokládal, že jeho bezprostřední čtenáři to poznají.

Otázka: Jak jsou dny zlé v Ef 5,16?

Odpověď: Pavel nemluví o denním světle, ale říká, že časy jsou zlé. Pokud si představíte společnost jako oceán, existuje v ní „podmořský proud“, který vás stáhne ke dnu, pokud nebudete opatrní. Obětování pohanským bohům, nemravnost, úplatkářství a korupce i vykořisťování druhých se nejen praktikovaly, ale byly považovány za společensky přijatelné a naprosto normální.

Křesťanský spisovatel Jeroným (393 n. l.) zaznamenává, že římskému admirálovi Duiliovi ostatní řekli, že má zápach z úst. Pokáral svou manželku Billiu, že mu to nikdy neřekla. Ona mu odpověděla, že mu to neřekla, protože si myslela, že všichni muži mají zápach z úst. Byl velmi potěšen, protože mu tak neúmyslně ukázala, že mu byla vždy věrná. Římané ji uváděli jako příklad velké cudnosti. Představte si, že žijete ve společnosti, kde by jedna žena z tohoto důvodu opravdu vyčnívala nad ostatními. Proti Jovinianovi, kniha 1, kap. 46, str. 382

Dnes se tento podproud možná mírně změnil, ale stále existuje. My, naši manželé a manželky i naše děti se jím můžeme příliš snadno nechat strhnout, pokud záměrně nežijeme v rozporu s převládající kulturou.

Otázka: Jaké návyky nebo jiné věci můžeme podle Ef 5,16 zavést, abychom co nejlépe využili svůj čas?

Odpověď: Než cokoli uděláme, musíme si nejprve uvědomit, jak vzácný je dar, který nám byl dán a který se nazývá „čas“. Uvolněte si prostor pro věci, kterým chcete věnovat více času, tím, že přestanete dělat jiné věci, které jsou horším využitím vašeho času.

Jak říká John R. W. Stott v knize The Message of Ephesians (Poselství Efezským), str. 201–203: „Jonathan Edwards před svými dvacátými narozeninami napsal ve svém díle Resolutions: ‚Předsevzetí: Nikdy neztrácet ani okamžik času, ale využít ho co nejlépe, jak jen to bude možné.‘“

Otázka: V Ef 5,17 Pavel mluví k věřícím, jak tedy mohou být někteří opravdoví věřící nerozumní?

Odpověď: Řecké slovo aphrones zde znamená „bez rozumu“, zatímco řecké slovo pro „nemoudrý“ v Efezským 5:15 je asophoi, což může znamenat „pošetilý“. Jsou to mírně odlišné pojmy, i když se částečně překrývají. „Bez rozumu“ v podstatě znamená, že nemáte ponětí o svém okolí ani o tom, co vás čeká. „Pošetilý“ může znamenat totéž, nebo také to, že si myslíte, že jasně vidíte, co vás čeká, ale jste úplně mimo. Existuje pošetilost malého dítěte, existuje pošetilost naučená a existuje pošetilost, která přichází pouze častým opakováním.

Věřící, nejen lidé obecně, musí zůstat blízko Bohu, v Jeho slově, aby neupadli do pošetilosti.

Otázka: Efezským 5:18 obsahuje dva příkazy, ne jen jeden, jak tedy souvisí druhý příkaz s prvním?

Odpověď: První příkaz je negativní: neopíjejte se. Druhý, pozitivní příkaz, nahrazuje čas, který byste jinak strávili řešením opilosti.

Proč se lidé opíjejí? Důvodů může být několik a důvod, proč se někdo vydá na cestu opilosti, se může lišit od toho, co z něj dělá alkoholika. Lidé se mohou opíjet, aby utlumili svou bolest, ať už fyzickou, nebo bolestivé vzpomínky. Lidé se mohou opíjet z nudy nebo se snaží zapomenout na prázdnotu ve svém životě a na to, co vnímají jako jeho nesmyslnost. Lidé se mohou opíjet kvůli radosti z pití s přáteli, nebo alespoň s těmi, koho za přátele považují. Lidé se mohou opíjet kvůli povzbuzení nebo kvůli tomu, co vnímají jako vzrušení. Po dlouhodobém užívání alkoholu se lidé mohou opíjet kvůli touze po alkoholu, kterou si jejich tělo vybudovalo. Nevidí na opíjení se nic špatného ani špatného. Nevidí nic špatného ani na cirhóze jater, demenci nebo urychleném stárnutí, k nimž dochází po dostatečném množství alkoholu.

Ale být naplněn Duchem svatým je něco zcela jiného než být naplněn alkoholem; už jen proto, že k tomu nestačí jen vypít nějakou tekutinu. Je to záměrné, vyžaduje to disciplínu v modlitbě a přibližování se k Bohu a „s radostí“ odmítat věci, které vypadají příjemně a lákavě, protože máte vyšší povolání; Bůh vás chce pro sebe. Jak zmiňuje John R. W. Stott v knize „The Message of Ephesians“ (str. 204–205) podle slov dr. Martyna Lloyda-Jonese: „Kdyby bylo možné zařadit Ducha Svatého do učebnice farmakologie, zařadil bych ho mezi stimulanty, protože tam patří. On skutečně stimuluje… Stimuluje všechny naše schopnosti… mysl a intelekt… srdce… a vůli…“ (Lloyd-Jones, *Život v Duchu*, str. 20–21.)

Žádný opravdový křesťan by neřekl „ne“ prožívání Ducha Svatého; problém však nastává, když křesťané chtějí obojí: Ducha i hřích. Nejde o to říkat „ano i“ Duchu, ale říkat „ne“ jiným věcem a „ano pouze“ Duchu.

Stejně jako vliv alkoholu ovlivňuje vaše rozhodnutí, úsudek, sebeovládání a touhy, tak i vliv Ducha svatého ovlivňuje vaše rozhodnutí, úsudek, sebeovládání a touhy. Apoštolové byli ve Skutcích 2:13 pod vlivem Ducha svatého a to bylo mylně považováno za vliv alkoholu.

Otázka: Co přesně je v Efezským 5,18 špatného na opíjení se?

Odpověď: Existuje jeden důvod, a ten sám o sobě stačí: Bůh nám přikazuje, abychom se neopíjeli. Lidé se obvykle opíjejí pro potěšení, aby utopili své smutky, nebo když jsou závislí, protože se cítí špatně, když nedostanou svůj drink. Křesťan by neměl ztratit kontrolu nad sebou ani mít oslabenou sebeovládací schopnost. Kromě škod, které to způsobuje tělu, to může poškodit vztahy, ovlivnit schopnost udržet si zaměstnání a mít dopad na finanční situaci. Jedním z problémů opilého člověka je, že si myslí, že dokáže ovládat alkohol, ale aniž by to tušil, alkohol ovládá jeho.

Jednou jsem vzal na biblickou hodinu (která neměla s Efezským nic společného) svého nekřesťanského přítele, který se často opíjel. Nevím, kdy naposledy otevřel Bibli, ale když ji tam poprvé otevřel, jediný verš, který si přečetl, byl právě tento. Bohužel se na biblickou hodinu už nevrátil, protože řekl, že to bylo „příliš strašidelné“!

A teď něco odlehčenějšího: V knize „The Communicator’s Commentary 1, 2 Kings“ na str. 262 se píše, že jeden populární kazatel řekl: „Někteří z vás si myslí, že své problémy můžete utopit v alkoholu. Chci, abyste si zapamatovali: ‚Problémy umí plavat!‘“

Otázka: Odkazuje Ef 5,18 na jednorázové naplnění Duchem, nebo na neustálé naplňování Duchem?

Odpověď: Řecký přítomný čas zde ukazuje, že nejde o jednorázové naplnění, ale o opakované naplňování.

Je to také v množném čísle, takže se to týká všech věřících, ne jen některých jednotlivců. Je to v pasivním způsobu, takže „Naplňte se Duchem Svatým“ by byl špatný překlad. „Buďte naplněni“ nebo „nechte se naplnit Duchem Svatým“ by odráželo pasivní způsob. A konečně, nejde o aspiraci, o kterou bychom se měli snažit; je to příkaz, jehož splnění se od nás očekává.

Otázka: Jaký závazek bychom měli přijmout v Ef 5,20?

A: Za všechno, co se ti stane, děkuj Bohu a za to, jak to může ve tvém životě využít. To neznamená, že všechno, co ti přijde do cesty, je dobré; některé věci jsou zlé. Nemáš Bohu děkovat za zlo, ale přesto mu můžeš děkovat za to, jak to může využít. I za každodenní věci, jako je jídlo, intimní vztah s manželem či manželkou nebo to, že jsi dostatečně zdravý na to, abys mohl cvičit, děkuj Bohu pokaždé.

Q: Jak můžeme podle Ef 5,21 lépe naplňovat vzor vzájemné podřízenosti z úcty ke Kristu?

Odpověď: Především se musíme přestat starat o to, zda jsme nad ostatními „v vedoucí pozici“, či nikoli. Neusilovat o posílení své role či postavení je v dnešní době ve většině společností v rozporu s převládající kulturou. Musíme se smířit s tím, že v určité oblasti je nad námi někdo jiný. Musíme překonat svůj strach, že by s námi mohli špatně zacházet, manipulovat s námi nebo nás vykořisťovat.

A konečně, když se nám někdo podřizuje, měli bychom s ním zacházet tak, jak bychom si přáli, aby zacházeli s námi. Autorita není podrobení. Měli bychom dávat pozor, abychom s ním nezacházeli špatně, nemanipulovali s ním ani ho nevyužívali. Měli bychom mu dát svobodu dělat to, co chce, v rámci daného cíle, a svobodu v tom, jak to dělat, v rámci týmové spolupráce s ostatními.

Otázka: Proč se Pavel v Ef 5,22–6,4 tolik věnuje manželství?

Odpověď: Pavel hovoří hodně o odpovědnostech a o tom, jak být vzorem dobrého manželství a rodiny. Uvažujte o tom: manželství neslouží k osobnímu štěstí. To je sice jeden z vedlejších přínosů manželství, ale jeho primárním účelem, stejně jako primárním účelem zbytku našeho života, je oslavovat Boha. Ukažte světu, jak můžete být šťastní, když oslavujete Boha. Štěstí však nemůžete předstírat navždy; lidé to prokouknou. Měli byste se naučit být ve svém manželství naprosto spokojení, šťastní a vděční.

Je zajímavé, že stoičtí filozofové tvrdili, že i manželé by měli milovat své manželky, ale používali k tomu pouze řecké slovo „phileo“, které označuje bratrskou lásku. Pavel říká, že manželé by měli milovat své manželky, a používá k tomu slovo „agape“, tedy obětavou lásku.

Otázka: Proč by měly manželky podle Ef 5,22 poslouchat své manžely?

Odpověď: Existují dvě doplňující se odpovědi.

1. Pokud chce manželka být poslušná Bohu, bude se řídit tím, co je zde přikázáno. Manželky by měly poslouchat své manžely, i když manžel není křesťan. Manželky však mají neuposlechnout své manžely, pokud dojde ke konfliktu mezi tím, co chce manžel, a tím, co si přeje Bůh. V takovém případě by měly následovat Boha, vyšší autoritu.

2. Poslušnost manželek vůči svým manželům není v křesťanském manželství vše. Manželé mají milovat své manželky tak, jak Kristus miloval církev (Efezským 5:25). Podle Efezským 5:21 je všem přikázáno, aby se v Kristu navzájem podřizovali.

Otázka: Je pravda, že v Efezským 5:22 Bible nikde výslovně neuvádí, že manželky mají milovat své manžely?

Odpověď: To je nepravdivé tvrzení, které jsem slyšel. Bible v Titovi 2:4 říká, že ženy mají být vyučovány, aby milovaly své manžely.

Otázka: Co je na této metaforě v Efezským 5:22 nejneobvyklejší?

Odpověď: Jedná se zde o podivnou metaforu; Kristus je svým vlastním dohazovačem. Kristus pro svou nevěstu konkrétně učinil pět věcí. Miloval ji, vydal se za ni, aby ji posvětil, očistil ji a představil ji sobě samému.

Otázka: Jak mají manželé milovat své manželky podle Efezským 5:28?

Odpověď: Na rozdíl od toho, co si někteří možná myslí, řecký text NEŘÍKÁ pouze, že manželé mají milovat své manželky tak, jako milují sami sebe. První část je dokonce ještě silnější. Manžel by měl považovat manželku za součást svého těla. To potvrzuje i Efezským 5:29–31.

Otázka: Proč by manželky měly podle Ef 5,33 respektovat své manžely?

Odpověď: Měly by tak činit, i kdyby to bylo jen proto, že to Bůh přikazuje. Můžeme však vidět řadu důvodů, proč je pro nás dobré, že Bůh toto přikázání dal. Jako manžel si její úctu vážím. Dětem může být snazší poslouchat a respektovat svého otce, když ho jejich matka respektuje. Proto je důležité, aby se manželé a manželky před dětmi navzájem nekritizovali.

Děti navíc sledují a napodobují vaše postoje a chování, aniž byste si toho byli vědomi, a to způsoby, které nečekáte. Jednou jsem zaslechl, jak si moje děti hrají na rodinu. Jedna měla hrát roli starší sestry, druhá mladší sestry, jedna měla být maminkou a jedna tatínkem.

Mimochodem, i řecko-římská společnost uznávala, že manželky mají povinnosti vůči svým manželům, ale ne že by manželé měli nějaké povinnosti vůči svým manželkám, jak uvádí The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 76. Pavel zde tedy říká něco „podivného“ ve srovnání s tím, co noví křesťané již vědí.

Otázka: V Ef 6,1 se píše, že děti mají poslouchat své rodiče. Co když jim však rodiče řeknou, aby opustily křesťanskou víru?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit dva body.

I nevěřící rodiče: Efezským 6:1 neříká, že máte poslouchat své rodiče pouze tehdy, jsou-li křesťané, ale že máte poslouchat své rodiče bez ohledu na jejich víru.

Pouze v Pánu: V Efezským 6,1 Pavel toto tvrzení upřesnil tím, že řekl, abychom poslouchali rodiče v Pánu. Měli bychom poslouchat veškerou rodičovskou i vládní autoritu do té míry, do jaké to není v rozporu s Božím slovem.

Z historického hlediska tuto odpověď v podstatě poskytl Jan Zlatoústý ve svých Homiliích k Efezským kolem roku 396 n. l.

Otázka: Jaká je v Efezským 6:1,4 věková hranice řeckého slova pro „děti“?

Odpověď: Neexistuje žádná věková hranice, protože řecké slovo doslovně znamená „potomstvo“, nikoli „malé děti“.

Otázka: Proč v Ef 6,2 Pavel řekl, že se jedná o „první přikázání“, když ve skutečnosti šlo o páté z Desatera přikázání?

Odpověď: Ve výrazu „první přikázání“ se v řeckém textu nevyskytuje člen „the“. Slovo „první“ může znamenat „hlavní“, a toto bylo jedno z hlavních přikázání. Wuestův rozšířený překlad tento výraz překládá jako „které je přikázáním takové povahy, že je prvním přikázáním…“ Samozřejmě je toto přikázání také prvním, které se malé děti učí.

Otázka: Měl by být verš v Ef 6,3 přeložen jako „v zemi“ nebo „na zemi“?

Odpověď: Pavel cituje pasáže z Exodu 20:12 a Deuteronomia 5:16. V hebrejštině i řečtině (včetně řecké Septuaginty) může slovo ve všech třech verších znamenat buď „země“, nebo „země“.

Nicméně jak Exodus 20:12, tak Deuteronomium 5:16 říkají: „…aby se prodloužily tvé dny v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (BSB). Kontextem je tedy „země Kanaán“ a ne „země“. Jelikož Pavel uvádí, že cituje předchozí přikázání, jsou přípustné oba významy, ale primárním významem byla „země“.

Otázka: Co přesně je zde slíbeno v Ef 6,3; Ex 20,12 a Dt 5,16?

Odpověď: Křesťané mohou vidět, že tento slib je pravdivý nejen v jednom, ale hned ve čtyřech smyslech. I když se možná ne všichni shodnou na tom, který z nich je primární, všechny čtyři významy jsou pravdivé.

Kolektivně: Jak ukazuje odpověď na předchozí otázku, starozákonní slib byl původně dán proto, aby lid mohl dlouho žít v zemi Kanaán, aniž by byl vyhnán do exilu. To lze zobecnit jako „kolektivní“ princip. Podíváme-li se na velkou část západní historie, vidíme, že aby křesťanství v dané zemi zůstalo silné, musí se děti učit od svých rodičů.

Dalším příkladem kolektivního zaslíbení je 2. Paralipomenon 7:14: „Jestliže se můj lid, který je nazýván mým jménem, pokoří, bude se modlit, hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, pak já vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zemi“ (BSB).

Individuálně: Jak učí Pavel, jak tento přikázání, tak i tento slib se vztahují i na nás dnes. Efezským 6:3 neslibuje, že křesťané budou žít déle než ostatní, ale s Boží ochranou budou křesťanské děti žít na zemi déle, než by jinak žily. I někdo, kdo zemřel ve věku 25 let, žil déle, než kdyby zemřel ve věku 20 let. Možná nežijeme v zemi Izraele, ale chceme žít v zemi, kde podle Božích očí máme být.

Dalším příkladem individuálního zaslíbení je Matouš 19:29–30, kde všichni, kdo opustili domy nebo rodinu kvůli Ježíši, zdědí stokrát více a zdědí věčný život.

Kvalita života: Všechny tři verše slibují nejen dlouhý život, ale také to, že budete žít dobře. Zajímavé je i řecké slovo pro dlouhověkost: macrochronious, což doslovně znamená „dlouhotrvající“. Existuje vtip o ženě, která potkala starého opilce, jak se potácí, shrbený, vrásčitý a s stařeckými skvrnami. Zeptala se ho: „Jak to, starče, že můžeš tolik pít a přesto žít tak dlouho?“ Opilec odpověděl: „Starče! Vždyť mi je teprve 30 let!“ Bůh nás nejen chrání, ale i to, že vedeme čistý životní styl bez drog, opilosti a nezákonného sexu, často prodlouží naši délku života na zemi.

Dalším příkladem slibu týkajícího se kvality života je Exodus 23:26, kde Bůh slibuje poslušným Izraelitům, že od nich budou odstraněny nemoci a potraty a že Bůh „naplní počet vašich dnů“ (BSB), což zní velmi podobně jako slib v Efezským 6:3.

Z pohledu milénia: Samozřejmě, ve Zjevení 20:4 křesťané vstanou z mrtvých a budou kralovat s Kristem po dobu 1 000 let, než se vrátí ostatní mrtví.

Dalšími příklady slibů, které by se mohly týkat milénia, jsou: vzkříšení Izraele v Ezechielovi 37 a chrám v Ezechielovi 40–47, včetně vody, která z něj tryská v Ezechielovi 47.

Otázka: Jak v Efezským 6:3 a následujících verších zacházet s malým dítětem, nebo dokonce s dospělým, který jako dítě nebyl vychováván ani napomínán?

Odpověď: Měli bychom se snažit být pro ně požehnáním. Jsme živou Biblí (2. Korinťanům 3:2–3), a proto bychom jim měli ukazovat pravdu. Zeptejte se Boha, jak se za ně modlit. Dělejte věci, které ukazují, že je respektujete. Stanovte pravidla, jako například: „Můžeme se shodnout na tom, že se neshodneme.“

To však může být obtížné a jejich přítomnost může být nesnesitelná. Možná budete cítit lítost nad nedostatečnou výchovou, kterou od svých rodičů dostali. Ale nějakým způsobem se musíte pokusit jim vštípit, že se musí změnit a být ochotni přijímat napomenutí a pokárání.

Otázka: Měli by otcové podle Ef 6,4 někdy rozhněvat své děti?

Odpověď: Někdy ano. Otcové by však neměli své děti rozčilovat a Koloským 3:21 rovněž říká, že otcové by neměli své děti zhořknout. Důležitější než pouhá výchova dětí je však ujistit se, že jim také dáváte najevo, že je milujete, respektujete a že jste rádi, že je máte po boku. Zbožní rodiče nemají právo chovat se ke svým dětem nerozumně. Neměli by své děti rozzlobit bez dobrého důvodu, jako je například výchova. Tělesný trest (výprask) je v pořádku a někdy je nutný, jak ukazují Přísloví 13:24; 22:15 a 23:13–14.

Otázka: Měli by v Efezským 6:4 věnovat pozornost i matky?

Odpověď: Podle „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 11, str. 82, i podle Genea Getze v kázání ze dne 16. 1. 2000 se řecké slovo pro otce často obecně vztahovalo na rodiče. Také „New Geneva Study Bible“ na str. 1870 uvádí, že se zde jedná o rodiče. Stejně tak „The Bible Knowledge Commentary: New Testament“ na str. 642 uvádí, že se zde oslovují otcové, protože „představují vládnoucí hlavu rodiny, na níž spočívá odpovědnost za výchovu dětí“.

Otázka: Jakými způsoby mohou rodiče podle Ef 6,4 zhořknout / rozhněvat / rozčílit své děti?

Odpověď: Řecké slovo parorgizete se vyskytuje pouze zde, v Římanům 10:19 (srov. Koloským 3:21). Doslovně znamená „vyprovokovat k hněvu“. Komentář „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 11, str. 81 uvádí, že tento verš byl skutečně revoluční, neboť byl pronesen ve společnosti, kde byla otcova autorita absolutní a pocity dítěte se nebraly v úvahu.

Měli byste je vychovávat pro jejich vlastní dobro, nikoli na základě svých pocitů. Chovejte se k nim tak, jako by pro Boha byli stejně důležití jako vy sami, protože tomu tak skutečně je. Nešikanujte je, neponižujte ani je neodrazujte. S výjimkou situací, kdy si uvědomují, že je vychováváte, měli byste jim prokazovat stejnou úctu, zdvořilost a nešikanovat je, jako byste to dělali vůči svému dospělému příteli.

Zde je seznam některých způsobů, jakými mohou rodiče své děti rozčilovat, který uvedl Gene Getz v kázání ze dne 16. ledna 2000.

Fyzické týrání, včetně ztráty sebeovládání nebo trestání dětí v okamžiku, kdy se váš hněv vymkne kontrole

Psychické týrání, včetně ztrapňování

Zanedbávání, jinými slovy, rozčilování dětí tím, co neděláte.

Nesnažte se jim porozumět. Nejste-li o jejich život, vzdělání, sportovní aktivity nebo narozeniny.

Pokrytectví. Rodiče někdy od svých dětí očekávají chování, které sami nevykazují.

Mějte na ně příliš vysoké nároky

Stanovte jim výkonnostní standardy

Nutit je, aby přijaly naše cíle a ideály, nebude fungovat. Musí to být jejich cíle a ideály.

Když nejsme ochotni přiznat své chyby.

Dalšími příklady jsou:

Vytváření malicherných pravidel – zakazování dítěti dělat libovolné věci, které nejsou špatné ani nebezpečné a které ostatní děti dělat mohou.

Upřednostňování některých dětí

Manipulace – říkat jim, že z nich nic nebude.

Kladení požadavků, které jsou buď nepřiměřené, nebo nepřiměřené pro ně, a nevysvětlujete jim to.

Otázka: Podporuje Bible v Efezským 6:5–7 otroctví?

Odpověď: Bible uznávala, že někteří křesťané byli otroky, a povolovala křesťanům vlastnit otroky. V 1. Korinťanům 7:21,23 však podporovala svobodu otroků. Na rozdíl od otroctví v Novém světě a v muslimském světě nesměli být lidé unášeni a prodáváni jako otroci (Exodus 21:16); otroci nesměli být týráni (Exodus 21:26–27) a uprchlí otroci nesměli být vraceni svým pánům (Deuteronomium 23:15–16).

Bible tolerovala jak to, že křesťan byl otrokem, tak to, že křesťan vlastnil otroka, protože otroctví bylo v té době neoddělitelnou součástí kultury. Křesťanským pánům však nebylo dovoleno zacházet s otroky tak, jak s nimi zacházeli nekřesťanští otrokáři. V Novém zákoně se pánové nesměli otrokům nikdy vyhrožovat (Efezským 6:9) a měli s nimi zacházet správně a spravedlivě (Kolosanům 4:1).

Otázka: Vzhledem k tomu, že v Efezským 6:5–8 se od křesťanských otroků očekávalo, že budou poslouchat své pány i v případě, že byli zlí, do jaké míry bychom měli poslouchat a respektovat svého šéfa v práci, pokud je zlý?

Odpověď: Ano. Je to podobné jako u dítěte, které má poslouchat své rodiče v Pánu, i když rodiče nejsou křesťané. Bible se více věnuje otrokům než králům. Králů bylo relativně málo, zatímco v Římské říši tvořili otroci – v závislosti na období – nejméně polovinu a až dvě třetiny obyvatelstva.

Otázka: Proč bychom podle Ef 6,7 měli dělat to nejlepší, i když se nikdo nedívá?

Odpověď: Někdo kdysi definoval charakter jako „to, kým jsi, když se nikdo nedívá“. Lidé tě však vidí častěji, než si myslíš. Možná by se toto rčení mělo opravit na „charakter je to, kým jsi, když si myslíš, že se nikdo nedívá“.

Samozřejmě, že Bůh nás vždy sleduje. Někdo kdysi řekl, že jako křesťan si můžeš dělat, co chceš. Samozřejmě si ale pamatuj, že Bůh vždy sleduje, andělé sledují, démoni sledují a možná i zesnulí svatí sledují, a že se budeš muset před Kristem zodpovídat ze všeho, co jsi udělal. Takže s vědomím, že tě všichni tito lidé sledují a že se budeš muset zodpovídat, tak jasně, jdi a dělej, co chceš!

Jeden křesťanský prodavač byl jednou požádán zákazníkem, aby mu dal více, než za co zaplatil, přičemž zákazník ho ujistil, že jeho zaměstnavatel se nedívá. Křesťan však odpověděl: „Můj Pán se vždy dívá!“ (The Believer’s Bible Commentary, str. 1951)

Pamatujte, že sloužíme Bohu a lidem podle svých nejlepších schopností, bez ohledu na to, zda vidíme, že se někdo dívá, nebo ne.

Otázka: Proč Bůh v Ef 6,9 a 1 Pt 2,18 neřekl pánům, aby osvobodili všechny své otroky?

Odpověď: Kam by otroci šli? Hned po období častých válek tvořili otroci snad dvě třetiny obyvatel Římské říše a jako svobodní lidé by měli velké potíže si poctivě vydělat na živobytí. V té době bylo lepší mít křesťanského pána, který si uvědomoval, že Bůh je Pánem obou, než být propuštěn bez jakýchkoli dovedností či podpory. Křesťanský pán by otroky nezneužíval, nevykořisťoval by je sexuálně ani jinými způsoby a zacházel by s nimi jako s rovnými před Bohem. Viz také předchozí otázka.

Otázka: Co víme o výzbroji římského vojáka podle Ef 6,10–18?

A: Pavla hlídal římský voják, takže se pravděpodobně stačilo jen podívat a všimnout si, co římský voják měl. Římský voják v boji měl vždy u sebe pilum, což je druh kopí, ale voják hlídající vězně ho u sebe neměl.

Jedna věc, která zde není přímo řečena, ale je silně naznačena, je to, že potřebujeme být chráněni před útoky ďábla. Jestliže i zralí křesťané potřebují ochranu, o kolik více ji pak potřebují naše děti a mladí křesťané? Pokud někdy nějaký křesťan řekne, že děti by měly být vychovávány neutrálně a že by si měly najít svou vlastní cestu k Bohu, pochybuji, zda někdy četl Efezským 6:10–18.

Dalším bodem je, že to není vojákova vlastní výzbroj, kterou si sám vyrobil. Je mu vydána Bohem. Nejde o to, že by voják potřeboval jen část této výzbroje; voják potřebuje kompletní sadu této výzbroje.

Římští vojáci byli těžce obrněni, aby mohli bránit pozici proti čemukoli, co se jim postaví do cesty. Museli se bránit proti přímým útokům meči, kopími, noži, palcáty atd. i proti útokům, které neviděli přicházet, jako jsou šípy. Historik Polybius (6.23.2) podal podrobný popis pěšáka. Celá zbroj, nazývaná panoplia, od níž pochází naše slovo „panoplie“, byla důležitá proto, aby na těle neměli žádná odkrytá místa, na která by mohl lukostřelec vystřelit.

Zde je šest částí brnění, rozdělených do dvou kategorií po třech. Oblékání prvních tří trvalo nějakou dobu a voják je měl nosit neustále. Poslední tři části si voják mohl rychle nasadit těsně před bitvou. Přilba je horká a těžká, proto se nasazovala také až před bitvou.

Náprsník, neboli thorax, byl přezdíván „ochránce srdce“. Byl z bronzu a pokrýval jak přední, tak zadní část těla, ačkoli někteří důstojníci místo něj nosili lehčí kroužkovou zbroj. Víra a láska jsou v 1. listu Tesalonickým 5:8 nazývány náprsníkem.

Pás, neboli zona, držel brnění na místě a na něm visela pochva s mečem. Uvolnit pás znamenalo podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 11, str. 87, ukončit službu.

Štíty v římské armádě byly dlouhé a obdélníkové. Římští vojáci bojovali nejlépe bok po boku, aby vytvořili ze štítů zeď, kterou nazývali testudo, což znamená želva. Měly rozměry přibližně 4 x 2,5 stopy, tedy 1,2 x 0,75 metru. Po obléhání Dyrachia našel voják jménem Sceva na svém štítu 220 šípů.

Přilba, neboli perikephalaia, což znamená „pokrývka hlavy“, byla bronzová s koženými doplňky. O přilbě spásy se zmiňuje také Izaiáš 59:17, kde ji nosí Bůh. V 1. listu Tesalonickým 5:8 je přilba nazývána nadějí spásy. Pořadí je zde důležité. Štít byl k vojákovi připevněn pomocí rukojeti a musel být nasazen dříve, než bylo možné nasadit přilbu.

Boty byly pro Římany důležité, aby neztráceli rovnováhu. Vojáci měli speciální boty zvané caligae. Židovský historik Josefus (Války židovské 6.1.8) uvádí, že měly na podrážce krátké, ostré hřebíky, které zajišťovaly stabilitu. V knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 11, str. 87–88 se uvádí, že důvodem, proč mohly armády Alexandra Velikého a Říma rychle pochodovat na dlouhé vzdálenosti po nerovném terénu, byly právě jejich boty.

Meč: Římský pěšák měl k dispozici tři útočné zbraně, ale je zajímavé, že Pavel zmiňuje pouze jednu z nich. Jednalo se o kopí (pilum), thrácký široký meč (rhomphaia) a gladius, neboli krátký meč, který Pavel zmiňuje. Gladius byl zbraní volby pro boj zblízka.

Jedinou nevýhodou celé této výzbroje je, že její nasazení trvalo nějakou dobu. Kdyby někdo provedl překvapivý útok a vojáci nebyli připraveni, trvalo by chvíli, než by se mohli zapojit do boje. Proto musíme, obrazně řečeno, spát i ve výzbroji.

Otázka: V jakém smyslu je církev v Efezským 6,10–18 podobná vojenské základně?

Odpověď: Vzhledem k tomu, jak velký důraz se klade na módu a modely, můžete si Efezským 6,10–18 představit jako jakousi „křesťanskou módní přehlídku“ nebo náš duchovní šatník, s důrazem na tu „válečnou“ část.

Církev lze přirovnat k nemocnici pro nemocné, kde se zachraňují umírající, k velvyslanectví, k přednáškovému sálu a škole pro učení, k společenskému sálu pro bratry a sestry v Pánu nebo k hudebnímu koncertu či zábavě. To vše jsou aspekty místní církve, ale Pavel zde nic z toho nezmiňuje, protože poukazuje na důležitější aspekt. Církev je vojenská základna ve válečném období, na nepřátelském území. Máme oslavovat Boha, používat útočnou zbraň modlitby a zachraňovat hynoucí lidi tím, že s nimi sdílíme evangelium. A mimochodem, měli bychom vybavovat a pomáhat ostatním, aby činili totéž. Nemá však velký smysl vybavovat ostatní, pokud sami nesloužíme jako Boží vojáci.

Náš boj není fyzický a nevede se zbraněmi násilí, ale je to duchovní boj proti satanským silám. Někdy se můžeme mylně domnívat, že bojujeme proti lidem, které vidíme. Ve skutečnosti však bojujeme proti duchovním silám, které nevidíme.

Máme bojovat jako vojáci, abychom získali lidi pro Pána. Pokud nebojujete, nebo se o to vůbec nesnažíte, jak dobrým Kristovým vojákem pak jste?

Otázka: Jak se podle Ef 6,10 liší chování křesťana, který je silný v Pánu, od chování toho, kdo v Pánu silný není?

Odpověď: Křesťan, který je silný v Pánu, má tendenci vynikat alespoň ve čtyřech oblastech.

Přibližují se k Bohu s plnou jistotou a upřímným srdcem, jak říká Židům 10:22–23. Touží sdílet svůj život a každý může vidět jejich záři, když vyjadřují svou lásku k Bohu tím, že žijí svou víru.

Spoléhají se na Boha. Důvěřují Bohu, myslí na Boha a nejsou tak náchylní k pokušení, protože jejich myšlenky spočívají na Něm. Jsou ochotni se vzdát jiných věcí, ať už dobrých či špatných, kvůli Bohu, jak ukazuje Filipským 3:7–10.

Dokážou snášet nejen pokušení, ale i těžké časy a ztráty. Jsou jako běžci v závodě, jak říká Židům 12,2–7.

Nestará se tolik o sebe, ale upřímně a ze srdce se zajímají o druhé. Blaho druhých považují za důležitější než své vlastní, jak říká Filipským 2:3.

Otázka: Jaký je v Efezským 6:12 rozdíl mezi „mocnostmi temnoty tohoto světa“ a „duchovními silami zla v nebeských sférách“ (BSB)?

Odpověď: Všechny jsou to zlé síly a mohou být totožné, ale tyto dva popisy ukazují různé aspekty. Moci temnoty tohoto světa se vztahují ke zlým myšlenkám, silám a lidem, kteří mohou mít moc a autoritu nad různými institucemi, jako jsou vláda, školy, společnosti a média. Duchovní síly zla v nebeských sférách se nevztahují k pozemské moci, ale jak k přímým démonickým silám, tak ke zlým náboženským vlivům, a to jak mimo církve, tak uvnitř nich.

Řecké slovo pro vládce světa lze také přeložit jako kosmické vládce. Jedná se o slovo kosmokratores, které se v řeckých orfických hymnech na Dia používalo pro nebeské síly, které ovládaly osud lidí.

Otázka: Proti komu nebo proti čemu přesně bojujeme v Ef 6,12?

Odpověď: Je důležité, abychom pochopili, že náš boj není pouze proti lidské nevědomosti, slabosti a předsudkům. Nejde jen o to, že již dobří lidé potřebují být informováni, že jim je třeba pomoci a ukázat jim správnou cestu. Celý svět je spíše pod vládou toho zlého (1. Janův 5:19) a nepřátelský vůči Bohu (Římanům 8:7).

Náš boj je neobvyklý v tom, že Bůh nás volá k činům, které by byly zcela neúčinné, kdybychom je museli vykonávat vlastními silami. Bůh od nás naopak očekává, že budeme konat věci, které jsou samy o sobě nemožné, ale s Bohem jsou možné.

Otázka: Proč je přesně v Efezským 6:13 důležité být silný v Pánu a mít Boží výzbroj?

Odpověď: Nejedná se o volitelnou „příjemnou výbavu“, ale o nezbytnou součást naší bezpečnosti a osobní účinnosti, a to ze tří důvodů:

Kdo je proti nám: ďábel a temné síly mohou být silné, inteligentní a prohnané, okouzlující až k oklamání, ale zároveň krvežíznivé, kruté a nemilosrdné, a my potřebujeme ochranu jak před přímými útoky, tak před rafinovanými útoky.

Naše poslání: Máme se postavit proti ďáblovým úkladům (Efezským 6:11), máme bojovat proti mocnostem temnoty tohoto světa (Efezským 6:12) a v den zla zůstat pevní (Efezským 6:13–14).

Kdy máme obstát: Jako křesťané s Boží pomocí a slávou bychom měli očekávat, že budeme vždy schopni obstát, ale zejména když se situace zkomplikuje v den zla (Efezským 6:13).

Stejně jako by voják měl být neochotný bojovat bez své zbroje a zbraní a stejně jako by sportovec měl být neochotný soutěžit bez svých chráničů a dalšího sportovního vybavení, měl by být i křesťan stejně neochotný žít a bojovat za víru bez své duchovní zbroje.

Otázka: Je v Efezským 6:14 pás pravdy Boží pravdou, naší pravdomluvností, nebo naším rozlišováním pravdy?

Odpověď: Řecké slovo pro pravdu (aletheia) zde, stejně jako anglické slovo „truth“, může znamenat obojí. Na základě kontextu však existují tři názory:

Poctivost a věrnost věřícího, nikoli fakta evangelia, podle The Bible Knowledge Commentary: New Testament, str. 643. NIV Study Bible, str. 1799, uvádí, že jde o náš charakter. Evangelical Commentary on the Bible, str. 1032, uvádí, že jde o naši upřímnost vůči ostatním lidem. New International Bible Commentary, str. 1438, uvádí, že jde o naši upřímnost a osobní poctivost.

Pravdivost Božího slova a naše důvěra vycházející z jeho jistoty. The New Geneva Study Bible, str. 1871.

První dva: „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 11, str. 87

Jan Zlatoústý ve svém Komentáři k Efezským věnuje právě tomuto verši celou homilii (23). Zaměřuje se především na první aspekt, tedy na náš pravdivý a svatý život. Na str. 164 se však také ptá, jak si můžeme opásat bedra pravdou, a metaforicky říká: „Kdo hledá učení pravdy, nikdy neupadne na zem.“

Všechny tři: Komentář „The Believer’s Bible Commentary“, str. 1952, uvádí: „Jistě musíme být věrní v zachovávání pravdy Božího slova, ale je také nutné, aby pravda zachovávala nás. Musíme ji uplatňovat v našem každodenním životě. Když vše prověřujeme pravdou, nacházíme v boji sílu a ochranu.“

Shrnutí: Měli bychom se opásat všemi aspekty pravdy: neměli bychom jen věřit v zdroj pravdy, jímž je Bůh, ale nechat ji zakořenit v našich životech, aby nás proměnila, a tak být schopni rozeznat, co je v tomto světě pravda a co lež.

Otázka: Jak v Ef 6,15 vychází naše připravenost z evangelia pokoje?

Odpověď: Připravenost může vycházet ze studia Božího slova, učení se a společenství s ostatními věřícími, ale to zde není zmíněno. Tato připravenost vychází z naší naděje a radosti z dobré zprávy pro nás i pro všechny, kdo uvěří.

Otázka: Proč v Efezským 6:16 potřebujeme kromě ostatních částí výzbroje také štít?

Odpověď: Je dobré mít proti útokům vícevrstvou ochranu. Pokud se jim podaří proniknout jednou vrstvou, stále tu je ještě druhá. Nemohou proniknout brněním, pokud je zastaví štít. Římský štít byl obvykle obdélníkový, o rozměrech 2 stopy na 4 stopy, a byl vyroben z kovu potaženého kůží. Mohl vážit 12 liber, nebo možná až 15 liber. Někdy štítem udeřili nepřítele, aby ho vyvedli z rovnováhy. I když již máte pás pravdy a pancíř spravedlnosti, stále musíte uhasit hořící šípy toho zlého štítem víry. List Židům 11 uvádí mnoho dobrých příkladů víry. Studijní bible NIV na str. 1799 dodává, že římské štíty byly kovové, ale potažené kůží. Kůži bylo možné namočit do vody, aby uhasila hořící šípy, i když by to zvýšilo váhu. Řecký historik Hérodotos uvádí, že šípy byly namáčeny do smoly a zapalovány. Pompeius použil hořící šípy namočené v dehtu v námořní bitvě s Markem Antoniem. Octavianus (Augustus) použil ohnivé šípy v námořní bitvě u Aktium. Nikde se nedozvídáme, že by byly použity otrávené šípy.

Otázka: Proč si myslíte, že je v Ef 6,17 meč zmíněn jako poslední?

Odpověď: Než vyrazíte s mečem, musíte mít připravenou obranu.

Otázka: Jak máme podle Efezským 6:19–20 být my i Pavel nebojácní?

Odpověď: Řecká slova pro „nebojácný“, en parrhesia a parrhesiasomai, mohou znamenat „s odvahou“. To neznamená „se zavřenýma očima“ nebo bez ohledu na rizika, ale spíše to, že navzdory rizikům, která známe, i těm, která neznáme, stejně plníme Boží vůli.

Otázka: Co se v Efezským 6,19 říká o římskokatolickém pojetí „zásob milosti“?

Odpověď: „Zásoby milosti“ jsou římskokatolickou představou, že svatí, a zejména Marie, matka Ježíše, mají nadbytečnou milost, kterou mohou udělovat lidem, kteří se k nim modlí. V Efezským 6,19 však Pavel nedává ostatním zvláštní milost, ale žádá je, aby se modlili k Bohu, aby ho posílil. Je také zajímavé, že když Pavel píše Efezským, je uvězněn (pravděpodobně v domácím vězení). Jeho hlavní modlitbou není předčasné propuštění ani jeho bezpečnost, ale za svou největší potřebu považuje potřebu mluvit směle.

Otázka: Co je zajímavého na slově „řetězy“ v Efezským 6,20?

Odpověď: Jedná se o dvojznačnost. Bohatí lidé, včetně žen a velvyslanců, nosili malé zlaté ozdobné řetízky; dnes bychom je nazvali náhrdelníky a náramky. Stejné slovo může znamenat i vězeňské řetězy. To, co by Římané považovali za vězeňské řetězy, si Pavel možná představoval jako ozdobné řetízky, viditelné v nebi.

Otázka: Proč je Ef 6,21–24 tak úzce podobný Kol 4,7–8?

Odpověď: Pavel napsal oba listy téměř ve stejnou dobu a Tychikus je pravděpodobně oba doručil do příslušných církví. Pavel se pravděpodobně snažil dopis dokončit co nejrychleji, než Tychikus odejde. Kdyby někdo později padělal Efezským a/nebo Koloským v Pavlově jménu, dal by si pozor, aby je nepsal tak těsně po sobě.

Otázka: Jaké jsou podobnosti mezi Efezským listem a ostatními Pavlovými listy?

Odpověď: Zde uvádíme některé podobnosti a rozdíly oproti ostatním Pavlovým listům. Pro ověření také porovnáme tyto knihy s listem Jakuba, 1. a 2. listem Petra, 1.–3. listem Jana a listem Judy, o nichž je známo, že je nenapsal Pavel.

(neúplný seznam)

Otázka: Napsal Pavel Efezským?

Odpověď: Všichni se shodovali na tom, že Efezským napsal Pavel, dokud to nepopřel otec křesťanského liberalismu Friedrich Schleiermacher (1768–1834). Tvrdí se, že se liší kvůli dlouhým větám, jedinečným slovům a podobnostem s Koloským listem, o kterém také popírají, že by byl Pavlovým dílem. Efezským obsahuje 39 (nebo 42) jedinečných slov, která se nevyskytují v knihách, které uznávají jako Pavlovy. Římanům jich však obsahuje 100, 1. Korinťanům 180, 2. Korinťanům 95, Galatským 33 a Filipským 41.

Otázka: Jaké důkazy máme v Efezským, že by tato kniha měla být v Bibli?

Odpověď: Existují přinejmenším čtyři pádné důvody.

1. Napsal ji Pavel a ten byl apoštol. Petr ve 2. Petrově 3:15–16 dosvědčil, že Pavlova slova jsou Písmem.

2. Sám Pavel prohlásil, že je apoštolem, v 1. Timoteovi 1:1; 2:7, Římanům 1:1; 1. Korinťanům 1:1; 9:1, 2. Korinťanům 1:1, 11:5; Galatským 1:1, Efezským 1:1; Koloským 1:1; 1. Timoteovi 1:1; 2. Timoteovi 1:1; Titovi 1:1.

3. Citáty a odkazy z raně křesťanských spisovatelů

List Ignáce Efezským (110–117 n. l.) v kapitole 1 cituje Efezským 5:2 a v kapitole 12 uvádí, že Pavel ve svém listě zmiňuje Efezské. Ignácův list Polykarpovi v kapitole 5 cituje Efezským 5:25.

List Polykarpa Filipským (biskup v letech 100–155 n. l.) cituje Efezským 2:8–9 a 4:26 spolu s řadou dalších veršů, aniž by uváděl zdroj, pouze s tím, že citáty ze Žalmu 4:5 a Efezským 4:26 jsou „vyhlášeny v těchto písmech“.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) na mnoha místech. Na jednom místě cituje Efezským 5:30 jako slova Pavla v jeho listu Efezským v díle Irenej: Proti herezím, kniha 5, kap. 2.2, s. 528

Od kacíře Marciona (před rokem 170 n. l.) máme podle Tertulliana a Epifania jeho citace z Efezským 1:1,18; 3:9; 4:6; 5:14; 6:1,12,19

„Mučednictví scillitanských mučedníků“ (180–202 n. l.) zmiňuje křesťany, kteří vlastnili Pavlova spisy, aniž by upřesňovalo, o které listy se jednalo.

Muratoriho kánon (190–217 n. l.) zmiňuje, že Pavel ve svých epištolách psal sedmi církvím: Korinťanům (2 dopisy), Efezským, Filipským, Koloským, Galatským, Tesalonickým (2 dopisy) a Římanům. Pavel napsal také list Filemonovi, Titovi a dva dopisy Timoteovi.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) zmiňuje, že apoštol psal Efezským, a cituje Efezským 4,13–15. Kniha „Učitel“, 1. kniha, kap. 5, str. 213

Tertullianus napsal v roce 207 n. l. v díle O vzkříšení těla, kap. 40, že autorem byl apoštol Pavel. Tertullianus uvedl, že Pavel napsal Efezským 2:20 v díle Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 38, str. 415.

Theodotus (pravděpodobně montanista) (kolem roku 240 n. l.) naráží na Efezským. Výběr z prorockých spisů, kap. 20, str. 45

Gnostičtí naassenité (před rokem 235/6 n. l.) se podle Hippolyta odvolávají na Efezským 5:14 v díle „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kap. 2, str. 51

Hippolyt (222–235/6 n. l.) cituje Efezským 5:14 jako Písmo v díle „Vyvrácení všech herezí“, kniha 5, kap. 2, s. 51.

Origenes (225–253/254 n. l.) cituje Efezským 6:12 jako slovo Pavla adresované Efezským ve spise „O principech“, kniha 3, kapitola 4, str. 332

Novatian (250/254–257 n. l.) cituje Efezským 4:10 s tím, že se jedná o Pavlův text, v spisu „O Trojici“, kap. 17, str. 627

„Traktát proti Novatianovi“ (254–256 n. l.), kap. 17, str. 663, cituje Efezským 5:6,7 jako text apoštola

Cyprián, biskup Kartága (cca 246–258 n. l.), cituje z „Pavlova listu Efezským“ ve „Spisu 12“, třetí knize, na str. 7, 70, 72, 117.

Firmilian z Cesareje v dopise Cypriánovi (256 n. l.) cituje Efezským 4:5–6 v „Dopisech Cypriána“, dopis 74, kap. 24, str. 396.

Na sedmém kartáginském koncilu (258 n. l.) na str. 571 parafrázuje Viktor z Assuri Efezským 4,5 slovy „je psáno“.

Gregor Thaumaturgos (240–265 n. l.) parafrázuje Efezským 5,5–13 slovy „Písmo říká“ v Kanonickém listu, kap. 2, str. 18.

Adamantius (= Adamantius Judaeus) (kolem roku 300 n. l.) cituje Efezským 2:11–13 jako slova apoštola adresovaná Efezským. Dialog o pravé víře v Boha, druhá část, str. 99. Odkazuje také na Efezským 1,5 jako na apoštola, stejně jako na Efezským 1,6–7 a 2,17–18.

Victorinus z Petau v Rakousku (umučil se v roce 304 n. l.) uvádí Pavlovy listy v tomto pořadí: Římanům, Korinťanům, Galatským, Efezským, Tesalonickým, Filipským, Koloským a Timoteovi.

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) cituje z Ef 2,8–9 jako od apoštola ve Fragmentu 2 o Božství, str. 280.

Metoděj (270–311/312 n. l.) cituje Efezským 5,28–30 jako Pavlův text. „Hostina deseti panen“, rozprava 3, kap. 2, s. 317.

Athanasius z Alexandrie (318 n. l., před Nicejským koncilem) cituje Efezským 3:18 jako slova Pavla. Vtělení Slova, kap. 16, str. 45.

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) cituje polovinu Efezským 4,26 jako: „Bůh nám přikázal, abychom nenechali slunce zapadnout nad naším hněvem.“ „Božské instituce“, kniha 6, kap. 18, s. 185

Eusebius z Cesareje (318–325 n. l.) cituje Efezským 6:12m (ne 11, 15 ani 3 slova) jako „svaté Písmo“. Příprava na evangelium, kap. 16, str. 22

Eusebiova *Církevní dějiny* (323–326 n. l.), kniha 3, kap. 3, str. 134 (implicitně). Říká: „Čtrnáct Pavlových epištol je dobře známých a nesporných.“ Dále uvádí, že někteří zpochybňují, zda Pavlův list Židům skutečně napsal. V knize 3, kap. 25, str. 155 také uvádí, že Pavlovy listy jsou Písmem. Nicene and Post-Nicene Fathers, druhá série, sv. 1, str. 155.

Po Nicejském koncilu

Eustathius (323–337 n. l.)

Sofista Asterius (po r. 341 n. l.) odkazuje na Efezským 6,12

Afrahat Syrský (337–345 n. l.) Vybrané důkazy

Hegemonius (4. století) cituje polovinu Ef 3,8 jako Pavlův text v díle „Disputation with Manes“, kap. 34, str. 207.

Ammon (4. století n. l.) odkazuje na Efezským 6:12

Mariova odpověď Candidovi Ariánovi (359–362 n. l.)

Victorinus z Říma (po r. 363 n. l.)

Basil z Kappadokie (= Basil z Ancyry) (357–378/379 n. l.) cituje Efezským 4,15–16 jako „Efezským“ v díle O Duchu, kap. 5,9, str. 61. Basil také cituje Efezským 3,9 jako slova Pavla v díle O Duchu, kap. 11, str. 7

Athanasius z Alexandrie (367 n. l.) uvádí seznam knih Nového zákona ve „Svátečním dopise“ 39, str. 552

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.)

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje Pavlův list Efezským jako součást Nového zákona. Cituje celý verš Efezským 1:1.

Schizmatický Lucifer z Cagliari (370/371 n. l.) odkazuje na Efezským 4:9; 5:9; 5:15

Marcellus z Ancyry (kolem roku 374 n. l.) odkazuje na Efezským 4:6

Titus z Bostry (před rokem 378 n. l.)

Efraim Syrský, autor duchovních písní (350–378 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378 n. l.) odkazuje na Efezským 4:32

Synod v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60 na str. 159 uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59 na str. 158 stanoví, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Ambrosiaster (po r. 384 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje ve své přednášce 2.1, str. 8, Efezským 2,10 jako slova apoštola

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.)

Gregor z Elviry (po r. 392 n. l.)

Řehoř z Nyssy (cca 356–397 n. l.) zmiňuje Efezským 3,18 jako „Pavel … lid z Efezu“. Také Velký katechismus, kap. 32, str. 150

Jan Zlatoústý v roce 396 n. l. sepsal 23 kázání o Efezským, která se dochovala dodnes. Uvedl, že jejich autorem je Pavel.

Didymus (398 n. l.)

Schizmatický Lucifer z Cagliari na Sardinii (361–cca 399 n. l.) odkazuje na Efezským 5,9.15

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.)

Rufinus (374–406 n. l.)

Severian (po r. 408 n. l.)

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) cituje polovinu verše z Efezským 4:7 jako slova apoštola. Obrana proti pelagiánům, kap. 17, str. 137

Jeroným (373–420 n. l.)

Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.)

Chromatius z Aquileie (zemřel 407 n. l.) odkazuje na Efezským 4:29

Nilus (kolem roku 430 n. l.) odkazuje na Efezským 4,32

Makarius/Symeon (4. nebo 5. století)

Maximinus (4. až 5. století n. l.) odkazuje na Efezským 4:6

Augustin z Hippa (388–28. 8. 430 n. l.) uvádí, že Pavel (O odpuštění hříchů a křtu), kniha 1, kap. 43, s. 31 (sv. 5), napsal listy Římanům, 1. Korinťanům a 2. Korinťanům (kap. 44, s. 32), Galatským (kap. 45, s. 32), Efezským (kap. 46, s. 33), Koloským (kap. 47, s. 33), 1. Timoteovi a 2. Timoteovi (kap. 48, str. 33), Titovi (kap. 49, str. 33), Listu Židům (někteří o tom pochybují) (kap. 50, str. 34), Janovi, který cituje Zjevení 5:9 (kap. 51, str. 34), Skutky apoštolů (kap. 52, str. 34)

Jan Cassian (410–430 n. l.) cituje Ef 4,28 jako List Efezským v díle „Instituty Jana Cassiana“, kniha 10.17, str. 272

Marcus z Eremity (po r. 430 n. l.)

Cyril Alexandrijský (444 n. l.)

Theodotus z Ancyry (5. století n. l.)

Hesychius z Jeruzaléma (–450 n. l.) odkazuje na Ef 5,19; 6,12

Hesychius z Jeruzaléma (po r. 450 n. l.)

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.) odkazuje na Efezským 5:14

Theodoret z Kyrru (kolem roku 466 n. l.)

Varimadum (445/480 n. l.)

Speculum (5. století) odkazuje na Efezským 4:19; 5:2

Theodotus z Ancyry (5. století n. l.)

Proclus (412–485 n. l.) odkazuje na Efezským 4:32

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Kacíř Marcion podle Tertulliana a Epifania ze Salamisu

Naassenové se podle Hippolyta odvolávali na Efezským 5:12

Exegeze o duši (gnostická) cituje z Efezským jako z díla Pavla.

Kacíř Priscillian (popraven v roce 385 n. l.) odkazuje na Efezským 6:12

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.)

Pelagiánský kacíř Theodor z Mopsuestie (428 n. l.)

Část těchto informací je podle Alanda a kol., čtvrté revidované vydání, Adamantius: Dialog o pravé víře v Boha a Kniha kroků: syrský Liber Graduum.

Otázka: Jak můžeme na základě Efezským vědět, že dnešní Písmo je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Alespoň 74 rukopisů a raně církevních autorů citovalo nebo odkazovalo na verše z Efezským. Máme alespoň tři dobré důvody.

1. Bůh slíbil zachovat své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25; Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Autoři rané církve až do prvního nicejského koncilu (325 n. l.) citovali z Efezským asi 208krát, nepočítáme-li narážky. Citovali 66 % Efezským, přičemž zlomkové verše počítali jako zlomky. To je 102,85 z celkových 155 veršů.

Viz předchozí otázka, kde jsou uvedeni někteří autoři, kteří odkazovali na verše z Efezským.

3. Nejstarší dochované rukopisy Efezským vykazují drobné nejistoty v textu, ale žádné teologicky významné chyby.

Rukopis p46 Chester Beatty II z let 100–150 n. l. obsahuje 150 veršů z Efezským. Konkrétně se jedná o Efezským 1:1–2:7; 2:10–5:6; 5:8–6:6; 6:8–18, 20–24 a další části Pavlových listů a Listu Židům. Fotografie první stránky Efezským se nachází v knize *A General Introduction to the Bible* na str. 389, ve *Wycliffe Bible Dictionary* na str. 532 a v *Eerdmans’ Bible Dictionary* na str. 340. Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje na str. 192 fotografii části rukopisu p46. Na str. 197–198 se dále uvádí, že kvalita a stichiometrické značky svědčí o tom, že tento rukopis sepsal profesionální písař.

První polovina 3. století – 1936 – Frederic G. Kenyon podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

2. století, rok 200 n. l. – 1935 – Ulrich Wilken podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

200 n. l. – 1968 – The Text of the New Testament.

81–96 n. l. – 1988 – Young Kyu Kim podle publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“.

Kolem roku 200 n. l. – 1975 – Aland et al., třetí vydání.

Kolem roku 200 n. l. – 1998 – Aland et al., čtvrté revidované vydání.

Počátek až polovina 2. století – 1999 – The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts. Toto datování je částečně založeno na tom, že rukopis je velmi podobný papyru Oxyrhynchus 8 (konec 1. nebo počátek 2. století) a papyru Oxyrhynchus 2337 (konec 1. století).

str. 49 + str. 64 (polovina 3. století) Efezským 4:16–29; 4:31–5:13 Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje na str. 346 fotografii části str. 49. Uvádí také, že str. 49 a str. 65 byly napsány stejným písařem.

Konec 3. století – 1968 – Text Nového zákona.

p92 Efezským 1:11–13,19–21; 2. Tesalonickým 1:4–5,11–12 (cca 300 n. l.) Publikace „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ obsahuje fotografii části p92 na str. 614. Uvádí se zde také, že je datován do konce 3. nebo počátku 4. století, protože rukopis je velmi podobný rukopisům P. Bodmer IX, P. Cairo Isid. 2 a P. Rylands III 389.

Vaticanus [B] 325–350 n. l.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

I (Washington D.C.) 5. století Ef 3:20; 4:9,29; 5:22; 6:12; 6:19–20, další?

Bohairská koptská [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Fajjúmská koptská [Fay] 3./4. století

Alexandrinus [A] kolem roku 450 n. l.

Claromontanus 5./6. století

arménština [Arm] od 5. století

gruzínština [Geo] od 5. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Latinská Vulgata [Vg] 4. a 5. století

Peshitta, syrština [Syr P], 400–450 n. l.

p13 Londýn/Florencie 3./4. století

Filoxenova syrština [Syr Ph] 507/508 n. l.

Více informací o raných rukopisech Efezským najdete na stránce www.BibleQuery.org/EphesiansManuscripts.html.