< Otázka k Bibli z 2. listu Petrového

Otázka: Jaký je přehled obsahu 2. listu Petra 1:1?

Odpověď: Kniha 2. listu Petra se dá snadno rozdělit na tři části:

2. list Petrův 1 Poznejte svou spásu

2. list Petrův 2 Poznejte svého protivníka

2. list Petrův 3: Poznejte proroctví

Otázka: Proč existují v 2. Petrově 1:1 podobnosti mezi knihami 2. Petrovy a Judovy? (Například 2. Petrov2:17 , a Jud 13, a 2. Petrov 2:1-18 a Jud 4-16)

Odpověď: Zabývaly se podobnými tématy a možná o těchto věcech Juda a Petr diskutovali společně. Také je oba podobným způsobem vedl Duch Svatý. Je dále možné, že Juda četl 2. list Petrovu nebo že Petr četl Judův list. Někdy rozdíly ještě více zdůrazňují podobnosti; například 2. list Petrův 1 pojednává o naší spáse, zatímco Judův list nikoli, ale Juda říká, že by raději pojednával o naší společné spáse, avšak věci, o nichž psal, byly naléhavější.

Hlubší otázkou je, jakým způsobem byla Bible inspirována? Mechanický diktát by byl teorií, podle níž Bůh lidským autorům slovně sdělil každé písmeno každého slova, aby je zapsali. Bible netvrdí, že byla mechanicky diktována. Spíše Bůh vyvolil lidi, kteří budou psát Bibli, a dal jim zkušenosti a poznání. V některých, ale ne ve všech případech jim Bůh dal přesná slova, která měli použít. Ve všech případech ti, kdo považují Bibli za neomylnou, věří, že se do původních rukopisů nedostala žádná slova, která by tam Bůh nechtěl mít. Více o inspiraci Písma najdete v otázce týkající se 2. Petra 1:21.

Otázka: Proč se ve 2. Petrově 1:1 liší styl 1. Petrovy epištoly od stylu 2. Petrovy epištoly?

Odpověď: Ze dvou důvodů.

1. list Petrův byl zapsán písařem: V 1. listu Petrově 5:12 Petr uvádí, že tento dopis nadiktoval písaři jménem Silvanus (Silas), který pravděpodobně používal uhlazenější řeckou gramatiku. Na tuto skutečnost jako první upozornil Jeroným (kolem roku 404 n. l.) a vysvětlil ji tím, že 1. list Petrův zapsal písař Silvanus.

Odlišná témata: 1. list Petrův hovoří především o vytrvalosti v těžkých situacích jako Božího svatého lidu, zatímco 2. list Petrův varuje před falešnými učiteli. Ačkoli jsou témata těchto dvou listů odlišná, jejich obsah vykazuje jemné podobnosti. Například v celé Bibli pouze Petr (1. list Petrův3:20 . a 2. list Petrův 2:5) uvádí, že v Noemově arše bylo zachráněno přesně osm duší.

Otázka: V čem spočívá vzácnost naší víry podle 2. Petra 1:1?

Odpověď: Naše víra je pro nás drahocenná již nyní, neboť je zdrojem naší naděje a radosti a síly pro dnešní život, abychom činili to, o čem víme, že máme činit, a zdrželi se toho, o čem víme, že činit nemáme. Naše víra je pro nás drahocenná i v budoucnosti, neboť naše spasení skrze víru (Efezským 2:8) nám dává věčný život. Víra ostatních věřících je pro nás drahocenná, protože vidíme jejich charakter a radujeme se v Bohu z jejich života a spasení. Naše víra je drahocenná pro Boha, protože Ho oslavuje a Židům 11:6 říká, že je to předpoklad pro to, abychom se Bohu líbili.

Otázka: V 2. Petrově 1:1 se jednomu ateistovi zdálo velmi podivné, že hlavní věc, kterou od nás Bůh žádá, je věřit v Něho. Proč by Mu na tom mělo záležet? Čemu ten ateista nerozuměl?

Odpověď: Víra je mnohem víc než jen věřit určitým faktům nebo teoriím. Víra znamená svěřit svůj život Bohu. V menším měřítku máme víru v to, že nás náš partner miluje, i když ho zrovna nesledujeme, a víru v to, že chceme svého partnera milovat i nadále, v dobrých i zlých časech.

Otázka: Jak nám Bůh ve 2. Petrově 1:3 dává vše, co potřebujeme k životu a zbožnosti?

Odpověď: Bůh nám dal veškeré poznání, které potřebujeme k tomu, abychom přišli ke Kristu a žili život v poslušnosti, který se líbí našemu Pánu. Bůh nám však také dal svého Ducha Svatého, který v nás přebývá, aby nás vedl do veškeré pravdy. Duch Svatý nás posiluje a utěšuje, jak to Ježíš předpověděl v Janovi 14:15–16, 25–26.

Bůh nám možná nejenže nedá vše, po čem toužíme, ale téměř vždy nám nedává vše, po čem toužíme. Jak kdosi kdysi řekl, struna na strunném nástroji zní mnohem lépe, když je napnutá. Zcela volná struna nedokáže vydat vůbec žádný tón. Stejně tak možná nikdy nebudeme s životem na této zemi plně spokojeni – a ani bychom neměli být. Jsme tu jen na skok, na cestě k našemu cíli, kterým je nebe.

Otázka: Jaké jsou podle vás v 2. Petrově 1,4 nejcennější sliby, které nám Bůh dal?

Odpověď: Mnozí věřící by řekli, že je to spasení skrze Ježíše, který zemřel na kříži za naše hříchy, protože bez toho bychom byli odsouzeni k záhubě bez naděje na věčný život. Ale jaký to je věčný život! Naše spasení nespočívá jen v tom, že budeme navždy žít „nějak“ na zemi nebo někde sami, ale v tom, že budeme navždy žít ve věčné blaženosti s Bohem. Jiní by tedy řekli, že je to věčný život v Kristu, k němuž je naše spasení prvním krokem. Největším zaslíbením je tedy obojí: začátek nekonečné radosti i velikost samotné nekonečné radosti.

Otázka: Vzhledem k tomu, že se podle 2. Petra 1,4 podílíme na božské přirozenosti, stáváme se bohy?

Odpověď: Ne. Nestáváme se všemocnými, nestvoříme anděly, nemáme právo na uctívání ani nemáme mnoho dalších Božích vlastností. Tento verš znamená, že Bůh nám dává a nadále v nás udržuje některé aspekty božské přirozenosti, jako je věčný život, svatost a schopnost přebývat s Ním.

Otázka: Jak se podle 2. Petra 1:4 podílíme na božské přirozenosti?

Odpověď: Ježíš nás nazval bratry a sestrami (Marek 3:35) a sedíme spolu s Kristem na Jeho trůnu (Efezským 2:6). Nestáváme se ani malými bohy, ani samotným jediným pravým Bohem, ale máme podíl na božské přirozenosti, protože Kristus v nás žije skrze svého Ducha Svatého (Jan 14:23; 1. Jan 4:12,15; Římanům 8:9-11; 1. Korinťanům 6:19).

Otázka: Jak podle 2. Petra 1:4 svět kazí lidi?

Odpověď: Svět zkazí naši mysl tím, že lidé uvěří lžím a již nedokážou rozeznat, co je pravda a co lež. Všichni máme svědomí, které nám slouží jako základní vodítko toho, co je správné a co špatné, a svět toto svědomí otupuje. Svět zkazí naše srdce tím, že již netoužíme po tom, co je správné, a již neusilujeme o nejlepší cestu.

Jako metaforu si představte drogově závislého v nejzávažnějším stadiu závislosti. Zpočátku si myslí, že droga je vzrušující, poté si namlouvá, že mu vůbec neškodí, a nakonec, i když jasně vidí, že mu zničila život, už mu to ani nevadí.

Otázka: Ve 2. Petrově 1:6 je uvedeno, že jedním z tajemství sebeovládání je to, že částečně vychází z poznání. Jak může sebeovládání vycházet z poznání?

Odpověď: Samozřejmě vám poznání říká, co byste měli a neměli dělat, ale to zde není míněno, protože sebeovládání nespočívá v tom, že přijdete na to, co máte dělat, ale v tom, že se rozhodnete být disciplinovaní a činit to, o čem víte, že je správné. Znalost dává vizi. Díky znalosti vidíte důsledky sebeovládání a často i potenciální důsledky jeho nedostatku. Někdy, když vás pokouší nepoctivost nebo jiný hřích, se můžete rozhodnout nehřešit z jediného důvodu – že to prostě nechcete. Nechcete to, protože vidíte důsledky takového jednání, a to jak ve vašem životě, tak v životech ostatních.

Otázka: Jak souvisí vytrvalost se sebeovládáním ve 2. Petrově 1,6?

Odpověď: Pokud přirovnáme křesťanský život k závodu, je to spíše maraton než krátký sprint. Sebekázeň není příliš užitečná, pokud není trvalá. Je dobré říci: „Dnes nebudu hřešit“, ale pokud tím ve skutečnosti myslíte: „Zítra se k tomu vrátím“, není to tak dobré jako říci: „Tento hřích už nikdy nechci spáchat.“ Odložení potenciální porážky není tak dobré jako vítězství nad hříchem.

Otázka: Jak v 2. Petrově 1:6 vyplývá zbožnost z vytrvalosti?

Odpověď: Zbožnost předpokládá vytrvalost. Pokud je člověk možná upřímný, možná čistý nebo se možná zdržuje nějakého hříchu, není to ani zdaleka tak dobré, jako být někým, na koho se dá spolehnout, že tyto věci bude dělat.

Otázka: Jak v 2. Petrově 1:7 vyplývá bratrská láska ze skutečné zbožnosti? Proč některé formy náboženskosti vůbec nevedou k bratrské lásce?

Odpověď: Bůh chce, abychom milovali druhé tak, jako milujeme sami sebe. Pokud to s zbožností myslíme vážně, znamená to poslouchat Boží přikázání, a Bůh nám přikazuje milovat druhé. Možná v sobě sami nemáme lásku, abychom tak činili. Ale když skrze nás proudí Boží láska, můžeme milovat druhé.

Otázka: Ve 2. Petrově 1:7 je vidět, jak láska vede k bratrské laskavosti, ale jak bratrská laskavost vede k lásce?

Odpověď: Pokud se vědomě snažíme projevovat laskavost vůči druhým, je pro nás snazší je milovat. V jistém smyslu je rozhodnutí být k nim laskaví podobné rozhodnutí je milovat.

Otázka: Jak je možné, že lidé ve 2. Petrově 1:9 zapomínají, že byli očištěni od svých minulých hříchů?

Odpověď: Jak mohou malé děti zapomenout, že se právě vykoupaly, a jít si hrát do bláta? Mohou. Bohužel i my, jako Boží děti, můžeme být stejně pošetilí.

Otázka: Jak si můžeme v 2. Petrově 1:10 zajistit své vyvolení?

Odpověď: Vyvolení (či nevyvolení) člověka nemůže být v očích věčného Boha učiněno jistějším. Může však být učiněno jistějším v našich očích.

Jelikož poslušnost Ježíši je znakem spaseného člověka, pokud věřící nežije život v poslušnosti Kristu, tento znak (alespoň na určitou dobu) chybí a je na místě se ptát, zda je tento člověk skutečně spasený, či nikoli. Možná se nedostane do nebe, jak ukazuje 2. Petrův 2:19–22. Nebo může být neposlušným křesťanem. U někoho, kdo žije v poslušnosti Kristu, však tato nejednoznačnost neexistuje.

Otázka: Jak je v 2. Petrově 1:11 možné skloubit bohaté a hojné přijetí s ohnivým a bolestivým utrpením křesťanů v očistci?

Odpověď: Není to příliš slučitelné. Očistec je katolická doktrína, která v Bibli zcela chybí, a není třeba, abychom tomu věřili. Více informací najdete v diskusi k 1. Korinťanům 3:13–15.

Otázka: Proč v našem křesťanském životě potřebujeme „připomínky“, jak je uvedeno ve 2. Petrově 1:12–15?

Odpověď: Petr tehdy viděl potřebu věnovat hodně času tomu, aby svému stádu připomínal věci, které již dříve slyšeli. Stejné připomínky potřebujeme i dnes. Potřebujeme je z několika různých důvodů. Naše mysl může zapomínat na některé informace, které jsme se naučili, ale to není ten hlavní důvod. Častěji, i když si možná fakta pamatujeme, potřebujeme znovu uvažovat o významu a dopadu toho, co nás bylo naučeno. Nechceme opustit svou první lásku, jak to udělala efezská církev ve Zjevení 2:4–5. A konečně potřebujeme připomenutí cíle, aby nás to posílilo v našem odhodlání konat to, co je správné.

Otázka: Proč je v 2. Petrově 1:16 a 1. Janově 1:1–2 tak důležité, že apoštolové byli očitými svědky?

Odpověď: Apoštolové a proroci jsou podle Efezským 2:20 základem naší víry, přičemž Kristus je úhelným kamenem. Je důležité, že Ježíše viděli na vlastní oči.

Otázka: Kdy v 2. Petrově 1:17 řekl Otec tato slova Ježíši tak, aby je Petr slyšel?

Odpověď: Otec to řekl při Ježíšově křtu v Matoušovi 3:17 a při Proměnění v Matoušovi 17:5. Je také možné, že to Petr slyšel i jindy, i když to není zaznamenáno v Písmu.

Otázka: Naznačuje 2. Petrův list1:19 , že některé pasáže Písma jsou jistější než jiné?

Odpověď: Ne. Něco, co je zcela pravdivé, nemůže být učiněno ještě pravdivějším. Nicméně další očití svědkové mohou něco učinit jistějším v očích lidí tím, že poskytnou více důkazů. Kniha „Hard Sayings of the Bible“ (Těžká slova Bible), str. 726–727, rovněž zmiňuje, že výraz „ještě jistější“ (formulace v NIV; v BSB je „potvrzeno nade vší pochybnost“) není nutně nejlepším překladem, protože se jedná o řecký idiom, který znamená „vkládáme velmi pevnou (nebo pevnější) důvěru v…“.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Písmo není předmětem soukromého výkladu (2. Petr 1:20–21), proč se lidé zdají být tak horliví v jeho soukromém výkladu?

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Soukromý výklad by neměl být zaměňován s individuálním studiem. Všichni věřící mají individuálně studovat Boží slovo. Musíme to, co slyšíme, prověřovat Písmem, jak to činili ušlechtilí Berejci ve Skutcích 17:11–12.

2. Každý z nás však potřebuje ostatní věřící v církvi, abychom se od sebe navzájem učili a opravovali se. Přísloví 27:17 říká, že jako železo ostří železo, tak jeden člověka ostří druhého.

3. Ti, kdo se vědomě izolují od ostatních věřících, někdy podléhají pokušení odmítnout jasný význam Písma ve prospěch nesmírně nepřehledných významů, které byly zcela cizí všem původním křesťanům hovořícím novozákonní řečtinou. Pokud vaše teologie vyžaduje, abyste předpokládali, že se Bohu zjevně nepodařilo sdělit klíčový význam žádnému křesťanovi před rokem 400 n. l., možná ten klíčový výklad nakonec nebyl až tak klíčový.

Otázka: Ukazuje 2. Petrův 1,20–21, že výklad by měla provádět výhradně církev?

Odpověď: Ne. Zvažte minulost katolické církve; zde jsou některé z jejích učení.

Ospravedlňovala mučení, a to i skutečných křesťanů.

Všechny intimní vztahy, i v rámci manželství, jsou hříšné.

Zabijte ty, kteří se nepodřídí církvi.

Když zhřešíte, zaplaťte církvi peníze (odpustky).

Při eucharistii by laici neměli pít z kalicha, pouze duchovní.

Lidé, kteří nejsou duchovními a vlastní Bibli, by měli být zabiti.

Kněží, kteří se ožení, by měli být zabiti.

Kněží, kteří mají přítelkyně a děti, by měli platit daň, a pak je to v pořádku.

2. Petr 1:20–21 hovoří o dvou tématech: prorocích a Duchu Svatém. Zabývá se prorokováním, nikoli čtením nebo výkladem Bible.

Otázka: Jak přesně byli autoři Bible v 2. Petrově 1:21 vedeni Duchem Svatým?

Odpověď: Slovo „vedeni“ se používá ve Skutcích 27:15,17 („unášeni“ v BSB) ve smyslu lodi unášené větrem. Zde jsou čtyři body týkající se inspirace Bible.

1. Boží slovo skrze lidi

1a. Většina zjevení se uskutečňuje skrze myšlenky a nápady lidí, které si Pán zvláště vyvolil. Zjevení 1:19 uvádí jeden příklad. Nic z toho však nebylo pouhým lidským slovem (2. Petr 1:19–21).

1b. Některá zjevení byla přímými slovy, jako například v Janovi12:28 , Izaiášovi 6; Exodu 3:4,5 a tak dále.

1c. Bůh při psaní využil individuální styl jednotlivých lidských autorů. Nic nebylo zapsáno jako Boží slovo, co by Bůh nechtěl, aby bylo zapsáno, nebo co by nebylo pravdivé.

1d. Bible není kniha tajných kódů. Významy slov nejsou takové, jaké jim chceme přiřadit podle moderních definic, ale jsou to normativní významy, jak je chápali rodilí mluvčí daných jazyků v té době.

2. Boží schopnost komunikovat s námi

2a. Nemůžeme pochopit vše o nekonečném Bohu, který je transcendentní a „jiný“ než my. Nicméně máme odpovědnost učit se a rozumět tomu, co nám Bůh zjevil.

2b. Bůh s námi komunikuje způsoby, kterým rozumíme. Je svobodný v tom, že nás dojímá poezií, vysvětluje nám věci pomocí analogií a zjednodušuje je antropomorfními výrazy. Bůh může používat idiomy, jako je „západ slunce“, a může používat naše kategorie věcí, jako je zařazení králíka do hebrejské klasifikace přežvýkavců, protože se zdá, že králík přežvykuje.

2c. Boží slovo obsahuje jak pravdu ve formě tvrzení, tak i ztvárnění samotného Boha. Obsahuje jak pozitivní jazyk o tom, co je pravda, tak i negativní jazyk o tom, co je lež.

2d. Lidští autoři mohli odkazovat na mimobiblické zdroje, jako jsou židovské historické knihy (Kniha Jasher v knize Jozue10:13 ; 2. Samuelova1:18 atd.), a dokonce i na řecké básníky, pokud mluvili pravdu (Skutky17:23 , 28; Titus1:12 ).

3. Boží slovo je zcela pravdivé

3a. Veškeré Písmo pochází od Boha. Boží slovo je zcela pravdivé ve všem, o čem hovoří. Pravda si neodporuje. Písmo neobsahuje pouze Boží slovo, ono je Božím slovem (Římanům 3:1–2; Jan 10:35; Přísloví 30:5–6; 2. Timoteovi 3:15; 2. Samuelova 22:31; Žalm 33:4; Žalm 119:151).

3b. Písmo je nejen přesné, ale má také přesnost nezbytnou k tomu, abychom poznali Boží záměr. Tato přesnost sahá až k časům sloves a počtu slov, jako v Žalmu 82:6 a Matoušovi 22:32. Písmo však často používá přibližné údaje, zejména pokud jde o čas a množství.

3c. Bůh nelže. To, že nám však o určité věci neřekne vše, ještě neznamená, že lže. Například pokud u Ježíšova hrobu v Markovi 16:1 byly alespoň tři ženy, je Matouš 28:1 stále pravdivý, i když zmiňuje pouze dvě z nich. Nový zákon obsahuje přesnou podstatu Ježíšova učení, ale ne vždy přesná slova (Matouš22:37 ; Matouš 13:22; Marek 12:30; Marek4:19 ).

3d. Písmo je úplné v tom, že nám sděluje vše, co potřebujeme vědět pro spasení a pro růst ve víře. Písmo není encyklopedie, ani si nenárokuje, že nám řekne vše o všem.

3e. Bůh připustil některé chyby při předávání, ale Jeho Slovo trvá navěky (Izaiáš 59:21; Izaiáš 40:8; Žalm 119:89). Jeho Slovo je bezchybně (bez významných chyb) zachováno až do dnešního dne (Izaiáš 55:11; 1. Petr1:23 –25; Žalm 119:89, 91, 144, 160).

4. Naše reakce

4a. Měli bychom si Písma vážit a milovat je jako něco pro nás drahocenného (Žalm 56:10; Žalm 119:72,97,105,120). Nemáme uctívat Písmo, ale chválit Boha, který nám Písmo dal (Žalm 119:12). Měli bychom se radovat z Božího zákona (Žalm 119:16, 35, 47) a „třást se“ před Božím slovem (Izaiáš 66:5). Naše naděje je v Božím slově (Žalm 119:74, 81).

4b. Uvědomujeme si, že jsme spaseni Ježíšem, nikoli studiem Písma (Jan 5:39–40; Jakub 1:22–25; 1. Korinťanům 13:2).

4c. Vážíme si Písma (Skutky 13:48; Koloským 3:16) jako prostředku k poučování, kárání, napravování a výchově ve spravedlnosti (2. Timoteovi 3:16–17) a jako pomoci v pokušení (Žalm 119:10).

4d. Měli bychom pilně číst a studovat Písmo (Skutky 17:11; Zjevení 1:3). Měli bychom je vykládat poctivě a přesně, ne je překrucovat ani nesprávně interpretovat (2. Petr 3:16). Nesmíme k Božímu slovu nic přidávat ani z něj vybočovat (Přísloví 30:5–6; 1. Korinťanům 4:6–7; Deuteronomium 4:2; Zjevení 22:18–19; Kazatel 12:12; Marek 7:13).

4e. Některá starozákonní přikázání se již naplnila a nemají se dodržovat, jako například konzumace vepřového masa, přinášení obětí atd. (Skutky 10:9–16; 15:1, 5–29; Marek 7:19; Galatským 5:2–4; Židům 9:9–10; 10:18).

4f. Písmo není pouhým doporučením pro život, ale má v našich životech autoritativní platnost (Žalm 119:33–34; Jan 8:37; Jan 12:48–50; Jan 14:23). Měli bychom věřit všemu, co Bůh učí, a poslouchat všechna Boží přikázání (Jan 14:23–24).

Pro mormonské čtenáře se toto liší od mormonského učení o inspiraci Knihy Mormonovy. Joseph Smith údajně nadpřirozeným způsobem přeložil Knihu Mormonovu slovo po slově a písmeno po písmenu tím, že se díval do věšteckého kamene v černém klobouku.

Pro muslimské čtenáře se křesťanský pohled na inspiraci Bible liší od muslimského pohledu na inspiraci Koránu. Většina muslimů věří, že Korán na zemi je přesnou, „mechanicky diktovanou“ kopií Koránu na deskách v nebi.

Rozdíl mezi neomylností a hyperliteralismem najdete v diskusi o Bibli.

Otázka: Před jakými falešnými učiteli varoval Petr ve 2. Petrově 2:1? Byli to spasení lidé (2. Petr 2:1b, 3b)?

Odpověď: Petr tyto lidi podrobněji popisuje ve 2. Petrově 2:10–22. Říká, že jsou „zrozeni k tomu, aby byli zajati a zničeni“ (verš 12), „je pro ně připravena nejtemnější tma“ (verš 17) a „Bylo by pro ně lepší, kdyby nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a poté se odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo předáno“ (verš 21). Je tedy zřejmé, že falešní učitelé, o nichž Petr mluvil, směřují do pekla. Křesťané, kteří věří, že je možné ztratit spasení, se domnívají, že se jednalo o lidi, kteří byli kdysi spaseni, ale o své spasení přišli a nyní směřují do pekla (pokud nečiní pokání). Křesťané, kteří věří v doktrínu „jednou spasen, navždy spasen“, tvrdí, že ačkoli tito falešní učitelé znali cestu spravedlnosti (verš 21), nikdy ve skutečnosti spaseni nebyli.

Otázka: Říká Petr ve 2. Petrově 2:1, že bychom se měli nad těmito falešnými učiteli divit?

A: 2. list Petrův 2 nám uvádí tolik historických příkladů, že by nás další příklady neměly překvapovat. Stejně jako tehdy byli mezi zbožnými věřícími zlí lidé, tak i dnes jsou mezi zbožnými věřícími zlí lidé. Někteří z nich dokonce působí přímo v církvi a učí zlé věci.

Q: Kdo je v 2. Petrově 2:1 tím „Pánem“, který je vykoupil?

A: Řecké slovo despotes se v Novém zákoně vyskytuje pouze desetkrát. Pětkrát odkazuje na pána domu, třikrát na Boha Otce (Lukáš2:29 ; Skutky4:24 (despota); Zjevení6:10 ) a jednou zde ve 2. Petrově 2:1. Zbývající použití odkazuje na Ježíše Krista v Judově 4, kde se píše: „jediného Pána [Boha] a Pána nás, Ježíše Krista, popírají.“

Hyperkalvinisté (jako například John Gill) a někteří další kalvinisté zdůrazňují, že „Pán“ zde neznamená pouze Krista, ale buď Otce, nebo Trojjediného Boha. Tvrdí, že se to nevztahuje na žádné smírčí dílo, ale na to, že Bůh „vykoupil“ Izraelity při exodu utopením egyptské armády. Clark je jedním z komentátorů, kteří zastávají tento názor.

Nekalvinisté a někteří další kalvinisté tvrdí, že „Pán“ se zde vztahuje na Krista, stejně jako v Judově 4. Komentátor Blum říká, že se jedná o Krista kvůli totožnosti slova „je“, a podstatné jméno „lid“ je příliš vzdálené ve srovnání s předchozím podstatným jménem „falešní učitelé“. Komentátor Edmond Hiebert ve své knize „Druhý list Petrův a Juda“ uvádí, že se jedná o Krista. Komentátor Alford v díle „The Greek Testament“ prohlašuje: „Žádné tvrzení o univerzálním vykoupení nemůže být jasnější než toto.“

Kalvinistická „New Geneva Study Bible“ (str. 1981) zastává zajímavý názor, který je přesným opakem Alfordova. Připouští, že se zde jedná o Krista, ale uvádí, že „Petrovým záměrem je zde spíše zdůraznit odpovědnost falešných učitelů než prosazovat teorii o vykoupení. Tím, že tvrdí, že jsou vykoupeni Kristem, přinášejí svými ‚zhoubnými způsoby‘ (v. 2) zvláštní hanbu Kristu a Jeho oběti za hřích.“

Bez ohledu na to však všichni musí připustit, že alespoň v určitém ohledu si Bůh některé z zavržených „vykoupil“ pro sebe. Otázkou tedy není, zda si Bůh nějakým způsobem zavržené vykupuje, ale spíše jak.

Otázka: Zemřel Kristus za ně ve 2. Petrově 2:1 a v Judově 5? Pokud ano, jak?

Odpověď: Ježíš milostivě zemřel na kříži, aby dal všem příležitost k spasení. „Neboť milostí jste spaseni skrze víru, a to ne z vás samých; je to dar Boží…“ (Efezským 2:8). Ne všichni však budou mít víru. Židům 4:2 říká: „Neboť i my jsme přijali evangelium stejně jako oni; ale poselství, které slyšeli, jim k ničemu nebylo, protože nesdíleli víru těch, kteří je pochopili.“

Pětibodoví kalvinisté by s tím nesouhlasili a tvrdili by, že Ježíš nezemřel za ty, kteří to nikdy nepřijmou, a že tito lidé neměli žádnou příležitost uniknout peklu. Proč by Bůh, který je všemocný a svrchovaný nad vším, připustil, že by měl „ztracené případy“, či neúspěšné pokusy přivést k sobě lidi?

Odpověď spočívá v Ježíšově bolestném volání: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale ty jsi nechtěl!“ (Matouš 23:37).

Bůh má vše pod kontrolou; může se dokonce rozhodnout ovládat i sám sebe. Díky Bohu za to, jinak by vše hříšné mohlo být zničeno v tuto chvíli. Kalvinisté by možná řekli, že neexistují žádné ztracené případy, ale slovy jednoho nekalvinisty jménem Jonáš: „Ti, kdo lpí na bezcenných modlách, opouštějí Jeho milující oddanost.“ (Jonáš 2:8) Musí existovat něco, čeho se zřekli.

Jak by mohl někdo odmítnout Boží záměr a jak by mohl být Boží záměr zmařen? Nikdo by nemohl jít proti záměru všemohoucího Boha – ledaže by se Bůh rozhodl to dopustit. Jiný nekalvinista, Lukáš, napsal: „Farizeové a znalci Zákona však Boží záměr pro sebe odmítli, protože se nenechali pokřtít od Jana.“ (Lukáš 7:30).

Nejde o to, že by Bůh chtěl, aby ho lidé zavrhli a zahynuli, ale Bůh je schopen to dopustit, pokud chce – a on to udělal. Ezechiel 33:11 říká: „Řekni jim: ‚Jakože jsem živ, praví Pán Hospodin, nemám zalíbení ve smrti bezbožného, ale spíše v tom, aby se bezbožný odvrátil od svých cest a žil…‘“

„To je dobré a příjemné v očích Boha, našeho Spasitele, který chce, aby všichni byli spaseni a došli k poznání pravdy. Vždyť je jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny – svědectví, které bylo vydáno v pravý čas.“ (1. Timoteovi 2:3–6)

Ježíš v 1. Janově 2:2 nezemřel jen za část světa, ale buď tento verš uvedl v omyl všechny řecky mluvící rané křesťany, anebo Ježíš zemřel za celý svět. Kristovo smíření má také konkrétní, určitý aspekt, ale musíme tyto dva aspekty postavit vedle sebe, neboť Ježíš „je Spasitelem všech, a zvláště těch, kteří věří.“ (1. Timoteovi 4:10)

1. Janův 2:2 „On sám je smírnou obětí za naše hříchy, a to nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“

Římanům 5:18 „Stejně jako tedy jeden přestupek přinesl odsouzení všem lidem, tak i jeden skutek spravedlnosti přinesl ospravedlnění a život všem lidem.“ Pokud tedy druhé „všichni“ neznamená všechny lidi, proč první „všichni“ znamená všechny lidi? Slova jsou stejná v řečtině i v chápání raných křesťanů.

(Citáty z Bible jsou převzaty z BSB)

Otázka: Vzhledem k tomu, že se někteří lidé snaží najít pravdu, proč by Bůh v 2. Petrově 2:2 dopustil, aby byla cesta pravdy znesvěcována?

Odpověď: Bůh nám dává dostatek svobody, abychom ji mohli zneužít a ublížit si. Bůh nám dokonce dává dostatek svobody, abychom ublížili i druhým.

1. Vždy lze najít alespoň část Boží pravdy (Římanům1:19 –20; Žalm 19:1–3).

2. Bůh touží zjevit více pravdy těm, kdo Ho hledají (Matouš7:11 ; Římanům 2:7).

3. Bůh je spravedlivý a soudí lidi na základě toho, co vědí (Římanům4:15 ;5:13 , Deuteronomium1:39 ).

4. Avšak těm, kteří Boha nehledají, Bůh neváhá dopustit, aby uvěřili lži a byli zmateni v naprosté pošetilosti (Římanům 11:8–10).

Otázka: Proč jsou lidé ve 2. Petrově 2:3 fascinováni vymyšlenými příběhy?

Odpověď: Lidé chtějí slyšet fascinující příběhy a příběh je fascinující o to více, je-li skutečně pravdivý. Logickým závěrem tedy je, že je v lidské přirozenosti, že lidé někdy chtějí, aby fascinující příběhy byly pravdivé, a proto jsou náchylnější je za pravdivé považovat. Ať už jde o příběhy starověkých hinduistů a gnostiků, nebo o dnešní mormonismus či scientologii, lidé si vymysleli fascinující příběhy, kterým mnozí uvěřili.

Otázka: Jsou v 2. Petrově 2:4 a v Judově 6 padlí andělé spoutáni, nebo jsou svobodní, jak uvádí Zjevení 16:14 a další verše?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Někteří démoni jsou spoutáni.

2. Jiní jsou osvobozeni, jak dokládají Matouš12:22 ;17:14 –18; a Skutky apoštolů 16:16–18.

3. Někteří démoni byli svobodní, ale báli se, že budou svázáni Ježíšovými slovy v Lukášovi 8:28–32.

Otázka: Vzhledem k tomu, že v 2. Petrově 2:5 Bůh zachránil v arše pouze osm „duší“, co tedy s mořskými živočichy, kteří mají „duše“, jak uvádí Zjevení 16:3?

Odpověď: Ačkoli je řecké slovo stejné, kontext je odlišný. Ve 2. Petrově 2:5 se kontext týká lidských duší. Řecké slovo může také znamenat život, jako ve Zjevení 16:3. Takže pouze lidé mají lidské duše, které potřebují spasení, jak je uvedeno ve 2. Petrově 2:5, ale i zvířata mají život, jak je uvedeno ve Zjevení 16:3.

Otázka: Jak mohl být Lot ve 2. Petrově 2:7–8 spravedlivým mužem, vzhledem k tomu, co udělal v Gen 19:30–38?

Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit tři body.

1. Lot byl pod vlivem nadměrného pití alkoholu, poté co právě ztratil svou ženu, podveden k incestu.

2. Neustálé podněcování a pokoušení ze strany nespravedlivých může srazit na kolena i spravedlivého člověka.

3. Lotův hřích se odehrál až po událostech, na které odkazuje 2. Petrův list 2:7–8.

Otázka: Jak je možné, že v 2. Petrově 2:8 je spravedlivá duše někoho trýzněna bezbožnými činy jiných? Jak by tomu nemělo být?

Odpověď: Lot se snažil žít spravedlivý život uprostřed extrémně bezbožných lidí. To ho nejen vnitřně trápilo, ale také ho to vystavilo fyzickému nebezpečí, když přišli ti dva návštěvníci. Ještě horší bylo, že neposlušnost jeho ženy vedla k její smrti. Ještě horší bylo, že bezbožní lidé kolem něj ovlivnili jeho charakter tím, že se opíjeli. A nejhorší ze všeho bylo, že to ovlivnilo nejen jeho vlastní charakter, ale také charakter jeho dětí. Existuje bod, kdy by se člověk měl zeptat, zda Bůh opravdu chce, aby tam žil.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Lot spáchal incest (2. Petr 2:9), jak mohl být Lot příkladem toho, jak Bůh vysvobodil zbožné z pokušení?

Odpověď: Lot je užitečným příkladem toho, co Bůh dělá, i toho, co Bůh nedělá. Lot vedl zbožný život. Bůh vysvobodil každého člena jeho rodiny, s výjimkou Lotovy ženy, která se ohlédla a byla proměněna v solný sloup. Lotovy dcery však, poté co Lot příliš pil, spáchaly s ním incest. Bůh Lotovi pomohl, ale nikdy ho nezbavil odpovědnosti dbát na svůj život a usilovat o zbožnost.

Dalším nešťastným příkladem zbožného muže, Božího velkého vysvobození a jeho pozdějšího odpadnutí byl Gedeon v knize Soudců 8:24–28.

Otázka: Jaký je v 2. Petrově 2:9–10 rozdíl mezi „nespravedlivými“ a těmi, kteří zejména následují zkažené touhy hříšné přirozenosti a pohrdají autoritou?

Odpověď: Následování zkažených tužeb hříšné přirozenosti a pohrdání autoritou jsou dvě extrémnější formy nespravedlnosti.

Existuje rozdíl mezi pasivní nespravedlností a aktivní nespravedlností. Existuje rozdíl mezi lidmi, kteří často upadnou, když se objeví nějaké pokušení, a lidmi, kteří hledají způsoby, jak upadnout. Někdy se zdá, že lidé své hříchy „neustále litují“, ale přesto v nich pokračují. Jiní lidé ani nepředstírají lítost, ale prostě dělají to, co je pro ně přirozené. A ještě jiní se zdají být na své hříchy hrdí a vzdorují. Co je dobrého na tom být „nejlepším pijákem“ v soutěži v pití nebo mít nejvíce „bodů“ za počet lidí, s nimiž se vyspali (a poté je opustili)? Existují filmy, které oslavují, jak dobří zloději někteří lidé jsou, nebo jak dobří zabijáci. Možná by bylo méně těch, kdo „oslavují“ svůj vlastní hřích, kdyby bylo méně těch, na které jejich hříšné činy dělají dojem.

Otázka: Jak by lidé mohli pomlouvat nebeské bytosti, jak je uvedeno ve 2. Petrově 2:10 a v Judově 8–10?

Odpověď: Pomlouvání má různé aspekty. Pomlouvání může znamenat vymýšlení lží o něčem. Vypadají andělé jako roztomilá malá miminka s křídly? A co Michael a ten anděl, který zničil asyrskou armádu? Mají všichni démoni rohy a vidle? Ve skutečnosti Bible říká, že Lucifer byl velmi krásný na pohled. Pozdější gnostici si vymýšleli velmi propracované výmysly o andělech a polobožských bytostech. Neměli bychom si vymýšlet věci o andělech ani o démonech.

Pomluva může znamenat zesměšňování nebo zlehčování něčeho. Nemyslím si, že by Jób někdy uvažoval o tom, že by Satana zlehčoval.

Pomluva ve 2. Petrově 2:10 a v Judově 8–10 znamená vznést proti někomu obvinění z vlastní iniciativy. Ani Michael tedy Satana přímo neokřikl, ale řekl: „Ať tě Pán okřikne!“

Otázka: O jaké autoritě se zde mluví ve 2. Petrově 2:10?

Odpověď: Slovo „autorita“ se může vztahovat na Boží autoritu, církevní vedoucí, vládní představitele, rodiče nebo prostě na autoritu obecně. Lidé, kteří pohrdají jedním druhem autority, často mají problém podřídit se jakékoli autoritě obecně. Nic nenasvědčuje tomu, že by se Petr odkazoval pouze na jeden druh autority a ne na jiný.

Jak naznačuje 2. list Petrův2:10 , pohrdání autoritou a zkažené touhy mohou jít ruku v ruce. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“ na str. 2297 uvádí: „Není žádným tajemstvím, že falešní náboženští vůdci, vydávající se za Kristovy služebníky, se často vyznačují nízkými morálními standardy. Nejenže se sami oddávají nedovoleným sexuálním aktivitám, ale otevřeně prosazují libertinismus. Episkopální kaplan dívčí školy v Baltimoru ve státě Maryland napsal: ‚Všichni bychom se měli uvolnit a přestat se cítit provinile kvůli našim sexuálním aktivitám, myšlenkám a touhám. A myslím to vážně, ať už jsou tyto myšlenky heterosexuální, homosexuální nebo autosexuální… Sex je zábava… a to znamená, že neexistují žádné zákony, které by vám předepisovaly, co máte nebo nemáte dělat. Neexistují žádná pravidla hry, abych tak řekl.‘“ (citováno z časopisu Pageant Magazine, říjen 1965.)

Otázka: Kde jinde se v 2. Petrově 2:10–11 vyskytuje řecké slovo pro „slavné/mocné“?

Odpověď: Používá se v nejrůznějších kontextech. Zde je několik příkladů.

Boží sláva Šekina: Lk 2,9; Sk 7,55

Boží sláva, nebo my oslavující Boha: Mt 24:30; Mk 13:26; Lk 2:14; 19:38; 21:27; J 7:18; 11:4; Ř 1:23; 3:7,23; 4:20; 15:7; 16:27; 1 Kor 10:31; 2 Kor 1:20; 4:6; 4:15; 8:19; Gal 1:5; Ef 3:21; Flp 1:11; 4:19; Kol 1:17; 1 Tim 1:17; Tit 2:13; Žid 1:3; 1 Petr 4:13,14; 2 Petr 1:17; Zj 4:9,11; 19:7; Jer 13:16 (Septuaginta); 1 Sam 6:5 (Septuaginta)

Sláva Pánu: 2 Tim 4:18

Oslavování Boha: Zj 11:13; 14:7; různé tvary slova doxa v Mojžíšově písni v Ex 15:1–6 v Septuagintě

Vzdávejte slávu Bohu [tím, že budete mluvit pravdu]: Jan 9:24; Joz7:19 v Septuagintě

Cti Boha: apokryfní kniha 4 Makabejská 1:12

Neodevzdání slávy Bohu: Sk 12:23; Zj 16:9

Vznešenost Boží milosti: Řím9:23 ; Ef1:12 , 14, 18;3:16 ; 1 Tim 1:11; 2 Petr 1:3; Ef 1:6

Skutky moci: Jan11:40 ; Řím 6:4 (= Iz 12:2; 45:24 Sept.)

Otec: Jan 8:49; Ef 1:17; Fil2:11 ; 4:20

Otec oslavující Krista: J 8:54

Vznešenost Krista: Mk10:37 ; Mt16:27 ; Mk 8:38; Lk9:26 ; 24:26; J 17:5,22,24; 1 Tim3:16 ; Žid 2:7,9;13:21 ; 1 Petr1:11 ,21; Flp3:21 ; Zjevení 5:12

Otec/Bůh oslavil Syna: Jan 11:4; 2 Petr 1:17

Ježíš má větší čest než Mojžíš: Žid 3:3

Kristus při proměnění: Lk 9:32

Když se zjevili andělé: Lk 9:31; Zjevení 18:1

Lidé jsou Kristovou slávou: 2 Kor 8:23

Máme oslavovat Krista: 2 Petr 3:18

Bůh nás chválí: Jan 5:44

Jeden člověk ctí/chválí druhého: Lk 14,10; J 5,44

Nehledáme chválu od lidí: 1 Tes 2,6

Tvář Mojžíše: 2 Kor 3,7

K naší slávě: 1 Kor 2:7; 2 Kor 6:8; Ef 3:13

Tesalonickým byla Pavlova sláva: 1 Tes 2,20

Obdržíme korunu slávy: 1 Pt 5,4

Jejich sláva spočívá v jejich hanbě: Flp 3:19

Získávání slávy pro sebe: Jan7:18 ;8:50 ,54

Dvojí: Miloval slávu lidí více než slávu Boží. Jan 12:43

Slunce, měsíc a hvězdy: Sk 22:11; 1 Kor 15:40

Další místa: 1 Petr 1:17

Podle Thayerova lexikonu má slovo doxa v klasické řečtině význam od osobního názoru či představy až po veřejnou slávu.

V apokryfní knize 4. Makabejské 5:17 znamená názor, úsudek nebo pohled, podle Thayerova řeckého lexikonu Nového zákona, str. 155.

Thayerův lexikon dále uvádí, že ačkoli v řeckých textech neznamená „nádhera“ ani „zář“, v Bibli bylo použito právě v tomto smyslu jako překlad hebrejského slova.

Jak vidíte, sláva je v Bibli velmi důležitým pojmem. 2. Korinťanům3:18 říká, že máme odrážet Pánovu slávu. Možná se soustředíte na to, jak moc milujete druhé pro Boha, kolik toho víte a kolik toho děláte, ale soustředíte se také na to, jak odrážíte Boží slávu?

Otázka: Kdo jsou ti „slavní“/„mocní“ ve 2. Petrově 2:10–11?

Odpověď: Řecké slovo doxas doslovně znamená „slávy“ (Strongovo číslo 1391). V klasické řečtině se používalo ve smyslu „mít názor“, „mít vysoké mínění“ nebo „ctít“. Podle slovníku Moultona a Milligana Vocabulary of the Greek New Testament (str. 168) se toto slovo používalo v souvislosti se sluncem, při popisu žen a lodí a také v astrologickém papyru. Řecky mluvící křesťané používali toto slovo pro slávu či majestát Boha a andělů a pro to, jak nás Bůh oslavuje, a to jak v Novém zákoně, tak v překladu Starého zákona zvaném Septuaginta.

Mezi 2. listem Petrovým a listem Judy existují podobnosti. V 8. verši listu Judy se píše, že tito bezbožní lidé odmítají autoritu a pomlouvají nebeské bytosti (doxa, stejné řecké slovo). V 9. verši listu Judy je dále uveden příklad Michaela, který Satana přímo nekáral, ale místo toho řekl: „Ať tě Pán pokárá!“

Dva závěry: Podobnosti s Judovým listem ukazují, že se zde jedná o pomlouvání nebeských bytostí. Nic v tomto slově však nebrání tomu, aby se vztahovalo také na pomlouvání jiných „vysokých hodnostářů“, ať už jde o církevní nebo vládní představitele.

Otázka: V jakém smyslu jsou někteří lidé ve 2. Petrově 2:12 podobní divokým zvířatům?

Odpověď: Některá zvířata jsou schopna myslet pouze na bezpečnost, jídlo, páření, potěšení, boj a nadvládu. Někteří lidé jsou jim velmi podobní.

Otázka: Jak byste v 2. Petrově 2:13 vysvětlili nevěřícímu, proč není dobré žít jen pro zábavu?

Odpověď: Jak se ptá Jeremjáš 5:31b: „Co nakonec uděláš?“ Co kdyby ses před několika lety zúčastnil té „největší“ párty? Jak by tě to dnes učinilo šťastnějším? Hledej radost, která trvá, ne dočasné potěšení, které se mění v bolest.

Otázka: Co ještě Bible říká ve 2. Petrově 2:14 o očích a cizoložství? Jak spolu souvisí?

Odpověď: Pokušení k cizoložství často přichází skrze oči. Možná proto Ježíš v Matoušovi 5:27–30 metaforicky zmínil, že je lepší si vyškrábat oko, než se dopustit cizoložství. Jób řekl, že „uzavřel smlouvu se svýma očima“, aby nehleděl s touhou na pannu (Jób 31:1).

Otázka: Jak je možné, že se lidé, dokonce i dnešní věřící, mohou podle 2. Petrovy 2:15 odchýlit a následovat cestu Baláma, syna Beorova?

Odpověď: Balám nikdy přímo neodmítl Boha; spíše šel na kompromis kvůli penězům. Peníze nejsou špatné a vydělávat peníze není špatné. Ale právě kvůli tomu je často příliš snadné ospravedlnit si kompromis ve víře kvůli lásce k penězům, jak to udělal Balám.

Otázka: Jak mohl být ve 2. Petrově 2:16 pravý Boží prorok, jako byl Bileám, syn Beorův, „šílený“?

Odpověď: Balám nebyl šílený v tom smyslu, že by byl duševně chorý, ale byl šílený v tom smyslu, že dělal pošetilé věci a snažil se posouvat hranice toho, co Bůh dovolil, aby si vydělal nějaké peníze. Je šílenství snažit se posouvat vnější hranice Boží vůle kvůli penězům, požitkům nebo jistotě, ale lidé to dělají i dnes.

Otázka: Jak jsou v 2. Petrově 2:17–19 někteří učitelé jako prameny bez vody? Souvisí to s Příslovím 25:14?

Odpověď: Pramen vypadá lákavě a má vodu, kterou lze použít. Bez vody však pramen nabízí jen iluzi užitečnosti, aniž by jí skutečně byl. Někdy se učitelé někomu jeví jako dobří, ale neučí pravdu, nýbrž pouze své vlastní názory. Jiní učitelé možná mají znalosti, ale jejich učení postrádá život, protože nesdílejí živou vodu Kristovu.

Otázka: Učí 2. Petrův 2:19–22, že lidé mohou ztratit své spasení?

A: Řecké slovo pro „poznání“ zde znamená „rozpoznání“ nebo „uznání“. Někteří křesťané to používají jako důkaz, že věřící mohou přijít o své spasení. Jiní křesťané s tím nesouhlasí, protože prasnice a psi představují nečistá zvířata. Všimněte si, že prasnice byla omyta pouze zvenčí a ani prasnice, ani pes se nikdy nezměnili z toho, čím byli – prasnicí a psem.

Všichni křesťané se shodnou na tom, že v církvi jsou lidé, kteří se ostatním, alespoň po určitou dobu, jeví jako křesťané, ale po smrti půjdou do pekla. Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 87, poukazuje na to, že se jedná o vážné varování pro ty, kteří znají cestu spásy a přesto ji odmítají. Viz také rozbor Židům 6:4–8.

Kniha „Hard Sayings of the Bible“ (Těžká slova Bible), str. 729–730, pojednává o tom, jak se lidé mohou odklonit od víry, skončit hůře a jít do pekla, ačkoli tito lidé byli „obráceni“, i když se tam neříká, že by byli znovuzrozeni.

Otázka: Ve 2. Petrově2:19 –22 – zde budu hrát roli ďáblova advokáta – pokud je prase promiskuitní nebo pes zabíjí jiné psy a to Boha neuráží, proč pak Boha uráží, když totéž dělají lidé?

Odpověď: Ani prase ani pes nezapomínají, čím jsou, ale někteří lidé zřejmě zapomínají, že byli stvořeni k něčemu lepšímu, než jen k tomu, aby žili jako zvířata.

Otázka: Jaké jsou přesně Boží záměry, když nám dává proroctví (2. Petr 3:1)?

Odpověď: Můžeme vidět alespoň tři důvody, proč nás Bůh obdařil svými prorockými slovy.

a) Někdy existují konkrétní věci, které máme udělat, když vidíme prorockou situaci. Například v případě Babylonu, o kterém se zmiňuje Zjevení, máme příkaz: „Vyjděte/utečte z Babylonu“. Když přišel Mesiáš, Židé ho měli poznat a následovat.

b) Když se dějí zarmucující, zlé věci, Bůh nám to často sděluje předem, abychom viděli, že ano, Bůh o tom věděl, a ani tyto věci nezmaří Boží plán. Několik příkladů toho najdeme v Danielovi 7:28 a Danielovi 11.

c) Aby posílil naši víru, když vidíme, jak Bůh plní to, co slíbil.

Otázka: Co tvrdí 2. list Petrův 3:1–2?

Odpověď: Petr tvrdí, že jeho slova a slova ostatních apoštolů mají stejnou autoritu jako Starý zákon. Petr také ve 2. Petrově 3:15–16 výslovně potvrzuje Pavlovy spisy jako Písmo.

Otázka: Co přesně je to „posměvač“ ve 2. Petrově 3:3?

Odpověď: Nejprve to, čím posměvač není, a poté to, čím je.

Každý je vůči některým věcem skeptický – nebo by alespoň měl být. Není dobré být v čemkoli naivní; měli bychom spíše být skeptičtí vůči věcem, u nichž buď neexistují žádné důkazy, nebo existuje mnoho důkazů, které je vyvracejí.

Posměvač je však otevřeně skeptický vůči věcem, u nichž buď neprozkoumal důkazy, nebo důkazy o něčem ignoroval. Posměvač často vypadá pošetile, protože otevřeně zesměšňuje něco, o čem ostatní vědí, že je pravda.

Otázka: Jak v 2. Petrově 3:3 často souvisí posměch s následováním vlastních zlých tužeb?

Odpověď: Mnohokrát je konečným, i když nevyřčeným, důvodem posměchu snaha ospravedlnit následování vlastních tužeb namísto Boha. Pokud nevěří v Boha, necítí vinu za to, že Ho nenásledují.

Otázka: Odkazuje 2. Petrův 3:4–7 na uniformitarismus?

Odpověď: Možná ano. Uniformitarismus je populární sekulární geologický názor, podle kterého k vysvětlení všech minulých událostí v historii Země stačí současné procesy a čas.

Uniformitaristický pohled však dnes ztrácí půdu pod nohama. Stále více geologů přijímá odlišný názor, prosazovaný Stephenem Jayem Gouldem, nazývaný „přerušovaná rovnováha“, protože geologické důkazy jej lépe podporují. Ačkoli byl Gould přesvědčeným ateistou, některé důkazy, které podporují přerušovanou rovnováhu namísto uniformitarismu, podporují také kreacionismus (ať už teorii staré Země, nebo mladé Země).

Otázka: Proč si myslíte, že byl podle 2. Petrovy 3:5–8 svět zničen potopou a ohněm?

Odpověď: Byl zničen Noemovou potopou popsanou v 1. knize Mojžíšově 6–8. Bůh však v 1. knize Mojžíšově 9:11 slíbil, že už nikdy nezničí zemi potopou. Bůh tedy slíbil, že v budoucnu nepoužije potopu k zničení země.

Otázka: Znamená „zánik“ nebo „ztráta“ ve 2. Petrově 3:7, že nevěřící budou vyhlazeni?

Odpověď: Ne. Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.

1. Peklo je věčný trest podle Matouše 25:41,46. Satan a další budou navždy trpět podle Zjevení 20:10.

2. V Lukášovi 13:3; Janovi3:15 , 16,10:28 a jinde se hovoří o zahynutí. Ve 2. Tesalonickým 1:9 jde o věčné zničení a nevěřící budou zničeni v 1. Korinťanům 6:13; 2. Tesalonickým 2:8; Zjevení 11:18 a dalších verších.

3. Žádný verš v Bibli neříká, že lidé budou zničeni.

Jak mohou být pravdivé body 1 i 2? Je to možné dvěma způsoby, nebo mohou platit oba.

1. Trosky: Mnoho pozemských věcí může být zničeno a přesto stále existovat. Tyto věci poskytují hrubé příklady toho, jak mohou být lidé zničeni a přesto existovat navěky. Auta mohou být zničena a poté odvezena na šrotiště. Dům může být zničen požárem a poté mohou být ohořelé zbytky zbourány buldozerem a odvezeny pryč. A konečně, bezbožní stále existují, i poté, co jsou jejich těla zničena.

2. Asymptoty: Něco může být v procesu, kdy se stává neexistujícím, a přesto může být věčné, protože tento proces trvá věčně. Řekněme například, že se velikost určité věci každý rok zmenšuje o polovinu. Kolik let uplyne, než bude velikost přesně nulová? Odpověď zní: nekonečné množství let. V Bibli jsem nenašel nic, co by tuto spekulaci o asymptotách podporovalo nebo vyvracelo.

Někteří, kdo učí v podstatě asymptotický pohled, jej prezentují jako alternativu k tradičnímu pohledu (ruiny). Tyto pohledy se však vzájemně doplňují a prokázání rozumnosti asymptotického pohledu nijak nesnižuje hodnotu tradičního pohledu.

Viz When Critics Ask, str. 493–494, When Cultists Ask, str. 297, a následující otázku.

Otázka: Jak je v 2. Petrově 3:7, 10–12, Zjevení 21:1 a Sofoniášovi 1:2–3 popsáno zničení země, když Kazatel 1:4 říká, že země bude trvat navěky?

Odpověď: Abychom na to odpověděli, podívejme se, jak byla země zničena potopou. Genesis 9:11 říká, že potopa „zničila“ zemi. Základy a skály tam sice zůstaly, ale veškerý život a všechno ostatní bylo potopou smeteno z povrchu země. Když tedy byla země zničena v Noemových dobách, nezmizela z existence, ale její povrch byl očištěn.

Hebrejské slovo pro „zemi“ mělo široký rozsah významů, stejně jako slovo pro „zemi“ v angličtině. Slovo „země“ může znamenat půdu, pevninu, tento svět nebo to, co se na tomto světě nachází. Bůh se rozhodl, že to, co je pod povrchem, přežije navěky, ale povrch Bůh vymaže tak, jak říká v Zefanjášovi 1:2–3. Nová země ve Zjevení 21:1 bude vycházet z toho, co zbylo ze staré země.

Otázka: Co znamenají těch 1 000 let ve 2. Petrově 3:8?

Odpověď: Skuteční křesťané se v této otázce neshodují.

1. Někteří to chápou téměř jako rovnici: 1 den v Genesis = 1 000 našich let. Barnabášův list (cca 70–130 n. l.), kapitola 15, str. 146, říká: „Věnujte pozornost, mé děti, významu tohoto vyjádření: ‚Dokončil to za šest dní.‘ To znamená, že Pán dokončí všechny věci za šest tisíc let, neboť jeden den je u Něho jako tisíc let. A On sám o tom svědčí slovy: ‚Hle, dnešek bude jako tisíc let.‘ Proto, mé děti, za šest dní, to jest za šest tisíc let, budou všechny věci dokončeny. A sedmého dne odpočinul.“

2. Jiní vnímají slovo „jako“ a skutečnost, že 1 je jako 1 000 a 1 000 je jako 1, pouze v tom smyslu, že to, co Bůh nazývá jedním ze svých dnů, může být ve srovnání s naším časem velmi dlouhé nebo velmi krátké. Jedním z příkladů, kdy hebrejské slovo „jom“ znamená více než 24 hodin, je předpověď překročení řeky Jordán v Deuteronomiu 9:1. Také v Starém i Novém zákoně je „Den Páně“ delší než 24 hodin.

Otázka: Proč si myslíte, že v 2. Petrově 3:8–9 trvalo Bohu po stvoření světa tak dlouho, než poprvé poslal Ježíše Krista?

Odpověď: Stručná odpověď zní, že Ježíš přišel přesně v tu chvíli, protože v knize Daniel 9:20–27 Bůh právě tehdy prorokoval, že Ježíš přijde. To však vyvolává otázku, proč Bůh místo toho neprorokoval nějaký jiný čas a nenechal Ježíše přijít v tu chvíli?

V Římanům 5:6 se píše: „V pravý čas totiž … Kristus zemřel za bezbožné.“ Písmo přímo neodpovídá na to, proč to byl právě ten pravý čas, ale je zábavné o tom spekulovat.

Alespoň 60 % populace po Kristu: Odhadujeme, že na Zemi kdy žilo přes 32 miliard, případně 100–117 miliard lidí. Alespoň 60 % z nich žilo po Kristově době.

Spravedlnost vůči těm, kteří žili před ním: Bůh posuzuje lidi na základě pravdy, kterou mají; hřích se nepočítá tam, kde není zákon (Římanům 4:15;5:13 ). Lidé, kteří žili před Kristem, jako například Abraham, David atd., tedy mohli být spaseni skrze Krista, i když Kristus ještě nepřišel.

Mírnější doba: Kristova doba byla obdobím relativního míru ve srovnání s dobami před ní, kdy probíhaly římské výboje, a s dobami po ní, kdy zuřily války mezi Římem a Parthy a evropští barbaři vtrhli do Římské říše. Pokud vás to zajímá, více o válkách té doby najdete na www.BibleQuery.org/History/Calamities/Wars.html.

Nejvhodnější doba pro šíření: V římské době byla jedním z klíčových důvodů rychlého šíření křesťanství vynikající síť silnic, kterou Římané vybudovali a která umožňovala rozsáhlé a rychlé cestování. Kdyby Ježíš přišel před touto dobou, bylo by mnohem obtížnější šířit evangelium do různých zemí.

Zachování pramenů: Kdyby k tomu došlo mnohem dříve, měli bychom možná mnohem méně rukopisů dokládajících spolehlivost Nového zákona. Kdyby k tomu došlo o několik století později, měli bychom jich možná více, ale i tak máme k dispozici přes 10 000 řeckých rukopisů a fragmentů Nového zákona. Nejstarším z nich je mimochodem papyrus Johna Rylandse, datovaný do let 110–138 n. l. Zde jsou další rukopisy, které máme k dispozici.

Pouhým použitím rukopisů, které se dochovaly a které byly napsány před pronásledováním za vlády Marca Aurelia v roce 177 n. l., máme k dispozici 97 % Janova evangelia (855/878 veršů) a 70 % Pavlových listů a Listu Židům.

Eusebiova „Církevní historie“ (323–326 n. l.), kniha 1, kap. 2, str. 84, poskytuje odlišnou, avšak doplňující odpověď. Eusebius jednoduše uvádí, že evangelium nebylo kázáno dříve, protože hříšné lidstvo na to ještě nebylo připraveno. „Nicejští a postnicejští otcové“, druhá série, sv. 1, str. 84

Otázka: Proč v 2. Petrově 3:8–9 Bůh tak dlouho otálí, než pošle Ježíše podruhé?

Odpověď: Bůh to milostivě odkládá. Neznáme všechny faktory, které Bůh zohlednil, když stanovil časový plán. Skutky 1,7 říkají, že nám nepřísluší znát časy a lhůty, které Otec určil svou vlastní mocí. Ale 2. Petr 3,8–9 říká, že Bůh nechtěl, aby zahynul kdokoli, kdo by Ho přijal; proto je Boží odklad milostivý.

Otázka: Přichází zloděj ve 2. Petrově 3:10 očekávaně, nebo neočekávaně? Je jeho příchod prakticky neviditelný, nebo viditelný?

Odpověď: Zloděj přichází nečekaně a jeho příchod není viditelný. Avšak poté, co zloděj odejde, je výsledek jistě viditelný. Den Páně bude rovněž nečekaný, ale až Ježíš přijde, každé oko Ho uvidí (Zjevení 1:7). Jeho příchod bude stejný jako Ježíšův odchod, na oblacích (Skutky 1:9–11).

Otázka: Jak přesně by nás podle 2. Petra 3:11 měla znalost proroctví povzbuzovat k tomu, abychom vedli svatý a zbožný život?

Odpověď: Víme, že Bůh vidí a zná všechno. Víme, že lidé budou muset skládat účty za každé marné slovo, které vysloví (Matouš 12:36–37). Jako věřící budeme muset skládat účty před Kristovým soudným stolcem (2. Korinťanům 5:10). Víme, že jakékoli hříšné radosti, které můžeme na chvíli zažít, se nedají srovnat s věčnou radostí s Bohem.

Otázka: Jak mohou věřící podle 2. Petra 3:11–12 „uspíšit“ Kristův příchod?

Odpověď: Křesťanům bylo řečeno, aby se modlili za příchod Božího království od té doby, co Ježíš předal modlitbu Páně (někdy nazývanou také „Otče náš“). Ježíš nám neřekl, abychom se modlili nějakou krátkou modlitbu „jen tak pro zábavu“, ale naše modlitby skutečně působí.

Je úžasné pomyslet na to, že Všemohoucí Bůh si vybral naši modlitbu jako jeden z nástrojů, které používá k naplnění své vůle.

Navíc, jelikož 2. list Petrův 3:9 říká, že Bůh záměrně odkládá svůj příchod, aby nezahynul nikdo, kdo by jinak mohl být spasen, je i to, že celému světu zvěstujeme dobrou zprávu o Ježíši Kristu, způsobem, jak urychlit Kristův příchod.

Otázka: Jak podle 2. Petra 3:16 nevědomí a nestálí lidé překrucují Písmo? Jaké jsou příklady toho, jak nevěřící a kacíři překrucují Písmo?

Odpověď: Nejprve si všimněte, že Petr zde nepoužil slova „hloupý“ ani „neinteligentní“. Člověk může být docela bystrý a inteligentní, a přesto být nevědomý. V konečném důsledku se to scvrkává na rozlišení mezi exegezí a eisegezí. Exegeze se snaží z Písma vydobýt význam, který se v něm snaží sdělit. Eisegeze znamená vkládat do Písma význam, jaký v něm chceme vidět. Satan chce Písmo popřít, ale pokud se mu to nepodaří, chce v něm vzbudit pochybnosti. A pokud ani to nedokáže, chce Písmo překrucovat. Překrucování Písma může spočívat v potvrzování toho, co je nepravdivé, nebo ve vzbuzování pochybností o tom, zda vůbec můžeme přesně vědět, co Písmo znamenalo.

Přísloví 30:5–6 říká, že bychom si měli dávat pozor, abychom k Písmu nic nepřidávali. Když stavíme své úvahy a výklady na stejnou úroveň jako Písmo, pak porušujeme Přísloví 30:5–6. To platí i v případě, že jsou naše úvahy a výklady správné.

Příklady překrucování Písma jsou následující.

Rev. Moon, který popírá, že by se Kristus doslova zjevil v oblacích, vykládá všechny takové zmínky tak, že oblaky představují skupiny lidí, protože Židům 12:1 říká, že my [nikoli Ježíš] jsme obklopeni tak velkým oblakem svědků [nikoli pouze oblakem].

Svědkové Jehovovi, kteří popírají vědomí po smrti, vykládají v Lukášovi 16:19–31 utrpení bohatého muže, který ignoroval Lazara, pouze jako „třídu farizejů, která se cítí zahanbena třídou věrných služebníků“.

Mise Božského světla učí, že jelikož se Kristus vrací v oblacích a Guru Maharadž odletěl do Ameriky letadlem, které proletělo oblaky, splnil tím tento verš.

Mormoni, kteří věří, že Bůh je oslavený člověk, někdy vykládají Numeri 23:19: „Bůh není člověk, aby lhal“ (KJV) jako „Bůh není ten druh člověka, který by lhal.“

Tyto předchozí výklady mají „podivnou logiku“. Jelikož doslovný význam Božího slova je v rozporu s jejich teologií, musí doslovný význam nahradit jiným významem.

Jiným druhem překrucování Písma je učení, že nemůžeme znát význam určité pasáže, zatímco ve skutečnosti jej známe a chápeme. Neměli bychom váhat potvrdit to, o čem víme, že je pravda. Nemůžete si vybírat jen některé verše a jiné ignorovat. Například evangelikálové, reverend Moon, Svědkové Jehovovi, muslimové, stoupenci New Age, liberálové a mnoho dalších zastávají tolik různých názorů na Ježíšovo vzkříšení, že „proto“ prý nemůžeme vědět, co Bible myslela, když říká, že Ježíš vstal z mrtvých. Takže místo toho, abychom věřili něčemu nesprávnému, raději o tom prostě nevěřme vůbec ničemu. Jiný způsob, jak se na tuto věc podívat, je zeptat se: kolik různých lží musí Satan vymyslet, než mu řeknete: „Dobře, házím ručník do ringu a vzdávám se. Už nebudu věřit ničemu, co o tom Bůh říká.“ Křesťané nemusí nikdy naslouchat Satanovi a nemělo by nám záležet na tom, kolik lží se o daném úryvku vypráví, ani na tom, kolik pochybností Satan vyvolává. Pro autory Bible i rané křesťany bylo jasné a zřejmé, co znamená „vzkříšení“, a na základě 1. Korinťanům 15 musíme uznat, že ti, kdo popírají fyzické vzkříšení Ježíše, jsou mimo stádo a pokud se později neobrátí, nemají podíl na Božím spasení.

Mezi příznaky překrucování Písma patří:

1) Pokud vyžadujete, aby verš měl „hlubší význam“, který je v rozporu s jasným významem, který by každý pochopil jako záměr autora. Kdyby se to tolerovalo, pak by každý verš, který přikazuje nebo říká něco, co se člověku nelíbí, mohl mít údajný „skutečný význam“ v rozporu s tím, co Bůh jasně říká. Když někdo příliš usilovně hledá hluboký význam a ten je v rozporu s jasným významem, pak je tento údajný hlubší význam nesprávný.

2) Podobně je tomu u nadměrného alegorizování Písma: O některých pasážích Písma se v Písmu říká, že jsou alegorické, ale většina pasáží jimi není.

3) Musíte tvrdit, že řecký nebo hebrejský text má konkrétní význam, který by žádný rodilý mluvčí řečtiny nebo hebrejštiny nepoznal. Pokud musíte slovům přiřazovat podivné nebo neobvyklé významy, které by běžný čtenář vůbec nepoznal, pak Písmo překrucujete tím, že ho předefinováváte.

4) Pokud význam, který chcete Písmu přisoudit, je v rozporu s jinými pasážemi Písma a s obecným tónem zbytku Bible.

5) Pokud se více soustředíte na to, jak Písmo „vysvětlit pryč“, než na to, jak ho vysvětlit. Naopak je lepší, když vaše teologie Písmo nejen vysvětluje, ale také vyžaduje pravdivost daného verše. Pokud váš výklad zbavuje určité pasáže Písma smyslu, pak je váš výklad nesprávný.

6) V extrémním případě váš výklad znamená, že Bůh téměř 2 000 let skrýval před všemi věřícími zvláštní, tajný význam, který nyní zjevil právě vám.

I opravdoví křesťané mohou občas nevědomky překrucovat Písmo. James Sire napsal k tomuto tématu vynikající knihu s jednoduchým názvem „Scripture Twisting“ (IVP). Při studiu Písma bychom měli prosit Ducha Svatého o vedení.

Otázka: Jaké jsou v 2. Petrově 3:16 příklady toho, jak praví věřící překrucují Písmo?

Odpověď: Zde jsou historické příklady, na kterých by se dnes všichni křesťané měli shodnout, že jsou nesprávné. Účelem toho, že to zmiňujeme, není pohlížet s pohrdáním na lidi, kteří se dopustili těchto omylů, ale ujistit se, že ze stejného důvodu neuděláme jiné chyby.

Nedostatečná pozornost k detailům: Justýn Mučedník (138–165 n. l.) uvedl, že velekněz měl na spodním lemu svého roucha 12 zvonků. Ve skutečnosti bylo v efodu 12 drahokamů, ale na spodním lemu roucha byl neurčený počet zvonků. „Dialog s Židem Tryfonem“, kap. 42, str. 215

Zaměňování jmen: Jan Zlatoústý (zemřel r. 407 n. l.) zmiňuje vraždu Mefibošeta, zatímco měl říci Iš-bošet. Komentář k Filipským, kázání 5, verš 3, str. 206

Zaměňování toho, co podle Písma řekl nevěřící, s tím, co říká Bůh: Irenej (182–188 n. l.) uvádí, že Ježíši bylo téměř 50 let, když zahájil své působení. Irenej, Proti herezím, kniha 2, kap. 22.6, str. 392

Nezohlednění jiných biblických textů: Pastýř Hermův (cca 115–155 n. l.) v knize 2, přikázání 10, kap. 2, str. 27 uvádí, že zármutek vyhání Ducha Svatého, protože Duch Svatý je radostný duch. A co pokání a Kniha nářků? Je Duch Svatý skutečně vyháněn z křesťanů pokaždé, když truchlíme?

Příliš alegorické výklady Písma: Novatian (250/4–256/7 n. l.) říká, že starozákonní přikázání nejíst velblouda znamená, že odsuzuje život zkažený zločiny. V díle O židovském mase, kap. 3, str. 647

Opravdu přehnané alegorické výklady Písma: Klement Alexandrijský (193–202 n. l.): „Roucho velekněze je symbolem světa smyslů. Sedm planet je znázorněno pěti kameny a dvěma karbunkuly, které představují Saturn a Měsíc. První z nich je jihozápadní, vlhký, zemitý a těžký; druhý vzdušný, a proto je některými nazýván Artemis, jako by to byl Aerotomos (řezající vzduch); a vzduch je zamračený.“ Stromata, kniha 4, kap. 6, str. 453

Nesprávný výklad přeložených slov: Theodotus, pravděpodobně montanista (cca 240 n. l.): „‚Bůh postavil svůj příbytek na slunci‘ – má se to chápat takto? Bůh ‚postavil na slunci‘, to znamená v Bohu, který je vedle Něho, jako v evangeliu: ‚Eli, Eli‘, místo ‚můj Bože, můj Bože‘.“ Poznámka pod čarou uvádí, že Theodotus zaměnil ‚Eli, Eli‘ za ‚Helios, Helios‘. Úryvky z Theodota, kap. 57, str. 50, 5:2,8

Omezování nad rámec toho, co říká Písmo: Anabaptista Conrad Grebel (1498–1526 n. l.) věřil, že v kostele není povoleno zpívat. Koloským 3:16 říká: „…zpívejte žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně s vděčností ve svých srdcích Bohu.“ Conrad však výrok „ve svých srdcích“ vyložil tak, že se nemá zpívat nahlas.

Na základě toho, co Písmo skromně uvádí, lze vyvodit: Athanasius (326–373 n. l.) učil, že Jeremiáš a Jan Křtitel se narodili bez hříšné přirozenosti.

Přenášení vlastních pocitů na Boha: Bůh je podle Klementa Římského (96–98 n. l.) (1. Klementův list, kap. 19, str. 10) a v dopise Diognetovi (cca 130–200 n. l.), kap. 8, str. 28, prostý veškerého hněvu.

Ztotožňování vlastních názorů s Písmem: Cyprián z Kartága (cca 248–256 n. l.) (Cyprianovy dopisy, dopis 58.2, str. 353), Ambrož Milánský (370–390 n. l.), Augustin z Hippa (388–430 n. l.) a Prosper z Akvitánie (cca 390–455) (O odpuštění hříchů 5:25, 26–28–29 a O křtu, kap. 26–30, 33–35) všichni učili, že pokřtěné děti, které zemřou, určitě jdou do nebe, a nepokřtěné děti, které zemřou, určitě jdou do pekla.

Vkládání vlastních duchovních názorů do Písma: Origenes (225–254 n. l.) ve spise De Principiis věřil v preexistenci duší. (Nevěřil však v reinkarnaci.)

Vnášení vlastního pohledu na přírodu do Písma: Lactantius (cca 303–cca 325 n. l.) učil, že Země je plochá. Je pošetilé si myslet, že je kulatá a že na protilehlé straně světa žijí lidé, kteří chodí vzhůru nohama. „Božské instituce“, kniha 3, kap. 24, str. 94.

Přidávání pověr do Božího slova: Luterán Filip Melanchthon (1497–1560) věřil v užitečnost astrologie a čtení z dlaně. (Luther však tyto věci odmítal.)

Vkládání vlastních předsudků do Božího slova: Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) označuje muže za silné a robustnější a ženy za slabší a křehčí. „Božské instituce“, kniha 1, kapitola 16, str. 29. Athanasius (318 n. l.) napsal: „Neboť i ženy, které není bezpečné připustit k rozhodování o veřejných záležitostech, uctívají a slouží s úctou náležitou Bohu, jak to nařídil Theseus, jak bylo uvedeno výše,“ Athanasius, Proti pohanům, kap. 10.2, str. 9. Jan Zlatoústý (zemřel 407 n. l.) byl antisemita; napsal celé dílo namířené proti Židům. Nebylo jen kritické vůči židovskému náboženství, ale namířené proti samotným Židům.

Nedostatek odpuštění: Novatian (250/254–256/257 n. l.) zapříčinil rozkol v církvi. Novatianisté věřili stejně jako ostatní křesťané, s výjimkou toho, že pokud člověk někdy zapřel víru, byť pod nátlakem, novatianisté učili, že navždy ztratil spasení a nikdy ho již nemůže získat zpět.

Nedostatek lásky: Martin Luther věřil, že všichni anabaptisté by měli být zabiti. (Ve svém posledním kázání však svůj názor změnil.) Augustin podporoval mučení kacířů, jako byl například Priscillian.

Ale i praví křesťané se mohou dopouštět omylů stejného rozsahu jako výše uvedené. Musíme mít správnou nauku a zároveň být v souladu s Duchem. Jak vtipně poznamenal jeden současný křesťanský spisovatel: „Máš-li nauku bez Ducha, uschneš; máš-li Ducha bez nauky, vybuchneš; a máš-li obojí, dospěješ.“

Otázka: Jak je možné, že se podle 2. Petra 3:17 mohou praví věřící nechat svést bludem bezbožných?

Odpověď: Je smutné to říkat, ale může se to stát. Osobně znám jednoho křesťana, který konvertoval k mormonismu. Později z něj odešel a vrátil se ke křesťanství.

Četl jsem také příběh ženy, která opustila křesťanství a konvertovala k islámu. Po 15 letech v islámu řekla: „Včera jsem si uvědomila něco, co jsem se snažila ignorovat, hlavně kvůli pýše. Vždy jsem byla křesťanka, i když jsem konvertovala k islámu. Vždy ve mně byla část, která prostě nemohla věřit tak, jak věřili ostatní muslimové. Malý hlas, který říkal: ‚Chtěl by Bůh, aby byli lidé ukamenováni k
k smrti?“, „chtěl by Bůh, aby ženy musely nosit závoj?“, „jestli je islám lepší, proč se k sobě chovají tak špatně?“ Včera jsem pocítila
touhu po vykoupení a skutečném soucitu křesťanství.“

Druhý list Petrův tedy dává pravým věřícím přísné varování, abychom byli na pozoru; může se to stát i nám. Upadnutí z jejich pevného postavení se může týkat nejen ztráty odměny, ale také ztráty jistoty spasení. Máme-li však vytrvalou víru, vrátíme se zpět k Bohu.

Otázka: Proč se v 2. Petrově 3:17 musí praví křesťané, kteří jsou již spaseni, mít na pozoru?

Odpověď: Bůh nám v 2. Korinťanům 13:5–7 přikazuje, abychom zkoumali sami sebe, abychom se ujistili, že jsme skutečně spaseni. Také musíme prosit Boha, aby nás zkoumal, aby nám ukázal, zda neděláme něco, co se Bohu nelíbí, jak říká Žalm 139:24.

Otázka: Jak mohou věřící podle 2. Petra 3:17 upadnout ze svého bezpečného postavení?

Odpověď: Někteří křesťané se domnívají, že praví věřící mohou ztratit své spasení; jiní věřící tomu nevěří. Ať už tomu však říkáte ztráta spasení nebo falešné obrácení, naplní se slova z Matouše 7:22–23. Ve 2. Korinťanům 13:5–7 máme příkaz zkoumat sami sebe, abychom se ujistili, že zůstáváme ve víře.

I praví křesťané mohou být na určitou dobu oklamáni. Znal jsem jednoho mormona, který opustil mormonismus a obrátil se ke Kristu. Později se vrátil k mormonismu. Poté s ním hovořili někteří další křesťané, kteří byli dříve mormony, a on opět odešel a vrátil se ke Kristu.

I praví křesťané mohou upadnout do hříchu. Mohou se však vrátit, jak naznačují 1. Korinťanům 5:1–5 a 2. Korinťanům 2:5–11.

Kromě toho mohou křesťané přijít o odměnu, jak ukazují 1. Korinťanům 3:5–15 a 2. Janův 8. Nechceme stát před Kristem zahanbeni za to, co jsme udělali (1. Janův 2:28).

Otázka: Vzhledem k tomu, že nám byla milost již dána v Ježíši na kříži (2. Petr 3:18), jak můžeme růst v milosti?

Odpověď: V milosti můžeme růst mnoha způsoby, a zde je několik z nich.

1. Můžeme růst tím, že ve svém životě zjevujeme Boží milost. Naše finanční dary jsou projevy milosti (2. Korinťanům 8:6) a máme v sobě rozvíjet spasení, jak je uvedeno ve Filipským2:12 –13.

2. Můžeme růst v poznání a důvěře v Boží milost. Ve 2. Timoteovi 2:1 je Timoteovi řečeno, aby byl silný v milosti, která je v Kristu Ježíši.

3. Boží milost může oslovit stále více lidí v našem okolí (2. Korinťanům4:15 ).

4. Obdržíme nesrovnatelné bohatství Boží milosti podle Efezským 2:6–7.

Otázka: Kdy byl napsán 2. Petrův list?

Odpověď: Jelikož 2. Petrův list 1:13–15 uvádí, že Bůh ukázal Petrovi, že se blíží jeho smrt, nejjednodušším vysvětlením je, že byl napsán krátce před jeho smrtí v letech 67–68 n. l. Komentář „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ uvádí následující podporu:

Firmilian (256 n. l.) odkazuje na Petrovo varování před falešnými učiteli.

Methodius z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.) cituje ve spise „O vzkříšení“ 2. list Petrův 3:8 jako slova Petra.

Z nekřesťanského hlediska se v knize Asimovův průvodce Biblí (str. 1165) uvádí: „Je možné, že 2. list Petrův, stejně jako 1. list Petrův a Jakubův list, pochází z doby Domitianova pronásledování“ (které začalo v roce 90 n. l.). Různí komentátoři to tvrdí z následujících důvodů:

a. Zmiňuje Pavlovy epištoly, jako by již byly shromážděny, nebo alespoň napsány.

b. Zaměřuje se na skutečnost, že křesťané byli pronásledováni.

c. 2. Petrův list je podobný listu Judy, takže možná byly oba napsány v časové blízkosti.

Vzhledem k tomu však, že Pavlovy listy byly napsány před Petrovou smrtí, velmi silné pronásledování začalo tři až čtyři roky před Petrovou smrtí a list Judův mohl být snadno napsán před Petrovou smrtí, není zde žádný problém tvrdit, že 2. Petrův list byl napsán před lety 67–68 n. l. Viz také diskuse o tom, kdy byl napsán 1. Petrův list.

Otázka: Jak můžeme v 2. Petrově listu vědět, že byl napsán Petrem, zejména když se styl a řečtina 1. a 2. Petrova listu liší?

Odpověď: Existují přinejmenším tři důvody.

1. Tak to uvádí 2. Petrův list 1:1 a raná církev to přijala. Jedinou výjimkou je Origenes, který tvrdil, že druhý Petrův list je sporný. Po nicejském koncilu Eusebius uvádí, že 2. Petrův list je sporný.

2. Styl (nikoli však řecká gramatika) těchto dvou listů se liší, protože se liší jejich témata. Jak poukazuje Gleason Archer (Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 425–426), srovnání seznamů slov nedokazuje, že jsou od různých autorů, stejně jako by seznamy slov „nedokazovaly“, že básně Johna Miltona napsal někdo jiný než autor Ztraceného ráje, a všichni uznávají, že je všechny napsal Milton.

3. Řecká gramatika 2. listu Petra je hrubší, protože, jak naznačuje 1. list Petra (5:12 ), Silas pomáhal Petrovi 1. list Petra sepsat. Nevíme však, zda Petr Silasovi říkal, co má psát, v aramejštině nebo v řečtině.

Otázka: Jak mohl Petr napsat 2. list Petrův, když [údajně] neuměl řecky (tento argument uvádí Bart Ehrman)?

Odpověď: Ehrman předpokládá, že Petr nemohl znát řečtinu, protože byl etnicky i kulturně Židem v Palestině, který vyznával židovskou kulturu. Petrův vlastní otec a matka však jednomu ze svých synů dali řecké jméno! Zatímco Petr se při narození jmenoval Šimon (což je hebrejské a aramejské jméno), jeho bratr se jmenoval Ondřej, což v řečtině znamená „mužný“. Navíc pocházeli z Betsaidy, která ležela blízko hranice mezi Galilejí a řecky mluvícími oblastmi na východní polovině břehu Galilejského moře. Filip, což je další řecké jméno, byl také z Betsaidy. Dává to stejný smysl jako domněnka, že americký občan, který se narodil a vyrostl v texaském pohraničním městě El Paso a má bratra jménem Manuel nebo José, nemohl umět španělsky, protože byl Američan.

Otázka: Jak můžeme v 2. Petrově listu vědět, zda to, co máme dnes, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším tři důvody.

1. Bůh slíbil zachovat své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Zde jsou autoři, kteří odkazovali na 2. list Petrovův nebo na verše v něm obsažené.

Klement Římský (96–98 n. l.) naráží na 2. list Petrův 2:5 v 1. Klementově kap. 7, sv. 1, str. 7, sv. 9, str. 231

Justýn Mučedník odkazuje jak na Žalm 90:4, tak na 2. list Petrův 3:8, když říká: „Den Páně je jako tisíc let.“

Barnabášův list, kap. 15, str. 146 (100–150 n. l.), Justýn Mučedník (cca 138–165 n. l.) a Irenej (182–188 n. l.) uvádějí, že jeden den u Pána je jako tisíc let (2. list Petrův 3:8). Tyto výroky se však mohou vztahovat jak k Žalmu 90:4, tak k 2. Petrovu 3:8. 2. Petrův list je nejméně doloženou knihou Nového zákona.

2. Klement (120–140 n. l.), kap. 2, s. 517, naráží na 2. list Petrův 3:9: „Neboť je vskutku veliká a obdivuhodná věc upevňovat ne to, co stojí, ale to, co padá. Tak také Kristus toužil zachránit to, co zahynulo, …“

2. Klement (120–140 n. l.), kap. 16, str. 522, odkazuje na 2. list Petrův: „Víte však, že den soudu již nyní ‚přichází jako rozpálená pec‘, a některé ‚nebesa se roztaví‘, a celá země bude jako olovo roztavené v ohni, a tehdy se zjeví skryté i zjevné skutky lidí.“

Irenaeus (182–188 n. l.) cituje 1/3 2. listu Petra 3:8m: „jeden den u Pána je jako tisíc let“. Toto přesné znění se vyskytuje pouze ve 2. Petrově 3:8m a v Žalmu 90:4. Irenej, Proti kacířstvím, str. 551. Totéž cituje v díle Proti kacířstvím na str. 557.

Jen pro doplnění: Muratoriho kánon (kolem roku 170 n. l.) nezahrnoval List Jakuba, List Židům, 1. a 2. list Petra ani třetí Janův list.

Klement Alexandrijský cituje střední část 2. listu Petra 2:5 ve spise Stromata (193–202 n. l.), kniha 1, kap. 21, str. 331: „Noe kázal pokání“. Tato myšlenka, o které Klement zřejmě předpokládá, že ji jeho čtenáři již znali, se v Písmu nevyskytuje, s výjimkou narážky ve 2. Petrově 2,5. (3 slova, včetně jednoho dlouhého slova, z celkových 15 slov)

Hippolyt (222–235/236 n. l.) cituje čtvrtinu 2. listu Petra 2:22: „ale za chvíli se opět válet v tom samém bahně.“ V díle Vyvrácení všech herezí, kniha 9, kap. 1, str. 125

Hippolyt (222–235/236 n. l.) naráží na 2. list Petrův 1:18,19. „Vyvrácení všech herezí“, kniha 10, kap. 24, str. 151

Hippolyt (222–235/236 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 1:21. „Pojednání o Kristu a Antikristovi“, kap. 2, str. 204

X Origenes (225–254 n. l.) uvádí, že Petr zanechal „pouze jeden list, jehož pravost je uznávána. Předpokládejme, že zanechal i druhý; neboť to je sporné.“ Origenův Komentář k Janovi, pátá kniha, kap. 3, str. 346

Origenes (225–254 n. l.) říká: „náš Pán Ježíš Kristus, který je ‚pravým světlem‘ a ‚vychází v našich srdcích‘“. Vychází v našich srdcích je narážka na 2. list Petrův 1:19.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje „Petrův list“ a cituje 2. list Petrův 2:11,12 ve Spisech Cypriánových, spis 12 – třetí kniha Svědectví, kap. 11, str. 536.

Firmilian (256 n. l.) odkazuje na Petrovo varování před falešnými učiteli, což je narážka na 2. list Petrův.

Adamantius (300 n. l.) cituje 2. Petrův 3:15b jako slova Petra: „jak napsal apoštol Petr: ‚podle moudrosti, která byla dána mému bratru Pavlovi‘.“

Adamantius (kolem roku 300 n. l.) cituje s biblickou autoritou 2. Petrův list 2:19b. Říká, že cituje biblický úryvek, když uvádí: „Kým je člověk přemáhan, tím je i otrokem.“

Metodios z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.) cituje ve spise O vzkříšení 2. list Petrův 3:8 jako slova Petra.

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) naráží na 2. list Petrův2:22 : „Kyrenajci říkají, že ctnost sama o sobě má být chválena právě proto, že přináší potěšení. To je pravda, říká ten špinavý pes nebo prase válící se v blátě.“ Božské instituce, kniha 3, kap. 8, str. 75

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 2:22: „Ponořují se do nečistých žádostí, jako prasnice, která se válí v blátě; neboť ti, kdo uctívají bohy, to jest ti, kdo uctívají bláto a zemi, se sami potírají blátem.“ Božské instituce, kniha 4, kap. 17, str. 119

Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 3:8, což je také Žalm 90:4. Božské instituce, kniha 7, kapitola 14, str. 211

Mnozí uváděli, že den Páně trvá 1 000 let.

Po Nicejském koncilu

(květen–červen 325 n. l.) odkazuje v kánonu 12, str. 27, na 2. list Petrův 2,22 (psi a svině).

? Eusebiusova „Církevní historie“ (323–326 n. l.), kniha 3, kap. 3, str. 133–135, pojednává o knihách Nového zákona. Autor uvádí, že 1. list Petrův je autentický. Říká, že 14 Pavlových listů je dobře známých, ačkoli římská církev pochybovala o tom, že by Pavlovi pocházel list Židům. Uvádí, že 2. list Petrův je sporný. Tzv. Skutky Pavla, [Pastýř] Hermův, Skutky Petra, Petrovo evangelium, Petrovo kázání a Petrovo zjevení nejsou pravé. Nicene and Post-Nicene Fathers, druhá řada, sv. 1, str. 133–135

Firmicus (4. století) odkazuje na 2. list Petrův 2,11

Athanasius (367 n. l.) neodkazuje na žádné konkrétní verše ve 2. Petrově listu, ale ve svém „Svátečním listu“ č. 39, str. 552, uvádí seznam knih Nového zákona

„Synopsis Scripturae Sacrae“ (350–370 n. l. nebo 5. století) zmiňuje dvě Petrovy knihy jako součást Nového zákona. Cituje celý 2. list Petrův 1:1.

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.): „A opět, ačkoli si je vědom, že má podíl na božské přirozenosti, jak říká svatý apoštol Petr ve svém druhém listě, nesmí přesto měřit božskou přirozenost omezeními své vlastní…“ O Trojici, kniha 1, kap. 18, str. 45

Efraim Syrský (373 n. l.)

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) (implicitně) zmiňuje sedm listů Jakuba, Petra, Jana a Judy. Katechétické přednášky, přednáška 4, kap. 36, s. 27–28

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) naráží na 2. Petrův 1,19 v přednášce 10.15, str. 61

Ambrož Milánský (370–390 n. l.) naráží na 2. Petrův 1,21: „Tak i Duch Svatý je jeden, který působil v prorocích.“

Třetí kartáginský koncil (397 n. l.)

Schizmatický Lucifer z Cagliari (370/371 n. l.)

Didymus Slepý (398 n. l.)

Julius Firmicus Maternus (4. století) Omyl pohanských náboženství

Jeroným (404 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 1:4;2:13 ; 3:10

Jeroným říká: „Apoštolové Jakub, Petr, Jan a Juda vydali sedm listů, které jsou zároveň duchovní a výstižné, krátké i dlouhé – krátké co do počtu slov, ale obsáhlé co do podstaty, takže je skutečně jen málo těch, kteří by při jejich čtení nezůstali v temnotě.“ Dopis 53 (Paulinu) sv. 6, str. 102.

Jeroným si však všiml, že styl 1. a 2. listu Petrového se liší. Řekl, že to bylo proto, že 1. list Petrový sepsal jako písař Silvanus.

Augustin z Hippa (416–430 n. l.) zmiňuje 2. list Petrův 1,4 jako dílo apoštola Petra ve spise O jednáních Pelagia, kap. 42, s. 202 (sv. 5). Odkazuje také na 2. list Petrův 1,2, 17, 21; 2,4, 15, 20; 3,9, 11, 18

Jan Cassian (419–430 n. l.) naráží na 2. Petrův 2,19 v díle „Instituty Jana Cassiana“, kniha 5.8, str. 238

Cyril Alexandrijský (444 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 2:4; 3:11

„Speculum“ (5. století) odkazuje na 2. list Petrův 1:2 (3), 5;2:11 , 13; 3:9, 10, 11

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 1:21; 2:4

Varimadum (445/480 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 1:21

Jan z Damašku (706–749 n. l.) „...sedm katolických epištol, a to jedna od Jakuba, dvě od Petra, tři od Jana, jedna od Judy...“ Výklad pravoslavné víry, kniha 4, kap. 17, str. 90

Důkazy o kacířích a padělaných knihách

Kacíř Priscillian odkazuje na 2. list Petrův 2:2

Pseudo-Hippolyt (po r. 235/236 n. l.) uvádí 2. list Petrův 3:3 jako Petrův. Oddíl 10, str. 244

Pseudo-Cyprian (po r. 358 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 2:13

Pseudo-Methodius (po r. 312 n. l.) uvádí citát, který může být polovinou 1. listu Petrového 2:6, Žalmu 118:22 nebo Izaiáše 28:16. Řeč o Simeonovi a Anně, kap. 6, str. 387

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 2:20; 3:9, 10, 11

Pelagiánský kacíř Julian z Eclana (kolem roku 454 n. l.) odkazuje na 2. list Petrův 3:11

3. Nejstarší dochované rukopisy 2. listu Petra vykazují drobné rukopisné odchylky, avšak žádné teologicky významné chyby.

p72 Bodmer 7 a 8 Papyry 1. list Petrův 1:1–5:14, 2. list Petrův 1:1–3:18 a Juda 1–25. cca 300 n. l. Fotografie části tohoto rukopisu (zobrazující 2. list Petrův1:16 –2:2) se nachází v knize The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts na str. 468. Uvádí se, že rukopis je psán „dokumentárním písmem“.

p74 (=Bodmer 17) Skutky 1:2–5, 7–11, 13–15, 18–19, 22–25; 2:2–4; 2:6–3:26; 4:2–6, 8–27; 4:29–27:25; 27:27–28:31; Jakubův list 1:1–6, 8–19, 21–23, 25, 27; 2:1–3, 5–15; 18–22, 25–26; 3:1, 5–6, 10–12, 14, 17–18; 4:8, 11–14; 5:1–3, 7–9, 12–14, 19–20; 1. Petrův 1:1–2, 7–8, 13, 19–20, 25; 2:6–7, 11–12, 18, 24; 3:4–5; 2. Petrův 2:21; 3:4, 11, 16; 1. Janův 1:1,6; 2:1–2,7,13–14,18–19,25–26; 3:1–2,8,14,19–20; 4:1, 6–7, 12, 16–17; 5:3–4, 9–10, 17; 2. Janův 1, 6–7, 13; 3. Janův 6, 12; Juda 3, 7, 12, 18, 24 (7. století)

7. století – 1968 – Text Nového zákona obsahuje Jakubův list 2:4 a 1. list Petrův 1:12

7. století – 1975 – Aland a kol., třetí vydání

6. století – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (cca 450 n. l.) obsahují celý 2. list Petrův.

Klementinská Vulgata ze 4. až 5. století odkazuje na 2. list Petrův 1:1; 2:14

Wordsworth-Whiteova Vulgata ze 4. až 5. století odkazuje na 2. list Petrův 1:1–2; 3:9

Štuttgartská Vulgata ze 4. až 5. století odkazuje na 2. list Petrův 1:1–2; 3:9

048 5. století

0209 (7. století)

Italika (h) 5. století

Kurzíva (j) 5. století

Kurzíva (q) 6./7. století

Bohairská koptská [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská [Sah] 3./4. století

Efraemův Rescriptus [C] 5. století

Peshitta syrská [SyrP] Více než 350 rukopisů, nejstarší pocházejí z let 411–435 n. l. (2. list Petrův3:18 , podle Bruce Metzgera v knize A Textual Commentary on the New Testament, str. 633.)

Harclejská syrština [SyrH] 3./4. století nebo rok 616 n. l., odkazuje na 2. list Petrův 1:3–5, 10, 17, 19, 21; 2:4, 6, 9–13, 15, 20; 3:9–11, 18

Filoxenův syrský překlad [SyrPh] z let 507/508 n. l. odkazuje na 2. list Petrův 1:3, 10, 14, 17; 2:4, 6, 11–13, 15, 17, 20; 3:9–11, 18

Palestinská sýrština [SyrPal] z 6. století odkazuje na 2. list Petrův 1:1–5,10;3:10 –11,18

Arménština [Arm] z 5. století

gruzínština [Geo] z 5. století

Gotština 493–555 n. l.

Více informací o raných rukopisech 2. listu Petra najdete na stránce www.BibleQuery.org/2 Peter Manuscripts.html.