< Dotaz k Bibli z 1. listu Janova

Otázka: Jaký byl hlavní důvod, proč byl napsán 1. Janův list (1 Jn 1)?

Odpověď: Jan psal proti těm, kteří se snažili svádět lidi na scestí: proti libertinským proto-gnostikům, kteří popírali, že Ježíš přišel v těle. Stejně tak Tertullian, píšící v letech 207/208 n. l., uvedl ve svém spise Proti Marcionovi, kniha 3, kap. 8, str. 327, že to bylo proti antikristům, jako byli marcionité. Někteří lidé dnes však nesouhlasí, proto zde uvádíme čtyři části pro podrobnou analýzu.

Explicitní: Nejjednodušším řešením by bylo zeptat se samotného Jana. Zde je to, co řekl o tom, proč psal.

a. Aby naše radost byla úplná. 1. Janův 1:4. Jan také hovoří o úplnosti v Boží lásce v 1. Janově4:12 , 17, 18.

b. Abychom nehřešili. 1. Janův 2:1

c. Staré i nové přikázání. (milovat druhé) 1. Janův 2:7–8

d. Píše těm, kteří znají Boha, jimž byly odpuštěny hříchy a kteří zvítězili nad zlým. 1. Janův 2:12–14, a těm, kteří znají pravdu. 1. Janův 2:21

e. Jan píše o těch, kteří se snaží svést Boží lid na scestí. 1. Janův 2:26

f. Píše věřícím, aby věděli, že mají věčný život. 1. Janův 5:13. Podle NIV Study Bible (str. 1908) používá 1. Janovo slovo „vědět“ 42krát.

Všimněte si, že důvody, které Jan uvádí, se pohybují od obecného k konkrétnímu. Body a) a c) vymezují obecný kontext toho, co Jan bude říkat. Bod d) není ani tak důvodem, proč Jan píše, jako spíše připomenutím toho, proč jim píše. Ať už někdo tvrdí, že hlavním bodem 1. Janova listu je cokoli, mělo by to souviset s tím, co Jan uvádí jako hlavní body 1. Janova listu, zejména s body b), e) a f).

Absolutní: Ze 104 veršů uvádíme níže rozpis nejčastějších témat, která pokrývají 90 % veršů. Jedná se zjevně o hlavní body, na které Jan kladl důraz.

Srovnání: Společné aspekty 1., 2. a 3. Janova listu

a. Dávejte si pozor na podvodníky, kteří popírají, že Ježíš přišel v těle. 1. Janův 2:18–19,26; 4:1–3; 2. Janův 7

b. Ať je vaše radost úplná. 1. Janův 1:4; 2. Janův 4,12; 3. Janův 3

c. Pravda 2. Janův 1–4; 3. Janův 1, 3, 4, 8, 12

Láska 2. Janův 1,3

d. Žijte v lásce a pravdě.

e. Je toho mnoho, co bych chtěl napsat, ale raději bych s vámi mluvil tváří v tvář, než abych používal pero a inkoust. 2. Janův 12; 3. Janův 13

Historický kontext: Jan působil především v Malé Asii a 1. Janův list byl pravděpodobně napsán mezi lety 70 a 110 n. l. Zde jsou některé z tehdejších herezí.

a. „Levná milost“ (Juda 4, 8; Zjevení 2:2, 6, 14–15, 20–23). Tímto tématem se zabývá Eusebius z Cesareje (3:28 –29;4:14 ) a Irenej (26)

b. Židé a judaizátoři (Zjevení 2:9; 3:9). Zmiňuje je Irenej (26) a Ignác ve svém dopise Filadelfským

c. Popírači Ježíšova vtělení. Hippolyt (222–235/6 n. l.) zmiňuje doketisty a Polykarp v kapitole 7 (110–155 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 4:3

d. Falešní apoštolové a učitelé a popírání pravých apoštolů (Zjevení 2:2. Zmiňují je Irenej a Eusebius z Cesareje)

Ti, kteří odešli z církve kvůli heretickému spojení popírání Ježíšova příchodu v těle, antinomismu a odlišné apoštolské autoritě, představují tři z pěti bodů libertinského gnosticismu. (Dalšími dvěma body jsou fantazijní mytologie o polobohech a víra, že Bůh Starého zákona byl zlý a odlišný od Boha Nového zákona.) O kacířství gnosticismu víme mnoho díky křesťanským spisům Irenea, Hippolyta, Eusebia a dalších, a vše do sebe dokonale zapadá až na jednu věc: gnosticismus se jako identifikovatelné hnutí objevil až později. Nicméně prvky proto-gnosticismu, jako například kacířství Šimona Mágova, libertinského proto-gnostika Cerintha a možná i doketistů, již existovaly. Podle Irenea, který se o tom dozvěděl od Polykarpa, Janova učedníka, Jan osobně odsoudil Cerintha. To je zaznamenáno v Eusebiově *Církevních dějinách* 3:28; 4:14. Irenaeus ve svém spise „Proti herezím“, kniha 3, kap. 3.4, str. 416 (182–188 n. l.), rovněž zmiňuje Cerintha a incident s Janem v lázních.

Závěr: Analýzy explicitního, absolutního, komparativního a historického kontextu mají společný prvek, a to varování před podvodníky, kteří popírají Ježíšův příchod v těle. Hlavním bodem 1. Janova listu se zdá být varování stáda v pravdě a lásce před těmi, kteří

1. popírají Ježíšův příchod v těle

2. neuposlouchají Boží přikázání

3. neprojevují lásku k bratřím

Otázka: Kdo byli gnostici v 1. Janově 1?

Odpověď: Gnosticismus byl souborem herezí, které se snažily smísit fantazijní řecké myšlení s křesťanstvím. Gnostici nejsou v 1. Janově listu výslovně zmíněni. Všichni gnostici věřili v fantazijní božské bytosti a věřili, že Kristus byl pouze jednou z nich. Věřili, že Bůh Starého a Nového zákona je odlišný a že Bůh Starého zákona je zlý, nebo přinejmenším pošetilý a zmýlený. Gnostici přijímali evangelia, ale odmítali většinu či všechny Pavlovy spisy. Měli další písma, která se lišila. Existovaly dva typy gnostiků: libertinští a asketičtí. Všichni gnostici tvrdili, že fyzické tělo nemá žádný význam, důležité je pouze esoterické duchovní poznání. Libertinští gnostici došli k závěru, že hřešit v těle, jak se komu zlíbí, je v pořádku. Asketičtí gnostici došli k závěru, že by člověk měl žít v celibátu, nikdy se neoženit a zacházet se svým tělem tvrdě.

Mimochodem, gnostická sekta bazilidianů uctívala jako svého nejvyššího boha „Abrasaye“. Za magické se považovalo zaklínadlo „abrasadabra“, které se později zkomolilo na „abracadabra“ – nesmyslné slovo, které dnes používají kouzelníci. To uvádí web www.worldwidewords.org.

Zdálo by se velmi rozumné, že 1. Janův list se obrací na gnostiky, až na jednu věc: gnosticismus se plně vyvinul až o 50 až 100 let později. V té době však převládal protognosticismus a Eusebius zaznamenává, že Jan se s protognosticismem setkal u kacíře Cerintha. Mnozí proto věří, že 1. Janův list byl z velké části napsán za účelem boje proti protognosticismu. Více informací najdete v předchozí otázce. Další odkazy na herezi gnosticismu najdete v diskusi k 2. Janovu listu 7.

Otázka: Je pravda, že Jan ve 1. Janově listu píše všechna svá inspirovaná díla s ohledem na jednoho kacíře, gnostika Cerintha, jak tvrdil jeden katolík?

Odpověď: Jan o Cerinthovi věděl, ale Cerinthus nebyl gnostik, i když mezi nimi existovaly určité podobnosti ve víře. Zde je několik informací o Cerinthovi a poté o gnostikách.

Cerinthus byl raný kacíř, kterého by bylo možné nazvat protognostikem. Církevní historik Eusebius uvádí, že Polykarp, učedník apoštola Jana, o Janovi řekl toto: „A jsou tací, kteří od něj slyšeli, že Jan, učedník Páně, když šel do Efezu se vykoupat a uvnitř uviděl Cerintha, vyběhl z lázní, aniž by se vykoupal, a volal: ‚Utečme, aby snad nepadly i lázně, neboť uvnitř je nepřítel pravdy.‘“

Církevní spisovatel Irenej (182–188 n. l.) psal proti Cerinthovi. Zde je to, co Irenej uvedl ve svém spise Proti herezím, kniha 1, kap. 26, str. 351–352.

„Cerinthus, muž vychovaný v moudrosti Egypťanů, učil, že svět nebyl stvořen prvotním bohem, ale jistou Silou, která je od něj daleko oddělena a vzdálena od toho Knížete, jenž vládne nad vesmírem, a která nezná toho, kdo je nad vším. Představoval Ježíše tak, že se nenarodil z panny, ale že byl synem Josefa a Marie podle běžného způsobu lidského zplození, přičemž byl nicméně spravedlivější, rozvážnější a moudřejší než ostatní lidé. Navíc po svém křtu na něj sestoupil Kristus v podobě holubice od Nejvyššího Vládce, a teprve tehdy hlásal neznámého Otce a konal zázraky. Nakonec však Kristus odešel od Ježíše a Ježíš poté trpěl a vstal z mrtvých, zatímco Kristus zůstal necitlivý, neboť byl duchovní bytostí.“ [Následující oddíly hovoří o dalších skupinách, o ebionitech, poté o Cerdovi a nakonec o Marcionovi.]

Cerinthus sdílel s některými gnostiky přesvědčení, že Stvořitel světa byl jiná bytost než Nejvyšší Bůh, že Kristus a Ježíš byli odlišní a že Kristus sestoupil na Ježíše. Dalším kacířem, o kterém Irenaeus pojednává, je však Marcion, a gnostici obecně vycházeli z Marciona, nikoli z Cerintha.

Cerinthus, Marcion a gnostici obecně pravděpodobně dospěli k některým ze svých závěrů proto, že je jejich řecká kultura učila, že Bůh nemůže mít emoce ani být svým stvořením jakýmkoli způsobem [emocionálně] ovlivňován. Platón učil, že existují dva světy: nižší svět, který nazýváme realitou, a vyšší svět ideálů. Není tedy překvapivé, že se některé z těchto heretických názorů objevovaly více než jednou, jelikož pocházely ze společného zdroje řecké filozofie.

Gnostici ve skutečnosti netvořili jednu skupinu, ale více než 30 různých skupin. Mnozí gnostici věřili, že by měli vést skromný, asketický život a nikdy se neoženit, zatímco mnozí jiní věřili, že lze žít jakkoli se člověku zlíbí, protože na těle stejně nezáleží. Gnosticismus se plně rozvinul (jako plevel) až dlouho po Janově smrti, ale protognostické víry existovaly již v Janově době.

Mimochodem, nikde jsem nečetl, že by Cerinthus nebo gnostici měli nějaký konkrétní názor na Večeři Páně, fyzické zřízení církve, spasení pouze z víry, svátosti nebo hierarchickou povahu církve.

Tvrzení, že věřili, že hříchy jsou skutečně smazány, je nepravdivé, protože nevěřili, že existuje hřích v tom smyslu, v jakém o něm hovoří Bible.

Je nepravdivé tvrdit, že vše, co Jan napsal, bylo namířeno proti Cerinthovi, a to alespoň ze tří důvodů.

1. Ačkoli Jan v 1. Janově listu jistě měl na mysli kacíře, vystupoval proti všem, kdo popírali, že Ježíš Kristus přišel v těle, nebo popírali, že by věřící měli žít svatý život. Jan se v žádném případě neomezoval pouze na Cerintha, ale spíše řekl, že „...mnoho falešných proroků vyšlo do světa...“ (1. Jan 4,1)

2. Tvrzení katolíků, že všechna Janova díla byla namířena proti jednomu kacíři, či dokonce proti několika kacířům, redukuje veškeré bohatství Janových spisů na jediný malý bod. Kdybyste museli zredukovat vše, co Jan napsal, na jeden bod, pak by tím bodem byla víra, že Ježíš je jednorozený Syn Boží, a ne víra namířená proti Cerinthovi. Navíc, ačkoli je pravda, že 1. Janův list byl napsán především jako ochrana před „mnohými falešnými proroky“, 3. Janův list kladl důraz na jiné věci, včetně rozvratného církevního vůdce Diotrefa.

3. Vypadá to, jako by tento katolík nebyl v souladu nejen s Biblí, ale i s katolickým papežem a moderní katolickou církví. Katolická církev vydala prohlášení, v němž v podstatě uvádí, že Lutherovo učení o ospravedlnění „je v pořádku“. To neznamená, že by konvertovali, ani že by s Lutherovým učením souhlasili, ale spíše to, že je tolerováno. Zdá se, jako by se tento člověk snažil z moderních konzervativních křesťanů udělat gnostiky, nebo alespoň stoupence Cerintha.

Můžete si být jisti, že konzervativní křesťané nevěří,

že Stvořitel a Nejvyšší Bůh jsou odlišní,

že Ježíš a Kristus jsou odlišné osoby,

že bychom měli žít svůj život méně než svatým způsobem,

nebo že bychom měli falešně obviňovat nějakou skupinu z dávné hereze tím, že překroutíme některá fakta a většinu ostatních vynecháme.

Na závěr bych rád poznamenal, že ačkoli si myslím, že papež se velmi mýlí, a vidím mnoho závažných chyb v katolické nauce, přesto jsem potkal několik katolíků, o nichž si myslím, že byli opravdovými věřícími. Ne vždy se striktně řídili všemi katolickými naukami (to vlastně dělá jen málo katolíků), ale tam, kde viděli rozdíl mezi tím, co učí Bible, a tím, co učí katolická církev, řídili se Biblí.

Víte, že v nebi nejsou žádní protestanti? V nebi nejsou ani žádní katolíci ani pravoslavní. Jsou tam pouze lidé, spasení Ježíšem, kteří možná byli protestanti, katolíci nebo pravoslavní, ale pro ně bylo nejdůležitější následovat Ježíše.

Otázka: Jaký účel má pasáž v 1. Janově 1,1–4, místo toho, aby se začalo rovnou veršem 5?

Odpověď: 1. Jan 1,1–4 slouží třem účelům.

V zásadě Janův duchovní život nespočívá na doktríně ani na „koncepci Krista“. Nespočívá na Kristu, který byl nějakým přízrakem. Spočívá na živé bytosti, která na sebe vzala skutečné tělo a krev.

Jan autoritativně potvrzuje svou pověst očitého svědka Krista a toho, co Ježíš od počátku učil a činil.

Je důležité, že jelikož byl Jan s Kristem od počátku, měli byste se zajímat o to, co říká o následování Krista.

Jan zde klade důraz na společenství s Bohem, společenství s ostatními a na úplnost tohoto společenství. Později v knize zdůrazňuje, jak máme milovat Boha a ostatní.

Otázka: Byla 1. Janův list napsán především pro židovské křesťany, jak učil hyperkalvinista John Gill?

Odpověď: Ne. Gill učil, že hlavní myšlenka 1. Janova listu byla určena především židovským křesťanům, aby zdůraznil, že spasení je pro celý svět. Gillův výklad poskytuje oporu pro zvláštní výklad 1. Janova 2:2. Nevím však o žádném novodobém autorovi, který by pro tento názor poskytl adekvátní základ, a žádný přednicejský autor tuto knihu takto nikdy nechápal.

Otázka: Mluví Jan v 1. Janově 1,1–4 o své zkušenosti jako křesťana, nebo o své zkušenosti jako učedníka a očitého svědka Ježíše?

Odpověď: Ačkoli křesťané skutečně prožívají Krista ve svých životech, Jan zde odkazuje na svou zkušenost očitého svědka jako Ježíšova učedníka.

Na jedné straně se zdá být velkým požehnáním, že viděl Ježíše, když byl na zemi. Na druhé straně v Janovi20:29 Ježíš řekl, že požehnanější jsou ti, kteří neviděli, a přesto uvěřili.

Otázka: V 1. Janově 1:3 Jan říká, že naše společenství mezi sebou je podobné našemu společenství s Otcem a Synem. Jaké jsou aspekty tohoto společenství?

Odpověď: Řecké slovo koinonia se mimo Bibli používalo pro obchodní partnery, spoluvlastníky nemovitosti nebo akcionáře. Toto slovo, resp. jeho odvozeniny, se v Novém zákoně vyskytuje více než šedesátkrát. Odkazuje na společnou víru (Filemon 6), společný majetek (Skutky 2:44; 4:32) a partnerství v evangeliu (Filipským 1:5).

Otázka: Co přesně má Jan na mysli v 1. Janově 1:4, když hovoří o „dokonání radosti“? Podobné výrazy se vyskytují v Janovi 15:11; Janovi 16:22–24; 17:13.

Odpověď: Některé rukopisy uvádějí „naše radost“ a jiné „vaše radost“. Ať už je to jakkoli, „naše radost“ – včetně čtenářů tohoto listu – znamená v konečném důsledku radost z Ducha Svatého, když zůstáváme v Kristu. Pokud zůstáváte v Kristu, budete mít společenství s Kristem i mezi sebou navzájem a budete věřit Bohu a poslouchat ho. Radost Ducha Svatého přijímáme již při prvním uvěření, ale v našem křesťanském životě může radost kolísat. Naši radost nám mohou ukrást různé věci, jako například nesprávné představy o Bohu, neposlušnost vůči Němu a láska ke světu namísto lásky k Bohu.

Otázka: Proč Jan v 1 J 1,5–7; J 1,4–5,7–9; 3,19–21; 8,12; 9,5; 12,35–36,46; Zj 21,23 klade takový důraz na světlo? Proč prostě neřekl: „Hele, lidi, dodržujte pravidla?“

Odpověď: Na jedné úrovni zdůrazňuje, že ti, kdo kráčí s Bohem, nebudou pokračovat v hřešení. To je jednak varování pro náš vlastní život, jednak způsob, jak rozeznat falešné učitele od pravých. Falešní učitelé často říkají, že hřích je v pořádku. Na druhé úrovni Jan používá metaforu světla, aby zdůraznil, že spravedlnost není jen soubor pravidel, kterými se řídíme, ani něco, co děláme, ale něco, čím jsme a co v sobě máme. Je v pořádku rozhodnout se nehřešit, i když by to část nás možná chtěla, protože „to tak říkají pravidla“. Je však mnohem lepší dospět do stavu, kdy se rozhodneme nehřešit prostě proto, že to nechceme, a to na základě toho, kým jsme.

Otázka: Jak je možné, že v 1. Janově 1,5 u Boha není žádná tma?

Odpověď: Když se díváte na světlo, není tam žádná tma; stín vzniká pouze tehdy, když něco blokuje světlo. Hříchy jsou jako stíny, kde je světlo blokováno. V Efezským 5,8 jsme povoláni, abychom byli dětmi světla.

Otázka: Za jakých okolností byste podle 1. Janova 1,5 měli „hřešit pro Boha“?

Odpověď: Nikdy. Svou lásku k Bohu projevujeme tím, že Ho posloucháme. Buď Bůh chce, abychom něco udělali, nebo chce, abychom udělali něco jiného, nebo nechce, abychom v dané situaci dělali vůbec nic.

Otázka: Jaký je v 1. Janově 1,7 rozdíl mezi chozením podle světla a chozením ve světle?

Odpověď: Pokud kráčíte podle světla, kráčíte podle poznání pravdy a posloucháte dané příkazy. Jan od nás však vyžaduje více než jen kráčení podle světla. Máme kráčet ve světle, zůstávat v Ježíši, žít svůj život nejen v poslušnosti vůči Němu, ale také v každodenním vztahu a milujícím společenství s Ním.

Otázka: Vzhledem k tomu, že nás Kristus v 1. Janově 1:7 očišťuje od veškerého hříchu, proč tedy křesťané stále hřeší?

A: Stále procházíme procesem posvěcování. Kristova smírná oběť byla nezbytná nejen k tomu, aby nám bylo odpuštěno hříchy, které jsme spáchali před naším spasení, ale také hříchy, které pácháme po našem spasení, jak ukazuje 1. Janův list 1:7.

Q: V 1. Janově 1:7 si všimněte času slovesa „očisťuje“. Proč nás Ježíšova krev musí očistit od hříchu právě teď? Jak to funguje?

Odpověď: Ježíš na kříži sňal soudní vinu za naše hříchy, ale Bůh chce, abychom se nyní snažili být více podobní Kristu. Stále hřešíme a neseme následky svých hříchů, a Bůh chce, abychom ve svém životě stále více odráželi Krista.

Otázka: Vzhledem k tomu, že Ježíš na kříži odpustil vše, co si myslíte o učení, že poté, co jsme přišli ke Kristu, už nemáme vyznávat své hříchy ani prosit o odpuštění?

A: To není to, co učil Jan. Máme vyznávat své hříchy podle 1. Janova 1:9; Jakuba 5:16; a Žalmů 32:5; 38:18. V Matoušovi 6:12 výslovně prosíme Boha o odpuštění našich hříchů. Komentář „Bible Knowledge Commentary: New Testament“ (str. 886) rozlišuje mezi odpuštěním pro nevěřícího, který se stane křesťanem, a „rodinným odpuštěním“, jako když syn prosí otce o odpuštění, ale ví, že jeho místo jako syna je zajištěno.

Otázka: Kdo v 1. Janově 1:8 klamá? Jakými způsoby se lidé klamou?

Odpověď: Zde klamá sám sebe člověk.

a) Lidé se mohou klamat ohledně pravdy; domnívají se, že věci jsou pravdivé, i když nejsou, nebo si myslí, že jsou nepravdivé, i když jsou pravdivé. Lidé mohou věřit, že věci jsou nejasné a zamlžené, zatímco ve skutečnosti jsou v Bibli naprosto jasné.

b) Lidé nedokážou střežit své srdce a jsou v něm oklamáni. Myslí si, že když budou neustále hřešit, nebo dokonce i jen jednou, budou šťastnější. Myslí si, že bez nějakého hříchu nemohou žít, nebo že nejsou schopni udělat to, co je správné.

c) Lidé ospravedlňují svůj hřích. Tvrdí, že neměli jinou možnost, nebo že museli něco udělat, aby uspokojili své potřeby.

Otázka: Proč v 1. Janově 1,10 není Jeho slovo „v nás“, když tvrdíme, že jsme nezhřešili?

Odpověď: Tuto otázku lze rozdělit na dvě části.

Nikdy nezhřešili: Kdyby někdo tvrdil, že nikdy nezhřešil, pak by si nemyslel, že potřebuje Spasitele. Říkal by tím, že biblická slova o tom, že všichni zhřešili a že potřebují Spasitele, který je vykoupí, jsou nepravdivá. Je děsivé pomyslet na to, že by tím říkali Bohu, že Jeho milosrdenství nepotřebují.

Už nehřeší: Pokud by někdo tvrdil, že dříve hřešil a v té době potřeboval Spasitele, ale že už nehřeší, pak tvrdí, že Boží milost už nepotřebuje, pouze v minulosti ji potřeboval. Pravděpodobně má velmi omezený pohled na hřích. Jednou se jeden křesťan zeptal kazatele hnutí „svatosti“, zda je bezhříšně dokonalý, a kazatel odpověděl, že ano, nyní už je. Křesťan ho pak požádal o telefonní číslo jeho manželky a kazatel se zeptal proč. Křesťan odpověděl, že jí chce zavolat a zjistit, zda by řekla, že už nikdy nehřeší. Kazatel pak ustoupil a řekl, že to neznamená, že už nedělá „chyby“, ale pouze že nehřeší. Drobné prohřešky nepovažoval za hříchy.

Otázka: Je v 1. Janově 2:2 Kristus smírnou obětí za hříchy celého světa? Pokud ano, budou všichni spaseni?

Odpověď: Ne. Někteří mohou přijmout Boží milost nadarmo (2. Korinťanům 6:1). Poselství evangelia nemá pro některé lidi žádnou hodnotu, protože není spojeno s vírou, jak ukazuje Židům 4:2.

Otázka: Odkazuje výraz „celý svět“ v 1. Janově 2:2 na všechny lidi, nebo na všechny druhy lidí?

Odpověď: Skuteční křesťané se v tomto názoru neshodují a zastávají dva různé pohledy.

Většina kalvinistů to musí vykládat jako „pro vyvolené z Izraele a z celého světa“ a „platné kdekoli na světě“, jak uvádí Ženevská studijní bible. Jinak by jejich teologie ztratila opodstatnění. Nicméně i tvrdí kalvinisté, jako například A. W. Pink, by připustili, že 1. Janův 2:2 alespoň „navenek“ podporuje koncept univerzálního vykoupení. Amyraldovci a kalvinisté „4 ½ bodu“, kteří přijímají jak univerzální, tak omezené aspekty vykoupení, zastávají následující názor. Pro informaci uvádíme nejstaršího křesťana, který psal o 1. Janově 2:2 a učil podobný názor.

Augustin (kolem roku 400 n. l.) ve svém komentáři k 1. Janovu listu vyložil 1. Janův list 2:2 jako církev na celém světě. Augustin z Hippa také věřil, že pokřtěné děti, které zemřely, půjdou všechny do nebe, a nepokřtěné děti půjdou všechny do pekla, takže kalvinisté by se v tomto bodě neměli příliš rychle odvolávat na Augustina jako na oporu.

Názor všech ostatních: Řecký text znamená přesně to, co říká. Martin Luther při zmínce o 1. Janově 2,2 napsal: „Je zřejmou skutečností, že i ty jsi součástí celého světa; tvé srdce se tedy nemůže klamat a myslet si, že Pán zemřel za Petra a Pavla, ale ne za mě.“

Pro informaci, mezi křesťany, kteří věřili, že Kristus vykonal smírnou oběť za celý svět, patří

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) v díle „Učitel“, kniha 3, kap. 12, str. 295 cituje 1. Janův list 2:2 a chápe jej tak, jak je zapsán.

Origenes (225–254 n. l.) zmiňuje tento verš a 1. Timoteovi 4,10 jako platící nejen pro otroky, ženy a děti, ale také pro moudré i prosté v díle Proti Celsovi, kniha 3, kap. 49, str. 484.

Athanasius (cca 297–373 n. l.) ve spise „Vtělení Slova“, kap. 7.5, str. 40. „Neboť na Něm spočívalo opět jak přivést to, co je pomíjivé, k nepomíjivosti, tak zachovat neporušený spravedlivý nárok Otce na všechny. … a byl hoden trpět za všechny a být u Otce vyslancem za všechny.“ Viz také „Proti pohanům“, kap. 1.4, str. 6.

Gregor Nazianský (cca 330–391 n. l.) O Theofanii, neboli o Kristových narozeninách

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) První katechetická přednáška I

Jan Zlatoústý (cca 392–407 n. l.) četná díla

Prosper z Akvitánie (cca 420 n. l.) Odpovědi Galům, článek 8 věřil, že Kristus zemřel jak za vyvolené, tak za zavržené, kteří slyšeli evangelium. (Prosper přijímal i definitivní aspekty, jak ukazuje článek 9.)

Viz také diskuse k 1. Janovu 1.

Otázka: Znamená slovo v 1. Janově 2,2; 4,10 „smírnou oběť“ nebo „očištění od hříchu“?

Odpověď: Řecké slovo hilasmos se zde vyskytuje pouze v těchto dvou verších. Někteří učenci (Westcott a Dodd) jej vykládají jako očištění od hříchu v tom smyslu, že již neexistuje žádný hřích. V překladu RSV je uvedeno „smíření za hřích“.

Podstatné jméno hilasterion se však vyskytuje v Římanům 3:25 a sloveso hilaskomai v Lukášovi 18:13 a Židům 2:17. V těchto místech se vztahuje k smírné oběti nebo k usmíření za hřích. Jak uvádí Evangelický komentář k Bibli na str. 1180: „Pojem ‚smírná oběť‘ znamená usmiřující oběť: Kristus uspokojuje Boží hněv proti hříchu (4:10). Není pouze ‚odčiněním‘ (RSV), které Bůh dal, aby zrušil vinu hříchu.“ To dále podporuje skutečnost, že 1. Janův list 2:1 říká, že Ježíš se za nás přimlouvá, což zde naznačuje spíše právní kontext než kontext lékařský.

V „Expositor’s Bible Commentary“, sv. 12, str. 314, se uvádí, že neexistuje shoda ohledně toho, který význam je primární, avšak poukazuje se na to, že v řecké literatuře se tento výraz používal jako oběť, kterou viník přinášel, aby usmířil toho, komu ublížil. Wuestův „Expanded Translation“ zahrnuje oba aspekty a překládá tento výraz jako „smírná náhrada“ jak v 1. Janově 2:2, tak v 4:10.

Otázka: Je 1. Janův 2,3–5 v rozporu s učením o spasení z milosti?

Odpověď: Ne, naopak to doplňuje. Bez veršů, jako jsou tyto, by nauce o spasení z milosti chyběly některé části. Více informací najdete v diskusi k Jakubovi 2:17 a ve třech otázkách k Efezským 2:5–8.

Otázka: V 1. Janově 2:7, kde některé překlady uvádějí „drazí přátelé“ (BSB uvádí „milovaní“), o jaké druhy přátel se jedná?

Odpověď: V řečtině existuje speciální slovo pro přátelskou lásku (phileo), ale to zde použito není. Slovo, které se zde vyskytuje, je agapetoi, což znamená příjemci agapové lásky.

Přátelé mohou být prostě lidé, s nimiž se bavíte při společné činnosti. Když vy nebo oni s touto činností přestanete, z toho přátelství už nic nezbude. Samozřejmě sloužíme, uctíváme Boha a děláme další společné věci s ostatními křesťany, ale doufám, že vaše přátelství s ostatními křesťany je mnohem víc než jen tohle.

Přáteli mohou být také ti, ke kterým chováte náklonnost nebo s nimiž rádi trávíte čas. Můžete s nimi probrat různé věci, nebo se dokonce scházíte, i když nemáte nic důležitého, o čem byste si povídali. Prostě si užíváte společné chvíle.

Přáteli mohou být ti, pro které byste obětovali téměř cokoli. Vaši přátelé se na vás mohou spolehnout, že pro ně uděláte to nejlepší, když se dostanou do těžkých časů. A vy se na ně také můžete spolehnout.

Janovo použití tohoto pojmu může zahrnovat vše kromě prvního případu, protože pravděpodobně neznal osobně všechny své čtenáře.

Otázka: Jak máme v 1 J 2,6 chodit tak, jak chodil Ježíš?

Odpověď: Nejde tu o nošení sandálů, chození po Galileji ani o jiné fyzické věci. Tato metafora znamená žít svůj život tak, jak by žil Ježíš, nebo tak, jak by Ježíš chtěl, abychom žili.

Otázka: Píše Jan v 1 J 2,7–8 o starém přikázání, nebo o novém přikázání?

Odpověď: Jan nám poeticky sděluje, že píše jak o nových, tak o starých aspektech toho, co je staré přikázání.

Otázka: Proč Jan v 1. Janově 2,12–14 klade důraz na otce, mladé muže a malé děti?

Odpověď: Písmo neříká, proč si Jan díky Boží svrchovanosti zvolil tento poetický výraz. Můžeme však vidět, že člověk může mít v církvi různé role, někdy i současně. Zde je můj názor.

Noví věřící (děti) by se měli soustředit na to, že jim byly odpuštěny hříchy, že mají nový život a že mají vztah s Bohem.

Spolupracovníci (mladí muži) by se měli soustředit na to, aby (vnitřně i navenek) přemáhali toho zlého, byli silní v Pánu a aby v nich přebývalo Boží slovo.

Vedoucí (otcové) by při vší své pracovní zaneprázdněnosti a vedení neměli ztratit ze zřetele svůj vztah s Bohem, který měli jako děti.

Otázka: Jak spadají většina hříchů v 1. Janově 2:16 do těchto tří kategorií?

Odpověď: Všimněte si, že zde nejde jen o hříchy, ale spíše o hříšnou motivaci, která nás vede k hříchu.

Touhy těla (sarx) se vztahují k tomu, co uspokojuje naše tělesné choutky, ať už jde o sex, obžerství, opilost nebo drogy.

Touhy očí se týkají toho, co nás láká, ať už je to bohatství, krása, luxusní domy, drahá auta nebo hmotný majetek.

Pýcha života se týká vrozené touhy mnoha lidí říkat světu: „Jsem někdo díky svým vlastním úspěchům“ nebo „Jsem lepší než ty“. Paradoxně se někdo, kdo v něčem nevyniká, může cítit méněcenný, protože si myslí, že právě to je měřítkem jeho hodnoty. Mnoho dospívajících mladých lidí má tendenci posuzovat svou vlastní hodnotu na základě svého vzhledu, školních výsledků nebo sportovních úspěchů.

Otázka: Co je na slově pro „pýchu života“ v 1. Janově 2,16 neobvyklého?

Odpověď: V řečtině se jedná pouze o jedno slovo, alazoneia, ačkoli v angličtině jsou potřeba tři slova, aby se jeho skutečný a přesný význam alespoň přiblížil. V Bibli se vyskytuje pouze zde a v listu Jakubově 4,16.

Možná se jeho přesný význam nachází někde mezi někým, na koho se nedá dívat kvůli jeho pyšné aroganci, a někým, na koho je legrační se dívat kvůli jeho pošetilé hlouposti. – Takovým nechcete být.

Toto je podle řeckého spisovatele Theofrasta popis toho, co je to „alazon“.

„Alazon je ten typ člověka, který bude stát na molu a vyprávět naprostým cizincům, kolik peněz má na moři, a rozvádět se o svých investicích, jak jsou rozsáhlé a jaké zisky a ztráty utrpěl, a zatímco bude vyprávět své historky, pošle svého sluhu do banky – přičemž jeho zůstatek činí jeden šilink. Pokud si na cestě užívá společnosti, rád vypráví, jak sloužil u Alexandra Velikého, jak s ním vycházel a kolik pohářů s drahokamy si přivezl domů; a rozebírá asijské řemeslníky, o kolik jsou lepší než kdokoli v Evropě – ačkoli nikdy neopustil Atény. Bude říkat, že mu bylo uděleno bezplatné povolení k vývozu dřeva, ale nevyužil ho, aby se vyhnul zlomyslným pomluvám; a že během nedostatku obilí utratil více než patnáct set liber na dary pro potřebné občany. Bude bydlet v pronajatém domě a každému, kdo nezná skutečnost, bude tvrdit, že se jedná o rodinné sídlo, ale že ho hodlá prodat, protože je příliš malé pro jeho společenské akce. (Theophrastovy „Charakteristiky“, citováno v Dodd, Johannine Epistles, str. 42).“ Toto je z The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, str. 321–322.

Otázka: Jak to, že v 1 J 2,18.22 je zmínka o mnoha antikristů?

Odpověď: Existuje pouze jeden Antikrist, ale před ním bude mnoho menších antikristů. Podle Matouše 24:4–5, 26; Marka 13:6, 14; Lukáše 21:8; Daniela 9:26–27; 11:36–37; 2. Tesalonickým 2:3–4 a Zjevení 13:1–10. Existuje však mnoho menších antikristů, jak ukazují 1. Janův 2:18,22 a 2. Janův 7. Může existovat souvislost mezi tím, že někdo má v sobě ducha antikrista (1. Janův 4:3), a tím, co psychologové popisují jako mesiášský komplex.

Následující osoby buď samy vyslovily níže uvedené tvrzení, nebo je o nich vyslovili jiní.

Zde je částečný seznam osob, které jiní označovali za Antikrista.

Více informací najdete v diskusi k 2. Janovu 7.

Otázka: Jak by mohlo být v 1. Janově 2:19 odchod falešných učitelů traumatizující?

Odpověď: Jejich falešné učení samozřejmě mohlo některé svést na scestí, ale když se rozhodli odejít nebo jim bylo řečeno, aby odešli, někteří mohli zpochybňovat moudrost ortodoxních vůdců, kteří tak snížili jejich počet, nebo obviňovat ortodoxní z rozdělování společenství. Komentář „The Expositor’s Bible Commentary“, sv. 12, str. 324–325, se domnívá, že ze strany falešných učitelů šlo o dobrovolný krok. Bez ohledu na to však mohlo být pro nové věřící matoucí.

Otázka: Proč by Jan v 1. Janově 2,20 zmiňoval právě zde naše pomazání od Svatého?

Odpověď: Existují čtyři pravděpodobné důvody.

a) Spásu jsme obdrželi díky pomazání Duchem Svatým, když jsme přišli ke Kristu.

b) Spásu si udržujeme, protože pomazání Duchem Svatým nás udržuje v Pánu.

c) Nejedná se o pomazání, které by nám umožňovalo žít, jak se nám zlíbí, ale o pomazání od „Svatého“.

d) Někteří gnostici, jako například naassenové, se chlubili zvláštním pomazáním. „Jen my ze všech lidí jsme křesťané, kteří naplňují tajemství třetí brány a jsou tam pomazáni beze slovným křižmem.“ (Philosophumena, sv. 9, s. 121–122) Tento citát pochází z Doddovy knihy Johannine Epistles, s. 61, a z The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, s. 325. Mohlo se jednat o prorocké slovo, anebo totéž mohli činit i prвогоnostici.

Otázka: V 1 J 2,22 je to v rozporu s učením proto-gnostického kacíře Cerintha, který tvrdil, že „Kristus“ sestoupil na Ježíše při jeho křtu a opustil ho před jeho smrtí. Tím pádem by Kristus (jako Bůh) netrpěl, trpěl by pouze Ježíš. Které verše v Bibli dokazují, že je to mylné?

Odpověď: Kromě 1. Janova 2,22 existují i další verše, které výslovně uvádějí, že buď „Kristus“, nebo „Kristus Ježíš“ (nikoli však pouze „Ježíš“) bude trpět a zemře.

Lukáš 24:26 „Copak nebylo nutné, aby Kristus toto vše vytrpěl a pak vešel do své slávy?“

Lukáš 24:46 „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstanou z mrtvých…“

Skutky 3:18 „Tímto způsobem však Bůh naplnil to, co předpověděl skrze všechny proroky, když řekl, že jeho Kristus bude trpět.“

Skutky 17:3 „…vysvětloval a dokazoval, že Kristus musel trpět a vstanout z mrtvých. ‚Tento Ježíš, o kterém vám zvěstuji, je Kristus,‘ prohlásil.“

Skutky 26:22b–23 „Já [Pavel] neříkám nic jiného než to, co proroci a Mojžíš předpověděli, že se stane: že Kristus bude trpět a jako první vstanou z mrtvých, bude zvěstovat světlo našemu lidu i pohanům.“

Římanům 3:24–25 „…vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Bůh ho předložil jako smírnou oběť v jeho krvi skrze víru…“

Římanům 5:6 „Kristus zemřel za bezbožné.“

Římanům 5:8b „Zatímco jsme ještě byli hříšníci, Kristus za nás zemřel.“

Římanům 6:3 „Copak nevíte, že všichni, kdo jsme byli pokřtěni do Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni do jeho smrti?“

2. Korinťanům 1:5a „Neboť stejně jako na nás přetéká Kristovo utrpení…“

Je jich ještě více, ale pointu jste pochopili.

Kolik z toho bylo napsáno v době Cerintha? Cerinthus žil pravděpodobně ke konci Janova života, takže většina Nového zákona (kromě Zjevení) byla v té době již zřejmě napsána. I kdyby však Cerinthus neznal ostatní písma, věděl, co učili apoštolové (včetně Jana), a přesto se rozhodl učit něco zcela odlišného od toho, co oni hlásali. Platónští Řekové věřili, že jelikož je Bůh dokonalý, nepodléhá vášním (citům) ani utrpení a nemůže trpět. Cerinthus přišel s vysvětlením, jak by Kristus mohl být Bohem, a přesto by Bůh nemohl trpět. Mnozí se k Cerinthovi přidali, protože dokázal sladit jejich předkřesťanské uvažování s evangeliem. Některé věci by se však sladit neměly.

Otázka: Je ve 1. Janově 2:25 a 1. Petrově 1:9 věčný život něčím, co je křesťanům pouze slíbeno, nebo je to něco, co křesťané již mají, jak je uvedeno v Efezským 1:4?

Odpověď: Obojí. Jedná se o opakování diskuse k Efezským 1:13.

Bible naznačuje, že Bůh je jak mimo čas, tak i v čase. Pro Boha, který je mimo čas, je odpověď všechny tři: minulost, přítomnost i budoucnost.

Chuck Swindoll napsal vynikající brožuru o studiu Bible věnovanou spasení, v níž se těmito aspekty zabývá.

Aspekty minulého předzvědění a předurčení: Ještě před počátkem času Bůh znal konec od počátku i všechny naše dny (Žalm 139:16; Izaiáš 44:7; Efezským 1:4; Titovi 1:2).

Aspekty týkající se současných událostí: Když jsme uslyšeli slovo pravdy a vzývali Pána (Římanům 10:9–10), stali jsme se novým stvořením (2. Korinťanům5:17 ). Současné aspekty ukazují také Židům 4:2 a Skutky apoštolů 10:44.

Současné, trvající aspekty: Zatímco ve svém životě rozvíjíme spasení, které je v nás, Bůh právě proměňuje naše životy (Filipským2:12 –13; 1. Petrův 2:2; Židům3:14 ;4:11 ;6:11 ).

Aspekty budoucí naděje: Toužíme po dovršení našeho spasení (Židům9:15 , 28; Římanům 8:23–25; 1. Petrův 1:4–5, 9, 13; 1. Korinťanům 15:50–53; 2. Korinťanům 5:5).

Otázka: Co ve skutečnosti znamená slovo přeložené jako „jistota“ v 1. Janově 2:28?

Odpověď: Řecké slovo parrhesian se zde vyskytuje také v 1. Janově 3:21; 5:14 a v Židům 4:16; 10:19. „Jistota“ není příliš přesný překlad, protože ve srovnání s řeckým výrazem je to příliš slabé slovo. Lepším překladem by snad bylo „pevná jistota“ nebo „jistota, na kterou se můžete spolehnout“.

Otázka: Jaký je čas slovesa v 1. Janově 2:28, které je přeloženo jako „nestydět se“?

Odpověď: Řečtina je obvykle ve svých slovesných tvarech velmi přesná, ale v tomto konkrétním případě může mít tato fráze jeden ze dvou významů.

Střední hlas: Může znamenat „nestydět se“ nebo „nestydící se“, nebo

pasivní hlas: „nebýt zahanben“

Možná však platí obojí. Někteří lidé se mohou stydět za to, co na zemi udělali. Ale u jiných lidí, i když se zpočátku nestyděli, je Bůh může zahanbit za to, co udělali.

Otázka: Co je zvláštního na slově „příchod“ v 1. Janově 2:28?

Odpověď: Toto řecké slovo, parousia, se v Janových spisech vyskytuje pouze v tomto verši, ale Řekové tento termín dobře znali. Jednalo se o termín používaný k popisu oslav, které doprovázely oficiální návštěvu krále.

Otázka: Co přesně v 1. Janově 3,1 znamenalo být synem někoho významného ve starověku?

Odpověď: Často to znamenalo nejméně pět věcí.

a) Znamenalo by to, že jednoho dne zdědíte majetek.

b) Pravděpodobně by to znamenalo, že o tebe bude nyní dobře postaráno – budeš mít peníze, jídlo a místo k bydlení.

c) Často to znamenalo římské občanství a výsady, které z něj plynuly pro vás i vaše potomky.

d) Často to znamenalo dobré vzdělání.

e) Mohlo by to s sebou nést i nepříjemnou stránku. Obvykle by ti byl přidělen jako pedagog nebo učitel dobře vzdělaný otrok. Učil by tě gramatiku, řeč, historii, klasiku a další předměty. Chtěl bys se učit, protože by mu pravděpodobně byla dána pravomoc tě bít a trestat, kdybys se neučil.

Otázka: Proč 1 J 3,1 naznačuje, že můžeme mít pocit, že nám nikdo nerozumí?

Odpověď: 1. Janův 3:1 říká, že svět nás nezná ani nerozumí, protože nezná Boha. Svět často nedokáže pochopit, co nás pohání? Před mnoha lety se mě jeden spolupracovník zeptal: „Když nepiješ, nebereš drogy ani se nezabýváš nemravnostmi, co děláš pro zábavu?“ Pokud neusiluješ o touhy těla, touhy očí ani pýchu života, co pak stojí za to, abys po tom usiloval?

My však usilujeme o Boha a hledáme Ho celým svým srdcem. Víme, že nakonec bude radost, kterou získáme z pobytu s Bohem, větší než všechna potěšení, která můžeme na této zemi na čas zažít.

Otázka: Jsou v 1. Janově 3:1–2 také křesťanky nazývány „Božími syny“?

Odpověď: Ano. Galatským 3:26–28 ukazuje, že v Kristu není muž ani žena, ale všichni jsou považováni za „Boží syny“. Důvodem tohoto pojetí, že i ženy jsou „Božími syny“, mohou být dvě věci.

1. V řecké kultuře nebyly dcery považovány za stejně důležité jako synové.

2. Jako pozůstatek z hebrejského jazyka neexistovalo v hebrejštině slovo pro „děti“, ale slovo „synové“ zahrnovalo jak syny, tak dcery. To vyplývá z článku v časopise Christianity Today10/27/1997 , str. 35.

Více informací najdete v diskusi k Galatským 3:28.

Otázka: Jak budeme v 1. Janově 3:2 podobní Ježíši?

Odpověď: Budeme jako Ježíš tak, jako je odraz podobný originálu.

Co se týče charakteru, jsme povoláni k tomu, abychom byli podobní Kristu. V nebi budeme bez hříchu.

V lásce k Bohu milujeme, protože Bůh nás miloval jako první.

V lásce k druhým projevujeme Boží lásku jako Kristovi vyslanci.

Ačkoli nikdy nebudeme uctíváni ani se nestaneme Bohem, jsme Božími dětmi a zdědíme slávu a hojné bohatství, které Bůh svým dětem udělí.

Q: Jak se podle 1 J 3,3 máme očistit, když nás Bůh očisťuje?

Odpověď: Ačkoli má Bůh moc, my máme odpovědnost tuto moc využít. Říkat, že Bůh je čistý a já jsem hříšník, takže prostě budu muset zůstat ve svém hříchu, je stejně nebiblické jako tvrzení, že se v tomto životě můžeme stát bezhříšnými. Tvrdit, že posvěcení je výhradně Boží záležitost a my s tím nemáme nic společného, je stejně nebiblické jako tvrzení, že se můžeme očistit bez Boha. Pavel tuto antinomii dobře ukazuje ve Filipským 2:12–13: „Proto, moji milovaní, jak jste vždy poslušně jednali, a to nejen v mé přítomnosti, ale nyní ještě mnohem více v mé nepřítomnosti, dovršujte [podobnost s Pánem Ježíšem] své vlastní spasení se zdravou, vážnou opatrností a s bázní, neboť Bůh je ten, kdo ve vás neustále působí svou energii, a to jak v podobě vaší touhy, tak i v podobě vašeho konání podle Jeho vůle.“ (Wuestův rozšířený překlad)

Neočistíme se tím, že se budeme snažit soustředit na to, „abychom nehřešili“, ani tím, že se budeme snažit soustředit na dodržování zákonů. Očistíme se a budeme poslouchat Kristův zákon tím, že se soustředíme na Ježíše.

Otázka: Jaký je v 1 J 3,4 rozdíl mezi hříchem a bezzákonností?

Odpověď: Ve skutečnosti je hřích bezzákonností. Existovala stará hra zvaná Dungeons and Dragons, ve které mohla být postava dobrá nebo zlá a zákonodárná nebo bezzákonná. Postava tedy mohla být „bezzákonně dobrá“ nebo „zákonodárně zlá“. Učení, že lidé mohou být jedním z těchto typů, je v Božích očích nesmyslné. Pokud nedodržujete Boží přikázání, nejste zbožní. I když dodržujete Boží přikázání, ale nedodržujete Jeho přikázání milovat svého bližního, neklamte se; ani vy nejste zbožní. Říká se, že v celé gnostické literatuře se nikde nevyskytuje přikázání milovat svého bratra.

Otázka: Musíme být podle 1 J 3,4–6; 1 J 3,9 a 1 J 5,18 bez hříchu, abychom byli spaseni?

Odpověď: Ne, jinak by přece Jan nenapsal 1. Janův 1:8. Geisler a Howe ve své knize *When Critics Ask* (str. 539) to vysvětlují takto: „Pokud prase a jehně spadnou do bláta, prase tam chce zůstat, ale jehně se chce dostat ven. Věřící i nevěřící mohou upadnout do stejného hříchu, ale věřící v něm nemůže zůstat a cítit se v něm dobře.“ 2. Kronika6:36 také říká, že všichni hřeší.

Otázka: V 1. Janově 3:8 jsem si myslel, že Ježíš přišel na zem, aby zemřel za naše hříchy, tak proč tedy přišel, aby zničil dílo ďábla?

Odpověď: Obě tvrzení jsou pravdivá. Ďábel je knížetem tohoto světa a 1. Janův 5:19b říká, že celý svět je pod mocí toho zlého. Ježíš přišel do tohoto nepřátelského světa, aby zničil ďáblovo dílo tím, že za nás zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Ježíš přišel, abychom měli život, jak je uvedeno v Janovi 10:10.

Otázka: Proč 1. Janův 3:9 říká, že ti, kdo se narodili z Boha, nehřeší, když 2. Paralipomenon6:36 ukazuje, že všichni jsou hříšníci? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

A: Čas slovesa v řeckém textu v 1. Janově 3:9 a na dalších místech v 1. Janově znamená „pokračovat v hřešení“. Člověk však nemusel umět řecky, aby na to přišel. 1. Janův list 1:8 říká, že všichni hřeší. Nevím, proč Deedat citoval 2. Paralipomenon 6:36, aby se pokusil postavit 1. Janův list proti 2. Paralipomenon, když nás samotný 1. Janův list jasně učí, že každý hřeší. 1. Janův list 2:2, 12 a4:10 také ukazují, že hřešíme.

Otázka: Pokud podle 1. Janova 3:10, 14–18, 23–24 křesťan nenávidí ostatní nebo je nemiluje vždy, půjde do pekla?

Odpověď: Je rozdíl mezi tím, že někoho nemilujeme vždy tak, jak bychom měli, a tím, že danou osobu nenávidíme. I když bychom měli nenávidět zlo (Žalm 45:7; Přísloví15:27 ), nenávist k jiné osobě by neměla být v srdci žádného křesťana.

Křesťané však nemilují dokonale. Skuteční křesťané stále hřeší a někteří hřeší velmi těžce. Skuteční křesťané však činí pokání ze svých hříchů, což znamená, že litují svých hříchů, vyznávají je před Bohem a rozhodnou se, že je již znovu nespáchají.

Otázka: Je 1. Janův3:10 v rozporu s Božím výrokem, že miloval Jákoba, ale nenáviděl Ezaua?

Odpověď: Ne, a to ze dvou důvodů.

1. Hypoteticky řečeno, i kdyby Bůh k někomu necítil vůbec žádnou lásku (což je podle Žalmu 145:8,13 nepravda), není Bůh povinen dodržovat přikázání, která dává svým stvořením.

2. „Milovat Jákoba a nenávidět Ezaua“ byl hebrejský idiom, který vyjadřoval, že Jákob byl milován více a obdržel požehnání, která Ezau nedostal.

Otázka: Je v 1. Janově 3:10,15 někdo, koho opravdu pohrdáte nebo nenávidíte? Je někdo, u koho byste byli zklamaní, kdyby činil pokání, uvěřil v Krista, zemřel a šel do nebe? Pokud ano, co by vám tento verš mohl říkat?

Odpověď: Pokud byste byli zklamáni, kdybyste zjistili, že se určitá osoba pokání a byla spasena, je to znamení, že to vy jste ti ztracení, pokud ve vašem srdci není Boží láska. Jakékoli bezpráví, které nám kdokoli na zemi způsobil, není tak velké jako náš hřích před dokonale svatým Bohem. Bůh nám však odpustil naše hříchy a my bychom měli relativně vzato vidět, jak malé jsou ve skutečnosti křivdy, které nám lidé způsobují. Raději bych, aby mi lidé způsobili mnoho křivd a byli spaseni, než aby mi nikdo nic zlého neudělal a já byl ztracen.

Otázka: Jak v 1. Janově 3:12 patřil Kain tomu zlému? Bylo to proto, že zavraždil svého bratra Ábela?

Odpověď: Není tam řečeno, že Kain patřil tomu zlému proto, že zabil svého bratra. Spíše se tam píše, že Kain zabil svého bratra, protože byl dítětem ďábla. Kainovy činy ukázaly, že měl zlé srdce. Zlé činy však mají tendenci zlé srdce ještě více utvrzovat.

Otázka: Ve 1. Janově 3,16–17, ve srovnání s průměrným člověkem v práci nebo v organizacích, ke kterým patříte, byli byste považováni za milujícího více, nebo méně? Proč na tom záleží?

Odpověď: Někteří lidé mohou vnímat všechny křesťany jako odsuzující, ať už děláme cokoli; a na tom zde nezáleží; jsou to výjimky. Pokud vás však většina lidí nevnímá jako milujícího, jaké svědectví pak dáváte o Boží lásce? Pro lidi, kteří ještě nejsou ochotni přiblížit se k jakémukoli křesťanskému společenství, můžete být jedinou Kristovou láskou, kterou vidí. Doufejme, že to, co vidí, je dobré, čisté a přitažlivé.

Otázka: V 1. Janově 3,16–17 se píše, že v dnešním světě lidé možná ani nevědí, co je to pravá láska. Jaký je rozdíl mezi láskou a sentimentálností? Co je láska v konečném důsledku?

Odpověď: Sentimentalita znamená mít hezké, láskyplné city vůči Bohu nebo někomu jinému. I když láska často zahrnuje i to, je láska něčím víc. Láska znamená něco udělat, abys svou lásku vyjádřil.

Jedna věc je sejít se s někým, abyste společně dělali něco příjemného, jako je sport, ale jiná věc je vědět, že by za vámi přišli, i kdyby to pro ně nebyla zábava, ale vy byste potřebovali pomoc. Když jsme byli bezbožní a neláskyplní, Kristus za nás zemřel, jak čteme v Římanům 5,6–8.

Bude se zdát, že máte spoustu přátel, pokud je pro ně vztah s vámi finančně výhodný. Kolik přátel však máte, kteří by se s vámi podělili o svůj majetek, i kdyby tím sami utrpěli ztrátu, jak říká 1. Janův list 3:17? Abyste však měli takové přátele, musíte být takovým přítelem i vy.

Kdyby tvůj přítel potřeboval slyšet něco nepříjemného, řekl bys mu to, nebo bys raději udržoval příjemnou atmosféru? Pokud by něco, co řekneš, mohlo ohrozit jeho přátelství s tebou, ale je pro něj opravdu důležité to slyšet, pak se musíš rozhodnout: miluješ více přátelství, nebo miluješ více přítele? Sentimentalita může vypadat jako láska, ale v tomto případě se od lásky liší, protože sentimentalita se řídí tím, co je příjemné, zatímco láska se řídí tím, co je pro druhého nejlepší.

Nakonec 1. Janův list 3:18 říká, že biblická láska je sloveso vyjadřující činnost a je založena na pravdě.

Otázka: Jak se podle 1. Janova 3,16–18 projevuje láska?

Odpověď: Existuje příběh o malém chlapci, který své mamince k narozeninám koupil hasičské autíčko. Mnoho dospělých dává právě takhle – dávají druhým to, co sami chtějí. To není milování dané osoby, ale promítání sebe sama do té osoby. Skutečným vyjádřením lásky je dát druhému to, co potřebuje nebo chce. Někdy musíme hledat, abychom zjistili, jak nejlépe svou lásku vyjádřit. Někdy to, co od nás někdo nejvíc chce, není hmotný dárek, ale dar našeho času.

Je však láska vždy o tom, že dáváme člověku to, co chce – zvláště pokud je to alkoholik nebo drogově závislý? Projevovat lásku znamená nejen dávat lidem to nezbytné, co potřebují, ale také jim dávat ty dobré věci, které si přejí. Láska může být i „tvrdou láskou“, která jim odepře věci, které si přejí, i když jsou to dobré věci, pokud je pro ně v danou chvíli nejlepší, aby je neměli.

Otázka: V 1. Janově 3,16–18 vidíme, jak milovat v činech, ale co to znamená milovat v pravdě? Může člověk milovat falešně nebo mít vztah založený na přetvářce?

Odpověď: Milovat v pravdě může znamenat nemilovat předstíraně, nepředstírat, že někoho milujete, protože je bohatý, atraktivní nebo má vlivné známosti. Může to také znamenat, že před ostatními nevytváříte falešnou fasádu, ale necháte je milovat vás takového, jaký jste, se všemi vašimi nedostatky. Nebudete se cítit příliš milováni, pokud budete vědět, že někdo miluje pouze falešný obraz vás samých, který předstíráte.

Milovat v pravdě může také znamenat dělat to, co je pro danou osobu nejlepší, a být upřímný, i když to bolí nebo máte pocit, že by to mohlo ohrozit přátelství.

Otázka: Proč Jan v 1. Janově 3,20 cítí potřebu zmínit, že Bůh je větší než naše srdce?

Odpověď: I když to všichni rozumově vědí, lidé někdy mohou mít pocit, že vina nebo stud v jejich srdci jsou příliš velké na to, aby je Bůh mohl odpustit. Jan nám připomíná, že Bůh je Pánem toho, co cítíme, a když něco prohlašuje, je to pravda bez ohledu na to, jak se cítíme.

Otázka: Jak v 1. Janově 3,19–21 a 1. Janově 5,13 křesťané získávají jistotu (nebo ji naopak postrádají) ve vztahu k Bohu?

A: 2. Korinťanům 13:5–6 říká, že máme povinnost zkoumat sami sebe, stejně jako učitele jako Pavel, abychom viděli, zda jsme ve víře. Existují přinejmenším tři vzájemně se doplňující způsoby, jak se zkoumat.

Nauka: 1. Janův 5:9–12 říká, že každý, kdo (skutečně) věří v Božího Syna, má ve svém srdci zapsané svědectví o Boží pravdě.

Láska: 1. Janův 3:16–18 říká, že pokud „chápeme“, že Ježíš nás miloval natolik, že za nás obětoval svůj život, můžeme milovat druhé natolik, že za ně položíme svůj život. Pokud nejsme ochotni položit svůj život za druhé, může to být znamením, že ve skutečnosti „nechápeme“, co pro nás Kristus udělal.

Poslušnost: Jan 14:15,23 a 1. Janův 3:4–7 ukazují, že pokud milujeme Boha, posloucháme Ježíšovo učení. Dalo by se to považovat za součást lásky, ale jelikož se někteří snaží milovat, aniž by byli poslušní, zaslouží si to vlastní samostatný bod.

Otázka: Jak v 1. Janově 3:21 srdce některých lidí je odsuzuje?

Odpověď: Když se zkoumáme a vidíme, že nedosahujeme ideálu, můžeme udělat jednu ze tří věcí. Můžeme se od Boha odvrátit kvůli pocitům viny a hanby, můžeme to vzdát a snažit se rozptýlit jinými věcmi, nebo se můžeme přiblížit k Bohu, abychom nalezli uzdravení a posvěcení. Přibližme se k Bohu (Židům 10:22), bez ohledu na to, jak se cítíme poté, co jsme se zkoumali.

Otázka: Jak v 1. Janově 3:22–23 souvisí poslušnost Božích přikázání s vírou ve jméno Jeho Syna a s vzájemnou láskou?

Odpověď: Můžeme prosit ve víře, aniž by nás naše srdce obviňovalo, a Bůh nám dá vše, o co požádáme, protože budeme prosit o dobré věci, protože posloucháme Boží přikázání a líbíme se Mu. Neříká se tam, že máme chuť se Mu líbit nebo že máme v úmyslu se Mu líbit, ale že děláme to, co se Mu líbí.

Otázka: Co nám 1. Janův list 3 říká v verši 24 o tom, co znamená žít v Bohu a Bůh v nás?

Odpověď: Součástí ovoce toho, že jsme v Bohu a Bůh v nás, je to, že věříme, posloucháme a milujeme Boha, protože víme, jak moc nás Bůh miluje a co pro nás Kristus udělal. Tak jako Bůh miluje druhé, máme i my milovat druhé. Zdrojem toho, že jsme v Bohu a Bůh v nás, je Duch Svatý, kterého Bůh dává všem věřícím.

Otázka: Vztahuje se 1. Janův 4,1–3 na duchy, nebo na lidi?

A: Tento verš se vztahuje na jakýkoli zdroj učení, ať už jde o mystické poselství od ducha, nebo o slova od člověka, ať už vyslovená či napsaná. Pokud někdo tvrdí, že mluví skrze ducha, pak je jeho prověřování stejné.

Q: V 1 Jn 4:1 se píše, že někteří lidé se snaží najít Boha, tak proč by Bůh vědomě připouštěl falešné proroky?

A: Vzhledem k tomu, jak se Bůh rozhodl uspořádat stvoření a připustit existenci padlého světa, Bůh připouští mnoho věcí, které Mu lámou srdce, jak ukazuje Matouš 23:37–39. Bůh nás nestvořil jako roboty, ale dává nám možnost volby (jak výslovnou, tak implicitní) ohledně toho, zda Ho budeme následovat. Těm, kteří nechtějí následovat Boha, Bůh dovoluje, aby Satan vytvořil padělky, aby se lidé cítili ve svých rozhodnutích pohodlněji. Bůh však ví, kdo patří jemu, a zajistí, aby jeho vyvolení buď do žádné z těchto napodobenin neupadli, nebo pokud do některé z nich upadnou, aby se k němu vrátili. Viz také tři otázky k Habakukovi 1:13.

Otázka: Je podle 1. Janova 4:2 každý duch nebo učitel od Boha, pokud říká, že Ježíš přišel v těle?

Odpověď: Ne. Stejně jako v 1. Janově 5:1 je to nezbytná, ale ne dostačující podmínka pro zbožné učitele.

Otázka: Pokud v 1. Janově 4:2 každý duch (tj. prorok), který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha, co pak Mohamed? (Tuto otázku vznesl muslim Ahmad Deedat.)

Odpověď: Deedat dodává, že v Koránu, súře 3:45 a v mnoha dalších místech je Ježíš nazýván „Kristem“. Nejprve si ujasněme několik drobných nepřesností a poté se zaměříme na hlavní bod.

Drobný bod 1: Korán nazývá Ježíše „Masih“, což v překladu znamená „Mesiáš“ a na několika místech je ekvivalentem slova „Kristus“. Ve skutečnosti se to nevyskytuje na mnoha místech.

Drobný bod 2: Jiný muslimský apologeta, s nímž jsem si dopisoval (Fareed), odmítl, že by Ježíš byl Mesiáš. Fareed však nejen nesouhlasil s Deedatem, ale také si protiřečil s Koránem. Nelze se tedy vždy řídit tím, co říká muslimský apologeta.

Drobná poznámka 3: Mnoho muslimů přikládá význam knize napsané ve středověku, která se nazývá Barnabášovo evangelium. I ta však popírá, že by Ježíš byl Mesiáš, čímž opět odporuje jak Bibli, tak Koránu.

Hlavní bod: Nemá smysl nazývat Ježíše Kristem/Mesiášem/Masíhem, pokud tento pojem předefinujete. Starý zákon ukázal, že Mesiáš byl ten Zaslíbený, Pomazaný, který nás zachrání od našich hříchů. Korán netvrdí, že by Ježíš kohokoli od čehokoli zachránil. Sám Mohamed učil, že Ježíš by se za nás ani nezastával, ale omluvil by se kvůli svým vlastním chybám. Jediným, kdo by se za lidi zastával, by byl Mohamed. To se nachází v hadísech v Sahih Muslim, sv. 1, kniha 1, č. 378, str. 129, a v Ibn-i-Majah, sv. 5, kniha 37, č. 4312, str. 528–530

Otázka: Hovoří 1 J 4,2–3 o tom, že Ježíš měl tělo před svým vzkříšením, po něm, nebo v obou případech?

Odpověď: O obojím. Podle publikací *When Cultists Ask*, str. 298, a *When Critics Ask*, str. 539–540, používá Jan v řečtině perfektní čas („přišel“). Perfektní čas označuje minulou a trvající činnost nebo stav. Ve 2. Janově 7 Jan říká, že podvodníci odmítají „vyznat příchod Ježíše Krista v těle“, přičemž v řečtině používá přítomný čas.

Lukáš 24:39; Jan 2:19–22; 20:26–27 a Skutky 2:30–31 rovněž dokazují, že Ježíš měl po svém vzkříšení fyzické tělo.

Otázka: Kdo jsou v 1. Janově 4:4 ti „oni“, nad nimiž křesťané zvítězili?

Odpověď: Nejedná se zde o neosobní zápasy či hříchy; jde o něco osobního. Neodkazuje to pouze na falešné proroky, ale především na duchy, kteří stojí za falešnými učiteli. Máme rozpoznat a zvítězit nad vírou v tyto falešné duchy, stejně jako máme zvítězit nad jinými pokušeními.

Otázka: Jaký je pohled světa podle 1. Janova 4:5?

Odpověď: Svět má mnoho protichůdných názorů, ale obecně platí, že cokoliv někdo považuje za správné ve svých vlastních očích, to může dělat. Jednou z variant tohoto názoru je, že to mohou dělat, pokud to otevřeně neubližuje ostatním. Druhým názorem je „YOLO“ – žiješ jen jednou, takže si užij všeho potěšení, jak jen můžeš, právě teď. Třetím názorem je, že bys neměl soudit žádný jiný názor – tedy kromě křesťanství.

Otázka: Proč v 1. Janově 4:5 svět více naslouchá falešným učitelům než křesťanům?

Odpověď: Naslouchají jim, protože jsou oklamáni, nebo se sami klamou, a to třemi způsoby: rozumem, emocemi a vůlí.

Rozum: Vzhledem k jejich předpokladům a přesvědčením může dávat větší smysl žít pro přítomnost. Někteří nekřesťané jsou velmi skeptičtí; chtějí věřit, že nic není ani zdaleka jisté, a tak žijí svůj život tak, že si „pojistí všechny možnosti“. Jak říkalo jedno tričko: „Život je nejistý, tak si dej nejdřív dezert.“ Jiní nekřesťané jsou jiní; jsou extrémně důvěřiví a věří ve věci, kterým by věřit neměli. Kdyby něco bylo nepravdivé, jejich systém přesvědčení by se zhroutil, a proto nechtějí, aby to byla lež.

Emoce: Věřit v určité věci je příjemnější než v jiné. Pokud jsou dvě věci považovány za stejně pravdivé, někteří lidé budou pevně věřit té příjemnější, jen proto, že je příjemnější.

Vůle: Někteří lidé se vědomě rozhodnou něčemu věřit nebo být součástí něčeho. V Utahu žili někteří mormoni, kteří nevěřili, že mormonismus je pravdivý. Přesto zůstávali mormony, protože kdyby odešli, jejich manželka by je opustila a odvedla děti. Pokud někdo opustí mormonismus, jeho mormonský šéf by ho mohl propustit, nebo by možná nedosahoval tak vysokých tržeb u mormonských zákazníků. V islámu se podle šaríi, když muž opustí islám, má být zabit, pokud se nevrátí. Někteří muslimové si to samé myslí i o ženách, jiní říkají, že ne, že by měla být jen na neurčito uvězněna.

Otázka: V 1. Janově 4:7 se píše, že Bůh je láska. Neznamená to snad, že láska je Bůh a že vše, co se činí z lásky, se automaticky činí pro Boha, jak tvrdí křesťanští liberálové?

Odpověď: Ne. Jak to vyjádřil jeden křesťan: „Naše kultura vzala pravdu, že Bůh je láska, a obrátila ji tak, aby si z lásky udělala svého boha.“ To, co se činí z lásky k penězům, se nečiní pro Boha, jak ukazuje Matouš 6:24. Jedním z příkladů toho, že je zlé milovat lidi více než Boha, je Matouš10:37 , kde Ježíš říká: „Kdokoli miluje svého otce nebo matku více než mě, není mě hoden; kdokoli miluje svého syna nebo dceru více než mě, není mě hoden.“

Otázka: Jak v 1. Janově 4:9 žijeme skrze Ježíše?

Odpověď: Existují přinejmenším čtyři způsoby, jak se to projevuje.

Nyní na zemi budeme žít s vědomím, že směřujeme do nebe. Přestaneme dělat věci, které se Bohu nelíbí, přestaneme říkat věci, které by On nechtěl, abychom říkali, a budeme chtít žít tak, abychom Mu dělali radost. Nejde jen o to, že Ho posloucháme, ale také Ho budeme milovat. Sami to nedokážeme, ale žijeme skrze Ježíše díky Duchu Svatému, který v nás přebývá.

Po smrti nemáme žádné vlastní právo ani zásluhy, abychom se dostali do nebe. Ježíš však za nás zaplatil výkupné a skrze Něho máme právo žít věčně s Ním a sedět po boku Krista (Efezským 2:6).

Naše minulost je smazána. Můžeme žít bez pocitu viny za věci, které jsme v minulosti udělali. Pokud to, co jste udělali, není tak zlé jako to, co udělal Saul z Tarsu (než se stal Pavlem), pak i vy můžete zakusit svobodu od viny, jakou měl Pavel.

Ostatní by měli vidět naši poslušnou lásku k Bohu, a to i v dobách, kdy nehlásáme evangelium. Měli bychom také přijímat ostatní věřící, stejně jako nás přijal Kristus (Římanům 15:7), a nikoho neposuzovat ze světského hlediska (2. Korinťanům 5:16).

V pokoře si uvědomujeme, že věčné poklady uchováváme v hliněných nádobách (2. Korinťanům 4:7). Nemáme se čím chlubit za to, co jsme udělali (Filipským 3:4–7), ale můžeme se chlubit pouze tím, co Kristus vykonal skrze kříž (Galatským 6:14).

Otázka: Musíme se v 1. Janově 4:10 zabývat tím, jak milovat Boha, když iniciativu má Bůh?

Odpověď: 1. Janův 4:10 nemůže znamenat, že nemusíme milovat Boha, protože to by bylo v rozporu s 1. Janovým 4:19–21. Navíc se jak kalvinisté, tak nekalvinisté shodují na tom, že předurčení v Efezským 1:5 a na dalších místech neznamená, že věřící nemilují Boha, což by bylo v rozporu s Písmem.

Naopak, jak 1. Janův list 4:10, tak 4:19 ukazují pořadí a iniciativu dvěma vzájemně se doplňujícími způsoby. Když bylo lidstvo ztracené, nevědomé a nemilující vůči Bohu, Bůh nás miloval a poslal Ježíše, aby za nás zemřel. Když jsme se jako jednotlivci o Boha nezajímali nebo jsme byli dokonce jeho aktivními nepřáteli, Bůh nás přesto miloval jako první. Myšlenka, že Bůh miluje ty, kteří ho milují jako první, kvůli jejich lásce k němu, je v 1. Janově 4:10,19 zcela převrácena.

Otázka: Jak je možné, že podle 1. Janova 4:12 nikdo neviděl Boha kromě Ježíše, když Izaiáš viděl Pána v Izaiášovi 6:1?

Odpověď: V 1. Janově4:12 u se píše, že nikdo neviděl Boha v těle, kromě Ježíše, který se zjevil na zemi. V Izaiášovi 6 se to chápe jako vidění. I v tomto vidění se však Izaiáš cítil zničený kvůli blízkosti Boží svatosti a své hříšné přirozenosti.

Otázka: Jak v 1. Janově 4:13–15 žijeme v Bohu a Bůh v nás?

Odpověď: Jedná se zde o paralelní věty.

Žijeme v Bohu: Náš život je skryt s Kristem v Bohu. Až se Kristus zjeví, zjevíme se i my. (Kolosanům 3:3-4) S těmi, kdo odevzdali svůj život Bohu, Bůh sdílí svůj život.

Bůh žije v nás: Bůh žije v nás skrze Ducha Svatého, který se také nazývá Duch Kristův. Jsme jako Jeho ruce na zemi a ztělesněním Krista pro ostatní. Bůh žije v nás a vidí věci tak, jak je prožíváme.

Otázka: Proč si myslíte, že nás Bůh stvořil, jak je uvedeno v 1. Janově 4:13–15, když už měl anděly a zvířata?

Odpověď: Na rozdíl od andělů a zvířat se o lidech říká, že jsou stvořeni k Božímu obrazu. Můžeme, byť omezeným způsobem, odrážet některé Boží vlastnosti, jako je láska. Bůh v nás může přebývat tak, že do jisté míry prožívá to, co prožíváme my, a vidí svět našima očima.

Pro svou slávu: Bůh stvořil své děti pro svou slávu. Izaiáš 43,7; 61,3.

Lidé, které miluje: Bůh nás velmi miluje. Žalm 145:9,17; 1. Janův 3:1.

Abychom byli Jeho dětmi: 1. Janův 3:1–2; Galatským 3:28, Římanům 8:15–17

Aby v nás přebýval: 1. Janův 4:12–16; Římanům 8:9–11

Bůh si přeje, aby nikdo nezahynul. Ezechiel 18:23,32; 33:11; 2. Petr 3:9. Přesto Bůh nelituje toho, že stvořil ty, kteří se při dané příležitosti svobodně rozhodli Ho odmítnout. Bůh předem věděl, že zhřeší, a přesto se rozhodl nezasahovat do jejich volby ani je „nezrušit“.

Možná je část důvodu, proč se Bůh rozhodl stvořit bytosti, které by byly k Jeho obrazu, podobná důvodu, proč se rodiče rozhodnou mít děti. Ano, děti budou nákladné, co se týče plen a jídla, a ano, děti způsobí zármutek svými nemocemi, zraněními a neposlušností, ale přes to všechno to díky lásce stojí za to.

Otázka: Jak se v 1. Janově 4,17 liší „neúplná láska“ od lásky, která je v nás dovršena či zdokonalena?

Odpověď: Láska může být neúplná ve znání nebo neúplná v oddanosti, ale tyto dvě věci často jdou ruku v ruce.

Poznání pomáhá lásce k dokonalosti: Láska člověka k Bohu může růst, když se o Bohu, Jeho péči o něj a Jeho drahocenných slibech dozvídá více. Čím více budete milovat Boha, tím více budete chtít svou lásku projevovat tím, že se budete snažit Mu dělat radost.

Oddanost pomáhá lásku dovršit: Pokud se člověk zaváže milovat někoho, bude podle toho jednat. Obvykle pak následují i city.

Bezpodmínečná láska: Můžeme milovat Boha a druhé podmíněně. Někteří opustili víru, protože chtěli následovat Boha – dokud se jim dařilo. Je dobře, že Jób takový nebyl. Někteří by následovali Boha, dokud by jim Bůh nevzal jejich manžela či manželku. Je dobře, že Ezechiel a Hudson Taylor takoví nebyli. Někteří by následovali Boha, dokud by Bůh chránil jejich rodinu před zlými lidmi. Je dobře, že Corrie ten Boomová taková nebyla. Možná si uvědomíme, že v sobě nemáme ani bezpodmínečnou lásku k Bohu, ani bezpodmínečnou lásku k druhým, včetně těch, kteří nám ublížili. Možná si uvědomíme, že nejsme schopni milovat bezpodmínečně, aniž by Bůh miloval skrze nás.

Otázka: V 1. Janově 4:18 se píše, že „dokonalá láska vyhání strach“, proč se tedy máme bát Boha ve 2. Korinťanům5:11 ?

Odpověď: Existují dva druhy strachu.

Máme se Boha bát strachem, který je slučitelný s láskou. Křesťané by se měli Boha bát v tom smyslu, že před Ním chovají úctu a respektují Jeho spravedlnost, moudrost a moc. Náš strach by měl být takový, který vede k tomu, že Boha chválíme, jak je uvedeno v Žalmu 22:23. Protože neexistuje žádný způsob, jak dosáhnout věčného života bez Boží milosti, má Bůh nad každým člověkem mnohem větší moc než jen nad fyzickým životem a smrtí.

Mezi verše, které zdůrazňují správný způsob, jak se bát Boha, patří Jób 28:28; Žalm 15:4; 34:11; 40:1–3; Přísloví 1:7; 2:4. Mezi verše, které ukazují, že je špatné se Boha nebát, patří Žalm 55:19; Přísloví 1:29; 9:10; 10:27; 15:33 a Jeremjáš 2:19.

Nemáme se bát nikoho jiného. David se nebál svých nepřátel v Žalmu 3:6. Žalm 23:4 říká, že se nemáme bát žádného zla, a Žalm 27:1–3 říká, že se nemáme bát druhých. Další verše jsou Žalm 46:2; 49:5; Přísloví 29:25.

Otázka: Proč je podle 1. Janova 4:19–20 nemožné upřímně říci, že milujete Boha, když nenávidíte svého bratra?

Odpověď: Písmo to výslovně neříká, ale mohlo by to mít několik důvodů.

Srovnávací obtíž: Pokud nejsme schopni milovat své křesťanské bratry a sestry, které můžeme vidět, dotknout se jich a přímo s nimi mluvit, bylo by ještě obtížnější milovat Boha, kterého (zatím) nemůžeme vidět, dotknout se ho ani s ním mluvit tváří v tvář.

Co je v nás: Pokud nám Boží Duch dává lásku k druhým a my tuto lásku k druhým nemáme, zdálo by se, že v nás Boží Duch není a že nejsme spaseni.

Otázka: Jak máme podle 1 J 4,20–21 milovat druhé?

Odpověď: Máme milovat druhé téměř ve všech ohledech. Máme milovat skutky, ne jen slovy (Jakub2:14 –16), obětavě a tak, jak nás miluje Bůh (1. Jan4:19 ). Láska je nejdůležitější z křesťanských ctností (1. Korinťanům 13, zejména verše 1–3, 13).

Jediný způsob, jakým nemáme milovat, je milovat kohokoli, dokonce i vlastní rodinu, více než milujeme Boha. Pokud nás naše údajná láska k někomu vede k neposlušnosti vůči Bohu, pak je to láska zavádějící nebo špatná.

Otázka: Znamená 1 Jan 5,1, že každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, půjde do nebe?

Odpověď: Ne. Stejně jako v 1. Janově 4:2 je to nezbytná, ale ne dostačující podmínka pro to, aby byl člověk věřícím. Je zajímavé, že řecký jazyk má pro „víru“ ne jedno, ale dvě slova. Jedno slovo se v Bibli používá pro důvěru a závislost v životě, zatímco druhé slovo se v Bibli používá pro pouhý intelektuální souhlas.

Otázka: Odkazují slova „ti, kteří se z Něho narodili“ v 1 J 5,1b na Ježíše, nebo na ostatní věřící?

Odpověď: Je sice pravda, že ti, kdo milují Otce, by měli milovat i Ježíše, ale to tento verš neříká. Odkazuje to na ostatní věřící ze tří důvodů.

1. Jan 4,20 staví do kontrastu milování Boha a nenávist k bratrovi

1. Janův 4:21 přikazuje všem, kdo milují Boha, aby milovali svého bratra.

1. Janův 5:2 říká, že máme milovat Boží děti (množné číslo).

1. Janův 5:1b, který se nachází mezi koncem 4. kapitoly a 1. Janovým 5:2, tedy pojednává o stejném tématu jako ostatní verše. Komentátoři se zdají být jednomyslní v tom, že se zde jedná o ostatní věřící.

Otázka: Jak v 1. Jan 5,1b každý, kdo miluje Otce, miluje také „ty, kteří se z Něho narodili“?

Odpověď: Otec nás miluje, a pokud milujete Otce, budete milovat ty, které On miluje. Ježíš nám přikazuje milovat naše bratry a sestry.

Máme být jedno (Jan 14,20). Máme být přivedeni k úplné jednotě (Jan 17:23), aby svět poznal, že Otec poslal Ježíše. Nemáme se snažit vytvářet jednotu, ale spíše zachovávat jednotu Ducha (Efezským 4:3). A konečně, z praktického hlediska: pokud chcete strávit věčnost v nebi se všemi svými bratry a sestrami v Kristu, měli byste se raději už teď naučit je mít rádi a milovat je!

Otázka: Proč jsou v 1. Janově 5:3–4 láska k Bohu a poslušnost Jeho přikázáním tak úzce propojeny?

A: Jan pouze opakuje to, co řekl Ježíš v Janovi 14:21, 23–24. Pokud nechcete svou lásku projevovat, pak by se dalo zpochybnit, zda vůbec nějakou lásku máte. Jedním z hlavních způsobů, jak vyjadřujeme svou lásku k Bohu, je poslušnost Jeho přikázáním. Pokud někdo tvrdí, že žijeme v milosti a proto nemusíme poslouchat nic, co se nám nechce, řekněte mu, že by si měl znovu přečíst 14. kapitolu Janova evangelia.

Z toho vyplývá i otázka zákonů Starého zákona. Můžeme se podívat na mnoho zákonů a vidět v nich moudrost, pokud jde o hygienu, zachování jejich identity jako národa atd. Nesmíme však dovolit, aby nám tyto věci zastíraly skutečnost, že některé zákony a rituály nesloužily žádnému přirozenému účelu, který by lidem prospíval. Bylo to spíše to, co Bůh dal, aby mohli svou lásku k Němu projevovat skrze svou poslušnost. Dnes si nenecháváme narůst dlouhé vlasy po stranách a neslavíme novoluní ani nepřinášíme zvířecí oběti, ale stále vyjadřujeme svou lásku tím, že posloucháme přikázání, která nám Bůh dal nyní.

Otázka: Co je v 1. Janově 5:4–5 tím vítězstvím, které přemohlo svět?

Odpověď: Naše vítězství má tři části: získání vítězství, prohlášení vítězství a dosažení vítězství. Kristus svým vzkříšením získal pro svůj lid vítězství nad hříchem. My rovněž prohlašujeme své vítězství, když přijímáme Krista, a ukazujeme to světu skrze prohlášení o našem křtu. Toto vítězství dosahujeme v tomto životě svým triumfálním bojem proti hříchu.

Otázka: Co je v 1. Janově 5,6 ta voda a krev, skrze kterou přišel Ježíš?

Odpověď: Než odpovíme na tuto otázku, pojďme nejprve prodiskutovat, jak na ni odpovědět. Nemusíme hledat nějakou symboliku, která by byla pro věřící v prvním a druhém století nepochopitelná; měla by to být symbolika, kterou by chápali. Za druhé, můžeme hledat podobnou symboliku v Janových spisech, jako je například to, že se musíme narodit z vody a z Ducha (Jan 3,5), a že Ježíš dává živou vodu (Jan 4,10). Za třetí, můžeme zvážit, proti komu Jan ve zbytku knihy vystupuje – proti pragnostikům, kteří popírali, že Ježíš Kristus přišel v těle (1. Jan 4,2).

Odpověď zní, že Ježíš přišel skrze krev, v těle, a toto tělo bylo pokřtěno vodou. Cerinthus chtěl oddělit lidského Ježíše od božského Krista, ale Jan v 1. Janově 5,6 zdůrazňuje, že to nebyl jen Ježíš, nebyl to jen Kristus, ale Ježíš Kristus bez jakéhokoli oddělení. Tertullian (198–220 n. l.) byl prvním známým učitelem tohoto učení.

Co se týče jiných názorů, Augustin z Hippa řekl, že se to v Janovi 19:34 vztahuje na krev a vodu z Ježíšova boku. Kalvín a Luther se domnívali, že se to vztahuje na náš vodní křest a přijímání Večeře Páně. Plummer a Candlish uvedli, že se to týká starozákonních krvavých obětí a vody k očištění. Více informací najdete v knize The Expositor’s Bible Commentary, sv. 12, str. 350. Na str. 353 se dále uvádí, že bez ohledu na to, co to znamená v 1. Janově 5:6, v 1. Janově 5:8 se voda a krev vztahují ke křtu a k Večeři Páně.

Otázka: Byly verše 1 J 5,7–8 do Bible dodány?

Odpověď: Jedná se o dodatek, který v původních rukopisech nebyl. Jak uvádí „General Introduction to the Bible“ (Obecný úvod do Bible), str. 484: „Ve skutečnosti přijetí delšího znění jako autentické části textu 1. listu Janova porušuje téměř všechny hlavní zásady textové kritiky.“ Křesťané, kteří upřednostňují King Jamesovu verzi, však tento úryvek obecně přijímají, a zde jsou argumenty obou stran.

Názor zastávající pozdější doplnění: Nejprve se podíváme na rukopisy, které obsahují 1. Janův list a které jej neobsahují, a poté na církevní autory, kteří se na něj neodvolávají.

Biblické rukopisy a rodiny rukopisů, které obsahují 1. Janův list 5:6–9, ale neobsahují tento dodatek.

Vaticanus [B] 325–350 n. l.

Sinaiticus [Si] 340–350 n. l.

Bohairský koptský [Boh] 3./4. století

Alexandrinus [A] kolem roku 450 n. l.

Sahidský koptský [Sah] 3./4. století

syrština

některé arménské [Arm] od 5. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

gruzínština [Geo] od 5. století

Byzantský lekcionář (K, L, P)

arabština

Slovanský

048 originál, 33, 81, 322, 323, 436, 945, 1067, 1175, 1241, 1243, 1292, 1409, 1505, 1611, 1735, 1739, 1846, 1881, 2138, 2298, 2344, 2464,

Psi, 1844, 1852 mají mírně odlišnou gramatickou koncovku pro slovo „svědčit“.

L833 uvádí „křest“ místo „voda“

Amiatinusova latinská Vulgata z první poloviny 8. století

Codex Fuldensis, latinská Vulgata, 546 n. l. (nejstarší Vulgata)

Vallicellianus, latinská Vulgata, 735–804 n. l.

Následující církevní autoři citují z 1. listu Janova nebo pojednávají o Trojici, avšak tento dodatek nikdy nezmiňují.

Irenaeus (182–188 n. l.) odkazuje na 6 veršů v 1. listu Janově

Tertullian (198–220 n. l.)

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.)

Hippolyt (222–235/6 n. l.)

Origenes (225–254 n. l.)

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) Zajímavá je však poznámka pod čarou gamma na str. 323 v 7. svazku druhé řady díla The Nicene and Post-Nicene Fathers. Částečně se v ní uvádí: „Má se za to, že [tato dodatečná slova] citoval sv. Cyprián ve svém spise o jednotě církve; a pokud by tato citace byla skutečná, jednalo by se o velmi významný důkaz, neboť by posunula jejich přijetí do ranějšího období. Tischendorf (Gk. Test., Ed., viii, ad. Loc.) však uvádí důvody, proč se domnívat, že se jedná pouze o zdánlivou citaci, která ve skutečnosti pochází z poslední věty verše 8.“

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.)

Gregor Nazianský (330–391 n. l.) se při dokazování Trojice odvolává na tento verš, avšak bez tohoto dodatku. „A co tedy Jan, když ve svém katolickém listě říká, že jsou tři, kteří vydávají svědectví: Duch, voda a krev?“ V díle O Duchu svatém, kap. 19, s. 323–324 (The Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series, sv. 7) by Řehoř přirozeně mohl tento dodatek citovat, kdyby o něm ve svém Písmu věděl.

Ambrož Milánský (340–397 n. l.) rovněž citoval 1. Janův 5:6 při pojednávání o Duchu Svatém a Trojici, avšak 1. Janův 5:7 necitoval. Jediným rozumným vysvětlením je, že tam tento text nebyl.

Augustin z Hippa také odkazuje na 1. Janův list bez těchto veršů.

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.)

Proto byl tento text přidán do King Jamesovy verze, Vulgáty a do náboženských spisů počínaje přibližně rokem 380 n. l.

Dnešní příručka „Handbook for Solving Bible Difficulties“ (Příručka k řešení biblických obtíží), str. 50–52, uvádí, že se tento text nacházel pouze v osmi řeckých rukopisech. A co je nejdůležitější, ve čtyřech z těchto osmi byl uveden na okraji, nikoli v samotném textu. Jinými slovy, šlo o poznámku, kterou někdo připsal na okraj, podobně jako si dnes křesťané dělají poznámky. Nakonec někdo tuto poznámku z okraje zkopíroval do textu. Navíc, ačkoli církevní autoři hojně citovali 1. Janův list a psali mnoho textů na obranu Trojice, ani jeden z nich necitoval 1. Janův list 5:7–8 k obhajobě Trojice. Tento úryvek také chybí v syrštině, kopštině, arménštině, etiopštině, arabštině, slovanských jazycích a zřejmě ve všech jazycích kromě latiny. Podle publikace *A Textual Commentary on the New Testament* (2. vydání, str. 648) se však nevyskytuje ani v rané podobě staré latiny/italiky, ani ve Vulgátě, jak ji vydal Jeroným.

Jak kniha *When Critics Ask* (str. 540–541), tak *The Complete Book of Bible Answers* (str. 73–74) dodávají, že jediným důvodem, proč se tento úryvek vůbec vyskytuje v jakýchkoli pozdních řeckých rukopisech, je to, že Erasmus byl pod tlakem, aby jej zařadil do svého třetího vydání řeckého Nového zákona z roku 1522. Sám Erasmus ji ve svých prvním a druhém vydání z let3/1/1516 a a 1519 vynechal. Erasmus prohlásil, že ji zařadí pouze v případě, že se podaří najít jediný řecký rukopis, který ji obsahuje. Poté, co Erasmus vydal své druhé vydání, byl takový rukopis nalezen. Jmenuje se Codex Gregory 61, opsal jej františkánský mnich jménem Froy (nebo Roy) a byl sepsán v roce 1520 (všimněte si data). Jelikož Erasmus o tomto zdroji nevěděl, zařadil jej do svého třetího vydání z roku 1522, protože to požadovala katolická církev. Tiskař Fayerabend jej v roce 1574 zařadil do Lutherovy Bible.

Řecký badatel Bruce Metzger ve svém díle Textual Commentary, druhé vydání, str. 715–716, uvádí podrobnější rozbor.

Shrnutí názoru o pozdějším doplnění: V knize „General Introduction to the Bible“ (Obecný úvod do Bible), str. 484, se uvádí: „Ve skutečnosti přijetí delšího znění jako autentické části textu 1. listu Janova porušuje téměř všechny hlavní zásady textové kritiky.“

Původní názor: Je třeba připustit, že tři nejstarší řecké rukopisy, které obsahují 1. Janův list 5:7–8, pocházejí z 10., 12. a 14. století, že se tento text nevyskytoval v byzantské skupině rukopisů a že nebyl ani v původní latinské Vulgátě. Nachází se v následujících minuskulách:

Kodex Gregory 61 (z let 1520/1521 n. l., pořízený oxfordským františkánským mnichem Froyem/Royem). Nazýván také Codex Montfortianus. (Rukopisy 61 a 629 mají mírně odlišné znění než ostatní.) Byl sepsán poté, co Erasmus prohlásil, že tento text do své Bible nezařadí, pokud mu nepředloží řecký rukopis, v němž by se nacházel. Tento rukopis byl Erasmusovi předložen jako „starší“ řecký text a Erasmus jej poté neochotně zařadil.

Varianta 88 – rukopis z 12. století, přičemž 1. Janův 5:7–8 byl dodatečně doplněn v 16. století v Neapoli

221varianta – odlišný text přidaný do rukopisu pocházejícího původně z 10. století, který se nyní nachází v Oxfordu

429varianta – varianta doplněná do rukopisu ze 16. století ve Wolfenbüttelu

629 – text ze 14. století, nejedná se o odlišnou verzi

636variant – varianta doplněná do rukopisu ze 16. století v Neapoli

918 – rukopis ze 16. století v Escorialu ve Španělsku. Je součástí textu, nejedná se o odlišnou verzi

2318 – rukopis z 18. století v Bukurešti, Rumunsko. Je součástí textu, nejedná se o odlišnou variantu

w110 – 16. století, kopie Ximenesovy Complutenské polyglotní bible vydané v roce 1514.

Ve čtyřech z výše uvedených rukopisů se nacházela na okraji jako pozdější dodatek, nikoli v hlavním textu. S možnou výjimkou rukopisu 629 se nevyskytovala v žádném známém řeckém rukopise z doby před Erasmem.

Latinská Vulgata z Cavensis (Španělsko, 9. století)

Latinská Vulgata z Toleda (10. století)

Některé arménské [Arm] rukopisy z 5. století

Druhým nejstarším místem, kde se tento výraz vyskytuje, je dílo Liber Apologeticus, které kolem roku 385 n. l. napsal buď španělský kacíř Priscillian, nebo jeho stoupenec biskup Instantius.

Nachází se také v spisech Varimaduma (380 n. l.)

Anonymní pojednání o opětovném křtu (250/4–256/7 n. l.), kap. 18, Ante-Nicene Fathers, sv. 5, str. 677 odkazuje na 1. Janův list 5:8. Poznámka pod čarou však uvádí, že cituje latinskou formulaci, nikoli řeckou.

Ve spisech Specula (5. století).

Jan Cassian, otec semi-pelagiánského bludu (435 n. l.).

Ctihodný Beda

Nachází se v různých italských verzích a v klementinské verzi latinské Vulgáty. „Svědectví na zemi: Duch, voda a krev, a tito tři jsou jedno v Kristu Ježíši. A tito tři vydávají svědectví v nebi: Otec, Slovo a Duch.“

Encyklopedie biblických obtíží (Encyclopedia of Bible Difficulties), str. 375, uvádí, že se tento text nacházel ve staré latině/italice již v pátém století a v velmi pozdním rukopise z roku 635 v okraji.

Bylo to v latinské Bibli ve středověku i v verzi krále Jakuba a katolická církev to přijímala více než 900 let. V řeckých ani východních církvích to však nikdy přijato nebylo.

Otázka: Znamená 1 J 5,6–8, že jelikož je Duch Svatý svědkem spolu s vodou a krví, není Duch Svatý živou bytostí?

Odpověď: Ne. Svědkem může být živá bytost stejně jako neživý předmět. Častou chybou sekt je tvrzení, že jelikož má Duch Svatý mnoho vlastností, které člověk nemá, nemůže (podle určitého logického výkladu) mít osobnost. 1. Janův 5:6–8 ukazuje, že existují tři svědci skutečnosti, že Ježíš měl fyzické tělo. Krev odkazuje na Jeho ukřižování a Duch je vnitřním svědectvím pro křesťany. Voda odkazuje buď na Ježíšův křest od Jana, nebo možná na vodu obklopující dítě při narození.

Následují různá fakta, která nám Bible sděluje o osobnosti Ducha Svatého.

Parakletos (utěšitel, ten, kdo je po našem boku). Jan 14:16,26, Jan 15:26

Může znát nejskrytější myšlenky Boha. 1. Korinťanům 2:10–11

Promlouvá k nám. Skutky 13:2, Židům 3:7

Připomíná nám. Jan 14:26

Je jako rodič, abychom nebyli sirotky (řecky orphanos). Jan 14:18

Vede nás. Jan 16:13

Učí nás. Jan14:26 1. Korinťanům 2:13

Žije v nás. 1 Kor3:16 , 2 Timoteovi1:14 , Římanům 8:9,11, Efezským 2:22

V našich srdcích. 2. Korinťanům1:22 , Galatským 4:6

Zastupuje se za nás (neživé předměty se nemodlí ani se za nikoho nezastávají). Římanům 8:26–27

Může být uražen. Židům 10:29

Svědčí o Kristu. Jan 15:26

Má rozum. Římanům 8:27

Může být zarmoucen. Izaiáš 63:10, Efezským 4:30

Rozhoduje se. 1. Korinťanům 12:11

Je schopen milovat. Římanům 15:30

Může považovat věci za dobré. Skutky 15:28

Pátrá po hlubokých věcech Božích. 1. Korinťanům 2:9-10

Sténá (a tedy se o nás stará) za nás. Římanům 8:26

Otázka: Nevěří snad NIV v Trojici, protože v 1. Janově 5:7-8 chybí tato slova?

Odpověď: Ne, to je pomlouvačná lež.
Jedním z témat diskuse je, zda by 1. Janův 5:7-8 měl být v našich Biblích, či nikoli. Druhým tématem diskuse je, zda NIV popírá Trojici, či nikoli.
    Bohužel je nepravdivé tvrdit, že NIV nevěří v Trojici, a to ze dvou důvodů.

1) Kdyby někdo vydal Bibli, v níž by v 1. Janově 5:7–8 stálo: „tištěné Bible jsou v pořádku“, a vy byste [správně] namítli, že by to v Bibli nemělo být, protože rané rukopisy Nového zákona to neobsahovaly, znamenalo by to, že jste proti tištěným Biblím? To, zda věříte určitému tvrzení, je něco jiného než to, zda se toto tvrzení na konkrétním místě v Bibli nacházelo.

2) Všichni překladatelé NIV byli trinitaristé, kteří věřili, že Bible je Boží slovo. (Mimochodem, u mnoha překladatelů RSV byly pochybnosti.)
3) Doufám, že si nemyslíte, že 1. Janův 5:7–8 je JEDINÝM důkazem o Trojici v celé Bibli. O dalších aspektech Trojice (jeden neoddělitelný Bůh, tři odlišné osoby, rovné v cti a podstatě, ale s odlišnými rolemi atd.) se učí na mnoha místech a NIV je obsahuje.

4) 1. Janův 5:7–8 se nevyskytuje v žádném raném novozákonním rukopise. Nachází se celkem pouze v 8 řeckých rukopisech (včetně
středověkých), přičemž ve čtyřech z nich není v samotném textu, ale v okraji.

5) 1. Janův 5:7–8 není v byzantském lekcionáři (K, L, P), takže doufám, že si nemyslíte, že byzantský lekcionář také popírá Trojici. Ve skutečnosti kromě těchto čtyř rukopisů tento verš neobsahuje žádný řecký, arménský, syrský, etiopský, koptský ani raný vulgátní rukopis – znamená to snad, že všechny tyto rukopisy nevěří v Trojici?
6) A konečně, mnoho raně církevních autorů psalo o Trojici a k jejímu dokázání používali prakticky každý verš, který se dal najít. Žádný z nich však nepoužil 1. Janův 5:7–8. Církevní autoři, kteří dokazovali Trojici z Písma (samozřejmě bez použití 1. Janova 5:7–8) – zřejmě Tertullian, Novatian, Klement Alexandrijský, Athanasius, Hilarius a později Augustin i všichni ostatní – o těchto slovech zřejmě nevěděli. Církevní autoři rané církve odkazovali na 1. Janův list, ale nezmiňovali 1. Janův list 5:7–8; mezi ně patří Irenej, Klement Alexandrijský, Tertullian, Hippolyt, Origen, Dionýsius Alexandrijský, Jeroným, Řehoř Nazianský, Ambrož Milánský, Augustin z Hippa a Quodvultdeus.
   Na druhé straně existuje zřejmá zmínka od Cypriána z Kartága (cca 246–258 n. l.). Zajímavá je však poznámka pod čarou gamma na str. 323 v 7. svazku druhé řady díla *The Nicene and Post-Nicene Fathers*. Zde se mimo jiné píše: „Má se za to, že [tato dodatečná slova] citoval sv. Cyprián ve svém spise o jednotě církve; a pokud by tato citace byla skutečná, jednalo by se o velmi významný důkaz, neboť by posunula jejich přijetí do raného období. Tischendorf (Gk. Test., Ed., viii, ad. Loc.) však uvádí důvody, proč se domnívat, že se jedná pouze o zdánlivou citaci, která ve skutečnosti pochází z poslední věty verše 8.“
   Bez ohledu na to by však bylo absurdní tvrdit, že všichni tito raně církevní autoři, z nichž mnozí psali o Trojici, popírali Trojici jen proto, že se nezmiňovali o 1. Janově 5:7–8.
Na základě těchto šesti důvodů tedy doufám, že pokud v budoucnu uslyšíte někoho jiného šířit lži o tom, že NIV popírá Trojici, opravíte ho. Pokud to říkáte ostatním a jste upřímný křesťan, pak bych na základě předchozích informací předpokládal, že s tím přestanete.
Pokud s tím souhlasíte, můžeme se věnovat prvnímu tématu, případně i dalším veršům, pokud budete chtít. Pokud nesouhlasíte, pak si myslím, že by bylo užitečnější nejprve si promluvit o tom, co Bible učí o poctivosti a pomluvách.

Otázka: Jak mohl Bůh v 1. Janově 5:7,8 dopustit, aby byl do Bible přidán další verš?

Odpověď: 1. Janův 5:7,8 byla pravděpodobně dodatečně vložená věta. Víme to díky svědectví řeckých rukopisů. Ať už je tato věta v textu obsažena, nebo ne, na křesťanské nauce to nic nemění.

Podle Alanda a kol. spadá tato věta do kategorie „A“, což znamená, že v původním rukopise nebyla. Jinými slovy, kategorie „A“ znamená, že je „prakticky jisté“, že 25 sporných slov v 1. Janově 5:7–8 je pozdějším dodatkem.

Zejména muslimové by s touto konkrétní otázkou neměli mít velký problém. Nemáme totiž žádné odpovídající svědectví o změnách, které v Koránu provedl Uthmán, protože spálil kopie Koránu, které by ostatní mohli použít k ověření jeho postupu. Několik z nich se dochovalo dodnes v muzeu v Káhiře a skutečně vykazují změny.

Například Ubaj bin Ka’b, jeden z Mohamedových písařů, má v Koránu navíc některé súry a vynechává asi 12 súr, které se v dnešním Koránu nacházejí (The Fihrist, str. 61, poznámky pod čarou 43–48). Abu Musa z Basry měl rovněž text, který se shodoval s textem ‘Ubaiho. (Suyuti, Itqan I, str. 65; Ibn Abi Dawud, Masahif, str. 180–181, viz také Noeldeke, Geschichte des Koranu, str. 33–38.)

Otázka: Jak můžeme v 1. Janově 5:13 vědět, že máme věčný život, když i lidé, kteří skončí v pekle (Matouš 7:21–23), si mysleli, že věčný život mají? Jinými slovy, jistota spasení nemá velký význam, pokud nikdy nemůžeme vědět, zda nemáme falešnou jistotu.

Odpověď: V odpovědi je třeba zohlednit tři body.

Můžeme mít skutečnou jistotu založenou na Boží milosti, nikoli na nás samých:

Věřící mohou být přesvědčeni o svém věčném životě. 1. Janův4:17 ;5:11 –19;3:24 ;4:13 ; Efezským 3:12

Bůh nás nejen zachraňuje, ale také nás zapečetí a uchovává. Efezským 1:13–14; Juda 24; 1. Timoteovi 1:14

Nikdy nezapomínejte, že jsme byli vykoupeni za cenu Ježíšovy krve. 1. Korinťanům6:20 ;7:23 ; 2. Petrův 2:1; Skutky 20:28

Abychom byli spaseni, musíme věřit a vyznávat, že Ježíš je Pán. Římanům 10:9-13; 1. Petrův 1:23

Abychom byli spaseni, musíme se obrátit k Pánu. Skutky2:21 ;22:16 ; Joel 2:32; 1. Korinťanům 1:2; Sofoniáš 3:9

Je to dar milosti, který si nelze zasloužit skutky. Žádná naše zásluha nás nemůže spasit. Efezským 2:8-9; 2. Timoteovi 1:9; Titovi 3:5; Skutky 26:20; Římanům 3:23-24; 4:5; 6:14-15; 9:32; 11:5-6; Galatským 3:2,3,10-14

Skutečná víra přináší ovoce, protože víra bez skutků je mrtvá. Jakub 2:14–26

Všichni praví věřící se snaží poslouchat Boha a projevovat lásku k Bohu i k lidem. 1. Janův 3:14–15

Lidé mohou mít falešnou jistotu a předstírat obrácení:

Musíme zkoumat sami sebe, neboť falešní křesťané mohou být oklamáni. 2. Korinťanům 13:5

Věřící musí být vytrvalí až do samého konce, aby si zajistili svou naději. Židům 6:11

Někteří mohou mít falešnou jistotu spasení (Jeremiáš17:10 ), i když:

Mají vnější podobu zbožnosti; znají Písmo. 2. Timoteovi 3:5; Jan 5:39-47

věří (v intelektuálním, nikoli spasitelném smyslu) a jsou pokřtěni. Skutky 8:13,20; Jakub 2:19

Alespoň sami věřili, že prorokovali ve jménu Ježíše, vyháněli démony a konali mnoho mocných zázraků. Matouš 7:21-23; 2. Tesalonickým 2:9-10

Kdysi unikli zkaženosti tohoto světa tím, že poznali našeho Pána a Spasitele. 2. Petr 2:17–22

Můžeme a měli bychom prověřovat jistotu své spásy tím, že sledujeme, zda náš život, zkušenosti a učení odpovídají tomu, co říká Bible.

Máme povinnost pečlivě dbát na svůj život a učení. 2. Timoteovi 1:14; Koloským 1:23; Přísloví 22:5

Nesmíme následovat moudrost tohoto světa. Koloským 2:8-9; Jakub 3:15; 1. Korinťanům 1:17-27; 2:6,8,14; 2. Korinťanům 1:12

Vytrvat. Židům 10:23,36; Židům 12:1,12-13; 1. Janův 2:24; 1. Korinťanům 13:7; Římanům 5:3-4; Jakub 1:3-4,12; Jakub 5:11; 2. Petrův 1

Otázka: Proč v 1. Janově 5:14–15 nedostáváme vždy to, o co se modlíme?

Odpověď: 1. Janův 5:14 to upřesňuje tím, že říká, že prosíme „podle Jeho vůle“. Jakub 4:3 pojednává o tom, že nedostáváme to, o co prosíme, protože je to podle naší vůle, ale ne podle Boží. Více o této odpovědi najdete také v rozboru Matouše 7:7–11; 2. Korinťanům 12:7 a 2. Korinťanům 12:8 (Pavlův trn).

Otázka: Co je v 1. Janově 5:16–17 „hřích, který nevede ke smrti“, a co je „hřích, který vede ke smrti“?

Odpověď: Existuje několik různých názorů:

Fyzická smrt: Některé případy neposlušnosti jsou natolik závažné, že Bůh věřícího předčasně povolá k sobě, jako tomu bylo u Ananiáše a Safiry ve Skutcích 5:1–11 a u některých Korinťanů v 1. Korinťanům 11:29–30. Kniha *When Critics Ask* (str. 541) uvádí, že to možná měl na mysli i Pavel, když v 1. Korinťanům 5:5 napsal, aby byl věřící vydán Satanovi k zničení těla, aby byl zachráněn jeho duch. Více o tomto názoru najdete také v knize *The Complete Book of Bible Answers* (str. 70–72).

Vražda: Pokud někdo zavraždí jiného člověka, někteří se domnívají, že nemáme právo modlit se za to, aby byl ušetřen trestu smrti. To by však bylo v rozporu s biblickým příkladem Saula z Tarsu, který se po svém obrácení stal Pavlem. Kniha „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 2325) tento neobvyklý názor zmiňuje, aniž by jej však podporovala.

Rouhání proti Duchu Svatému: Někteří se domnívají, že by se zde mohlo jednat o konečnou duchovní smrt v důsledku rouhání proti Duchu Svatému. Kniha „The Believer’s Bible Commentary“ (str. 2325) tento názor rovněž zmiňuje, aniž by jej však podporovala.

Duchovní smrt: Někteří křesťané to vykládají tak, že věřící může tak dlouho neposlouchat Boha, až ztratí své spasení. Jelikož Jan jinde vždy hovoří o duchovním, nikoli fyzickém životě a smrti, pravděpodobně o tom mluví i zde. Více o tomto názoru najdete v knize „Hard Sayings of the Bible“ (Těžko srozumitelná místa Bible), str. 742–744. Augustin ve své Homilii č. 10 k 1. Janovu listu říká: „‚Hřích‘ bratra ‚vedoucí k smrti‘ tedy podle mého názoru spočívá v tom, že poté, co člověk skrze milost našeho Pána Ježíše Krista poznal Boha, bojuje proti bratrství a je podněcován plameny nenávisti proti té samé milosti, skrze kterou byl smířen s Bohem.“ Augustin uvedl, že se to možná týká jednoho z bratří, který se dopustil rouhání proti Duchu Svatému. Augustin potvrzuje, že tímto hříchem je, když křesťan opustí víru až do smrti. Tuto citaci najdete v díle Nicene and Post-Nicene Fathers, první série, sv. 7, str. 527.

Odpadlictví: Někteří se domnívají, že se zde jedná o někoho, kdo opustil víru, podobně jako v Židům 6. Pokud v tomto stavu zemřou, pak nakonec nikdy nebyli vybráni jako jedni z Božích vyvolených. Komentář „The Believer’s Bible Commentary“, str. 2325, tento názor podporuje. Existují však lidé, kteří opustili křesťanskou víru a po určité době se k ní vrátili. Zdá se, že za tyto lidi, i když odešli, bychom se měli i nadále modlit, aby se vrátili.

Závěr: Bez ohledu na to, jaký jiný význam by v tom někteří mohli vidět, jistě se to vztahuje i na fyzickou smrt.

Otázka: Odkazuje 1 J 5,16–17 na katolický pojem „smrtelných hříchů“ oproti „lehkým hříchům“?

Odpověď: Ne. Katolická nauka tvrdí, že věřící by šel do pekla, pokud by spáchal smrtelný hřích a zemřel předtím, než by obdržel odpuštění a/nebo rozhřešení za tento hřích. Za nesmrtonosné, neboli lehké hříchy by se do nebe dostal, i když by strávil delší dobu v očistci.

Bible v listu Židům 7:25 učí, že Ježíš nás zcela spasil od všech našich hříchů. Ačkoli se praví věřící budou chtít kát ze všech svých hříchů, je to Boží milost, nikoli naše skutky, co nás přivede do nebe.

Otázka: Znamená verš v 1. listu Janově 5:18, že Satan se nás nemůže „dotknout“, nebo nás může „prosévat“ jako pšenici, jak je uvedeno v Lukášovi22:31 ?

Odpověď: Satan nemůže nic udělat, aniž by to Bůh dovolil. Jak ukazuje kniha Jób, Satan musel požádat o svolení, aby mohl vnějším způsobem ovlivnit Jóbovy okolnosti a tělo.

Možná však největší síla satana spočívá v klamu a pokušení. Do jisté míry má satan vliv na křesťana pouze do té míry, do jaké mu křesťan „naslouchá“.

Otázka: Jak je v 1. Janově 5:19 celý svět pod „mocí“ (nebo vlivem) toho zlého?

Odpověď: Odpověď najdete v rozboru Římanům 8:19–22 a Efezským 2:2.

Otázka: Co přesně znamená v 1. Janově 5:21 „chránit se před modlami“?

Odpověď: Řecké slovo pro „chránit se před“ je phulaxate, což je aoristický imperativ slovesa phulasso (Strongovo číslo 5442). Může znamenat dávat si pozor, chránit se před, mít se na pozoru nebo se vyhýbat. Ačkoli to zahrnuje „neopouštět Ježíše a místo toho neuctívat modly“, ve skutečnosti to znamená mnohem více než jen to. Řekové a Římané měli sklon k synkretismu a mohlo existovat pokušení uctívat kromě Ježíše také modly nebo jiné bohy. Později hermetičtí gnostici dělali přesně to, před čím Jan varoval, a to v tom nejdoslovnějším smyslu. Spojovali víru v moc Ježíše s mocí Herma, Dia, Herkula a dalších.

Satan někdy svádí křesťany, aby opustili křesťanství, zejména tváří v tvář mučení či jinému pronásledování, a často je Satan ještě rafinovanější. Někdy se chceme kromě následování Krista držet i nějakého hříchu. Když tak činíme, stává se pro nás tento konkrétní hřích modlou. I když se možná snažíme držet se toho i Krista zároveň, nemůžeme se Kristu odevzdat z celého srdce, dokud nevezmeme svůj kříž a nezavrhneme tuto modlu – hřích.

Otázka: Je podle 1. Janova 5,21 v pořádku mít doma sochy modl, pokud je neuctíváte?

Odpověď: Ne. I když nemáte vůbec žádnou chuť modlit se k modlám, je to přesto špatné ze tří důvodů.

1. Vytváření a uctívání modl je urážkou Boha. Obětování modlám je obětováním démonům, jak ukazují 1. Korinťanům 10:19–21 a Deuteronomium 32:17. Oceňovat umělecké kvality dobře vyrobeného modlářského obrazu je jako oceňovat kladné vlastnosti něčeho, co vytvořil a používá Satan, aby udržoval lidi v duchovní slepotě. S nadsázkou řečeno, kdybych si doma modlářské obrazy nechával, umístil bych je vedle svých umělecky zpracovaných satanských rituálních předmětů. Jelikož však doma žádné satanské rituální předměty nemám ani nechci mít, neměl bych místo ani pro ty modlářské obrazy.

2. Modly by mohly být pro ostatní kamenem úrazu. I když druhá osoba není v pokušení uctívat vaši modlu, stále dáváte špatný příklad a ukazujete, že modlářství se nemá brát příliš vážně.

3. Zdá se, že je mnohem obtížnější vydávat silné svědectví lidem, kteří se dopouštějí modlářství (hinduistům, buddhistům a dalším), pokud jim říkáte, že se musí odvrátit od modl a sloužit živému Bohu, aby se dostali do nebe, ale sami máte doma modly.

Otázka: Jak víme, že 1. Janův list skutečně napsal Jan?

Odpověď: Existují čtyři hlavní důvody.

1. Raná církev jej uznávala jako dílo apoštola Jana. Zejména Cypriánův list č. 69 (cca 246–258 n. l.) cituje 1. Janův 2,18–19 a uvádí, že je to dílo apoštola Jana. Cyprián také cituje „Janův list“ ve spise 12, třetí knize 2.

2. Tertullian (cca 213 n. l.) při odkazování na 1. Janův 2,23; 4,2–3 a 5,1 uvádí, že to vše řekl Jan. (Proti Praxeovi 28). V díle De Corona (198–220 n. l.), kap. 10, uvádí, že „Jan říká: ‚Dítky mé, chraňte se modl‘“ (1. Janův list5:21 ).

3. Později Augustin (kolem r. 400 n. l.) ve své první homilii k 1. Janovu listu uvádí, že jej napsal ten Jan, který sepsal Evangelium.

4. Má podobný styl jako 2. a 3. Janův list a Janovo evangelium.

V případě, že bychom se mýlili – což je velmi nepravděpodobné – a raná církev se zcela zmýlila ohledně autorství 1. Janova listu, a pokud by Bůh přesto zamýšlel, aby 1. Janův list byl součástí Písma, jaký by to mělo význam, zda jej napsal Jan, či nikoli?

Otázka: Jak můžeme u 1. Janova listu vědět, zda to, co máme dnes, je spolehlivým zachováním toho, co bylo původně napsáno?

Odpověď: Existují přinejmenším čtyři důvody.

1. Bůh slíbil, že zachová své slovo v Izaiášovi 55:10–11; Izaiášovi 59:21; Izaiášovi 40:6–8; 1. Petrově 1:24–25 a Matoušovi 24:35.

2. Svědectví rané církve. Zde jsou autoři, kteří odkazovali na verše v 1. listu Janově.

Ignác (cca 110–117 n. l.) cituje polovinu 1. Janova 3:7a a naráží na 1. Janova3:10 a v Ignácově Listu Efezským, kap. 14, str. 55

Polykarp (100–155 n. l.) cituje polovinu 1. Janova 4:3a,c (13 z 34 řeckých slov, s mezerami) v Polykarpově listu Filipským, kap. 7, str. 34

Justýn Mučedník (135–165 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 3:1b podle Řeckého Nového zákona, 4. revidovaného vydání od Alanda a kol., str. 318. V Justýnových spisech, které mám k dispozici, se mi to však nepodařilo potvrdit.

Irenej (182–188 n. l.) cituje 1. Janův 4:1,2 a 1. Janův 5:1 jako slova „jeho učedníka v jeho listě“. Cituje také z Jana jako z jeho učedníka v evangeliu. Irenej, Proti kacířstvím, kniha 3, kap. 16.8, str. 443

Muratoriho kánon (170–210 n. l.), ANF sv. 5, s. 603, kánon 4, zmiňuje 1. Janův list. V kánonu 1 také cituje 1. Janův 1:1 jako slova Jana v jeho listech.

Klement Alexandrijský (193–217/220 n. l.) uvádí, že 1. Janův list4:16 je od Jana. Klement Alexandrijský, Fragment 3, s. 575

Tertullian (198–220 n. l.) cituje část 1. Janova 1:1 jako „Svědectví Jana“ v díle „Pojednání o duši“, kap. 17, s. 197

Tertullian (198–220 n. l.) cituje 1. Janův list 4:18 jako dílo Jana. „Scorpiace“, kap. 12, s. 645–646

Origenes (225–254 n. l.) cituje 1. Janův 1,5 jako text, který Jan píše ve svém listě. Origenesovo dílo *De Principiis*, kniha 1, kap. 1.1, str. 242

Origenes (240 n. l.) cituje polovinu 1. Janova 1,1 v Komentáři k Písni písní, kniha 1, kap. 4, s. 26.

Origenes (225–254 n. l.) cituje 1. Janův 1,5 jako z Janova listu. Origenesovo dílo *De Principiis*, kniha 1, kap. 1.1, str. 242

Origenes (225–254 n. l.) cituje, že Bůh je světlo, z „Katolického listu Jana“ (1. Janův 1:5). Origenesův Komentář k Janovi, kniha 2, kap. 18, str. 336

Origenes (240 n. l.) cituje 1. Janův 2:12–14 v Komentáři k Písni písní, prolog, str. 26.

Origenes (235 n. l.) cituje 1. Janův 2,15–17 ve spise „Povzbuzení k mučednictví“, kap. 38, str. 182–183.

Origenes (235 n. l.) parafrázuje 1. Janův list 3:16 ve spise „Povzbuzení k mučednictví“, kap. 41, str. 185.

Origenes (240 n. l.) cituje 1. Janův list 4:7 v díle „Komentář k Písni písní“, prolog, str. 32. Na 1. Janův list 4:7 také naráží ve stejném díle, kniha 2, kap. 4, str. 123.

Origenes (240 n. l.) cituje polovinu 1. Janova 4:16 jako „Písmo“ v díle „Komentář k Písni písní“, v prologu, str. 32–33.

Novatian (250–257 n. l.) cituje polovinu 1. Janova 4:12 jako slova Jana. „Traktát o Trojici“, kap. 18, str. 627

Anonymní „Traktát proti Novatianovi“ (254–256 n. l.)

Anonymní „Traktát o opětovném křtu“ (cca 250–258 n. l.), kap. 13, str. 677, cituje 1. Janův 4:7,8 jako dílo evangelisty Jana. Odkazuje také na 1. Janův 5:6,7–8

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) zmiňuje „Janův list“ a poté cituje 1. Janův2:21 , 22 v díle „Cypriánovy spisy – Svědectví“, kap. 79, str. 552.

Cyprián z Kartága (cca 246–258 n. l.) cituje 1. Janův 1:8,9 a říká: „Ve svém listě Jan uvádí…“. Cypriánovy spisy, spis 8, kap. 3, str. 476.

Dionýsius Alexandrijský (246–265 n. l.)

Metoděj (270–311/312 n. l.) odkazuje na 1. Janův 3:21 podle Alanda a kol., 4. revidované vydání, str. 815. V spisech Metoděje, které mám k dispozici, se mi to však nepodařilo potvrdit.

Phileas z Thmuisu (popraven stětím v roce 307 n. l.) cituje ¼ verše 1. Janova 4:18 v „Dopise obyvatelům Thmuisu“, ANF, sv. 6, str. 162

Petr Alexandrijský (306, 285–311 n. l.) cituje 1. Janův list 2:1 v díle „Kanonické epištoly“, kánon 11, str. 276.

Po Nicejském koncilu

Eusebius z Cesareje (323–326 n. l.) Eusebiova Církevní historie

Hilarius z Poitiers (355–367/368 n. l.)

Athanasius (367 n. l.) neodkazuje na žádné konkrétní verše v 1., 2. a 3. Janově listu, ale uvádí seznam knih Nového zákona ve „Svátečním dopise“ 39, str. 552

Faustinus (4. století)

Filón z Karpasie (4. století)

Zeno (4. století) odkazuje na 1. Janův list 4:20

Synopsis Scripturae Sacrae (350–370 n. l. nebo 5. století) uvádí jako Písmo Židům (od Pavla), Jakubův list, 1. a 2. list Petrův, 1., 2. a 3. list Janův a Judův list. Cituje celý 1. list Janův 1:1.

Cheltenhamský kánon (= Mommsonův katalog) (cca 360–370 n. l.)

Basil z Kappadokie (357–378/379 n. l.) cituje 1. Janův 3:23 slovy „I Jan píše“. O Duchu, kap. 5.9, str. 7

Synod v Laodiceji (ve Frýgii) (343–381 n. l.) v kánonu 60, str. 159, uvádí seznam knih Starého a Nového zákona. Kánon 59, str. 158, uvádí, že v kostele smí být čteny pouze kanonické knihy Starého a Nového zákona.

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) cituje v přednášce 10.14, str. 61, 1. Janův list 2:22 jako slova apoštola

Cyril Jeruzalémský (cca 349–386 n. l.) (implicitně) zmiňuje sedm listů Jakuba, Petra, Jana a Judy. Katechétické přednášky, přednáška 4, kap. 36, s. 27–28

Ambrož Milánský (370–390 n. l.)

Gregor Nazianský (330–391 n. l.)

Pacian z Barcelony (342–379/392 n. l.) cituje 1. Janův list5:16 (hříchy vedoucí ke smrti) jako dílo Jana. O kajících, kap. 4.3, s. 75

Gregor z Nyssy (cca 356–397 n. l.) říká: „Jan v jednom ze svých katolických listů“ a cituje 1. Janův list 2:1. To naznačuje, že existovaly i další listy. Proti Eunomiovi, kniha 2, kap. 14, str. 128

Didymus Slepý (398 n. l.) odkazuje na 1. Janův 2:20; 3:13,21; 5:21

Schizmatik Lucifer z Cagliari na Sardinii (361–cca 399 n. l.) odkazuje na 1. Janův 2,18; 3,13; 4,3,20; 5,2

Epifanius ze Salamisu (360–403 n. l.)

Maximus z Turína (4.–5. století) odkazuje na 1. Janův list 2:6

Papež Inocenc I. z Říma (cca 405 n. l.)

Maximinus (4./5. století) odkazuje na 1. Janův list 5:1

Rufinus (374–406 n. l.)

Jan Zlatoústý (-407 n. l.) cituje z 1. listu Petra a 1. listu Jana, sv. 14

Chromatius (407 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 5:18

Orosius/Hosius z Bragy (414–418 n. l.)

Kartáginský koncil (218 biskupů) (393–419 n. l.)

Jeroným (373–420 n. l.) pojednává o knihách Nového zákona. Konkrétně zmiňuje každé ze čtyř evangelií, Pavlovy listy sedmi církvím, List Židům, Pavlovy listy Timoteovi, Titovi a Filemonovi. Jeroným poté pojednává o Skutcích apoštolů. Následně se zabývá sedmi epištolami Jakuba, Petra, Jana a Judy. Nakonec se zabývá Zjevením svatého Jana. Dopis 53, kap. 9, s. 101–102.

Jeroným (373–420 n. l.) odkazuje na 1. Janův 3,21

Augustin z Hippa (388–430 n. l.) zmiňuje apoštola Jana a odkazuje na 1. Janův 4:7 v díle „O Božím městě“, kniha 17, kap. 5, str. 342

Sozomen (370/380–425 n. l.) odkazuje na 1. Janův list5:16 jako na „Písmo“. Sozomenova Církevní historie, kniha 1, kap. 22, s. 256

Jan Cassian (419–430 n. l.) cituje 1. Janův 1:1–2 jako slova apoštola Jana v díle „Sedm knih“, kniha 5.6, str. 584

Marcus z Eremity (po r. 430 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 4:3

Paulinus z Noly (431 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 3:13

Sokratova „Církevní historie“ (cca 400–439 n. l.) zmiňuje 1. Janův list

Cyril Alexandrijský (444 n. l.) odkazuje na 1. Janův 4:3

Hesychius z Jeruzaléma (po r. 450 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 3:21

Speculum (5. století)

Chalcedonský koncil (451 n. l.)

Quodvultdeus (kolem roku 453 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 5:7–8, 20

Lev I. Římský (440–461 n. l.) uvádí, že 1. Janův list 4,2–3 je od evangelisty Jana (Dopis 28.3, s. 42). Rovněž 1. Janův list 1,7 je od apoštola Jana (Dopis 28.3, s. 42)

Lev I. Římský (422–461 n. l.) cituje 1. Janův 4,2–3 o Antikristovi jako text apoštola Jana. Kázání 34.5, s. 149

Theodoret z Kyrrhu (kolem 466 n. l.) odkazuje na 1. Janův 4:3

Prosper z Akvitánie (426–455 n. l.)

Varimadum (445/480 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 5:7–8, 10, 20

Vigilius (484 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 5:1,18

Jan z Damašku (706–749 n. l.) „...sedm katolických epištol, a to jedna od Jakuba, dvě od Petra, tři od Jana, jedna od Judy...“ Výklad pravoslavné víry, kniha 4, kap. 17, str. 90

3. Svědectví heretiků a dalších autorů

Pseudo-Hippolyt (222–235/6 n. l.) odkazuje na 1. Janův 2:18 jako na text od Jana. Fragment 10, str. 244

Kacíř Priscillian (385 n. l.) odkazuje na 1. Janův 4:3; 5:7–8

Kacíř Pelagius (416–418 n. l.) odkazuje na 1. Janův 2,6

Donatista Tyconius (po r. 390 n. l.) odkazuje na 1. Janův list 2:18;3:14 ; 4:3

4. Nejstarší dochované rukopisy 1. Janova listu vykazují rukopisné odchylky, avšak žádné teologicky významné chyby.

p9 (=papyrus Oxyrhynchus 402) 1. Janův list4:11 –12,14–17, 3. století. Kniha „The Complete Text of the Earliest New Testament Manuscripts“ (Úplný text nejstarších rukopisů Nového zákona), str. 70, obsahuje obrázek tohoto rukopisu a uvádí, že písmo nepochází od zkušeného písaře, je napsáno nedbale a některé výrazy jsou nečitelné.

3. století – 1968 – Text Nového zákona

3. století – 1998 – Aland et al., čtvrté revidované vydání

str. 74 (= Bodmer 17) Skutky 1:2–5, 7–11, 13–15, 18–19, 22–25; 2:2–4; 2:6–3:26; 4:2–6, 8–27; 4:29–27:25; 27:27–28:31; Jakubův list 1:1–6, 8–19, 21–23, 25, 27; 2:1–3, 5–15, 18–22, 25–26; 3:1, 5–6, 10–12, 14, 17–18; 4:8, 11–14; 5:1–3, 7–9, 12–14, 19–20; 1. Petrův 1:1–2, 7–8, 13, 19–20, 25; 2:6–7, 11–12, 18, 24; 3:4–5; 2. Petrův 2:21; 3:4, 11, 16; 1. Janův 1:1,6; 2:1–2,7,13–14,18–19,25–26; 3:1–2,8,14,19–20; 4:1,6–7,12,16–17; 5:3–4,9–10,17; 2. Janův 1,6–7,13; 3. Janův 6,12; Juda 3,7,12,18,24 (7. století)

7. století – 1968 – Text Nového zákona obsahuje Jakubův list 2:4 a 1. list Petrův 1:12

7. století – 1975 – Aland a kol., třetí vydání

6. století – 1998 – Aland a kol., čtvrté revidované vydání

Vaticanus [B] (325–350 n. l.), Sinaiticus [Si] (340–350 n. l.) a Alexandrinus [A] (cca 450 n. l.) obsahují celý 1. list Janův.

Bohairská koptská verze [Boh] 3./4. století

Sahidská koptská řeč [Sah] 3. až 4. století

Peshitta, syrština [Syr P] 375–400 n. l.

Efraemův Rescriptus [C] 5. století

arménština [Arm] od 5. století

gruzínština [Geo] od 5. století

Etiopština [Eth] od cca 500 n. l.

Je třeba zmínit, že 1. Janův list 5:7–8 patří mezi tři či čtyři nejvýznamnější odchylky v rukopisech Bible. Ani to však nemá teologický význam, neboť tyto verše neučí o Trojici nic, co by se nenacházelo jinde.

Více informací o raných rukopisech 1. listu Janova najdete na adrese www.BibleQuery.org/1 John Manuscripts.html.