< Biblický dotaz týkající se apokryfů

Otázka: Odkud pochází termín „apokryfy“?

Odpověď: Když Jeroným překládal Bibli do latiny, tyto knihy existovaly v řecké Septuagintě Starého zákona, ale ne v hebrejském originále. Na počátku svého života Jeroným přijímal celou Septuagintu jako božsky inspirovanou, ale později za takovou přijímal pouze hebrejské originály Starého zákona, a Augustin (Dopis 71, str. 327, 403 n. l.) naléhal na Jeronýma, aby přeložil celou Septuagintu. Jeroným vytvořil termín „apokryfy“ z řeckého slova znamenajícího „skrytý“, aby je odlišil jak od „pravého Písma“, tak od jiných náboženských spisů.

Otázka: Co přesně jsou apokryfy?

Odpověď: Existují různé sbírky apokryfních knih. Jedná se o knihy a dodatky ke knihám, o nichž jak židé, tak protestantští křesťané (spolu s malým počtem katolíků) tvrdí, že nejsou součástí Starého zákona. Katolíci a pravoslavní křesťané obecně tvrdí, že jsou součástí Starého zákona, ačkoli se často má za to, že mají nižší status. Ve skutečnosti existují nejméně čtyři seznamy apokryfních knih: 11 knih uznávaných dnešní katolickou církví a 14 knih uznávaných pravoslavnou církví, původní (z roku 1611) Bible krále Jakuba a katolická církev po většinu své historie. Zde je seznam s chybami a počtem stran v angličtině.

Chcete-li si mnoho z nich přečíst sami, můžete navštívit (již nefunkční) stránku wesley.nnc.edu/noncan/acts.htm.

Jeremiášův list je připojen k Baruchovi a v katolické Bibli a v původní verzi King James je považován za 6. kapitolu knihy Baruch. V revidované standardní verzi (Revised Standard Version) se jedná o samostatný list.

Všimněte si, že katolíci i protestanti se shodují na tom, že apokryfní knihy obsahují chyby. 1. Esdras se nacházel v některých, ale ne ve všech kopiích Septuaginty. Mezi Svitky od Mrtvého moře se nacházely jak hebrejské, tak řecké kopie Starého zákona ze Septuaginty, avšak pouze dvě apokryfní knihy. (Sirach a Tóbit.) Navíc, jelikož nejstarší úplné kopie Septuaginty pocházejí ze čtvrtého století, kniha *When Cultists Ask* (str. 287) poukazuje na to, že není jisté, kdy před čtvrtým stoletím byly apokryfy zařazeny do Septuaginty.

Otázka: Kolik různých souborů apokryfních knih existuje v jednotlivých církvích?

Odpověď: Existují nejméně čtyři různé soubory apokryfů.

Katolická: 1. a 2. Makabejská, Baruch, dodatky k Danielovi, Ekleziastik (Sirach), dodatky k Ester, Judita, Jeremiášův list v Baruchovi, Tóbit, Moudrost Šalomounova.

Slovanská pravoslavná: Stejné jako katolické apokryfy plus 2. Esdráš, 3. Esdráš, 3. Makabejská, Modlitba Manasseho a Žalm 151.

Řecká pravoslavná církev: Stejné jako katolické apokryfy plus Modlitba Manasseho, Žalm 151, 1. Esdras a 3. a 4. Makabejská kniha (4. Makabejská kniha v příloze).

Historická koptská církev: 1., 2. a 3. kniha Makabejská, Baruch, dodatky k Danielovi, Ekleziastik (Sirach), dodatky k Ester, Judita, Jeremiášův list, Žalm 151, Tobiáš, Moudrost Šalomounova. Za vlády Cyrila V. (1874–1927) však koptská církev tyto knihy jako součást Bible odmítla. Více informací najdete v Koptické encyklopedii, sv. 1, str. 161.

Protestanti naproti tomu mají stejný Starý zákon jako Židé, s výjimkou pořadí a rozdělení knih. Všechny výše uvedené církve se shodují na knihách protestantského/židovského Starého zákona.

Otázka: Odkud pocházejí apokryfní knihy?

Odpověď: Apokryfní knihy Septuaginty se poprvé objevily poté, co byl Starý zákon přeložen do řečtiny přibližně v letech 200–100 př. n. l. Tento překlad, nazývaný Septuaginta, byl v případě Pentateuchu velmi kvalitní, u některých prorockých knih však již ne. Židé v Palestině je nikdy nepovažovali za Písmo. Řecky mluvící Židé a křesťané mimo Palestinu však předpokládali, že se jedná o Písmo, protože byly součástí Septuaginty.

Když raně křesťanský mnich Jeroným překládal Starý zákon z hebrejštiny do latiny, musel si odpovědět na otázku: „Má tyto knihy zahrnout, nebo ne?“ V mládí si to myslel, ale v pozdějším věku přijímal jako Starý zákon pouze hebrejské originály.

V roce 90 n. l. židovská rada, která zasedala ve městě Jamnia, vyloučila ze Starého zákona vše kromě spisů, které dnes přijímají Židé i protestanti. V Jamnii se vedla diskuse o knihách Rút, Ester, Píseň písní a Kazatel, ale všechny byly nakonec přijaty. Mezi křesťany nepanovala shoda ohledně apokryfů, dokud se za ně na koncilu v Kartágu v roce 397 n. l. nepostavil Augustin. Tyto spisy byly součástí Biblí používaných křesťany po více než 1 100 let. Dokonce i Bible krále Jakuba z roku 1611 je původně obsahovala. Po protestech puritánů byly od roku 1644 vyloučeny.

Více informací o kánonu Starého zákona a apokryfech najdete v publikaci Today’s Handbook na str. 36–42.

Otázka: Jaké jsou nejstarší dochované kopie apokryfních knih?

Odpověď: Mezi Svitky od Mrtvého moře se nacházejí fragmenty 5 svitků knihy Tóbit (4 v aramejštině a 1 v hebrejštině) a 2 svitky obsahující knihu Sirach. Svitek z Masady obsahuje text Sirach 39:27–44:17c v hebrejštině, jak uvádí publikace „Odpovědi na 101 otázek o svitcích od Mrtvého moře“, str. 25. Uvádí se tam také, že svitky od Mrtvého moře v jeskyni č. 4 obsahovaly fragmenty.

Vaticanus (325–350 n. l.) obsahuje apokryfní knihy s výjimkou Makabejských knih. Alexandrinus (cca 450 n. l.) obsahuje celé apokryfy, včetně 3. a 4. knihy Makabejské (raná verze, nikoli pouze moderní katolická verze). Sinaiticus (340–350 n. l.) obsahuje knihu Tobiáš, Juditu, 1. a 4. knihu Makabejskou, Knihu moudrosti a Sirach.

Otázka: Jak velká část knihy Tóbit se nachází v Svitcích od Mrtvého moře v jeskyni č. 4?

A: Po sloučení veršů z pěti různých svitků uvedených v knize „The Meaning of the Dead Sea Scrolls“ (str. 424–425) jsou dochované verše následující: Tóbit 1:17, 19–22; 2:1–3, 10–11; 3:3, 4?, 5–15, 17; 4:2–9, 21; 5:1, 2, 9, 12–14, 19–22; 6:1–19; 7:1–11, 13; 8:17–19, 21; 9:1–4; 10:7–9; 11:10–14; 12:1,18–22; 13:1–4,13–14,18; 14:1–7,10.

Viz kniha The Meaning of the Dead Sea Scrolls, str. 424–425, kde jsou uvedeny jednotlivé rukopisy, a fotografie textu z knihy Tóbit 6:12–7:10 v rukopise 4Q197 na str. 184.

Otázka: Jak velká část knihy Ekleziastika (Sirach) byla nalezena mezi Svitky od Mrtvého moře a v Masadě?

Odpověď: V Kumránu byl v jeskyni č. 2 nalezen svitek obsahující Sirach 1:19–20 nebo 6:14–15 (identifikace není jistá) a 6:20–31.

V Masadě byl nalezen Ekleziastik 39:27–28c, 29–32; 40:10–19, 28–30; 41:1–22; 42:1–25; 43:1–25 (chybí 26–28), 29–30; 44:1–17; 51:1–11, 23 (13–20, 30 v Septuagintě).

Otázka: Kdy katolická církev oficiálně uznala 11 knih apokryfů?

Odpověď: Když někteří katoličtí teologové a všichni protestantští reformátoři vyloučili apokryfní knihy z Bible, zasáhl v roce 1546 n. l. katolický Tridentský koncil. Kromě toho, že využil své autority k odsouzení Luthera do pekla, koncil oficiálně uznal všechny knihy Kartáginského koncilu jako součást Bible – s výjimkou Modlitby Manassese a 1. a 2. knihy Ezdrášovy. (Některé katolické Bible označují knihy Ezdráš a Nehemiáš jako 1. a 2. knihu Ezdrášovu, čímž se 1. a 2. kniha Ezdrášova mění na 3. a 4. knihu Ezdrášovu.) Katolická apokryfní literatura je tedy dnes o tři knihy kratší než apokryfy, jak byly po většinu dějin, a než apokryfy, které dnes uznávají východní pravoslavné církve.

Otázka: Jaký je oficiální postoj anglikánské a episkopální církve k apokryfům?

Odpověď: Zaujímají střední pozici mezi protestantským a katolickým/pravoslavným postojem. Podle článku VI z Třiceti devíti článků Anglikánské církve se tyto knihy čtou „jako příklad života a poučení o chování“, ale církev je „nepoužívá k ustavení jakékoli doktríny“.

Otázka: Jaký je oficiální postoj luteránských církví k apokryfům?

Odpověď: Podle luteránského webu www.lcms.org „Martin Luther považoval apokryfy za ‚užitečné historické‘ spisy, s nimiž by se křesťané měli seznámit a které by se dokonce měly čas od času číst při veřejných bohoslužbách. Ani Luther, ani luteránská církev však tyto spisy nikdy nepovažovaly za kanonické – tj. za součást inspirovaného a neomylného Božího slova –, jelikož nesplňují kritéria, která lze vyvodit ze samotných Písem ohledně toho, co tvoří knihy patřící do kánonu Písma.“

Otázka: Proč někteří lidé tvrdí, že apokryfní knihy do Bible patří?

Odpověď: Existují přinejmenším tři důvody.

1. Apokryfy byly součástí překladu Starého zákona zvaného Septuaginta. Apokryfy ze Septuaginty byly potvrzeny na kartáginském koncilu v roce 397 n. l. a na katolickém tridentském koncilu v roce 1546. Katolická a pravoslavná církev je považují za Písmo.

Protiargument: Pokud měl Tridentský koncil pravdu, když prohlásil předchozí tradici ohledně těchto tří dodatečných knih za nesprávnou, může se tradice mýlit i v případě ostatních. Tridentský koncil se ve skutečnosti konal ve dvou městech: v Trentu a v Bologni. Vzhledem k tomu, že se zdálo, že ho pronásledovala dýmějová morová epidemie, mnozí by v Trentu viděli důvod, proč jej NEPŘIJMOUT.

2. Mnozí raně křesťanští vůdci ji vyučovali jako Písmo. Mezi ně patří: Ambrož, Augustin, Klement Alexandrijský, Klement Římský (Holofernes z Knihy Judity v 1. Klementově kap. 55), Hippolyt, Irenej, Laktancius, Origenes, Patrik, Sulpicius Severus, Tertullian, Cyprián a Theodotus. Mýlili se snad všichni tito muži?

Protiargument: Mnoho raně křesťanských vůdců nevěřilo, že se jedná o Písmo. Mezi ně patří: Ambrož, Amfilochius, Athanasius, Cyril Jeruzalémský, Řehoř Nazianský, Jeroným a Julius Africanus (alespoň pokud jde o Susannu). Židé Josefus a Filón je rovněž odmítli. Mnozí další, jako například Justýn Mučedník, napsali celé svazky, ale ani jednou je necitovali. Ambrož se vyjadřoval protichůdně. Dokonce i mnozí z těch, kteří je podporovali, jako například Augustin, věřili, že jsou inspirovány v menší míře.

3. Jelikož Boží pravé slovo přetrvává a apokryfy jsou v některých Biblích nepřetržitě již 2 100 let, žádná z jedinečných doktrín apokryfů (modlitby za mrtvé atd.) Boží slovo nezkazila. Jelikož by Boží zjevení bylo podstatně odlišné, kdyby tyto doktríny byly vyloučeny oproti tomu, kdyby byly zahrnuty, a jelikož Boží slovo nemůže být zkaženo (podstatně pozměněno), pak tyto doktríny a apokryfy musí být pravdivé.

Protiargument: Apokryfy byly doplňky k Bibli, nikoli její zkažením. Rozdíl mezi apokryfy a Biblí byl vždy znám. Trvalost Božího slova znamená, že Jeho pravda bude vždy přítomna; členové sekt neustále vytvářejí zkažené kopie Bible.

Závěr: Když promluví církev, není co řešit. Jelikož jak katolická, tak pravoslavná církev tvrdí, že různé apokryfní knihy jsou Písmem, kdo jsme my, abychom zpochybňovali pravou církev svými soukromými názory?

Otázka: Kteří autoři rané církve citovali které apokryfní knihy?

Odpověď: Zde je seznam toho, co jsem našel.

Cr 1. Klement (Římský) (16 stran) 96–98 n. l.

Ba Barnabášův list (13 stran) cca 70–130 n. l.

Pa Papias, učedník Jana (3 strany) 110–113 n. l.

Ig Ignác (21 stran) cca 110–117 n. l.

Di Didaché (6 stran) cca 60–120 n. l.

Dg List Diognetovi (6 stran) cca 130–200 n. l.

Po Polykarp, učedník Jana (4 strany) cca 150 n. l.

JM Justýn Mučedník (119 str.) cca 138–165 n. l.

He Pastýř Hermův (47 stran) cca 115–155 n. l.

Th Theofil [z Antiochie] (33 stran) 168–181/188 n. l.

M Melito ze Sard (11 str.) 170–177 n. l.

Ae Athenagoras (34 stran) cca 177 n. l.

Ir Irenaeus z Lyonu (264 str.) 182–188 n. l.

Te Tertullian [Řím] (854 stran) 198–220 n. l.

CA Klement Alexandrijský (424 stran) 193–217/220 n. l.

Hi Hippolyt (233 stran) 225–235/6 n. l.

Nebo Origen (622 stran) 230–254 n. l.

JA Julius Africanus [jmenovitě Neh., Dan., narážky na Ex] 232–245 n. l.

Nv Novatian (39 stran) 250–257 n. l.

an Traktát proti Novatianovi (7 stran) kolem roku 255 n. l.

a Traktát o opětovném křtu (11 stran)

Srov. Cyprián a jeho stoupenci (270 str.) cca 246–258 n. l.

W = Knihy nebo citáty zmíněné jménem nebo autorem

G = Uvedeno jako Boží slova + citováno

B = Uvedeno jako Písmo nebo citováno + „je psáno“

m = smíšené

Q = citát z 1 nebo více veršů. ½ = citát z ½ verše

A = Narážka. – = žádný odkaz X = vyloučeno

Otázka: Konkrétně které apokryfní knihy Cyprián citoval?

Odpověď: Cyprián byl biskupem v Kartágu od roku 246 až do své mučednické smrti v roce 258 n. l. Cyprián ve svých citátech téměř vždy uvádí knihu, z níž citát pochází. V Traktátu 12, knize 3 cituje (v uvedených kapitolách) z „Makabejských“ (1. a 2. kniha Makabejská) (4, 15, 53), z Ekleziastika (6, 12, 20, 35, 51, 61, 96, 109, 110), z knihy Tobiáš (62), z dodatků k knize Daniel (20) a z Moudrosti Šalomounovy (15, 56, 59). Jen v Traktátu 12 Cyprián také přímo citoval každou jednotlivou knihu Nového zákona s výjimkou Marka, 2. Tesalonickým, Filemonovi, Židům, Jakubovi, 2. a 3. Janovi a Judovi.

Otázka: Proč někteří tvrdí, že apokryfy do Bible nepatří?

Odpověď: Existuje nejméně šest důvodů.

1. V Novém zákoně se nachází asi 260 citátů ze Starého zákona a asi 370 narážek, ale není tam ani jeden citát z apokryfů. (Nový zákon však cituje řecké básníky a pseudepigrafy.) Pokud bychom se tedy opírali pouze o citáty, řeckí básníci by měli více důkazů o tom, že jsou Písmem, než apokryfy. Kdyby to Ježíš řekl, všichni by apokryfy přijali jako Písmo. On to však nikdy neřekl.

Protiargument: Nový zákon také necituje z knih Ester, Kazatel ani Píseň Šalamounova.

2. Židovská rada v Jamnii v roce 90 n. l. apokryfy vyloučila. Ježíš nikdy nekritizoval farizeje za to, že nevěřili v apokryfy.

Protiargument: V Jamnii se sešli Židé, nikoli křesťané.

3. Mnozí křesťané ve středověku a v době reformace rovněž nevěřili, že se jedná o Písmo. Mezi ně patří: papež Řehoř Veliký (1. Makabejská), kardinál Cajetan (1469–1534), přední katolický teolog, John Wycliffe, Jan Kalvín, Martin Luther a Ulrich Zwingli. Pokud jsou apokryfy Písmem, pak se v tomto bodě všichni tito mýlili.

Protiargument: Zwingli nepovažoval Zjevení za součást Písma. Při srovnání doktrinální hodnoty (nikoli kanonicity) Listu svatého Jakuba Luther řekl: „…to jsou knihy, které ti ukazují Krista a učí tě vše, co je pro tebe nezbytné a požehnané vědět, i kdybys nikdy neviděl ani neslyšel žádnou jinou knihu o nauce. Proto je List svatého Jakuba ve srovnání s nimi pouhým bezvýznamným listem, neboť neobsahuje nic evangelického.“

4. Příběh o Susanně, který byl připojen ke knize Daniel, je založen na dvou slovnících hříčkách. Slova „dub“ a „rozřezat“ znějí podobně, stejně jako „roztrhat“ a „mastichovník“. Tato slova však znějí podobně pouze v řečtině, nikoli v hebrejštině. Tento text tedy sepsali lidé hovořící řecky, zatímco Židé začali mluvit řecky až několik století po Danielově smrti. Julius Africanus (kolem roku 240 n. l.) zpočátku věřil, že apokryfy jsou Božím slovem. Poté si však této skutečnosti všiml, změnil svůj názor a napsal o tom dopis Origenovi.

Protiargument: Nevíme, co je to „holm-tree“ nebo „mastich-tree“, a možná by to nepoznali ani řecky mluvící lidé. Možná překladatelé zachovali tyto názvy jako slovní hříčky, místo aby použili názvy stromů, které by Řekové stejně nemuseli znát.

5. Apokryfy učí jako Boží slovo věci, které jinde nenajdeme. Například:

Anděl jménem Uriel ve 2. knize Ezdrášově

Almužna zachraňuje před smrtí a očišťuje od každého hříchu. Tóbit 12:9 a Tóbit 14:12.

Dobrá duše připadla Šalomounovi. Moudrost 8:19–20

Tělo tíží duši. Moudrost 9:15

Kdo ctí svého otce, ten se vykupuje z hříchů. Sirach 3:3

Bůh si byl vědom, že původ některých byl zlý. Moudrost 12:10

Proto jim Bůh dal šanci k pokání, kterou však nevyužili.

„Nikomu [Bůh] nedal moc hlásat jeho skutky; …“ Sirach 18:4

Nikdy nepoužívej podvod (Sirach 7:13) oproti klamání lidí pro Boha (Judita 9:10, 13).

Rozveď se se svou ženou, pokud tě neposlouchá. Sirach 25:26

„Neboť z oděvů pochází mol a ze ženy pochází ženská zkaženost. Lepší je zkaženost muže než žena, která koná dobro; a je to žena, která přináší hanbu a potupu.“ Sirach 42:13–14

„Víno je pro člověka jako život, pije-li se s mírou. Co je život pro člověka bez vína? Bylo stvořeno, aby lidem přinášelo radost.“ Sirach 31:27

„Rozmazluj dítě, a bude tě děsit; hraj si s ním, a způsobí ti zármutek.“ Sirach 30:9

„Mluvte, vy starší, neboť je to vhodné, ale mluvte s přesnou znalostí a nepřerušujte hudbu.“ Sirach 32:3

„Synu můj, neved si život žebráka; lepší je zemřít, než žebrat.“ (a tak dále) Sirach 40:28–30.

Jeremiáš, ačkoli je mrtvý, se modlí za Židy. 2. Makabejská 15:12–16

Měli bychom se modlit za mrtvé. 2 Makabejská 12:44

Jeremiáš odnesl svatostánek a truhlu do jeskyně v hoře, odkud Mojžíš spatřil Kanaán. 2. Makabejská 2:1-16

Sbírání peněz a jejich zasílání do Jeruzaléma jako oběť za hříchy těch, kteří zemřeli. 2. Makabejská 12:39–46

Mrtví, kteří jsou spaseni, ale potřebují být osvobozeni od svých hříchů (očistec?). 2 Makabejská 12:42, 46

Protiargument: Katolík by mohl říci, že by tomu měli věřit všichni křesťané.

6. Jelikož Boží slovo je pravdivé a apokryfy obsahují následující prokazatelné nepravdy, nejsou apokryfy Božím neomylným slovem.

Tobiáš (=Tobit) použil magii (srdce, játra a žluč ryby), aby zahnal démona. Bible říká, že nemáme používat magii. Boží anděl lže a tvrdí, že je Azariáš, syn Ananiášův.

(a) Tobit 1:4–5, 1:11–13 a 14:1–3 uvádějí, že Tobit byl svědkem povstání severních kmenů (931 př. n. l.) a byl spolu s Naftalím deportován do Ninive (740 př. n. l.), přesto se dožil pouze 102 let.

(b) V knize Tóbit 1:14 je uvedeno, že město Rages bylo součástí Médie a nikdy nebylo součástí Asyrské říše.

(c) V knize Tóbit 6:1 se vydali z Ninive k řece Tigris a poté na východ do Rage (Ragae). Ninive leží na řece Tigris, takže k cestě na východ nemuseli k řece chodit.

(d) Nebúkadnesar a Ahasveros Ninive nezničili, ale zničil je v roce 612 př. n. l. Babylóňan Nabopolassar a Méd Cyaxares (Tobit 14:15).

(e) Sennacherib nebyl synem Šalmanesera, ale Sargona II. (Tobit 1:15).

Kniha Bel a drak (přidaná k knize Daniel) zmiňuje současného proroka Abakuka v Judeji. Abakuk však žil o desítky let dříve.

Judita: Není jasné, kde byla Kniha Judita napsána. V knize se nachází nejméně čtrnáct chyb týkajících se nesprávných údajů o lidech a geografii Asýrie, Babylonu, Persie a dokonce i hrubých chyb v geografii Izraele.

(a) Nebúkadnesar byl králem Babylonu, nikoli Ninive.

(b) Nebyl králem Asyřanů, ale Babylóňanů.

(c) Nikdy nevyplenil města Ekbatanu ani Ragae.

(d) Asyřané a Babylóňané se nespoléhali převážně na svou jízdu.

(e) Babylónští a asyrští vládci chtěli, aby lidé uctívali jejich bohy, ale ne je samotné (na rozdíl od pozdějších Římanů a Peršanů).

(f) Židé se v době Asyřanů ani Babylóňanů ještě nevrátili z exilu.

(g) Moabité a Ammonité byli potomky Lota; nebyli to Kanaánci.

(h) Generál Holofernes a jeho rozsáhlé tažení v Palestině nejsou v historii ani archeologii známy.

(i) Nikdo nikdy nenašel město s věžemi zvané Betulia na Esdraelonské pláni poblíž Dothanu, které by bylo schopné odolat 132 000 vojáků.

(j) Balbaim nebyl nikdy nalezen.

(k) Cyamon nebyl rovněž nikdy nalezen.

Katolická Bible „New Jerusalem Bible“ dokonce ve svém úvodu uvádí: „Zejména Kniha Judit vykazuje naprostou lhostejnost k historii a geografii.“

Doplňky k knize Ester: (a) Mordokaj byl zajat Nebúkadnesarem (597 př. n. l.), přesto se nacházel u dvora Artaxerxa ve druhém roce královy vlády (asi o 130 let později). To je v rozporu s původním textem knihy Ester.

(b) Haman byl Agagita (Ester 3:1), nikoli Makedonec (Doplňky k knize Ester 16:10).

Sirach: (a) Nevzpomínej na mrtvé (Sirach 38:21–23) vs. modli se za mrtvé (2. Makabejská 12:44).

Baruch: (a) Baruch ve skutečnosti nebyl v Babylonu. Baruch 1:1–2 vs. Jeremjáš 43:5–7.

(b) Baruch 6:2 uvádí, že Židé budou sloužit Babylonu po 7 generací. Jeremjáš 25:11 a 29:10 uvádějí 70 let.

Doplňky k knize Daniel: (a) Babylóňané pravděpodobně neuctívali a nekrmili živé stvoření podobné dinosaurovi. (Doplňky k knize Daniel 14:23–27)

1. a 2. kniha Makabejská: (a) Ve 2. knize Makabejské 8:20 nezničilo 8 000 Židů a 4 000 Makedonců 120 000 Galatů v Babylónii.

(b) Drobné historické nesrovnalosti mezi 1. a 2. knize Makabejské.

Vyvrácení: I Katolická encyklopedie připouští, že obsahuje chyby v detailech.

Závěr: Autoři knihy Sirach (prolog) a 2. knihy Makabejské (2:23–32; 15:38–39) naznačují, že nebyli inspirováni.

Protiargument: Autor si nemusel být vědom toho, že byl inspirován.

Závěr: Když si musíme vybrat mezi lidským pohledem a Boží pravdou, následujeme Boha. My, kteří společně tvoříme Pravou církev, nesmíme přestat rozpoznávat a následovat Boží pravdu.