< Biblický dotaz z 2. knihy Královské
Otázka: Proč v 2. Královské 1:2 poslal Achaziáš do Ekronu, aby se zeptal Baala-Zebuba, když v Judsku bylo dostatek uctívačů Baala?
Odpověď: Ekron ve Filistii ležel ve skutečnosti velmi blízko Samaří, jen asi 40 mil daleko. Dalo by se říci, že to bylo až příliš blízko, protože Ekron byl významným centrem uctívání Baala. Navíc králové často mají své rivaly a nepřátele, a možná chtěl Achaziáš udržet v tajnosti jak svou nehodu, tak i to, že se radil s Baalem.
Otázka: Proč v 2. Královské 1:9–15 zemřelo těch 100 mužů?
A: Věrní vojáci pouze plnili rozkazy. Poslouchali svého velitele, který neměl žádnou úctu k Bohu ani k Eliášovi a přikázal Eliášovi, aby sestoupil [jinak...]. Když je někdo součástí zlé skupiny a pouze plní rozkazy, nese následky své pošetilé loajality.
Otázka: Proč v 2. Královské 2:9 požádal Elizeus o dvojnásobný podíl?
A: To s největší pravděpodobností neznamená, že Elizeus žádal, aby byl dvakrát tak velký jako Eliáš. Elizeus spíše vnímal Eliáše jako svého otce. Když otec zemřel, obvykle každý z jeho synů dostal jeden podíl, s výjimkou nejstaršího syna (nebo toho, komu bylo přiznáno právo prvorozeného). Tento syn dostal dvojnásobný podíl, a právě o to Elizeus žádal.
Q: Proč v 2. Královské 2:12 Elizeus nazval Eliáše svým Otcem, když Ježíš v Matoušovi 23:9 řekl, abychom nikoho nenazývali svým Otcem?
Odpověď: Bez ohledu na to, zda to Ježíš zakázal, Elizeus to řekl stovky let předtím, než Ježíš toto přikázání vydal. Svým učením, moudrostí a blízkou přítomností byl Eliáš pro Elizea jako Otec. To však neznamená, že by Eliáš byl jeho biologickým Otcem.
Otázka: Co přesně se zde píše v hebrejštině ve 2. Královské 2:23–24?
Odpověď: Jsou zde tři klíčová hebrejská slova:
Pomlouvat: Hebrejské slovo pro „proklít“ zde není herem, což znamená „vydat na zničení“, ale qalal, což znamená „pomlouvat“.
Roztrhal: Medvěd „roztrhal“ těch 42 mladíků, což naznačuje, že byli zabiti.
Mladíci: Hebrejský výraz označuje 17letého mladíka, jako byl Josef (Genesis 37:2), mladší děti nebo muže do věku kolem 20 let.
Otázka: Proč byli v 2. Královské 2:23–25 tito 42 mladíci roztrháni medvědy?
Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit dva body. Na rozdíl od toho, co tvrdí někteří ateisté, Elizeus nenese za ty medvědy žádnou odpovědnost. Byli posláni přímo Bohem. Hebrejské slovo pro „mladík“ může zahrnovat i dvacetileté a tito mladíci zřejmě tvořili gang. Slovo „mladík“ zde může znamenat malé dítě (2. Královská 5:14), ale je to stejné slovo, které se používá pro sedmnáctiletého Josefa (Genesis 37:2) i pro vycvičené muže v Abramově armádě (Genesis 14:24). Divocí medvědi, Ursus syriacus, byli v té době v Palestině běžní.
Otázka: Stal se Jehoram v 2. Královské 3:1 králem Izraele v 18. roce vlády judského krále Jošafata, nebo ve druhém roce vlády Jehorama, syna Jošafata, jak uvádí 2. Královská 1:17?
Odpověď: Obě tvrzení jsou správná, pokud vezmeme v úvahu, že králové vládli společně. Stalo se to v roce 852 př. n. l., což byl 18. rok samostatné vlády Jošafata, která trvala v letech 870/869 př. n. l., a Jehoram, syn Jošafata, začal vládnout v letech 854/853 př. n. l.
Otázka: Jaké archeologické důkazy máme o moábském králi Mešovi, o kterém se píše ve 2. Královské 3:4?
Odpověď: Moábský kámen (850 př. n. l.) potvrzuje Jorámovo vpád do Moábu.
Je na něm napsáno: „Já jsem Meša, syn Kemosha (moábského boha), král Moábu... Můj otec byl králem Moábu třicet let a já jsem se stal králem po svém otci; a postavil jsem tuto svatyni Kemoshovi v Kerihohu [Kir-Haraset, hlavní město], svatyni útočiště; neboť on mě zachránil před všemi mými utlačovateli a dal mi vládu nad všemi mými nepřáteli. Omri byl králem Izraele a mnoho dní utlačoval Moáb, neboť Kemosh se hněval na jeho zemi. A jeho syn ho vystřídal a také řekl: ‚Budu utlačovat Moáb.‘ To řekl za mých dnů; ale já jsem nad ním a jeho rodem zvítězil a Izrael zahynul navždy... Nechal jsem izraelskými zajatci vykopat příkopy v Keri-Ho...“ (převzato z knihy The Bible As History, str. 237)
Moábský kámen uvádí, že Izraelité byli poraženi. 2. Královská 3:27 říká, že se stáhli, ale nestáhli by se, kdyby nebyli poraženi.
Otázka: Jak našli vodu ve 2. Královské 3:17?
Odpověď: Podle knihy „The Bible as History“, str. 238, pokud se vedle Rudého moře vykopou příkopy, naplní se vodou stékající z náhorní plošiny. Voda je červená, protože protéká načervenalou půdou.
Otázka: Proč v 2. Královské 3:18–19 Bůh přikázal Izraelitům pokácet všechny moábské stromy, když Deuteronomium 20:19 říká, že Izraelité nemají kácet ovocné stromy, aby z nich stavěli obléhací zařízení?
Odpověď: Nejprve to, co není správnou odpovědí, a poté správná odpověď.
Nejen v Kanaánu: Kontext Deuteronomia 20:10–20 se týká jak vzdálených národů, tak i Kanaánců. Bylo by nesprávné tvrdit, že Deuteronomium 20:19 se nevztahovalo na země mimo Kanaán.
Obléhací zařízení: Deuteronomium 20:19 uvádí pravidla pro obléhání města a určuje, jaký druh dřeva lze použít na obléhací zařízení. Izraelité však v době, kdy tyto stromy káceli, žádná města neobléhali.
Otázka: Proč se Izraelité v 2. Královské 3:27 stáhli poté, co moábský král obětoval svého syna svým bohům?
Odpověď: Existují tři možné, vzájemně se doplňující důvody.
Zoufalství: Izraelité a Edomité již Moábům způsobili těžké škody. Tato oběť přiměla zbývající Moábce bojovat ještě zuřivěji a možná izraelská, judská a edomská armáda, která se již rozptýlila, aby rozházela kameny po polích, nečekala takovou míru odporu a nepovažovala za smysluplné bojovat s posledními obránci. To však neodpovídá tomu, co Moábci uvedli na moábském kameni.
Přesvědčit Edomity: Edomité zde také bojovali proti Moábu a možná by taková zoufalost přesvědčila Edomity, aby porušili své spojenectví s Izraelem a Judou. Tento důvod uvádí také NIV Study Bible na str. 528.
Rukojmí: V souvislosti s předchozím důvodem uvádí kniha „735 Baffling Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 735 záhadných biblických otázek), str. 127–128, že židovští komentátoři tvrdili, že proti Moábu válčily Juda, Izrael a Edom jako vazal Judy. Zabitý králův syn byl synem edomského krále, který byl držen jako rukojmí v Moábu. Poté, co k tomu došlo, Edomité odstoupili od spojenectví a Izrael s Judou se z něj rovněž stáhly.
Otázka: Proč chtěl Eliáš ve 2. Královské 4:29, aby byla jeho hůl položena na tělo toho chlapce?
Odpověď: Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, naznačuje to, že by Eliáš přišel, pokud by se chlapec neprobral k životu. Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 4, str. 186, obsahuje zajímavou spekulaci, že by to zajistilo, aby obyvatelé města chlapce nepohřbili.
Otázka: Naznačuje 2. Královská 5:10–15, že novozákonní křest ponořením pro odpuštění hříchů je nezbytný pro Spasení, protože Naaman nebyl očištěn od malomocenství, dokud se nevykoupal v řece Jordánu?
Odpověď: Ne, to je značné přehánění ze strany některých, kteří hledají své spasení ve vodě.
a) Tento skutek víry sloužil k očištění od malomocenství, nikoli ke Spasení.
b) Nezáleží na tom, jakou řeku nebo křestní vodu použijete. V tomto případě však musela být konkrétně řeka Jordán, aby to pro Naamána mělo význam.
c) Ve Starém zákoně neexistoval vodní křest.
d) A konečně, pokud by se někdo pokusil spojit tento příběh s křtem, pak Naaman nevěděl s jistotou, že existuje pouze jeden Bůh kromě Boha Izraele, dokud se nevykoupal v Jordánu, jak je uvedeno ve 2. Královské 5:15.
Otázka: Kde se v 2. Královské 5:12 nacházejí řeky Abana a Farfar?
Odpověď: Abana je řeka Barada, která protéká městem Damaškem. O řece Farfar (nebo Parpar) není jistota, ale „The New International Dictionary of the Bible“ (str. 780) uvádí, že se možná jedná o řeku Awaj, která pramení východně od hory Hermon. Poukazuje také na to, že Naaman neřekl, že by tyto řeky byly poblíž Damašku, ale že se jedná o řeky Damašku, tedy řeky patřící k území ovládanému Damaškem.
Otázka: Existují nějaké archeologické důkazy o aramejském bohu Rimmonovi, o kterém se zmiňuje 2. Královská 5:18?
Odpověď: Ano, asyrské prameny nazývaly tohoto boha Ramanu (hromovládce). Také Otec Ben-Hadada I. se v 1. Královské 15:18 jmenoval Tabrimmon. Více informací najdete v „The Expositor's Bible Commentary“, svazek 4, str. 192.
Otázka: Kdo byl v 2. Královské 6:15 Elíšovým služebníkem?
Odpověď: Existují dvě možnosti.
Služebníkem byl Geházi a 2. Královská 6:15 vypráví o době předtím, než Geházi onemocněl malomocenstvím. Nic v 2. Královské nenaznačuje, že by se to odehrálo až po předchozím příběhu.
Náhradník, kterého Elizeus najal místo Geháziho. Je velmi nepravděpodobné, že by Geházi i po tom, co onemocněl malomocenstvím, nadále sloužil Elizeovi a stýkal se s ostatními lidmi.
Otázka: Jak je možné, že v 2. Královské 6:18 byly syrské jednotky zázračně oslepeny, a přesto stále následovaly Elizea?
Odpověď: Hebrejské slovo „canver“ zde může znamenat buď slepotu, nebo zmatené vidění, kdy člověk vidí věci, které tam nejsou, nebo nevidí věci, které tam jsou.
Otázka: Lhal Elizeus v 2. Královské 6:19 syrským vojákům?
Odpověď: Ne, Elíšovo prohlášení bylo zcela pravdivé. V Samaří Elíše uvidí. Hledali Elíše a Elíša jim přivede toho, koho hledají. Shoduje se však názor, že Elíšova odpověď byla velmi zavádějící. Podobně, když Samuel šel pomazat Davida za krále, dal odpověď, která byla pravdivá, ale uvedl je v omyl tím, že neprozradil všechny informace. Když se zlí lidé snaží zabít ty, kteří se jim staví na odpor, 1. Samuelova 16:1–5 ukazuje, že uvádět zlé lidi v omyl je dobrá věc.
Otázka: Proč nebyli v 2. Královské 6:21–23 syrští nepřátelé zabiti?
Odpověď: Izraelité by bez Boží pomoci Syřany nezajali a Bůh přikázal, aby byli nakrmeni a propuštěni. Syřané nebyli Kanaánci, a tak Izraelité směli s nimi uzavírat smlouvy a nechat je žít. Navíc tímto způsobem nebyli Syřané zabiti za to, že následovali Božího proroka. Bylo to také moudré politické rozhodnutí, neboť díky tomu, že zajatí Syřané vyprávěli ostatním, co se stalo, měli Izraelité na chvíli klid před syrskými nájezdníky. Poněkud odlišnou odpověď najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelné výroky Bible), str. 235.
Otázka: Jak to, že v 2. Královské 6:23 syrští nájezdníci již do Izraele nevstupovali, když syrský král Ben-Hadad shromáždil svou armádu a obléhal Samaří, hlavní město Izraele, jak uvádí 2. Královská 6:24?
Odpověď: Odpověď nám dává samotná blízkost těchto dvou veršů. Po zázraku, o kterém se píše v 2. Královské 6:23, syrští nájezdníci na nějakou dobu do Izraele nevstupovali. Po určité době však syrský král sám shromáždil svou armádu a vtrhl do Izraele. Rozhodnutí Aramejců neprovádět nájezdy na Izrael bylo tedy pouze dočasné.
Otázka: Co jsou ve 2. Královské 6:25 „semenné lusky“?
Odpověď: Hebrejské slovo zde doslovně znamená „holubí trus“. Existují zde čtyři názory.
a) Doslovně se zde uvádí „holubí trus“. Nic nebrání tomu, aby to byla pravda. 2. kniha Královská neuvádí, k čemu se holubí trus používal, a Nelsonova studijní Bible na str. 618 uvádí, že mohl sloužit jako palivo.
b) Josefus ve spise „Antiquities of the Jews“ 9.62.4 (napsaném kolem let 93–94 n. l.) se domníval, že šlo o náhražku soli, ale nic toto tvrzení nepodporuje.
c) Někteří tvrdí, že šlo o jedlou cibulku, dnes známou jako „Betlémská hvězda“. Kniha „What You Know Might Not Be So: 220 Misinterpretations of the Bible Explained“ (str. 52) zastává rovněž tento názor.
d) Alternativně by mohlo jít o chybu opisovače, který nahradil čtyři písmena dvěma, a to za lusky rohovníku. Tento názor uvádí NIV Study Bible, str. 534. Kniha „Bible Knowledge Commentary: Old Testament“, str. 550, uvádí, že lusky se obvykle používaly pouze jako krmivo pro zvířata.
Otázka: Který izraelský král chtěl v 2. Královské 6:31 popravit Elizea?
Odpověď: Byl to Joram. Nezapomeňte, že je třeba rozlišovat mezi králi severního království Izraele (Achab, Joram, Jehu atd.) a králi jižního království Judy (Jošafat, Jehoram, Achaziáš atd.). Mějte na paměti, že Joram, král Judy, a Jehoram, král Izraele, jsou dvě různé osoby. Achab zemřel podle 2. Královské 1:1 a jeho syn Joram byl podle 2. Královské 8:16 v pátém roce své vlády. Ačkoli není nutné, aby pasáž 2. Královské 8:7–15 byla chronologická, vyprávění obvykle chronologická jsou, takže událost popsaná v 2. Královské 6:31 by se odehrála v pátém roce vlády Jorama nebo dříve.
Mimochodem, Joram nebyl jediný, kdo měl spadeno na Elizea. Jezabel, manželka Achaba a pravděpodobně Joramova matka, chtěla nechat zabít Eliáše, a tedy pravděpodobně i Elizea.
Otázka: Kdo byl v 2. Královské 7:2 tím „pánem, o jehož ruku se král opíral“?
Odpověď: Podle knihy The Bible As History (str. 233) pochází hebrejské slovo „šliš“, překládané jako „pán“, ze slova znamenajícího „tři“. Asyrské sochy ukazují, že na válečných vozech byli tři lidé: vozataj, bojovník a muž, který stál za nimi a držel se dvou krátkých popruhů po obou stranách vozu. Tento třetí muž chránil ostatní před šípy a pomáhal zabránit tomu, aby byli vymrštěni z vozu, když se ten řítil kolem mrtvých a zraněných mužů. Mohl také zastoupit řidiče nebo bojovníka, pokud by jeden z nich vypadl z boje.
Otázka: Máme v 2. Královské 8:15 nějaký mimobiblický důkaz o Hazaelovi, uzurpátorovi syrského trůnu?
Odpověď: Ano. Podle „The Expositor's Bible Commentary“, svazek 4, str. 201, je Hazael vícekrát zmíněn v letopisech asyrského krále Šalmanesera III., kde je označen jako „syn nikoho“.
Otázka: Stal se judský Achaziáš králem ve dvanáctém roce Joramova panování (2. Královská 8:25), nebo v jeho jedenáctém roce, jak uvádí 2. Královská 9:29?
Odpověď: Obě tvrzení jsou správná, protože záleží na použitém systému počítání let. Achaziáš nastoupil po Jehoramovi v roce 841 př. n. l., jak uvádí The Expositor's Bible Commentary, svazek 4, str. 203. Podle publikací *Encyclopedia of Bible Difficulties*, str. 206, a *When Critics Ask*, str. 192, v systému bez zohlednění roku nástupu na trůn, který v té době používalo severní království Izrael, zahrnuje první rok celý rok, v němž se princ stal králem. Jižní království Juda v té době používalo systém s zohledněním roku nástupu na trůn. Podle tohoto systému první rok začínal až židovským Novým rokem následujícím po dni korunovace. To by znamenalo, že roky vlády každého krále se sčítají.
Otázka: Byl Achaziáš v 2. Královské 8:26 ve věku 22 let, když nastoupil na trůn, nebo mu bylo 42 let, jak uvádí 2. Paralipomenon 22:2 v masoretském textu?
Odpověď: 2. Paralipomenon 22:2 v masoretském textu je chybou opisovače, protože kdyby bylo Achaziášovi 42 let, narodil by se o dva roky dříve než jeho Otec! 2. Paralipomenon 22:2 uvádí „22“ let v některých rukopisech Septuaginty a v syrském překladu, jak uvádí poznámka pod čarou v překladu NIV. To neznamená, že by v původních rukopisech Bible byla chyba, ale pouze to, že se do opisů mohou vkrást nepodstatné opisovatelské chyby.
Viz 735 Baffling Bible Questions Answered, str. 128, Encyclopedia of Bible Difficulties, str. 206–207, v knize „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 4, str. 203 a 508, v knize „Bible Difficulties & Seeming Contradictions“, str. 163–164, v „New International Bible Commentary“, str. 474, a v knize „When Critics Ask“, str. 194, kde najdete v podstatě stejnou odpověď. Publikace „Bible Difficulties & Seeming Contradictions“ (str. 164) dodává, že jak v tomto případě opisovatelské chyby, tak v 2. Královské 24:8 (18) a 2. Paralipomenon 36:9–10 (8) chyběla číslice desítek. Čísla psaná v době Ezdráše a Nehemiáše měla vodorovné a svislé tahy, a pokud byl rukopis rozmazaný nebo zašpiněný, jeden z tahů mohl chybět.
Otázka: Kdo byli synové proroků ve 2. Královské 9:1?
Odpověď: Pravděpodobně se nejedná o biologické syny proroků, ale spíše o proroky v přípravě.
Otázka: Proč v 2. Královské 9:7–9 Bůh přikázal Jehuovi, aby zabil krále?
Odpověď: Obecně platí, že máme respektovat a ctít naše vládní představitele, jak ukazují Římanům 13:1–7 a 1. Petrův 2:13–17.
2. Královská 9:7 říká, že Bůh přikázal Jehuovi, aby pomstil krev Hospodinových služebníků, kterou prolila Jezábela. Zřejmě Bůh shledal, že svým zlem se zbavili práva vládnout nad Božím královstvím. Písmo nespecifikuje, kdy přesně k tomu došlo, ale možná to bylo poté, co Jezábela a Achab chladnokrevně zavraždili Nábota kvůli jeho vinici a pokusili se vyhubit Boží proroky, včetně Eliáše.
Když vůdce neudělá jen chybu, ale udělá něco, co způsobí, že jeho lid ztratí k němu úctu a důvěru, obvykle už není cesty zpět.
Otázka: Proč Jehu v 2. Královské 9:11 bagatelizoval slova proroka?
Odpověď: Je možné, že Jehu příliš nevěřil slovům proroka, ale to je nepravděpodobné. Jehu to právě slyšel a sám se pravděpodobně ještě nerozhodl. Spíše to říkal ostatním důstojníkům, aby se nemusel zavázat, alespoň ne na veřejnosti.
Otázka: Proč si Jezabel ve 2. Královské 9:30 nanesla na tvář make-up?
Odpověď: Věděla, že zemře, a chtěla vypadat dobře i ve smrti. Její přání se však nesplnilo.
Otázka: Proč Jehu v 2. Královské 10:1–3 napsal vůdcům právě tento dopis?
Odpověď: Jehu jim napsal velmi smělým tónem, aby je povzbudil, ať vyjdou a bojují proti němu, téměř s postojem: „Těším se, až to bude za mnou.“ O slovech se říká, že jsou ironická, když je jejich výslovný význam opačný než význam, který slova sdělují. Jehu se ve skutečnosti snažil je zastrašit, aby se mu poddali bez boje, a přesně to se také stalo.
Otázka: Proč je v Bibli v 2. Královské 10:1–17 zaznamenán tento Jehuův příběh?
Odpověď: Ozeáš 1:4 říká, že Jehu zhřešil tím, že prolil všechnu tu krev. Druhá kniha Královská je součástí dějin Božího lidu a zaznamenává nejen dobré a příjemné věci, které učinili, ale také nemilosrdné hříchy, kterých se dopustili. 2. Královská 10:31 uvádí, že Jehu ve skutečnosti nenásledoval Boží cesty. Mezinárodní standardní biblická encyklopedie, sv. 6, str. 38, ukazuje výjev z Černého obelisku, na kterém se Jehu nebo jeho vyslanec klaní před Šalmaneserem II. (859–824 př. n. l.)
Otázka: Proč v 2. Královské 10:4 přesvědčilo to, že Jehu zabil dva krále při překvapivém útoku, Samaritány o tom, že Jehu je tak silný?
Odpověď: Pouhé zabití dvou osob ještě nedokazuje, že je někdo velkým vojenským vůdcem. Jednalo se však o krále, a nebyl to jen samotný čin zabití králů, ale také to, že mu to prošlo a že měl podporu lidu, co vyvolalo strach u těch, kterým mrtví králové prokazovali přízeň. V politice jsou často důležité psychologické účinky.
Otázka: Proč v 2. Královské 10:18–28 Jehu podvodně předstíral, že uctívá Baala, a lhal ostatním?
A: Jehu důsledně používal nesprávné a bezohledné prostředky k uskutečnění svých dobrých záměrů. Za prvé, Bible Jehuovo jednání nikdy neschvalovala a 2. Královská 10:31 říká, že Jehu nenásledoval Boha celým svým srdcem, a Ozeáš 1:4 ukazuje, že Jehu zhřešil tím, že prolil tolik krve. Jehu byl velmi soustředěný na svůj cíl, jímž bylo zbavit zemi zla. Chtěl toho dosáhnout jakýmikoli prostředky, dokonce i zlými (jakkoli to zní podivně).
To je pro nás dnes velmi poučné. Někdy může být nenávist člověka ke zlu a bezbožnosti větší než jeho láska a poslušnost vůči Bohu. Neuposlechnutí Boha, i když je to ve jménu Boha, není službou Bohu, ale pouze poškozuje dobré jméno Božích služebníků.
Otázka: Proč Jehu v 2. Královské 10:29–31 nezastavil uctívání zlatých telat?
Odpověď: Zdá se, že zatímco zbavit zemi zlé dynastie bylo pro něj nejvyšší prioritou, zbavit zemi falešných bohů jí nebylo. Jedním z důsledků přetrvávajícího a hluboce zakořeněného hříchu v kultuře je to, že si na něj všichni, někdy dokonce i věřící, zvyknou a přestanou vnímat, že se jedná o hřích.
Otázka: Proč v 2. Královské 11:1–12 kazatel Jojada použil strategii a lstivost, aby naplnil Boží vůli?
Odpověď: Člověk by se mohl zeptat, proč musel Samson použít sílu, aby naplnil Boží vůli, nebo proč musel Pavel použít moudrost, aby kázal evangelium. Boží služebníci mají k naplnění Jeho vůle používat mnoho prostředků a na použití lsti není nic špatného, i když nemáme hřešit. David použil lest, aby naplnil Boží vůli, a Bůh nařídil Samuelovi, aby použil lest k naplnění Boží vůle v 1. Samuelově 16:2–5.
Q: Ve 2. Královské 11:2 byl Joáš ukryt, aby byl chráněn před Athaliiným modlářským výchovným vlivem, a Athalia nechtěla Joáše zabít, jak uvádí Asimovova Příručka k Bibli na str. 387, že by to bylo možné?
Odpověď: Asimov měl bujnou fantazii, ale ne, tak tomu nebylo. Joášova matka nepocházela z fénického rodu. Podle 2. Paralipomenon 24:1 se jmenovala Zibja a pocházela z Beer-šeby na samém jihu Judska. Nicméně 2. Královská 11:1 jasně říká, že Atalja chtěla zabít celou královskou rodinu.
V „Expositor’s Bible Commentary“, svazek 4, str. 217, se uvádí, že jelikož měl Joáš jinou matku, Athalja si jeho narození možná nevšimla, a proto ho nikdo nepostrádal.
Otázka: Proč neměla být Atalja podle 2. Královské 11:15 zabita v areálu chrámu?
Odpověď: Kazatel Jojada měl pocit, že chrám není vhodným místem pro prolévání lidské krve. Jelikož to byla Boží vůle, pravděpodobně by bylo v pořádku ji tam popravit, ale na Jojadově úctě k chrámu nebylo nic špatného.
Otázka: Ve 2. Královské 11:18 zbožní Izraelité zničili modlářské oltáře a sochy. Kdy, pokud vůbec, by měli křesťané ničit modlářské oltáře a sochy?
Odpověď: Ačkoli to Písmo výslovně neuvádí, můžeme zde rozpoznat tři zásady.
1. Křesťané mají zničit veškeré modlářské oltáře a sochy, které by mohli vlastnit.
2. Starozákonní věřící žili pod teokratickou vládou a podle těchto zákonů měly být všechny modlářské oltáře a sochy zničeny.
3. V Novém zákoně žili křesťané v řecko-římské kultuře plné zlověstných soch a oltářů. Přesto tito křesťané nikdy neničili věci jiných lidí. Teprve mnohem později ortodoxní Frankové a válečničtí, heretičtí ariánští Gótové zničili mnoho modlářských soch a oltářů.
Otázka: Byla truhla ve 2. Královské 12:9 umístěna vedle oltáře, na pravé straně při vstupu, nebo u brány chrámu, jak uvádí 2. Paralipomenon 24:8?
Odpověď: I Josefus ve svém díle „Starověk Židů“ 9.163.8.2 (cca 93–94 n. l.) uvádí, že stála vedle oltáře na pravé straně. Ačkoli to nevíme s jistotou, existují tři vzájemně se doplňující odpovědi.
Jedno umístění: Mohla být u brány chrámu a zároveň vedle oltáře, oddělená od oltáře zdí.
Dvě místa: Jehojada ji mohl nejprve umístit vedle oltáře a později král Joáš nařídil, aby byla umístěna u brány chrámu.
Na různých místech mohlo být více truhlic.
Otázka: Bylo správné, že v 2. Královské 12:15 a 2. Královské 22:7 nevedli žádné účty s muži, kteří vykonávali práci?
Odpověď: To ukazuje, že tito muži byli naprosto důvěryhodní. Ježíš nám však řekl, abychom byli opatrní jako hadi a zároveň nevinní jako holubice (Matouš 10:16). Mnoho velkých křesťanských organizací je dnes členem Evangelické rady pro finanční odpovědnost (EFCA). Organizace, které jsou jejími členy, nesou pečeť EFCA a jejich účetnictví je alespoň jednou ročně auditováno nezávislou externí účetní firmou.
Otázka: Kdy došlo v 2. Královské 12:17 k této aramejské invazi do Judska?
Odpověď: K invazím často docházelo po smrti krále a „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 4, str. 222, spekuluje, že k invazi došlo, když v roce 811 př. n. l. zemřel asyrský král Samsi-Adad V. a regentkou se stala královna Semiramis.
Otázka: V 2. Královské 12:17–18, udělal Joáš správně, když dal tyto peníze Syřanům?
Odpověď: Písmo neříká, že by se Joáš za to modlil nebo požádal proroky o radu. Římanům 14:23b říká, že cokoli nepochází z víry, je hřích. Nelsonova studijní Bible na str. 631 nám připomíná, že Joáš upadl do odpadlictví po smrti Jojady.
V té době nemůžeme mít žádnou jistotu, že Joáš udělal správnou věc, protože se na to ani nezeptal Boha. Ani dnes si nemůžeme být jisti, že děláme správnou věc, pokud se za to také nemodlíme.
Jen na okraj: The Expositor's Bible Commentary, svazek 4, str. 227 uvádí, že asyrský nápis Adad-Nirariho III. z Tell Er Rimah zmiňuje „tribut Iu’asu (Joáše) Samaritána“.
Otázka: Byl král Joáš v 2. Královské 12:21 pohřben „u svých otců ve městě Davidově“, nebo byl pohřben v Jeruzalémě, ale ne v hrobkách králů, jak uvádí 2. Paralipomenon 24:25?
Odpověď: Obojí. Byl pohřben ve stejném městě, v Jeruzalémě, jako jeho předkové, ale nebyl pohřben v hrobkách králů.
Otázka: Proč se v 2. Královské 13:17–19 Elizeus rozhněval na krále Joáše, že udeřil šípy o zem pouze třikrát, když mu Elizeus neřekl, kolikrát má udeřit o zem?
Odpověď: Elizeus zřejmě neměl Joášovi říkat, kolikrát má udeřit šípy o zem, ale věděl, že počet úderů, jimiž Joáš udeřil o zem, odpovídá počtu vítězství nad Syřany. Jednalo se o zajímavé proroctví, neboť Bůh je nesdělil výhradně Elizeovi, ale částečně skrze Elizea a částečně skrze Joášovo udeření o zem. Elizeus byl jistě zklamán, že Bůh nedopustil, aby Izraelité porazili Syřany vícekrát.
Otázka: Podporuje v 2. Královské 13:21 oživení muže při dotyku Elizeových kostí katolickou úctu k ostatkům?
Odpověď: Ne. Při zodpovězení této otázky je třeba zohlednit čtyři body.
1. Nikdo ty kosti neuctíval ani se jim neklaněl, prostě tam jen ležely a nikdo si jich nevšímal.
2. Bůh může k vykonávání zázraků použít jakékoli prostředky, které si přeje. Například Bůh mohl během exodu použít bronzového hada. Lidé však zhřešili, když začali bronzového hada uctívat, a nakonec ho zbožný král Ezechiáš nechal zničit. Původně to bylo pro dobrý účel, ale když se z něj stala modla, bylo to použito pro špatný účel.
3. Nic neospravedlňuje porušení druhého přikázání z Exodu 20:4, které zakazuje uctívat jakékoli vyřezané obrazy před Bohem.
4. Je zajímavé si všimnout, že v průběhu středověku teologové sestavovali seznamy kategorií hříchů. Jan Klimak (cca 579–649 n. l.) byl pravděpodobně prvním z nich. Jejich kategorie byly často dobře promyšlené, až na to, že téměř bez výjimky opomíjely druhé přikázání, které zakazuje mít před Bohem jakékoli rytiny.
Otázka: Měl Amaziáš v 2. Královské 14:3,7 právo zabít 10 000 Edomitů, když Deuteronomium 23:7 říká, že nemají Edomity nenávidět?
Odpověď: Při odpovědi je třeba zvážit dva body.
1. Ačkoli Amaziáš se proti Edomitům jistě pomstil, Bible nikde neříká, že by je Amaziáš nenáviděl.
2. Bible říká, že Amaziáš následoval Boha, ale že nekonal tak správně, jak konal David.
Otázka: Proč chtěl Amaziáš ve 2. Královské 14:7 bojovat proti Joášovi a proč se Joáš zdráhal?
Odpověď: Amaziáš v té chvíli považoval získání převahy nad Judskem za důležitější než riziko, které představovala syrská armáda. Joáš nechtěl být Amaziášovým nepřítelem, a proto neviděl smysl v boji. Boj by oslabil jeho síly, zatímco on se soustředil na porážku Syřanů. Někdy lidé jako Amaziáš hledají věci, za které by bojovali, ale nemají duchovní zaměření.
Otázka: Proč v 2. Královské 15:16 Menahem rozřízl těhotné ženy?
Odpověď: Menahem páchal velmi zlé skutky, jak uvádí 1. Královská 15:18. Někteří lidé jsou dost zlí, ale Menahem byl navíc ještě krutý. Bible nám otevřeně říká, že na tomto světě existují takoví lidé a měli bychom si na ně dávat pozor.
Otázka: V 2. Královské 15:27, vládl Pekach nad Samaří 20 let, nebo pouze v letech 739–732 př. n. l., jak uvádí 2. Královská 15:25,30?
Odpověď: Encyklopedie biblických obtíží (str. 209–210) uvádí, že Pekach ve skutečnosti vládl pouze v letech 739–732 př. n. l. Pekach se však zřejmě prohlásil za krále již v roce 752 př. n. l., což by znamenalo 20 let. Hebrejský text 2. Královské 15:27 však říká, že Pekach se stal králem před dvaceti lety. Neříká, že vládl dvacet let. Překlad NIV přidává slova „a vládl“, zatímco překlady NKJV a NASB uvádějí slova „a vládl“ kurzívou, protože v hebrejském textu nejsou uvedena.
Otázka: V 2. Královské 15:30, vládl Jotam alespoň dvacet let, nebo vládl Jotam pouze 16 let, jak uvádí 2. Královská 15:33?
Odpověď: Obě tvrzení jsou pravdivá, jakmile pochopíte, co je to spoluvláda. Králové v té době mohli mít spoluvládu, kdy starší král stále vládl společně s mladším králem. Spoluvláda měla čtyři výhody:
1. Poskytovala mladšímu králi zkušenosti, zatímco jeho otec mohl ještě napravovat jeho chyby
2. A co je důležitější, zajistila nástupnické pořadí, takže po smrti Otce nemohli o trůn usilovat jiní princové.
3. Odradila mladšího prince od pokušení zabít svého Otce, aby se mohl stát králem dříve.
4. Zajišťovala kontinuitu vlády v případě, že by se starší král stal neschopným vládnout. V tomto případě, jelikož Jotamův otec Azariáš onemocněl malomocenstvím, vládl Jotam nad svým domem a soudil lid země, jak uvádí 2. Královská 15:5.
Všimněte si, že při nástupnictví od Šalomouna k Rehabeámovi došlo k prvnímu problému a že Davidovo království čelilo druhému a třetímu problému.
Otázka: V 2. Královské 15:30, vládl Hoshea ve dvacátém roce Jotamově, nebo ve dvanáctém roce jeho syna Achaza, jak uvádí 2. Královská 17:1?
Odpověď: Jedná se o kombinaci společného panování a možné chyby opisovače. Izraelský král Hoshea vládl v letech 732/731 př. n. l. až do pádu v letech 723/722 př. n. l. O dvacet let dříve začal vládnout Jotam, když jeho otec v roce 750 př. n. l. onemocněl malomocenstvím. Poté se názory rozcházejí.
Podle New International Bible Commentary, str. 394, začal Achaz vládnout jako spoluvládce v roce 744 př. n. l., což je o dvanáct let dříve. To by znamenalo, že v letech 744–739 př. n. l. byli Achaziáš, jeho syn Jotam a Jotamův syn Achaz všichni tři spoluvládci.
Alternativně je číslo 12 opisovatelskou chybou místo čísla 2 a Hoshea nastoupil na trůn ve druhém roce vlády Achaza. To by bylo v letech 734/733 př. n. l. Od roku 734 př. n. l. až do Jotamovy smrti v letech 732/731 př. n. l. vládli Jotam a Achaz společně. Tento názor zastává publikace „Bible Difficulties & Seeming Contradictions“ (Biblické obtíže a zdánlivé rozpory), str. 165–166.
Otázka: Jaké důkazy o králi Jotamovi máme mimo Bibli, konkrétně ve 2. Královské 15:32–38?
Odpověď: Archeologové nalezli v Elatu (= Ezion-Geber) prsten s pečetí obalenou mědí, na níž je nápis „LYTM“, což znamená „patřící Jotamovi“, a vyobrazení berana. Beran (hebrejsky „ayil“) mohl být symbolem Elatu (hebrejsky „eylat“).
Otázka: Jak v 2. Královské 16:3 nechal Achaz svého syna „projít ohněm“?
Odpověď: Bylo to odporné. Znamená to, že svého syna obětoval tak, že ho upálil k smrti. Bylo běžným kanaánským zvykem obětovat takto prvorozené děti, a Achaz byl izraelský král, který chtěl praktikovat náboženství podmaněných Kanaánců. Bohužel archeologické nálezy ukázaly, že kanaánské náboženství praktikovalo i velké množství Izraelitů. Můžeme tak pochopit pocity Eliáše, který si myslel, že je úplně sám.
Otázka: Používá se v 2. Královské 16:6 výraz „Židé“ pouze pro navrátilce z exilu?
Odpověď: Ačkoli se tento termín běžně používá v tomto smyslu, ve 2. Královské 16:6 bylo slovo „Židé“ použito pro obyvatele Judska před vyhnanstvím. Kniha „1001 Bible Questions Answered“ (Odpovědi na 1001 biblických otázek), str. 312, uvádí v podstatě totéž.
Otázka: V 2. Královské 16:20a – spočinul Achaz se svými otci a byl s nimi pohřben v Davidově městě, nebo spočinul se svými otci a byl pohřben v Jeruzalémě, ale nebyl uložen do hrobek izraelských králů, jak uvádí 2. Paralipomenon 28:27?
Odpověď: Jak 2. Královská 16:20a, tak 2. Paralipomenon 28:27 uvádějí, že Achaz spočinul se svými otci a byl pohřben v Davidově městě. Ale král Achaz, který uctíval modly, nebyl podle 2. Paralipomenon 28:27 pohřben ve stejných hrobkách jako dobří izraelští králové (David a Šalomoun). To, že byl pohřben se svými otci podle 2. Královské 16:20a, může znamenat tři věci:
Byli pohřbeni ve stejném městě.
Byli pohřbeni nedaleko v tom samém městě.
Achaz byl pohřben vedle svých otců, kteří uctívali modly, ale ne spolu s Davidem a Šalomounem, králi Izraele. (Ostatní králové nikdy nebyli králi Izraele).
Zde je několik dalších příkladů, kdy byli králové pohřbeni poblíž v Jeruzalémě, ale ne ve stejné hrobce.
Azariáš/Uziáš „odpočinul se svými otci a byl pohřben poblíž nich v Davidově městě.“ 2. Královská 15:7a „odpočinul se svými otci a byl pohřben poblíž nich na pohřebním poli, které patřilo králům, neboť lid říkal: ‚Měl malomocenství.‘“ 2. Paralipomenon 26:23
Joáš byl „pohřben u svých otců v Davidově městě“ (2. Královská 12:21) „pohřben v Davidově městě, ale ne v hrobkách králů“ (2. Paralipomenon 24:25)
Otázka: Kdo byl v 2. Královské 17:4 „So“, král Egypta?
Odpověď: Pravděpodobně se nejednalo o jméno krále, ale o chybu opisovače místo „Sais“, což bylo hlavní město Egypta. Egyptským králem v té době byl Tefnakhte.
Otázka: Proč se v 2. Královské 17:14 někteří lidé zatvrzují?
Odpověď: NIV to překládá jako „tvrdohlaví“. Lidé se nechtěli změnit a byli ochotni udělat téměř cokoli, aby se nemuseli podřídit Bohu.
Otázka: Jak by se měl překládat verš 2. Královská 17:15?
Odpověď: Hebrejský výraz zde může znamenat „bezcenný“ nebo „prázdný“. Jinými slovy, uctívali prázdné věci a sami se stali prázdnými. Pokud se vám váš život jeví jako prázdný, bez hodnot, bez citů nebo bez radosti, musíte se obrátit k Bohu, jedinému, kdo vám může dát život, který je skutečně životem.
Otázka: Proč je astrologie špatná, jak je uvedeno v 2. Královské 17:16; 21:3,5; Leviticus 19:26; 22:27; Deuteronomium 18:11–14 a 2. Paralipomenon 33:3–6?
Odpověď: Některé formy astrologie představují uctívání (2. Královská 17:16; 21:3,5; 23:4–5; 2. Paralipomenon 33:3–6; Jeremjáš 19:13), jiné jsou pouhým předpovídáním budoucnosti (Deuteronomium 18:11–14), ale všechny jsou špatné. Viz rozbor Matouše 2:1–12 týkající se tří králů.
Otázka: Co byly za modly Sukkot-Berot, Nergal, Ašima, Nibhaz a Tarkak, Adrammelech a Anammelech zmíněné ve 2. Královské 17:30?
Odpověď: Nergal byl starověký sumerský idol. Ashima zní podobně jako bohyně široce uctívaná jako Aštarot, Aštarte, Ištar. O ostatních idolech nic nevíme, protože tyto kultury nepřežily dost dlouho na to, aby po sobě zanechaly písemné záznamy o svém náboženství. Tyto podmaněné národy důvěřovaly svým idolům a jak ony, tak i jejich idoly byly zničeny a zapomenuty.
Otázka: Jak je možné, že v 2. Královské 17:41 národy zároveň uctívaly pravého Boha, když podle téhož verše stále sloužily modlám?
Odpověď: Tento verš není rozporem, ale spíše ukazuje protichůdný postoj těchto národů. Obě části téhož verše ukazují, že v Boha skutečně věřili. Nevěřili však pouze v Boha. Lidé dnes někdy chtějí být křesťany, ale nechtějí se vzdát víry, jako je New Age, astrologie nebo universalismus, a praktik, které jsou v rozporu s křesťanstvím.
Otázka: Lišila se asyrská invaze do Judska popsaná ve 2. Královské 18:1 a 2. Královské 18:13 od té z roku 701 př. n. l.?
Odpověď: Ne. Na šestihranném válci zvaném Taylorův hranol se nachází asyrský nápis, který je poměrně přesně datován do roku 701 př. n. l. a zaznamenává Sennacheribův nájezd na Judsko. Tento hliněný hranol se dochoval v úplnosti. Je datován do roku 701 př. n. l.
Dalo by se spekulovat, že 2. Královská 18:13 zaznamenává pouze dřívější invazi do Judska v roce 714 př. n. l., protože po smrti Achaza začal Ezechiáš poprvé spoluvládnout se svým otcem Achazem v roce 729 př. n. l. 2. Královská 18:13 uvádí, že Sennacherib vtrhl do Judska ve čtrnáctém roce Ezechiášova panování.
Asyrské prameny však o invazi do Judska v této době mlčí; asyrské záznamy z roku 701 př. n. l. se velmi dobře shodují s knihami Královských a Letopisů a není třeba předpokládat dvě invaze, aby se tento problém vyřešil. Chizkijáš začal vládnout sám až po smrti Achaza v letech 716/715 př. n. l. a čtrnáctý rok Chizkijášovy [samostatné] vlády by připadal přesně na rok 701 př. n. l.
Otázka: Bylo v 2. Královské 18:5 po Ezechiášovi opravdu nikdo, kdo by se mu vyrovnal v důvěře v Boha, nebo v 2. Královské 23:25 nebyl před Joziášem žádný král, který by se k Hospodinu obrátil podle celého Mojžíšova zákona?
Odpověď: Obojí je pravda. Ezechiáš důvěřoval Bohu za mnohem těžších podmínek než kterýkoli jiný král, když Sennacherib obléhal Jeruzalém. Když však podle 2. Paralipomenon 30 slavili velkou oslavu Pesachu, nepostupovali zcela podle zákona, neboť chybělo dostatek kazatelů, kteří se zasvětili. Proto Josiáš jednal více v souladu s Mojžíšovým zákonem.
Otázka: Proč v 2. Královské 18:9 obléhal Šalmaneser Samaří, když Asyřané Samaří již dobyli v 2. Královské 17:5–6?
Odpověď: Poté, co Asyřané poprvé dobyli Samaří, se Ezechiáš v 2. Královské 18:7 vzbouřil proti Asýrii a zřejmě Samaří znovu dobyl.
Otázka: Proč byli Asyřané ve 2. Královské 18:9 tak úspěšní?
Odpověď: Důvodů bylo několik. Celá jejich kultura byla zaměřena na válku, měli velmi silně opevněná města a disponovali velmi účinnými válečnými vozy. Největší výhodou však bylo, že měli ocelové zbraně a brnění namísto bronzových zbraní. Slovník biblické archeologie Wycliffe (str. 387–388) uvádí, že Asyřané byli první, kdo používal ocel jak ve válce, tak v míru. Zmiňuje, že meče byly ve skutečnosti pouze ze železa, ale měly ocelovou čepel, a že kalení oceli se poprvé provádělo kolem roku 900 př. n. l. Ačkoli Asimovův průvodce Biblí (str. 372) tvrdí, že železné zbraně byly levnější než bronzové, není to pravda. Železo vyžadovalo mnohem vyšší teploty tavení, a proto byla výroba železných zbraní nákladnější. Železné zbraně s ocelovým ostřím však byly tvrdší než bronzové a díky železným zbraním a brnění byl pěšák při boji proti hůře vyzbrojeným pěšákům téměř neporazitelný.
Kromě toho byli Asyřané prvními známými odborníky na obléhací práce. Nejstarší známá obléhací rampa byla ta asyrská v Lachišu. Její základna měřila 165–180 stop a stoupala až do výšky městské hradby, která činila 18 stop. Více informací najdete v Archeologické encyklopedii Svaté země na str. 216.
Otázka: Je v 2. Královské 18:13 „čtrnáctý rok“ opisovatelskou chybou a mělo by tam být „dvacátý čtvrtý rok“?
Odpověď: Existují dva alternativní názory.
Chyba opisovače: Jednalo se o chybu písaře; číslo 14 bylo pravděpodobně změněno na 24 při přechodu hebrejského písma z oblých písmen na hranatá. Rozdíl mezi číslicemi 14 a 24 je v hebrejštině pouze jeden tah. K tomu došlo, protože „rybářské háčky“ označovaly desetiletí, a pokud byl „rybářský háček“ v originále rozmazaný, vypadalo by to, že je tam pouze jeden symbol „rybářského háčku“, nikoli dva. Tento typ chyby lze pozorovat také při opisování z vybledlého nebo rozmazaného dokumentu v (židovských) elefantinských papyrech z 5. století př. n. l.
Spoluvláda: Není však třeba předpokládat chybu opisovače, protože rok 701 př. n. l. byl čtrnáctým rokem výlučné vlády Ezechiáše. Více informací najdete v diskusi k 2. Královské 18:1.
Otázka: Co dalšího víme o městě Lachiš v Chizkijášově době (2. Královská 18:14)?
Odpověď: V době asyrské invaze mělo Lachiš vnitřní cihlovou zeď o tloušťce 18 stop, vnější zeď vysokou 17 stop s věžemi a baštu o rozměrech 83 stop na 63 stop. Více informací najdete v Archeologické encyklopedii Svaté země na str. 216.
Otázka: Je v Bibli absurdní tvrzení, že lidé jedí a pijí lidské výkaly, jak je uvedeno ve 2. Královské 18:27 a Izaiášovi 36:12? (Muslim Ahmad Deedat to kategoricky prohlásil, i když použil jiná slova).
Odpověď: Vezměte v úvahu, kdo to říká. Tato slova pronesl zlý asyrský generál, když se posmíval Izraelitům a jedinému pravému Bohu. Nevím, proč by údajně čestný člověk přehlédl, že to řekl modlář, který se posmíval Bohu a Božímu lidu, a ne Bůh sám. Nevím, jaké procento muslimů by tvrdilo, že Deedatovy argumenty byly čestné.
A konečně, většina muslimů si pravděpodobně neuvědomuje důvod, proč Mohamed v jednom případě nechal lidi umučit k smrti. Mohamed nechal uříznout končetiny a mučit muže z kmene ‘Ukil poté, co zabili Mohamedova muslimského posla. Ti požádali Mohameda o pomoc s vyléčením nemoci, kterou trpěli, a Mohamed poslal posla, aby jim řekl, ať pijí velbloudí moč. To je podle Buchárího, sv. 4, kniha 52, č. 261, str. 162.
Otázka: Proč je 2. Královská 19 téměř totožná s Izaiášem 37?
Odpověď: Pokud pomineme čísla veršů, jsou tyto dva texty identické, s výjimkou toho, že 2. Královská 19:35 říká „té noci anděl“, zatímco Izaiáš 27:36 říká „potom anděl“.
Tyto pasáže vyprávějí o modlitbě Ezechiáše a o tom, jak Hospodin poslal anděla, aby zničil asyrské vojsko (pravděpodobně prostřednictvím moru krys). Kdyby autor 2. knihy Královské jednoduše zkopíroval přesně to, co popsal Izaiáš, co by na tom bylo špatného?
Skutečnost, že jsou tyto verše stejné, ukazuje, že jeden byl zkopírován z druhého. Ať už byl tento úryvek z jakéhokoli důvodu zařazen na dvou místech, jsem rád, že tomu tak je. Je to dobrý „ověřovací test“, který ukazuje, jak málo se tyto úryvky v průběhu let změnily.
Otázka: Jak anděl Hospodinův zničil asyrskou armádu ve 2. Královské 19:35 a 2. Paralipomenon 32:21?
Odpověď: Bible jednoduše říká, že zemřeli. Řecký historik Hérodotos však zaznamenává egyptskou Tradici, podle níž v Pelusiu armáda polních myší sežrala asyrské tětivy, toulce a kožené řemínky na jejich štítech. Nejenže sežraly kůži, ale přinesly také mor, který zabil mnoho členů asyrské armády.
Jen pro zajímavost, není to jediný případ, kdy se myším připisovalo sežrání tětiv. V pozdějších dobách uctíval lid z Troad myši, protože myši prokousaly tětivy luků jejich nepřátel. To uvádí Klement Alexandrijský ve svém díle „Nabádání pohanům“, kap. 3, str. 182
Otázka: Proč se ve 2. Královské 19:37 píše, že Sennacheribovi synové uprchli do „Arménie“, když to v Sennacheribově době byla země „Urartu“?
Odpověď: Utekli sice do království Urartu, ale toto království bylo později Asyřany zničeno. V době sepsání 2. knihy Královské se tato část Íránu a Turecka nazývala Arménie, a proto byl použit tento současný název.
Otázka: V 2. Královské 20:1,5 si Izaiáš, když mluvil jako prorok, zde protiřečil?
Odpověď: Ne. Izaiáš zde nemluvil o budoucnosti tak, jak by se určitě stala, ale o budoucnosti, pokud by se král Ezechiáš nemodlil. Ezechiáš, který věrně sloužil Bohu, se modlil svou zoufalou modlitbou a Bůh mu prodloužil život o patnáct let. Bůh chtěl jasně dát najevo, že ty další roky byly pouze proto, že se Bůh rozhodl vyslyšet Ezechiášovu modlitbu.
Otázka: Co se můžeme naučit z modlitby Ezechiáše uvedené ve 2. Královské 20:3?
Odpověď: Po této modlitbě pronesené z hořkosti Bůh udělil Ezechiášovi dalších patnáct let života. Během těchto patnácti let udělal Ezechiáš dvě zásadní chyby. Nejprve ukázal babylónským vyslancům veškeré bohatství, které nashromáždil, a navíc nedokázal vychovat Manasseho v bohabojnosti.
Je lepší modlit se za to, co je Boží vůle, než se modlit s vědomím Boží vůle a místo toho prosit o něco jiného.
Otázka: Proč Izaiáš v 2. Královské 20:7 a Izaiášovi 38:21 doporučil použít obklad z fíkových listů?
Odpověď: Buď to byl prostředek, který Bůh použil k zázraku, nebo šlo prostě o lékařskou léčbu. Vřed mohl být smrtelný. Lidé dnes umírají na infekce stafylokoky rezistentními vůči antibiotikům, a tehdy o antibiotikách ještě nevěděli. Fíkové listy byly v té době běžným léčivým prostředkem a obklad pomáhal pravděpodobně pěti způsoby.
1. Fíkový obklad obsahuje cukr a tato živina by pomohla buňkám těla lépe se regenerovat.
2. Pokud byl obklad s vysokým obsahem cukru, jako například marmeláda nebo želé, pak by skutečně zabíjel rychle se množící bakterie. Dnešní želé při pokojové teplotě není tak náchylné k bakteriálnímu znehodnocení, jak by se mohlo zdát. Bakterie v prostředí s vysokým obsahem cukru absorbují cukr tak rychle, že jim prasknou buněčné stěny a uhynou.
3. Navíc by další sloučeniny obsažené v náplasti možná zpomalovaly růst bakterií a upravovaly pH.
4. A konečně, pokud by se rána nejprve vyčistila a teprve poté by se na ni nalepila náplast, náplast by ránu chránila před nečistotami a bakteriemi přenášenými vzduchem.
5. Plíseň rodu Penicillium, z níž se získává penicilin, nerostou jen na chlebu, ale může růst na jakémkoli ovoci, zejména pokud je měkké, kašovité a sladké.
Léčebné využití fíkových listů sahá přinejmenším až k tabulkám z Ras Shamra.
Otázka: Jak mohl Bůh v 2. Královské 20:8 posunout sluneční hodiny o deset stupňů zpět?
Odpověď: Všemohoucí Bůh může konat jakékoli zázraky, jaké si přeje. Mohl
a) Skutečně změnit rychlost otáčení Země.
b) způsobit, aby se slunce na obloze nad Palestinou zdánlivě pohybovalo a vrhalo stín jinak,
c) vykonat zázrak výhradně na slunečních hodinách.
Otázka: Kdo je v 2. Královské 20:12 babylónský král Merodach-Baladan?
A: Historici ho nazývají Marduk-aplaiddina II. nebo Marduk Apal Iddina II., což znamená „Marduk dal syna“.
Otázka: Měl by se v 2. Královské 20:12–15 toto jméno, Merodach, psát s „B“ nebo s „M“?
Odpověď: Jak Izaiáš 39:1, tak babylonské záznamy ukazují, že správné je „M“. Touto osobou byl Merodach-Baladan a písmeno „B“ ve 2. Královské 20:12–15 je zřejmě chybou opisovače. Na to poukazují publikace When Critics Ask, str. 198, The Expositor's Bible Commentary, svazek 4, str. 276, i skeptický Asimovův průvodce Biblí.
Otázka: Kdy v 2. Královské 20:12–15 vyslal Merodach-Baladan tuto delegaci do Judska?
Odpověď: Předtím, než dojdeme k závěru, je třeba zvážit pět skutečností.
1. Podle „The Expositor's Bible Commentary“, svazek 4, str. 271–272, vládl Merodach-Baladan v Babylonu v letech 721–710 př. n. l., kdy byl zatlačen zpět do Bit-Jakinu.
2. Merodach-Baladan později, v roce 703 př. n. l., znovu dobyl Babylón od Marduka Zakira Šumiho. Asyřané sesadili Merodacha-Baladana z Babylónu kolem let 702/701 př. n. l., ještě před invazí do Judska. Merodach-Baladan poté uprchl do Elamu a do Babylónu se již nikdy nevrátil.
3. Ezechiáš zemřel mezi lety 698 a 696 př. n. l., a 15 let předtím by to bylo v letech 713/711 př. n. l. Sennacherib vtrhl do Judska kolem roku 701 př. n. l.
4. Ezechiáš vybral vše z pokladnice, aby to dal Sennacheribovi (2. Královská 18:14–16).
5. Druhá kniha Královská neuvádí, zda vyslanci od Merodacha Baladana přišli před asyrským vpádem, nebo až po něm. Výraz „v těch dnech“ ve 2. Královské 20:1 znamená v té době, nikoli nutně až poté, jak uvádí The Expositor's Bible Commentary, svazek 4, str. 272.
Závěr: Babylónští vyslanci přišli těsně po Ezechiášově nemoci a před asyrskou invazí, kdy měl Ezechiáš ještě dostatek pokladů, které jim mohl ukázat.
Otázka: Jak mohl Ezechiáš v 2. Královské 20:13 a Izajášovi 39:2 ukázat Babylóňanům své zlato a stříbro, když je podle 2. Královské 18:15 odevzdal Asyřanům?
Odpověď: Existují dvě možné odpovědi, ale ta druhá je s největší pravděpodobností správná.
Nepravděpodobná odpověď: vyslanci přišli později: 2. Královská 18:15 uvádí, že před obléháním Jeruzaléma dal Ezechiáš Asyřanům 300 talentů stříbra a 30 talentů zlata. Aby tuto částku získal, odevzdal veškeré stříbro z chrámu a z pokladnic královského paláce. (O tom, kolik zlata měl, se zde nehovoří.) Když přišli babylónští vyslanci (2. Královská 20:13 a Izaiáš 39:2), Ezechiáš jim ukázal všechno zlato a stříbro, které mu ještě zbývalo. I když by to mohla být správná odpověď, zdá se neobvyklé, že by babylónští vyslanci přišli popřát Ezechiášovi uzdravení pouze kvůli jeho uzdravení, aniž by se vůbec zmínili o tom, jak byli Asyřané zastaveni.
Nejpravděpodobnější odpověď: vyslanci přišli již dříve: Jak 2. kniha Královská, tak Izaiáš uvádějí, že vyslanci přišli „v té době“, kdy Asyřané zaútočili na Judsko, aniž by upřesňovali, zda to bylo dříve či později. Ezechiáš jim mohl s hrdostí ukázat veškeré zlato a stříbro, které měl. Poté přišli Asyřané a odnesli 300 talentů stříbra a 30 talentů zlata. Klíčovým bodem je, že když Bůh slíbil Chizkijášovi uzdravení ještě před příchodem vyslanců, řekl, že (v budoucnu) vysvobodí Chizkijáše a město Jeruzalém z rukou Asyřanů. Viz 2. Královská 20:6–7 a Izaiáš 38:6.
Otázka: Jaký důkaz máme v 2. Královské 20:20 o tom, že byl tehdy vybudován Siloamský tunel?
Odpověď: V roce 1880 objevili dva školáci ve zdi hebrejský nápis. Ten hovoří o dokončení tunelu za dnů Ezechiáše v roce 701 př. n. l.
Otázka: Proč se král Manasse v 2. Královské 21:1–2 rozhodl uctívat jiné bohy poté, co Bůh zničil asyrskou armádu?
Odpověď: Ačkoli to nevíme s jistotou, existuje řada možných faktorů.
V minulosti: Asyrská armáda byla zničena tři roky ještě předtím, než se Manasse vůbec narodil. Někteří lidé si velké věci, které Bůh učinil, raději nepamatují, pokud u toho nebyli.
Věk: Manasseovi bylo teprve 12 let a možná měl zlé rádce. Pokud tomu tak bylo, člověk by se mohl ptát, proč by Ezechiáš takové rádce připustil, ale tito rádci se pravděpodobně spíše podřizovali okolním národům, než aby důvěřovali Bohu. Možná jen mlčeli, dokud Ezechiáš nezemřel. Dnes, když si někdo chce vybrat nástupce nebo zanechat odkaz ve službě, je důležité znát charakter lidí, které si jako své nástupce vybere.
Upevněné uctívání Baala: Jak Starý zákon, tak archeologie podporují myšlenku, že uctívání Baala nebylo jen přechodným módním výstřelkem nebo „okrajovým náboženstvím“, ale že mezi uctíváním pravého Boha a uctíváním Baala probíhal po staletí ostře vedený boj.
Otázka: Jak v 2. Královské 22:16 Bůh přivádí zlo na nějaké místo?
Odpověď: To platí ve dvou smyslech.
Fyzická pohroma: Bůh může přivést útočníky, aby zabili nebo podmanili si všechny lidi, zbožné i bezbožné, kteří tam žijí.
Morálně zlí lidé: Zlo zde však neznamená pouze přivést na dané místo fyzickou pohromu, ale také přivést morálně zlé lidi, aby jej podmanili a vládli nad ním.
Otázka: Jak mohl být Josiáš v 2. Královské 22:20 a 2. Paralipomenon 34:28 pohřben v pokoji, když zemřel v bitvě proti egyptskému faraónovi Nekovi?
Odpověď: Výraz „zemřít v pokoji“ se v Bibli používá na různých místech (Genesis 15:15 atd.), ale zde se tento výraz nepoužívá. Je zde řečeno, že Josiáš bude pohřben v pokoji.
Faraón Neko neměl žádnou touhu bojovat proti Judsku a Josiáš byl pošetilý, že proti němu bojoval. Babylóňané porazili Egypťany a jakmile byl Josiáš zabit, pro Judsko již nehrozila žádná válka ani boje.
Otázka: O jakých planetách věděli v 2. Královské 23:5?
Odpověď: Starověcí lidé znali pět planet viditelných pouhým okem: Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. Jupiter a Saturn byly kolem roku 4 př. n. l. velmi blízko u sebe, a to si pravděpodobně všimli i tři králové. Starověcí astronomové považovali planety za „putující tělesa“, protože nezůstávaly na pevné pozici jako hvězdy.
Merkur: Nejstarší zmínka o Merkuru se nachází na babylónské tabulce zvané MUL.APIN. Předpokládá se, že toto dílo bylo sepsáno v roce 1370 př. n. l., ale dochovaná kopie je datována do roku 686 př. n. l. Babylóňané tuto planetu nenazývali Merkur (což je pozdější latinský termín), ale „skákající planeta“.
Venuše: V knize The Planets na str. 108 je fotografie staré babylónské tabulky zaznamenávající pohyby Venuše. Tabulka se nazývá Venušina tabulka Ammisaduqy (nebo Enuma Anu Enlil, tabulka 63) a byla pravděpodobně původně sepsána kolem roku 1750 př. n. l., jak vyplývá z data, které zaznamenává. Zachovaná kopie je datována do roku 700 př. n. l.
Další místa, kde jsou pojmenovány planety:
Filozof Pythagoras byl prvním známým myslitelem, který se domníval, že se pět planet pohybuje po soustředných kruzích kolem Země. Jeho model se bohužel neshodoval s pozorováními. Pythagorejec jménem Eudoxos z Knidu (408–355 př. n. l.) vytvořil funkční model zahrnující 27 různých sfér kolem Země, aby vysvětlil pohyby pěti planet. Model odpovídal pozorováním, ale zřejmě je nikdy nenapadlo, že mnohem jednodušším modelem by bylo, kdyby planety obíhaly kolem Slunce.
Žid Filón (15/20 př. n. l. – 50 n. l.) zmiňuje sedm planet v díle „Allegorical Interpretation“, I 4:8, s. 25. Lze předpokládat, že Měsíc počítá za planetu. Stejně tak Klement Alexandrijský zmiňuje sedm planet, včetně Saturnu a Měsíce, ve svém díle „Stromata“ (193–202 n. l.), kniha 5, kap. 6, s. 453.
Hippolyt (225–235/5 n. l.) při rozebírání řeckých astronomických výpočtů píše: „Aristarchos ze Samosu počítá 8 000 178 stadií, Apollónios však 5 000 000, zatímco Archimédes to počítá na 5 544 1300. A od měsíčního kruhu ke slunečnímu kruhu (podle posledně jmenovaného) je to 50 262 065 stadií; a od něj k kruhu Venuše 20 272 065 stadií; a od něj k kruhu Merkuru 50 817 165 stadií; a od něj k kruhu Marsu 40 541 108 stadií; a od něj k kruhu Jupitera 20 275 065 stadií; a odtud k kruhu Saturnu 40 372 065 stadií; a odtud ke zvěrokruhu a nejvzdálenějšímu okraji 20 082 005 stadií.“ Vyvrácení všech herezí, kniha 4, kap. 9, str. 29
Spisovatel Bardesan při kritice astrologie pojednává o Merkur a Venuši v knize „Zákony různých zemí“, str. 730, 732. Zabývá se také tím, co bychom považovali za astronomii, když porovnává oběžné dráhy planet. „Bardesan, starý muž proslulý svou znalostí dějin, tedy v jistém díle, které sám sepsal, napsal o vzájemné synchronizaci nebeských těles následující: Dvě oběžné dráhy Saturnu, 60 let; 5 oběžných drah Jupitera, 60 let; 40 oběžných drah Marsu, 60 let; 60 oběžných drah Slunce, 60 let; 72 oběhů Venuše, 60 let; 150 oběhů Merkuru, 60 let; 720 oběhů Měsíce, 60 let.“ Kniha zákonů různých zemí, dodatek, str. 734.
Raně křesťanský spisovatel Tertullian (198–220 n. l.) ve svém díle „O modlářství“, kap. 9, str. 65, psal nejen o Saturnu a Marsu, ale také kritizoval astrology, kteří se při předpovídání budoucnosti řídili hvězdami.
Otázka: Kdo byl faraon Neko/Necho ve 2. Královské 23:9?
Odpověď: Egyptologové znají faraóna Neko jako Psamtika II., který vládl v letech 594–588 př. n. l.
Otázka: Proč Bůh ve 2. Královské 23:26, poté co se Manasse na sklonku svého života obrátil, nešetřil judský národ?
Odpověď: I když se Manasse pokál, lid se nutně nepokál. Manasseho podpora uctívání Baala měla stále trvalé následky, i když on sám činil pokání.
I dnes, když se člověk kaje za to, že svedl ostatní na scestí, mohou následky tohoto hříchu přetrvávat. I po pokání může být třeba, aby se člověk snažil napravit důsledky svého minulého hříchu. Proto slýchám, že někteří bývalí mormonský misionáři se po svém obrácení ke křesťanství snaží kontaktovat lidi, které obrátili k mormonismu, aby je přesvědčili, aby následovali pravého Ježíše a opustili mormonismus.
Otázka: Proč se Josiáš v 2. Královské 23:29 rozhodl bojovat proti faraónu Nekovi?
Odpověď: Josiáš se k boji mohl rozhodnout ze tří důvodů. Žádný z těchto důvodů nepocházel od Boha; první dva vycházely ze strachu a ten poslední z chamtivosti.
1. Josiáš byl politicky loajální k Babylonu a bál se, že by byl považován za zrádce, kdyby dovolil egyptské armádě projít bez odporu Judskem.
2. Bez ohledu na Josiášovu loajalitu k Babylonu nechtěl Josiáš, aby cizí armáda pochodovala přes Judsko. Nejenže by se obával toho, co by egyptská armáda při svém průchodu mohla provést, ale také by to vůči ostatním královstvím vypadalo jako slabost a dalo by jim to nápad, že by přes Judsko mohli pochodovat také.
3. Jedna z hypotéz je, že Josiáš chtěl, aby Egypt opustil Asii, aby mohl po zničení Asyřanů ovládnout Sýrii sám.
Všimněte si, že všechny tyto tři důvody vycházejí z přirozeného uvažování. V těchto důvodech zcela chybí myšlenka zeptat se Boha, co by si přál, aby Josiáš udělal. Jak dlouho můžete být křesťanem, modlit se a studovat Bibli, než přijde čas, kdy je bezpečné přestat naslouchat Bohu? Odpověď zní: nikdy.
Otázka: Proč se věřící v 2. Královské 23:29 někdy zapojují do bitev, ve kterých by bojovat neměli?
Odpověď: Může to mít řadu důvodů.
Nesprávně zaměřená loajalita: Ať už vůči Babylóňanům nebo jiným, křesťané jsou někdy loajální k autoritám, ke kterým by loajální být neměli. Během druhé světové války bylo mnoho německých vojáků luteránů nebo katolíků.
Neposlouchání Boha: Josiáš nebyl Bohem veden k boji proti faraónu Nekovi a zdálo se, že si toho nevšiml. Mohl se modlit, poradit se s ostatními nebo použít urim a tumim, ale neučinil tak.
Nedorozumění: Někdy si můžeme myslet, že situaci vidíme jasně, ale mýlíme se. Například Jozue a 9 a půl kmene si v Jozue 22:12 mysleli, že zbývající 2 a půl kmene postavily modlářský oltář. Naštěstí se obrátili na své bratry a požádali je o vysvětlení, těsně předtím, než se jejich armáda chystala zaútočit na ty 2 a půl kmene.
Hříšné city: Když nedokážeme dát Bohu přednost jako Pánu nad tím, co cítíme, a necháme se vést pocity žárlivosti, pýchy atd., jak to udělali Efraimci v knize Soudců 12:1–6, můžeme být velmi těžce zraněni, stejně jako Efraimci. Bůh to nechtěl, a my trpíme mnoha věcmi, které Bůh nechtěl, abychom trpěli, když „následujeme své srdce“ a poddáváme se nenávisti, pýše a závisti.
Otázka: Bylo v 2. Královské 23:29–30 tělo krále Józiáše převezeno z Megida, což by naznačovalo, že tam zemřel, nebo zemřel v Jeruzalémě, jak uvádí 2. Paralipomenon 35:24?
Odpověď: Při odpovědi je třeba zohlednit tři body.
Smrt byla často pomalá: V dnešní době kulek a bomb může být překvapivé slyšet, že když byl někdo smrtelně zasažen šípem, mohlo trvat až jeden den, než skutečně zemřel. Mohli sice podniknout kroky ke zpomalení krvácení, ale nemohli účinně vypálit ránu, pokud byla hluboká, a nemohli zabránit infekci.
Josiáš „jel mrtvý“: 2. Královská 23:29–30 uvádí, že Josiáš byl zabit v Megidu, a podle Greenova doslovného překladu Josiáš „jel mrtvý“ z Megida do Jeruzaléma. Výraz „jel mrtvý“ může znamenat, že již byl mrtvý, nebo že jel jako mrtvý člověk, tj. smrtelně zraněný.
Není uvedeno pořadí událostí: 2. Paralipomenon 35:24 uvádí, že ho přivezli do Jeruzaléma a že tam zemřel, ale neupřesňuje pořadí událostí. Josiáš mohl zemřít v Megidu, v Jeruzalémě nebo na cestě.
Stručně řečeno, Písmo neuvádí přesný okamžik smrti; bez ohledu na to, kde Josiáš vydechl naposledy, byl zabit egyptskými lučištníky na bojišti u Megida.
Otázka: Spal Jojakim ve 2. Královské 24:6 se svými otci, nebo ho Nebúkadnesar odvedl v bronzových okovech do Babylonu, jak uvádí 2. Paralipomenon 36:6?
Odpověď: Obojí je správné. Výraz „usnul se svými otci“ jednoduše znamená, že Jojakim zemřel. 2. Královská 24:6 neuvádí, jak zemřel, ani kde zemřel.
Otázka: Byl Jojachin (Jekonja) ve 2. Královské 24:8 osmnáctiletý, když se stal králem, nebo mu bylo osm let, jak uvádí 2. Paralipomenon 36:9?
Odpověď: Správný je text 2. Královské 24:8; v 2. Paralipomenon 36:9 se jedná o opisovatelskou chybu. Jeden hebrejský rukopis, některé verze Septuaginty a syrský překlad uvádějí osmnáct let, zatímco většina hebrejských rukopisů uvádí osm let.
Z kontextu můžeme s jistotou usoudit, že správné je číslo 18, nikoli 8. 1. Paralipomenon 3:17 uvádí, že Jojachin měl sedm synů, a vládl pouze 3 měsíce (2. Královská 24:8), než byl uvězněn v Babylonu. Uvěznění osmiletého chlapce, který měl sedm synů, není příliš pravděpodobné.
(Tato odpověď se opakuje v 2. Kron. 36:9).
Otázka: V 2. Královské 24:8 vládl Jojachin nad Jeruzalémem tři měsíce, nebo tři měsíce a deset dní, jak uvádí 2. Paralipomenon 36:9? (Tuto otázku položil muslim.)
Odpověď: Obojí, protože tři měsíce a deset dní, zaokrouhleno na nejbližší měsíc, jsou tři měsíce. To nás přivádí k širšímu pohledu na porozumění Bibli. Dvě věci mohou být obě správné, ale mít různou míru přesnosti. Například 2. Královská a 2. Paralipomenon nám neříkají, kolik hodin, minut, sekund a milisekund vládl. Podstata však zůstává srozumitelná, a to že Jojachin vládl pouze asi tři měsíce, zatímco vlády většiny králů se měří v letech nebo desetiletích.
Na druhou stranu, pokud například jeden zdroj uvádí něco jako šest dní a jiný zdroj osm dní, pak se zjevně nejedná o zaokrouhlování. Korán v súrách 7:54; 10:3; 11:7; 25:29 uvádí, že Země byla stvořena za šest dní. Podle súry 41:9–12 to však trvalo osm dní.
Otázka: Proč v 2. Královské 24:12 vyšel Jojachin k babylónskému králi?
A: Proč se lehce ozbrojený zločinec, který nemá žádné rukojmí, vzdá, když je obklíčen těžce ozbrojenými policejními silami? Nechce se vzdát, ale usoudí, že pro něj je lepší vyjít ven živý, než aby za ním pronásledovatelé vtrhli dovnitř. Když se Jojachin po svém povstání musel spolehnout na milost Babylóňanů, byl v poměrně žalostné situaci.
Q: Byl to v 2. Královské 24:18 prorok Jeremiáš?
Odpověď: Ne, byl to jiný Jeremiáš z Libny, zatímco prorok Jeremiáš pocházel z Anatótu.
Otázka: Proč se v 2. Královské 24:20 vzbouřil Sidkijáš proti Babylonu?
Odpověď: Na Zedekiahovo katastrofální rozhodnutí vzbouřit se měly s největší pravděpodobností vliv čtyři faktory.
Základním problémem Sidkijáše byla nedůvěra v Boha, jak ukazuje Jeremjáš 37:2.
Zedekia se vnímal jako bezmocnou loutku, zatímco skutečnou moc měli šlechtici, jak uvádí Jeremjáš 38:5.
Klíčovou chybou bylo spoléhání se na falešnou naději, když Zedekiah a šlechtici hledali pomoc u Egypta, jak ukazuje Jeremjáš 38:5.
Ze strachu, že by se mu mohlo stát to samé, co se stalo Jojachinovi, si Zedekiah „vzal ponaučení“. Bohužel si Zedekiah vzal špatné ponaučení a přesto se vzbouřil. Jakmile se však Zedekiah vzbouřil, nepovažoval kapitulaci za reálnou možnost.
Otázka: Jak je možné, že v 2. Královské 25:7 a Ezechielovi 12:13 král Sidkijáš neviděl Babylón, když Jeremjáš 34:3 říká, že do Babylónu odešel?
Odpověď: Tato odpověď je opakováním výkladu k Jeremjášovi 34:3.
Ačkoli se tyto dvě tvrzení mohou jevit jako téměř neslučitelná, Jeremjáš 52:11 na to dává poměrně jednoduchou odpověď. Babylóňané Zedekijovi vypíchli oči, než ho odvedli do Babylónu. Více informací najdete v knize When Critics Ask na str. 278–279.
Otázka: Co dalšího je významného na veleknězi Serajášovi ve 2. Královské 25:18?
A: Podle knihy Ezdráš 7:1 byl zřejmě otcem nebo předkem proroka Ezdráše.
Otázka: Máme v 2. Královské 25:22 nějaké archeologické důkazy o správci Gedaliášovi?
Odpověď: Ano, máme nápis, který se pravděpodobně vztahuje k němu. Z Lachišu pochází otisk hliněné pečetě s nápisem: „patřící Gedaljášovi, který je nad domem.“ Více informací najdete v knize „The Expositor’s Bible Commentary“, svazek 4, str. 299.
Kromě toho se podle The Communicators Commentary 1, 2, Královská, str. 432, nachází vyobrazení Lachišu na nástěnním reliéfu v královském paláci Sennacheriba v Ninive.
Otázka: Proč byl babylónský král v 2. Královské 25:27 laskavý k Jojachinovi a krutý k Sidkijášovi, jak je uvedeno v 2. Královské 25:7?
Odpověď: Jojachin se vzdal babylonské armádě a ve skutečnosti se nikdy nevzbouřil. Zedekia se vzbouřil.
Otázka: Existuje v 2. Královské 25:29 nějaký mimobiblický důkaz, že Jojachin byl „rehabilitován“ a pravidelně jedl u královského stolu?
Odpověď: Ano, pokud pod pojmem „u královského stolu“ rozumíte, že jedl královské příděly. Podle The Expositor’s Bible Commentary, sv. 4, str. 300, jsou na přídělových tabulkách z doby vlády Nabonida uvedeni „Yaukin, král země Yahud [Juda]“.
Otázka: Jaké verše z 2. knihy Královské jsou obsaženy v Svitcích od Mrtvého moře?
Odpověď: Celkově je v Svitcích od Mrtvého moře zachováno následujících 16 veršů z celkových 729 veršů z 2. knihy Královské (2,2 %).
2 Kr 5:26; 6:32; 7:8–10,20; 8:1–5; 9:1–2; 10:19–21.
Otázka: Kteří raní autoři odkazovali na 2. knihu Královskou?
Odpověď: Spisovatelé z doby před nicejským koncilem, kteří odkazovali na verše z 2. knihy Královské nebo na ně naráželi, jsou:
Meleto/Melito ze Sard (170–177/180 n. l.) ve svém dopise Onésimovi zmiňuje „čtyři knihy království“ [1., 2. Samuelova, 1., 2. Královská] mezi knihami Starého zákona. On Pascha, str. 72. Zachováno v Eusebiově Církevních dějinách, kniha 4, kap. 26.
Irenej z Lyonu (182–188 n. l.) odkazuje na 2. knihu Královskou 6:6 ve svém spise Proti kacířstvím, kniha 5, kap. 17.3, str. 545
Klement Alexandrijský (193–202 n. l.) parafrázoval 2. Královskou 23:22. Stromata, kniha 1, kap. 21, s. 328
Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) cituje 2. Královskou 6:17–19 ze Septuaginty. V díle „Učitel“, kniha 2, kap. 1, str. 242
Tertullian (198–220 n. l.) cituje 1/3 2. Královské 4:26: „Neboť Elizeus přikázal svému služebníkovi, aby ji při setkání se Šunamitskou pozdravil stejně; měl jí říci: ‚Mír tvému muži, mír tvému dítěti.‘“ Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 24, s. 387
Tertullian (198–220 n. l.) cituje tři čtvrtiny 2. Královské 4:29. Pět knih proti Marcionovi, kniha 4, kap. 24, str. 387
Hippolyt (222–235/6 n. l.) ve svém komentáři k Danielovi (str. 177) odkazuje na 2. Královskou 24:10 a 25:27
Origenes (225–254 n. l.) odkazuje na 2. Královskou 4:17 a nazývá ji „čtvrtou knihou Královskou“ (1. a 2. Samuelova se někdy nazývaly 1. a 2. Královská). Origenes, Proti Celsovi, kniha 8, kap. 46, str. 656
Novatian (250/254–256/7 n. l.) cituje polovinu 2. knihy Královské 19:16 jako „nebeské Písmo“. „Nebo když se říká: ‚Nakloň své ucho a poslouchej.‘“ Pojednání o Trojici, kap. 6, str. 616–616
Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje z 2. knihy Královské 17:20,21 jako „Svaté Písmo prohlašuje v knihách Královských“. Dopisy Cypriána, dopis 75, kap. 6, str. 399
Metodios z Olympu a Patary (270–311/312 n. l.) naráží na to, jak Ezechiáš připravil hrozen fíků (2. Královská 20:7 a Izaiáš 38:21). „Hostina deseti panen“, Rozprava 10, kap. 3, s. 350
Laktancius (cca 303–cca 325 n. l.) zmiňuje Židy odvedené do zajetí, čímž naráží na 2. knihu Královskou 15 a Jeremiáše 39 a 52. Božské instituce, kniha 4, kap. 5, str. 105. Žádné další odkazy na 2. knihu Královskou neuvádí.
Po Nicejském koncilu
Afrahat Syrský (337–345 n. l.) (narážka)
Athanasius (367 n. l.) zmiňuje „Čtyři knihy králů“ při výčtu knih Starého zákona. Velikonoční list 39, kap. 4, str. 552.
Efraim Syrský (350–378 n. l.)
Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) (narážka)
Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) (implicitně)
Ambrož Milánský (370–390 n. l.)
Gregor z Nazianzu (330–391 n. l.) (narážka)
Řehoř z Nyssy (cca 356–397 n. l.) (narážka)
Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.) (nepřímo) *Panarion*
Jan Zlatoústý (–407 n. l.) cituje 2. Královskou 2,10 v Homiliích na Skutky apoštolů, homilie 1, str. 7
Kartáginský koncil (393–419 n. l.)
Rufinus (374–406 n. l.)
Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Starého zákona. Konkrétně se zabývá knihami Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Pentateuch, Jób, Ježíš, syn Naveho [Jozue], Soudců, Rút, Samuelových knih (2 knihy), dvanácti proroků, Ozeáše, Joela, Ámose, Obadiah, Jonáše, Micheáše, Nahuma, Habakuka, Zefanjáše, Aggea, Zachariáše, Malachiáše, Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela, Daniela, Ester, Ezdráše, Nehemiáše, List 53, kap. 7–8, str. 99–101.
Pelagiánský kacíř Teodor z Mopsuestie (392–423/429 n. l.)
Augustin z Hippa (338–430 n. l.) (narážka)
Jan Cassian (419–430 n. l.)
Církevní historik Sokrates (400–439 n. l.) cituje polovinu verše z 2. knihy Královské
Po Nicejském koncilu se objevují i další autoři.
Otázka: Jaké jsou v 2. knize Královské některé rozdíly v překladu mezi hebrejským textem a řeckou Septuagintou?
Odpověď: Zde je několik překladových rozdílů. Abychom získali přehled o rozdílech mezi masoretským textem a řeckou Septuagintou, zaměříme se v této části na 10. kapitolu.
2. Královská 1:17 „Joram“ vs. „jeho bratr Joram“ (Septuaginta, syrština)
2 Kr 5:12 „Abanah [řeka]“ (ketib, Septuaginta, Vulgata) vs. „Amanah [řeka]“ (Svitky od Mrtvého moře, syrština, targumy)
2 Kr 7:13 „zůstali ve městě. Hle, jsou jako celý izraelský lid, který v něm zůstal. Hle, jsou jako celý izraelský lid, který zahynul. A my tam pošleme a uvidíme.“ (ano, toto je zdvojené) vs. „zůstali zde; hle, jsou to ti, kteří zbyli z celého izraelského lidu; a my tam pošleme a uvidíme.“
2 Kr 8:16 „Achab z Izraele, když byl Jošafat králem Judským“ vs. „Achab z Izraele“ (Septuaginta, syrština)
2 Kr 9:27 „v kočáře“ vs. „A zastřelili ho v kočáře“ (syrština, Vulgata)
2 Kr 10:1 „dopisy“ vs. „dopis“ (slovo „dopis“ je v jednotném čísle jak v masoretském textu, tak v Septuagintě ve verši 2) Josefus ve spise „Starověk Židů“ 9.125.6.5 (cca 93–94 n. l.) uvádí, že Jehu napsal dva dopisy, jeden strážcům a jeden úředníkům v Samaří. (Expositor's Bible Commentary, svazek 4, str. 213)
2 Kr 10:1 „Jizreel“ (masoretský text, syrský překlad, targumy) vs. „Samarie“ (Septuaginta) vs. „město“ (Vulgata, některé verze Septuaginty)
2 Kr 10:1 „stoupenci/strážci Achaba“ (masoretský text, některé verze Septuaginty) vs. „strážci Achabových synů“ (některé verze Septuaginty)
2 Kr 10:12 „vstal, vešel a odešel do Samaří“ vs. „vstal a odešel do Samaří“
2 Kr 10:13 „aby se zeptal na jejich blaho“ vs. „aby je pozdravil“
2 Kr 10:15 „Je tvé srdce upřímné, jako je mé srdce upřímné k tvému srdci?“ vs. „Je tvé srdce upřímné k mému srdci, jako je mé srdce upřímné k tvému srdci?“
2 Kr 10:15 „Jestliže ano“ vs. „Jehu řekl: Jestliže ano“
2 Kr 10:15 „podávej mi ruku“ vs. „podávej mi svou ruku“
2 Kr 10:16 „učinili ho“ (masoretský text) vs. „vzal ho“ (Septuaginta, syrský překlad, targumy)
2 Kr 10:17 „zničili“ vs. „zcela zničili“
2 Kr 10:19 „zavolej ke mně …“ vs. „udělej vše … zavolej všechny … ke mně“
2 Kr 10:19 „nebude žít“ vs. „zemře“
2 Kr 10:20 „vyhlásili“ vs. „vydali prohlášení“
2 Kr 10:21 „a vešli všichni služebníci Baala. A nezůstal ani jeden muž, který by nevešel.“ vs. „Ať nyní přijdou všichni Baalovi služebníci, všichni jeho kazatelé a všichni jeho proroci, ať nikdo nechybí, neboť se chystám obětovat velkou oběť; kdokoli bude chybět, ten nezůstane naživu.“
2 Kr 10:23 „služebníci Baala“ vs. „služebníci Baala sami o sobě.“
2 Kr 10:25 „třetí důstojníci“ vs. „důstojníci“ (dvakrát)
2 Kr 10:25 „udeřte je“ vs. „zabijte je“ (bez ohledu na to, kontext jasně naznačuje, že je mají zabít)
2 Kr 10:26 „sloupy … je spálili“ (masoretský text) vs. „sloup … ho spálili“ (Septuaginta, Vulgata, syrský překlad, targumy)
2 Kr 10:27 „sloupy“ vs. „sloup“
2 Kr 10:28 „zničil“ vs. „zrušil“
2 Kr 10:29 „Jen … způsobil“ vs. „Přesto … vedl“
2 Kr 10:29 „tele“ vs. „jalovice“
2 Kr 10:30 „protože jsi jednal dobře“ vs. „kvůli všem tvým skutkům, v nichž jsi jednal dobře“
2 Kr 10:30 „sedět za tebe“ vs. „sedět“
2 Kr 10:32 „hranice Izraele“ vs. „všechny břehy Izraele“
2 Kr 10:33 „Gadité“ vs. „Gadité z Gaddi“
2 Kr 10:33 „Aroar u řeky Arnon, totiž“ vs. „Aroar, který leží na břehu potoka Arnon, a“
2 Kr 10:34 „jeho moc“ vs. „jeho moc a války, do nichž se zapojil“
2 Kr 11:1 „potomstvo království“ vs. „královské potomstvo“
2 Kr 11:2 „ukryli“ (masoretský text) vs. „ukryla“ (Septuaginta, syrský překlad, Vulgata)
2 Kr 11:4 „běžci“ vs. „Rhasim“
2 Kr 13:6 „ale on šel“ (masoretský text) vs. „ale šel“ (Septuaginta, syrský překlad, targumy, Vulgata)
2 Kr 15:10 „před lidem“ (masoretský text) vs. „v Keblaamu“ (Septuaginta) vs. „v Ible’amu“ (lucianovská redakce Septuaginty)
2 Kr 16:6 „Edomité“ (většina textů) vs. „Syřané“ (několik starověkých rukopisů podle NKJV)
2 Kr 19:31 „Hospodin zástupů“ (mnoho hebrejských rukopisů a starověkých verzí podle NKJV) „Hospodin“ (masoretský text)
2 Kr 20:13 „Když o nich Ezechiáš uslyšel“ (masoretský text) vs. „Ezechiáš je přivítal“ (Septuaginta, Vulgata, syrský překlad)
2 Kr 20:13 „celou svou zbrojnici“ (tak v mnoha hebrejských rukopisech, syrštině, targumech) vs. „svou zbrojnici“ (masoretský text)
2 Kr 23:16 „muž Boží prohlásil, který tyto věci zvěstoval“ vs. „muž Boží promluvil“ (Septuaginta)
2 Kr 23:33 „Neko ho spoutal v Rible v zemi Hamatu“ (masoretský text) vs. „Neko v Rible v Hamatu ho odstranil“ (Septuaginta, 2. Paralipomenon 36:3)
2 Kr 25:4 „všichni vojáci v noci“ vs. „král spolu se všemi vojáky uprchl v noci“
Bibliografie k této otázce: hebrejský překlad pochází z Literal Translation od Jaye P. Greena a překlad Septuaginty je z překladu Sira Lancelota C. L. Brentona The Septuagint: Greek and English. Byly rovněž použity The Expositor's Bible Commentary a poznámky pod čarou v Biblích NASB, NIV, NKJV a NRSV.
Není-li uvedeno jinak, citace z Písma pocházejí z Berean Standard Bible (BSB), která je volně dostupná. https://berean.bible/