< Otázka k Bibli z 2. knihy Samuelovy

Otázka: Kdy došlo v 2. knize Samuelově k oddělení této knihy od 1. knihy Samuelovy?

Odpověď: V dnešních židovských Biblích tvoří jednu knihu. 1. a 2. kniha Královská také tvoří jednu knihu. 1. a 2. kniha Samuelova byly rozděleny při překladu Septuaginty kolem roku 250 př. n. l. V Septuagintě se nazývají 1., 2., 3. a 4. kniha Královská.

Není důležité, zda jsou 1. a 2. kniha Samuelova považovány za jednu knihu nebo za dvě. Důležitý je obsah obsažený v 1. a 2. knize Samuelově.

Otázka: V čem se 2. kniha Samuelova liší od 1. knihy Letopisů 1–21?

Odpověď: Pokrývají stejné časové období a jsou si podobné. 1. kniha Letopisů se však více zabývá genealogií a vynechává špatné skutky, kterých se dopustil David. Kromě toho je chvalozpěv ve 2. knize Samuelově 22 velmi podobný Žalmu 18.

Otázka: Jaké archeologické důkazy o Davidově vládě máme ve 2. knize Samuelově?

Odpověď: Před rokem 1993 jsme žádné neměli, ale nyní máme tři archeologické nálezy, které se mohou vztahovat k Davidovi.

Stéla z Tel Dan byla vyrobena z drahého kamene aramejským vládcem kolem roku 800 př. n. l. Zmiňuje „Joráma, syna Achabova, krále Izraele“ a „Achaziáše, syna Joráma, krále z rodu Davidova“.

Meshova stéla (11–18) v Moábu zmiňuje „dům [Da]vida“. Obrázek Meshovy stély, nazývané také Moábský kámen, najdete v knize Rose Book of Charts, Maps & Time Lines na str. 77.

Relief Šošenka v Thébách v Egyptě připomíná nájezd faraóna Šošenka/Šišaka do Judska v roce 925 př. n. l. Zmiňuje se v něm o „horách/výšinách Davida“.

Více informací najdete na http://theophilogue.com/2009/04/24/extrabiblical-evidence-for-king-david/ (4. ledna 2014).

Otázka: Proč se v 2. Samuelově 1:4–10 slova Amalekitů rozcházejí s popisem Saulovy smrti v 1. Samuelově 31:3–5?

Odpověď: Liší se podrobnosti. V 1. knize Samuelově 31:3–5 Saula zasáhli lučištníci. Poté, co byl smrtelně zraněn, spáchal Saul sebevraždu. Filištínci odnesli Saulovu zbroj, aby jí ozdobili svůj chrám. Amalekita však tvrdil, že to byli vozatajové a jezdci, že to on zabil Saula a že Filištínci zbroj nechali na místě, aby si ji Amalekita později mohl vzít.

Nejjednodušší odpověď je, že Amalekita lhal, protože si myslel, že mu David dá odměnu. Amalekita zřejmě narazil na Saula dříve, než Filistínci mrtvého obrali, protože si odnesl korunu a náramek. Bylo by také velmi podivné, kdyby se Amalekita nacházel v izraelském táboře jako voják v izraelských službách. Je pravděpodobnější, že se Amalekita nacházel v této oblasti po bitvě a přišel až poté, aby mrtvé obrál o cennosti.

Josephus se mylně pokusil sladit slova Amalekita s 1. Samuelovou 31, ale pokud Amalekita lhal, není třeba se o to pokoušet.

Otázka: Existují dnes, jak je popsáno ve 2. Samuelově 1:4–16, situace, kdy lidé lživě přiznávají, že spáchali hříchy, které ve skutečnosti nespáchali?

Odpověď: V případě Amalekita viděl v takovém jednání velký potenciální prospěch a žádnou škodu. Určitě by ho ani nenapadlo, že by David považoval takové jednání za špatné. Stejně tak mohou lidé dnes lhát o spáchání hříchů, když a) si nemyslí, že je to špatné, nebo b) nevidí žádnou škodu v tom, že si tím „vylepší pověst“, nebo c) vidí v tom prospěch.

Amalekitovi zcela uniklo, že David byl především ušlechtilý a čestný muž, zatímco Saul, stejně jako mnozí jiní, jím nebyl. Mnozí lidé na světě nechápou pojem čestného muže či ženy.

Otázka: Proč David ve 2. Samuelově 1:6–15 zabil muže, který údajně zabil Davidova nepřítele?

Odpověď: David považoval úctu k úřadu krále za důležitější než to, jak rychle by se mohl stát králem. Davidovi možná také méně vadilo, že Bůh porušil svůj slib, než to, že by lidé nerespektovali vládu. Tyto dvě věci – důvěra v to, že Bůh nakonec vše vyřeší, a důvěra v to, že Boží načasování je nejlepší – jsou důležitými aspekty naší víry v Boha i dnes.

Na druhou stranu, kdyby se mezi lidmi rozkřiklo, že David ušetřil a dokonce odměnil muže, který zabil předchozího krále, nebyl by David považován za legitimního krále, který odměňuje ty, kdo zabili jeho předchůdce.

Otázka: Jaká je struktura této básně ve 2. Samuelově 1:19–27?

Odpověď: Tyto verše obsahují druh hebrejské literární symetrie, běžně se vyskytující ve Starém zákoně, nazývaný chiasmus. Zřejmě se jednalo o slavnou báseň, protože autor 2. knihy Samuelovy zmiňuje, že se nachází v Knize Jashar. Zde je struktura této básně.

2 Sam 1:19 Jonatan (implicitně)

— 2. Sam. 1:20 oba muži (implicitně)

— — 2 Sam 1:21 Saul (výslovně)

— — — 2. Sam. 1:22–23 Jonatan a Saul (výslovně)

— 2 Sam 1:24 Saul (výslovně)

— 2 Sam 1:25–26 Jonatan (výslovně)

2 Sam 1:27 oba muži (implicitně)

Zajímavou poznámkou na okraj je, že v hebrejštině se takováto pohřební píseň, stejně jako Kniha nářků, pokud je doprovázena nářkem, nazývá qyn. V Irsku se pohřební píseň doprovázená nářkem nazývá „keen“. David nařídil, aby se to naučili muži z Judy, protože David ještě nebyl králem nad Izraelem.

Otázka: Proč David ve 2. Sam. 1:23 řekl, že Saul byl „milovaný a příjemný za života“, když se Saul opakovaně pokoušel Davida zabít?

Odpověď: David by měl spoustu důvodů si stěžovat, kdyby se tak rozhodl. David se však choval zdvořile a připomínal dřívější a lepší období Saulova života.

Člověk by přirozeně očekával, že David chová ve svém srdci hořkou nenávist vůči Saulovi. Jeho slova zde ukazují, že se rozhodl tuto zášť neponechávat. Stejně tak i my máme na výběr, zda chceme ve svém srdci chovat nenávist a zášť, či nikoli. Matouš 18:21–35 a 1. Korinťanům 13 ukazují, že to nesmíme dělat.

Otázka: Kdy bychom měli podle 2. Sam. 1:23–24 přehlédnout negativní a paranoidní věci o člověku a říkat jen to pozitivní, jako to udělal David?

Odpověď: David se ve své chvále Saula zdál být poněkud přehnaný a Písmo věrně zaznamenává to, co zpíval. Nemusíte o člověku říkat nic negativního; někdy je lepší mlčet. David měl v tomto případě tři záměry. Upřímně chtěl oplakávat svého přítele Jonatána. David chtěl dát jasně najevo, že se nepodílel na smrti předchozího krále ani k ní nepřispěl. David chtěl získat podporu severních kmenů. Klíčovým bodem je zde to, že David neprojevuje vůči Saulovi vůbec žádnou hořkost.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v 2. Sam. 1,26 Davidova láska k Jonatanovi převyšovala lásku k ženám, znamená to, že k sobě chovali romantické city?

Odpověď: Ne. Hebrejské slovo „aheb“ zde znamená přátelskou lásku. Nikde jinde se nepoužívá ve smyslu homosexuality. Lidé mohou chovat silné přátelské city, aniž by šlo o romantický vztah.

Otázka: Jaké byly důsledky Davidova pomazání za krále nad Judou (2. Sam. 2:1)?

Odpověď: David již byl Samuelem soukromě pomazán za krále, a to asi patnáct let předtím. Veřejné pomazání Davida za krále však vyvolalo značný rozruch. Zaprvé to byl jasný signál Filištínům, že není jejich vazalem. Za druhé, David čekal patnáct let, až zemře Saul, Hospodinův pomazanec, než se stal králem. David však nehodlal připustit, aby se dalším králem stal Iš-Bošet, kterého Bůh nevyvolil. Když byl David korunován králem Judy, znamenalo by to odtržení od zbytku Izraele, což by vedlo k občanské válce.

Otázka: Proč by Bůh chtěl, aby si David v 2. Sam. 2:1 zvolil Hebron za své hlavní město?

Odpověď: Písmo to přímo neuvádí, ale můžeme vidět pět důvodů.

1. Hebron byl jedním z největších měst v Judsku.

2. Historicky tam byli pohřbeni Abraham a patriarchové.

3. Izraelité na severu Davida ještě nepřijali za krále.

4. Hebron ležel v horách, výše než jakékoli jiné město v Judsku, a byl tak lépe chráněn před útoky. Jeruzalém, ležící 19 až 20 mil na severovýchod, by byl ještě lepší, ale Jeruzalém byl stále pod kontrolou Jebuzejců.

5. Hebron byl jedním z judských měst, do nichž David již dříve poslal kořist (1. Samuelova 30:31).

Otázka: Proč David ve 2. Samuelově 2:5–7 poslal posly právě do města Jabéš-Gileád?

Odpověď: Mohli si myslet, že jejich činy na počest Saula a Jonatána rozhněvají nového krále Davida. David záměrně poslal posly, aby je ujistil, že tomu tak není, a že David ctí památku Saula a Jonatána. Bylo to také prozíravé ze strany Davida, aby se pokusil mírumilovně získat obyvatele Jabéš-Gileádu, aby ho přijali za krále.

Otázka: Proč je Iš-bošet ve 2. Sam. 2:8 v 1. Kron. 8:33 a 9:39 nazýván Eš-baal?

Odpověď: Baal může znamenat pán, Pán nebo kanaánského boha. „Eš-Baal“ znamená „oheň Baala“ a „iš“ znamená muž. Saul pojmenoval svého syna Iš (muž) Baala, nejspíš s úmyslem naznačit „pán“ nebo „Hospodin“. Autoři nebo opisovači pravděpodobně změnili jméno na Bošet, což znamená „hanba“. Iš-Bošet by také mohl být tím Išvi z 1. Samuelovy 14:49.

Otázka: Proč ve 2. Samuelově 2:8 Abner nepodpořil Davida?

Odpověď: Kdyby Abner Davida podpořil, zabránilo by to sedmi letům občanské války. Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, je třeba si uvědomit, že Abner byl pravděpodobně jedním z vojenských velitelů, kteří dříve pronásledovali Davida. Abner byl Saulovým bratrancem, takže po Saulově synovi by měl nárok na trůn. Lidé často trpí jedním ze dvou problémů. Buď nejsou loajální, když by měli být, nebo jsou loajální k tomu, k čemu by neměli být.

Mimochodem, David vládl pouze nad Judou sedm a půl roku a Iš-bošet vládl na severu dva roky. To znamená, že Abner vedl severní armády pět a půl roku, než se ujal role „tvůrce králů“ a korunoval za krále Iš-bošeta, kterému bylo v té době 40 let. Všimněte si, že se neříká, že by lid Izraele korunoval Iš-bošeta za krále; udělal to pouze Abner. Abner byl možná velmi zaneprázdněn vytlačováním Filištínů z Izraele. Abner měl větší zájem zůstat u moci než o národní jednotu či o to, aby se Iš-bošet stal králem. Když však Iš-bošet pokáral Abnera za to, že si vzal za svou jednu ze Saulových konkubín, Abner si uvědomil, že jeho moc je omezena, a přešel na Davidovu stranu, kde doufal, že bude mít stále moc pod Joábem nebo po jeho boku.

Vynikajícím příkladem byl brilantní německý chemik Fritz Haber. Byl otcem Haberova procesu, což byl způsob, jak získávat dusík ze vzduchu. To umožnilo Německu vyrábět výbušniny, aniž by bylo závislé na dovozech z Chile nebo jiných zemí. Kniha faktů Isaaca Asimova na str. 254 poukazuje na to, že nebýt Haberovy práce, Německo by bylo v roce 1916 donuceno odstoupit z první světové války. Haber také řídil vývoj německých jedovatých plynů během první světové války. Kniha faktů Isaaca Asimova na str. 254 rovněž zmiňuje, že Haber byl po nástupu Hitlera k moci vyhoštěn, protože byl Žid.

K čemu všemu jste loajální?

Otázka: Ve 2. knize Samuelově 2:8 se píše: Kdy bychom dnes měli trpělivě čekat, až zlo pomine, a v případě nutnosti uprchnout, a kdy bychom se měli postavit a bojovat, ať už za to, co nám Bůh dal, nebo za to, co dal Bůh jiným?

Odpověď: Davidovo trpělivé čekání na Saula a jeho neochota tolerovat Iš-bošeta představují zajímavou ukázku toho, kdy je nejlepší být shovívavý a kdy nikoli.

Zjednodušená odpověď zní: bojovat, když to Bůh chce, a nebojovat, když to Bůh nechce. Jak ale poznáme, kdy Bůh chce, abychom bojovali?

Křesťané jsou pronásledováni v pevninské Číně, Severní Koreji, Afghánistánu, Íránu, v indickém Ásámu a v severní Nigérii. Samozřejmě by Spojené státy neměly rozdělit své vojenské síly na šest částí a zaútočit na pevninskou Čínu a dalších pět oblastí, aby najednou bránily všechny utlačované. Jak tedy poznáte, kdy bránit ostatní a kdy to není možné?

Otázka: Proč v 2. Sam. 2,8–11 Abner a později Iš-bošet zřídili hlavní město Izraele na východním břehu řeky Jordán?

Odpověď: Pamatujte, že Filištíni obsadili značnou část území mezi Judskem a Galilejským mořem. Hlavní město na východním břehu by pro ně bylo těžko dosažitelné. Mahanaim byl pravděpodobně dobře opevněn, protože tam David uprchl, když utíkal před Absalomem.

Otázka: Kdo byli v 2. Sam. 2:9 Ašurité?

Odpověď: Pravděpodobně šlo o obyvatele vesnice jménem Ašuri. Lidé z kmene Ašer byli dál. Nejednalo se o obyvatele Aššuru, raného hlavního města Asýrie.

Otázka: V 2. Sam. 2:10, vládl Iš-bošet dva roky, nebo vládl David v Hebronu sedm a půl roku, jak uvádějí 2. Sam. 2:11 a 2. Sam. 5:5?

Odpověď: Křesťané mají dvě různé odpovědi.

David vládl nad Judou pouze sedm a půl roku: Iš-bošet, Abner a izraelská armáda se po vítězství Filištínů museli stáhnout na východ přes řeku Jordán. Iš-bošet byl nejprve ustanoven králem nad Gileádem, Ašurim a Jezreelem, jak uvádí 2. Samuelova 2:8–9. Teprve po pěti a půl letech se jim podařilo znovu dobýt dostatečné území západně od Jordánu. Izrael tedy neměl krále po dobu 5 a 1/2 roku, poté vládl Iš-bošet dva roky a poté David.

David vládl v Hebronu sedm a půl roku: Ačkoli mohlo dojít k malému zpoždění před korunovací Iš-bošeta, toto období sedmi a půl roku se vztahuje na celou dobu, po kterou David vládl v Hebronu před dobytím Jeruzaléma a nástupem na trůn tam. V období mezi vraždou Iš-Bošeta a Davidovým nástupem na trůn v Jeruzalémě David nevládl nikde jinde než v Hebronu. Iš-Bošet tedy vládl jako král Izraele dva roky, poté David vládl v Hebronu jako král Izraele i Judy po dobu 5 a půl roku a poté přesunul své hlavní město do Jeruzaléma.

První výklad je však pravděpodobně správný; nic nenasvědčuje tomu, že by Abner Iš-bošeta korunoval okamžitě.

Otázka: Proč v 2. Sam. 2:19–24 Asahel pronásledoval právě Abnera a proč ho Abner udeřil pažbou kopí?

Odpověď: I Joáb a Abišaj ve 2. Samuelově 2:24 pronásledovali konkrétně Abnera. Možná si uvědomili, že Abner byl jak hybnou silou vzpoury, tak schopným vojevůdcem, a že pokud ho prostě zabijí, Izraelité se podřídí. Asahel běžel velmi rychle; možná měl lehčí postavu než Abner (který byl starší) a ostatní. Abner se nezdál příliš znepokojen tím, že by ho Asahel zabil; ale uvědomil si, že tato válka by skončila mnohem obtížněji, kdyby zabil bratra Joába a Abišaje. Možná Abner místo toho, aby se otočil a použil ostrý hrot kopí, zamýšlel Asahela pouze zranit. Ale bez ohledu na to, co Abner zamýšlel, úder nakonec zabil Asahela, který to nečekal.

Otázka: Ve 2. Sam. 2:19–24 byl Asahel přesvědčen, že jeho rychlý běh stačí k poražení mocného, dobře obrněného válečníka. Asahelova přehnaná sebejistota se mu stala osudnou. Stává se i dnes, že něčí dovednost v jedné oblasti vyvolává falešnou sebejistotu v jiné oblasti?

Odpověď: To může být běžné v podnikání, kdy úspěch v jednom odvětví vede manažery k přesvědčení, že se mohou pustit i do jiných odvětví. Někdy mají pravdu, jindy ne. Někdy politici a lékaři, kteří mají bohaté zkušenosti nebo znalosti v jedné oblasti, předpokládají, že jejich odbornost se dá přenést do všech oblastí.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 2:26–32 Joáb přestal pronásledovat Abnerovo vojsko?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Možná si Joáb uvědomil, že jde o nesmyslnou válku, a byl rád, že ji mohl ukončit, jakmile to udělal i Abner. Kdyby však Abner nenavrhl milost, možná by Joáb nechal armádu bojovat dál, aby zabila co nejvíce Izraelitů.

Otázka: Proč byly ztráty ve 2. Samuelově 2:30–31 tak nevyrovnané – 360 proti 20?

Odpověď: David se pravděpodobně seznámil s novými zbraněmi a novými technikami boje díky bojům proti Filištínům, díky boji po boku Filištínů z Gátu (1. Samuelova 27) a díky tomu, že měl ve své armádě některé Filištínce. (Říkalo se jim Cheretité a Peletité.) 2. Samuelova 1:18 také uvádí, že David učil své vojáky, jak používat luky a šípy. Kromě toho měl David zkušené vojáky, zatímco mnoho zkušených vojáků v Saulově armádě bylo zabito Filistinci na hoře Gilboa.

Otázka: Znamená 2. Samuelova 3:1, že se po celých sedm a půl roku neustále bojovalo?

Odpověď: Jednalo se o stav nepřátelství, nikoli o neustálé boje. Nezapomeňme, že jak Abner, tak David a Joáb měli plné ruce práce s bojem proti Filištínům. Uprostřed těchto nepřátelských akcí David požádal Iš-bošeta, aby mu vrátil jeho manželku Míkal, a Iš-bošet této žádosti bez námitek vyhověl. Jak uvidíme později ve 2. Samuelově 3–4, existují různé druhy věrnosti i různé druhy nevěrnosti. Po téměř celou tuto dobu byl Abner věrný Iš-bošetovi, ale důležitější otázkou je: „Byl věrný Bohu?“

Otázka: Měl by si David podle 2. Sam. 3:1–5 a 2. Sam. 5:13–16 vzít všechny tyto ženy?

Odpověď: Ne, některé z jejich dětí by Davidovi později způsobily mnoho zármutku. Deuteronomium 17:17 říká, že král si nesmí brát mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od věrnosti Bohu. Poté, co si David vzal Míkal, Achinoam a Abigail, oženil se ještě s Maakou, Haggitou, Abital a Eglou. Písmo se o Chileabovi/Kileabovi/Kalebovi již nezmiňuje, takže pravděpodobně zemřel ještě předtím, než dosáhl dospělosti. Tři ze synů jeho manželek – Amnon, syn Achinoam, Absalom, syn Maaky, a Adonijáš, syn Haggity – způsobili Davidovi mnoho zármutku a jejich životy skončily tragicky.

Otázka: Existují v 2. Sam. 3:3 a 1. Kron. 2:23 nějaké archeologické důkazy o existenci království Gešur?

A: Ano. Vyhořelý palác, v němž se nacházelo pivofiltrovací síto, byl podle Timothyho Rennera a Iry Sparové v článku „The Land of Geshur Project“ v časopise New Jersey Archaeological Consortium Newsletter 3 (1988) datován do období 1100–1000 př. n. l. Toto zničení pravděpodobně provedl Joáb a Izraelité těsně předtím, než David spáchal cizoložství s Batšebou.

Q: Co víme o Rizpě z 2. Sam. 3:7?

Odpověď: Rizpa byla Saulovou konkubínou, neboli vedlejší manželkou. Když se králem stal Iš-bošet, bylo zvykem, že králové zdědili konkubíny svého otce. To by znamenalo, že Rizpa byla manželkou Iš-bošetova otce, což je poněkud znepokojivé. Tento zvyk je v rozporu s Leviticus 18:8 i s 1. Korinťanům 5:1 v Novém zákoně. Poté s ní Abner měl pohlavní styk. Nejsme si jisti, zda Rizpa měla v těchto věcech nějaké slovo. Právě Rizpa chránila v 2. Samuelově 21:8–11 obnažené mrtvé těla sedmi Saulových mužských potomků. Navzdory své minulosti, kdy byla „předávána z ruky do ruky“, zůstala Rizpa věrná důstojnosti své širší rodiny.

Otázka: Je ve 2. Samuelově 3:8 loajalita oboustranná, nebo jinými slovy, má vůdce nějakou povinnost loajality vůči svým stoupencům?

Odpověď: Abner to tak předpokládal a cítil se zrazen Iš-bošetovým obviněním. Lidé, kteří vůdce dosadí do funkce, očekávají, že bude plnit úkoly, kvůli nimž tam byl dosazen. Od vůdců se očekává, že se budou věrně starat o svou pozici i o ty, kteří jsou jim podřízeni.

Všimněte si, že Abner neřekl „pes“, ale „hlava psa“, což je stále hanlivé. Židovští komentátoři to vyložili tak, že Abner ztratil trpělivost a rozzlobeně se zeptal, zda ho Iš-bošet zneuctil tím, že ho považoval pouze za hlavu/vůdce smečky psů. Abner přehání a unáhleně vyvozuje závěry z Iš-bošetova nelibosti nad něčím, co Abner považuje za pouhou maličkost. Mohlo by to však pomoci připravit půdu pro to, aby se Abner později zmocnil trůnu, a Iš-bošet to nepovažoval za maličkost.

Otázka: Co měl Abner na mysli ve 2. Sam. 3:12, když se zeptal: „Komu patří tato země?“

Odpověď: Mohlo by se jednat o strategickou nejednoznačnost z Abnerovy strany. Na jedné straně Abner učinil Iš-bošeta králem, takže se ocitl v mocenské pozici, z níž ovládal severní království. Na druhé straně byl David právoplatným králem ustanoveným Bohem a Abner si uvědomoval, že David by měl být králem nad celým Izraelem. Oba významy se spojují v Abnerově sdělení Davidovi: „Mám faktickou kontrolu nad severním královstvím a předávám ti ji. Prosím, postarej se o mě dobře.“

Otázka: Proč David ve 2. Sam. 3:14–16 a 1. Sam. 25:44 odvedl Míkal od jejího manžela Paltího/Faltiela?

Odpověď: Když si muž vezme ženu, která je stále vdaná, a její manžel se s ní nerozvedl ani ji neopustil, jedná se o složitou situaci. David ji neopustil dobrovolně, ale byl donucen k útěku Michalovým otcem, králem Saulem. Není zmíněno, zda Michal proti druhému sňatku protestovala či nikoli. David měl jako první manžel právo požadovat její návrat. Není však zmíněno ani to, zda David jednal správně, ani zda ho vedla především láska k Míkal, či pýcha. Skutečnost, že byla „odvedena“ od Faltiela, naznačuje, že David Faltielovi neublížil, ačkoli se ten ocitl ve poněkud nepříjemné situaci vůči svému králi. Palti a Míkal si byli věrní, avšak mezi Davidem a Míkal existoval dřívější závazek.

Navíc, jelikož se David „oženil“ do Saulovy rodiny, mohlo by to v očích Izraelitů v severním království posílit Davidův nárok na trůn po Saulovi.

Dnes může být opětovné manželství složitou situací. Přinejmenším je důležité promluvit si se všemi zúčastněnými.

Ve 2. Samuelově 3:16 Phaltiel následoval Michal do města Bahurim, které leželo pravděpodobně asi 1,5 míle severovýchodně od Jeruzaléma. Později, ve 2. Samuelově 16:5–8, přišel ze stejného města Šimei z rodu Saula, aby proklel Davida.

Otázka: Porušil David ve 2. Samuelově 3:14–16 Deuteronomium 24:1–4, kde se píše, že muž, který se rozvede se svou ženou a ona se provdá za jiného, ji nemůže vzít zpět?

Odpověď: Vlastně ne. David se s Míkal nikdy nerozvedl; Saul ji Davidovi vzal.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 3:24–25 Joáb obvinil Abnera z podvodu a z toho, že přišel jen špehovat Davida?

Odpověď: Nevidíme, že by Joáb měl pro toto tvrzení nějaký důvod. Mohlo to však vypadat jako možnost. Joáb na to rychle poukázal, protože nechtěl mít konkurenta na pozici nejvyššího velitele v Davidově armádě. Navíc celá tato válka začala kvůli Abnerovi a byli zabiti věrní muži z Judy, včetně Joábova bratra, a Joábovi se nelíbilo, že David hodoval s vrahem svého bratra.

Abner byl ve svých jednáních s Davidem velmi pravděpodobně upřímný. Ve 2. Samuelově 3:1, když se Davidovy síly posilovaly a Abnerovy slábly, Abner viděl, jak to nakonec dopadne, protože Iš-bošet se dobrovolně nevzdá královského trůnu. Abner tedy pochopil, že toto je jediné východisko.

Joáb se zdál být velkým znalcem lstí. Byl to právě Joáb, kdo se ve 2. Samuelově 3:26–30 rozhodl zavraždit Abnera, aniž by o tom Davidovi řekl. Joáb přešel od poslušnosti, následování a služby Davidovi k tomu, že dělal cokoli, co považoval za nejlepší pro sebe. I když Abner zabil Asahela v boji, a to ne náhodou, Hebron byl městem útočiště, takže Abner by měl alespoň právo na soud. Ale ani to Joába nezajímalo.

Někdy je člověk, který jedná čestně, obviněn z neloajality, a to dokonce těmi, kteří jsou sami zrádní. Joáb obvinil Abnera ze zrady, ale ve skutečnosti to byl právě Joáb, kdo se choval zrádně.

Otázka: Byl Joáb v 2. Sam. 3:26–30 loajální k Davidovi?

Odpověď: Ano i ne. Joáb Davidovi jistě byl do jisté míry loajální, ale své vlastní zájmy, včetně pomsty a zachování svého postavení, považoval za důležitější než svou loajalitu k Davidovi. Stejně jako existuje částečná poslušnost, existuje i částečná loajalita. Joáb mohl svou loajalitu ospravedlnit výmluvami, že Davida nikdy nezradil a že neporušil nic z toho, co mu David výslovně přikázal. Joáb však přesně věděl, co David chce, a zrádně zmařil Davidovu vůli a způsobil, že jeho král vypadal jako zrádný lhář. Člověk by se mohl ptát, zda se částečná loajalita vůbec dá považovat za loajalitu.

Otázka: Proč byli v 2. Sam. 3:27, 2. Sam. 4:6 a 2. Sam. 20:10 Abner, Iš-bošet a Amasa všichni zabiti pod pátým [žebrem]?

Odpověď: Pravděpodobně se jednalo o výraz znamenající, že byli bodnuti do spodní části žeber. Někteří se domnívají, že to znamená „bodnuti do břicha“, a BSB to překládá jako „bodl ho do břicha“.

Otázka: Bylo Davidovo království ve 2. Samuelově 3:28–36 skutečně bez viny na Abnerově krvi?

Odpověď: Možná ne. Byli to Joáb a jeho bratr Abišaj, kteří jednali na vlastní pěst, kdo Abnera zabili. Možná uvažovali o povinnosti příbuzných zavražděného muže (Asahela) postavit vraha před soud. Abner však Asahela nezavraždil; zabil ho čestně v boji. David přesto nejednal spravedlivě a nezatkl Joába a Abišaje, ani je nepopravil za vraždu. Na druhou stranu si David uvědomil, že kdyby Joába a Abišaje zatkl, mohl by být popraven on sám; tedy pokud by se David nespoléhal na Boha.

Otázka: Proč David ve 2. Sam. 3:39 Joába pouze proklel, místo aby ho popravil?

Odpověď: Joáb považoval Abnera za pouhého oportunistu, a možná jím v jistém smyslu i byl. Joáb chtěl pomstít spravedlivou smrt svého bratra v boji. Joáb zde ukázal, že dbá jak na své vlastní zájmy, tak na to, co považoval za nejlepší pro Izrael; následování Davida nebylo jeho prvořadým zájmem. To, že David v případě potřeby neudělil disciplinární trest svým velitelům a synům, se jeví jako jedna z jeho největších slabostí. V jistém smyslu David upřednostnil své loajální vztahy s Joábem, Abišajem a svými syny před svou věrnou službou při plnění Boží vůle. David si to zdůvodnil tím, že neměl dostatek moci, aby Joába a Abišaje potrestal.

David vnímal Abnera jako čestného muže i jako svého bývalého protivníka. Upřímně za Abnera truchlil, ale šlo také o mediální akci, která měla všechny přesvědčit, že David s tím neměl nic společného. Ve 2. Samuelově 3:31–38 to pro Joába a Abišaje muselo být nesmírně, nesmírně nepříjemné, být přítomni mezi lidmi a vůdci, když David veřejně truchlil za Abnera.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 4:1–2, 4–8 zavraždili Rechab a Baaná Iš-bošeta?

Odpověď: Pravděpodobně to nebylo kvůli nějaké nenávisti vůči Iš-bošetovi. Zdá se, že Abner stejně Iš-bošetovi království vnutil. Ale když jejich schopný vojevůdce Abner zemřel a někteří severní šlechtici byli ochotni přejít k Davidovi, vypukla panika a tito muži viděli, že severní království nemá žádnou naději na vítězství. Také si mysleli, že Iš-bošet nikdy nesouhlasí s kapitulací, a tak usoudili, že jediným východiskem je zrádně vzít věci do vlastních rukou.

Dalo by se argumentovat, že Rechab a Baaná plnili Boží skrytou/konečnou vůli, protože Bůh tímto způsobem přivedl celé království k Davidovi. Ale jednali proti Boží zjevené vůli, že nemáme zabíjet. Bůh někdy používá zlé činy a zlé lidi k dosažení svých cílů, ale to tyto lidi nezbavuje odpovědnosti za neuposlechnutí toho, co Bůh přikázal.

Otázka: Proč by v 2. Sam. 4:4, 9:6–13; 16:1–4; 19:24–30; 21:7 nikdo nechtěl pomazat Mefibošeta za krále?

Odpověď: Mefibošetovi bylo asi 5 let, když ochrnul, a bylo mu teprve asi dvanáct let, když byl zabit Išbošet (viz 2. Samuelova 4:4). Bez Abnera nebyl nikdo, kdo by mohl zastávat funkci regenta a vládnout jménem dětského krále. Ještě důležitější však bylo, že ochrnutý král by nebyl schopen vést armádu a bylo by pro něj obtížné cestovat a setkávat se s ostatními.

Otázka: Měl by David ve 2. Samuelově 4:8 oslavovat to, že Rechab a Baaná zavraždili Iš-bošeta, když tvrdili, že pomstu zajistil Hospodin?

Odpověď: Jak David věděl, měli bychom si uvědomit, že nemůžeme věřit všemu, co někdo říká. I když tvrdí, že to bylo z Boží vůle, musíme vždy počítat s možností, že si to možná vymýšlejí. Jistě, Bůh se může pomstít, ale to jim nedává právo někoho zrádně zabít.

Otázka: Proč si v 2. Sam. 4:9–12 Rekab a Baana mysleli, že David bude mít z nich radost za to, že zrádně zavraždili Iš-bošeta?

A: Zřejmě nevěděli nebo zapomněli na toho Amalekitu, který tvrdil, že zabil Saula. Považovali za samozřejmé, že David bude považovat odstranění vzbouřence proti právoplatnému králi za dobrý a smysluplný cíl. Neuvědomili si však, že David nesouhlasil s jejich zrádnými a nečestnými prostředky. Měli přístup do Iš-bošetova domu, protože jim důvěřoval. Jedním z hesel komunismu a dalších ideologií je „účel světí prostředky“. Rechab a Baaná se velmi mýlili, když si mysleli, že pro Davida je výsledek nade vše a věrnost nic neznamená.

Něco podobného se stalo o několik století později. Když Alexandr Makedonský dobýval Perskou říši pod vládou krále Dareia a Dareios byl zavražděn, Alexandr místo toho, aby vrahy odměnil, je podle Justina (12:6) a Curtiuse (7:5) za jejich zrádný čin popravil. Stejně jako mnoho jiných lidí si i Alexandr cenil cti. Alexandr si pravděpodobně také uvědomil, že v očích svých perských poddaných bude mít jako král větší legitimitu, pokud neschválí zrádnou vraždu.

Otázka: Jakými způsoby mohou lidé, včetně nás samotných, zapomenout (nebo spíše zcela ignorovat) důležité informace, jak je popsáno ve 2. Sam. 4:9–12?

Odpověď: Rechab a Baanah si byli jisti, že David z nich bude mít radost. Davidova reakce však naznačuje, že věděl, co udělal s Amalekitou, který tvrdil, že zabil Saula. V případě mnoha lidí, kteří zapomínají nebo ignorují důležité informace, to není proto, že by měli špatnou paměť; jde spíše o něco jiného.

Máme „modely“, které si o jiných lidech vytváříme, aby nám pomohly pochopit realitu a poskytly naší mysli stručné shrnutí toho, jak věci fungují. Pokud máme několik faktů a ty zapadají do našeho předem vytvořeného modelu, pak z toho vyvozujeme, že celý model je pravdivý. Modely, stejně jako stereotypy, jsou rychlé a účinné způsoby, jak dospět k unáhleným závěrům. Problém je v tom, že závěry mohou být mylné, nebo v tomto případě velmi, velmi mylné. Problém při vytváření modelů spočívá v tom, že většina lidí prostě vyřazuje fakta, která do modelu nezapadají. Je mnohem uspokojivější a u ostatních vzbuzuje větší důvěru, když řeknete „Všemu rozumím“, než když přiznáte, že některé věci vám nedávají smysl. Pokud byli Rechab a Baanah jako většina lidí, nezapomněli na to, co slyšeli o Davidovi a Amalekitovi, prostě jen tuto skutečnost vyřadili, protože běžní králové se tak nechovají.

Pro nás bude moudřejší, budeme-li vždy otevření možnosti pokorně přiznat sobě i ostatním, že některé věci do našeho modelu nezapadají. Potřebujeme modely; nemůžeme trávit obrovské množství času důkladnou analýzou tisíce malých rozhodnutí, která každý den možná činíme. Musíme si však uvědomit, že naše modely jsou příliš zjednodušené. Jak to trefně vyjádřil jeden tvůrce matematických modelů: „Všechny modely jsou špatné, ale některé modely jsou užitečné.“

Otázka: Proč David ve 2. Samuelově 4:11–12 nazval vzbouřence Iš-bošeta spravedlivým mužem?

Odpověď: Zní to podobně jako to, co David zpíval o Saulovi ve své smuteční písni. Pokud můžeme soudit, Iš-bošet byl čestný; jednal čestně; jenže jeho cíl byl namířen proti Božímu pomazanému. Během americké občanské války někteří lidé obvinili Roberta E. Leeho z toho, že je zrádce, protože složil přísahu věrnosti, že bude bojovat za naši zemi, a poté změnil svou loajalitu. To však není pravda; Lee nebyl zrádce. Nepoužil podvod ani zradu, ale změnil svou loajalitu čestným způsobem. Bohužel bojoval – a bojoval dobře – za věc, která vedla k trvalému zotročení Afroameričanů. Kdyby byl mizerným generálem místo tak dobrého, zemřelo by mnohem méně vojáků, včetně těch z Jihu. Pokud se vždy chováte čestně, je to skvělé; ale také se ujistěte, že bojujete na správné straně.

Po skončení občanské války nebyl Lee nikdy postaven před soud ani za zradu, ani za válečné zločiny, protože všichni věděli, že je nevinný. Na jeho pozemku však byl zřízen Národní hřbitov v Arlingtonu, odkud na něj měl vždy dobrý výhled.

Otázka: Jak velká byla v Jeruzalémě citadela podle 2. Sam. 5:7?

Odpověď: Citadela byla „pevností“ uvnitř města a místem posledního útočiště. V roce 1983 Yigal Shiloh odkryl místo, které bylo pravděpodobně citadelou z doby před Davidem, a je rozsáhlé – má rozlohu 2 150 čtverečních stop. Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 858, a v článku Hershela Shankse „The City of David After Five Years of Digging“ v časopise Biblical Archaeology Review 11, 6 [1985], str. 25–26.

Otázka: Proč David ve 2. Sam. 5:8 pohrdal chromými a slepými?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit tři body.

1. Jelikož chromí a slepí nebyli příliš pohybliví, jebusitští vůdci jim přidělili úkol být vojáky, kteří střežili vodní šachtu.

2. Chromí a slepí se obvykle neúčastnili bitev. Ve skutečnosti neexistuje žádný záznam o tom, že by David nebo kdokoli jiný někdy bojoval proti chromým a slepým, kromě tohoto jediného případu.

3. V tomto případě však, jelikož se vzdali svého statusu nevojáků, aby bojovali proti Davidovi, David a jeho muži proti nim bojovali, bez ohledu na to, jak nepříjemné to bylo.

Otázka: Co bylo Milo (nebo Millo) ve 2. Sam. 5:9, 1. Král. 9:15, 2. Král. 12:20 a 2. Kron. 32:5?

Odpověď: Archeologové si nejsou jisti, co Millo bylo, ale Wycliffe Bible Dictionary na str. 1120–1121 uvádí, že to mohla být pevnost na severní straně jeruzalémských hradeb.

„New International Dictionary of the Bible“ (str. 651) uvádí, že šlo o vyvýšený val, zvaný hradba, mimo Davidovo město.

Ať už to bylo cokoli, mělo to strategický význam, neboť David jej vybudoval, Šalomoun jej upevnil (1. Královská 9:15, 24; 11:27) a Ezechiáš jej upevnil proti Asyřanům (2. Paralipomenon 32:5).

Otázka: Vzhledem k tomu, že byl Hiram z Týru tak slavný, byl v 2. Sam. 5:11 a 1. Král. 5:1 anachronicky umístěn na trůn v Davidově době, jak tvrdí skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí, str. 304, 325?

Odpověď: Ne. Asimov uvádí, že Hiram z Týru se stal králem teprve v roce 969 př. n. l., čtyři roky po Šalomounovi (Asimov, str. 325). NIV Study Bible (str. 479) však uvádí, že Hiram vládl přibližně v letech 978–944 př. n. l. a že mohl vládnout jako spoluvládce se svým otcem již v roce 993 př. n. l. Nelsonova studijní bible na str. 567 rovněž uvádí, že Hiram vládl v letech 978–944 př. n. l. Nová ženevská studijní bible na str. 480 uvádí, že Hiram vládl přibližně v letech 980–947 př. n. l.

Otázka: Přinesl David ve 2. knize Samuelově, kapitolách 5 a 6, truhlu do domu Obed-Edomova až po porážce Filištínů, nebo již předtím, jak naznačují 1. kniha Paralipomenon, kapitoly 13 a 14? (Tuto otázku vznesl jeden muslim.)

Odpověď: 1. Paralipomenon 13 a 14 neříkají, že to bylo před porážkou Filištínů. Není v tom žádný rozpor, jakmile si uvědomíte, že tyto pasáže nemusí být v chronologickém pořadí. Pokud pasáž nezačíná slovy „potom“ nebo „následně“ či něčím podobným, mohou se odehrávat ve stejnou dobu nebo v libovolném pořadí.

2. Samuelova 6:1 obsahuje slovo „znovu“, ale „znovu“ nemusí nutně znamenat až po boji. Ani v 1. knize Paralipomenon se nevyskytuje žádné slovo označující časovou posloupnost.

Podobně súra 16:115–119 uvádí, že Židům byly zakázány různé potraviny. Súra 16:120 však hovoří o Abrahamovi. Židé začínají s Jákobem, Abrahamovým vnukem, takže tyto pasáže nejsou v chronologickém pořadí. Je to tedy v Koránu problém? V tomto konkrétním případě ne, protože Korán netvrdil, že by tyto verše byly seřazeny chronologicky. V súře 16:119–120 se nevyskytuje žádné slovo označující časovou posloupnost.

Otázka: Co je neobvyklého na struktuře pasáže ve 2. knize Samuelově 5:17–8:18?

Odpověď: Jedná se o literární prostředek běžný v hebrejštině, nazývaný chiasmus, který se vyznačuje symetrií veršů.

— David poráží Filištínce (5:17–25)

— — David přivádí truhlu do Jeruzaléma (6:1–23)

— — — Bůh uzavírá smlouvu s Davidem (7:1–17)

— — David se modlí k Hospodinu (7:18–29)

— David poráží své nepřátele (8:1–14)

Otázka: Co chvályhodného zde David udělal ve 2. Sam. 6:1–5?

Odpověď: David se právě stal jediným králem Judy a Izraele, a přesto dal Bohu přednost. Když se vám daří nebo jste pomazáni za krále nad něčím, uspořádáte oslavu pro sebe, nebo uspořádáte slavnost na počest Boha, svého krále?

Otázka: Co v 2. Sam. 6:3 a 1. Kron. 13:7 David udělal špatně?

Odpověď: David uctil Boha tím, že nechal truhlu naložit na nový vůz. To však nebyl správný způsob, jak s truhlou zacházet. Truhla měla být přepravována tak, že se do smyček vloží tyče a ponesou ji Levité, nikoli zvířata.

I dnes někdy děláme věci, abychom Boha zvlášť uctili. Bůh však chce, abychom Ho uctívali pouze způsoby, které nejsou v rozporu s tím, co učí Bible.

Otázka: Jak vznikly cimbály, o nichž se píše ve 2. knize Samuelově 6:5?

Odpověď: Ačkoli nevíme, odkud pocházejí, jednalo se o velmi starobylý nástroj. Podle The Expositor's Bible Commentary, sv. 3, str. 879, pochází hebrejský plurál „mesiltayim“ zřejmě ze starověkého ugaritského slova „msltm“. Obyvatelé Ugaritu žili na pobřeží Sýrie a Libanonu již před dobou Abrahama.

Otázka: Proč Bůh v 2. Samuelově 6:6–7 a 1. Paralipomenon 13:9–14 zabil Uzu?

Odpověď: Uza a ostatní projevili neúctu k Bohu tím, že ve 2. Samuelově 6:3 vezli truhlu na hrbolatém voze. Měla být nesena na tyčích a to pouze Levity. Někteří se domnívají, že Bůh jednal nespravedlivě, když zabil Uzu za to, že se snažil truhlu stabilizovat.

Je však třeba zvážit tři body.

1. Uza a ostatní se k truhle nechovali s úctou, jakou jim Bůh přikázal. David si později uvědomil, že udělal chybu, když připustil nedbalý přístup k truhle (1. Paralipomenon 15:13).

2. Bůh zřejmě kladl větší důraz na úctu, kterou lidé archě prokazovali, než na to, zda se dostala do bláta. Bláto by zlatu stejně neublížilo.

3. Pokud jde o předměty Božího uctívání, má Bůh právo stanovit pravidla. Naše služba Bohu musí probíhat podle Božích podmínek, nikoli podle našich.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 6:6–7 Bůh nezabil Filištínce, kteří s archou manipulovali, když přece v 2. Samuelově 6:6–7 zabil Uzu za to, že se jí dotkl?

Odpověď: Bible neuvádí, zda Filistínci s archou manipulovali rukama, nebo pomocí tyčí. Ať už to bylo jakkoli, Bůh věděl, že neznali Boží pravidla týkající se archy, a Bůh bere v úvahu, kolik toho člověk mohl vědět, jak ukazují Římanům 4:15 a 5:13.

Otázka: Znamená posvátné zacházení s truhlou, o kterém se píše ve 2. Samuelově 6,7, že bychom měli uctívat relikvie, jak to činí pravoslavná a katolická církev?

Odpověď: Ne. Kdyby se to skutečně týkalo „relikvií“, podporovalo by to spíše to, že se relikvií nikdy nedotýkáme, než jejich uctívání. Při odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Uza byl zabit za to, že porušil zákon o dotýkání se archy (Numeri 4:15), nikoli za nedostatek uctívání či úcty.

2. Izraelité měli mít úctu k této truhle Hospodinově, ale jedná se o jiný druh úcty než úcta k lidským věcem.

3. Ačkoli je úcta k Božímu lidu, na zemi i v nebi, v pořádku, liší se od uctívání. Uctívání se liší od úcty v tom, že zahrnuje modlitbu k obrazu či soše nebo modlitbu skrze ně.

Otázka: Proč David (údajně) tančil na veřejnosti bez oděvu, jak je uvedeno ve 2. Samuelově 6:20?

Odpověď: David nebyl nahý; podle 2. Samuelovy 6:14 měl na sobě lněný efod. David nebyl oblečen v královských šatech ani se nechoval tak, jak si Míkal představovala, že by se král měl chovat, a Míkal ho za to kritizovala.

Jedna věc je kritizovat člověka, aby se zlepšil. Jiná věc je kritizovat člověka takovým způsobem, že tím dáváte najevo, že k němu již nemáte žádný respekt.

Otázka: Jak bychom měli vnímat situaci popsanou ve 2. Samuelově 6:20, kdy nás při službě Pánu sarkasticky zesměšňuje jiný věřící?

Odpověď: Všimněte si čtyř dobrých věcí, které David udělal.

Žádná odplata: Neměli bychom se mstít (Lukáš 6:27–36 a Matouš 5:43–44) ani se mstít (1. Petr 2:23).

Obhajoba: Měli bychom obhajovat své činy tím, že vysvětlíme, že to, co děláme, je správné. Stejně tak Římanům 14:16 říká, abychom nedovolili, aby to, co považujeme za dobré, bylo označováno za zlé.

Pokračovat: David zdůrazňuje, že v tom bude pokračovat.

Soustřeďte se na Boha, ne na posměvače: Měli bychom se rozhodnout, že nedovolíme, aby nám pár ošklivých slov zkazilo naše zážitky z uctívání Boha.

Otázka: Neměla Míkal v 2. Sam. 6:23 děti kvůli svým poznámkám vůči králi?

Odpověď: Ano, to z tohoto verše vyplývá. Míkal neměla děti kvůli svým poznámkám, jimiž projevila neúctu ke svému manželovi, králi. Bible však mlčí o tom, zda bezdětnost byla způsobena Bohem, nebo Davidovou nepřítomností.

Ať už to však bylo jakkoli, jediné nevěrné a bezbožné slovo od někoho, od koho byste očekávali věrnost a zbožnost, může mít dlouhodobý dopad. Matouš 12:36 říká: „Ale já vám říkám, že lidé budou v den soudu skládat účty za každé lehkomyslné slovo, které vyslovili.“ (BSB). To nás vede ke stejnému závěru, jaký nás naučil Jakub v Jakubovi 1:19.

Otázka: Proč v 2. Sam. 6:23 zůstala Míkal po zbytek svého života bezdětná?

Odpověď: Písmo to neuvádí, ale existují čtyři možnosti.

1. Nikdy nemohla mít děti. Všimněte si, že neměla děti ani s Faltielem.

2. David záměrně nechtěl mít s ní žádné děti, protože ho nerespektovala.

3. David s ní nebyl často a ona neotěhotněla.

4. David s ní byl často, ale Bůh Michal zbavil plodnosti poté, co projevila neúctu ke svému manželovi.

Ať už to bylo jakkoli, Písmo mlčí o tom, zda Michal někdy změnila názor, obrátila se k Davidovi nebo k Bohu a požádala o odpuštění.

Písmo mlčí o přímém důvodu, proč neměla žádné děti. Možná je důvodem toho mlčení to, že to nemusíme vědět. Poučením pro nás zde je, že Míkal neprojevovala úctu svému manželovi a izraelskému králi a Bůh ji za to, ať už jakýmkoli způsobem, potrestal.

Otázka: V 2. Sam. 7:1–2, pocházejí skutečně všechny naše dobré úmysly od Boha?

Odpověď: Ne. Ačkoli Bůh zná vše, co si myslíme (Žalm 139:2), a vše, co řekneme, ještě než to vyslovíme (Žalm 139:4), rozhodl se, že nás nebude ovládat jako loutky. Některé dobré věci vycházejí z vlastní iniciativy věřícího, jak ukazuje 2. Korinťanům 8:17. V tomto případě měl David dobrý záměr, ale nebylo Boží vůlí, aby tento záměr uskutečnil. Důležité je poslouchat Boží vůli, ne jen následovat dobré záměry. Dobré záměry nemohou nahradit poslušnost.

Otázka: Byl Nátan ve 2. Samuelově 7:3–17 falešným prorokem, když nejprve řekl Davidovi, ať si dělá, co chce?

Odpověď: Ne. Být pravým prorokem neznamená, že nikdy neřeknete nic chybného. Znamená to, že když pravý prorok promlouvá jako prorok a řekne: „Toto praví Hospodin“, je to Boží pravé slovo.

Otázka: Ve 2. Samuelově 7:13,16 se píše, že Šalomounovo království zřejmě bude trvat navěky, ale netrvalo. Jak si to vysvětlíme?

Odpověď: 2. Samuelova 7:5–17 je jedno proroctví adresované Davidovi, které má dvojí naplnění: týká se Davidova potomstva, a to jak bezprostředního, tak dlouhodobého. Jakmile David zemřel, jeho vlastní potomek Šalomoun se stal králem a právě Šalomoun postavil chrám. Z dlouhodobého hlediska 2. Samuelova 7:13 slibuje, že trůn Šalomounova království bude ustanoven navždy.

Bible také říká, že Mesiáš bude z Davidova rodu: Jeremjáš 23:5; a v Novém zákoně Lukáš 3:31; Skutky 13:22–23; Zjevení 22:16.

Mnohé židovské talmudy uvádějí, že Mesiáš vzejde z Davidova rodu. Podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 9, str. 298, se tím zabývaly některé skupiny v pozdním judaismu, například 4QFlor.

Ukázalo se, že toto tvrzení je pravdivé ve dvou různých smyslech. Biologicky pocházel Ježíš z Marie, která byla potomkem Davida, nikoli však Šalomouna, jak uvádí Lukáš 3:23–31. Z právního hlediska, nikoli však z biologického, byl Ježíš synem Josefa, potomka jak Davida, tak Šalomouna (Matouš 1:6–16). Biologicky tedy Ježíš pocházel z Davidova rodu prostřednictvím Marie, ale královská hodnost se nepředávala po matce. Pouze na základě svého původu po Marii by tedy Ježíš neměl nárok na královskou hodnost v Izraeli. Jelikož však byl Ježíš z právního hlediska Josefovým synem, měl nárok na trůn.

Zde však vyvstávají dvě zajímavé vedlejší otázky.

Kdyby byl Ježíš skutečně biologickým synem Josefa, došlo by k porušení biblického proroctví. Josef byl podle Matouše 1:11–12 potomkem krále Jekonjáše (Jehojachina), který byl potomkem Šalomouna. Jeremjáš 22:30 však říká, že žádný z Jekonjášových potomků už nikdy nebude sedět na trůnu.

Druhým problémem je, že od exilu nebyl žádný Davidův potomek králem a jen málo dnešních Židů vůbec ví, z jakého kmene pocházejí (ačkoli někteří kněží s příjmením Cohen to vědí). Z čistě židovského hlediska se tedy zdá, že se toto proroctví nenaplnilo – pokud ovšem nebyl Šalomounův trůn navždy upevněn skrze Krista.

Otázka: Co je významné na Davidově postoji ve 2. Samuelově 7:18–29?

Odpověď: Na jednu stranu by to pro Davida mohlo vypadat jako velké zklamání. David nabídl, že postaví chrám pro Boha za použití všech svých vlastních prostředků, a Bůh ho zde výslovně odmítl. David tak moc chtěl postavit dům pro Boha. Bůh řekl „ne“, ale Bůh se obrátil a postavil živý dům pro Davida skrze Šalomouna a jeho potomky.

Můžeme se domnívat, že jelikož Bůh věděl, co David udělá s Batšebou a moábskými muži, nepovažoval za vhodné, aby právě David byl tím, kdo chrám postaví.

Někdy chceme něco udělat, abychom pomohli Bohu, protože si myslíme, že nás Bůh potřebuje. Ve skutečnosti je to však Bůh, kdo se o nás stará, a ne naopak.

Více informací najdete v knize „The Tony Evans Bible Commentary“ na str. 328.

Otázka: Měl David v 2. Samuelově 8:2 právo zabít dvě třetiny moábských mužů?

Odpověď: David zde jednal velmi přísně. Jeho cílem zřejmě nebylo zabít všechny Moábce, ale oslabit jejich schopnost vzbouřit se. V Písmu není nic, co by naznačovalo, že Bůh tento čin schválil. Naopak, v 1. Královské 5:3 se píše, že Bůh nechtěl, aby právě David postavil chrám, protože David byl válečník.

Otázka: Porazil David ve 2. Samuelově 8:3 Hadadezera, nebo Hadarezera, jak uvádí 1. Paralipomenon 18:3?

Odpověď: Tento rozdíl v jednom písmenu v hebrejštině je s největší pravděpodobností chybou opisovače. V knize „Bible Difficulties & Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory) na str. 130 se uvádí, že hebrejská písmena „d“ a „r“ jsou si navzájem podobná.

Otázka: Zajal David ve 2. Samuelově 8:4 1 700 jezdců, nebo 7 000 vozatajů/jezdců, jak uvádí 1. Paralipomenon 18:4?

Odpověď: Bylo to tisíc vozů a 7 000 vozatajů. Jak 1. Paralipomenon 18:4, tak Svitky od Mrtvého moře ve 2. Samuelově 8:4 uvádějí číslo 7 000. Řecký překlad Septuaginta rovněž uvádí 1 000 vozů a 7 000 jezdců. Číslo 1 700 v masoretském textu 2. Samuelovy 8:4 je tedy téměř jistě chybou opisovače. Totéž uvádějí publikace When Critics Ask, str. 171–172, Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 184, The Expositor’s Bible Commentary, sv. 4, str. 398, a NIV Study Bible k 2. Samuelově 8:4. Masoretský text obsahuje také gramatickou chybu, která naznačuje, že zde bylo vynecháno jedno slovo.

Otázka: Proč je v 2. Samuelově 8:17 Ahimelech uveden jako syn Abiatara, když Abiatarův otec, který byl zabit ještě předtím, než se David stal králem, se jmenoval Ahimelech?

Odpověď: Existují dvě možnosti.

Chyba opisovače: Je pravděpodobné, že došlo k prohození jmen. Jak ve 2. Samuelově 8:17, tak v 1. Paralipomenon 18:16 zní syrská verze „Abjatar, syn Achimelechův“ namísto „Achimelech, syn Abjatarův“, jak uvádí masoretský text a Septuaginta. (2. Samuelova 8:17 a 1. Paralipomenon 18:16 se v Svitcích od Mrtvého moře nezachovaly.) Více o tomto názoru najdete v The New Geneva Study Bible, str. 438, a v New International Bible Commentary, str. 380.

Vnuk pojmenovaný po dědečkovi: Pokud byl vnuk pojmenován po svém mučednicky zemřelém dědečkovi, mladý Achimelech se pravděpodobně stal knězem až v závěru Davidovy vlády. V knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 3, str. 911 se uvádí, že tento zvyk, nazývaný papponymie, byl běžný. (viz 1. Paralipomenon 6:9b–10a; 7:20). Tento názor najdete v knize „The Bible Knowledge Commentary: Old Testament“, str. 466.

Otázka: Jak mohli být Davidovi synové kněžími podle 2. Sam. 8:18, když David pocházel z pokolení Juda, a ne z pokolení Levi?

Odpověď: Nebyli; neexistuje žádný důkaz, že by Davidovi synové vykonávali v chrámu nějaké kněžské povinnosti. Ačkoli je zde použito běžné hebrejské slovo pro kněze (kohen), 1. Paralipomenon 18:17 uvádí, že sloužili jako vrchní úředníci. Kniha „When Critics Ask“ na str. 172 poukazuje na to, že toto hebrejské slovo znamená také služebník, ministrant nebo rádce.

Otázka: Kdo byli v 2. Samuelově 8:18 Cheretité a Peletité?

Odpověď: Jednalo se o filistinské vojáky, kteří věrně sloužili v Davidově armádě. Podle 2. Samuelovy 8:18 byli pod velením Davidova velitele Benajáše.

Zejména v ugaritštině se slovo „Krty“ vyskytuje jako označení pro obyvatele ostrova Kréta. Cheretité tedy pravděpodobně nebyli pouze Filistinci, ale konkrétně kmen Filistinců pocházející z ostrova Kréta.

Otázka: Jaká je struktura kapitoly 2. Samuelovy 9:1–13?

Odpověď: Je napsána jako chiasmus, což je běžný prvek hebrejské poezie.

9:1 David chce prokázat milost Saulově rodině

- 9:2–5 David hovoří se Zibou, Saulovým služebníkem

- - 9:6–8 David prokazuje laskavost Mefibošetovi

- 9:9–11a David hovoří se Zibou, Saulovým služebníkem

9:11b–13 David prokazuje laskavost Saulově rodině prostřednictvím Mefibošeta

Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 916.

Otázka: Proč byl David ve 2. Sam. 9:1–13 laskavý k chromému Mefibošetovi, když podle 2. Sam. 5:8 pohrdal chromými a slepými, kteří bránili Jeruzalém?

Odpověď: Ačkoli chromí a slepí nemohli dobře bojovat, David nenáviděl myšlenku, že by je musel zabít, aby se zmocnil akvaduktu zásobujícího Jeruzalém. Skutečnost, že Mefibošet byl chromý, nijak nezvětšovala ani nezmenšovala Davidovu laskavost vůči němu.

Mohou mít dnes dobří vojáci podobné pocity? Chtěl byste jako voják někdy zastřelit malé dítě? Co kdyby to malé dítě drželo pušku AK-47 a mířilo na vás? Ano, zabil byste ho, ale necítil byste se při tom dobře a nenáviděl byste okolnosti, které vás k tomu donutily.

Otázka: Proč byl David v 2. Samuelově 9:1–13 laskavý k Mefibošetovi?

Odpověď: David nebyl k Mefibošetovi laskavý proto, že na něj náhodou narazil. David se naopak rozhodl Mefibošeta vyhledat, protože hledal způsoby, jak projevit soucit Saulově rodině a ukázat, že k nim necítí žádnou nenávist. David dal Jonatanovi v 1. Samuelově 20:42 slib, že se postará o něj a jeho rodinu, a David byl muž cti. To je podstata toho, co je v Starém zákoně smluvní láska – slíbený závazek a důvěra. I když byl Jonatan mrtvý a již nemohl Davidovi nijak pomoci ani ublížit, David hodlal dodržet svůj závazek postarat se o Jonatanovy potomky.

Mefibošet však o tomto slibu pravděpodobně nevěděl a Davidova laskavost ho šokovala. Mefibošet byl chromý (2. Samuelova 4:4), protože ho jeho chůva odvedla, aby unikli před Davidem. Mefibošetovi bylo v té době asi pět let. Králové často zabíjeli všechny děti svých předchůdců a předpokládalo se, že David se bude chovat jako typický král a bude chtít učinit totéž. David však nebyl obyčejný král.

Mefibošeta lze alegoricky považovat za ztraceného člověka. Je to chudý vyvrhel, chromý, který nemá jak se k Davidovi dostat. Ale z milosti a lásky vyplývající ze smlouvy nechal David Mefibošeta přivést do Jeruzaléma a postaral se o něj.

Více informací najdete v publikacích „New International Bible Commentary“ (str. 380), „The Expositor’s Bible Commentary“ (sv. 3, str. 916–918), „The Tony Evans Bible Commentary“ (str. 329–330), „Evangelical Commentary on the Bible“ (str. 218–219), „Believer’s Bible Commentary“ (str. 332–333) a „The Bible Knowledge Commentary: Old Testament“ (str. 466).

Otázka: Řekl David ve 2. Sam. 9:1 tato slova až po popravě Saulových synů, jak uvádí Asimovův průvodce Biblí, str. 309?

Odpověď: Asimov tvrdí, že David to řekl až po popravách, protože před nimi by nebylo těžké najít členy Saulovy rodiny.

V odpovědi je třeba zohlednit dva body.

Hledání syna, který by mu byl věrný: David neřekl, že hledá jen jednoho ze Saulových synů. David spíše řekl, že hledá jednoho ze Saulových synů, kterému by mohl prokázat laskavost kvůli Jonatánovi.

Není to chronologické: 2. Samuelova 21:1 uvádí, že k popravě Saulových synů došlo „za Davidova kralování“, což nemusí být nutně chronologické. Jinými slovy, je možné, že Asimov má v tomto případě pravdu.

Otázka: Kde se nacházelo Lo-Debar ve 2. Samuelově 9:4?

Odpověď: Lo-Debar leželo východně od Jordánu a jižně od Galilejského moře. Toto město by bylo bezpečným místem daleko od Jeruzaléma, na druhé straně řeky Jordán a blízko pouště, kam by David mohl v případě potřeby uprchnout. „New International Dictionary of the Bible“ (str. 599) uvádí, že toto město dosud nebylo nalezeno. Wycliffe Bible Dictionary (str. 1044) a The Expositor's Bible Commentary, sv. 3 (str. 917) uvádějí, že ačkoli poloha není jistá, archeologové se domnívají, že by se mohlo jednat o Umm ed-Dabar, ležící asi 8 až 10 mil jižně nebo jiho-jihovýchodně od Galilejského moře. Lo-Debar také znamená „nic“.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Davidovým původním motivem v 2. Sam. 10:2,4–8 bylo zjevně prokázat laskavost synovi Naháše, proč proti němu David vyrazil do války?

Odpověď: David o Hanunovi, synu Naháše, nic nevěděl, ani v dobrém, ani ve zlém, ale chtěl uctít život krále, který byl jeho spojencem. Možná David plnil pouhou politickou formalitu, ale Hanunovi šlechtici, kteří možná trpěli paranoiou z existence většího království sousedícího s Ammonem, navrhli Hanunovi, aby to vyložil zcela jinak. Když Hanun nečekaně dal najevo, že chce být Davidovým nepřítelem, David mu vyhověl. Hanun projevil pohrdání Davidem a nebál se to dát najevo. David pravděpodobně usoudil, že pokud by nejednal, i jiné národy by Izrael pohrdaly.

Otázka: Jak se v 2. Sam. 10:2, 4–8 může paranoia, neboli předpokládání nejhorších úmyslů u druhých, stát samosplňujícím se proroctvím?

Odpověď: Když od druhých očekáváte zlé, snadno vám vyklouzne, že očekáváte, že budou proti vám. Když lidé vědí, že jim nedůvěřujete a dokonce si myslíte, že vám ublíží, mohou si okamžitě položit otázky: „Existuje nějaký důvod, proč to o mně tak smýšlejí?“, „Je tu něco, co bych měl vědět, abych se proti nim mohl bránit?“ a „Měl bych se chovat tak, jak ode mě očekávají?“

Otázka: Jak mohli Joáb a David ve 2. Samuelově 10:7–19 porazit spojené vojsko Ammonitů a Syřanů?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Být vozatajem bojujícím proti špatně vyzbrojené armádě je relativně bezpečná práce. Stačí jen střílet šípy z dálky. Pokud by se armáda přiblížila příliš blízko, stačilo by prostě odjet s koňmi dál. Pěchota by nedokázala zastavit útok vozů, pokud by měla k dispozici pouze krátké meče.

2. Jiná věc je však boj proti dobře vyzbrojené pěchotě. Izraelité měli zkušenosti s bojem proti filistinským vozům. Měli šípy a soustředěná skupina pěších lučištníků by disponovala větší palebnou silou než vozy. Zeď pěchoty s dlouhými kopími by nájezd vozů zastavila.

3. O několik století později se to k své nelibosti dozvěděl i perský král Dareios, když falangy makedonské armády, složené převážně z pěchoty, opakovaně porážely obrovské počty perské jízdy.

Otázka: Jaké byly důsledky této války, o nichž se píše ve 2. Samuelově 10:17–19?

Odpověď: Naháš, král Ammonitů, byl poražen Saulem již v 1. Samuelově 11 poté, co Ammonité zaútočili na Jabéš-Gileád. Předpokládá se, že pomáhal Davidovi, když byl David na útěku před Saulem. David proto chtěl vyjádřit soustrast, když král Naháš zemřel. Tato válka měla původně sloužit pouze k potrestání amonitského krále Hanuna za hanebné zacházení s Davidovými vyslanci, podobné tomu, jak se zachází s válečnými zajatci. David to však rozpoznal jako to, čím skutečně bylo: vyhlášením války. Když však Hanun přivedl mnoho spojenců z různých aramejských (syrských) království, Izraelité si uvědomili, že to nebude snadná bitva (2. Samuelova 10:11–12). Obě izraelské armády nakonec všechny porazily a zajistily, že mu budou sloužit království až k řece Eufrat. Politicky i vojensky to vypadalo jako velké vítězství pro Izraelity. Někdy však uprostřed velkého úspěchu musíme být opatrní, abychom nepolevili v ostražitosti a nedovolili, aby se vkradlo něco zlého, jak ukazuje následující kapitola.

Cizoložství s Batšebou bylo zlomovým bodem v Davidově vládě. Poté ztratil respekt mezi lidmi a čelil několika povstáním. Boje a těsné uniknutí zkáze v souboji s Absalomem byly závažnějšími krizemi než získání území až k Eufratu.

Otázka: Bylo ve 2. Sam. 10,18 700 vozatajů, nebo 7 000 vozatajů, jak uvádí 1. Kron. 19,18?

Odpověď: Může to být obojí. Zřejmě se jedná o chybu opisovače masoretského textu.

2. Samuelova 10:18 uvádí v masoretském textu i v Septuagintě 700 vozů a 40 000 jezdců.

1. Paralipomenon 19:18 uvádí v masoretském textu i v Septuagintě 7 000 mužů bojujících na vozech a 40 000 pěšáků.

Pravděpodobně šlo o 700 mužů bojujících na vozech a 40 000 pěšáků.

Doktrína neomylnosti znamená, že věříme, že Bible byla v původních rukopisech bez jakýchkoli chyb (včetně skutečných rozporů), ale uznáváme, že při přepisu došlo k některým chybám opisovačů.

Objektivně nelze ani dokázat, ani vyvrátit, zda se jednalo o chybu opisovače, či o chybu v původních rukopisech. Nicméně

1. vzhledem k mnoha archeologicky ověřeným tvrzením ve Starém zákoně a

2. vzhledem k tomu, že většina ostatních míst, kde se v moderních kopiích vyskytují skutečné nesrovnalosti, se týká čísel,

důkazy tedy nejsou jednoznačné, ale hovoří ve prospěch chyby opisovače.

Otázka: Jaká je struktura těchto dvou kapitol ve 2. Samuelově 11–12?

Odpověď: Jsou uspořádány jako chiasmus a jedná se o jeden z delších chiasmů v Písmu.

11:1 David posílá Joába, aby obléhal Rabbu

- 11:2–5 David přivede Batšebu do těhotenství

- - 11:6–17 David nechá zabít Uriáše

- - - 11:18–27a Joáb posílá Davidovi posla

- - - - 11:27b Hospodin je velmi rozhněván

- - - 12:1–14 Hospodin posílá Davidovi posla

- - 12:15–23 Hospodin zabíjí Davidova malého syna

- 12:24–25 David znovu oplodní Batšebu

12:26–31 Joáb posílá pro Davida, aby dobyl Rabbu

Více informací najdete v knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 3, str. 927, 940.

Otázka: Vzhledem k tomu, že David byl muž Boží, jak mohl ve 2. Sam. 11:1–5 zatoužit po ženě jiného muže, dopustit se cizoložství, opít někoho a nařídit vraždu? (Tuto otázku položil ateista.)

Odpověď: Davida nelze nijak obhajovat; tím, že tyto věci učinil, se dopustil velkého hříchu. Byl v pohodlné pozici; vládl nade vším – nad vším, jak se ukázalo, kromě sebe samého. Místo toho, aby šel s armádou, zahálel, byl v jistém smyslu „příliš pohodlný“ a měl neukázněné oči. David kráčel s Bohem v vítězství a nic nenasvědčuje tomu, že by David hledal způsob, jak upadnout. Spíše se David dostal do zranitelné situace a neodvrátil zrak, ale podlehl pokušení. Deuteronomium 27:24 zdůrazňuje, jak zlé je, když někdo tajně zabije svého bližního.

V odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Nejde zde o údajný rozpor v Bibli. Písmo pouze zaznamenalo zlé věci, které David řekl a udělal. David o tom nejen uvažoval; David byl muž činu a svůj záměr uskutečnil. Někdy je být člověkem činu špatná věc.

2. Problémem je zde rozpor uvnitř samotného Davida. David byl muž podle Božího srdce, ale 2. Samuelova 12:10 říká, že David zde Boha pohrdl. Mnoho lidí je však v určitém období svého života rozpolcených (viz Jakub 1:8). Pokrytci tu byli vždy a všichni se shodneme, že David byl v tomto případě pokrytcem prvního řádu.

3. Skutečnou otázkou je, proč by Bůh i tak miloval a používal někoho jako Davida. K této otázce existují čtyři velmi jednoduché body.

3.1 Bůh může dělat, co chce, s kýmkoli chce. Kdo jsme my, abychom Bohu říkali, jak má používat svá stvoření?

3.2 Bůh věděl, že David k Němu choval upřímnou lásku. Poučení z toho plyne, že ačkoli ne každý pokrytec je upřímným věřícím, někteří pokrytci přesto mohou být upřímnými věřícími a pod svou pokryteckostí skrývat upřímnou lásku k Bohu.

3.3 Bůh Davida miloval a za jeho pokrytectví ho přísně potrestal. Přísný trest může být projevem Boží lásky: i když je v danou chvíli nežádoucí, může přinést ovoce v podobě pokání.

3.4 Poté, co David činil pokání, Bůh mu zcela odpustil. David stále čelil následkům a kázeň mu zůstala; nicméně mu bylo odpuštěno. I my bychom měli odpouštět ostatním, kteří činili pokání. Římanům 15:7 říká, že bychom se měli navzájem přijímat, tak jako nás přijal Kristus.

Jako odlišnou, ale doplňující odpověď uvádíme, co o skutečné podstatě této záležitosti říká publikace Today’s Handbook for Solving Bible Difficulties (Dnešní příručka k řešení biblických obtíží), str. 260–261.

„Mějte na paměti, že jen velmi málo z Božích vyvolených nástrojů bylo bez viny nebo dokonce bez závažného hříchu. Mojžíš byl vrah. David byl cizoložník a vrah. Jákob byl podvodník a Abraham byl lhář. Jonáš byl rasista, který se vzbouřil proti myšlence, že by Bůh odpustil Asyřanům. A co Petrova impulzivnost a svárlivý duch, který projevovali Jakub a Jan? Přesto je Bůh všechny použil.

Bůh může použít kohokoli, koho si vybere. Použil Baláma, syrského proroka. Použil Kýra, perského krále. K prosazení svého plánu použil dokonce i faraóna a jeho zatvrzelost srdce. … Tato skutečnost mi dodává odvahu.“

Otázka: Zůstal David podle 2. Sam. 11:1 obvykle doma, když armáda táhla do války?

Odpověď: Ne. David šel s armádou ve 2. Samuelově 5:2; 8:1–14 a 10:17. Když však David zestárl, jeho muži ho požádali, aby zůstal ve městě (2. Samuelova 18:3; 21:17).

Otázka: Co víme o původu Batšeby (2. Sam. 11:3)?

Odpověď: Batšebin manžel Uriáš byl Chetita a Chetité obvykle pracovali v chrámu. Uriášovo jméno znamená „Hospodin je mé světlo“, takže jeho rodiče byli pravděpodobně věřící. Batšebiným otcem byl Eliam, jeden z Davidových udatných mužů (2. Samuelova 23:34). Eliam byl synem Achitofela, Davidova moudrého rádce. Později, když se Absalom vzbouřil proti Davidovi, Achitofel se přidal na stranu Absaloma místo Davida. Možná mu způsob, jakým Batšeba přišla o svého prvního manžela, zanechal hořkou pachuť v ústech.

Otázka: Co nám 2. Samuelova 11:1–5 říká o záznamech ve 2. knize Samuelově?

Odpověď: Obvykle zaznamenávali dějiny krále dvorní kronikáři; a král měl přímou kontrolu nad tím, co bylo zahrnuto a co vynecháno. Tento úryvek ukazuje, že tento záznam nebyl pod kontrolou krále. Ani David, ani Šalomoun by pravděpodobně nechtěli, aby byly tyto informace zveřejněny, takže to nebylo pod jejich kontrolou.

Otázka: Proč je v 2. Sam. 11:3 Eliam, otec Batšeby, v 1. Kron. 3:5 nazýván Amiel?

Odpověď: Ve Starém zákoně se vyskytuje nejméně 22 párů míst, kde měli lidé dvě jména. Odpověď najdete v diskusi k 2. Mojžíšově 2:18.

Otázka: Proč v 2. Sam. 11:8 a následujících verších dal David Uriášovi dar?

Odpověď: Mohlo by to vypadat, že David Uriáše upřednostňuje a že mu je vděčný. Také by to ostatním ukázalo, že David k Uriášovi chová velmi příznivý vztah. Ve skutečnosti to však byl podlý a laciný trik. Pravděpodobně to nebylo kvůli pocitu viny, vzhledem k tomu, co David s Uriášem poté udělal. David se spikl, aby oklamal ostatní ohledně svých záměrů, aniž by na Uriáše vůbec bral ohled.

Otázka: Existují i dnes situace, kdy někdo dá špinavý, laciný dar někomu, na kom mu nezáleží, jak je popsáno ve 2. Sam. 11:8 a následujících verších?

Odpověď: Davidovou jedinou motivací bylo zakrýt svůj hřích, i kdyby to znamenalo pohřbít i Uriáše. Výslovný úplatek je tomu trochu podobný; existují však i nepřímé úplatky. Kdykoli obdržíte dar, zejména velkorysý dar, od někoho, o kom jste si nemysleli, že k vám chová tolik náklonnosti a vděčnosti, je dobré si v duchu položit otázku, proč tomu tak je. Je tu něco, co by od vás chtěli, a jsou v tom upřímní a čestní?

Otázka: Co v 2. Sam. 11,11 David prožívá?

Odpověď: David pravděpodobně pociťuje směsici frustrace a zoufalství hraničícího s panikou. Myslel si, že má dokonalý plán, jak zakrýt svůj hřích, jenže Uriáš byl příliš loajální, než aby se na něm podílel. Uriáš to nevědomky „ještě přilil olej do ohně“, když ji nazval „mojí ženou“ místo „Batšebou“. Uriáš ji oslovil podle její role. Uriáš věděl, kdo je, a věděl, kdo je jeho žena, zatímco David zapomínal, kdo je on sám.

Otázka: Co bylo na tom v 2. Sam. 11:14–21 dvojnásobně nespravedlivé?

Odpověď: Samozřejmě bylo nespravedlivé, že Uriáš, Davidův věrný bojovník, byl takto zrádně zabit. Co však udělali izraelští vojáci v okolí, že si zasloužili být zabiti Davidovou a Joábovou zradou? Jejich jediným „zločinem“ bylo, že stáli v cestě Davidově chtíči. Davidovo zlo se nesměřovalo pouze proti Uriášovi, ale byl ochoten obětovat i další kolemstojící, kteří mu byli věrní, aby zakryl svůj hřích jedné noci.

Q: Jak je možné, že v 2. Sam. 11:15–27 mohou zbožní věřící, kteří začínají opravdu, opravdu dobře, být zkaženi tím, že mají moc? Jak tomu lze zabránit?

Odpověď: Žádný věřící, ať už je kdokoli, není tak dobrý, aby mohl polevit v ostražitosti. Ten samý David, který nechtěl zabít krále Saula, jenž ho pronásledoval, zabil Uriáše a ty kolem něj. Ten samý David, který truchlil nad smrtí Saula a ušlechtilého Jonatána, zjevně netruchlil nad smrtí věrného Uriáše, jehož smrt způsobil. To by pro nás mělo být varováním. Kdyby nebylo Boží milosti a toho, že se každý den přibližujeme k Bohu, mohli bychom skončit jako on nebo jako Demas v Novém zákoně.

Kdyby někdo mohl polevit v bdělosti, člověk by si myslel, že by to byl právě Pavel. A přece sám Pavel řekl: „Nevíte snad, že v závodě běží všichni závodníci, ale jen jeden získá cenu? Běžte tak, abyste získali cenu. Každý, kdo soutěží v hrách, trénuje s přísnou disciplínou. Dělají to kvůli věnci, který je pomíjivý, ale my to děláme kvůli věnci, který je nepomíjivý. Proto neběžím bez cíle; nebojuji, jako bych mlátil do vzduchu. Ne, krotím své tělo a podmaňuji si je, abych poté, co jsem kázal druhým, sám nebyl diskvalifikován.“ 1. Korinťanům 9:24–27 (BSB). Pavel mluví k věřícím, když ve 2. Korinťanům 13:5 říká, že bychom se měli zkoumat, abychom viděli, zda jsme „ve víře“.

Abychom neztratili ostražitost, musíme zůstat blízko Bohu a být ve společenství s ostatními, kteří nás mohou volat k zodpovědnosti.

Otázka: Co nám verš 2. Sam. 11:16 říká o Joábově věrnosti?

Odpověď: Dříve jsme viděli, že Joáb byl Davidovi skutečně věrný, ale ještě více byl věrný svým vlastním zájmům. Zde však Joáb projevuje větší věrnost svému veliteli než tomu, co je správné. Věrnost může být dobrá věc, ale je špatná, pokud se vztahuje k něčemu, co Bůh nechce. Jelikož Joáb byl Davidovi věrný jen částečně, byl ještě méně věrný tomu, co je správné.

Uriáš je ve 2. Samuelově 23:39 uveden jako jeden z Davidových 37 nejlepších vojáků, ale je vidět, kam ho jeho loajalita dovedla – sloužil částečně loajálnímu generálovi a zrádnému králi.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 12:1–12 použil Nátan právě tento přístup, když s Davidem hovořil o jeho hříchu?

Odpověď: Existují dva možné důvody, z nichž oba mohou být pravdivé.

1. Král David již věděl, že to, co udělal, bylo zlé. David v tomto případě nepotřeboval ani poučení, ani napomenutí; potřeboval výtku. Nátan k Davidovi přistoupil tak, aby nevzbudil jeho „obranné mechanismy“. Jakmile Nátan apeloval na Davidův silný smysl pro spravedlnost a vyvolal v něm hněv vůči tomuto „nejmenovanému utlačovateli“, pak na Davida tvrdě zaútočil.

2. David byl králem, který právě nařídil popravu cenného a věrného služebníka. Ačkoli Nátan již riskoval svůj život, aby Davida pokáral, chtěl použít nepřímý, avšak účinný přístup.

Všimněte si také, že Bůh Nathanovi neřekl, aby Davida pokáral hned. Uplynulo nějaké čas, aby vášně ochladly, David pocítil vinu a uplynula příležitost, aby se David sám pokál.

Otázka: Co se můžeme naučit z Nathanova mistrovského přístupu v 2. Sam. 12:1–12?

Odpověď: V Natánově nepříjemném rozhovoru je šest zajímavých bodů.

1) V té době dokázal David vidět hřích spíše u druhých než u sebe samého. Viděl smítko v oku druhého, ale ne trám ve svém vlastním (Matouš 7:3–5). Hřích to s lidmi dělá – způsobuje jim selektivní slepotu. Natán proto vyprávěl příběh, který se zdál být o někom jiném.

2) Nátan mohl použít podobenství o teleti, o obchodníkovi, kterého okradli, nebo o něčem jiném, ale použil jehně – něco, k čemu se David jako pastýř mohl snadno emocionálně vztáhnout.

3) Nátan dostatečně pozměnil okolnosti, aby David nepoznal, že se toto podobenství týká právě jeho. Nepoužil tedy podobenství o věrném služebníkovi ani o manželství. Ale ten bohatý muž s mnoha ovcemi odkazoval na Davida a jeho manželky, zatímco ten chudý muž odkazoval na Uriáše a jeho ženu.

4) David měl smysl pro čest a soucit s roztomilým jehňátkem a jeho majitelem. Nátan apeloval na tyto Davidovy ctnosti.

5) Na konci tohoto příběhu byl Davidův hněv vůči bohatému muži – pramenící z Davidova smyslu pro čest a soucitu s chudým majitelem jehňátka – otřesen odhalením Davidova hanebného a nemilosrdného zacházení s Uriášem.

6) Když Nátan řekl: „Ty jsi ten muž!“, Davidovi se otevřely oči a uviděl tu nespravedlnost. Jako pastýř Izraele si uvědomil, jak velkou škodu způsobil svému stádu.

Otázka: Co je zajímavého na Davidově reakci na bohatého muže v Nátanově příběhu (2. Sam. 12,5–6)?

Odpověď: Zpočátku David říká, že ten tyranský muž by za to měl zemřít, i když zákon nestanoví, že by si zasloužil smrt (na rozdíl od toho, co udělal David podle Leviticus 20:10 a 24:17). Poté David ovládl svůj hněv a řekl, že bohatý muž musí chudému muži zaplatit čtyři jehňata, jak to uvádí Exodus 22:1. Je zajímavé, že zemřeli čtyři Davidovi synové: první syn Batšeby (2. Samuelova 12:18), Amnon (2. Samuelova 13:28–29), Absalom (2. Samuelova 18:14–15) a později za Šalomounovy vlády Adonijáš (1. Královská 2:25).

Poté, co ho Nátan usvědčil, David odpověděl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu“, a ne: „Popravme Nátana.“

Otázka: Proč v 2. Samuelově 12:8 Bůh dal Davidovi více žen, pokud byla polygamie [údajně] hříchem?

Odpověď: Polygamie nebyla hříchem. V dobách Starého zákona se některé věci praktikovaly, ale od příchodu Ježíše máme vyšší standardy. Ježíš řekl, že v dobách Starého zákona Bůh některé věci (jako například rozvod) povolil, protože lidé měli zatvrzelá srdce. Myslím, že polygamie je další z těchto věcí. Bible však skutečně říká, že král nesmí mít příliš mnoho žen a že Šalomoun zhřešil tím, že měl tolik žen (Nehemiáš 13:26; 1. Královská 11:2–11).

Starý zákon uvádí příklad monogamie (Adam a Eva, ale ne i Lisa) a ukazuje problémy, které s polygamií nastaly u Abrahama, Jákoba, Šalomouna atd., ale Bible polygamii ve skutečnosti nezakazuje. Pokud je však muž polygamista, je podle 1. Timoteovi 3:2 diskvalifikován z funkce staršího.

Mimochodem, ve Spojených státech je dnes asi 50 000 členů sekty, kteří praktikují polygamii; nazývají se fundamentalističtí mormoni. Porušují Římanům 13:1, kde se píše, že máme poslouchat vládní autority. Mnozí z nich žijí v jižním Utahu, severozápadní Arizoně a Nevadě.

Když svědčím mormonům, je mnoho věcí, o kterých s nimi lze hovořit, ale ne všechny jsou stejně přínosné. Nejdůležitější body se týkají:

a) Věří v pravého, Nejvyššího Boha

b) víry v pravého Ježíše

c) víry v pravdu o spasení

d) víry ve správné Písmo.

Pokud se člověk mýlí v těchto čtyřech věcech, nezáleží na tom, v čem má pravdu. Raději než s mormony diskutovat o polygamii, bych se raději bavil o tom, proč věří v méněcenného boha, proč Joseph Smith, když si vzal svou druhou ženu, to tajil před svou první ženou. Vzhledem k tomu, že v roce 1978 byla v jejich Písmu změněna doktrína proti černochům a Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (LDS) změnila svou doktrínu tak, aby zakázala polygamii, jaké další doktríny v mormonismu by měly být zavrženy?

Pro každého je rozdíl, zda čte Bibli s cílem zjistit, „co si mohu dovolit“, nebo zda ji čte s cílem zjistit, „jaká je Boží dokonalá vůle pro mě“. Kdyby někdo v dobách Starého zákona četl Bibli prvním způsobem, viděl by, že rozvod a jiné věci jsou v pořádku.
Na druhou stranu by někdo v dobách Starého zákona mohl číst Malachiáš 2:16: „Neboť já nenávidím rozvod,“ praví Hospodin, Bůh Izraele. Stejně tak polygamie není Boží dokonalou vůlí, ale byla povolena.

Otázka: Ve 2. Samuelově 12:9 David v podstatě vydal Uriáše Božím nepřátelům. Existují dnes situace, kdy by věřící mohl vidět prospěch v tom, že něco dá svým nepřátelům nebo nepřátelům Boha?

Odpověď: Někdy lidé dávají peníze, svolení nebo důvěryhodnost zlému člověku, aby dosáhli svého vlastního cíle. Jindy se lidé vzdávají své integrity, pověsti, rodiny a dalších vztahů, aby dosáhli svého zlého cíle. Důsledkem Davidova činu bylo pohrdání Božím přikázáním a zneuctění Boží pravdy.

Slangový výraz pro uzavření dohody s ďáblem je v angličtině „Faustian bargain“; německé přídavné jméno je „faustisch“. Je to pojmenováno po Faustovi, skutečném německém alchymistovi a astrologovi. Z této legendy později vznikla kniha a poté francouzská opera. Faustovská dohoda je špatná smlouva, při které člověk zaplatí vysokou cenu za něco, co se z krátkodobého hlediska jeví jako lákavé.

Dalším slangovým výrazem pro prohnanost je „byzantský“. Byzantinci například uzavírali mír se svými nepřáteli, jako byli Bulhaři, a poté tajně platili nepřátelům Bulharů, Pečenegům, aby přiměli je k útoku na Bulhary.

Bůh zlomil Davidovi srdce smrtí jeho dětí. David o svém hříchu napsal v Žalmu 51.

Otázka: Co je významné na Davidově reakci ve 2. Sam. 12:13?

Odpověď: David se postil, aby pohnul Božím srdcem. Bůh již rozhodl, co učiní, a když dítě zemřelo, David věděl, že nemá smysl prosit Boha o něco, co Bůh již jinak určil.

Otázka: Proč v 2. Sam. 12:15–23 Bůh nechal zemřít první dítě Davida a Batšeby?

Odpověď: Nešlo o trest pro toto dítě, ale o trest za vinu Davida a Batšeby. Bůh nakonec vše spravedlivě vyřeší a my musíme počkat až do té doby, abychom na zemi viděli úplnou spravedlnost.

Někteří kalvinisté tvrdí, že skutečnost, že děti umírají, „dokazuje“, že jsou vinné z Adamova hříchu. To je mylná úvaha, protože snášení následků nedokazuje vinu. Jinak by skutečnost, že umírají koťata, „dokazovala“, že i oni jsou vinni z Adamova hříchu. Pravdou však je, že celé stvoření bylo podrobeno pádu, jak říká Římanům 8:19–22.

Závěr:

1. Všichni křesťané se shodují na tom, že novorozenci nemají žádné vlastní hříchy.

2. Všichni křesťané se shodují na tom, že všichni se rodí s hříšnou přirozeností.

3. Bohužel se zatím ne všichni křesťané shodují na tom, že snášení následků neprokazuje vinu.

Otázka: Proč se David v 2. Sam. 12,20 klaněl Bohu hned po smrti svého syna?

Odpověď: Boha byste měli uctívat, když jste s ním v pořádku. Měli byste ho uctívat i tehdy, když jste byli neposlušní a nyní se chcete s Bohem smířit. Když David utíkal před Saulem, vyslechl pokárání od Nátana a viděl zemřít své dítě, necítil vůči Bohu vůbec žádnou zášť ani hořkost. David se modlil, aby ho Bůh zachránil před touto ranou, a když tak Bůh neučinil, i poté ho David stále uctíval.

Otázka: Přijal by Bůh v 2. Samuelově 12:20 takové uctívání?

Odpověď: Ano. Bůh přijímá veškerou upřímnou úctu k sobě. Uctívání modl, však není uctíváním Boha, jak jasně ukazují 1. Korinťanům 10:20 a 2. Korinťanům 6:15–17.

Otázka: Co nám říká 2. Samuelova 12:21 o katolické praxi modlitby za mrtvé?

Odpověď: Říká to, že David neviděl žádný smysl v modlitbě za svého syna, který zemřel. Katolíci věří v modlitbu za mrtvé na základě pasáže v katolických a pravoslavných apokryfech (2. Makabejská 12:46), která není v protestantských ani židovských Biblích. David se však za dítě modlil pouze tehdy, když bylo ještě naživu.

Otázka: Odešel první syn Davida a Batšeby v 2. Samuelově 12:21–23 do nebe, nebo ne?

Odpověď: Nic nenasvědčuje tomu, že by nešel, a pravděpodobně tam šel. 2. Samuelova 12:21–23 však ve skutečnosti nedokazuje, že tam šel. Když David řekl, že půjde tam, kde je jeho syn, měl na mysli hrob (Šeol), ne nutně nebe. V Mezopotámii se hrob nazýval „země, z níž není návratu“.

Otázka: Co měl David na mysli ve 2. Samuelově 12:23, když řekl, že se mu dítě nevrátí, ale že on půjde za dítětem?

Odpověď: Bible často hovoří o Šeolu, který řecká Septuaginta a řecký Nový zákon nazývají „Hádes“. Znamená to hrob a každý tam šel. Židé učili, že Šeol se skládá ze dvou částí: ráje, kam šli zbožní lidé, a vězení, kam šli zlí lidé. Někteří se domnívají, že David tím říká, že dítě je nyní v ráji a David k němu do ráje půjde. Tento verš však může dokázat pouze to, že dítě odešlo do Šeolu a že David se tam nakonec také ocitne.

Otázka: Proč byl ve 2. Samuelově 12:25 nazýván Šalomounem, když mu Bůh dal jméno Jedidiah, což znamená „milovaný Hospodinem“?

Odpověď: David a Batšeba mu již dali jméno Šalomoun, které zní podobně jako slovo pro „mír“. Poté mu Bůh prostřednictvím Nátana dal jméno Jedidiah, aby ukázal, že ho miluje a nezabije ho. Jedidiah vlastně nebylo jeho jméno, ale pouze přezdívka. Nebylo však neobvyklé, že člověk měl dvě jména, takže to mohlo být i jeho jméno.

Otázka: Proč v 2. Sam. 12:28 Joáb takto promluvil k Davidovi?

Odpověď: Joáb a David se znali už dlouho. Joáb věděl, že Davidovi nemůže rozkazovat, ale opravdu chtěl, aby David přišel a vypadalo to, že něco dělá. Joáb tedy předstíral, že chce město přejmenovat po sobě, aby Davida motivoval k příchodu. Joáb byl především loajální sám k sobě. Ale vzhledem k tomu, že mu nehrozilo žádné nebezpečí, byl Joáb loajální i k Davidovi a chtěl, aby David přišel, protože věděl, že to bude pro jeho krále vypadat nejlépe, a Joáb měl na zřeteli Davidovy nejlepší zájmy.

Joáb měl na zřeteli Davidovy zájmy, avšak bez úplného respektu. Je to téměř jako by Joáb říkal: „Davide, nechci vědět, co jsi dělal v Jeruzalémě, ale teď sem musíš přijít jako pořádný král.“ Tato mírná neúcta vůči starému příteli však není nic v porovnání s tím, jak budou Davidovi později projevovat neúctu ostatní.

Otázka: Jak těžká byla ta koruna ve 2. Sam. 12:30?

Odpověď: Vážila asi 75 liber, tedy 34 kg. Je zřejmé, že muž by tuto korunu nemohl nosit bez podpůrného stojanu. Koruna však pravděpodobně nesloužila k nošení, ale k předvádění.

Otázka: Zabil David ve 2. Sam. 12:31 některé Ammonity tím, že je dal pod pily, sekery a do cihelny?

Odpověď: Pravděpodobně ne. David spíše donutil zajatce, aby používali pily a sekery k řezání a aby vyráběli cihly v peci na cihly. New International Bible Commentary na str. 383 uvádí, že druhý výklad je převládající.

Otázka: Jaká je struktura kapitoly 2. Sam. 13:1–22?

Odpověď: Je uspořádána do hlubokého chiasmu.

13:1–2 Amnon toužil po Támar

- 13:3–5 Jonadab radí Amnonovi, aby Tamar znásilnil

- - 13:6–9a Tamar přišla, aby pro Amnona uvařila a nakrmila ho

- - - 13:9b Amnon nařídil svým služebníkům, aby všichni odešli

- - - - 13:10–14a Amnon přikazuje Tamar, aby s ním šla do postele; ona odmítá

- - - - - 13:14b-15a Amnon Tamar znásilní a jeho touha se promění v nenávist

- - - - 13:15b-16 Amnon přikazuje Tamar, aby odešla, navzdory jejím prosbám

- - - 13:17 Amnon přikazuje svému sluhovi, aby se vrátil a vyhodil Tamar ven

- - 13:18–19 Támar odejde

- 13:20 Absalom říká Tamar, ať se nebojí; Absalom se o to postará

13:21–22 Absalom nenávidí Amnona

Uprostřed toho všeho je 2. Samuelova 13:15 chiasmus.

Amnon ji nenáviděl

- S takovou nenávistí

- - Velkou

- - - Nesmírně

- - - Opravdu

- - Velkou

- Byla ta nenávist

, s jakou ji nenáviděl.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se v 2. Sam. 13:1–2 naplnilo Nátanovo proroctví, poslal Bůh tento hřích?

Odpověď: Ne, ale Bůh, který znal Amnonovo zlé a neukázněné srdce, dopustil, aby se Amnon vymkl kontrole. Bůh nejenže předvídá dobro, které sám učiní, ale také předvídá dobro i zlo, které lidé učiní a které by učinili, kdyby k tomu měli příležitost. Bůh nejen předvídá, co by lidé udělali, ale může jim také umožnit, aby své záměry uskutečnili jako součást Jeho plánu.

Otázka: Ve 2. Samuelově 13:5, 7–8, odkud Jonadab vzal tento nápad?

Odpověď: Ačkoli to nevíme, nebylo neobvyklé, aby se sestra starala o nemocného. Egyptská milostná báseň (cca 1303–1200 př. n. l.) v knize Píseň písní a Starověkých egyptských milostných písních na str. 13 říká: „Lehnu si dovnitř a budu předstírat nemoc. Pak přijdou moji sousedé, aby se podívali, a s nimi přijde i (moje) sestra. Zahanbí lékaře, (neboť) pochopí mou nemoc.“

Otázka: Ve 2. Samuelově 13:5, 7–8 navrhl Jonadab Amnonovi, aby nevědomky využil Davida k prosazení svého zlého plánu. Existují od té doby případy, kdy zlý člověk využil nic netušícího člověka k prosazení svého zla?

Odpověď: Zde je několik příkladů.

Nejběžnějším scénářem je „právní válka“ (lawfare), kdy někdo využívá zákon nebo smlouvy, podepsané v dobré víře jednou stranou, k tomu, aby někoho nespravedlivě poškodil. Nemusí to nutně znamenat, že se zlý člověk snaží být nespravedlivý; může to být tím, že nemá ponětí o tom, co je spravedlivé.

Druhým příkladem, v němž figurují David, Uriáš a Joáb, je vyslání poselství, aby se páchalo zlo prostřednictvím nic netušící osoby.

Třetím příkladem je takzvaná Hindawiho aféra. K tomu došlo 17. dubna 1986, když Jordánec Nezar Hindawi cestoval se svou 32letou irskou přítelkyní Anne-Marie Murphyovou, která byla v pátém měsíci těhotenství, z Londýna do Tel Avivu. Rozešel se s ní, když zjistil, že je těhotná, poté se k ní vrátil a řekl, že si ji chce vzít. Sehnal jí práci jako pokojská v hotelu Hilton v Betlémě. Řekl jí, že bude muset odletět pozdějším letem, protože vyřízení jeho víza potrvá déle. Hindawi, kterého Mike Royko nazval „tím ušlechtilým muslimským válečníkem“, dal své těhotné přítelkyni kufr s bombou, aby během letu vybuchla a zabila všechny na palubě. Kufr prošel britskou bezpečnostní kontrolou, ale bezpečnostní strážce společnosti El Al měl podezření, protože v Betlémě žádný hotel Hilton není. Provedl ruční dodatečnou prohlídku, aby zjistil, proč je vyprázdněný kufr stále těžký, a našel bombu. Hindawi byl odsouzen k 45 letům vězení. Více informací najdete na https://www.timesofisrael.com/35-years-after-el-al-bomb-plot-security-staff-recount-stopping-unwitting-bomber/.

Čtvrtým příkladem je případ, kdy byla jednou osoba přistižena při přepravě nelegálních drog v letadle, aniž by o tom měla tušení. Kufr jí půjčil její přítel a ona si ho měla vyzvednout až v cílovém místě. Cestující nevěděla, že do podšívky kufru byly všity nelegální drogy.

Pátým příkladem je případ z Pákistánu, kde se někdo chystal na čas odjet a požádal křesťana, aby mu uschoval věci. Křesťan souhlasil. Křesťan však netušil, že mezi věcmi té osoby byla zbraň. Policie na to dostala tip a křesťana zatkla kvůli přítomnosti zbraně v osobních věcech té osoby. Křesťan musel zaplatit, aby ho propustili.

Mimochodem, Jonadab proměnil své jméno ve špatný vtip. Jeho jméno znamená „Hospodin je vznešený“.

Otázka: Jak si Amnon v 2. Sam. 13:6 způsobil nevolnost?

Odpověď: Amnon jen předstíral, že je nemocný. I když si člověk může způsobit nevolnost tím, že sní nebo vypije něco, co ji vyvolává, nic nenasvědčuje tomu, že by to Amnon v tomto případě udělal; předstíral, že je nemocný. Když Tamaru fyzicky znásilnil, vypadal fyzicky dost zdravě, i když duchovně nikoli. David byl zaslepen chtíčem k Batšebě a nyní mohl pozorovat činy a pozdější důsledky toho, že jeho syn byl „nemocný chtíčem“. Davidovi se z toho však pravděpodobně udělalo špatně.

Otázka: Co se můžeme v 2. Sam. 13:6–7 naučit od Davida o rodičovství?

Odpověď: I někdo, kdo miloval Boha, jako David, může být mizerným rodičem, pokud rodičovství nebere dostatečně vážně. Davidovou první chybou nebylo to, že Amnona nepotrestal. Už předtím byla Davidova výchova tak laxní, že si Amnon myslel, že mu to projde.

David své děti miloval a měl je rád. Když však rodič nemiluje své děti natolik, aby je vychovával, pak možná miluje spíše ten pocit, který mu tento vztah přináší, než samotného syna či dceru.

David své děti miloval citově, zejména když o ně přišel smrtí. Nemáme však žádný důkaz o tom, že by projevoval rodičovskou péči. Amnona nevychovával; Tamaru neutěšoval a s Amnonem ani nemluvil. David se od Absaloma distancoval. To, že Tamar řekla, že by ji David nechal provdat za jejího nevlastního bratra, naznačuje, že jí chyběla výchova v Božím slově. David miloval Boží zákon a miloval své děti. Bohužel si David zřejmě nikdy neuvědomil, že má povinnost učit své děti Božímu zákonu, a že právě to by bylo projevem jeho lásky.

Otázka: Jaké jsou podle 2. Sam. 13,6–7 dnešní příklady toho, jak může člověk „milovat vztah“ více než miluje samotnou osobu?

Odpověď: Když jsem chodil na střední školu, znal jsem jednoho chlapce, který měl přítelkyni a hezké auto. Jednoho dne však auto rozbil, a tak se s ním přítelkyně rozešla. Někdo by mohl říci, že miluje svého manžela či manželku, ale pokud ten či ta udělá něco špatného, například zestárne nebo zchudne, zdá se, že láska zmizela. Možná však láska ve skutečnosti nezmizela, protože tam vlastně nikdy nebyla. Pokud říkáte, že někoho milujete, ale pak se něco stane – třeba že se ten člověk stane obětí vážné nehody, uhoří při požáru nebo utrpí velmi závažnou mrtvici –, milovali byste ho i nadále? Bůh nás volá k tomu, abychom milovali ostatní lidi, a někdy si myslíme, že to děláme, ale ve skutečnosti tomu tak není; ve skutečnosti milujeme jen ten vztah. Prozkoumejte své city vůči své rodině a přátelům. Milujete je opravdu, nebo milujete jen ten vztah a to, jak se díky nim cítíte?

Jedním ze způsobů, jak to poznat, je: pokud by ten druhý dělal věci, které jsou špatné nebo škodlivé pro něj samotného i pro ostatní, byli byste ochotni vést s ním nepříjemný rozhovor a říct mu to, nebo byste to prostě nechali být? Skutečná láska se stará, i za cenu rizika, že vás ten člověk už nebude mít rád.

Otázka: Proč se v 2. Sam. 13:11–17 Amnonovy city k Támar tak rychle změnily z chtíče v nenávist?

Odpověď: Amnonova „láska“ se tak rychle vypařila, protože tam od začátku žádná láska nebyla, pouze chtíč. Zacházel s ní jako s věcí, ne jako s člověkem. Zatímco láska a nenávist jsou protiklady, chtíč a nenávist spolu nemusí být nutně v rozporu. Jakmile byl Amnon uspokojen, uvědomil si, že za to, co udělal, ho pravděpodobně čekají strašlivé následky. Jako nejstarší syn právě ohrozil své šance stát se příštím králem. Zdálo se, jako by Amnon promítal své pocity viny na Tamar. Amnonovi, Tamar a nakonec i všem ostatním bylo nyní jasné, že Amnonova touha po Tamarině těle neznamenala, že by k ní choval jakoukoli lásku.

Když Amnon přikáže svému sluhovi, aby zavřel dveře a Tamaru vyloučil, v jistém smyslu se dveře zavírají i před Amnonem samotným. Jeho osud je zpečetěn.

Otázka: Měli by děti v 2. Sam. 13:11–29 a 2. Sam. 16:22 vnímat biblické postavy, jako jsou Absalom a Amnon, jako vzory hodné úcty a obdivu? (Tuto otázku položil ateista.)

Odpověď: Samozřejmě že ne; nikdo tyto muže nikdy nepovažoval za vzory. Bible neříká, že bychom měli tyto muže považovat za hrdiny víry, stejně jako bychom tak neměli považovat Jidáše a Kaifáše. Bible objektivně zaznamenává mnoho zlých činů, kterých se dopustili bezbožní lidé.

Tato „neexistující otázka“ zřejmě naznačuje, že někteří ateisté zásadně nepochopili, co Bible učí. Bible není zkreslený propagandistický dokument, který by vykresloval lidstvo v bezchybně čistém světle. Ne, je to upřímný, realistický portrét lidí, zbožných i bezbožných, takových, jací jsou. Kéž by každý dokázal rozlišit mezi „dobrými“ a „špatnými“, aniž by museli nosit bílé a černé klobouky jako v televizních westernech.

Otázka: Jaké jsou tři možné důvody, proč Tamar ve 2. Samuelově 13:13 řekla, že se mají zeptat krále a on jim dovolí se vzít?

Odpověď: Zaprvé, incest je zakázán v Leviticus 18:9,11; 20:17; Deuteronomium 27:22. Tamar to mohla říci z jednoho ze dvou důvodů a možná i z třetího, doplňujícího důvodu.

1) Támar nevěděla, co Tóra o incestu říká. To je nejpravděpodobnější odpověď. Sňatky se sestrami a nevlastními sestrami byly mezi egyptskou a později i perskou královskou rodinou poměrně běžné. Jejich předek Abraham si vzal svou nevlastní sestru Sáru (Genesis 20:12).

2) Tamar to věděla, ale lhala; snažila se říct cokoli, aby se od Amnona dostala pryč jakýmkoli možným způsobem.

3) Třetím možným důvodem je, že ačkoli byla Támar v celé této záležitosti nevinnou obětí, vypadalo by to pro ni velmi špatně; jak by si lidé mohli být jisti, že s tím nesouhlasila, pokud se dopustila chyby v úsudku, když souhlasila, že zůstane s Amnonem o samotě? Zoufale se snažila zachránit svou pověst poté, co by byla bez její viny pošpiněna.

Otázka: Proč by si Tamar v 2. Sam. 13:16–17 myslela, že by bylo větším zlem, kdyby ji Amnon poslal pryč?

Odpověď: Způsob, jakým ji Amnon vyhnal a zamkl za ní dveře, by naznačoval, že to byla ona, kdo se ho snažil svést. Byla to čistá žena, poslušná svému otci, která byla během pouhých několika minut bez vlastní viny náhle připravena o svou pověst a čest. 2. Samuelova 13:19–20 ukazuje, že byla zdrcena. Nejde o to, že by Amnon zde páchal zcela odlišný hřích. Spíše situaci zhoršoval tím, že svůj první hřích ještě znásobil. David udělal totéž poté, co si vzal Batšebu, když se rozhodl zabít Uriáše.

Ale stejně jako Amnon nyní nenáviděl Tamar, Absalom bude Amnona nenávidět ještě více.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 13:20 Absalom řekl Tamar, aby si nedělala takové starosti kvůli tomu, že byla znásilněna?

Odpověď: Existují dva různé názory.

Neupřímná útěcha: Absalom se snažil Tamar utěšit tím, že jí radil, aby se tím příliš nezabývala. Absalom však nebyl upřímný, protože sám to tak necítil. Buď v tu chvíli, nebo někdy později Absalom vymyslel plán, jak se Amnonovi pomstít tím, že ho zabije.

Společný komplot Jonadaba a Absaloma: Druhý názor zní, že Absalom již dlouho plánoval, že se stane králem, a byl ochoten obětovat cokoli a kohokoli, aby toho dosáhl, včetně své sestry a nevlastního bratra. Podle tohoto názoru se Jonadab spojil s Absalomem, aby navedl Amnona k znásilnění jeho sestry, takže Absalom nebyl překvapen, když k tomu došlo. Absalom by pak mohl být vnímán jako ten, kdo měl důvod zabít syna, jenž měl nárok na trůn. Poté, co Amnona zabil, Absalom uprchl do království svého dědečka a čekal dva roky, než Davidův hněv opadl.

Otázka: Proč přesně se David rozhněval ve 2. Sam. 13:21?

Odpověď: Existují pravděpodobně tři důvody. Prvním je, že ho samozřejmě rozhněvalo, že byla zneuctěna jeho vlastní dcera.

Ačkoli byl David rozhněván tím, co Amnon udělal, sám se dopustil cizoložství s Batšebou a nechal zabít jejího manžela. David si možná vzpomněl na to, co Bůh řekl skrze Nátana, a zjistil, že Bůh nezapomněl.

Třetí důvod je složitější. Amnon byl prvorozený, další v pořadí na trůn. Leviticus 20:17 říká, že incest by měl být potrestán smrtí, nemluvě o znásilnění. Měl David dát přednost poslušnosti Božímu zákonu, nebo lásce ke svému synovi Amnonovi? Bůh i všichni ostatní by viděli odpověď. Odpověď byla, že David dal přednost svému synovi. Pokárání Amnona by bylo tak nepříjemným rozhovorem, že nemáme žádný záznam o tom, že by David k Amnonovi vůbec promluvil. Pro připomenutí: když Ruben spal s Jákobovou konkubínou, ztratil své právo jako prvorozený syn (Genesis 35:22; 49:4). Není zde uvedeno, že by David něco takového vůči Amnonovi učinil. David se nepostavil za spravedlnost, když šlo o jeho vlastního syna.

Otázka: Jak se dá verš 2. Sam. 13:21 vztáhnout na některé dnešní věřící?

Odpověď: David upřímně miloval Boha; ale zde vidíme, že svého syna miloval více. Když milujeme své děti více než Boha, ukazuje se, že jim tím nijak neprospíváme.

Otázka: Proč v 2. Sam. 13:24–25 Absalom požádal Davida, aby šel na „vražednou oslavu“?

Odpověď: Absalom se v té době nesnažil Davida zabít ani převzít trůn, protože Absalom nezabil žádného z králových synů kromě Amnona. Jelikož tam bylo mnoho ostrých nožů na stříhání ovčí vlny, měly by vzít Amnonovi život. Absalom nařídil svým mužům, aby Amnona zabili; nezabil ho osobně, stejně jako David osobně nezabil Uriáše.

Absalom pravděpodobně věděl, že David nemůže přijít. Požádal Davida, aby odvedl podezření a uvedl Davida v omyl, aby si myslel, že jde o nevinný plán.

Zvěst založená pouze na spekulacích, že byli zabiti všichni královi synové, mohla částečně vzniknout proto, že všichni Gedeonovi synové byli zabiti Gedeonovým synem Abimelechem (Soudců 9:5).

Otázka: Proč v 2. Sam. 13:29 Absalom uprchl spolu s ostatními královými syny?

Odpověď: Zaprvé by Absalomův útěk mohl vyvolat mylný dojem, že Absalom o spiknutí za účelem vraždy nevěděl, stejně jako ostatní synové. Zadruhé potřeboval Absalom čas, aby mohl uprchnout k Talmajovi do království Geshur svého dědečka, ležícího východně od Galilejského moře.

Otázka: Jak to Jonadab ve 2. Samuelově 13:32–33 věděl s takovou jistotou?

Odpověď: Jonadab byl tím, kdo ve 2. Samuelově 13:3–5 navrhl Amnonovi, aby předstíral nemoc, aby mohl znásilnit svou sestru. Buď Jonadab mluvil s nadějí, aby se pokusil incident bagatelizovat, anebo Jonadab předem věděl, co Absalom udělá. Jonadab nebyl pro Amnona zrovna přítelem. Jedna klíčová otázka, která nikdy nebyla položena, ale kterou měl David položit, zněla: „Jonadabe, jak to víš?“ Možná by Jonadab mohl říct, že pouze poukazoval na Absalomův motiv pomsty, aby zakryl skutečnost, že to byl právě on, kdo Amnonovi navrhl, aby to udělal.

Otázka: Jaká je struktura kapitoly 2. Sam. 14:1–20?

Odpověď: Jedná se o poněkud hluboký chiasmus s následujícím uspořádáním.

14:1 Joáb „věděl“

- 14:2–3 Joáb říká moudré ženě, co má říci

- - 14:4–5a Žena předkládá králi prosbu

- - 14:5b–10 První prosba té ženy

- - - 14:11 Úspěšně prosí o zachování života svého syna

- - 14:12–17 Žena přednese svou druhou prosbu.

- - 14:18–19a Král položí ženě otázku

- 14:19b–20a Přiznává, že ji Joáb navedl

14:20b Král „ví“

Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 975.

Otázka: Co měl David podle 2. Sam. 14:1–9 a 13:21 udělat nejprve, aby potrestal Amnona za znásilnění a incest, a později Absaloma za vraždu, vzhledem k tomu, že sám David se dopustil cizoložství a vraždy?

Odpověď: Pro Davida bylo těžké cokoli udělat, vzhledem k tomu, že se veřejně nekálo ze svého hříchu a nenabídl, že ponese následky. Samozřejmě Bůh skrze Nátana prohlásil, že David nemusí být za své hříchy popraven. Aby tedy David potrestal Amnona, aniž by působil jako pokrytec, měl se nejprve sám vyznat. Vzhledem k tomu, že k tomu nebyl ochoten, David si pravděpodobně myslel, že by ztratil ještě více úcty, kdyby potrestal své syny za činy podobné těm, kterých se dopustil on sám. Samozřejmě tím, že David nepodnikl žádné kroky, ztratil i on sám úctu.

David měl přinejmenším okamžitě zbavit Amnona nároku na trůn. Ruben ztratil právo prvorozeného syna, když se vyspal s Jákobovou konkubínou (Genesis 35:22; 49:3–4). Kdyby David tehdy veřejně pokáral Absaloma, mohlo by to oslabit očekávání lidí, že Absalom bude příštím králem.

Otázka: Proč v 2. Sam. 14:1–9 použil Joáb tuto strategii, aby přiměl Davida k tomu, aby si Absaloma povolal zpět?

Odpověď: Komentář Keila-Delitzsche k Starému zákonu, sv. 2, část 2, str. 411, se domnívá, že Joáb již několikrát bezúspěšně předkládal Davidovi přímé žádosti. Dvůr si pravděpodobně uvědomoval, že David po svém synovi touží, ale nebylo možné přimět Davida, aby učinil první krok, aniž by se David obával, že by ho lidé kritizovali za to, že Absaloma omilostnil. Joáb, taktický génius, proto přišel s nápadem. Bylo to podobné strategii Nátana a Joáb pravděpodobně usoudil, že pokud to jednou fungovalo, mohlo by to fungovat i podruhé. Tentokrát to však nefungovalo tak dobře.

Žena zde apelovala na Davidův smysl pro soucit. David truchlil za Absaloma a i ta žena truchlila, nebo se alespoň tak tvářila. Později David uviděl výsledek svého soucitu, když se Absalom vzbouřil a pokusil se Davida zabít. Samozřejmě, David neprojevil příliš soucitu vůči Uriášovi.

David se pevně zasazoval o spravedlnost vůči ostatním, ale byl slabý v prosazování spravedlnosti, když se provinily jeho vlastní děti. Ať už to byla hlavně Joábova moudrost, moudrost té ženy, nebo obojí, žena Davida zahnala do kouta. Jelikož měl soucit s (fiktivním) synem té ženy, musel být důsledný a přivést zpět i svého vlastního syna.

Otázka: Vidíme ve 2. Sam. 14:15–23 nějaké pokání ze strany Absaloma?

Odpověď: Vůbec žádné. Ve skutečnosti Absalom nyní koval plány, jak se zmocnit trůnu. Místo toho, aby projevil lítost a pokoru, choval se manipulativně. Davidovi bylo v té době asi 60 let a Absalomovi asi 30. Absalom byl dostatečně zralý na to, aby se stal králem hned teď, jenže mu v tom někdo stál v cestě. Absalom se rozhodl, že se stane králem a že Davidovi dá za vyučenou za to, že Amnona vůbec nepotrestal a že Absalomovi ve skutečnosti neodpustil.

Na jedné straně Absalom říká, že pokud se dopustil trestného činu, za který se uděluje trest smrti, je připraven být popraven. Na druhé straně byl popraven muž, který znásilnil ženu, a Absalom tento trest vykonal.

David ze své strany Absalomovi neudělil milost ani ho neprohlásil za nevinného; pouze řekl, že nebude popraven. Když nazval Absaloma „mladým mužem“, možná měl na mysli spíše to, jak Absaloma vnímal a jakou měl podle něj zralost, než to, že mu bylo asi 30 let.

Otázka: Kdy bychom podle 2. Sam. 14:15–23 měli odpustit a přijmout zpět někoho, kdo se provinil?

Odpověď: Ježíš řekl, že bychom měli vždy odpouštět, i když o odpuštění nepožádají. Ale pokud vám někdo ukradl peníze a neprojevuje žádnou lítost, měli byste mu dát přístup ke svému bankovnímu účtu? Samozřejmě že ne. Pokud nepřizná, že se dopustil špatného činu, pokud nepožádá o odpuštění a neprojeví žádnou lítost, musíte si upřímně uvědomit, že je velmi pravděpodobné, že to udělá znovu, pokud se mu naskytne příležitost. Ježíš v Matoušovi 10:16 řekl, že máme být „prohnaní jako hadi a nevinní jako holubice“.

Otázka: Měl David v 2. Samuelově 14:24,28 pravdu, když nedovolil Absalomovi, aby ho viděl?

Odpověď: Ne. Poloviční odpuštění nefunguje dobře. Částečné odpuštění není vůbec odpuštěním a ten, komu je odpuštěno, to ví. Odpuštění udělené s neochotou není dobře přijato a je odsouzeno k neúspěchu. David udělil Absalomovi „částečný trest“. Nebyl to sice opravdu závažný trest, ale odcizil Absaloma od Davida. Zhořklo to Absaloma vůči jeho otci. David a Absalom se dva roky neviděli.

Pokud byl Absalom pravděpodobně dalším v pořadí na trůn a nemohl být ani v Jeruzalémě, ani vidět tvář svého otce, nebyla to situace vedoucí k úspěchu. Joáb to věděl a snažil se situaci napravit.

Otázka: Jak je možné, že Absalomovy ostříhané vlasy vážily 200 šekelů (2. Sam. 14:26)?

Odpověď: I kdyby se jednalo o lehčí chrámový šekel, váha by stále činila čtyři nebo pět liber (1,8 až 2,3 kg), což je velmi mnoho. Průměrnému člověku dorostou vlasy o půl palce za rok, i když existují velké rozdíly; některým lidem dorostou vlasy o jeden palec za měsíc. Světový rekord se pohybuje kolem 2 palců za měsíc. Pokud si Absalom nechával vlasy stříhat jen jednou ročně, je to opravdu hodně vlasů, ale ani tak by nevážily čtyři libry (1,8 kg), ledaže by si schovával i vlasy z předchozích let. V 1. a 2. knize Samuelově se však na mnoha místech vyskytují rozdíly v číslech. V tomto případě nemáme žádný jiný údaj, který by nám pomohl určit správné číslo. Nicméně podstatné je, že Absalom byl ohledně svých vlasů poněkud marnivý. Samozřejmě, později mu právě jeho vlasy přinesly zkázu.

Absalomovy vlasy lze považovat za varovný příklad pýchy. Jeho pýcha na vlasy ho zapletla a uvěznila na místě, odkud nemohl odejít, a nakonec mu to přineslo smrt. Někdy, když se člověk, zejména politický vůdce, vydá cestou, která je nakonec všemi vnímána jako špatná nebo pošetilá, nedokáže udělat to, co je zřejmé, a změnit směr, protože je zapleten do své pýchy. Zeptejte se potenciálního vůdce, zda někdy udělal chybu. Pokud nikdy neudělal chybu, ke které by se dokázal přiznat, získáte vůdce, který raději „nabourá auto“, než aby odbočil a vyhnul se nehodě. Vidíme to na Napoleonovi, Hitlerovi, Stalinovi, který nedovolil svým jednotkám ustoupit, a na francouzském maršálovi Philippu Pétainovi, který si byl tak jistý, že Němci nemohou proniknout přes neprostupný Ardennský les, že ignoroval prosby francouzské armády o pomoc, když se to Němcům právě dařilo. V srpnu 1945 japonští vojenští vůdci Anami, Umezu a Toyoda, tvořící polovinu šestičlenné Nejvyšší válečné rady, tvrdili, že Japonci by měli pokračovat v boji i po svržení atomových bomb. Když jim císař Hirohito nařídil přijmout kapitulaci a nahrál rozhlasový projev pro svůj lid, major Hatanaka a další důstojníci zabili generála, který se k nim odmítl připojit, a zinscenovali krátký, neúspěšný puč, aby zabránili vysílání tohoto rozhlasového vzkazu. Měli v úmyslu uvěznit císaře v domácím vězení a místo toho vyslat falešnou zprávu. Ostatní generálové se však k tomuto plánu nepřipojili, a tak spiklenci spáchali sebevraždu. V nedávné době, když se podíváme na „tvrdohlavou vytrvalost“ Saddáma Husajna, íránské revoluční gardy a Putinovu „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině, můžeme být překvapeni jejich pošetilostí, s jakou odmítají přiznat porážku v nevyhnutelné situaci. Proč by nás však mělo překvapovat, že jsou stejně pošetilí jako jiní vůdci, kteří žili před nimi? Jedním z vůdců, který hodil ručník do ringu – a pravděpodobně si tak zachránil život – ještě předtím, než se situace zhoršila, byl Bašár al-Asad, bývalý vůdce Sýrie, ten však byl výjimkou.

Více informací najdete na https://www.reddit.com/r/Naturalhair/comments/1ipt9ah/has_anyone_consistently_grown_23_inches_of_hair/ a https://en.wikipedia.org/wiki/Ky%C5%ABj%C5%8D_incident.

Otázka: Měl Absalom ve 2. Samuelově 14:27 tři syny, nebo neměl žádné syny, kteří by nesli jeho jméno, jak uvádí 2. Samuelova 18:18?

Odpověď: Pravděpodobně obojí. Ve starověku zemřela zhruba polovina všech dětí ještě před dosažením dospělosti. Keil a Delitzsch zmiňují, že jména synů jsou obvykle uvedena, ale ve 2. Samuelově 14:27 tomu tak není. Pro toto opomenutí by nebyl žádný důvod, kromě toho, že zemřeli v mladém věku.

Absalom si postavil pomník kvůli svému zármutku nad tím, že neměl žádné syny, kteří by mu mohli sloužit jako památka. Obvykle by člověk, který nemá žádné děti, nebyl tak citlivý na to, že nemá nikoho, kdo by nesl jeho jméno, jako ten, jehož děti zemřely.

Otázka: Co o Absalomovi vypovídá 2. Samuelova 14:29–32?

Odpověď: Absalom byl inteligentní a manipulativní. Absalom nemohl mluvit s Joábem, protože Joáb nepřicházel, když byl pozván. Absalom se tedy postaral o to, aby upoutal Joábovu pozornost. Někdy se však věci obrátí proti vám. Absalom netušil, že tím nastaví kurz událostí, který skončí tím, že Joáb osobně Absaloma zabije, a to navzdory Davidovu příkazu, aby Absaloma ušetřil.

Otázka: Najdeme ve 2. Samuelově 15:1–12 nějaké další příklady synů, kteří chtěli svému otci odnít trůn?

Odpověď: V 2. Paralipomenon 32:21 byl asyrský král zavražděn svými syny. Ačkoli podrobnosti nejsou stejné (syn byl právoplatným dědicem), situace byla podobná.

V Ugaritu (ještě před Davidovou dobou) se princ Jassib postavil proti svému otci, králi Keretovi.

Yassib vyhrožuje: „Poslouchej mě pozorně! Kdyby nepřátelé vtrhli do země, zatímco jsi byl nemocný, vyhnali by tě a donutili by tě utéct do hor. Tvá nemoc z tebe udělala bezohledného člověka: nevyslechl jsi případ vdovy, nevyslechl jsi případ chudých, neodsoudil jsi utlačovatele, nenakrmil jsi sirotka ve městě, … ani vdovu na venkově… Vzdej se královské moci, dovol mi vládnout. Zřekni se své moci, nech mě usednout na tvůj trůn.“ Toto je z knihy Dona C. Benjamina Old Testament Parallels: Laws and Stories From the Ancient Near East [Mahwah: Paulist, 1991], str. 205. Citováno z The Expositor’s Bible Commentary, sv. 3, str. 989–990.

Otázka: Jak se v 2. Sam. 15,6 dá ukrást lidem srdce?

Odpověď: Stejně jako mnozí politici v pozdějších dobách byl Absalom mistrem v tom, že lidem sliboval, že je dokáže schopně vést, aniž by ve skutečnosti cokoli dělal. Aby o tom lidi přesvědčil, snižoval Absalom úctu, kterou ostatní chovali k Davidovi. I dnes se lidé často snaží vypadat dobře tím, že shazují ostatní.

Absalom byl pohledný a především okouzlující. Lidé si často vytvářejí „představu“ o tom, jak by měl vůdce vypadat, a mají sklon podporovat ty, kteří této představě odpovídají, bez ohledu na to, zda by byli dobrými vůdci. Například v amerických prezidentských volbách v drtivé většině případů zvítězí vyšší kandidát. Ještě důležitější však bylo, že Absalom předstíral, že se o ně stará a že mu leží na srdci jejich zájmy. Absalom byl trpělivý; tuto fázi svého spiknutí prováděl čtyři roky. Když Absalom pořádal hostinu v Hebronu, pozval 200 mužů, kteří o jeho spiknutí nic nevěděli. Jakmile tam byli, ocitli se v bezvýchodné situaci; bylo by pro ně velmi těžké veřejně říci: „Ne, to si nemyslím. Budu podporovat Davida.“

Otázka: Co udělal Absalom ve 2. Sam. 15:7–12, co od té doby dělají i ostatní?

Odpověď: Absalom využil svou náboženskou praxi k oklamání ostatních. Absalom se vymlouval, že jede do Hebronu, aby splnil slib daný Bohu a přinesl náboženské oběti. Jeho předstíraná úcta k Bohu byla zástěrkou pro jeho zradu. Od té doby mnozí využívají náboženství (včetně křesťanství, ale nejen toho) k tomu, aby přiměli lidi, aby se přidali k jejich zlým plánům.

V islámu bylo vojákům řečeno, že pokud budou bojovat za Alláha, mohou si být jisti, že bez ohledu na svou minulost se dostanou do ráje. V římskokatolické církvi, počínaje papežem Urbanem II., bylo těm, kteří se „vydali na křížovou výpravu“ v první křížové výpravě, slíbeno odpuštění hříchů. Stejně tak papež Eugen III. vydal 1. prosince 1145 papežskou bulu Quantum praedecessores, v níž slíbil odpuštění hříchů všem, kteří dokončí druhou křížovou výpravu nebo na ní zahynou.

Více informací najdete na stránkách https://www.reddit.com/r/AskHistorians/comments/76jtys/i_gather_that_papal_indulgences_were_first_issued/ a https://en.wikipedia.org/wiki/Quantum_praedecessores.

Otázka: Má být ve 2. Sam. 15:7 uvedeno 40 let, nebo 4 roky?

Odpověď: Mělo by tam být uvedeno čtyři roky, což více odpovídá délce Absalomova života. Masoretský text uvádí 40 let, ale Septuaginta, syrský překlad, arabský překlad, Vulgata, Theodoret a Josefus uvádějí všichni 4 roky. Viz text BSB a poznámky pod čarou v překladech NKJV, NIV a NRSV.

Otázka: Jak v 2. Sam. 15:7,20 složil Absalom slib Hospodinu?

Odpověď: Absalom to řekl jen proto, aby se mohl vydat do Hebronu a nechat se korunovat králem. Buď Absalom lhal a žádný slib nesložil, nebo možná mluvil pravdu. V historii existují i jiné případy, kdy uchazeči o trůn složili slib svému bohu, pokud se stanou králem. Absalom tedy mohl složit slib Bohu, ale ne každý slib složený Bohu je dobrý slib.

Absalom si pravděpodobně vybral Hebron nejen proto, že se tam narodil, ale také proto, že to bylo starší hlavní město a někteří lidé možná nebyli spokojeni s tím, že bylo hlavní město přesunuto do Jeruzaléma.

Absalom využil uctívání Boha jako „zástěrku“ pro zahájení svého povstání. Později v dějinách bylo křesťanské náboženství zneužito zlými papeži jako „zástěrka“ k obohacování se a mstění se na svých nepřátelích. Například papež Bonifác VIII. (1294–1303) vyhlásil „křížovou výpravu“ proti italskému městu Palestrina, aby se pomstil širší rodině předchozího papeže Celestina V. Bonifác měl na svědomí to, že využil celý „aparát“ římskokatolické církve ke zlým účelům.

Otázka: Existují ve 2. knize Samuelově 15:10 i jiné příklady, kdy se syn pokusil převzít trůn po svém otci?

Odpověď: Ano. V Ugaritu se dochovala báseň o princi Yassibovi, který se utkal se svým otcem, králem Keretem, o trůn.

Otázka: Proč v 2. Sam. 15:14 David uprchl z Jeruzaléma, když byl Jeruzalém velmi silně opevněn?

Odpověď: David, jako zkušený král, si okamžitě uvědomil, že se nejedná o pouhou drobnou nespokojenost, ale o přímou výzvu, jejímž cílem bylo připravit ho o královskou moc i o život. David nikdy neutrpěl porážku v bitvě, ale věděl, že tentokrát by to mohlo být jinak. David pravděpodobně moudře učinil, když z Jeruzaléma uprchl. V tu chvíli nevěděl, komu v Jeruzalémě může důvěřovat, a pokud je tam jen několik zrádných strážců bran, je těžké udržet i dobře opevněné město.

Otázka: Proč v 2. Sam. 15:19–20 David řekl Ittajovi z Gitu, že s ním nemusí jít?

Odpověď: David nechtěl, aby s ním šel někdo, kdo ho podporuje jen napůl. Dal Ittajovi záminku, aby zůstal, a zároveň chtěl podle jeho odpovědi poznat, jaké má srdce. Podobná situace nastala u Noemi a jejích snach v knize Rút 1:11–18.

Mimochodem, Gittita pocházel z filistinského města Gát. Archeologové objevili v Amarnských dopisech, několik století před Davidem, jednoho (nebo dva) správce filistinského města Aškelonu jménem Itiya a Witiya. Jméno Ittai je tomu velmi podobné.

Dnes, když vedeme tým, který se chystá pustit do nějakého úkolu, je v pořádku dát lidem možnost vycouvat. Tímto způsobem možná nebudete mít tolik lidí, ale budete mít ty, kteří jsou vám oddaní.

Otázka: Proč v 2. Sam. 15:31–34 poslal David svého nejmoudřejšího rádce, Hušaje z Arkitu, zpět k nepříteli?

Odpověď: David a Joáb již věděli, co je nejlepší udělat; a bylo lepší, aby Husai přiměl Absaloma uvěřit špatné radě, než aby Husai dával Davidovi a Joábovi nanejvýš o něco lepší rady. Někdy k úspěchu nemusíte dělat chytré nebo geniální věci; stačí jen dělat méně hloupých věcí než ostatní.

Otázka: Byl David v 2. Sam. 15:32–34 v právu, když přiměl Hušaje, aby za něj lhal?

Odpověď: Bible zaznamenává, co Húšai udělal v době války. Křesťané mají na tuto otázku dva názory.

Někteří říkají, že Hušaj udělal chybu, když lhal, a David udělal chybu, když mu to nařídil.

Jiní tvrdí, že je v době války v pořádku lhát nepříteli, aby se zachránil život. Místa, kde byl v 2. knize Samuelově použit podvod, jsou 2. Samuelova 15:25–29, 35–36 (Sádok, Abiatar a jejich synové), 2. Samuelova 15:34 (Hušaj z Arki), 2. Samuelova 17:17–18 (oba) a 2. Samuelova 17:18–21 (muž a žena v Bahurimu).

Otázka: Co je zajímavého na struktuře pasáže ve 2. Samuelově 16:5–14?

Odpověď: Je uspořádána do chiasmu.

16:5a David prchá směrem k Bahurimu

- 16:5b-6 Šimeí proklíná a hází kameny na Davida a jeho muže

- - 16:7–8 Jak Šimei proklínal Davida

- - - 16:9 Abišaj chce Šimeího zabít

- - 16:10–12 David snáší Šimeiovy kletby, aniž by na ně reagoval

- 16:13 David vysvětluje, proč na Šimeiovy kletby nereaguje

16:14 David a jeho družina dorazili za Bahurim

Otázka: Proč Šimei v 2. Sam. 16:5–8 proklínal Davida za popravu Saulových synů, když k této popravě došlo až později v knize, jak tvrdí Asimovův průvodce Biblí na str. 315–316?

Odpověď: Není tam výslovně řečeno, že Šimei proklínal Davida za popravu Saulových synů. Šimei spíše proklínal Davida obecně za jeho rod, který má na rukou krev. Existují dvě možná vysvětlení Šimeiho prokletí.

Jiné důvody: Šimei se mohl velmi dobře odvolávat na dlouhou válku mezi Davidovou a Iš-bošetovou armádou. Šimei nikdy skutečně nepřijal, že by královská moc měla opustit Saulovu rodinu.

Není to chronologické: Jelikož 2. Samuelova 21:1 uvádí, že k popravě Saulových synů došlo „za vlády Davida“, nemusí to nutně být chronologické. Šimeiovo prokletí Davida tedy mohlo chronologicky následovat až po popravě Saulových synů.

Otázka: Co je významného na Davidově reakci v 2. knize Samuelově 16:5–12, kdy se nepokusil Šimeimu oplatit?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit čtyři body.

1. Z lidského hlediska by člověk na Davidově místě pravděpodobně pociťoval zvláštní směsici skleslosti, hněvu vůči Šimeimu a pasivního smíření s tím, že si zaslouží to, co se mu děje. Můžeme se podrobně seznámit s tím, jak se David cítil, protože o tom napsal v Žalmu 3. Žalm 3 nám ukazuje, že David měl víru v to, že ho Bůh z této situace vyvede. V tomto okamžiku byl David přesvědčen, že jeho nepřátelé budou zabiti. Později však David truchlil nad tím, že jedním z těchto zabitých nepřátel byl jeho vlastní syn Absalom.

2. David neměl tušení, kteří z jeho dříve věrných přátel stáli při něm, kteří byli neutrální a kteří byli na straně Absaloma. Vypadalo to, že by to pro Davida mohl být konec. Vzhledem k tomu, že se většina jeho dříve věrných poddaných obrátila proti němu, byl by to bídný konec a možná by to bylo považováno za přiměřený trest za Davidovo cizoložství a vraždu někoho, kdo mu byl věrný. David věděl, že něco z toho, co Šimei říkal, byla pravda. Mezi Judou a Saulovým rodem již několik let zuřila občanská válka. David nepotrestal Joába za zrádnou vraždu Abnera. Jak ukazují verše 10–11, David si myslel, že Bůh možná chtěl, aby Šimei Davida veřejně odsoudil.

3. Jelikož se David cítil vinen za zabití Uriáše, neměl náladu nechat zabít muže, který říkal pravdu.

4. Verš 12 ukazuje, že David tuto věc nechával v Božích rukou. Kdyby David Šimeího zabil a Bůh by to nepovažoval za správné, Bůh by za to mohl potrestat i Davida. Kdyby David Šimeího ušetřil a Bůh by to nepovažoval za správné, Bůh by přesto mohl potrestat Šimeího a Davida odměnit za jeho shovívavost.

Mimochodem, Šimei zřejmě zapomněl, že Saul měl na rukou krev, když zabil Achimelecha a chtěl zabít každého, kdo podporoval Davida.

Závěr: David nevěděl, zda je v dané chvíli správné, aby ho Šimei proklínal, či nikoli. Dnes, když nevíme, zda je křivda, která nám byla způsobena, spravedlivá, je trpělivost a čekání na Boha ctností.

Otázka: Co se můžeme z 2. Sam. 16,7–14 dozvědět o Davidově postoji v této situaci?

Odpověď: David zde udělal jednu dobrou věc a později jednu špatnou.

(dobrý) Některé věci (jako pomsta) bychom měli nechat být a svěřit je Bohu. David nejen věřil, že Bůh je přítomen a vidí vše, ale také věřil, že Bůh aktivně zasahuje. Již dříve měl být Saul sesazen a zabit, ale David věděl, že to nemá být on, kdo to udělá. Možná by měl být zabit i Šimei, ale David věděl, že se sám provinil, a proto usoudil, že není tím, kdo by měl Šimeie zabít. David tedy tuto věc ponechal v Božích rukou. Poté, co byl Absalom zabit, Šimei činil pokání, nebo se alespoň zdálo, že činí pokání, a pomohl přivést Davidovu rodinu (2. Samuelova 19:16–23).

(špatné) Bohužel ani tentokrát nebylo Davidovo odpuštění úplné. V 1. Královské 2:8–9 řekl Šalomounovi, aby Šimeího srazil do hrobu v krvi (tj. zabil ho), a Šalomoun tak učinil v 1. Královské 2:36–46.

Otázka: Jaká je struktura pasáže ve 2. Samuelově 16:15–17:29?

Odpověď: Jedná se o složitou strukturu; je chiastická, ale nejde o chiasmus.

16:15–19 Absalom se spřátelí s Chušajem

- 16:20–22 Achitofel radí Absalomovi

- - 16:23 Achitofel je popsán jako velmi moudrý

- 17:1–4 Achitofel dává svou radu

- - 17:5–13 Húšai dává svou radu

- - - 17:14 Husajova rada je považována za lepší než Ahitofelova

- - 17:15–16 Chušaj radí Sádokovi a Abiatarovi

- 17:17–22 David překročí řeku Jordán

- - 17:23 Achitofel spáchá sebevraždu

- 17:24–25 Absalom překročí řeku Jordán

17:27-30 V Mahanaimu se k Davidovi připojují Šobi, Makir a Barzillai

Otázka: Proč se v 2. Sam. 16:22 Absalom vyspal s deseti Davidovými konkubínami za bílého dne?

Odpověď: Nebyl to Absalomův nápad, ale Ahitofelův, bývalého důvěryhodného a moudrého muže Davida. Absalom byl s každou z konkubín postupně v jednom stanu na střeše paláce. Lidé nemohli vidět všechno, ale viděli, co se děje, a to s jednou konkubínou za druhou. Nešlo o uspokojení Absalomovy chtíče; šlo o moc, o urážku jeho otce a o nárok na trůn. Absalom chtěl ukázat, že je nyní právoplatným králem, a že tímto činem již není cesty zpět. Chtěl tím dát najevo, že pro novou věrnost lidu již není cesty zpět, ale nakonec se ukázalo, že cesty zpět není ani pro samotného Absaloma. Tak jako si David „vzal“ Uriášovu ženu, tak si Hospodin „vezme“ Davidovy ženy.

V kultuře Blízkého východu bylo běžné, že král zdědil otcovy konkubíny. Bůh však v Leviticus 18:8 říká, že nesmíš mít styk s manželkou svého otce – i když není tvou matkou.

Pamatujme také, že Achitofel byl Batšebiným dědečkem, takže zde mohlo hrát roli i pomstychtivé smýšlení. Po tomto urážlivém činu by všichni věděli, že smíření mezi Absalomem a Davidem bude nemožné. Absalom se tím dopustil omylu, ale zde je možné racionální vysvětlení jeho jednání. Mnoho Izraelitů bylo nakloněno jak Davidovi, tak Absalomovi, zjevně budoucímu králi. Až se tato rozepře přežene, tito Izraelité zůstanou na straně vítěze. Absalomovo jednání neznamenalo jen to, že on je králem, ale také to, že David již králem není. Lidé by se museli veřejně rozhodnout mezi těmito dvěma. Jelikož měl Absalom v dané chvíli navrch, nejbezpečnější cestou pro mnohé by se zdálo být zvolit Absaloma. Achitofel a Absalom si pravděpodobně nevzpomněli, že když to udělal Ruben v Genesis 35:22; 49:3–4, přišel o svá dědická práva.

Není to správná odpověď: Ačkoli by se mohlo zdát, že motivem bylo to, že Absalom neměl žádné syny (2. Samuelova 18:18), je to nepravděpodobné. Spát s konkubínami za bílého dne by v té době nebylo pouze za tímto účelem.

Otázka: Proč byla v 2. Samuelově 17:1–14 Ahitofelova rada ve skutečnosti lepší než Hušajova a jak to můžeme poznat?

Odpověď: Achitofel správně odhadl, že pokud by David zemřel, Absalom by zcela zvítězil, jak to viděli i Davidovi muži ve 2. Samuelově 18:3. Cílem nebylo nutně porazit Davidovy vojáky, ale pouze zabít Davida. Nakonec se pro Davida ukázalo jako lepší, že Absalom následoval Hušajovu radu, ale jak to mohl Hušaj vědět? Písmo to neříká, ale můžeme o tom spekulovat. Zde je šest bodů, které je třeba při odpovědi zvážit.

1. Nelze říci, že to bylo pouze proto, že Chušaj měl více informací díky tomu, že byl s Davidem (2. Samuelova 15:32–37), protože i Achitofel věděl, že tato rada není dobrá (2. Samuelova 16:23; 17:1–3).

2. Pokud by David nebyl zabit, skutečná bitva se neodehrávala na bojišti, ale o srdce a loajalitu Izraelitů. Pro lidi, kteří byli Davidovi loajální ještě před pár lety, by bylo snadné chtít mu být loajální znovu.

3. I když by zabití Davida ukončilo boj a rozprášení Davidových vojsk by Absalomovi stále pomohlo, bylo by to riskantní, protože jakákoli porážka by znamenala špatnou publicitu. Stálo by to riziko za potenciální zisk?

4. Hušajova rada vycházela z předpokladu, že se celý Izrael shromáždí kolem Absaloma. Kdyby lidé měli nějaký čas na rozmyšlenou, než by se vydali proti Davidovi, možná by se proti němu nechtěli vzbouřit.

5. V tomto případě se riziko vyplatilo. Ačkoli Hušaj v podstatě argumentoval, že by Absalom měl počkat, až bude připraven, dalo by to Davidovi čas na přípravu, a ani David, ani jeho armáda v tu chvíli připraveni nebyli. Neposlechnutí Ahitofelovy rady způsobilo, že Absalom přišel o iniciativu a moment překvapení.

6. Nebylo pochyb o tom, zda se střetnou s Davidovou armádou; jedinou otázkou bylo kdy. Často můžeme ztratit iniciativu kvůli špatným rozhodnutím. Naše emoce nám mohou říkat, abychom odložili jednání, i když nám naše moudrost říká, že odklady situaci zhorší, nikoli zlepší.

Otázka: Najdete ve 2. Samuelově 17:1–14 nějaké příklady moudrých a zkušených lidí, kteří nebyli loajální?

Odpověď: Achitofel byl znám jako velmi moudrý muž a mnoho let radil Davidovi jako poradce a pravděpodobně i jako přítel. Zde však Achitofel radil Absalomovi, jak nejlépe zabít Davida. To je ale přítel! Achitofel nepochybně usoudil, že je v jeho nejlepším zájmu změnit strany.

Dnes se lidé mohou „přidat na druhou stranu“, když se jim to jeví jako osobní prospěch. Nebo si mohou myslet, že budoucnost je tak či onak nevyhnutelná, a že mohou být buď před vlakem, nebo ve vlaku. Vzpomeňte si na vichistickou Francii, která byla během druhé světové války loajální k nacistům při vyvražďování Židů. Philippe Pétain byl nejvyšším představitelem vichistické Francie. Byl to francouzský válečný hrdina, který v první světové válce bojoval proti Němcům. V Americe to byl Benedict Arnold a později Aaron Burr.

Otázka: Měl v 2. Sam. 17:7–14 Húšaj pravdu, když lhal ve prospěch Davida tím, že dal Absalomovi špatnou radu?

Odpověď: Křesťané se v tom neshodnou. Někteří křesťané tvrdí, že lhát nevěřícím je v době války a za účelem záchrany života v pořádku. Jiní křesťané říkají, že v takových situacích bychom se měli spolehnout na Boha, nikoli na klam. Všichni se však shodnou na tom, že mlčení není lhaní; bez lhaní člověk nemusí dobrovolně sdělovat citlivé informace ani odpovídat na každou položenou otázku.

Otázka: Proč se v 2. Sam. 17:23 Achitofel oběsil, když jeho rada nebyla uposlechnuta?

A: Nelze si nevšimnout, že Achitofel měl o své vlastní moudrosti velmi vysoké mínění. Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, můžeme zde rozpoznat jak racionální směr, tak i iracionální extrém. Achitofel chtěl sloužit někomu, kdo by jako král dosáhl úspěchu. Pravděpodobně si uvědomoval, že ten, kdo by se řídil tím, co je nejjednodušší, místo aby činil strategická rozhodnutí, by se jako král dlouho neudržel – a stejně tak by dlouho nevydrželi ani jeho rádci.

Hlavní chybou v Hushaiově radě i v Absalomově uvažování je předpoklad, že se celý Izrael okamžitě obrátí a bude následovat Absaloma. Ve své aroganci v to Absalom mohl jen doufat, ale když z této naděje učinil zásadní součást svého plánu, Ahitofel si možná uvědomil, že Absalom je odsouzen k neúspěchu, dokud bude David naživu.

Nerozumně se někdy stává, že když není poslechnuta rada člověka, který se ve svých vlastních očích považuje za moudrého, ačkoli předložil pádné argumenty, rychle pocítí, že ani nic dalšího, co řekne, nebude vyslyšeno. Achitofel se mohl před Bohem pokát, přijít k Davidovi, Božímu pomazanému králi, prosit o milost a důvěřovat, že Bůh mu odpustí bez ohledu na to, zda ho David popraví, či nikoli. Tato možnost však Achitofelovi pravděpodobně ani nenapadla.

Dávejte si pozor, když je vaše vlastní identita svázána s tím, jak jste chytří, moudří nebo zkušení, místo toho, abyste se identifikovali jako Boží dítě, které s Ním poslušně kráčí.

Otázka: Kdo byl Amasa ve 2. Samuelově 17:25?

Odpověď: Naháš bylo běžné jméno, takže je nepravděpodobné, že by se jednalo o Naháše, krále Ammonitů. Podle 1. Paralipomenon 2:17 byl Amasův otec Izmaelit. Amasova matka Abigail byla sestrou Zeruí, matky Joába. Amasa byl tedy Davidovým synovcem a Absalomovým bratrancem. Amasa byl dokonce ještě bližším příbuzným Joába. Hebrejský text 2. Samuelovy 17:25 však doslovně uvádí, že Amasův otec jménem Ithra „vstoupil“ k Abigail, což někteří vykládají tak, že se nikdy nevzali. (Překlad BSB to překládá jako „oženil se“.) Po skončení vzpoury jmenoval David Amasu velitelem své armády místo Joába (2. Samuelova 19:13). David byl rozhněván tím, že Joáb zabil Absaloma, přestože mu David výslovně zakázal to udělat. Jmenování Amasy velitelem mělo také přispět k urovnání rozporů mezi Judou a ostatními kmeny, které se vzbouřily. Joáb zrádně smrtelně bodl Amasu (2. Samuelova 20:9–10). Z Joábova pohledu viděl, že David hodlá Amasovi bez výhrad odpustit vzpouru proti němu, zatímco on sám zůstal věrný, a že ho dokonce hodlá nahradit Amasou, protože Joáb zabil vzbouřence, jehož smrt byla nezbytná.

Otázka: Kde se nacházely efrajimské lesy ve 2. Samuelově 18:6?

Odpověď: Dnes si nejsme jisti polohou efrajimských lesů. Existují dvě možnosti.

(pravděpodobně ne) Západně od řeky Jordán: Lesy se nacházely na území Efraima a bitva se tam odehrála. Jelikož však David a jeho muži již uprchli na východ od Jordánu, proč by se vraceli zpět na západ?

(pravděpodobně) Na východ od řeky Jordán: To, co se nazývalo Efraimskými lesy, leželo mimo původní území Efraima a bitva se odehrála právě tam.

Otázka: Proč by Davidovi vojáci bojovali v lese, jak je uvedeno ve 2. Samuelově 18:6?

Odpověď: Davidovi profesionální vojáci byli v značném početním převaze oproti Absalomově armádě. Les mohl neutralizovat výhodu lučištníků a početní převahy. Pomohl by silnějším vojákům v souboji jeden na jednoho.

Otázka: Byl Absalom podle 2. Sam. 18:17 pohřben v efrajimském lese (daleko od Jeruzaléma), nebo si postavil památník v údolí Kidron (poblíž Jeruzaléma), jak uvádí 2. Sam. 18:18?

Odpověď: Stalo se obojí. Absalom si postavil vlastní památník v údolí Kidron, ale nic nenasvědčuje tomu, že by ho tam Davidovi muži pohřbili, ani že by tam chtěl být pohřben.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 18:17 nad Absalomem vztyčili velkou hromadu kamenů?

Odpověď: Velká hromada kamenů nebyla pomníkem. Byl to způsob, jak něco připomenout a ukázat, kde se to stalo, aniž by se tím prokazovala jakákoli úcta k tam pohřbené osobě. Mezi další, nad jejichž tělem byla nasypána velká hromada kamenů, patřil Achán v Jozue 7:26 a král Ai v Jozue 8:29.

Otázka: Proč v 2. Sam. 18:7 zemřelo 20 000 mužů v důsledku hříchů Davida a Absaloma?

Odpověď: Víme přesně, proč zemřeli: kvůli nedostatku úcty a loajality, který u mnohých nastal po Davidově hříchu s Batšebou, a kvůli Absalomovu hříchu, jímž byla vzpoura proti vlastnímu otci. Skutečnou otázkou zde je, proč i zbožní lidé někdy umírají kvůli hříchům druhých.

V tomto životě lidé často trpí kvůli hříchům druhých. Ať už jde o oběť vraždy, civilní oběti války nebo děti narozené s nižší inteligencí kvůli alkoholismu jejich matky, mnoho utrpení v tomto světě je způsobeno těm, kteří za něj přímo nenesou odpovědnost. Od pádu Adama a Evy není samotné stvoření dokonalé (Římanům 8:20–22) a celý svět je pod vlivem toho zlého (1. Janův 5:19). Dokonalost, absence utrpení ani spravedlnost nám v tomto životě nejsou zaručeny. Všichni musíme čekat až do příštího života, kdy bude spravedlnost vykonána v den soudu.

Otázka: Proč chtěl Joáb ve 2. Sam. 18:19–22 zabránit Achimaazovi, aby Davidovi oznámil, že Absalom je mrtev?

Odpověď: Joáb Davida dobře znal a měl rád Achimaaze. Joáb se snažil Achimaazovi prokázat laskavost. Když naposledy někdo Davidovi oznámil, že Saul je mrtev – protože to byl právě on, kdo ho zabil –, David ho nechal popravit (2. Samuelova 1:9–16). Joáb se možná o Achimaaze bál.

Navíc David projevoval vůči Absalomovi velkou citovost. To nebyla ctnost, ale spíše slabost. Jeho náklonnost k synovi byla větší než jeho láska k Bohu nebo než to, aby jeho děti dodržovaly Boží zákon.

To ukazuje, že Joáb již předem tušil, že David bude za Absaloma truchlit a tím demoralizuje armádu.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 18:16–18 Joáb nechal zatroubit na trubku, aby zastavil vítězství, když přece vyhrávali?

Odpověď: Nešlo o to zabít nepřítele, tedy své izraelské bratry, ale o to zastavit vzpouru. Jakmile byl Absalom zabit, vzpoura už neměla kolem čeho se sjednotit. Zatímco tedy David chtěl Absaloma ušetřit, Joáb viděl, že jeho zabití zastaví boje a ušetří životy mnoha dalších Izraelitů. Joáb tedy nemilosrdně zabil muže, kterého pomohl smířit s jeho otcem.

Otázka: Jak v 2. Sam. 18:19 Ahimaaz, syn Sádokův, předběhl toho druhého posla, když se jejich cesty nezkřížily?

Odpověď: Achimaaz byl rychlý běžec. Vydal se jinou cestou, po rovině, která byla sice pravděpodobně delší, ale dalo se po ní běžet rychleji. Nezapomeňte také, že právě Achimaazovi bylo svěřeno, aby v 2. Samuelově 17:17 doručil Davidovi zprávu od Chušaje.

Otázka: Jakým způsobem byl Achimaaz ve 2. Samuelově 18:30–33 ve skutečnosti nespolehlivým poslem?

Odpověď: Na jedné straně byl Achimaaz rychlý a dorazil před tím druhým poslem a vše, co řekl králi Davidovi, byla pravda. Když se však David zeptal na konkrétní informace, Achimaaz lhal a řekl, že to neví. Jeden komentátor se domnívá, že Achimaaz to skutečně nevěděl, ale jelikož slyšel troubení na trubku a byl s Joábem, pravděpodobně to věděl.

I dnes mohou být lidé nespolehlivými posly, i když říkají jen správné polopravdy. Když říkají pravdu, ale vynechávají klíčové body, nebo lžou, aby klíčové body zatajili, lidé jim přestanou důvěřovat, jakmile na to přijdou.

Když sdílíme Boží pravdu s ostatními, musíme dávat pozor, abychom jim sdělili celou pravdu, i to, o čem víme, že to nebudou chtít slyšet. Je sice důležité, aby vládce měl spolehlivé posly, ale o kolik důležitější je pro nás být spolehlivými posly Božími.

Otázka: Jakými způsoby v 2. Sam. 19:1–7 vedoucí sdělují nesprávné poselství, jak to málem udělal David?

Odpověď: David se chystal sdělit to, co cítil, bez ohledu na to, jak by to někdo mohl vyložit. Joáb mu řekl: „To nedělej.“ Kdyby to David udělal, dal by tím najevo, že si cení životů svých obětavě věrných vojáků méně než života jednoho vzpurného muže, který způsobil smrt některých z nich. Když firma nebo šéf dává najevo, že si cení jedné osoby, která příliš nepřispěla, více než ostatních, kteří věrně udělali více, neměl by se divit, když se ztratí loajalita a lidé odejdou.

Otázka: Jaké jsou v 2. Sam. 19:3–7 příklady toho, jak může přílišné soustředění se pouze na jednu věc způsobit, že je někdo kvůli svému tunelovému vidění slepý k velkým problémům?

Odpověď: V Davidově případě by bylo každému jasné, že mu na nich vůbec nezáleží ve srovnání s jeho synem, který způsobil smrt mnoha lidí. Svou osobní ztrátu považoval za důležitější než národní krizi.

Lydská říše zanikla v roce 546 př. n. l. Perská armáda obléhala Sardis, hlavní město Lydské říše krále Kréza, již 14 dní. Jednu stranu města nebylo třeba střežit, protože tam byly pouze strmé útesy. Jeden perský voják však zahlédl, jak lydský voják omylem upustil svou přilbu dolů z útesu. Lydský voják sestoupil po úzké, klikaté stezce, aby si helmu vyzvedl, a vylezl zpět nahoru. Perský voják si tu stezku zapamatoval a té noci perská armáda tajně vylezla po svislé stěně, překvapila Lydijce a dobyla jejich říši. Možná ten lydský voják neměl být tak přehnaně soustředěný na to, aby si helmu vyzvedl!

Ve Velké Británii král Jiří III. a většina parlamentu buď považovali stížnosti 13 kolonií za nepodstatné záležitosti, nebo je považovali za zrádce, které je třeba rozdrtit. Benjamin Franklin v jednu chvíli vedl delegaci do Anglie, aby se pokusil tyto záležitosti vyřešit a zůstat pod britskou správou.

Ve Francii král Ludvík XVI., když byla 14. července 1789 dobyt Bastila, zapsal do svého deníku „nic“, protože na lovu nic neulovil.

V Rusku byl poslední car, Mikuláš II., velmi oddaným otcem rodiny. Víc než o Rusko se staral o svou rodinu, a zejména o svého syna trpícího hemofilií.

V Číně byli císař Xuanzong a jeho dvůr během An Lu-šanského povstání donuceni uprchnout ze svého hlavního města. Armáda odmítla bojovat za císaře, protože věřila, že mu více záleží na jeho oblíbené konkubíně, Yang Gui Fei, než na říši. Odmítli bojovat, dokud nebude splněn jejich požadavek, a to aby císař popravil Yang Gui Fei. Císař tak velmi neochotně učinil, vojáci bojovali a povstání bylo potlačeno.

V našich životech je důležité, abychom se někdy zastavili v tom „neustálém shonu“, zhodnotili, co je důležitější a co méně důležité, a ujistili se, že se věnujeme tomu, čemu je třeba. Velmi důležitým ponaučením, které si můžeme vzít z 2. knihy Samuelovy 19:3–7, je význam přátel, kteří na vás dávají pozor a upozorňují vás na vaše slepé skvrny. Samozřejmě, přátelé, kteří vám nikdy neřeknou, když uvidí potenciální slepou skvrnu, nejsou v tomto ohledu jako přátelé příliš užiteční. Upozorňujete své přátele s láskou, když vidíte, že by mohli mít nějakou slepou skvrnu?

Otázka: Jakými způsoby můžete dnes (úmyslně či neúmyslně) v 2. Sam. 19:6 dát najevo, že pro vás někdo znamená téměř nic?

Odpověď: Je to zvláštní otázka, ale musíme na ni odpovědět, abychom se ujistili, že se tak nechováme. Můžeme to udělat tím, že dáme najevo, že si ceníme něčeho bezvýznamného více než jich. Můžeme to udělat tím, že s nimi nemluvíme, i když je zřejmé, že bychom měli. Můžeme to udělat tím, že je přerušujeme pokaždé, když promluví; tím dáváme najevo, že nás už nezajímá, co říkají. Můžeme to udělat tím, že si z něj budeme dělat legraci, zejména před ostatními. Čím vtipnější je takové ponižování, tím je to horší.

Když s někým mluvíte o Kristu nebo sdílíte něco, co mu pomůže růst ve víře, nejprve se ujistěte, že dáváte najevo, že ho respektujete, vážíte si ho a milujete ho. A o Kristu byste měli mluvit s každým, ať už je křesťan, nebo ne.

Otázka: Proč by David ve 2. Sam. 19:13 uváděl Amasovy rodinné vazby s Davidem jako důvod, proč by měl být velitelem, když Joáb měl ještě užší rodinné vazby?

Odpověď: David uvedl, že Amasa je jeho synovec, jako záminku, jako zdůvodnění, protože nechtěl vyslovit tři skutečné důvody. David nechtěl, aby se Joáb stal vrchním velitelem, protože Joáb v minulosti již několikrát veřejně pohrdal Davidovými rozkazy. Z emocionálního hlediska David velmi truchlil nad Absalomovou smrtí a prostě nechtěl, aby muž, který neuposlechl jeho rozkazy a zabil jeho syna, zůstal ve velení. A konečně, jmenováním jejich velitele za svého velitele by měl příležitost urovnat rozkol s povstalci.

Otázka: Proč David ve 2. Sam. 19:18–23 vůbec nepotrestal Šimeího?

Odpověď: Odpovězme na to nepřímo tím, že se podíváme na to, co by se stalo, kdyby to David udělal. Šimei se ve skutečnosti nepokusil nikomu ublížit. David, alespoň většinu času, měl na rozdíl od Abišaje cit pro to, jak budou jeho činy vypadat v očích ostatních. Kdyby David Šimeie popravil, jak si myslíte, že by se cítili všichni Izraelité, kteří byli v armádě, která se pokusila Davida zabít? Ptali by se, kdy si David přijde pro ně. Kdyby tak učinil, pravděpodobně by byla jen malá naděje na usmíření s těmi, kteří byli v Absalomově armádě.

Když se David ocitl v této situaci, kdy bylo zřejmé a nejpřirozenější pomstít se, uvědomil si, že má na výběr. David si tedy vybral to, co bylo ve skutečnosti nejlepší řešení. Je však možné, že to udělal spíše kvůli vnějšímu dojmu než z upřímné pohnutky, protože později v 1. Královské 2:8–9 řekl Šalomounovi, aby zajistil Šimeiho popravu.

Otázka: Myslíte si, že v 2. Samuelově 19:24–30 a 16:3–4 Mefibošet skutečně věřil, že má šanci stát se králem, nebo že Ziba lhal, aby získal to, co David dal Mefibošetovi?

Odpověď: Existují tři názory.

Mefibóšet si myslel, že by se mohl stát králem. V chaosu, který by následoval, kdyby se něco stalo jak Davidovi, tak Absalomovi, chtěl být Mefibóšet přítomen, ale nechtěl způsobovat žádné problémy, pro případ, že by potřebovali kandidáta, který si nenadělal žádné nepřátele. Mefibóšet už byl v Jeruzalémě a nemusel nikam utíkat. Doprovázet Davida by pro něj ostatně bylo jen břemenem. Možná Mefibóšet nikdy nepomyslel na to, že by David potřeboval pomoc s zásobami a že by mu s tím mohl pomoci právě on. Barzillai, kterému bylo 80 let, mohl sestoupit z města Rogelim, aby byl s králem Davidem a obstaral mu zásoby, ale Mefibóšet, který byl podstatně mladší, avšak chromý, nemohl opustit Jeruzalém.

Ziba o Mefibošetovi lhal. Mefibošet si uvědomil, že po všech těch letech se už do Saulova domu nevrátí. Králem se před Mefibošetem stane jiný Davidův syn. Mefibošet byl chromý, takže nemohl odejít, ledaže by mu pomohl někdo, kdo také prchal. A co se týče lidí, kteří neutekli, proč by mu měli pomáhat? Není známo, zda měl Mefibošet v úmyslu poskytnout veškerou pomoc, jakou mohl, nebo zda ho ani nenapadlo hnout prstem, aby Davidovi pomohl.

Když se David vrátil, Mefibóšet si neudržel nohy (nehty na nohou atd.), neupravil si knír ani si nevypral šaty. To by mohlo znamenat, že Mefibóšet upřímně truchlil nad Absalomovým povstáním, nebo že jen předstíral smutek. Musel by však s těmito věcmi začít ihned po Davidově odchodu, což naznačuje, že to bylo upřímné.

Nejsilnějším argumentem pro tuto teorii jsou však Zibova slova, že věděl (s jistotou), že Mefibošet zůstal v Jeruzalémě, aby mohl být korunován králem. Jak by o tom Ziba vůbec mohl něco vědět, kdyby Mefibošet své názory veřejně neprojevil? Vždy je důležité ptát se, jak by někdo mohl vědět to, co tvrdí, že ví, abychom lépe rozpoznali, kdy jsou věci pouze vymyšlené. Kdyby však Ziba byl v Jeruzalémě, mohl by být právě on tím služebníkem, který Mefibošeta zradil a nechal ho tam.

Nejbezpečnější postup byl prvořadý. Mefibóšet byl paralyzován nečinností. Mefibóšet mohl v Jeruzalémě najít pár lidí, kteří by ho k Davidovi odnesli. Problém nebyl v tom, někoho najít, ale v tom, rozhodnout se, co chce udělat. Nejbezpečnější pro Mefiboseta by bylo zůstat v Jeruzalémě a držet se v ústraní. Tak by ho ten, kdo tento boj vyhraje, nemohl obvinit z toho, že pomáhal druhé straně. Samozřejmě, protože Mefiboset nezaujal žádné stanovisko, David nemohl vědět, zda mu byl věrný, či nikoli.

David nebyl tak moudrý jako Šalomoun. Šalomoun by pravděpodobně přišel na to, kdo mluví pravdu, zejména když na konci Mefibošet řekl, že Ziba si může všechno nechat. David však ve 2. Samuelově 19:29 věci pouze rozdělil na poloviny, místo aby se skutečně rozhodl.

Většina badatelů zastává druhý názor.

Otázka: Měl David ve 2. Samuelově 19:29 pravdu, když nechal Mefibošeta a Zibu rozdělit si pozemky?

Odpověď: Ne. Pokud Ziba lhal, David odměnil jak jeho lži, tak i jeho pomoc. Pokud Ziba mluvil pravdu a Mefibošet čekal, až se stane králem, David by odměňoval zrádce. David to pravděpodobně měl prošetřit důkladněji. David byl jen napůl přesvědčen a přišel s řešením, které nikoho plně neuspokojilo, aby se tím nemusel dále zabývat.

Zdá se pravděpodobné, že to byl právě Ziba, kdo zde lhal. Možná to David již tušil a ocitl by se v obtížném dilematu, zda odměnit či potrestat někoho, kdo mu v kritické chvíli poskytl podstatnou pomoc, prokázal svou loajalitu, a přesto kvůli tomu lhal o loajalitě jiného.

Otázka: Měl Barzillai v 2. Sam. 19:32–40 pravdu, když odmítl královu nabídku?

Odpověď: Křesťané se v této věci neshodují, stejně jako v tom, zda Davidova žádost byla především odměnou, nebo nabídkou zaměstnání. Pokud šlo o nabídku práce jako rádce, která měla zaplnit místo po Achitofelovi, někteří křesťané, jako například J. Vernon McGee, se domnívají, že Barzillai udělal chybu, když tuto příležitost ke službě odmítl. Většina však zastává názor, že v tomto případě bylo v pořádku, když Barzillai tento milý dar odmítl, protože by pro něj představoval zátěž.

Otázka: Proč došlo ve 2. Samuelově 19:41–43 k tomuto sporu mezi muži z Izraele a muži z Judy?

Odpověď: Obě strany upřednostňovaly své vlastní zájmy před společnou spoluprací. Můžeme zde vidět tři důvody: minulost, přítomnost a budoucnost.

Minulost: Mnozí z Judy i ze zbytku Izraele se právě vzbouřili a vedli bitvu proti Davidovi. Toužili dokázat, že jsou opět loajální, možná nedůvěřovali loajalitě ostatních, ale byli si jisti, že oni sami jsou loajálnější a mají větší právo být blíže králi než ta druhá skupina. Z pozitivního hlediska chtěli prokázat svou současnou loajalitu navzdory své minulé vzpouře. Z negativního hlediska chtěli, aby všichni přehlédli jejich minulou – a možná stále trvající – nestálost.

Současnost: V této současné nepříjemné situaci chtěli mít jistotu, že si David všimne, že jsou opět loajální.

Budoucnost: Obě skupiny chtěly být i v budoucnu Davidovými oblíbenci a jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, bylo být Davidovi blíže a hrát při návratu vojska významnější roli než druhá skupina.

Otázka: Jak se vypořádáte se situací popsanou ve 2. Samuelově 19:41–43, kdy obě strany předstírají, že se snaží dosáhnout dohody, zatímco ve skutečnosti ani jedna z nich dohodu opravdu nechce?

Odpověď: V tomto případě David nic neudělal a ve 2. Samuelově 20:1–2 se Šeba Benjamitský a mnozí z severních kmenů proti Davidovi otevřeně vzbouřili.

Ve 2. Samuelově 19:41–43 chtěly severní kmeny hrát významnější roli při Davidově návratu, zatímco muži z Judy je považovali za vzbouřence, kteří by této cti neměli být удоěleni. V 20. kapitole tedy mnoho lidí ze severního království odešlo. David se snažil nastolit harmonii a odpuštění pro všechny strany, ale muži z Judy to nechtěli připustit.

Mějte na paměti, že někdy je jediným cílem jedné ze stran při vyjednávání pouhé získání času. Častěji je však cílem vypadat dobře a zachovat si „čest“. Když s někým diskutujete nebo vyjednáváte, měli byste se snažit vidět věci jeho očima. To nutně neznamená, že s ním musíte souhlasit nebo si myslet, že má nutně pravdu, ale že pochopíte, jak na věci nahlíží. Nejprve to můžete zkusit optimisticky a „dát mu výhodu pochybnosti“. Poté to můžete zkusit s nedůvěrou, jako v nejhorším případě. Někdy je nečinnost přesně to, co jedna strana chce; jako příprava na svůj další tah.

Sheba však zapomněl na to, že zatímco se on snažil získat podporu mezi válkou unaveným obyvatelstvem, David měl již shromážděnou armádu připravenou k boji.

Otázka: Byl Šeba ve 2. Sam. 20:1 blízko úspěchu?

Odpověď: V této chvíli si ti, kdo bojovali proti Davidovi, jistě všimli, že David zaujímal smířlivý postoj, ale stále měli obavy ohledně své budoucnosti po povstání. Deset kmenů vidělo, že Juda si nárokuje prvenství, a pravděpodobně tento postoj Judy přisuzovali Davidovi. Šeba byl jakousi „jiskrou“, která jejich pochybnosti ještě více rozdmýchala. Šeba by pravděpodobně nakonec uspěl v odlákání severních kmenů, kdyby jim však neřekl, aby se vrátili domů. Ti si pravděpodobně stejně nebyli jisti, zda se mají proti Davidovi vzbouřit podruhé. Šeba zřejmě opomněl vzít v úvahu, že David má dobře organizovanou armádu připravenou k pronásledování.

Mimochodem, jméno Šeba se podle Avigada (Hebrew Bullae, str. 111) vyskytuje na hebrejské pečetě, na ostrakonu ze Samaří a na bulle (pečetě na nádobě) v Jeruzalémě. Jedná se sice o různé osoby jménem Šeba, ale ukazuje to, že toto jméno nebylo nijak neobvyklé.

Otázka: Co můžete říci o Joábově loajalitě vůči Davidovi ve 2. Sam. 20:9–10?

Odpověď: Dalo by se argumentovat, že Joáb neměl vůči Davidovi vůbec žádnou loajalitu; Joáb byl loajální pouze sám k sobě a k zachování své pozice. Jeho pozice znamenala bojovat za to, aby David zůstal u moci a on sám zůstal velitelem Davidovy armády, takže by se mohlo zdát, že byl Davidovi loajální, i když ve skutečnosti nebyl. Když se David chystal uspořádat veřejný smuteční obřad za Absaloma, Joáb mu moudře poradil, aby místo toho seděl u městské brány, pokud si stále přeje loajalitu svých vojáků. Joábova bezohledná loajalita vůči sobě samému tedy v tomto případě Davidovi dobře posloužila.

Je zajímavé, že Joáb se dříve snažil smířit Absaloma s Davidem; někdo by to mohl považovat za dobrou věc. Ten samý muž, který Absaloma smířil, ho nyní zabil. Tím vědomě porušil Davidův jasný a přímý rozkaz.

Joáb byl bezohledný a k udržení svého postavení by použil jakékoli prostředky. Joáb byl tak loajální, že nedovolil, aby mu v tom cokoli stálo v cestě; ani David, ani Davidův rozkaz, ani dokonce Bůh. Když někdo vyžaduje vaši loajalitu k němu nebo k jeho věci nad vše a všechny ostatní, můžete si tiše položit otázku: „I nad Boha?“

Otázka: Jaké archeologické důkazy o městě Abel-Bet-Maaka máme ve 2. Samuelově 20:14?

Odpověď: Již dříve egyptský faraon Thutmose III. uváděl toto kanaánské město jako Abel. Nazývalo se také Abel Maim a Aramejci ho dobyli za vlády Ben-Hadada I. Asyřané ho uváděli jako město dobyté Tiglat-Pileserem III. a nazývali ho Abilakka. Archeologové se domnívají, že se nacházelo 25 mil severně od Galilejského moře, severně od ruin Hazoru a čtyři až pět mil západně od Danu. Šeba tedy utíkal co nejdále na sever, jak jen mohl.

Otázka: Měl Joáb v 2. Samuelově 20:15–26 pravdu, když vyhrožoval zničením města Abel?

Odpověď: Deuteronomium 20:10 říká, že pokud táhnou proti městu, měli by mu nejprve nabídnout mír, a to Joáb neudělal. Ačkoli Joáb často používal nečestné prostředky, v tomto případě by měl pravdu, kdyby nejprve nabídl podmínky míru. Měl za úkol dopadnout vzbouřence Šebu a město Ábel by mu nemělo poskytovat útočiště. Kdyby město Ábel Šebu vydalo, Joáb by proti němu nic neměl. Pokud by však město Ábel vzbouřenci poskytlo ochranu, stalo by se tak i samo spoluviníkem vzpoury.

Poučení, které si z toho můžeme vzít dnes, je, že pokud pomáháme a podporujeme lidi v jejich vzpouře proti Bohu, podílíme se také na jejich hříchu.

Otázka: Jak podle 2. Sam. 20,15 poznáte, že se chystáte udělat něco unáhleného, jako zde Joáb?

Odpověď: Zeptejte se sami sebe, zda jste to s někým prodiskutovali. Pokud nemáte ani chuť to s někým prodiskutovat, pak se pravděpodobně chystáte udělat něco pošetilého. Zvážili jste všechny dopady a vedlejší účinky? Zvážili jste „důsledky důsledků“? Některé věci mohou mít negativní důsledky, ale přesto stojí za to je udělat. Stojí však ty negativní důsledky za to?

Otázka: Co ve 2. Samuelově 20:15 vede člověka k unáhlenosti?

A: Unáhlenost je logickým důsledkem mylného přesvědčení, že udělat něco rychle je důležitější než udělat to dobře nebo bez nespravedlnosti. Je to téměř jako by si někdo myslel: „Nikdy není dost času na to, udělat to správně, ale vždy je dost času na to, udělat to znovu.“ Někdy lidé jednají unáhleně, protože si myslí, že na nich jejich šéf naléhá kvůli nějakému termínu, ať už skutečnému, nebo jen tomu, který si sami stanovili. Někdy si lidé myslí, že „účel světí prostředky“.

Opakem ukvapenosti je však „paralýza z analýzy“. Je rozdíl mezi tím, když si prohlédnete dostatek údajů, abyste se mohli s jistotou rozhodnout, a tím, když se snažíte dosáhnout naprosté jistoty. Někdy bez jistoty někdo promarní příležitost, protože se vůbec nedokáže rozhodnout. Ale když se nad tím zamyslíte, rozhodnutí nerozhodovat se, dokud není jistota, je vlastně také svým způsobem rozhodnutím.

Otázka: Byla v 2. Samuelově 20:15–26 rada ženy z Ábelu, aby byl Šeba sťat, správná?

Odpověď: Při zodpovězení této otázky je třeba zvážit tři body.

Zákon: Deuteronomium 20:10 říká, že armáda by měla nejprve nabídnout mír cizímu městu, než ho zničí. O to více by to měla udělat vůči izraelskému městu!

Pragmatismus: Obyvatelé města by raději viděli Šebu mrtvého, než aby byli všichni zabiti.

Spravedlnost: Šeba se vzbouřil proti Davidovi, Božímu pomazanému králi. Nebylo správné, aby mu poskytli azyl.

Závěr: Někdy musí být věřící ochotni zaplatit za spravedlnost vysokou cenu. V některých případech, jako je tento, je však spravedlnost nejen nejlepším, ale i nejbezpečnějším řešením.

Otázka: Jaký je podle 2. Sam. 20,16–21 nejlepší způsob, jak přesvědčit někoho, kdo se chystá udělat něco unáhleného?

Odpověď: Pokud jde o záležitost, u které víte, že Bůh chce, aby se zachoval jinak, modlete se. Poté se snažte ho pochopit.

Často, i když ne vždy, chce člověk udělat to, co si naplánoval. Pokud v něm vyvoláte jen takovou míru pochybností, že si bude myslet, že máte 50 % šanci, že máte pravdu, a 50 % šanci, že se mýlíte, a že důsledky budou v obou případech přibližně stejné, stejně to udělá. Abyste ho přiměli změnit názor, je třeba použít tříúrovňový přístup.

Znalosti: musíte ji co nejlépe přesvědčit, že to, co jí říkáte, je správné. Pokud to, co říkáte, v jejích očích nemá žádnou důvěryhodnost, pak ji vlastně nezajímá, co říkáte.

Touha: I když je něco špatné, člověku to může být jedno, pokud nemá žádný zájem na tom, zda je to správné, nebo špatné. Dejte jim tedy důvod, aby změnili názor.

a) Naděje na odměnu: Možná vidí, že pokud změní názor, čeká je nebo jejich blízké něco velmi dobrého.

b) Strach z trestu: Nebo možná vidí velkou ztrátu, která by mohla nastat, pokud budou pokračovat ve své původní cestě.

c) Být vnímán jako lepší: Nebo si možná uvědomuje, že ho ostatní budou považovat za lepšího člověka, pokud se bude řídit tím, co říkáte. Moudrá žena na toto apelovala.

Najděte společnou řeč. Souhlaste s nimi tam, kde to upřímně můžete. Vymyslete společné řešení, které by z jejich pohledu vnímali jako výhru.

Otázka: Co je zajímavého na tom, že se ve 2. Sam. 20:19 město nazývá „matkou“?

Odpověď: Ve starosyrské listině nalezené v Dúře se používá název mtrpwls. Od mater-polis (neboli mateřské město) pochází naše slovo metropole, podle M. O’Connora, „The Arabic Loanwords in Nabatean Aramaic“, JNES 45, 3 (1986) 228 pozn. 94.

Otázka: Byly v té době hladomory běžné, jak se píše ve 2. Sam. 21:1?

Odpověď: Zaprvé, jednoroční hladomory byly časté, až příliš časté na to, aby se o nich zmiňovalo, a lidé často měli nashromážděno dostatek jídla nebo peněz na jeden či dva roky hladomoru. Tento hladomor však trval déle, a tak se situace začínala stávat vážnou. O dalších hladomorech se zmiňuje Genesis 12:10; 26:1; 41:54–57; Rút 1:1; 2. Královská 4:38 a Skutky apoštolů 11:28 (za vlády Claudia). Nevíme, zda je tato část 2. knihy Samuelovy chronologická, či nikoli, takže se to mohlo stát již dříve během Davidovy vlády.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 21:1–9 Bůh seslal hladomor, aby byli zabiti ostatní Saulovi synové?

A: David se rozhodl, že ve svém srdci nebude chovat žádnou nenávist vůči Saulovi. V důsledku toho se mylně domníval, že by neměl trestat vzpouru Saulových synů, a spokojil se s tím, že věci nechal být. Bůh vyslal hlasité a jasné poselství, a to nejen Davidovi, ale i lidu, že v této věci musí být učiněna spravedlnost. David nechtěl spravedlnost pro Amnona, Absaloma, Amasu ani Joába, ale Bůh chtěl, aby byla spravedlnost alespoň v tomto případě vykonána. Až dosud Saul bez jakýchkoli následků vyvraždil Gibeonity, s nimiž měli 400 let starou smlouvu (Jozue 9:15–20). Když zlý člověk něco udělá bez jakýchkoli následků, dostane tím důležitou lekci: může to dělat dál! V historii, když bylo nacistům řečeno, aby nenapadli Československo, a když bylo Íránu řečeno, aby neprováděl přímé raketové útoky na Izrael, nenastaly žádné okamžité důsledky, když tak učinili.

Otázka: V 2. Sam. 21:1–7 nechal David zabít Saulovy syny kvůli zajištění své vlastní vlády a poté to sváděl na Boha, jak uvádí Asimovův Průvodce Biblí na str. 308?

Odpověď: Ne. Kdyby to David chtěl udělat, vymyslel by si záminku už dávno předtím a nečekal by tak dlouho. Jiní králové se uchylovali k tajným vraždám, a kdyby byl David zlý, mohl snadno učinit totéž. Udělal to, aby vykonal spravedlnost nad Saulovými syny, kteří byli pravděpodobně dospělí muži a podporovali svého otce, když zabil Gibeonity, spojence Izraele. Bůh seslal sucho, aby Davidovi dal najevo, že to musí udělat.

Otázka: Nechal Bůh ve 2. Samuelově 21:1–7 popravit Saulovy syny za Saulův hřích, což je v rozporu s Ezechielem 18:4, 17–20 a Deuteronomiem 24:16?

Odpověď: Ne. Ezechiel 18 byl zjeven až o několik století později než 2. kniha Samuelova, ale to pro odpověď není relevantní. Při odpovědi je třeba zohlednit dva body.

1. 2. Samuelova 21:1 neříká, že hřích byl pouze Saulův, ale spíše „krev prolitá Saulem a jeho rodinou“. Saul všechny ty Gibeonity nezabil sám, a knížata pravděpodobně sehrála roli při zabíjení Gibeonitů.

2. Ve 2. knize Samuelově 3:1–6 se píše o dlouhé válce, která předtím probíhala mezi Saulovými syny a Davidem. Právě tito synové proti Davidovi dlouho bojovali.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 21:1–9 Bůh přiměl Davida, aby dovolil Gibeonitům popravit sedm Saulových synů, když David v 1. Samuelově 24:21–22 přísahal Saulovi, že nezabije jeho potomky?

Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté dva body správné odpovědi.

Co není odpověď: Kdybychom slíbili něco špatného a Bůh nám přímo přikázal, abychom neudělali to, co jsme slíbili, měli bychom poslechnout Boha. David však neslíbil nic špatného a ani svůj slib neporušil, jak ukazuje první bod odpovědi.

Odpověď:

1) David se nesnažil o to, aby byli zabiti, ale nechal Gibeonity, aby rozhodli, co je spravedlivé, a poté je Gibeonité popravili. Například pokud král slíbí, že nezabije osobu A za jakoukoli domnělou neloajálnost vůči králi, ale osoba A zabije rodinu osoby B, může král dovolit osobě B, aby po nich šla, nikoli za to, co udělali proti králi, ale za zabití rodiny osoby B.

2) Gibeonité však nepopravovali Saula, ale spíše Saulovy syny. Je pravděpodobné, že synové byli plnoletí a s masakrem Gibeonitů souhlasili nebo se na něm dokonce podíleli. Saulův vnuk Mefibošet, syn Jonatána, který byl ještě dítětem, když byl Saul zabit v bitvě, byl ušetřen.

Otázka: Proč v 2. Sam. 21:4–6 Gibeonité žádali o sedm synů?

Odpověď: Písmo to neuvádí. Saul jistě zabil mnohem více než sedm Gibeonitů, ale číslo sedm bylo obecně považováno za číslo úplnosti a šlo by o Saulovy vlastní syny. Mimochodem, čteme o vzpourách kmene Benjamínova, o Absalomovi, Šebovi, Jeroboámovi, o Izmaelovi, který zavraždil Gedaljáše, atd., ale nikdy se nedočteme o žádné vzpouře Gibeonitů.

Otázka: Proč Gibeonité ve 2. Samuelově 21:6 zmínili, že Saul byl „vyvolený Hospodinův“?

Odpověď: Kdyby chtěli, mohli své požadavky sdělit, aniž by to zmiňovali. Ale záměrně to zmínili, téměř sarkastickým způsobem, aby zdůraznili, že to byl právě ten, o kom se říkalo, že je Božím vyvoleným, kdo porušil smlouvu, kterou Bůh přikázal ctít.

Otázka: Měla zde v 2. Sam. 21:8 děti Merab nebo Míkal, když podle 2. Sam. 6:23 Míkal žádné děti neměla?

Odpověď: Merab a Míkal byly dvě různé osoby, a ačkoli Míkal neměla s Davidem žádné děti, 2. Samuelova 6:23 výslovně uvádí, že neměla vůbec žádné děti až do dne své smrti. Existují dvě odpovědi:

Merab, chyba opisovače: Dva hebrejské rukopisy, některé verze Septuaginty a syrský překlad uvádějí jméno Merab, zatímco většina hebrejských rukopisů a ostatní rukopisy Septuaginty uvádějí jméno Míkal. 1. a 2. kniha Samuelova obsahují relativně více chyb opisovačů než ostatní knihy Bible. Více o tomto názoru najdete v knize „The Bible Knowledge Commentary: Old Testament“ na str. 476 a v „Keil-Delitzschově komentáři ke Starému zákonu“, sv. 2, část 2, str. 461–462.

Michal, adopce: Je možné, že se jednalo o Michal. Michal neměla žádné vlastní děti, ale mohla adoptovat děti své sestry Merab a švagra Adriela. Lea a Ráchel zřejmě měly něco podobného na mysli v Genesis 30:4–24. Více o tomto názoru najdete v knize „1001 Bible Questions Answered“, str. 314.

Otázka: Proč byl David ve 2. Samuelově 21:16–17 téměř zabit?

Odpověď: David zřejmě stárl. Stále měl touhu vést, ale přijde čas, kdy je třeba nechat mladší lidi vést některé bitvy.

Otázka: Proč měli Filištínci ve 2. Samuelově 21:19 tolik obrů?

Odpověď: Kdyby se v dávných dobách hrála basketbalová liga, Filistinsko by bylo místem, kde byste si chtěli vybírat své hráče v draftu. Je pravděpodobnější, že Filistinové měli několik obrů než jen jednoho. Kdyby měli jen jednoho obra, který měl děti – vzhledem k tomu, že velikost je z velké části dána geny dané osoby –, dalo by se očekávat, že budou mít několik obrů.

Archeologové objevili několik kovových zbraní neobvykle velkých rozměrů. Byly opotřebované, jako by byly používány. Více informací najdete na https://www.cbrl.ac.uk/research-blog/middle-bronze-age-daggers-from-the-levant-lethal-weapons-or-symbols-of-power/.

Otázka: Zabil v 2. Samuelově 21:19 Elchanan Goliáše, nebo zabil Goliáše z Gatu David, jak uvádí 1. Samuelova 17:50, anebo zabil Elchanan Lahmiho, Goliášova bratra, jak uvádí 1. Paralipomenon 20:5?

Odpověď: Ačkoli je možné, že existovalo více než jeden obr jménem Goliáš, je to nepravděpodobné. Naše dochované verze 2. knihy Samuelovy 21:19 zřejmě obsahují opisovatelskou chybu, kdy byla vynechána fráze „Lahmi, bratr“. Zmiňuje to i skeptická publikace Asimovův průvodce Biblí na str. 288.

1. Paralipomenon 20:5 uvádí, že Elchanan zabil Lahmiho, bratra Goliáše.

Tuto chybu opisovače lze snadno vysledovat podle knihy „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelné výroky Bible), str. 212–213, která uvádí úplnou hebrejskou analýzu.

Otázka: Byli v době, o které pojednává 2. Samuelova 21:20, lidé se šesti prsty běžní?

Odpověď: Jsou velmi vzácní, stejně jako dnes. Plinius Starší však ve svém díle „Přírodopis“ (kniha 11, kapitola 43), které napsal mnohem později, vypráví o básníkovi Volcatiovi a dcerách Horatia, kteří všichni měli na každé ruce šest prstů.

Více informací najdete na https://claudemariottini.com/2008/08/07/sedigiti/.

Otázka: Proč je 2. Samuelova 22:1–51 téměř stejná jako Žalm 18?

Odpověď: 1. kniha Samuelova obsahuje na začátku Hanninu díkůvzdávací píseň a 2. kniha Samuelova obsahuje na konci Davidovu díkůvzdávací píseň. Je vhodné, že je zde Davidův žalm zařazen jako Davidovo shrnutí svého života, končící crescendem chvály Bohu. Jsou téměř stejné. Buď měl David dřívější a pozdější verzi, nebo alespoň jedna z nich byla parafrází té druhé.

Doktrína neomylnosti znamená, že Bůh nám původně sdělil pravdu bez chyby a že byla zachována bez významných chyb. Na tuto otázku lze z hlediska neomylnosti nahlížet ze tří úhlů pohledu.

1. Možná 2. Samuelova 22 i Žalm 18 bezchybně zachovávají dvě různé verze Davidových přesných slov.

2. Ať už se jedná o přesná slova či nikoli, obě verze zachovávají stejné pravdy o Bohu a odrážejí Davidovo srdce vůči Bohu.

3. Ačkoli k těmto rozdílům mohly přispět chyby opisovačů, nemuselo tomu tak nutně být. Originály se mohly lišit; přesně parafrázovaná pravda je stále neomylnou pravdou.

Otázka: Jaký význam má v 2. Sam. 22:2–5 každá z metafor, v nichž je Bůh označen jako skála, pevnost, vysvoboditel, štít, roh mé spásy, útočiště a zachránce?

Odpověď: Tento seznam slouží jako stručné shrnutí zbytku kapitoly. Ačkoli se tyto metafory částečně překrývají, každá z nich představuje odlišnou charakteristiku Boha a našeho vztahu k Němu. První čtyři zdůrazňují Boží „neotřesitelné“ vlastnosti a poslední tři zdůrazňují Boží „aktivní, působící“ vlastnosti.

Skála (viz také Deuteronomium 32:4; 1. Samuelova 2:2): Můžeme se na Boha spolehnout, můžeme stát na Božích slibech místo na pohyblivém písku a můžeme stavět na Boží věrnosti.

Pevnost: Bůh je naší ochranou před zlými silami a před tím, co nám život přináší. Zatímco armáda může podlehnout početnější armádě, armáda v pevnosti dokáže odrazit armádu dvakrát či třikrát větší. Neznamená to, že nás Bůh nutně vyvede z obtížných situací – i když to také dokáže –, ale Bůh nás těmito obtížnými situacemi provede. Jak pevnost v Jeruzalémě, tak jeskyně v Adullamu byly nazývány pevnostmi.

Vysvoboditel: Když jsme uprostřed bitvy, nebo dokonce když v ní prohráváme, Bůh je mocný a může nás z toho vysvobodit.

Štít: Jako součást Boží výzbroje nás štít chrání před údery a před „planoucími šípy toho zlého“ (Efezským 6:16).

Roh mé spásy (a 1. Samuelova 2:1): Rohy jsou tvrdé a zvířata je používají k obraně i jako útočnou zbraň. Píseň Anny v 1. Samuelově 2:1,10 také zdůrazňuje „roh“.

Pevnost: Pevnost je místo, které lze bránit, nebo úkryt, kam se skupina může uchýlit, aby se ochránila. Může to být vrchol hory, nebo skryté místo, jako například jedna z mnoha jeskyní, v nichž se David mohl skrývat.

Spasitel: Pokud jsme již poraženi, již prodáni do otroctví, Bůh nás z toho může zachránit. Ať už jde o otroctví závislosti, nebo o hřích obecně, Bůh může své děti z toho zachránit.

Můžeme být vděční za to, co Bůh učinil v minulosti, spoléhat se na Něho v přítomnosti a důvěřovat Mu a vkládat v Něho naději pro budoucnost. Nevíme, co nám budoucnost přinese, ale víme, Kdo ji drží v rukou.

Otázka: Proč je v 2. Sam. 22,5 metafora vln tak výstižná?

Odpověď: Když se díváte na vlny z břehu, vypadá to, jako by se snažily překročit hranice moře, a nikdy v tom nepřestávají. Nikdy se jim to však nepodaří.

Otázka: Jak je smrt ve 2. Sam. 22:6, Žalmu 91:3 a Žalmu 116:3 podobná lovci, který nastražuje pasti?

Odpověď: Tento obraz znázorňuje, že smrt nastražuje smrtící pasti, do nichž má někdo spadnout. Mohou to být fyzické pasti, které přinášejí fyzickou smrt, nebo rafinovanější pasti, které ničí váš duchovní život a svědectví.

Otázka: Zachrání Bůh podle 2. Sam. 22,7 věřící vždy z úzkosti?

Odpověď: Stručně řečeno: ne, ne a ano.

Ne, David se bál o svůj vlastní život kvůli vzpouře Absaloma. Davidovi se zlomilo srdce, když viděl umírat své děti – Amnona, první dítě Batšeby, a Absaloma. David se ocitl v úzkosti jako důsledek svého hříchu, jak prorokoval Nátan ve 2. Samuelově 12:1–14.

Ne, David se nacházel ve velkém utrpení, když prchal před Saulem, i když to nebylo způsobeno žádným hříchem z Davidovy strany.

Ano, Bůh byl s Davidem během toho všeho a Bůh Davida zachránil. Věřícímu se nestane nic jiného než to, co Bůh dovolí. I když jsou věřící mučeni a umučeni a jejich děti jim jsou odňaty, Bůh tam bude a bude v těchto obtížných situacích působit.

Otázka: Proč a jak David ve 2. Samuelově 22:8–16 použil všechny tyto antropomorfní metafory?

Odpověď: David věděl, že tyto metafory nejsou doslovné, ale tyto obrazy boje a bitvy měly pro Davida i pro izraelský lid jeho doby velký význam. Je v pořádku uvažovat o Bohu antropomorfně, pokud si uvědomujete, že Bůh je mnohem více než jen člověk. Je vzrušující si uvědomit, že Bůh touží nás zachránit a vysvobodit neméně, než jak to tyto obrazné výrazy ukazují. Tato silná důvěra v Boha, že zachrání Davida ze situací, které by jinak byly beznadějné, je vzrušujícím kontrastem k křesťanství bez závazků a bez odvahy, které dnes někteří praktikují. Pokud k uskutečnění svých plánů Boha nepotřebujete a zdá se, že všeho, po čem toužíte, můžete dosáhnout, aniž by Bůh cokoli dělal, pak jsou vaše plány možná příliš skromné. Zanechte svých plánů a přijměte Boží plány pro vás. Některé z nich mohou být stejné jako ty, které jste měli dříve, a jiné vás možná překvapí.

Boží hromobití zde však není antropomorfní. Bůh skutečně seslal hrom na Filištínce v 1. Samuelově 7:10–11.

Otázka: Dělá Bůh ve 2. Samuelově 22:21,25 věci tak, aby odměňoval lidi podle jejich spravedlnosti?

Odpověď: Zdá se, že Bůh nepovažoval Davida za vraha a cizoložníka. Bůh považoval Davida za pokání činícího a odpuštěného, bývalého vraha a bývalého cizoložníka.

Pokud může být Davidovi odpuštěno a může být očištěn od svých velkých hříchů, pak je naděje i pro nás. David činil pokání a ztratil touhu hřešit v těchto oblastech, a skrze Boha je naděje i pro všechny, kdo k Němu přicházejí.

Otázka: Co se ve 2. Samuelově 22:21–27 říká o Davidových skutcích?

Odpověď: Ačkoli Bůh byl s Davidem již dlouho předtím, než David zabil Goliáše, většina těchto událostí se stala tehdy nebo později. David vypráví o Božích požehnáních, která mu Bůh dal, nikoli jako o předpokladech ke spasení, ale jako o plodech spasení. Jakmile jste spaseni, požíváte plody spasení již zde na zemi? Není to jisté; záleží na tom. Budete je požívat, pokud zůstanete blízko Bohu a budete Mu věrně poslouchat. Je však na vás, zda budete následovat Boží vedení ve svém životě, či nikoli. David jako věřící musel i ve 2. Samuelově 22:7 volat k Bohu; totéž platí i pro nás.

Otázka: Proč David ve 2. Samuelově 22:22–23 řekl, že se od Boha neodvrátil, když se od něj ve skutečnosti odvrátil?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit dva body.

David se nikdy neodvrátil v tom smyslu, že vždy věřil v Boha a chtěl Mu sloužit.

David se sice od Boha odvrátil ve svém poměru s Batšebou a vraždě Uriáše, ale pokání činil a vrátil se. Bůh mu odpustil a ačkoli se David nevyhnul kázni a následkům, Bůh ho považoval za spravedlivého a za toho, kdo nezhřešil. Podobně i když se věřící odvrátí od Boha a později činí pokání, je mu zcela odpuštěno. Nicméně kázeň a následky mohou přetrvávat.

Z Davidovy chyby bychom si měli vzít drahocenné ponaučení o tom, kolik zla může král a Boží služebník napáchat, když ztratí kontakt s Bohem. David možná nebyl arogantní, ale byl natolik pyšný, že si myslel, že Boží pravidla se na něj již nevztahují.

David byl Bohu věrný, až na ten jediný případ, kdy se dopustil zrady. V poslední fázi Davidova života, kdy se většina lidu spolu s Absalomem proti němu vzbouřila, po Absalomově smrti a poté, co se lid vrátil k Davidovi jako ke králi, mohl i David pohlédnout na mnoho lidí kolem sebe a na své poddané a uvědomit si, že i oni se k němu kdysi všichni chovali zrádně.

Otázka: Proč se Bůh ve 2. Samuelově 22:26–27 jeví jako milosrdný i prozíravý?

Odpověď: Bůh je milosrdný i prozíravý. Bůh je milosrdný k těm, kdo činí pokání a přicházejí k Němu. Ostatním Bůh dává ochutnat jejich vlastní lstivost, jak ukazují Jób 5:13; Lukáš 20:23, 1. Korinťanům 3:19 a 2. Korinťanům 12:16. Máme být „prohnaní jako hadi a nevinní jako holubice“, jak říká Matouš 10:16.

Otázka: Proč chce Bůh ve 2. Samuelově 22:28 srazit pyšné?

Odpověď: Můžeme vidět dva důvody.

1. Pýcha člověka je hřích (1. Janův 2:16) a Bůh nenávidí hřích. Proč by se však Bůh zde zaměřoval konkrétně na pýchu a ne na jiné hříchy?

2. Pýcha není ani tak jednotlivý čin, jako spíše chronický postoj, který odděluje lidi od Boha. Bůh je milosrdný, když lidem odnímá pýchu, protože pýcha může bránit lidem v důvěře v Boha, jak ukazuje Přísloví 30:8–9.

Otázka: Je postoj popsaný ve 2. Samuelově 22:38–43 vhodný pro věřící v době Nového zákona?

Odpověď: Z osobního hlediska ne, ale z duchovního hlediska ano. David použil téměř všechna slova, která v hebrejštině existovala, aby popsal zničení svých nepřátel. Měli bychom být ke svým nepřátelům stejně neúprosní; ale našimi nepřáteli nejsou lidé. Našimi nepřáteli jsou hřích – v nás samých i v druhých – a zlé síly. Pokud jde o lidi, Ježíš nám přikázal milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují (nikoli proti nim).

Otázka: Jaké by mělo být pořadí vět ve 2. Sam. 22:45 a Žalmu 18:44?

A: Oba verše obsahují přesně tytéž dvě fráze, pouze v obráceném pořadí. V hebrejské poezii se však často využívá symetrie a chiastické struktury. I když je možné, že David měl dvě různé verze tohoto chvalozpěvu, je pravděpodobnější, že se jedná o stejnou verzi a že pořadí ve Žalmu 18:44 je správné.

Q: Jak máme zpívat (nebo nezpívat) naši vítěznou píseň ve 2. Sam. 22:51?

A: Měli bychom zpívat svou vítěznou píseň i v našem životě, každý den. Na tom, jak dobře umíme zpívat, nezáleží, a i když je někdo němý, může svou vítěznou píseň zpívat stejně dobře. Svou vítěznou píseň zpíváme tím, jak vyjadřujeme svou lásku k Bohu tím, že zůstáváme blízko Němu, milujeme Ho a posloucháme Ho. Jako věřící v Pána nám Bůh skrze Ducha Svatého dal moc být vítězi, kteří v našem životě přemáhají hřích, zklamání, strach a zlobu. Bojujeme také proti zlým silám a porážíme je, když sdílíme evangelium, přivádíme lidi k Pánu, činíme z nich učedníky a staráme se o stádo.

Tak jak vám to zpívání jde?

Otázka: Co je zajímavého na verších 2. Sam. 23:1–7?

Odpověď: Tyto verše tvoří v hebrejské poezii zvláštní druh symetrie zvaný chiasmus.

2. Sam. 23:1b–e David o sobě mluví jako o „něm“

— 2. Sam. 23:2–3ab David o sobě mluví jako o „já“

— — 2. Sam. 23:3cd–4 Hovoří Hospodin

— 2. Sam. 23:5 David o sobě mluví jako o „já“

2 Sam 23:6–7 David hovoří o zlých lidech jako o „oni“

Mimochodem, David o sobě mluvil ve třetí osobě také ve 2. Samuelově 7:20.

Otázka: Jak by se lišil Davidův život v 2. Samuelově 23:1–7, kdyby nikdy nebyl pomazán za krále nebo kdyby nikdy nezabil Goliáše?

Odpověď: David žasne nad směrem, kterým Bůh vedl jeho život, a nad tím, jak Bůh byl s ním po všechna ta léta. David byl věrný a zbožný pastýřský chlapec. Následoval Boha, ale „méně výrazným způsobem“. Poté, co byl povýšen na krále, sloužil David velmi vlivným a významným způsobem. Dobré skutky, které vykonal, byly zveličovány a on byl mezi lidmi velkým svědkem pro Boha. Ale i Davidovy chyby byly zveličovány; a mnoho lidí ztratilo k Davidovi úctu poté, co si vzal Uriášovu ženu a nechal Uriáše zabít. Bůh možná nechce, aby někteří z Jeho služebníků zastávali role s velkým dopadem, protože jejich hříchy a nedostatky by způsobily příliš mnoho problémů. Spolupracujte s Duchem Svatým a snažte se ze svého života vymýtit vše, co by vás činilo nevhodnými pro to, aby vás Bůh mohl více používat.

David věděl, že když se někdo ohlédne za jeho životem, uvidí člověka, který měl své chyby a udělal několik velkých omylů. Bůh však mohl vidět člověka, který vždy činil pokání a vracel se k Němu.

Otázka: Jak to, že ve 2. Samuelově 23:8–39 se hovoří o Davidových „třech“ a „třiceti“, když jich ve skutečnosti bylo 37?

Odpověď: Nejedná se o žádný omyl v počítání, protože 2. Samuelova 23:39 výslovně uvádí, že jich bylo 37. „Třicet“ mohlo být označením pro Davidovu nejvybranější skupinu ctěných vojáků, ale jakmile jeden padl v boji, přibyl další, jako například Asahel ve 2. Samuelově 23:24 a Uriáš ve 2. Samuelově 23:39. Podobně v pozdějších dobách měli Peršané 10 000 „nesmrtelných“, pěšáků, kteří vypadali jako nesmrtelní, protože se zdálo, že jsou odolní proti šípům, když šli do boje oděni v lehkých tunikách. Tyto tuniky skrývaly brnění pod nimi. Když byl nějaký „nesmrtelný“ zabit, byl vybrán jiný, aby zaujal jeho místo.

Otázka: Kdo v 2. Samuelově 23:8–39 nápadně chybí na tomto seznamu a proč?

Odpověď: Chyběl Joáb; a to záměrně. Abišaj byl na seznamu ve 2. Samuelově 23:18 a Asahel byl na seznamu ve 2. Samuelově 23:24, a oba byli výslovně označeni jako Joábovi bratři, což ještě více zdůrazňuje, že Joáb tam nebyl. Na seznamu je dokonce i Eliam, syn Absalomova rádce Achitofela. Ale samotný Joáb, ačkoli také vykonal mnoho velkých činů, nebyl na tomto seznamu poctěn. Joáb se přímo vzepřel Davidovi, když zabil Abnera, poté Davidova syna Absaloma a později zrádně zavraždil Amasu. Joáb upřednostňoval dobrý výsledek před čestným způsobem, jak tohoto výsledku dosáhnout, a proto je správné, že zde nebyl poctěn.

Otázka: Je v 2. Sam. 23:8–39 správné vyzdvihovat věřící, kteří dobře sloužili, nebo ne?

Odpověď: Dalo by se argumentovat, že je dobré je povzbuzovat a povzbuzovat i ostatní, aby šli v jejich stopách. Na druhou stranu by se dalo namítnout, že by to v nich mohlo vyvolat pokušení k pýše; a stejně by to neměli dělat kvůli poctě. Nechme tedy všechny zůstat co nejvíce v anonymitě. Ačkoli však existují pádné argumenty na obou stranách, Bůh na tuto otázku odpovídá ve Filipským 2:29, kde Pavel říká filipské církvi, aby ctila lidi jako Epafrodita, který při službě Bohu téměř zemřel na nemoc. Apoštol Jan také uctil Demetria ve 3. Janově 12.

Otázka: Zabil v 2. Samuelově 23:8 Tachmonita 800 mužů, nebo zabil v 1. Paralipomenon 11:11 Hachmonita 300 mužů?

Odpověď: Tento rozdíl v názvu, který spočívá v jediném písmenu, je pravděpodobně chybou opisovače. Ačkoli by se chyba mohla vyskytovat buď ve 2. knize Samuelově, nebo v 1. knize Paralipomenon, je pravděpodobnější, že se jedná o 2. knihu Samuelovu, protože ta obsahuje nejvíce opisovacích chyb ze všech knih Starého zákona. Komentář „Bible Knowledge Commentary: Old Testament“ na str. 604 uvádí, že v hebrejštině vypadají čísla 300 a 800 podobně.

Otázka: Byli Izraelité ve 2. knize Samuelově 23:11 vysvobozeni na poli s čočkou, nebo na poli s ječmenem, jak uvádí 1. kniha Paralipomenon 11:13?

Odpověď: Existují dvě možnosti.

1. Mohlo se jednat o dvě různé události.

2. Je pravděpodobné, že šlo pouze o jednu událost a zde se jedná o opisovatelskou chybu. Podle knihy *When Critics Ask* (str. 177) jsou hebrejská slova pro ječmen a čočku velmi podobná.

Otázka: Proč David ve 2. Samuelově 23:16 vylil vodu?

Odpověď: David chtěl ukázat, že si cení obětí svých vojáků více než uhašení své vlastní žízně. To je znak vůdce, který si zaslouží úctu a loajalitu. O několik století později, když Alexandr Makedonský vedl svou armádu přes území dnešního Íránu, udělal totéž.

Otázka: Kdo byli ti dva „moábští hrdinové“ ve 2. Sam. 23:20?

Odpověď: Hebrejské slovo je ariel, které některé překlady překládají jako „muži podobní lvům“. Arabové a Peršané nazývali statečné válečníky „Ariel“, neboli lvi Boží.

Otázka: Byla některá z těchto jmen zmíněných ve 2. Samuelově 23:25–32 nalezena archeology?

Odpověď: Ano, i když se s největší pravděpodobností jednalo o jiné osoby se stejným jménem. Jména Helez ve 2. Samuelově 23:26 a Eliahba (což znamená „Bůh skrývá [novorozené dítě]“) ve 2. Samuelově 23:32 byla nalezena na hebrejských pečetích podle Avigada, Hebrew Bullae, str. 53, 57.

Otázka: Proč je ve 2. Samuelově 23:39 zmíněn Uriáš Hetejský, když byl Uriáš zabit ve 2. Samuelově 11:17, 24?

Odpověď: Jedná se o seznam všech, kteří byli Davidovými důstojníky, nikoli pouze těch, kteří v té době ještě žili.

Otázka: Kdy bylo provedeno sčítání lidu zmíněné ve 2. knize Samuelově 24:1?

Odpověď: 2. kniha Samuelova to neuvádí a některé části této knihy nejsou seřazeny chronologicky. 1. kniha Paralipomenon 21 však naznačuje, že sčítání lidu proběhlo až velmi pozdě v Davidově vládě, těsně předtím, než David dal Šalomounovi pokyny k výstavbě chrámu.

Q: Jak velká byla Davidova říše ve svém největším rozsahu, jak je uvedeno ve 2. Samuelově 24:1?

Odpověď: Mělo rozlohu asi 30 000 čtverečních mil, což odpovídá přibližně rozloze amerického státu Maine. Bylo menší než egyptská, chetitská, asyrská a babylonská říše v dřívějších i pozdějších dobách. V Davidově době však byly všechny tyto ostatní země vojensky slabé nebo rozdělené.

Otázka: Proč se v 2. Samuelově 24:1 Bůh rozhněval na Izrael kvůli sčítání bojeschopných mužů?

Odpověď: Písmo neříká, proč se Bůh rozhněval; je však velmi pravděpodobné, že to bylo kvůli sklonu k pýše a sebevelebení. Ještě před jednou generací byli Izraelité volným seskupením kmenů podrobených Filištínům. Nyní se na krátkou dobu stali jednou z nejmocnějších blízkovýchodních velmocí východně od Egypta. Jak ukazuje 2. Samuelova 22:28, Bůh chce ponížit pyšné. Tento sčítání lidu by mohlo být náznakem toho, že byli pyšní na sebe, na svůj počet a na svou vojenskou sílu.

Všimněte si, že sčítání lidu se ve starověku používalo pro účely vojenské služby a daní. Larry Richards také ve své knize „735 Baffling Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 735 záhadných biblických otázek), str. 117, poznamenává, že národní vůdce nemůže činit rozhodnutí, která by neměla dopad na jeho lid.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 24:1 Bůh vedl Davida k tomu, aby spočítal Izrael?

Odpověď: 2. Samuelova 24:1 říká, že Bůh se rozhněval na Davida a Izrael, pravděpodobně kvůli jejich pýše z vojenských úspěchů. Pro dobro Izraele tedy Bůh chtěl, aby byli pokořeni. Jaký prostředek Bůh použil? Bůh výslovně přiměl Satana, aby Davida svedl k sčítání Izraele, i když lidé jako Joáb si uvědomovali, že je to špatné (2. Samuelova 24:3; 1. Paralipomenon 21:3–4), protože to bylo činěno z pýchy a ne z víry. Poté, co David podlehla pokušení, dal mu Bůh na výběr mezi trestem v podobě hladomoru, moru nebo útěku před nepřáteli (1. Paralipomenon 21:12). Vidíme, že by nebylo příliš užitečné, kdyby je Bůh trestal za jejich pýchu, pokud by neměli ponětí, za co jsou trestáni. Davidovo jednání, které pravděpodobně odráželo národní sebevědomí mnoha Izraelitů, všem názorně ukázalo, za co ten trest byl.

I dnes se někdy stává, že křesťané, kteří jsou Bohu poslušní, mohou stále hřešit tím, že se pyšní sami sebou, místo aby byli vděční za Boží milosrdenství a milost. Nemáme nic dobrého, žádnou schopnost ani talent, kromě toho, co nám Bůh dal.

Otázka: V 2. Sam. 24:1, byl to Bůh, kdo vedl Davida k tomu, aby provedl sčítání lidu v Izraeli, nebo to byl Satan, jak uvádí 1. Kron. 21:1?

Odpověď: Obojí je správné. Satan byl bezprostřední příčinou a Bůh dovolil Satanovi, aby Davida tímto způsobem pokoušel, aby odhalil pýchu, kterou David i celý národ měli. Bůh mohl Davidovi říci, aby to nedělal, ale neudělal to; zkoušel, jak se David zachová. David se zřejmě nemodlil, aby požádal Boha o vedení.

Někteří lidé si myslí, že jakmile se člověk stane křesťanem, démoni na něj již nemají žádný vliv. To není pravda. Démoni nemohou věřící posednout, ale stále je mohou pokoušet a utlačovat. – Zeptejte se třeba Joba.

Hebrejské slovo pro „pohnout“ je v obou verších stejné. Bůh a Satan zde jednali ve shodě. Abychom tomu porozuměli, musíme pochopit nauku o souběžnosti. Nejprve si tuto nauku obecně vysvětlíme a poté se podíváme, jak se v tomto případě uplatňuje.

Pět bodů doktríny souběžnosti

1. Bůh vše proplétá dohromady jako součást svého plánu (Efezským 1:11; Přísloví 16:4).

2. Některé věci, jako například hříšné skutky, si Bůh nepřeje (Jeremiáš 7:31; 19:5; Matouš 23:37).

3. I to zlo, které lidé plánují a páchají, Bůh často nejen dopouští, ale dokonce zamýšlí, aby bylo použito k dobru (Genesis 50:18–20; Římanům 8:28) a k Jeho slávě (Římanům 9:17–18).

4. Navíc Bůh dokonce aktivně přispívá k tomu, aby lidé mohli páchat zlo, které by rádi páchali. Například když někdo úmyslně neuposlechne Boha a zatvrdí své srdce, Bůh někdy jeho srdce ještě více zatvrdí, jak to učinil u faraóna (Exodus 7:13; 8:19; 9:7, 9:34–35; 10:20, 27; 14:8).

5. Bůh nikdy nečiní zlo ani lidi nepokouší (Jakub 1:13), ale k dosažení svých cílů používá různé prostředky, dokonce i samotného satana (2. Paralipomenon 18:18–22).

Ve 2. Samuelově 24:1 a 1. Paralipomenon 21:1 se Bůh rozhodl, že David a Izraelité odhalí svou pýchu, aby se s ní Bůh mohl vypořádat. Bůh byl v konečném důsledku zodpovědný za to, že „pohnul“ Davida k sčítání Izraele, a to tím, že svěřil Satanovi bezprostřední odpovědnost za to, aby Davida k tomu přiměl. Jelikož Bůh vše řídí podle svého plánu, jak trefně poznamenal jeden křesťan, je Satan v konečném důsledku pouze neochotným služebníkem Nejvyššího Boha.

A konečně, pokud se vám nelíbí skutečnost, že Bůh k dosažení svých cílů používá všech prostředků, nejen těch dobrých, můžete to probrat s Bohem. Smyslem této diskuse není říkat, jak by se Bůh podle našeho názoru „měl chovat“. Spíše jde o to stručně nastínit, co se Bůh rozhodl nám o sobě ve svém slově ukázat.

Otázka: Ve 2. Samuelově 24:1–10 se zdálo, že si David neuvědomoval, že zhřešil a podlehl své pýše, než dokončil sčítání lidu ve verši 10, a to i přesto, že ho Joáb předem varoval. Proč se stává, že lidé mohou jednat z pýchy nebo arogance, a přesto si vůbec neuvědomují, že tak činí?

Odpověď: Vše se dá shrnout do jednoho slova: racionalizace. David mohl snadno ospravedlnit nutnost sčítání lidu, a to jak z důvodu výběru daní, tak i proto, aby získal rovnoměrný podíl bojeschopných mužů z každého místa. Samozřejmě to byla doba míru, takže v tu chvíli neprobíhaly žádné války. Byla to doba prosperity, kdy ostatní národy platily tribut; proč tedy David potřeboval lidem ukládat vyšší daně?

Skutečnost, že pro tento krok lze uvést pádné důvody, však nevyvrací fakt, že by to mohlo živit jeho pýchu. Vždy si pamatujte, že bez Boha je naše srdce od přírody zlé a obvykle pyšné. Když pocítíte ten příjemný „příval“ radosti, když je naše pýcha uspokojena, zvažte, zda se tomu můžete úplně vyhnout.

Pamatujte, že naším nejvyšším cílem je být Božím dítětem a služebníkem a navěky Ho uctívat v nebi. Měli bychom vždy toužit po tom, aby veškerá sláva patřila Jemu, a ne nám samotným.

Otázka: Byl výsledek sčítání lidu v 2. Sam. 24:9 800 000 v Izraeli a 500 000 v Judsku, nebo to bylo 1 100 000 v Izraeli a 470 000 v Judsku, jak uvádí 1. Kron. 21:5–6?

Odpověď: Existují dvě různé odpovědi a obě by mohly být správné.

Chyba opisovače: V jednom verši by mohla být chyba opisovače.

Obě jsou správné: Je také možné, že obě jsou správné, protože celkové počty se vztahovaly k různým skupinám. Čísla v 1. knize Paralipomenon 21:5–6 nezahrnují Levity a Benjamínce. Čísla ve 2. knize Samuelově 24:9 mohou zahrnovat také 288 000 mužů stálé armády zmíněných v 1. knize Paralipomenon 27:1–15 a 12 000 mužů v Jeruzalémě a ve městech s bojovými vozy (2. kniha Paralipomenon 1:14). Dále 2. Samuelova 6:1 zmiňuje 30 000 vyvolených mužů. Jedním z možných řešení je, že 1 100 000 – 288 000 – 12 000 = 800 000 a 500 000 – 30 000 = 470 000.

Otázka: Proč v 2. Samuelově 24:10–12 Bůh zabil Izraelity za Davidův hřích, místo aby zabil Davida?

Odpověď: David si zřejmě kladl stejnou otázku ve 2. knize Samuelově 24:17. Ačkoli to Písmo přímo neuvádí, existuje řada možných důvodů, které lze kombinovat.

David se ještě musel poučit o důsledcích své pýchy na svou pozemskou moc, i když již činil pokání.

Lid měl podobnou pýchu a i on se z toho musel poučit.

Budoucí generace by tak měly příležitost poučit se z toho, jakou závažnost přikládá Bůh hříchu pýchy.

Možná byli někteří z Davidových vojáků ve skutečnosti andělé v přestrojení a Satan chtěl, aby byli spočítáni, buď aby odhalil, že to nejsou obyčejní lidé, nebo aby donutil Boha je odstranit. Bůh je odstranil tím, že je nechal „zemřít“ v morové ráně.

Mimochodem, epidemie nemoci v určité oblasti nikdy netrvá pouhé tři dny, pokud se jedná pouze o přirozenou morovou ránu.

Poučení, které si z toho můžeme vzít, je, že Bůh může trestat, jak se Mu zlíbí, a není povinen nám sdělovat, proč zvolil jednu formu trestu namísto jiné.

Otázka: Bylo v 2. Sam. 24:13 sedm let hladomoru, nebo podle 1. Kron. 21 tři roky?

Odpověď: Existují dvě možné odpovědi.

Bůh ustoupil: Zaprvé, Bůh nikdy neřekl, že bude sedm let hladomoru. Bůh se spíše nejprve Davida zeptal na možnost sedmi let hladomoru. Později Bůh Davidovi nabídl možnost zkrátit jej na tři roky.

Chyba opisovače: Pravděpodobnější odpovědí je, že došlo k chybě opisovače. Některé rukopisy uvádějí ve 2. Samuelově 24:13 tři roky. BSB se zde řídí Septuagintou a uvádí „tři roky“, přičemž v poznámce pod čarou uvádí, že hebrejský text uvádí sedm.

Otázka: Proč by se David ve 2. Samuelově 24:14 rozhodl odevzdat se do Božích rukou, když Židům 10:31 říká, že je to velmi strašná věc?

Odpověď: David, jako věřící, si zvolil Boží trest v podobě moru namísto meče nebo hladomoru. Židům 10:31 hovoří o jiné situaci, o konečném soudu, a ten bude pro nevěřící velmi strašný.

Otázka: Jak se v 2. Sam. 24:16 Bůh litoval?

Odpověď: Boží zjevená vůle vůči nám může vypadat jinak, když se změníme a činíme pokání. Odpověď najdete v diskusi k Genesis 6:6 a Genesis 20:3–6.

Otázka: Byl ve 2. Samuelově 24:16–17 anděl smrti viditelný?

Odpověď: 2. Samuelova 24:17 výslovně uvádí, že David uviděl anděla Hospodinova na Araunově mlátící ploše. Avšak ve 2. Samuelově 24:20 Arauna uviděl Davida a jeho úředníky a zmateně se zeptal, proč přišli na jeho mlátící plochu. Arauna tedy zřejmě nemohl anděla Hospodinova vidět. Písmo neuvádí, kdo další mohl anděla Hospodinova vidět a kdo ne.

Otázka: Zaplatil David v 2. Samuelově 24:24 Araunovi 50 šekelů stříbra za voly a mlátící dvor, nebo zaplatil David Araunovi 600 šekelů zlata za celý pozemek?

Odpověď: Platí obojí. Těch 600 šekelů zlata bylo za pozemek (bez volů a mlátícího dvora) a těch 50 šekelů bylo za voly a mlátící dvůr. Encyklopedie biblických obtíží na str. 190 poukazuje na to, že mlátící dvor obvykle nebyl velký a že mlátící dvor i s voly by neměly hodnotu o mnoho vyšší než 50 šekelů stříbra. Mimochodem, jeden šekel zlata měl hodnotu asi dvanáctkrát vyšší než jeden šekel stříbra.

Otázka: Jaké verše z 2. knihy Samuelovy se nacházejí v Svitcích od Mrtvého moře?

Odpověď: Celkově je v Svitcích od Mrtvého moře zachováno následujících 294 veršů z 695 veršů 2. knihy Samuelovy (42,3 %).

2 Sam 2:5–16, 25–27, 29–32; 3:1–8, 23–29; 4:1–4, 9–12; 5:1–16 (kromě 5:4–5); 6:2–9, 12–18; 7:23–29; 8:2–8; 10:4–7,18–19; 11:2–12,16–20; 12:4–5,8–9,13–20,30–31; 13:1–6,13–34,36–39; 14:1–3; 7–33; 15:1–15, 27–31; 16:1–2, 11–13, 17–18, 21–23; 18:2–7, 9–11; 19:7–12; 20:2–14, 23–26; 21:1–2, 4–6, 15–18; 22:30–51; 23:1–6, 7, 9–12; 24:16–20.

Otázka: Kteří raní autoři odkazovali na 2. knihu Samuelovu?

Odpověď: Zde jsou autoři z doby před nicejským koncilem, kteří odkazovali na verše z 2. knihy Samuelovy nebo na ně naráželi. 1. a 2. kniha Samuelova se tehdy nazývaly 1. a 2. kniha Královská.

Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) cituje 2. knihu Samuelovu 7:14, kde Nátan promlouvá k Davidovi. Dialog s Židem Tryfonem, kap. 118, str. 258.

Meleto/Melito ze Sardis (170–177/180 n. l.) ve svém dopise Onésimovi zmiňuje „čtyři knihy království“ [1. a 2. kniha Samuelova, 1. a 2. kniha Královská] mezi knihami Starého zákona. O Velikonocích, str. 72. Zachováno v Eusebiově Církevních dějinách, kniha 4, kap. 26.

Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) cituje 2. Samuelovu 11:27 a 2. Samuelovu 12:1. Irenej, Proti herezím, kniha 4, kap. 27, s. 498.

Tertullian (198–220 n. l.) naráží na 2. knihu Samuelovu 11 a 12 v souvislosti s Uriášem. O skromnosti, kap. 6, str. 79

Tertullian (198–220 n. l.) označuje Nátana ve 2. knize Samuelově 7:22 jako „v První knize královské“. Pět knih proti Marcionovi, kniha 3, kap. 20, str. 339

Origenes (240 n. l.) odkazuje na 2. knihu Královskou (což by odpovídalo 2. knize Samuelově). Komentář k Písni písní, prolog, str. 49

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) rozebírá 2. Samuelovu 7:4, 5, 12–16 jako 2. knihu Královskou. Cypriánovy spisy, spis 12, první část, kap. 15, str. 511.

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) zmiňuje „2. knihu Královskou“ a odkazuje na 2. knihu Samuelovu 7:4, 5, 12–14, 16. Božské instituce, kniha 4, kap. 13, str. 113.

Od Niceje po Efez (325–431 n. l.)

Afrahat Syrský (337–345 n. l.) naráží na 2. knihu Samuelovu.

Život Antonína (356–362 n. l.) odkazuje na 2. knihu Samuelovu.

Athanasius (367 n. l.) zmiňuje „Čtyři knihy králů“ při výčtu knih Starého zákona. Velikonoční list 39, kap. 4, str. 552.

Synopsis Scripturae Sacrae (350–370 n. l.)

Efraim Syrský (350–378 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) (implicitně)

Ambrož Milánský (370–390 n. l.) cituje z 2. knihy Samuelovy.

Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.) naráží na 2. knihu Samuelovu.

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) naráží na 2. knihu Samuelovu 12:15–16. V díle O kajících, kap. 9.2, str. 80

Řehoř z Nyssy (cca 356–397 n. l.) odkazuje na 2. knihu Samuelovu.

Rufinus (374–406) Komentář k Apoštolskému vyznání víry

Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Starého zákona. Konkrétně se zabývá knihami Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Pentateuch, Jób, Ješua, syn Nave [Jozue], Soudců, Rút, Samuelových knih (2 knihy), dvanácti proroků, Ozeáše, Joela, Ámose, Obadja, Jonáše, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ester, Ezdráš, Nehemiáš. Dopis 53, kap. 7–8, s. 99–101.

Epifanius ze Salamisu (373–420 n. l.)

Jan Zlatoústý (-407 n. l.) cituje 2. Samuelovu 12:7–9 jako Boží slova v „Kázáních na Matouše“, kázání 75.5, str. 455

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.) odkazuje na 2. knihu Samuelovu 15:16–17. Obrana proti pelagiánům, kap. 2, s. 117

Kartáginský koncil (393–419 n. l.)

Sulpicius/Sulpitius Severus (363–420 n. l.) odkazuje na 2. knihu Samuelovu jako na „Knihu králů“ ve svém díle „Historie“, kniha 1, kap. 46, str. 93

Augustin z Hippa (338–430 n. l.) cituje 2. knihu Samuelovu 7:14, 15 jako část z Knihy Samuelovy ve spise „O Božím městě“, kniha 17, kapitola 9, str. 349

Augustin z Hippa (338–430 n. l.) odkazuje na 2. knihu Samuelovu jako na Písmo v díle „Komentář k Žalmům“, str. 412

Jan Cassian (419–430 n. l.) (implicitně)

Mezi heretickými a apokryfními spisy

Pseudo-Metoděj (270–311/312 n. l.) naráží na 2. knihu Samuelovu 7:7. „Projev Simeona a Anny“, kap. 1, str. 383

Theodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.)

Po Nicejském koncilu se objevují i další autoři.

Otázka: Jaké jsou ve 2. knize Samuelově některé rozdíly v překladu mezi hebrejským textem a řeckou Septuagintou?

Odpověď: 1. a 2. kniha Samuelova a 1. a 2. kniha Královská se v Septuagintě nazývají 1., 2., 3. a 4. kniha Královská. Zaměříme-li se především na 23. kapitolu a část 24. kapitoly, první variantou je masoretský text a druhou Septuaginta, není-li uvedeno jinak.

2. Sam. 1:12 „Hospodin“ (masoretský text) vs. „Juda“ (Septuaginta)

2 Sam 1:18 „kniha Jášar“ (masoretský text) vs. „kniha písně“ (Septuaginta. Toto pravděpodobně pochází z hebrejského slova pro píseň hsyr namísto Jášar hysr).

2 Sam 3:18 „On promluvil“ (masoretský text) vs. „Neboť Hospodin promluvil“ (mnoho hebrejských rukopisů, Septuaginta, syrština, Targum)

2 Sam 3:3 [jméno jednoho z Davidových synů] „Kileab“ (masoretský text) vs. „Dileab“ (4QSam(a) a Septuaginta)

2 Sam 3:7 „A on [Iš-bošet] řekl Abnerovi“ (masoretský text) vs. „A Iš-bošet řekl Abnerovi“ (několik hebrejských rukopisů, 4QSam(a), Septuaginta, syrský překlad)

2 Sam 3:12 „Posly místo něj“ (masoretský text) vs. „posly ihned“ (Symmachus, chaldejský překlad).

2 Sam 3:12 „kde byl“ vs. „v Hebronu“

2 Sam 3:29 „dům svého otce“ (masoretský text, Septuaginta) vs. „Joábův dům“ (4QSam(a))

2 Sam 5:4–5 chybí ve Svitku od Mrtvého moře 4Q51 (=4QSam(a)).

2 Sam 5:25 „Geba“ (masoretský text) vs. „Gibeon“ (Septuaginta, 1. Paralipomenon 14:16) (Geba zde geograficky nedává smysl.)

2 Sam 6:2 „Baale-Juda“ vs. „do Ballahu, to jest Kir[irath-Jerim, které patří] Judovi“ (4Q51)

2 Sam 6:2 „Jméno, jméno Hospodina Všemohoucího“ (masoretský text) vs. „jméno Hospodina Všemohoucího“ (Septuaginta, Targum, Vulgata)

2 Sam 6:5 „oslavovali před Hospodinem s [všemi druhy nástrojů vyrobených z] borovice/jedle a lyry“ (masoretský text) vs. „oslavovali zpěvem a na lyry“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta)

2 Sam 6:3–4 „A přinesli ji z domu Abinadabova, který byl na kopci“ je v masoretském textu omylem zopakováno dvakrát.

2 Sam 7:15 „Neodejdu“ (masoretský text) vs. „Nevezmu“ (Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)

2 Sam 6:16 „a bude“ (masoretský) vs. „a bylo“ (4QSam(a) a 1. Paralipomenon 15:29, což gramaticky dává větší smysl)

2 Sam 7:16 „před tebou“ (většina masoretských verzí) vs. „před mnou“ (některé masoretské verze, Septuaginta. V kontextu dává větší smysl „před mnou“)

2 Sam 7:21 „slovo“ (masoretský text) vs. „služebník“ (některé verze Septuaginty, 1. Paralipomenon 17:19)

2 Sam 7:23 „Je snad nějaký národ“ (masoretský text) vs. „Je snad jiný národ“ (Septuaginta) (význam je v podstatě totožný)

2 Sam 7:23 „zázraky pro tvou zemi a před tvým lidem, kterého jsi vykoupil z Egypta, z národů a od jejich bohů“ (masoretský text) vs. „zázraky tím, že vyženeš národy a jejich bohy z před tvého lidu, kterého jsi vykoupil z Egypta“ (Septuaginta)

2 Sam 8:4 „zajali 1 700 jeho vozatajů“ (masoretský text) vs. „zajali 1 000 jeho vozů a 7 000 vozatajů“ (Septuaginta, pravděpodobně podle znění 4QSam(a))

2 Sam 8:8 „Betah“ vs. „Tebah“ (Septuaginta)

2 Sam 8:8 „Toi“ vs. „Tou“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 8:12 „Aram [Sýrie]“ (masoretský text) vs. „Edom“ (některé hebrejské rukopisy) vs. „Idumea [pozdější název pro Edom]“ (Septuaginta, syrština, některé hebrejské rukopisy)

2 Sam 8:13 „Aramejci [Syřané]“ (masoretský text) vs. „Edomité“ (některé hebrejské rukopisy) vs. „Idumea [pozdější název pro Edom]“ (Septuaginta, syrský překlad, některé hebrejské rukopisy)

2 Sam 8:18 „Benajáš, syn Jojadův, nad Cheretity a Peletity“ (masoretský text) vs. „Benajáš, syn Jojadův, byl nad Cheretity a Peletity“ (syrský překlad, Targum, Vulgata) (Toto zjevně vypadlo z hebrejského textu.)

2 Sam 9:11 „jedl u mého stolu“ (masoretský text) vs. „jedl u Davidova stolu“ (Septuaginta; v daném kontextu je toto zřejmě správné)

2 Sam 10:18 „jezdci“ (masoretský text) vs. „pěšáci“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 11:1 „poslové“ (masoretský text) vs. „králové“ (několik hebrejských rukopisů, Svitky od Mrtvého moře)

2 Sam 11:3 [chybí] (masoretský text, Septuaginta) vs. „Uriáš byl Joábovým zbrojnošem“ (Svitky od Mrtvého moře 4Q51 (=4QSam(a)) a Josefus)

2 Sam 12:6 „čtyřikrát“ (masoretský text, Josefus, Starověk Židů, kniha 7, kap. 150, vii.3, lucianovská redakce Septuaginty, některé targumy) vs. „sedmkrát“ (Septuaginta)

2 Sam 12:16 „na zemi“ (masoretský text) vs. „ležící v žíněném rouchu“ (LXX, lucianická redakce LXX, jeden starověký rukopis a Josefus v díle „Starověké dějiny Židů“, kniha 7, 154, vii.4)

2 Sam 12:14 „způsobil, že nepřátelé Hospodinovi projevili naprosté opovržení“ (masoretský text) vs. „projevil jsi naprosté opovržení vůči Hospodinu“ (starověká hebrejská písařská tradice)

2 Sam 12:24 „on zavolal“ (Ketubim, Septuaginta, Vulgata) vs. „ona zavolala“ (Svitky od Mrtvého moře, několik hebrejských rukopisů, syrština, Targum)

2 Sam 13:3 „Jonadab“ (masoretský text, Septuaginta) vs. „Jonatan“ (4QSam(a), lucianovská redakce Septuaginty)

2 Sam 13:21 [chybí] (masoretský text) vs. „ale on [David] nechtěl potrestat svého syna Amnona, protože ho miloval, neboť to byl jeho prvorozený.“ (4QSam(a), Septuaginta, Josefus, „Starověk Židů“, kniha 7, kap. 173, viii.2)

2 Sam 13:34 [chybí] (masoretský text) vs. „Strážný šel a oznámil králi: ‚Vidím muže směrem k Horonaimu, na svahu kopce.‘“ (Septuaginta)

2 Sam 13:39 „Ale duch/srdce krále Davida“ (masoretský text, syrský překlad, Vulgata) vs. „a duch/srdce krále“ (Svitky od Mrtvého moře, některé verze Septuaginty) vs. „duše krále Davida“ (Targum)

2 Sam 13:39 „se uklidnil ohledně Amnona“ (masoretský text, Targum) vs. „přestal pronásledovat Amnona“ (Septuaginta, Vulgata)

2 Sam 14:4 „řekl/promluvil“ (většina masoretských textů) vs. „šel/přišel“ (některé masoretské texty, některé verze Septuaginty, syrský překlad, Vulgata) vs. „vešel“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 14:27 „Tamar“ (masoretský text) vs. „Tamar a ona se stala manželkou Rechabeáma, syna Šalomouna, a porodila mu syna jménem Abia.“ (Septuaginta)

2 Sam 14:30 „a on má“ (masoretský text) vs. „ale nebylo tam“ (4QSam(c)). To by změnilo, zda na ječmenném poli byl ječmen, nebo zda tam po sklizni zůstaly jen strniště.

2 Sam 15:7 „čtyřicet“ (masoretský text, některé verze Septuaginty) (v tomto kontextu je to nepravděpodobné) vs. „čtyři“ (některé verze Septuaginty, syrský překlad, Josefus)

2 Sam 15:8 „Hospodin“ (masoretský text) vs. „Hospodin v Hebronu“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 15:12 „spiknutí“ (masoretský text, Septuaginta) vs. „koalice“ (Alexandrinus)

2 Sam 15:20 „milost“ (masoretský text) vs. „a ať Hospodin prokáže milost a“ (Septuaginta) (Tato slova se v hebrejském textu zřejmě vynechala)

2 Sam 15:27 „Jsi věštec, vidíš mě? Vrať se“ (masoretský text) vs. „Hle, vidíš mě? Vrať se“ (Septuaginta)

2 Sam 17:28 „a pražená zrna“ byla v masoretském textu omylem zapsána dvakrát.

2 Sam 14:30 [chybí] (masoretský text) vs. „Joábovi mladíci k němu přišli s roztrhanými šaty a řekli: ‚Absalomovi služebníci zapálili pole.‘“ (4QSam(c) a Septuaginta)

2 Sam 16:12 „mé oči“ (Svitky od Mrtvého moře) vs. „slzy mých očí“ (Targum) vs. „mé utrpení“ (Ketubim, Septuaginta, syrština, Vulgata)

2 Sam 16:12 „moje nepravost“ vs. „moje úzkost“ (Septuaginta, Vulgata) (Hebrejský text zde v kontextu nedává smysl)

2 Sam 16:14 „byli unavení“ (masoretský text) vs. „byli unavení u Jordánu“ (Septuaginta)

2 Sam 16:15 „veškerý lid, muži Izraele“ (masoretský text) vs. „všichni Izraelité“ (Septuaginta)

2 Sam 17:3 „jako návrat celého [je] ten muž, kterého hledáš“ (masoretský text) vs. „Hledáš život pouze jednoho muže“ (Septuaginta)

2 Sam 17:9 „někteří z nich“ (masoretský text) vs. „někteří z našich vojáků“ (Septuaginta)

2 Sam 17:25 „Ithra“ (pravděpodobně varianta jména Jether) (masoretský text) vs. „Jether“ (Septuaginta)

2 Sam 17:25 „Izraelita“ (masoretský text, některé verze Septuaginty, Targum) vs. „Izmaelit“ (některé verze Septuaginty) vs. „Jezreelita“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 17:28 „čočka a pražené obilí“ (masoretský text) vs. „fazole a čočka“ (většina Septuaginty a syrský překlad)

2 Sam 18:2 „vyslal vojsko“ (masoretský text) vs. „rozdělil vojsko na tři skupiny“ (Septuaginta)

2 Sam 18:4 „starosti; neboť nyní je nás deset tisíc“ (většina masoretských rukopisů) vs. „starosti o nás. I kdyby polovina z nás zemřela, jim to bude jedno; ale ty máš cenu deseti tisíc z nás.“ (dva hebrejské rukopisy, některé verze Septuaginty, Vulgata, Symmachus)

2 Sam 18:9 „a byl pověšen“ (masoretský text) vs. „a byl ponechán viset“ (Septuaginta, syrský překlad, Targum)

2 Sam 18:12 lze podle NIV přeložit jako „Absalome, ať už jsi kdokoli“ (většina masoretských textů) vs. „Absalome, kvůli mně“ (několik hebrejských rukopisů, Septuaginta, Vulgata, syrský překlad)

2 Sam 19:11 „ke králi, do jeho domu“ (masoretský text) vs. „ke králi“ (Septuaginta)

2 Sam 20:24 „Adoram“ (masoretský text) vs. „Adinoram“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 20:26 „Jairita“ (masoretský text) vs. „syn Iarina“ (Septuaginta, kde se často používalo I místo J) vs. „Ithrita“ (lucianovská redakce Septuaginty)

2 Sam 21:8 „Michal“ (většina masoretských textů a Septuaginty) vs. „Merab“ (dva hebrejské rukopisy, některé verze Septuaginty, syrština)

2 Sam 22:8a „země“ vs. „hory“ (Vulgata, syrština)

2 Sam 22:8 „základy nebes“ (masoretský text, Targum) vs. „základy nebe“ (Septuaginta) vs. „základy hor“ (Vulgata, syrský překlad, Septuaginta)

2 Sam 22:11 „zjevil se“ (většina masoretských textů, Septuaginta) vs. „vznesl se“ (mnoho masoretských textů, syrština, Vulgata) vs. „promluvil s mocí“ (Targum)

2 Sam 22:12 „hromadící se dešťové mraky“ (masoretský text) vs. „temné dešťové mraky“ (Septuaginta a Vulgata)

2 Sam 22:25 „podle mé čistoty v Jeho očích“ (masoretský text) vs. „podle čistoty mých rukou v Jeho očích“ (Septuaginta, Vulgata, Žalm 18:24) vs. „podle mé čistoty před Jeho slovem“ (Targum)

2 Sam 22:2 [chybí] vs. „Miluji tě, Hospodine, má sílo“ (syrština, lucianovská redakce Septuaginty a Žalm 18:1)

2 Sam 22:33 „který je mým pevným útočištěm“ (masoretský text) vs. „vyzbrojuje mě silou“ (Svitky od Mrtvého moře, některé verze Septuaginty, syrský překlad, Vulgata, Ž 18:32) vs. „podporuje mě silou“ (Targum)

2 Sam 22:33 „moje cesta je dokonalá“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta, syrský překlad, Targum, Vulgata) vs. „Jeho cesta je dokonalá“ (Ketubim)

2 Sam 22:36 „tvá odpověď“ (masoretský text) vs. „tvá pomoc“ (Svitky od Mrtvého moře)

2 Sam 22:44 „z boje s mým lidem“ (masoretský text) vs. „z boje s národy“ (Septuaginta)

2 Sam 22:46 „vyzbrojují se“ (masoretský text) vs. „přicházejí s chvěním“ (některé verze Septuaginty, Vulgata, Ž 18:45)

2 Sam 23:1a „Slovo“ (masoretský text) vs. „Věrný je“ (Septuaginta)

2 Sam 23:1b „který byl vyvýšen“ (masoretský text) vs. „kterého Bůh vyvýšil / povznesl“ (Svitky od Mrtvého moře, Septuaginta)

2 Sam 23:1c „a sladký zpěvák Izraele“ vs. „krásné jsou žalmy Izraele“.

2 Sam 23:3 „promluvil ke mně“ vs. „vyprávěl mi podobenství“

2 Sam 23:3 „kdo vládne v bázni Boží“ vs. „Jak posílíš bázeň před pomazaným?“

2 Sam 23:4 „ráno bez mraků“ vs. „ze světla, z něhož Hospodin odešel“

2 Sam 23:5 „Není snad můj dům takový?“ vs. „Neboť můj dům takový není“

2 Sam 23:5 „uspořádaný ve všech věcech a jistý“ vs. „střežený za všech okolností“

2 Sam 23:5 „Nenechá ho snad růst?“ vs. „aby bezbožní neprosperovali.“

2 Sam 23:6 „Co se týče bezbožných“ vs. „Všichni tito“

2 Sam 23:6 „rukou“ vs. „s rukou“

2 Sam 23:7 „Ale muž, který se jich dotkne, musí být ozbrojen železem a hrotem kopí; budou zcela spáleni ohněm na svém místě.“ vs. „a žádný člověk mezi nimi nebude pracovat; a železem a hrotem kopí je spálí ohněm, a budou spáleni ve své hanbě.“

2 Sam 23:8 „Bašebet“ (masoretský text) vs. „Iš-Bošet“ (některé verze Septuaginty)

2 Sam 23:8 „Tachmonita“ vs. „Chananita“

2 Sam 23:8 „velitelé“ (masoretský text, Targum) vs. „Tři“ (Septuaginta, Vulgata)

2 Sam 23:8 „tři – [jmenoval se] Adino Eznitský, protože najednou zabil osm set mužů.“ vs. „třetí část: Adinon Asonitský, který vytasil meč proti osmi stům vojáků najednou.“

2 Sam 23:9 „Eleazar, syn Doda, syna Ahohiho“ vs. „Eleanan, syn svého strýce, syna Dudiho“

2 Sam 23:10 „vrátil se za ním“ vs. „odpočíval za ním“.

2 Sam 23:11 „shromáždili se do oddílu“ vs. „shromáždili se k Thériovi“

2 Sam 23:13 „třicet velitelů“ vs. „třicet“

2 Sam 23:13 „k žni“ vs. „do Kasonu“

2 Sam 23:15 „brána?“ vs. „brána? V té době se v Betlémě nacházela skupina Filištínů“

2 Sam 23:18 „Tři“ (většina hebrejských textů, Septuaginta, Vulgata) vs. „Třicet“ (dva hebrejské texty, syrský překlad) vs. „udatní muži“ (Targum)

2 Sam 23:20 „syn Jojady z Kabzeelu, syn udatného muže“ vs. „syn Jodae, který se vyznačoval mnoha udatnými činy, z Kabzeelu“

2 Sam 23:20 „Ariel/muži podobní lvům“ vs. „synové Ariela“ (slovo Ariel znamená lev)

2 Sam 23:23 „váženější než těch třicet“ vs. „vážený mezi druhými třemi“

2 Sam 23:23 „A David ho ustanovil nad svou stráží“ vs. „a David ho učinil svým zpravodajem.“

2 Sam 23:24 „Asahel“ vs. „A toto jsou jména statečných mužů krále Davida: Asael“

2 Sam 23:24 „Dodo“ vs. „Dudi, jeho strýc“

2 Sam 23:25–26 „Šamma z Harodu; Elika z Harodu; Helez z Paltu; Ira, syn Ikkesův, z Tekoa“ vs. „Saema z Rudae; Selles z Kelotu; Iras, syn Iscy z Tekoa.“

2 Sam 23:27 „Mebunnai“ (masoretský text) vs. „Sibbekai“ (některé verze Septuaginty; 1. Paralipomenon 11:29)

2 Sam 23:27 „Anathotský“ vs. „Anotský, z synů Anotských.“

2 Sam 23:27–37, jména a místa v hebrejštině a řečtině se navzájem příliš nepodobají.

2. Sam. 23:39 „Uriáš Chettita“ vs. „Uriáš Chettita“

2 Sam 24:1 „A opět vzplanul hněv Hospodinův proti Izraeli a pobouřil Davida proti nim“ vs. „A Hospodin opět roznítil svůj hněv proti Izraeli a pobouřil Davida proti nim“

2. Sam. 24:2 „Joáb, velitel vojska“ (masoretský text) vs. „Joáb a velitelé vojska“ (Septuaginta)

2 Sam 24:5 „utábořili se v Aroeru jižně od“ (masoretský text) vs. „vyrazili z Aroeru“ (Septuaginta)

2 Sam 24:6 „do země Tahtim-hodši“ vs. „do země Chetitů“ (Septuaginta)

2 Sam 24:9 „V Izraeli 800 000 … v Judsku 500 000“ (jak masoretský text, tak Septuaginta) vs. „v Izraeli 900 000 … v Judsku 400 000“ (Josephus a lucianická skupina Septuaginty)

2 Sam 24:10 „A když spočítal lid, zasáhlo Davida v srdci.“ vs. „A zasáhlo Davida v srdci poté, co spočítal lid“

2 Sam 24:13 „sedm let“ (masoretský text) vs. „tři roky“ (Septuaginta, 1. Paralipomenon 21:12; v tomto kontextu to dává větší smysl)

2 Sam 24:17 „Zhřešil jsem“ (masoretský text, většina Septuaginty) vs. „Já, pastýř, jsem se dopustil bezbožnosti“ (4QSam(a), Alexandrinus) (1. Paralipomenon 21:17 říká: „Dopustil jsem se bezbožnosti“)

Bibliografie k této otázce: hebrejský překlad pochází z Literal Translation od Jaye P. Greena a překlad ze Septuaginty pochází z překladu Sira Lancelota C. L. Brentona The Septuagint: Greek and English. Byly rovněž použity The Expositor's Bible Commentary a poznámky pod čarou v Biblích NASB, NIV, NKJV, NRSV a JPS.

Není-li uvedeno jinak, citace z Písma jsou převzaty z „The Holy Bible, Berean Standard Bible“ (BSB), která byla uvolněna do veřejné domény: https://berean.bible